Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/10 březen

Nebylo nač ztrácet čas tím, že bych hloubala v nějakých podivnostch svého vlastního vnitřního světa. Místo toho jsme se rozhodla, že využiju volného dne k tomu, abych se šla podívat po nějakých květinkách a bylinkách, které by mohly pomoct. Ne, že bych očekávala, že někdo bude nemocný, ale jeden nikdy nevěděl. Bylo potřeba se prostě a jednodušše připravovat i na nepřipravitelné a to jsem taky hodlala udělat. Vkročila jsem do rozlehlého lesa a hned začala hledat nějaké to volné místo, kde bych mohla najít nějakou tu mýtinku, na které by se mohla nacházet bylinná zahrádka. Věděla jsem že jitrocel velký, bych mohla najít v okolí řeky, ale tady to na potůček ani řeku nevypadalo.

//Tanebrae přes Kierb

Šla jsem a mírně se mi motala hlava. Občas jsem tedy zastavila, abych se trochu dala dohromady. Zdálo se mi, že se kolem svět podivně vlní. Možná, že kdybych se napila z vody pořádněji, tak bych měla větší halucinace než teď. Bylo dobře, že mne Kess zastavil a já nepila dál. Vlk, který měl po těle spoustu proužků si chtěl tučňáka nechat, ale asi nebylo úplně nejmoudřejší zvíře trápit pobytem na jihu. "Myslím, že ho budeš moct navštívit, pokud se ti bude chtít. Ale na jihu by mu to asi nebylo úplně příjemné," pronesla jsem k Shahirovi s úsměvem. Nechtěla jsem, aby byl smutný, že se bude muset s tím čuňákem brzo rozloučit. Přidala jsem trochu do kroku, přestože se tu začínal objevovat sníh, který rozhodně můj krok nijak neusnadňoval.
A před námi se objevila poměrně velká otázka. Kterým směrem se vydat. Já osobně tuhle část světa znala docela dost. Na gejzírové pole se mi jít nechtělo, protože by to nemuselo být bezpečné. V safírovém jezírku žilo něco divného. No a tundra mi nepřišla pro malého tuňáka vhodná na život. "Pane čutňák, kam byste chtěl jít?" zeptala jsem se tedy samotného zvířete bez naděje na odpověď.

//D zeptám se tučňáka

březen 4/10 světliška

Vlčice vypadala opravdu zaujatě tomu, že ám něco na hlavě. Všimla jsem si jejího pohledu, ale moc to nekomentovala. Můj věneček lákal pozornost všech různých vlků a tak jsem to prostě nevnímala. Najednou se začala usmívat, když jsem se sama rozpovídala. Vyšlo z ní jenom pár vět, ale tak to se dalo u někoho, kdo je třeba tolik smutný čekat. Ne každý bude ukecaný, když mu není hej. "Ano, brzo bude jaro," pokývla jsem hlavou. "Netěšíš se?" Ohledně komplimentu, který mi sdělila jsem se pousmála, bylo to od ní milé. "Och děkuji," pronesla jsem. Nebyla jsem úplně dobrá v přijímání komplimentů. "Ty máš moc pěknou srst mezi očima, hezký flíček," odvětila jsem a pokusila se jí podobně oplatit komplimentem. Měla bych na tom zamakat, poslední dobou mi to pořádně nejde někomu říkat něco pěkného. "Já jsem Islin."

Z vody se mi malinkato zatočila hlava, ale nic strašného byť se mne Kess snažil varovat, že bych to pít neměla. Co by se mi asi tak mohlo stát z té vody strašného? Jenže přesně to něco strašného se stalo a před náma se zjevila ta podivná věcička, která se divně batolila. Kessel o té věci věděl, takže začal vysvětlovat, že je to tučňák, kterého označil za ptáka i když mě připomínal spíše tlustou přežranou hadici. Malou přežranou hadici co měla dvě oranžové nožičky. Vypadala zvláštně a vtipně. "Hihi," zachychotala jsem se. Už mi z té vody začínalo být trochu podivně, ale moc jsem to nevnímala. Viděla jsem dva vlky, kteří se snažili vyřešit co s tou věcičkou, která byla podle Kesse čutňák budou dělat.
Potvůrka si vybrala jednoho vlka z nás a k tomu se tulila, jako by to byla jeho máma. A třeba to tak vážně bylo. "Asi si myslí, že jsi jeho máma," pronesla jsem zasvěceně k vlkovi a znovu se zachichotala. Jo ta voda mi začínala lézt na mozek. Ale bylo rozhodnuto, že vyrazíme na sever, protože Kessel tvrdil, že tady by to zvířátko být nemělo. A tak jsme vykročili.

//ledová pláň

//sarumen

Rozloučení bylo rychlé a já byla ráda, že mne Kess následoval. Žízeň byla opravdu otravná a tak jsem hned u řeky ponořil čenich do vody a jazykem začala létat chladnou tekutinu. Sníh křupal a mě se zdálo, že mě někdo pozoruje. "Musíme být opatrní, " proneslajsem a ohlédla se, abych viděla kousek od nás malého tvora, co si pajdal po sněhu. Nikdy jsem ho neviděla a tak jsem zůstala stat a se zájmem ho sledovala. Vypadal zvláštně a vtipně, to ovšem neznamená že nemohl být nebezpečný. Vyhledala jsem pohledem Kesse. Doufal jsem že bude vědět, co to je za tvora. Kus od něj byl i vlk, který ho též pozoroval. "Víte někdo co to je?"

Kessel vypadal naprosto zmateně z toho, co mu říkám. "Ty máš tedy mezeru ve vzdělání, to by chtělo napravit. Ještě mi řekni že neznáš Trylky a už to úplně přestane dávat smysl," pronesla jsem nechápavě a trochu až komicky rozzuřeně. Mrzelo mne, že Kess nedostal dobrou výchovu, když nevěděl nic o takových tvorech, kterých bylo všude spoustu. "Chrochtničky ti vlezou do hlavy a můžou dělat všemožnou neplechu, na ně bacha, ale to ti povyprávím až tu nebude nikdo menší," pronesla jsem, když jsem uviděla Feline a její doprovod. Nechtěla jsem tu drobotinu vyděsit tím, co ještě nemusela znát, byť už byla dost velká, aby se jejímu učení někdo věnoval.
"Já doufám, že už přijde jaro, ráda bych svůj kožich trochu vyzdobila a možná, že se mi to podaří když mi někdo pomůže," pronesla jsem a mrkla na Feline, která nejspíše nebyla nejlepším spojencem, ale já měla pro vlčata slabost. a byť byla tahle malá už vlastně velká, pořád jsem ji měla za malou a předpokládala, že ji bude bavit to, co malá vlčata bavívá.
Kess potom vysvětloval Wolfganii jak se sem vlastně dostal. Poslouchala jsem ho a jazyk se mi trochu lepil k patru. Měla jsem žízeň. "Omlouvám se, ale ráda bych se došla napít k řece, nějak mi vyprahlo v krku," pronesla jsem a s menší poklonou vlčicím jsem se vydala směrem k řece, protože v krku mne začalo nepříjemně pálit.

//tanebrae

březen 2/10 světluška

Vlčice, kterou jsem pozdravila z dálky a která se mi zdála známá se nakonec vydala přecijeom mým směrem. I na tu dálku jsem věděla, že něco není v pořádku, protože vypadala celkem smutně. Čím byla blíž tím mi bylo jasnější, že jsem si ji musela splést s někým jiným. Pravděpodobně to nebyla ta samá vlčice, která byla se mnou a vlčaty v úkrytu v Sarumenu. Jejda. Uvědomila jsem si svůj omyl, ale společnost jako společnost, takže jsem vlčici, která sebou plácla na zem vedle mě nechala být. Navíc potřebovala nejspíše pomoc protože vyapdala jako totální uzlíček neštěstí. "Copka se stalo?" zeptala jsem se starostlivým hlasem a naklonila hlavu trochu na stranu, abych pořádně slyšela, comi chce vlčice sdělit, pokud vůbec něco. Nehodlala jsem ji nutit, ale takhle smutný nemohl někdo zůstat jenom tak sám. Měla jsem za ni nějakou zodpovědnost a pokud byla smutná z konkrétního důvodu, třeba jí pomůžu.

březen 1/10 světluška

Došla jsem k nádhernému jezeru, které se lesklo pod jarním slunem a mě hned napadlo, že bych se tu mohla podívat po nějakých kytičkách do svého kožichu. Přeci jenom po zimě jsem byla neupravená a trochu zapáchala, takže jsem se rozhodla vlést do vody a pak se podívat po květinkách. Voda byla ledová a nepříjemně štípala, ale já si pomocí vlastních zoubků dostala ven jehličky a různou špínu, která se odplavila. Kolem mě tak ve vodě byla trochu hnědá skvrna, ale hned se míchala s jezerní vodou a mizela před očima. Když jsem se dočistila vylezla jsem z vody ven a oklepala se, abych mohla hezky proschnout na jarním slunci. Nebylo silné, ale mě to stačilo. Byla jsem moc vděčná, že zima skončila a já konečně jaro.
Vyvalená na břehu jsem v tichosti usychala, zatím co odpolední světlo přecházelo ve večerní západ slunce. Nad jezerem to vypadalo romanticky. Chyběl mi Kess, ale chyběla mi i HOrda a Prabába. Se všemi by to tu bylo úžasné. Mírně jsem se zvedla a posadila se, když jsem uviděla vlčici, která se kolem jezera přibližovala k mé maličkosti. Vypadala smutně, ale já ji odněkud znala. "Halooo madam?" houkla jsem na ní s úsměvem.

Vypadalo to, že se konečně zima umoudřila. Ne, teda že by se oteplilo, ale už mi nepřišlo, že by zima mohla být tak krutá. Můj nesmyslový smysl mi napovídal, že teď už bude dobře a já se rozhodla mu důvěřovat. Usmála jsem se na Kesse a dál v klidu kráčela lesem, dokud jsem si nevšimla toho, že tu jsou Rampoušníci. Bylo to až z podivem, že se odvážili do lesa plného vlků a jiné zvěře. Většinou se drželi v opuštěných místech, u jeskyní a tak podobně. Asi je sem taky vyhnala zima. Rychlým krokem jsem zamířila pryč od toho stromu, následována Kessem. Rozhodně by nebylo dobré, aby někoho z nás Rampoušníci nachladily. "Tebe nikdo neučil o Rampoušnících? A co Trilky nebo Chrochtničky ty taky neznáš?" podivila jsem se nad Kessovým divením se. Byly jsme pěkné, udivené duo.
Náhle jsem uslyšela křupání sněhu a otočila hlavu v momentě, abych uviděla Wolfganii a malou Feline, které k nám mířili. "Ach... Buďte pozdraveny v takto pěkný večer," pronesla jsem s úsměvem. "Feline ty jsi vyrostla," dodala jsem k vlčici, která už nepřipomínala tu malou kouli chlupů, co jsem znala, ale skoro hotovou dámu. Wolfganie vypadala taky svěže. "A Wolfganie ty vypadáš taky nádherně" pronesla jsem obdivně, protože jsem prostě neměla na puse filtr a vždy řekla to, co zrovna proletělo mou myslí. Kessel se zvládl představit sám. Možná to tak bylo dobře, protože jinak by se taky mohlo stát, že něco popletu. "Přijala ho Maple," dodala jsem, abych dala jeho slovům hodnotu tím, že je potvrdím jako člen smečky. "Jak se vám daří, zima je opravdu příšerná, ale snad bude brzy lépe," povzdechla jsem si.

Kess si prohlížel okolí a já si mírně tlapkou upravila věnec na hlavě. "Tenhle les podle mého názoru už nějakou tu zimu přežil a přežije jich ještě spousty po tom, co tu nebudeme," pronesla jsem zvonivě, i když byl obsah mých slov pochmurný. Smrt jsem možná nevnímala jako ostatní, brala jsem ji spíše jako součást života a možnost navrátit se k něčemu, z čeho jsem všichni pocházeli. Příroda dává, příroda bere. Usmála jsem se na okolí a pak čekala, až se Kess rozhodne, kam budou naše kroky směřovat dále. Nehodlala jsem ho dál tedy ovlivňovat a čekala, než promluví.
Úkryt zamítnul, čemuž jsem se nedivila. Předpokládala jsem to. Když jsem se pustila do vytí všimla jsem si jeho pohledu, který byl... no zvláštní, ale já si spíše myslela, že ho třeba zebou tlapky. Když pronesl, že půjdeme někomu naproti, znovu jsem kývla a rozešla se. Po chvilce jsem se ovšem zastavila. "Och vidíš to!" houkla jsem na Kesse a pohled upřela k vysokému smrku. Z jeho větví a jehliček se spouštěly obrovské rampouchy. Působilo to obyčejně, ale já na to zírala jak na zjevení. "Tudy muselo proletět hejno rampoušníků, podivné potvůrky. Když si jeden nedá pozor a projde jejich hejnem, může se stát, že velice rychle onemocní," dodala jsem na vysvětlenou. "Raději pojďme pryč." Rozešla jsem se.

//Prstové hory

Cesta utíkala pomalu a byla náročná, i když více sněhu se objevilo až když jsme přešli úbočí prstvých hor na stranu, kde se rozléhal zbytek kraje a i Sarumenský hvozd. Vešla jsem do lesa a oklepala se, protože sníh jsem měla snad úplně všude. Celou cestu jsem nemluvila a snažila se nezmrznout. Jenže i pobyt venku si na mne začínal vybírat trochu daň. Cítila jsem, jak na mne leze nějaká nemoc. Svaly se mi napínaly a tuhly. V nose jsem měla podivný tlak. Nebylo to nic příjemného a já doufala, že se z toho nerozjede nachlazení nebo něco horšího.
Konečně v lese jsem se otočila na Kesse. "Do úkrytu nepůjdeme, tam bude teď nejspíše narváno, tak ať se nemusíš mačkat... Pokud tedy nechceš jít poznávat nové vlky a vlčice ze smečky," pronesla jsem s úsměvem. "Nerada bych si tě uzurpovala," dodala jsem čistě s praktického hlediska. Pokud tu chtěl žít, měl by se seznámit i s dalšími vlky. Ale chápala jsem, že on nebude chtít být zase zalezlý v úkrytu. "Hmm možná najdeme někoho tady v lese." Zvedla jsem hlavu a pustila se do vytí. Táhlé a nevýrazné Auuu mohl někdo zaznamenat, jen když se snažil. Tak potichu jsem vyla. V lese to vonělo různými pachy, ale já se ještě nikam nerozešla, kdyby náhodou Kess měl jiné plány. Třeba odejít...

Probudila jsem se v teplém úkrytu, od kterého nedopadalo skoro žádné světlo. Vchod byl zavátý a já doufala, že se odsud vykopeme. Nechtěla jsem se ovšem ještě hýbat. Kess pod mou vahou spokojeně oddechoval a já jenom sledovala, jak se sněhem dovnitř derou první paprsky. Jenže sníh je lámal a tak se vytvořilo sněhové okno, za kterým jsem tušila rozzářený široširý svět. Paprsky ovšem dlouho nezůstaly a zase zmizely. Venku jsem slyšela silné hučení větru. Něco mi napovídalo, že venku bude peklo. Naštěstí tohle byl jih a tak jsem doufala, že zvládneme společně přejít z tohohle teplého místa do lesa, který byl kus od nás.
Koukla jsem se na Kesse a pomalu se zvedla. "Dobré ráno," broukla jsem a prokřupala si svůj vlastní hřbet, než jsem se pustila do práce na východu. Naštěstí sněhu nebylo mnoho a já se po chvilce prohrabala ven. Vystrčila jsem hlavu a nadechla se ledového vzduchu. I tady na jihu to vypadalo děsivě, byť sněhu nebylo tolik. Jak to vypadalo na severu jsem nechtěla ani jenom trochu přemýšlet. Ne, pak bych se musela bát o své přátele, kteří měli smečku více na severu. Vylezla jsem ven a počkala na Kesse. "Měli bychom jít zpět do smečkového lesa," navrhla jsem. Z hor jsem viděla, že venku v kraji zuří opravdu spoušť. A kdo ví, jestli se nepřesune i sem k poušti.

//Sarumen

//loterie 3/5

Byla jsem ráda, že jsem uvnitř. Cítila jsem v kostech, že přijde něco nepřirozeně krutého. Chlad se mi kradl do kostí i do srdce a já mírně trhla uchem, když jsem si uvědomila, že tohle nebude jen tak nějaká malá sněhová bouřka. Kess mezitím mluvil a já mu byla vděčná, že rozptyloval moje obavy alespoň slovem. Z jeho těla vyzařoval jistý strach a nepohoda. Být uvnitř mu překáželo. "Můžeme jít ven, ale obávám se, že se žene bouře," sdělila jsem mu svou obavu, ale byla jsem připravena odejít, pokud si to bude přát. Do Sarumenského lesa to naštěstí nebylo nijak daleko, takže jsem doufala, že tam můžeme dojít a schovat se případně pod stromy.
Poslouchala jsem jeho slova s úsměvem a když prohlásil, že se prospíme a pak půjdeme přikývla jsem. Byla mi ovšem trochu zima, což bylo pro spánek nepříjemné. "Nevadilo by ti, kdybych si lehla k tobě? Je mi zima," pronesla jsem a ani nečekala na souhlas. Zvedla jsem se a došla ke Kessovi. Dopadla jsem na zem a částečně na něj a zavrtala se mu do kožichu. "Dobrou," zívla jsem ještě a usnula. Naprosto jsem ignorovala nějaký jeho osbní prostor nebo to, že by nemusel mít rád kontakt. Pokud mne horda něco naučila, tak to, že osobní prostor je relativní pojem.

leden 2/10 saturnus

Koukala jsem na vlka trochu možná zmateně, když začal tvrdit, že si poradí. Nezáviděla jsem mu to ani trochu. Muset se takhle plahočit s vědomím, že už třeba nikdy nebude vidět. To musí být dost nepříjemná vyhlídka. "A co když takhle zůstanete navždycky? Co když jste se zaseknul a teď budete navždycky neviditelní.... Ostatní do vás budou narážet a budete už navždycky žít jenom jako nějaký duch z hůry... A co když na vás něco spadne a nebudete moct mluvit, tak vás tam nenajdou a vy umřete prostě jako vysušená rozinka někde pod kmenem stromu, ale nikdo o tom nikdy nebude vědět a vaše rodina si bude myslet, že jste ji opustil a..." pusa mi jela a až teď mi došlo, že vykreslovat takovéhle scénáře rozhodně není to nejlepší a tak jsem raději zacvakla čelisti. Někdy mi pusa jela víc, než hlava. A emocionální soucit jsem měla na úrovni brambory.
A tak jsem seděla a čekala a doufala. Mluvil o tom, jak se mu to daří a pak puf, byl spátky. Vyskočila jsem na všechny čtyři a zavrtěla ocasem. "Výborně, neumřete pod kmenem stormu jako neviditelná placka!" zaradovala jsem se. Byla jsem ráda, že je zase vidět a nemusím si představovat, jak jdu jeho rodině říct, že už ho nikdy neuvidí.

loterie 5/5

Kývla jsem hlavou. "Určitě nějakého dobrého léčitele někde seženeme, jeden byl u nás ve smečce, ale neměla jsem moc času se s ním seznámit, protože mi pak bylo nějak zvláštně," pronesla jsem a hodila to stranou, jako by se jednalo o nějaké dámské problémy, o kterých se nechci bavit. Kess taky nemusel vědět všechno. Já jen doufala, že takového léčitele bychom mohli najít někde blízko, nechtěla jsem už moc opouštět území smečky, i když teď jsem byla mimo něj. Musíme se zase brzo vrátit, než nás budou hledat a nebo se budou bát, že se nám něco stalo v tom sněhu. Venku pořád mrzlo a já neočekávala, že se to bude zlepšovat.
Kess mne vytrhl z myšlenek tím, že promluvil. "Hihi," zachichotala jsem se. "Možná to taky souvisí s magií. Ty jsi magie větru, máš rád volnost, pohyb a tak i otevřený prostor. Já mám magii myšlenek, zajímá mě nitro a to, co je ukryté a schované a tak mi vnitřní prostor tolik nevadí, spíš mne láká," pronesla jsem svou domněnku s úsměvem, jako bych mu recitovala nějakou zajímavou báseň nebo se bavila o nějaké zábavné příhodě. "Navíc jsi dobrá společnost."