Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// sarumen

Šla jsem za Kessem a doufala, že se nám ten útěk před zimou povede. Úkryt by mi nevadil, ale nějak mi došlo, že on není úplně mačkací se typ. Mě nevadilo ležet na někom, pod někým nebo něco mezi, ale pochopila jsem, že tady se to tolik nenosí. Vysvětloval mi rozdíl mezi zákeřnou a nezákeřnou možností použití magie. Já jsem netušila, že by v tom byl až takový rozdíl nebo že by to byl takový problém. ALe podle toho jak to říkal, to asi problém byl a velký. Jen jsem přikývla, i když jsem pořád nebyla moc přesvědčená. !Pořád nějak nevím, ale asi máš pravdu, že to není asi dobré se jen tak někomu hrabat v hlavě... hmm zajímalo by mě, jestli proto mne vlci moc nemusí," přemýšlela jsem nahlas.
Kess nás zavedl do hor, kde jsem byla dávno tomu. Termiti tu nikde nebyli k vidění, takže je asi opravdu odlákala zima někam do nitra jejich hory. To bylo dobře. Jejich kusadla jsem potkat teď nechtěla. Můj společník se zajímal o to, že tudy vážně nikdy nešel a obdivoval výhledy. Já si to pomalu rázovala směrem k vchodu, který jsem znala. "Tady bude někde jeskyně, nebo vchod do ní... a jo je tu, koukej," houkla jsem radostně a zamířila si to k vchodu do komplexu chodbiček a chodeb.

//přidala bych se na osudovku, ale nevím jak to bude v únoru s časem

Chvilku mlčel, ale pak přesto odpověděl. Bylo na něm vidět, že není úplně rád, že mi to říká, ale já z toho nedělala vědu. Ani kdyby si myslel, že je to pravda, tak bych to neřešila. "Oh," vyslechla jsem ho, ale přesto mi to nedalo. "A jaký je to rozdíl, když někdo leze někomu do hlavy, nebo když někdo bez dovolení vysuší větrem nebo mu nechá kolem nohou růst kopretiny?" podivila jsem se. Neviděla jsem v tom rozdíl. Možná to bylo proto, že jsem sama neměla žádná velká tajemství, která bych ukrývala a taky proto, že jsem byla jako otevřená kniha. Všem jsem hned řekla, co si myslím a nemusel mi tak do hlavy lést nikdo.
Kess rozhodl jít na jih a já doufala, že termiti opravdu budou už spát. Popravdě jsem tomu věřila čím dál tím víc, protože v téhle zimě museli zalézt opravdu hluboko pokud ve svých nechlupatých tělíčkách chtěli zimu přečkat. Usmála jsem se tedy a kývla. Pak jsem se rozešla za Kessem.

//Prstové hory

Mluvil o stereotypech mezi vlky a jejich magiemi. I já pár takových znala. "SLyšel jsi někdy nějaký o vlcích jako jsem já?" zeptala jsem se, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Prostě jsem to ze zvědavosti vypálila. Netušila jsem, co se o vlcích s magií myšlenek říká, když nejsou na doslech. Usmála jsem se ovšem, aby si nemyslel, že to vnímám jako něco špatného. Konec konců všichni jsme jenom zosobněním nějakých představ vlků kolem nás, dokud je nevyvedeme z omylu. A já ráda ostatní vyváděla z omylu.
Pak se konverzace zhoupla. Ale Kess se ukázal zase jako pravý přítel, když se rozhodl to dál nerozmazávat a neptat se. Kráčeli jsme lesem jeden vedle druhého a já vyprávěla. ON poslouchal. Pak do mne šťouchnul a tím ukončil celou tuhle debatu. Neměla jsem chuť na to vzpomínat a být smutná. Chtěla jsem poznávat. "Můžeme jít do úkrytu, ale tam bude možná přecpáno... Mořná bychom, ale mohli jít na jih a něco najít tam? Vyber si."

Kess mluvil a mě se to celkem líbilo. "Sedí to k tobě... máš magii větru ne?" zeptala jsem se ho s úsměvem. Většina letců měla ráda výšky, nebo jsem to tak aspoň pozorovala. Asi to k nim patřilo, ta touha po volnosti a nadhledu, který se tak moc pojil s jejich magií. "Já mám ráda zpěv kohokoli," odvětila jsem na jeho konstatování, že má rád zpěv žabek. Já ráda poslouchala všechny přírodní zvuky. Zvířata, ale i jenom to jak déšť bubnoval o listy a větve. Neměla jsem jenom ráda, když toho bylo moc a ničilo to životy. Příroda měla jistě právo na tornáda a podobné věci, ale neviděla jsem je ráda.
Pak se objevila duha a celou tuhle situaci změnila. Najednou tu nebyla taková radostná nálada. Otřela jsem si tlapkou oči, abych nebrečela. Bylo to ode mne sobecké. "Následovala jsem duhu, která vedla v jednom lese až na její konec. Ale navrcholku jsem potkala vlka, který mi... on mi dřív ublížil, nebo se o to aspoň snažil, ale mě se povedlo utéct a pak jsem ho potkala na té duze. Lekla jsem se a spadla..." vysvětlila jsem, i když to znělo podivně. Já ovšem byla celá podivná, takže mu to možná ve spojitosti se mnou mohlo přijít normální. Nechtěla jsem ho do toho úplně zatahovat, ale zeptal se.

Byla jsem ráda venku. Podzim hrál barvou a já barvu měla moc ráda. Občas jsem pohlédla na Kesse, jak se jeho kožich krásně v té záplavě barev vyjímal. Srovnal se mnou krok, což jsem ocenila milým úsměvem. Nebyla jsem úplně rychlá, co se chůze týkalo. Byla jsem najedená do sytosti a moje břicho bylo kulaťoučké a spokojeňoučké. Což ovšem znamenalo, že sem neběhala tak rychle, jako když jsem byla tulačkou. Znakem spokojenosti byla evidentně i pomalost.
Kess mne zrovna poučoval o tom, že zajímat se o to co mají jiní rádi, je známkou zájmu. "Aha," broukla jsem, protože tohle mne Prabába nenaučila. "Hmm tak co máš rád ty?" zeptala jsem se rovnou, abych na tuhle novou informaci nezapomněla. Ve společenské konverzaci jsem nebyla moc dobrá. Kess se najednou zastavil a pohled upřel někam na louku. Otočila jsem se a uviděla to... barvy. Spoustu barev. Brána z barev se ohýbala v útulném oblouku, který byl přesně jako podle kružítka. Mého společníka ten pohled uchvátil a taky to dal najevo. Nasucho jsem polkla. Jistě, že jsem věděla, co je na konci duhy. A taky jsem věděla, jaké to je z ní spadnout. "Vím, co tam je," odvětila jsem tvrdě a mírně se mi třásly tlapky. Do očí mi vtrhly nezvaně slzy, ale nebrečela jsem. "Jednou jsem z duhy spadla," dodala jsem. Nespadla jsem, on mne strčil. Strčil mne a doufal, že umřu... a já umřela... nejspíše. Ale jsem teď zpátky. Možná to nebyla smrt, možná jsem jenom na chvilku ztratila vědomí... Ale všechno v mém podvědomí bylo tak reálné. Vzpomínka na malá zvířátka, co se mne snažila upálit byla moc silná.

Listopad 3/10

Nebylo to ono, když jeden nemohl ostatním ukázat to krásné místo uvnitř, ale mohla jsem Kessovi a ostatním předat aspoň kousek. Kousek toho nádherného místa, kterým jsem byla sama. Někdo možná dokázal číst myšlenky, ale i tak by nedokázal plně pochopit tohle moje místečko, nedokázal by to, protože bych to nebyla já. Bylo by to jako koukat na nějaké krásné místo přes sklo. Mohla jsem tak Kessovi ukázat nádheru svého místa jen tím, že s ním budu trávit nějaký ten čas. A popravdě se mi s ním dobře trávil volný čas. Nemusela jsem se bát, že bych něco plácla, protože on to vždycky pochopil, i když u toho vypadal, že vůbec nic nechápe. Bylo to skvělé. Najít takového společníka se mi dlouho nepovedlo. Prabába by mi určitě vynadala nebo by se mi smála, že se zahazuju s někým, koho jsem jen potkala náhodou. Ale Prabába mi taky říkala, že náhody nejsou, tak co.

Listopad 2/10

Takových nanicovatých lesů byla celá spousta. Ne, že bych se nějak chtěla chvástat tím, že bych byla odborníkem na lesy, ale byla jsem popravdě ve více lesích než spočítám. Kess se mne ptal, jestli nemám nějaké to nejoblíbenější místečko a já ho měla. Ale rozhodně nebylo nikde venku, aby ho on mohl navštívit. Moje oblíbené místo, jsem si vždycky nosila sebou a bylo v mojí hlavě. Měla jsem ráda nerušené procházky jen sama se sebou, kdy jsem se procházela a chichotala vlastním myšlenkám, které mne provázely. Nemusela jsem mluvit nahlas ani mne nikdo nenapomínal, že mluvím moc potichu, i když jsem se snažila. Takové místo jsem měla nejraději, dodávalo mi to více energie, než jakékoli jiné místo, které jsem si dokázala představit.

Listopad 1/10

Šla jsem lesem a nebylo to tu nepříjemné. Byl to pěkný les. Hezký a zdravý les, takový se moc často nevidí. Ne, že bych já takových lesů neprošla málo. Ba naopak, prošla jsem spoustou lesů, luk, plání, hor a kolem řek a blízko moří. Procestovala jsem toho spoustu a každé místo mělo nějaké své kouzlo. Každé místo bylo speciální ať už tím, co se v něm stalo, mělo stát nebo tím jak vypadalo. Nelíbila se mi tedy představa jednoho jediného nejkrásnějšího místa. Možná to bylo i tím, že můj pohled na místo často formolovala společnost, kterou jsem měla kolem sebe a okolnosti, za které to ono místo ani nemohlo. Kdyby mohlo, tak bych se na tom místě asi nepohybovala. A nebo bych prostě jenom poodešla o kus dál. Tenhle les byl tedy pěkný jako všechny ostatní lesy, které jsem měla tu možnost za svoje léta vidět.

Kess se mne snažil rozveselit, portože jsem byla trochu smutná z toho, že jsem si uvědomila, že Maple je sama na to být Alfou. Maple to podle vyprávění Kesse asi neměla tak zlé. Měl pravdu, měla nás a koho jiného by potřebovala. I tak to pro ni ovšem muselo být velmi náročné, což i Kessel uznal. Usmála jsem se na něj. Už jsem se cítila trochu líp. "Máš pravdu," odkývala jsem mu potichounku, protože hlasitěji jsem mluvit neuměla.
On se potom vrhl na svou poslední otázku a moje odpověď ho rozesmála. "Nerada si vybírám nejlepší místo... Každé má něco do sebe," pronesla jsem když se on sám smál mé odpovědi. A pak najednou pronesl, že by měl tedy vidět všechno. Úplně jsem netušila, proč mu tolik záleží na tom, aby to místo viděl. Než jsem stihla zareagovat on se rozeběhl pryč. Já jsem tedy nemohla jinak, než se vydat za ním. A tak jsem přešla do klusu a doufala, že s ním udržím krok. "Proč to chceš vůbec vědět?" snažila jsem se za ním křiknout, ale těžko říct zda mou tichou řeč slyšel.

"To máš naprostou pravdu... Ach, jak já miluju vlčata," povzdechla jsem si. Trochu mi chybělo to, jak jsem s Prabábou učila mládež, aby se ve světě neztratila, pokud by se rozhodli nás opustit a jít si svou cestou. NUtno podotknout, že za celou tu dobu, co jsem s nimi byla odešel jen jeden a i ten se vrátil po pár měsících. Jednou člen HOrdy, vždycky člen Hordy. "Maple je jedinou alfou, nikoho jiného jsem za alfu označovt neslyšela... je na to chudák sama," pronesla jsem trochu smutně. Bylo mi líto, že Maple musí jen tak vést smečku a všechno je na jejích zádech. Muselo to být náročné a já jí to rozhodně nezáviděla.
Kess se pak zeptal na místo, které mám nejraději v lese já. Naklonila jsem hlavu a zamyslela se. "Hmm já mám ráda celý les," sdělila jsem mu. Tohle byla přesně odpověď, kteoru jsem říkala skoro na všechno. Neměla jsem oblíbená místa nebo jídla. POpravdě jsem neměla oblíbené nic, protože racionálně se o ničem nedalo říct, že je to nejlepší. Některá místa jsem pravda neměla ráda tolik, ale žádné nebylo nejlepší.

Kess mlčel. To bylo zajímavé, protože většina vlků byka z ticha nervózní. On ovšem ne. Usmála jsem se a pohodila ocasem, protože jsem měla ticho ráda. Bylo fajn být v tiché společnosti. Teď jsem musela mluvit já. A bylo dobře, že už moje průvodcovské služby nebylo třeba. Ukázala jsem mu všechno co potřeboval nováček znát.
Kess prohlašoval že na odpočinek ještě čas nenadešel. Kývla jsem na to hlavou. "V úkrytu je když tak místo na spánek, jen teď jsou ve smečce vlčata, která porodila Marion, dcera Wolfganie, tak tam možná bude hlučněji. Maple he Alfa tu znáš, pak je tu Wolfganie to je beta. Ostatní se ti jistě představí sami," dodala jsem ještě, aby znal hlavní členy smečky. Ostatní jako Roland nebo Nick se mu mohli představit sami. "V úkrytu je taky socha na počest bývalé členky smečky, ale o tom ti vic musí říct nekdo jiný. Pak je v lese hodně mlha a občas vydra, ale ta chodí hodně s Maple. " Tak konec šmitec, řekla jsem vše. "Napadá tě ještě něco? "

//Mýtina

Vyrazila jsme z mýtiny rovnou k hranicím, abych mohla odpovědět na všechny otázky, které Kessel měl. Nejprve jsem zamířila směrem k prstovým horám. "Tady žijí termiti, nejsou úplně přtelští, ale každý má občas špatný den, no ne," pronesla jsem s úsměvem. I když popravdě jiný vlk by to asi neoznačil za špatný den, když se vás snaží rozkousnout na půlku obří kusadla. Tohle ale Kess vědět nemusel. "Výhodou ovšem je, že hory celkem hezky brání vchodu cizinců do lesa," dodala jsem a pokračovala po hranici dál. Šla jsem opatrně a pomalu, listí dost klouzalo a já si nechtěla zlámat tlapky. Občas jsem využila stromů, abych se opřela a neuklouzla. Dorazili jsme k místu, kde se uhelný hvozd a liliový palouk setkávaly. "Tady ten les je divný, nemám z něj dobrý pocit, ale naštěstí z něj neplynou ani nezvaní návštěvníci, to se ovšem nedá říct o téhle louce. Přijde mi že z luk, které jsou na téhle straně hranic plyne většina cizinců do lesa," vysvětlila jsem a ukazovala mu louky, které se nacházely na severní straně hranic Sarumenského hvozdu. Kráčela jsem podél hranice v tichosti, protože jsem nikdy moc nemluvila. Navíc tichá procházka byla fajn. "Tady najdeš ten menhir a na obou loukách je to příjemné k odpočinku, jen to není na území smečky," dodala jsem a šla jsem pak s klidem dál. Přemýšlela jsem nad tím, jestli máme někde nějaké to tiché místečko i v lese. Jenže kromě mýtiny, která byla často plná vlků, jak sám Kess pochopil, tu toho moc nebylo. Smečkový les byl velký, ale zároveň v něm byla spousta vlků. "A pak je tu tenhle les," řekla jsem a došla až k Temnému lesu. Trochu jsem se zavrtěla, ten les se mi nelíbil. "Odsud nikdo nechodí," vysvětlila jsem jenom. Cestou jsem se proplétala dost blízko různých stromů, abych roznesla svůj pach kde to jenom šlo. "Já jsem ve smečce něco jako ochranář, ale popravdě bych asi nedokázala někoho vyhnat," povzdechla jsem si.
Obrátila jsem se směrem ke Kessovi. "Tak to bych odpověděla na tvou první otázku, snad to nebylo moc vyčerpávající. Co se týče té druhé, tak míst v lese kde není nikdo moc není. Smečka je poměrně velká, takže soukromí tu je jenom poskromnu, ale mě to nevadí. Žila jsem na hromadě s Hordou, takže jsem zvyklá na nedostatek osobního prostoru, ale chápu že pro někoho kdo je zvyklý žít sám to může být šok. Kdyby sis potřeboval odpočinout Maple jistě nebude vadit, pokud opustíš les," dodala jsem potichounku. Les hezky šuměl. Noc byla klidná. Nebylo třeba nic řešit a teď byla i hranice zkontrolována.

Kess byl prostě strašně milounký vlk. Nejprve tedy přijal mé objetí a pak se rovnou vrhl do dalšího vyzvídání. Jako člen smečky na to měl právo více, než kdokoli jiný. Švihla jsem ocasem a pak tedy pokývala hlavou. "Tak, co bys měl vědět jako první, tak jsou naše hranice tedy. Nejnebezpečnější místo ti ukážu, jen co se dostaneme z téhle mýtinky," pronesla jsem a směle se pustila do odchodu z tohohle místa směrem k hranicím. Nešla jsem nijak rychle, nebylo kam spěchat. "Během hezkých dnů je tahle mýtina asi tím nejlepším místem, kde se vyhřívat a nebo mimo smečku je kousek louka a menhir, tam je to taky moc příjemné a není to ani daleko," vyprávěla jsem mu dál v odpovědi na jeho druhou otázku. Třetí si nechal pro sebe a mne poměrně dost štvalo, že to udělal. Byla jsem zvědavá, ale udržela jsem se a nezeptala se. Byla jsem si jistá, že jednou dojde na to, že budu vědět i tuhle hádanku. Nebylo tedy kam spěchat a proč to z něj loudit.

//Sarumenský hvozd

Maple byla tou nejlepší vlčicí, jakou jsem potkala. Nebo ne, neřekla bych nejlepší. Použít slovo nejlepší odsuzovalo ostatní k druhému místu a to jsem nechtěla. Maple byla prostě jako princezna. Ano, to bylo to správné. Měla dobré vystupování a byla ke všem milá. Trochu se mi zdála unavená, ale tak už to princezny mají. Neviděla jsem ji jako královnu, starou a zapšklou. Takže musela být princeznou. Usmála jsem se na ni, když mluvila s Kessem. Byla jsem ráda. Jako by to bylo malé píchnutí a šup už byl členem smečky. Zaradovala jsem se, ale jenom vnitřně. Ocas se mi rozhoupal. Maple nám nabídla jídlo. "Do úkrytu jsme také dopravili srnu, jako poděkování za to, že mne tu máte a i jako dárek od Kesse," zašeptala jsem, ale těžko říct, jestli to Maple slyšela. Doufala jsem, že ano.
Maple odešla a Kess koukal. Pak udělal krok ke mně a promluvil. Usmála jsem se, když mluvil o tom, že je jeden z nás, ale pak trochu posmutněla, když i on posmutněl a rozešla se rovnou k němu. Radost ze mne přímo tryskala do všech stran. Ani jsem se nenadála a objala ho. Netrpěla jsem na nějaké předsudky ohledně vlčic, co se hned vrhají jiným do náruče nebo dávají moc najevo své emoce. Já emoce dávala najevo pořád. Hezky voněl a příjemně hřál. Odtáhla jsem se, abych viděla jeho poťouchlý úsměv a odhodlání poznat les. "Můžu tě tu provést, co bys chtěl všechno vědět?" pronesla jsem a naklonila hlavu na stranu.