Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Za Rolandem

Držela jsem se u boku mého společníka, protože popravdě jsem se bála. Hrozně jsem se bála, že potkám jeho... Beliala. Znala jsem ho jménem a nelíbilo se mi to. Nejraději bych to jeho jméno zapomněla, ale jako by se mi vypálilo do mysli a nešlo se ho jen tak zbavit. Mírně jsem se přitiskla k Rolandovu boku. Nechtěně. Cítila jsem, že je jeho srst naježená jako bodliny. Kdyby mohla, tak by možná i propichovala na potkání. Rolandovi se evidentně nezdála příjemnou možnost, že bychom se s "ním" setkali. Byla jsem mu tedy vděčná nejen za slova útěchy, ale i za zvolení cesty, která nás tomuto setkání ušetří. "Dobře," pípla jsem jenom a následovala vedle Rolanda cestičku, která se táhla směrem na sever. Popravdě, teď se mi už nezdálo to místo tak děsivé, protože něco mnohem děsivějšího bylo u jezera. Ono někdy není nebezpečné a děsivé to nebezpečí, které nevidíme. Někdy je mnohem horší to, které vidíme všude kolem.

//Za Rolandem

//Esíčka

Kráčela jsem v tichosti za svým průvodcem. Nebyla jsem úplně natěšená na to, jít ke Smrti, proč bych se na to měla proboha těšit? Ne, jediný kdo by tam šel dobrovolně by byl blázen. Ale Roland nevypadal ani jako blázen ani jako sebevrah, takže jsem nechápala jeho záměr. Prozkoumávat zříceninu by přece nikdo normální nechtěl. "To místo je prokleté, nemám z něj dobrý pocit," pípla jsem jenom, když mi to neuměl vysvětlit. Nelíbilo se mi to. Jeden by měl mít nějaký specifický důvod k tomu, dávat svůj vlastni krk tak snadno... jako na podnose. Mírně jsem se zachvěl.
Najednou mne do čenichu udeřil pach. Ten pach jsem znala. Byl to on. Viděla jsem ho přímo před sebou, i když tu nebyl. Ale musel tu být. Nedávno. "Rolande?" kníkla jsem jako malé vyplašené vlče a přiběhla k němu blíž, rozhlížejíc se po okolí "On je tady, cítím ho," dodala jsem na vysvětlenou. Doufala jsem, že mu dojde kdo je ten "on", kterého myslím.

//Za Rolandem

//Sarumen přes tanebrae

Následovala jsem pomalinku Rolanda, který byl poměrně hodný na moje tempo a tak jsem za ním nemusela běhat. Usmála jsem se na něj, i když jsme nešli na úplně veselé místo. Právě naopak. Ohledně chrochtniček už se dál nedoptával, jenom uznale brouknul, což mi stačilo jako solidní uznání. Mírně jsem se zachvěla už jen z představy kam jdeme, ale když o tom začal Roland mluvit... jeho fascinace se mi vážně nelíbila. Co ho mohlo na té stavbě a její obyvatelce tak přitahovat? "Nemyslím si, že bys tam měl chodit, není to dobré místo," pronesla jsem potchounku, že to možná ani neslyšel. Nevědla jsem, jak mu to rozmluvit a byl na mne přeci jen tak hodný, že jsem ho nechtěla od jeho plánu více odrazovat.
Popravdě jsem prostě jenom ťapkala za ním a přemýšlela nad jeho otázkou. Kdo asi je ta vlčice, co žila uvnitř? Byla magická, to rozhodně. Byla ovšem i bohyní? Nemohla jsem mít jistotu, ale něco ve mne mi říkalo, že je tím, za co sama sebe označovala. Kývla jsem proto pomalinku hlavou. Nic jsem ale neříkala, nechtěla jsem svému přesvědčení vdechnout život i slovy.

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

"No chrochtnička, takové to malinkaté zvířátko, velikosti broučka," snažila jsem se vymyslet, jak předat informaci o chrochtničkách. "Asi takhle velký, takový šedý, tlustý," popisovala jsem a naznačovala, tlapky jsem se snažila postupně dát tak, abych dokázala předat svou vlastní znalost. Jenomže mi to moc nešlo. Nejspíš. Teda doufala jsem, že to nějak pochopí, ale kdo mohl tušit jestli to doputuje. Nakonec řekl, že je to zákeřné a tak jsem kývla hlavou. Pochopil. Aspoň to nějak doputovalo.
Pak už bylo na cestě vyrazit směrem k tomu podivnému místu, které bylo na severu v lese. Roland byl rád, že jdu s ním. "Doprovodím tě ráda, ale nevím jestli s tebou půjdu až tam... nechci to úplně prozkoumávat z blízka, už znova," podotkla jsem a podivně si povzdechla. Nelíbilo se mi to, ale nenechala bych Rolanda jít samotného. Prostě ne. Rozešla jsem se mimo les a doufala, že tahle cesta nebude naše poslední.

//za Rolandem

Roland vypadal, že se zaseknul v čase. Mě to nevadilo, taky se mi to občas stávalo. Když se proto omluvil jenom jsem se zasmála. "Za to můžou chrochtničky, to je v pořádku, občas jich taky v hlavě pár mám. Jsou to potvůrky, že," odvětila jsem mu a máchla tlapkou, jakože je to naprosto v pohodě. Každému se mohlo stát, že má v hlavě hejno chrotchtniček a pak prostě musel nějak přežít, že se na chvilku nebude soustředit na svět kolem, ale že se spíše bude muset věnovat světu vevnitř.
Můj společník pak mluvil o té stavbě na severu. Nelíbila se mi ta představa, že bych tam musela zase jít. Na druhou stranu Roland mi tolik pomohl, že by bylo neslušné ho teď nechat na holičkách a nechat ho tam jít samotného. Chvilinku jsem nad tím uvažovala, ale pak mi došlo, že bych ho neměla nechávat jen tak jít. "Půjdu s tebou, je lepší, když to budeš prozkoumávat ve dvou než sám," řekla jsem mu s úsměvem a mírně zavrtěla oháňkou.

Ten podivný brouk zmizel pryč a já opět osaměla s Rolandem, akorát teď jsem měla na hlavě věneček z květin, které krásně voněly. Pohlédla jsem na svého společníka. "Jeden by řekl, že po naší poslední návštěvě nám to sem spíš přijde sežrat, že?" pronesla jsem potichounku se smíchem, jako bych se naprosto nádherně zasnila. Nebylo na tom nic k smíchu, na té představě, že nám někdo žere domov, ale já si teď potřebovala smíchem uvolnit svoje vlastní emoce s těla, které jsem zadržovala celou dobu pobytu termita zde.
Upřela jsem očka na Rolanda, který mi řekl, že mi to sluší a že jsem se jim musela líbit. "No neříkej, že mi to sluší, ještě si začnu o sobě hodně myslet," řekla jsem mu stydlivě a zasmála se, abych zakryla rozpaky. Nikdo mi nikdy neřekl, že mi to sluší nebo jsem pěkná. Pro většinu vlků jsem byla prostě jenom ta divná, tichá nebo zmatená. Nikdy jsme nebyla ta které to sluší. "Jen doufám, že si příště pro své poselství vybere někoho... no menšího," dodala jsem. "Jaké máš vůbec ty teď plány, když nám nehrozí žádné nebezpečí? Doufám, že ne postávat tu a poslouchat moje fňukání."

Roland vedle mne nepřirozeně stuhnul a ve mně samé by se taky krve nedořezal, jak jsem se bála. Nebyla jsem popravdě vůbec připravená na to, že si pro mne přijde termit a odnese si mne někam pryč. Bála jsem se, že bych už nikdy neviděla les... a Rolanda. Byl to přítel. Nejlepší, jakého jsem tu měla. Po sestře byl jediný, který mi nějakým způsobem rozumněl. Pohlédla jsem zpět na termitisko, jak si přežvykuje kus stromu. Pokud mu můj odchod zabrání zničit tenhle nádherný domov smečky, kterou mám tak ráda, proč ne. Nadechla jsem se a čekala na svůj osud.
Jaké bylo mé překvapení, když termit odrecitoval kus naučených vět a pak mi na hlavu dal věneček z květin. Jeden by řekl, že je to divný dárek, ale květinky byly magické a nikdy neopadají, to ale zjistím až za delší dobu. Teď jsem se jenom snažila narovnat si ho tak, abych viděla. Když se mi to povedlo byl už termit i se stromem pryč. Za ním zůstala jenom rýha v zemi a polámané větve okolních stromů. Naštěstí nepokácel žádný jiný. "Och ani jsem nestihla poděkovat," pronesla jsem rozpustile. Tohle setkání mne přivedlo na jiné myšlenky.

Termit žral strom. Svačil, podle všeho. Roland nežral strom. Rolandovi se nelíbilo, že někdo žere strom. Chtěl snad Roland žrát strom sám? A termit ho předběhnul? Nebo má Roland něco proti požíračům stromů? Třeba je to nějaká fobie? Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Roland a termit. Termit a Roland. Moc jsem nechápala, proč tu jeden nebo druhý je. Jeden přišel se mnou a druhý... za mnou? Termit promluvil, jako by ho vůbec nevzrušovalo, že je větší než my a že nám tu kácí stromy, z čehož ho Roland nařknul. Pohlédla jsem na Rolanda. Vštípila jsem mu jednoduchou myšlenku. "Jestli hledá mě, tak mu řeknu kdo jsem a ty se ho nesnaž zastavit, třeba nám pak nebude demolovat les..." Doufala jsem, že Rolanda moje myšlenka v jeho hlavě nezaskočí, ale měla jsem šedá očka, muselo být jasné, že mám i magii, která k nim patří. Smutně jsem se na vlka usmála.
"Já jsem Islin, copak mi chceš? Děje se něco?" zeptala jsem se mile, protože jsem věděla, že ať se má stát, co se má stát, stane se to s mým i bez mého souhlasu. Pokud mě termit na něco potřeboval, nebylo dobré zatloukat. Ještě by to tu poničil více.

Roland byl opravdový gentleman. Na moji chválu ohledně jeho charakteru, jako přítele, se jenom mírně odmlčel. Ani se mnou nepolemizoval, ale jen divně řekl "snažím se". Mírně jsem naklonila hlavu na stranu, protože se mi zdálo jako bych cítila nějaké napnutí. Jako struna, která se v něm napnula a teď se podivně zadrnčela, jako bych na ni zahrála. Nebyl to příjemný pocit, spíše jako lítost. Zkusila jsem se natáhnout po tom pocitu. Byla to nová magie, kterou jsem ještě plně neznala, ale bylo zajímavé ji prozkoumávat. Natáhla jsem se k Rolandově pocitu. Cítila jsem, že se týkal minulosti. Že šlo i o lásku nebo minimálně hodně silný cit pro někoho dalšího... Polevila jsem soustředění, když promluvil. Jako by se struna, která vybrovala tak jasně, uklidnila.
Mluvil o tom, co všechno prožil od té doby, co jsme se naposledy viděli. Netušila jsem, kolik toho mohl jeden zažít, ale Roland toho podle vlastních slov prožil spoustu. Potkal různé vlky a dokonce si ochočil sovičku. "Och, takový přítelíček s křídli... to je perfektní," pronesla jsem s úsměvem a nadšením. Zvířátka jsem měla opravdu ráda. Možná i víc než vlky. Usmála jsem se na Rolanda, když mne do čenichu udeřil známý pach. Termiti? Co tu dělají? Najednou jsem uslyšela ránu, jako kdyby padal strom. "Co to je?" zeptala jsem se Rolanda, i když mi bylo jasné, že on nemůže vědět. Šlo spíše o řečnický obrat.
Vydala jsem se ke stromu, který padl kus od nás na zem, jako by ho něco podťalo. Na kůře stál obrovský termit a svými kusadly přímo vzbuzoval hrůzu. Vypadalo to, že tu není kvůli nějakému nepříjemnému úkonu. Spíše vypadal, že je ve spěchu, jako by něco potřeboval. A opravdu, bylo to tak. "Ach, můžem vám s tím pomoci?" zeptala jsem se potichounku a rovnou zahrnula Rolanda do nabídky pomoci. Taková jsem už prostě byla. Kdo byl blízko mne, musel se smířit s tím, že bude nucen chtě, nechtě, pomáhat.

Nebyla jsem pořád ve své kůži, ale magie odplula pryč a s ní i depresivní nálada, která ze mne dolovala vzpomínky na špatné časy. Snažila jsem se dýchat a Roland se mě snažil uklidnit tím, že vlka v podstatě označoval za schátralou existenci, která nemá nic jiného, než nahý zadek a chorý mozek. Mírně jsem kývla, ale pak... "Nikomu to neříkej prosím," odvětila jsem. Nechtěla jsem, aby se na mne ostatní koukali tak, jako se na mě teď koukal Roland. Jako na někoho, koho vám musí být líto. Na někoho, kdo si zaslouží lítost, přestože nic neudělal, jenom se něco stalo jemu. Nebyl to příjemný pohled ani pocit a já doufala, že ho nebudu muset snášet od každého ve smečce.
Roland byl dobrý přítel a já doufala, že to ví. "Jsi dobrý přítel," podotkla jsem nakonec potichu, protože mi přišlo, že tohle je věc, kterou by jeden měl slýchat opakovaně, aby se náhodou necítil nedoceněný. Jeho dodatky o tom, že je tu vždycky pro mě, jsem odměnila mírným úsměvem a pokývnutím hlavy. "Co se vůbec stalo s tebou, po těch broucích?" zeptala jsem se.

Kývla jsem jenom hlavou. "Ono k... k ničemu vlastně nedošlo... on... myslím že mi Prabába pomohla a já... no proklela jsem ho... a on... no... nemohl..." snažila jsem se vysvětlit, ale neměla jsem správná slova ve slovníku, takže jsem se musela spokojit s jednoduchým gestem tlapkou, která se ohnula směrem dolů, jako by se zlomila. Pokud Roland nebyl tupec, došlo mu to. A pokud byl tupec, doufala jsem, že se nebude doptávat. "Jenomže on... poručil mi ať ležím a ať... Ať se mi to líbí... A já... nechtěla jsem... chtěla jsem utéct... nešlo to," dodala jsem na vysvětlenou, že jsem se nemohla bránit jinak, než jenom kletbou, kterou jsem na vlka uvalila. Těžko říct, jestli ta kletba fungovala nebo v tom bylo něco jiného, ale co se dalo dělat zachránilo mě to. Nemusela jsem si prožívat to, co prožívá spousta vlčic, které potká někdo podobný, kdo svoje dílo opravdu dokoná. Já se tomu vyhla. Chtěl, ale nemohl. A to mě zachránilo.
Jenomže to, o co se pokusil, zanechalo stopu. Stopu, kterou nešlo jen tak smazat. Nešlo se jí zbavit. "Já... nechápu proč?" hlesla jsem potichounku. Přišla jsem si špinavá a naprosto definitivně odepsaná. Už jsem nikdy nemohla být pro někoho počestnou a dobrou partnerkou, protože kdo by se zabavoval s někým, kdo se dostal do takovéhle situace. "Už... už nikdy... nikdy nebudu, dost dobrá," zašeptala jsem jenom a dala tak svým myšlenkám průchod.
Roland nabídl pomoc. Byl dobrým přítelem. Nemohla jsem si přát lepšího. "Duncan... řekla jsem mu to... chtěl ho zabít... Regis chtěl... pomoct... Ale nikdo nechtěl jenom poslouchat... děkuju," zajíkala jsem se a upřela na vlka před sebou svoje obří kukadla, ve kterých by se mohl ztratit celý svět. Celá moje nevinnost přímo zářila z mého pohledu. Naivního a hloupého pohledu.

Byla jsem celá vyděšená, ale snažila jsem se uklidnit, protože na mne sáhnul. Ale nebyl to on, nebyl. Byl to Roland. Všechno bylo v pořádku. Tak proč moje tělo reaguje tak, jak reaguje. Hlava věděla, že se nic neděje. Rozum rozhodl, že situace je bezpečná. Přesto jsem se klepala, zorničky měla rozšířené a dech se nechtěl zastavit. Tak mc jsem se vyděsila. Roland něco mluvil, ale já ho úplně nevnímala. Pak začal dýchat, jako když dýchala Prabába s rodičkou při porodu... Ale já přece nerodila? Koukla jsem na něj, ale moje tělo začalo opakovat to, co dělal on. Nádech. Hlava se mi mírně točila. Výdech. Snažila jsem se kontrolovat dech, ale šlo to pomalu. Nádech. Srdeční tep se začínal uklidňovat. Výdech. Teď už jsem se nadechovala hlouběji a ne jen mělkce. Nádech. Začala se mi vracet stabilita a už se mi ani tolik netřepaly nohy. Výdech.
"Dě... děkuji," pípla jsem. Už jsem byla více v klidu. Více v pořádku. Magické účinky se společně s výdechem začaly vytrácet. Neměla bych magii používat tak často. Jenomže za to nemohla jenom magie. Mohlo za to i to, že se mě teď nemohl nikdo dotýkat. Že mi vadil náhodný dotek společníka, který bych dřív přímo vyhledávala. Mohla za to ta situace, že jsem se vyhýbala ostatním. Roland musel vědět, že nic nemám proti němu. Navíc... Byla jsem jako otevřená kniha, neuměla jsem lhát nebo udržet tajemství. "Já... on mě... chtěl mě znásilnit..." vykoktala jsem pomalounku. A bylo to venku.

březen 10/10 keziah

Nikdo nešel a vlče tu pořád bylo samo. Byla nadšená z magií, byla nadšená ze světa, ale to neznamenalo, že ho může prozkoumávat sama. Na to neměla ještě věk. "A kde máš maminku a tatínka? V jakém lesíku?" zeptala jsem se opatrně, abych ji třeba nepřipomněla, že je tu sama a ona se nerozplakala nebo tak něco. To bych nerada.
Pak jsem ji doprovodila k vodě. "Led je jenom v zimě, teď začíná jaro a to led taje a mění se zpátky ve vodu. Ve vodní hladině se tak můžeš prohlédnout, abys viděla, jak vypadáš," pronesla jsem s úsměvem a podívala se sama na sebe. Vypadala jsem poměrně dobře, zima se na mne nepodepsala tolik, jak bych očekávala. Vypadala jsem pohuble a ustaraně, ale jinak pořád stejně jako na podzim. Jenomže uvnitř jsem se rozpadala, to ovšem nebylo nic pro tohle vlčátko.

březen 9/10 keziah

Vlče se začalo vyptávat na to, jak samo vypadá. Tedy až po té co obdivně zakníkalo křídla. Znělo to jako by mu to spíše uniklo z tlamičky nedopatřením, než že by to chtělo říct. "Chceš vidět jak vypadáš? Pojď sem," broukla jsem a dovedla mrně k jezeru, jehož hladina se konečně ustálila. Mohlo se tak podívat na to, jak vypadá. "Vidíš se?" zeptala jsem se a povzbudila ji v prozkoumávání svého vlastního zevnějšku úsměvem. Netušila jsem, jestli vypadá jako její máma nebo táta, ale popravdě jsem doufala, že se to brzo dozvím tak, že si ji přijde někdo z rodičů vyzvednout. Rozhlédla jsem se kolem, ale zase nikdo.
Kývla jsem hlavou. Její otec tedy používal magie taky, což mi hledání neusnadnilo, ale mohla to být stopa. "Poušť je místo, kde je spousta písku a je tam velké teplo. A písek je tohle," pronesla jsem a ukázala na zrnka písku, která byla na dně jezera. Jezero bylo průzračně čisté a mělké, kdyby nebylo tak studené, hned bych si šla zaplavat.

Březen 8/10

Koukala jsem na vlčátko, které bylo do magií celkem náruživé. Vypadalo to, že ji magie celkem zajímají a to jsem netušila, jestli je úplně zdravé. "To... nevím popravdě, co to je, vypadá to nejspíš jako křídla, ale nikdy jsem je pořádně neviděla," konstatovala jsem. Nemohla jsem se jen tak podívat na vlastní záda a popravdě křídla bylo vidět jen, když jsem použila magii. Podle všeho to byla křídla, aspoň tak to popisovali ostatní, ale já to stoprocentně vědět nemohla. Mírně jsem se nakrčila a protáhla si hřbet. "To je moje vlastní magie, každý vlk může být obdařen magií, která je jenom jeho. Téhle jsem se naučila od jednoho vlka ve své skupině, pocházel z oblastí pouští," vysvětlovala jsem jí pomalinku.
Vzpomínala jsem na kočovnou skupinu svých přátel, náhradní rodiny dalo by se říct. Nikdy jsem je po tom ohni neviděla a chyběli mi. Hlavně Prabába, která by mi mohla říct, co s tímhle vlčetem dělat.