Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzpomínky jsou někdy horší, než opravdový zážitek. Když se to děje, tak nevíte jak to dopadne. Nevíte, co se třeba ještě může změnit nebo vylepšit. Někdo vás může ještě zachránit. Ale u vzpomínek víte, jak to dopadne. Víte přesně, jak to všechno skončí. Víte, že už nemůžete čekat na záchranu, že to tak prostě bude a nikdo s tím nic neudělá. Motáte se v kruhu ze kterýho není návratu.
A najednou se o mě otřel. "NEŠAHEJ NA MĚ!" vykřikla jsem tak nahlas, že to mohlo překvapit kohokoli kolem. Já takhle nevřeštěla, ale vyletělo to ze mě samo. Zorničky jsem měla rozšířené, tlamu plnou slin, uši stažené, ocas mezi nohama a zmateně jsem se rozhlížela kolem. Roland mě vytrhl z myšlenek šetrným otřením čenichem, ale mě ten dotyk naprosto odrovnal. Koukala jsem na vlka před sebou, který nebyl černý, ale hnědý. Který neměl oči děsivě zelené, ale přátelsky hnědé. Teda jedno oko. Není to on, není to on, není to on, rezonovalo mi v hlavě, ale pořád jsem se nemohla uklidnit. Dech jsem měla zrychlený, jako bych běžela maraton.

Roland byl samozřejmě gentleman, takže nechtěl, abych se o to pokoušela, pokud bych nějak měla trpět. Jenomže on to nechápal. Já jsem nechtěla, já MUSELA! Musela jsem se pokusit mu pomoct, musela jsem jeho tělo vyléčit. Nebylo to něco, co bych mohla chtít, bylo to prostě jen a pouze něco, co jsem musela nějakým způsobem učinit. Po mírném nátlaku souhlasil a tak jsem se mohla pustit do práce. Položila jsem mu horlivě tlapku na místo, kde bylo dříve oko a teď jen prázdnota. Začala jsem se mírně chvět, jak magie procházela mým tělem až do posledního zákoutí. Moje léčebná síla se vlila přímo z mého těla do Rolanda. Jenomže nebylo čeho se chytit. Nemohla jsem se chopit žádné části, která by potřebovala napravit, protože popravdě... nebylo co napravovat. Orgán, který bych mohla uzdravit chyběl a neuměla jsem nechat narůst nový. Zoufalství se mi rozlilo tělem jako elektřina pohlcující všechno to magické, léčivé, zlatavé a zázračné dobro.
Položila jsem tlapku zpátky na zem. Chvěla jsem se. Nebylo mi dobře. Měla bych to skočit. K čemu jsem? Nemůžu mu pomoct, nemůžu udělat vůbec nic... A k tomu první vlk, na kterého narazím se mě pokusí... Vybavila jsem si jeho tělo, jak se předemnou tyčilo a jak mi šeptal do ucha. Líbilo se mi to? Ne... Ale on mi řekl, že se mi to bude líbit. A já začala doufat, touha. Jak se snažil dostat ke mně... na mně. Zabránila jsem v tom já? Proklela jsem ho jak říkal? A pak mě hodil dolů z duhy... Padla jsem na zem z nebeské výšky. Anděla sežral ďábel. Byla jsem už mimo les. Byla jsem pryč od Rolanda. Byla jsem ztracená ve svých temných myšlenkách v tom, co se stalo. Ale taky v odvrácené stránce své magie, která tohle všechno maximalizovala.

březen keziah 7/10

Snažila jsem se trochu vlče rozptýlit od toho, že je tady v naprosto neznámém prostředí sama. Magie byla dobré tahátko, které mohlo vlče poměrně dobře uklidnit a zároveň třeba i uspat, aby nebyla tak energetická. Jenomže Keziah magie spíše nadupala další energií a snahou zjistit více. Začala kolem mě procházet a prohlížet si křidélka, ale když změnila úhel pohledu, mohla si všimnout, že někdy jsou méně a někdy více viditelné. Křídla jsem měla pořád, ale byla vidět jen, když jsem se soustředila na magii. "To je věc, kterou moje magie dělá..." pronesla jsem a přestala se na magii soustředit. Křidélka zmizela stejně jako prasátka, která jsem pomocí lomu paprsků házela všude kolem nás.

březen 6/10 keziah

Vlče působilo žalostně. Ne v tom smyslu, že by bylo nějak ubrečené, ale v tom, jak tu bylo samo? Nemohla jsem si odpustit smutek z toho, že někdo mohl takové malé nic nechat samotné u jezera? Co kdyby ho sežral medvěd nebo vlk? Otřásla jsem se mírně, ne chladem. Zatím se mi dařilo vlče zabavit. "Nevím jestli tak, jako tvůj táta... Ale můžu ti něco ukázat," broukla jsem. "Ale nesmíš poskakovat, musím se soustředit, takže si tady sedni a koukej," dodala jsem, protože jsem přemýšlela, jak jí ukázat svou magii. Napadlo mě, že bych mohla nechat tančit kolem trochu slunečních prasátek. To bylo hezké a nenáročné. Světýlka tančila po zemi, jak jsem soustředila paprsky tak, aby dopadaly v odlescích kolem vlčete. U toho bylo možné vidět moje křídla, která zůstávala neviditelná během nepoužívání magie.

Koukala jsem na vlka, který stál předemnou. Chtěla jsem mu pomoct. Popravdě jsem se na tu pomoc i těšila, přece jsem mohla něco dělat ne? Mohla jsem nabídnout svou tlapku, své schopnosti a umění a pomoci mu? Jenomže mne odmítl. Nebo neodmítl mne napřímo, ale ptal se na to, jestli mě to něco stojí. "Není to nic, co bych nedokázala unést," odvětila jsem klidně. Schovat smutek jsem nemohla a lhát jsem nechtěla. Neuměla jsem lhát. Popravdě jsem v tom byla příšerná. Prabába se mi jednou vysmála, když jsem se pokusila zalhat, že jsem měla moc práce a zmeškala tak výuku bylinek... místo toho jsem si prostě jenom přispala po obědě. Jenže jak jsem mohla jen tak stát před svým přítelem a nic neudělat. Koukala jsem do jeho oka a... "Nech mě ti pomoct," dodala jsem potichounku a začala natahovat tlpapku k Rolandovi. Cítila jsem brnění magie, které mi přímo vybrovalo celým tělem. Musela jsem ji použít. Musela!

Pohled zaslzených rybníčků v mém obličeji nemohl působit vůbec dobře. Navíc jsem byla smutná z čeho vlastně? Roland přišel o oko, které bylo momentálně zaceleno. Vybodl mu někdo, kdo tu byl a jehož pach se nesl stále lesem. Mohla bych mu zkusit to oko vrátit? Mohla bych mu pomoct, aby byl jako dřív? Třeba by to šlo? Věděla jsem, že by mě to zase vrátilo do temného místa vlasntí mysli, ale nemohla jsem dovolit aby trpěl. Roland byl moc hodný a já ho nechtěla nechat trpět s jedním okem. "Mohla bych... mohla bych pomoct?" nabídla jsem tichounkým smutným hláskem. Stejně jsem předem věděla, že se mi to nepovede, když to zkusím. Pravděpodobnost, že bych dokázala nechat narůst orgán zpátky byla mizivá, ale já to chtěla zkusit. To magie ve mně bojovala o to, že by chtěla pomáhat a léčit, i když by to znamenalo můj vlasntí konec. Smutně jsem se na Rolanda usmála a doufala, že mne nechá se alespoň pokusit o to, mu vrátit zrak tak, jak ho měl před tím.

//Mýtina

Odešla jsem z mýtiny, která žila životem a kde se odehrávalo poměrně děsivé rodinné drama vydry a jejích mláďat. Mohla jsem s nimi zůstat, ale nemohla jsem je nakazit tímhle tím. Nemohla jsem je ohrožovat svou depresivní náladou, ve které jsem se topila. Mohla za to magie, to bylo jasné, ale nemohla jsem se toho zbavit. I když jsem racionálně věděla, že je to magický problém, já proti tomu nemohla nic dělat. Musela jsem jenom vydržet. Vydržet, než magie přejde... Jenomže kromě magie na mě působilo i to, co se stalo s tím vlkem a já... Netušila jsem, jak se toho zbavit.
Koukala jsem se do země a tak jsem nemohla vidět, že se přibližuju k Rolandovi. Uvědomila jsem si to až v momentě, kdy na mne dopadl jeho stín. Zvedla jsem hlavu od země, protože jsem se lekla. Vytrhl mne z myšlenek a já jsem v očkách měla slzičky strachu. Roland na tom byl příšerně. Neměl oko. Chybělo mu. "Co...?" zeptala jsem se mírně. Ukázala jsem tlapkou na jeho oko... nebo spíše tam, kde jeho oko bylo dřív.

//Les

Šla jsem a popravdě netušila kam, nebo proč. Jenom jsem slyšela hluk a chtěla jsem zjistit, co se to děje. Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Co když to opravdu byla smrt, která si přišla pro mou duši? Nechtěla jsem stáhnout dolů do jam pekelných nikoho z nich sebou. Přišla jsem potichounku, jak bylo mým zvykem a sledovala jsem okolí. Byli tu vlci a vydry. Byli tu společně a povídali si. Jako by snad vydra mohla rozumět tomu, co jí říká vlk. Nezdálo se mi to. Nechápala jsem to a tak jsem si to chtěla nejprve hezky prohlédnout. Z dálky se dobře pozorovalo a jeden se nemusel zapojovat. Ta temnota ve mně se mne držela jako klíště. Používat léčebnou magii nebylo dobře, ne když jeden mohl udělat něco jiného, ale co jsem mohla udělat jiného? Bylo tak omamné vyléčit i Wolfganii, pomáhat jiným... V ten moment jsem se vždycky cítila dobře a pak puf, ten dobrý pocit byl pryč a zbyla jen temnota a prázdnota.
Neměla jsem náladu na vydru ani malá vydřátka, ze kterých bych se za normálních okolností roztekla. Wolfganie se obejvila kousek ode mne a začala mi vysvětlovat kdo to je a pak se pustila do rozhovoru přímo s vydrou. Jenže já na tohle neměla, byla jsem tak smutná a... nechtěla jsme jim to kazit. Otočila jsem se a pomalu se rozešla zpět do lesa.

//sarumen

Bylo to všechno jako v mlze. Popravdě jsem netušila, jestli za to může magie nebo jsem byla prostě jenom dneska nějaká smutnější. Ale dala bych nevím co, že to byla magie. Chtěla jsem si odpočinout, ale neměla jsem mít chvilku o samotě.Mohly umřít. Já mohla umřít. Proč jsem nemohla zachránit ostatní jako tyhle dva. Proč musí všechno kolem jenom umírat a bolet, proč nemůže být něco příjemného a klidného. Proč smrt chodí kolem tohohle hvozdu? Proč se to stalo? Proč mne provází neštěstí, kamkoli se vydám. Ten vlk, teď tohle. Co když nosím smůlu já? Co když to mne hledá smrtka, aby si vzala život, který ji unikl té osudné noci z ohně? Přepadaly mne ty nejčernější myšlenky a kromě toho, že jsem byla sama ve svých myšlenkách, jsem taky ucítila, že se ke mně někdo připojil. Mírně jsem sebou cukla, protože jsem se lekla. Byla jsem až moc zahloubaná do sebe.
"Och..." polekaně jsem houkla a hledala možného smrťáka.
Byl to jen Roland... Ne jen, byl to Roland. Smutně jsem se na něj podívala. V očích byl patrný smutek, děs a možná i zloba, potlačovaná až někam do dalekých hlubin duše. "Já... ne..." netušila jsem, jestli se svěřit Rolandovi nebo ne. Už takhle jsem se podělila více vlkům, než bylo dobré. Nejenom se svým zážitkem s tím vlkem, který mě chtěl... ale taky jsem nechtěla říkat, že moje léčivá moc si může vybrat svou daň. Mou pozornost přilákal hluk a tak jsem se za ním bezmyšlenkovitě rozešla.

//mýtina

březen 5/10
Kachničky, jak říkali malinkatým vlčátkům, mohly být někým, koho bych mohla učit. Jenomže jsem nemohla někoho učit aniž bych se nezeptala jejich matky. Nebo možná jsem se hlavně měla zeptat malinkatých vlčic, jestli se vůbec chtějí učit o bylinkách a o tom, jak někoho uzdravit. Nechtěla jsem je do toho nutit. Takhle se jeden neučil dobře, když ho do toho někdo donutil. Bylo dobré se učit, když jeden chtěl. Mohla bych se zeptat, jejich rodičů, jestli jim to nebude vadit. Teda nejdřív bych měla asi sehnat jejich tátu, abych se neptala jenom mámy, ale tak to se někoho zeptám a ono to určitě dopadne dobře. Vesele jsem pohodila ocasem, protože jsem se tohohle nápadu celkem chytila.

březen 4/10
Být Alfou? Mohla bych se stát Alfou, která bude spravovat tenhle les? Být jako Maple? Neohrožená a bojovná? Dokázala bych někoho vést? Nedokázala bych to. Ne, ani náhodou. Zavrtěla jsem hlavou nad tohle myšlenkou a vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Nedokázala jsem si ani pořádně představit, že bych měla o něčem rozhodovat. Byla jsem raději v pozici někoho, kdo se mohl jenom hezky pěkně věnovat své vlastní práci a nemusí přemýšlet o tom, co mají dělat ostatní. Takhle mi to vyhovovalo. Pracovat sama na sobě a učit se ve svých vlastních schopnostech a dovednostech. Bylo to skvělé a celkem jsem doufala, že budu moct svoje znalosti někomu někdy předat. Předat někomu to co znáte znamenalo žít navěky.

březen 3/10
Došla jsem na okraj lesa a tam jsem se otočila, abych mohla jít na druhou stranu. Nechtěla jsem působit, jako že nemám cíl cesty, takže jsem si dala jako cíl, že obejdu tenhle les dokola. Od toho velkého dubu, to bylo poměrně blízko k té malinkaté břízce a od ní už jenom kousíček k tomu, abych se mohla pustit podel okraje lesa a pak k tomu vlekému mraveništi, které podle mého názoru bylo někde v polovině cesty. Takže jsem se mohla hezky zorientovat, protože jsem tenhle les momentálně obcházela už asi po třetí. Někdo by mohl říct, že tohle místo je teď moje, že ho vlastně značkuju, ale na představou, že bych byla něčeho Alfou jsem se musela rozesmát. Smála jsem se hlasitě, ale i tak to znělo celkem dost potichu.

březen 2/10
Takže jsem se musela naučit všechno, co se dalo, abych se s tím naučila pracovat. A já se s tím naučila pracovat. Prabába mi dala seznam věcí, co můžu dělat a popravdě, pro mě bylo nejjednodušší jít se projít a prostě se porozhlédnout po okolí. Sledovat přírodu mne opravdu hodně uklidňovalo. Koukat, jak se kolem probouzí jaro bylo poměrně uklidňující. Stejně jako koukat se na to, jak se příroda vypořádává s tím špatným, studeným a uvadajícím zimním obodbím. Koukat na to, jak se ona dokáže ze všeho dostat, mi dodávalo energii a náladu. Celkem jsem se cítila dobře. Možná víc dobře, když jsem se mohla procházet, než když jsem jenom seděla a koukala do okolí.

březen 1/10

Procházela jsem se lesem, který jsem ani netušila, jak jsem objevila. Bylo to fajn, moci se takhle projít a nemuset nic řešit. Konečně jsem si mohla odpočinout od toho shonu ve smečce. Okolo malé drobotiny toho bylo tolik a popravdě jsem se snažila poslední dobou být co nejvíc prospěšná, což, ale zároveň vedlo k tomu, že jsem se cítila nějak přetaženě. Nechtěla jsem svou špatnou náladu vybíjet na někoho, takže jsem se šla projít. Občas to bylo dobře, jít se prostě jen tak projít do lesa a zkoumat svět kolem sebe. Naučila mě to Prabába. Když někdo léčí, může to na něj mít dopad. Ještě mi sice nikdo neumřel pod tlapkou, jako Prabábě, ale ono to nemuselo být něco takhle vlekého. Stačilo malé kouzlení a moje nálada se zhoršila.

Koukala jsem na ten zmatek v díře. Vypadalo to tu opravdu příšerně a hlavně jeden vlk nebyl úplně v pořádku. Wolfi taky vypadala, že má nějaký problém v tlamě. Seskočila jsem hezky do díry a na chvilku mohli ostatní vidět křidélka, která probleskla do viditelnosti, jak jsem mírně zalevitovala do díry, abych si nenabila čenich. Opravdu se ze mne stávala hotová víla, i když mi tak Nickolas říkal nejspíše jenom proto že se mu to líbilo. Usmála jsem se, ale na dojemné myšlenky nebyl úplně čas. Přistoupila jsem ke zraněnému a dala se do práce. Položila jsem na jeho tělo tlapky a zavřela oči. "Hmm, hmm.... hm..." broukala jsem si popěvek. Jako jsem to viděla u probáby. Když mě tohle učila říkala mi, že popěvek pomáhá uklidnit a soustředit mysl. Moc jsem tomu nevěřila, ale jen ze začátku, než mi to s popěvkem začalo vždy fungovat. Cítila jsem pod tlapkami hřejivá místečka, kde došlo k nějakému problému. Pravděpodobně měl poměrně dost nalomená žebra. Doufala jsem, že mu to neprobodlo plíce nebo tak něco... Dala jsem se do práce. Svou magii jsem vyslala jako zlatavý proud jeho tělem. Léčivá energie obalila jeho žebra a vnitřní orgány a začala je vracet do původního stavu. Byla to vteřinka a vlk byl zdravý jako by nic. Na těle mu zůstali možná tak jen škrábance, ale všechno, co bylo vevnitř, se vrátilo do normálního stavu. Odtáhla jsem se od vlka a otevřela oči. Najednou mě přepadl záchvat strašlivého smutku. Musela jsem zamrkat, abych rozehnala slzy. "Měl by být v pořádku," pronesla jsem s hlasem, který byl najednou strašně smutný. Došla jsem pak k Wolfi, která měla nějaký problém v tlamě. Tlapkou jsem ji pohladila přes čelist. Přeci jenom byl jazyk v podstatě vnitřní orgán, tak by to mělo fungovat. Pak jsem tlapku odtáhla a od ostatnch se mírně vzdálila. Elegantně jsem vyskočila z díry ven. Opět za pomoci křidélek, která mne nadzvedla trochu nad zem a tím snížila vzdálenost mezi mnou a okrajem. Vydrápala jsem se zpět nahoru. Byla jsem hodně smutná. Přemýšlela jsem nad tím, co se mi stalo. Nad tím vším, co jsem zažila. Tady sama nahoře jsem musela bojovat s myšlenkou na to, že bych nebyla. Jak příjemnou se zdála náruč smrti.