Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk ukázal tlapkou směrem k lesu, který jak jsem pochopila patřil jeho smečce. "To mě zvete na návštěvu?" zašeptala jsem do ticha trochu zaskočeně. Nikdo mne ještě k sobě domů nezval, takže jsem popravdě ani netušila, jak bych měla reagovat. S Vlkem jsem si sice nemohla moc dobře popovídat, ale podle toho jak reagoval to byl slušný a milý vlk. Nechtěla jsem ho tedy nějak urazit, takže jsem pokývla hlavou v souhlasu, že s ním určitě půjdu. "Půjdu ráda, ale jenom pokud to nebude někomu vadit, nerada bych překážela," dodala jsem s pohledem na svoje tlapky. Kožich mi už celkem proschnul, takže jsem alespoň věděla, že jim nezadělám území nějakou vodou a že nebudu nepříjemně zapáchat jako mokrý pes. I tak jsem ovšem věděla, že bych překážet někomu mohla.
Pomalu jsem se zvedla a vykročila směrem k lesu, který byl nedaleko. "Víte, zajímalo by mne proč jste se k téhle smečce přidal... Proč vlastně vůbec tvoříme smečky," zamýšlela jsem se nahlas, aniž bych pokládala nějakou otázku. "Neberte to nějak zle nebo tak, jen mě to napadlo," dodala jsem rychle a pohlédla na něj, jako bych mohla způsobit nějaké nenávratné škody svými slovy. "Asi bych to měla trochu vysvětlit. Víte... když jsem odešla ze své rodné smečky, tak jsem se dostala do určitého rodinného společenství. Tedy těsně po odchodu jsem se toulala, ale to mi moc nevyhovovalo. Pak jsem narazila na jednu větší skupinu vlků. Nebyla to smečka, protože neměli území, o které by se starali a které by patřilo jenom jim. Mylsím, že proto se hodně vlků dá do smečky, aby měli nějaké místo, které je jenom jejich a které mohou nazývat domovem..." Začala jsem mu vysvětlovat svůj vlastní příběh a při tom jsem přemýšlela o smečkách celekově. Doufala jsem jenom, že ho tímhle nenudím. "No a pak jsem narazila na tuhle zvláštní skupinu. Byli jedna velká rodina. Matky a otcové, strýčkové, tetičky, prabába, spousta vlčat, která patřila nikomu a všem. Bylo to příjemné a uvolněné. Každý pomáhal každému, večer se pořádali velké hositiny, kde se vylo a zpívalo. Vyprávěly se příběhy a historky, zážitky a zkušenosti. Bylo to naprosto jiné než moje smečka, ze které jsem pocházela. Takové přirozené a klidné. Líbilo se mi to..." pronesla jsem zasněným hlasem a bylo poznat, že jsem více ve vzpomínkách než v realitě. "Nevím proč, ale přijde mi že smečky vznikly původně taky z tohohle důvodu. Z toho pocitu klidu a harmonie. Společného soužití, které nás naplňuje a které nám definuje domov, ale postupem času z něj tohle všechno vymizelo. Teď jsou smečky jen samé povinnosti a samé starosti, nebo tak mi to aspoň přijde... Nerada bych se nějak dotkla vaší smečky, třeba to tam máte úplně jinak," dodala jsem a trochu se propleskla v duchu, že jsem nedržela tlamu. Tahle slova ho mohla urazit, ale já si to v prvním okamžiku, když jsem je vyslovila neuvědomovala.

Vlk kývl, že je součástí smečky. Pak hlavou ukázal k lesu, který byl nedaleko. "Zajímalo by mě, jak to v takové smečce chodí," pronesla jsem trochu zaujatě. Součástí smečky jsem být nechtěla, ale zajímalo mne prostě jak to tu chodí. "Já jsem dlouho v pořádné smečce nebyla, vlastně jsem byla jenom v jedné, v té kde jsem se narodila," rozhodla jsem se podělit o pár informací, ze své minulosti, abych mu trochu přiblížila proč se ptám. "U nás to bylo poměrně v pořádku, hezky rozdělené a tak, ale moc si to nevybavuju do detailu, tak mě jen zajímá, jaké to je tady. Jestli se mám třeba na něco specifického připravit," dodávala jsem ještě než mi to došlo. "Ale ty mi toho asi moc neřekneš co," pousmála jsem se s klidem, který ke mně prostě patřil. Nebylo to obvinění nebo tak něco, bylo to prosté prohlášení.
Ve smečce by to mohlo být zajímavé, ale záleží jaké smečky tu jsou. POkud takové jako a moje, tak by to nemuselo být špatné. Mohlo by to hezky klapat a všichni by si pomáhali, ale to záleží na tom, jaké smečky tu jsou... Wolfganiie měla hezkou smečku, ale celkem prázdnou. Mohlo by to být moc prázdné ve smečce? Nebo na druhou stranu moc plné...

Užívala jsem si klidnou a chladnou vodu, která působila velice přívětivým dojmem na mou kůži, ale i na moje nervy. S úsměvem jsem pohlédla na vlka. Byl to dobrý nápad jít se trochu vykoupat. Pak vlk začal mířit ke břehu, já se ještě rozhodla trochu cachtat. Nechtělo se mi hned ven z řeky, takže jsem se líně převalovala ve vodě, než jsem se taky rozhodla vylézt ven. Vlk se zrovna otřepával, což mi nevadilo, byla jsem pořád ve vodě, takže těch pár kapek, co na mne dopadlo nebylo vůbec na škodu. Pomalu jsem vylezla ven z vody a udělala několik kroků stranou, abych se mohla oklepat bez hrozby, že nahodím svého nového známého. Oklepala jsem se lehce a pomalu, abych se zbavila všech kapiček vody, než jsem udělala pár kroků zpátky a posadila se na zem.
Teď začala fáze schnutí. "Jsi členem nějaké smečky?" zeptala jsem se potichu. Bylo to takové příjemné konverzační téma, nebo mi to tak aspoň přišlo. Navíc by bylo dobré vědět, jestli je vlk předemnou také tulákem nebo jestli někde bydlí trvale. Mohla bych se tak dozvědět, kde jsou ty smečky, kterým se mám vyhnout. Sama jsem do žádné smečky nepatřila a ani jsem netušila, zda bych do nějaké patřit chtěla.

Vlk, jehož jméno zůstávalo hádankou se náhle podival, nakolnil hlavu a mírně se usml. Asi byl také ztracen ve svých myšlenkách. Stejně jako já. Úsměv jsem mu oplatila a sledovala jeho další počínání. Vyrazil k vodě, což mne mírně znervózňovalo, protože jsem si myslela, že chce bez rozloučení odejít, ale naštěstí tomu nebylo tak. Usmála jsem se na něj znovu, když jsem si uvědomila, že si chce zaplavat. Bylo příjemné teplo a já si řekla proč pak ne. Navíc jsem si chtěla i trochu dočistit kožich, tak proč téhle příležitosti nevyužít naplno. "Já... Moc dobře plavat neumím, tak se omlouvám, pokud tě postříkám nebo tak," prohodila jsem nesměle a velice potichu. Bála jsem se, že by se urazil nebo tak, kdybych na něj našplouchala vodu, ale já si popravdě nemohla pomoct. Můj styl plavání byl prostě až moc... no měl až moc velký rozptyl vody.
Přišla jsem pomalu ke břehu a pomalu se začala vnořovat do vody. Bylo to opravdu příjemné. Chladná voda odnesla některé nedostatky v mém kožichu a zároven mne hezky ochladila. "Je to příjemné," pronesla jsem zasněně a odlepila tlapky od dna. Chvíli jsem se nechala unášet proudem, chvilku jsem zase plavala proti němu. Voda se táhla a líně převalovala, takže jsem nemusela vynakládat moc sil.

Být ve společnosti někoho, kdo nemluvil mělo spoustu výhod, ale zároveň i spoustu nevýhod. Musela jsem seznat, že na nějaké promyšlenější nebo hlubokomyslnější debaty, to nejspíše nebude. Ráda bych si s ním povídala, protože vypadal mile, ale nemohla jsem se přenést přes to, že mi mohl jenom kývnout nebo zavrtět hlavou v odpovědi. Zajímalo by mne, na co myslel nebo co ho ohledně magií a naší předešlé konverzace napadalo, ale nebyla jsem schopná jeho náznakům plně porozumět.
Napadalo mne spousty otázek, na co bych se ho mohla zeptat, protože vypadal, že tady strávil už nějaký ten čas. Zajímalo by mě třeba kolik toho ví o magiích a odkud se berou. Moje teorie o tom, že magie se tu přenáší mezi vlky nějakým kontaktem byla poměrně silná, ale i tak jsem ji neměla ověřenou. Věděla jsem od Wolfganie, že všechno je tu napojeno magií, a to tedy odpovídalo kontaktu s vlky. Navíc pokud jsem to dobře pochopila, naznačila, že i já bych mohla nějakou v sobě objevit. Ale to nejspíše, až tu budu dostatečně dlouho. Musím být v kontaktu s více vlky a procházet se místy, kde se prochází oni a třeba pak na mě nějaký ten magický bacil skočí. Když jsem nad tím tak přemýšlela dávalo by to smysl. Magie jako nějaký virus, co se šíří vzduchem.
Z toho, co říkala Wolfganie, bylo těch magií více. Takže muselo být i více různých virů, které vedly k rozšíření různých magií mezi vlčí populaci. Navíc se tím vysvětluje i to, proč magie neovládá zvěř. Třeba nemůžou chytit stejnou magickou nemoc jako vlci. Ryba přece nechytne vlčí nachlazení a zajíc neumře na vlčí mor. Všechno to dávalo komplexně smysl víc a víc, jak jsem nad tím uvažovala. Pokud někdo ovládal více magií znamenalo to prostě a jednoduše, že měl v sobě více různých druhů virů magie, které jeho tělo okupovaly. A pokud je v nějaké magii hodně dobrý, tak je to rozhodně ten virus, co napadl jeho tělo jako první. Musel to být virus, který nemusel s žádným jiným zápasit uvnitř vlčího těla, takže jednoduše mohl převzít nadvládu. A proto jsou vlci silnější v určité magii a v jiné zase ne… pokud to tedy nefunguje, jako třeba když někdo rychle běhá nebo tak, že je prostě hodně rychlý a pracuje na tom, aby se zlepšil.
Teorie s tím, že magie je vlastně onemocnění, které napadne vlčí organismus se mi postupně rozvíjela v mysli. Opravdu byla ovšem škoda, že jsem tohle nemohla s nikým probrat. Můj společník nemluvil a Wolfganie bych se asi stejně nezeptala. Přišla mi moc citlivá, tak jako já. A já navíc netušila, co za smutné věci se pořádně u nich stalo a co když je způsobila magie nebo někdo s magií, což by vysvětlovalo, proč mne tolik varovala před cizími vlky nebo před jinými smečkami a vlky s magií. Co když jim opravdu někdo ublížil magií tak moc, že se jí začali obávat. Mírně jsem se otřásla nad tím, že by někdo měl až tak velkou moc, že by mohl vyděsit vlky ve smečce, co by pak dělali tuláci?
Náhle se mi v mysli objevila další otázka. Pokud je ovšem magie jako virus, který se šíří mezi vlky, napadá je… Nemohla bych se tím pádem magickým virem taky nakazit? Věc, která mne do teď nenapadla, se náhle stávala skutečností a já netušila, co si o tom myslet. Chci vůbec nějakou magii ovládat? Nebo nechci? A co když si mne vybere nějaká zákeřná magie, která mi nebude k užitku ani prospěchu. Pak ji nebudu používat. Prostě se rozhodnu a bude to… Ale co když je magie jako zákeřný virus, který vás zevnitř požírá a nakonec vás donutí ji použít? Moje hlava jela na plné obrátky a já si procházela všechny možné i nemožné scénáře. Na chvilku jsem se nadechla a zadržela dech s pohledem upřeným na vlka před sebou[. Pak jsem ovšem vydechla, protože mi došlo, jak bláznivé to je. [mysl]Nemůžu přece zadržovat dech napořád. Budu muset prostě vydržet a uvidím, jak se to celé vyvine. Třeba jsem proti viru magie imunní a nic se mi nestane.[/mysl] A nebo bych se mohla vyhýbat ostatním vlkům, abych zaručila, že se nenakazím a žádnou magii tak nezískám, ale to bych rovnou mohla z tohohle kraje odejít, pokud bych měla žít v naprosté izolaci, jen proto, že se bojím magické nákazy.
Mírně jsem si odfrkla a usmála se trochu křečovitě na svého nového známého. Nechtěla jsem, aby se cítil špatně, ale na druhou stranu jsem měla někde v koutku mysli ukryté, že od nynějška každý vlk může být přenašečem magického viru a měla bych se jich trochu stranit. Ne, nesmím podléhat nějakému strachu, dokud si všechno neověřím. Nejprve zjistím, jak se to tu s těmi magiemi pořádně má a pak to budu řešit. Nitrem se mi rozlil úlevný pocit.

Pokud je tu všechno magické a to díky tomu, že tu všechno získává své magické schopnosti z vody, k čemuž dospěla moje dedukce, pak to ovšem znamenalo jediné. „Magické nebudou jenom rostliny a vlci, ale i jiní živočichové….“ Vyslovením této otázky jsem se musela zamyslet nad několika dalšími věcmi. Pokud tu mají magii díky vodě i živočichové, pak by se mohli magií bránit, kdyby je chtěl někdo sežrat… Jenže ty ryby, co jsme jedly nevypadaly, že by se nějak extra chtěly bránit svému osudu… Bylo to matoucí. Zrovna ryba by podle mých závěrů měla být nejvíce magický tvor v téhle části světa, jehož magický původ mi zůstával skrytý.
Přemýšlela jsem nad svou teorií, která se začala rozpadat trochu jako domeček z karet. Vodou to nejspíše být nemohlo, protože i když by to vysvětlovalo magičnost ve vlcích, i když sem přišli a nenarodili se tu, nevysvětlovalo by to zvířata, která magie nepoužívají i když vodu pijí. Mírně jsem nakrčila čenich a poškrábala se zadní tlapkou za uchem. Pro vlčici to bylo dost nepatřičné, ale já si nějak nedělala s nepatřičností problém. Prostě jsem taková už byla. Když o něco velkého šlo, zapomínala jsem na to, že bych se měla trochu lépe chovat jako vlčice a dáma. Během drbání mne ovšem napadl další způsob přenosu magie. Mohlo by to jít pomocí větru… Blbost. Nemohlo. Vítr by se přeci nezastavil na hranici tohohle kraje, že dál nejde. Není to tedy vzduchem ani vodou. Navíc vzduch by se taky nepřenášel jen na vlcích. Byla jsem z toho všeho vážně zmatená. Tenhle svět plný magie a všeho jsem nějak nechápala. Když už jsem si myslela, že jsem na něco přišla, objevila jsem novou překážku. A co když zvířata prostě magie neovládají, ale vlci ano? Bylo to celkem prozření. A docela by to vysvětlovalo, proč mne nějakým voodoo nezabila ryba, co jsem snědla. Možná, že se to předává geneticky nebo kontaktem s vlkem. A pokud je zvíře v kontaktu s vlkem, tak ho žere a tím pádem nemůže dojít k přenosu magie! BINGO. Byla jsem fakt ze své dedukce nadšená.
Stejně bych se asi měla někoho zeptat. Potvrdit si to. Prostě až se zase dostanu na jih zeptám se na tu magii Wolfganie více. Odpověď by mi mohl asi dát jakýkoli obyvatel tohohle území, ale nechtěla jsem někoho obtěžovat svou teorií nebo tím, že bych se ho nějak extra vyptávala. V hlavě mi prostě pořád znělo varování Wolfganie, že mohou být ostatní nepřátelští a jak by se asi tvářili na vlčici, co neví, jak fungují magie nebo jestli je ovládají zvířata. S takovou vy mě někdo určitě magií nejspíš zabil. Pohlédla jsem na vlka před sebou. Ten mi toho rozhodně moc neřekne.

Přemýšlela jsem o tom, co mi řekla Wolfganie. Mluvila o tom, že je tu všechno magické a že někteří své magie používají pro to, aby si nějakým záhadným způsobem pomohli. Jenomže já tomu pořád nerozuměla. Mluvila o magiích jako o něčem, co má vlk v sobě a co může nějakým způsobem použít. Jenže já takovou magii nikdy nepoznala. Jediné magie, které jsem kdy poznala byly ty, které byly spojené se zaříkáváním, které prováděla Prabába. Nebo když někoho léčila to si také mumlala různá slovíčka a podivně se u toho mračila na byliny, které používala. Pořád bych to ale neoznačila za magii. Nebo ne v takovém slova smyslu, který použila Wolfganie.
Bylo to zajímavé. Že tady v tom kraji vlci věřili na to, že ovládají nějaké nadpřirozené síly, ale jinde tomu tak nebylo. Co jim dávalo tu jistotu, že něco takového vůbec ovládají? Pokud magii ovládá někdo tady, ale jinde to tak není, musí to být nějak propojeno s místním prostředím. S čím je všechno propojené. Mírně jsem nakrčila čenich, protože to jsem dělávala, když jsem nad něčím přemýšlela. Vrásky se mi rozlily přes čenich a vůbec to nevypadalo hezky, ale takhle jsem prostě fungovala. Nešlo o krásu, ale o to na to přijít. A já na to chtěla přijít. Všechno musí vycházet z nějakého zdroje, který je přístupný všemu. Pokud tu magii mají vlci tady, ale jinde ne… Musí to být na pojeno na něco, co tady prochází vším. Navíc Wolfganie mluvila i o nějakých nebezpečích spojených s tou magii a taky o tom, že ji má každý… Voda! Prozření bylo náhlé, ale o to silnější.
Uvědomila jsem si, že jediná věc, která prochází jak vlky, tak krajem, je voda. Vodu všichni potřebují k přežití, proto se může stát, že když někdo pije místní vodu, tak se stane magickým. Ale funguje to hned, nebo po čase… Když se tu někdo narodí je to jasné, jeho rodiče pili místní vodu, on pije místní vodu a tím pádem má magii v sobě od malička. A když někdo přijde, tak musí vodu pít dlouhodoběji. Pak mne napadlo ještě něco. Wolfganie říkala, že místní bohové ty magie umocňují, třeba je to tím, že to oni dávají něco do vody a to způsobuje, že pak jsou tu všichni magičtější? Byla to podivná otázka, na kterou jsem nebyla schopná vymyslet odpověď, ale navedlo mě to na další otázky, které jsem si mohla v klidu promýšlet.

Došlo mi, že s vlkem si moc o magiích nepopovídám, ale to vůbec nevadilo. Doufala jsem jenom, že mě bude nějak opravovat, kdybych náhodou říkala něco špatně. Podle jeho gest a výrazu mi ovšem došlo, že mám asi pravdu. Existovali tu i vlci, kteří svým darem plýtvali na poškozování jiných nebo na ubližování jim. "Wolfganie mi neřekla, jaké magie tu jsou, ale asi musí být některé, které jsou opravdu příšerné," pokračovala jsem dál v podivné samomluvě. "Třeba magie, která by dokázala někomu zamotat hlavu by musela být příšerná... Myslím... No kdyby někdo uměl třeba pozměnit nějakou tvou vzpomínku nebo třeba to, co k někomu cítíš to by muselo být strašné... Ale třeba taková magie není... Jen nad tím tak přemýšlím," vedla jsem dál svou malou debatu. Netušila jsem, které nebo kolik magií existuje a vlk předemnou nebyl schopen mi to sdělit, takže jsem prostě jen vymýšlela jednu ze svých potřeštěných teorií. Někdo by mohl říct, že jsem blázen, když nad věcmi takhle do hloubky přemýšlím, ale mě to popravdě vůbec nevadilo. "Ale zase pokud by někdo touhle magií pomáhal, tak by nemohla být zlá... Hmm zlý je prostě nositel a ne magie, takže vlastně všechny magie jsou v jádru dobré a mají důvod proč existují," uzavřela jsem svůj monolog a mírně se na vlka před sebou usmála, jako bychom dospěli ke společnému závěru, i když k závěru jsem vlastně dospěla jenom já a nikoli on.

Vlk mne zamyšleně pozoroval. Všimla jsem si toho, když jsem zvedla pohled od své ryby. Viděla jsem na něm, že se mu na mém představení s rybou něco nelíbí. "Nerada zabíjím zvířata," sdělila jsem stručně a více to nerozváděla. Jenom mluvit o tom mne trochu rozrušovalo. Zakousla jsem se do masa a pomalu si užívala tu chuť, která se mi rozlévala po jazyku. Ticho mne ovšem tížilo, jako kámen.
Zkusila jsem proto odvést debatu trochu někam jinam. "Pokud Vám to nepřijde moc neomalené, ráda bych se vás zeptala na pár otázek ohledně tohohle místa," začala jsem ohleduplně a můj hlas byl pořád tak tichounký, jako by se chtěl vypařit do větru kolem. "Nedávno jsem mluvila s jednou vlčicí a ta mi vyprávěla o tom, že místní vlci umí nějakým způsobem ovládat magie... A no podle jejích slov je někteří zneužívají," povzdechla jsem si, protože tohle mne celkem trápilo. Možná byla hloupost se ptát někoho jen tak na potkání, ale už jsme spolu lovili i jedli, takže jsem to brala jako že se známe. "Zajímalo by mne kolik těch magií, co by mohl někdo zneužívat je? Je jich hodně? Všechny?" začala jsem se vyptávat toho, kdo mi nemohl pořádně odpovědět. Těžko říct, jestli nemohl nebo nechtěl, ale já to brala tak, že nemohl. I kdyby to bylo jenom kvůli slibu nebo vlastnímu přesvědčení. "Ze slov té vlčice bych řekla, že některé magie by asi neměli ani existovat..." zašeptala jsem do ticha kolem nás a dál pokračovala v konzumaci ryby. Sledovala jsem ovšem i vlka, který nemluvil, kdyby se rozhodl mi posunky nebo nějak jinak sdělit, o co vlastně s tou magií jde...

Začal lov. Vlk, jehož jméno jsem neznala, prý nehrál bobříka mlčení. Pokud ovšem nehrál bobříka mlčení, tak co hrál? Nepochopila jsem jeho slova, která vycházela z jeho výrazi a tlapek a ne z jeho tlamy. Nechala jsem to ovšem být, pokud nemluvil měl k tomu dobrý důvod. Až bude chtít mluvit tak promluví. Nehodlala jsem ho nutit. Vrátila jsem svou pozornost zpět k lovu.
Ryb tu bylo celkem hodně a proplouvaly kolem tlapek, jako by jim to nevadilo. Zarazila jsem do jedné z nich drápy a vytáhla ji na břeh. Vlk už s jednou ležel na břehu a zaujatě ji pozoroval. Položila jsem rybku na zem a začala svůj rytuál. "Děkujeme ti za tento pokrm, který jsi nám poskytla skrze tvé tělo a který nás udrží na živu i když ty už se vracíš ke svému počátku," pronesla jsem tichounce směrem k rybce a pak se jí uklonila, než jsem se pustila do klidného jídla. Nečekala jsem, že by moje počínání vlkovi mohlo vadit. Většina vlků se nikdy nevyptávala na to, proč to dělám, prostě to tak nějak ignorovali. V klidu jsem jedla.

Vlk se nepředstavil, jen se na mě divně koukal a pak pokývával nebo vrtěl hlavou v závislosti na tom, co jsem říkala. Zvláštní... Možná drží bobříka mlčení nebo tak něco. Občas to tak někteří vlci dělávají ne... prabába říkala, že někteří si tím brousí své smysly nebo uvolňují mysl nebo tak něco... "Och... hm to je dobře, že to tu nikomu nepatří... asi," řekla jsem, když zavrtěl hlavou, na mou mírně podivnou omluvnou otázku. "Vy držíte bobříka mlčení?" zeptala jsem se potichu. "Ne, že by na tom bylo něco špatného, vím že si tak někteří vlci rozšiřují obzory vlastní mysli, aby se povznesli nad obyčejné bytí... Ne, že bych tomu tedy rozumněla nějak víc, ale tohle si tak nějak pamatuju no..." pronesla jsem na vysvětlenou a s každým slovem moje řeč utichala víc a víc.
Naštěstí moji záplavu slov přerušilo jeho zakručení v břiše. "Můžeme něco ulovit?" navrhla jsem a pohlédla na řeku. Pomalu jsem k ní došla a začala sledovat rybky, které plavaly v řece. Pak jsem začala postupně hrabat tlapkou do vody, abych nějakou z nich vylovila na břeh. Sama jsem začínala mít z toho všeho trochu hlad.

Byla jsem zabraná do sledování duhy. Nerušeně jsem sledovala její tajemnou křivku, která mizela někam pryč mimo můj dohled. Náhle jsem uslyšela nějaké žbluknutí. Rychle jsem sebou škubla, protože ten zvuk přišel odnikud. Klopýtavě jsem se postavila na všechny čtyři tlapky. Krásný okamžik byl ten tam. Zmizel v nenávratnu. Vedle potoka byl vlk, který se na mě usmíval a koukal. "Och," vyšlo ze mně. Mírně jsem se zapotácela, ale pak jsem se konečně stabilizovala. "Zdravím," špitla jsem a mírně pohodila ocasem. Snažila jsem se s jeho pomocí si uhladit srst na bocích, ale byl tak krátký že tam nedosáhl.
Musela jsem se tedy otočit a trochu si čenichem srst uhladit. Měla bych ji doplnit nějakými kvýtky. Většinu mých květů smyl déšť, ale vůně květin kolem mne pořád zůstávala. "Jmenuji se Islin... A omlouvám se... není tohle vaše území nebo tak něco?" zeptala jsem se stále tichým a kuňkavým hlasem. Nerada bych zase někomu vstoupila na území, ale tady nebyl nikdo cítit. Snad jsem se zase někam nezatoulala špatně.

//Náhorní plošina

Poklusem jsem se dostala k řece. Vypadalo to na normální řeku, ale i tak jsem se rozhodla to vyzkoušet. Třeba je to nějaká mořská řeka nebo tak něco. Wolfganie říkala, že nemám tu vodu pít, že je nějaká divná... Takže když se napiju, budu to vědět. Došla jsem až k vodní hladině a obezřetně ji začala očuchávat, než jsem do ní ponořila svůj vlastní jazyk. Lemtavě jsem se napila, ale necítila jsem nic nepříjemného. Právě naopak. Voda byla lahodná a hezky mne chladila v krku. Mlsně jsem si olízla kapičky z tlamy. Voda byla opravdu vynikající.
Když jsem dopila, začala jsem se rozhlížet, ale velkou vodní hladinu jsem nikde neviděla. Musela jsem někde špatně odbočit nebo... začínala jsem přemýšlet o tom, kde nastala chyba, když jsem pohledem zabloudila k obloze a uviděla nádhernou duhu. Sedla jsem si na zadek a sledovala. Barvy duhy byly tak zářivé, že z nich přímo až oči přecházely. Bylo krásné se dívat, jak se jedna barva vlévá do druhé a příjemný přechod není ničím rušen. Po čenichu se mi rozlil slastný úsměv a pomalu jsem zapomínala na to, že jsem se ztratila. Tohle prostě stálo za pár chvilek odpočinku a tichého pozorování.

//Ohnivé jezero přes středozemní pláň

Cestou po pláních přestalo pršet. Pohlédla jsem na oblohu a sledovala, jak se mráčky roztrhávají a jak nechávají slunci přístupovou cestu k zemi. Tráva se přímo rozzářila. Já si kráčela s lehkostí a tichostí sobě vlastní dál. Nehodlala jsem se zastavovat. Něco mi říkalo, že se tu pohybuje hodně zvířátek, která bych mohla svou přítomností vyrušovat. Chápala jsem, že pro ně jsem jenom další lovec, který je chce ulovit a tak jsem jim nechtěla způsobovat trápení tím, že bych se tu zdržovala déle než bylo úplně nutné.
Při tom obcházení lesa mi nedošlo, že jsem mírně ve vysoké trávě zahnula směrem na sever a ne na jihozápad. Odchýlila jsem se tak od kurzu, který mi řekla Wolfganie, že bych měla držet. Neuvědomovala jsem si tohole malé zmatení směru a pokračovala rovně, dokud jsem neuslyšela vodu. To by mohlo být ono? Zavrtěla jsem ocasem a popoběhla směrem k tomu šumění, jenomže místo velké plochy to byla jenom řeka.

//Mahtae jih

//Sarumenský hvozd

Klábosení s Wolfganii bylo zajímavé. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, takže mne nepřekvapila barva jezera nebo teplota, která z něj vycházela. Začalo pršet a můj kožich poměrně navlhnul. Nebylo to ovšem vůbec nepříjemné. Byla jsem za to možná i ráda. Konečně jsem se mohla trošku osvěžit. Deštík byl více než příjemným zpestřením mé procházky kolem jezera.
Věděla jsem směr, kterým mám jít, ale nějak se mi nechtělo do lesa. Už jednou jsem vběhla neomaleně na území cizí smečky a podle toho, co říkala Wolfganie, ostatní smečky, by nemusely být tak přátelské, takže bych se měla lesům raději vyhnout. Každý les ovšem mohu obejít no ne? Rozhodla jsem se tedy jít po planinách a obejít lesy, které by mohly ukrývat nějaké smečky, které bych neměla rušit. U jezera jsem zahlédla vlčici a vlče, pravděpodobně matka a její mládě, kteří si užívali vodní radovánky. Usmála jsem se jejich směrem, ale jinak jsem je nerušila. Nechtěla jsem jim kazit rodinnou chvíli svou přítomností. Navíc mne taky lákalo to moře, takže jsem začala obcházet les po pláni.

//Náhorní plošina přes Středozemní