Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že moje magie funguje. Už mraky přestaly bouřit. Posadila jsem se na zem a doufala, že se i pár těch tmavých dešťových mračen rozežene samo od sebe. A taky že jo. Postupně s nocí vykoukly na obloze hvězdy. Teď bych možná mohla vyrazit domů. Usmála jsem se na oblohu a pak na děkujícího Saturna. "Není za co," pronesla jsem tichounce s úsměvem. Byla jsem unavená, potřebovala jsem popadnout dech a nabrat energii, než půjdu domů. "Umím, nebo myslím že umím, nikdy jsem ještě mraky nepřivolávala," sdělila jsem mu se zamyšlením, že by mne to nikdy možná ani nenapadlo, přivolat mraky. Ale třeba při požáru by se to mohlo hodit. "Co umíš ty?" vyzvídala jsem neomaleně.
Saturnus vypadal, že je v tomhle lesíku spokojený a já se mu nedivila. Působilo to tu klidně. Mech hezky rostl a hnilobná vůně se tu roznášela vzduchem. Věřila jsem tomu, že tu poroste i spousta hub. "Nebojíte se, že se vám tu usadí jehelníčci?" zeptala jsem se, když narazil ve svém proslovu na jaro. Vybavila jsem si jarní květy, které jehelníčky lákaly hlavně v noci a mírně se rozhlédla, jestli nějakého neuvidím.

Bouře kolem sílila a já tušila, že tohle nebude jen nějaká přeháňka. Saturnus mne poprosil, abych bouřku trochu odklonila. Zaměřila jsem svou magii na mraky a pokusila se je trochu uklidnit. Věděla jsem, že bych mraky možná i zvládla rozehnat úplně, ale Saturnus chtěl jenom déšť a ne bouři, takže jsem se rozhodla změnit trochu té energie, proudící v mracích. Pokusila jsem se ji uklidnit a dařilo se mi to. Pořád pršelo, ale bouřka už nebyla. Jednalo se o naprosto klidný jarní déšť. "Tak," odfoukla jsem si a došlo mi, že jsem během používání magie zadržela dech. Nebylo to nic příjemného, takže jsem se teď zhluboka nadechla, abych dohnala deficit kyslíku. Sedla jsem si na zem a dýchala. Les voněl hlínou a mokrým mechem. Byla to zemitá, uklidňující vůně.
Přiznal se k tomu, že do úkrytu ostatní vodí, pokud s nimi jde někdo ze smečky. To mi přišlo milé, i když jsem věděla, že to tak není všude. "To je od vás milé," řekla jsem nakonec a usmála se na Saturna, protože mi to vážně milé přišlo. "Ale nemyslím si, že to bude potřeba, stejně jsem raději venku," zašeptala jsem do bubnování kapek deště.

Saturnus o čuňácích taky v životě neslyšel, jako já před tím, než jsem jednoho z nich viděla. V tundře mají celé hejno, ale nemyslím si, že teď by byla vhodná doba se tam vydat. Možná později," pronesla jsem a můj hlas zanikal v kapkách deště. Nebe se kabonilo a lomozilo, že to muselo děsit nejen nás, ale všechno živé v okolí. Nelíbilo se mi, když se nebe takhle čertilo. "Mohla bych se pokusit magií ty mraky trochu uklidnit, ale asi by to fungovalo jenom tady," sdělila jsem Saturnovi. S počasím už jsem si hrát zkoušela, ale nikdy jsem nezkusila zastavit bouřku. I když jak moc se to lišilo od dělání duhy? A to už jsem jednou taky zvládla... Byla to nabídka, kterou mohl, ale nemusel využít.
Pak to vypadalo, že ho moje slova vystrašila. Jen jsem se usmála. "Nevím, jak to chodí tady. Já žila dlouhou dobu s Hordou... to byla naše skupina kočovných vlků, občas jsme byli v nějaké smečce jenom na návštěvě nebo bydleli kus od nich, ale nikdy nás nezvali do svých úkrytů, takže se to asi nesluší," zamyslela jsem se nad tím nahlas a doufala, že se teď od mé maličkosti neodvrátí jako jiní. Spousta vlků nás kočovníky nesnášela. Říkali o nás že se nemyjeme a že provozujeme kejkle a čáry... A taky že provádíme různé podvody a krádeže. Ale tak to nebylo! Proč bychom se nemohli napít z potoka, kde teče voda? Proč bychom se nemohli občerstvit ze stáda, které se v přírodě líně páslo? Proč si neukousnout kus plodů, které rostly na křovinách? Kdo to zařídil, že někomu něco patří a tak to nemůžu mít já?

//řeka Kiërb přes Gejzíry

"No nějak to pojmnoval Kess, ale já popravdě nevím co to bylo... Byl to takový černobílý pták, ale nelítal jen se tak kolébavě ťapkal," vysvětlila jsem a napodobila chůzi, kterou to podivné zavalité zvíře provádělo cestou na seever. Musela jsem u toho vypadat vážně vtipně, ale popravdě sama jsem si to neuvědomovala. Chtěla jsem mu to nějak blíže vysvětlit, ale neměla jsem slov pro to, abych popsala ono záhadné zvíře. A tak jsem jenom zapantomimovala jeho chůzi. Kolem gejzíů jsme šli opatrně, za což jsem byla ráda. Nerada bych jim padla za oběť.
Následovala jsem Saturna, jehož jméno bylo tak pompézní, že se dokonale k vlkovi hodilo. Taky působil pompézně, i když jsem si nebyla úplně jistá, co to vůbec znamená... to slovo... pompézní. Usmála jsem se na les, do kterého jsme vkročili a který ozačoval Saturnus za svůj domov. Vypadalo to tu hezky a já si nebyla jistá, jestli jsem tu už někdy byla nebo ne. "Radši bych zůstala tady, nechci úplně zaneřádit váš úkryt a asi se to ani nesluší, abych k vám lezla dovnitř," zašeptala jsem a můj hlas nebylo skoro přes kapky dopadající na listový slyšet. Sedla jsem si pod jeden z vysokých stromů a začala si prohlížet svůj zablácený a mokrý kožich. Ještě že jsem si do kožichu vpletla kvítí, jinak bych vážně smrděla jak mokrý pes.

Mluvil o tom, že Sarumenskou smečku zná. Pohodila jsem na to ocasem, protože to znamenalo, že mi když tak poradí nejlepší cestu domů. Jenže stejně jako já vyhodnotil, že to mám daleko. Smutně jsem stáhla uši a trochu kníkla. Bála jsem se toho, že budu muset jít deštěm a že to nedopadne dobře. Ale naštěstí Saturnus navrhl ať zůstanu v jeho smečce. Netušila jsem zda má vůbec pravomoc mne do smečky pustit, ale v mých očích tohle byla pomoc bližnímu a tu by žádná alfa neodsoudila. "Dobře a moc děkuji za pozvání, " pronesla jsem potichu, jak jsem mluvila skoto vždycky.
Začalo kapata my vyrazili směrem k lesu. "Cestou musíme dávat pozor, tady jsou gejzíry," informovala jsem ho a pak nakročila za ním. "Vedla jsem sem na sever čuňáka, asi zabloudil, když se dostal až k nam na jih a nemohl najit cestu zpet."

//za saturnem

Koukala jsem na oblohu a cítila naději a štěstí. Příroda déšť potřebovala a i když pro mne bude v tom nečase složité přestat ho mimo les, byla jsem vděčná za vláhu, kterou přinese. "Já jsem ze Sarumenského hvozdu, takže z jihu. Domů to mám poměrně štreku, ale nic co bych nezvládla s trochou štěstí a zdravého rozumu," pronesla jsem s úsměvem a doufala, že mi toho štěstí bude opravdu dost dopřáno, protože jsem se nechtěla stát další obětí nějaké rozvodněné řeky. Vlk ovšem svou nabídku rozšířil s tím, že je u nich v lese hodně místa. "Pokud by to nevadilo," řekla jsem mu, protože ve vzduchu něco vyselo a já tak pomalu přestávala být odhodlaná opravdu domů vyrazit. Svoje okno pro odchod jsem nejspíše promrhala.
"Saturnus... to jako ta planeta na obloze?" zasmála jsem se trochu, ale nebyl to výsměšný smích, spíše jako bych řekla vtip, který ale chápu jenom já sama. "Já jsem Islin, tak se bohužel nic tak velkolepého nejmenuje," představila jsem se na oplátku.

Vypadalo to, že je rád, ž mi nijak nepřekazil lov nebo něco podobného. Já nechodila lovit k řekám sama, ale to nemusel vědět. Koukla jsem se na něj a vypadal dobře stavěně, živeně. Srst se mu leskla a působil tak nějak autoritativně, jako by mu tu všechno kolem patřilo, ale ne nepříjemným způsobem. Usmála jsem se na něj, když trochu zpochybnil, že by mělo začít pršet. Já to ovše cítila v každém chloupku svého kožichu. Věděla jsem, že se na nás něco žene, ale co a kdy to přijde, to zůstávalo ve hvězdách. "Snad to nemáš domů daleko, tak jako já," odvětila jsem, protože představa, že se táhnu zpátky do Sarmenského hvozdu v bouřce, se mi vážně nelíbila. Ale zase zůstat tu zaseknutá kvůli počas v nějaké jeskyni neznělo lákavě. Měla bych dopít a prostě vyrazit domů. Vlk vypadal podivně. Koukal na mne trochu si mne prohlížel, ale nic na mou maličkost neříkal, takže jsem já neříkala nic na tu jeho. Kdo jsem taky byla abych někoho soudila.

Napila jsem se a užívala si klidu, dokud se kousek ode mne po proudu neobjevil vlk, který vkročil do řeky, nejspíše aby se schladil. Vypadalo to, že přichází po cestě z hor, takže možná vyrazil na tůru a teď se potřeboval osvěžit. Vylezla jsem z vody, abych nepila tu, ve které právě stál a která tekla po proudu ke mně. Stejně už jsem se napila dost. Ustoupila jsem pár kroky zpět a posadila se do trávy. Chvilku jsem vlka pozorovala, ale nechtěla jsem mu říct, nic, co by ho vyrušilo. Vypadal klidně a já nebyla ten typ, co by nějak extra otravoval, pokud neměl zrovna nějakou dležitou otázku. Až když si mne všiml a promluvil, tak jsem mu začala věnovat větší pozornost. "Nene, přišla jsem se jenom napít," pronesla jsem ze svého břehu a sledovala, jak se na mne podivně dívá. Možná jsme se někde viděli, ale možná taky ne. Bylo těžké určit koho jsem kdy potkala. "Přišel jste se ochladit? Jen bych dávala pozor na déšť, řekla bych že během noci začne pršet opravdu hodně." řekla jsem mu, co mi napověděla moje magie.

//tundra

Došla jsem k řece a s úsměvem se podívala na její chladný proud, který se tetelil v jarním sluníčku. Jenže netrvalo dlouho a slunce zakryl mrak. Podívala jsem se na oblohu. Tohle rozhodně nevypadalo na obyčejnou bouřku, ale spíše na něco mnohem horšího. Jarní přeháňka společně s temnými mračny mohla přinést cokoli a já se trochu obávala, aby to cokoli nebyl přívalový déšť spojený s tajícím sněhem v horách. Záplavy by tak na sebe nedaly dlouho čekat a škoda smečky, která by byla moc blízko rozvodněnému korytu. Rozhodla jsem se, že bude nejlešpí se o tohle moc nestrachovat, protože to už bych se mohla strachovat pořád. Nechala jsem tmavnoucí mraky být a místo toho se pustila do pití chladné vody, která na jazyku výborně chutnala. Byla jsem ráda, za chvilku toho klidu a samoty.

Vypadalo to, že situace je zachráněna, když se tu objevil Sahir a ten druhý, kteří se společně s tučňákem vydali na druhou stranu. Tučňák, jen co uviděl hejno, tak sebou hodil na zem a sklouznul se knim, což bylo více než dojemné. "Tak, to bychom měli," pronesla jsem s úsměvem a pak se podívala na Kesse. Vypadal zamyšleně a možná už taky potřeboval trochu té jiné společnosti, než jenom té mé. "Půjdu se projít po okolí, uvidíme se doma pánové," sdělila jsem celé společnosti. Vypadalo to, že ti dva druzí společně vyrazí na nějaké putování a já trochu doufala, že se k nim Kess připojí. Potřeboval poznat nové spolusmečkovníky. "Mimochodem já jsem Islin," dodala jsem ještě ke dvěma neznámým, pokud by jim moje jméno uniklo a pak jsem se s mírnou úklonkou rozešla směrem pryč. Chtěla jsem se projít po okolí a taky se trochu napít, abych uvolnila krk, který jsem trochu cítila. Poslední voda nebyla úplně dobrá, motala se mi z ní hlava a viděla jsem to, co nikde nebylo. Takže jsem se chtěla napít něčeho méně.... podivného.

//kierb

Díky moc za akci prosim tedy 5 křišťálů, 1 hvězdu prosím do rychlosti, ostatní 2 nemám kam dát tak prosim 100 květin

Bylo to jako bych se probudila v nějakém snovém místě. Blízko mé maličkosti se skvěla řeka, která proudila kolem. Bublání vody bylo utěšující, ale zároveň ve mně působilo jistou nostalgii až melancholii. Bydlela jsem tenkrát s Hordou u řeky, která mi zachránila život, když všechno kolem lehlo potokem. Brečet kvůli dávné zkáze nemělo význam i když mi chyběli. Bědovat nad jejich ztrátou taky nemělo význam, protože by to nikomu nepomohlo a nic by to nezměnilo. Bylo to prostě tak jak to bylo a jinak už to nikdy nebude. Bledule zrovna prorážely hlavinkami hnědou hlínu, jaro se probouzelo. Brzo bude kvést všechno. Bzukot včelek a jiného hmyzu zaplní každou louku a skoro každý les a bude jenom těžké se vyhnout tomu, aby jeden na nějakého toho živého tvorečka nevkročil. Bouchla jsem zadkem o zem, rozhodla jsem se posadit se a pokochat se tou okolní nádherou, která se mi tu otvírala. Břízy se nakláněly na jednu a pak na druhou stranu, jako by je někdo cvrnkal. Blatouchy otvíraly svoje masivní listy. Bylo tu nádherně a já si prostě nemohla odepřít tuhle chvilku ticha a klidu, než se zase vydám na nějakou dalekou pouť mimo tohle území dál a dál, kam až mne tlapky donesou.

(//není nutné číst jen se nudím, tak si chci hodit posty)
Stála jsem a pozorovala ty malé podivně kolébavé bytosti, které se tu objevily jako by odnikud. Nebála jsem se, že by nám nějak ublížily, protože oni sledovaly nás stejně vyjukaně, jako my je. Nebála jsem se popravdě nikdy žádného tvora. Ne, že bych se němal proč bát, ale přišlo mi, že největší zlo jsou stejně nakonec vlci. Nedovolila jsme si vzpomenout na Beliala a to, co mi chtěl udělat nebo co mi dokonce pak udělal. To, že mne shodil z duhy. Nemohla jsem mu zapomenout vlastní smrt nebo co to bylo. Nešlo to. Věděla jsem, že ve vlcích je zlo, ale tohle zlo jsem nevnímala v nikom jiném. Všechny ostatní bytosti jsem brala jako magické postavy, které nejsou schopny zabít jiného jenom z nudy nebo z chtíče či žárlivosti. Ne. Viděla jsem kolem sebe jenom zvěř, která se snažila být v harmonii. A přesně tak na mne působilo i hejno. Jako jedna velká harmonie. Organizmus, který se posouvá jako jednotná masa sem a zase tam.

//Ledová pláň

Překonat řeku byla výzva, ale byla jsem ráda, že mám po svém boku Kesse, který se neobával snad ničeho. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Na moje slova reagoval tak, že by se jinak velel rozdělit, ale ne teď. Jen jsem doufala, že tahle volba bude správná, ale popravdě jeho plán dával smysl. Pokud nikdo nic nenajde je jasné kam máme jít a pokud někdo něco najde, dá ostatním vědět, že to našel. Dokonalý plán. Najednou jsem v dálce uviděla moře černobílých těl. Našli jsme to, co jsme hledali, ale tučňák byl s tím pomalovaným vlkem, takže nám nezůstalo nic jiného než počkat. Zvedla jsem hlavu a zavyla, abych oznámila druhé skupině, že jsme to našli. Bylo jenom na nich, aby se nás pokusili najít a já jen doufala, že můj hlas bude slyšet.
Pak jsem se teprve rozhodla přiblížit k hejnu čuňáků, kteří se kolem kolébali na svých podivně mrňavých tlapkách. Jenomže to vypadalo, že oni se nechtějí bavit s námi. Lehla jsem si na zem a smutně na ně koukala, protože jsem nevěděla, co dělat. Oni na nás kejhali a tak jsem prostě zakejhala zpátky. "Kejh kejh kejhá," odvětila jsem jednomu opeřenému neopeřenci a doufala, že se neurazí. "Prabába mne jednou učila zpávat s ptáky, ale popravdě ani netuším, jestli tohle ptáci jsou," dodala jsem na vysvětlenou Kessovi, co tu jako předvádím

Duben 1/10 světluška

Koukala jsem na vlčici, která se najednou před mýma očima začala přímo rozradostňovat. Její energie zářila do všech stran a já byla ráda, že už není tak smutná. Usmála jsem se tedy na ni a mírně zavrtěla ocasem. Mluvila o nějaké Jasné a hrášku. Netušila jsem kdo nebo co to je. Nedávalo mi to smysl, ale stejně jako s vlčaty jsem v jejím breptání moc smyslu nehledala. Něco mi napovídalo, že vlčice předemnou není úplně podle měřítek dnešní společnosti. Ale nevadilo mi to. Měla jsem ráda všechny a všechno, bez rozdílu. Kromě hub... nemám ráda houby. "Tak to jsem ráda, že už je ti lépe," odtušila jsem a pak jen sledovala, jak si zmateně šahá na flíček na čele, jako by netušila že ho má. Jen jsem se usmála a nechala to být. Vypadala až moc ztracená ve vlastním světě. "Stačí jenom Islin," odvětila jsem jí, když mi dala přídomek.