Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 2/5

Isma byla ráda, že se jí mladá vlčice nebojí, nebo k ní nechová nedůvěru. S vlčaty to moc neuměla, obecně nebyla moc společenský typ, který to uměl se slovy, ale vztah se Saelind pro ni byl důležitý. Rodina pro ni byla vším, a tak ji chtěla poznat lépe. Mrzelo ji ale, že se ošidila o tolik času během své nepřítomnosti. Ale asi taky dobře, s opravdu malými vlčaty by si toho asi moc nenapovídala a na hraní nebyla moc povaha. „Tatínek říkal, že moc ne. Prý to tu bývá opravdu klidné, jen teď se toho nějak moc nakupilo,“ předala informaci, kterou teď čerstvě taky dostala. „Třeba se to tímto vyřeší a bude zase delší dobu klid. Máme štěstí, že je náš les docela daleko a moc vlků sem nemíří. Mám to tak osobně raději,“ přiznala svou osobní preferenci. Samotnou mě ale zajímalo, koho to na hranicích vyřizoval. A i když se Saelind snažila napomoci s vlky, které znala, ani to jim moc nepomohlo. Vlče to asi nebylo, soudě podle hloubky a vyzrálosti těch vytí a Mitsua osobně znala také. „Mitsua jsem už taky viděla, vyrůstali jsme tu spolu s mým bráškou. Taky se zatoulal a tvá babička mu dovolila zůstat. Třeba u nás vydrží takhle dlouho i Dyor a vrátí se,“ odvětila zamyšleně. Moc nadějí tomu ale nedávala. Pokud vlci na delší dobu zmizeli, měli tendence se nevracet.
U tématu zima se se trochu rozpovídala a nechala se trochu unést vlnou nostalgie. U mladé vlčice to vzbudilo obdiv, což kaštanovou překvapilo. Mile. Ještě nikdy jí nikdo neřekl, že by byla statečná, přestože se o to vždy tak snažila. „Ze začátku jsem měla z cestování strach. Nejraději jsem byla doma a dohlížela na něj, hrála sis ptáčky a naháněla šišky. Ale někdy je potřeba najít trochu odvahy a zkusit nové věci,“ pousmála se na ni mile. „Ale po dlouhém toulání už se z našeho lesu jen tak nevzdálím, mám to tady nejraději,“ přiznala s úsměvem. Odvaha z ní velice rychle opadla, jen co se jí naskytla příležitost. O návratu Saelind naštěstí její rodina věděla, a tak si mohla Isma oddychnout. „Tak to máme společné,“ pousmála se nad její poslední poznámkou. „A co ty, jaké roční období máš nejraději?“ vrátila se zpět k tématu, aby se i ona něco dozvěděla.

Loterie 1/5

Mladičká vlčice se představila jako Saelind, a tak se její podezření, že jde o dcerku Saturna, potvrdilo. Má roztomilé děti. Má po něm jeho měsíček na čele. Ten její trochu připomínal ocas nějaké rybičky. Měla opravdu zajímavé a hezké zbarvení, a tak si i Isma vlčici se zájmem prohlížela. Naštěstí se Saelind nebála a Ismu ke svému schovávání také pozvala. Ismě se vděčně rozkmital krátký ocásek a opatrně se usadila vedle zrzavé. „Někdo ho sháněl, a tak ho vytím volali. Je možné, že to budou cizí vlci, kteří se potenciálně hlásí o místo ve smečce, nebo třeba i jen nějaký stávající člen, který jen potřebuje něco probrat,“ odpověděla s chladným klidem. Doufala, že pevnost jejího hlasu odrostlé vlče trochu uklidní. Sama ale chovala ke všem cizím vlkům značnou nedůvěru, a tak byla sama docela nervózní. Pro dobro všem ale své nejistoty skrývala, pouze po očku vykukovala z úkrytu a měla ouška nastražená. Při prvním podezřelém zvuku by nejpravděpodobněji vystartovala, aby se ujistila, že je vše v pohodě. „Bohužel jsem tu nějakou dobu nebyla, a tak nevím, kdo všechno do smečky patří, takže jejich vytí nepoznávám,“ přiznala. Saelind tu ale musela vyrůstat a moc se z domova nevzdalovat. Třeba ona by byla schopná vytí k někomu přiřadit, ale soudě podle jejího označení různí vlci, pravděpodobně to byli všechno tuláci. „Jedno mi je ale povědomé. Řekla bych, že to bude tvá teta Bianca.“ Kdo ví, jestli Bianca neměla podobný program, jako měla poslední rok Isma. Ale soudě podle toho, že byla alfou, s největší pravděpodobností vlčata dobře znala. Saelind se pak zajímala, zda má ráda zimu. „Hmm, asi ano. Mám ji ráda, protože jsem v ní zažila hezké vzpomínky. Když jsem byla zhruba stejně stará jako ty, hrály jsme si s tetou Biancou. Toulaly se, dováděly ve sněhu, stavěly sněhové sochy, klouzaly se na ledu a sjížděly kopce na zadku. Bylo to prima,“ usmála se na ni mile. „Jaktože nejsi s ostatními na výletu? Tatínek říkal, že jsi byla s maminkou. Nebudou mít o tebe starost?“ optala se raději, aby nebyla komplicem v nějaké kalamitě, kdy všichni vlče v panice hledají, zatímco ony dvě si tu v úkrytu povídají.

Loterie 4/5

<< Mechový les

Saturna tak nechala plnit své povinnosti a sama vykročila směrem k úkrytu. Pro ni by alfování opravdu nebylo, muselo to být úmorné, neustále řešit nějaké problémy. Ať už to byli členové či nikoliv, měl jich na hranicích docela dost. Sama byla ale stále ostražitá, kdyby se ukázalo, že nemají zrovna dobré úmysly. Byli by v převaze, a tak byla připravena kdykoliv vyběhnout a pomoci se zásahem. Zatím se ale klidila.
A ukázalo se, že nebyla jediná, kdo se raději uklidil do přítmí mechového dna. Povědomý pach, připomínající trochu Saturna, se linul odněkud z úkrytu. Nemusela ani jeho zdroj hledat příliš dlouho, čekal přikrčený hned u vchodu. Pravděpodobně byla stejně ostražitá, jako kaštanová. „Ahoj,“ zamrkala překvapeně. Společnost tu skutečně nečekala. Musela do být určitě dcerka jejího staršího brášky, ale neříkal náhodou, že jsou na výletu? „Jmenuji se Isma. Asi budu tvou tetou,“ představila se docela neohrabaně. S vlčaty moc interakcí neměla, ale tohle odrostlé vypadalo roztomile a asi mělo už víc rozumu, než když byli čerstvě na světě. „Můžu se přidat?“ pokynula čumákem na místo, kde se vlčice schovávala a s největší pravděpodobností odposlouchávala. „Můžeme na taťku počkat spolu a zatím dávat pozor, jestli je to všechno v pohodě,“ nabídla.

Loterie 2/5

Bohužel ani Saturnovi ono místo nic neříkalo, naštěstí měl ale pozitivní náhled na celou situaci a Ismu to tak docela uklidnilo. „To ano, kdybych si mohla nějaké místo vybrat, rozhodně bych chtěla odpočívat a užívat si života právě tam,“ pousmála se. „Snad ano,“ pokynula hlavou. Samotného boha ale nikdy neviděla, a tak kdo ví, jak se s ním skutečně komunikovalo. Možná opravdu jen formou modlitby a on pak jako odpověď dá jen nějaké znamení, nebo náznak. Byla to opravdu tajemná entita.
Z konverzace vyšlo najevo, že to bylo překvapením pro všechny. Takže byla neplánovaným dárkem Života, nebo jen chtěli překvapit ostatní? Tak jako tak, byla ráda, že jsou všichni šťastní a vlčata jsou zdravá. I jména se dozvěděla a moc se jí líbila. Dvě holčičky, hezké. „To nevadí, je hezké, že si užívají zimy. Jen trochu přituhuje, tak snad se vrátí v pořádku,“ projevila trochu obavy. Saturnus ale musel jít, což mu vůbec nezazlívala. „Ty taky,“ popřála i jemu a sama se rozhodla zamířit do úkrytu. Chtěla trochu obhlédnout zásoby, jestli má smečka dost kožešin, aby sis s tím kdyžtak Saturnus a jeho partnerka nemuseli lámat hlavu. Pokud se vlčata vrátí promrzlá, bude potřeba asi se pořádně nahřály a posilnily.

Úkryt >>

Loterie 3/5

Saturnus se více zajímal o ten podivný sen, který měla. Nebo jestli to sen skutečně byl. „Vypadala… hodně zesláble. Říkala mi, že to přehnala se spánkem a že by se ráda něčeho najedla, tak jsem jí alespoň ulovila zajíce a dohlížela na ni. Chtěly jsme vyrazit zpět domů, i když jsme ani jedna netušily, kde že to vlastně jsme, ale pak stačilo jen mrknout a byla jsem tady pod horami,“ přiznala. Opět se jí vrátil ten nepříjemný strach, který v ten moment cítila. „Možná by nám mohl poradit Život? Bylo to v hrozně krásném a klidném lesíku s mýtinkou a krásnou čistou tůňkou. Vypadalo to skoro nereálně. Říká ti to něco?“ zajímala se, třeba by právě on věděl. Kdyby věděla, kde se les nachází, hned by se tam vrátila a raději se přesvědčila na vlastní oči. Život byl ale asi nejbezpečnější volba.
Hnědý vlk pak přiznal, že ani moc členů nezůstalo, zato přibyli jiní. A co bylo překvapivější, nový členové rodiny v podobě Saturnových dětí. Překvapeně zamrkala, vypoulila oči a ocásek se jí po chvíli rozkmital. „To je… skvělý!“ hledala marně slova, která by popisovala, jak super to je. „To se toho změnilo hodně,“ pousmála se a zamrzela ji, že u toho všeho nebyla. Ani netušila, že měl Saturnus partnerku. „Jak se jmenují? Mohla bych je poznat?“ zajímala se. To už ale o pozornost Saturna stáli další vlci na hranicích. „Asi je tě potřeba jinde, tak tě nebudu zdržovat. Kdyby sis chtěl pak ale ještě popovídat, tvou společnost moc ráda uvítám.“ Nemusela být všude, nebylo to její místo a rozhodně nechtěla překážet.

Kaštanová vlčice, přestože štěstím bez sebe, že po tak dlouhé době vidí člena své rodiny, byla momentálně stejně přepadena pocity viny a nejistoty. Žila doteď v domnění, že je bezpochyb stále členem, ale ono to tomu tak být dávno nemuselo. Vždy to byl její domov, ale dělala pro něj poslední dobou až bídně málo. Bylo jí až stydno. Saturnus ji ale ihned ujišťoval a tvrdil, že jsou přeci rodina a její nepřítomnost to nezmění. Musela se pousmát, bylo to od něj opravdu milé. Ale dokud tato slova neuslyší od Launee, sebevíc zlatá mohla být, obavy ji stále zatím neopouštěly. „Mechový les pro mě byl a vždy bude domov, jak bych mohla nechtít?“ Smečka sice bývala menší, skromnější, ale ona to tak měla ráda.
Isma začala vyzvídat, co nového se za její nepřítomnosti událo. Kdo ví, kdo všechno smečku opustil, nebo se naopak přidal. Začínala se vnitřně připravovat na realitu, že tu pravděpodobně moc vlků nepozná. Dost možná nikoho. Ale dokud tu byli Saturnus, Bianca a matka, stačilo jí to a zvykne si. Jednou z novinek, které se ale dozvěděla, bylo něco překvapující, ale rozumné. Launee zanechala vedení smečky a předala ji jejím adoptovaným dětem. „To zní skvěle,“ usmála se a ocásek jí šťastně zakmital. „Zaslouží si odpočívat a smečce nové vedení jen prospěje,“ pokývala hlavou na zdůraznění toho, že to vše dává naprostý rozum. Saturn se pak naopak zajímal, jestli Launee někde nepotkala. „Já… vlastně moc nevím. Zdál se mi o ní a jednom úplně cizím vlku strašně reálný sen. Bylo to jako bych se objevila v nějakém lese, kde jsem ještě nikdy nebyla. A pak jsem byla zase pryč, nedaleko odsud. Vlk ani pořádně neví, co skutečné je, nebo co je jen nějaká magická hra se smysly,“ přiznala, ale nebyla si ničím vůbec jistá. Byla z toho doteď dost zmatená, a i kdyby chtěla ten les znovu najít, nevěděla by kudy se vydat, nebo jestli vůbec existuje. „Už tu dlouhou dobu nebyla?“

Isma nikam nespěchala, neměla už moc náladu ani potřebu se z domova vzdalovat. Bylo jí tady jednoduše dobře, a tak jí ani moc nevadilo jen posedávat u onoho vánočního stromečku, který tu ozdobila. Co ji z myšlenek vytrhlo bylo táhlé zavytí někoho ze smečky. Už to bylo docela dlouho, co tohle zavytí slyšela, ale bylo jí velice povědomé. Rozhodně to byl jeden ze zakládajících členů smečky, ještě z doby, kdy byla pár měsíců stará. Nemohla si ho ale přiřadit, a tak pouze zavyla na odpověď zpět, aby na sebe upozornila. Nechtěla ale více rušit, kdyby měl jiné plány a starosti. Nemusela ani čekat tak dlouho a odpověď na její otázku se dostavila sama. „Saturne!“ zavolala zpět jako odpověď a dočista pookřála. Tak dlouho ho neviděla, byl jeden z mála členů rodiny, které stále ještě měla. Jal se vysvětlování, proč vlastně nepřišel hned, ale na to jen rázně zavrtěla hlavou. Nebyl důvod se omlouvat. Důležité bylo, že ho zase viděla. Ocásek jí kmital štěstím ze strany na stranu. Tolik jí všichni chyběli. Máma, Santé, Bianca i Saturn. Přiskočila k němu a letmo ho objala na přivítanou. Slova jí nikdy moc neříkala, a tak své pocity vyjadřovala tímto nemotorným způsobem. „Mrzí mě, že jsem tu poslední dobou moc nebyla,“ omluvila se zcela upřímně. „Myslíš, že jsem stále členem? Chtěla bych to napravit,“ koukla na něj provinile. Do teď ji to ani nenapadlo, že by s ní vlastně Launee nemusela počítat. Stejně tak jako se Santém, který už se tu neukázal roky. „Jak jste se tu měli? Je něco nového?“ vyřkla další své otázky, aby se něco dozvěděla i o něm a o tom, jak se tu všichni měli za její nepřítomnosti. Muselo se toho tolik změnit.

<< Gejzíry | Ozdob strom

Nakonec usoudila, že by se měla přeci jen už vrátit domů, a tak zamířila k lesu, kde to moc dobře znala. Jen škoda, že se právě míjela s ostatními členy smečky a vracela se tak do docela prázdného lesíku. No, nevadí, alespoň ho měla celý pro sebe. Na území smečky hlasitě zavyla, aby dala najevo, že je konečně zpět doma a les si celý prošla, zda je takový, jaký si ho pamatovala. Chyběl jí a chyběli jí i jeho obyvatelé. Hlavně po rodině se jí stýskalo, ale kdo ví, kdy je znovu uvidí. Natož že byli brzy Vánoce, byl les opravdu podezřele prázdný. Napadlo ji, kolik asi členů smečku za její nepřítomnosti opustilo. Nebo jestli někoho dalšího přijali a smečce se dál daří. Měla bych tu být častěji, napomenula se. Žralo ji svědomí, ale ne vždy na to měla vliv. Nějaké Gallireiské síly ji neustále táhly jinam, jako by jí dávaly najevo, že existuje život i mimo její milovaný les. Mohla bych tu alespoň ozdobit Vánoční stromek, třeba to někomu udělá radost, napadlo ji s jemným úsměvem. Hlavně Biance. Do teď si pamatovala, jak spolu její první zimu dováděly a jak ji její starší sestra učila zimním hrám. A tak si někde v srdci Mechového lesíku našla hezoučký malý stromeček a začala na něj věšet jednu ozdobu vedle druhé. Sem tam zavěsila jmelí, jinde kousky mechu, sem tam nějakou tu šišku nebo hezkou kůstku. Zasněžený stromek pak vypadal moc hezky a mezi všemi ostatními skoro až zářil, přestože tu žádný mech z Agerounu neměli. Sama se vedle něj posadila a užívala si toho skvělého pocitu, že je opět doma.

<< Zubatá hora (přes Sněžné hory) | Ohřej se u gejzírů

Nechápala, kde k takovým myšlenkám někteří Gallireiští chodí. Vlčíšek, zavrtěla nechápavě hlavou a odfrkla si. Jaký z toho tak může mít benefit, takhle si z vlků střílet? A jestli jím skutečně byl, čemuž moc nevěřila, měl by s tím opravdu něco začít dělat. Na božstvo nikdo tady nepřestával věřit, protože nebyl důvod. Neustále jim všem dokazovali, čeho jsou schopní. Ale Vlčíšek? Nikdy ho není vidět a když už jo, tak téměř žádné přání nevyplní. Ať už z pohodlnosti, nebo neschopnosti.
Sestupem z hory ale zanechala teorizování nad existencí o Vlčíškovi a raději se soustředila, co by mohla udělat nyní. Mohla by se otočit doma, ale momentálně ji pohled táhl trochu více na jih, směrem ke gejzírům, které cestou dolů zahlédla. Proč by ne, nikdy je na vlastní oči neviděla. A tak se k časovaným bombičkám přiblížila a skepticky si je z povzdálí prohlížela. Očima se zastavila na jednom, který ji připadal nejpoutavější a pokoušela počítat, jak dlouho zhruba trvá, než opět vybouchne v horkou vodu a páru. Jakmile ale došla k uspokojivému číslu, které se moc nelišilo, přistoupila blíže a rozhodla se gejzír prozkoumat důkladněji. Z této vzdálenosti cítila horké návaly, které se z gejzíru nesly a musela uznat, že to bylo opravdu fascinující. I do otvoru ve vhodnou chvíli nakoukla, aby potenciálně porozuměla tomu, jak takové přírodní úkazu fungují. Bohužel se ale pravdě moc nepřiblížila, minimálně na základě pohledu ne. Možná by se mohla zeptat někoho staršího, ti by to tušit mohli. Ještě chvíli se nechávala vodními erupcemi zahřívat, až nakonec usoudila, že měla dost a vykročila dál.

Mech >>

<< Křišťálová louka (přes Velehory) | Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš

Isma to s výšlapem do hor tempem nepřeháněla. Věděla, že je potřeba si nechat co nejvíce energie a bylo zbytečné tlačit na rychlost, když jí stejně nic nikde nečekalo. Pravděpodobně budou hory docela pusté, obzvláště touhle dobou. Leda by se tu našel nějaký blázen, který se pokoušel o sjezd dolů. Nevěřila by tomu, ale stopy ve sněhu ji přesvědčovali o jiném. Někdo sem skutečně vystoupal na vrchol a pravděpodobně nebyl jediný. Pachů i stop tu bylo nespočet a ona jen uvažovala, co je sem touhle dobou skutečně táhlo a jestli nejde do nějaké magické pasti. Zvědavost jí nedala, a tak přeci jen na tempu přidala. Na vrcholku se zastavila a rozhlédla se dolů do krajiny, která se jednolitě barvila do bílé. „Ahoj,“ houkl za ní hlas. Překvapeně sebou celým tělem cukla a trochu se naježila. „Nechtě jsem tě vylekat, Ismo,“ usmál se na ni bílý vlk. „Kdo jsi a proč znáš mé jméno,“ vyštěkla na něj otázku, která spíše zněla jako výhružka. I otazník jí z ní vypadl. „Známe se, potkali jsme se nějakou zimu. Pamatuješ? Přála sis u mě několik přání,“ napověděl bílý vlk se zářivým úsměvem. Začala v paměti pátrat, až matně odhalila vzpomínku, kdy se setkala s údajným Vlčíškem. Ten byl ale úplně jinak zbarvený a dočista jiného věku. A co víc, rozhodně jí žádné přáni nesplnil, byl to jen nějaký malý skrček, který na ni nahrál divadýlko. „Na Vlčíška nevěřím,“ pronesla nakonec chladně. „Proč ne? Zdá se, že má zimní magie na zdejší vlky přestává mít takový vliv. Vlci ve mne přestávají věřit,“ svěřil se s poznáním, na které během posledních dní přišel. „Nedal jsi mi důvod. A ostatním pravděpodobně také ne. Vlci potřebují vidět činy, cítit je na vlastní kůži. Ne jen slyšet plané sliby. Pokud jím opravdu jsi, dokaž to nám všem,“ vyzvala vlka v bílém, ale nedala mu prostor na další odpověď. S klidným krokem se otočila vlkovi zády a vykročila dolů z hor.

Gejzírové pole (přes Velehory) >>

<< Skvělé místo pro život (použit teleport) | Obdivuj krásu zimy

Už už se vlčice chystala matce něco odpovědět, když tu mrkla a objevila se na úplně jiném místě. Překvapeně a dezorientovaně se začala kolem sebe ohlížet. Kde to jsem? divila se. Zase nějaké kouzlo. Asi se konečně probudila z toho podivného snu, který si nedokázala vysvětlit. Náhodné setkání s cizím béžovo-bílým vlkem, poté setkání s matkou na pokraji sil. Musely to být výčitky jejího svědomí. Nedostatek osobních vztahů, které s vlky nebyla schopna navést, natož tak romantických. A pak její klasický strach o rodinu. Musela na sobě začít trochu pracovat. Chtěla vždy být obráncem, ale místo toho je hromádkou nervů a nočních můr. Taky už začalo zase sněžit a že nabíraly vločky na intenzitě. Bylo to trochu děsivé, ale ona měla zimu ráda a ráda vzpomínala na to, co spolu s Biancou její první zimu zažily. Zima dokázala opravdu magické věci. A obzvláště na této nádherné zamrzlé louce. Bylo to, jako by ji zima zastihla z ničeho nic, kdy ještě květiny rostou. Vše bylo obalené v ledu, který pomalu ale jistě zasypával sníh. Byla ráda, že tuhle krásnou podívanou stihla takhle ze začátku zimy, dokud bylo co pozorovat a obdivovat. Musela být taky první, ne-li jedinou, která tuto louku v zimě navštíví. Byla tak nějak neprakticky schovaná u hor, do kterých žádný moudrý vlk nezamíří, až začne sněžit opravdu hodně. Něco jí napovídalo, že tahle zima bude asi opravdu náročná. Tak nějak to cítila v kostech. Nebo to bylo málo pohybu, který za posledních pár měsíců měla. Docela to tento rok flákala, málo podnikala výpravy a užívala života, ale to ji samotnou nikdy moc nelákalo.
Jen co se ale nabažila krásy přírody, zvedla se a rozhodla se vykročit směrem k vrcholku hory. Chtěla tento rok zakončit nějakým hezkým pohledem na zasněženou Gallireu.

Zubatá hora (přes Sněžné velehory) >>

Tak dlouho svou matku neviděla, její pach by přesto poznala úplně kdekoliv. Byla pořád stejná, jak si ji pamatovala. Mrzelo ji, že se jejich cesty neustále rozcházely. Hlavní ale bylo, že na tom nebyla tak špatně, jak zprvu myslela. Mluvila, dýchala, dokonce nacházela sílu k jídlu. To byly samé dobré znamení. “Něco najdu. Kdyby cokoliv tak… volej. Ale nebudu daleko,” zvedala se hned na nohy. “Hned budu zpět,” slíbila, spěšně se opřela matce o čelo a vzdálila se, aby mohla najít nějakou kořist.

(//Lov, netřeba číst :D)
Parsi už asi odešel, jeho pach se z lesu vytrácel a ona začínala zpochybňovat jeho teorii o tom, že to celé byl pouze sen. Tohle bylo celé až moc reálné. Museli být někde na Galliree a měla by dostat matku domů co nejdříve. Tam budou vědět, jak jí pomoci. S čenichem přišpendleným k zemi procházela území, než jí do nosu praštila stopa zajíce. Byla z celé té situace nervózní. Lovila naposledy jako malá a i tehdy měla více štěstí než rozumu. Teď ale nesměla zklamat, musela matce pomoci a cítila na sobě obrovitý tlak. Sledovala zajíce, který se sem musel asi zaplést snad úplnout náhodou. Nikdy neviděla zajíce jinde, než na otevřené planině, ale rozhodně si nehodlala stěžovat. Na nic nečekala, vyběhla za ušákem a kličkovala mezi stromy jak jen jí to hbytost dovolila. Emoce sílily a sílily s každým metrem, co se ušák vzdaloval. Ztrácela ho, měl v tomhle terénu definitivní výhodu. A tak v ní všechny ty silné emoce vyvolaly nekontrolovanou magii. Před zajícem pukla země, čehož se ušák zalekl a na malý moment stuhnul. Než se ale nadál, nějaká síla ho zvedala do vzduchu, ve kterém se zoufale svíjel a točil. To vše způsobil jen zoufalý pohled Ismy. Jen co překonala poslední vzdálenost, která ji od zajíce dělila, po zajíci skočila a zakousla ho. Byl to definitivně podvod, za normální situace by jí ušák určitě unikl. Ale teď se počítalo cokoliv.

S ušákem v tlamě uháněla za matkou, které kořist přisunula až k předním tlapám. “Tady,” špitla udýchaně. “Měli bychom se vrátit domů, tam budou vědět, jak ti pomoci. Zvládneš cestu?” pohlédla na matku ustaraně.

Opravdu si přítomnosti Parsifala užívala nechtěla, aby nikdy skončila, ale realita života tak nějak dolehla na ona. Parsifal si uvědomil své povinnosti, které měl vůči své smečce a na Ismu zase dolehl pach její matky. Nastražila proto oči a pořádně začenichala, zda ji jen něco nešálí, ale bylo tomu tak. Musela tu být. „Asi máte pravdu,“ načala posmutněle. „Určitě vás budou hledat. Mne zase asi hledá matka, cítím ji teď v okolí. Měla bych ji najít, cítím to tak nějak v kostech,“ potvrdila jeho pocity nutnosti a naposledy se mu zahleděla do těch zlatavých očí. „Ale tu procházku mi dlužíte,“ usmála se na něj laškovně. Mrzelo ji, že jejich setkání bylo skutečně jako sen. Velice brzy se rozplynulo a zůstanou po něm jen hezké pocity a vzpomínky. Ale byla ráda, že ho mohla poznat, i takto krátce. „Tak, brzy nashledanou, Parsi,“ usmála se a v mysli jen domyslela slovíčko snad.

Po krátkém rozloučení se pak jen otočila a vyběhla směrem, odkud cítila matku. Nerozuměla tomu, co dělala tady, tak daleko od domova. Tohle místo neznala, zato okolí smečky celkem důkladně. Muselo být daleko, byla si tím jistá. Matka ale byla alfa, po smrti otce jediná, proč by tedy byla daleko od hranic? Hledala ji? Měla průšvih? Když rychle kličkovala mezi stromy, skutečně zaregistrovala hnědou vlčici ležící na zemi. „Mami?“ špitla opatrně, když z běhu přecházela do poklusu, než zastavila před ní. Srdce se jí divoce rozbušilo a hrdlo stáhlo. Vypadalo to, že její matce není dobře. „Jsi v pohodě? Můžu pro tebe něco udělat?“ nabízela zalarmovaně pomoc. Tělem se sesunula na zem, čenichem dotýkajícím se toho jejího. Opravdu doufala, že se jí jen zamotala hlava a potřebovala si jen chvíli odpočinout.

Parsifal se pokoušel Ismu povzbudit, což svým něšťastným způsobem způsobilo přesný opak. Kdyby tak věděl, že ho viděla jen jedinkrát v životě, ale nevěděl. Myslel to dobře, a tak se na něj jen pousmála zpět. Cenila si toho gesta a jeho snahy nemilé téma otočit na trochu pozitivnější. A i když ho viděla jen jedinkrát, věděla, že ho měla. Ne každému se něco takového poštěstilo.
Když kaštanová vlčice v duchu momentu vyřkla své obavy, reakce jejího společníka byla klidná. “Bylo by ode mne sobecké si něco takového přát,” nevinně se usmála a pořádně se zahleděla do jeho očí, jako by to bylo naposledy, co je vidí. Chtěla si zapamatovat každý detail na jeho obličeji. “Nechtěl byste se se mnou projít? Zapadá slunce, tak by to mohlo být hezké,” navrhla, aby na něj necivěla až nepříjemně dlouho. Nechtěla působit jako podivín.

Ani Parsifal si nebyl onou vlčicí, kterou tehdy Isma potkala jistý, což ji trochu ujistilo v její nevědomosti. Asi to bylo normální, neznat každého, kdo ve smečce obývá. Dost často se stávalo, že vlci přicházeli a odcházeli, jak se jim zachtělo a pravděpodobně jediný, kdo měl pořádně přehled, byly alfy. „To nevadí,“ zavrtěla hlavou, aby si s tím on tu svou moc nelámal. Byla to spíš snaha o společné téma, když už je oba náhodou znají.
Pokusila se o jejím novém příteli něco málo dozvědět, protože přestože k němu cítila jakousi nepopsatelnou náklonnost, znala prakticky jen jeho jméno. Mimo jeho smečku se pak dozvěděla i o jeho minulosti, která nebyla vůbec lehká, a tak prozradila i něco málo o své, i když to skutečně jen nakousla. „Moc jsem ho neznala, abych pravdu řekla. Spíš mi v životě asi chybělo někoho takového mít,“ přiznala, aby tím trochu situaci umírnila. Kdyby jí zemřela teď matka, nesla by to podstatně hůř. Vybudovala si k ní za ty roky hluboký vztah, který s otcem bohužel nestihla. Její pokus o optimismus zase nastínil postoj, jaký teď choval Parsifal. „Někdy nás osud vede trnitou cestou, ale vždy to stojí za to,“ rozhodla se jej povzbudit, tentokrát spíše symbolicky, pohled zabořený do svých předních tlap. Nevěděla, zda do svého cíle dorazil, ale soudě podle toho, že už by se k jeho skupině nevracel, byl pravděpodobně minimálně opravdu blízko. Třeba mu byl Asgaar skvělým domovem.
Poté ale nastala chvíle ticha, kterou prostoupila až jeho slova, kterými ji úplně odzbrojil. Překvapeně k němu své zraky upřela a zamrkala. Cítila, jak se jí do tváří nahrnul podivně cizí pocit tepla. Nenacházela slov, nikdy se jí podobných slov nedostalo. „J-já… děkuji,“ zakoktala se nervózně, ale ocásek ji prozradil. Neposedně se za jejím hřbetem vrtěl. Poprvé za celou jejich interakci, poprvé za docela hodně dlouhou dobu. Cítila se v jeho přítomnosti opravdu šťastně. „Vy také. Jako vycházející slunce,“ našla nakonec odvahu lichotku vrátit, ale jeho lehkost jí v řeči chyběla. Nervozita z ní úplně čišela. Srdce jí bušilo tak, že jí z něj duněla celá hlava. Znamenalo to, že se zamilovala? Tak rychle a tak snadno? Nikdy nic podobného necítila, a tak bylo opravdu těžké to vše pojmenovat. „Co se stane, až se probudíte?“ rozhodla se vyřknout své obavy, které ji aktuálně zatemnily myšlenky. Už se nikdy neuvidí?