Gallirea - Příspěvky uživatele

Březen | 2 | Siberia

Malá vlčice se zdála být dobře naladěná, přes veškeré ty nepříjemnosti s bahnem spojené. Dokonce si i postěžovala na to, že docela smrdí. S krátkým začenicháním musela uznat, že měla pravdu. Opravdu bahno místy trochu nepříjemně smrdělo rozkládající se mršinou. „Huh, narazila jsi asi omylem na poklad. Ale tenhle už bude asi zapomenutý časem, až moc,“ pozvedla trochu koutek. „Jsem Isma, pocházím z Mechové smečky nedaleko sopky. Patříš taky do nějaké smečky?“ představila se a vzápětí začala pomaloučku o drobné černobílé vlčici vyzvídat. „Možná bychom se mohly projít trochu dál, třeba tam nebude takový zápach,“ nabídla mrněti. Třeba najdou pro konverzaci trochu lepší podmínky, z kterých pak nenačuchnou samy. Sama se pak nenápadně porozhlédla, zda někde nezahlédne šedivě zbarevný kožich nějakého dospělého, ale marně. Vypadalo to, že tu jsou skutečně samy. Začínala na ni trochu doléhat úzkost z té zodpovědnosti, do které se teď nevědomky pustila. Automaticky se teď stala opečovatelkou cizího mrněte, než ho odevzdá těm, kterým patří. Na mysli ji pak vyplula vzpomínka na konverzaci, kterou doma vedla se Saelind, která ji viděla na roli učitelky. Zdálo se, že to osud viděl docela podobně. Asi bylo načase si k těmhle roztomilým kuličkám vybudovat pozitivnější vztah. "Můžeme zkusit z bláta něco uplácat. Bude to skoro jako sníh, jen mazlavější," navrhla případnou hru, přes kterou by si vlče mohla získat.

Březen | 1 | Siberia

Sice Saelind tvrdila, že má nejraději asi jaro, na tuhle mokrou část úplně zapomněla. A s jakou radostí. S nepříjemným čvachtáním procházela po kluzkém blátě a pozorovala spoušť, kterou nadělaly povodně. Stromy vytržené i s kořeny čouhaly z jezera, které se pravděpodobně teprve nedávno opět uklidnilo. Sama povodně nikdy nezažila, a tak s obdivem pozorovala, čeho je tenhle živel schopen. Nechtěně ale zachytila něčí myšlenku. Hlas jí v hlavě zněl opravdu mladě, ale pěkně naštvaně. Se zájmem se tedy rozhlédla, odkud to asi tak zaslechla a docela nedaleko zahlédla vlče. Hm, asi by se nemělo potulovat takhle blízko u jezera. Natož tak samo, blýsklo jí hlavou a přestože vlče neznala, rozhodla se zasáhnout. S rozvážným krokem se vydala za mrnětem, které začínalo nabírat docela zajímavého zbarvení. Nedokázala si ho ale s nikým spojit, jelikož většina vlků v jejich lese měla srst v odstínech hnědé. „Ahoj,“ broukla k vlčeti nejistě. „To bláto je nepříjemné, co?“ rozhodla se konverzaci začít na téma, které mohly mít společné. Na jazyku jí ale pálila daleko palčivější otázka – kde má mrně rodiče? Ale všechno hezky postupně. Musela si vlče nějak získat, než ho začne komandovat.

Na krátkém vyprávění Ismy Saelind nejvíce zaujala zmínka jiných smeček. „Mhm, určitě jich tu několik bude. Minimálně o dvou vím. Kdybys chtěla, mohly bychom je na jaře navštívit a seznámit se,“ navrhla prostě. Sama moc na seznamování nebyla, ale nic špatného na navázání dobrých mezismečkových vztahů nebylo. Jen pozitiva z toho mohla plynout. „Třeba tam budou i nějací tví vrstevníci,“ uvažovala nahlas. Určitě by ocenila nějaké kamarády svého věku, mimo své sestry. S Ismou byla podle všeho sice ráda, ale kaštanová si uvědomovala, že zastupuje spíše roli učitelky než kamarádky. A s tím byla více než v pohodě, přesně takovou dynamiku asi dlouho potřebovala.
Vody se ale obě vlčice bály. „Každý se něčeho bojí, to je přirozená reakce,“ uznala pocity obou, ale připadalo jí to jako docela podivná náhoda, že obě měly fóbii ze stejné věci. Isma strach z ničeho fyzického asi neměla, daleko víc ji děsily věci, nad kterými kontrolu moc neměla. Jako náhlá ztráta milovaných, kterou si okusila už jako malá.
Saelind vlčici nabídla kus jídla, který musela černobílá odmítnout. Čistě ze slušnosti, aby dodržela podmínky, které si s Biancou nastavily. Ale i když to kaštanové nebylo moc podobné, hledat skulinky v pravidlech a překrucovat je, kvůli Saelind se přemohla a přišla s řešením, kdy budou obě dvě šťastné. A Phantasia taky najedená. Zrzavá slečna se nadchla, v nadšení Ismu objala a už pádila do úkrytu pro kousek jídla. „Je,“ přitakala černobílé a culila se od ucha k uchu. Těšilo ji vidět tak veselou a nadšenou. „Má srdce ze zlata, jen se trochu bojím, aby toho jiní nezneužívali,“ přiznala a úsměv jí trochu povadnul. „Naštěstí je nejraději doma a tady to nehrozí.“ Teď když tu zůstaly jen ony, obě dospělé, se mohla vyptávat na ono záhrobí, o kterém už zmínka padla, ale rozhodla se, že to nechá plavat. „Pocházíš vlastně odsud?“ napadlo ji jen, když už byly u tématu smeček.

Téma se od tématu smrtelnosti naštěstí odklonilo a Saelind se pobídky Ismy, aby nové přátelské tváři pověděla o jejím nejdelším výletu, nadšeně chytila. Z jejího popisu si jezero docela dobře dokázala představit. Určitě myslela to nedaleko jejich lesu, u kterého sama také párkrát byla. I Phantasia potvrdila, že ho znala. „Na tom jezeře jsem během mé první zimy potkala členy jiné smečky, kteří mě pozvali ke společnému klouzání na lesu. Bylo to docela prima,“ nadhodila také svou zkušenost, aby nebyla moc zamlklá. Mladá vlčice se pak začala starostlivě vyptávat černobílé, zda nemá hlad. Nesouhlasně mrskla ocasem, ale nijak se zatím nevyjadřovala. Ne, že by měla s Phantasií problém, to ne. Jen byla pedant na dodržování nějakého řádu a pravidel, které by tohle jasně porušilo. Naštěstí i Phantasia, přestože měla prý pořádný hlad, měla potřebu se jejího slibu Biance držet. Isma sice nikdy takový hlad nezažila, jakožto smečkový vlk, který se vždy mohl vrátit do teplého pelechu a k pořádným zásobám, ale dokázala s nepříjemnou situací, kterou si teď procházela, sympatizovat. Věděla ale, že to u Saelind asi neprojde. Ta by se pro ostatní klidně rozčtverečkovala. „To máš asi pravdu,“ odpověděla docela suše, pohledem pak ale sjela na zrzavou vlčici. „Ale dohodou nebylo nic o tom, že ti smečkoví vlci nemohou kus jídla nabídnout z vlastní vůle. Ne v úkrytu, ale tady na hranicích, tak jak jste byly dohodnuté,“ nabídla a nenápadně tak naznačila, jestli se tohoto opečovávání nové zájemkyně zhostí Saelind. Mohla by pro nějaký menší kousek na zahnání největšího hladu zaskočit, zatímco by Isma na Phantasiu dohlédla a dělala jí mezitím společnost.

I Saelind souhlasila, že se vlčici pokusí o místo zabojovat a ve třech už se to lépe táhlo. Nebyl důvod, aby ji Saturnus nebo Bianca odmítli. Isma si ji ještě trochu proklepne, ujistí se, že je to opravdu vlčice hodná místa v Mechové smečce a klidně se za ni postaví. „Tak to už to máme skoro vyhrané,“ pousmála se na slova mladé vlčice. Phantasia byla potenciálním členstvím potěšena, ale stále v ní zůstávalo krapet obav. „Vlci dělají chyby a názory se mění. Určitě to pochopí,“ pronesla zcela klidně. Nedokázala z toho jásat tak jako Saelind, ale slova podpory a racionální ujišťování jistě ocení každý. Ji nejvíce těšilo, že se mladá vlčice v něčem nadchla a necítí se ve svém domově z toho všeho nového a neznámého nejistě.
Phantasia nakousla sice zajímavé téma, ale věkově docela nepřiměřené jejímu publiku. A jak už tomu tak bývá, vlčata se vždy doptávají na to, co někomu ujede. Vnitřně se trochu zhrozila, ale Phantasia si toho rychle všimla a šikovně z toho vybruslila. Mírně pokynula hlavou k černobílé, na znamení poděkování a tématu se opět chytla. „To zní jako něco, co není pro nás. My jsme nejraději u nás v lese, že?“ mrkla na zrzavou vlčí dámu s milým úsměvem. „Kdepak jsi byla nejdál, Saelind? Třeba to místo Phantasia také navštívila, když je už asi nějakou dobu tulákem,“ nadhodila otázku a doufala, že od záhrobí zůstanou dostatečně daleko. Zatím.

Isma se sice stále držela trochu na pozoru a nepůsobila jako stereotypní přátelská vlčice, ale měla dobré úmysly a spoustu otázek. Ale jen co viděla, že i Saelind trochu pookřála a v přítomnosti vlčice byla sama sebou, i Isma svůj pomyslný štít stáhla. A tím i opustila formalit. Vlčice se nejprve dala do odpovědi mladší, ale její výpověď kaštanovou zaujala. Měla pochyby, že by zklamala a selhala. Pocity, které jí samotné byly docela blízké, a tak počínání vlčice pochopila. „Třeba bychom ti byly schopny pomoci. Vlci ve smečce jsou silnější právě díky vzájemné spolupráci,“ nabídla jí. Jistě by to ani jedné z alf nevadilo. Byli to oba laskaví vlci, a i Phantasia vypadala, že má dobré úmysly a svého rozhodnutí lituje. „Co myslíš, Sae?“ pousmála se na zrzavou vlčici, zda i ona se v nápadu nadchne. Vypadala docela odhodlaně nové tváři pomoci, ať to stojí, co to stojí. Černobílá pak odpověděla i na její dotazy, avšak zazněla slova, která přestože ji zaujala, by Saelind asi dost rozrušila. „Hmm, třeba tě k nám zavál osud,“ rozhodla se raději odklonit konverzaci od záhrobí. Ať už to znamenalo cokoliv. Sama se pak vlčice v soukromí plánovala zeptat na více podrobností, ale to se nehodilo ani teď, když se teprve poznaly.

Saelind naštěstí moc zklamaná nebyla, když jí Isma trochu opatrně opravila, že ona by se spíše viděla na ochránce. „Jak dlouho jen budeš chtít“ neodpustila si ji opravit i v tomhle případě. Sice oficiálně titul učitelky nepotřebovala, ale trávíš čas se Saelind bylo opravdu fajn. Doufala, že se mladé vlčici brzo neomrzí, obzvláště až se trochu osamostnatní a otrká. Pak už nikoho potřebovat nebude. Nemohla si pomoci a usmívat se. Když se vracela zpět domů, měla trochu pochybnosti, jestli tu bude stále vítána. Nikdy by ji ale nenapadlo, že na ni doma bude čekat další nový člen rodiny. Saelind si svým kouzlem získala celé její srdce. Rozhodně ji měla ze své rodiny nejraději, ale to rozhodně nehodlala šířit dál. Navíc za to určitě mohly ty velké roztomilé zlaté oči, která vlčata měly.
Když ale kaštanová prozradila, že jí souboj není cizí, v mladé to vyvolalo docela negativní pocity a s tím starší počítala. „Někdy…“ odpověděla krátce. Měla toho na jazyku vícero, od toho, že po světě chodí zlí vlci, kteří se nebojí jiným ubližovat a brát, až po to, že je to jednou ze základních dovedností pro přežití. Bylo to něco, za čím si osobně stála, ale Saelind byla v tomhle jiná. A nemusela si procházet vším, co Isma považovala za správné. Stačí, když jí půjde ve stopách a ona všechno zlo vyřeší za ni. Ochrání ji před zlem světa jako pomyslný štít. Raději se pak zaměřily na funkci léčitelství, které bylo Sae bližší. „Přesně tak. Je jich opravdu hodně druhů a každý pomáhá na něco trochu jiného. Taťka z tebe bude mít určitě radost. Je to hodně složitá funkce, ale taky moc potřebná,“ pokusila se mladou vlčí dámu v jejím nově objeveném koníčku podpořit.
To už jsme se ale přiblížily k černobílé vlčici, které jsme se se Saelind představily. I když zrzavá slečka trochu kostrbatě a když její pokus o představení vzbudil v cizí vlčici smích, trochu jsem se zamračila. „Saturna. Jejím otcem je Saturnus, vážený alfa této smečky,“ doplnila jsem ještě, aby se v budoucnu cizí vlčice nepokoušela z mladé vlčice utahovat. Se zlou by se potázala. Vypadala ale, že nemá žádné nemilé úmysly a působila docela mile, a tak svůj obličej opět povolila. Phantasia oběma vysvětlila, že členem není, pouze ji Bianca nechala schovat na kraji lesa. „Hmm, zima je letos opravdu krutá. Co vás vedlo k nám na sever? Na jihu musí být jistě o poznání lépe,“ vyzvídala. Smečku měli opravdu blízko hor. Jen blázen by se během zimy nestáhl na jih. Odpověď na otázku vlčice jsem ale nechala na Saelind, kterou jsem hlavou trochu pobídla. Vlčice se nezdála nepřátelsky, třeba ji zapojení do konverzace pomůže se trochu oklepat a cítit se lépe.

Isma se pustila do vysvětlování a přestože měla sama osobní preferenci na funkci, která by k ní pasovala, Saelind ji viděla na dočista jiné. Samotnou ji to až docela překvapilo, že se může světu jevit i v jiném světle, než v jakém vidí sama sebe. Mladá vlčice v ní asi našla svou osobní učitelku, a tak to nemohla brát jinak než jako opravdu hezký kompliment. Nervózně se pousmála, jelikož úplně nedokázala na tuhle nenápadnou pochvalu reagoval. I ocásek se párkrát vesele zavrtěl. „Myslíš? Já se vždy viděla spíše na ochránce. Jsem vůči cizím vlkům docela skeptická a nebála bych se pro dobrou věc i porvat,“ přiznala, i když věděla, že se to u zrzavé nestřetne s vlnou pochopení. V tomhle byly opravdu opaky. Zatímco Saelind věřila na dobro světa a neublížila by ani mouše, Isma byla skeptik a boj jí nebyl cizí. Rozhodla se tedy spíše zaměřit na to, v čem by vynikala Sae. „Tak to bys byla skvělá léčitelka. Existují i funkce jiné, méně běžné, ale pořád hodně důležité. Jen ne každý na ně má vlohy. Vsadila bych se, že existují i jiné, o kterých jsme neslyšely. Asi to je celé jen o komunikaci s alfou a o tom, z čeho by měla smečka užitek,“ rozvedla trochu svou úvahu. „Musela by ses ale asi naučit o tom jaké bylinky pomáhají na bolístky či nemoci. Sama se v nich nevyznám, ale třeba by ti byl někdo schopný pomoci.“
Pomalu zamířily směrem k vlčici, která se zdála být novou smečkou a Isma Saelind ujišťovala, že to bude určitě v pořádku. A když ten vlk milý nebude, doplatí na to. „To bude záležet na tom, jestli si o to bude koledovat,“ odpověděla bez emocí. Pochybovala ale o tom, že to nutné bude. Jestli cizinku Saturnus přijal, určitě k tomu měl dobrý důvod. A když se z nováčka vyklube nějaký darebák, určitě bude rád, že ji vyhodila z lesa. Saelind našla trochu odvahy a souhlasila se setkáním, a tak se na ni jen povzbudivě pousmála a přistoupila k černobílé vlčici, která se držela na hranicích. „Zdravím, všimly jsme si, že jste tu asi nová. Chtěly jsme se tedy s novou tváří seznámit. Mé jméno je Isma,“ začala a pohled na malou chvíli stočila k Saelind, zda se i ona vlčici představí.

//Loterie 1

Zdálo se, že vysvětlení kaštanové mladé vlčici postačilo a co víc, udělalo jí to docela radost. „To je na tom to nejlepší,“ pousmála se na ni vděčně. Neuměla moc dobře dávat najevo radost, ale slova Saelind si moc cenila. Sice mrně neznala tak dlouho, jak by si jen přála, ale neskutečně k ní přirostla a byla vděčná, že i Saelind vypadala, že je v přítomnosti Ismy ráda. Když se ale optala na povinnosti a zda sama nějakou funkci má, zavrtěla hlavou. „Asi bych bývala byla nějakou funkci ve smečce měla, kdyby mě osud netáhl mimo náš les. Ale to se dá napravit a třeba jednoho dne nějakou funkci dostanu,“ odpověděla klidně, ale vnitřně ji to mrzelo. Taková léta už ve smečce žila a zatím se neosvědčila jako dostatečně důvěryhodná, čemuž na druhou stranu plně rozuměla. „Slyšela jsi už o nějakých funkcích? Třeba lovec, který se podílí na tom, aby měla smečka vždy co jíst, ochránce, který brání a značkuje území smečky, nebo takový učitel a pečovatel. Ti dohlížejí na vlčata a učí je základním dovednostem a o tom, jak to v životě chodí,“ nadhodila pár základních funkcí, o kterých se během života naučila a vlčici se zájmem pozorovala, jestli v ní některá vzbudí zájem. „Která by tě nejvíce bavila?“
Když ale došlo na cizí pachy a domov najednou pro obě vlčice nepůsobil tak, jak ho znaly, obě znervózněly. Isma by se bývala byla do toho moc nezapojovala a spíše si držela odstup do momentu, kdy by byl potřeba řešit problém, ale kvůli Saelind se přemohla s nápadem se jít s někým seznámit. Saelind se ten nápad moc nepoznával, viditelně měla docela obavy, ale kaštanová věřila, že by jim to oběma prospělo. „Určitě budou fajn. A když ne, nakopeme jim zadky,“ pousmála se na ni povzbudivě. Vypadalo to že žertuje, ale kdyby se jen ukázali vlci být cokoliv jiného než milí a sympatičtí, pravděpodobně by je z území vlastnoručně vyvedla. Vykročila tedy pomalu směrem, odkud se linul jediný pach. Pokud ji čenich nemátl, byla to pravděpodobně vlčice. Už v dáli se začínala rýsovat černobílá silueta. „Připravena? Pokud se na to necítíš, můžeme z toho ještě vycouvat,“ nabídla Saelind ještě, aby ji přes veškeré obavy nenutila. Rozhodně si to u ní nechtěla pokazit.

<< Úkryt | Loterie 2

Saelind jejímu školení naslouchala a nakonec vyhodnotila, že by se na pozici alfy nehodila. „To asi většina vlků,“ odtušila bez dlouhého zamyšlení. Její poznámka měla sloužit jako jakési nešikovné uznání jejího postoje jako za úplně normální. Když se ale otočila otázka alfování na ni, překvapeně zamrkala. Samotnou ji to nikdy ani nenapadlo. Možná by měla některé kvality, které by se k vedení smečky hodily, ale ne povahu. „Asi ani ne,“ přiznala. „Mám na to tenhle les až moc ráda, abych ho dokázala opustit a udělat si domov nový,“ zauvažovala nahlas. „Navíc bych pak neměla dost času se věnovat těm, na kterých mi moc záleží. Je to opravdu samé obíhání a vyřizování,“ zakončila nakonec svou myšlenku. Život alfy ji opravdu nelákal.
Cestou ven nakousla téma zbytku její rodiny, jelikož o ně začínala mít starost, ale bohužel se nedokázala optat dostatečně nenápadně, aby v mladé vlčici nevzbudila obavy. „Možná se nám to jen zdá, když jsme byly zalezlé v té tmavé jeskyni,“ zkusila vymyslet výmluvu, ale Saelind nebyla žádná trumpeta. V hlavě si to dala dohromady a měla oprávněnou starost. „Třeba našly nějakou super skrýš kde si povídaly jako my a čekají, až se nejhorší zima přežene,“ nadhodila důvod jejich delší nepřítomnosti. „Určitě ale budou brzy zpět,“ broukla ještě v rychlosti.
I Isma začala být mimo úkryt trochu nervózní. Tolik pachů a hlasů, které nepoznávala. Přesto ale musela spoléhat na to, že by Saturnus v případě nouze zavolal a jelikož se tak nestalo, znamenalo to, že jsou všichni vítanou návštěvou. „Hmm,“ zamručela na souhlas na poznámku Saelind, že tu bylo nějak nezvykle plno. „Asi to budou noví členové, kteří se k nám přidali. Máš asi dobré srdce po tatínkovi, který jak se zdá našel místečko pro pár dalších zbloudilých tlapek.“ Buď to, nebo se jednalo o nějakou návštěvu. Kdyby to bývali byli tuláci, kteří jen procházeli, byli by už dávno pryč. „Chtěla by ses zkusit s někým seznámit?“ nabídla jí, třeba by jí to pomohlo být o něco klidnější, když by si cizí pachy spojila s nějakou milou tváří.

Loterie 2

Saelind byla opravdu zvídavá mladá dáma a Ismě se tato její vlastnost moc líbila. Vše ji hrozně zajímalo a na vše se doptávala, i když téma ukončily před nějakou dobou. „Vlastně ano. Stačí si místo dlouhodobě značkovat, aby každý poznal že je tvůj a najít si tam nějaký hezký úkryt, kde bude smečka spát. Ale většinou se zakládají alespoň ve dvou,“ souhlasně pokynula hlavou a jala se trochu většího vysvětlování. „Takže by ses třeba ty a Proxi mohly domluvit, že si chcete založit vlastní smečku v nějakém hezkém lese a mohli by se k vám přidávat další vlci, kteří by vám byli sympatičtí. Ale je to docela dost práce a povinností, málokdo na to má povahu smečku dlouhodobě vést.“ Ale pochybovala o tom, že by to Saelind někdy nalákalo natolik, že by byla schopna smečku opustit. Trochu jí připomínala sebe, taky byla na tenhle lesík a vlky v něm hrozně vázaná.
Obe vlčice se pak shodly, že se půjdou podívat ven z úkrytu a omrknout situaci. „Není za co se omlouvat, každý potřebuje dobít energii,“ namítla a zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Myslíš, že se brzy zbytek vrátí, nebo měli v plánu pořádný výlet?“ optala se docela neurčitě, ale vnitřně začínala mít o skupinku docela obavy. Zima byla opravdu tuhá a pochybovala, že by dvě rozumné vlčice v těchto podmínkách dobrovolně postupovaly dál, obzvláště když mají s sebou docela mladou vlčici. Snad někde neuvízly a nepotřebují pomoc.

Les >>

Loterie 2

Prohlásila, že se půjde něčeho najíst a slíbila, že se brzy vrátí. „Dobře, já zatím budu dávat pozor a sledovat, jak to taťkovi jde,“ pokynula hlavou a jen se lépe uvelebila na jejich odposlouchávacím místečku. Otočila uši směrem k jeskyni a poslouchala, jak vlčice doťapkala hlouběji a tam začala spokojeně jíst. Potřebovala se pořádně najíst, aby z ní vyrostla pořádná vlčice a přestože Ismu žaludek už trochu upomínal, sama si na jídlo nešla. Může se najíst později, až se ujistí, že nikomu chybět nebude. Byli tu jistě jiní, více smečce prospěšní členové, kteří měli na jídlo daleko větší právo. A tak otočila ouška zpět dopředu a snažila se pochytit alespoň něco z konverzací v lese, které se sem opravdu tlumeně nesly. Neslyšela ale nic kromě tónu hlasu, který se ve směsici konverzací mísil. Vypadalo to ale, že bylo vše v pořádku. Nic vyhroceného, agresivního nebo nepříjemného nezaslechla, a tak si mohla jen oddechnout. Brzy v jeskyni zvuky utichly a Isma mohla jen zaslechnout pravidelné oddechování. Musela být opravdu unavená, napadlo ji, když si uvědomila, že Saelind usnula. Nikterak jí to nevadilo. A až se mladá vlčice probudila a k Ismě se zase vrátila, navrhla přesun ven. „Můžeme. Už mi tuhnou kosti, tak by to chtělo se protáhnout,“ pokynula souhlasně hlavou a začala se zvedat. „Jakpak ses vyspala? Už na tebe dolehla únava, co?“ nadhodila při cestě ven z úkrytu téma.

Loterie 1

Isma začala matně popisovat svého bratra, kterého už dlouhé roky neviděla a vzbudila tak v mladé vlčici obavy. Bylo jí to docela líto, ale stále byla přesvědčená, že udělala dobře. Trocha zdravého strachu neuškodí, pokud tím předejde podobné události. „Bohužel,“ pokynula hlavou na souhlas. Její obavy se pak ale jala trochu rozvolnit. „Nestane, neboj. Všichni ve smečce se o to postarají. Ani Proxi. Jen si musíš dávat pozor, abys byla vždy nedaleko dospělých. Ti si poradí i mimo les, vlčata už na tom jsou hůř.“ Sama se takhle zatoulala a ztratila, ale cestu si domů našla. Kdyby bývala byla dávala větší pozor a nezávodila s Biancou, nikdy by se neztratila. Třeba podobná situace potkala i Santého.
U tématu smeček a tuláků byla ale Isma neoblomná. „Tak pak nehledají dost dobře. Stejně tak si mohou založit vlastní smečku, to může každý,“ namítala. Možná na svět tuláků měla zbytečně kritický pohled. Ale zatím ji žádný tulák nevyvedl z omylu, a tak se této představy hodlala držet zuby drápky. „Můžeme něco vymyslet,“ navrhla pak u tématu pomoci smečce. Sama přišla do úkrytu s tímto plánem.
Ještě stihly vlčice prohodit pár slov na téma rodina a Isma se tak dozvěděla něco málo o matce Saturnových vlčat. Sheya, pomyslela si, ale jméno jí nic neříkalo. Musela se skutečně přidat až po tom, co se začala více toulat. „Zní moc mile. Určitě bude stejně super jako ty,“ pousmála se na vlče. To už ale mělo jiné plány.

Loterie 5/5

Isma měla o svých vysvětlovacích schopnostech trochu pochybnosti, ale nakonec se ukázalo, že vlčici v hlavičce větší nepořádek nenapáchala. A jak se ukázalo, i ona magickou Gallireu okusila na vlastní kůži. Skoro by ani nevěřila, že si osud zahrává i s těmito malými živůtky, a ono asi ano. Jen ona měla asi štěstí, že ji nic takového v dětství nepotkalo. „Páni, to teda. A skrývá se opravdu všude, až dokáže vlkům smysly poplést,“ pokynula souhlasně hlavou. Samotnou stále trápilo ono dilema, jestli se jí to setkání s matkou jen zdálo či nikoliv. Naštěstí se nad myšlenkou nemusela pozastavovat dlouho a raději se dala do vysvětlování rodinných vztahů Saelind. „Strejda Santé je takový… hodně tichý, trochu líný, ale moc hodný. Tuším, že byl asi zhruba stejně starý jako ty, když se ztratil. Od té doby jsme ho nikdo neviděli, takže kdo ví, jaký je teď když vyrostl,“ povzdychla si. „Je důležité se držet smečky a vlků, které dobře znáš. Není to úplně vzácné, že se vlčata ztratí a ujme se jich nějaká hodná smečka, tak jako to bylo u Mitsua a Dyora,“ doplnila trochu děsivější poznámku, přesto ale důležitou. Daleko raději by malou Saelind trochu postrašila, než aby hrozilo, že ji potká stejný osud jako jejího bratra.
Saelind se tuláků zželelo, na což jen zavrtěla hlavou. „Tuláci si tenhle život zvolili sami. Nechtějí žít ve skupinách a spolu s ostatními se podílet na tom, aby smečka byla spokojená, tudíž není naše povinnost pomáhat každému. Musíme se starat o členy smečky, protože se o ni nikdo jiný nepostará. Potravy bývá v zimě opravdu málo a kdybychom se dělili s tuláky, hladověli bychom my,“ namítla docela necitlivě. „Mají možnost se ke smečce přidat, ale nechcou. Myslím si ale, že kdyby někdo opravdu hladový přišel a žádal o pomoc, pomohli bychom mu. Většinou jsou ale moc pyšní na to, aby o pomoc žádali.“ Možná to bylo tvrdá realita, která se s vlčecím světem zatím neslučovala, ale Isma nedokázala tak úplně lhát a tuhle naivní myšlenku přikrmovat. „Pomáhání je skvělá věc, ale musíš vždycky nejdřív myslet na sebe. Pokud máš jídla dostatek, že se můžeš dělit a nepochybí ti, pomáhání je ušlechtilé. Ne každý vlk je totiž tak hodný jako ty a je možné, že bys s bolavým a prázdným bříškem skončila ty, když bys cizímu vlkovi věnovala poslední kousíček jídla, který máš,“ zakončila nakonec svůj monolog. „Nemusíš se o ně ale tolik bát. Kdyby to bylo nesnesitelné, na světě by žádný tulák nebyl a každý by žil ve smečce,“ nadzvedla jeden koutek, aby konverzaci stočila trochu pozitivnější cestičkou.
Téma se poté stočilo ke kožíškům a Launee. Docela ji překvapilo, že se Saelind o babičce ještě nedozvěděla, obzvláště když byla velkou součástí života jejího otce a celkově celé smečky. Nebýt jí, do téhle smečky by se nenarodila. Teď o ní ale věděla, a to bylo důležité. Na lichotku mladé vlčice netušila, jak zareagovat, a tak se jen pousmála. „To je, má krásné zelenkavo-růžové oči a na noze má květinku ve stejných pastelových barvách. Třeba se brzy vrátí z toulek a poznáš ji. Určitě by vás i s Proxy hrozně rozmazlovala,“ zazubila se. Saelind si nebyla jistá, na koho je nejvíce podobná, ale nakonec uznala, že asi na oba. „To je ta nejlepší varianta,“ pokývala hlavou. „Jaká je vlastně tvá maminka? Asi jsem ji ještě nepotkala.“

Loterie 3/5

Isma tak nějak zapomínala, že je mladá vlčí slečka pořád ještě duchem vlčátko, které velké části světa zatím nerozumí a ne vše, co jí připadá samozřejmé, může být hned jasné. „Oh, no… Žijeme v magické zemi, které se říká Gallirea. To už jsi asi slyšela, že? A tak jako má naše smečka hranice, má je i Gallirea. Jen teda o hoodně hoodně větší, než má naše smečka. No a žije tu spousta vlků. Někteří se toulají a nemají domov nikde, zatímco jiní si najdou les a žijí ve skupinách, to jsou smečky. A ta naše je na kraji hranic téhle země. Takže jsme daleko od ostatních smeček, ale i od většiny tuláků, kteří se drží asi hlavně někde ve středu. Dává to trochu smysl?“ dovysvětlila a natočila hlavu na stranu. Kdo ví, co všechno už Saelind od rodičů slyšela.
I v rodokmenu se tak trochu zašmodrchaly. „Uuuh, ne. Tvoje babička Launee. Je v tom zmatek, co?“ pousmála se trochu provinile, že vlčici dělá v hlavě svinčík. „Zkusím ti to nakreslit,“ napadlo ji, zvedla se, popošla k východu a začala ve sněhu tlapkami kreslit. Jako první otiskla do sněhu dvě tlapky vedle sebe. „Tohle jste vy dvě, Saelind a Proxy. A vás měli maminka a tatínek, ti jsou nad vámi,“ vysvětlila a udělala dva další otisky přímo nad těma předchozíma. Drápkem pak naznačila linii, že si jsou příbuzní. „Vedle tvého tatínka je teta Bianca, já a strejda Santé. To jsou zase naši sourozenci, tak jako ty máš Proxy,“ následovaly tři další otisky tlapek vedle Saturna. „A nás měla naše maminka Launee a tatínek Therion,“ zobecnila trochu a udělala nad Saturnem další dvě tlapky, od kterých opět vedly linky ke všem sourozencům. „A tvoje maminka má zase svou maminku, tvoji babičku Cynthii,“ dopověděla to málo, co z jejich strany tušila a nad tlapičku Sheyi udělala poslední otisk tlapy. „To jsou tvoje babičky, máš dohromady dvě. Je to docela složité, že?“ otočila se na mladou vlčici, zda jí s touhle snahou nepoplantala hlavu ještě více. Pak se ale odebrala zpět do jejich původního úkrytu, kde jí osobně bylo lépe. „Nechystám,“ pokynula hlavou na souhlas. „Co jen budeš chtít,“ pousmála se na neteřičku. Dělalo jí radost, že mohla nějaké dovednosti předat někomu dalšímu.
U tématu ročních období se zase rozpovídala trochu Saelind a prozradila své preference. „Bohužel ta největší zima teprve začíná,“ povzdychla si Isma. „Naštěstí se můžeme schovat v úkrytu, ohřát se a dobře se najíst. Tuláci to mají v tomhle těžší.“ Postřeh zrzavé vlčice o podzimu ale s úsměvem odsouhlasila. „No jo, je dělaný přímo pro nás,“ zazubila se. „Já ho mám takhle oříškově hnědý po tvé babičce Launee. Je to nejhodnější vlčice, jakou jsem za svůj život poznala. Na koho se tvůj kožíšek nejvíc podobá? Na maminku nebo na taťku?“ vyzvídala.