Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to jako bych se probudila v nějakém snovém místě. Blízko mé maličkosti se skvěla řeka, která proudila kolem. Bublání vody bylo utěšující, ale zároveň ve mně působilo jistou nostalgii až melancholii. Bydlela jsem tenkrát s Hordou u řeky, která mi zachránila život, když všechno kolem lehlo potokem. Brečet kvůli dávné zkáze nemělo význam i když mi chyběli. Bědovat nad jejich ztrátou taky nemělo význam, protože by to nikomu nepomohlo a nic by to nezměnilo. Bylo to prostě tak jak to bylo a jinak už to nikdy nebude. Bledule zrovna prorážely hlavinkami hnědou hlínu, jaro se probouzelo. Brzo bude kvést všechno. Bzukot včelek a jiného hmyzu zaplní každou louku a skoro každý les a bude jenom těžké se vyhnout tomu, aby jeden na nějakého toho živého tvorečka nevkročil. Bouchla jsem zadkem o zem, rozhodla jsem se posadit se a pokochat se tou okolní nádherou, která se mi tu otvírala. Břízy se nakláněly na jednu a pak na druhou stranu, jako by je někdo cvrnkal. Blatouchy otvíraly svoje masivní listy. Bylo tu nádherně a já si prostě nemohla odepřít tuhle chvilku ticha a klidu, než se zase vydám na nějakou dalekou pouť mimo tohle území dál a dál, kam až mne tlapky donesou.

(//není nutné číst jen se nudím, tak si chci hodit posty)
Stála jsem a pozorovala ty malé podivně kolébavé bytosti, které se tu objevily jako by odnikud. Nebála jsem se, že by nám nějak ublížily, protože oni sledovaly nás stejně vyjukaně, jako my je. Nebála jsem se popravdě nikdy žádného tvora. Ne, že bych se němal proč bát, ale přišlo mi, že největší zlo jsou stejně nakonec vlci. Nedovolila jsme si vzpomenout na Beliala a to, co mi chtěl udělat nebo co mi dokonce pak udělal. To, že mne shodil z duhy. Nemohla jsem mu zapomenout vlastní smrt nebo co to bylo. Nešlo to. Věděla jsem, že ve vlcích je zlo, ale tohle zlo jsem nevnímala v nikom jiném. Všechny ostatní bytosti jsem brala jako magické postavy, které nejsou schopny zabít jiného jenom z nudy nebo z chtíče či žárlivosti. Ne. Viděla jsem kolem sebe jenom zvěř, která se snažila být v harmonii. A přesně tak na mne působilo i hejno. Jako jedna velká harmonie. Organizmus, který se posouvá jako jednotná masa sem a zase tam.

//Ledová pláň

Překonat řeku byla výzva, ale byla jsem ráda, že mám po svém boku Kesse, který se neobával snad ničeho. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Na moje slova reagoval tak, že by se jinak velel rozdělit, ale ne teď. Jen jsem doufala, že tahle volba bude správná, ale popravdě jeho plán dával smysl. Pokud nikdo nic nenajde je jasné kam máme jít a pokud někdo něco najde, dá ostatním vědět, že to našel. Dokonalý plán. Najednou jsem v dálce uviděla moře černobílých těl. Našli jsme to, co jsme hledali, ale tučňák byl s tím pomalovaným vlkem, takže nám nezůstalo nic jiného než počkat. Zvedla jsem hlavu a zavyla, abych oznámila druhé skupině, že jsme to našli. Bylo jenom na nich, aby se nás pokusili najít a já jen doufala, že můj hlas bude slyšet.
Pak jsem se teprve rozhodla přiblížit k hejnu čuňáků, kteří se kolem kolébali na svých podivně mrňavých tlapkách. Jenomže to vypadalo, že oni se nechtějí bavit s námi. Lehla jsem si na zem a smutně na ně koukala, protože jsem nevěděla, co dělat. Oni na nás kejhali a tak jsem prostě zakejhala zpátky. "Kejh kejh kejhá," odvětila jsem jednomu opeřenému neopeřenci a doufala, že se neurazí. "Prabába mne jednou učila zpávat s ptáky, ale popravdě ani netuším, jestli tohle ptáci jsou," dodala jsem na vysvětlenou Kessovi, co tu jako předvádím

Duben 1/10 světluška

Koukala jsem na vlčici, která se najednou před mýma očima začala přímo rozradostňovat. Její energie zářila do všech stran a já byla ráda, že už není tak smutná. Usmála jsem se tedy na ni a mírně zavrtěla ocasem. Mluvila o nějaké Jasné a hrášku. Netušila jsem kdo nebo co to je. Nedávalo mi to smysl, ale stejně jako s vlčaty jsem v jejím breptání moc smyslu nehledala. Něco mi napovídalo, že vlčice předemnou není úplně podle měřítek dnešní společnosti. Ale nevadilo mi to. Měla jsem ráda všechny a všechno, bez rozdílu. Kromě hub... nemám ráda houby. "Tak to jsem ráda, že už je ti lépe," odtušila jsem a pak jen sledovala, jak si zmateně šahá na flíček na čele, jako by netušila že ho má. Jen jsem se usmála a nechala to být. Vypadala až moc ztracená ve vlastním světě. "Stačí jenom Islin," odvětila jsem jí, když mi dala přídomek.

Jelikož to vypadalo, že zvíře nemá vůbec potuchy kde je, nedozvěděli jsme se vůbec nic. "Nejlepší asi bude se rozdělit a pak se případně vrátit pro toho čuňáka a vzít ho tam, kde najdeme podobné jemu ne?" pronesla jsem. Hlava se mi už tolik nemotala a předpokládala jsem, že se to uklidní za pár chvil úplně. Navíc můj plán zněl celkem dobře a logicky. Najdeme jiné tuňáky a tohohle k nim dovedeme. Jednoduché a účinné.
Obrátila jsem se na Kesse. "Jestli chceš budu ráda, když půjdeš se mnou, ale zase pokryjeme více území pokud se rozdělíme," pošeptala jsem jeho směrem. Bylo na něm ať si vybere, aspoň se nemusel cítit, že se mnou musí jít. "Támhle jsou gejzíry, pokud jste tam ještě nebyli, tak si dávejte pozor na bubliny vody nad zemí. Mají pak takový nemilý zvyk vybuchnout horkou vodou do vzduchu. A pak támhle tím směrem je jezero, ale tam žije něco podivného," vzrovala jsem ostatní. Já totiž neplánovala jít ani jedním z těchto směrů a vydala jsem se rovnou směrem do tundry.

//B tundra

10/10 březen

Byla jsem opravdu ve svém živlu. Nejen tím, že jsem se tu mohla loudat, ale i tím, že jsem mohla objevovat okolní krásy rostlinného světa. Usmála jsem se na dalších pár rostlinek, které teprve vypouštěly své výhonky do světa a které rozhodně rozkvetou v létě. Viděla jsem bršlici kozí nohu, jak se snaží hezky rozrůst a doufala jsem, že se jí to povede, protože její květ byl znamenitou pomůckou pro zisk vitamínů nebo taky pokud někdo měl problémy ve stáří. Ne že by někdo ve smečce byl starý, ale rozhodně mladíků tam taky moc nebylo. Sama jsem si ukousla kousek mladých výhonků a užila si tu mírně nakyslou chuť. Věděla jsem, že teď mi budou chutnat nejvíce, protože později trochu zhnědnou a stanou se nahořklými. Ne, takovou chuť jsem na jazyku nechtěla.

9/10 březen
Kousek od své nynější cestičky jsem uviděla stvol medvědího česneku, který se krásně rozrostl podél jednoho kmene. Došla jsem k němu a ukousla si jeden lístek. Věděla jsem, že tahle bylinka je nejen chutná, ale taky může pomáhat s pamětí a nebo úzkostí, což bylo přesně to něco, co jsem potřebovala. Ne že bych byla extra zapomnětlivá nebo úzkostná, ale taky jsem nebyla úplně v pořádku, co se pamatováku týče a občas jsem pociťovala nějaké to ne úplně pohodové psychické rozpoložení. Sbírat medvědí česnek bylo zbytečné, pokud jsem si dobře pamatovala kus od Sarumenského hvozdu, ho bylo celkem požehnaně. Tuhle bylinku jsem tedy nechala být, ale i tak jsem si ukousla ještě jeden lísteček, protože mi ten první moc zachutnal.

8/10 březen

Procházela jsem lesem a užívala si jeho klidu a pohody. Ne, že bych se nějak cítila v Sarumenském lesu v neklidu nebo v nepohodě, to ne. Nebylo to ani vězení, ze kterého bych nemohla nikdy odejít, ale přišlo mi, že byl les plný všeho možného a že by bylo dobré, občas si udělat i nějakou tu chvilku pro sebe. Nemusela jsem si užívat jenom klidu v tomhle lese, mohla jsem se toulat i jinde, ale zavedlo mě to sem. Navíc jsem si říkala, že bych měla využít všeho volna dokud to jde. Jaro přinášelo nové zrození a tím se možná i počet vlků v naší smečce zvedne. Nemyslela jsem jenom narozená vlčata, která mohlo jaro přinést, ale také tuláky, kteří přežili zimu a budou se u nás chtít usadit. Takových mohlo být spousty a někteří z nich by mohli po zimě potřebovat ošetření. A tak jsem věděla, že budu ve smečce po dobu celého jara nejspíše velmi potřeba, jelikož jsem se v bylinkách a zraněních vyznala.

7/10 březen

Uviděla jsem třezalku, která se krásně tyčila nad okolním podrostem. Květinka jako tyčka, jejíž lístky byly ostré a květ žluté barvy jako slunce nebyla vůbec dobrá. Nebyla ovšem ještě v květu. Zatím se tu jenom tyčil stonek s pár lístky. Věděla jsem, že až přijde léto rozkvete a její květ se stane prospěšným jedem. Dokázala zastavit průjem, což se mohlo hodit a v menším množství smíchaná s vodou, mohla uklidnit něčí spánek, pokud měl noční můry. Ve velkém množství nebo v tlapkách někoho neznalého, mohla ovšem způsobit docela velké problémy. Pokud vlk používal jiných bylinek, mohla třezalka jejich účinek zhoršit nebo úplně vyrušit a to mohlo vést k dalším problémům. Chvilku jsem pozorovala bezkvětou rostlinu a pak se šla podívat zase dál.

6/10 březen

Ano vypadalo to, že na takový dobrý úlovek budu mít smůlu a musím se prostě poohlédnout jinde. Tady v lese jsem ovšem mohla narazit na nějaké ty jedovaté rostlinky, které by se taky mohly hodit. V malém množství mohl být i jed prospěšný. Pokud vlk snědl něco zkaženého nebo špatného, bylo potřeba, aby se toho zbavil co nejrychleji a existovala spousta rostlin, co s tím mohla pomoci. Začala jsem se rozhlížet tedy po okolí, jestli nějakou takovou nenajdu v tomhle lese, ale momentálně to nevypadalo, že bych měla mít takové štěstí. Les byl najaře pořád ještě podivně holý. Nejspíše krutá zima způsobila i tenhle fenomén. Nic tu nerostlo dost. Jako by květinky pořád ještě spaly a nechtělo se jim vůbec vystrčit ze svého podzemního úkrytu první lístky.

5/10 březen

Nebylo nač ztrácet čas tím, že bych hloubala v nějakých podivnostch svého vlastního vnitřního světa. Místo toho jsme se rozhodla, že využiju volného dne k tomu, abych se šla podívat po nějakých květinkách a bylinkách, které by mohly pomoct. Ne, že bych očekávala, že někdo bude nemocný, ale jeden nikdy nevěděl. Bylo potřeba se prostě a jednodušše připravovat i na nepřipravitelné a to jsem taky hodlala udělat. Vkročila jsem do rozlehlého lesa a hned začala hledat nějaké to volné místo, kde bych mohla najít nějakou tu mýtinku, na které by se mohla nacházet bylinná zahrádka. Věděla jsem že jitrocel velký, bych mohla najít v okolí řeky, ale tady to na potůček ani řeku nevypadalo.

//Tanebrae přes Kierb

Šla jsem a mírně se mi motala hlava. Občas jsem tedy zastavila, abych se trochu dala dohromady. Zdálo se mi, že se kolem svět podivně vlní. Možná, že kdybych se napila z vody pořádněji, tak bych měla větší halucinace než teď. Bylo dobře, že mne Kess zastavil a já nepila dál. Vlk, který měl po těle spoustu proužků si chtěl tučňáka nechat, ale asi nebylo úplně nejmoudřejší zvíře trápit pobytem na jihu. "Myslím, že ho budeš moct navštívit, pokud se ti bude chtít. Ale na jihu by mu to asi nebylo úplně příjemné," pronesla jsem k Shahirovi s úsměvem. Nechtěla jsem, aby byl smutný, že se bude muset s tím čuňákem brzo rozloučit. Přidala jsem trochu do kroku, přestože se tu začínal objevovat sníh, který rozhodně můj krok nijak neusnadňoval.
A před námi se objevila poměrně velká otázka. Kterým směrem se vydat. Já osobně tuhle část světa znala docela dost. Na gejzírové pole se mi jít nechtělo, protože by to nemuselo být bezpečné. V safírovém jezírku žilo něco divného. No a tundra mi nepřišla pro malého tuňáka vhodná na život. "Pane čutňák, kam byste chtěl jít?" zeptala jsem se tedy samotného zvířete bez naděje na odpověď.

//D zeptám se tučňáka

březen 4/10 světliška

Vlčice vypadala opravdu zaujatě tomu, že ám něco na hlavě. Všimla jsem si jejího pohledu, ale moc to nekomentovala. Můj věneček lákal pozornost všech různých vlků a tak jsem to prostě nevnímala. Najednou se začala usmívat, když jsem se sama rozpovídala. Vyšlo z ní jenom pár vět, ale tak to se dalo u někoho, kdo je třeba tolik smutný čekat. Ne každý bude ukecaný, když mu není hej. "Ano, brzo bude jaro," pokývla jsem hlavou. "Netěšíš se?" Ohledně komplimentu, který mi sdělila jsem se pousmála, bylo to od ní milé. "Och děkuji," pronesla jsem. Nebyla jsem úplně dobrá v přijímání komplimentů. "Ty máš moc pěknou srst mezi očima, hezký flíček," odvětila jsem a pokusila se jí podobně oplatit komplimentem. Měla bych na tom zamakat, poslední dobou mi to pořádně nejde někomu říkat něco pěkného. "Já jsem Islin."

Z vody se mi malinkato zatočila hlava, ale nic strašného byť se mne Kess snažil varovat, že bych to pít neměla. Co by se mi asi tak mohlo stát z té vody strašného? Jenže přesně to něco strašného se stalo a před náma se zjevila ta podivná věcička, která se divně batolila. Kessel o té věci věděl, takže začal vysvětlovat, že je to tučňák, kterého označil za ptáka i když mě připomínal spíše tlustou přežranou hadici. Malou přežranou hadici co měla dvě oranžové nožičky. Vypadala zvláštně a vtipně. "Hihi," zachychotala jsem se. Už mi z té vody začínalo být trochu podivně, ale moc jsem to nevnímala. Viděla jsem dva vlky, kteří se snažili vyřešit co s tou věcičkou, která byla podle Kesse čutňák budou dělat.
Potvůrka si vybrala jednoho vlka z nás a k tomu se tulila, jako by to byla jeho máma. A třeba to tak vážně bylo. "Asi si myslí, že jsi jeho máma," pronesla jsem zasvěceně k vlkovi a znovu se zachichotala. Jo ta voda mi začínala lézt na mozek. Ale bylo rozhodnuto, že vyrazíme na sever, protože Kessel tvrdil, že tady by to zvířátko být nemělo. A tak jsme vykročili.

//ledová pláň

//sarumen

Rozloučení bylo rychlé a já byla ráda, že mne Kess následoval. Žízeň byla opravdu otravná a tak jsem hned u řeky ponořil čenich do vody a jazykem začala létat chladnou tekutinu. Sníh křupal a mě se zdálo, že mě někdo pozoruje. "Musíme být opatrní, " proneslajsem a ohlédla se, abych viděla kousek od nás malého tvora, co si pajdal po sněhu. Nikdy jsem ho neviděla a tak jsem zůstala stat a se zájmem ho sledovala. Vypadal zvláštně a vtipně, to ovšem neznamená že nemohl být nebezpečný. Vyhledala jsem pohledem Kesse. Doufal jsem že bude vědět, co to je za tvora. Kus od něj byl i vlk, který ho též pozoroval. "Víte někdo co to je?"