Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sedla jsem si do vchodu úkrytu, kde na mne nepršelo a bylo mi dobře. Vlče ovšem protestovali, že bebude nemocné. "Možná ne, ale já nechci být nemocná, " dodala jsem, abych mu to aspoň trochu vysvětlila, že prostě teď nikam nepůjdeme dokud nebude počasí trochu lepší. Mělo se vyčasit brzo, ale i tak jsem to nechtěla pokoušet. Zíka se blížila a být nemocná v zimě, nebylo úplně ono. "Vydry navíc v dešti nejsou venku, musíme počkat. "Věděla jsem, že místní vydry jsou většinou venku během mlhy a slunce, ne v bouři. Mají více rozumu než tohle vlče.
Pak souhlasil, že se půjdeme podívat na sochu. "Socha je vevnitř, tak pojď," pronesla jsem a vyrazila dovnitř. "Na magie musíš počkat, protože s ovládáním přichází velká zodpovědnost. Mohl bys někoho zranit nebo hůř," varovala jsem ho.

//tanebrae

"Nevím, jestli jo nebo ne," komentovala jsem dotaz ohledně spříznění s vílým rodem u vlčice zvěčněné v soše. "A vydru ti nechat nemůžu. Zvířata nejsou od toho, abychom je vlastnili. Můžeme jim pomáhat a oni si třeba oblíbí naši společnost a zůstanou, ale nemůžeš je nutit," pronesla jsem a doufala, že ho to trochu naučí. Nechtěla jsem, aby z něj byl další vlk, co jen zneužívá přírodu a všechny v ní. Bála jsem se toho a nechtěla jsem, aby tak dopadl. Na druhou stranu jsem ani nechtěla moc poučovat. "Ale určitě tě nechají si s nimi hrát," pronesla jsem povzbudivě.
Přišli jsme do hvozdu, který byl plný pachů vlků a začínalo pršet. Voda padala z nebe a do toho se z dálky ozval hrom. Voda sem nedopadla tolik jako na pláních nebo u řeky, ale i tak to nebylo nic extra příjemného. "Nevim, jestli bys měl moknout, nechci abys byl nemocný, " povzdechla jsem si tiše, že mě skoro nebylo přes déšť slyšet. "A sicha je v úkrytu, chceš ji vidět?"
Šla jsem směrem k úkrytu, ale neměla jsem v plánu ho nutit jít dovnitř. Mohlo jsme posedět jen ve vchodu, kde pršet nebude. Došla jsem tedy k vchodu do úkrytu a sedla si do chodby, abych nebyla na dešti. "Magii získáš trénovánm a až budeš trochu starší. U vlků tvého věku se objeví vzacně," vysvětlila jsem mu. "Já umím vycítit počasí a emoce vlků kolem, a různě si s nimi hrát. Ale mou nejvíce zvládnutou magii je čtení myšlenek, moje oči jsou šedé, což ti co ovládají myšlenky můžou mít. Barva očí ti může napovědět, co vlk ovládá, " vysvětlila jsem a pak mu řekla, co která barva znamená.

Vlče se zdálo nadšené tím, že půjde prozkoumat něco jiného, než vlastní domov. Takže jsem mu aspoň mohla nabídnout úkryt. Přicházel večer a já cítila, že se k nám blíží bouře. Nebylo tedy dobré, abychom postávali venku. Sice jsem cítila, že nebude tak silná, jako bouřka před pár dny, ale i tak jsem se raději obávala. Malé vlče by mohlo mít s bouřkou problém, bát se a nedejbože někam spadnout. "Jasně, že tam je dobrodružství. Můžu ti ukázat sochu našeho zakladatele nebo třeba potkáme místní vydří rodinu," navrhla jsem mu místa, která by mohla jeho vlčkovskou zvídavost zaujmout. A pak jsem se rozešla směrem k Sarumenskému hvozdu.
Šla jsem pomalým tempem, kterému měly jeho tlapky stačit. Večerní obloha se zatahovala rychleji a rychleji a já jen doufala, že to stačíme dojít do lesa, než se spustí liják. "Bude bouřka, měli bychom sebou hodit," pronesla jsem tichounce a trochu přidala do kroku. "V lese ti ukážu trochu té magie pokud budeš chtít," dodala jsem s úsměvem. Být s vlčaty mne bavilo, jejich svět byl úplně jiný, než svět dospěláků. Trochu men píchlo u srdce, že sama vlčata nemám.

//sarumen

Vypadalo to že se semnou nechce bavit o rodičích a domově. Třeba žádné rodiče nemá a proto se o nich nechce bavit? A nebo je má a jenom je chrání? Ať už byla vlčkova motivace jakákoli nelíbilo se mi to. Neměl by tu být sám, ale jelikož nechtěl říct odkud pochází, tak jsem to musela vymyslet jinak. "A nechceš se jít teda podívat kde bydlím já?" navrhla jsem. Ne, že by mi nějak vadilo tu postávat, ale po tom co se mi stalo s Belialem jsem nerada byla mimo les sama. A Velli rozhodně nebyl ochránce, kterého bych na pobyt venku chtěla, i když byl rozhodně chytrý a asi i silný. Bála jsem se tu být jen tak, nechráněná.
"Tys mi neřekl odkud jsi a tak já ti neukážu žádnou magii, aspoň ne tady," pronesla jsem možná trochu přísně, ale bála jsem se čarovat v místech, kde mohl být někdo, kdo by to mohl pak použít proti mě. Přehrábla jsem tlapkou písek pod ní a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo nebyl, ale já se přesto bála.

Vlče vypadalo, že je celkem v pohodě s tím, že je samo. "Tak třeba dobrodružství by bylo, doprovodit mě tam kde bydlíš. Já se totiž v místním kraji nevyznám a docela by mne zajímalo, kde jsou jiné smečky," pronesla jsem s úsměvem a zájmem. Docela jsem chtěla vidět rodiče, kteří nechali svého potomka jen tak trajdat po světě. Nemohla jsem si představit, že bych nechala vlče, které mám v péči jen tak bezprizorně běhat po světě. Bála jsem se o vlče, protože jsem věděla, jak svět může být zlý.
Velliho zajímalo, jestli mu nějakou magii ukážu. "Tak jo, ukážu ti magii, ale ty mě vezmeš k sobě domů, platí?" navrhla jsem a zastříhala šibalsky ušima. Chtěla jsem ho trochu rozveselit a pobavit, ale taky jsem mu chtěla udělat nějakou tu protislužbu. "Mohla bych ti ukázat třeba jak se ovládá počasí?" navrhla jsem, protože to jsem uměla a nebylo to tak děsivé.

Vlče možná nepatřilo k těm nejurputnějším, ale rozhodně se nedalo stát za svou pravdou. Jeho alternativní fakta tvrdila, že jsem víla a tak s to nenechalo vymluvit. Jen jsem se tedy usmála. "Vážně nejsem víla," dodala jsem v posledním chabém pokusu o nějaké napravení jeho názoru.
Vlče urputně nechtělo domů. Prý hledá dobrodružství. Něco mi na tom jeho odporu k návratu nehrálo. "Dobře, " řekla jsem. "A jaké dobrodružství bys chtěl?" zeptala jsem se a v duchu přemýšlela, jak z vlčete vytáhnout proč nechce domů. Moje zamítavá odpověď, že o dobrodružství nevím ho až komicky rozčilovala, takže jsem zvolila jiný přístup. Nechtěla jsem ho rozbrečet. "Křídla ti nejspíše nenarostou. Ale umím pouzivat magie, pokud bys to chtěl vidět?"

Vlče ignorovalo, že nejsem víla. "Já nejsem víla," pokusila jsem se znovu vysvětlit, ale kdo mohl tušit, jestli mne ve svém radostném rozpoložení to mrně vůbec vnímá. Vypadalo vážně roztomile a nadšeně, že mě našlo i když jsem já nebyla tím, co hledalo. Jen jsem se tedy oklepala a posadila se. Voda létala do všech stran a já slyšela bouři v dálce. Vycítila jsem, že tohle bude opravdu nebezpečné a měla bych se schovat někam do úkrytu. "A kde je ta vrbová smečka? Že bych tě doprovodila domů," navrhla jsem vlčeti, protože jsem doufala, že je to blízko a třeba se tam budu moct taky schovat před bouří, která mi naháněla strach.
Vlče se představilo a představilo i svůj kámen. "Těší mne Machiavelli a Pepíno," pronesla jsem s úsměvem a mírnou poklonou, jak vlčeti tak kameni. Nevadilo mi hrát, že je kámen živí, protože jsem věděla, že vlčata často vidí věci, které nám ostatním unikají. V dospělosti jsme proztě ztratili tu schopnost vidět svět jinak. Mne se to občas dařilo, ale ne vždy, přesto jsem nehodlala tenhle svět zakrývat realitou jinému. Kámen byl tedy Pepíno. "Bohužel víla neví vždy všechno," povzdechla jsem s úsměvem.

Bylo tu krásně. Mohla jsem ležet a odpočívat. Voda mne hezky chladila. Usmála jsem se a pokusila se nasměrovat paprsky tak, aby mi nepadaly odrazem od vodní hladiny do očí. Na zadech se mi tak obkevila ona transparentní křídla ze světla a celá jsem vypadala, že skiro svitim.
Zaslechla jsem za sebou hlas a otočila se k němu. Ležela jsem pořád ve vodě. "Och já nejsem víla, " odpověděla jsem potichounku. "Ale myslím že tvoje přání splnit můžu. Ty už totiž jsi nej," dodala jsem s úsměvem k vlčeti. Vypadalo naprosto roztomile a dokonce bych řekla, že pro své rodiče tím nej bylo. Jen jsem netušila, jak mu prozradit, že nemusí chtít kouzla, aby byl nej. Nej prostě tak nějak v mých očích byli všichni. Vylezla jsem pomalu z vodu, abych se oklepala. "Já jsem Islin, kdo jsi ty a odkud jsi?" vyzvídala jsem. Nevypadal, že by se ztratil nebo strádal. Někdo ho krmil, což bylo dobře.

//Sarumen

Došla jsem k řece. Byl tu krásný chlad. Stromy trochu stínící se mírně vlnily v horkém vzduchu, který stál. Voda ovšem uháněla kolem a lákala mne svou chladnou náručí. Usmála jsem se na ni a vkročila do vodního toku. Byla celkem klidná, ale já věděla že jen kousek proti proudu bude dravá a rychlá. Tady bylo příjemné ticho a klid. Vodu jsem měla po břicho, když jsem si do ní lehla, že mi koukala jen hlava. Příjemný pocit.

Postávala jsem a bylo mi celkem vedro. Docela bych se zašla ochladit k vodě. Vzduch se skoro nehnul a já cítila, že můj tmavý kožich to déle nesnese. "Omlouvám se ale musímse jít ochladit," pronesla jsem ke Kasiusovi. "Ale bylo hezké tě potkat," dodala jsem s úsměvem a pak se pomalu rozešla směrem k řece. Mlha v lese se považovala a já už si na ní začala zvykat. Dřív by mne děsila, teď to bylo něco celkem normálního. Došla jsem k hranici lesa a uvědomila si, že je tu celkem dost vlků, co se v lese usadili. Smečka rostla a to bylo fajn

//tanebrae

Nebyla jsem ten typ, co by kecal jen tak. Většinou jsem mluvila a ptala se jen, když mě něco zajímalo. Mrkla jsem na Kasiuse, který mlčky čekal až náhle přerušil ticho. A dotazy se jenom hrnuly. "Marion i Wolfganie jsou pořád ve smečce. Marion má dokonce i vlčata, dvě dcrky Feline a Nerrisu," pronesla jsem s úsměvem. Trochu jsem ty dvě postrádala. K vlčatům jsem měla vždycky blízko. "Newlina neznám, ale to neznamená, že tu není. Jenom jsme se třeba nepotkali," dodala jsem potichounku.
Další otázky byly osobnější. Netušila jsem, proč ho tolik zajímám, ale netušila jsem zatím postranní úmysly. "Jsem tu gamma," odpověděla jsem. "Momentálně jsem i ochránce, ale nejsem v tkm dobrá, ráda bych Maple požádala o funkci učitele, " řekla jsem zamyšleně. "Já mám přátele všude, každý je mým přítelem a jájeho, pokud nikoju neublížuje," vysvětlovala jsem svou filozofii jednoho velkého přátelství se všemi bytostmi.

Kasius najednou poteměl, jako když se zatáhne nebe, ale nebylo to jako bouřkou, ale spíše jenom chladným deštěm. "Ach tak to jo," odpověděla jsem a nevyzvídala. Byla jsem ten typ, co není vlezlý, ale raději počká na to, až se ostatní budou chtít podělit o své chmury sami. "Usmívání se je dobrá činnost, já se směju pořád a ráda, ale málokdo to slyší. Neumím se totiž smát moc nahlas... Popravdě neumím skoro nic nahlas," pronesla jsem se snahou se zasmát, ale spíše jsem se tichounce zachychotala, což odnesl vítr a hluk deště.
Prohlásil pak, že půjdeme k úkrytu. Kývla jsem hlavou a následovala ho tím směrem. Mluvil ještě o tom, že je synem Maple, což bylo zvláštní, protože ona se o synovi nezmínila. A ani Marion nebo Wolfganie o něm nemluvili. Možná jenom nechtěli kvůli té věci a nebo jsem jenom nedávala pořádně pozor. Nechala jsem to plavat a jenom prostě šla za svým průvodcem, protože nebylo proč bych se měla pozastavovat nad takovou maličkostí.

Kývla jsem hlavou na jeho slova, že mne rád poznává. Taky jsem ráda tohohle vlka poznala, i když já popravdě poznala ráda každého. Pravda Belial by nepatřil do milých setkání, ale brala jsem ho jako něco, co do mého příběhu prostě patřilo... byť na straně toho největšího zla. Nechtěla jsem na tu bolestnou vzpomínku myselt a tak jsem jen naklonila hlavu na stranu a usmála se, aby mi ta myšlenka vyklouzla z hlavy. "Takže je tu někde další smečka? No to je výborné, o té jsem neslyšela," pronesla jsem, když mluvil o nějaké Vrbové smečce, která byla plná přátel Sarumenu. Zatím se mi zdálo, že všechny smečky jsou tu příjemné a milé. Nenarazila jsem na žádnou zlou a to se mi zamlouvalo.
"Moc dlouho tu nežiji, takže není divu, že mě neznáš. Přišla jsem do kraje hledat sestru a útočiště a nalezla jsem oboje. Sestra se sice rozhodla zůstat tulákem, ale já jsem našla místo tady v Sarumenské smečce," řekla jsem mu trochu ze svého putování. Já byla dost otevřená a ukecaná v tom, co mne kam přivedlo. "A ty jsi odešel proč? zeptala jsem se zvědavě. Neznala jsem hranice slušné konverzace a na co se neptat.

Stála jsem si tak v lese a pak se jenom procházela sem a tam. Neměla jsem směr ani cíl, protože jsem věřila tomu, že cíl si mne najde sám a taky že našel. Jednalo se o vlka, který se tu zjevil ze stínů, jako by byl jejich součástí. Až na očka, ta měl modrá jako nebe. Co na něm ovšem bylo nejzvláštnější byla spousta různých jizev, které se mu táhly po nohou i těle. Bylo vidět, kde jsou, protože na místech neměl žádnou srst. Nebyl to ošklivý pohled, rozhodně ne tak, že bych před ním zavírala oči, ale pocítila jsem lítos k tomu, že se mu něco takového muselo stát. Snažila jsem se ovšem působit rozpustile a ne lítostivě, což nevím, jak se mi dařilo.
Vlk se začal představovat. Mluvil o překot a velmi vesele, což mě přinutilo k plachému úsměvu. Já měla ostatní ráda, ale musela jsem si k nim hledat cestu o trochu déle než bylo zvykem. Takovéhle aktivní osobnosti, jako byl Kasius jsem ovšem měla ráda. Někdo tichý jako já potřeboval svého hlučného extroverta. "Těší mne jsem Islin," pronesla jsem tichým hláskem jako vždycky a mile se na něj usmála. "Byla jsem se projít a vrátila se zpátky ze severu. Navštívila jsem tamní mechovou smečku a přečkala u nich déšť, ale už byl čas na návrat," dodala jsem na vysvětlení, a aby pochopil že jsem místní.

//Tanebrae

Nějak jako bych měla čuch na to, kde by mne mohlo být třeba, jsem se zjevila zpátky ve hvozdu, který mi byl domovem. Nevím čím to bylo, ale něco mne táhlo domů, právě v tenhle čas. Ve vzudchu něco stálo, nějaké očekávání. Atmosféra by se dala krájet, ale proč. Netušila jsem, že mám magii na emoce a tak se dokážu lépe vcítit do ostatních. Věděla jsem, že rozumím ostatním více než jiní, ale dávala jsem to za vděk své přirozené empatii. Nechtěla jsem se ovšem nikomu přímo vnucovat do cesty a tak jsem pozvedla hlavu a dlouhým táhlým "Auuuuu" oznámila svůj příchod, byť mě možná nebylo slyšet po celém hvozdu, můj hlásek nebyl tím nejsilnějším. Rozhodla jsem se pak vyrazit do středu lesa, abych našla nějakou společnost, poznala nějaké členy smečky a možná i zjistila, co to bylo za problém, který jsem tu čuchala.