Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahojky :)

Akce byla skvělá a odpovídání mě překvapivě dost bavilo :D
Poprosím prosím o:
17 mušlí
16 oblázků
6 křišťálů
bonus štěstí

Díky!

Po chvíli domlouvání se dospělí rozešli na svá stanoviště a lov mohl začít. Isma poslušně kopírovala každý maminčin pohyb a dávala si pozor, aby byla co nejméně slyšet. Pohyb v tomhle zavodněném terénu byl ale opravdu složitý a díky tomu, že se musela krčit, měla zabahněné bříško, které nepříjemně studilo. Když zastavily v křoví, přesunula tázavý pohled na Launee, která ji vzápětí vysvětlila, v čem spočívala taktika lovu kachen. „Mmm,“ zamručela souhlasně a energicky vyběhla směrem ke kachnám s doprovodem štěkání a vlčecího vytí.
To kachny přimělo k pohybu a zběsilému úprku. Bohužel pro ně, směrem k Launee, která na ně už dávno čekala. Pohled upřený na létající tvory, na místě se otočila směre, kterým letěli a v momentě, kdy nevěděla, co má dělat dál, se jí zmocnil instinkt a vyběhla za nimi. Hrozilo, že tím Launee pokazí lov, ale nestalo se. Vlčice byla naštěstí rychlejší, než hladové a instinktem naváděné vlče. Pár metrů před ní náhle vyskočila Launee, která během malého okamžiku svírala opečence v tlamě. Isma prudce zabrzdila a sledovala, jak vlčice po elegantní piruetce dopadá opět k zemi. Tedy spíše do vody... Malou vlčici tedy ohodila vlka vody, což ji instantně přivedlo zpět do reality. Má stát mezi dospělými, nebo ji země sní! Pár rychlými skoky přiběhla k Saturnovi a usadila se po jeho boku, vyhlížejíc maminku. Jazyk jí plandal z tlamy a rychle oddychovala. Tolik adrenalinu bylo na jedno malé tělíčko stále nezvyk.
Launee se co nevidět vyškrábala z vody ven a přistoupila ke skupince vlků. Na pochvalu divoce zamávala oháňkou a mlsně sledovala kachnu, která se už tak divoce nesvíjela. Bylo to jako by usnula. Hladově se do ptáka zakousla a spolu s masem měla tlamičku plnou peří, které jí každé sousto znesnadňovalo. Maso bylo ale moc moc dobré, hlad byl velký, a tak na takový detail moc nehleděla. „Co je to za divný kožich? A jí se to?“ naklonila nechápavě hlavu na stranu a pokračovala ve žvýkání dalšího sousta.

<< Kierb

Ismin pokus odpovědět bratrovi na otázku vzbudil zájem i dospělých, kteří se k odpovědi doposud neměli. Sice na otázku asi neodpověděla úplně informativně, ale minimálně to přimělo dospělé přidat nějaké to info navíc a i ona nyní byla o dost moudřejší. Tentokrát ale zmlkl Santé, který se ještě moment zpět vyptával, jestli by i ona chtěla obrázek. Usnul tam? napadlo ji a za chůze se pokusila natáhnout krček co nejvýše, ale mámě nakoukla na záda, kde se její bratr vezl. Ale stále jí pár centimetrů chybělo, a tak jen se zavrtěním hlavy přesunula pohled k Saturnovi, který jí zatím odpovídal na dotaz ohledně těch obrázků. Moc se jí nezamlouvala představa, že jí bude někdo jiný rozhodovat o tom, co bude celý život nosit na svém těle. Nikdo ji přeci tak dobře nezná, jako ona sama sebe. Co když se jí to nebude líbit? A co když se jí to líbit bude, ale její představa by se jí přeci jen líbila víc. Ale i maminka Saturnovi dávala za pravdu a tvrdila, že se Život většinou trefí každému do vkusu. Co když ale budu já ta výjimka? zamračila se, ale nahlas nic neříkala.
Jen co se dostali k řece, dostali od maminky poučnou přednášku o tom, jak řeky vznikají a o jejich ničivé síle. Saturn se ihned pokoušel dodat i něco hezkého, co ho o řekách zrovna napadlo, aby vybalancoval těžkost tématu. Ismu ale v řece moc nezajímalo. Daleko víc se zajímala o způsob, jak bezpečně takovou divokou řeku překonat. „Přes kameny už skákat umím!“ vyhrkla pyšně. Sice tamty neklouzaly, ale i na ty kluzké si příjde. To už se dostala skupinka na místo, kde to podivně zapáchalo. „Dobře,“ odsouhlasila poslušně mámě, která vypadala, že žádost myslí smrtelně vážně. Navíc představa, že by ji zem spolkla, dokázala navodit pocit strachu i téhle nebojácné vlčici. Opatrně tedy našlapovala mezi Launee a Saturnem, dávajíc si pozor, aby šlapala do máminých stop. Jen co si vybrala, co by ráda ochutnala, začali se dospělí domlouvat, jak lov zorganizují. Během chvíle se v bahnivém povrchu ocitl i doposud suchý a čistý Santé, který tuhle změnu určitě moc neocenil. Bylo jí ho vlastně i celkem líto. Ale momentálně měla důležitější věci na práci. Měla být totiž podle plánu zapojena do lovu kachen. Nebyla si ale úplně jistá, jak na to. Nebo kudy opravdu může běžet a země ji tam nespolkne. Proto se rozhodla zatím kopírovat maminčiny pohyby a plížíc se s ní k jezírku, kde tihle létající tvorové byli. Zkoumavě na malý moment koukla po Launee v naději, že jí vysvětlí, co dělat. Pohled ale velice rychle vrátila zpět na kořist, aby jí nic neuniklo.

<< Mecháč

Santé se začal zajímat, kdo že to ten vlk, co umí čarovat obrázky, je. Žádný z dospělých mu ale neodpověděl, a tak se toho Isma ujala po chvíli ticha sama. „Život,“ zopakovala mu jméno, které od Saturna pochytila. To už si ho ale Launee vysazovala do jejího kožichu a vyráželo se na cestu.
Jak se ukázalo, vtrhnutí zlých vlků na území smečky nebylo moc pravděpodobné, ale jak maminka řekla, nic není zcela jisté. Což vlastně Ismě vsadilo filozofického brouka do hlavy, který jí asi jen tak nedá pokoj. „Mhm,“ pokývala na souhlas hlavou a spokojeně si ťapkala dál. Její pozornost upoutal opět Santé, který jí položil otázku týkající se obrázků. „Mmmm, asi jo. Ty?“ pokývala po chvíli přemýšlení hlavou. „Chtěla bych stejný obrázek, jako má maminka,“ dodala a vesele zamávala ocasem. Její obrázek se Ismě líbil nejvíc. „Můžu mít stejný obrázek?“ otočila pohled zvědavě k Launee a po očku si prohlížela její odznaky táhnoucí se kolem nohy, která byla právě v pohybu. Bylo to tedy dost složité. Další dotaz ovšem směřovala Saturnovi. „Mohl sis měsíček vybrat sám? Nebo ti to Život vymyslí sám?“
V tom skupinka zastavila u řeky a Isma si ji podezíravě prohlížela. Bylo to pro ni opět něco zcela nového a děsivého. Launee se ale chopila vysvětlování a Isma tak zjistila, že jí vlastně nic nehrozí. Tedy momentálně. Řeka cestou nabere prý takové síly, že by odnesla i strom. „Strom?“ rozzářila se malé vlčici očka úžasem. Nedovedla si takovou sílu představit. Zněla až nadpozemsky. „Jak se dá teda přes tak silnou řeku dostat?“ následoval dotaz, kterým mamince dokázala, že její varování nešlo jedním uchem tam a druhým ven. Síla řeky ji ale přesto fascinovala.
Brzy na to se skupinka vydala dál a Isma poslušně vykročila. Launee následně nabídla dvě možnosti jídla, které by mohli ochutnat. Nejvíce jí lákali létající tvorové, protože ji strašně zajímalo, jak se vlastně chytají. Vlci na oblohu přece nedosáhnou, ne? Do vody ano. „Ptáka,“ rozhodla se a rozmávala vesele ocáskem. Už se na jídlo nesmírně těšila.

Mahar >>

Na vkus malé vlčice tu začínalo být nějak až moc vlků. Pro jejich vlastní dobro všichni voněli jako Mechový lesík, to ale neznamenalo, že se jí tahle situace kdovíjak zamlouvala. Mimo černobílého tu byly ještě dvě vlčice – jedna šedivá a druhá kaštanově hnědá. Ani jedna si vlčete nijak zvláště nevšímala a nejevila ani zájem se seznámit. Proto v klidu otočila pohled k mamince, která měla námitky k jejímu náhlému zjevení bez dospělého v dohledu. Překvapeně se rozhlédla a zjistila, že Litai tu opravdu ještě není. „Měla běžet za mnou. Domluvily jsme si závod, ale asi mě nechala vyhrát,“ přemýšlela nahlas, spíše pro sebe. Upřímně doufala, že jí bude vlčice v patách. I ona měla důvod sem utíkat, ne? Mohl výt Zakar, nebo někdo důležitý. „Navíc to bylo hned u hranic, takže se nic stát nemohlo,“ namítala a trochu se zamračila. „Nebo můžou i k nám?“ následoval hned dotaz a natočení hlavičky na stranu. To by měnilo vše. Věřila tomu, že se o sebe zvládne postarat, ale co když mohou ohrozit ostatní? Když zvládnou žrát vlčata, mohou úplně bezproblémově napadnout i nic nečekající dospělé.
Následně se však dozvěděla, že tatínek tu skutečně nebyl. Co bylo divnější, ani maminka netušila, kde vlastně je. Vrátí se ještě? napadlo Ismu. Ze začátku tu taky nebyl. Co když to tak bude i teď? Uvidí ho vůbec ještě někdy? Zklamaně sklonila hlavu k zemi a aniž by chtěla, uniklo jí z tlamičky jemné zakňučení. To už ale Launee nabízela, že se ho vydají hledat u vlka, který umí čarovat obrázky a ví o úplně všem. Santé ho evidentně znal i jménem. Život, zopakovala si v hlavě a přemýšlela, jak zvláštní má vlk jméno. „Dobře,“ kývla souhlasně a rozmávala šťastně ocáskem. Zatímco se Launee bavila se zbytkem, Isma vyskočila na nohy a nedočkavě vyčkávala, až maminka udá směr, aby mohla skupinu opět vést. Jen co si Santého vyhoupla na záda, nabídla totéž i druhému vlčeti. Isma ale rázně zavrtěla hlavou. Co s tím vozením na zádech dospělí měli? Vždyť ona to zvládá naprosto skvěle po svých. Jen co Launee vykročila, předběhla ji jako namydlený blesk a energicky našlapovala těsně před ní. „Je to daleko?“ ohlédla se na dospělé a zvědavě vyzvídala.

Kierb >>

<< Ještěří lučina

Do mechového lesíka to byl z Ještěří lučiny kousíček. Tak malý, že to Litai ani nemohlo vadit, že jí trošičku utekla, ne? Byla pořád vlče. Vlče, které bylo nadšené, že se vrací táta. Protože naposledy, když se lesem ozývalo vytí, byl to právě tatínek, co se vrátil. Musel to být on. I o výpravu ztratila zájem. Prapůvodně ji svět kolem smečkového území zajímal, ale jak se ukázalo, nedokázal se vyrovnat jejímu domovu. Měla tady vše, co potřebovala, a tak neviděla důvod, proč odcházet. Zůstane tady, s mámou, tátou, Santém a ostatními.
Pádila, až se jí za tlapkami málem kouřilo. Ani ji nenapadlo kontrolovat, zda se závodu účastní i chudinka Litai. Byla paličatá a právě měla za cíl doběhnout domů jako první, aby se mohla tátovi vrhnout k nohám. Tak, jako předtím. Jenže když doběhla ke skupině vlků, tatínek tam nebyl. Omyl. Chvíli si prohlížela shluk vlků s hlavičkou natočenou jemně do strany, než pohledem zavadila o maminku. V očkách se jí zajiskřilo, pár delšími skoky přiskočila k vlčici a láskyplně se jí začala lísat k nohám. "Ahoj Santé," pozdravila vesele bratra. "Ahoj Saturne," nezapomněla pozdravit i staršího bratra, i když trochu opatrněji. Ještě ho pořádně ani nestihla poznat. A pak tu byl černobílý vlk, kterého neviděla ještě vůbec. Tentokrát ale věděla, že musí nejprve použít čumák, než se začne ježit. Cítila z něj domov. Opravdu silně. Dokonce snad nejsilněji z celé skupiny. Musel sem tedy patřit. Ale jelikož neznala jeho jméno, neměla ponětí, co si s ním počít. A tak na něj jen neutrálně koukala, než pohled přesunula k mamince. „Kde je táta?“ zeptala se a zvědavě zvedla hlavu nahoru, aby Launee viděla do očí. Oba na chvíli z lesa odešli. Museli jít spolu, ne? Musel tu někde být.

Litai se pokoušela malé vlčici cestu usnadnit a nabídla jí, že by ji vzala na záda. Ta ale rázně zavrtěla hlavou, nechápajíc, proč by s takovou nabídkou vůbec přicházela. „V pořádku,“ namítla zcela jednoduše bez jakéhokoliv jiného odůvodnění. Vždyť si umí poradit, hele! Vylezla na kámen tyčící se nad travnatým porostem a v její hlavě naprosto ladně, i když reálně trochu neohrabaně, přeskakovala z jednoho na druhý. Možná právě z tohoto důvodu ji rudá vlčice nabádala, aby byla opatrná. „Jsem,“ pokývala Isma hlavou a poskakovala dál. Tedy až do chvíle, než jí další kámen v trase chyběl. Jediný, který viděla, byl až moc daleko na to, aby na něj doskočila. Sice chvíli vyměřovala a vrtěla boky jako kočka, ale nakonec to vzdala a pohledem opět přejela Litai s další otázkou.
Ta ale tudy pouze procházela. Asi se jí tohle místo nezdálo být dostatečně zajímavé, ale to Ismě ostatně taky ne. Bylo to tu zbytečně komplikované a mimo velké kamení tu nic moc nebylo. Z hlubin lesa se ozvalo zavytí, načež Isma zastřihala ouškama. Naposledy, co ho slyšela, to znamenalo, že se tatínek vrátil. A právě v tento moment ztratila o nějaký výlet jakýkoliv zájem. Chtěla vidět tátu. „Táta,“ špitla. „Dáme si za ním závod. Třeba bude Zakar taky zpět,“ rozhodla a neohrabaně se vrhla vstříc trávě, která jí najednou vadit přestala.

Mech >>

<< Mechová smečka

Po konverzaci plné zvídavých otázek, týkajících se genetiky a botaniky, rozhodly se vlčice, že se vzdálí ze smečkového lesa a prozkoumají okolní území. Ostatně ani jedna nechtěla zůstávat na místě, které momentálně tak zapáchalo. Po stanovení pár důležitých pravidel obě vyrazily směrem, kudy se malá Isma vydala. Šla klidným tempem, aby tím dávala Litai najevo, že skutečně drží slib a nehodlá nikam energicky vyběhnout. Chtěla pouze pocit, že má vše pod kontrolou a to jí dodávala právě možnost vedení skupiny. I tak se ale nejistě rozhlížela, zda na ně nevyskočí nějaké nebezpečí. Sem tam sebou cukla, když uslyšela nečekaný zvuk, někdy zase napadla nebezpečně vypadající větev, ale jinak se snažila držet svého cíle.
Jen co se vlčice dostaly za hranice mechového lesa, Ismě došlo, že se skutečně všude rozprostírají nekonečné plochy poseté trávou. Opatrně tedy našlapovala a zvedala tlapky do nepřirozené výšky, jen aby trávu nějak nepomačkala. Nebyla si totiž jista, jak s tak vysokým porostem naložit. Nedalo se na něj našlapovat stejně pohodlně, jako na mech. Její taktika ale moc efektivní nebyla, a tak to nakonec vzdala a jednoduše se trávě poddala. Sice ji šimrala na bradě nebo na bříšku, ale bylo to holt něco, co musela příjmout. „Prroč není mech všude,“ zabrblala tiše, snažíc se co nejvíc natahovat do výšky, aby ji porost tolik neotravoval. Dalším, co ji ale zaujalo, byla hromada kamení, která tu všude byla. V očkách se jí zaleskl náznak nápadu, přikrčila se a vyskočila na jeden z kamenů, který se tyčil nad travnatý porost. Rozhodla se, že se nyní bude pohybovat pouze po kamenech. Skákala z jednoho na druhý a zvědavě se rozhlížela, zda něco zajímavého neuvidí. „Byla jsi tu už někdy?“ otočila se na rudou vlčici. "Další místo můžeš vyblat ty. Mě to asi moc nejde," přiznala, dávajíc tak vlčici najevo, že jí důvěřuje natolik, aby jí svěřila vedení. I když jen na krátko.

Marion, Kenai, Cassian, zopakovala si jména v hlavě a mírně přikývla. S největší pravděpodobností jména opět zapomene, dokud si je nespojí s obličeji, ale to nikoho asi moc trápit nebude. Upřímně si nedovedla představit, jak budou asi vypadat. Budou vypadat jako Santé? Hnědí? Jiné vlčata zatím mimo svého bratra neviděla, proto se jí zdála tahle možnost nejpravděpodobnější. „Litai? Byua si jako malá taky taková? Takhle balevná? Budu taky taková? VyJÍmeČná?“ zeptala se, protože všichni byli hnědí. Táta byl takové divné skoro hnědé barvy, máma byla hnědá, Santé byl hnědý, i Zakar spadal do téhle kategorie. Ale Litai byla výjimečná a Isma podle všeho taky.
Dalším zajímavým tématem bylo borůvčí. Jen co borůvčí přirovnala kečům, otočila hlavu k nejbližšímu křoví a snažila si představit, jak na něm rostou fialové bobulky. „Taky fijajová?“ podivila se, že takové malé věcičky umí zašpinit tlamu. Když máma jedla maso, které bylo červené, taky ji měla rudou. To znamená, že i borůvčí bude stejné, ne? „Loste to jen u vás?“ následovala další důležitá otázka. Borůvčí znělo velmi lákavě a kdyby byla možnost ochutnat je ihned, takový výlet by hned organizovala.
Pak ale Zakar zmizel, vlastně skoro doslovně, i když o tom dámy netušily. Oba z toho byly ale řádně vykolejené, i když Litai pochopitelně víc. Ismu daleko víc zaujal smrad, který se do lesa odněkud linul. Ale i její společnice neměla tušení, co ten smrad má být. A jelikož byl opravdu odporný, nadhodila malá vlčice výlet, ideálně co nejdál. Litai sice souhlasila, ale stanovila pravidla, bez kterých by se neobešly. Isma rázně kývla hlavou a dodala: „Slibuji.“ Nehodlala pravidla porušovat. Ale hodlala si prosadit jedno své. „Mužu vést? Budu opatlná,“ nahodila prosebný kukuč a nechala ocásek, aby se řídil sám sebou. Což znamenalo, že kmital, jako nikdy dřív. "Tudy čeba?" ukázala tlapou náhodným směrem, který ji momentálně lákal a pomalou chůzí vykročila oním směrem. Pohledem ale hlídala Litai, zda ji následuje a nedrží se moc pozadu, aby ji neztratila.

Ještěří lučina >>

Malou vlčici si trochu získaly informace, které jí Zakar poskytl. Vzbudilo to v ní hned hromadu otázek, na které potřebovala znát odpověď. Bylo znatelné, že vlk přemýšlí, co říci, protože nastal malý moment ticha. Tajil něco? Nebo jen nevěděl, jak to říct? Když promluvil, trochu nechápavě naklonila hlavu na stranu. Na její vkus v tom bylo najednou až moc informací a ona se v těch nových pojmech začínala ztrácet. A vlastně jí to ani moc nevysvětlilo, proč jsou od sebe. To, že má rodinu znamená, že se nemůžou vídat? Znělo to podezřele. Nedovedla si představit, že by opustila svou rodinu, i kdyby měla svou vlastní. Nevyměnila by je. A už vůbec je neopustila. A zdálo se jí podivné, že by toho byl její tatínek schopný. Zakar jí následně nabídl, že se tam mohou spolu zastavit a začal vyprávět o sestřenici a bratrancích, které malá vlčice měla. Takže jsou to děti tátovýho bratra. A ten je můj strejda. Tolik nových informací, ale pomalu ale jistě se jí dařilo si to v hlavičce urovnat. Na tu nabídku tedy souhlasně kývla a poprvé za celou dobu, kterou trávila s novými tvářemi, se jí malinko rozhoupal ocásek. Představa výletu ji lákala. Škoda jen, že to bude tak za dlouho.
Všichni dorazili pomaloučku k úkrytu a Litai malé vlčici vysvětlila, proč je poloha úkrytu zásadní informací. Tomu ihned porozuměla a souhlasně pokývala hlavou. Líbilo se jí, že s ní jednala upřímně a narovinu. Pomalu ale jistě začínala k vlčici nacházet ždibec důvěry. Když začala mluvit o tom, že se i ona narodila na Gallirei, na rozdíl od jiných vlčat, s úžasem v očích, který se nedal zamaskovat, na ni civěla. „Výimešné?“ zopakovala. Trochu jí začínalo štvát, že pořád tak šišlá. Bylo to otravné a ona se cítila podřadně. V hlavě to všechno znělo tak jednoduše. Úplně ta slůvka cítila na jazyku. Ale pak se něco v tlamičce pokazilo a vyšlo ven úplně něco jiného, než chtěla. Proto toho moc nenamluvila. Styděla se za to, jak mluví. Připadala si směšně. „Vý-JJJImešné. Vyjjjjimešné. Š. Č. Výjimečné,“ pokoušela se polohlasem opakovat slůvko, které jí ne a ne z tlamy ven, ale nakonec se podařilo.„Co je bolůvčí?“ vyzvídala. Zajímalo ji, jak to vypadá jinde. Doposud se opravdu jinam nepodívala a třeba když by jí to vlčice popsala, dovedla by si to představit.
Další návrh byl ohledně jídla. Doposud malá vlčice neměla žádnou pevnou stravu, ale od maminky věděla, že to jednou příjde. Jen úplně nečekala, že už ten čas přišel. Hlad ale měla a tak nijak nenamítala. „Mhm,“ souhlasně pokývala hlavou. Zakar se nabídl, že se o to postará, a tak Isma nenamítala. Ocenila možnost vlčici poznat trochu o samotě. Jen co ale zmizel mezi stromy, ozvala se divná rána. Trochu to s malou vlčicí trhlo, protože takhle hlasitý zvuk ještě neslyšela, ale dělala, jako by nic. V tom jí do čumáčku udeřil podivný puch. Hrozně nepříjemný a štiplavá. Smrdělo to jako spálenina a kouř, ale to ona nevěděla. „Co to čmudí?“ (//Therionův posmrtný puch :D) Nebyl to vůbec hezký pach a jí se z toho trochu zvedal žaludek. „Pudeme někam?“ navrhla, protože ji válení a čekání moc nelákalo. Ozvláště teď, když jí z toho puchu bylo špatně. „Někam… pyč?“ nadhodila nenápadně.

Malá raketa svižně vyrazila, jako by celou skupinu tlačil čas. Chtěla je od rodičů dostat co nejrychleji a na vlastní kožich si je ověřit, zda jsou opravdu tak věrohodní, jako tvrdí maminka s tátou. Oba dva se ale flákali kdesi opodál, i když ji ochotně následovali. Byl to přeci jen jejich nápad, aby jim to tu ukázala. Něco si tam spolu šuškali, což se pokoušela pochytit, ale marně. Takhle dobrá ouška zas neměla, a tak se jen přísně na oba otočila, aby nezdržovali a nekuli pykle a místo toho drželi alespoň trochu krok. A zdálo se, že to pomohlo. Hnědý se představil, přestože jména obou už od tatínka znala, a tak jen pokynula souhlasně hlavou. Následovalo další ticho a pak pokus o konverzaci Zakara, který byl z dvojice výmluvnější. Začal Ismě vyprávět o tom, jak jiná byla země v místě, odkud pocházel. Ta informace sama o sobě zněla zajímavě. Isma totiž nic jiného než mech doposud nepoznala. Nehodlala ale jevit jedinou známku zaujetí, protože by to znamenalo, že si ji získal. Jenže to by k tomu musel nepřipojit poznámku o tatínkovi. Najednou už si nedržela svou ráznost a neoblomný pohled kupředu. „Zzzz tátou?“ otočila zaujatě pohled na Zakara a zklidnila tempo. Evidentně viděl, jak ji obměkčit a pokračoval tedy dál. Začal jí vyprávět o tom, že má bratra a že na rozdíl od něj smečku nevede. Věděla, co to bratr je, ale doposud ji nenapadlo, že mimo ni je má i někdo další. Myslela si, že Santé je jediný bratr na světě. Další podivná informace. „Poč nejsou zzzzpolu?“ naklonila nechápavě hlavu na stranu. Tahle informace jí nedávala smysl. Nedovedla si představit, že by Santé bydlel jinde a ona by ho nevídala. Proto vlka podezírala, že lže. „Žekni víc,“ pobídla jej.
Rudou, tedy Litai, naopak zajímalo, jestli trefí do úkrytu. „Hm,“ souhlasně kývla hlavou a instinktivně vyrazila směrem, odkud vylezla poprvé na povrch. To bylo tak magické místo, že by si cestu pamatovala i po slepu. „Co tam?“ vyzvídala, co má vlastně za lubem. Samotný úkryt byl celkem nudný. Strávila tam celý svůj dosavadní život a sotva vytáhla tlapky ven, už ji tam někdo žene znova. „Okut ty?“ pobídla k řeči i Litai, aby o ní něco zjistila. Zdála se být podezřele tichá a to se jí taky dvakrát nezamlouvalo. To už se ale ocitli u vchodu do úkrytu, kde hrdě zastavila a otočila se na své svěřence. "Tu," dodala, kdyby jim náhodou nedošlo, že už dorazili.

Stála pevně zapřená všemi čtyřmi o mechovou pokrývku a v obranném postoji bránila oba své rodiče, přestože toho o tatínkovi moc nevěděla. Patřil k ní, patřil do její rodiny a jestli byl tak úžasný, jako tvrdila maminka, spadal pod její ochranu. Nemohla dovolit jejím nejbližším, aby skočili na triky těchto cizáků. Ona skrz jejich lživé oči viděla. Zkažené jádro, čisté zlo a nebezpečí, kterého je potřeba se zbavit. A přestože oběma svým rodičům názorně ukazovala, jakou nejistotu v ní jejich přítomnost vyvolali, všichni přítomní se na ni jen culili. Rodiče naivně, cizáci lstivě. Stačila jediná jeho věta s tím jeho falešně sladkým úsměvem, aby Isma celá ztuhla a aby zamaskovala rozhození a strach, celá se rychle napřímila a na protest štěkla. „Ne!“ namítala vážným hlasem. Ne, nepatříte sem. Není to váš domov. Nikdy nebude! Běžte pryč, běžte pryč, běžte pryč, projíždělo jí zoufale hlavou a ona se cítila být zahnána do kouta. Nepomáhalo to. Ať se snažila sebevíc, byla všem jen k smíchu. Bylo to marné.
Tatínek se ji pokoušel ujistit, že oba zná, ale znal? Opravdu byl schopný se za ně postavit? Přísahat, že nezpůsobí nic špatného? Dost o tom pochybovala. Znal jen jejich jména. Jejich lži. Jejich falešné úsměvy. Vše to bylo falešné. Se zoufalstvím v očích, které mohl zaznamenat jen tatínek, na něj upřeně koukala a nevěděla, co říct. „Ale-„ špitla a vykulila na tátu oči, zatímco k sobě pevně tiskla zuby. Všichni na ni koukali, naléhali, tlačili, aby tu cizáky provedla. Viděla ale, že je jediná, která jejich lži prokoukla. Pokud je od rodičů odvede, nebude jim hrozit nebezpečí a ona se o ně zvládne postarat sama. Nepotřebuje pomoc. A tak kývla na souhlas tatínkovi a pohled rychle přesunula na hnědého s rudou. „Izzzma. Tudy,“ odpověděla rudé, zavelela oběma a vykročila náhodným směrem. Její kožich už nebyl tolik naježený. Při chůzi působila zcela klidně, pohledem však oba tu a tam kontrolovala a držela se na pozoru. Sama to tu neznala. Teprve nedávno vykoukla na denní světlo a první na co narazila, byl táta a oni. Neměla šanci se po lese porozhlédnout, ale to oni vědět nemuseli. „Sss ším chcete pomoc?“ zeptala se obou, jen co zmizeli z dohledu rodičů. Nezastavovala ale, držela si svižné tempo.

Malá vlčice vyčkávala v křoví, jak jí bylo přikázáno, ale vůbec se jí to nelíbilo. Nerozuměla tomu, proč by zrovna ona měla čekat opodál, tvářit se, že neexistuje a nechat své rodiče vše zařídit. Rozhodně je stejně schopna, jako oni dva. Zvládla by to levou zadní. Ale maminku měla ráda, důvěřovala jí, a tak zůstala. Zatím. S očekáváním a hrůzou v očích pozorovala, jak se baví s cizinci a přestože toho moc neslyšela, znělo to, jako že si rozumí. Přitom před chvílí maminka tvrdila, že se cizincům věřit nedá. Jsou nebezpeční, utvrzovala sama sebe v hlavě a vydávala u toho jemné vrčení, které pravděpodobně dospělí ani neslyšeli. Srdíčko jí mlátilo, jako by jí chtělo vyskočit krkem, celá naježená a ztuhlá vyčkávala na jediný prudký pohyb. A přestože jí ani jeden z cizinců nedal důvod vystartovat, ona to nevydržela, vyběhla z úkrytu, bojovně se postavila před oba své rodiče a nepřátelsky vrčela. Pohledem sjela oba cizáky a nasála jejich pach. Tak podivně byli cítit. Nevoněli jako maminka, táta, Santé, Bianca, ani Saturnus. Nevoněli jako domov, a to se jí strašně příčilo. "Vy, pyč," rozhodla rázně a pohledem oba spalovala. Neměli tu co dělat.