Příspěvky uživatele

Musela usnout. Její duch se vytratil, do neznámých dálek a její život se na chvilku přesnul někam mimo její tělo. Do končin, které si nikdo neuměl ani vzdáleně představit. Islin byla vlčicí, která se do tohohle kraje dostala po velké ztrátě. Připadala si zapomenutá a opuštěná. Její tělo bylo unavené a její mysl rozboužená. Potřebovala si někde odpočinout a tenhle kraj, tohle neznámo, jí pomohlo se alespoň trochu uklidnit. Snad její cesta bude mnohem veselejší než byla do teď.

Pomalu jsem otevřela oči. Musela jsem usnout. Ach, jak krásně se mi tu spí. Vzduch je tu tak čistý od toho potůčku. Vůně jsou tu tak příjemné, že by je jeden chtěl vdechnout všechny. Mírně jsem se pousmála s tlamou položenou na přední tlapky. Užívala jsem si pohledu na tu nádheru, která byla všude kolem mne. Noc přinesla nové zvuky, nové pachy a nové zajímavé společníky. Prozpěvující ptáčky vystřídala sova, která svým táhlým houkáním připomínala své vlastní postavení paní, která všechno ví a celé noci vládne. Pomalu jsem se zývnutím pozvedla hlavu.
Bylo příjemné takhle lenošit. Na to, že byla noc, bylo poměrně teplo, což mě ukolébávalo. Při pohledu mezi mladé lístky jsem si ovšem povšimla těžkých mraků, které mohly značit déšť. Kapky ovšem ne a ne přijít. Hmm. Měla bych si jít najít něco k snědku. pomyslela jsem si, když mi zakručelo v břiše, jako by moje tělo vytušilo na co myslím. Tělo a mysl jedno jsou. Pomalounku jsem se zvedla a mírně se protáhla. Byla jsem plná energie na to, si něco jít ulovit, ale musela jsem pořádně vybírat. Jaro přinášelo nová mláďátka a já nikomu nechtěla připravit o život maminku. "Mějte se pěkně ptáčkové," prohodila jsem směrem ke korunám stromů, když jsem se vydala pomalým krokem směrem mimo les.

//spáleniště

//z plání mimo Gallireu

Ráno se probouzelo do nádherného dne. Teplota se pohybovala již v příjemných hladinách a švitořivý větřík si pohrával se srstí. Roztomilé pohlazení tohoto přírodního živlu mohlo působit až smích v duších těch, kteří mu naslouchali. A Islin patřila k těm, kdož naslouchají. Její duše se v příjemném počasí přímo rozplývala. Měla ráda slunce na tváři a čechrání srsti větrem. Měla ráda jarní vůně květů, které se konečně rozhodly probudit k životu po dlouhém zimním spánku. Samotné jí vždy příšlo, že zima je delší než by měla být. Osobně by zimu zkrátila, pokud by se rozhodovala srdcem. Pokud rozumem, tak věděla, proč je zima tak dlouhá a proč je nevyhnutelné, aby dlouhou i zůstávala. Ovšem to nic neměnilo na jejím názoru.
Pod jejími tlapkami křupaly větvičky, které během zimních měsíců padly na zem a teď se měnily v podloží pro další stromky. Koloběh života v lesích a hájích nikdy nekončil. Jednou se narodíme a jednou taky zemřeme. Aspoň můžeme vědět, že skrz nás se zrodí nový život. Unavené packy vlčice si žádaly menší odpočinek, ale ona nezastavovala. Chtěla se dostat dál. Chtěl zjistit, kde se nachází. Jenomže ani odhodlání nemohlo umírnit bolest v tlapkách. S povzdechem se tedy propletla kolem posledních keříků a zamířila k potůčku, který zurčil v lesíku. Slyšela ho, když do lesa vstoupila, ale až nyní uviděla jeho krásu. Hezký čistý potůček, který protékal lesem si prozpěvoval nějakou zajímavou písničku.
Až nyní si Islin uvědomila, že má žízeň. Několika protáhlými kroky se dostala k chladivému proudu a smočila v něm svůj růžovoučký jazýček. Tohle místo přímo zvalo k odpočinku. Díky prostoru nad potůčkem, sem dopadaly sluneční paprsky skrz nové světlounké lístky, které se probouzely k jarnímu ševelení. Ptáci se navíc pustily v korunách stromů do pění svých písní, které se nesly až k uchu tichého pozorovatele. Islin si vyhléhla jseno měkké místečko s mechem, na které svítilo slunce a rozhodla se utábořit tam. Posadila se na zem a pomalu sjela do lehu. Přední tlapky hezky jako dáma, zdek ovšem rozvalený jako úkrytový povaleč. Přivřela oči a zaposlouchala se do okolních písní, které se spojovaly v jednu mocnou symfonii.