Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kess si prohlížel okolí a já si mírně tlapkou upravila věnec na hlavě. "Tenhle les podle mého názoru už nějakou tu zimu přežil a přežije jich ještě spousty po tom, co tu nebudeme," pronesla jsem zvonivě, i když byl obsah mých slov pochmurný. Smrt jsem možná nevnímala jako ostatní, brala jsem ji spíše jako součást života a možnost navrátit se k něčemu, z čeho jsem všichni pocházeli. Příroda dává, příroda bere. Usmála jsem se na okolí a pak čekala, až se Kess rozhodne, kam budou naše kroky směřovat dále. Nehodlala jsem ho dál tedy ovlivňovat a čekala, než promluví.
Úkryt zamítnul, čemuž jsem se nedivila. Předpokládala jsem to. Když jsem se pustila do vytí všimla jsem si jeho pohledu, který byl... no zvláštní, ale já si spíše myslela, že ho třeba zebou tlapky. Když pronesl, že půjdeme někomu naproti, znovu jsem kývla a rozešla se. Po chvilce jsem se ovšem zastavila. "Och vidíš to!" houkla jsem na Kesse a pohled upřela k vysokému smrku. Z jeho větví a jehliček se spouštěly obrovské rampouchy. Působilo to obyčejně, ale já na to zírala jak na zjevení. "Tudy muselo proletět hejno rampoušníků, podivné potvůrky. Když si jeden nedá pozor a projde jejich hejnem, může se stát, že velice rychle onemocní," dodala jsem na vysvětlenou. "Raději pojďme pryč." Rozešla jsem se.

//Prstové hory

Cesta utíkala pomalu a byla náročná, i když více sněhu se objevilo až když jsme přešli úbočí prstvých hor na stranu, kde se rozléhal zbytek kraje a i Sarumenský hvozd. Vešla jsem do lesa a oklepala se, protože sníh jsem měla snad úplně všude. Celou cestu jsem nemluvila a snažila se nezmrznout. Jenže i pobyt venku si na mne začínal vybírat trochu daň. Cítila jsem, jak na mne leze nějaká nemoc. Svaly se mi napínaly a tuhly. V nose jsem měla podivný tlak. Nebylo to nic příjemného a já doufala, že se z toho nerozjede nachlazení nebo něco horšího.
Konečně v lese jsem se otočila na Kesse. "Do úkrytu nepůjdeme, tam bude teď nejspíše narváno, tak ať se nemusíš mačkat... Pokud tedy nechceš jít poznávat nové vlky a vlčice ze smečky," pronesla jsem s úsměvem. "Nerada bych si tě uzurpovala," dodala jsem čistě s praktického hlediska. Pokud tu chtěl žít, měl by se seznámit i s dalšími vlky. Ale chápala jsem, že on nebude chtít být zase zalezlý v úkrytu. "Hmm možná najdeme někoho tady v lese." Zvedla jsem hlavu a pustila se do vytí. Táhlé a nevýrazné Auuu mohl někdo zaznamenat, jen když se snažil. Tak potichu jsem vyla. V lese to vonělo různými pachy, ale já se ještě nikam nerozešla, kdyby náhodou Kess měl jiné plány. Třeba odejít...

Probudila jsem se v teplém úkrytu, od kterého nedopadalo skoro žádné světlo. Vchod byl zavátý a já doufala, že se odsud vykopeme. Nechtěla jsem se ovšem ještě hýbat. Kess pod mou vahou spokojeně oddechoval a já jenom sledovala, jak se sněhem dovnitř derou první paprsky. Jenže sníh je lámal a tak se vytvořilo sněhové okno, za kterým jsem tušila rozzářený široširý svět. Paprsky ovšem dlouho nezůstaly a zase zmizely. Venku jsem slyšela silné hučení větru. Něco mi napovídalo, že venku bude peklo. Naštěstí tohle byl jih a tak jsem doufala, že zvládneme společně přejít z tohohle teplého místa do lesa, který byl kus od nás.
Koukla jsem se na Kesse a pomalu se zvedla. "Dobré ráno," broukla jsem a prokřupala si svůj vlastní hřbet, než jsem se pustila do práce na východu. Naštěstí sněhu nebylo mnoho a já se po chvilce prohrabala ven. Vystrčila jsem hlavu a nadechla se ledového vzduchu. I tady na jihu to vypadalo děsivě, byť sněhu nebylo tolik. Jak to vypadalo na severu jsem nechtěla ani jenom trochu přemýšlet. Ne, pak bych se musela bát o své přátele, kteří měli smečku více na severu. Vylezla jsem ven a počkala na Kesse. "Měli bychom jít zpět do smečkového lesa," navrhla jsem. Z hor jsem viděla, že venku v kraji zuří opravdu spoušť. A kdo ví, jestli se nepřesune i sem k poušti.

//Sarumen

//loterie 3/5

Byla jsem ráda, že jsem uvnitř. Cítila jsem v kostech, že přijde něco nepřirozeně krutého. Chlad se mi kradl do kostí i do srdce a já mírně trhla uchem, když jsem si uvědomila, že tohle nebude jen tak nějaká malá sněhová bouřka. Kess mezitím mluvil a já mu byla vděčná, že rozptyloval moje obavy alespoň slovem. Z jeho těla vyzařoval jistý strach a nepohoda. Být uvnitř mu překáželo. "Můžeme jít ven, ale obávám se, že se žene bouře," sdělila jsem mu svou obavu, ale byla jsem připravena odejít, pokud si to bude přát. Do Sarumenského lesa to naštěstí nebylo nijak daleko, takže jsem doufala, že tam můžeme dojít a schovat se případně pod stromy.
Poslouchala jsem jeho slova s úsměvem a když prohlásil, že se prospíme a pak půjdeme přikývla jsem. Byla mi ovšem trochu zima, což bylo pro spánek nepříjemné. "Nevadilo by ti, kdybych si lehla k tobě? Je mi zima," pronesla jsem a ani nečekala na souhlas. Zvedla jsem se a došla ke Kessovi. Dopadla jsem na zem a částečně na něj a zavrtala se mu do kožichu. "Dobrou," zívla jsem ještě a usnula. Naprosto jsem ignorovala nějaký jeho osbní prostor nebo to, že by nemusel mít rád kontakt. Pokud mne horda něco naučila, tak to, že osobní prostor je relativní pojem.

leden 2/10 saturnus

Koukala jsem na vlka trochu možná zmateně, když začal tvrdit, že si poradí. Nezáviděla jsem mu to ani trochu. Muset se takhle plahočit s vědomím, že už třeba nikdy nebude vidět. To musí být dost nepříjemná vyhlídka. "A co když takhle zůstanete navždycky? Co když jste se zaseknul a teď budete navždycky neviditelní.... Ostatní do vás budou narážet a budete už navždycky žít jenom jako nějaký duch z hůry... A co když na vás něco spadne a nebudete moct mluvit, tak vás tam nenajdou a vy umřete prostě jako vysušená rozinka někde pod kmenem stromu, ale nikdo o tom nikdy nebude vědět a vaše rodina si bude myslet, že jste ji opustil a..." pusa mi jela a až teď mi došlo, že vykreslovat takovéhle scénáře rozhodně není to nejlepší a tak jsem raději zacvakla čelisti. Někdy mi pusa jela víc, než hlava. A emocionální soucit jsem měla na úrovni brambory.
A tak jsem seděla a čekala a doufala. Mluvil o tom, jak se mu to daří a pak puf, byl spátky. Vyskočila jsem na všechny čtyři a zavrtěla ocasem. "Výborně, neumřete pod kmenem stormu jako neviditelná placka!" zaradovala jsem se. Byla jsem ráda, že je zase vidět a nemusím si představovat, jak jdu jeho rodině říct, že už ho nikdy neuvidí.

loterie 5/5

Kývla jsem hlavou. "Určitě nějakého dobrého léčitele někde seženeme, jeden byl u nás ve smečce, ale neměla jsem moc času se s ním seznámit, protože mi pak bylo nějak zvláštně," pronesla jsem a hodila to stranou, jako by se jednalo o nějaké dámské problémy, o kterých se nechci bavit. Kess taky nemusel vědět všechno. Já jen doufala, že takového léčitele bychom mohli najít někde blízko, nechtěla jsem už moc opouštět území smečky, i když teď jsem byla mimo něj. Musíme se zase brzo vrátit, než nás budou hledat a nebo se budou bát, že se nám něco stalo v tom sněhu. Venku pořád mrzlo a já neočekávala, že se to bude zlepšovat.
Kess mne vytrhl z myšlenek tím, že promluvil. "Hihi," zachichotala jsem se. "Možná to taky souvisí s magií. Ty jsi magie větru, máš rád volnost, pohyb a tak i otevřený prostor. Já mám magii myšlenek, zajímá mě nitro a to, co je ukryté a schované a tak mi vnitřní prostor tolik nevadí, spíš mne láká," pronesla jsem svou domněnku s úsměvem, jako bych mu recitovala nějakou zajímavou báseň nebo se bavila o nějaké zábavné příhodě. "Navíc jsi dobrá společnost."

leden 1/5 loterie 4/5

Koukala jsem na vlka, který byl pořád neviditelný a trochu mě to štvalo. Ne, že by mne to vytáčelo moc, ale... no tohle se prostě ve hře nedělá ne? Vlk ovšem pronesl, že takhle to není úmyslné. Že magii neovládá a že neví co s tím. Naklonila jsem hlavu na stranu směrem, kde jsem podle stop tušila, že by mohl postávat. "Aha... to mě mrzí, ráda bych pomohla, ale vážně nevím jak. V magiích se moc nevyznám," pronesla jsem smutně a usmála se na vlka, protože jsem doufala, že aspoň úsměv ho trochu rozveselí.
Najednou se vlk zhmotnil a pak zase zmizel a zhmotnil a zmizel. Probliknul jako světluška, které došla šťáva v zadečku. "TEĎ!" houkla jsem. "Teď jsi byl vidět, ale už zase nejsi... mrzí mne to," pronesla jsem konec věty smutněji. "Ať jsi udělal cokoli, tak tohle bylo přesně ono... Zkus to udělat ještě jednou, třeba se ti to povede, když to uděláš znovu... Co si vlastně udělal?" vychrlila jsem na vlka, nebo spíše na prázdné místo, kde vlk měl být,

4/10 prosinec saturnus

Vlk zmizel a to nebylo fér. Neměla jsem ráda hry, které nebyly fér. Taky bych mohla něco udělat magického, abych vyhrála, ale proč bych to dělala, v čem je ta zábava. Přestala jsem tedy za vlkem utíkat a i když jsem viděla jeho stopy sedla jsem si na zem a očekávala, že se zase zviditelní. Odpovědí mi ovšem byl hlas. Už jsem se nadechovala, že něco namítnu, když si sám povšiml toho, že není vidět. A pořád se nezviditelňoval, jako by se chtěl před mou maličkostí schovat. Třeba si nechce povídat nebo tak něco. Tak ale máme snad nějaké normální způsoby jak někomu říct, aby si hleděl svého ne? I když je pravda, že já jsem v tomhle taková neporozumím všemu, tak třeba se mi snažil říct, abych se s ním nebavila. Vlk mezitím tvrdil, že se snaží zviditelnit. "Jestli ses se mnou nechtěl bavit, tak se omlouvám, nemusel jsi používat magii..." zašeptala jsem. Asi to byla moje chyba, že se semnou nechtěl bavit, neměla jsem po něm házet tu kuličku. Zoufalství ve vlkově hlase jsem nějak přešla, neměla jsem ten cit, abych dokázala být empatická k ostatním. Občas jsem prostě některé náznaky nechápala.

prosinec 3/10 saturnus

Hrát si ve sněhu mne bavilo snad vždycky, ale nechtěla jsem nikoho do hry nutit. Takže jsem jenom doslovně hodila první výstřel a čekala, zda se toho vlk chopí nebo mne prostě odmítne a na hru se vykašle. Podle jeho slov ovšem nic takového v plánu neměl a tak jsem jenom nadšeně vrtěla ocasem a doufala, že stihnu případnému útoku uhnout. Jedna z jeho kuliček se na mne vyřítila a já se pokusila uskočit, ale jak jsem byla v pozici "jdeme si hrát", tak jsem nestihla uhnout zadní částí rychle a kulička se rozprskla přímo u kořene mého ocasu.
Doskočila jsem do sněhové závěje vedle, ale to už mým směrem letěla další kulička. Ta ovšem měla špatný směr a tak jsem nemusela ani extra uhýbat, aby dopadla do sněhu a udělala za sebou jenom malou trasu pomačkaného prašanu. Uplácala jsem rychle svou kouli a namířila a....ale byl pryč. Vlk zmizel tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla. Očima jsem skenovala sníh a najednou... v jednom místě jako by se z ničeho tvořily ve sněhu otlačky pacek. Mrskla jsem kouli vší silou tím směrem a doufala, že třeba neviditelného vlka dostanu. "Hej používat magii není fér!" pronesla jsem uraženě, ale těžko říct jestli mě slyšel, neuměla jsem křičet.

prosinec 2/10 saturnus

Koukala jsem na mou sněhovou kouli, která se rozprskla o vlkovo stehno. Začala jsem se chichotat, když poděšeně vyjekl. Na chvilku se mi zdálo, že dokonce samotným leknutím vypařil svou maličkost do vzduchu, ale to se mi nejspíše jenom zdálo. Zavrtěla jsem nad svou vlastní zmatenou myslí hlavou a jen se dál chichotala vlkovi, kterého jsem svým počínáním celkem dost rozhodila. Z nějakého důvodu se omlouval on mne, což mi přišlo roztomilé a celkem nepochopitelné. Čekala bych kdyby se naštval, ale on se omlouval. Zvláštní. Nedal mi ovšem moc času na to, to studovat a už vypadal na to, že se pustí do boje. Přešlápla jsem, mírně se předními tlapkami přikrčila a zadní nechala stát, takže se moje záda prohnula a já vypadala jak bobová rampa pro křečky. Vlk už patlal svojí kuličku. Zavrtěla jsem hravě ocasem a čekala, jestli ji hodí a zda se trefí nebo netrefí. Zakoktal se když se snažil zeptat, jestli tohle dělám času. Jenom jsem zakývala hlavou a mírně nakrčila čenich, "možná", říkala jsem tak pantomimicky.

prosinec 1/10 saturnus

Přišla jsem k jezeru, což bylo krásné místo. Opravdu krásné. Od lesklé plochy se odráželo slunce, které normálně bylo během zimy schováno a já tak nově viděla kolem sebe krásy, které bych jinak nepostřehla. Bylo tu celkem dost pachů a tedy i vlků a já byla ráda, že je mám kolem sebe. Společnost jsem vítala. Sedla jsem si dál od jezera, abych mohla sledovat tu krásu, když tu najednou jsem okem postřehla vlka, který hopkal jako splašený zajíc. Užíval si veselého dovádění ve sněhové závěji a já si nemohla pomoct, ale jeho počínání mne rozesmálo. "Hihi," můj tichý smích nemohl dovádějící vlk slyšet.
Místo toho, abych ho nechala v jeho veselí jsem nabrala na tlapku sníh a uplácala kuličku, kterou jsem bezokolků vrhla jeho směrem v naději, že poskakujícího vlka zasáhnu a tak vyzvu ke hře, která by i moje starší kosti trochu rozhýbala. Já nebyla žádná mladice tělem, ale v duchu jsme byla pořád malá a rozpustila víla, která by nejraději celý den posakkovala a hrála si. Ne dospělá, která má jít ostatním příkladem. Naštěstí jsem si na dospělou musela hrát jen občas a ne na dlouho. A tak jsem doufala, že vlk si kuličku nevyloží zle a spíše mě ke své hře pustí.

Zima venku byla opravdu hrozná. Foukalo a padal sníh, že naším vchodem už ani nebylo pomalu vidět ven. Ne, že bych čekala, že tu zapadneme. Pořád mohl tunel na druhou stranu vést ven nebo by nám termiti jistě pomohli. Neměla jsem tedy strach, ani v nejmenším. Jediné, o co jsem se obávala, byli nebozí tuláci tam někde venku v tom nečasu. Moje srdce bylo prostě moc velké a tak dokázalo pojmout utrpení i těch, které jsem ani neznala.
Kess se rozhodl, že bych ho mohla něco naučit. "Něco málo ano, ale nejsem tak dobrá jako Prabába nebo léčitelé. Znám jenom základní bylinky, ale vždycky mi to zatím stačilo," pronesla jsem s úsměvem. Nebyla jsem tolik skromná, kdybych měla vědomosti větší, ráda bych se jimi chlubila, ale moje vědomosti byly opravdu jenom povrchové, neuměla jsem například byliny kombinovat do složitějších lektvarů a mastí, jako to uměli jiní. Zvládla jsem ovšem ošetřit to, co bylo ošetřit potřeba. A je pravda, že léčení vnitřních zranění mi šlo velice snadno.
Kessel se začal strachovat spíše o nás než o ostatní. Čte mi snad myšlenky... Proběhlo mi hlavou, že možná zaslechl, že jsem nad tím uvažovala, ale pak mi došlo, že jsem své obavy vlastně řekla nahlas. "Asi by mi ani nevadilo, tu zapadnout do jara," vyklouzlo mi a pak jsem zrakem uhla do díry, která sloužila jako vchod a která se pomalu nořila do sněhu.

Chichotala jsem se, protože jsem si vzpomněla na všechnu tu srandu, kterou jsem si užila s hordou a všemi jejími členy. Vypadalo to, jako bych se smála Kessovi, ale já se smála těm vzpomínkám. Kess zněl dost udiveně nad mojí historkou, ale pak jsem si uvědomila, že se nakonec směje taky. "Jo ten sněhulák byl skvělý," zasmála jsem se a pak se pustila do odpovídání toho, na co se Kess ptal. "Prabába učila mě a vlastně všechny, ale já se jí dostala pod tlapky až jako dospělá, tak mě nenaučila všechno, co chtěla nebo mohla... nebyl čas, kvůli ostatním, o které se musela starat. A pak už nebyl čas nikdy," pronesla jsem smutně. Nechtěla jsem vzpomínat na to, co se stalo pak. "Ale naučila jsem se toho celkem dost. Rozpoznám různé byliny a umím se postarat i o vnitřní zranění, pokud nejsou moc vážná, zvládnu přijít na to, co je problém a vyléčit je," řekla jsem mu se zájmem v hlase. Vypadalo to že jsem vážně nadšená z toho, že se můžu o tohle podělit.
Venku jsem viděla chumelenici. Sem dovnitř se sníh nedostal, ale občas to fouklo a já se zachvěla zimou. "No, popravdě, doufám, že nikdo nezůstal venku," pronesla jsem smutně. Bylo mi líto, že se venku možná někdo třásl zimou.

Seděla jsem v útulném prostoru, který vyhloubila skupinka termitů a bylo mi to celkem příjemné tu být. Nevadila mi ani ta odlehlost a samota, i když já vlastně nebyla sama. Byl tu Kess a s ním jeden nemohl být sám no ne. Chodbou se pronal teplý vítr a to mne trochu překvapilo. Koukla jsem po očku na Kesse, jako bych se ptala, jestli v tom zahřátí okolí nemá tlapky, ale nezeptala jsem se na to. Věděla jsem, ze zkušenosti, že někteří mají problém mluvit o svých magiích otevřeně a taky o tom, že je používají a jak. Každý má svá tajemství.
"Zima bude dlouhá a plná hrůz, pokud si nedáme pozor," povzdechla jsem si. Zimu jsem neměla ráda. Přinášela jenom strádání pro všechny, kteří neměli štěstí na dobrou rodinu nebo smečku. Tuláci museli v zimě trpět a já byla ráda, že jim můžu případně pomoci najít domov nebo aspoň poskytnout chvilku odpočinku, či jim něco dobrého ulovit, aby neplýtvali energií. Pohlédla jsem na Kesse. "Hmm... než jsem byla v Sarumenu, tak jsem cestovala s jednou skupinkou potulných vlků... Říkali si Horda a opravdu jich bylo tak moc, že by na nějakou tu pořádnou hordu i měli," zachichotala jsem se potichu. "Jednou v zimě se jim podařilo postavit tak velkého sněhuláka, teda ne všem jenom mládeži, že převyšoval menší stromky v lese. A v noci jim ho někdo počůral tak moc, že se celý obarvil do žluta, byla to děsná psina," dodala jsem ještě. "Nikdy nezjistili kdo to udělal, nikdo se nepřiznal, ale já mám podezření na Prabábu, protože ta neměla zimu nikdy v lásce a tím, že stavěli toho sněhuláka se vykašlali na odpolední hodinku bylinkářství s ní. Byla naštvaná, ale nic jim neřekla a druhý den byl ten sněhulák žlutý," dodala jsem ještě s větším smíchem.

Kess mluvil o tom, že předsudky fugují takhle a vysvětloval mi to. "Hmm tak to potom nechci nikdy žádné předsudky mít," pronesla jsem po chvilce přemýšlení s úsměvem, jako by se tak šlo rozhodnout a prostě předsudky nemít. Takhle jednoduchounký byl můj život. Začala jsem hledat vchod do termitího labyrintu a Kess mezitím dělal nějakou pitomost se sněhem, ale třeba to mělo nějaký větší význam. Já svou chodbu ovšem našla a tak jsem se k ní vydala.
Bylo to tu nádherně prostorné, ale zároveň i chráněné před vším, co by se mohlo z venku přiřítit. Nějaká zimní vánice si tu na nás nepřijde. "Větší než jsem já," odvětila jsem Kessovi na jeho otázku o tom, jak jsou asi termiti velcí. "Ale neboj, pokud bychom tu neměli být, už bychom tu nebyli. Takže hádám, že opravdu spí někde v útrobách hory." Vzpomínala jsem, že posledně nás odhalili opravdu velice brzo. S Kessem bychom se nedostali takhle daleko, kdyby o tom buď věděli a nepovolili to a nebo nevěděli, ale bylo jim to jedno. Lehla jsem si na zem, bylo to tu příjemné a jeden si mohl v klidu odpočinout. Zem nebyla úplně ledová jako venku a nebylo to tu stísněné jako v úkrytu ve smečce.