Gallirea - Příspěvky uživatele

OBJEDNÁVKA
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
SMĚNÁRNA:
123 Drahokamů ➜ 41 kytek
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
MAGIE:
ID - M01/Země - 20 mušliček + 200 květin
ID - M01/Voda - 20 mušliček + 200 květin
ID - M01/Oheň - 20 mušliček + 200 květin
ID - M01/Myšlenky - 20 mušliček + 200 květin
= 80 mušliček + 800 květin
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
MAGIE - hvězdy:
ID - M02/4*Předměty - 120 kytek
ID - M03/5*Předměty - 250 kytek
ID - M02/4*Země - 120 kytek
ID - M02/4*Voda - 120 kytek
= 610 kytek
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
BARVÍRNA:
ID - B09/Krátký ocas - 300 mušlí + 35 křišťálů (Naceněno Launee)
S nahozením počítám samozřejmě až s dospělým vzhledem :)
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

CELKEM:
1410 kytek, 380 mušlí, 35 křišťálů

PO SLEVĚ 75%:
353 kytek, 95 mušlí, 9 křišťálů

SHRNUTÍ INVENTÁŘE:
Před nákupem
Po nákupu

<< Narrské kopce

Dál k samému vrcholu kopců už stoupa Isma sama, nechávajíc její společnici někde na půl cesty. Nehodlala se dlouho zdržovat, aby jí nezpůsobovala jen starosti. Jen se nahoře ukáže, představí a půjde. Pohledem sjela k obloze a pokoušela se odhadnout, zda už je poledne, nebo se k němu teprve chýlí. Slunce bylo ale zahaleno za mračny, která nevěštila nic dobrého. Tmavá a hustá, jistě schopná propršet celý den. I silný vítr přeháňce napovídal, a tak přidala trochu do kroku, aby k tomu všemu ještě nezmokly.
Když ji ale do čumáku praštil štiplavý puch, který se táhl ze severu, nakrčila nos a zaujatě se zahleděla, čím to mohlo být. Že by nějaký požár? Musel být asi velký, když kouř nesl vítr z takové dálky. Ale místo toho si všimla, že se dým táhl ze sopky, která byla v dáli trochu vidět. Soptí? To snad ne, vyvalila oči. Vždyť měla domov hned vedle. Když jsem odcházela, doma skoro nikdo nebyl. A kdyby vedle hrozilo nebezpečí, všichni by se v rychlosti evakuovali. Nikomu se jistě nic nestalo, uklidňovala se. Byla si tím dost jistá, ale pocit z toho měla opravdu špatný. Jen co navštíví Života, poběží se tam mrknout a zjistit škody, nebo potenciální ztráty. Hlavně má jedinečnou příležitost s tím něco udělat, pokud se dá les ještě zachránit. Život bude vědět, jak na to. Pochopí, že nenesu velké dary. Momentálně skutečně šlo o životy. Protože pokud nepomůže on, nepomůže nikdo.
Jenže když se co nejrychleji vyškrábala až na samý vrch, bylo tu pusto. Chvíli stála a čekala, zda si jí Život nevšimne. Nechtěla se mu tu promenádovat a naštvat ho, ale nervozita ji ovládla a místo nedočkavého přešlapování a mrskání ocasem se rozešla dál. Cítila tu směsici pachů, a tak se rozhodla jeden z nich následovat. S čenichem u země a květinami stále svírající v tlamě procházela území a rozhlížela se, zda někoho nezahlédne. Nakonec to nevydržela, kytici položila na zem a zavolala jeho jméno. „Živote? Přišla jsem vás poznat,“ zavolala po okolí, ale odpovědi se jí nedostalo. „Nesu vám květiny, které jsem vám nasbírala,“ volala, ale stále nic. Jen vítr a pusto. Přes záda jí přejel mráz, a tak se ochvěla, oklepala, aby nejhnusnější pocit bezmoci zahnala a zhluboka se nadechla. Třeba mě neslyšel, třeba někde spí, napadlo ji.
A tak znovu uchopila květiny pevně do zubů a následovala onen pach dál. Byl čerstvý, musel tu být celkem nedávno. Ale podle zmateného kličkování, otáčení se a přešlapování bylo ze stop jasné, že byl vlk stejně nejistý, jako byla Isma. Do háje, to je tak vždycky? Vždy se schovává? Nebo jsem tu špatně? Přece tady byl Saturnus s mámou, když za ním šli. Takto oranžově zbarvené kopce si přece nejde splést! zoufala si a zase začínala nabírat na rychlosti.
To už se ale dostala k jeskyni, kde stopy končily. Poté už totiž vedly jen dolů, odkud ona sama přišla. U vchodu našla hromádku s květinami, kterému asi vícero vlků doneslo. Bez přemýšlení i ona své květiny u jeskyně uložila a nechápavě si je prohlížela. Je Život jen nějaký koncept bez fyzické formy? Třeba nemá schránku, což ostatně žádný jiný bůh nemá. Třeba je to jen nějaká nadpozemská energie, která plní přání a trestá hříšníky. „Živote?“ optala se po tomto zjištění a ucouvla. Tahle teorie se jí zdála logičtější. I Vlčíšek měl být jen pouhou povídačkou, ale sama jej potkala na jedné z hor. Zpětně uvažovala, zda ji jen nějaké vlče nenapálilo. Nedalo jí jediný důvod mu věřit, že je mocné. Ani dárky si nebyla jistá, zda rozdal a splnil její přání. Pravděpodobně jen někomu naletěla a ten se následně hrozně dobře bavil. Neměla by hned věřit všemu, o čem slyší.
„Živote, potřebuji pomoci. Ty asi víš, co se tu momentálně děje. Sopka soptí a já mám domov hned vedle ní. V malém mechovém lesíku, kde sídlí smečka. Smečka vlků, na kterých mi záleží. Prosím, dohlédni na ně a na náš les. Jinak budu bez rodiny i domova, a to nemohu dovolit,“ požádala s pokorným hlasem, s předními tlapami na zemi se bohu klaněla. „Až přijdu příště, přinesu více darů. Donesu ti i nějakou krásnou kožešinu a kořist. Jen prosím pomoz,“ zvedla hlavu a zahleděla se někam do hloubi jeskyně. Byla prázdná, ničím zvláštní. Taková obyčejná, viditelně neobývaná nikým. Třeba sloužila pouze jako nějaké místo pro modlitbu.
Doufala v nějaké znamení, odpověď, že byla vyslyšena, že si právě nepovídala se vstupem do jeskyně, ale věděla, že se s tímto tichem musí spokojit a doufat v nejlepší. Naposledy se s prázdným výrazem rozhlédla po okolí a rozešla se dolů. Za Lacrimou a pak domů. Snad budou všichni v pořádku, někde ukrytí v bezpečí. Snad jednali rychle a škodu pocítil jen les. Na vlcích ji přeci jen záleželo více, i když ten les opravdu milovala.

Narrské kopce >>

<< Ježčí mýtina

Přestože se pevně rozhodla a s kyticemi obou vlčic nyní v tlamě kráčela vzhůru k vrškům, předpokládala, že se dočká s nějakým tím vzporem. Lacrima byla jako jediná z tohoto dua rozumná a horkokrevnost Ismy se jí mohla příčit. Nyní se ale námitky či rozmlouvání nedočkala. Místo toho světlá vlčice hlesla něco o tom, že kdyby šlo do nejhoršího, může s ní počítat a následovala ji dál. Kaštanovou to trochu překvapilo. Nebyla zvyklá na to, že její rozhodnutí někdo plně respektoval a následoval ji. Vděčně na vlčici kývla, ale nic neříkala. Jen doufala, že na nic takového nedojde.
Beze slova spolu vyšly celkem slušný kousek, než se Isma zastavila a na její společnici se otočila. Druhou polovinu cesty už hodlala zdolat sama, a tak jen pokynula hlavou na znamení, že dál s ní již nemusí a může si odpočinout. Na to se otočila a dál kráčela vzhůru k vršku kopců.

Vrchol Narrských kopců >>

Obě vlčice se daly do sběru květin, pečlivě vybírajíc, jaká je dostatečně krásná na to, aby boha polichotila. Reálně výběru ale dávala nejvíc času a energie Lacrima, která měla kytici podstatě menší, ovšem taky daleko hezčí. „Krásné,“ poznamenala pochvalně Isma. Nápad s rybolovem se ale i její společnici nelíbil. Něco na pohled pěkného, zopakovala po Lacrimě vduchu a povzdechla si. „Jenže na to my nemáme. Vysoká je bez šance, ryby jsou nechutný a chromý zajíc by byl tak akorát výsměch. Je nejmocnější entitou široko daleko, ovládá všechny magie, které existují. Kdyby chtěl, naservíruje si s lehkostí i exotickou zvěř,“ zoufale vysvětlovala své společnici, že její uvažování a nápady jsou sice skvělé, ale s jejich schopnostmi naprosto nereálné. „Jdu nahoru a jen se s ním seznámím. Kytice na to budou stačit,“ rozhodla nakonec a rázně vykročila směrem ke kopcům. Neměla totiž jinou možnost. Je stále mladá, nezkušená, a tak musí doufat, že na to dá bůh ohled. Ostatně jak říkala, jde se s ním jen seznámit, když toho moc nenese. Příště může být ambicióznější a vymýšlet i kořist. Momentálně by tak obě přišly k úrazu a výlet odvolaly.

Narrské kopce >>

<< Vřesový palouk (přes Mahar)

Cestou močály, ale i při odchodu z palouku nepronesla Lacrima jediné slovo. Výmluvná zrovna nebyla, stejně jako Isma, ovšem ticho se táhlo až nepřirozeně dlouho, a tak Ismu napadlo, že vlastně vlčici ani nedala moc možnost namítat. A tak jen co došly skrz ono nepříjemné území na mýtinu se zastavila, otočila na Lacrimu a pronesla: „Tak, jsme tady.“ Na to se rozhlédla a zjistila, že někde v dáli stál hlouček vlků. Těm se ale hodlala vyhnout. „Nevadilo ti se mnou jít?“ optala se, ale pohledem už přejížděla mýtinu. Bohužel byly jí její plán moc nevyšel. Květin tu sice bylo hafo, zato kořist na obě vlčice moc náročná. Někde poblíž řeky zahlédla pouze pár srn, které by sice ve dvou byly dobrou volbou, ovšem pro lovce s nějakou tou zkušeností. Obě vlčice měly co dělat, aby ulovili zajíce. „Myslím si, že na ty srny nemáme dovednosti ani zkušenosti,“ zhodnotila nakonec i nahlas, zatímco se aspoň dala do trhání květin. Když už měla celkem slušnou kytici v tlamě, otočila se opět na Lacrimu. „Teoretifky můžeme nauovit uyby, ale to je afi bbý. Dost špatně by se mi to afi neflo a celkem fmrdí,“ nadhodila další nápad, přestože nezněl zrovna lákavě. Ono i srnu táhnout do toho kopce by byl oříšek. Na to měla málo tlam. Bude stačit jen kytka? uvažovala a začínala z toho být opět dost nervní.

Upřímně byla ráda, že se nějaké hrozné chybě vyhla. Slyšela o Životu, že je hrozně hodný a milý, ale ani milý a rozumný vlk ze sebe nenechá dělat blázna. Rozhodně je lepší přijít s plnou náručí darů a udělat na něj dobrý dojem, než přijít s prázdnou a dočkat se kdo ví jaké reakce. Hezká by ale určitě nebyla. Začínala mít pocit, že jí Osud poslal Lacrimu do cesty záměrně. Jak nějakého strážného anděla, který na ní dohlížel. Kdo ví, co by se bez ní stalo.
Obě vlčice nakonec souhlasily s kombinací květin, kořisti a pokory. „Jsou, vlastně po cestě, tak to bude ideální. Kvete tam toho mraky,“ souhlasně přikyvovala. „Budeme se muset vrátit přes močály, ale budou tam pak řeky, ve kterých se můžeme omýt.“ Samotnou ji netěšilo se přes to bláto zase tahat, ale bohužel jiná kratší cesta tam nevedla. Vyrazila tedy směrem do močálů, nevšímajíc si toho, že nebohou Lacrimu přepadla vlna bolesti. Tyto náznaky jí bohužel přecházely přes hlavu, obzvláště pak teď, když měla hlavu plnou problémů.

Ježčí mýtina (přes Mahar) >>

Přestože neměla Lacrima s místními bohy zkušenost, myšlenkový pochod Ismy se vlčice vůbec nezamlouvají. Divoce vrtěla nad nápadem hlavou a hlasitě s ním nesouhlasila, což kaštanovou vyvedlo z míry. Něco přinést? zarazila se. Dávalo to smysl. Přeci by jen tak nerozhazovali s tak mocnými dary, že? To by tu pak měl schopnosti každý a nemusel pro nic pracovat. Skoro se až styděla, že ji něco tak hloupého napadlo. “Jasně, přinést,” vysoukala ze sebe jen, aby nepůsobila naprosto hloupě.
Světlá vlčice se začala rozhlížet, jako by hledala něco, co by Isma mohla Životu darovat, ale ani Isma nic pořádného nespozorovala. Jediné, co tu široko daleko bylo, byly květiny. “Co mu donést kytici?” navrhla nejistě. “Jako pozornost. A pak něco víc ambiciózního, jako kořist?” doplnila ještě rychle, i když zněl její nápad spíš jako otázka. Nést bohu jen kytici by bylo asi dost hloupé. Na druhou stranu pokud je tak mocný, že si dokáže vykouzlit vše, jídla určitě bude mít dostatek. A květin určitě taky. Vlastně začínala docela zoufat, co bude dělat. “Napadá tě něco?” obrátila se s prosbou v očích na vlčici, která jak se zdálo, měla rozumu za obě.

Isma tušila, že vlčici nezdařený lov štve tak maximálně na základě vlastní zkušenosti. Na jejím místě by si chybu dlouho vyčítala a pravděpodobně by jí nedalo spát, dokud by ji nenapravila. Ale v emocích vlčice číst nedokázala. Rozhodla se takticky přesunout téma na Gallireu, na kterou se Lacrima předtím ptala a zakomponovala do odpovědi i nějaké ty nejdůležitější poznatky, které o ní měla. Z magie její společnice překvapená nebyla, přestože nějakou reakci čekala. Asi Gallirea není jediným místem, kde magie panovala. „No, svým způsobem to tu řídí všechno. Ale oficiálně stojí v čele smeček alfy,“ odpověděla Lacrimě nakonec, poté co se na chvíli odmlčela a přemýšlela. Následoval poté dotaz na to, co si za pomoc žádají. „Vlastně pořádně nevím, ještě jsem je totiž nenavštívila. Ale pomohou prý každému, takže to asi nic složitého nebude,“ zamručela, nedobrovolně přiznávajíc, že o tématu moc neví. „Vlastně jsem se tam chtěla někdy zastavit, poznat je a zjistit, jak to funguje,“ doplnila se ještě v rychlosti, aby nepůsobila tak nevzdělaně. Už na to byla dostatečně stará a pravděpodobně by měla být schopna odhalit svou vrozenou magii. Jen nějak ne a ne přijít. „Taky máte nějaké takové mocné vlky odkud jsi?“ zajímala se zase naopak Isma. Magie asi podle všeho měli, tak k nim taky museli nějak přijít. Nebo žiji jen se svou vrozenou?

<< Močály

Spolu s novou vlčicí se úspěšně vyhrabaly z močálů a přešla na povrch, který byl pod tlapami příjemnější. Pevnější, míň mazlavý a smrdutý. Naopak, krásně to tu fialkově kvetlo, na rozdíl od posledně, kdy tu s Biancou stavěly sněhuláka. Po něm ale nebylo ani památky, což sice čekala, ale trochu ji mrzelo, že po nich nezůstal nějaký hmatatelný důkaz. Byla do myšlenek tak zabraná, že tak trochu nezdvořile zazdila dotaz, který jí byl položen. Až v momentě, kdy na ni béžová opět promluvila, se vzpamatovala. Jídlo? nechápala. Ani proč, ani co ji to tak z ničeho nic napadlo. A tak vlčici jen chápavě pokývla a vyčkávala, jak si bude počínat. Zda to byla záminka, proč se vzdálit a dál spolu nepokračovat, nebo měla jen obrovský hlad. Ale neodcházela dál za obzor, tudíž šlo asi opravdu jen o nějaký náhlý popud. Z povzdálí Lacrimu pozorovala, jak loví a brala to jako příležitost se trochu přiučit. Sama za sebou měla jen jeden úspěšný úlovek, což bylo na její věk žalostně málo. A přestože se na to vlčice vrhla po hlavě, uspěla a zajíce brzy držela v tlamě. Pomalým krokem se tedy vydala za ní, když v tom byl zajíc zase na všech čtyřech a uháněl pryč. Zaskočilo ji to. Stejně tak jako béžovou ji nenapadlo, že by po něm ještě nebylo. Bývala by to byla čekala, vyběhla by za ním a třeba jej ještě dohnala. Šok ji ale na malý moment vykolejil a hnát se za ním bylo momentálně zbytečné. A tak jen překonala posledních pár metrů, co mezi sebou vlčice měly a usedla. „Jsou to hrozný potvory,“ pronesla mrzutým hlasem. Dovedla si představit, že se o tom nebude chtít vlčice bavit, a tak raději otočila téma zpět k jejímu dotazu. „Gallirea tato země. Plná magických vlků,“ odpověděla a pohlédla na vlčici. Zajímala ji její reakce. Pokud o téhle zemi neslyšela, dost pravděpodobně neznala ani magie. „Vlci si jimi pomáhají, ať už u lovu, nebo v souboji. Jsou tu dva mocní vlci, kteří tě jim mohou naučit. Mohu ti ukázat, kde je najdeš,“ nabídla jí, jelikož zrovna tahle informace se vždy hodí, ať toho chce využít, či nikoliv.

Už v moment, kdy jako téma první konverzace zvolila členství ve smečce, věděla, že to nebyl tak úplně dobrý nápad. Bylo to až moc osobní a vlčice si v konverzaci se světlou vlčicí psala pomyslnou poznámku, že toto téma již nikdy takto jednoduše nevtáhne. Neměla tušení, jak na slova vlčice reagovat. To, že jí je to líto, už řekla před chvílí a opakovat se by bylo hloupé. Vlastně ani nevěděla, jestli ji to mrzí. Vlčici neznala, její minulost neměla na život Ismy dopad a nacházet empatii pro úplně nového vlka pro ni nebylo lehké. Ale dovedla si představit, že to nemohlo být lehké. Sama si vyčítala mnoho věcí, které se staly a stát se nemusely, nebo mohly dopadnout úplně jinak. A tak jako je ona názoru, že si vyhnání zasloužila, i Isma začínala uvažovat nad tím, že by jí to třeba i v jiné smečce hrozilo. Měla doma protekci, protože se narodila alfa páru? Procházely jí problémy, které by jiné stálo místo ve smečce, nebo alespoň trest? Možná na tom něco málo pravdy bylo, ale nejpravděpodobnější bude spíš povaha její matky. Pravděpodobně by to odpustila i vlčatům, která její nebyla. Ale určitě by to jinde měla těžší. Tohle setkání jí skutečně dávalo nový vhled na smečku, ve které žije a utvářela si tak nové názory, na které by sama dost možná ani nepřišla.
Aby nepanovalo to podivné ticho, kdy netušila, jak zareagovat, rozhodla se představit. Lacrima, zvláštní jméno, pomyslela si. Znělo tak trochu cize. „Ráda vás poznávám,“ dodala nejistě. Ani jedna nebyla moc výmluvná a přemáhat se ke konverzaci většinou fungovalo jen v okruhu blízkých vlků. Už jen snaha navázat konverzaci a nabídnout své zkušenosti pro ni byl velký pokrok. Naštěstí se iniciativy Lacrima chopila a optala se na cestu mimo tohle místo. „Oh, samozřejmě. Tudy,“ pokývala souhlasně hlavou a vykročila směrem, kterým přišla. Právě tam vlčice asi mířila, tak jí nehodlala kazit plány. „Šlapejte tam, kam já. Umí to tu být zrádné,“ doporučila světle zbarvené vlčici a pomalu ji vedla ven z močálů.

Vřesový palouk >>

Ismu ani nenapadlo se k vlčici přibližovat, nebo dělat jakékoliv prudké pohyby. Vzdálenost, kterou mezi sebou měly, se jí zdála přijatelná. Jedna druhou mohly slyšet, ale také mezi nimi byl dostatek prostoru, aby každý zvládla na případný útok reagovat, ať už by to bylo útěkem, nebo obranou. Chvíli přemýšlela, jestli náhodou vlčice není ochuzena i o sluch. Sice na ni hleděla, ale reakce se Ismě nedostávalo. Asi jsem se ptát neměla, pomyslela si. Viděla, jak se jí pohybovala tlama a asi si něco špitala, ale bohužel jí nerozuměla. Stáhla ocas, natočila hlavu na stranu a opatrně udělala krok blíže, aby vlčici lépe rozuměla. Hnědá ale přeci jen odpověděla a odpověď Ismu zaskočila. Netušila, že je taková možnost. Věděla jen o tom, že jsou vlci smečkoví a vlci tuláci, kterými se stali dobrovolně. Ale že by někoho smečka vyhodila? O tom opravdu neslyšela. „To mě mrzí,“ hlesla opatrně. Udělala něco hrozného, co je k tomu přivedlo a měla bych být opatrná? Nebo byli oni ti nebezpeční, kteří ji vyhnali? uvažovala, ale rozhodla se postavit se na stranu vlčice. „Určitě tu narazíte na lepší smečku. Ta, do které patřím, by nikomu nic takového neudělala. A vsadím se, že i ty ostatní jsou na tom podobně,“ rozhodla se dodat povzbudivě a prozradit tím i něco o sobě, i když opravdu pečlivě vybírala, jaké informace a v jakém množství bude vypouštět z úst.
Stále jí ale užíralo to nové zjištění. Smýšlela o své smečce jen v tom nejlepším světle. Když byla na území, cítila se bezpečně. Bylo to tam její, znala tam každý kousek lesa a věděla, kde co může čekat. Stejně tak i jeho obyvatelům důvěřovala, přestože ne každého dobře znala. Neměla u nich tento pocit napětí, ten mód boje o život, kdy jí srdce bije tak divoce, že ho cítí až v krku. Cítila se tam doma. A nedovedla si představit, že by v tomto rozpoložení musela žít. Nemít domov a každého, koho by potkala, by brala jako potenciální hrozbu. Hrozbu, díky které by se třeba nedožila dalšího dne. Pevně věřila tomu, že takoví vlci jsou. Byla opravdu vděčná, že k Mechové smečce mohla patřit a nedokázala by ji vyměnit za jinou. Stačilo jedno letmé setkání s někým, koho osud byl zcela odlišný a dokázala si uvědomit, jaké štěstí vlastně v životě měla. Jaké neskutečné privilegium měla a žila život, který by mnozí rádi měli. „Jsem Isma a narodila jsem se tady, takže to tu celkem znám. Takže kdybyste chtěla někam navést, nebo třeba i provést, mohu být k dispozici,“ představila se vlčici a nabídla druhé i společnou činnost, u které by se mohly trochu seznámit.

Vypadalo to, že celkem snadno dosáhne svého cíle a vlčici zanechá bez potyčky za sebou. Jediné, co mezi sebou vymění, bude jen hromada nedůvěryhodných pohledů a napětí ve vzduchu. Vlčici se jí podařilo obejít a mohla nyní pokračovat dál směrem, kterým prapůvodně šla. A také tak udělala, přestože šla nepřirozeně pomalu a vnímala vše kolem sebe. Uši měla otočená dozadu, aby jí nic neuniklo, i tak se ale pro jistotu sem tam otočila a zkontrolovala, že jí nic nehrozí.
Vlčice jí stále zaměstnávala mysl a nemohla nad ní přestat přemýšlet. Když si to střetnutí znovu přehrála v hlavě, uvědomila si, že jí hnědá vlastně nijak neohrožovala. Třeba byla místní a jen chovala k cizím stejnou nedůvěru, jako kaštanová. Koneckonců by se nebylo čemu vidět, soudě podle jizev. S takovými šrámy by byl ostražitý asi každý. V chůzi pokračovala pomalu dál, až se zastavila úplně. Třeba je to skvělá bojovnice. Ty jizvy jí asi někdo způsobil a nebýt její sebeobrany, asi by tu teď nebyla, napadlo ji. Vždy chtěla poznat někoho, kdo jí bude alespoň trochu podobný. Někoho, koho bude moci považovat za svého mentora a učit ji. A u téhle vlčice měla na malý moment pocit, že se v ní zahlédla. Mohla to být iluze, nebo naivita a příjde ve výsledku k úrazu, kterému mohla uniknout. Ale na to teď myslet nechtěla. Neohrozila ji předtím, neohrozí ji třeba ani teď. A tak otočila hlavu zpět, zda vlčice mezitím neodešla, až se nakonec otočila celým tělem. „Uh… Patříte tu k nějaké Gallireiské smečce?“ vysoukala ze sebe nejistě. Mezi oběma vlčicemi byla v tomto momentě už celkem slušná vzdálenost, a tak musela zvýšit hlas. Zpětně litovala volby tématu a oslovení. Asi nebyla o tolik starší než kaštanová, aby vlčici vykala. Ale minimálně nebude působit jako oprsklý smrad.

Vlčici, kterou doposud jinde nezahlídla, začala pomalu, a hlavně opatrně obcházet obloukem. To poslední, co Isma momentálně potřebovala a vyhledávala, byla potyčka s cizinkou. Její matce se nelíbila ani představa, že se sama někde toulala. Asi by nebyla zrovna nadšená, když by se jí vrátil potomek dobitej těsně poté, co dostala doma výprask. To si ale Isma nehodlala přiznat. Byla přesvědčena o tom, že by komukoliv nakopala zadek a zvládla se ubránit. Byla přeci jen už dospělá, ne? Rok už to byl, co tu na Gallirei existuje, a tím pádem by měla být schopná se chovat jako právoplatný dospělák. Ale vypadalo to, že k ničemu nedojde. Vlčice si jí sice povšimla, jak tu dělala kolem ní úctyhodný oblouček, zato z ní pohled nespouštěla, a to se Ismě taky dvakrát nelíbilo. Bylo to pochopitelné, ale stačil jediný pohled na zjizvené a divně zbarvené oko vlčice a byla jako na jehlách. Nepřibližuj se, varovala hnědo-béžovou vlčici v duchu a vysílala tu energii dál. Dál si našlapovala v mokrém blátu a po očku kontrolovala, kam vlastně šlape. Daleko větší nedůvěru ovšem chovala k vlčici, kterou neznala.

<< Mech (přes Kierb)

Vlčice se vydala směrem na jih, kudy vedla její první výprava s maminkou, Santém a Saturnem. Kde vlastně Santé je? Neviděla jsem ho snad od té doby, kdy nás máma svolala na to info, uvědomila si náhle a zalil ji strach. Když mi máma vyčítala, že jsem se ztratila a že o mě měla strach, tak o tom kde je asi ví, ne? Kdyby ne, vyšilovala by že nejsme spolu. Nebo tak si to aspoň vysvětlovala. Ale jistým způsobem ji to stále moc neuklidňovalo. Ale to že jsem nespolehlivá já neznamená, že je i Santé. Ten pravděpodobně většinu dne někde prospí, snažila se uklidnit a představa toho, že její bratr někde spokojeně pochrupuje, se nejenže zdála opravdu reálnou, ale i tou, co momentálně potřebovala. Nechtěla se vracet a hledat ho, sotva vytáhla paty z domu. Určitě bude v pohodě, ale opravdu jí chyběl.

Řeka ji zavedla až do močálů, které mohly být jejím domovem, kdyby se v minulosti události trochu změnily. A ona byla ráda, že se nezměnily. Sice tohle místo mělo divným způsobem šarm, bydlet by tu nedokázala. Díky bohu, že ji tu naučili bývalí členové chodit a vědět, kudy šlapat. Nebýt toho, byla by nejenže dost zaprasená, ale i frustrovaná. Do čenichu ji padl mimo nepříjemný pach rozkládajícího se dřeva i pach vlka. Rozhodla se to jít nenápadně z povzdálí prověřit, jestli náhodou by to nebyl někdo známý nebo blízký a pak pokračovat dál. Sice ji svým zbarvením cizák na vteřinu málem přihodil infarkt, jelikož takto světle zbarveného vlka znala jen jednoho, po kterém se slehla zem. Ale nebyl to on. Jednalo se o nějakou béžovou vlčici, soudě podle výšky a stavby těla. Nic zajímavého, jako třeba jizvy, na ní nezpozorovala. To by musela přistoupit podstatně blíž. Co tady dělá? pomyslela si, načež se podezíravě zamračila. Rozhodla se ji ale ignorovat, obejít ji obloukem a pokračovat si za svým. Ale přestože si hleděla, kam šlape, byla ve střehu. Jediný hlasitější zvuk, prudký pohyb nebo náznak nepředvídatelnosti by ji přehodil do módu obrany. Nevěřila nikomu a ničemu.

Přestože se Isma procházela po lese s matkou a jejím starým známým, byla myšlenkami tak nějak mimo. Byla unavená, plná dojmů ze záchrany lesu a monotónnost hlasu tříbarevného jí taky moc nepomáhala. Nemohl za to, ale pomalu ale jistě ztrácela o konverzaci zájem. Maminka náhle prohlásila, že se půjde projít mimo hvozd, na což Isma jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Zůstanu tady a asi si odpočinu,“ prohlásila směrem k oběma, aby se nemusela s každým loučit zvlášť a rovnou se rozešla vyhledat místo k odpočinku.
Po odpočinku trávila čas obcházením hranic, kontrole, zda všechno je tak jak má a dohlížením na to, kdo se na území pohybuje. Když na ni dolehla moc velká nuda, zkoušela trénovat útok na různé nebezpečně vypadající větve stromů, nebo nahánění vlezlých opeřenců. Ale ve výsledku se na území nudila a maminka stále nikde. Až to nakonec Isma vzdala a krok jí zabloudil dál za hranice. Neměla z toho dobrý pocit, ale když se bude držet míst, která důvěrně zná a kterými jistě domů trefí, nemělo by se nic špatného stát.

Mahar (přes Kierb) >>