Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Noc přinesla nedostatek květin, které bych mohla opylovat a to mi přinášelo do mysli smutek. Naštěstí jsem věděla, že ráno zase rozkvetou, takže smutek nebyl tak definitivní. Spíše to byl malý smuténkový rozmar, který jsem nechávala plynout. Mírně jsem si povzdechla "uch," protože s tímhle projevem ze mne odešel i smutek a já se mohla nadále soustředit na rozhovor s Wolfganií, která na mne byla milá a hodná. Hezky se mi s ní povídalo.
Podle všeho jsem ji nezdržovala. Vesele jsem pohodila ocasem, byla to reakce, kterou jsem nijak nereflektovala. Bylo to už ve mně. Projevovat veselý nebo smutek na venek a nedržet to v sobě. Taková už jsem prostě byla. Wolfganie mluvila klidně a já jí s mírným pokývnutím naslouchala. Všechno na mě bylo mírné, takže i hlas či souhlasná gesta byla mírná, nepřehnaná. Mluvila o přístupu k přírodě a pak vznesla dotaz. "Hmm..." zamyslela jsem se. Ticho trvalo dlouho. Já nebyla z těch, co plácnou první, co je napadne, takže jsem si svou odpověď chtěla promyslet. "Každý může přírodě pomáhat nějak jinak, takže je těžké generalizovat nějaký jednotný postup pro pomáhání přírode," sdělila jsem nakonec poměrně chytře Wolfganii. To jí mohlo naznačit, že leč jsem divná, nejsem ani v koutku duše prostoduchá.

Tlapkou jsem přenášela všechna znrka na jiné květinky, jenomže se zase začínalo stmívat a květy se uzavřely. "Ach jo," povzdechla jsem si potichu, když se květy začaly jednotně zavírat. Moje opylování skončilo poměrně rychle, protože jsem mu nevěnovla plnou pozornost a musela jsem odpovídat Wolfganii. Na tom ovšem nebylo nic špatného, bylo slušné odpovídat ostatním na to, na co se mne ptali. Dokonce jsem v tom nevnímala nic otravného neb špatného. Jen to jednoho trochu zdrželo od práce. Naštěstí jsem věděla, že zítra slunce také vyjde a já budu mít možnost pokračovat ve své činnosti.
Mezitím co jsem uvažovala, Wolfganie mluvila o smečkách, hlídání teritoria a tak dále. "Chmm," broukla jsem a upřela na ni pohled. "To už zní jako smečky všude jinde," dodala jsem s trochou zklamání v hlase. Popravdě jsem doufala, že to tu bude více jako moje skupiny se kterou jsem kočovala. Všechno je všech, všichni si nějak pomáhají. Ale ukázalo se, že i tenhle kraj má svoje vlastní pravidla, která zabraňovala náhodným setkáním se zajímavými cizinci, jako bylo třeba tohle. "Nevadí tedy, že tu postávám? Nezdržuji vás," dodala jsem po chvilce slušně, protože mi došlo, že tahle vlčice asi musí mít hodně práce, když je ve smečce. Doma bylo vždy hodně práce.
"Ano," odpověděla jsem s úsměvem na její otázku. "Přírodě bychom měli pomáhat, pokud je to jen možné a ne ji nějak poškozovat nebo jí dokonce cíleně ubližovat," pronesla jsem vážným tónem.

Přicházelo ráno. Och tak nádherná věc. Ráno, které si protančilo cestu přímo k nám z rozlehlé pláně za mnou. S ránem se ovšem přihnalo i neskutečné teplo, které rozhodně nebylo příjemné na můj tmavý kožich. Sice nebyl nijak hustý, ale už jen jeho barva byla pro postávání na slunci nepříjemná. Udělala jsem tedy malý úkrok do stínu jednoho ze stromů, abych se aspoň trochu ukryla před nepříjemným a dotíravým sluníčkem. Wolfganie mluvila o tom, že by nevadilo kdybych si to nakráčela do lesa. "Och..." povzdechla jsem si. "Takhle to tady tedy funguje? To je dobré vědět," pokývala jsem hlavou a nadšeně zavrtěla ocasem, že jsou tu všichni takhle moc přátelští, že jim nevadí, když cizinec kráčí po jejich území. Byla to celkem úleva od všech těch nepříjemných smeček, které jsem potkala během svého putování se společenstvem.
Packou jsem pořád neopouštěla květinu. Teď když přišel den zase rozkvetla, takže jsem se mohla do opylování pustit jako pravá včelka. Nabrala jsem trochu pylu na tlapku, velice opatrně abych nepoškodila květ, pak jsem tlapku přesunula nad jiný květ a začala pyl klepat na něj. "Juj," vypískla jsem potichu, jak se pylová zrnka snášela všude kolem jen ne na květ. Wolfganie pokračovala v hovoru, zatím co já jsem se věnovala květině. Jenže pak položila otázku a bylo nutné něco říct. "No... Já... nevím," přiznala jsem. Místní smečky jsem neznala, ani jsem nevěděla jak to tu chodí, takže kdo mohl vědět, zda se někam chci nebo nechci přidat. Začala jsme nabírat další várku pylu tlapkou.

Byla jsem moc moc moc ráda, že se mi podařilo uniknout od řeky. I když jsem se dostala na území, které bylo někým obývané, tak jsem byla raději, že nejsem u řeky. S vlky se jeden mohl domluvit, ale s těmi poletuchami ne. Trylky byly prostě nebezpečné a bylo třeba se jim vyhnout, pokud to jen šlo. "Aspoň už teď vím, že k té řece není radno v noci chodit," pokývala jsem si hlavou ke svým slovům a nervózně přešlápla. Padla noc a já se necítila dobře. Nejraději bych se někde schovala. Noci jsem neměla nejraději.
Díky tmě jsem si ani nepovšimla podivného růžového prášku, který se na mne snesl. Dopadl mi na kožich a čenich a já ho vdechovala, aniž bych o tom věděla. Jaro bylo v plném proudu, takže malé štípnutí v nose jsem brala jako možný náznak alergie. Nic na plat. Zastříhala jsem ušima a náhle si všimla jednoho kvítku, který byl kousek ode mne. Z nějakého neznámého důvodu jsem s ním mírně tlapkou zatřásla, abych jeho pyl přenesla na květinky v okolí. Zajímavé! Něco na té činnosti bylo přirozeného a uklidňujícího, že jsem v tom chtěla pokračovat, jenže mi to nebylo umožněno.
Všimla jsem si vlčice, až když byla přímo předemnou. Necítila jsem ji ani neslyšela, takže mě její příchod mírně polekal. Cukla jsem sebou a z tlamy se mi vydralo "Och?" jak jsem se lekla. Naětěstí nevypadala jako nepřítel. "Ochach... ehm... pardon... Já se... Já se jmenuji Islin," pronesla jsem ze začátku věty stále pořád trochu zaskočeně. Můj hlas byl tichounký a nevýrazný. Pohledem jsem těkala mezi vlčicí a květinkou, do které jsem pořád šťouchala tlapkou, abych její pyl dostala na další květy kolem. "No a omlouvám se, že jsme sem přišla, ale... No u řeky mne napadly trilky a tak jsem se potřebovala schovat... No a netušila jsem, že tenhle les je obydelný, ale zastavila jsem se tady na kraji," pronesla jsem stejně tichým a zasněným hlasem. Pravdivost mých slov dokazovalo to, že jsem reálně stála u první řady stromů, které tvořily les. "Nechtěla jsem způsobovat potíže," dodala jsem táhle, skoro až plačtivě. "Ale jsem v tomhle kraji nová a tak se ještě nevyznám v místním terénu... Ne že bych byla někdy dobrá v orientaci, ale tak snad se to zlepší až se tu se vším více seznámím," mluvila jsem potichu dál.

// tanebrae

Hnala jsem se o sto šest směrem k lesu, který by mne ochránil před trylkami a jejich hrou. Nehodlala jsem poslouchat jejich ocásky, které vyluzovaly podivnou melodii, která nutila každého v doslechu je na slovo poslechnout. Ne, ne, na mě si nepřijdou. Párkrát jsem se ohlédla, jestli nejdou za mnou, ale nevypadalo to tak. "Ufff," znaveně, ale úlevně jsem si odfrkla. Byla jsem ráda, že jsem jim prchla dříve, než spustily svou píseň, které bych již neunikla.
Stála jsem u prvních stromů, které naznačovaly oddělení lesa a řeky, luk, které byly v okolí. "Měla bych si dávat větší pozor, tohle místo je kouzelné, ale je tu celkem moc nebezpečných tvorů v tak krátkém prostoru," povzdechla. Vítr ke mně přinesl vůni, která mne praštila do čenichu. Byla tu cítit velká skupina vlků. Och smečka... Stála jsem mezi prvními stormy a jen pár krůčků za mnou byla zase řeka a louky. Mohla bych se tedy nenápadně vytratit, ale to by rozhodně nebylo slušné. Jen vteřinku jsem zvažovala odchod, ale pak jsem se rozhodla, že bych byla považována za velice nevychovanou a já nehodlala něco takového nechat se šířit mezi vlky. Zvedla jsem proto hlavu směrem k nebi a zavyla. "Auuuuuuu," nesl se můj tichý a zastřený hlas lesem. Někdo by si mohl pomyslet, že je to jenom meluzína v korunách stromů. V tichu, které pak nastalo, jsem začal přemýšlet, jak vysvětlit svůj příchod sem. Mohla bych se povyptávat na trylky, jaké s nimi mají zkušenosti. A taky se musím zeptat, kde to jsem... No a vysvětlit, proč tu jsem, že ano, abych nepůsobila jako nevychovanec, co si se mna kráčel jen tak.


//P. S. Snad moc nevyrušuju ale nebojte nebudu dělat problémy

//ježčí mýtina

Potkat v noci jehelníčka bylo něco. Celkem jsem se bála, aby mne nenásledoval, protože šlápnout v noci na jednoho bylo velice bolestivé. Navíc jeho bodliny byly napuštěny jedem z květin, které požíral, takže bych se taky nemusela dožít rána, pokud bych na některého z nich šlápla nebo se ho jinak dotkla. A já nechtěla dělat problémy, takže jsem se vydala znovu přes řeku. A opět plavmo. Co se jednou podařilo, se mohlo podařit i podruhé.
Vlezla jsem do vody a začala se plavit na druhou stranu. Ocas jsem používala jako kormidlo a tlapkami hezky hrabala do vody. Občas mi nějaká vlnka skočila do tlamy, ale toho jsem se neobávala. Voda zde byla poměrně příjemná. Hezky voněla a ještě hezčeji chutnala. Lízla jsem si znovu a znovu. Když jsem se vyškrábala na druhý břeh byla jsem opět mokrá a zacuchaná. Znovu jsem se oklepala a moje srst se nafoukla. Musela jsem se smát tomu, jak jsem v odrazu vypadala jako malinkatý chlupatý polštářek. Cítila jsem se trochu divně. U řeky bylo slyšet podivné šramocení a já bych dala nevím co za to, že jsou to trylky, které si mne vyhlédly jako svou další kořist. "Nene dámy, já s vámi nikam nepůjdu," začala jsem blekotat. Nad vodou se vznášela jedna trylka a já už viděla světélka další. Kdybych byla znalejší, věděla bych, že moje halucinace způsobila voda. Naštěstí jsem jí nevypila moc. I to málo ovšem stačilo, abych se dala na úprk.

//sarumenský hvozd

//říční eso

Voda ze mne pořád kapala a kožich se mi zvětšil do obřích rozměrů, jak jsem putovala přes další z mnoha luk, které zde byly. Tahle louka byla jiná než ta předchozí. Tady všechno žilo. Cítila jsem spoustu květinek a spoustu zajímavého šimrání v nosíku. "Héééééépčííííí," vyprsklo ze mě, aniž bych tušila, že moje vlastní pšíknutí bude mít takovou sílu. Do ticha o působilo jako výstřel. Musela jsem poplašit nejedno malé zvířátko. "Omlouvám se," špitla jsem do ticha a omluvně sklopila zrak k zemi. Náhle jsem zaslechla zadupání. Rozhlédla jsem se a uviděla bodlinky, které trčely z trávy. Och, to musí být Jehelníček. Zkoumavě jsem si tvora prohlížela, ale ve tmě a trávě nebyl vidět. Možná, že kdybych jej viděla v světle, došlo by mi, že jde o obyčejného ježka. Jenomže ve tmě vypadal větší a mohutnější, přesně takový jakým měl být Jehelníček, tvor o jehož existenci mě spravila prabába a kterého jsem společně s ní několikrát v noci zahlédla, jak rejdí po pláních.
Pomalým a opatrným krokem jsem jej obešla a vydala se hledat potravu jinam. Směrem na jih mě to táhlo více než na sever a tak jsem využila řeky, kterou jsem použila jako navigaci, kam jít dál.

//tanebrae

//spáleniště přes zubří

Došla jsem k řece, ve které se neodráželo nic. Mohutné těžké mraky zakrývaly všechen měsíční svit, kterého se mohlo jednomu dostat. Tady to působilo temně, odtažitě a chladně. Za denního světla ovšem musela být řeka hledaným a vítaným místem k odpočinku. Zasmála jsem se nad vlastní hloupostí a štěstím, že se mi podařilo uvědomit si krásu předešlého místa. Hodlala jsem najít tedy krásu i v tomhle místě. Musí to tu být prostě příjemné během dne, i když takhle v noci je to trochu děsivé. Uznale jsem pokývala hlavou a pak se vrhla přímo ke břehům řeky. Rozhodla jsem se ji překonat, než obcházet. Uměla jsem plavat a tak jsem se ničeho neobávala.
Pomalým, zkušeným krokem jsem se vydala do chladivé řeky. Řeka byla poměrně pomalá a všude kolem byla spousta kamenů, které bych mohla využít k přeskákání na druhou stranu, já ovšem nechtěla riskovat zranění a plavání mi přišlo bezpečnější. Rozhodla jsem se tedy překonat řeku plavmo, což se ukázalo jako celkem dobrý nápad. Na druhé straně jsem byla za chvilku a bez zlomených končetin. Oklepala jsem ze sebe všechnu vodu a potřísnila tak břeh chladnou sprškou. Nikdo tu ovšem nebyl, aby si stěžoval a já to brala jako zalévání květinek na břehu. Jaro bylo v plném proudu a i teplota se zvedla. Nemusela jsem se tedy bát, že bych promrzla. I tak bych se ovšem měla někde pak osušit.

//Ježčí mýtina

//švitořivý lesík

Vkročila jsem mimo les a přímo na ohavné místo. Čelist mi poklesla. Tohle místo bylo mrtvé. Tráva byla jen na okrajích, ale střed byl černý, mrtvý, prázdný. Tělem mi projelo podivné zachvění. Možná to byla nějaká připomínka na věci dávnou minulé, které se tu udály. Nebo to možná byla jenom předrucha něčeho děsivého, co se tu ještě mohlo udát. Tohle místo se mi nelíbilo. Čím více jsem se po něm rozhlížela, tím prázdnější a smutnější jsem si připadala. Do oček se mi vlily slzy, které začaly jako hrachy kanout na prašnou zem. "Kdo mohl způsbit něco.... něco tak otřesného?" vzlykala jsem nechápajíc rozsah hrůz, které tohle musely způsobit. Horké slzy mi tekly po čenichu a já se podívala na svoje mokré tlapky, které se staly dopadištěm.
Uviděla jsem něco, co mne fascinovalo. Malého broučka, který si prodíral cestu mrtvou zemí. A hned vedle byl další a další. Všechno, co zde bylo mrtvé, nabízelo prostor jinému životu. Rozesmála jsem se štěstím a příval slz se obnovil. Tentokrát jsem k nim měla ovšem jiný důvod, mnohem příjemnější. Pomalým krokem jsem se opět rozešla a procházela nanejvýš opatrně mezi vší tou spálenou zemí. Vyhledávala jsem pohledem všechen hmyz v okolí od broučků přes mušky a motýly. Byla jsem ráda, že i tady na tom opuštěném a zmrzačeném místě se dá najít život. Vehnalo mi to novou energii do těla. Co se tady ovšem stalo? nahlodávala mou zvědavost otázka.

//říční eso přes zubří vysočinu

Musela usnout. Její duch se vytratil, do neznámých dálek a její život se na chvilku přesnul někam mimo její tělo. Do končin, které si nikdo neuměl ani vzdáleně představit. Islin byla vlčicí, která se do tohohle kraje dostala po velké ztrátě. Připadala si zapomenutá a opuštěná. Její tělo bylo unavené a její mysl rozboužená. Potřebovala si někde odpočinout a tenhle kraj, tohle neznámo, jí pomohlo se alespoň trochu uklidnit. Snad její cesta bude mnohem veselejší než byla do teď.

Pomalu jsem otevřela oči. Musela jsem usnout. Ach, jak krásně se mi tu spí. Vzduch je tu tak čistý od toho potůčku. Vůně jsou tu tak příjemné, že by je jeden chtěl vdechnout všechny. Mírně jsem se pousmála s tlamou položenou na přední tlapky. Užívala jsem si pohledu na tu nádheru, která byla všude kolem mne. Noc přinesla nové zvuky, nové pachy a nové zajímavé společníky. Prozpěvující ptáčky vystřídala sova, která svým táhlým houkáním připomínala své vlastní postavení paní, která všechno ví a celé noci vládne. Pomalu jsem se zývnutím pozvedla hlavu.
Bylo příjemné takhle lenošit. Na to, že byla noc, bylo poměrně teplo, což mě ukolébávalo. Při pohledu mezi mladé lístky jsem si ovšem povšimla těžkých mraků, které mohly značit déšť. Kapky ovšem ne a ne přijít. Hmm. Měla bych si jít najít něco k snědku. pomyslela jsem si, když mi zakručelo v břiše, jako by moje tělo vytušilo na co myslím. Tělo a mysl jedno jsou. Pomalounku jsem se zvedla a mírně se protáhla. Byla jsem plná energie na to, si něco jít ulovit, ale musela jsem pořádně vybírat. Jaro přinášelo nová mláďátka a já nikomu nechtěla připravit o život maminku. "Mějte se pěkně ptáčkové," prohodila jsem směrem ke korunám stromů, když jsem se vydala pomalým krokem směrem mimo les.

//spáleniště

//z plání mimo Gallireu

Ráno se probouzelo do nádherného dne. Teplota se pohybovala již v příjemných hladinách a švitořivý větřík si pohrával se srstí. Roztomilé pohlazení tohoto přírodního živlu mohlo působit až smích v duších těch, kteří mu naslouchali. A Islin patřila k těm, kdož naslouchají. Její duše se v příjemném počasí přímo rozplývala. Měla ráda slunce na tváři a čechrání srsti větrem. Měla ráda jarní vůně květů, které se konečně rozhodly probudit k životu po dlouhém zimním spánku. Samotné jí vždy příšlo, že zima je delší než by měla být. Osobně by zimu zkrátila, pokud by se rozhodovala srdcem. Pokud rozumem, tak věděla, proč je zima tak dlouhá a proč je nevyhnutelné, aby dlouhou i zůstávala. Ovšem to nic neměnilo na jejím názoru.
Pod jejími tlapkami křupaly větvičky, které během zimních měsíců padly na zem a teď se měnily v podloží pro další stromky. Koloběh života v lesích a hájích nikdy nekončil. Jednou se narodíme a jednou taky zemřeme. Aspoň můžeme vědět, že skrz nás se zrodí nový život. Unavené packy vlčice si žádaly menší odpočinek, ale ona nezastavovala. Chtěla se dostat dál. Chtěl zjistit, kde se nachází. Jenomže ani odhodlání nemohlo umírnit bolest v tlapkách. S povzdechem se tedy propletla kolem posledních keříků a zamířila k potůčku, který zurčil v lesíku. Slyšela ho, když do lesa vstoupila, ale až nyní uviděla jeho krásu. Hezký čistý potůček, který protékal lesem si prozpěvoval nějakou zajímavou písničku.
Až nyní si Islin uvědomila, že má žízeň. Několika protáhlými kroky se dostala k chladivému proudu a smočila v něm svůj růžovoučký jazýček. Tohle místo přímo zvalo k odpočinku. Díky prostoru nad potůčkem, sem dopadaly sluneční paprsky skrz nové světlounké lístky, které se probouzely k jarnímu ševelení. Ptáci se navíc pustily v korunách stromů do pění svých písní, které se nesly až k uchu tichého pozorovatele. Islin si vyhléhla jseno měkké místečko s mechem, na které svítilo slunce a rozhodla se utábořit tam. Posadila se na zem a pomalu sjela do lehu. Přední tlapky hezky jako dáma, zdek ovšem rozvalený jako úkrytový povaleč. Přivřela oči a zaposlouchala se do okolních písní, které se spojovaly v jednu mocnou symfonii.