Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kess pronesl, že jsme přátelé a tak nemusím být formální kývla jsem hlavou. "Islin... Pokusím se, ale nemůžu nic slíbit, většinou mi to nejde přes tlamu," pronesla jsem s úsměvem, který byl trochu potutelný. Byla to pravda, většinou jsem tykala přirozeně jenom vlčatům nebo nemocným. Ťuknul si se mnou tlapkou. Bylo to hezké gesto, ale nevěděla jsem, jestli je tohle normální nebo ne.
Najednou se objevila Maple. Zjevila se jako by přišla naprosto od nikud. Sklonila jsem mírně hlavu, ale usmívala jsem se. Byla jsem ráda, že tu mám svou Alfu a nemusím se tak pořád ohlížet přes rameno, že tu je Kessel neohlášeně. Takhle mohl být i on klidnější. Ustoupila jsem trochu stranou, aby si mohli ti dva v klidu promluvit. Sedla jsem si tak dva metry od nich, abych byla na doslech, ale abych nepřekážela. Kess na mne pohlédl a já se jenom usmála, jako bych ho pobídla k tomu mluvit dál, když už se s Maple pustil do rozhovoru. Když domluvil vlk, bylo na Alfě, aby rozhodla, jestli ho tu nechá. Prosím Maple, vem ho... Doufala jsem, že se moje Alfa rozhodne tak, jak jsem já chtěla, ale kecat jsem jí do toho nemohla. Čekala jsem tedy.

Byla jsem malinko zskočená touhle situací, ale uklidnila jsem se, že Kess to bral tak mile. Byl opravdu moc hodný, to se často nevidělo. Usmála jsem se na něj a trochu sklopila očka, protože jsem si teď přišla jako někdo, kdo je divný, nenormální, protože jsem nesprávně odhadla situaci. Ale nepřišla jsem si špatně dlouho. Společenské konvence mne moc nezajímaly, ale i tak jsem věděla, že ostatní se můžou cítit zvláštně, když je nedodržuji. "Och pravda... Já... no já do hlavy ostatním vidím, ale nedělám to, přijde mi to špatné," pronesla jsem s úsměvem. "Navíc v tom nejsem ani dobrá," dodala jsem ještě, aby se nebál. Věděla jsem, že vlci s magií myšlenek jsou trochu obávaní, protože dokáží odhalit všechna tajemství jiných.
On se mne pak na něco zeptal, což mě zaskočilo. "Och omlouvám se já... Došlo mi, že jsme vlastně neřekli, že si můžeme tykat, takže jsem se chtěla chovat správně... Víš já se moc nevyznám v tom, co se sluší. Často tomu nerozumím," řekla jsem omluvným hlasem, ale nezněla jsem ublíženě nebo tak. "Já jsem Islin, pokud si tedy chceš tykat," dodala jsem a natáhla k němu tlapku.

Nechápala jsem, co se mi snaží Kess říct. "No, říkal jste, že vám Život zařídil milé setkání, ale já ho musela přerušit ne?" řekla jsem poměrně zaskočeně, protože jsem prostě netušila, jak to všechno je. A ne, že bych se chtěla nějak dohadovat, ale fakt jsem netušila. Jenomže on už mluvil o tom, že nemá přítelkyni nebo tak něco, na koho by čekal a mě to konečně došlo. Plácla jsem se tlapkou do čenichu a mírně se zachichotala, že to skoro nebylo až slyšet. "Ach, já myslela... a vy jste myslel... to je vtipné, nedopatření," zachichotala jsem se a mezi chichotem vyslovila pár neurčitých a nedokončených vět. "Víte... občas se mi některé věci pomotají, protože je nepochopím úplně dobře, ale to se stává i těm nejchytřejším, to říkala Prabába... a taky říkala, že někdo mi toho dal až moc, ale čeho, to nikdy neřekla..." pronesla jsem s úsměvem a pak zavrtěla ocasem.
Termiti byli přátelští, ale rozhodně jsem nebyla úplně přesvědčená, že by mne viděli rádi. Naposledy se vyjádřil posel od královny dost neurčitě, ale stálo to za pokud. Usmála jsem se na Kesse. "Tak jo, ale šla bych až bude po zimě, takhle na podzim to nemá cenu," dodala jsem.

Sedla jsem si a koukala se kolem. Strom byl mohutný, ale mýtinka v podstatě prázdná. Chtělo by to více květin, na jaře tu nějaké zasadím. Mohl by mi určitě někdo pomoct. Šibalsky jsem koukla na Kesse, protože se mi zdál jako vhodný adept pro plán. Mluvil zrovna o tom, že milá setkání nejsou častá a že by si Život zasloužil poděkovat. "Och..." vydechla jsem zajíkavě. "Vy jste se měl u jezírka s někým potkat a já to překazila, jak jsem přišla?" zeptala jsem se slabounkým hláskem, který byl ovšem hlasitější než normálně a byla v něm slyšet jistá úzkost. Nerada bych mu pokazila nějaké setkání nebo možná dokonce rande? "Určitě jste tam čekal na svou partnerku nebo přítelkyni a já vám to zkazila, že jsem přišla... Takové krásné místo a já to takhle zpackala, ale vynahradím vám to a nasbírám třeba květinky nebo tak něco."
Bílé rysy znal, ale termity ne. "Och jsou to moji přátelé," sdělila jsem mu. Termití královna a její společníci by se mnou nejspíše nesouhlasili, právě naopak. Vlci jim v jejich teritoriuu vadili a já nebyla vyjímka, ale ke mně se nikdy nechovali vyloženě zle, takže jsem je považovala za přátele. Všechno nakonec vzniklo z nedorozumnění a tak jsem s nimi po jeho vyřešení neměla žádná spor. A oni snad se mnou také ne. "Ale nemyslím si, že by bylo nejmoudřejší tam chodit sám, ale jestli chcete, tak vás tam vezmu... jestli tam budou," pronesla jsem s úsměvem.

Kess se smál fakt hezky. Takovím uvolněným smíchem, jako když rampouchy cinknou o sebe než spadnou ze stromů na zem. Byla jsem za něj a jeho přítomnost ráda. Byl to takový ten uklidňující příval pocitu klidu a míru. Nemusela jsem s ním přemýšlet o ničem, co nebylo přímo teď a tady. Takže jsem momentálně přemýšlela o jídle a tom, jak mám ráda plný žaludek a nemít hlad. Být ve smečce prostě mělo své velké klady. Přijde zima a být venku jako tulák bude jistě náročné... Usmála jsem se na Kesse nesměle, ale radostně, že jsem ho možná zachránila před další krutou zimou.
On pak mluvil o tom, že se u jezírka ocitl při odchodu od Života, což musel být ten velký vlk, u kterého jsem jednou také byla a který se tak představil. Jeho moci jsem věřila, protože to on mi přece dal tu magii světla... "Poděkovat? A za co?" zeptala jsem se zvědavě. Úplně mi unikalo to, že se mnou Kess mírným náznakem flirtuje. Já byla vždycky mimo oblibu a zájem vlků, takže jsem si z poklon nic moc nedělala. Když jeden dlouho žil v krkající a hýkající bandě vlků, tak ztrácel cit pro to, co se vlčicím říká a neříká. A Horda byla přesně taková banda. "Kouske jsou hory, které obývají obří termiti... od jejich královny mám tenhle věneček," řekla jsem ke květinám na své hlavě, které ovšem vypadaly poněkud zvadle, protože květy už z věnce opadaly. Něco mi ale říkalo, že najaře narostou nové pupeny a z nich se vyklubou nádherné kvítky. "No a za tím jsou pískovcové hory, kde bydlí právě ten život... No a pak je tam další spousta hor, kde jsem viděla jednou podivného bílého rysa," vyjmenovala jsem mu hory v okolí.

//Sarumenský hvozd

Skrze mlhu jsem se dobrala mýtinky, která byla krásná a naprosto prázdná, tak se mi to líbilo. Položila jsem svou svačinku na zem a odtrhla si kus, abych ho mohla sníst. "Říkala jsem, že vlků je tu spousta... hihi... a dej si," řekla jsem Kessovi, který už musel mít taky pořádný hlad. Sama jsem se svalila na zem a pustila se do jídla. Se mnou se nemusel bát ostatních, ve smečce mne skoro všichni znali, takže jsem měla jistotu, že se žádné problémy konat nebudou. A i kdyby tak to vysvětlíme a bude. Usmála jsem se na Kesse a pak začala hezku mechanicky baštit.
Mezi sousty jsem se ovšem pouštěla do hovoru. "Tak Kessi, měl jsi vůbec tam u toho jezírka s levandulemi nějaký pořízení, nebo jsi na někoho čekal?" zeptala jsem se. Možná jsem se měla ptát dřív, než jsem si ho přitáhla domů, ale co už. Já nebyla úplně myslitelka a byla jsem popravdě dost naivní, důvěřivá.

Kess se zeptal, zda tu roste něco zajímavého. "Řekla bych, že celý les je zajímavý... Každá rostlinka nebo živočich," povzdechla jsem si zasněně. Začínalo se stmívat a les házel podivné stíny, které se proplétaly. Podařilo se nám srnu dotáhnout až ke skaliskům, zde jsem doufala, že už ji pak někdo případně umístí někam do nitra jeskyně a pokud ne, tak třeba poslouží těm malým vlčatům jako něco k snědku. Sama jsem si odtrhla jednu kýtku. "Rozhodně není za co děkovat. Jídlo je nutnost a tak by se měl každý přidat tím, čím může, aby ho zajisti. A pokud nebude vadit, vezmu nám kousek ať ho sníme někde v klidu," pronesla jsem.
On mi řekl, že je nesvůj z toho, že není na hranicích. Nechápala jsem to, protože tu byl přeci se mnou a já popravdě smečkové záležitosti moc nechápala. Nebylo to tak, že bych nevěděla, že cizinec má čekat u hranic, ale spíše jsem toho moc nedbala. Byla jsem v tomhle celkem naivní a možná i slepá ke společenským rituálům, které mají nějaké přesné hranice. Pro mne Kess cizinec nebyl a nechávat ho na hranici tak pro mne nedávalo smysl. "Není se čeho bát, teď jsi tu se mnou," řekla jsem rozhodně. V ten moment se lesem roznesla spousta vytí. Někdo sem přišel a nebyl to jen jeden vlk, bylo jich více. Chudák Wolfganie a Maple budou mít dost práce. Upřela jsem pohled na Kesse. "Možná bychom mohli počkat na mýtině? Je to kousek odtud a poku by někomu vadilo, že tam jsi, vysvětlím situaci." Doufala jsem, že nikomu nebude vadit, když počkáme na odlehlejším místě než byl přímo les. "Jdeme," prohodila jsem ještě a popadla kýtu se kterou jsem se rozešla.
Kess mluvil o sběru hub, který mu někdo doporučil. Hodila jsem na něj pohled, jako bych se tázala kdo, ale pak mi to došlo a já se i přes kýtu v tlamě usmála. "Flků je ftu fpoufta," řekla jsem mu a doufala, že se kýty brzo zbavím, abych s ním mohla mluvit.

//mýtina (vím, že je Kess cizinec, ale trochu se tu v těch postech všech ztrácím, tak snad nevadí, že zamíříme na jiné smečkové území)

//Tmavé smrčiny

Táhla jsem srnku a společně s Kesselem se nám ji podařilo dopravit až do hvozdu, který by mým domovem. Na chvilku jsem srnu pustila, abych si oddechla. Nebyla jsem úplně tažné zvíře, abych mohla tahat dlouho. "Pauzu prosím," vydechla jsem jenom zadýchaně. Kožich jsem měla mokrý a těžký. Naštěstí už pršet přestalo, ale ze stromů pořád padaly kapky. "Až uklidíme srnu, možná bychom mohli vyrazit na houby... Och já vlastně zapomněla, že potřebujeme Maple nebo Wolfganii," pronesla jsem a sama sebe usměrnila. Jako bych zapomněla, že Kess musí do smečky teprve začít patřit. Chopila jsem se zase srny a začala jí smýkat směrem k úkruty.
Byla to poměrně velká fuška, ale pak už stačilo jen srnu strčit do úkrytu a bylo hotovo. "Moc děkuju za pomoc," řekla jsem udýchaně a sedla si na zem, abych si chvilku odpočala. Nebyla jsem na tohle tahání stavěná. Většinou to někdo zastal za mne, někdo silnější. Ale Kess by ji sám neodtáhl, to bylo i nad síly takového vlka, jako byl on. Takže jsem jenom trochu pomohla. "Nějaké plány až budeš ve smečce?" zeptala jsem se, aniž bych brala v potaz možnost, že ho nepřijmou nebo tu nebude chtít zůstat.

Následovala jsem Kesse. Když jsem k němu doběhla, už měl srnu čistě skolenou. Tlamu měl od krve a mluvil, ale já nejprve potřebovala udělat své. Sedla jsem si vedle srnky a tlamu dala k jejímu uchu. Mírně jsem ji hladila tlapkou po krku. Šeptala jsem jí konejšivá slova díků za to, že se obětovala, abych mohla přežít nejen já, ale i další. Děkovala jsem jí za to, že pro nás přinesla tak velký dar. Tohle jsem dělala vždycky, když jsem něco ulovila. Nebyla to jenom nějaká procedura, kterou bych rychle odbyla. Byl to rituál, který něco ve mně prostě muselo dodržovat. Pak jsem se zvedla od srnky.
Podívala jsem se na Kesse a konečně se usmála. Teď už nebylo třeba dodržovat klid v emocích. "Lovil jsi skvěle," řekla jsem mu a máchla ocasem. "Myslím, že s touhle kořistí tě jistě Maple a ostatní ocení," dodala jsem ještě. A když už jsem tak mluvila o Maple, došlo mi, že ji cítím v tomhle lese, který sousedil s hvozdem. Popravdě se mi tu ale nechtělo zůstávat a čekat na ni. Rozhodla jsem se, že bude lepší počkat doma. "Odtáhneme ji na území smečky," řekla jsem mu svůj plán a pak se dala do tahání kořisti.

//Sarumen

Usmála jsem se a zavrtěla ocasem, když Kess pronesl, že na lov jít můžeme. Byla jsem ráda. Adrenalin mi do žil tekl přímo v hektolitrech. Mírně jsem si poskočila. Kess ještě varoval, že se blíží bouřka, ale já jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Přeci jen tohle byl les a mohli jsme se kdykoli schovat. Nevěřila jsem tomu, že by nějaká bouřka mohla kácet stromy a ničit lesy. Pokud by neuhodilo a nevypukl požár byla jsem v klidu.
Zavětřila jsem a vyčenichala stádo srn, které se tu nacházelo. Nebyla jsem úplně nejlepší ve stopování, ale rozhodně jsem nebyla marná. Vydala jsem se tím směrem a zalehla do trávy. "Budu nahánět a ty ji sejmeš... Támhle ta vypadá, že by to mohlo jít," pronesla jsem tichounkým, skoro neslyšným hlasem a čenichem naznačila, že myslím srnu, která pajdala na zadní nohu. Doufala jsem, že se nám podaří ji čistě zabít a nebude moc trpět. Neměla jsem ráda, když kořist trpěla. Byla jsem vděčná za její oběť. Odplížila jsem se tedy od Kesse kolem stáda a na jeho druhou stranu, abych mohla vybranou srnu nahnat k němu.
A pak jsem vyrazila.
Ňafala jsem srně po zadních nohou. Jednu skoro nemohla zvednout, což byla naše výhoda. Stádo se dalo do pohybu na druhou stranu a tahle zůstala ponechána osudu. Teď to bylo na Kessovi, aby ukázal jak dobrým je lovcem.

//Tanebrae

Jestli bylo místo, které mne mírně děsilo, ale i fascinovalo, tak to rozhodně byl tenhle les. Ne, že bych k němu měla nějaký větší odpor, ale nelíbil se mi. Tmavé a stísněné místo ve mně nevyvolávalo nejlepší pocity. Na druhou stranu se tu dalo poměrně dobře lovit. A taky tu byl celkem velký výběr vtom, co lovit. "Milá společnost?" nechápala jsem, že tím vlastně myslel mne, protože já se považovala za... no ani ne milou ani ne zlou, prostě normální. Jenže on to evidentně viděl jinak. "V Sarumenu je každý milý, tedy nemůžu mluvit za ostatní, ale já nikoho nemilého nepotkala... navíc tam teď měla jedna vlčice vlčata, ale nemají otce... což je zvláštní, jak může někdo opustit svoje mrňata... já bych vlčata asi nezvládla, nemám na to náturu a asi už ani věk," rozhovořila jsem se a můj hlas švitořil víc, než normálně.
Les mne nutil mluvit a mluvit. Ticho by tu bylo až moc děsivé.
Ucítila jsem srnky. "Věříš si na vysokou?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu v otázce. Já bych teď celkem nějaké to vzrušení ocenila. Něco jsem si chtěla odkázat, ale co a proč? Zbytečné riskování nebyl můj povahový risk, ale potom co se mi stalo s tamtím jsem se hnala jako divá do blízkosti smrti.

//KOpce Tary

Byla jsem radostná z toho, že dovedu někoho do smečky pro změnu já. Zatím to vypadalo, že cestu světem ukazovali jen ostatní mně. Ale teď se karty obrátily a já mohla ukázat cestu někomu, kdo to možná i potřeboval víc, než kdy já. Kess vypadal jako někdo, kdo prostě po domově touží, ale vlastně ani neví, že ho chce. Nějak jsem to z něj prostě vycítila. Na empatii jsem ale já měla poměrně dobrý čenich. Ne, že bych v tom byla úplný přeborník, tak bych se neoznačila, ale rozhodně jsem vnímala víc, než jiní.
Věděla jsem, že může kdykoli odejít, ale sám se vyjádřil tak, že by chtěl někde zůstat, když už tam dá nějaký slib. "Já budu určitě ráda, pokud zůstaneš," řekla jsem a neomaleně mu tykala. Ani jsem to nevnímala jako prohřešek proti nějaké etice. Popravdě se mi s ním líbilo. Byl na mne hodný. A i když byl starší tak se mi jeho kožich líbil taky, lhala bych kdybych tvrdila opak. Navíc mne na věku nikdy moc nezáleželo. Byla jsem taková ta, co zkoumá hlavně nitro. Ale já se ani nikdy pořádně nezamilovala, protože jsem milovala všechno a všechny, i když se mne o to mnozí snažili připravit, tahle naivita mi zůstala. "Tady v řece jsou ryby, ale možná bychom měli nejprve zjistit, zda nejde smečka na lov jako celek, nemyslíš? I když máš pravdu, že by bylo lepší nepřijít s prázdnou.... Tudy," řekla jsem a vydala se trochu jiným směrem než přímo do Sarumenu.

//Tmavé smrčinz

Den střídal den. S Kessem to nějak utíkalo, což bylo fajn, ale i já si uvědomovala, že bych se měla vrátit zpět do své smečky. Moje smečka... pořád to zní dost zvláštně. Usmála jsem se na vlka a pomalu se zvedla na všechny čtyři. Bylo načase vyrazit, ale mě se nějak moc nechtělo. Bylo mi tu dobře.
Podle jeho reakce byl mým návrhem zaskočený. Asi mu opravdu nikdo nikdy nenabídnul, aby se usadil zrovna u nich. Já jen zavrtěla ocasem a doufala, že se mu nebude zdát případné odmítnutí jako špatná volba. Chtěla jsem, aby se rozhodl podle sebe a ne podle mne. Jenže kdo při smyslech by před zimou odmítl možnost teplého pelechu a plného žaludku. Když promluvil, vrcení mého ocasu se podobalo už větvím v tom největším průvanu. Byla jsem radostí bez sebe, že vůbec zvažuje možnost se k nám přidat. Navíc vypadal odhodlaně. "Pomocná tlapka se vždycky hodí... A není to přece konečný verdikt, kdyby se ti to nelíbilo, tak prostě půjdeš zase pryč," pronesla jsem vesele. "Ale třeba neodejdeš, třeba zůstaneš," dodala jsem s mírnou nadějí v hlase, která se tam vzala kdo ví odkud. "Momentálně asi bude probíhat lov, nebo tak... před zimou je potřeba se zásobit, jestli chcete můžeme vyrazit a třebe něco ulovíme cestou nebo pak se smečkou," pronesla jsem a začala skotačit směrem domů.

//Tanebrae přes Kierb

Srst mi hezky proschla, jak tu krásně proběhl teplý vítr díky Kessovi a jeho snahám aby mne zahřál. Byla jsem mu vděčná. Pohodila jsem nejistě ocasem a věnovala mu mírný úsměv, kterým jsem moc často neobdařovala svoje okolí. Kess poodešel směrem k východu a kontroloval počasí venku, které se umoudřovalo, ale pořád jsem tomu plně nevěřila, abych vyšla ven z téhle pěkné a útulné nory. Navíc teď i suché a teplounké. Trochu jsem se zavrtěla ve vlastním kožíšku a stočila se do klubíčka. Bylo to pohodlné.
Kess se na mě ohlédnul, když jsem se zeptala, jestli se můžu zeptat. Nechtěla jsem být úplně vlezlá, ale byla jsem taky strašně moc zvědavá a ta zvědavost mě kousala v hlavě svou neodbytností. "Nechtěl byste... nechtěl byste se usadit u nás v lese?" zeptala jsem se po chvilce váhání. "Říkal jste, že byste rád pomíhal vlkům a u nás se určitě místo pro někoho, kdo chce pomáhat najde..."

Ležela jsem a mírně se klepala v noře, kterou vyhloubil někdo jiný. Trochu mi přišlo, jako bych zasahovala do domácnosti do které jsem nebyla zvaná, i když tahle domácnost už nejspíše několik let neexistovala. Možná i desítek let podle toho, jak byla nora neudržovaná. Rostla tu tráva a strop se trochu drolil. Nebylo to vůbec důležité, ale i tak jsem to postřehla. Zvláštní, jak jeden dokáže postřehnout i takové detaily, když se mu nechce do hovoru. Ale proč se mi vlastně nechtělo do hovoru? Možná za to mohla blízkost, kterou mi Kess nabízel. Nebo ta špatná zkušenost tenkrát... neměla bych důvěřovat cizincům, ale přesto jsem to zase udělala.
"Zítra bude lépe," pronesla jsem ohledně bouřky vědoucně. Jako bych vážně věděla, jaké bude zítra počasí. Mírně jsem zývla a natáhla se na zem, i když jsem se stále třásla. Kess se pak přesunul trochu blíž a já se podivně napnula. Byla to reakce na zkušenost, ne úplně příjemnou. Očekávala jsem nějakou zradu a nebezpečí? Ale to by Kess neudělal ne? Když se kolem nás začal vítr vlnit tepleji a ohřál mě, uvolnila jsem se. "Děkuji," hlesla jsem šeptem. Bylo to milé a příjemné být tu takhle. "Můžu... můžu mít další vlezlý dotaz?" zeptala jsem se po chvilce.