Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jelikož to vypadalo, že zvíře nemá vůbec potuchy kde je, nedozvěděli jsme se vůbec nic. "Nejlepší asi bude se rozdělit a pak se případně vrátit pro toho čuňáka a vzít ho tam, kde najdeme podobné jemu ne?" pronesla jsem. Hlava se mi už tolik nemotala a předpokládala jsem, že se to uklidní za pár chvil úplně. Navíc můj plán zněl celkem dobře a logicky. Najdeme jiné tuňáky a tohohle k nim dovedeme. Jednoduché a účinné.
Obrátila jsem se na Kesse. "Jestli chceš budu ráda, když půjdeš se mnou, ale zase pokryjeme více území pokud se rozdělíme," pošeptala jsem jeho směrem. Bylo na něm ať si vybere, aspoň se nemusel cítit, že se mnou musí jít. "Támhle jsou gejzíry, pokud jste tam ještě nebyli, tak si dávejte pozor na bubliny vody nad zemí. Mají pak takový nemilý zvyk vybuchnout horkou vodou do vzduchu. A pak támhle tím směrem je jezero, ale tam žije něco podivného," vzrovala jsem ostatní. Já totiž neplánovala jít ani jedním z těchto směrů a vydala jsem se rovnou směrem do tundry.

//B tundra

10/10 březen

Byla jsem opravdu ve svém živlu. Nejen tím, že jsem se tu mohla loudat, ale i tím, že jsem mohla objevovat okolní krásy rostlinného světa. Usmála jsem se na dalších pár rostlinek, které teprve vypouštěly své výhonky do světa a které rozhodně rozkvetou v létě. Viděla jsem bršlici kozí nohu, jak se snaží hezky rozrůst a doufala jsem, že se jí to povede, protože její květ byl znamenitou pomůckou pro zisk vitamínů nebo taky pokud někdo měl problémy ve stáří. Ne že by někdo ve smečce byl starý, ale rozhodně mladíků tam taky moc nebylo. Sama jsem si ukousla kousek mladých výhonků a užila si tu mírně nakyslou chuť. Věděla jsem, že teď mi budou chutnat nejvíce, protože později trochu zhnědnou a stanou se nahořklými. Ne, takovou chuť jsem na jazyku nechtěla.

9/10 březen
Kousek od své nynější cestičky jsem uviděla stvol medvědího česneku, který se krásně rozrostl podél jednoho kmene. Došla jsem k němu a ukousla si jeden lístek. Věděla jsem, že tahle bylinka je nejen chutná, ale taky může pomáhat s pamětí a nebo úzkostí, což bylo přesně to něco, co jsem potřebovala. Ne že bych byla extra zapomnětlivá nebo úzkostná, ale taky jsem nebyla úplně v pořádku, co se pamatováku týče a občas jsem pociťovala nějaké to ne úplně pohodové psychické rozpoložení. Sbírat medvědí česnek bylo zbytečné, pokud jsem si dobře pamatovala kus od Sarumenského hvozdu, ho bylo celkem požehnaně. Tuhle bylinku jsem tedy nechala být, ale i tak jsem si ukousla ještě jeden lísteček, protože mi ten první moc zachutnal.

8/10 březen

Procházela jsem lesem a užívala si jeho klidu a pohody. Ne, že bych se nějak cítila v Sarumenském lesu v neklidu nebo v nepohodě, to ne. Nebylo to ani vězení, ze kterého bych nemohla nikdy odejít, ale přišlo mi, že byl les plný všeho možného a že by bylo dobré, občas si udělat i nějakou tu chvilku pro sebe. Nemusela jsem si užívat jenom klidu v tomhle lese, mohla jsem se toulat i jinde, ale zavedlo mě to sem. Navíc jsem si říkala, že bych měla využít všeho volna dokud to jde. Jaro přinášelo nové zrození a tím se možná i počet vlků v naší smečce zvedne. Nemyslela jsem jenom narozená vlčata, která mohlo jaro přinést, ale také tuláky, kteří přežili zimu a budou se u nás chtít usadit. Takových mohlo být spousty a někteří z nich by mohli po zimě potřebovat ošetření. A tak jsem věděla, že budu ve smečce po dobu celého jara nejspíše velmi potřeba, jelikož jsem se v bylinkách a zraněních vyznala.

7/10 březen

Uviděla jsem třezalku, která se krásně tyčila nad okolním podrostem. Květinka jako tyčka, jejíž lístky byly ostré a květ žluté barvy jako slunce nebyla vůbec dobrá. Nebyla ovšem ještě v květu. Zatím se tu jenom tyčil stonek s pár lístky. Věděla jsem, že až přijde léto rozkvete a její květ se stane prospěšným jedem. Dokázala zastavit průjem, což se mohlo hodit a v menším množství smíchaná s vodou, mohla uklidnit něčí spánek, pokud měl noční můry. Ve velkém množství nebo v tlapkách někoho neznalého, mohla ovšem způsobit docela velké problémy. Pokud vlk používal jiných bylinek, mohla třezalka jejich účinek zhoršit nebo úplně vyrušit a to mohlo vést k dalším problémům. Chvilku jsem pozorovala bezkvětou rostlinu a pak se šla podívat zase dál.

6/10 březen

Ano vypadalo to, že na takový dobrý úlovek budu mít smůlu a musím se prostě poohlédnout jinde. Tady v lese jsem ovšem mohla narazit na nějaké ty jedovaté rostlinky, které by se taky mohly hodit. V malém množství mohl být i jed prospěšný. Pokud vlk snědl něco zkaženého nebo špatného, bylo potřeba, aby se toho zbavil co nejrychleji a existovala spousta rostlin, co s tím mohla pomoci. Začala jsem se rozhlížet tedy po okolí, jestli nějakou takovou nenajdu v tomhle lese, ale momentálně to nevypadalo, že bych měla mít takové štěstí. Les byl najaře pořád ještě podivně holý. Nejspíše krutá zima způsobila i tenhle fenomén. Nic tu nerostlo dost. Jako by květinky pořád ještě spaly a nechtělo se jim vůbec vystrčit ze svého podzemního úkrytu první lístky.

5/10 březen

Nebylo nač ztrácet čas tím, že bych hloubala v nějakých podivnostch svého vlastního vnitřního světa. Místo toho jsme se rozhodla, že využiju volného dne k tomu, abych se šla podívat po nějakých květinkách a bylinkách, které by mohly pomoct. Ne, že bych očekávala, že někdo bude nemocný, ale jeden nikdy nevěděl. Bylo potřeba se prostě a jednodušše připravovat i na nepřipravitelné a to jsem taky hodlala udělat. Vkročila jsem do rozlehlého lesa a hned začala hledat nějaké to volné místo, kde bych mohla najít nějakou tu mýtinku, na které by se mohla nacházet bylinná zahrádka. Věděla jsem že jitrocel velký, bych mohla najít v okolí řeky, ale tady to na potůček ani řeku nevypadalo.

//Tanebrae přes Kierb

Šla jsem a mírně se mi motala hlava. Občas jsem tedy zastavila, abych se trochu dala dohromady. Zdálo se mi, že se kolem svět podivně vlní. Možná, že kdybych se napila z vody pořádněji, tak bych měla větší halucinace než teď. Bylo dobře, že mne Kess zastavil a já nepila dál. Vlk, který měl po těle spoustu proužků si chtěl tučňáka nechat, ale asi nebylo úplně nejmoudřejší zvíře trápit pobytem na jihu. "Myslím, že ho budeš moct navštívit, pokud se ti bude chtít. Ale na jihu by mu to asi nebylo úplně příjemné," pronesla jsem k Shahirovi s úsměvem. Nechtěla jsem, aby byl smutný, že se bude muset s tím čuňákem brzo rozloučit. Přidala jsem trochu do kroku, přestože se tu začínal objevovat sníh, který rozhodně můj krok nijak neusnadňoval.
A před námi se objevila poměrně velká otázka. Kterým směrem se vydat. Já osobně tuhle část světa znala docela dost. Na gejzírové pole se mi jít nechtělo, protože by to nemuselo být bezpečné. V safírovém jezírku žilo něco divného. No a tundra mi nepřišla pro malého tuňáka vhodná na život. "Pane čutňák, kam byste chtěl jít?" zeptala jsem se tedy samotného zvířete bez naděje na odpověď.

//D zeptám se tučňáka

březen 4/10 světliška

Vlčice vypadala opravdu zaujatě tomu, že ám něco na hlavě. Všimla jsem si jejího pohledu, ale moc to nekomentovala. Můj věneček lákal pozornost všech různých vlků a tak jsem to prostě nevnímala. Najednou se začala usmívat, když jsem se sama rozpovídala. Vyšlo z ní jenom pár vět, ale tak to se dalo u někoho, kdo je třeba tolik smutný čekat. Ne každý bude ukecaný, když mu není hej. "Ano, brzo bude jaro," pokývla jsem hlavou. "Netěšíš se?" Ohledně komplimentu, který mi sdělila jsem se pousmála, bylo to od ní milé. "Och děkuji," pronesla jsem. Nebyla jsem úplně dobrá v přijímání komplimentů. "Ty máš moc pěknou srst mezi očima, hezký flíček," odvětila jsem a pokusila se jí podobně oplatit komplimentem. Měla bych na tom zamakat, poslední dobou mi to pořádně nejde někomu říkat něco pěkného. "Já jsem Islin."

Z vody se mi malinkato zatočila hlava, ale nic strašného byť se mne Kess snažil varovat, že bych to pít neměla. Co by se mi asi tak mohlo stát z té vody strašného? Jenže přesně to něco strašného se stalo a před náma se zjevila ta podivná věcička, která se divně batolila. Kessel o té věci věděl, takže začal vysvětlovat, že je to tučňák, kterého označil za ptáka i když mě připomínal spíše tlustou přežranou hadici. Malou přežranou hadici co měla dvě oranžové nožičky. Vypadala zvláštně a vtipně. "Hihi," zachychotala jsem se. Už mi z té vody začínalo být trochu podivně, ale moc jsem to nevnímala. Viděla jsem dva vlky, kteří se snažili vyřešit co s tou věcičkou, která byla podle Kesse čutňák budou dělat.
Potvůrka si vybrala jednoho vlka z nás a k tomu se tulila, jako by to byla jeho máma. A třeba to tak vážně bylo. "Asi si myslí, že jsi jeho máma," pronesla jsem zasvěceně k vlkovi a znovu se zachichotala. Jo ta voda mi začínala lézt na mozek. Ale bylo rozhodnuto, že vyrazíme na sever, protože Kessel tvrdil, že tady by to zvířátko být nemělo. A tak jsme vykročili.

//ledová pláň

//sarumen

Rozloučení bylo rychlé a já byla ráda, že mne Kess následoval. Žízeň byla opravdu otravná a tak jsem hned u řeky ponořil čenich do vody a jazykem začala létat chladnou tekutinu. Sníh křupal a mě se zdálo, že mě někdo pozoruje. "Musíme být opatrní, " proneslajsem a ohlédla se, abych viděla kousek od nás malého tvora, co si pajdal po sněhu. Nikdy jsem ho neviděla a tak jsem zůstala stat a se zájmem ho sledovala. Vypadal zvláštně a vtipně, to ovšem neznamená že nemohl být nebezpečný. Vyhledala jsem pohledem Kesse. Doufal jsem že bude vědět, co to je za tvora. Kus od něj byl i vlk, který ho též pozoroval. "Víte někdo co to je?"

Kessel vypadal naprosto zmateně z toho, co mu říkám. "Ty máš tedy mezeru ve vzdělání, to by chtělo napravit. Ještě mi řekni že neznáš Trylky a už to úplně přestane dávat smysl," pronesla jsem nechápavě a trochu až komicky rozzuřeně. Mrzelo mne, že Kess nedostal dobrou výchovu, když nevěděl nic o takových tvorech, kterých bylo všude spoustu. "Chrochtničky ti vlezou do hlavy a můžou dělat všemožnou neplechu, na ně bacha, ale to ti povyprávím až tu nebude nikdo menší," pronesla jsem, když jsem uviděla Feline a její doprovod. Nechtěla jsem tu drobotinu vyděsit tím, co ještě nemusela znát, byť už byla dost velká, aby se jejímu učení někdo věnoval.
"Já doufám, že už přijde jaro, ráda bych svůj kožich trochu vyzdobila a možná, že se mi to podaří když mi někdo pomůže," pronesla jsem a mrkla na Feline, která nejspíše nebyla nejlepším spojencem, ale já měla pro vlčata slabost. a byť byla tahle malá už vlastně velká, pořád jsem ji měla za malou a předpokládala, že ji bude bavit to, co malá vlčata bavívá.
Kess potom vysvětloval Wolfganii jak se sem vlastně dostal. Poslouchala jsem ho a jazyk se mi trochu lepil k patru. Měla jsem žízeň. "Omlouvám se, ale ráda bych se došla napít k řece, nějak mi vyprahlo v krku," pronesla jsem a s menší poklonou vlčicím jsem se vydala směrem k řece, protože v krku mne začalo nepříjemně pálit.

//tanebrae

březen 2/10 světluška

Vlčice, kterou jsem pozdravila z dálky a která se mi zdála známá se nakonec vydala přecijeom mým směrem. I na tu dálku jsem věděla, že něco není v pořádku, protože vypadala celkem smutně. Čím byla blíž tím mi bylo jasnější, že jsem si ji musela splést s někým jiným. Pravděpodobně to nebyla ta samá vlčice, která byla se mnou a vlčaty v úkrytu v Sarumenu. Jejda. Uvědomila jsem si svůj omyl, ale společnost jako společnost, takže jsem vlčici, která sebou plácla na zem vedle mě nechala být. Navíc potřebovala nejspíše pomoc protože vyapdala jako totální uzlíček neštěstí. "Copka se stalo?" zeptala jsem se starostlivým hlasem a naklonila hlavu trochu na stranu, abych pořádně slyšela, comi chce vlčice sdělit, pokud vůbec něco. Nehodlala jsem ji nutit, ale takhle smutný nemohl někdo zůstat jenom tak sám. Měla jsem za ni nějakou zodpovědnost a pokud byla smutná z konkrétního důvodu, třeba jí pomůžu.

březen 1/10 světluška

Došla jsem k nádhernému jezeru, které se lesklo pod jarním slunem a mě hned napadlo, že bych se tu mohla podívat po nějakých kytičkách do svého kožichu. Přeci jenom po zimě jsem byla neupravená a trochu zapáchala, takže jsem se rozhodla vlést do vody a pak se podívat po květinkách. Voda byla ledová a nepříjemně štípala, ale já si pomocí vlastních zoubků dostala ven jehličky a různou špínu, která se odplavila. Kolem mě tak ve vodě byla trochu hnědá skvrna, ale hned se míchala s jezerní vodou a mizela před očima. Když jsem se dočistila vylezla jsem z vody ven a oklepala se, abych mohla hezky proschnout na jarním slunci. Nebylo silné, ale mě to stačilo. Byla jsem moc vděčná, že zima skončila a já konečně jaro.
Vyvalená na břehu jsem v tichosti usychala, zatím co odpolední světlo přecházelo ve večerní západ slunce. Nad jezerem to vypadalo romanticky. Chyběl mi Kess, ale chyběla mi i HOrda a Prabába. Se všemi by to tu bylo úžasné. Mírně jsem se zvedla a posadila se, když jsem uviděla vlčici, která se kolem jezera přibližovala k mé maličkosti. Vypadala smutně, ale já ji odněkud znala. "Halooo madam?" houkla jsem na ní s úsměvem.

Vypadalo to, že se konečně zima umoudřila. Ne, teda že by se oteplilo, ale už mi nepřišlo, že by zima mohla být tak krutá. Můj nesmyslový smysl mi napovídal, že teď už bude dobře a já se rozhodla mu důvěřovat. Usmála jsem se na Kesse a dál v klidu kráčela lesem, dokud jsem si nevšimla toho, že tu jsou Rampoušníci. Bylo to až z podivem, že se odvážili do lesa plného vlků a jiné zvěře. Většinou se drželi v opuštěných místech, u jeskyní a tak podobně. Asi je sem taky vyhnala zima. Rychlým krokem jsem zamířila pryč od toho stromu, následována Kessem. Rozhodně by nebylo dobré, aby někoho z nás Rampoušníci nachladily. "Tebe nikdo neučil o Rampoušnících? A co Trilky nebo Chrochtničky ty taky neznáš?" podivila jsem se nad Kessovým divením se. Byly jsme pěkné, udivené duo.
Náhle jsem uslyšela křupání sněhu a otočila hlavu v momentě, abych uviděla Wolfganii a malou Feline, které k nám mířili. "Ach... Buďte pozdraveny v takto pěkný večer," pronesla jsem s úsměvem. "Feline ty jsi vyrostla," dodala jsem k vlčici, která už nepřipomínala tu malou kouli chlupů, co jsem znala, ale skoro hotovou dámu. Wolfganie vypadala taky svěže. "A Wolfganie ty vypadáš taky nádherně" pronesla jsem obdivně, protože jsem prostě neměla na puse filtr a vždy řekla to, co zrovna proletělo mou myslí. Kessel se zvládl představit sám. Možná to tak bylo dobře, protože jinak by se taky mohlo stát, že něco popletu. "Přijala ho Maple," dodala jsem, abych dala jeho slovům hodnotu tím, že je potvrdím jako člen smečky. "Jak se vám daří, zima je opravdu příšerná, ale snad bude brzy lépe," povzdechla jsem si.