Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA FM12

<< liščí nory (přes středozemku)

Shahir se díky neznalosti zdejších pojmů prozradil být cizincem. Ne že by to bylo něco neobvyklého. Co se tak dozvěděla, málokdo se tu narodil. Zato je sem magické síly přitáhly jako stěhovavé ptáky. "Magie země," zopakovala opět, jako by se mu snad měla v hlavě rozsvítit kontrolka a vše mu dojít. Poté zavrtěla hlavou, jako že to nemá moc smysl rozebírat. Ne, když se schylovalo ke konci přátelského souboje. Ale téma hodlala opět otevřít, až bude příležitost vhodnější.
Ze všeho, co se kolem magie dělo, vypadal dost poplašeně. Vlastně jí ani nedošlo, že to pro některé vlky není denní chleba a tyhle věci mohou pořádně nahnat strach. "Je to neškodné, vše se to odehrává v mé mysli a poté se to projeví v realitě. Mám nad vším plnou kontrolu a nic nebezpečného Vám nehrozí," ujistila bílého s klidným, neutrálním tónem. Úplným opakem jeho roztěkanosti. Naštěstí nabídku k procházce přijal s větším klidem a jal se ji následovat.
"Jistě, v těchto krajích jsem se narodila, a tak to tu znám jako vlastní tlapky," pokynula hlavou, aby ho trochu ujistila. Měl vlastně docela štěstí, trefit na někoho, kdo už tuto krajinu vícekrát procestoval. Takový soukromý průvodce se vždy hodí. "Vy nejste zdejší, že? Procházíte z daleka?" optala se za chůze, pohled stále směřující kupředu. "Ráda Vám pár věcí o zdejších krajích osvětlím, zda byste měl zájem," nabídla se. To už ale dorazilik pramenu řeky, u kterého se sklonila a pořádně se napila. V těchto horkých teplotách to bylo opravdu příjemné. Na malý moment se tak usadila, než se třeba projdou zade o kus dál.

VLA FM11

Souboj mezi sebou (4/4)

Shahir byl jejím pokusem o odvedení pozornosti dost zaskočen, možná i trochu strach zaznamenala v jeho hlase? Nestáli od sebe dost daleko, a tak to spíše přisuzovala křiku, kterým překvapeně komentoval něco, co si špatně vyvodila. Neměla tušení, že jí na hlavě (//Zatím jen na hlavě, ale klidně i pár na hřbetě. Mám v plánu, že jí bude během podzimu mech teprve postupně růst :D) vyrostly malé rostlinky. Připsala to tak svému tvoření puklin v zemi. „Magie země, po návštěvě Života už ji ovládám o dost lépe, jak se zdá,“ přemýšlela spíše nahlas. Čistě ze zájmu se tak zaměřila na tlapy Shahira a představila si, že stojí na pláži. V ten moment se mu tlapky lehce propadly do měkkého sypkého písku, ale tímto magickým trikem už boje zanechala. Stačilo, zase si nemuseli vybít veškerou energii, když jsou ty letní dny na vlčí těla tak namáhavá. „Děkuji za příjemné procvičení dovedností, bylo mi velkou ctí,“ poklonila se na znamení úcty a vzápětí se opět napřímila. Sama se pak trochu rozhlédla po okolí a vyhodnocovala, jak jinak by mohla trávit čas. „Ráda bych se nyní napila. Přidáte se?“ optala se se zájmem v očích. Vypadal, že boj nebyl jeho šálek kávy. Třeba procházkou k řece nic nezkazí.

Esíčka (přes Středozemku) >>

VLA FM10

Souboj mezi sebou (3/4)

Její útok sice očekával, ale byla na něj moc rychlá na to, aby se stihl vyhnout. Připadala si jako střela, která nemilosdrně mířila na cíl, jen tedy sílu stisku dost krotila. Shahir byl zase o něco mohutnější než ona, a tak si musela dávat pozor, aby tuto svou silnou stránku nevyužil a neznevýhodnil ji. Dřív než se ale otočila, už ji svíral pravou zadní v zubech. Naštěstí nikterak silně, a tak stačilo jemně zatahat a nohu se jí podařilo vymanit. Věnovala mu rychlý pohled vzad, trochu se zamračila a odskočila trochu dál, kde se mu postavila čelem. Nebylo mezi nimi moc vzdálenosti, jen pár metrů. A jak se tak soustředila na tu vzdálenost, samovolně se jí spustila magie země, s kterou jí nedávno pomohl Život. Mezi nimi se tak vytvořila malá puklina v zemi, která během pár vteřin narostla do šíře. Neměla být pro způsobení škody, ani jako velká překážka. Dosahovala sotva pár centimetrů, ale byla dobrý způsobem jak odtáhnout pozornost ze sebe na něco jiného, rozptýlit a moct pak využít příležitosti pro sebe. Co ale netušila, bylo to, že jí při použití magie vyrašily na hlavě drobné rostlinky, které se v následujících dnes teprve rozrostou.

VLA FM9

Souboj mezi sebou (2/4)

Bílý souhlasil, i když z jeho hlasu vytušila váhání. Asi to nebylo něco, co by běžně vyhledával, ale třeba z toho budou mít něco obě strany. Stejně tak jako on mu nehodlala ublížit, čistě si chtěla procvičit vlastnosti a strategii. Nejvíce se spoléhala na rychlost, která pro ni byla momentálně největší silnou stránkou. I nějakou tu sílu měla, ale tu momentálně nehodlala mou používat. Sharir přeci jen nebyl žádná hrozba, pouze oponent.
Oba se točili v kruzích a snažili se prokouknout, kdy bude nejlepší příležitost vyskočit a udělat první krok. A právě této příležitosti se po chvíli chopila Isma, která vystřelila přímo po bílém. Musela být rychlejší než on, nebo jí jednoduše dával gentlemansky výhodu, ale podařilo se jí opravdu jemně zakousnout do srsti někde u jeho levého ramene, načež pak uskočila a vyčkávala zase útok z jeho strany. Než se ale plně otočila za ním, měl ideální příležitost zase udeřit on.

//VLA FM8

10. Souboj mezi sebou (1/4)

Vlk si trval na tom, že by si poradil sám. Ale dle jejího rychlého posudku o tom docela pochybovala. Kožich bílý jako sníh, s podivnými černými odznaky. Musel to být seveřan, ale i takto strakatý vlk by v terénu vyčuhoval. Co se kamufláže týče, nebylo mu naděleno moc do vínku. Ale třeba měl pravdu a doposud to nepotřeboval. Jestli náhodou nebylo na čase změnit názor. „Potom vám jistě nebude vadit mi to demonstrovat? Bylo by mi ctí se s vámi utkat, samozřejmě v čistě přátelském duchu. Žádné úrazy, jen seznamovací cvičení na utužení nových vztahů,“ pronesla svou nabídku diplomaticky a jemně se uklonila. Ne často se jí poštěstí si s někým procvičit své dovednosti, třeba by to Shahir ocenil, i když se zdál býti spíše pacifistou. Sama se pak vzpřímila, rozešla se a doufala, že bude její počínání kopírovat. Takové to klasické chození v kruzích, vyhodnocování, kdy udělat první krok a jak zaútočit. Očima ho bystře sledovala a snažila se vypozorovat vhodnou příležitost.

//VLA FM7

Bouře s přehoupnutím noci na den ustála, až nakonec pršet přestalo úplně. Isma ještě dlouho do noci pozorovala ostražitě blesky, ale když se jí začaly klížit oči, vyhledala místo mezi kořeny stromů, kde si ustlala a nečasy zaspala. Až sluneční časné sluneční paprsky, které jí brnkly o čenich, ji probraly zase k životu. Vyhrabala se tak ze svého úkrytu a naposledy se procházela po tomto lese, než zvedne plachty a vypraví se jinam. Tyhle procházky brzy ráno, když celou noc propršelo, prostě milovala. Tu a tam se sklonila k zemi, aby očichala nějaký ten kámen nebo strom a vyčetla z něj nějaké ty informace, kdo se tu během posledních dnů asi pohyboval, ale nic extra světoborného nevyčetla.
Z myšlenek ji probralo až hlasité zvolání někde za ní. A že se ozvalo až nepříjemně blízko. Střelhbitě se otočila a po vlkovi skočila, až ho povalila do mokré půdy. Tlapou ho držela na zemi, srdce jí divoce bušilo. V jeho očích sice viděla překvapení, ale rozhodně ne nekalé úmysly. Sama tak ustoupila a vlkovi dala prostor se postavit. Reagovala unáhleně, moc dobře si to uvědomila. Ale úplně nevinně v tom nebyl ani bílý. „Málem jste mi přivodil infarkt,“ postěžovala si, srst stále trochu naježená, ale už se pomalu sléhávala do původního stavu. „Měl byste si držet větší osobní prostor a být trochu obezřetnější. Alespoň na tom vidíte, jak pohotově vás mohou někteří napadnout. A to jsem byla ještě jemná,“ doporučila vlkovi s dobrým míněním, ale hlavně spíš proto, aby si své jednání v hlavě trochu obhájila. „Jmenuji se Isma. Pokud chcete, mohu vás nějaké základy sebeobrany naučit,“ představila se a hlavu vzpřímila, aby působila více důvěryhodněji.

<< Ježčíplácek (přes řeku)

VLA FM 6

Hbitě zaběhla mezi kmeny stromů a cítila, jak už jí konečně nebubnují na záda velké dešťové kapky. Zůstala tak ještě chvíli na kraji lesu postávat, nasávat čerstvý vlhký vzduch a sledovala, jak v dáli šlehají po temné obloze blesky. Možná ani v lese to nebylo zrovna nejbezpečnější, ale jaká je pravděpodobnost, že udeří blesk zrovna do stromu, vedle kterého stojí? Měla tu spoustu jiných potenciálních terčů, a tak byla o poznání klidnější. Nakonec se rozhodla ještě o kus dál postoupit a les si trochu prohlédnout, než se vydá na další cesty. Sama ale moc dobře netušila, zda se tu někdo další pohybuje. Přes veškerou tu vlhkost se všechny pachy tak nějak míchaly dohromady a po čenichu jí spíš sklouzly, než aby zachytila něco zajímavého. Musela tak být víc na pozoru.

<< Prstové hory (přes Uhelný hvozd)

VLA FM 5

Svižným krokem se dostala pryč z těch podivných písčitých krajů a vrátila se zpět do krajiny, která ji byla bližší. Na rozdíl od pouště tu ale pršelo. Úplně se jí dál pokračovat nechtělo, když viděla v dáli ty blesky, a tak nakonec zamířila k nejbližšímu lesíku, který jí padl do oka. Tam by mohla poklidně přečkat ten nejhorší slejvák a do té doby si alespoň rozmyslet, kam by se mohla vydat dál. Plány zrovna neměla, ale třeba na něco příjde. Něco jí napovídalo, že tu někde v dáli kdysi viděla pláž. Na té sama snad nikdy sama nebyla, a kdy jindy se tam podívat než teď v létě. Po dešti, samozřejmě. Sama tak natáhla krok a překonala posledních pár metrů, co jí dělilo od úkrytu korun stromů.

Liští nory (přes řeku) >>

<< Vrchol Naarských kopců (přes kopce)

VLA FM 4

Od Života odcházela Isma v docela dobrém rozpoložení, natož, že se jí k odchodu opravdu nechtělo. To místo mělo opravdu pozoruhodnou sílu, nebo to byla snad síla Života samotného? Minule se jí až tak odcházet nechtělo, a tak to asi muselo být opravdu právě jím. A natož že na něj ještě za soumraku nevěřila, docela rychle si ho zamilovala. Byla docela zvědavá, co za vizuální úpravu měl Život na mysli, když jí onu službu navrhoval. Ale jelikož ji měl asi přečtenou jako knihu, neměla pochybnosti o tom, že se jí bude změna líbit, tak jako se jí zalíbil krátký ocásek. Vlastně už si nedokázala zpětně představit, jaké to bylo ho mít klasicky dlouhý. Kdyby jí jen tak přes noc opět narostly, pravděpodobně by ji zbytečně zatěžoval.

Ježčí plácek (přes Uhelný hvozd) >>

Objednávka:
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ID - M03/5*Země - 250 kytek
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
ID - B02/změna barvy očí magii Země - 50 mušlí
ID - B10/Mechový porost + mračoun - 50 křišťálů a 400 mušlí (Naceněno Styx)
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

CELKEM:
250 kytek, 450 mušlí, 50 křišťálů

PO 50% SLEVĚ K ŽIVOTU:
125 kytek, 225 mušlí, 25 křišťálů

<< Narrské kopce

Isma se pomalu vydala na vrchol Narrských kopců, za které zapadalo zlatavé slunce a barvilo letní naducané obláčky do zlatavo – rudých odstínů, které proti zlatým kopcům a blýskajícím zrnkům písku vypadaly naprosto pohádkově. Kaštanová nikdy nebyla moc velký romantik, minimálně ne na venek, ale takový pohled by okouzlil asi každého. Sice s příchodem neměla moc dobrou představu toho, co by si mohla přát, ale minimálně jen za ten výhled to jistě bude stát za to. A tak přidala do kroku, celá nedočkavá, aby to nepropásla úplně.
Cestou ještě přemítala, co vlastně od Života žádat, ale vlastně moc dobře netušila. Ani to, co ji sem vlastně tak táhlo. Zvědavost, když boha při první návštěvě nepoznala a spousta otázek, které si sice zodpověděla, ale nikdy tak úplně nezapadaly do výpovědí jiných? Nebo taky to, že byla zrovna v okolí a tak chtěla mít tuto rutinní návštěvu za sebou, když se jí naskytla příležitost. Asi spíš. Isma byla víc praktická než jakkoliv zvědavá. Vlastně se jí s představou toho, že jejich bůh nemá fyzickou podobu a je spíš nadpozemskou sílou na nebi žilo daleko lépe. Ale to se jí brzy mělo změnit.
Netrvalo moc dlouho a dostala se na samý vrchol kopců, kde na ni na rozdíl od ostatních nikdo nečekal. Bylo to vlastně dost podobné té její první návštěvě, a tak se průzkumem kopců moc nezaobývala. Jednoduše vyhledala nejlepší výhled na sopku a její domovinu, pohodlně se usadila s úžasem sledovala západ slunce a ty růžové cukrové vaty na nebi. Přemýšlela, co doma asi tak všichni podnikají, a zda nevyrazili po lovu někam na výlet, když vypadalo, že se má konečně trochu oteplit. Možná bych se taky mohla po okolí trochu porozhlédnout, když už tu jsem, napadlo ji.
„To zní jako skvělý nápad,“ zanotoval ji na odpověď cizí hlas, který jí polekal, div nevyskočila z kůže. Ale místo strachu, hněvu, nebo jakékoliv jiné negativní emoce, cítila pouze klid. Nepřirozený, který určitě vycházel z toho podivného bilo-růžového, mechem porostlého vlka. „K-kdo jste?“ vysoukala ze sebe nakonec, ale ptát se vlastně ani nebylo moc třeba. Stačilo se na vlka podívat a bylo všem jasné, o koho se jedná. Spíš hledala ujištění, zda opravdu úplně neblouzní. I Život si moc dobře uvědomoval, že nebylo dalšího vysvětlování třeba, a tak se na ni jen pousmál.
„Omlouvám se, že jsem tu během tvé první návštěvy nebyl. Měl jsem trochu jiné věci na práci, navíc to chtělo i změnu vizáže. Když už plním přání ostatním, proč bych si nemohl dopřát něco nového i já sám,“ pousmál se kulišácky. Měl pravdu, jestli tu plnil přání všem možným dlouho předtím, než se Isma vůbec narodila, trocha té vlastní péče byla v pořadí už pěkně dlouho. „Každopádně darů, které jsi mi tu minule nechala, si moc cením,“ doplnil ještě vděčně, i když Isma tak trochu pochybovala o tom, že pro květiny má nějaké dobré využité. Asi šlo spíš o symbolický dar, aby z toho měl spíš hezký pocit, než nějaký užitek. Což vlastně u bohů dávalo smysl.
„Já se zase omlouvám že jsem ve vás, no… asi nevěřila? Tedy v to, že máte fyzickou podobu, ale ve vás samotného jsem věřila asi vždy,“ hledala správná slova zase ona, ale na to Život jen zavrtěl hlavou. „To se jen sešly události, tím si vůbec nelam hlavu,“ namítl a místo toho vykročil kamsi dál, kam ho Isma následovala pohledem. „Pojď, trochu tě tady provedu, abych ti to trochu vynahradil,“ vyzval kaštanovou vlčici, která ho ochotně následovala.
Život jí ukázal své pole květin, která díky jeho síle dokázal držet naživu i tady nahoře, v těchto těžkých podmínkách. Bylo to tu vlastně celé jako jakási oáza, plné zelěně, přestože by to tu vlk moc nečekal. A Isma si to tu velmi rychle zamilovala. Byl to jako jakýsi ráj na zemi, plný věcí, které by v životě sama neobjevila. Vlastně se jí už teď nechtělo moc odcházet. „…a tohle jsou masožravé květiny, které vypadají nebezpečněji, než doopravdy jsou. Jejich jídelníček se skládá z hmyzu, který nalákají a rozloží,“ dopovídal Život o poslední podivuhodné rostlině, která Ismu svým vzhledem zaujala. „Je neuvěřitelné, kolik nádherných rostlin tu máte,“ úžasla nad vší tou krásou. „I ty můžeš umět něco podobného. Sice asi ne v takovém měřítku ale mohu ti propůjčit své síly. Klíček magie země už v tobě dříme, stačí mu dát jen víc síly,“ pousmál se Život s lákavou nabídkou. „Opravdu, to byste pro mne udělal?“ pousmála se Isma vděčně, i ocásek se jí vesele roztančil.
„No ba! Zdá se, že máme lásku k rostlinám společnou. A můžeme mít více, pokud bys ráda i ty menší změnu vizáže,“ pousmál se Život kulišácky. Bylo na něm vidět, že už má v hlavě dost specifickou představu, kterou by rád zvěčnil. Většinou bývala dost skeptická, ale pozitivní energie Života ji změnila k nepoznání. „Věřím, že pro mne máte to pravé. To se vám ale budu muset oplatit. Podívejte, donesla jsem nějaké dary, abych nepřišla úplně s prázdnou,“ vzpomněla si hned a už vytahovala skromnou hromádku květin, křišťálků a mušliček, které s sebou přinesla.
„To je od tebe moc pozorné, Ismo. Děkuji,“ usmál se Život upřímně, až se trochu zastyděla, že mu nedonesla více. „Myslím, že bych měla jít. Mohu se zase brzy zastavit? Máte to tu opravdu krásné,“ probudila se trochu z toho omámení, které na ni tohle místo mělo. Stačilo, aby se slunce přehouplo přes obzor a svět ponořil do tmy. „Ale jistě, budu se moc těšit,“ rozzářil se Život, Isma se s ním tedy neochotně rozloučila a vyrazila z kopců zase dolů. Tu a tam se ale ohlédla a stále cítila, jak ji to táhne zpět. Bylo jí tu opravdu dobře, ale musela být silná, jinak by už vlky z Mechu nikdy neviděla.

Prstové hory (přes kopce) >>

<< Sarumen (přes Prstové hory)

//VLA FM 3

S vlky ze Sarumenské smečky a jejich další budoucí členkou se rozloučila a vykročila k písčitým vrškům, kde se jednou kdysi hodně dávno sama stavovala. A přestože to bylo docela dost dávno a pouze jedenkrát, moc dobře si pamatovala, kde je najde. Byl to docela unikátní zážitek, i když vlastně úplně jiný, než čekala. Života totiž nikdy neviděla, a tak jí v hlavě utkvělo přesvědčení, že Život žádnou fyzickou podobu nemá. Že se tam chodí jen vlci modlit, načež se jim jejich přání splní. A tak hodlala udělat to samé a vyzkoušet štěstí znovu, když se jí minule kratší ocásek taky vyplnil. A kdo ví, třeba se jí konečně změní na Života názor a zjistí, proč měla tak unikátní první zkušenost. A tak přidala na kroku a pomalu začala stoupat do písčitého kopce, který si tak dobře pamatovala.

Vrchol >>

//VLA FM 2

Netrvalo moc dlouho a než se stihly nadát, z povzdálí pokřikovat malé vlče. Trochu se zamračila, vlče si pohledem změřila a raději udělala krok zpět. Ne že by se vlčete bála, ale pokousaná být od mrněte, proti kterému se nedá moc dobře bránit, úplně nechtěla. Navíc bylo dost nevychované, vlčicím tak nějak automaticky začalo tykat, aniž by je kdy v životě potkalo. Respekt ke starším ji asi moc neučily, a tak se jí nechuť proti malým vlčatům opět potvrdila. Jen pro Saelind měla slabé místečko v srdci. „Čekáme na někoho dospělého, s kým bychom rády něco vyřídily,“ odbyla tak trochu vlče, kterému do jejich záležitostí nemělo moc co být.
Naštěstí se brzy přiblížil i někdo z dospělých, který vlče trochu proškolil a umírnil. Hnědý se sice nepředstavil, ale to Ismě vlastně moc nepřekáželo. Rue se jméno jistě eventuelně dozví a ona by ho stejně nejspíš dříve či později zapomněla. Isma tak jen zdvořile poklonila hlavu na pozdrav a zůstala stát po boku bílé, které se nově dala do řeči a svou situaci blíž rozvedla. „Já slečnu Rue pouze doprovázím, narazily jsme na sebe před pár dny a tak jsem jí spíše za psychickou podporu,“ obeznámila zase ona svou roli. „Sama domov nehledám, žiji na severu, v Mechové smečce. Ale vypadá to, že už mne tu není třeba,“ naznačila vzápětí, aby naznačila, že se chystá k odchodu. „Přeji mnoho štěstí, Rue. Snad se nám cesty někdy propletou,“ pověděla bílé a na rozloučenou se na ni pousmála. Pohled pak přesunula k hnědému, kterému věnovala prosté: „Těšilo mne,“ další poklonu a pomalu se vydala pryč ze smečkových hranic. V hlavě se jí momentálně rodil nápad, že by se mohla stavit za Životem.

Narrské kopce (přes Prstové hory, podél Sarumenu) >>

<< Esíčka (přes Tenebrae)

//VLA: FM1

Rue se asi s takovými gesty často v životě nesetkala, jelikož byla Isminou ochotou dost zaskočena. Vypadalo to, že vlastně nerozumí tomu, proč by to někdo jiný udělal. Našel si čas ze svého dne a věnoval ho pomoci druhým. Isma vlastně pořádně netušila, jak na otázku bílé reagovat. Chvíli mlčela, jeden by dokázal napočítat do pěti, až nakonec pronesla svou odpověď. „Někdy. Ale musím z vlka cítit, že si pomoc zaslouží. Máte dobré srdce, jde to poznat,“ odpověděla neutrálním tónem, ani koutkem úst nepohla v úsměv. Připomínala svým vystupováním spíše sochu, chladnou, ale mluvila upřímně. Rue na ni zanechala dobrý dojem, pro jiné by se asi jen tak neroztrhla. Obě pak zamířily do hvozdu docela cizí smečky, která se brzy mohla stát domovem jednoho dalšího bílého kožíšku.
„Úplně na severu, přímo pod sopkou. Jistě ji neminete,“ prozradila docela ochotně, na ni docela nezvykle. S Rue tak nějak věděla, že budou její osobní informace v bezpečí a nebudou zneužily. I když ji nešlo na mysl, proč by vlastně tuto informaci chtěla znát. Ani by ji nenapadlo, že by se za ní bílá ráda podívala, a tak v duchu doufala, že jí to bílá trochu osvětlí. Obě vlčice za nedlouho dorazily na hranice smečky, kde Isma instinktivně zastavila. „Jsme tady. Připravena, slečno Rue?“ optala se jí, aby se ujistila, že je vlčice na setkání se sarumenskými připravena, poté zvedla hlavu k nebi a zavyla.

Rue vypadala nabídkou docela překvapena, ale z jejích slov nevypadalo, že by se nabídce bránila. Možná mylně, ale četla v její tváři a tónu úlevu. Jako by něco takového pro získání odvahy potřebovala. I Phantasia potřebovala trochu podpory, aby sebrala kuráž se o místo přes Saturnem ucházet. Její předchozí trauma jí to opravdu ztěžovalo, a tak by se nedivila, kdyby i tato bílá vlčice nesla nějaké ty šrámy na duši, díky kterým tak váhá. „Jistě, bude mi ctí,“ pokynula hlavou na souhlas a poprvé za jejich interakci se lehce pousmála, aby jí dodala trochu odvahy. „Jistě uděláte dobrý dojem. I na mne působíte mile,“ doplnila ještě nějaké to povzbudivé slovo a pohledem se zaměřila na nedaleký les. „Následujte mne, je to jen kousek,“ vybídla sněhovou dámu k pohybu a sama vykročila ke smečkovému území.

Sarumen (přes Tenebrae) >>