Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Náhorka (přes Louku vlčích máků)

Mladá vlčice, naprosto vyčerpaná, vyděšená a nemocná, pomalu ale jistě došla na místo, odkud šlo vidět ohnivé jezero, které už jednou v životě viděla. Konečně byla na správné cestě, konečně měla před sebou místo, které znala a které věděla, že povede domů. A hlavně věděla, že je to jezero, které vyzařuje teplem. Mohla si tedy odpočinout, ohřát se a nabrat sil na cestu, která snad skutečně bude její poslední. Tohle bylo to znamení naděje, které Isma potřebovala jako sůl. Nevzdávala to. Celou dobu věřila, že domů dorazí. Ale vidět to jezero pro ni znamenalo víc, než by kdy tušila. I slzy jí to do očí úlevou vehnalo. Byla tak ráda, že ho našla. Spokojeně se schoulila do klubka u jeho břehu a únavou skutečně i usnula. Byla sice stále vyplašená, ale neměla moc na výběr. Její tělo vypovědělo službu při prvním náznaku komfortu, nehledě na to, jaké nebezpečí na ni může třeba číhat.
A tak když se probudila, byla vyspaná, už zdaleka ne tak zmrzlá a i nos už nebyl tak brutálně ucpaný. Teď jí z něj sic teklo, ale alespoň trochu skrz něj mohla dýchat. Pomalu se tedy rozhlédla a vydala se směrem, který snad už bude ten, který ji navede domů. A když ne, moc možností jí už nezbývalo. Alespoň procestuje kus Gallirei a až bude potřeba jindy, zorientuje se.

Tenebrae (přes Kopretinku) >>

<< Mušličková (přes Les ztracených duší)

Vlčice měla sice v plánu se schovat v lese, který měla v blízkosti, ale při prvních minutách, kterých v něm strávila, tohoto rozhodnutí začala ihned litovat. Začaly se ozývat tak podivné zvuky, že byla celou dobu celá neježená a výhružně vrčela. Přísahala by, že slyšela skučení a naříkání vlků. Mnohdy jim bylo skoro i rozumět, ale stejně nebyla schopna rozeznat, co přesně se jí snaží sdělit. „Nechte mě být!“ volala na ně celá vystrašená, marně se snažíc udržet hrůzu nahánějící sebevědomý hlas. Ale oni nepřestávali. Volání a úpění stále přetrvávalo a vlčice neměla jiné možnosti, než se dát na útěk. Kdyby tak tušila, že to byl pouze vítr, který způsoboval tento podivný úkaz. Třeba by se tolik nebála.
Momentálně doběhla na pláň a začala se v panice rozhlížet. Poznávala to tu? Možná. Dost možná. Něco v hloubi duše jí říkalo, že ano, ale byla celá rozklepaná a vyplašená, že si tím jistá fakt být nemohla. Měla pocit, jako že tu předtím lovila zajíce. Jezero s řekou viděla po své levici a před ní se táhla nekonečná pláň, která jí opravdu připomínala místo, kde ušáka stopovala. Stopy a pachy byly ale bohužel počasím smazány a nebylo možné se nějak ujistit. A tak musela dát na svůj instinkt a vyrazit směrem, který se jí zdál povědomý. Ale hlavně rychle, aby jí nedohnali duchové!

Ohnivé jezero (přes Louku vlčích máků) >>

<< Bukový sráz (přes Ústí)

Kaštanová vlčice se hbitým krokem dostala až na pláž, na kterou by nikdy netušila, že se dostane. Pohledem spočinula na divokém oceánu a jeho divokých vlnách, které na břeh vyplavovaly podivné předměty a opět si je stáhly zpět. Bylo to naprosto okouzlující, dech beroucí a zároveň strach nahánějící. Jakou sílu taková vlna musela mít? Asi obrovitou. S lehkostí by podlomila nohy komukoliv, kdo by se jim postavil do cesty a stáhly by jej do sebe. Proto s respektem mezi oceánem udržovala vzdálenost a pouze se z po vzdálí kochala, přestože ji lákaly ony věcičky, s kterými si vlny hrály. Za to nebezpečí jí to ovšem nestálo za to. I tady se totiž cítila býti jako snadný cíl, a tak musela pokračovat dál. Dál do nějakého lesu, kde nikdo nebude, aby si pořádně utřídila myšlenky a rozhodla se o novém směru její cesty. A tak vykročila k prvnímu, který se jí naskytl jako nejbližší a nervózně se rozhlížela, zda ji ona skupinka náhodou nevystopovala a nezahlédla.

Náhorní plošina (přes Les ztracených duší) >>

<< Tundra (přes Stepní pláň)

Jen co Isma zahlédla v dáli rýsující se les, přešla plynule v běh, aby se co nejdříve zvládla ukrýt před vším tím stresem, který ji na otevřeném prostranství pronásledoval. Les na ni působil mnohem bezpečněji a přestože to nebyl její domov, našla tu na stromech kousky mechu, po kterém se jí tolik stýskalo. Posmutněle na něj hleděla, až nakonec i přistoupila a začala se o heboučký mech otírat tváří. „Brzo budu doma,“ špitla opatrně, aby sebe ujistila, ale zároveň nepřilákala pozornost kohokoliv nebo čehokoliv, co by zrovna bylo v okolí. Důkladně se rozhlédla a nasála pachy v okolí, načež zjistila, že tu byla skupinka vlků a ne zrovna nedávno. Ještě dnes tu museli být, jelikož byl pach skutečně čerstvý. Snad tu nejsou. Měla bych co nejdřív vypadnout, kdyby byli blízko. Nebudu riskovat, napadlo jí. Srdce jí bilo tak divoce, jako by byla něčí kořist. Rychlým, ale opatrným krokem tedy pokračovala dál. Nemohla se tu zdržet déle, když tu nebyla sama.

Mušličková pláž (přes Ústí) >>

<< Sněžné hory ( přes Ledovou pláň)

Svět se ponořil do temnoty, která vlčici způsobovala to, že se strachy celá ježila. Každičký neškodný zvuk, ať už v podobě nečekaného prasknutí zmrzlého sněhu, nebo skřek prolétávajícího opeřeného dravce, marně hledajícího na poli myšku, ji vždy tak polekal, že celá nadskočila a mnohdy i strachy popoběhla, aby nedala nebezpečí šanci ji zastihnout nepřipravenou. Jen co se ale otočila, zjistila, že to nic nebylo. Že jen její vystrašený mozek hraje každou kartu, kterou má k dispozici, aby ji vyděsil a připravil k útěku. Bylo jí to opravdu nepříjemné. Tak nepříjemné, že jí celou cestu divoce bilo srdce a zrychleně dýchala tlamičkou. Nejhorší pro ni asi bylo, že široko daleko nebylo nic. Žádný úkryt, nebo možnost se schovat. Nic. Prostě jen široké planiny ledu a sněhu, na kterých si připadala jako dokonalý terč. I onu dravci moc nedůvěřovala, přestože by ji neměl šanci unést. Chudák by se pěkně ztrhal, kdyby se pokusil vlčici jen zvednout ze země na malý moment. Už to nebylo žádné pískle, zato strachu měla i za celou školku. Krok tedy natahovala, jak jen mohla, aby se dokázala co nejdřív někde ukrýt.

Bukový sráz (přes Stepní pláň)>>

<< Dlouhá řeka

Netěšila se z představy, že bude opět zdolávat horu, na které byla před pár hodinami. Ale co se dalo čekat? Tehdy ji nenapadlo, že by se tím krásným rozhledem mohla orientovat a najít tak cestu domů. Měla plnou hlavu Vlčíška a jejích přání, která mu prozradila a toho, jestli je skutečně splní. Až teprve nyní toho litovala a štvalo jí, že za svou chybu opět doplatí. Slunce zapadalo opravdu velice rychle a vlčice tedy bojovala s časem. Potřebovala vystoupat dostatečně vysoko na to, aby měla dobrý rozhled a zároveň to stihnout aspoň za trochy světla, protože noční krajina byla prakticky k ničemu. Nezvládla vystoupat moc vysoko, ale dostatečně na to, aby se rozhodla o směru, kterým se vydá. Slunce už ale bylo prakticky za obzorem, a tak její volba asi nebyla úplně správná. Ale někde začít musela. Dolů už ale po vlastních nechtěla. Vzpomněla si na Biancu a to, jak se klouzaly, a tak si sedla a začala se klouzat dolů. Hlavně, aby už byla dole.

Tundra (přes Ledovou pláň) >>

<< Armanské hory (přes Ageron)

Slunce pomalu ale jistě začalo zapadat za obzor a Isma začala znervózňovat. Nesnášela noci a to i doma, natož tak takto na otevřeném širém prostranství a sama. Vždy si v noci připadala oslabeně a zranitelně. Jako dokonalý terč pro kohokoliv, kdo by si na vlčici troufnul. Musela najít cestu domů dřív, než zapadne slunce, ale pravděpodobnost, že by to stihla, byla naprosto mizivá. Pořádně ani sama netušila, kde že se to nachází, natož tak jak daleko je její domov. Musela tedy vyhledat nějakou horu, z které by se porozhlédla po okolí a pokusila se najít nějaký záchytný bod, kterým by se mohla řídit. Něco, co zná, nebo co jí alespoň něco připomíná. Řídila se tedy opět podél řeky, díky které se dostala na to první nejvyšší pohoří s jasným cílem. Dopravit se domů, ať to stojí co to stojí. Sama v noci být nechtěla a i kdyby slunce zapadlo dřív, než ona dorazí domů, nehodlala polevit. Když bude v pohybu, eliminuje šanci, že ji někdo najde bezbrannou a spící. Hodlala se inspirovat zajícem, který kličkoval a mátl své lovce.

Sněžné hory >>

<< Ragar (přes Ageron)

Poslední zastávka, kterou měla Isma v plánu bylo tohle nejmenší pohoří. Musela kvůli němu projít menším lesem, ale alespoň se na malý moment schovala před nekonečným sněžením, kterého se za posledních pár dnů nemohla ani na chvíli zbavit. Jen co ale vylezla z posledního řádku stromů, který naznačoval konec lesa, sníh se opět vrátil. Ugh, nechyběl mi, pomyslela si, jen co cítila, jak jí opět studí záda. Naštěstí výšlap na tuhle horu byl v porovnání s předchozíma celkem brnkačka. Teda byl by, kdyby si pořadí otočila. Momentálně měla tlapky fakt promrzlé a bolavé. Dýchat pouze tlamičkou taky nebyl žádný med a způsobovalo to to, že se musela párkrát na chvíli zastavit a pořádně se vydýchat, než nabrala sílu a dech na další výstup. Ale už od pohledu bylo jasné, že tady sníh roztaje. S prvním oteplením zmizí úplně stejně rychle, jako kdekoliv jinde na Gallirei. Zkusila ještě svou taktiku hrabání a na rozdíl od předchozí hory se skutečně dohrabala hlíny, která byla momentálně ztuhlá jako kámen. Věděla jsem to, pomyslela si vítězoslavně, díru zahrabala a vydala se rovnou dolů do nížin. Němělo smysl se dostat na samý vrchol.

Dlouhá řeka (přes Ageron) >>

<< Sněžné

Hory, které navštívila následně, byly prakticky jakýmsi pokračováním těch předešlých. Škoda jen, že nezná jejich jména, aby je dokázala nějak v konverzaci rozeznat. Tahle byla ale poznatelně méně vysoká, ovšem stále dost složitá na výšlap. Nebyla to vůbec hračka a už v půlce jí bylo jasné, že je tu tolik sněhu a v takové výši, že i tady sníh určitě v létě nezmizí. Kdyby začala na jednom místě hrabat, určitě by se dostala ke sněhu už měsíce starému. Asi by to pouhým okem nepoznala, ale vrstva sněhu, na které stála, byla obrovitá. Zkoušela to, pevné půdy se nedohrabala, zato tlapky měla náramně utahané. V létě by tohle ale mohlo být opravdu příjemné místo na zchlazení. Dokonce i sněhuláky by sem mohla jít s Biancou stavět. I když válet koule z kopce by jim asi moc nepomohlo. Koule by se skutálela a už by ji asi nikdy neviděly. A válet je do kopce? Škoda slov. To už si asi raději počká ten rok, než napadne sníh v nížinách. Isma nemusela vystoupat až na samý vrchol, aby tohoto závěru došla. Stačilo jí vyjít dostatečně vysoko, aby dohlédla na celou zasněženou Gallireu. Pohled to byl opravdu krásný, to musela uznat. Ale že by jí to stálo za výšlap v budoucnu? Asi spíš ne.

Armanské hory (přes Ageron) >>

<< Zubatá

Vlčice od Vlčíška odcházela s poměrně rozdováděnou náladou, která pomalu ale jistě opadala a ona přemýšlela nad tím, zda se její přání skutečně vyplní. Možná měla nějaké to přání věnovat i Cashmere, díky které se o této další magické entitě dozvěděla, ale vlčici nijak dobře neznala. Jediné, co o ní věděla, bylo to, že někoho hledala. Stejně tak věděla, že právě tohle bylo náplní přání, které Vlčíškovi prozradila, tudíž jí přát totéž by bylo nelogické. Vlčíšek na tom určitě aktivně pracuje. I když… zatím se jen válel ve sněhu a hrál si. Možná to potrvá i tak, nehledě na to, kolik vlků ho najde, nebo jak rychle odhalí, kde se pohybuje její známý vlk, kterého hledá. Ale kdo ví. Pomalu ale jistě sestupovala dolů z hory a uvažovala nad tím, jak na tom vlastně bude tahle hora. Nepochybně se jedná o tu nejvyšší z nejvyšších, které se dají na Galliree najít. Tudíž by dávalo smysl, kdyby z této hory sníh neroztál. Tedy ne úplně. Špičky bude mít určitě dost podobně zasněžené, jako třeba teď nížiny. Pohybuje se tam Vlčíšek i v létě, když by tam byl sníh? zauvažovala. Možná by stálo za to to v teplejších měsících ozkoušet a vyhledat ho i tak. Ale moc pravděpodobně to neviděla. Pohledem zavadila o další pohoří, které měla v plánu navštívit a přemýšlela, jak daleko to asi bude. Brr, to je zima, otřásla se celá a marně popotáhla čenichem, který byl totálně ucpaný. Už aby byla doma. Doma v teplíčku, zachumlaná do kožešiny... To znělo naprosto báječně.

Ragar >>

<< Dlouhá řeka (přes hory)

Jak tak Isma vyšlapávala vstříc vrcholku této hory, začínala pociťovat, jak moc se opravdu mýlila. Byla tu taková zima! Taková, že měla pocit, že jí upadnou tlapky. Neměla v nich cit, z nosu jí teklo a tvořil se z něj malý rampouch, kterého se jednou za čas pokusila zbavit, načež se po malé chvíli začal opět vracet. To ovšem nebylo celé. Čumáček měla najednou strašně ucpaný a dýchat tedy musela tlamou, což nebylo nic příjemného. Vzduch byl tak ledový, že skoro řezal v krku a z tlamičky jí při každém výdechu vycházel hustý obláček naznačující, jak skutečně velká zima tu je. Kaštanová začala uvažovat, z jakého přesně důvodu se tu ten Vlčíšek zdržuje. To opravdu nechce, aby ho nikdo vyrušoval? Nebo By v menších teplotách roztál? Je přeci z ledu a sněhu, ne? Stále se držela své představy, jak asi vypadá a pevně věřila tomu, že to bude nejspíše ten důvod. Jinak by mu výběr místa asi pekelně zazlívala, protože kvůli tomuto přání, kvůli kterému se sem žene, bude nemocná. Nebylo to ale jen jedno přání a nebylo jen pro ni, proto to stále nevzdávala a šla dál.
Když se dostala až k samému vrcholu, vypadala spíše jako sněhulák, než jako mladá vlčice. Na zádech měla pořádnou sněhovou pokrývku, kterou už dávno vzdala shazovat, z nosu čumáku jí vysel jeden rampouch a měla momentálně pocit, že pokud ho při prvním pohledu nezahlédne, jde okamžitě dolů. Naštěstí Vlčíšek nebyl daleko a dával to hlasitě najevo. Vesele výskal a jásal, zatímco si hrál v sněhu a připomínal spíše polární lišku, elegantně zabořující se po hlavě do sněhu, než vlka. I velikostně nebyl moc daleko od lišky. Jen co ho Isma zahlédla, vykročila dlouhým krokem za ním, urazila naposledy rampouch z čumáku, marně popotáhla a zavolala: „Hej, ty tam! Jsi Vlčíšek?“ Drobná postava její slova ale naprosto ignorovala. Stále se vesele hihňal, jako by tam vlčice vůbec nestála. „Hej! Mluvím na tebe,“ zavolala zoufale a stanula nad drobnou postavou, která se pod ní válela ve sněhu a dělala vlčí andělíčky. Smích pomalu ale jistě přestal, zato široký úsměv mu na obličeji zůstal a s rozdováděnýma očima hleděl na vlčici, tlapky poskládané nad sebou. „Jsi Vlčíšek?“ zopakovala vlčice trpělivě, tónem zbaveným jakékoliv emoce. „No jasný! Vlčíšek™, jedinečný originál,“ zazubil se, překulil se na bříško a válel pár sudů, než se vymrštil na všechny čtyři. „Tak? S čím jsi přišla?“ zeptal se jen tak mimochodem, jako by se ptal, jak se má, nebo co podnikala. „Oh, jakože přání? Mám toho asi víc, jestli to nevadí,“ vysoukala ze sebe zaskočeně Isma. Předpokládala, že před tím bude něco jinýho. Nějaké to představování, vysvětlování, jak to funguje, nebo ověřování, jestli si to vůbec dotyčný zaslouží. „Oh, víc přání? Teď mě zajímá, s čím jsi přišla. Tak sem s tím a rozhodnu se pak,“ vyplázl hravě Vlčíšek. Upřímně si ho Isma představovala trochu jinak. V první řadě dospěle, ne tohoto prcka, který by si nejraději jen hrál a byla s ním složitá domluva. Představovala si někoho vyrovaného, klidného, ale hrozně hodného. Hřejivý hlas, milá slova a srdce ze zlata. Než se ale Isma rozmluvila, Vlčíšek se dal do pochodu a nečekal, než se vlčice rozkouká. „U-uh… Zvládneš přivolat iluzi táty? Nebo jeho duši, nebo tak něco?“ zavolala za ním, aby si získala jeho pozornost a mezitím natahovala krok, aby ho dohnala. Byl překvapivě fakt rychlej, natož že byl tak malej. „Nevím, kolik toho víš, ale nedávno jsme o něj přišli. Já a moje rodina, ale i smečka. A nikdo z nás se nezvládl pořádně rozloučit. Já o to asi tolik nestojím, ale Bianca by tu možnost ocenila. Chtěla by mu říct naposledy něco a mít klid v duši. Myslím, že by to pro ni hodně znamenalo a zasloužila by si to,“ pronesla zcela dospěle a rozumně své přání, což malého Vlčíška asi překvapilo. S největší pravděpodobností čekal nějaké pubertální nebo dětinské věci, jako novou hračku, kamarády, nebo dobrý dlabanec. Především ale asi čekal přání pro sebe, což byla jeho další otázka. „Hmm, uvidím. Zvládnout bych to možná mohl. A pro sebe něco?“ Isma se zamyslela, ale momentálně ještě nebyla na řadě. „Chtěla bych taky nějak udělat radost mamince. Pořád má hromadu práce a všem se snaží pomáhat, ale pořádně se jí to nikdy nevrací a myslím si, že by si zasloužila něco hezkého. Buď nějaké to volno sama pro sebe, nebo něco hezkého, no. Moc do podrobna jsem nad tím nepřemýšlela, upřímně. Asi bych to nechala čistě na tobě. Přece jsi v plnění přání expert, ne?“ pronesla své druhé přání a doufala, že ji ujistí. Místo toho se ale dočkala překvapeného pohledu. „Ty by sis nic nepřála? Šla jsi sem takovou dálku. Jsi celá promrzlá a nemocná, přece musí být něco, co by sis přála sama pro sebe, ne?“ zeptal se, hlas daleko vážnější, než byl doposud. Vytratila se z něj hravost a neposednost, kterou z něj cítila celou dobu. „Chtěla bych zpět tátu. Ale doopravdy, živýho. Ale jelikož to nejde, chtěla bych být silnější, rychlejší a statečnější. Chci chránit smečku a všechny, na kterých mi záleží. Chci je ochránit před nebezpečím a už nikdy nemuset zažít tu bolest, když o někoho vlk příjde. Chtěla bych tomu zamezit, sama. Nenechat nic na osudu,“ pronesla své finální přání, které skutečně zamýšlela pro sebe. Věděla ale, že takové přání by zvládl i Život. Věděla to, ale momentálně si nic jiného víc nepřála. Tohle pro ni znamenalo úplně nejvíc. A přestože to asi nebylo tak úplně podle představ tohoto drobného vlčka, spokojeně pokýval. „Je hezké, že myslíš na ostatní. Udělám vše pro to, abych tvá přání splnil,“ pronesl a mile se usmál. „Já kdybych mohl, přál bych si štěstí všech na tomhle světě. Ale jelikož mám malé tlapičky a nezvládnu oběhnout úplně každého, tak plním přání takhle v zimě a těm, kteří si to zaslouží a kteří mne takto navštíví. Dokáže to tu být fakt osamocený a pustý. Chtěl bych si s někým hrát, ale nikdo na mě nemá čas,“ odpověděl ještě nakonec a Isma se do jeho situace dokázala snadno vžít. „Taky jsem si před pár dny připadala sama, úplně ztracená a znuděná. Ale jedna moc fajn skupinka vlků si mě všimla a pozvala mě, abych si s nimi šla hrát. Tak tedy splním přání i tobě, "pousmála se na vlče a když to nečekal, kopla po něm sníh. „Máš ji!“ zvolala hravě a rozeběhla se náhodným směrem. Vlčata se energicky naháněla a válela ve sněhu, přestože byla Isma před chvílí opravdu nemocná. Bylo jí pod psa, ale chtěla někomu udělat takovou radost, jako jí udělali vlci z Borůvkové smečky. A kdo si zasloužil splnit přání víc, než Vlčíšek, který takto dělal radost jiným vlkům už dlouhé roky? A tak až byli oba unavení a udýchaní, rozloučili se, oba si navzájem poděkovali, popřáli hezkou zimu a vyrazili svou vlastní cestou. Isma prozkoumávat další hory a hledat cestu zpět domů, zatímco Vlčíšek dál plnit přání dalším vlků, kteří ho tady objeví.
Pomalu ale jistě začala Isma stoupat dolů a uvažovala, jak asi budou reagovat její nejbližší, až se jim přání splní. Napadne je, že v tom má prsty ona? A chce jim o tom vůbec říkat? Nebo jim udělat radost takto anonymně a být ráda, že její přání bylo vyplněno a její nejbližší jsou šťastní? Ještě netušila, asi se s největší pravděpodobností zařídí podle situace, ale momentálně neměla potřebu jim překvápko kazit. O tom Vánoce byly. Darovat a radovat se ze štěstí nejbližších. Už se těšila, až bude zase doma a všem věnuje pořádné objetí. Tolik už jí chyběli. A taky teploučký úkryt a teploučko.

Sněžné hory >>

<< Západní louky (přes rokli)

Už se blížila. Sice to šlo v takhle husté pokrývce sněhu dost obtížně, ale šlo to. Viděla, jak se před ní tyčí obrovitá hora, z které pramenila řeka, podél které se momentálně řídila. Ne, že by k hoře netrefila. Obzvláště k takto nepřehlédnutelné. Ale řeky už jí navedly na spoustu zajímavých míst a i tentokrát se jejím vedením nechala slepě vést. Předpokládala, že si řeka vybrala pro svůj tok ten nejoptimálnější terén, a tak bylo jen logické toho využít. Nedávno tu museli projít dva vlci, jelikož tu našla téměř zasněžené náznaky stop. Čenich přilepila k zemi a pokusila se z něj nich něco vyčíst, ale nepodařilo se. V každém případě museli jít spolu, tudíž to byli buď přátelé, nebo pár. Asi taky mířili za Vlčíškem? napadlo Ismu, načež se jemně zamračila. Měla najednou pocit, jako by zameškala a bude poslední, na koho se dostane. Neváhala tedy a směle vykročila vpřed, aby vlky dohnala a i ona si stihla něco přát, než se na to Vlčíšek vykašle.

Zubatá hory (přes Sněžné hory) >>

<< VVJ (přes Mahtae)

Isma se rozloučila s Cashmere, pohledem zavadila i o skupinku rozdováděných vlků na ledě a vyrazila vstříc dobrodružství a možnému nebezpečí. Říkala, že byl na samém vrcholku hory, ne? Isma už delší dobu chtěla nějakou zdolat, ovšem v životě by ji nenapadlo, že se toho dočká tak brzo a bude šplhat až na samý vrchol snad té nejvyšší hory široko daleko. Ale neděsilo jí to, ba naopak. Stále v sobě měla zakotvený pocit, že je dospělým naprosto rovná a to, co zvládnou oni, zvládne s lehkostí i ona. Jak těžké to asi bude, hm? Je to jen hora. Nebude na ní o tolik větší zima, než tady dole. A hlavně to mám za chvilku. Chvilka nahoru, chvilka dolů a je. Taky bych mohla okouknout pár dalších hor, abych vypozorovala, jak velká zima tam je a jestli sníh nahoře zůstane i na jaře, až všechno bude tát. Takový… malý experiment.
Slunce pomalu ale jistě zacházelo za horizont a zanechávalo poslední odlesky slunce na zmrzlé krajině. Měla bych si pospíšit a najít někde úkryt na noc, přemýšlela mladá vlčice a začínala mít blbý pocit. Možná bych to měla přece jen odložit? Eh, blbost. Bude to v pohodě, zahnala nakonec své obavy a nenechala se zastrašit svým rozumem.

Dlouhá řeka (přes úzkou rokli) >>

Isma zahrnula Cashmere hordou otázek, na které jí bylo postupně odpovězeno. Byla z toho objevu nadšená a byla by se tam vydala hned, nemít alespoň trochu slušného vychování a trpělivosti. Zapamatovala si tedy, kterým směrem a kde ho hledat a pozorně poslouchala dál. Moc se jí nepozdávalo to, že donutil vlčici své přání změnit. Měla momentálně za to, že je ještě mocnější než Život a to, že něčeho nebyl schopný, jí tak trošku kazilo plány. Tak jako tak se tam ale chtěla zastavit to omrknout a vyzkoušet. „Tak snad se ti to vyplní,“ popřála jí jen, jelikož neměla moc jiného co dodat. Vlků moc nezná, tudíž pravděpodobnost, že by dotyčného znala, byla mizivá. Otázku týkající se přání položila i kaštanové. „Pro sebe asi nic. Taky mi někdo chybí, ale toho už nikdy neuvidím, tak aspoň udělám radost vlčicím, co mám ráda,“ prozradila jsem jí dost neurčitě. I ona jí nedokázala vrátit zpět otce, tudíž nebyl důvod zacházet moc do detailů.
„Tak já asi půjdu, dokud mám ještě energii a nejsem úplně zmrzlá. Hodně štěstí s tvým přáním,“ popřála Cashmere na rozloučenou a vydala se pomaloučku směrem, kterým ji vlčice navedla. Naposledy se ohlédla za skupinkou vlků, s kterými se předtím klouzala, ale loučit se s nimi nemohla. Cash jí jasně řekla, že čím více vlků bude o Vlčíškovi vědět, tím pravděpodobnější bude, že se u plnění přání zdrží. Od toho to bylo přece tajné, ne? A kdyby jim řekla, že odchází, určitě by se zajímali, kam že to vlastně jde. A to přece nešlo. Může jim to vysvětlit někdy jindy, když je potká. Ale dnes to musí počkat.

Západní louky (přes Mahtae ) >>

Cashmere se stále moc neměla k společnému klouzání na ledu, a tak to Isma vzdala. Kdyby si to přeci jen pak rozmyslela, věděla, že má všech velkou podporu a že by ji každý rád přivítal. Ale nutit ji přeci nemohla, ne? A tak jen na její poděkování přikývla a pokusila se o malý miloučký úsměv. Zato se aktivně nabízela, že by Ismě pomohla najít cestu domů. Rázně zavrtěla hlavou a dodala: „Nene, už jsem dost velká. Zvládnu se o sebe postarat sama,“ tvrdila o sobě s naprostým přesvědčením, i když pro ostatní to vypadalo trochu jinak. Pořád to byl nohatý puberťák, myšlenkami víc vlče, než dospělý jedinec. Ale Ismu by nepřesvědčilo asi nic. Pevně věřila v to, že je soběstačná a zvládne se o sebe postarat sama. Ba naopak, ostatní by potřebovali její ochranu proč vším tím nebezpečím, které na všechny číhá za rohem. Ostatně zatím neměla v plánu se od vlků z Borůvky odtrhávat. Stále měla v plánu se klouzat a jestliže Cashmere nechtěla, bohužel se budou muset obě rozejít každá jinam.
Vlčice se chlubila tím, jak úspěšně ulovila zajíce a s radostí kaštanové odpovídala na její otázky. „To je chytré,“ pokývala uznale hlavou a doufala, že to vlčici potěšilo. Hned na to navázala na překvapení, které ji v horách potkalo. Samozřejmě že to mladou vlčici zajímalo a ihned se vyptávala, co za překvapení to vlastně bylo. Prozradila ji o dalším kouzelném vlkovi, o kterém zatím ještě neslyšela. Vlčíšek? zopakovala si v duchu pro sebe a tlamička se jí fascinací jemně pootevřela. Vlčice dál pokračovala s vysvětlením, jak s prvním napadaným sněhem rozdává vlkům dárky a plní všem, co si o něco řeknou, přání. „Takže je něco jako Život? Plní vlkům přání, která mají?“ ptala se hned. Když to ale uměl i Život, tak tenhle kouzelný vlk musel být ještě speciálnější. Třeba právě on by dokázal přivést tátu zpět! Nebo ho alespoň ukázat. Mohla by si přát, aby se s ním Bianca ještě jednou viděla, když si to tak přála. Nebo aby udělal nějak radost mamince. Ta měla pořád tlapky plné práce a určitě by si zasloužila něco, co by jí udělalo radost. Měla tolik nápadů, co by si mohla přát. „Je nějaký limit, kolik si toho může jeden vlk přát?“ přednesla hned další myšlenku, která ji napadla. „Kde ho vlastně najdu?“ Důležitá otázka. Asi jedna z těch nejdůležitějších, které Isma momentálně položila. Měla totiž momentálně v plánu se na to místo ihned vydat. Sice předtím chtěla hledat cestu domů, což jí překazilo klouzání s ostatními na ledu, ale momentální prioritou se stalo hledání Vlčíška. „Taky sis u něj něco přála? A splnilo se ti to už? To je poslední dotaz,“ zazubila se omluvně v naději, že vlčici neotravuje. Ale naběhla si do toho! Každého by to zajímalo. Momentálně ji zajímalo taky to, jak se o Vlčíškovi dozvěděla Cashmere, ale už slíbila, že další dotazy nebudou, a tak to hodlala dodržet. Jak asi vypadá? Je stejně bílý jako sníh? Nebo jemně modrý jako zamrzlé jezero? Nebo oboje! Třeba je posetý rampouchy a má čenich tak studený, jako kostka ledu. A taky je na něm neustále obrovská vrstva sněhu. Ihned měla v hlavě představu toho, jak by takový Vlčíšek mohl vypadat. Zvláštní bylo, že zrovna u Života si to nedovedla moc představit.