Gallirea - Příspěvky uživatele

AK 20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Finnick, jak se vlk vzápětí představil, návrhem neopovrhl, i když mu přišla Ismina strategie prazvláštní. „Zatím jsem měla na vlky odhad, nebo možná jednoduše štěstí. Třeba se mi to jednou vymstí, uvidíme,“ pokrčila nad tím rameny. Od svého skeptismu se trochu s věkem oddálila a naučila se být vůči novým tvářím trochu více otevřená. Když následoval na to, zda je místní, pokynula hlavou na souhlas a následně ukázala směr, kudy by se mohli vydat. Tímto směrem poté vykročila a dala se za chůze do sdělování více informací. „Narodila jsem se tady a ve stejné smečce zůstala dodnes,“ prozradila, hledíc přímo před sebe a očními pohledy zrovna nerozdávala. Neznala jej dost dobře na to, aby nebylo tohle vejrání nepříjemné, a tak raději sledovala cestu. „Chápu správně, že vy ne?“ optala se. „Většina vlků odsud není, a tak si k magii hledají cestu pomaleji,“ pronesla svou myšlenku nahlas a letmo na Finnicka pohlédla. Měl očka zbarvená, a tak magie dřímala i v něm. „Objevil jste už tu svou?“ zeptala se, možná až moc přímo. Pro ni magie byla asi zhruba tak normální téma, jako jaké bylo dnes počasí. Od téhle země se ani nedalo moc jiného čekat, magie byla na každém koutu.
„Cítíte se na výšlap do hor? Na rozdíl od zbytku Gallirei tam už bude sněhu spousta. Minule jsem na samém vrcholu narazila na takovou zvláštnost, ale to nebudu předbíhat. Vlk to musí vidět na vlastní oči, aby tomu uvěřil. Taky bude asi dost záležet na našem štěstí,“ odtušila. Jelikož byl ale vlk docela odkázaný na její orientaci a uvádění směru, moc jiných možností než se do hor pustit, neměl. Vzpomněla si tak na Vlčíška, který jí tehdy vyprávěl o nějaké zimní magii. Už se jí vícekrát stalo, že se v ní magie vzbudila sama od sebe, ze dne na den. Zaměřila se tak pohledem do vzduchu a pokusila se, jestli se neprojeví i tahle. Snažila se usilovně vytvořit sněhovou vločku, nebo cokoliv jiného se zimou spojeného, ale marně. Asi ji skutečně neovládala.

Sněžné hory (podél území Mechu) >>

<< Mech | AK 7 - Zavzpomínat na svou první zimu

Cítila ve vzduchu, jak se citelně ochladilo, což znamenalo jediné. Zima byla blíž, než si zprvu myslela. Vykročila tak na malý moment za hranice smečky. Neměla v plánu se tu moc dlouho zdržet, a tak svůj odchod ani řádně neoznámila. Přepadla ji touha se chvíli zahledět na jezero, na kterém se během její první zimy klouzala. Poté, co se Biance ztratila a našla tu vlky z Borůvky, kteří se tu bavili a vzali ji mezi sebe. Byla to jedna z mála vzpomínek, které si z prvního roku života odnesla, na kterou dodnes s láskou vzpomíná. Měla prapůvodně chuť vzít na podobný výlet i Saelind, ale ta se z lesa vypařila dříve, než se o to stihla pokusit. Naštěstí nebyla sama, cítila ji v přítomnosti dalšího mladého vlka, s kterým se bude bavit jistě mnohem lépe. Minulou zimu trávila většinou sama, ale s putováním se Shahirem přišla na to, že nemusí být k ostatním vlkům tak chladná a odměřená. Je mezi vlky spousta dobrých duší, s kterými stojí za to se trochu sblížit. Pohled jí padl na vlka, který postával vlastně docela nedaleko. Možná by se měla seznámit i teď, nic špatného z toho určitě nevzejde. A tak se zvedla a pomalou, uvolněnou chůzi se k němu přiblížila. „Zdravím,“ pozdravila, chvíli se odmlčela a přemýšlela, s jakou záminkou přijít, proč na vlka vůbec promlouvá. Místo toho se ale schýlila k upřímnosti. „Vyrážím zrovna na zimní toulky po Galliree, jako každý rok, a tak se poohlížím po společníkovi, s kterým by cesta lépe utíkala. Většinou z těchhle nahodilých setkání vzejdou zajímavá dobrodružství,“ vyřkla svou nevšední nabídku. Úspěšnost téhle metody nebyla asi stoprocentní, ale za zkoušku nic nedá.

5. 11. Isma https://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik#post-228459
Další termín 5. 1.

<< Midiam (přes Východní hvozd)

Dnešní den se nesl v duchu vydatných dešťů, které zvlažily nejen Ismy kožich, ale i mechový porost, který se jí rozrostl různě po zádech. A že s podporou deště pěkně poporostl. Teď už si změny kožichu všimla už i Isma, která se na hranicích zastavila, aby se zoubky podrbala na zádech. Když se ale v periferním vidění objevila zeleň, překvapeně zamrkala. Co to…je? Kde se to vzalo? podivila se nechápavě. V paměti se jí vybavil podivný pohled Shahira, kterým na ni jednu chvíli koukal. Stejně tak znechucený pohled toho vlka, který se držel s tou okřídlenou šedou srnou. Jak dlouho jí na zádech už rostl, aniž by si toho pořádně všimla? Vzpomněla si i na návštěvu Života, který jí tvrdil, že pro ni něco má. Něco, aby byla stejná jako on. Chvíli z toho byla docela zoufalá. Hlavně z těch pohledů, které momentálně nemohla vymazat z hlavy. Budou na ni všichni hledět jako na podivína. Ale jak tam tak seděla a hrabala se čumákem v mechovém porostu, který voněl jako domov, jemně se usmála. Vlastně jí to mohlo být jedno. Vlci, na kterých jí záleží, ji určitě nezavrhnou. A takhle s sebou alespoň může nosit kus svého domova všude. Zvedla hlavu k nebi a táhle, hluboce zavyla, aby dala o svém příchodu znát. Stejně tak ji do čumáku netrefil pach smečky, a tak se rovnou vydala po jejích hranicích, aby splnila své povinnosti. Pozvolnou chůzí se proplétala mezi kmeny stromů a po čichu se snažila zjistit, kdo všechno se na území pohybuje. Poznala s jistotou jen Saturna se Saelind, spolu s dalšími cizími pachy. Jeden samčí, docela čerstvý, jeden samičí, který se tu držel delší dobu. Něco jí připomínal, a tak se asi jednalo o jednu z členek, kterou ještě nepoznala. Od Orlích skal se velice rychle dostala k okraji Velkého vlčího jezera, kde jednu zimu přeci klouzala. Třeba by tam mohla vzít i Saelind tuto zimu a podniknout rodinnou výpravu. Ji její první zimu vzala Bianca, tak něco podobného může udělat ona pro Sae. I když její první zimu tak trochu propásla, bohužel. Cesta se postupně stáčela k sopce, kde se značkováním trochu polevila a neotírala se o stromy tak vehementně. Většina vlků stejně chodila z jihu, tam bylo potřeba pachu daleko více. Nakonec okruh uzavřela u gejzírového pole, kde se naposledy otřela o kmen stromu, naposledy si přidřepla a bylo hotovo. Zvedla na chvíli hlavu k nebi a pokusila se zaposlouchat, jestli něco nezachytí. Ale bylo docela ticho, jen déšť bubnoval o listí stromů.

Měním přechod na VVJ >>

<< Lavender (přes Mahar)

Od Merleho se tedy odpojila a myšlenkami zaplula k Shahirovi, kterého viděla naposledy na konci zimy. Třeba už se stal oficiálně Sarumenským, napadlo ji. Vlastně ji docela zajímalo, jaké to asi pro takového vlka musí být. Tolik nových věcí, které se rychle za sebou učit. Bylo to jako by do toho byl vhozen. Ale věřila tomu, že se jej někdo ochotný ujal a vše m vysvětlil. Ostatně i ona mu mnohé prozradila, i když na to asi neměla takový cit, jako jiní. Snažila se ale, to ano.
Stejně tak dlouho neviděla Saelind, která už touhle dobou musela být opravdu velká slečna. Právoplatně dospělá, i když si to nedokázala moc dobře představit. V jejích očích bude pořád ta dlouhonohá mladá dáma, kterou poprvé poznala. Doufala, že na ni natrefí a bude jí svou nepřítomnost moct trochu vynahradit. Třeba i ona se trochu potoulala po světě a nabyla zkušeností, sebevíc se toho zprvu bála.

Mech (přes Východní hvozd) >>

Merle teoretizoval, jestli za to, že už většinou vlky podruhé nepotkala, nemohla spíš ta magie. „Možné to je,“ pokrčila rameny, aby jeho návrh hned nezamítla. Osobně byla ale spíš přesvědčená o tom, že je tahle země opravdu obrovitá a mnohdy je to opravdu jako hledat jehlu v kupce sena. Naštěstí když jeden věděl, jaký osud dokázal být, vlky na kterých mu záleželo si držel zkrátka, nebo se uměl na nějakém tom budoucím setkání domluvit rovnou.
Jala se pak vysvětlování téhle země a toho, jak to tu chodí. „Život je velký milovník květin, ale ani mušličkami a křišťály neopovrhne. Smrt jsem sice nepotkala osobně, ale prý zase slyší na drahé kameny a oblázky. Života najdeš na jihovýchodě v poušti, na vrcholu jednoho z těch písčitých kopců. Smrt zase žije na severozápadě v jedné zřícenině, obklopené jedlemi. Je vlastně docela nedaleko té mé smečky, takže kdybys tam měl někdy cestu, můžeš se zastavit na návštěvu. Třeba ti zase prozradím další tipy a triky,“ nadhodila k dalšímu infu i nabídku, kdyby se chtěl ještě někdy setkat. Pochybovala o tom ale. Nezdál se jí jako tip, který by přátelství zrovna vyhledával. Na jeho další otázku pokynula hlavou. „Život ovládá základní elementy, spolu s pár dalšími základními magiemi, se kterými se vlci rodí. Umí ale taky vylepšit dovednosti na vrozený maximální potenciál, ale levné to není. Smrt ovládá složitější magie, které vlkům zapůjčuje. Pokud se v nich vlk zdokonalí, je možné, že jeho potomci zdědí nějakou z těchto pokročilejších magií. Mimo to taky nabízí magie specifické jen pro jednoho jedince, ale moc takových vlků neznám, kteří by takovou magii ovládali. Je to docela vzácnost,“ doplnila poslední střípek informace, který během tohoto setkání předala dál. Pro další si bude muset hnědý přijít na návštěvu, jelikož Isma už začala tesknout po domovu. Vzpomněla si, jak dlouho už doma nebyla a že by neměla úplně zanedbávat své povinnosti jakožto ochránce. „Už bych měla jít. Třeba na sebe ještě někdy narazíme, Merle. Ale kdyby ne, přeji příjemné putování po tomto magickém kraji,“ popřála vlkovi nakonec, zvedla se a zamířila zpět domů.

Midiam (přes Mahar) >>

Na jeho otázku, zda je zdejší, jen pokynula hlavou. Následně to o něco více rozvedla, což vzbudilo další otázky. „Dá se to tak říci. Procestovat celou Gallireu je dost možná nemožné, ale viděla jsem od každého koutku něco,“ potvrdila. Minimálně to tu znala natolik, že už se to bez problému vyznala. Obzvlástě sever, okruh kolem své smečky, znala jako své boty. „To neumím moc dobře posoudit. Gallirea je velká, a tak je docela nepravděpodobné, že na náhodné cizince v budoucnu narazíš. Většinu vlků, které jsem za svůj život potkala, už jsem podruhé nenašla. Třeba odešli, ale pravděpodobně spíš na sebe nemáme štěstí,“ pokrčila nezaujatě rameny. Žíly jí to rozhodně netrhalo. Merle, jak se vlk následně představil, o Galliree moc neslyšel. „Isma,“ představila se také a hned na jeho otázku navázala. „Všichni se rodíme s magií v sobě, ale dost záleží na tom, jak daleko se odsud narodíš. Myslím, že nejvíce koncentrace magie je tady a čím dál se odsud dostáváš, tím magie slábne, až dokonce uhasne. Proto to sem vlky tak táhne, protože je v jejich nátuře tenhle potenciál odkrýt a zlepšovat, což nejlépe jde tu. Sídlí tu totiž dva bozi, Život a Smrt, kteří tomu tady dost vládnou. Právě návštěvou míst, kde sídlí, můžeš své schopnosti ať už magické, tak fyzické, zlepšovat. Dokonce se naučit i jinou magii, než tu, s kterou ses narodil.“ Dál to nerozváděla. Zmlkla a čekala, na co by se rád doptal.

Kaštanový si tohle místečko evidentně oblíbil, ale efekt, který to na ně oba mělo, celkem jednoduše prokoukl. „To asi ano,“ pokývla souhlasně hlavou a očima vyhledala ony květiny, o kterých byla právě řeč. Byla tak zvyklá vše připisovat magii, že někdy skoro zapomínala, že stejně mocné umí být i bylinky a květy. I močály mu připadaly sympatické, což většina vlka vlků asi nesdílí. „Kdysi tu byla i celkem velká smečka. Má matka v ní dlouhé roky žila, než se bohužel rozpadla. Docela taktické místo pro smečku,“ potvrdila mu tak domněnku a kdo ví, třeba ho tou informací i překvapí. Kdyby jí o tom matka nevyprávěla, pravděpodobně by ji to samotnou ani nenapadlo, že by se v takovém prostředí dalo se smečkou žít. Za ty roky ale k tomu místu našla respekt a pochopení. Hnědý se moc s formalitami nepáral, a tak od vykání upustila i ona. „Narodila jsem se tady, v Mechové smečce na severu, nedaleko sopky. Většina vlků, na které tady ale natrefím, sem přicestovali,“ přiznala. Moc vlků se tu nenarodí, a tak moc lepších zdrojů informací pravděpodobně jen tak nepotká. „Už jsi slyšel o zajímavostech téhle země? Magie, božstvo a tak dále?“ nadhodila.

Vlk se trochu zdráhal, ale pozdrav oplatil a dokonce navázal konverzaci. Vypadalo to ale, že na sebe narazili dva vlci, kteří neměli konverzování jako svou největší parketu. Na popud toho přešla o něco blíže, aby na sebe nemuseli hulákat a v uctihodné vzdálenosti se posadila. „Jde to,“ odtušila, na malý moment se odmlčela a přemýšlela, jaké téma nadhodit. S tématem kdo se jak má asi daleko nedojdou a to podivné trapné ticho se potáhne dál. „Zajímavé místo, že? Už jsem tudy víckrát procházela, ale teprve teď na tohle jezírko narazila. Asi to bude tím, že terén močálů asi moc k průzkumu nevybízí.“ Hnědý působil, že je tu dost možná také poprvé. Nebo možná ne a chodil si sem vyčistit myšlenky, když to místo tak podivně uklidňovalo. „Jste zdejší?“ napadlo ji se optat. I to bylo téma, které většinou vedlo k zajímavé konverzaci.

Isma se do šíleného dění s gumítky raději nezapojovala. S takovými situacemi měla dost zkušeností a věděla, že je lepší si držet odstup, pokud to zrovna není potřeba. O její domov, rodinu, nebo vlastní kožich jí nešlo. S mechovým porostem, který se jí po zádech pomalu rozrůstal, to šlo vlastně úplně samo. Bylo po zvláštní, kdyby si jí někdo všiml, s tím vším, co se dělo okolo k tomu.
A tak když bylo po všem a účastníci zmizeli, mohla se opět nerušeně zvednout na všechny čtyři a trochu se protáhnout. Nu, byla ráda, že to celé šlo mimo ni. Vypadalo to přinejmenším dost… lepkavě. A s tím by si moc rady přeci jen nevěděla. Když ale poté přišel někdo s podobně kaštanově zbarveným kožichem, zpozorněla. Vlastně od ní nestál moc daleko, bylo by slušné alespoň nepozdravit. „Hezký večer,“ pozdravila a jen co se střetli pohledy, přemýšlela, zda překonat těch pár metrů a navázat delší konverzaci, nebo jestli nebude vlk v mrzuté náladě.

<< Kierb (přes Jezevčí hájek)

Isma se pomalu procházela močály, opatrně postupovala dál a dbala na to, kam tlapku položí. Nehodlala riskovat, půda zde byla zrádná a špatný odhad by mohl znamenat uvíznutí. A to si líznout nehodlala. Přes všechny ty silné pachy ani nezaregistrovala, že tu vlastně není tak úplně sama. Co ji ale zaujalo, byla vábivá vůně levandulí, které by tu jistě nikdo nečekal. Ani si na ně nevzpomínala, když tu v minulosti procházela. O dost podivnější byly čvachtavé zvuky, které se linuly od onoho místa, odkud pach levandule šel. Bahnivé zvuky, obzvláště tak hlasité, muselo dělat něco velkého. Nebo ne? Neměla pořádně odhad, ale na pozoru byla. Pomalu se tak přibližovala k jezírku, aniž by si všimla, že na druhé straně pobývá dvojice vlků.

<< Zubatá hora (přes Sněžné)

Cesta, pokud si ji správně pamatovala, nebyla zrovna komplikovaná. Za čumáke přímo na jih, než na svou přítomnost močály upozorní právě svou typickou vůní. Nebo spíše zápachem? Nedokázala úplně jistě posoudit, ale byl to zápach snadno rozpoznatelný. Jako vždy se rozhodla držet se hlavně řeky, jako jakéhosi nejdůvěryhodnějšího ukazovatele, který ji nikdy nezklamal. Musel podobným směrem jít i Shahir, avšak k odchodu si dala dost na čas, aby to nevypadalo, že se mu táhne v patách jako nějaký stalker. Byla ale ráda, že alespoň ví, kde ho v budoucnu najde. Třeba by neuškodilo se na něj jednou za čas podívat, jak se mu daří a třeba i Rue pozdravit. Touhle dobou už je jistě oficiální členkou.

Lavender (přes Jezevčí hájek) >>

Shahir nakonec plány změnil a místo prohlídky u ní v lese se rozhodl pro návštěvu Sarumenské smečky. Trochu ji to zamrzelo, připadala si trochu provinile, že tu příležitost prošvihli a třeba právě proto teď tak váhá, ale nemohla mu to rozmlouvat. Místo toho pokynula hlavou, rozloučili se a každý se rozešel po svém. Sice měla domov nedaleko a návrat byl lákavá možnost, trochu ji po tomto odmítnutí přešla chuť. Mentálně se připravila na cestu se společníkem, kterého nyní nemá, a tak si řekla, že se ještě chvíli někde projde. Třeba navštíví ty močály, kde ji poprvé učila lovit matka. Taková nostalgická procházka, no. A tak zvedla kotvy a vyrazila zase dolů.

Kierb (přes Sněžné hory) >>

<< Sněžné hory
VLA Výšlap 5 | FM28

Shahira zajímaly další smečky, které by se daly v okolí najít. Trochu jí zamrzelo, že by potenciálně mohl patřit do smečky úplně jiné, ale plně si uvědomovala, že je to nejférovější. Obejít si smečky, zjistit, jak se v jaké cítí a vybrat si podle toho. A hlavně jak říká, hlavně, aby si nepřipadal trapně. Alespoň by pak věděla, kde ho většinu času bude schopna najít a tohle hezké léto nebude posledním momentem, který s ním stráví. Byla moc ráda, že na něj takovou náhodou narazila a že si vlastně dost rozumí, i když oba měli dočista jiný život. „Vím minimálně o třech. Sarumenská, která se nachází na jihu. Tam jsem začátkem léta vypomáhala jedné milé vlčici s přijetím. Byla z toho velmi nesvá, a tak jsem jí dělala morální podporu. A pak jsou zhruba ve středu našeho kraje dvě sousedící smečky, ale názvy už si nevybavím,“ přiznala. Snažila se trochu zamyslet, ale bylo to hrozně dávno. Naposledy se s nimi seznámila ještě jako malé vlče.
„Také jsem měla obavu, ale magické síly tu jsou opravdu silné a smečkové území bylo bez jakékoliv škody, v porovnání s jejím okolím. Jako by naše hranice působily jako nějaká ochranná bublina.“ Sama tomu vlastně moc nerozuměla, znělo to dost šíleně. Ale na magické zásahy si vlci postupem času zvyknou, čím častěji jsou jich svědky.
Oba poté dorazili na samý vrchol a naskytl se jim pohled na krásný přírodní úkaz. „A čekala tu na nás i polární záře,“ vydechla úžasle. Byla nádherná. Hrála takovými odstíny, jaké snad na nebi nikdy nezahlédla. Jak tu tak seděli a hleděli na noční oblohu, připadalo jí, že léto nemohla strávit lépe. Shahira jí do cesty snad seslal samotná Život. „Hmm, nemám žádné plány. Ale mohla bych vás provést u nás, jak jsem slíbila. Pokud zájem stále trvá,“ navrhla, ale najednou jí vykání nějak nelezlo přes jazyk. Chvíli se odmlčela, ale poté přesunula pohled z nebe na bílého. „Děkuji, žes mi dělal tak příjemnou společnost,“ pousmála se upřímně a shodila tak pomyslnou bariéru, kterou si přirozeně s každým udržovala. Konec formálností, byly už teď zbytečné. Připadalo jí, že se během těchto posledních dnů dost seznámili a může ho brát jako dobrého přítele.

<< Gejzíry
VLA Výšlap 4 | FM27

Cesta jim dost utíkala, téma se vždy našlo a tak se mohli navzájem dovzdělávat o věcech, které v životě neviděli. Pověděla mu o všem, co se smečky týče a nyní půjde do téhle životní etapy řádně zaškolen. "Nedovedla bych žít jako tulák. Bylo by to na mne asi moc samoty a zodpovědnosti. Raději nabídnuta smečce své silné stránky, zatímco ty slabší vykompenzují jiní. Jako například ten lov, vlohy na něj bohužel nemám," přiznala prostě. Ale jeho slova brala jako milý kompliment. Vlastně se docela trefil, jen pro svou smečku jí bilo srdce.
Gejzíry podle všeho nikdy nepotkal, stejně tak i sopky. I to ji trochu překvapilo, asi zdejší okolí brala prostě jako samozřejmost, která musí být jistě v každé zemi. Asi měla prostě jen štěstí, že vychyrali tak jedinečnou krajinu hned za hranicemi. "Vidíte támhle? To je sopka," ukázala hlavou k místu, kde se tyčila až do nebe. "Na samém vrcholu je hluboká propast, snad až na úplné dno, z kterého potenciálně může téct vroucí láva. To je zase roztavený horninový materiál. Daleko nebezpečnější než kdejaký oheň. Za můj život byla aktivní snad jen jednou, dlouhá léta totiž spaala," vysvětlila. Byla to fascinující věc, ale opravdu děsivá. Živé si pamatovala, jakou hrůzu v ní výbuch zanechal. Může jen doufal, aby se to dlouho zase neopakovalo. "Už jsem na vrcholu byla. Je to sice náročnější výšlap, ale výhled opravdu stojí za to," pokynula hlavou, že cestu plně bere na vědomí a cesty se nebojí. " A vy?" optala se ze zdvořilosti i jej, jestli náhodou nejakou fobií netrpí. Nerada by ho nechtěně takto trápila.

Zubatá hora >>