Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Němý vlk se snažil, abych se cítila dobře. Byl hodně milý, to jsem musela uznat. Choval se ke mně opravdu hodně hezky, což byla poměrně hezký změna a příjemná. Kráčela jsem po jeho boku nějakou tu chvíli, abych si uvědomovala, že je opravdu hodný. Mírně jsem se na něj usmála, abych mu oplatila jeho vlastní úsměv. Můj narozdíl od toho jeho nebyl tak sebejistý, byl spíše ustrašený a takový nevinný, jako bych se usmívat bála, že mne u toho někdo přistihne a nějak mě potrestá nebo se mi bude smát. Snažil se mi naznačit, že se nemám čeho bát, což mne trochu uklidnilo, ale pořád ve mne hlodala pocit... pocit nebezpečí. Wolfganie mi svým varováním nasadila brouka do hlavy a to nemohl ani sebemilejší úsměv od Erlenda napravit. "Jsem trochu nervózní, protože mne jedna vlčice varovala, že je to tu v kraji nebezpečné a já na to úplně zapomněla, jako bych ani žádné varování nedostala," vysvětlila jsem mu a doufala, že moje obavy alespoň trochu pochopí. Ale už se není čeho bát. Určitě jsem v bezpečí. Ten pocit bezpečí vycházel od Erlenda a já si dokázala představit, že takhle působí na všechny. Uklidňujícím a milým dojmem jako by na ničem a nikom jiném nezáleželo, jenom na vás a vašem pocitu klidu a pohody, tohle se mi na něm hodně líbilo, kromě jeho milosti, která byla všudy přítomná a dodávala na jeho klidném chování a celkové auře.
Jeho oči trochu zamrkaly nebo se mi to možná zdálo, když jsem mluvila o trylkách a mechohubech. "Copak je tady vážně nemáte?" podivila jsem se, protože byl již druhým vlkem, který působil zaraženě když jsem zmínila jméno malých potížistů, kteří se potloukali kraji jako byl tento. Jen jsem doufala, že vlk beze jména nepatří mezi ty, kteří by se nějakým způsobem snaží pochybovat o tom, v co věří ostatní. To mi rozhodně neimponovalo a neměla jsem to ráda. Já měla ráda, když jeden nenabourával víru druhého. Proč? Protože každý měl právo na to věřit tomu, čemu chtěl a co mu přišlo důležité. To bylo na víře to nejdůležitější, možnost věřit čemu chcete a jak chcete, ne to v co nakonec věříte. Měla jsem ráda, když jsem se mohla setkat s jiným názorem, mohla jsem si ho pak prozkoumat a ověřit a podle toho se rozhodnout zda tomu budu sama věřit, ale ani mne nepřináleželo, abych někomu říkala v co má nebo nemá věřit. Pohlédla jsem proto na mlčícího vlka a snažila se z jeho reakce vydedukovat, zda mne odsuzuje za moje přesvědčení nebo ne. A i kdyby byl malověrný, tak je to jedno, protože trylky skutečně existují. Byla jsem o tom bytostně přesvědčená.
Můj smutek ze ztráty sestry a vlastně obou sester, když jsem se nad tím tak zamyslela, vedl k tomu, že se mlčící vlk zvedl a mírně do mě drcnul čenichem. Normální vlčice by možná ucukla, jenomže já nebyla tak úplně normální. Byla jsem zvyklá se tulit pod měsíčním světlem s tlupou nemytých zablešenců, stejně jako jsem si kdysi zvykla vylehávat na kožešinách jen v přítomnosti sester a matky. Takže jsem se neodtáhla ani neucukla, jen jsem se mírně zavrtěla blahem, protože mi kontakt s ostatními vlky chyběl. No a nebyla bych to já, kdybych se neodhodlala mlčícího vlka obejmout krkem. Krční objetí bylo jedno z mých nejoblíbenějších. Pokud bych někdy s někým chtěla být musel by mít rád objímání a mazlení, protože jinak by to se mnou dlouho nevydržel. Já byla kontaktní.

Nebyla jsem si vůbec jistá tím, proč tady tak postáváme. Nebylo to bezpečné. Nebo já se spíše obávala, že by to mohlo být nebezpečné. Vlk, který hrál bobříka mlčení, si lehl na zem a koukal na mne, jako bych byla kus šunky nebo tak něco. Byla jsem vnímavá k energii okolí, takže mi došlo, že ho něco trápí, ale nedokázala jsem přesně určit, co. "Copak se děje?" zeptala jsem se po chvilce a taky si sedla. Nervozita mne nepřecházela. Jediné, co jsem si uvědomovala, že jsem na cizím území s cizím vlkem a ještě k tomu tu může být nebezpečná Alfa nebo tak někdo. Pohledem jsem tedy trochu nervózně těkala po okolí.
"Hledám sestru," začala jsem s trochou toho elánu, jako bych se snažila mluvením dostat z vlastní nervozity a přemluvit sebe samu, že všechno bude v pořádku, jen když budu dál mluvit. "Byla starší než já, ale jenom o kousek. Možná proto, že byla starší, jsem se k ní tolik upla a tak mne mrzelo, když odešla..." povzdechla jsem si. "Možná bys ji mohl znát, jmenuje se Ellë, ale je možné, že už si změnila jméno, protože tenkrát když odcházela nechtěla mít s rodinou nic moc společného. Byla to moje největší přítelkyně, všechno jsme dělaly spolu," mluvila jsem potichu, jako bych se bála, že kdybych zvýšila hlas, tak že němého vlka vyplaším nebo že zaplaším tu pěknou vzpomínku, kterou jsem na sestru měla. "Cynthia, to je moje mladší sestra, ta byla hodně průbojná, takže se k nám moc nehlásila, ale Ellë a já jsme byly takové spíše pohodářky. Moc jsem si užívaly, že můžeme ostatním pomáhat nebo se jen tak bavit s ostatními. Byla tou nejlepší sestrou, jakou by si jeden mohl přát. Škoda, že odešla tak brzo a škoda, že jsem nešla s ní. Mohly jsme si užívat společné putování... Ale to bych pak asi nepotkala kočovnou rodinku a Prabábu a nedozvěděla bych se toho tolik o trylkách a měchohlubech. Asi je pravdou, že na každé situaci něco je a něco si z ní můžeme odnést," pronášela jsem pořád dál a dál proud slov, který leč tichý, naznačoval že jsem nervózní a že mi na území smečky nění moc příjemně.
Vzpomínka na sestru mne ovšem trochu uklidňovala. Ellë byla dokonalou sestrou, dokonalým vzorem, který by ve svém životě chtěl asi každý. Byla prostě perfektní. Neměla jedinou vadu, kterou bych jí snad mohla vyčítat. Pasovala ke mně svou výřečností a rozhodností. Já byla tichá a nevýrazná, ona to všechno odtáhla za nás za obě. A jak moc jsme měly rády naši maminku. Ellë mi moc chyběla a bylo to znát nejen z mého hlasu, ale i výrazu a posedu. Působila jsem schlíple a sesunutě. Jako malá hromádka než jako vlčice.

//Mahtae

Trochu mě přechod hranice na smečkové území děsil. Bylo to takové nepopsatelně nepříjemné. Netušila jsem úplně proč, ale něco mi napovídalo, že bych neměla být úplně v klidu. Už jednou jsem takhle vkročila na území smečky, sama a měla jsem štěstí. Teď bych měla být více v klidu, protože mě doprovázel člen smečky, ale byla jsem pořád taková rozrušená.
Bála jsem se toho, že tuhle smečku by mohl vést někdo odporný, někdo zlý a zkažený. Co když ten vlk je nemluvný ne proto, že by sám chtěl nebo že by mluvit prostě nemohl z nějaké přirozené příčiny, ale proto že mu jeho Alfa vytrhla jazyk nebo tak? Prohlédla jsem si vlkovi tlamu, ale vypadala normálně. Z venku bych stejně asi nic moc nepoznala. Představovala jsem si Alfu, který nebo která, tyranizuje svoje členy smečky jen proto, že nečiní to, co si od nich žádal nebo žádala. Rozhodně by nebylo příjemné tam žít, ale jeden by nemohl ani odejít. Vládla by tam přísnost a disciplína. A co když pak takový Alfa nebo taková Alfa nebo dokonce kdyby to byl pár, tak by mohli využívat takových jako jsem já... Možná jsem sem neměla chodit. Třeba používaj právě tohohle němého vlka k tomu, aby sem vodil další a další oběti, které už nebudou moci nikdy odejít. Všude by byl jenom strach a někdo by dohlížel, aby každý dělal to co má a nemohl nikdy odejít. Vlci by neměli svobodnou vůli nebo vlastní životy... Mírně jsem se přikrčila a rozhlížela se kolem, jako by na mě odkudkoli mohl skočit temný stín a sežrat mne.
Jenže nikdo se od nikud nevynořil ani po mne neskákal. Všechno bylo v naprostém klidu, ale tahle myšlenka zlé Alfy se mne ne a ne pustit. Jestli v téhle zemi fungují ty jejich magie, které zmiňovala Wolfganie, pak by je určitě mohla tahle Alfa zneužívat, aby si podrobila úplně všechny. Mohl by magii použít a prostě vám nařídit dělat cokoli, třeba i taková magie je.. nebo ne... doufám že není...A ti co by ji poslouchali dobrovolně by na tom byli lépe než ostatní, dělali by nad nimi dohled a mohli by jim i nezávazně ubližovat. Co když před tímhle mne varovala Wolfganie? Co když je to právě tahle smečka, kam jsem neměla chodit? "Možná... možná bych neměla překážet a jít.. a..." řekla jsem trochu vyplašeným a tichým tónem, protože se mi prostě chtělo utéct. Ale tlapky mne neposlouchaly. Místo toho, abych odešla jsem pořád následovala vlka před sebou tam, kam mne chtěl zavést.

Přešla jsem do pomalejšího tempa a kráčela po boku němého vlka. Trochu jsem za ním zaostávala, protože jsem se ztrácela ve svých vlastních myšlenkách a slovech. Netušila jsem, jestli se mi někdy podaří někam patřit tak, jako se mi to podařilo u mé kočovné náhradní rodiny. Asi už nepodaří. Trochu mne to zamrzelo a to mne přinutilo se stáhnout do svého nitra. Nebyla jsem ukecaná, jen jsem ráda rozebírala věci o kterých jsem něco věděla, nebo které ve mne zbuzovaly nějaký zájem. Momentálně to byla řeč o smečkách. Ale z řeči jsem přešla do vlastní hlavy.
Jaké by to asi bylo mít vlastní smečku. Přeci jenom to mělo být mým osudem jednu dobu. Měla jsem se stát tou hlavní, tou která bude o všem rozhodovat a která naši smečku povede, než jsem se rozhodla, že to nezvládnu, že toho nejsem prostě hodná. Kdyby sestra neodešla, nemusela bych před tou volbou stát a třeba bych i zůstala v rodné smečce a pomáhala ji sestře měnit. Byla by to smečka, která by odpovídala našemu obrazu. Ve všech bych se snažila podporovat jejich zájmy a jejich nadání. Pokud by byl někdo dobrým lovcem, proč honenechat lovit. Jenom proto, že je moc mladý? Nebo pro to, že se nenarodil správným rodičům? Hloupost. Pokud někdo něco umí měl by to dělat ku prospěchu ostatních. Taky bych asi zavedla nějaké ty vyšší příděli pro vlčice, které se staraly o vlčata. To mi vždy přišlo zvláštní.... Vychovávají další generaci, ale na žebříčku jsou poměrně nízko. Po nich jedli už jenom vlci bez funkce, postavení a omegy. To bych taky zrušila. Postavení omegy mi přijde naprosto zbytečné, proč někoho trestat, ale nechávat ho ve smečce. Proč mu nedat šanci.
Omega k ničemu nikdy nemohla, takže se není čemu divit, že většina vlků na téhle pozici pak přestala snažit cokoli zlepšit. Bylo by nejlepší takovou pozici ve smečce vůbec nemít. Prostě a jednodušše bych se jí nejraději zrušila, kdyby bylo po mém a ne po tom, co chtějí ostatní. Jenomže ostatním se vždy líbilo nějak trestat ať už sebráním funkce nebo snížením pozice, ale vždyť z chyb se jeden může v klidu poučit. Mírně jsem nakrčila čenich a zaměřila se na svou chůzi. Mířili jsme blíže k lesu a já začínala být trochu nervózní. Nebála jsem se toho, že by mne vlk vedl do nějaké pasti, tak moc jsem byla důvěřivá, ale spíše, že bych mohla někomu nevyhovovat. Pokud to byl opravdu jeho les a jeho smečka, mohla bych někomu překážet. To bych ve smečce taky chtěla předělat. Ráda bych tuláky vítala. Většina potulných vlků může přinést novinky ze světa nebo zajímavosti, které někde slyšeli. Hodně z nich má taky zkušenosti, které bychom mohli využít a pak bychom byli moudřejší a lepší smečka než před tím. Každý tulák by mohl využít speciálního prostranství, kde by mohli přespat, lovit a případně se setkávat se členy smečky, no a když by chtěli mohli by zůstat. Výměnou za naše přístřeší by se s námi prostě podělili o svůj životní příběh a všechno, co se k tomu pojí. Mírně jsem se usmála, protože ta představa se mi vážně líbila. Jenomže pak jsem si uvěodmila, že tohle jsem odmítla a měla jsem k tomu několik důvodů. A to dobrých důvodů.
Prvně jsem nebyla dobrý vůdce. Neměla jsem na to povahu. Nedokázala bych dělat složitá nebo až moc těžká rozhodnutí, prostě bych jenom tak nějak fungovala a chtěla, aby se všichni měli rádi, ale i mě přišlo, že to je trochu utopije. Nikdo nemá rád všechny, každý si s někým nesedne. Jenže jak bych rozhodla v případě nějakého sporu nebo hádky? Nedokázala bych to. Nebyla jsem dostatečně rozhodná a připravená na to někomu ukazovat správnou cestu.
Za druhé jsem neměla na vůdcovství tu správnou konstrukci. Nebyla jsem dostatečně hlučná. Nikdo si mě nevšímal a jako Alfa bych tak nebudila dostatečný respekt. Většina vlků by mne jednodušší přehlédla nebo by mne ani nepostřehli, kdybych mluvila a to se u Alfy rozhodně nemůže stávat.
No a v neposlední řadě bych to ani dělat nechtěla. Nemohla bych rozhodovat o tom, kdo bude výše postavený než někdo jiný, když si to zaslouží všichni. A bylo mi jasné, že kdybych zrušila rozdělení na postavení, někdo by si to vyložil špatně a stejně by si uzurpoval moc nebo kořist pro sebe až by z toho vznikl nějaký ten spor. A toho jsem se bála. Proto jsem odešla. Protože bych nebyla dobrý vůdce. A je to tak dobře, že nemám vlastní smečku. Sama bych to nezvládla. Kráčela jsem za vlkem přímo do jeho lesa a doufala, že v jejich smečce vládne Alfa, která si to zalsouží a která k tomu má všechny předpoklady.

//Borůvkový les

Vlk ukázal tlapkou směrem k lesu, který jak jsem pochopila patřil jeho smečce. "To mě zvete na návštěvu?" zašeptala jsem do ticha trochu zaskočeně. Nikdo mne ještě k sobě domů nezval, takže jsem popravdě ani netušila, jak bych měla reagovat. S Vlkem jsem si sice nemohla moc dobře popovídat, ale podle toho jak reagoval to byl slušný a milý vlk. Nechtěla jsem ho tedy nějak urazit, takže jsem pokývla hlavou v souhlasu, že s ním určitě půjdu. "Půjdu ráda, ale jenom pokud to nebude někomu vadit, nerada bych překážela," dodala jsem s pohledem na svoje tlapky. Kožich mi už celkem proschnul, takže jsem alespoň věděla, že jim nezadělám území nějakou vodou a že nebudu nepříjemně zapáchat jako mokrý pes. I tak jsem ovšem věděla, že bych překážet někomu mohla.
Pomalu jsem se zvedla a vykročila směrem k lesu, který byl nedaleko. "Víte, zajímalo by mne proč jste se k téhle smečce přidal... Proč vlastně vůbec tvoříme smečky," zamýšlela jsem se nahlas, aniž bych pokládala nějakou otázku. "Neberte to nějak zle nebo tak, jen mě to napadlo," dodala jsem rychle a pohlédla na něj, jako bych mohla způsobit nějaké nenávratné škody svými slovy. "Asi bych to měla trochu vysvětlit. Víte... když jsem odešla ze své rodné smečky, tak jsem se dostala do určitého rodinného společenství. Tedy těsně po odchodu jsem se toulala, ale to mi moc nevyhovovalo. Pak jsem narazila na jednu větší skupinu vlků. Nebyla to smečka, protože neměli území, o které by se starali a které by patřilo jenom jim. Mylsím, že proto se hodně vlků dá do smečky, aby měli nějaké místo, které je jenom jejich a které mohou nazývat domovem..." Začala jsem mu vysvětlovat svůj vlastní příběh a při tom jsem přemýšlela o smečkách celekově. Doufala jsem jenom, že ho tímhle nenudím. "No a pak jsem narazila na tuhle zvláštní skupinu. Byli jedna velká rodina. Matky a otcové, strýčkové, tetičky, prabába, spousta vlčat, která patřila nikomu a všem. Bylo to příjemné a uvolněné. Každý pomáhal každému, večer se pořádali velké hositiny, kde se vylo a zpívalo. Vyprávěly se příběhy a historky, zážitky a zkušenosti. Bylo to naprosto jiné než moje smečka, ze které jsem pocházela. Takové přirozené a klidné. Líbilo se mi to..." pronesla jsem zasněným hlasem a bylo poznat, že jsem více ve vzpomínkách než v realitě. "Nevím proč, ale přijde mi že smečky vznikly původně taky z tohohle důvodu. Z toho pocitu klidu a harmonie. Společného soužití, které nás naplňuje a které nám definuje domov, ale postupem času z něj tohle všechno vymizelo. Teď jsou smečky jen samé povinnosti a samé starosti, nebo tak mi to aspoň přijde... Nerada bych se nějak dotkla vaší smečky, třeba to tam máte úplně jinak," dodala jsem a trochu se propleskla v duchu, že jsem nedržela tlamu. Tahle slova ho mohla urazit, ale já si to v prvním okamžiku, když jsem je vyslovila neuvědomovala.

Vlk kývl, že je součástí smečky. Pak hlavou ukázal k lesu, který byl nedaleko. "Zajímalo by mě, jak to v takové smečce chodí," pronesla jsem trochu zaujatě. Součástí smečky jsem být nechtěla, ale zajímalo mne prostě jak to tu chodí. "Já jsem dlouho v pořádné smečce nebyla, vlastně jsem byla jenom v jedné, v té kde jsem se narodila," rozhodla jsem se podělit o pár informací, ze své minulosti, abych mu trochu přiblížila proč se ptám. "U nás to bylo poměrně v pořádku, hezky rozdělené a tak, ale moc si to nevybavuju do detailu, tak mě jen zajímá, jaké to je tady. Jestli se mám třeba na něco specifického připravit," dodávala jsem ještě než mi to došlo. "Ale ty mi toho asi moc neřekneš co," pousmála jsem se s klidem, který ke mně prostě patřil. Nebylo to obvinění nebo tak něco, bylo to prosté prohlášení.
Ve smečce by to mohlo být zajímavé, ale záleží jaké smečky tu jsou. POkud takové jako a moje, tak by to nemuselo být špatné. Mohlo by to hezky klapat a všichni by si pomáhali, ale to záleží na tom, jaké smečky tu jsou... Wolfganiie měla hezkou smečku, ale celkem prázdnou. Mohlo by to být moc prázdné ve smečce? Nebo na druhou stranu moc plné...

Užívala jsem si klidnou a chladnou vodu, která působila velice přívětivým dojmem na mou kůži, ale i na moje nervy. S úsměvem jsem pohlédla na vlka. Byl to dobrý nápad jít se trochu vykoupat. Pak vlk začal mířit ke břehu, já se ještě rozhodla trochu cachtat. Nechtělo se mi hned ven z řeky, takže jsem se líně převalovala ve vodě, než jsem se taky rozhodla vylézt ven. Vlk se zrovna otřepával, což mi nevadilo, byla jsem pořád ve vodě, takže těch pár kapek, co na mne dopadlo nebylo vůbec na škodu. Pomalu jsem vylezla ven z vody a udělala několik kroků stranou, abych se mohla oklepat bez hrozby, že nahodím svého nového známého. Oklepala jsem se lehce a pomalu, abych se zbavila všech kapiček vody, než jsem udělala pár kroků zpátky a posadila se na zem.
Teď začala fáze schnutí. "Jsi členem nějaké smečky?" zeptala jsem se potichu. Bylo to takové příjemné konverzační téma, nebo mi to tak aspoň přišlo. Navíc by bylo dobré vědět, jestli je vlk předemnou také tulákem nebo jestli někde bydlí trvale. Mohla bych se tak dozvědět, kde jsou ty smečky, kterým se mám vyhnout. Sama jsem do žádné smečky nepatřila a ani jsem netušila, zda bych do nějaké patřit chtěla.

Vlk, jehož jméno zůstávalo hádankou se náhle podival, nakolnil hlavu a mírně se usml. Asi byl také ztracen ve svých myšlenkách. Stejně jako já. Úsměv jsem mu oplatila a sledovala jeho další počínání. Vyrazil k vodě, což mne mírně znervózňovalo, protože jsem si myslela, že chce bez rozloučení odejít, ale naštěstí tomu nebylo tak. Usmála jsem se na něj znovu, když jsem si uvědomila, že si chce zaplavat. Bylo příjemné teplo a já si řekla proč pak ne. Navíc jsem si chtěla i trochu dočistit kožich, tak proč téhle příležitosti nevyužít naplno. "Já... Moc dobře plavat neumím, tak se omlouvám, pokud tě postříkám nebo tak," prohodila jsem nesměle a velice potichu. Bála jsem se, že by se urazil nebo tak, kdybych na něj našplouchala vodu, ale já si popravdě nemohla pomoct. Můj styl plavání byl prostě až moc... no měl až moc velký rozptyl vody.
Přišla jsem pomalu ke břehu a pomalu se začala vnořovat do vody. Bylo to opravdu příjemné. Chladná voda odnesla některé nedostatky v mém kožichu a zároven mne hezky ochladila. "Je to příjemné," pronesla jsem zasněně a odlepila tlapky od dna. Chvíli jsem se nechala unášet proudem, chvilku jsem zase plavala proti němu. Voda se táhla a líně převalovala, takže jsem nemusela vynakládat moc sil.

Být ve společnosti někoho, kdo nemluvil mělo spoustu výhod, ale zároveň i spoustu nevýhod. Musela jsem seznat, že na nějaké promyšlenější nebo hlubokomyslnější debaty, to nejspíše nebude. Ráda bych si s ním povídala, protože vypadal mile, ale nemohla jsem se přenést přes to, že mi mohl jenom kývnout nebo zavrtět hlavou v odpovědi. Zajímalo by mne, na co myslel nebo co ho ohledně magií a naší předešlé konverzace napadalo, ale nebyla jsem schopná jeho náznakům plně porozumět.
Napadalo mne spousty otázek, na co bych se ho mohla zeptat, protože vypadal, že tady strávil už nějaký ten čas. Zajímalo by mě třeba kolik toho ví o magiích a odkud se berou. Moje teorie o tom, že magie se tu přenáší mezi vlky nějakým kontaktem byla poměrně silná, ale i tak jsem ji neměla ověřenou. Věděla jsem od Wolfganie, že všechno je tu napojeno magií, a to tedy odpovídalo kontaktu s vlky. Navíc pokud jsem to dobře pochopila, naznačila, že i já bych mohla nějakou v sobě objevit. Ale to nejspíše, až tu budu dostatečně dlouho. Musím být v kontaktu s více vlky a procházet se místy, kde se prochází oni a třeba pak na mě nějaký ten magický bacil skočí. Když jsem nad tím tak přemýšlela dávalo by to smysl. Magie jako nějaký virus, co se šíří vzduchem.
Z toho, co říkala Wolfganie, bylo těch magií více. Takže muselo být i více různých virů, které vedly k rozšíření různých magií mezi vlčí populaci. Navíc se tím vysvětluje i to, proč magie neovládá zvěř. Třeba nemůžou chytit stejnou magickou nemoc jako vlci. Ryba přece nechytne vlčí nachlazení a zajíc neumře na vlčí mor. Všechno to dávalo komplexně smysl víc a víc, jak jsem nad tím uvažovala. Pokud někdo ovládal více magií znamenalo to prostě a jednoduše, že měl v sobě více různých druhů virů magie, které jeho tělo okupovaly. A pokud je v nějaké magii hodně dobrý, tak je to rozhodně ten virus, co napadl jeho tělo jako první. Musel to být virus, který nemusel s žádným jiným zápasit uvnitř vlčího těla, takže jednoduše mohl převzít nadvládu. A proto jsou vlci silnější v určité magii a v jiné zase ne… pokud to tedy nefunguje, jako třeba když někdo rychle běhá nebo tak, že je prostě hodně rychlý a pracuje na tom, aby se zlepšil.
Teorie s tím, že magie je vlastně onemocnění, které napadne vlčí organismus se mi postupně rozvíjela v mysli. Opravdu byla ovšem škoda, že jsem tohle nemohla s nikým probrat. Můj společník nemluvil a Wolfganie bych se asi stejně nezeptala. Přišla mi moc citlivá, tak jako já. A já navíc netušila, co za smutné věci se pořádně u nich stalo a co když je způsobila magie nebo někdo s magií, což by vysvětlovalo, proč mne tolik varovala před cizími vlky nebo před jinými smečkami a vlky s magií. Co když jim opravdu někdo ublížil magií tak moc, že se jí začali obávat. Mírně jsem se otřásla nad tím, že by někdo měl až tak velkou moc, že by mohl vyděsit vlky ve smečce, co by pak dělali tuláci?
Náhle se mi v mysli objevila další otázka. Pokud je ovšem magie jako virus, který se šíří mezi vlky, napadá je… Nemohla bych se tím pádem magickým virem taky nakazit? Věc, která mne do teď nenapadla, se náhle stávala skutečností a já netušila, co si o tom myslet. Chci vůbec nějakou magii ovládat? Nebo nechci? A co když si mne vybere nějaká zákeřná magie, která mi nebude k užitku ani prospěchu. Pak ji nebudu používat. Prostě se rozhodnu a bude to… Ale co když je magie jako zákeřný virus, který vás zevnitř požírá a nakonec vás donutí ji použít? Moje hlava jela na plné obrátky a já si procházela všechny možné i nemožné scénáře. Na chvilku jsem se nadechla a zadržela dech s pohledem upřeným na vlka před sebou[. Pak jsem ovšem vydechla, protože mi došlo, jak bláznivé to je. [mysl]Nemůžu přece zadržovat dech napořád. Budu muset prostě vydržet a uvidím, jak se to celé vyvine. Třeba jsem proti viru magie imunní a nic se mi nestane.[/mysl] A nebo bych se mohla vyhýbat ostatním vlkům, abych zaručila, že se nenakazím a žádnou magii tak nezískám, ale to bych rovnou mohla z tohohle kraje odejít, pokud bych měla žít v naprosté izolaci, jen proto, že se bojím magické nákazy.
Mírně jsem si odfrkla a usmála se trochu křečovitě na svého nového známého. Nechtěla jsem, aby se cítil špatně, ale na druhou stranu jsem měla někde v koutku mysli ukryté, že od nynějška každý vlk může být přenašečem magického viru a měla bych se jich trochu stranit. Ne, nesmím podléhat nějakému strachu, dokud si všechno neověřím. Nejprve zjistím, jak se to tu s těmi magiemi pořádně má a pak to budu řešit. Nitrem se mi rozlil úlevný pocit.

Pokud je tu všechno magické a to díky tomu, že tu všechno získává své magické schopnosti z vody, k čemuž dospěla moje dedukce, pak to ovšem znamenalo jediné. „Magické nebudou jenom rostliny a vlci, ale i jiní živočichové….“ Vyslovením této otázky jsem se musela zamyslet nad několika dalšími věcmi. Pokud tu mají magii díky vodě i živočichové, pak by se mohli magií bránit, kdyby je chtěl někdo sežrat… Jenže ty ryby, co jsme jedly nevypadaly, že by se nějak extra chtěly bránit svému osudu… Bylo to matoucí. Zrovna ryba by podle mých závěrů měla být nejvíce magický tvor v téhle části světa, jehož magický původ mi zůstával skrytý.
Přemýšlela jsem nad svou teorií, která se začala rozpadat trochu jako domeček z karet. Vodou to nejspíše být nemohlo, protože i když by to vysvětlovalo magičnost ve vlcích, i když sem přišli a nenarodili se tu, nevysvětlovalo by to zvířata, která magie nepoužívají i když vodu pijí. Mírně jsem nakrčila čenich a poškrábala se zadní tlapkou za uchem. Pro vlčici to bylo dost nepatřičné, ale já si nějak nedělala s nepatřičností problém. Prostě jsem taková už byla. Když o něco velkého šlo, zapomínala jsem na to, že bych se měla trochu lépe chovat jako vlčice a dáma. Během drbání mne ovšem napadl další způsob přenosu magie. Mohlo by to jít pomocí větru… Blbost. Nemohlo. Vítr by se přeci nezastavil na hranici tohohle kraje, že dál nejde. Není to tedy vzduchem ani vodou. Navíc vzduch by se taky nepřenášel jen na vlcích. Byla jsem z toho všeho vážně zmatená. Tenhle svět plný magie a všeho jsem nějak nechápala. Když už jsem si myslela, že jsem na něco přišla, objevila jsem novou překážku. A co když zvířata prostě magie neovládají, ale vlci ano? Bylo to celkem prozření. A docela by to vysvětlovalo, proč mne nějakým voodoo nezabila ryba, co jsem snědla. Možná, že se to předává geneticky nebo kontaktem s vlkem. A pokud je zvíře v kontaktu s vlkem, tak ho žere a tím pádem nemůže dojít k přenosu magie! BINGO. Byla jsem fakt ze své dedukce nadšená.
Stejně bych se asi měla někoho zeptat. Potvrdit si to. Prostě až se zase dostanu na jih zeptám se na tu magii Wolfganie více. Odpověď by mi mohl asi dát jakýkoli obyvatel tohohle území, ale nechtěla jsem někoho obtěžovat svou teorií nebo tím, že bych se ho nějak extra vyptávala. V hlavě mi prostě pořád znělo varování Wolfganie, že mohou být ostatní nepřátelští a jak by se asi tvářili na vlčici, co neví, jak fungují magie nebo jestli je ovládají zvířata. S takovou vy mě někdo určitě magií nejspíš zabil. Pohlédla jsem na vlka před sebou. Ten mi toho rozhodně moc neřekne.

Přemýšlela jsem o tom, co mi řekla Wolfganie. Mluvila o tom, že je tu všechno magické a že někteří své magie používají pro to, aby si nějakým záhadným způsobem pomohli. Jenomže já tomu pořád nerozuměla. Mluvila o magiích jako o něčem, co má vlk v sobě a co může nějakým způsobem použít. Jenže já takovou magii nikdy nepoznala. Jediné magie, které jsem kdy poznala byly ty, které byly spojené se zaříkáváním, které prováděla Prabába. Nebo když někoho léčila to si také mumlala různá slovíčka a podivně se u toho mračila na byliny, které používala. Pořád bych to ale neoznačila za magii. Nebo ne v takovém slova smyslu, který použila Wolfganie.
Bylo to zajímavé. Že tady v tom kraji vlci věřili na to, že ovládají nějaké nadpřirozené síly, ale jinde tomu tak nebylo. Co jim dávalo tu jistotu, že něco takového vůbec ovládají? Pokud magii ovládá někdo tady, ale jinde to tak není, musí to být nějak propojeno s místním prostředím. S čím je všechno propojené. Mírně jsem nakrčila čenich, protože to jsem dělávala, když jsem nad něčím přemýšlela. Vrásky se mi rozlily přes čenich a vůbec to nevypadalo hezky, ale takhle jsem prostě fungovala. Nešlo o krásu, ale o to na to přijít. A já na to chtěla přijít. Všechno musí vycházet z nějakého zdroje, který je přístupný všemu. Pokud tu magii mají vlci tady, ale jinde ne… Musí to být na pojeno na něco, co tady prochází vším. Navíc Wolfganie mluvila i o nějakých nebezpečích spojených s tou magii a taky o tom, že ji má každý… Voda! Prozření bylo náhlé, ale o to silnější.
Uvědomila jsem si, že jediná věc, která prochází jak vlky, tak krajem, je voda. Vodu všichni potřebují k přežití, proto se může stát, že když někdo pije místní vodu, tak se stane magickým. Ale funguje to hned, nebo po čase… Když se tu někdo narodí je to jasné, jeho rodiče pili místní vodu, on pije místní vodu a tím pádem má magii v sobě od malička. A když někdo přijde, tak musí vodu pít dlouhodoběji. Pak mne napadlo ještě něco. Wolfganie říkala, že místní bohové ty magie umocňují, třeba je to tím, že to oni dávají něco do vody a to způsobuje, že pak jsou tu všichni magičtější? Byla to podivná otázka, na kterou jsem nebyla schopná vymyslet odpověď, ale navedlo mě to na další otázky, které jsem si mohla v klidu promýšlet.

Došlo mi, že s vlkem si moc o magiích nepopovídám, ale to vůbec nevadilo. Doufala jsem jenom, že mě bude nějak opravovat, kdybych náhodou říkala něco špatně. Podle jeho gest a výrazu mi ovšem došlo, že mám asi pravdu. Existovali tu i vlci, kteří svým darem plýtvali na poškozování jiných nebo na ubližování jim. "Wolfganie mi neřekla, jaké magie tu jsou, ale asi musí být některé, které jsou opravdu příšerné," pokračovala jsem dál v podivné samomluvě. "Třeba magie, která by dokázala někomu zamotat hlavu by musela být příšerná... Myslím... No kdyby někdo uměl třeba pozměnit nějakou tvou vzpomínku nebo třeba to, co k někomu cítíš to by muselo být strašné... Ale třeba taková magie není... Jen nad tím tak přemýšlím," vedla jsem dál svou malou debatu. Netušila jsem, které nebo kolik magií existuje a vlk předemnou nebyl schopen mi to sdělit, takže jsem prostě jen vymýšlela jednu ze svých potřeštěných teorií. Někdo by mohl říct, že jsem blázen, když nad věcmi takhle do hloubky přemýšlím, ale mě to popravdě vůbec nevadilo. "Ale zase pokud by někdo touhle magií pomáhal, tak by nemohla být zlá... Hmm zlý je prostě nositel a ne magie, takže vlastně všechny magie jsou v jádru dobré a mají důvod proč existují," uzavřela jsem svůj monolog a mírně se na vlka před sebou usmála, jako bychom dospěli ke společnému závěru, i když k závěru jsem vlastně dospěla jenom já a nikoli on.

Vlk mne zamyšleně pozoroval. Všimla jsem si toho, když jsem zvedla pohled od své ryby. Viděla jsem na něm, že se mu na mém představení s rybou něco nelíbí. "Nerada zabíjím zvířata," sdělila jsem stručně a více to nerozváděla. Jenom mluvit o tom mne trochu rozrušovalo. Zakousla jsem se do masa a pomalu si užívala tu chuť, která se mi rozlévala po jazyku. Ticho mne ovšem tížilo, jako kámen.
Zkusila jsem proto odvést debatu trochu někam jinam. "Pokud Vám to nepřijde moc neomalené, ráda bych se vás zeptala na pár otázek ohledně tohohle místa," začala jsem ohleduplně a můj hlas byl pořád tak tichounký, jako by se chtěl vypařit do větru kolem. "Nedávno jsem mluvila s jednou vlčicí a ta mi vyprávěla o tom, že místní vlci umí nějakým způsobem ovládat magie... A no podle jejích slov je někteří zneužívají," povzdechla jsem si, protože tohle mne celkem trápilo. Možná byla hloupost se ptát někoho jen tak na potkání, ale už jsme spolu lovili i jedli, takže jsem to brala jako že se známe. "Zajímalo by mne kolik těch magií, co by mohl někdo zneužívat je? Je jich hodně? Všechny?" začala jsem se vyptávat toho, kdo mi nemohl pořádně odpovědět. Těžko říct, jestli nemohl nebo nechtěl, ale já to brala tak, že nemohl. I kdyby to bylo jenom kvůli slibu nebo vlastnímu přesvědčení. "Ze slov té vlčice bych řekla, že některé magie by asi neměli ani existovat..." zašeptala jsem do ticha kolem nás a dál pokračovala v konzumaci ryby. Sledovala jsem ovšem i vlka, který nemluvil, kdyby se rozhodl mi posunky nebo nějak jinak sdělit, o co vlastně s tou magií jde...

Začal lov. Vlk, jehož jméno jsem neznala, prý nehrál bobříka mlčení. Pokud ovšem nehrál bobříka mlčení, tak co hrál? Nepochopila jsem jeho slova, která vycházela z jeho výrazi a tlapek a ne z jeho tlamy. Nechala jsem to ovšem být, pokud nemluvil měl k tomu dobrý důvod. Až bude chtít mluvit tak promluví. Nehodlala jsem ho nutit. Vrátila jsem svou pozornost zpět k lovu.
Ryb tu bylo celkem hodně a proplouvaly kolem tlapek, jako by jim to nevadilo. Zarazila jsem do jedné z nich drápy a vytáhla ji na břeh. Vlk už s jednou ležel na břehu a zaujatě ji pozoroval. Položila jsem rybku na zem a začala svůj rytuál. "Děkujeme ti za tento pokrm, který jsi nám poskytla skrze tvé tělo a který nás udrží na živu i když ty už se vracíš ke svému počátku," pronesla jsem tichounce směrem k rybce a pak se jí uklonila, než jsem se pustila do klidného jídla. Nečekala jsem, že by moje počínání vlkovi mohlo vadit. Většina vlků se nikdy nevyptávala na to, proč to dělám, prostě to tak nějak ignorovali. V klidu jsem jedla.

Vlk se nepředstavil, jen se na mě divně koukal a pak pokývával nebo vrtěl hlavou v závislosti na tom, co jsem říkala. Zvláštní... Možná drží bobříka mlčení nebo tak něco. Občas to tak někteří vlci dělávají ne... prabába říkala, že někteří si tím brousí své smysly nebo uvolňují mysl nebo tak něco... "Och... hm to je dobře, že to tu nikomu nepatří... asi," řekla jsem, když zavrtěl hlavou, na mou mírně podivnou omluvnou otázku. "Vy držíte bobříka mlčení?" zeptala jsem se potichu. "Ne, že by na tom bylo něco špatného, vím že si tak někteří vlci rozšiřují obzory vlastní mysli, aby se povznesli nad obyčejné bytí... Ne, že bych tomu tedy rozumněla nějak víc, ale tohle si tak nějak pamatuju no..." pronesla jsem na vysvětlenou a s každým slovem moje řeč utichala víc a víc.
Naštěstí moji záplavu slov přerušilo jeho zakručení v břiše. "Můžeme něco ulovit?" navrhla jsem a pohlédla na řeku. Pomalu jsem k ní došla a začala sledovat rybky, které plavaly v řece. Pak jsem začala postupně hrabat tlapkou do vody, abych nějakou z nich vylovila na břeh. Sama jsem začínala mít z toho všeho trochu hlad.