Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Asi vím, kterou myslíte. Takové teplé odstíny hnědé, skoro až s karamelovým nádechem. A náhrdelník na krku. Ale bohužel ji mimo to neznám. Tuším, že u nás dělá ochránce, tak proto jste asi potkal právě ji,“ poznamenala. Asi by měla o ostatních členech mít větší přehled, když to byl její domov. Asi to úplně nedělalo dobrý dojem na cizince, jako byl třeba Parsifal.
Její snaha se o světlém vlčkovi něco málo dozvědět byla úspěšná. Ukázalo se, že obývá Asgaarský hvozd, i když to teď měl asi komplikovanější. „Ten znám. Byla jsem tam během mé první zimy. Přinesla jsem jako dárek jmelí a chopila se mne jedna vlčice, ale na jméno si nevzpomenu. Vím ale, že měla tyrkysové odznaky na předních tlapkách. Už to je ale opravdu dávno,“ prozradila zase ona, s kým měla čest při náhodném setkání s jeho smečkou. „Je vás hodně? Ta naše je taková…rodinná, malá,“ doplnila ještě zvědavý dotaz. Působili mile, na základě tedy těch dvou setkání, které doposud měla. Zajímalo ji taky, proč je jeho pobyt ve smečce tak nejistý, ale zdálo se to jako moc čerstvé a osobní téma, do kterého nehodlala strkat čumák.
Další informace, kterou jí prozradil, byla ale fascinující. Nebyl tak úplně zdejší, jak se zdálo. Sama se nedovedla představit, jaké to muselo být o domo v přijít dvakrát za tak krátký život. A teď mít pochyby o tom třetím. „To mě mrzí,“ odpověděla tiše. „Taky jsem přišla jako malá o otce. Muselo to být… hrozné,“ dodala skoro šeptem. „Třeba se ještě s tou svou skupinou setkáte. Nemohl jsi v bouřce jako malý dojít tak daleko,“ pokoušela ze sebe tahat tolik optimismu, co jen uměla, ale nebylo jí to moc přirozené. I jí byla předkládána možnost, že otce ještě uvidí, ale tu prakticky hned zavrhla. Bylo zvláštní, jak přirozeně a otevřeně se dokázala před Parsifalem chovat. Něco na něm bylo. Něco... ale nedokázala to úplně pojmenovat. Našla si opravdového přítele? Přeci se neznali tak dlouho, ale působilo to, jako by se s ním znala celou věčnost.

Mladý vlk, jak se zdálo, její rodný les znal. Kdo ví, jak důkladně, ale minimálně jednoho člena sebevědomě jmenoval. Lindasa, zopakovala si v duchu jméno, které jí bohužel ale nic neříkalo. “Musel byste mi ji asi lépe popsat. Ne každého tam znám jménem,” přiznala, ale nikterak se za to nestyděla. Měla spoustu jiných věcí na práci, než se s každým seznamovat. Navíc vlci tak rychle mizeli a zase přibívali, že se v tom špatně orientovalo. Parsifal se sice pokusil obeznámit mladou vlčici s jeho náhlým zjevením, ale moc jí to k odhalení pravdy nepomohlo. A tak pokud se on smířil s tím, že jsou v jeho snu, rozhodla se to akceptovat a brát jako fakt. “Zvláštní,” poznamenala jen, aby nebylo úplné ticho. Když tedy byli ve snu, neměla kam moc jít, a tak se nakonec skutečně posadila. Ačkoliv se to mohlo zdát jako nevýznamný krok, u Ismy to symbolizovalo, že vlku skutečně věří natolik, aby se dokázala uvolnit. “Když už jsme tedy ve vaší hlavě, povězte mi něco o sobě,” pobídla světlého a nevědomky se mile usmála.

Isma byla náhlým únosem na jiné místo dočista zaskočená, zato její nový společník se zdál být zcela klidný. Své okolí očima hltal a vyzařoval z něj až podivný klid. Ve snu? zopakovala si po něm vduchu nevěřícně a překvapení nepřímo dala najevo rychlým zamrkáním. Sama se po okolí znovu rozhlédla, s nově nabitou perspektivou a jen si podezíravě zamručela pod fousy. Mladý vlk si ji se zájmem prohlížel, až nakonec pronesl své jméno. “Isma,” odpověděla pouze. Něco na něm bylo. Vypadal jako ztělesnění klidu a pohody, která byla nakažlivá. Jeho milý úsměv vykouzlil drobný úsměv i u nedůvěřivé vlčice, přestože si to sama moc dobře neuvědomovala. “Z Mechové smečky, úplně na severu,” doplnila informaci, kterou by ne každému jen tak bez boje nepodala. K němu ale cítila podezřelou důvěru. Asi proto, že tohle setkání nebylo tak úplně reálné, podle všeho. “Mohu se jen zeptat?” nakousla opět téma, které opustili, jako by bylo nadmíru jasné. “Jak jste došel k tomuto závěru?” otázala se se zvědavým pohledem. “Přeci jen si já připadám zcela… reálná. Náhle jsem se tady zjevila poté, co mne přepadla migréna. Je v této zemi možné putovat do cizích snů?” vyzvídala.

<< Severní Galtavar - amorek

Celé to bylo naprosto podivné. Ještě před malým momentem stála tváří v tvář tomu nelogickému tvorovi. Posedlý volem, naivními ambicemi a vadou řeči. Doposud na nikoho podobného nenarazila, a tak se přes veškerý odpor pokoušela navázat konverzaci a přijít mu na kloub, ale osud měl jiné plány a zavál jí do cesty jinému, podobněji smýšlejícímu vlčkovi.
Přechod pro ni ale nebyl vůbec lehký. Tranzice se projevila palčivou migrénou, která ji částečně oslepovala nutila ji pevně tisknout víčka k sobě. Když ale bolest hlavy odezněla a ona opět oči rozevřela, ocitla se v naprosto cizím lese. Překvapeně sebou škubla, ucouvla a začala se na místě obezřetně točit. Nikdo tu nebyl, minimálně ne v její úplné blízkosti. Byla tedy pravděpodobně alespoň minimálně v bezpečí. Tahle náhlá změna se jí ale vůbec nelíbila. Rozhodla se tedy až nepřirozeně přátelsky působící les prozkoumat. Tělo měla napjaté, oči na stopkách a za každým zvukem se křečovitě otáčela. Nemohla si pomoci, ale i kožich měla trochu naježený. V množství chlupů, která měla, se ale tohle projevení slabosti ztrácelo.
Brzy ale natrefila na dalšího cizince, bílo-zlatě zbarveného, který si tu jen tak vysedávala kochal se přírodou. „Buďte zdráv, pane,“ zdravila již z dálky. Nepůsobil nebezpečně, na rozdíl od tohoto místa a z nějakého prapodivného důvodu k němu nechovala tu obrovitou dávku nedůvěry, jako ke komukoliv jinému. Asi to bylo tím, že si byli věkově podobně. „Kde se nacházíme?“ optala se, ale i přesto si držela svůj osobní prostor a možnost názor na vlka změnit.

//Změna přechodu (amorek) - Skvělé místo pro život >>

Ismě se cizí vlk moc nezamlouval. Nepůsobil zrovna bystře, ale to mohla být pouhá přetvářka, aby se uvolnila a pak na svou chybu doplatila. Na její pokus jej opravit zakýval hlavou, ale nijak zvlášť dál nereagoval. Zdálo se, že novou informaci zpracovává, ale když znovu položil dotaz se stejnou chybou, zamračila se. Tudy cesta nevedla. Mohla se otočit a utéct, ale nechtělo se jí k němu otáčet zády. Kdyby náhodou. Rozhodla se tedy snížit na jeho úroveň. „Dokážeš… jelena ulovit sám?“ soukala ze sebe neochotně špatné označení zvěřiny. Byla si jistá, že ve dvou by byl lov neúspěšný, naopak by si přivodili nejeden úraz. Sama si ve svých loveckých schopnostech nevěřila, a tak se hodlala zdržet. Ale pokud si mistr světa chtěl dokázat, že na to skutečně nemá a dostat u toho kopanec mezi oči, bránit mu nehodlala. Když jej pobídla k představení, kupodivu poslechl. Flynn. „Já Isma,“ představila se také a neochotně oplatila i „…čau.“ Znovu pohledem zmapovala okolí a když si byla jistá, že jsou skutečně sami, znovu se k zlatavému otočila. „Já lovit neumím. Můžeš mi to ukázat,“ nabídla mu s kamennou tváří.

Isma evidentně nebyla jediná, která si stáda losů všimla. Kdo ví, zda zlatavého přivedl právě jejich pach, či ho sem zavedla jen úplná náhoda. Na rozdíl od ní byl ale kontaktní a přistoupil k ní s nabídkou společného lovu. Isma si ho nedůvěřivě přeměřila pohledem a zamračila se. Nerozuměla jeho náhlé nabídce. Neznala jej a on ji. Jak mohl někomu cizímu po pouhém pozdravu nabízet lov?„Losa,“ opravila ho po chvíli ticha. Nevypadal zrovna bystře a takovým se důvěřovalo obzvláště špatně. Dokázali být nepředvídatelní, a to se kaštanové příčilo. Nebyla si úplně jistá, jak reagovat. Měla ho poslat k šípkům a losy bránit pro smečku? Vypadal, že má lov tak jako tak v plánu. A buď se ho bude účastnit také, nebo o úlovek příjde. „Na vysokou je nás málo,“ pronesla další fakt a rozhlédla se, zda neměl nějakou jinou společnost, která ho teprve dobíhala. Ale neměl. Byl sám a buď byl opravdový optimista, nebo úplně naivní. „Kdo jsi?“ položila zlatavému otázku, zatímco na něj pevně upínala svůj pohled.

<< Mechový lesík (přes Aina)

Chlupatého škůdce hnala až k řece, kde takticky uháněl až k jezeru, kde se dala řeka bezpečně překročit. Musela uznat, že byl chytrý a určitě to tu měl zmapované. Kdo ví, jak dlouho se kolem lesu potuloval, nebo jestli už nějakou škodu někdy v minulosti nenapáchal. Měla ale každopádně štěstí, že mývala zaskočila. Potyčku se vzteklým mývalem by si jistě ještě dlouho pamatovala a bez pár šrámů by se neobešla. Na maskovaného chlupáče ještě jednou rozzlobeně vyštěkla, řeku překonala a až se jí zdálo, že jeho návrat nehrozí, zastavila a nechala ho zmizet někde v dáli. Nebyla tu ale sama. Poměrně ne tak daleko se pásla impozantní zvířata, která mohla jen s obdivem a respektem pozorovat. S losy si nehodlala zahrávat, přestože byla napumpovaná adrenalinem z předchozí honičky. Možná bych mohla doma ostatní informovat, že se tu pasou. Třeba je potřeba doplnit zásoby, přemýšlela, zatímco nohaté giganty nehnutě pozorovala.

Kaštanová vlčice trochu doufala, že ji někdo z místních obyvatel vyhledá a bude se zajímat, kde že se to takovou dobu potulovala, ale nestalo se. Možná taky dobře. Ještě by dostala další přednášku a sžíral by ji onen pocit viny, který opravdu nemusela. Museli mít všichni plné tlapky práce, a tak se rozhodla trochu vypomoci, a to jí nejpřirozenějším způsobem. Rozhodla se obejít hranice a ujistit se, že je vše, jak má být. Vše označené a žádný potenciální nepřítel na dohled. A jak se zdálo, vše bylo v naprostém pořádku. Jen tedy z hranic necítila pach Meinera nebo Lindasy, tak jako tomu bylo vždy, ale Saturna. Že by ho matka povýšila na ochránce? pomyslela si zvědavě. Nedivila by se. Saturnus se tu jistě pohyboval ze všech nejčastěji. Její myšlenky ale narušilo šustění v křoví. Z lesního porostu se vynořil mýval, jako by se nechumelilo. Malá šelmička neměla určitě nic dobrého v plánu. A byl nebezpečně blízko úkrytu. Nebylo tedy těžké si domyslet, co by mohl tvoreček napáchat se zásobami, které si pracně členové nashromáždili. Vlčice divoce zavrčela a maskovanému chlupáči cestu zatarasila, načež ho začala hnát pryč z hranic smečky.

Severní Galtavar (přes Aina) >>

<< Východní hvozd

Už z dáli cítila její milovaný domov. Voněl pořád stejně. Pořád byl úplně ale úplně stejný, jak si ho pamatovala. Nedočkavě natáhla krok a hlavou tlačila kupředu, než vkročila mezi první řadu stromů a ponořila se do lesa. Doma, pomyslela si šťastně. Hlavu zvedla vysoko k nebi a dlouze zavyla, aby dala všem přítomným najevo, že se vrátila. A taky tu hodlala dlouho zůstat. Žádné další toulky. Ostatně žádné hezčí místo, než Mechový lesík, neexistuje. Nehodlala nikomu narušovat plány nebo konverzace, a tak nikoho nešla hledat. Určitě tu měl každý plné tlapky práce. Když by někdo o její společnost stál, jistě by si ji dokázal snadno najít. Ona se prozatím vydala na obchůzku lesu. Zvědavě však nasála pachy vlků v okolí a mimo pár cizích rozpoznala spoustu povědomých, nebo dobře známých. Na Biancu se Saturnem se těšila moc, i když ji trochu zamrzelo, že tu necítí ani maminku, ani Santého. Bylo to, jako by se po něm země slehla.

<< Esíčka (přes Zrcadlové hory)

Už se rychle blížila domovu. Už se celá chvěla, jak moc se domů těšila. A i když její tvář byla kamenná, ocásek vrtěl ze strany na stranu a dával najevo veškeré štěstí, která ji naplňovalo z představy, jak dobře jí doma bude. Hrozně ji zajímalo, co všechno se tam změnilo. Jaké nové členy matka přijala, jestli někteří naopak zase odešli, nebo co se během těch pár měsíců, co bylo pryč, zajímavého přihodilo. Opravdu dlouhou dobu musela u Života odpočívat. Tělo asi jen tak takovou drastickou změnu neprovede během malého okamžiku. A i když si připadala provinile, že tak dlouhou dobu se na hranicích ani neukázala, byla ráda, že ji Život tak obradoval. Cítila se ve svém těle mnohem přirozeněji. Jako by ji ocas celý ten čas tížil a na tenhle osvobozující moment čekala. Ale jako vše, určitě bude mít jak spoustu plusů, tak i mínusů. Ale stálo to za to.

Mechový lesík >>

<< Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Pokud se něco při své poslední samostatné výpravě něco dozvěděla, bylo to to, že by se měla držet řek. Ty většinou vedou přesně tam, kam vlk potřebuje a slouží jako podivná přírodní navigace. Nebo to tak minimálně na mladou vlčici působilo. A tak vždy, když si nebyla jistá, vyhledala první řeku a vypadala se po jejím proudu. Nyní ztracená nebyla, věděla zcela přesně, kam míří. Mířila na sever, domů. Ono najít mechový lesík nebylo dvakrát těžké. Sopku, která mu sousedila, bylo obtížné přehlédnout. Ale držet se řeky nikdy na škodu nebylo. Dokonce minula ono rudé jezero, u kterého se minulou zimu nahřívala, když byla promrzlá na kost. Dovedla si představit, že u něj bude touhle dobou plno vlků.

Východní hvozd (přes Zrcadlové hory) >>

<< Narrské kopce (přes Prstové hory)

Cesta to byla docela dlouhá, jak si tak pamatovala. Čekala ji cesta skoro přes půlku Gallirei. Do tohohle počasí se ale probrat nebylo zrovna nejmilejší. Mnohem raději by ho prospala, když už její šlofík trval tak dlouho. Ne, že by schvalovala flákání se a lenošení, to ne. Ale když už její tělo vyžadovalo takový čas pro regeneraci, mohlo si vzít ještě těch pár týdnů, co sníh ještě bude. A že jí zima opravdu nechyběla. Už to musel být rok, co se jim táta vypařil ze života a rok, co viděla bratra. Skoro se až bála, že ho ani nepozná, kdyby na něj narazila. Musel už být fakt velký, stejně jako ona. Kdo ví, kdy naposledy ji zase viděli členi smečky. A jestli ji poznají, když se tolik změnila, i co se ocasu týče. Trochu se bála, jak bude reagovat Launee, až se vrátí. Neměla moc ráda, když se toulali bez dohledu, ale na to už byla si trochu moc stará. Teď by naopak ona mohla dohlížet na malé mrňouse, i když by jim asi moc zábavy nedopřála. Spíš tvrdý nekompromisní dohled a teror.

Esíčka (přes Tenebrae)>>

Isma se probrala z dlouhého spánku a jen matně si vzpomínala, kde že to vlastně je a jak se sem dostala. Vzpomínky se jí slévaly spolu se sny, které měla v podvědomí a nebyla schopna rozeznat jedno od druhého. Vybavovala si strach, sopku, dým a Života. Ale byla zima. Vše bylo pod bílou peřinkou a vypadalo zcela v pořádku. Žádný konec světa, žádné blížící se objekty na nebi. Prostě… obyčejná zima. Nabyla tak dojmu, že se jí to celé jen zdálo. Že po návštěvě Života byla tak zmožená, že prostě usnula a vzbudila se až teď. Asi na ni měl nějakou kouzelnou uklidňující moc a dohlížel tu na ni.
A tak se sebrala na všechny čtyři a vykročila dolů z kopce, než jí došlo, že je něco úplně jinak. Připadala si, jako by jí chyběla část těla. Jako by byla lehčí, než si pamatovala. Překvapeně se otočila, aby spatřila změnu, která se jí projevila. Měla kraťoulinký ocas, v který už vícekrát doufala. Jak to, že se jí její přání splnilo? Životu ho neříkala. Vlastně nikomu, když už jsme u toho. Jen ji to párkrát letmo napadlo. Opatrně si začala ocas prohrabávat, zda nenajde nějakou ránu. Známku toho, že jí ho někdo násilně ukousl. Ale nic takového nenašla. Prostě se zmenšil. Nechápavě zaměřila svůj pohled k vrškům písčitých kopců. Asi byl skutečný. „Děkuji,“ pronesla jen krátce k nebi. Nebyla si jistá, co jiného říci. A tak se pomalým, nyní zcela lehoučkým krokem vydala domů.

Tmavé smrčiny (přes prstové hory) >>

<< Vršky

Hbitým krokem kráčela dolů z kopců, uvažujíc nad tím, co vlastně Lacrimě říct. Sama si pořádně nebyla jistá tím, zda odhalila pravdu za Životovou existencí. Nemohla si být jistá, dokud nedostane zpětnou vazbu od někoho, kdo už na vrcholku byl. Od někoho, kdo získal další magie, nebo barvičky v kožichu. Ale momentálně měla větší starosti. Naštěstí Lacrima seděla tam, kde se od ní Isma odpojila. „Jsem zpět,“ prohodila na začátek. „Nebyl tam, takže jsem tam květiny nechala a vrátím se příště s lepším darem,“ rozhodla se nakonec pro tuto variantu, protože přiznávat, že věří na imaginární neviditelné entity by bylo potupné. „Ale musím zpět domů, na sever. Vybouchla tam sopka a můj domov leží hned vedle ní. Bude to asi dost nebezpečné. Chceš jít taky, nebo se tu naše cesty dělí?“ optala se, uši stažené dozadu a nervózně přešlapujíc z jedné tlapy na druhou. Nechtěla ji vystavovat dalším nepříjemnostem. Už s darem pro Života jí Lacrima pomáhat nemusela, přesto pro ni dobrý skutek vykonala. Nemohla po ní chtít další službu a upřímně si ani nemyslela, že by vlčice šla. Jen blázen by se hnal do takové záchranné akce, do samého srdce přírodní katastrofy. Nechtěla ji tady ale nechat samotnou, po tom všem, co pro ni udělala.