Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zima venku byla opravdu hrozná. Foukalo a padal sníh, že naším vchodem už ani nebylo pomalu vidět ven. Ne, že bych čekala, že tu zapadneme. Pořád mohl tunel na druhou stranu vést ven nebo by nám termiti jistě pomohli. Neměla jsem tedy strach, ani v nejmenším. Jediné, o co jsem se obávala, byli nebozí tuláci tam někde venku v tom nečasu. Moje srdce bylo prostě moc velké a tak dokázalo pojmout utrpení i těch, které jsem ani neznala.
Kess se rozhodl, že bych ho mohla něco naučit. "Něco málo ano, ale nejsem tak dobrá jako Prabába nebo léčitelé. Znám jenom základní bylinky, ale vždycky mi to zatím stačilo," pronesla jsem s úsměvem. Nebyla jsem tolik skromná, kdybych měla vědomosti větší, ráda bych se jimi chlubila, ale moje vědomosti byly opravdu jenom povrchové, neuměla jsem například byliny kombinovat do složitějších lektvarů a mastí, jako to uměli jiní. Zvládla jsem ovšem ošetřit to, co bylo ošetřit potřeba. A je pravda, že léčení vnitřních zranění mi šlo velice snadno.
Kessel se začal strachovat spíše o nás než o ostatní. Čte mi snad myšlenky... Proběhlo mi hlavou, že možná zaslechl, že jsem nad tím uvažovala, ale pak mi došlo, že jsem své obavy vlastně řekla nahlas. "Asi by mi ani nevadilo, tu zapadnout do jara," vyklouzlo mi a pak jsem zrakem uhla do díry, která sloužila jako vchod a která se pomalu nořila do sněhu.

Chichotala jsem se, protože jsem si vzpomněla na všechnu tu srandu, kterou jsem si užila s hordou a všemi jejími členy. Vypadalo to, jako bych se smála Kessovi, ale já se smála těm vzpomínkám. Kess zněl dost udiveně nad mojí historkou, ale pak jsem si uvědomila, že se nakonec směje taky. "Jo ten sněhulák byl skvělý," zasmála jsem se a pak se pustila do odpovídání toho, na co se Kess ptal. "Prabába učila mě a vlastně všechny, ale já se jí dostala pod tlapky až jako dospělá, tak mě nenaučila všechno, co chtěla nebo mohla... nebyl čas, kvůli ostatním, o které se musela starat. A pak už nebyl čas nikdy," pronesla jsem smutně. Nechtěla jsem vzpomínat na to, co se stalo pak. "Ale naučila jsem se toho celkem dost. Rozpoznám různé byliny a umím se postarat i o vnitřní zranění, pokud nejsou moc vážná, zvládnu přijít na to, co je problém a vyléčit je," řekla jsem mu se zájmem v hlase. Vypadalo to že jsem vážně nadšená z toho, že se můžu o tohle podělit.
Venku jsem viděla chumelenici. Sem dovnitř se sníh nedostal, ale občas to fouklo a já se zachvěla zimou. "No, popravdě, doufám, že nikdo nezůstal venku," pronesla jsem smutně. Bylo mi líto, že se venku možná někdo třásl zimou.

Seděla jsem v útulném prostoru, který vyhloubila skupinka termitů a bylo mi to celkem příjemné tu být. Nevadila mi ani ta odlehlost a samota, i když já vlastně nebyla sama. Byl tu Kess a s ním jeden nemohl být sám no ne. Chodbou se pronal teplý vítr a to mne trochu překvapilo. Koukla jsem po očku na Kesse, jako bych se ptala, jestli v tom zahřátí okolí nemá tlapky, ale nezeptala jsem se na to. Věděla jsem, ze zkušenosti, že někteří mají problém mluvit o svých magiích otevřeně a taky o tom, že je používají a jak. Každý má svá tajemství.
"Zima bude dlouhá a plná hrůz, pokud si nedáme pozor," povzdechla jsem si. Zimu jsem neměla ráda. Přinášela jenom strádání pro všechny, kteří neměli štěstí na dobrou rodinu nebo smečku. Tuláci museli v zimě trpět a já byla ráda, že jim můžu případně pomoci najít domov nebo aspoň poskytnout chvilku odpočinku, či jim něco dobrého ulovit, aby neplýtvali energií. Pohlédla jsem na Kesse. "Hmm... než jsem byla v Sarumenu, tak jsem cestovala s jednou skupinkou potulných vlků... Říkali si Horda a opravdu jich bylo tak moc, že by na nějakou tu pořádnou hordu i měli," zachichotala jsem se potichu. "Jednou v zimě se jim podařilo postavit tak velkého sněhuláka, teda ne všem jenom mládeži, že převyšoval menší stromky v lese. A v noci jim ho někdo počůral tak moc, že se celý obarvil do žluta, byla to děsná psina," dodala jsem ještě. "Nikdy nezjistili kdo to udělal, nikdo se nepřiznal, ale já mám podezření na Prabábu, protože ta neměla zimu nikdy v lásce a tím, že stavěli toho sněhuláka se vykašlali na odpolední hodinku bylinkářství s ní. Byla naštvaná, ale nic jim neřekla a druhý den byl ten sněhulák žlutý," dodala jsem ještě s větším smíchem.

Kess mluvil o tom, že předsudky fugují takhle a vysvětloval mi to. "Hmm tak to potom nechci nikdy žádné předsudky mít," pronesla jsem po chvilce přemýšlení s úsměvem, jako by se tak šlo rozhodnout a prostě předsudky nemít. Takhle jednoduchounký byl můj život. Začala jsem hledat vchod do termitího labyrintu a Kess mezitím dělal nějakou pitomost se sněhem, ale třeba to mělo nějaký větší význam. Já svou chodbu ovšem našla a tak jsem se k ní vydala.
Bylo to tu nádherně prostorné, ale zároveň i chráněné před vším, co by se mohlo z venku přiřítit. Nějaká zimní vánice si tu na nás nepřijde. "Větší než jsem já," odvětila jsem Kessovi na jeho otázku o tom, jak jsou asi termiti velcí. "Ale neboj, pokud bychom tu neměli být, už bychom tu nebyli. Takže hádám, že opravdu spí někde v útrobách hory." Vzpomínala jsem, že posledně nás odhalili opravdu velice brzo. S Kessem bychom se nedostali takhle daleko, kdyby o tom buď věděli a nepovolili to a nebo nevěděli, ale bylo jim to jedno. Lehla jsem si na zem, bylo to tu příjemné a jeden si mohl v klidu odpočinout. Zem nebyla úplně ledová jako venku a nebylo to tu stísněné jako v úkrytu ve smečce.

// sarumen

Šla jsem za Kessem a doufala, že se nám ten útěk před zimou povede. Úkryt by mi nevadil, ale nějak mi došlo, že on není úplně mačkací se typ. Mě nevadilo ležet na někom, pod někým nebo něco mezi, ale pochopila jsem, že tady se to tolik nenosí. Vysvětloval mi rozdíl mezi zákeřnou a nezákeřnou možností použití magie. Já jsem netušila, že by v tom byl až takový rozdíl nebo že by to byl takový problém. ALe podle toho jak to říkal, to asi problém byl a velký. Jen jsem přikývla, i když jsem pořád nebyla moc přesvědčená. !Pořád nějak nevím, ale asi máš pravdu, že to není asi dobré se jen tak někomu hrabat v hlavě... hmm zajímalo by mě, jestli proto mne vlci moc nemusí," přemýšlela jsem nahlas.
Kess nás zavedl do hor, kde jsem byla dávno tomu. Termiti tu nikde nebyli k vidění, takže je asi opravdu odlákala zima někam do nitra jejich hory. To bylo dobře. Jejich kusadla jsem potkat teď nechtěla. Můj společník se zajímal o to, že tudy vážně nikdy nešel a obdivoval výhledy. Já si to pomalu rázovala směrem k vchodu, který jsem znala. "Tady bude někde jeskyně, nebo vchod do ní... a jo je tu, koukej," houkla jsem radostně a zamířila si to k vchodu do komplexu chodbiček a chodeb.

//přidala bych se na osudovku, ale nevím jak to bude v únoru s časem

Chvilku mlčel, ale pak přesto odpověděl. Bylo na něm vidět, že není úplně rád, že mi to říká, ale já z toho nedělala vědu. Ani kdyby si myslel, že je to pravda, tak bych to neřešila. "Oh," vyslechla jsem ho, ale přesto mi to nedalo. "A jaký je to rozdíl, když někdo leze někomu do hlavy, nebo když někdo bez dovolení vysuší větrem nebo mu nechá kolem nohou růst kopretiny?" podivila jsem se. Neviděla jsem v tom rozdíl. Možná to bylo proto, že jsem sama neměla žádná velká tajemství, která bych ukrývala a taky proto, že jsem byla jako otevřená kniha. Všem jsem hned řekla, co si myslím a nemusel mi tak do hlavy lést nikdo.
Kess rozhodl jít na jih a já doufala, že termiti opravdu budou už spát. Popravdě jsem tomu věřila čím dál tím víc, protože v téhle zimě museli zalézt opravdu hluboko pokud ve svých nechlupatých tělíčkách chtěli zimu přečkat. Usmála jsem se tedy a kývla. Pak jsem se rozešla za Kessem.

//Prstové hory

Mluvil o stereotypech mezi vlky a jejich magiemi. I já pár takových znala. "SLyšel jsi někdy nějaký o vlcích jako jsem já?" zeptala jsem se, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Prostě jsem to ze zvědavosti vypálila. Netušila jsem, co se o vlcích s magií myšlenek říká, když nejsou na doslech. Usmála jsem se ovšem, aby si nemyslel, že to vnímám jako něco špatného. Konec konců všichni jsme jenom zosobněním nějakých představ vlků kolem nás, dokud je nevyvedeme z omylu. A já ráda ostatní vyváděla z omylu.
Pak se konverzace zhoupla. Ale Kess se ukázal zase jako pravý přítel, když se rozhodl to dál nerozmazávat a neptat se. Kráčeli jsme lesem jeden vedle druhého a já vyprávěla. ON poslouchal. Pak do mne šťouchnul a tím ukončil celou tuhle debatu. Neměla jsem chuť na to vzpomínat a být smutná. Chtěla jsem poznávat. "Můžeme jít do úkrytu, ale tam bude možná přecpáno... Mořná bychom, ale mohli jít na jih a něco najít tam? Vyber si."

Kess mluvil a mě se to celkem líbilo. "Sedí to k tobě... máš magii větru ne?" zeptala jsem se ho s úsměvem. Většina letců měla ráda výšky, nebo jsem to tak aspoň pozorovala. Asi to k nim patřilo, ta touha po volnosti a nadhledu, který se tak moc pojil s jejich magií. "Já mám ráda zpěv kohokoli," odvětila jsem na jeho konstatování, že má rád zpěv žabek. Já ráda poslouchala všechny přírodní zvuky. Zvířata, ale i jenom to jak déšť bubnoval o listy a větve. Neměla jsem jenom ráda, když toho bylo moc a ničilo to životy. Příroda měla jistě právo na tornáda a podobné věci, ale neviděla jsem je ráda.
Pak se objevila duha a celou tuhle situaci změnila. Najednou tu nebyla taková radostná nálada. Otřela jsem si tlapkou oči, abych nebrečela. Bylo to ode mne sobecké. "Následovala jsem duhu, která vedla v jednom lese až na její konec. Ale navrcholku jsem potkala vlka, který mi... on mi dřív ublížil, nebo se o to aspoň snažil, ale mě se povedlo utéct a pak jsem ho potkala na té duze. Lekla jsem se a spadla..." vysvětlila jsem, i když to znělo podivně. Já ovšem byla celá podivná, takže mu to možná ve spojitosti se mnou mohlo přijít normální. Nechtěla jsem ho do toho úplně zatahovat, ale zeptal se.

Byla jsem ráda venku. Podzim hrál barvou a já barvu měla moc ráda. Občas jsem pohlédla na Kesse, jak se jeho kožich krásně v té záplavě barev vyjímal. Srovnal se mnou krok, což jsem ocenila milým úsměvem. Nebyla jsem úplně rychlá, co se chůze týkalo. Byla jsem najedená do sytosti a moje břicho bylo kulaťoučké a spokojeňoučké. Což ovšem znamenalo, že sem neběhala tak rychle, jako když jsem byla tulačkou. Znakem spokojenosti byla evidentně i pomalost.
Kess mne zrovna poučoval o tom, že zajímat se o to co mají jiní rádi, je známkou zájmu. "Aha," broukla jsem, protože tohle mne Prabába nenaučila. "Hmm tak co máš rád ty?" zeptala jsem se rovnou, abych na tuhle novou informaci nezapomněla. Ve společenské konverzaci jsem nebyla moc dobrá. Kess se najednou zastavil a pohled upřel někam na louku. Otočila jsem se a uviděla to... barvy. Spoustu barev. Brána z barev se ohýbala v útulném oblouku, který byl přesně jako podle kružítka. Mého společníka ten pohled uchvátil a taky to dal najevo. Nasucho jsem polkla. Jistě, že jsem věděla, co je na konci duhy. A taky jsem věděla, jaké to je z ní spadnout. "Vím, co tam je," odvětila jsem tvrdě a mírně se mi třásly tlapky. Do očí mi vtrhly nezvaně slzy, ale nebrečela jsem. "Jednou jsem z duhy spadla," dodala jsem. Nespadla jsem, on mne strčil. Strčil mne a doufal, že umřu... a já umřela... nejspíše. Ale jsem teď zpátky. Možná to nebyla smrt, možná jsem jenom na chvilku ztratila vědomí... Ale všechno v mém podvědomí bylo tak reálné. Vzpomínka na malá zvířátka, co se mne snažila upálit byla moc silná.

Listopad 3/10

Nebylo to ono, když jeden nemohl ostatním ukázat to krásné místo uvnitř, ale mohla jsem Kessovi a ostatním předat aspoň kousek. Kousek toho nádherného místa, kterým jsem byla sama. Někdo možná dokázal číst myšlenky, ale i tak by nedokázal plně pochopit tohle moje místečko, nedokázal by to, protože bych to nebyla já. Bylo by to jako koukat na nějaké krásné místo přes sklo. Mohla jsem tak Kessovi ukázat nádheru svého místa jen tím, že s ním budu trávit nějaký ten čas. A popravdě se mi s ním dobře trávil volný čas. Nemusela jsem se bát, že bych něco plácla, protože on to vždycky pochopil, i když u toho vypadal, že vůbec nic nechápe. Bylo to skvělé. Najít takového společníka se mi dlouho nepovedlo. Prabába by mi určitě vynadala nebo by se mi smála, že se zahazuju s někým, koho jsem jen potkala náhodou. Ale Prabába mi taky říkala, že náhody nejsou, tak co.

Listopad 2/10

Takových nanicovatých lesů byla celá spousta. Ne, že bych se nějak chtěla chvástat tím, že bych byla odborníkem na lesy, ale byla jsem popravdě ve více lesích než spočítám. Kess se mne ptal, jestli nemám nějaké to nejoblíbenější místečko a já ho měla. Ale rozhodně nebylo nikde venku, aby ho on mohl navštívit. Moje oblíbené místo, jsem si vždycky nosila sebou a bylo v mojí hlavě. Měla jsem ráda nerušené procházky jen sama se sebou, kdy jsem se procházela a chichotala vlastním myšlenkám, které mne provázely. Nemusela jsem mluvit nahlas ani mne nikdo nenapomínal, že mluvím moc potichu, i když jsem se snažila. Takové místo jsem měla nejraději, dodávalo mi to více energie, než jakékoli jiné místo, které jsem si dokázala představit.

Listopad 1/10

Šla jsem lesem a nebylo to tu nepříjemné. Byl to pěkný les. Hezký a zdravý les, takový se moc často nevidí. Ne, že bych já takových lesů neprošla málo. Ba naopak, prošla jsem spoustou lesů, luk, plání, hor a kolem řek a blízko moří. Procestovala jsem toho spoustu a každé místo mělo nějaké své kouzlo. Každé místo bylo speciální ať už tím, co se v něm stalo, mělo stát nebo tím jak vypadalo. Nelíbila se mi tedy představa jednoho jediného nejkrásnějšího místa. Možná to bylo i tím, že můj pohled na místo často formolovala společnost, kterou jsem měla kolem sebe a okolnosti, za které to ono místo ani nemohlo. Kdyby mohlo, tak bych se na tom místě asi nepohybovala. A nebo bych prostě jenom poodešla o kus dál. Tenhle les byl tedy pěkný jako všechny ostatní lesy, které jsem měla tu možnost za svoje léta vidět.

Kess se mne snažil rozveselit, portože jsem byla trochu smutná z toho, že jsem si uvědomila, že Maple je sama na to být Alfou. Maple to podle vyprávění Kesse asi neměla tak zlé. Měl pravdu, měla nás a koho jiného by potřebovala. I tak to pro ni ovšem muselo být velmi náročné, což i Kessel uznal. Usmála jsem se na něj. Už jsem se cítila trochu líp. "Máš pravdu," odkývala jsem mu potichounku, protože hlasitěji jsem mluvit neuměla.
On se potom vrhl na svou poslední otázku a moje odpověď ho rozesmála. "Nerada si vybírám nejlepší místo... Každé má něco do sebe," pronesla jsem když se on sám smál mé odpovědi. A pak najednou pronesl, že by měl tedy vidět všechno. Úplně jsem netušila, proč mu tolik záleží na tom, aby to místo viděl. Než jsem stihla zareagovat on se rozeběhl pryč. Já jsem tedy nemohla jinak, než se vydat za ním. A tak jsem přešla do klusu a doufala, že s ním udržím krok. "Proč to chceš vůbec vědět?" snažila jsem se za ním křiknout, ale těžko říct zda mou tichou řeč slyšel.

"To máš naprostou pravdu... Ach, jak já miluju vlčata," povzdechla jsem si. Trochu mi chybělo to, jak jsem s Prabábou učila mládež, aby se ve světě neztratila, pokud by se rozhodli nás opustit a jít si svou cestou. NUtno podotknout, že za celou tu dobu, co jsem s nimi byla odešel jen jeden a i ten se vrátil po pár měsících. Jednou člen HOrdy, vždycky člen Hordy. "Maple je jedinou alfou, nikoho jiného jsem za alfu označovt neslyšela... je na to chudák sama," pronesla jsem trochu smutně. Bylo mi líto, že Maple musí jen tak vést smečku a všechno je na jejích zádech. Muselo to být náročné a já jí to rozhodně nezáviděla.
Kess se pak zeptal na místo, které mám nejraději v lese já. Naklonila jsem hlavu a zamyslela se. "Hmm já mám ráda celý les," sdělila jsem mu. Tohle byla přesně odpověď, kteoru jsem říkala skoro na všechno. Neměla jsem oblíbená místa nebo jídla. POpravdě jsem neměla oblíbené nic, protože racionálně se o ničem nedalo říct, že je to nejlepší. Některá místa jsem pravda neměla ráda tolik, ale žádné nebylo nejlepší.