Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kývla jsem hlavou na znamení, že rozumím. Nechtěla jsem Wolfganii už nadále zdržovat. Musela toho mít hodně, i když jsem nezaznamenala žádné jiné členy smečky. I tak mi ale přišlo, že není její povinností se tu se mnou procházet a konverzovat. Usmála jsem se na ni. "Když mne sem někdy tlapky donesou, tak se ráda zastavím, děkuji za pomoc a za nabídku," pronesla jsem plachým hlasem, který odnášel vítr pryč.
Její varování jsem přešla s úsměvem. Neobávala jsem se ostatních vlků. Dokud mi někdo nedal důvod k tomu se ho bát, neměla jsem z něj strach. Šuškanda a jiné věci na mne moc neplatily. Bála jsem se jenom toho, že bych někomu mohla ublížit nějakou nepravdivostí nebo předpojatostí. Takže jsem se jen mile usmívala a pokyvovala hlavou, že jsem slova zaregistrovala. "Měj se nádherně a jště jednou moc děkuji," řekla jsem na rozloučenou a pak zamířila směrem, který mi Wolfganie radila. Mimo les a za tím velkým mořem...

//Ohnivé jezero

Velice pečlivě jsem poslouchala popis cesty. Kam mám jít, co použít jako styčné body. Nerada bych se někde ztratila nebo omylem přišla zase na nějaké území smečky, kde bych někoho mohla svou přítomností obtěžovat. "Děkuji ti za popis cesty, takhle to určitě najdu," pronesla jsem potichu a usmála se na Wolfganii, jako malé poděkování za její dobrotu. Musela se tu o mne starat a dávat mi informace. To rozhodně nebylo jednoduché, někoho takhle zasvětit do místního světa. Naštěstí Wolfganie v tomhle byla dobrá. Informovala mne o magických energiích tohoto místa. Mluvila o rodině a tom, že by se jeden měl spoléhat na ni a na přátele. Taky na přírodu. Jen jsem přikyvovala a usmívala se. Přesně tohle jsem si také myslela. Rodina a přátelé. Na nich záleželo. To oni byli podstatní.
"Moc děkuji za všechna ta vysvětlení," sdělila jsem tichým hlasem a usmívala se na Wolfganii. "Asi nadešel čas, abych vyrazila a neobtěžovala dál svou přítomností. Děkuji za poskytnuté informace a bezpečí," dodala jsem. "Nikdy na to nezapomenu..." potichu jsem zašeptala a mírně kývla hlavou na rozloučenou. Nerozešla jsem se ovšem z lesa hned, chtěla jsem dát přiležitost na rozloučenou ještě Wolfganii. Nebo kdyby mi chtěla ještě něco říct, co bych měla vědět.

Na mou řečnickou otázku se mi dostalo celkem příjemné odpovědi. I když nebyla nutná, mírně jsem se usmála a pokývala hlavou v souhlasu. Wolfganie toho měla s mou maličkou názorově opravdu hodně společného, což jsem zjišťovala s každou další chvilkou rozhovoru. To musel být osud, že mne trylky zahnaly zrovna do tohohle lesa. Já taková už byla. Za vším jsem hledala nějaké předurčení a nějakou zkušenost. Všechno vedlo k něčemu dalšímu a málo co zůstávalo jen tak.
Nepřipadala jsem si hloupě nebo drze, když jsem se dotazovala na podrobnosti o slovech, které jsem neznala. Byla jsem učenlivá a zvědavá. Otázky byly mým přítelem vždy, když jsem něčemu nerozumněla a to se nikdy nezměnilo. Vyprávěla mi o moři a o mušličkách a já dostala strašnou chuť jít ono místo prozkoumat. "A kterým směrem je to moře, zní to báječně," odvětila jsem jí a zároveň se poptala na cestu. Jestli toho Wolfganie tolik věděla, určitě musela vědět i to, kudy přesně se k moři jde. Usmála jsem se na ni. Vlhko a parno ve vzduchu přímo pobízeli k tomu odebrat se k vodě a někde se hezky osvěžit. Mohla bych se tam rovnou vykoupat, když je to vlastně velké jezero.
Další rozprava o magiích byla neméně zajímavá, jako ta o moři. Naslouchala jsem s respektem a mírně svrštila čelo, když jsem se dozvěděla, že tu vlci své magické schopnosti využívají i když nemusí. Moc jsem tomu nerozumněla. "To tady každý má nějaké magické nadání?" vyzvídala jsem tichounkým hláskem dál. Pak jsem naklonila hlavu na stranu. "Já nikdy magickou mocí neoplývala, takže asi nehrozí, že bych se mohla na něco takového spoléhat. Navíc asi jsem raději, když se mohu spoléhat na sebe, přírodu a vlky kolem," dodala jsem ještě něco ze své vlastní filozofie. Mohlo se to někomu zdát prosté a naivní, a taky že bylo. Já bezmyšlenkovitě důvěřovala ostatním, i když bych to samozřejmě dělat neměla. Nemohla jsem si ovšem pomoci.

Kývla jsem posmutněle hlavou. Tyhle debaty jsem neměla moc v lásce, ale občas byly nutné. Vlk si musel uvědomit, že každá věc má nějaký důvod a že ho vždy něco posiluje. V první řadě by pak měl ovšem pamatovat na sebe a na svou pohodu a blaho, než třeba za vlastní ztráty pomáhat ostatním. Mírně jsem si odfoukla. Tohle bylo těžké téma a já byla celkem ráda, že Wolfganie se musí vzdálit. Nebo spíše, že musí jít plnit své povinnosti. Sedla jsem si na zem a nechávala plynout vlastní dech dovnitř a ven, abych se trochu zklidnila. Potřebovala jsem nějak zklidnit ten pocit, který se mi rozprostíral v nitru a který hrozil, že by mohl přerůst v něco horšího a zákeřnějšího. Obrátit se dovnitř a dýchat, to bylo to nejlepší. Pak jsem mohla zase rozkvést jako vždy.
Wolfganii to ani netrvalo dlouho. Otevřela jsem očka a usmála se na ni, když jsem uslyšela její medový hlas. Bylo příjemné nalézt takovou novou přítelkyni. Po delší době jsem si připadala, že někde někoho znám o koho se mohu opřít a s kým můžu konverzovat. Znaly jsme se krátce a přesto, jako bych ji znala od malička. Měla podobné názory i podobné smýšlení. To mi velice imponovalo. "Och netrvalo ti to ani vteřinku," prohodila jsem s veselým tónem a chmury předešlé konverzace byly ty tam. "Je les velký nebo se jenom tak velký zdá..." zauvažovala jsem nahlas a pak poslouchala hlas, který mi popisoval místní krásy a nebezpečí. "Och, co je to moře a mučlišky?" zeptala jsem se zvědavě a naklonila hlavu na stranu, což mohlo mému vzhledu dodat na komickém odjmu. Nikdy jsem moře nepotkala, nebo jsem si nepamatovala, že bych něco takového potkala a zajímalo mne, co to je. O sopkách jsem slyšela. To nebylo nic nového.
Pak začala mluvit o něčem magickém, nadpozemském. Nedávalo mi to moc smysl. "Ach... Hm..." vydávala jsem podivné zvuky zatím co ona mluvila. "Je to tady nějak hodně napojené na magii nebo je to jenom přítomností těch bohů?" zeptala jsem se se zájmem a mírně se usmála. Magii jsem znala, ale jenom takovou kterou často popisovala Prabába. Mluvila o tom, že existují místa, kde vlci umí různé magické věci a kde se země mění podle toho jak sami chtějí. Že umí mluvit se zvířaty nebo rostlinami, nebo se dokonce v ně přímo proměnit. Taky mluvila o magiích, které ovládaly vlky a hnaly je k bláznovství. Jenže já pro její rozprávky neměla moc porozumění. Nikde nebyl důkaz, abych v magii věřila. Jen slovy mne nedokázala i přes svou moudrost přesvědčit, jako to uměla v případě trylek a jiných živočichů nadpřirozené povahy.

Naslouchala jsem lesu a naslouchala jsem i Wolfganii, která vyprávěla poměrně tragický příběh. Bylo mi z ní smutno a nedokázala jsem to schovat. Moje očka se zaleskla slzami, jedna dokonce vyklouzla ven. "To mě velice mrzí," pronesla jsem plaše, když vlčice dovyprávěla svůj příběh. "Ale věřím, že kdyby zemřeli, tak bys to věděla jistě. Určitě našli nějaké rodiny nebo smečky, jako ty a už se jim nechtělo vracet... nebo prostě zapomněli," dodala jsem a můj hlas byl slabounký, jako vánek, který čechrá srst. "Já opustila smečku, protože odešla má starší sestra. Smečka měla přejít na mne, ale já si to nepřála. Odešla jsem poznávat svět, učit se. Hledat nové přátele. Ty jsem našla a ztratila. A teď jsem prostě tady. Pravděpodobně tu hledám a ztrácím nové přátele?" pověděla jsem jí podobně tajemně a zmatečně jako jsem samotná byla tajemná a zmatená. Mírně jsem se na Wolfagnii usmála nezáludným úsměvem, který si často zachovávají vlčata, blázni nebo starci. Nebylo těžké uhodnout, do které kategorie bych se zařadila já...
Wolfganie začala mluvit o místním náboženském systému. Pravděpodobně popisovala chrámy, které byly zasvěceny daným magickým bytostem. Já jen slušně naslouchala, leč jsem neměla víru v žádné ustálené náboženství. Svůj věroučný systém jsem si sestavovala za pochodu sama z toho, co jsem viděla nebo slyšela. Z toho, co jsem zažila. "Ráda bych počkala a dověděla se o této zemi více, pokud to nevadí," pronesla jsem potichu a usadila se na zem, abych na Wolfganii počkala.

Wolfganie podle vlastních slov patřila k dlouholetým obyvatelům místního lesa, ale nenarodila se tu. Bylo zvláštní, že se někdo rozhodl opustit vlastní smečku pro jinou. Já měla vždy v plánu nalézt sestru, prozkoumat svět a pak se případně vrátit, až se nalezne nová Alfa. Kéž bych tak nemusela Cynthii to břemeno házet na krk. Ale... jinak to nešlo. "A proč jsi se rozhodla odejít, ze svého domova?" vyptávala jsem se naprosto si neuvědomujíc, že moje otázky jsou opravdu až moc osobní a vlezlé, než by měly být.
Kráčela jsem po boku místní vlčice, která náhle přerušila naši poměrně plynulou konverzaci s tím, že ji volají vlastní povinnosti. "Hmm," zamyslela jsem se. Nechtěla jsem ji vyrušovat v její práci nebo jí nějak překážet, ale popravdě jsem taky neměla úplně kam jít. Nevěděla jsem, kam bych se odsud mohla vydat, nebo kam bych se naopak vydávat neměla. "Popravdě ani moc nevím, kam bych měla jít," sdělila jsem potichu. "Jestli máš moc práce, měla bych asi jít, abych nepřekážela..." dodala jsem ještě. "Jsou tu nějaká místa, která bych měla navštívit nebo taková, kterým bych se měla rozhodně vyhnout?" zeptala jsem se na závěr svého mírně zamotaného monologu.

Chápala jsem přesně jak to myslí. I já cítila bolest při odchodu ze smečky, opuštění sestry, bratra a rodičů. Cítila jsem příšernou bolest, když zemřela i moje druhá rodina, v plamenech. Když jsem se jim ztratila, bála jsem se, že už nikdy nenajdu nějaký smysl života. S odstupem jsem ale viděla, k čemu všemu to bylo. Posunulo mě to. Stala se ze mne prostě nová vlčice. Kdybych neopustila smečku, nepotkala bych kočovníky a nenaučila bych se vše, co o světě dnes znám. Kdyby nepřišel oheň a já neztratila svou náhradní rodinu, nedošla bych nikdy sem a nepotkala tak milou vlčici, jakou Wolfganie byla. Takhle to prostě mělo být.
Naslouchala jsem rozpravě Wolfganie o její Alfě, která zůstala sama. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, abych si uvěodmila, že to musela být ta smutná věc, která vysela ve vzduchu. Úmrtí Alfy muselo být asi bolestivé. Netušila jsem jaké to je, mě nikdy Alfa neumřela. "Musí to být těžké že," prohodila jsem potichu a rozhlédla se kolem. "Když jeden z vedoucích členů smečky, takhle zmizí... " Otočila jsem se k ní čelem a pohlédla jí do očí. "Já už dlouhou dobu nebyla v žádné smečce," vysvětlila jsem, proč může můj dotaz znít tak divně někomu, kdo možná ve smečce žil celý svůj život. "Ty ses tu narodila?"

Jen jsem mírně pokývala hlavou v tichém souhlasu, že doufám v naprosto stejnou věc. Nechtěla jsem, aby někdo z místních, kteří byli tak hodní, byl obtěžován trylkami nebo jinými ne úplně přátelskými tvorečky lesů, luk a řek. Nebylo to jen o trylkách, to bylo jasné. Bylo to i o ostatních.
Wolfganie mi prozradila, že má předtucha opravdu trefila cíl. Řada přesmutných věcí zněla dost smutně sama o sobě. Když už někdo měl potřebu používat termín řada, znamenalo to rozhodně více, než bych byla ráda slyšela. Ale mnohdy ty nejsmutnější věci zanemnají zrod toho nejvíce dobrého. "To mě mrzí, ale i ve smutných věcech se dá najít něco dobrého," sdělila jsem možná trochu neuváženě a necitlivě, ale taková jsem prostě byla. Ve všem jsem hledala to dobré. Ve všech jsem hledala to dobré. A ne vždy se to vyplácelo... Jenže změnit takovýto povahový rys nebylo úplně nejsnadnější.
Jejich Alfa zněla jako někdo, kdo se stará a zajímá o svou smečku. Bylo příjemné něco takového slyšet. Většina smeček byla soudržná, ale úplně jsem neslyšela o žádné, která by měla soudržnost rodiny. "Zajímavé," povzdechla jsem si, jako bych si zoufala, ale já takhle vzdychala často. Občas mi prostě došel vzduch, takže to vypadalo, že slovo ze mne jen tak vyplynulo, než abych ho nějak zřetelně vyslovila. "Vaše Alfa musí být opravdu jedinečná, když oplývá takovým talentem," pronesla jsem zasněně a usmála se na Wolfganii. Připomělo mi to mou kočovnou skupinu, ale ta byla opravdovou rodinou, ne smečkou, co si na ni hraje.

Wolfganie prý trylky nikdy nepotkala, což bylo zvláštní, když jich u řeky kus odsud byly takové spousty. Přímo celá hejna. Sice ve tmě nebyly dobře vidět, ale já věděla, že to musely být ony. "Rozhodně bys je nechtěla potkat, je to velice nebezpečné," pronesla jsem se zasněným povzdechem a mírně se ošila, jako bych se koupala v ledové vodě a právě vylezla ven na břeh. Byla jsem ráda, že se nemusím s trylkami vypořádávat.
Kráčela jsem vedle vlčice a prozkoumávala pohledem les. Působil klidně a celkově mě jeho atmosféra uklidňovala. Na druhou stranu tu bylo něco smutného, tajemného, něco co mělo zůstat nejspíše ukryto. Moje intuice už byla prostě taková. Něco tu bylo schované a smutné, moc moc smutné. Netušila, jsem jestli bude vhodné se na tohle ptát, ale přece bych to nebyla já kdybych se nezeptala. "Je to tu trochu... hm... smutné," pronesla jsem opět svým tichounkým hlasem, jako bych se bála, že místní klid naruším. A že jsem se toho obávala. Wolfganie pak mluvila o členech smečky. Bylo jich celkem dost a mě se rozšířila očka. "To je vás tu celkem hodně," sdělila jsem jí své myšlenky. "Neslyšela jsi náhodou o vlčici jménem Ellë?" zeptala jsem se zvědavě. Byla mizivá šance, že by sestru znala, ale i tak jsem to chtěla zkusit.

Kráčela jsem kousek od Wolfganie, která netušila, co jsou to trylky. Podivné. Ale normální. Spousta vlků si neviděla ani na špičičku čenichu, tak jak by mohli znát trylky. Schovívavě jsem se usmála. "Trylky jsou něco jako malinkaté myšky, mají kožíšky různých barev, jako to už v přírodě bývá. Jenomže na rozdíl od ostatních myšek mají křídla, která svítí. A vydávají takové zvuky, že to nejednoho vlka může úplně pomátnout, že dělá nepříjemné věci," vysvětlovala jsem pomalu a stručně, abych jí moc nezahlcovala. Většina vlků měla s trylkami a podobnými problém. Neuvědomovali si pak velké nebezpečí, které jim právě trylky nebo jiná zvířata lesa mohla způsobit. Trlky i třeba dráponožky nebo takový troudník, to bylo všechno nebezpečné a jeden si měl dávat pozor. Jenže jak si dávat pozor na něco o čem nevíte? Mírně jsem pokývala hlavou a rozhlédla se.
"Váš les je opravdu nádherný," pronesla jsem zastřeným hlasem, který přecházel v šepot. Byla jsem úplně u vytržení z tak čistého a hezkého lesa. Byl rozlehlý a zajímavý. Navíc z něj dýchala spousta vůní a pachů, které upozorňovaly na fakt, že tady to prostě žije. "Kolik vás tady vůbec žije?" vyptávala jsem se šeptem, abych nenarušovala klid místních svým hlasem. Nehodlala jsem nikoho vyrušovat, ať už vlky, zvířata nebo rostliny. Všichni toho měli jistě mnoho na práci.

Wolfganie byla velice pozorná a milá, celkem mě až udivovalo, že se mi takto věnuje. Nabízela mi pomoc a tak jsem jen přikývla, že to může sama zkusit. Květy konečně ukázaly svou nádheru po noci a já tak mohla pokračovat v přenášení životadárného prášku z jednoho květu na druhý. V téhle smečce je asi všechno bez problémů, když si tady se mnou povídá takováhle vlčice... A nebo možná mají na problémy někoho jiného? A ne spíše je nemají vůbec, krásný les, který je v příjemném koutku tohohle nového kraje... Jen ty trylky poblíž musí dělat občas potíž. "Dělají vám obtíže trylky? Řeka poblíž je jimi úplně promořena," pověděla jsem s povzdechem a mírně naklonila hlavu na stranu. Zajímalo mne, co mi na to Wolfganie poví.
Počasí zde bylo stejné jako kdekoli jinde. Jeden by se mohl rozčilovat nad tím, že se náhle s pěkných dní, staly dny zamračené. Jenomže já v nich neviděla nic nepříjemného. Za každou věcí jsem se snažila hledat něco, co mi to dalo, čím mě to posílilo nebo co jsem si z toho odnesla. Z deštivých dní jsem si odnášela jenom to pozitivní. Vyprahlá země jistě vláhu ocenila, protože ji lemtala plnými doušky a vsakovala do svých spodnějších pater. Dokonce jsem byla přesvědčena o tom, že většině rostlin udělá tahle vláha jedině radost. O členech fauny jsem si nebyla tak jistá. Většina zvěře neměla déšť v oblibě a já se vsadila, že nejednomu vlkovi nebo vlčici, kteří se nacházeli mimo ochranu lesního porostu, mohl tenhle zásah z hůry narušit plány. Jenže já v deštivém počasí viděla i něco dalšího. Déšť všechny spojoval. Když venku pršelo, tak se společenství sešlo v nějakém úkrytu a tam byli pospolu. Mohli si popovídat, probrat co se komu událo nebo se zaměřit na plány do budoucna. Mohli si nezávazně užívat společnosti jeden druhého a tím vytvářet hlubší spojení, porozumění. Měla jsem prostě déšť ráda, takže když černá mračna přinesla velkou spoustu kapek, mírně jsem se pousmála. Wolfganie mi to ukázala svými slovy, která pronesla. Pozvala mne, abych zůstala. Jenomže já si to vyložila možná až moc hrr.
Stály jsme na okraji lesa, takže na nás dešťové kapky měly poměrně pěkný přístup. "Možná by bylo vhodnější, pokročit trochu dále od louky, pokud to není moc troufalé," prohodila jsem a pomalým krokem začala postupovat dál do lesa. Nebrala jsem to jako neslušnost nebo nezdvořilost, ale jako snahu se ochránit před vodou, ale třeba i jako možnost potkat další skvělé členy smečky, kterých tu asi nebylo málo. Pokud byli všichni jenom z části takoví jako Wolfganie, musel tohle být ráj na zemi. Kráčela jsem tedy vedle vlčice, pokud mne nezastavila nějakými slovy nebo jinými prostředky.

Noc přinesla nedostatek květin, které bych mohla opylovat a to mi přinášelo do mysli smutek. Naštěstí jsem věděla, že ráno zase rozkvetou, takže smutek nebyl tak definitivní. Spíše to byl malý smuténkový rozmar, který jsem nechávala plynout. Mírně jsem si povzdechla "uch," protože s tímhle projevem ze mne odešel i smutek a já se mohla nadále soustředit na rozhovor s Wolfganií, která na mne byla milá a hodná. Hezky se mi s ní povídalo.
Podle všeho jsem ji nezdržovala. Vesele jsem pohodila ocasem, byla to reakce, kterou jsem nijak nereflektovala. Bylo to už ve mně. Projevovat veselý nebo smutek na venek a nedržet to v sobě. Taková už jsem prostě byla. Wolfganie mluvila klidně a já jí s mírným pokývnutím naslouchala. Všechno na mě bylo mírné, takže i hlas či souhlasná gesta byla mírná, nepřehnaná. Mluvila o přístupu k přírodě a pak vznesla dotaz. "Hmm..." zamyslela jsem se. Ticho trvalo dlouho. Já nebyla z těch, co plácnou první, co je napadne, takže jsem si svou odpověď chtěla promyslet. "Každý může přírodě pomáhat nějak jinak, takže je těžké generalizovat nějaký jednotný postup pro pomáhání přírode," sdělila jsem nakonec poměrně chytře Wolfganii. To jí mohlo naznačit, že leč jsem divná, nejsem ani v koutku duše prostoduchá.

Tlapkou jsem přenášela všechna znrka na jiné květinky, jenomže se zase začínalo stmívat a květy se uzavřely. "Ach jo," povzdechla jsem si potichu, když se květy začaly jednotně zavírat. Moje opylování skončilo poměrně rychle, protože jsem mu nevěnovla plnou pozornost a musela jsem odpovídat Wolfganii. Na tom ovšem nebylo nic špatného, bylo slušné odpovídat ostatním na to, na co se mne ptali. Dokonce jsem v tom nevnímala nic otravného neb špatného. Jen to jednoho trochu zdrželo od práce. Naštěstí jsem věděla, že zítra slunce také vyjde a já budu mít možnost pokračovat ve své činnosti.
Mezitím co jsem uvažovala, Wolfganie mluvila o smečkách, hlídání teritoria a tak dále. "Chmm," broukla jsem a upřela na ni pohled. "To už zní jako smečky všude jinde," dodala jsem s trochou zklamání v hlase. Popravdě jsem doufala, že to tu bude více jako moje skupiny se kterou jsem kočovala. Všechno je všech, všichni si nějak pomáhají. Ale ukázalo se, že i tenhle kraj má svoje vlastní pravidla, která zabraňovala náhodným setkáním se zajímavými cizinci, jako bylo třeba tohle. "Nevadí tedy, že tu postávám? Nezdržuji vás," dodala jsem po chvilce slušně, protože mi došlo, že tahle vlčice asi musí mít hodně práce, když je ve smečce. Doma bylo vždy hodně práce.
"Ano," odpověděla jsem s úsměvem na její otázku. "Přírodě bychom měli pomáhat, pokud je to jen možné a ne ji nějak poškozovat nebo jí dokonce cíleně ubližovat," pronesla jsem vážným tónem.

Přicházelo ráno. Och tak nádherná věc. Ráno, které si protančilo cestu přímo k nám z rozlehlé pláně za mnou. S ránem se ovšem přihnalo i neskutečné teplo, které rozhodně nebylo příjemné na můj tmavý kožich. Sice nebyl nijak hustý, ale už jen jeho barva byla pro postávání na slunci nepříjemná. Udělala jsem tedy malý úkrok do stínu jednoho ze stromů, abych se aspoň trochu ukryla před nepříjemným a dotíravým sluníčkem. Wolfganie mluvila o tom, že by nevadilo kdybych si to nakráčela do lesa. "Och..." povzdechla jsem si. "Takhle to tady tedy funguje? To je dobré vědět," pokývala jsem hlavou a nadšeně zavrtěla ocasem, že jsou tu všichni takhle moc přátelští, že jim nevadí, když cizinec kráčí po jejich území. Byla to celkem úleva od všech těch nepříjemných smeček, které jsem potkala během svého putování se společenstvem.
Packou jsem pořád neopouštěla květinu. Teď když přišel den zase rozkvetla, takže jsem se mohla do opylování pustit jako pravá včelka. Nabrala jsem trochu pylu na tlapku, velice opatrně abych nepoškodila květ, pak jsem tlapku přesunula nad jiný květ a začala pyl klepat na něj. "Juj," vypískla jsem potichu, jak se pylová zrnka snášela všude kolem jen ne na květ. Wolfganie pokračovala v hovoru, zatím co já jsem se věnovala květině. Jenže pak položila otázku a bylo nutné něco říct. "No... Já... nevím," přiznala jsem. Místní smečky jsem neznala, ani jsem nevěděla jak to tu chodí, takže kdo mohl vědět, zda se někam chci nebo nechci přidat. Začala jsme nabírat další várku pylu tlapkou.

Byla jsem moc moc moc ráda, že se mi podařilo uniknout od řeky. I když jsem se dostala na území, které bylo někým obývané, tak jsem byla raději, že nejsem u řeky. S vlky se jeden mohl domluvit, ale s těmi poletuchami ne. Trylky byly prostě nebezpečné a bylo třeba se jim vyhnout, pokud to jen šlo. "Aspoň už teď vím, že k té řece není radno v noci chodit," pokývala jsem si hlavou ke svým slovům a nervózně přešlápla. Padla noc a já se necítila dobře. Nejraději bych se někde schovala. Noci jsem neměla nejraději.
Díky tmě jsem si ani nepovšimla podivného růžového prášku, který se na mne snesl. Dopadl mi na kožich a čenich a já ho vdechovala, aniž bych o tom věděla. Jaro bylo v plném proudu, takže malé štípnutí v nose jsem brala jako možný náznak alergie. Nic na plat. Zastříhala jsem ušima a náhle si všimla jednoho kvítku, který byl kousek ode mne. Z nějakého neznámého důvodu jsem s ním mírně tlapkou zatřásla, abych jeho pyl přenesla na květinky v okolí. Zajímavé! Něco na té činnosti bylo přirozeného a uklidňujícího, že jsem v tom chtěla pokračovat, jenže mi to nebylo umožněno.
Všimla jsem si vlčice, až když byla přímo předemnou. Necítila jsem ji ani neslyšela, takže mě její příchod mírně polekal. Cukla jsem sebou a z tlamy se mi vydralo "Och?" jak jsem se lekla. Naětěstí nevypadala jako nepřítel. "Ochach... ehm... pardon... Já se... Já se jmenuji Islin," pronesla jsem ze začátku věty stále pořád trochu zaskočeně. Můj hlas byl tichounký a nevýrazný. Pohledem jsem těkala mezi vlčicí a květinkou, do které jsem pořád šťouchala tlapkou, abych její pyl dostala na další květy kolem. "No a omlouvám se, že jsme sem přišla, ale... No u řeky mne napadly trilky a tak jsem se potřebovala schovat... No a netušila jsem, že tenhle les je obydelný, ale zastavila jsem se tady na kraji," pronesla jsem stejně tichým a zasněným hlasem. Pravdivost mých slov dokazovalo to, že jsem reálně stála u první řady stromů, které tvořily les. "Nechtěla jsem způsobovat potíže," dodala jsem táhle, skoro až plačtivě. "Ale jsem v tomhle kraji nová a tak se ještě nevyznám v místním terénu... Ne že bych byla někdy dobrá v orientaci, ale tak snad se to zlepší až se tu se vším více seznámím," mluvila jsem potichu dál.