Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice byla hodně nervózní, ale vlastně docela milá. Rozhodně z ní Isma neměla nedůvěřivý pocit. Spíš s ní dokázala docela soucítit. Měla určitě srdce na pravém místě, jen hledala vlky, ke kterým patřit. S tím ona se dost jednoduše dokázala ztotožnit. Dokonce prozradila, že by se ráda přidala do nějaké smečky, na kterou dostala od kamarádky doporučení. „Myslím, že tuším, kterou myslíte. Jednou jsem kolem procházela. Sice tam nikoho neznám, ale kdybyste chtěla, mohla bych vás tam doprovodit. Ráda bych se vám za to polekání nějak odplatila,“ nabídla vlastně bez váhání. Když dokázala pomoci k přijetí Phantasii, třeba by i Rue ocenila někoho, kdo by při ní u tohoto velkého rozhodnutí stál. „Nedávno jsem pomohla jiné vlčice u přijetí do smečky. Ráda udělám pro vás totéž,“ doplnila, aby působila trochu víc důvěryhodně. Jako že ví co dělá a nepřinese víc potíží než užitku.

Červen 3/10

Posledním velkým otazníkem v jejím životě byl otec, na kterého si už jen matně vzpomínala. Byl v jejím srdci a v její mysli jakousi nepolapitelnou myšlenkou, nehmotnou siluetou vlka, který tam být měl, ale před hodně dávnou dobou zmizel. A tak pomalu a jistě zapomíná, srdce jeho nepřítomnost stále bolí, ale život jde dál. Jen si nemohla pomoci a přemýšlet nad tím, jak by asi její život vypadal, kdyby tu byl. Jestli by Santé nezmizel, matka ze stresu a povinností pozici Alfy neopustila a oba smečku stále vedli. Jaké by to asi tak bylo mít milujícího otce? Jaký asi tak byl? Pamatovala si, jak do něj jako malá narvala plnou parou, jak teplá byla jeho mokrá pusa na čelo, ale víc si z něj nepamatovala. Ani jeho hlas, ani jeho vůni, to jakou měl povahu. Nic. Jen prázdno, které nikdy nebude naplněno.

Červen 2/10

Poslední interakce, kterou s matkou měla, byl ten podivný sen, kdy ji potkala po setkání s tím zlatavo-bílým vlkem. Bylo to ale tak dávno, že si ani na jeho jméno moc dobře nepamatovala. Setkání s matkou, které následovalo po jeho odchodu, si ale pamatuje až moc živě. Před očima se jí stále zjevoval výjev hnědé vlčice na pokraji sil. V ten moment udělala seč jen mohla, ale dřív než ji stihla dovést domů, krajina i s vlčicí jí před očima zmizely a ona byla nedaleko domova. Působilo to tak podivně reálně, jako by na tlapkách cítila tu náhlou změnu terénu. Ale jak pravil zlatý, byl to sen. Asi obou, kde se v snové říši takto mohli potkat. Určitě byl reálný, o tom moc nepochybovala. Ale naživo se určitě nepotkali. Stejně tak někde byla matka, které se zdálo o tom, že je v žalostném stavu a ve snu ji vyhledala, aby ji zase viděla.

Červen 1/10

Isma po chvíli strávené na vyhlídce zamířila do nedalekého lesa, kde se trochu procházela, až jí mysl začala bloudit. Myšlenkami zabrouzdala k Saelind a rodině, o které jí vyprávěla. Kde je asi tak Santé? pomyslela si. Vždy byl takový tichý, nenápadný, nepasovalo k němu, že by se sám bez varování vzdálil ze smečkového území, natož tak smečku nadobro opustil. Byl taky dost malý, kdy ho viděla naposledy. Že by ho ztráta otce přeci jen zasáhla, i když to nedával moc najevo? Nebo se do jeho osudu jednoduše připletlo neštěstí a něco se mu stalo? Nikdo v lese ho nehledal, ani matka. Přece by jí nebylo lhostejné, že jen tak zmizel? I ona se ale v Mechovém lesíku dlouhou dobu neukázala, co tak Isma tušila.

1/10 Červen | Alkairan

Isma vysedávala u krásného výhledu a pohrávala si s menším kamínkem, s kterým tu tam ve vzduchu pohybovala. Byla to docela šikovná magie, hned ji napadalo mnoho uplatnění, a to v magii byla docela nová. Měla tolik příležitostí se zlepšovat a místo toho mrhala čas. Měla by se zlepšování věnovat častěji. Jako nový obránce to bude potřeba jako sůl. Když uslyšela kroky, pohotově se zvedla na všechny čtyři a celým tělem se k příchozímu otočila. Nezaskočil ji, podle stavby těla ji ani nevystrašil, jen nehodlala být ve zranitelné pozici, kdyby si přeci jen mladík dovoloval. Vypadal docela mladě, podobně jako Saelind. Podle vyjadřování byl taky docela slušně vychovaný, díky čemuž měl u Ismy malé plus. „Zdravím,“ opětovala pozdrav i ona a pokynula hlavou na přivítanou. I on prožil ten náhlý přenos. „Netuším, ale už se mi to v minulosti stalo, stejně jako teď nám oběma,“ přiznala a v postoji trochu polevila. Rozhodně nepůsobila tak kamenně. „Jsem Isma, z Mechové smečky,“ představila se a tlapou poukázala na Mechový lesík, na který bylo vidět i odsud.

Isma na tyhle náhodné interakce neměla moc štěstí. Doufala, že vlčici nepoleká, ale stalo se. A dáma v bilém samým polekáním nabyla na objemu tak, že připomínala odkvétající pampelišku. Už podle toho, jak se ihned začala omlouvat, se dalo poznat, o jaký typ osobnosti se bude jednat. Duše stejně čistá, jako její kožíšek. „Ne, já se omlouvám,“ svěsila kaštanová ouška a udělala krok zpět, aby vlčici udělala trochu větší osobní prostor. Rozhodně nechtěla působit nebezpečně. Když vlčice sklopila pohled, rozhodla se situaci trochu vyžehlit a dala se do představování, načež se představila i cizinka. Rue, zopakovala si pro sebe. „Těší mne,“ pokynula hlavou, ale jakékoliv emoce by v ní našel jen vlk ovládájící magii emocí. Tvář měla docela kamennou, neutrální. Rozhodla se poté nadhodit téma, aby vyplnila trapné ticho a vyptávala se, zda nezahlédly Proximu a její rodinu. Bohužel, nebylo tomu tak, ale to se dalo čekat. „Nevadí, třeba už stihly dorazit domů. Děkuji za informace,“ pronesla docela smířlivě a vlčici se letmo trochu lépe prohlédla. Modré oči, ovládá vodu, napadlo ji. Vlčice se poté stihla zeptat na smečkový život. Napověděla tak, že sama do smečky nepatří. „Jiný život neznám, nemohu to pak dost objektivně posoudit. Přestože jsem se už párkrát toulala, vždy jsem měla možnost se někam vrátit, taková pojistka. Život tuláka musí být těžký, v komunitě vlků jsem spokojenější. Být obklopena vlky, na které se mohu spolehnout, je k nezaplacení,“ pronesla možná zbytečně otevřeně, ale za to polekání trochu přátelského povídání vlčici dlužila. „Plánujete se k nějaké přidat?“ vyzvídala, možná trochu neslušně. Ale otázka se vysloveně nabízela.

<< Zrcadlové hory

Isma se po kratším výšlapu do hor napojila na proud řeky, která se zdála být dobrý průvodcem. Minimálně zatím, když si vlastně nebyla moc jistá, kam že to vlastně míří. Za malý okamžik se ale ukázalo, že o moc dál kráčet nemusí. Cesta se jí zkřížila s vlčicí bílou jako čerstvě napadaný sníh. „Zdravím,“ broukla Isma svým tichý, i když trochu hloubž položeným hlasem. Upřímně doufala, že vlčici nepolekala. Vlčice mířila na jih, a tak na ni promluvila zezadu, což z poplašení bohužel vést mohlo. „Jmenuji se Isma, pocházím z Mechové smečky,“ představila se na úvod a v hlavě jí už šrotovaly myšlenky, kudy konverzaci vést dál. Upřímně řečeno netušila, ale trocha socializace jí jen prospěje. Bylo vidět, že v těchto sociálních interakcích dost tápa. Byla introvert, nedůvěřivá a teď se na silu tlačila ze své komfortní zóny. „Uh, neviděla jsme tu náhodou tři vlčice? Jedna dorostenka, její matka a babička. Vyrazily v zimě na toulky a dlouho se neukázaly, a tak se po nich koukám,“ vysoukala ze sebe nakonec. Prapůvodně se toulala bez cíle, ale kdyby je náhodou vlčice potkala, určitě by to pomohlo. Nejistě přenesla váhu z levé přední na pravou a vlčici si zkoumavě prohlížela.

<< Kaskády (přes Zarostlý les)

Isma nakonec vyhodnotila, že když už se nějakou magickou sílou objevila o území vedle, muselo to být z nějakého důvodu. Asi ji vedl osud za něčím konkrétnějším, než posedáváním u vodopádu a pohrávání si s magií. Minimálně ji nebavilo tak dlouho sedět na zadku a čekat za zázrak, a tak se rozhodla svůj život převzít do vlastních tlap a trochu se projít. Ne daleko od domova, ale alespoň se trochu provětrat. A když už se vžila do toho testování magií, čeho všeho je schopna, zaměřila se pohledem na zemi, která byla nepříjemně nerovná a samý hrbolek. A jak se tak na zemi koukala a frustrace z nerovného povrchu se hromadila, země jako by se roztáhla a přetransformovala. Takže ovládám minimálně tři magie, vzduch, předměty a zemi, pomyslela si. Přitom neměla pocit, že by se pořádně sblížila s tou vrozenou. Kde se tak vzaly další dvě? Neměla absolutně ponětí, že by v ní měly dřímat ještě tři, na které zatím ani nepřišla. To bude teprve šok.

Esíčka >>

Jednu chvíli stála kaštanová uprostřed Mechového lesíka, zatímco se bavila s dalšími členy. Pak ale stačilo mrknout a její tělo jako by se lusknutím prstů přesunulo na úplně jiné místo. Ale ne, pomyslela si, když se rozkoukala. Tohle Mecháč rozhodně nebyl, ba na něj odsud bylo vidět. Neměla ponětí, jak se jí tohle neustále přesouvání dělo, ale už jí to začínalo štvát. Bylo to tak časté a nevysvětlitelné, že začínala mít podezření, že snad jde o nějakou podivnou magii, kterou jen nemá pod kontrolou. Alespoň že nebyla moc daleko. Vlci šli stejně na lov, a tak si tu může alespoň trochu utřídit myšlenky a z povzdálí hlídat hranice lesa. A tak se usadila a aby trávila čas trochu produktivněji, rozhodla se potrénovat magie. Neměla moc ponětí, kolik jich v ní dřímá, a tak jen zavřela oči, soustředila se na svou vnitřní sílu a vyčkávala, jaká se u ní projeví nejdříve. A tou magií byla právě magie předmětů, kterou postřehla v momentě, kdy kolem ní něco zašustilo, ona otevřela oči a před ní se vznášel kamínek, kterým s pohledem dokázala různě pohybovat. Huh, to je docela šikovné, pomyslela si a pohybovala s oblázkem ve vzduchu sem a tam. Když ale vyhodnotila, že už ji tu vysedávat nebaví, rozhodla se popojít o kus dál.

Zrcadlové hory (přes východní hvozd) >>

Vždy si moc přála být ochránkyní jejich rodného lesíku, když jí byl tak neskutečně blízký srdci. Chtěla tu být v dobách, kdy mu hrozí nebezpečí a bránit ho do posledního dechu a přestože k tomu funkce nebyla třeba, cítila se viděna. Jakoby někdo viděl, jak moc jí na lese a jejich smečce záleží a umožnil ji si svůj sen splnit. O to víc ji těšilo, když to byl právě její starší bratr, který v ní ten potenciál viděl. „Mnohokrát děkuji,“ vyloupl se jí na obličeji pro ni nezvyklý úsměv, jako největší ukazatel jejího momentálního vděku.
To už se ale ke skupině připojila nejmladší členka Mechové smečky. Její oblíbenkyně s bílým velrybím ocáskem na čele. Ta se hned pochlubila tím, jak se během jeho nepřítomnosti měla a tím, že ji Isma naučila nějaké ty věci do života. „Probíraly jsme spolu rodinu a jak fungují smečky. Saelind navíc objevila něco, co by ji moc bavilo,“ doplnila zrzavou vlčici s jemným úsměvem. Nechávala jí však prostor se pochlubit o nadšení pro léčitelství sama. Muselo to pro ni být určitě vzrušující. „Moc,“ pokynula pak hlavou na chválu o její nové roli. „Děkuji, Saelind. Jsi moc hodná,“ poděkovala mladé vlčici. Brzy bude i ona dospělá a vůbec by se nedivila, kdyby si brzy nějakou tu funkci zasloužila. Snad se jí podaří zrealizovat své ambice s bylinkami.
Když ale padl nápad lovu, trochu znejistila. Lov nebyla její parketa a co má ocas kratší, je to pro ni docela nezvyk, co se vyrovnávání balancu týče. V boji to je velké plus, ale když jde na prudké změny směru za běhu, je nahraná. „Raději bych zůstala se Saelind, aby tu nezůstala sama. Lov není mou nejsilnější stránkou,“ přiznala a doufala, že to Saturnus pochopí. Jistě se najde spousta jiných talentovanějších vlků, kteří se lovu chopí.

//Ismu čeká Tinderia, tak se lovu bohužel nezúčastní :(

Vlčice byla tedy přijata oficiálně do smečky a Isma jí tak věnovala milé pousmátí. Následovaly další formality, jako prohlídla lesa, úkrytu a nakonec i funkce, která by se jí v budoucnu zalíbila. Na vlčici to ale bylo moc brzy, což dávalo smysl. Byla to velké rozhodnutí a hlavně zodpovědnost, na kterou prozatím nemohla být připravena. Smečce by se ale asi další vlci se zaměřením hodili, proto to téma padlo. Když ale Saturnus téma otočil i směrem k ní a nabídl kaštanové funci, po které celý svůj život toužila, mrňavá oháňka se jí štěstím rozkmitala o sto šest. Snažila se na povrch skrýt obrovskou radost, ale ocásek ji jednoduše prozradil. „Opravdu? Moc ráda, dala bych do toho vše,“ slíbila a na tváři se jí přeci jen vyloupl úsměv.
To už se ke skupince ale přihnala Saelind s celou končetinou, která pak spěšně přistála před Phantasií. Ze Saelind se pak hrnulo hafo slov, že měla Isma problém to vše pochytit. „Řešili jsme přijetí Phantasie a novinky ve smečkových funkcích,“ nadhodila na úvod a byla si celkem jistá, že na to někdo další trochu naváže. Nechtěla vše vyslepičit sama.

Bylo to zvláštní, Isma od této interakce asi očekávala víc formalit, ale obě dvě zúčastněné strany vypadaly spíš, že je jim to nepříjemné a byly nervózní. Saturnus probořil trochu ledy s otázkou na to, jak působí na vlky jejich lesík a i Phantasia vypadala, že sebrala trochu odvahy. Isma se však rozhodla situaci trochu ulehčit a do konverzace vstoupila se svou osobní zkušeností, kterou s černobílou měla. Měla za to, že má na vlky dobrý čich a dokáže odhadnout, zda mají dobré úmysly či nikoliv. A u této vlčice skutečně žádné kontrolky neblikaly, byla asi zhruba tak nebezpečná, jako luční kvítí. „V pořádku, ráda jsem pomohla,“ pokynula hlavou. Myslela si, že si dovede představit, jaké záležitosti s cizinci asi řešil, ale nemohla být více na omylu. Takové haló, jaké se před momenty dělo mezi pěticí vlků, si nedovedl představit asi nikdo.
Saturnus vypadal, že má s rozhodnutím jasno, a tak černobílé nabídl místo ve smečce. Ta tomu ale nedokázala uvěřit, jelikož měla za to, že svou šanci promarnila. „Každý si zaslouží druhou šanci,“ pronesla prostě. Věřila tomu, že byl její starší bratr stejného názoru. Ale zbytek už nechala na něm. Phantasia potřebovala změnit názor na vlky opačného pohlaví a milý přístup Saturna by jí jistě pomohl.

„Rozumím,“ odpověděla docela stroze na vysvětlení černobílé. Asi to chtělo docela odvahu o tom takto otevřeně hovořit, sama by toho asi schopna nebyla, i kdyby se sebevíc snažila. Za ni to bylo odhalování slabého místa, kterého mohou jiní využít. Ale když si vlk projde takovým peklem, asi se vše ostatní zdá jako stokrát menší problém. Sama se pak rozhodla rozpovídat o tom, co smečku za její život potkalo. „Vlastně jsem se zde narodila. I tohle mám se Saelind společné,“ nadzvedla nepatrně koutek tlamy.
Ale to už jsme zaslechly vytí a za nedlouho se tu ukázal hnědý kožich Saturna. Bylo od něj milé, že vlčice vyhledal, a tak nemusely narušovat jeho starosti. „Saturne,“ pokynula hlavou, jako jakési uznání jeho přítomnosti a zdvořilé přivítání. Momentálně se to chýlilo k vyjednávání, zda tu bude moci černobílá zůstat. Porozhlédla se, zda neuvidí Saelind, ale asi to bohužel nestihne. Phantasia se nervózně přikrčila a u konverzace se zakoktávala. Stála po jejím boku jako sloup a s kameným výrazem po očku sledovala, jak si vlčice počíná. Cítila, že by do toho přeci jen měla vstoupit a vlčici podpořit. „Byly jsme ji se Saelind zkontrolovat a trochu jsme se s ní za tu dobu sblížily. Zdála by se podle nás jako ideální členka. Mohu se za ni zaručit,“ pronesla zcela seriózně. Doufala, že si tohoto gesta černobílá cení, protože se jen tak za někoho nezaručovala. Ale něco na ní bylo.

Březen | 3 | Siberia

Vlčice se představila jako Siberia, což k jejím bílo-šedým odstínům kožíšku trefně sedělo. Rodiče měli dobrý vkus na jména, to musela uznat. Ani jedno ze jmen rodičů ale nepoznávala. „Oh, z Borůvkové smečky? Myslím, že jsem vaši alfu jednou potkala. Spolu s pár dalšími vlky od vás, ale na ty už si tolik nepamatuji,“ prohodila pár zbytečných slov, která vlče asi moc nezajímala. Okřídlená vlčice jí v hlavě uvízla, jak by taky nemohla? Okřídlené vlky do té doby a vlastně i od té doby nepotkala. „Mhm, je fakt obrovitánská. A když se dostaneš dostatečně vysoko, tak příjemně hřeje na tlapky i v největší zimě,“ pokynula hlavou na souhlas. „Momentálně spí, ale zažila jsem dobu, kdy vybouchal a tekla z ní obrovská horda žhavé lávy,“ přidala jsem zajímavý fakt, který v minulosti byl leda tak děsivou událostí. Nikdo ale k úrazu nepřišel, a tak jsem mohla mudrcovat jako stařena.
Vlčici se mi podařilo přimět, aby popošla na trochu jiné, méně smrduté místo a tam jsme začaly plácat z bláta sošky. Siberia se začala chlubit, že udělá sošku Ismy. Mě? překvapeně zamrkala. „Tak jo. A jááá,“ začala přemýšlet, co by mohla vymodelovat. Nechtěla nic ambiciozní, zároveň ale chtěla, aby to bylo alespoň trochu tématické a týkalo se to toho, o čem spolu už mluvily. „Já zkusím třeba tu sopku,“ řekla nakonec. Alespoň pak může malé vlče vyhrát soutěž o nejhezčí bláto-sochu. „Připravena? Jdeme na to,“ pokynula hlavou a sama se dala do hrnutí bláta na hromádku, aby měla pak s čím pracovat.

Saelind odběhla pro kus masa, a tak tu dospělé vlčice zůstaly o samotě. Kaštanová tak využila příležitosti Phantasiu lépe poznat. Nadhodila tedy takovou obecnější otázku a vlastně moc nepočítala s takto obsáhlou a osobní odpovědí. Vlčice nebyla rodačkou této země a dokonce se svěřila i s dynamikou s členy její rodiny. A pak přišlo i to, jak patriarchálně jejich smečka fungovala, načež se Isma zamračila. Ne, že by snad Phantasii odsuzovala, to ne. Ale nedovedla si takový život představit. Muselo to být nesmírně ponižující, žít neustále jako podřadná existence na místě, kde by se měl každý cítit bezpečně. „Nemusela ses takto otevřeně svěřit, není to žádný test nebo vysléchání. Věřím, že to musí být těžké, na tuto část tvého života vzpomínat,“ pronesla tichým, omluvným tónem. Připadala si, že z vlčice takto citlivé informace vypáčila na sílu. „Mrzí mě, že ses se svými blízkými oddělila. Snad se vaše cesty opět brzy setkají. V Mechové smečce ale bohužel ani jedna nežijí,“ dodala ještě, aby případně zodpověděla otazníky, které se na toto téma mohly vázat. „Tady žijeme jiným stylem a myslím, že i většina smeček v okolí. Ale i my jsme měli pár nepříjemných ran v minulosti, kdy nám náhle zesnul náš alfa. Jeho partnerka poté tíhu smečky nezvládala, a tak ji předala do tlap sourozenců, kteří ji vedou nyní,“ rozhodla se také přidat trochu svých zkušeností a šrámů, které ji v minulosti potkaly, ale rozhodně to nešlo tak snadno jako Phantasii. Nedokázala se takto jednoduše svěřit, a tak vynechala to, že zesnulá alfa byl její otec, který byl po celý její život jako neviditelný. A to, že vlastně jedinou rodinou, která jí momentálně zůstala, byli právě nevlastní sourozenci a jejich potomci.