Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlčice se představila jako Cashmere a zdvořile Ismin návrh odmítla. Viditelně ale o přidání se opravdu stála. Kdo by nechtěl? Vlci z Borůvky byli moc fajn a hlavně je klouzání opravdu zábavné. Těžší než bobování, ale i tak to byla sranda. „To asi jo, už jsme do sebe jednou vrazili. Ale Ljós je úplně plyšový, takže je to jak vrazit do velkého polštáře. A vlastně Baghý od pohledu taky. Jen ta křídla asi moc plyšová nebudou,“ konstatovala a rovnou argumentovala proč by se i tak měla jít s ostatními klouzat. Nebezpečí opravdu nehrozilo, jen dopad do nadýchaného kožichu. „Ale kdyby sis to rozmyslela, určitě tě přivítají rádi,“ dodala ještě pro jistotu, kdyby to z jejich předchozích slov nebylo dost jasné. „Oh, no tak trochu jsem se oddělila od mé pečovatelky? V tý válnici jsme si o to tak trochu koledovaly. Ale zpět ke své smečce cestu najdu. Určitě to nebude moc daleko,“ ujistila Cashmere, která o ni projevovala starost.
To už ale z vlčice tahala odpovědi na otázku ohledně toho, odkud sem vlčice přišla. Cashmere se pochlubila, jak úspěšná byla u lovu zajíce a Isma uvažovala nad tím, jestli by se hodilo se pochválit, že i ona jednoho zrovna nedávno ulovila. Vlčici by tím ale asi urazila. „Fakt? A neklouzalo ti to v tom sněhu? Já se o to pokoušela, ale v tý válnici nebylo vidět ani na krok,“ zajímala se a na oplátku vlčici prozradila takovou polopravdu. O lov se pokoušela a skutečně neviděla ani na krok. Ale nějakým zázrakem zajíce ulovila. Byl to ale takový pohublý chudák, že se ale stejně nebylo čím chlubit. Nebýt Ismy, během zimy by určitě umrzl a pošel. Cashmere najednou začala tajemně naznačovat, co v horách viděla za překvapení. „Co to bylo za překvapení?“ vyzvídala, očka zájmem vyvalená. Možná na to začínala být trochu stará, ale znělo to opravdu zajímavě. Vsadila by se, že i dospělého vlka by to zajímalo.

//Post pro Cash ♥
Viděli to i ostatní? Udělalo to na ně dojem? napadlo ji, a tak pohledem přejížděla všechny ostatní. Místo toho ale pohledem padla na vlčici, které si do teď nevšimla. Samotná posedávala bokem a obdivně hleděla na hlouček vlků, který se klouzal. Třeba by se taky chtěla přidat, pomyslela si Isma a začala se klouzat k vlčici, aby ji pozvala k hraní. „Ahoj,“ houkla na vlčici, jen co se jí zdálo, že už by ji mohla slyšet. Asi by bylo dost podivné, kdyby se k ní viditelně blížila a nijak se k ní nehlásila. „Chtěla by ses k nám přidat? Já k nim taky nepatřím, ale jsou to moc fajn vlci,“ nabídla jí mile a rychle se otočila na skupinku za ní, která se stále dobře bavili. Dost možná se tahle pochmurná vánoční nálada nalepila i na tuhle strakatou vlčici a Isma doufala, že i ona ji bude schopna z ní vysvobodit. „Oh, jsem Ismas a to jsou vlci z Borůvkové smečky,“ prozradila vlčici své jméno a rychle představila i ostatní. Tedy dost obecně, jména doufala že jí řeknou sami, až se obě vrátí zpět klouzat. „Vůbec jsem si nevšimla, že tu posedáváš. Ale byla jsem celkem zabraná do klouzání. Odkud jsi přišla?“ napadlo ji se zeptat, aby se s vlčicí malinko sblížila. O ostatních toho zatím moc nevěděla, mimo obecné informace. To ovšem dávala za vinu sobě a svému nadšení zdokonalit svou techniku. V tomto případě to chtěla trochu napravit a využít toho, jak ji Vánoční atmosféra obměkčila a rozpovídala.

Na poprvé ani na podruhé to klouzání kaštanové nevyšlo, zato měla spoustu příležitostí to napravit a zdokonalit si svou strategii. Hrozně chtěla piruetky zdokonalit, aby se pak mohla předvést před Biancou. To, že se ztrapňovala před členy Borůvkové smečky jí až tak nevadilo. Chtěla udělat největší dojem doma na vlky, s kterými žije. Vlci z Borůvky byli opravdu moc milí, ale upřímně pochybovala, že na ně někdy v budoucnu narazí. I když by samozřejmě velice ráda! Počítala ale tak nějak s tím, že si Ismu z Mechové smečky nikdo nijak zvlášť nezapamatuje a už vůbec ne to, jak se tady vozila po zadku a jak si poplantala všechny končetiny. Rozeběhla se tedy znova od břehu, hruď hrdě vzedmutou a ocasem se snažila udržet balanc, aby náhodou neopakovala předchozí chyby. Úspěšně se udržela na všech čtyřech a jela podstatně dál, než kdykoliv dřív. Drápky zaryla do ledové kry a začala se celým tělem natáčet pomalu na jednu stranu, což způsobilo, že se pomaloučku, ale i tak celkem šikovně otočila na místě a zakončila své klouzání první povedenou piruetkou. Ledový poprašek, který bržděním za pomocí drápků vytvočila, odlétal od jejích tlapek a mladá vlčice si připadala jako nejpůvabnější krasobruslařka, jaká kdy na tomto jezeře klouzala. Já to zvládla! pomyslela si, celá zadýchaná a s jazykem dlouze vyplazeným ven. Už to umím! jásala v duchu. Samozřejmě, že to musela rychle vyzkoušet. Sice bez odrazu ze břehu, tudíž nebyl dojezd tak obdivuhodný, ale alespoň otočky předvést zvládla. A tím se i ujistila, že to skutečně už umí a zvládne to bez jakýchkoliv dalších errorů.

//Přeskakuji, abych mohla splnit jiný úkol s Cash. Díky moc za pomoc, jste naprosto skvělí

Vlci, ke kterým se mladá vlčice přidala v klouzání, byli velice přátelští a byla opravdu ráda, že na ně takhle náhodně narazila. Jen co vlčici došlo, že se nestihla představit, rychle to napravila a zjistila nejen jména ostatních, ale i odkud jsou. „Borůvková? Nepatřila k vám náhodou Litai? Má červený kožíšek. Prý se v Borůvkové smečce narodila a že tam rostou všude borůvky,“ rozpovídala se, nezvykle na její povahu. „U nás je zase samý mech,“ pousmála se na okřídlenou vlčici. Až teprve nyní to zaregistrovala, když vlčice křídly máchala, asi aby udržela balanc na ledu. Přišlo ji ale dost nevhodný to zmiňovat. Co když se s tím narodila a stydí se za ně? Ismě samozřejmě připadaly velice zajímavé a zvědavost, jestli by s nimi zvládla vzlétnout, byla užíravá, ale vydržela držet jazyk za zuby. Místo toho obdivně sledovala, s jakou lehkostí s nimi při klouzání máchala. Na její slova jen mile kývla a rozběhla se opět ke břehu, aby natrénovala své otočky.
Jen co stála opět všemi čtyřmi pevně na ledu, couvla, aby měla možnost rozběhnutí, zavřela soustředěně oči a odpočítávala. V momentě, kdy napočítala do tří se rozeběhla, skočila a sklouzla se. Její zadní nohy to ovšem neustály, padla zadkem na zed a místo klouzání po ledu spíš bobovala. Na sněhu to ale tolik nestudilo, takže měla pocit, že jí chladem zadek snad upadne. „Ajajaj,“ mrmlala si neslyšitelně pro sebe, obličej zkroucený do grimasy napovídající tomu, že tohle rozhodně nebyla dobrá strategie. Drápkami se pokoušela skluz zbrzdit, aby co nejdříve mohla své pozadí z kluzké dráhy odlepit, ale zdálo se, jako by tím ničemu moc nepomohla. Jen co tedy zastavila se urychleně postavila na všechny čtyři a klouzala se zpět na pevnou zem, aby se pokusila o další skluz. Tentokrát ale na všech čtyřech.

Upřímně si Isma úplně jistá nebyla, čeho se po jejím pozdravu dočká. Byla naučená, že jsou cizí vlci zlí a že si má dávat pozor, a tak čekala kdejakou negativní reakci. Byla dokonce připravena k okamžitému útěku, jak byla celá napjatá. Ale žádné hrůzostrašné reakce se nedočkala. Ba naopak. Hnědá vlčice ji hlasitě vítala a hned ji pobízela ke hře, stejně tak jako šedý nenápadným gestem. „Tak jo,“ zavrtěla ocasem a úlevou, že není sama, se jí jemně roztáhly koutky do vděčného úsměvu. Vlčice mluvila jinak, než byla kaštanová zvyklá, ale všem slovům rozuměla na první pokus. Dokonce se jí její jazyk moc líbil a snažila si slůvka zapamatovat. Šmýkať na ľad, zopakovala si v hlavě a uculila se. Rozběhla se tedy za vlčicí k zamrzlému jezeru a těsně před ním vyskočila, tak jako to dělala u klouzání na sněhu. Díky tomu nabrala rychlost a tlapkami dojela podstatně dál, než ostatní a své sklouznutí zakončila otočkou, když se celým tělem pokusila otočit zpět ke břehu. Býval by too byl obdivuhodný trik, nebýt toho, že to vlčice neustála, tlapky se jí rozjely a ona dopadla břichem na led v nepřirozeně zkroucené poloze. Sakra, pomyslela si a už se stavěla zase na nohy, aby to náhodou někdo neviděl. Uvědomila si, že se vzdálila od ostatních, a tak se podobným způsobem pokoušela doklouzat i zpět. Rozebíhat se ale na ledě šlo podstatně hůř, a tak neměla úplně kontrolu nad tím, jak rychle pojede, a tak jemně nabourala do šedivého. Ten byl ale tak obří a s tak nadýchaným kožichem, že si vlčice snad ani nemohl všimnout. „Ups, pardon,“ loupla po něm omluvný pohled a šoupala se tlapkami k hnědé, která ji vítala jako první. „Jsem Isma, patřím k Mechové smečce. Odkud jste vy?“ optala se hnědé s úsměvem.

Isma po chvíli snažení klouzání vzdala. Nejenže jí to moc nešlo, ale taky to nebyla zdaleka taková zábava, jako s Biancou. Udělala tedy pár nemotorných kroků zpět na pevnou, i když už pořádně zasněženou, zem a posadila se. Jaktože ji tahle zimní hra nebavila? V čem byl problém? Neměla ráda led? Nebo klouzání? Vadilo jí, jak byla promrzlá? Nebo už byla unavená? Neměla ponětí, ale nepřinášela jí ani trochu radosti. Na stavění sněhuláka ale rozhodně pamatovat ještě dlouho. Nadřela se u něj daleko více, byla úplně hotová, ale přesto to byl jeden z nejšťastnějších momentů jejího života. Proč teď ne? Proč ji netěší hra, kterou si teď vyzkoušela. Sněhová bouře přes noc ustala a s viditelnost se zdála být podstatně lepší, než předešlý den. Všimla si tedy koutkem oka, že opodál postává skupinka vlků, které doposud nezaregistrovala. Přišli teď? Nebo tu byli celou dobu? A viděli, jak jsem upadla? Třeba je to rodina, nebo malá smečka, napadlo ji. Hlavou se jí honila hromada otázek. Jedna myšlenka ovšem byla silnější, než jiné. V ten moment si tak hrozně přála, aby tu taky někoho měla. Aby se tu neklouzala na ledě sama a měla s kým tenhle zážitek sdílet. Ale nesdílela. Kvůli téhle hloupé zimě přišla o Biancu a nemůže najít cestu domů. Je celá zmrzlá, rozmrzelá, unavená a hlavně sama. Myslela si, že má zimu ráda, ale začínala na ni názor měnit velice rychle. Vše kolem na oko vypadá strašně krásně, ale je to přitom chladné a nepříjemné. Jak v tom má vlk přežít až do jara? Stačilo jí pouhých pár dnů na to, aby se jí zima omrzela. Daleko raději by viděla všude zeleň, na kterou byla zvyklá odmalička. Ach, jak jí najednou chyběl její mech. Měkoučký mech, ne tahle bílá břečka, do které se tlapky boří a studí. Celý kožich má během chvilky celý promočený a místy zacuchaný. Vrátí se pro mě Bianca? Zvládne mě najít? uvažovala, ale věděla, že ji nikdo z tohoto počasí nezachrání. Musí si poradit sama. Stejně tak si nemůže vymýšlet, s kým by si chtěla hrát. Nemá tu možnost, musí se přizpůsobit situaci a udělat si nové kamarády. Překousnout nedůvěru, kterou v sobě chová a dokázat si, že to zvládne. A tak vykročila ke skupince, obří knedlík v krku a potlačovala veškerou potřebu být permanentně na pozoru. Určitě jsou to hodní vlci, přesvědčovala sama sebe. „Ahoj,“ zavolala z povzdálí na skupinku, aby na sebe upozornila a čekala, jaké reakce se dočká. Stihla překonat zbytek vzdálenosti, aby na sebe nemuseli pokřikovat, ale udržovala si úctyhodnou vzdálenost. Jen tak pro jistotu.

<< Mahtae (Sever)

Vlčice se vydala evidentně správným směrem a měla svou intuici poslechnout hned. Proud řeky ji totiž navedl k dalšímu jezeru, které bylo mnohem větší než předešlá dvě. Bylo tak rozlehlé, že neviděla ani na druhý břeh, ale byla si jistá, že bude určitě obrem v kategorii jezer. A co bylo ještě lepší, bylo zamrzlé! Tak zamrzlé, jako řeka, kterou s Biancou překonávala. Bylo to zvláštní, že některé vody byly asi teplejší než ty jiné. Nebo na tom mělo dopad i okolí. Na jihu nebyla taková zima, jako tady, tudíž jezera zamrzala mnohem rychleji. Možná tu jsou i ty hory! napadly ji. O stabilitě ledu svědčily otisky tlapek a rýhy drápků, které viděla na ledové vrstvě. Museli je tu za sebou zanechat jiní vlci, kteří tu bruslili. Bianca to zkoušela, tudíž by se nedivila, kdyby to hned zkoušeli i jiné vlci. Jezero od pohledu lákalo ke klouzání. Opatrně tedy přišla blíž a zkusila se na povrch jednou tlapkou postavit. Vypadalo to bezpečně. Nic nekřupalo nebo nepraskalo, tudíž následovaly další tlapky, až nakonec stála všema čtyřma na ledě a pomalu se pokoušela šoupat kolem břehu. Dál si ale sama netroufla, protože představa, že by propadla, byla až moc děsivá. Nikdo široko daleko ani nebyl, tudíž by jí ani neměl jak pomoci. Ale zvědavost byla silnější a tak to zkoušela alespoň takhle opatrně. Tlapky jí podjížděly a dokonce se jí jednou podařilo i upadnout. Udržet takhle balanc nebylo moc lehké. Když ležela poraženě na bříšku, celá rozpláclá, našpicovala hned uši a vyčkávala na jediný náznak praskání, aby se rychle klidila a už nic nezkoušela. Ale nic se neozvalo. Opatrně se tedy poskládala na všechny čtyři a začala se klouzat dál.

<< Medvědí jezero (přes M. řeku)

Kaštanová se opatrně a nepozorovaně vyplížila pryč z blízkosti medvěda a vyhla se tak dost nebezpečné konfrontaci, kterou by s největší pravděpodobností nepřežila. Raději se vydala podél řeky někam dál a doufala, že ji zavede buď domů, nebo za někým, kdo jí pomůže. Vlci by se tu mohli vyznat víc než ona, ne? Mechovou smečku budou určitě znát. Ona ji zná, Litai ji znala a to byla kdysi v jiné smečce, takže by to měli vědět i jiní.
Pomalu dorazila na místo, kde se řeka dělila a byla tedy nucena si vybrat směr, kterým se vydá. Chvíli stála a snažila se rozhodnout na základě nějakého konkrétního důvodu. Napravo se nacházel les, nalevo dlouho nic. Teda na základě toho, že viděla fakt jen pár metrů od sebe. Ale mimo to nenacházela žádný lepší důvod, kterým se řídit. A tak prostě… zabočila bezmyšlenkovitě doprava, což mohla udělat rovnou. Jen zbytečně stála s plýtvala časem i teplem. Ale co se dalo dělat.

VVJ >>

<< Ohnivé (přes Středozemku)

S plným žaludkem, vysušeným kožíškem a nabranou energií se mladé vlčici šlo najednou daleko lépe. Měla momentálně v plánu už ale nevyvádět, aby skutečně nepromrzla. Stačilo bohatě, že jí studily tlapky. Pomalu ale jistě mířila dál do neurčité běloby v naději, že narazí na nějaké místo, které zná. Ale jelikož toho za svůj krátký život moc neviděla, pravděpodobnost, že by na takové místo našla a ještě k tomu ho rozpoznala pod sněhovou pokrývkou, byla minimální. Byl by to skutečně zázrak, kdyby se tomu tak stalo. Ugh, měla jsem se Biancy víc držet, pomyslela si. Vyčítala si to, ne že ne. Bianca o ní už dávno musela mít pořádný strach. Ale už není úplný mimino. Určitě v ní věří a ví, že domů trefí sama. Nějak, kdo ví za jak dlouho, ale zvládne to.
Už z menší vzdálenosti, na kterou viděla, zaregistrovala, že se blíží k dalšímu jezeru. Helemese, mám asi štěstí, napadlo ji. Radostně tedy vyrazila blíž, aby zkontrolovala, jestli je jezero zamrzlé, či nikoliv. Bylo! Asi ne pořádnou vrstvou, ale začínalo zamrzat. Bývala by to byla omrknout pořádně z blízka, ale jezero si prohlížel už někdo dočista jiný. Medvěd, který probořil skrz led díru, se pokoušel rybařit, a tak nevěnovat Ismě moc pozornosti. Vlčice sice takového tvora ještě nikdy neviděla, ale už velikostí dával jasně najevo, že je lepší se mu vyhnout pořádně velkým obloukem. A tak taky udělala. Sebrala se a zamířila někam jinam, kde bude mít jezero pro sebe. Nebo minimálně bez přítomnosti obřích hrůzu nahánějících tvorů.

Mahtae sever (přes Medvědí řeku) >>

<< Náhorka (přes LVM)

Vlčice stále doufala, že domů trefí bez problému, ale realita na ni začínala docházet. Měla bych to asi sníst, abych měla dost energie na cestu zpět, napadlo ji, když mířila někam skrz zasněžené pole vlčích máků, z kterých zůstaly jen zdřevnatělé klacíky trčící ze země. Zajíc se jí houpal ze za chůze se strany na stranu a narážel do tlap, které se snažila kvůli sněhové pokrývce zvedat nepřirozeně vysoko. Sníh vrzal a mimo to neslyšela v okolí nic. Pouze prázdnota a samota. Nevadila jí, právě naopak. Obávala se, že krvavá cestička, kterou za sebou zanechávala, přiláká hladového tuláka, který ji bude chtít o potravu obrat. Ti museli být momentálně opravdu zoufalí, ne? Věděli, že se blíží hladomor a začnou bláznit. Až někam dojdu, sníh ho, rozhodla se nakonec. Bylo přeci jen nejbezpečnější.
A tak když dorazila k rudému jezeru, štěstím sedla na zadek. „To je to jezero! To o kterém mi povídala Bianca!“ zaradovala se, jen co pustila zajíce před své přední tlapky. To jí musím pak říct, že jsem na něj takhle narazila! Pomyslela si, zajíce opět vzala do tlamy a přesunula se k hladině, kde začala vyhublého tvora porcovat a jíst. Na svačinku pro dospívající vlčici to stačilo, ale dlouhodobě opravdový hlad by to určitě nezahnalo. Tlamu si poté důkladně očistila a ohlédla se za sebe, aby se ujistila, že ji nikdo nepronásledoval. Zdálo se, že je tu opravdu sama. Pohled tedy přesunula k jezeru a až teprve teď jí došlo, že je jí vlastně teplo. Nejenže nezamrzá, ale vyzařuje teplo! podivila se kaštanové zbarvená a spokojeně se uvelebila, užívající si teplo, dokud může. Nehodlala tady zůstávat moc dlouho. Jen tak akorát, aby se vysušila, nahřála a nabrala energie na cestu. Pak zase půjde hledat cestu domů. Bylo opravdu zvláštní, že tohle jezero nezamrzalo. Bylo to těmi řasami? Vyzařovaly nějak teplo? Vůbec si to nedokázala vysvětlit. Zajímalo by mě, jestli zamrzají i jiná jezera, napadlo ji. Bylo by to opravdu zajímavé, přijít na to, ale tenhle cíl byl momentálně vedlejší. Nejdřív musí najít někoho známého a pak si může po světě, jak se jí jen zlíbí. A tak jen co byla pořádně zahřátá a odpočatá, vyrazila dál.

Medvědí jezero (Středozemka) >>

<< Středozemka

Isma postupovala rychle, ale snažila se být co nejméně hlasitá. Moc daleko před sebe opravdu neviděla, ale na kvalitě zvuku tohle počasí opravdu neubíralo. S největší pravděpodobností by ji kořist slyšela dřív, než ona by ji vůbec zahlédla. Od toho taky momentálně používala čenich, aby oslabený smysl nahradila druhým. Čumáček měla prakticky zabořený ve sněhu, jak intenzivně čenichala a lepila ho k zemi. Byl čerstvý. Vůbec nerozuměla tomu, jak je možné, že tenhle ňouma stále ještě nespí a není zazimovaný. Ale nebyl, stejně tak jako ona by za normálních okolností měla být schovaná doma v úkrytu. Jenže ona nebyla býložravec. Byla masožravec a hlavně skoro dospělý, vyzbrojený zimním kožichem a drivem ulovit svou první kořist. Stopy pomalu ale jistě mizely a vlčice pomalu ale jistě přemáhala vtíravá myšlenka, že nic nenajde. Že stopy vítr rozvane a bude mít smůlu a ještě k tomu vztek na další nezdařenou věc, která nejde podle jejího přání. Ale místo toho zachytila opravdu silnou stopu a věděla, že je chlupáč blízko. Tak blízko, že ho snad brzy i zahlédla. Zpomalila tedy, přikrčila se k zemi a plíživým pohybem pokračovala dál po stopách. A skutečně tomu tak bylo. V dáli se vynořil pohublý mladičký zajíc, který evidentně nebyl dostatečně vykrmený na zimu a zoufale sháněl to poslední, co se ještě pod sněhovou pokrývkou skrývalo. Pokud ho Isma neuloví a přeci jen uteče, nemá šanci do jara přežít. Od pohledu by to bylo jasné i naprostému zelenáči. Pomalu pokládala tlapu za tlapou, až byla delší skok od zajíce, který urputně hrabal ve sněhu. Teď! zavelela sobě Isma, vyhoupla se do vzduchu a překonala kus, který je dělil od sebe. Prudký pohyb dal do pohybu i zajíce. Isma udělala ještě jeden dlouhý skok, rozevřela tlamu a těsně cvakla zuby vedle ušáka, který jen tak tak uhnul díky jeho přirozené taktice kličkovat. Sakra! Kaštanová natáhla nohy a následoval další pokud. Tentokrát už ale uhnutí očekávala, a tak úspěšně zuby sevřela kožich zajíce, který sebou začal smýkat a divoce šít. Vlčice zastavila a pokoušela se ho předníma nějak přimáčknou zemi, aby zvládla zajíce chytit do tlamy lepším způsobem a zabít ho. Srdce jí ale bilo tak divoce, že měla pocit, že jí vyskočí krkem. Drž už sakra, zavrčela netrpělivě, když i přes veškerou snahu sebou zajíc pořád divoce šil. Bylo to frustrující a pro ni až nekonečné, ale nakonec se jí to povedlo. Zajíce usmrtila a brzy ztuhl úplně. Upřímně mu úplně nevěřila. Pořád v ní proudil adrenalin a ona čekala, že se při první chvíli kdy povolí zajíc vymrští a uteče. Zůstala tedy ležet a stále pevně svírala krk zajíce v tlamě, zatímco jeho horká krev jí tekla po bradě a kapala mezi tlapkami na sněhovou pokrývku, do které se vpíjela. Je po něm, už se nepohne, ujistila sama sebe a bezvládné tělo pustila k zemi, aby se zvládla vydýchat. Poté se ale sebrala, zajíce vzala do tlamy a vykročila dál. Pokud domů netrefí, alespoň bude mít rezervu pro případ nouze.

Ohnivé jezero (přes LVM) >>

<< Vyhlídka (podél Midiam)

Jak tak Isma pokračovala dál, zjistila, že skutečně nejde správným směrem a že bude hledání cesty zpět daleko těžší, než si prapůvodně představovala. Následovala řeku, kterou pod kopcem našla v naději, že právě tahle vede směrem k Mechovému lesíku, ale nebylo tomu tak. Místo toho se ocitla na planině, kde široko daleko nebylo nic. Teda pouze se domnívala, že tomu tak bylo, protože dál než na pár metrů před sebe opravdu neviděla. To je v háji, pomyslela si a zachvěla se chladem, který ji v panice moc nepomáhal. Klepala se tedy strachem, nebo zimou? Cizinec, který by ji v tomhle stavu potkal, by to rozhodně nepoznal. „Tak… můžu třeba zkusit Biance něco nalovit, když už sázku rozhodně nevyhraju,“ napadlo ji. Úplně špatný nápad to asi nebyl. Vlčice se pohybem trochu zahřeje, příjde na jiné myšlenky a třeba nějakou náhodou natrefí zpět na místo, které skutečně poznává. Nebo na někoho, kdo jí domů navede. A tak se rozešla a obezřetným rozhlížením vyhledávala její první oběť, na kterou by si troufla. Trochu praxe už s naháněním měla. Měla možnost nahánět s matkou kachnu a už tehdy by ji snad měla, kdyby nebyla maminka rychlejší. Ale teď už byla skoro dospělá. Byla mnohem větší, schopnější i vyspělejší, tudíž by s tím neměla mít žádný problém, ne? Na takhle pusté planině ale nebylo nic živého, co by její lovecký pohled zaujalo. Až do momentu, kdy už to skoro vzdala a rozhlížela se v podstatě jen proto, že se nudila. Z ničeho nic narazila na pár stop, který už byl jemně zavanut neustále kupícím se sněhem a s větrem, který tu silně vanul, pomalu ale jistě mizely. Hele, ty vypadají čerstvě, rozzářila se Ismě očka nadšením. Vůbec netušila, komu stopy mohly patřit. Byly ale malé, což pro ni znamenalo jediné. Takhle drobnou kořist by snad ulovit zvládla. Nemohla ale otálet. Pokud tu bude vystávat a dál nad stopami rozjímat, vítr je rozfouká úplně a připraví se o šanci. A hlavně přestože byla stále poměrně nezkušená, i ona si uvědomovala, jaká vzácnost to byla. Zvěře bude ubývat, před počasím se schovají a do jara bude k vidění opravdu naprosté minimum. Vydala se tedy za stopami, čenich přilepený k zemi a silně čenichala, aby jí neunikl pach zvěře, po které šla. Brzo tě najdu, pomyslela si varovně.

Náhorka >>

Snad největším úspěchem na celém tomhle klouzání bylo pro Ismu to, že vymyslela vlastní způsob klouzání a nadchla tím i svou nevlastní sestřičku. Přemýšlela ještě, že by si chtěla vyzkoušet i ten způsob jízdy v leže, ale přece by se nepřipravila o náskok v tom jejím? „To teda, je to něco!“ souhlasně pokývla na její prohlášení, že to musí taky zkusit. Na to už se obě vlčice trmácely opět do kopce s cílem si udělat závod. Každý krok byl ale pro kaštanovou vlčici náročnější a náročnější a jazyk jí dlouze plandal z tlamy. Nebyla na takové náročné hry zvyklá, ale ona si zvykne! Byla to fakt zábava. „To zní jako super nápad,“ souhlasně pokývala hlavou už se připravovala k startu. Tři, dva, jedna… teď! Odpočítávala v duchu s Biancou, rozeběhla se jak nejrychleji uměla a bez jakýchkoliv zábran nebo strachu se pořádně odrazila, natočila se bokem a všema čtyřma dopadla do sněhu, který se pod ní začal vést a ona s ním. První vteřina nestability a rozklepaných nohou, ale postupně se lepšila. Asi by to ale přeci jen chtělo pár dalších koleček, na které ovšem vlčice neměly ani čas, ani energii. Vítr jí hnal kupředu a sníh od jejích tlapek divoce odlétal. Jen co se blížila konci sjezdovky, naposledy vyskočila a zakončila tak svůj dojezd se stylem. A když se ohlédla, těsně za ní dojížděla i Bianca. Na její povel se jen zazubila a nadhodila: „Kdo bude doma poslední loví sváču té druhé,“ dloubla do promočeného kožíšku šedé a rozeběhla se pryč. V nepozornosti ale párkrát zabočila, otočila se za náhodným zvukem a myšlenkami se zapomněla, až nakonec ztratila pojem o tom, kudy že to vlastně šla. Eh, stoprocentně to bylo tudyma, pomyslela si a vykročila sebevědomě náhodným směrem. Biancu furt ještě v pohodě doženu a ještě předběhnu.

Středozemka (přes Midiam) >>

Obě vlčice se dobře bavily, přestože jim počasí moc nepřálo. Obzvláště ta kaštanová byla ze hry tak nadšená, že si trvala na dalším klouzání. Bianca sice ustoupila a svolila, ale s velice rozumnou podmínkou. Jedno nebo dvě poslední sklouznutí a obě se vydají zpět domů, než obě promrznou na kost, nebo se stane nějaká nehoda. „Dobře,“ souhlasně kývla a už se dlouhýma krokama táhla do kopce.
Bianca byla první, kdo se opět sklounul dolů a Isma ji velice krátce na to následovala. Jendou už cestu dolů absolvovala, zakusila toho pocitu adrenalinu a otestovala si, že je jejich sjezdovka bezpečná, a tak začínala být přehnaně sebevědomá a vymýšlet nesmysly. Napadlo ji se sklouznout jiným způsobem a tím se nabízelo klouzání za lehu. A bývala by to byla udělala, nebýt praštěného nápadu, který následoval hned na no. Co když bych se rozběhla, skočila a sjela dolů na všech čtyřech? A tak taky udělala. Pošla kus od místa, kde se Bianca odrazila, rozeběhla se tak, aby nabrala trochu rychlosti a skokem se po všech čtyřech začala vést dolů. Vyžadovalo to daleko větší balanc, nohy se jí neohrabaně klepaly, na druhou stranu se jí ale zdálo, že nahýbáním těla měla více kontrolu nad tím, kterým směrem se ubírá. „Wohoooo,“ volala naprosto nadšená z jejího výmyslu. Díky její nové strategii se tentokrát svezla o něco dál než při prvním pokusu, ale stále dorazila dolů v pořádku a neměla nijak velký problém s bržděním. „To bylo cool, viděla jsi mě? Stačí se jen trochu rozběhnout, skočit a vezla jsem se na všech čtyřech až sem,“ vysvětlila Biance svou strategii a vesele u toho mrskala ocáskem. „Jdu to ještě naposled vyzkoušet a pak můžem jít,“ slíbila a naposledy se vydala do kopce. Cítíla ale, jak je citelně unavenější a i zima na ni dost doléhala. Ohromně se bavila, ale už i ona se začínala těšit, až se někde v teple schová a ohřeje.

<< Midiam

Počasí přituhovalo a obě vlčice z toho začínaly mít dost podivný pocit. Vítr sílil a spolu s ním i intenzita sněžení, ale kdo ví, jestli to nebylo tím, že obě vystupovali do větší výšky, kde mohly být podmínky úplně jiné. Snad jo, pomyslela si, trochu ustaraně. Poprvé začínala o úžasnosti zimy pochybovat a začínala vnímat i negativa, kterým byla do nedávna zaslepena. Asi se upnula k první pozitivní věci, která po ztrátě otce pro ni představovala v naději, že ji zaměstná dostatečně dlouho na to, aby na ty ošklivé stránky života nemyslela. Ale opět začínala pomalu ale jistě padat do té nejistoty, kterou před pár dny cítila v úkrytu. „Jojo, v pohodě,“ pousmála se na sestřičku, která se zrovna v takhle příhodné chvíli zeptala, což Ismu zaskočilo. Na malý moment uvažovala, jestli náhodou neovládá magii myšlenek a všechny ty nejistoty z ní teď nečte jako z knihy, ale ukázalo se, že myslela pouze její fyzický stav. Stav její fyzické schránky, která šlapala do nepříznivého terénu. „Trochu přituhuje,“ dodala ještě rychle s pobaveným úšklebkem.

Výšlap na samý vrchol trval snad celou věčnost. Bylo to zapříčeněné především tím, že obě vlčice viděla tak na špičku svých tlapek. Jinak je všude kolem pronásledovala nekonečná běloba, která nekončila. Ale Bianca nakonec prohlásila, že jsou u konce, tudíž to musela být pravda. „Dobře!“ souhlasila a opět se vracela do toho rozdováděného rozpoložené. „No… jak ale na to?“ zeptala se po cestě na místo, odkud měla šedá v plánu se sklouznout. Vlčice se vysvětlování hned jala a prakticky hned během vysvětlování jí vše i ukazovala. V půlce věty už tedy byla dávno pryč, zatímco na ní zbytek křičela za jízdy. „P-počkat…!“ rozkoktala se zaskočená Isma. To už ale Bianca slyšet nemohla. Viděla jen její vyděšený pohled, když se ohlédla zpět nahoru. Pokud teda v té bělobě viděla něco jiného, než sníh. „Sednout, přikrčit, odrazit. To je celý. Sednout,“ opakovala si a začala tak i činit. Usedla na ledovou pokrývku, soustředěně hypnotizujíc své tlapy. „Přikrčit,“ nahrbila se dopředu, zatímco mhouřila očka a předváděla komicky vážný výraz, natož že šlo o pouhou hru. „Odrazit!“ zavolala, předními se popošoupla a její zadnice se k jejímu překvapení opravdu dala do pohybu. „Whooo-ooOOo-ooOO,“ zavolala zvesela, ale čím dýl jela a čím víc se do ní opíral vítr, tím víc nabírala na rychlosti a její volání znělo hlasitěji a hlasitěji. Mísilo se tam něco mezi nadšením, adrenalinem a hrůzou z budoucího přistání, protože momentálně svůj osud neměla pevně v tlapách. Ale Bianca vybrala takticky bezpečné místo, tudíž bezpečně zastavila o malý kousek před Biancou s jazykem dlouze vyplazeným z tlamy. „To bylo super!“ zvolala nadšeně. „Jdeme ještě!“ zavelela a už se táhla znovu do kopce.