Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče vypadalo, že je celkem v pohodě s tím, že je samo. "Tak třeba dobrodružství by bylo, doprovodit mě tam kde bydlíš. Já se totiž v místním kraji nevyznám a docela by mne zajímalo, kde jsou jiné smečky," pronesla jsem s úsměvem a zájmem. Docela jsem chtěla vidět rodiče, kteří nechali svého potomka jen tak trajdat po světě. Nemohla jsem si představit, že bych nechala vlče, které mám v péči jen tak bezprizorně běhat po světě. Bála jsem se o vlče, protože jsem věděla, jak svět může být zlý.
Velliho zajímalo, jestli mu nějakou magii ukážu. "Tak jo, ukážu ti magii, ale ty mě vezmeš k sobě domů, platí?" navrhla jsem a zastříhala šibalsky ušima. Chtěla jsem ho trochu rozveselit a pobavit, ale taky jsem mu chtěla udělat nějakou tu protislužbu. "Mohla bych ti ukázat třeba jak se ovládá počasí?" navrhla jsem, protože to jsem uměla a nebylo to tak děsivé.

Vlče možná nepatřilo k těm nejurputnějším, ale rozhodně se nedalo stát za svou pravdou. Jeho alternativní fakta tvrdila, že jsem víla a tak s to nenechalo vymluvit. Jen jsem se tedy usmála. "Vážně nejsem víla," dodala jsem v posledním chabém pokusu o nějaké napravení jeho názoru.
Vlče urputně nechtělo domů. Prý hledá dobrodružství. Něco mi na tom jeho odporu k návratu nehrálo. "Dobře, " řekla jsem. "A jaké dobrodružství bys chtěl?" zeptala jsem se a v duchu přemýšlela, jak z vlčete vytáhnout proč nechce domů. Moje zamítavá odpověď, že o dobrodružství nevím ho až komicky rozčilovala, takže jsem zvolila jiný přístup. Nechtěla jsem ho rozbrečet. "Křídla ti nejspíše nenarostou. Ale umím pouzivat magie, pokud bys to chtěl vidět?"

Vlče ignorovalo, že nejsem víla. "Já nejsem víla," pokusila jsem se znovu vysvětlit, ale kdo mohl tušit, jestli mne ve svém radostném rozpoložení to mrně vůbec vnímá. Vypadalo vážně roztomile a nadšeně, že mě našlo i když jsem já nebyla tím, co hledalo. Jen jsem se tedy oklepala a posadila se. Voda létala do všech stran a já slyšela bouři v dálce. Vycítila jsem, že tohle bude opravdu nebezpečné a měla bych se schovat někam do úkrytu. "A kde je ta vrbová smečka? Že bych tě doprovodila domů," navrhla jsem vlčeti, protože jsem doufala, že je to blízko a třeba se tam budu moct taky schovat před bouří, která mi naháněla strach.
Vlče se představilo a představilo i svůj kámen. "Těší mne Machiavelli a Pepíno," pronesla jsem s úsměvem a mírnou poklonou, jak vlčeti tak kameni. Nevadilo mi hrát, že je kámen živí, protože jsem věděla, že vlčata často vidí věci, které nám ostatním unikají. V dospělosti jsme proztě ztratili tu schopnost vidět svět jinak. Mne se to občas dařilo, ale ne vždy, přesto jsem nehodlala tenhle svět zakrývat realitou jinému. Kámen byl tedy Pepíno. "Bohužel víla neví vždy všechno," povzdechla jsem s úsměvem.

Bylo tu krásně. Mohla jsem ležet a odpočívat. Voda mne hezky chladila. Usmála jsem se a pokusila se nasměrovat paprsky tak, aby mi nepadaly odrazem od vodní hladiny do očí. Na zadech se mi tak obkevila ona transparentní křídla ze světla a celá jsem vypadala, že skiro svitim.
Zaslechla jsem za sebou hlas a otočila se k němu. Ležela jsem pořád ve vodě. "Och já nejsem víla, " odpověděla jsem potichounku. "Ale myslím že tvoje přání splnit můžu. Ty už totiž jsi nej," dodala jsem s úsměvem k vlčeti. Vypadalo naprosto roztomile a dokonce bych řekla, že pro své rodiče tím nej bylo. Jen jsem netušila, jak mu prozradit, že nemusí chtít kouzla, aby byl nej. Nej prostě tak nějak v mých očích byli všichni. Vylezla jsem pomalu z vodu, abych se oklepala. "Já jsem Islin, kdo jsi ty a odkud jsi?" vyzvídala jsem. Nevypadal, že by se ztratil nebo strádal. Někdo ho krmil, což bylo dobře.

//Sarumen

Došla jsem k řece. Byl tu krásný chlad. Stromy trochu stínící se mírně vlnily v horkém vzduchu, který stál. Voda ovšem uháněla kolem a lákala mne svou chladnou náručí. Usmála jsem se na ni a vkročila do vodního toku. Byla celkem klidná, ale já věděla že jen kousek proti proudu bude dravá a rychlá. Tady bylo příjemné ticho a klid. Vodu jsem měla po břicho, když jsem si do ní lehla, že mi koukala jen hlava. Příjemný pocit.

Postávala jsem a bylo mi celkem vedro. Docela bych se zašla ochladit k vodě. Vzduch se skoro nehnul a já cítila, že můj tmavý kožich to déle nesnese. "Omlouvám se ale musímse jít ochladit," pronesla jsem ke Kasiusovi. "Ale bylo hezké tě potkat," dodala jsem s úsměvem a pak se pomalu rozešla směrem k řece. Mlha v lese se považovala a já už si na ní začala zvykat. Dřív by mne děsila, teď to bylo něco celkem normálního. Došla jsem k hranici lesa a uvědomila si, že je tu celkem dost vlků, co se v lese usadili. Smečka rostla a to bylo fajn

//tanebrae

Nebyla jsem ten typ, co by kecal jen tak. Většinou jsem mluvila a ptala se jen, když mě něco zajímalo. Mrkla jsem na Kasiuse, který mlčky čekal až náhle přerušil ticho. A dotazy se jenom hrnuly. "Marion i Wolfganie jsou pořád ve smečce. Marion má dokonce i vlčata, dvě dcrky Feline a Nerrisu," pronesla jsem s úsměvem. Trochu jsem ty dvě postrádala. K vlčatům jsem měla vždycky blízko. "Newlina neznám, ale to neznamená, že tu není. Jenom jsme se třeba nepotkali," dodala jsem potichounku.
Další otázky byly osobnější. Netušila jsem, proč ho tolik zajímám, ale netušila jsem zatím postranní úmysly. "Jsem tu gamma," odpověděla jsem. "Momentálně jsem i ochránce, ale nejsem v tkm dobrá, ráda bych Maple požádala o funkci učitele, " řekla jsem zamyšleně. "Já mám přátele všude, každý je mým přítelem a jájeho, pokud nikoju neublížuje," vysvětlovala jsem svou filozofii jednoho velkého přátelství se všemi bytostmi.

Kasius najednou poteměl, jako když se zatáhne nebe, ale nebylo to jako bouřkou, ale spíše jenom chladným deštěm. "Ach tak to jo," odpověděla jsem a nevyzvídala. Byla jsem ten typ, co není vlezlý, ale raději počká na to, až se ostatní budou chtít podělit o své chmury sami. "Usmívání se je dobrá činnost, já se směju pořád a ráda, ale málokdo to slyší. Neumím se totiž smát moc nahlas... Popravdě neumím skoro nic nahlas," pronesla jsem se snahou se zasmát, ale spíše jsem se tichounce zachychotala, což odnesl vítr a hluk deště.
Prohlásil pak, že půjdeme k úkrytu. Kývla jsem hlavou a následovala ho tím směrem. Mluvil ještě o tom, že je synem Maple, což bylo zvláštní, protože ona se o synovi nezmínila. A ani Marion nebo Wolfganie o něm nemluvili. Možná jenom nechtěli kvůli té věci a nebo jsem jenom nedávala pořádně pozor. Nechala jsem to plavat a jenom prostě šla za svým průvodcem, protože nebylo proč bych se měla pozastavovat nad takovou maličkostí.

Kývla jsem hlavou na jeho slova, že mne rád poznává. Taky jsem ráda tohohle vlka poznala, i když já popravdě poznala ráda každého. Pravda Belial by nepatřil do milých setkání, ale brala jsem ho jako něco, co do mého příběhu prostě patřilo... byť na straně toho největšího zla. Nechtěla jsem na tu bolestnou vzpomínku myselt a tak jsem jen naklonila hlavu na stranu a usmála se, aby mi ta myšlenka vyklouzla z hlavy. "Takže je tu někde další smečka? No to je výborné, o té jsem neslyšela," pronesla jsem, když mluvil o nějaké Vrbové smečce, která byla plná přátel Sarumenu. Zatím se mi zdálo, že všechny smečky jsou tu příjemné a milé. Nenarazila jsem na žádnou zlou a to se mi zamlouvalo.
"Moc dlouho tu nežiji, takže není divu, že mě neznáš. Přišla jsem do kraje hledat sestru a útočiště a nalezla jsem oboje. Sestra se sice rozhodla zůstat tulákem, ale já jsem našla místo tady v Sarumenské smečce," řekla jsem mu trochu ze svého putování. Já byla dost otevřená a ukecaná v tom, co mne kam přivedlo. "A ty jsi odešel proč? zeptala jsem se zvědavě. Neznala jsem hranice slušné konverzace a na co se neptat.

Stála jsem si tak v lese a pak se jenom procházela sem a tam. Neměla jsem směr ani cíl, protože jsem věřila tomu, že cíl si mne najde sám a taky že našel. Jednalo se o vlka, který se tu zjevil ze stínů, jako by byl jejich součástí. Až na očka, ta měl modrá jako nebe. Co na něm ovšem bylo nejzvláštnější byla spousta různých jizev, které se mu táhly po nohou i těle. Bylo vidět, kde jsou, protože na místech neměl žádnou srst. Nebyl to ošklivý pohled, rozhodně ne tak, že bych před ním zavírala oči, ale pocítila jsem lítos k tomu, že se mu něco takového muselo stát. Snažila jsem se ovšem působit rozpustile a ne lítostivě, což nevím, jak se mi dařilo.
Vlk se začal představovat. Mluvil o překot a velmi vesele, což mě přinutilo k plachému úsměvu. Já měla ostatní ráda, ale musela jsem si k nim hledat cestu o trochu déle než bylo zvykem. Takovéhle aktivní osobnosti, jako byl Kasius jsem ovšem měla ráda. Někdo tichý jako já potřeboval svého hlučného extroverta. "Těší mne jsem Islin," pronesla jsem tichým hláskem jako vždycky a mile se na něj usmála. "Byla jsem se projít a vrátila se zpátky ze severu. Navštívila jsem tamní mechovou smečku a přečkala u nich déšť, ale už byl čas na návrat," dodala jsem na vysvětlení, a aby pochopil že jsem místní.

//Tanebrae

Nějak jako bych měla čuch na to, kde by mne mohlo být třeba, jsem se zjevila zpátky ve hvozdu, který mi byl domovem. Nevím čím to bylo, ale něco mne táhlo domů, právě v tenhle čas. Ve vzudchu něco stálo, nějaké očekávání. Atmosféra by se dala krájet, ale proč. Netušila jsem, že mám magii na emoce a tak se dokážu lépe vcítit do ostatních. Věděla jsem, že rozumím ostatním více než jiní, ale dávala jsem to za vděk své přirozené empatii. Nechtěla jsem se ovšem nikomu přímo vnucovat do cesty a tak jsem pozvedla hlavu a dlouhým táhlým "Auuuuu" oznámila svůj příchod, byť mě možná nebylo slyšet po celém hvozdu, můj hlásek nebyl tím nejsilnějším. Rozhodla jsem se pak vyrazit do středu lesa, abych našla nějakou společnost, poznala nějaké členy smečky a možná i zjistila, co to bylo za problém, který jsem tu čuchala.

//mechový les

Odpočatá jsem vyrazila směrem domů. Jaro už bylo v plném proudu a já si užívala jeho krásy. Den byl jako obrázek. Na nebi proletěl občas nějaký ten obláček, ale rozhodně to nevypadalo, že by mělo pršet nebo být něco nepříjemného. Zvolila jsem dobře, že jsem se rozhodla počkat, než bude lepší počasí, abych došla domů. Vypadalo to na opravdu pěkný den na procházku a já věděla, že mne čeká poměrně dlouhá výprava. Usmívala jsem se na svět kolem a kráčela domů poměrně volným krokem. Občas jsem si i poskočila, jakou jsem měla dobrou náladu.
Kousek podél řeky začínaly růst bobulky, takže jsem zahnala hlad jimi. Byly ještě trochu kyselejší, ale to mi vůbec nevadilo. Nebyla jsem ten typ, který by se nějakým způsobem snažil zabránit vlastnímu žaludku v pocítění různých chutí a i kyselost mezi ně patřila no ne? Nejedla jsem jich ovšem hodně, abych náhodou neudělala tu chybu, že si překyselím žaludek. Od řeky to bylo domů už jenom kousek. Tohle byla výhoda řek. I když jeden neměl orientační smysl mohl naprosto v pohodě dojít tam, kam chtěl. Stačilo jen dávat pozor.

//Sarumen

Byla jsem docela dost unavená. "Thia je moje sestra," pronesla jsem s úsměvem, protože na mladší sestřičku jsem ráda vzpomínala a jen vyslovení jejího jména vzpomínky přivolávalo. Mírně jsem se usmála znovu, když jsem se uložila na zem, protože stejně jako jsem ráda vzpomínala, jsem ráda spala. Ohledně Jehelníčků jsem se moc daleko neposunuli a Saturnus nakonec galantně svolil, že se mohu na jejich území vyspat. Zavřela jsem očka a usnula spánkem spravedlivých. Nezdál se mi žádný sen, ani jsem se během spaní nepohnula. Jen jsem ležela a oddechovala.

Když jsem se probudila, noc už pomalu končila a vycházelo slunce. Nové ráno se probudilo celkem rozmařilé. Bylo teplo a já se s úsměvem oblízla, abych případně odstranila sliny, které mi během spánku mohly skanout na zem. "Dobré ráno," pronesla jsem s úsměvem. Pak jsem se zvedla a protáhla. Saturnus tu pořád byl, což bylo dobré znamení, protože tím hlídal nejenom mne, ale i smečku. "Moc děkuji za pohostinost, ale měla bych nejspíše vyrazit domů. Pokud budeš někdy na jihu, zastav se u nás v Sarumenské smeččce, ať ti můžu tvou dobrotu oplatit," řekla jsem vlkovi a mírně se mu uklonila, než jsem se vydala pomalým krokem mimo les.

//Kierb

Vypadalo to, že se konečně vyčsilo a já si popravdě připadala odpočatější, abych mohla odejít. Jenže Saturnus pořád tak hezky povídal, že se mi ho nechtělo úplně opouštět. "To chápu, já taky spoustu věcí pochytila až když to bylo nutné, protože jsem chtěla pomoct ostatním. Třeba vím, že Cynthia toho umí mnohem víc, než já, protože ta pomáhala asi každému tady v kraji," zasmála jsem se. Moje mladší sestra sem dorazila dříve než já a já věděla, že tohle není nic, co bych jí měla závidět. Já tu byla krátce a dost jsem si toho tady zažila, sestra tu musela zažít spoustu nepříjemností. MOžná že to ji zocelilo. Naposeldy byla tak jiná, když jsem ji viděla. JIná než když jsem byly malé.
Saturnus se Jehelníčků obával a měl proč. "Mají rádi tmavá a vlhká místa, takže bych si dávala pozor na mech, který roste ve tmě nebo tak," pronesla jsem vědecky, jako bych mu předávala velice důležité informace. Saturnus najednou začal zívat a i na mne dopadla únava. Pokud by to nevadilo, raději bych se prospala a pak vyrazila na cestu domů," odpověděla jsem a lehla si na zem, abych se připravila ke spánku.

Bylo to zajímavé setkání a tak jsem se celkem uvolnila. Nevadilo mi konverzovat s cizinci a teď to nebylo jiné. O místních bozích jsem toho věděla málo, takže obavy z magie jsem moc neměla,. Návštěva u Smrti mi přišla jako noční mutaa u Života jako sen. Moje vnímání reality mne tak uchránilo před strachem z nich. Usmála jsem se, když Saturnu začal používat své magie a vysvětlovat mi co vlastně umí. Se zájmem jsem poslouchala a v hlavě si vše poznamenávala. Jeho hvězdík byl zajímavý. Na mojemagie se neptal, takže jsem o nich mlčela. "Umíš toho opravdu hodně, to se musí smečce hodit. "
Co ho zajímalo byl jehelníček. "Je to tvor, co mátrny na zádech napouští je jedem z květů. Velji nebezpečný, pokud mu jeeen skříží cestu," varovala jsem Saturna svým tichým hlasem. Začínalo ráno a já se začala ošívat. Vyrazila bych domů ale magie mne unavila.