Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Vřesový palouk (Močály)

Kaštanová, jen co sklidila chválu za dobrý nápad, se pyšně pousmála a nadšeně přikývla na Biančinu alternativní hru. Sice si moc nedovedla představit, jak to z takového kopce funguje a jestli je to vůbec bezpečné, ale když to říkala ona, muselo to být v pohodě. „Jak dlouho bude takhle sněžit?“ napadlo ji. Doufala, že ne jen tak brzo, protože sníh se jí zatím opravdu zamlouval.
Obě pomalu dorazily přes močály k další řece, která pro tentokrát nebyla zamrzlá. Starší vlčice tu mladší začala navigovat, jak se obě bezpečně dostanou přes řeku a když pozorovala, jak Bianca přeskakovala kameny, přičemž jí u jednoho skoku podjely nohy, udělalo se jí trochu zle. V hlavě už viděla, jak padá do ledové řeky a projížděly jí v hlavě všechna nejhorší možná scenária, ale nic takového se nekonalo. Šedá se dostala na druhou stranu, živá a zdravá. Po pobídce překonala první tři bez problému, ale u onoho problémového skoku zastavila a jako zkamenělá stála a pozorovala vzdálenost, která ji dělila od dalšího kamene. Opravdu byl větší. Na břehu se to nezdálo, ale byl dál než ostatní. Chvíli se překonávala, ale nakonec skočila. Tlapky jí sice nepodjely, ale na druhou stranu přeskočila jen tak tak. Obě zadní nohy jí podjely a trochu se namočily, ale celkově byla v pohodě. Oddychla si, nožky oklepala a s odhodláním následovala sestřičku k vrškům.

Vyhlídka >>

Jen co Bianca nakousla svou minulost, kterou zažila v Maharu, zmínila se i o tom, že se v té době znovu shledala se Saturnem a přesně této informace se Isma chytla. Vyzvídala, jak k jejich oddělení došlo a netušila, že tím otevře staré rány, o kterých šedé nebude lehké vyprávět. Isma tak nějak ani netušila, že nejsou tak úplně opravdoví sourozenci, ale i když jí tu představu momentálně Bianca tak trochu zkazila, vůbec jí to nevadilo. Oba bere jako své sourozence a to, jestli jsou od stejných rodičů, jí v tom nijak nepřekáží. Proč by mělo? Má k oběma daleko blíž, než ke komukoliv jinému ze smečky. Oba navíc zná od samého narození a k oběma jejím rodičům mají opravdu velice blízko. Jednoduše jsou rodina. "Oh, to mě mrzí," projevila soucit a až teď si pořádně uvědomila, že se asi ptát neměla.
Jen co přešly k tématu cestování, konkrétně podivnému zbarvení vody, Isma si tipla, jestli to je třeba vodními řasami. Další její teorií bylo kamení, ale to většinou vodu takhle výrazně asi nezbarví. A jak se ukázalo, trefila se, což jí potěšilo. Připadala si najednou opravdu chytře, což byla hezká změna. "To zní fakt jako noční můra," vypoulila oči nad tou představou, jak se jí rudé kluzké rostliny obepínají kolem nohou a znemožňují jí pohyb. "Asi bych neměla odvahu se tam koupat," přiznala s uchechtnutím.

Vlčice následně dorazily na sněhem pokrytou pláň, na které by bylo stavění sněhuláka naprostá brnkačka. Žádné kamení, křoví, nebo stromy. Jen nekonečná pláň možností, kde kuličky válet. A tak se Bianca s Ismou daly do práce a byly za nějakou tu dobu se svým dílem hotové. Nastal ale zásadní problém. Nějak musely menší kouli vysadit na tu větší, aby vytvořily onoho sněhového tvora. Koule byly ale opravdu těžké a nejenže by si asi natáhly sval ve snaze ji zvednout, ale asi by ji i upustily, koule by se rozpadla a mohly by začít nanovo. Ismu napadlo udělat spícího sněhuláka. Narazit menší kuličku na z boku té větší a dělat, že tu usnul. Bianca ale mezitím přišla s daleko lepším nápadem a celou ošemetnou situaci za ni vyřešila. "Whoa," vydechla úžasle kaštanově zbarvená, když pozorovala, jak šedá zvedá menší kouli do vzduchu magií vzduchu a vysazuje ji na tělíčko sněhuláka. Sem tam to vypadalo, že jí vypadne a dopadne to špatně, ale vlčice byla opravdu šikovná a sněhulák už měl i krásnou hlavičku. "To bylo úžasný!" zajásala Isma, k vlčici přiskočila a věnovala jí rychlé objetí, než zase odběhla hledat větvičky a kamínky, kterýma by mohly sněhuláka dozdobit. Brzy měl sněhulák očka, čepici z kusu upadlé kůry stromu a ruce z větviček. "Vypadá perfektně," vydechla obdivně Isma a rázným pokýváním hlavy dávala Biance za pravdu, zatímco si jejich dílo prohlížela. Opravdu se jim povedl a stavění si hrozně užila. Bianca měla pravdu. Hrozně se těšila, až na jejich sněhuláka někdo náhodně narazí a bude se hrozně divit, co to je a kdo to tu postavil. S tou myšlenkou ještě rychle odběhla a vytvořila sněhulákovi z větvičky široký úsměv, aby se mohl na všechny hezky z dálky mile culit. To už ale běžela za Biancou na kopec, na který měly namířené dál. "Snad jo. A když ne, tak se můžem aspoň sklouznout dolů," navrhla hravě.

Midiam (přes močály) >>

<< Mecháč

Obě vlčice se shodly, že okolí domova nebude optimálním místem pro stavění sněhuláka, tudíž se vydaly směrem na jih, kde to obě celkem znaly. Ismu tudy vzala maminka výlet, Bianca, ukázalo se, má s tímto směrem daleko víc historie, než se mohlo zdát. Pozorně naslouchala vyprávění Biancy a obzvláště ji zaujala informace, že spolu sourozenci nebyli celou dobu jako to měla isma se Santém. "Jak se to stalo?" zajímala se hned, aby náhodou předešla stejné nepříjemnosti. Místa, která dál vyjmenovala, nezněla zdaleka tak zajímavě, jako třeba borůvkový les, o kterém jí povídala Litai. Zato červená voda ji zaujala opravdu hodně. "Červená voda? To existuje?" podivila se. "Zbarvují ji nějaké řasy, nebo tak?" nadhodila myšlenku, která ji ihned na to napadla. Kdyby se netrefila, třeba by ji sestřička opravila a ona by se něčemu přiučila. "Já bych asi chtěla na nějakou horu. Vypadají z dálky hrozně majestátně a nezdolatelně," zauvažovala nahlas. Upřímně do teď nad tím moc nepřemýšlela. Vlastně neměla pořádně ani důvod, když byla do nedávna vázána na rodiče, nebo pečovatele. Ne že by se teď mohla volně toulat, ale už přeci jen nebyla malý špunt.
Místo, kde by normálně byla řeka, bylo pokryté tak akorát tlustou vrstvou ledu, přes kterou mohly vlčice řeku překonat. Pro Ismu to ale bylo opět něco nového. "A tohle je co?" zajímala se. Vypadalo to od pohledu víceméně pevně, jako dělané na přechod. Nezpochybňovala tedy Biančino vedení, když na led vykročila a začala přecházet na druhý břeh. Opatrně našlapovala přímo za ní a kopírovala každý její pohyb, počínaje zastavování, když to udělalo divný křupavý zvuk.

Jen co obě dorazily na místo, Bianca zhodnotila, že na tomto malém paloučku by stavěné mohlo být ideální. "Jo, lepší asi nenajdeme," pousmála se a zamávala ocasem. "Tak jdem na to!" zavelela a začala opakovat stejný postup, který předváděla u koulovačky v Mecháči. Předníma začala k sobě hrnout sníh, který k sobě s adekvátní silou mačkala a tlačila. Postupně se před jejíma očima začala tvořit celkem dost šišoidní, ne zrovna hezky vypadající koule, ale jako základ to šlo. Čumákem a drápky se pokoušela "kouli" zakulatit a výstupky, které jí úplně nelichotili oškrábat. Jen co byla s koulí spokojená, začala ji čumákem posouvat po sněhu a sledovala, jak se na ní sněhová pokrývka lepí a z koule se stává větší a větší. Až nakonec čumák nestačil a musela přejít na taktiku válení tlapami. Koule nakonec nabrala takového rozměru, že už musela zapojit celé tělo a kouli odrážet bokem. U toho taky náramně funěla a hekala. Kdo by to byl řekl, že to bude taková makačka! Momentální dílo bylo ale i teď celkem kostrbaté. Sníh se bohužel nerovnoměrně nabaloval a tak místy byla širší, než na jiných. Musela proto i nyní použít své drápky, kterými nedokonalosti uhladila a pokusila se udělat kouli co nejhezčí, jak jen to šlo. Ale momentálně už začínala být opravdu promočená a zmožená. Upřímně se těšila, až to budou mít za sebou. Jen co se jí zdálo, že je se svým dílem celkem spokojená, ustoupila pár kroků dozadu, aby si kouli pořádně prohlédla. Jo, to by šlo. Lepší už to asi nebude, zhodnotila. "Tak, co teď?" otočila se na Biancu, která už touto dobou musela mít taky celkem slušně velkou kuličku. Nezbývalo než je dát nějak dohromady a sněhuláka dozdobit.

Bianca Ismu brzy dohnala a hravě po ní hodila malou spršku sněhu. Kaštanová vlčice se jako pružinka odrazila, aby od šedé odskočila a čekala, co bude dál. Ouška našpicovaná, ocásek nadšeně kmitající sem a tam. Rychle ze sebe sníh oklepala a přemýšlela, jak jí takový útok oplatit. Chtěla tuhle hru trochu vyeskalovat a vrátit jí útok v trochu větším měřítku, než v jakém ho schytala ona. V tom ji to napadlo. Můžu po ní hodit kus sněhuláka! Z takových kuliček sněhu přece asi bude, ne? A tak se jala tlapami k sobě hrnout sníh, než z něj byla malá hromádka, která se k sobě podivně dobrovolně lepila. Stačilo pár šikovných ťápanců tlapkou, trochu uhlazení čumákem a koule byla na světě. Malá, trochu se rozpadala, ale na první pokud to celkem šlo. Teď bylo otázkou, jak to po ní hodit, že? Může ji vzít do tlamy a nešikovně ji ho ní mrknout. Ale rychlost by to zaprvé asi nenabralo a zadruhé by si se svou šikovností asi zlobila krk. Druhý, víc pravděpodobnější návrh, byl na ni kouli kopnout zadníma, jako by něco zahrabávala. A tak na vlčici namířila své pozadí a jedním dobře mířeným kopem ji mrskla po nicnetušící celou dobu to pozorující Biance. Bohužel koule sílu kopance nezvládla, rozpadla se v letu, a tak na Biancu stejně dopadl jen malý poprašek sněhu. Žádná velká koulovačka se bohužel nekonala, ale Isma si i tak připadala vítězoslavně. I ten malý poprašek se počítá! Třeba ještě svou techniku nějak vychytá a ještě tuhle zimu někoho obdaří pořádnou sněhovou koulí!
„Fakt? Je to tam ale samý kámen a balvan, tak úplně nevím, jak dobře se nám tam bude dělat sněhulák. Co to zkusit spíš na jih? Můžem to vzít kolem řeky a třeba nás někam zavede. Tak jako za Životem,“ navrhla s jemným úsměvem. „Příště tě tam ale klidně zavedu!“ slíbila a paličatě vykročila na jih, kam navrhla směr výletu. „Kam ses vlastně všude už podívala?“ vyzvídala, jak zcestovalá vlčice byla a co vše už viděla.

Všesový palouk (přes Kierb)>>

<< Úkryt

Isma, jako vždy, potřebovala být všude první a být v čele skupiny. Její instinkt skupinu vést a k tomu nová radost ze zimy byly daleko silnější, než nějaká ohleduplnost k Biance, která díky jejímu nadšení zůstávala trochu pozadu. Kaštanová vlčice elegantně zvedala tlapky hezky vysoko, až připomínala připomínala zakrslého soba, než-li mladou vlčici. Vždy na malý moment zastavila, zvědavě zarejdila čenichem ve sněhové pokrývce a užívala si toho zvláštního a úplně nového pocitu chladu, když se jí sníh na čumáčku rozpouštěl. Zajímavé pro ni bylo i hrabání ve sněhu, kdy odkrývala mech, na který byla celý život zvyklá. Tedy doposud. Sem tam odhalila nějakou tu větev, listí, nebo kámen. Bylo to jako nacházení pokladů, o kterých vlk vůbec netušil, dokud je nevyhrabal. Vše ale vždy opatrně zahrabala, aby nepokazila tu krásnou podívanou náhodnými kousky odhaleného mechu. Nezapomněla se v něm taky náramně vyválet, tvoříc celkem chaotické vlčí andělíčky, nebo tahat za větve s pokrývkou sněhu, která se díky prudkému trhnutí sesypala s žuchnutím na zem a oprášila i rozdováděnou vlčici. To už jí ale po pořádném válení začal trochu promokat kožich, tudíž zažívala ony nepříjemné části spojené se zimou, o kterých Bianca před malým momentem mluvila. No jo, Bianca, napadlo ji a ohlédla se za vlčicí, která tohle vyvádění musela vidět v přímém přenose. Ale stejně to byla naprostá nádhera. Vše bylo tak čisté a nadýchaně vypadající. Bylo to jako sen. A za západu slunce, které momentálně dodávalo celé té podívané úplně jinou dimenzi úžasu, to bylo jako sen, z kterého se nikdy nechtěla probudit. Přesně takové krásné prožitky potřebovala, aby nemyslela na ošklivé zprávy, které před chvílí dostala. Energicky dohopsala k Biance a s mírným úsměvem se optala: „Kde budeme vlastně toho sněhuláka stavět?“

Biančina odpověď byla tentokrát opravdu neutrální a pořádně jí na otázku moc neodpověděla. Ale jaké jiné odpovědi se jí mohlo dostat, než neurčitého hádání? Nemohla přeci vědět, jak to funguje a jestli opravdu vůbec. „Třeba se ti to někdy podaří,“ pokusila se o povzbudivý úsměv, ale tím, že na to moc nevěřila, to bylo celkem složité. Moc by jí to přála. Zasloužila si to rozloučení, o kterém mluvila. Ale Isma po něm netoužila. Co by mu řekla, když by věděla, že už ho neuvidí? Že to je naposledy, kdy ho před sebou vidí? Nechtěla by ho vidět nešťastného a ho zase ji. Daleko raději bude vzpomínat na to štěstí a zvědavost, když ho poprvé poznala. A i kdyby byla možnost se dodatečně rozloučit, nechtěla by ji. Otevřelo by to jen staré rány a to ona znova zažít nechtěla. „Hm,“ kývla jemně na souhlas, že dává na vědomí a kdyby si to náhodou rozmyslela, dá na její slova.
Dál se ale děvčata zabývala magií a jejím projevením. „Třeba jen čekala na správný moment. Kdyby se ti projevila dřív, třeba by sis jí tolik nevážila. Takhle pro tebe znamená víc, když tě tím víc propojila s tátou, ne?“ namítala, protože tvrzení, že je Bianca pozadu, jí nepasovala. Věřila tomu, že se to mělo stát teď. To už ale mladá vlčice pohledem vyhledávala východ s myšlenkami na venek. „To by bylo super,“ rozhýbala se jí oháňka při představě, že s Biancou vypadnou a něco spolu zažijou. Jen co ale vyšly k východu, přepadla je pro Ismu naprostá novinka. Nechápavě sledovala, jak se jemný bílý poprašek snáší k zemi a tvoří na ni nekonečnou bílou peřinku. „Whoa,“ vyšlo z ní udiveně a velice jemně, i když docela váhavě, se sněhu dotkla. Studí! Ucukla s tlapou, natočila ji polštářky ke svému čumáku a sledovala, jak jí na vyhřátých tlapkách taje. „Ne. Co to je?“ otočila se na Biancu s fascinovaným pohledem. Vůbec si nedokázala představit, co to je. Studené kousíčky vody? A odkud se berou? „To nezní moc lákavě. Ale vypadá to opravdu krásně,“ poznamenala. Nikdy nic takového neviděla a upřímně se jí to zatím líbilo. Ale to bylo tím, že z úkrytu pořádně nevytáhla paty. „Co je ten sněhulák? Ale moc ráda, ať je to teda cokoliv,“ střihla ouškem a pružně vyskočila všemi čtyřmi přímo do sněhu, do kterého se poté zabořila. Ozvalo se jen podivné zavrzání a najednou ji začaly opravdu velmi zebat tlapky. „A kam půjdeme jako první? S Litai jsme byly jen kousek na východ od hranic, ale to jsem byla fakt úplný mrňous a moc daleko nedošla.“

Mech >>

Bianca s teorií Ismy souhlasila, což mladou vlčici potěšilo. Původně maminčiným slovům moc nerozuměla. Nedovedla si představit, jak by se mohli mrtví vrátit zpět mezi živé. Znělo to jako naprostý nesmysl a nehodlala si motat hlavou takovou falešnou nadějí. Daleko větší smysl jí dávalo to, že to bylo myšleno pouze obrazně. To, že se ke všem vrátí, jen co opět vysvitnou hvězdy na temné noční obloze a opět se setkají, jen v jiné podobě. „Byl by to ale doopravdy on a ne jen nějaká iluze?“ neodpustila se dotaz plný pochyb. „Asi… asi bych si ho chtěla pamatovat tak, jak jsem ho doopravdy viděla. Naživo, hned přede mnou. Vidět jeho obraz, který by už nebyl fyzický, by pro mě bylo asi těžké,“ přiznala svůj postoj k takové možnosti. Věděla, že by toho nevyužila. Nenašla by na to odvahu.
Momentálně ale obě vlčice přešly na úplně jiné myšlenky, jen co Isma objevila, jak se Biance zbarvila očka. Byla upřímně ráda, že vidí Biancu opět veselejší. Měla teď tátovi o něco blíž, přestože už ho ani jedna neuvidí. Trochu jí to záviděla a při následující otázce ihned věděla, že i ona by chtěla ovládat stejný živel. „Taky vzduch,“ pousmála se na starší sestřičku. „Chtěla bych je mít stejné, jako celá rodina. Kdy to zjistím?“ vyzdívala hned. Očima poté zabloudila k východu jeskyně a uvědomila si, že ostatní zůstali venku. „Nechtěla by ses spolu někam projít? Něco podniknout, jen my dvě,“ nadhodila návrh a prosebně se na šedivou vlčici zahleděla. Chtěla odsud odejít, přijít na jiné myšlenky a trochu se s Biancou sblížit. Zjistila, že rodina a přátelé tu nemusí být navěky a měla by využít každé příležitosti s nimi něco prožít.

V momentě, kdy pravdu vyřkla, začala svého rozhodnutí litovat. Bianca si to nezasloužila. Nezasloužila si cítit tu bolest, která teď máchala celým Mechovým lesíkem. Jako jediná mohla žít v iluzi, ale nyní tomu tak nebylo. Reakce její starší sestry byla bouřlivá. Její emoce nabraly na podobě živlu, který ovládala, ale Ismu tenhle magický jev neděsil. Věděla, že to jsou fyzicky citelné emoce Biancy. Silný vichr, který jí divoce rozvlnil kožich, jí připadal uklidňující. Nebyla jediná, která cítila ten smutek a zlost. Ty výčitky a křivdy. Měla někoho, s kým sdílela tyhle divoké emoce a cítila se být pochopená. Nelíbilo se jí, že Biancu vidí takhle zničenou a rozrušenou. Cítila potřebu ji nějak pomoci, ale věděla, že tyhle emoce se nedají potlačit. Nedají se zamaskovat, nebo přehlédnout. Musely ven, ať už to mohlo být sebevíc nepříjemné.
Šedivá, ač s největší pravděpodobností nechtěně, dala Ismě své emoce najevo, a tak se rozhodla udělat totéž. Otevřít se jí a prozradit, co ji momentálně tíží. Bianca se pokoušela tyhle myšlenky vyvrátit a snažit se najít důvod, proč tu pro ně táta nebyl. Proč ho viděla Isma jen jedinkrát v životě a to jen proto, že ho šla paličatě najít sama. Kdyby byla zůstala stát jako Santé, nikdy by ho nepotkala. Nikdy by se takto cítit nemusela, stejně jako její bratr. Ale pořád si živě pamatovala, jak jí olízl u prvního jejich setkání čelo. Muselo mu na ní záležet a ona to věděla. O to horší to bylo. V hloubi duši věděla, že měla milujícího tátu, kterého neměla šanci pořádně ani poznat. „Asi máš pravdu,“ uznala a do očí se jí opět nahrnuly slzy. Chtěla ho zpátky. Všichni ho chtěli zpátky. Nebylo to tu stejný. Bianca se pokoušela mladou vlčici utěšit vyprávěním o tom, jak se zemřelí přemění ve hvězdy. Její teorie se jí líbila. Vděčně se usmála, pohled ale stále zabořený do země. „Maminka říkala, že Život říkal, že se možná vrátí, ale neví kdy a jestli vůbec. Myslíš, že tím myslel hvězdy? Že tu bude s námi, ale přitom daleko?“ zahleděla se vlčici do očí a teprve teď si uvědomila, že její oči nabraly barev jejich otce. „B-bianco? Máš najednou oči stejné jako táta,“ překvapeně na ni hleděla a snažila se přijít na to, čím to je.

Vůbec netušila, jak se s tou novou informací pořádně poprat. Příjmout to zvládla. Téhle fázi ztráty se vyhla. Věděla, že vše živé umírá a nepřekvapilo ji, že to potkalo i někoho z jejich blízkých. I ji to přeci jen někdy potká. Ale bolelo ji, že tomu nezvládla nějak zabránit. Že kdyby bývala byla s Litai a Zakarem neodešla, nic takového by se třeba nestalo. Neodešel by a pak by nezmizel. Ale něco v ní jí říkalo, že ona za to nemohla. Že tam pro ně nikdy nebyl a to, že o něj příjdou doopravdy, bylo jen otázkou času a dalo se to čekat. Snažila se v sobě ty emoce dusit. Nepustit je na povrch, ale nešlo to. Bylo toho až moc.
V tom uslyšela Biancu, která nad ní stála a starostlivě nabízela pomoc. Zkroušeně k ní vzhlédla a spěšně si utřela slzy tlapou, aby své rozpoložení zakryla. Neví to, že? Nebyla u toho. Neví o tom, přemýšlela a jen otupěle zírala na starší sestru ve snaze přijít na způsob, jak jí to říct, nebo jestli vůbec. „To táta-,“ polkla ve snaze zahnat slzy a pokračovala: „Nevrátí se. Umřel.“ Měla pocit, že by měla něco dodat. Prolomit to ničivé ticho, ale nebylo co jiného dodat. Prostě už nebyl. A tak jen dál seděla, tentokrát s pohledem zabodlým do země. „Viděla jsem ho jen jednou. Santé ani to ne. Záleželo mu na nás vůbec? Když tu pro nás nikdy nebyl,“ zamumlala téměř nesrozumitelně. Momentálně začínala závidět šedivému vlčeti, které v lese potkala. Ztratil se, tudíž nemohl zažít tohle uvědomění, že ani pro vlastního rodiče nebyl nijak důležitý. Žil v domnění, že ho hledají. Že ho mají rádi a že tomu tak bylo vždycky.

<< Mecháč

Rychlým tempem natahovala dlouhé nohy a utíkala před zbytkem smečky ve snaze ukrýt své emoce a svou zranitelnost. Už nebyla mrňous, který ničemu nerozuměl. Byla dospívající mladá slečna, která věděla až moc dobře, jak dlouhodobá je smrt. A že přestože maminka tvrdila, že je šance, že se někdy vrátí, nebyla to pravda. Smrt není jako dovolená. Nemůže vlk jen tak umřít a za měsíc vstát z mrtvých, jako by se nechumelilo. Takhle to prostě nefungovalo a můžou se snažit sebevíc, už nikdy ho neuvidí. Viděl ho vůbec někdy Santé? napadlo ji, sotva dosedla na mechovou pokrývku a uvědomila si, že ji nyní nenásledoval. Určitě ne. Ani to s ním nehlo. Pravděpodobně ani neví, kdo vůbec je, pomyslela si, v nitru cítící tu křivdu, která se v ní tvořila. Vyčítala mu to, jak by taky nemohla? Viděla ho jedinkrát a to ho musela najít sama. Nebyl tam pro ně nikdy. Nebyl a ani nebude, protože… Proč vlastně? Jak se to vůbec stalo? zarazila se a prázdně hleděla do země. Zabili ho ti zlí vlci? Nebo v tom bylo něco jiného, složitějšího? Je mi to jedno, namlouvala si v duchu a surově s sebou plácla o zem, hlavu nataženou před sebou, kterou si následně zakryla tlapami. Je mi ukradený. Stejně jako já jemu, pokoušela se zamaskovat bolest hněvem a slzy tlapami, které si zarývala zoufale do lebky. Protože přestože ho měla opravdu ráda, bolelo to míň, než se topit ve smutku. Hněv a křivda byli snazší.

Ismin pokus vydolovat z cizince jakékoliv info a zabránit mu v čemkoliv nepředvídatelném bylo zmrven černobílým, který ji bez jakéhokoliv varování z hrudi vlčete sesunul tlapou. Mrskla po něm varovný pohled, jako by pokoušel její trpělivost a následně stočila pohled k mamince, která se jí pokoušela uklidnit. Přišel o rodinu? podivila se v duchu a neutrálně pohlédla na šedého, který se už stavěl na nohy a snažil se vypadat neviditelně. „Hm,“ byla jediná reakce, které byla schopna. Akceptovat to. Stále to pro ni nebylo dostatečné množství informací, aby vlčeti věřila, ale zvládla ho tolerovat. Spokojeně se tedy přesunula k bráškovi, který jí i přes nechápavost dospělých kryl záda a nehodlal ji v tom nechat na pospas. To už se ale začali scházet i ostatní ze smečky, především ji ale zaujali Litai se Zakarem, kteří se k ní i nenápadně hlásili. Pokývala jim ze slušnosti na pozdrav a věnovala pozornost mámě a tomu, co měla na srdci.
Nejprve vítala Litai se Zakarem, u kterých byla Isma přítomna. A pak toho nového šedého vrstevníka, kterému už stihla nahnat hrůzu. Následně přešla k tomu, co všechny nejvíce zajímalo – nepřítomnost jejího táty. Uši tedy nastražila a se zatajeným dechem naslouchala. A jen co zazněla slova, že je mrtev, jako by se v ní vše sevřelo. Věděla, co smrt je. Viděla to na vlastní oči u lovu. Ale nedovedla si představit, že už tátu nikdy víc neuvidí. Bylo hrozně těžké si to vůbec představit. A hlavně nerozuměla tomu proč. Proč to muselo potkat zrovna tátu? Viděla ho jednou v životě. Nestihla si ho ani pořádně zapamatovat. Launee pokračovala dál v dalších důležitých smečkových záležitostech, ale to už Isma nevnímala. Bylo toho na ni moc. Moc vlků, moc ruch, moc emocí... Přestože byla v přítomnosti celé smečky, připadala si hrozně sama. Musela se stáhnout a vstřebat tu informaci. A tak se zvedla a zamířila pryč od skupiny, přímo tam, kde se cítila nejvíc bezpečně.

Úkryt >>

<< Mahar (přes Tenebrae)

Saturn s Isminým pokusem ostatní povzbudit souhlasil. Celou cestu se nezabývali ničím, než teoriemi kam se maminka poděla a co za tím vlastně stálo. Santé nadhodil, že měla třeba moc práce a musela odejít, načež Saturn namítal, že za tím spíš bude nějaká magie. Sama musela se starším sourozencem souhlasit, protože takhle rychle by přece neodešla, ne? Nebo za tím stálo něco úplně jiného? Něco, co nikoho ani nenapadlo? Co když ji někdo unesl? Možná magicky, ale možnost to byla.
Jen co se dostali přes močály, Isma se dokázala trochu uvolnit a začala se cpát opět do vedení, protože už byla cesta bezpečná a dokázala domů trefit. Stačilo následovat tu dlouhou řeku a za chvíli tam budou. Odhodlaně natahovala tlapky co nejdál jen jí tělíčko dovolovalo a cítila, jak jí začínají bolet svaly. Na tak dlouhé výlety a hlavně takové tempo úplně zvyklá nebyla, ale strach ze ztráty mámy ji hnal dál. A byli skoro tam. Mechový lesík se rýsoval v dáli a za chvíli budou doma. Doma, kde na ně určitě čeká vlčice s tím nejkrásnějším hlasem a nejměkčím kožíškem na světě. Jen co prošli přes hranice se Ismě zatajil dech a ona vyčkávala, co najdou, nebo spíš nenajdou. Bálad se, že tahle falešná naděje se rozplyne stejně rychle, jako naděje, že tu v lese uvidí tátu. Nechtěla znovu zažít to zklamání. Chtěla je tu mít oba. Ale hlavně tu mámu. "Hm," kývla hlavou otupěle směrem na Saturnova slova. Tolik se bála. Vedení nechala na Saturna a doufala, že její stopu zachytí. A podařilo se. Stála tam, v malém chumlu vlků. Saturn začal vyzvídat, co se Launee vlastně stalo, ale to Isma už neslyšela. Všimla si, že všechny přítomné poznávala až na jednu menší světle šedivou postavu. Asi zhruba stejně starou, jako byla ona. Ta jediná sem nezapadala a co víc, ani nevoněla po domově. To on mámu unesl! Může za to on! rozsvítilo se jí v hlavince. Kdo jiný? Na nic nečekala, vyběhla přímo za vlčetem a jedním skokem šedivého převalila na záda. Pevně se mu o hruď opírala předníma, držela ho přišpendleného k zemi a propalovala ho pohledem. "Kdo jsi?" zavrčela a celá se naježila. Pohle přesunula k mamince s tázavým pohledem, doufajíc, že jí vše vysvětlí.

<< Narrské kopce (přes Ježčí mýtinu)

Co když zmizela kvůli mě a teď zmizí i ostatní? Zůstanu tady úplně sama, neschopná přejít přes ty močály. Neznám cestičky, kde je to bezpečné a země by mě snědla. Netrefila bych domů a umřela tu, panikařila Isma vnitřně a jednu z těchto obav dala nenápadně najevo otázkou na staršího sourozence. Ten si ale ujistil, že žádné další magické podivnosti se konat nebudou a dorazí domů společně. Sice jí strach neopustil, ale alespoň nějaký klid v sobě našla. Nezmizí i oni. Bude to dobré. Saturn vlčatům prozradil svou strategii a Isma jen souhlasně pokývala hlavou. Dávalo to smysl. "Třeba když ji nenajdeme, tak něco zjistí Bianca u Života," napadlo ji a rozhodla se přispět do povzbuzování ostatních.
Santé se zajímal o bezpečí Biancy, kterou jsme za sebou museli nechat. To mě nenapadlo, došlo jí. V tom stresu byla Isma zaneprázdněna vším jiným a úplně zapomněla, jestli zvládne její starší sestra dorazit v pořádku domů. Tak nějak předpokládala, že to každý dospělý umí. Ale přesně tohle uvažování měl i Saturnus. Oba údajně znali cestu zpět. A nezmizí taky, když ji ztratíme z dohledu? hryzalo ji svědomí. Na moment zastavila, ohlédla se zpět a uvažovala, jestli se pro Biancu nevrátit. Nechtěla, aby ji taky ztratili její vinou. Ale Saturn měl pravdu. Možná máma bude doma a měla by ho poslechnout. A tak poslušně přidala na kroku a skupinku doběhla.

Mech (přes Kierb) >>

Zájem o hru Santého přešel stejně rychle, jako přišel, a tak Isma po pár vteřinách vyčkávání, co bude, usedla a začala si všímat situace kolem sebe. Tak nějak jí úplně uniklo, že se máme doslova vypařila. Jediné, co věděla, je to, že z ničeho nic tu nebyla a nechápala, kam odešla. I Santé se začal zajímat o záhadné zmizení jejich maminky a Saturnus se po odchodu Biancy stal jediným, ne kterého se ten dotaz dal směřovat. Ten se po mamince v panice sháněl a jen stěží dokázal zakrývat strach a překvapení v jeho očích. V Ismě hrklo. Neodešla? Prostě zmizela? Cítila, že něco nebylo v pořádku. Ještě víc, než když zmizel táta. Znamenalo to, že zůstanou sami? Rychle se přimáčkla na malého brášku v naději, že když se ho dotýká, tak jí taky nezmizí. Ale co když zmizí i Saturn? Skokem přiskočila i za Saturnem a přitulila se mu k noze. Představa, že jí zmizí všichni, byla hrozná. Musela tomu zabránit. Saturn mezitím vymyslel řešení celé téhle divné situace. Musí se vydat zpět domů, kde maminka určitě bude. „Hm!“ kývla souhlasně hlavou a rychlým krokem vykročila směrem, kterým přišli. „Nezmizíte taky, že ne?“ optala se pro jistotu obou sourozenců a dávala si pozor, aby měla oba neustále na očích. Maminku spustila z očí jen na malou chvilinku a stalo se tohle. Určitě za to mohla ona. Kdyby si nehrála a místo toho dávala na ostatní pozor, nic z tohoto by se nestalo.

Mahar (přes ježčí mýtinu) >>

<< Mahar (Manipulace rodinkou)

Cesta to byla opravdu náročná, a tak jen co se rodinka zastavila, únava spolu s příjemným pocitem plného bříška ji přepadli a spala snad celou dobu, co byla maminka pryč. Její společnost se sice spolu bavila, unavenému klubku, které se schoulilo u noh Saturna, to bylo úplně jedno. Až známka maminčina hlasu ji přivedla zpět z říše snů a rozespale mžourala po svém okolí ve snaze zjistit, o co vlastně přišla. Pravděpodobně o dost, protože se její malý bráška dožadoval hry, což mu nebylo moc podobné. Šťouchnutí tlapkou mu tedy opětovala dvoujnásobnou sílou a mrštně uskočila, aby jí to nemohl vrátit. V případě jeho přiblížení byla připravena se dát do zběsilého útěku. Hra ji tak zaujala, že zapomněla, proč vlastně chtěla maminka za Životem, tudíž se o výsledek její výpravy moc nezajímala. Pozornost měla upřenou na svém bráškovi, jenže když se ohlédla zpět na skupinku, maminka byla zase pryč. „Kam šla máma?“ přejela pohledem své starší sourozence, kteří si třeba něčeho všimli.