Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchat někoho jiného by mi šlo. Popravdě jsem nikdy nebyla úplně mluvka, spíše posluchač, ale tahle role mi nijak nevadila. Někomu by mohlo vadit být jen tím, co naslouchá a neprojevuje se sám, ale mě ně. Já s touhle svou skutečností byla poměrně zadobře. Poslouchala jsem tedy i to, jak Kess pronesl, že by se chtěl někde usadit a pomáhat ostatním. Usmála jsem se a letmo na něj pohlédla. "Och, to je ušlechtilé," pronesla jsem. Netušila jsem úplně jestli by to vůbec šlo pomáhat všem, někteří si pomoc nezasloužili to jsem věděla z vlastních zkušeností, které byly temnější než tahle noc, ale popravdě jako bych tady na tom místě s Kessem neměla potřebu o tom přemýšlet. Jen se mi to mihlo hlavou a bylo to pryč.
Koukala jsem na hvězdy, které postumně zmizely, jak je zalilo slunce, které vycházelo na východě a dralo se postupně směrem k vrcholkům stromů až na nebesa. Kess se mě ptal, jestli mám nějaké tajemství, které bych mu chtěla svěřit. Zamyslela jsem se. "Já nemívám tajemství... Jsem jako otevřená kniha, každý si mne může přečíst, to mi řekla Prabába," povzdechla jsem si se smíchem, když jsem na tu starou čarodějnici pomyslela. Měla jsem ji ráda, i když byla občas jedovatá, měla pravdu vždycky. "Hmm... ale... hmm... můžu vám říct něco o sobě jestli chcete?" zeptala jsem se a upřela pohled z nebe na vlka, který byl kus odemne.

Den ubíhal a mě tu bylo s tímhle vlkem vážně příjemně. Usmívala jsem se nepokrytě na něj, na přírodu kolem, na duhu, která nám pomalu zmizela ze zorného pole a rozplynula se do pryč. Mluvit se mi moc nechtělo, ale i tak jsem se do hovoru nemusela nutit. S Kessem to šlo nějak samo. Povídat si a přitom to nebyla vůbec žádná práce, jako s některými jinými, kteří měli mysl uzavřenou a zkostnatělou. "A chtěl byste? Myslím tím usadit se, když jste na to do teď neměl čas... jestli už na to teda čas máte," vypálila jsem po jeho slovech první zvědavou otázku a ani si neuvědomovala, že by to mohlo znít netaktně, šťouravě nebo až moc osobně. Popravdě, kdo by to byl řek, že takové sluníčko jako já, umí svýma dotazama tak prudce a nebezpečně pálit.
Koukala jsem pak na obluhu a on se mne ptal, co vidím. Byla noc, hvězdy všude. "Vidím... hmm... tajemství... spousty nevyzrazených tajemství. Když někdo přijme něčí tajemství, to se zamkne a zavře na nebeské obloze víte... Jistě, že to víte... Chtěl byste vědět tajemství?" zeptala jsem se ho a usmívala se dál na nebeskou klenbu nad námi.

Kess byl vážně milounký vlk. Nebyl nijak dotíravý a dokonce mi přišlo, že ho baví se semnou bavit, což nebylo obvyklé. Užívala jsem si to, ale pak přišla bouřka. Slezla jsem ze svého kamene a schovala se před dotěrným deštěm pod jeden ze stromů, který stál kolem jezírka. Byla jsem už suchá a moknout se mi znovu nechtělo. Konverzace se obrátila na mě a na termití královnu. "Ano, termití královna. Pomohla jsem jí když řešila jeden problém a tak mi za to poslala tenhle věnec," pronesla jsem a normální vlk by nejspíše vysvětlit všechno, jak se to odehrálo a co se dělo v termitišti. Jenomže já nebyla úplně ukecaná, takže jsem spíš jenom kývla hlavou a moc to nerozváděla.
A pak jsem se chtěla zeptat já, ale na co vlastně. (//Legit nevím na co jsem se chtěla ptát, sooo) Mírně jsem nakrčila čeníšek, jako bych velmi přemýšlela. "Ach... už ani nevím... Kde vlastně bydlíte?" řekla jsem nakonec trochu nepřítomným hlasem, protože jsem přemýšlela nad tím, co jsem se to vlastně chtěla zeptat. Mezitím přestalo pršet a na nebi se ukázala duha. Její barvy byly syté a byla opravdu nádherně vidět. Vykoukla jsem zpoza stromu a na chvilku zapomněla, že mluvíme. Vypadala naprosto úžasně a jako z jiného světa. Barva se rozplývala po nebi a já si užívala ten výhled.

Koukala jsme na vlka, jehož jméno mi křupalo na jazyku. Možná jsem ho trošku urazila, ale já si toho nebyla vědoma. Většina společenských narážek mi přeletěla nad hlavu, kterou jsem měla teď krásně položenou na kameni a vyhřívala se. Slunce už začínalo zapadat a noc se přikládala, ale kámen pořád sálal teplem. "Dobrá tedy Kessi," usmála jsem se na vlka, který souhlasil s tím, že mu můžu říkat takhle. Pírko se mu asi moc nezamlouvalo, ale já nebyla ten typ, co by se hned urazil. Doufala jsem jenom, že vlk bude spokojený s tím, že mu říkám Kessi a že už jeho jméno tolik nekřupe.
Jenomže pak se rozpovídal o tom, že bych sem přímo patřila. Nadzvedla jsem hlavu. "Och ne... já nepatřím pořádně nikam... nebo teď jsem v Sarumenském hvozdu, ale jinak jsem nikdy nikam nezapadala..." řekla jsem trochu zmateně. Na komplimenty mne neužilo, popravdě jsem nevěděla, jak na ně reagovat. "Och," pronesla jsem při zmíňce o věnečku a dotkla se ho tlapkou. "Ten jsem dostala od termití královny, jako dárek," řekla jsem, jako bych mluvila o počasí. Naprosto bez nějakého rozvádění. "Kessi? Můžu se Vás na něco zeptat?"

Zopakoval po mně popis blízkých ukazatelů. Vystoupivší z vody jsem vypadala, jako mokrá myš. Voda ze mne tekla, ale s každým momentem se sluníčko opíralo o můj kožich a ten krásně schnul. Bylo skvělé, že se jeden mohl po dlouhé zimě pořádně umýt. Nesmrdět a nebít upatlaný, byl krásný pocit. Netušila jsem, jak to dělají vlci, kteří žíjí celý život v horách sami. Ve smečce se aspoň dalo očistit navzájem, ale tuláci to museli mít příšerné. Musela jsem se pousmát nad vlastním směrem myšlenek.
Představil se jako Kessel. Zachichotala jsem se. "To zní zajímavě, jako když křupe větvička na zemi. Je to pěkné jméno, opravdu pěkné," řekla jsem tichounkým a obdivným hlasem, který prozrazoval, že moje mysl je opravdu takovou, jako i vypadám. Nezáludnou, trochu slabou. Usmála jsem se na vlka. "Těší mě Kessele nebo Kesseli? Můžu vám říkat Kessi?" zeptala jsem se ze slušnosti. Nerada bych dávala někomu přezdívku, která se mu nebude líbit. "Och, vy máte krásný náhrdelník... Připomínáte mi prérie... Mohla bych vám říkat i Pírko," zapřemýšlela jsem nahlas.
"Ne, ne, tohle místo jsem objevila náhodou. Potřebovala jsem se někde umýt a tohle místo se tu prostě objevilo. Příhodně... Pocházím z dálek, ale teď žiju v Sarumenském hvozdu," vysvětlila jsem a mírně se roztáhla na tom krásně rozehřátém kameni. Byla jsem příjemně rozněžnělá a unavená.

Snažila jsme se ze sebe smýt bahno, které mi ulpělo na kožichu po tom pádu. Voda byla vážně přijemná a hezky mi po ní voněl kožich. Celá jsem se do ní ponořila, abych si mohla očistit i hlavu a doufala jenom, že můj nádherný věneček nespadne. Vydržel i když jsem se ponořila mezi mýma ušima a já byla celkem zaskočena, jak dobře držel. Třeba ho nikdy nepůjde sumdat, ten termit mi ho tam dal moc dobře... Zrovna jsem si oplachovala zbytek těla, když jsem za sebou uslyšela kroky a pak hlas. Skoro jsem nevěděla, že někdo přichází. Uvědomila jsem si jeho přítomnost těsně před tím, než promluvil.
Zrovna jsem se otáčela, abych vylezla z vody, protože jsem k němu byla zády. "Och," vyšlo mi z tlamičky jenom poplašené citoslovce. Ale úsměv na mé tváři prozrazoval, že rozhodně nejsem moc zaskočena nebo rozlobena, že mne vyrušil. Jedna by se začala bát, proč ji někdo takhle šmíruje, ale já to tak neviděla. V naší hordě se každý koukal na kohokoli chtěla a kdykoli chtěl a nikdo to moc neřešil. Takže jsem možná měla snížené nároky na soukromí. "Nevadí, jen jsem ze sebe potřebovala umít to bahno," pronesla jsem s úsměvem a pomalu vykročila z vody ven, abych mohla na sluníčku uschnout. "Já jsem sem přiběhla z těch hor, támhle v dálce a ty jsou kousek od toho velkého jezera," řekla jsem s úsměvem a ukázala tlapkou do dálky, kde bylo vidět špičky hor nad stromy. Pak jsem si lehla na jeden z velkých kamenů, abych se mohla usušit. "Já jsem Islin," dodala jsem jen tak mimoděk.

//puff na tinferiu

Běžela jsem z kopce ani jsem netušila jak rychle. Popravdě jsem chvilkami ztrácela i pojem o tom, jak a kam běžím, prostě jsem běžela a najednou jsem pod tlapkou neměla skálu, ale bahnitou hlínu a...škop....upadla jsem. Podvrtla se mi tlapka a já se zabořila do hlíny, která byla měkkounká jako by ji právě prolila dešťová průtrž. Spadla jsem na zem a mírně se zakutálele, než jsem se zastavila na pevné zemi. "hihihi," zasmála jsem se. Občas bylo hezké se takhle zasmát jen tak, z ničeho nic. Prostě si užívat života a smát se. A že já se smála ráda.
Pomalu jsem se zvedla na tlapky a vyrazila směrem k jezírku, které bylo kousek ode mne, abych se tam hezky očistila. Neměla jsem ráda kožich plný nepořádku. Jezírko bylo obklopeno levandulemi, které zde kvetly, jako by vítaly jaro. Jejich vůně byla příjemná a já se musela usmát. Pak jsem se pomalounku začala přesouvat do příjemné vody, která hezky chladila a příjemně voněla. Navíc jako by mi její klidná dlaň pokryla všechny škrábance a ty se zatáhly, přestaly bolet a svědit. Užívala jsem si klidnou koupel.

//Zrcadlovky přes Mahtae

Poslouchala jsem tomu, co mi vyprávěl Regis. Bylo to fajn mít takového dobrého společníka, který si rád povídá. "Takže vládla matka? To je zajímavý, většina společenství to má tak, že vládne vlk a ne vlčice," pronesla jsem jeden ze svých náhodných faktů, kterými jsem oplývala. Mírně jsem se musela ohlížet jestli jde pořád za mnou. Cesta tu byla poměrně náročná, můj orientační nesmysl zafungoval a my šli špatným směrem. Jenže já si to neuvědomovala.
"Já nechtěla poznávat něco jiného. Chtěla jsem zůstat doma, ale... moje sestra starší odešla a tak jsem se měla stát Alfou a uměl by sis mě představit jako Alfu?" zasmála jsem se té představě, protože blázínek jako já by nemohl nikomu radit nebo říkat co má či nemá dělat. To by nikdy nemohlo fungovat. "Ale aby se mohla stát Alfou moje mladší sestra nebo bratry, musela jsem zmizet, takže jsem se rozhodla vyrazit do světa a najít sestru, která odešla... Hmm asi je to zamotané, moc sester co," zasmála jsem se hihňavě jako malá školačka.
Naslouchala jsem jeho vysvětlení a tiše pokračovala směrem dál. Nehodlala jsem nijak zvlášť spěchat, ale pak mi podklouzla tlapka na kamanech. "POTKÁME SE DOLÉÉÉÉ!" houkla jsem na Rolanda a utíkala směrem z hory dolů, abych si nenabila čenich. Musela jsem běžet tlapku za tlapkou velkou rychlostí, abych prostě nespadla. Podvolit se rychlosti bylo zajímavé.

//Puff k jezírku na tinderiu

//dlouhá řeka přes vodopády

Poslouchala jsem to, co vysvětloval Roland. Znělo to zajímavě. Mluvil o tom, jak ho vychovaly, že ho strkaly do nějaké formy, což mi přišlo docela brutální, co když měl někdo kila navíc? To mu je ta forma ucvakla nebo? Pak mi došlo, že to asi myslel jenom jako obrazné pojmenování a musela jsem se uculit vlastním hloupým myšlenkám. "Já nikdy nezapadala, takže bych asi byla s těmi, co nesmí dělat ostudu," pronesla jsem zamyšleně. Jaké to asi bylo být stranou a jenom tak nahlížet na svět ostatních skrz pomyslnou klíčovou dírku.
Roland pak mluvil o tom, že nebyl doma spokojený a že utekl z domova. "Já taky utekla," prozradila jsem mu něco ze svého života. Nešlo tak úplně o to, že jeden utekl, já se chtěla vrátit, ale už jsem tak nějak nemohla. Svět mne moc změnil a já doufala, pořád jsem doufala, že najdu sestru. "Někteří vlci se prostě narodí krutí, ale některým je krutost dána výchovou. U vás doma za to možná dospělí nemohli, že byli krutí... Protože někdo byl krutý na ně před tím a na ty před tím byl zase někdo krutý, takže pak neuměli dělat něco jinak, než krutě," pronesla jsem a pokračovala dál k řece a do hor.

//zrcadlové jeskyně přes mahtae sever

//Ragarské pohoří

Naslouchala jsem Rolandovi, který se zprvu zdráhal odpovídat, ale pak se konečně pustil do slov. Mírně jsem se rozklusala, abychom kolem řeky neběhaly moc dlouho. Klikatila se a já poslouchala Rolandův hlas. Jeho vyprávění o rodné smečce mi nepřilšlo nezajímavé, jak sám avizoval. Právě naopak. Zajímalo mne, jak to fungovalo jinde. Sama jsem pocházela ze smečky, kterou jsem opustila, abych nemusela dělat Alfu a mohla to přenechat schopnějším. A pak jsem potkala skupinku potulných kejklířů, kterým nějaké Alfování bylo úplně jedno a všichni byla jedna velká rodina. Možná že jsem více jako rodinu brala Hordu, než mou rodnou smečku s bratrem a sestrou, které jsem v ní zanechala. Kdo ví, jestli se z brášky stal obávaný alfák nebo ne.
Cesta nás vedla ke kaskádám, které jsem se rozhodla poměrně ladně zdolat. "Přijde mi, že tvoje rodina byla opravdu hodně zaměřená jenom na to, jak se zlepšovat... ale to není nic špatného. Někdy je to nové dobré, pokrok a tak... Ale jak se ti to líbilo? Sem s novým, pryč se starým zní... trochu krutě," dodala jsem nakonec po chvilce ticha a rozklusala se přes louku.

//Rozkvetlé louky přes kaskády

Usmála jsem se na Rolanda, i když se náš rozhovor začínal stáčet k něčemu, ne úplně příjemnému. Byla jsem ráda, že ho vidím a neptala se ho na setkání s tou podivnou vlčicí, ani na nic jiného, co se toho týkalo. "Každá skupina má asi svoje vlastní zvyklosti," shrnula jsem to s úsměvem. "Ale pokud bys chtěl, ráda bych se dozvěděla o té tvojí... Ráda zkoumám nové věci, nové kultury a společenství, je to zajímavé," podotkla jsem rychle, abych nějak ukázala svou zvědavost, která za posledních pár měsíců nebyla úplně uspokojena. Všechno se tu dalo vysvětlit nebo se ostatní nechtěli dělit o své zážitky. Tohle byla příležitost a já se jí chopila.
"Možná bychom měli vyrazit zpět domů, co myslíš?" navrhla jsem a pak se zvedla, abych začala postupovat kolem úpatí hor zase směrem zpátky na jih. Věděla jsem, že stačí jít na jih a dojdeme do Sarumenského hvozdu, takže jsem popravdě ani moc neřešila, jestli půjdu stejnou nebo jinou cestou jako sem. Nechtěla jsem jenom jít přes ten děsivý hvozd. Zvolila jsem cestu k řece a od ní jsem doufala, že se dostaneme dál.

//Dlouhá řeka

Tím jak jsem Rolanda ignorovala mě trochu překvapilo, že promluvil. Trhla jsem sebou, ale jenom malinkato. Na jeho přítomnost jsem prostě zapomněla. Pohled na něj a jeho sovičku mne ovšem uklidnil. Vyskočila jsem hned na tlapky a objala ho. Bála jsem se totiž, že se mu něco mohlo v té podivné jeskyni stát a teď byla tady zdravý a celý. Netušila jsem, jestli nepřekračuju tím objetím nějkou společenskou normu, ale popravdě... na normy já úplně nebyla. Bylo pěkné cítit přítelovi teplo na svém kožichu a nasávat chvilku jeho vůni takhle z blizounka. Bylo pěkné mít přítele.
Pak jsem se odtáhla a usmála se na něj. Nechtěla jsem se úplně ptát, jak to šlo, takže jsem jenom pohodila radostně ocasem. "Tohle říkala Prabába, když... když jsme se s někým loučily. Byla to poměrně velká slavnost. Ohně hořely, jedlo se a vyprávělo. A čekalo se na konec dne. Pak se západem slunce bylo poslední rozloučení a tam Prabába říkala tohle. Ani nevím proč to říkala," vysvětlovala jsem mu, jak v mé hordě probíhal pohřeb. Popravdě jsem netušila, jestli se to drží i tady nebo prostě jenom bez ceremonií někoho zakopou...

Východ slunce se pomalu otočil v západ slunce ani nevím jak. Možná jsem tu seděla opravdu celý den a koukala na tu nádheru, čekajíc na svého přítele, který odešel kdo ví kam a kdo ví proč. Netušila jsem, co Roland hledal. Jestli nějaké dávno skryté tajemství nebo tajmený poklad na konci duhy... na to se mohl rovnou zeptat a odpověděla bych mu, že žádný poklad na konci duhy není a že ho hledá marně. Na konci duhy čekalo jen utrpení.
Něco si chtěl zřejmě tenhle vlk s podivnou malou sovičkou dokázat.
Vítr mi vanul kolem tváří a hrál si s mojí srstí. Slunce zapadalo a já vdechovala každým pórem poslendí momenty tepla, které nechávalo na mém těle. Koukala jsem dál a dál i v momentě, kdy ke mně přišel onen vlk se sovičkou, na kterého jsem tu čekala. Ale čekala jsem tu vážně na něj. V nose mne zašimral jeho pach a já nic neříkala. Ještě chvilku... ještě chvilku si užívat tenhle krásný okamžik ticha a bytí. "Jak hrdina padlý je ten den při příchodu noci, vzpomínáme, milujeme, není nám pomoci," zabroukala jsem si.

//Jedlový pás

Hory byly chladnější, ale taky tu byl požehnaný klid. Mírně jsem se usmála, protože ze mne spadla všechna ta tíživá atmosféra, která na mne dopadala v tom příšerném lese a kolem jezera, kde byl on. Raději na to nemyslet. Došla jsem poměrně daleko od lesa a pak jsem se posadila na chladnou zem. Slunce začalo zrovna vycházet, takže jsem se zahleděla do dálky. Sledovat zrod nového dne bylo, jako bych se ocitla těsně vedle Prabáby. Jako by mi prozrazovala, co která bylinka znamená jako tenkrát na různých loukách, pláních a mýtinách. Jako bych byla konečně zase doma. Nový den se svým klidem a září přinášel energii, kterou jsem tak moc potřebovala. Pokaždé noci přijde světlo, po každé bouřce vyjde slunce. Usmála jsem se, protože tahle slova používala Prabába vždy, když někoho něco trápilo. Hlavně když to byl někdo z mladších, ale pomáhala tak překonat strasti i dospělým. Jak moc my chyběla.
Z lesa jsem slyšela svoje jméno, ale nemohla jsem se odtrhnout do pohledu na východ slunce. Navíc i kdybych křičela, tak by mne Roland neslyšel. Popravdě jsem doufala, že si mne najde nějak sám. Já byla dokonale unesená a nemohla jsem myslet na to, že je třeba zraněný po setkání s tou podivnou vlčicí v té podivné jeskyni. Ne, teď bylo v mojí hlavě jenom slunce, energie a pozitivno.

//Severní galtavar

Les byl nepříjemné místo a když jsem věděla, že se tu kolem potlouká ještě "on", tak jsem prostě nemohla být v klidu. Mírně jsem se chvěla a cítila jsem se nesvá. Nelíbilo se mi to tady. Jenomže Roland tady chtěl něco najít, možná si něco dokázat. A já souhlasila, že půjdu. Teď jsem svého rozhodnutí ho doprovodit litovala. "Měly bychom jít pryč," pípla jsem jenom a strach byl znatelný nejen v mém hlase, ale jako by se dostal i do mého pachu. Nelíbilo se mi tu. Jenomže Roland pořád hledal to něco, co nedokázal popsat. Roland se rozhodl jít dovnitř. Blázen. Zastavila bych ho, kdybych k tomu měla sílu. Jenomže sílu jsem neměla. Chyběl mi jakýkoliv odpor, který bych mohla použít k zastavení tohohle blázínka, který se vrhal přímo k smrti.
"Počkám," pípla jsme jenom, ale hned jak se jeho ocas ztratil z dohledu jsem vykročila pryč. Nemohla jsem tu zůstat. Nešlo to. Chtěla jsem na něj počkat a snažila se svoje tlapky zastavit, jenomže mne neposlouchaly. Jako by něco táhlo moje tlapky pryč samo od sebe. Nemohla jsem se zastavit. Určitě to zvládne a bude to lepší, když bude sám a nebudu mu tu překážet a on si mě pa knajde určitě. Musela jsem se přesvědčit, že to co dělám je dobré.

//Ragar