Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kess mlčel. To bylo zajímavé, protože většina vlků byka z ticha nervózní. On ovšem ne. Usmála jsem se a pohodila ocasem, protože jsem měla ticho ráda. Bylo fajn být v tiché společnosti. Teď jsem musela mluvit já. A bylo dobře, že už moje průvodcovské služby nebylo třeba. Ukázala jsem mu všechno co potřeboval nováček znát.
Kess prohlašoval že na odpočinek ještě čas nenadešel. Kývla jsem na to hlavou. "V úkrytu je když tak místo na spánek, jen teď jsou ve smečce vlčata, která porodila Marion, dcera Wolfganie, tak tam možná bude hlučněji. Maple he Alfa tu znáš, pak je tu Wolfganie to je beta. Ostatní se ti jistě představí sami," dodala jsem ještě, aby znal hlavní členy smečky. Ostatní jako Roland nebo Nick se mu mohli představit sami. "V úkrytu je taky socha na počest bývalé členky smečky, ale o tom ti vic musí říct nekdo jiný. Pak je v lese hodně mlha a občas vydra, ale ta chodí hodně s Maple. " Tak konec šmitec, řekla jsem vše. "Napadá tě ještě něco? "

//Mýtina

Vyrazila jsme z mýtiny rovnou k hranicím, abych mohla odpovědět na všechny otázky, které Kessel měl. Nejprve jsem zamířila směrem k prstovým horám. "Tady žijí termiti, nejsou úplně přtelští, ale každý má občas špatný den, no ne," pronesla jsem s úsměvem. I když popravdě jiný vlk by to asi neoznačil za špatný den, když se vás snaží rozkousnout na půlku obří kusadla. Tohle ale Kess vědět nemusel. "Výhodou ovšem je, že hory celkem hezky brání vchodu cizinců do lesa," dodala jsem a pokračovala po hranici dál. Šla jsem opatrně a pomalu, listí dost klouzalo a já si nechtěla zlámat tlapky. Občas jsem využila stromů, abych se opřela a neuklouzla. Dorazili jsme k místu, kde se uhelný hvozd a liliový palouk setkávaly. "Tady ten les je divný, nemám z něj dobrý pocit, ale naštěstí z něj neplynou ani nezvaní návštěvníci, to se ovšem nedá říct o téhle louce. Přijde mi že z luk, které jsou na téhle straně hranic plyne většina cizinců do lesa," vysvětlila jsem a ukazovala mu louky, které se nacházely na severní straně hranic Sarumenského hvozdu. Kráčela jsem podél hranice v tichosti, protože jsem nikdy moc nemluvila. Navíc tichá procházka byla fajn. "Tady najdeš ten menhir a na obou loukách je to příjemné k odpočinku, jen to není na území smečky," dodala jsem a šla jsem pak s klidem dál. Přemýšlela jsem nad tím, jestli máme někde nějaké to tiché místečko i v lese. Jenže kromě mýtiny, která byla často plná vlků, jak sám Kess pochopil, tu toho moc nebylo. Smečkový les byl velký, ale zároveň v něm byla spousta vlků. "A pak je tu tenhle les," řekla jsem a došla až k Temnému lesu. Trochu jsem se zavrtěla, ten les se mi nelíbil. "Odsud nikdo nechodí," vysvětlila jsem jenom. Cestou jsem se proplétala dost blízko různých stromů, abych roznesla svůj pach kde to jenom šlo. "Já jsem ve smečce něco jako ochranář, ale popravdě bych asi nedokázala někoho vyhnat," povzdechla jsem si.
Obrátila jsem se směrem ke Kessovi. "Tak to bych odpověděla na tvou první otázku, snad to nebylo moc vyčerpávající. Co se týče té druhé, tak míst v lese kde není nikdo moc není. Smečka je poměrně velká, takže soukromí tu je jenom poskromnu, ale mě to nevadí. Žila jsem na hromadě s Hordou, takže jsem zvyklá na nedostatek osobního prostoru, ale chápu že pro někoho kdo je zvyklý žít sám to může být šok. Kdyby sis potřeboval odpočinout Maple jistě nebude vadit, pokud opustíš les," dodala jsem potichounku. Les hezky šuměl. Noc byla klidná. Nebylo třeba nic řešit a teď byla i hranice zkontrolována.

Kess byl prostě strašně milounký vlk. Nejprve tedy přijal mé objetí a pak se rovnou vrhl do dalšího vyzvídání. Jako člen smečky na to měl právo více, než kdokoli jiný. Švihla jsem ocasem a pak tedy pokývala hlavou. "Tak, co bys měl vědět jako první, tak jsou naše hranice tedy. Nejnebezpečnější místo ti ukážu, jen co se dostaneme z téhle mýtinky," pronesla jsem a směle se pustila do odchodu z tohohle místa směrem k hranicím. Nešla jsem nijak rychle, nebylo kam spěchat. "Během hezkých dnů je tahle mýtina asi tím nejlepším místem, kde se vyhřívat a nebo mimo smečku je kousek louka a menhir, tam je to taky moc příjemné a není to ani daleko," vyprávěla jsem mu dál v odpovědi na jeho druhou otázku. Třetí si nechal pro sebe a mne poměrně dost štvalo, že to udělal. Byla jsem zvědavá, ale udržela jsem se a nezeptala se. Byla jsem si jistá, že jednou dojde na to, že budu vědět i tuhle hádanku. Nebylo tedy kam spěchat a proč to z něj loudit.

//Sarumenský hvozd

Maple byla tou nejlepší vlčicí, jakou jsem potkala. Nebo ne, neřekla bych nejlepší. Použít slovo nejlepší odsuzovalo ostatní k druhému místu a to jsem nechtěla. Maple byla prostě jako princezna. Ano, to bylo to správné. Měla dobré vystupování a byla ke všem milá. Trochu se mi zdála unavená, ale tak už to princezny mají. Neviděla jsem ji jako královnu, starou a zapšklou. Takže musela být princeznou. Usmála jsem se na ni, když mluvila s Kessem. Byla jsem ráda. Jako by to bylo malé píchnutí a šup už byl členem smečky. Zaradovala jsem se, ale jenom vnitřně. Ocas se mi rozhoupal. Maple nám nabídla jídlo. "Do úkrytu jsme také dopravili srnu, jako poděkování za to, že mne tu máte a i jako dárek od Kesse," zašeptala jsem, ale těžko říct, jestli to Maple slyšela. Doufala jsem, že ano.
Maple odešla a Kess koukal. Pak udělal krok ke mně a promluvil. Usmála jsem se, když mluvil o tom, že je jeden z nás, ale pak trochu posmutněla, když i on posmutněl a rozešla se rovnou k němu. Radost ze mne přímo tryskala do všech stran. Ani jsem se nenadála a objala ho. Netrpěla jsem na nějaké předsudky ohledně vlčic, co se hned vrhají jiným do náruče nebo dávají moc najevo své emoce. Já emoce dávala najevo pořád. Hezky voněl a příjemně hřál. Odtáhla jsem se, abych viděla jeho poťouchlý úsměv a odhodlání poznat les. "Můžu tě tu provést, co bys chtěl všechno vědět?" pronesla jsem a naklonila hlavu na stranu.

Kess pronesl, že jsme přátelé a tak nemusím být formální kývla jsem hlavou. "Islin... Pokusím se, ale nemůžu nic slíbit, většinou mi to nejde přes tlamu," pronesla jsem s úsměvem, který byl trochu potutelný. Byla to pravda, většinou jsem tykala přirozeně jenom vlčatům nebo nemocným. Ťuknul si se mnou tlapkou. Bylo to hezké gesto, ale nevěděla jsem, jestli je tohle normální nebo ne.
Najednou se objevila Maple. Zjevila se jako by přišla naprosto od nikud. Sklonila jsem mírně hlavu, ale usmívala jsem se. Byla jsem ráda, že tu mám svou Alfu a nemusím se tak pořád ohlížet přes rameno, že tu je Kessel neohlášeně. Takhle mohl být i on klidnější. Ustoupila jsem trochu stranou, aby si mohli ti dva v klidu promluvit. Sedla jsem si tak dva metry od nich, abych byla na doslech, ale abych nepřekážela. Kess na mne pohlédl a já se jenom usmála, jako bych ho pobídla k tomu mluvit dál, když už se s Maple pustil do rozhovoru. Když domluvil vlk, bylo na Alfě, aby rozhodla, jestli ho tu nechá. Prosím Maple, vem ho... Doufala jsem, že se moje Alfa rozhodne tak, jak jsem já chtěla, ale kecat jsem jí do toho nemohla. Čekala jsem tedy.

Byla jsem malinko zskočená touhle situací, ale uklidnila jsem se, že Kess to bral tak mile. Byl opravdu moc hodný, to se často nevidělo. Usmála jsem se na něj a trochu sklopila očka, protože jsem si teď přišla jako někdo, kdo je divný, nenormální, protože jsem nesprávně odhadla situaci. Ale nepřišla jsem si špatně dlouho. Společenské konvence mne moc nezajímaly, ale i tak jsem věděla, že ostatní se můžou cítit zvláštně, když je nedodržuji. "Och pravda... Já... no já do hlavy ostatním vidím, ale nedělám to, přijde mi to špatné," pronesla jsem s úsměvem. "Navíc v tom nejsem ani dobrá," dodala jsem ještě, aby se nebál. Věděla jsem, že vlci s magií myšlenek jsou trochu obávaní, protože dokáží odhalit všechna tajemství jiných.
On se mne pak na něco zeptal, což mě zaskočilo. "Och omlouvám se já... Došlo mi, že jsme vlastně neřekli, že si můžeme tykat, takže jsem se chtěla chovat správně... Víš já se moc nevyznám v tom, co se sluší. Často tomu nerozumím," řekla jsem omluvným hlasem, ale nezněla jsem ublíženě nebo tak. "Já jsem Islin, pokud si tedy chceš tykat," dodala jsem a natáhla k němu tlapku.

Nechápala jsem, co se mi snaží Kess říct. "No, říkal jste, že vám Život zařídil milé setkání, ale já ho musela přerušit ne?" řekla jsem poměrně zaskočeně, protože jsem prostě netušila, jak to všechno je. A ne, že bych se chtěla nějak dohadovat, ale fakt jsem netušila. Jenomže on už mluvil o tom, že nemá přítelkyni nebo tak něco, na koho by čekal a mě to konečně došlo. Plácla jsem se tlapkou do čenichu a mírně se zachichotala, že to skoro nebylo až slyšet. "Ach, já myslela... a vy jste myslel... to je vtipné, nedopatření," zachichotala jsem se a mezi chichotem vyslovila pár neurčitých a nedokončených vět. "Víte... občas se mi některé věci pomotají, protože je nepochopím úplně dobře, ale to se stává i těm nejchytřejším, to říkala Prabába... a taky říkala, že někdo mi toho dal až moc, ale čeho, to nikdy neřekla..." pronesla jsem s úsměvem a pak zavrtěla ocasem.
Termiti byli přátelští, ale rozhodně jsem nebyla úplně přesvědčená, že by mne viděli rádi. Naposledy se vyjádřil posel od královny dost neurčitě, ale stálo to za pokud. Usmála jsem se na Kesse. "Tak jo, ale šla bych až bude po zimě, takhle na podzim to nemá cenu," dodala jsem.

Sedla jsem si a koukala se kolem. Strom byl mohutný, ale mýtinka v podstatě prázdná. Chtělo by to více květin, na jaře tu nějaké zasadím. Mohl by mi určitě někdo pomoct. Šibalsky jsem koukla na Kesse, protože se mi zdál jako vhodný adept pro plán. Mluvil zrovna o tom, že milá setkání nejsou častá a že by si Život zasloužil poděkovat. "Och..." vydechla jsem zajíkavě. "Vy jste se měl u jezírka s někým potkat a já to překazila, jak jsem přišla?" zeptala jsem se slabounkým hláskem, který byl ovšem hlasitější než normálně a byla v něm slyšet jistá úzkost. Nerada bych mu pokazila nějaké setkání nebo možná dokonce rande? "Určitě jste tam čekal na svou partnerku nebo přítelkyni a já vám to zkazila, že jsem přišla... Takové krásné místo a já to takhle zpackala, ale vynahradím vám to a nasbírám třeba květinky nebo tak něco."
Bílé rysy znal, ale termity ne. "Och jsou to moji přátelé," sdělila jsem mu. Termití královna a její společníci by se mnou nejspíše nesouhlasili, právě naopak. Vlci jim v jejich teritoriuu vadili a já nebyla vyjímka, ale ke mně se nikdy nechovali vyloženě zle, takže jsem je považovala za přátele. Všechno nakonec vzniklo z nedorozumnění a tak jsem s nimi po jeho vyřešení neměla žádná spor. A oni snad se mnou také ne. "Ale nemyslím si, že by bylo nejmoudřejší tam chodit sám, ale jestli chcete, tak vás tam vezmu... jestli tam budou," pronesla jsem s úsměvem.

Kess se smál fakt hezky. Takovím uvolněným smíchem, jako když rampouchy cinknou o sebe než spadnou ze stromů na zem. Byla jsem za něj a jeho přítomnost ráda. Byl to takový ten uklidňující příval pocitu klidu a míru. Nemusela jsem s ním přemýšlet o ničem, co nebylo přímo teď a tady. Takže jsem momentálně přemýšlela o jídle a tom, jak mám ráda plný žaludek a nemít hlad. Být ve smečce prostě mělo své velké klady. Přijde zima a být venku jako tulák bude jistě náročné... Usmála jsem se na Kesse nesměle, ale radostně, že jsem ho možná zachránila před další krutou zimou.
On pak mluvil o tom, že se u jezírka ocitl při odchodu od Života, což musel být ten velký vlk, u kterého jsem jednou také byla a který se tak představil. Jeho moci jsem věřila, protože to on mi přece dal tu magii světla... "Poděkovat? A za co?" zeptala jsem se zvědavě. Úplně mi unikalo to, že se mnou Kess mírným náznakem flirtuje. Já byla vždycky mimo oblibu a zájem vlků, takže jsem si z poklon nic moc nedělala. Když jeden dlouho žil v krkající a hýkající bandě vlků, tak ztrácel cit pro to, co se vlčicím říká a neříká. A Horda byla přesně taková banda. "Kouske jsou hory, které obývají obří termiti... od jejich královny mám tenhle věneček," řekla jsem ke květinám na své hlavě, které ovšem vypadaly poněkud zvadle, protože květy už z věnce opadaly. Něco mi ale říkalo, že najaře narostou nové pupeny a z nich se vyklubou nádherné kvítky. "No a za tím jsou pískovcové hory, kde bydlí právě ten život... No a pak je tam další spousta hor, kde jsem viděla jednou podivného bílého rysa," vyjmenovala jsem mu hory v okolí.

//Sarumenský hvozd

Skrze mlhu jsem se dobrala mýtinky, která byla krásná a naprosto prázdná, tak se mi to líbilo. Položila jsem svou svačinku na zem a odtrhla si kus, abych ho mohla sníst. "Říkala jsem, že vlků je tu spousta... hihi... a dej si," řekla jsem Kessovi, který už musel mít taky pořádný hlad. Sama jsem se svalila na zem a pustila se do jídla. Se mnou se nemusel bát ostatních, ve smečce mne skoro všichni znali, takže jsem měla jistotu, že se žádné problémy konat nebudou. A i kdyby tak to vysvětlíme a bude. Usmála jsem se na Kesse a pak začala hezku mechanicky baštit.
Mezi sousty jsem se ovšem pouštěla do hovoru. "Tak Kessi, měl jsi vůbec tam u toho jezírka s levandulemi nějaký pořízení, nebo jsi na někoho čekal?" zeptala jsem se. Možná jsem se měla ptát dřív, než jsem si ho přitáhla domů, ale co už. Já nebyla úplně myslitelka a byla jsem popravdě dost naivní, důvěřivá.

Kess se zeptal, zda tu roste něco zajímavého. "Řekla bych, že celý les je zajímavý... Každá rostlinka nebo živočich," povzdechla jsem si zasněně. Začínalo se stmívat a les házel podivné stíny, které se proplétaly. Podařilo se nám srnu dotáhnout až ke skaliskům, zde jsem doufala, že už ji pak někdo případně umístí někam do nitra jeskyně a pokud ne, tak třeba poslouží těm malým vlčatům jako něco k snědku. Sama jsem si odtrhla jednu kýtku. "Rozhodně není za co děkovat. Jídlo je nutnost a tak by se měl každý přidat tím, čím může, aby ho zajisti. A pokud nebude vadit, vezmu nám kousek ať ho sníme někde v klidu," pronesla jsem.
On mi řekl, že je nesvůj z toho, že není na hranicích. Nechápala jsem to, protože tu byl přeci se mnou a já popravdě smečkové záležitosti moc nechápala. Nebylo to tak, že bych nevěděla, že cizinec má čekat u hranic, ale spíše jsem toho moc nedbala. Byla jsem v tomhle celkem naivní a možná i slepá ke společenským rituálům, které mají nějaké přesné hranice. Pro mne Kess cizinec nebyl a nechávat ho na hranici tak pro mne nedávalo smysl. "Není se čeho bát, teď jsi tu se mnou," řekla jsem rozhodně. V ten moment se lesem roznesla spousta vytí. Někdo sem přišel a nebyl to jen jeden vlk, bylo jich více. Chudák Wolfganie a Maple budou mít dost práce. Upřela jsem pohled na Kesse. "Možná bychom mohli počkat na mýtině? Je to kousek odtud a poku by někomu vadilo, že tam jsi, vysvětlím situaci." Doufala jsem, že nikomu nebude vadit, když počkáme na odlehlejším místě než byl přímo les. "Jdeme," prohodila jsem ještě a popadla kýtu se kterou jsem se rozešla.
Kess mluvil o sběru hub, který mu někdo doporučil. Hodila jsem na něj pohled, jako bych se tázala kdo, ale pak mi to došlo a já se i přes kýtu v tlamě usmála. "Flků je ftu fpoufta," řekla jsem mu a doufala, že se kýty brzo zbavím, abych s ním mohla mluvit.

//mýtina (vím, že je Kess cizinec, ale trochu se tu v těch postech všech ztrácím, tak snad nevadí, že zamíříme na jiné smečkové území)

//Tmavé smrčiny

Táhla jsem srnku a společně s Kesselem se nám ji podařilo dopravit až do hvozdu, který by mým domovem. Na chvilku jsem srnu pustila, abych si oddechla. Nebyla jsem úplně tažné zvíře, abych mohla tahat dlouho. "Pauzu prosím," vydechla jsem jenom zadýchaně. Kožich jsem měla mokrý a těžký. Naštěstí už pršet přestalo, ale ze stromů pořád padaly kapky. "Až uklidíme srnu, možná bychom mohli vyrazit na houby... Och já vlastně zapomněla, že potřebujeme Maple nebo Wolfganii," pronesla jsem a sama sebe usměrnila. Jako bych zapomněla, že Kess musí do smečky teprve začít patřit. Chopila jsem se zase srny a začala jí smýkat směrem k úkruty.
Byla to poměrně velká fuška, ale pak už stačilo jen srnu strčit do úkrytu a bylo hotovo. "Moc děkuju za pomoc," řekla jsem udýchaně a sedla si na zem, abych si chvilku odpočala. Nebyla jsem na tohle tahání stavěná. Většinou to někdo zastal za mne, někdo silnější. Ale Kess by ji sám neodtáhl, to bylo i nad síly takového vlka, jako byl on. Takže jsem jenom trochu pomohla. "Nějaké plány až budeš ve smečce?" zeptala jsem se, aniž bych brala v potaz možnost, že ho nepřijmou nebo tu nebude chtít zůstat.

Následovala jsem Kesse. Když jsem k němu doběhla, už měl srnu čistě skolenou. Tlamu měl od krve a mluvil, ale já nejprve potřebovala udělat své. Sedla jsem si vedle srnky a tlamu dala k jejímu uchu. Mírně jsem ji hladila tlapkou po krku. Šeptala jsem jí konejšivá slova díků za to, že se obětovala, abych mohla přežít nejen já, ale i další. Děkovala jsem jí za to, že pro nás přinesla tak velký dar. Tohle jsem dělala vždycky, když jsem něco ulovila. Nebyla to jenom nějaká procedura, kterou bych rychle odbyla. Byl to rituál, který něco ve mně prostě muselo dodržovat. Pak jsem se zvedla od srnky.
Podívala jsem se na Kesse a konečně se usmála. Teď už nebylo třeba dodržovat klid v emocích. "Lovil jsi skvěle," řekla jsem mu a máchla ocasem. "Myslím, že s touhle kořistí tě jistě Maple a ostatní ocení," dodala jsem ještě. A když už jsem tak mluvila o Maple, došlo mi, že ji cítím v tomhle lese, který sousedil s hvozdem. Popravdě se mi tu ale nechtělo zůstávat a čekat na ni. Rozhodla jsem se, že bude lepší počkat doma. "Odtáhneme ji na území smečky," řekla jsem mu svůj plán a pak se dala do tahání kořisti.

//Sarumen

Usmála jsem se a zavrtěla ocasem, když Kess pronesl, že na lov jít můžeme. Byla jsem ráda. Adrenalin mi do žil tekl přímo v hektolitrech. Mírně jsem si poskočila. Kess ještě varoval, že se blíží bouřka, ale já jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Přeci jen tohle byl les a mohli jsme se kdykoli schovat. Nevěřila jsem tomu, že by nějaká bouřka mohla kácet stromy a ničit lesy. Pokud by neuhodilo a nevypukl požár byla jsem v klidu.
Zavětřila jsem a vyčenichala stádo srn, které se tu nacházelo. Nebyla jsem úplně nejlepší ve stopování, ale rozhodně jsem nebyla marná. Vydala jsem se tím směrem a zalehla do trávy. "Budu nahánět a ty ji sejmeš... Támhle ta vypadá, že by to mohlo jít," pronesla jsem tichounkým, skoro neslyšným hlasem a čenichem naznačila, že myslím srnu, která pajdala na zadní nohu. Doufala jsem, že se nám podaří ji čistě zabít a nebude moc trpět. Neměla jsem ráda, když kořist trpěla. Byla jsem vděčná za její oběť. Odplížila jsem se tedy od Kesse kolem stáda a na jeho druhou stranu, abych mohla vybranou srnu nahnat k němu.
A pak jsem vyrazila.
Ňafala jsem srně po zadních nohou. Jednu skoro nemohla zvednout, což byla naše výhoda. Stádo se dalo do pohybu na druhou stranu a tahle zůstala ponechána osudu. Teď to bylo na Kessovi, aby ukázal jak dobrým je lovcem.

//Tanebrae

Jestli bylo místo, které mne mírně děsilo, ale i fascinovalo, tak to rozhodně byl tenhle les. Ne, že bych k němu měla nějaký větší odpor, ale nelíbil se mi. Tmavé a stísněné místo ve mně nevyvolávalo nejlepší pocity. Na druhou stranu se tu dalo poměrně dobře lovit. A taky tu byl celkem velký výběr vtom, co lovit. "Milá společnost?" nechápala jsem, že tím vlastně myslel mne, protože já se považovala za... no ani ne milou ani ne zlou, prostě normální. Jenže on to evidentně viděl jinak. "V Sarumenu je každý milý, tedy nemůžu mluvit za ostatní, ale já nikoho nemilého nepotkala... navíc tam teď měla jedna vlčice vlčata, ale nemají otce... což je zvláštní, jak může někdo opustit svoje mrňata... já bych vlčata asi nezvládla, nemám na to náturu a asi už ani věk," rozhovořila jsem se a můj hlas švitořil víc, než normálně.
Les mne nutil mluvit a mluvit. Ticho by tu bylo až moc děsivé.
Ucítila jsem srnky. "Věříš si na vysokou?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu v otázce. Já bych teď celkem nějaké to vzrušení ocenila. Něco jsem si chtěla odkázat, ale co a proč? Zbytečné riskování nebyl můj povahový risk, ale potom co se mi stalo s tamtím jsem se hnala jako divá do blízkosti smrti.