Příspěvky uživatele

< návrat zpět

leden 1/5 loterie 4/5

Koukala jsem na vlka, který byl pořád neviditelný a trochu mě to štvalo. Ne, že by mne to vytáčelo moc, ale... no tohle se prostě ve hře nedělá ne? Vlk ovšem pronesl, že takhle to není úmyslné. Že magii neovládá a že neví co s tím. Naklonila jsem hlavu na stranu směrem, kde jsem podle stop tušila, že by mohl postávat. "Aha... to mě mrzí, ráda bych pomohla, ale vážně nevím jak. V magiích se moc nevyznám," pronesla jsem smutně a usmála se na vlka, protože jsem doufala, že aspoň úsměv ho trochu rozveselí.
Najednou se vlk zhmotnil a pak zase zmizel a zhmotnil a zmizel. Probliknul jako světluška, které došla šťáva v zadečku. "TEĎ!" houkla jsem. "Teď jsi byl vidět, ale už zase nejsi... mrzí mne to," pronesla jsem konec věty smutněji. "Ať jsi udělal cokoli, tak tohle bylo přesně ono... Zkus to udělat ještě jednou, třeba se ti to povede, když to uděláš znovu... Co si vlastně udělal?" vychrlila jsem na vlka, nebo spíše na prázdné místo, kde vlk měl být,

4/10 prosinec saturnus

Vlk zmizel a to nebylo fér. Neměla jsem ráda hry, které nebyly fér. Taky bych mohla něco udělat magického, abych vyhrála, ale proč bych to dělala, v čem je ta zábava. Přestala jsem tedy za vlkem utíkat a i když jsem viděla jeho stopy sedla jsem si na zem a očekávala, že se zase zviditelní. Odpovědí mi ovšem byl hlas. Už jsem se nadechovala, že něco namítnu, když si sám povšiml toho, že není vidět. A pořád se nezviditelňoval, jako by se chtěl před mou maličkostí schovat. Třeba si nechce povídat nebo tak něco. Tak ale máme snad nějaké normální způsoby jak někomu říct, aby si hleděl svého ne? I když je pravda, že já jsem v tomhle taková neporozumím všemu, tak třeba se mi snažil říct, abych se s ním nebavila. Vlk mezitím tvrdil, že se snaží zviditelnit. "Jestli ses se mnou nechtěl bavit, tak se omlouvám, nemusel jsi používat magii..." zašeptala jsem. Asi to byla moje chyba, že se semnou nechtěl bavit, neměla jsem po něm házet tu kuličku. Zoufalství ve vlkově hlase jsem nějak přešla, neměla jsem ten cit, abych dokázala být empatická k ostatním. Občas jsem prostě některé náznaky nechápala.

prosinec 3/10 saturnus

Hrát si ve sněhu mne bavilo snad vždycky, ale nechtěla jsem nikoho do hry nutit. Takže jsem jenom doslovně hodila první výstřel a čekala, zda se toho vlk chopí nebo mne prostě odmítne a na hru se vykašle. Podle jeho slov ovšem nic takového v plánu neměl a tak jsem jenom nadšeně vrtěla ocasem a doufala, že stihnu případnému útoku uhnout. Jedna z jeho kuliček se na mne vyřítila a já se pokusila uskočit, ale jak jsem byla v pozici "jdeme si hrát", tak jsem nestihla uhnout zadní částí rychle a kulička se rozprskla přímo u kořene mého ocasu.
Doskočila jsem do sněhové závěje vedle, ale to už mým směrem letěla další kulička. Ta ovšem měla špatný směr a tak jsem nemusela ani extra uhýbat, aby dopadla do sněhu a udělala za sebou jenom malou trasu pomačkaného prašanu. Uplácala jsem rychle svou kouli a namířila a....ale byl pryč. Vlk zmizel tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla. Očima jsem skenovala sníh a najednou... v jednom místě jako by se z ničeho tvořily ve sněhu otlačky pacek. Mrskla jsem kouli vší silou tím směrem a doufala, že třeba neviditelného vlka dostanu. "Hej používat magii není fér!" pronesla jsem uraženě, ale těžko říct jestli mě slyšel, neuměla jsem křičet.

prosinec 2/10 saturnus

Koukala jsem na mou sněhovou kouli, která se rozprskla o vlkovo stehno. Začala jsem se chichotat, když poděšeně vyjekl. Na chvilku se mi zdálo, že dokonce samotným leknutím vypařil svou maličkost do vzduchu, ale to se mi nejspíše jenom zdálo. Zavrtěla jsem nad svou vlastní zmatenou myslí hlavou a jen se dál chichotala vlkovi, kterého jsem svým počínáním celkem dost rozhodila. Z nějakého důvodu se omlouval on mne, což mi přišlo roztomilé a celkem nepochopitelné. Čekala bych kdyby se naštval, ale on se omlouval. Zvláštní. Nedal mi ovšem moc času na to, to studovat a už vypadal na to, že se pustí do boje. Přešlápla jsem, mírně se předními tlapkami přikrčila a zadní nechala stát, takže se moje záda prohnula a já vypadala jak bobová rampa pro křečky. Vlk už patlal svojí kuličku. Zavrtěla jsem hravě ocasem a čekala, jestli ji hodí a zda se trefí nebo netrefí. Zakoktal se když se snažil zeptat, jestli tohle dělám času. Jenom jsem zakývala hlavou a mírně nakrčila čenich, "možná", říkala jsem tak pantomimicky.

prosinec 1/10 saturnus

Přišla jsem k jezeru, což bylo krásné místo. Opravdu krásné. Od lesklé plochy se odráželo slunce, které normálně bylo během zimy schováno a já tak nově viděla kolem sebe krásy, které bych jinak nepostřehla. Bylo tu celkem dost pachů a tedy i vlků a já byla ráda, že je mám kolem sebe. Společnost jsem vítala. Sedla jsem si dál od jezera, abych mohla sledovat tu krásu, když tu najednou jsem okem postřehla vlka, který hopkal jako splašený zajíc. Užíval si veselého dovádění ve sněhové závěji a já si nemohla pomoct, ale jeho počínání mne rozesmálo. "Hihi," můj tichý smích nemohl dovádějící vlk slyšet.
Místo toho, abych ho nechala v jeho veselí jsem nabrala na tlapku sníh a uplácala kuličku, kterou jsem bezokolků vrhla jeho směrem v naději, že poskakujícího vlka zasáhnu a tak vyzvu ke hře, která by i moje starší kosti trochu rozhýbala. Já nebyla žádná mladice tělem, ale v duchu jsme byla pořád malá a rozpustila víla, která by nejraději celý den posakkovala a hrála si. Ne dospělá, která má jít ostatním příkladem. Naštěstí jsem si na dospělou musela hrát jen občas a ne na dlouho. A tak jsem doufala, že vlk si kuličku nevyloží zle a spíše mě ke své hře pustí.

Zima venku byla opravdu hrozná. Foukalo a padal sníh, že naším vchodem už ani nebylo pomalu vidět ven. Ne, že bych čekala, že tu zapadneme. Pořád mohl tunel na druhou stranu vést ven nebo by nám termiti jistě pomohli. Neměla jsem tedy strach, ani v nejmenším. Jediné, o co jsem se obávala, byli nebozí tuláci tam někde venku v tom nečasu. Moje srdce bylo prostě moc velké a tak dokázalo pojmout utrpení i těch, které jsem ani neznala.
Kess se rozhodl, že bych ho mohla něco naučit. "Něco málo ano, ale nejsem tak dobrá jako Prabába nebo léčitelé. Znám jenom základní bylinky, ale vždycky mi to zatím stačilo," pronesla jsem s úsměvem. Nebyla jsem tolik skromná, kdybych měla vědomosti větší, ráda bych se jimi chlubila, ale moje vědomosti byly opravdu jenom povrchové, neuměla jsem například byliny kombinovat do složitějších lektvarů a mastí, jako to uměli jiní. Zvládla jsem ovšem ošetřit to, co bylo ošetřit potřeba. A je pravda, že léčení vnitřních zranění mi šlo velice snadno.
Kessel se začal strachovat spíše o nás než o ostatní. Čte mi snad myšlenky... Proběhlo mi hlavou, že možná zaslechl, že jsem nad tím uvažovala, ale pak mi došlo, že jsem své obavy vlastně řekla nahlas. "Asi by mi ani nevadilo, tu zapadnout do jara," vyklouzlo mi a pak jsem zrakem uhla do díry, která sloužila jako vchod a která se pomalu nořila do sněhu.

Chichotala jsem se, protože jsem si vzpomněla na všechnu tu srandu, kterou jsem si užila s hordou a všemi jejími členy. Vypadalo to, jako bych se smála Kessovi, ale já se smála těm vzpomínkám. Kess zněl dost udiveně nad mojí historkou, ale pak jsem si uvědomila, že se nakonec směje taky. "Jo ten sněhulák byl skvělý," zasmála jsem se a pak se pustila do odpovídání toho, na co se Kess ptal. "Prabába učila mě a vlastně všechny, ale já se jí dostala pod tlapky až jako dospělá, tak mě nenaučila všechno, co chtěla nebo mohla... nebyl čas, kvůli ostatním, o které se musela starat. A pak už nebyl čas nikdy," pronesla jsem smutně. Nechtěla jsem vzpomínat na to, co se stalo pak. "Ale naučila jsem se toho celkem dost. Rozpoznám různé byliny a umím se postarat i o vnitřní zranění, pokud nejsou moc vážná, zvládnu přijít na to, co je problém a vyléčit je," řekla jsem mu se zájmem v hlase. Vypadalo to že jsem vážně nadšená z toho, že se můžu o tohle podělit.
Venku jsem viděla chumelenici. Sem dovnitř se sníh nedostal, ale občas to fouklo a já se zachvěla zimou. "No, popravdě, doufám, že nikdo nezůstal venku," pronesla jsem smutně. Bylo mi líto, že se venku možná někdo třásl zimou.

Seděla jsem v útulném prostoru, který vyhloubila skupinka termitů a bylo mi to celkem příjemné tu být. Nevadila mi ani ta odlehlost a samota, i když já vlastně nebyla sama. Byl tu Kess a s ním jeden nemohl být sám no ne. Chodbou se pronal teplý vítr a to mne trochu překvapilo. Koukla jsem po očku na Kesse, jako bych se ptala, jestli v tom zahřátí okolí nemá tlapky, ale nezeptala jsem se na to. Věděla jsem, ze zkušenosti, že někteří mají problém mluvit o svých magiích otevřeně a taky o tom, že je používají a jak. Každý má svá tajemství.
"Zima bude dlouhá a plná hrůz, pokud si nedáme pozor," povzdechla jsem si. Zimu jsem neměla ráda. Přinášela jenom strádání pro všechny, kteří neměli štěstí na dobrou rodinu nebo smečku. Tuláci museli v zimě trpět a já byla ráda, že jim můžu případně pomoci najít domov nebo aspoň poskytnout chvilku odpočinku, či jim něco dobrého ulovit, aby neplýtvali energií. Pohlédla jsem na Kesse. "Hmm... než jsem byla v Sarumenu, tak jsem cestovala s jednou skupinkou potulných vlků... Říkali si Horda a opravdu jich bylo tak moc, že by na nějakou tu pořádnou hordu i měli," zachichotala jsem se potichu. "Jednou v zimě se jim podařilo postavit tak velkého sněhuláka, teda ne všem jenom mládeži, že převyšoval menší stromky v lese. A v noci jim ho někdo počůral tak moc, že se celý obarvil do žluta, byla to děsná psina," dodala jsem ještě. "Nikdy nezjistili kdo to udělal, nikdo se nepřiznal, ale já mám podezření na Prabábu, protože ta neměla zimu nikdy v lásce a tím, že stavěli toho sněhuláka se vykašlali na odpolední hodinku bylinkářství s ní. Byla naštvaná, ale nic jim neřekla a druhý den byl ten sněhulák žlutý," dodala jsem ještě s větším smíchem.

Kess mluvil o tom, že předsudky fugují takhle a vysvětloval mi to. "Hmm tak to potom nechci nikdy žádné předsudky mít," pronesla jsem po chvilce přemýšlení s úsměvem, jako by se tak šlo rozhodnout a prostě předsudky nemít. Takhle jednoduchounký byl můj život. Začala jsem hledat vchod do termitího labyrintu a Kess mezitím dělal nějakou pitomost se sněhem, ale třeba to mělo nějaký větší význam. Já svou chodbu ovšem našla a tak jsem se k ní vydala.
Bylo to tu nádherně prostorné, ale zároveň i chráněné před vším, co by se mohlo z venku přiřítit. Nějaká zimní vánice si tu na nás nepřijde. "Větší než jsem já," odvětila jsem Kessovi na jeho otázku o tom, jak jsou asi termiti velcí. "Ale neboj, pokud bychom tu neměli být, už bychom tu nebyli. Takže hádám, že opravdu spí někde v útrobách hory." Vzpomínala jsem, že posledně nás odhalili opravdu velice brzo. S Kessem bychom se nedostali takhle daleko, kdyby o tom buď věděli a nepovolili to a nebo nevěděli, ale bylo jim to jedno. Lehla jsem si na zem, bylo to tu příjemné a jeden si mohl v klidu odpočinout. Zem nebyla úplně ledová jako venku a nebylo to tu stísněné jako v úkrytu ve smečce.

// sarumen

Šla jsem za Kessem a doufala, že se nám ten útěk před zimou povede. Úkryt by mi nevadil, ale nějak mi došlo, že on není úplně mačkací se typ. Mě nevadilo ležet na někom, pod někým nebo něco mezi, ale pochopila jsem, že tady se to tolik nenosí. Vysvětloval mi rozdíl mezi zákeřnou a nezákeřnou možností použití magie. Já jsem netušila, že by v tom byl až takový rozdíl nebo že by to byl takový problém. ALe podle toho jak to říkal, to asi problém byl a velký. Jen jsem přikývla, i když jsem pořád nebyla moc přesvědčená. !Pořád nějak nevím, ale asi máš pravdu, že to není asi dobré se jen tak někomu hrabat v hlavě... hmm zajímalo by mě, jestli proto mne vlci moc nemusí," přemýšlela jsem nahlas.
Kess nás zavedl do hor, kde jsem byla dávno tomu. Termiti tu nikde nebyli k vidění, takže je asi opravdu odlákala zima někam do nitra jejich hory. To bylo dobře. Jejich kusadla jsem potkat teď nechtěla. Můj společník se zajímal o to, že tudy vážně nikdy nešel a obdivoval výhledy. Já si to pomalu rázovala směrem k vchodu, který jsem znala. "Tady bude někde jeskyně, nebo vchod do ní... a jo je tu, koukej," houkla jsem radostně a zamířila si to k vchodu do komplexu chodbiček a chodeb.

//přidala bych se na osudovku, ale nevím jak to bude v únoru s časem

Chvilku mlčel, ale pak přesto odpověděl. Bylo na něm vidět, že není úplně rád, že mi to říká, ale já z toho nedělala vědu. Ani kdyby si myslel, že je to pravda, tak bych to neřešila. "Oh," vyslechla jsem ho, ale přesto mi to nedalo. "A jaký je to rozdíl, když někdo leze někomu do hlavy, nebo když někdo bez dovolení vysuší větrem nebo mu nechá kolem nohou růst kopretiny?" podivila jsem se. Neviděla jsem v tom rozdíl. Možná to bylo proto, že jsem sama neměla žádná velká tajemství, která bych ukrývala a taky proto, že jsem byla jako otevřená kniha. Všem jsem hned řekla, co si myslím a nemusel mi tak do hlavy lést nikdo.
Kess rozhodl jít na jih a já doufala, že termiti opravdu budou už spát. Popravdě jsem tomu věřila čím dál tím víc, protože v téhle zimě museli zalézt opravdu hluboko pokud ve svých nechlupatých tělíčkách chtěli zimu přečkat. Usmála jsem se tedy a kývla. Pak jsem se rozešla za Kessem.

//Prstové hory

Mluvil o stereotypech mezi vlky a jejich magiemi. I já pár takových znala. "SLyšel jsi někdy nějaký o vlcích jako jsem já?" zeptala jsem se, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Prostě jsem to ze zvědavosti vypálila. Netušila jsem, co se o vlcích s magií myšlenek říká, když nejsou na doslech. Usmála jsem se ovšem, aby si nemyslel, že to vnímám jako něco špatného. Konec konců všichni jsme jenom zosobněním nějakých představ vlků kolem nás, dokud je nevyvedeme z omylu. A já ráda ostatní vyváděla z omylu.
Pak se konverzace zhoupla. Ale Kess se ukázal zase jako pravý přítel, když se rozhodl to dál nerozmazávat a neptat se. Kráčeli jsme lesem jeden vedle druhého a já vyprávěla. ON poslouchal. Pak do mne šťouchnul a tím ukončil celou tuhle debatu. Neměla jsem chuť na to vzpomínat a být smutná. Chtěla jsem poznávat. "Můžeme jít do úkrytu, ale tam bude možná přecpáno... Mořná bychom, ale mohli jít na jih a něco najít tam? Vyber si."

Kess mluvil a mě se to celkem líbilo. "Sedí to k tobě... máš magii větru ne?" zeptala jsem se ho s úsměvem. Většina letců měla ráda výšky, nebo jsem to tak aspoň pozorovala. Asi to k nim patřilo, ta touha po volnosti a nadhledu, který se tak moc pojil s jejich magií. "Já mám ráda zpěv kohokoli," odvětila jsem na jeho konstatování, že má rád zpěv žabek. Já ráda poslouchala všechny přírodní zvuky. Zvířata, ale i jenom to jak déšť bubnoval o listy a větve. Neměla jsem jenom ráda, když toho bylo moc a ničilo to životy. Příroda měla jistě právo na tornáda a podobné věci, ale neviděla jsem je ráda.
Pak se objevila duha a celou tuhle situaci změnila. Najednou tu nebyla taková radostná nálada. Otřela jsem si tlapkou oči, abych nebrečela. Bylo to ode mne sobecké. "Následovala jsem duhu, která vedla v jednom lese až na její konec. Ale navrcholku jsem potkala vlka, který mi... on mi dřív ublížil, nebo se o to aspoň snažil, ale mě se povedlo utéct a pak jsem ho potkala na té duze. Lekla jsem se a spadla..." vysvětlila jsem, i když to znělo podivně. Já ovšem byla celá podivná, takže mu to možná ve spojitosti se mnou mohlo přijít normální. Nechtěla jsem ho do toho úplně zatahovat, ale zeptal se.

Byla jsem ráda venku. Podzim hrál barvou a já barvu měla moc ráda. Občas jsem pohlédla na Kesse, jak se jeho kožich krásně v té záplavě barev vyjímal. Srovnal se mnou krok, což jsem ocenila milým úsměvem. Nebyla jsem úplně rychlá, co se chůze týkalo. Byla jsem najedená do sytosti a moje břicho bylo kulaťoučké a spokojeňoučké. Což ovšem znamenalo, že sem neběhala tak rychle, jako když jsem byla tulačkou. Znakem spokojenosti byla evidentně i pomalost.
Kess mne zrovna poučoval o tom, že zajímat se o to co mají jiní rádi, je známkou zájmu. "Aha," broukla jsem, protože tohle mne Prabába nenaučila. "Hmm tak co máš rád ty?" zeptala jsem se rovnou, abych na tuhle novou informaci nezapomněla. Ve společenské konverzaci jsem nebyla moc dobrá. Kess se najednou zastavil a pohled upřel někam na louku. Otočila jsem se a uviděla to... barvy. Spoustu barev. Brána z barev se ohýbala v útulném oblouku, který byl přesně jako podle kružítka. Mého společníka ten pohled uchvátil a taky to dal najevo. Nasucho jsem polkla. Jistě, že jsem věděla, co je na konci duhy. A taky jsem věděla, jaké to je z ní spadnout. "Vím, co tam je," odvětila jsem tvrdě a mírně se mi třásly tlapky. Do očí mi vtrhly nezvaně slzy, ale nebrečela jsem. "Jednou jsem z duhy spadla," dodala jsem. Nespadla jsem, on mne strčil. Strčil mne a doufal, že umřu... a já umřela... nejspíše. Ale jsem teď zpátky. Možná to nebyla smrt, možná jsem jenom na chvilku ztratila vědomí... Ale všechno v mém podvědomí bylo tak reálné. Vzpomínka na malá zvířátka, co se mne snažila upálit byla moc silná.