Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 3/10

Nebylo to ono, když jeden nemohl ostatním ukázat to krásné místo uvnitř, ale mohla jsem Kessovi a ostatním předat aspoň kousek. Kousek toho nádherného místa, kterým jsem byla sama. Někdo možná dokázal číst myšlenky, ale i tak by nedokázal plně pochopit tohle moje místečko, nedokázal by to, protože bych to nebyla já. Bylo by to jako koukat na nějaké krásné místo přes sklo. Mohla jsem tak Kessovi ukázat nádheru svého místa jen tím, že s ním budu trávit nějaký ten čas. A popravdě se mi s ním dobře trávil volný čas. Nemusela jsem se bát, že bych něco plácla, protože on to vždycky pochopil, i když u toho vypadal, že vůbec nic nechápe. Bylo to skvělé. Najít takového společníka se mi dlouho nepovedlo. Prabába by mi určitě vynadala nebo by se mi smála, že se zahazuju s někým, koho jsem jen potkala náhodou. Ale Prabába mi taky říkala, že náhody nejsou, tak co.

Listopad 2/10

Takových nanicovatých lesů byla celá spousta. Ne, že bych se nějak chtěla chvástat tím, že bych byla odborníkem na lesy, ale byla jsem popravdě ve více lesích než spočítám. Kess se mne ptal, jestli nemám nějaké to nejoblíbenější místečko a já ho měla. Ale rozhodně nebylo nikde venku, aby ho on mohl navštívit. Moje oblíbené místo, jsem si vždycky nosila sebou a bylo v mojí hlavě. Měla jsem ráda nerušené procházky jen sama se sebou, kdy jsem se procházela a chichotala vlastním myšlenkám, které mne provázely. Nemusela jsem mluvit nahlas ani mne nikdo nenapomínal, že mluvím moc potichu, i když jsem se snažila. Takové místo jsem měla nejraději, dodávalo mi to více energie, než jakékoli jiné místo, které jsem si dokázala představit.

Listopad 1/10

Šla jsem lesem a nebylo to tu nepříjemné. Byl to pěkný les. Hezký a zdravý les, takový se moc často nevidí. Ne, že bych já takových lesů neprošla málo. Ba naopak, prošla jsem spoustou lesů, luk, plání, hor a kolem řek a blízko moří. Procestovala jsem toho spoustu a každé místo mělo nějaké své kouzlo. Každé místo bylo speciální ať už tím, co se v něm stalo, mělo stát nebo tím jak vypadalo. Nelíbila se mi tedy představa jednoho jediného nejkrásnějšího místa. Možná to bylo i tím, že můj pohled na místo často formolovala společnost, kterou jsem měla kolem sebe a okolnosti, za které to ono místo ani nemohlo. Kdyby mohlo, tak bych se na tom místě asi nepohybovala. A nebo bych prostě jenom poodešla o kus dál. Tenhle les byl tedy pěkný jako všechny ostatní lesy, které jsem měla tu možnost za svoje léta vidět.

Kess se mne snažil rozveselit, portože jsem byla trochu smutná z toho, že jsem si uvědomila, že Maple je sama na to být Alfou. Maple to podle vyprávění Kesse asi neměla tak zlé. Měl pravdu, měla nás a koho jiného by potřebovala. I tak to pro ni ovšem muselo být velmi náročné, což i Kessel uznal. Usmála jsem se na něj. Už jsem se cítila trochu líp. "Máš pravdu," odkývala jsem mu potichounku, protože hlasitěji jsem mluvit neuměla.
On se potom vrhl na svou poslední otázku a moje odpověď ho rozesmála. "Nerada si vybírám nejlepší místo... Každé má něco do sebe," pronesla jsem když se on sám smál mé odpovědi. A pak najednou pronesl, že by měl tedy vidět všechno. Úplně jsem netušila, proč mu tolik záleží na tom, aby to místo viděl. Než jsem stihla zareagovat on se rozeběhl pryč. Já jsem tedy nemohla jinak, než se vydat za ním. A tak jsem přešla do klusu a doufala, že s ním udržím krok. "Proč to chceš vůbec vědět?" snažila jsem se za ním křiknout, ale těžko říct zda mou tichou řeč slyšel.

"To máš naprostou pravdu... Ach, jak já miluju vlčata," povzdechla jsem si. Trochu mi chybělo to, jak jsem s Prabábou učila mládež, aby se ve světě neztratila, pokud by se rozhodli nás opustit a jít si svou cestou. NUtno podotknout, že za celou tu dobu, co jsem s nimi byla odešel jen jeden a i ten se vrátil po pár měsících. Jednou člen HOrdy, vždycky člen Hordy. "Maple je jedinou alfou, nikoho jiného jsem za alfu označovt neslyšela... je na to chudák sama," pronesla jsem trochu smutně. Bylo mi líto, že Maple musí jen tak vést smečku a všechno je na jejích zádech. Muselo to být náročné a já jí to rozhodně nezáviděla.
Kess se pak zeptal na místo, které mám nejraději v lese já. Naklonila jsem hlavu a zamyslela se. "Hmm já mám ráda celý les," sdělila jsem mu. Tohle byla přesně odpověď, kteoru jsem říkala skoro na všechno. Neměla jsem oblíbená místa nebo jídla. POpravdě jsem neměla oblíbené nic, protože racionálně se o ničem nedalo říct, že je to nejlepší. Některá místa jsem pravda neměla ráda tolik, ale žádné nebylo nejlepší.

Kess mlčel. To bylo zajímavé, protože většina vlků byka z ticha nervózní. On ovšem ne. Usmála jsem se a pohodila ocasem, protože jsem měla ticho ráda. Bylo fajn být v tiché společnosti. Teď jsem musela mluvit já. A bylo dobře, že už moje průvodcovské služby nebylo třeba. Ukázala jsem mu všechno co potřeboval nováček znát.
Kess prohlašoval že na odpočinek ještě čas nenadešel. Kývla jsem na to hlavou. "V úkrytu je když tak místo na spánek, jen teď jsou ve smečce vlčata, která porodila Marion, dcera Wolfganie, tak tam možná bude hlučněji. Maple he Alfa tu znáš, pak je tu Wolfganie to je beta. Ostatní se ti jistě představí sami," dodala jsem ještě, aby znal hlavní členy smečky. Ostatní jako Roland nebo Nick se mu mohli představit sami. "V úkrytu je taky socha na počest bývalé členky smečky, ale o tom ti vic musí říct nekdo jiný. Pak je v lese hodně mlha a občas vydra, ale ta chodí hodně s Maple. " Tak konec šmitec, řekla jsem vše. "Napadá tě ještě něco? "

2. 11. 2024 - Značkování Sarumen; Islin http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-228319
Další značkování: 2. 1. 2025

//Mýtina

Vyrazila jsme z mýtiny rovnou k hranicím, abych mohla odpovědět na všechny otázky, které Kessel měl. Nejprve jsem zamířila směrem k prstovým horám. "Tady žijí termiti, nejsou úplně přtelští, ale každý má občas špatný den, no ne," pronesla jsem s úsměvem. I když popravdě jiný vlk by to asi neoznačil za špatný den, když se vás snaží rozkousnout na půlku obří kusadla. Tohle ale Kess vědět nemusel. "Výhodou ovšem je, že hory celkem hezky brání vchodu cizinců do lesa," dodala jsem a pokračovala po hranici dál. Šla jsem opatrně a pomalu, listí dost klouzalo a já si nechtěla zlámat tlapky. Občas jsem využila stromů, abych se opřela a neuklouzla. Dorazili jsme k místu, kde se uhelný hvozd a liliový palouk setkávaly. "Tady ten les je divný, nemám z něj dobrý pocit, ale naštěstí z něj neplynou ani nezvaní návštěvníci, to se ovšem nedá říct o téhle louce. Přijde mi že z luk, které jsou na téhle straně hranic plyne většina cizinců do lesa," vysvětlila jsem a ukazovala mu louky, které se nacházely na severní straně hranic Sarumenského hvozdu. Kráčela jsem podél hranice v tichosti, protože jsem nikdy moc nemluvila. Navíc tichá procházka byla fajn. "Tady najdeš ten menhir a na obou loukách je to příjemné k odpočinku, jen to není na území smečky," dodala jsem a šla jsem pak s klidem dál. Přemýšlela jsem nad tím, jestli máme někde nějaké to tiché místečko i v lese. Jenže kromě mýtiny, která byla často plná vlků, jak sám Kess pochopil, tu toho moc nebylo. Smečkový les byl velký, ale zároveň v něm byla spousta vlků. "A pak je tu tenhle les," řekla jsem a došla až k Temnému lesu. Trochu jsem se zavrtěla, ten les se mi nelíbil. "Odsud nikdo nechodí," vysvětlila jsem jenom. Cestou jsem se proplétala dost blízko různých stromů, abych roznesla svůj pach kde to jenom šlo. "Já jsem ve smečce něco jako ochranář, ale popravdě bych asi nedokázala někoho vyhnat," povzdechla jsem si.
Obrátila jsem se směrem ke Kessovi. "Tak to bych odpověděla na tvou první otázku, snad to nebylo moc vyčerpávající. Co se týče té druhé, tak míst v lese kde není nikdo moc není. Smečka je poměrně velká, takže soukromí tu je jenom poskromnu, ale mě to nevadí. Žila jsem na hromadě s Hordou, takže jsem zvyklá na nedostatek osobního prostoru, ale chápu že pro někoho kdo je zvyklý žít sám to může být šok. Kdyby sis potřeboval odpočinout Maple jistě nebude vadit, pokud opustíš les," dodala jsem potichounku. Les hezky šuměl. Noc byla klidná. Nebylo třeba nic řešit a teď byla i hranice zkontrolována.

Kess byl prostě strašně milounký vlk. Nejprve tedy přijal mé objetí a pak se rovnou vrhl do dalšího vyzvídání. Jako člen smečky na to měl právo více, než kdokoli jiný. Švihla jsem ocasem a pak tedy pokývala hlavou. "Tak, co bys měl vědět jako první, tak jsou naše hranice tedy. Nejnebezpečnější místo ti ukážu, jen co se dostaneme z téhle mýtinky," pronesla jsem a směle se pustila do odchodu z tohohle místa směrem k hranicím. Nešla jsem nijak rychle, nebylo kam spěchat. "Během hezkých dnů je tahle mýtina asi tím nejlepším místem, kde se vyhřívat a nebo mimo smečku je kousek louka a menhir, tam je to taky moc příjemné a není to ani daleko," vyprávěla jsem mu dál v odpovědi na jeho druhou otázku. Třetí si nechal pro sebe a mne poměrně dost štvalo, že to udělal. Byla jsem zvědavá, ale udržela jsem se a nezeptala se. Byla jsem si jistá, že jednou dojde na to, že budu vědět i tuhle hádanku. Nebylo tedy kam spěchat a proč to z něj loudit.

//Sarumenský hvozd

Maple byla tou nejlepší vlčicí, jakou jsem potkala. Nebo ne, neřekla bych nejlepší. Použít slovo nejlepší odsuzovalo ostatní k druhému místu a to jsem nechtěla. Maple byla prostě jako princezna. Ano, to bylo to správné. Měla dobré vystupování a byla ke všem milá. Trochu se mi zdála unavená, ale tak už to princezny mají. Neviděla jsem ji jako královnu, starou a zapšklou. Takže musela být princeznou. Usmála jsem se na ni, když mluvila s Kessem. Byla jsem ráda. Jako by to bylo malé píchnutí a šup už byl členem smečky. Zaradovala jsem se, ale jenom vnitřně. Ocas se mi rozhoupal. Maple nám nabídla jídlo. "Do úkrytu jsme také dopravili srnu, jako poděkování za to, že mne tu máte a i jako dárek od Kesse," zašeptala jsem, ale těžko říct, jestli to Maple slyšela. Doufala jsem, že ano.
Maple odešla a Kess koukal. Pak udělal krok ke mně a promluvil. Usmála jsem se, když mluvil o tom, že je jeden z nás, ale pak trochu posmutněla, když i on posmutněl a rozešla se rovnou k němu. Radost ze mne přímo tryskala do všech stran. Ani jsem se nenadála a objala ho. Netrpěla jsem na nějaké předsudky ohledně vlčic, co se hned vrhají jiným do náruče nebo dávají moc najevo své emoce. Já emoce dávala najevo pořád. Hezky voněl a příjemně hřál. Odtáhla jsem se, abych viděla jeho poťouchlý úsměv a odhodlání poznat les. "Můžu tě tu provést, co bys chtěl všechno vědět?" pronesla jsem a naklonila hlavu na stranu.

Kess pronesl, že jsme přátelé a tak nemusím být formální kývla jsem hlavou. "Islin... Pokusím se, ale nemůžu nic slíbit, většinou mi to nejde přes tlamu," pronesla jsem s úsměvem, který byl trochu potutelný. Byla to pravda, většinou jsem tykala přirozeně jenom vlčatům nebo nemocným. Ťuknul si se mnou tlapkou. Bylo to hezké gesto, ale nevěděla jsem, jestli je tohle normální nebo ne.
Najednou se objevila Maple. Zjevila se jako by přišla naprosto od nikud. Sklonila jsem mírně hlavu, ale usmívala jsem se. Byla jsem ráda, že tu mám svou Alfu a nemusím se tak pořád ohlížet přes rameno, že tu je Kessel neohlášeně. Takhle mohl být i on klidnější. Ustoupila jsem trochu stranou, aby si mohli ti dva v klidu promluvit. Sedla jsem si tak dva metry od nich, abych byla na doslech, ale abych nepřekážela. Kess na mne pohlédl a já se jenom usmála, jako bych ho pobídla k tomu mluvit dál, když už se s Maple pustil do rozhovoru. Když domluvil vlk, bylo na Alfě, aby rozhodla, jestli ho tu nechá. Prosím Maple, vem ho... Doufala jsem, že se moje Alfa rozhodne tak, jak jsem já chtěla, ale kecat jsem jí do toho nemohla. Čekala jsem tedy.

Byla jsem malinko zskočená touhle situací, ale uklidnila jsem se, že Kess to bral tak mile. Byl opravdu moc hodný, to se často nevidělo. Usmála jsem se na něj a trochu sklopila očka, protože jsem si teď přišla jako někdo, kdo je divný, nenormální, protože jsem nesprávně odhadla situaci. Ale nepřišla jsem si špatně dlouho. Společenské konvence mne moc nezajímaly, ale i tak jsem věděla, že ostatní se můžou cítit zvláštně, když je nedodržuji. "Och pravda... Já... no já do hlavy ostatním vidím, ale nedělám to, přijde mi to špatné," pronesla jsem s úsměvem. "Navíc v tom nejsem ani dobrá," dodala jsem ještě, aby se nebál. Věděla jsem, že vlci s magií myšlenek jsou trochu obávaní, protože dokáží odhalit všechna tajemství jiných.
On se mne pak na něco zeptal, což mě zaskočilo. "Och omlouvám se já... Došlo mi, že jsme vlastně neřekli, že si můžeme tykat, takže jsem se chtěla chovat správně... Víš já se moc nevyznám v tom, co se sluší. Často tomu nerozumím," řekla jsem omluvným hlasem, ale nezněla jsem ublíženě nebo tak. "Já jsem Islin, pokud si tedy chceš tykat," dodala jsem a natáhla k němu tlapku.

Nechápala jsem, co se mi snaží Kess říct. "No, říkal jste, že vám Život zařídil milé setkání, ale já ho musela přerušit ne?" řekla jsem poměrně zaskočeně, protože jsem prostě netušila, jak to všechno je. A ne, že bych se chtěla nějak dohadovat, ale fakt jsem netušila. Jenomže on už mluvil o tom, že nemá přítelkyni nebo tak něco, na koho by čekal a mě to konečně došlo. Plácla jsem se tlapkou do čenichu a mírně se zachichotala, že to skoro nebylo až slyšet. "Ach, já myslela... a vy jste myslel... to je vtipné, nedopatření," zachichotala jsem se a mezi chichotem vyslovila pár neurčitých a nedokončených vět. "Víte... občas se mi některé věci pomotají, protože je nepochopím úplně dobře, ale to se stává i těm nejchytřejším, to říkala Prabába... a taky říkala, že někdo mi toho dal až moc, ale čeho, to nikdy neřekla..." pronesla jsem s úsměvem a pak zavrtěla ocasem.
Termiti byli přátelští, ale rozhodně jsem nebyla úplně přesvědčená, že by mne viděli rádi. Naposledy se vyjádřil posel od královny dost neurčitě, ale stálo to za pokud. Usmála jsem se na Kesse. "Tak jo, ale šla bych až bude po zimě, takhle na podzim to nemá cenu," dodala jsem.

Sedla jsem si a koukala se kolem. Strom byl mohutný, ale mýtinka v podstatě prázdná. Chtělo by to více květin, na jaře tu nějaké zasadím. Mohl by mi určitě někdo pomoct. Šibalsky jsem koukla na Kesse, protože se mi zdál jako vhodný adept pro plán. Mluvil zrovna o tom, že milá setkání nejsou častá a že by si Život zasloužil poděkovat. "Och..." vydechla jsem zajíkavě. "Vy jste se měl u jezírka s někým potkat a já to překazila, jak jsem přišla?" zeptala jsem se slabounkým hláskem, který byl ovšem hlasitější než normálně a byla v něm slyšet jistá úzkost. Nerada bych mu pokazila nějaké setkání nebo možná dokonce rande? "Určitě jste tam čekal na svou partnerku nebo přítelkyni a já vám to zkazila, že jsem přišla... Takové krásné místo a já to takhle zpackala, ale vynahradím vám to a nasbírám třeba květinky nebo tak něco."
Bílé rysy znal, ale termity ne. "Och jsou to moji přátelé," sdělila jsem mu. Termití královna a její společníci by se mnou nejspíše nesouhlasili, právě naopak. Vlci jim v jejich teritoriuu vadili a já nebyla vyjímka, ale ke mně se nikdy nechovali vyloženě zle, takže jsem je považovala za přátele. Všechno nakonec vzniklo z nedorozumnění a tak jsem s nimi po jeho vyřešení neměla žádná spor. A oni snad se mnou také ne. "Ale nemyslím si, že by bylo nejmoudřejší tam chodit sám, ale jestli chcete, tak vás tam vezmu... jestli tam budou," pronesla jsem s úsměvem.

Kess se smál fakt hezky. Takovím uvolněným smíchem, jako když rampouchy cinknou o sebe než spadnou ze stromů na zem. Byla jsem za něj a jeho přítomnost ráda. Byl to takový ten uklidňující příval pocitu klidu a míru. Nemusela jsem s ním přemýšlet o ničem, co nebylo přímo teď a tady. Takže jsem momentálně přemýšlela o jídle a tom, jak mám ráda plný žaludek a nemít hlad. Být ve smečce prostě mělo své velké klady. Přijde zima a být venku jako tulák bude jistě náročné... Usmála jsem se na Kesse nesměle, ale radostně, že jsem ho možná zachránila před další krutou zimou.
On pak mluvil o tom, že se u jezírka ocitl při odchodu od Života, což musel být ten velký vlk, u kterého jsem jednou také byla a který se tak představil. Jeho moci jsem věřila, protože to on mi přece dal tu magii světla... "Poděkovat? A za co?" zeptala jsem se zvědavě. Úplně mi unikalo to, že se mnou Kess mírným náznakem flirtuje. Já byla vždycky mimo oblibu a zájem vlků, takže jsem si z poklon nic moc nedělala. Když jeden dlouho žil v krkající a hýkající bandě vlků, tak ztrácel cit pro to, co se vlčicím říká a neříká. A Horda byla přesně taková banda. "Kouske jsou hory, které obývají obří termiti... od jejich královny mám tenhle věneček," řekla jsem ke květinám na své hlavě, které ovšem vypadaly poněkud zvadle, protože květy už z věnce opadaly. Něco mi ale říkalo, že najaře narostou nové pupeny a z nich se vyklubou nádherné kvítky. "No a za tím jsou pískovcové hory, kde bydlí právě ten život... No a pak je tam další spousta hor, kde jsem viděla jednou podivného bílého rysa," vyjmenovala jsem mu hory v okolí.