Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pan Pampeliška tohle místo opustit nemohl, ale já mohla. Musela jsem vyrazit na pomoc těm, kteří ji mohli potřebovat. A taky bych ráda prozkoumala to místo kolem sopky. Proč asi tolik vyváděla? Mohla za to nějaká přírodní událost, které jsem si nevšimli? Před tím se chvěla zem, tak by to mohlo třeba trochu souviset ne? Usmála jsem se na pana Pampelišku. Chápala jsem, že nemůže odejít. Les vypadal poměrně neupraveně, jak sem vítr navál různé harampádí a bude potřeba jej uklidit. "Chápu," řekla jsem jenom potichu a znovu se pořádně usmála. Byla jsem ráda, že jsem tu našla nového přítele, na kterého jsem se mohla spolehnout. Sice už jsem nekrvácela, ale rána začínala trochu bolet. Měla bych vyrazit hned, když se moc rozsedím bude vstávání ještě horší. Naštěstí zranění nebylo tak tragické, jak jsem ho dělala.
"Moc za všechno děkuji a určitě se tu ještě někdy zastavím," řekla jsem potichounku, jako bych se bála, že můžu tichosti kolem nás ublížit. A pak, s posledním úsměvem, jsem se pomalým krokem začala vzdalovat z lesa. Cítila jsem cestou spoustu vlků, takže bylo jenom štěstím, že jsem na nikoho nenarazila, protože svou přítomnost bych jen těžko vysvětlovala.

//Východní hvozd přes propadlinu

Pan Pampeliška byl opravdu ohleduplný. Kývnutím mě ujistil, že můžeme jít a já jen s úsměvem souhlasila. Nechtěla jsem se tu prostě dlouho zdržovat. Bylo to... ne úplně vhodné a bezpečné. Pořád jsem se trochu obávala, že by tu byl nějaký nepřející Alfa. "Snad se to venku už vyčasilo a třeba se i ta sopka dala do nějakého klidu a pořádku, ale myslím si že to tam pořád bude nebezpečné. Nebo alespoň neprůstupné," mírně jsem se otřásla, jak jsem to říkala. "Možná bychom se tam měli vydat a zjistit, jestli se tam někomu něco nestalo a nepotřebuje pomoci," mluvila jsem pořád nahlas i když tohle měla být jenom moje myšlenka. Občas se mi to stávalo. Myslela jsem a rovnou své myšlenky vyřkla.
Pomalu jsem se zvedla a doufala, že se mi nezamotá hlava. Chvilku jsem měla před očima černo, ale tma se rychle rozestoupila a já tak mohla následovat svého průvodce zase zpět do lesa. Tenhle úkryt byl pěkný, moc pěkný, ale nebyl můj. "Sbohem, úkryte, děkuji ti za pohoštění," zašeptala jsem potichu za sebe a pak vyšla ven.

//Les

S pomocí pana Pampelišky se nám podařilo nohu očistit. Tedy spíše jemu se to podařilo, já odvracela hlavu na stranu a doufala, že se na tu krev nebudu muset ani trochu dívat. Pach železa mě šimral v čenichu. Při mých slovech o odchodu pan Pampeliška trochu posmutněl, nebo se mi to možná jenom zdálo. Ale pak se usmál. "Já nerada... nerada bych byla nevděčná, ale přijde mi to takové neslušné, se tu rozvalovat... Přeci jenom je to úkryt smečky do které nepatřím a u které nikoho neznám... tedy skoro nikoho, znám tu vás to je pravda," začala jsem tichým hlasem štěbetat. Bylo příjemné tu být a ráda bych tu byla déle, ale přišla jsem si nevhodně. Kdybych jen tak mohla zůstat delší dobu a nemusela se cítit tak špatně. Jenže to nešlo. Nemohla jsem tu zůstat jako tulačka a do smečky jsem vstoupit nechtěla. Chtěla jsem to tu trochu prozkoumat, poznat a porozumět. Nikdo tu neznal trylky ani nic podobného, což bylo zvláštní. Ale měli tu magii, které všichni bezmezně věřili, že ji ovládají nebo tak nějak. Tomu bych chtěla porozumět asi nejvíce.

Chladná voda se mi rozlila po tlapce a začala vyplachovat ránu. Nebo to jsem si aspoň myslela, protože jsem se nedívala. Pan Pampeliška se snažil a vodu přinesl ke mně, když bylo jasné, že já k ní asi nedojdu. Moc jsem se klepala. Zranění nebylo tak strašné, za to spíše mohl můj blok. Byla jsem prostě až moc rozechvělá na to, abych se pouštěla do nějakého pohybu. Potřebovala jsem si odpočinout a trochu to rozdýchat. Nejhroší je že tu oxiduju na smečkovém území a co hůř rovnou v úkrytu. Taky zaměstnávám jednoho člena smečky. Jsem prostě blbá. Usmála jsem se na pana Pampelišku rozechvělým úsměvem. "Děkuju za pomoc, ale neměla bych se tu takhle rozvalovat. Jen si trochu odpočinu a půjdu, musím to jen trochu rozdýchat," pronesla jsem k němu s klidem a doufala, že se mi hlas moc nechvěje pod vší tou tíhou nepříjemných událostí, které mne poslední dobou potkávaly. Voda ránu vyčistila a já se nemusela bát otravy, ale mohla jsem se bát spousty dalších věcí. Mohla sem přijít Alfa nebo někdo jiný, ochránce třeba. Netušila jsem jak moc dobré vztahy tu s ostatními má pan Pampeliška a rozhodně bych nechtěla zneužívat jeho dobroty tím, že mu třeba trochu schodím postavní ve smečce nebo něčí důvěru.

Podle všeho tohle chování přírody nebylo vůbec nomální, takže jsem se mohla uklidnit. Nedostala jsem se na místo nekonečného děsu a problémů, to vůbec ne. Dostala jsem se na normální místo, kde se momentálně dělo něco nenormálního. Trochu mě to uklidnilo, ale jen do doby, než jsem si všimla té krve, která mi tekla z nohy.
Hlavu jsem si málem vykroutila, abych ji měla na druhou stranu. Zhluboka jsem dýchala, abych se ubránila pocitu na zvracení nebo omdlení. Naštěstí jsem seděla, takže jsem měla těžiště nízko a to bylo vždy lepší než stát. Pan Pampeliška se ke mně přesunul a mírně mne šťouchal do ramene. "Já... moc se omlouvám," řekla jsem trochu rozrušeně a do hlasu se mi vkrádal nervózní smích. "Asi jsem vás měla informovat, že nemám moc v lásce krev. Teda ne že by mi vadila... to jenom u vlků mi to nevyhovuje a je mi z toho mírně šoufl... Omlouvám se." Vysvětlení mého stavu nebylo úplně všeříkající, ale aspoň se nemusel bát, že se hroutím z bolesti. Tohle byl čistě psychický problém. Pan Pamepliška upozorňoval na pramínek vody, který tu tekl. Mírně jsem pokývala hlavou, ale nezvedala jsem se k pohybu. Nešlo to.

//Borůvkový les

Vítr řádil jako splašený. Cestou k úkrytu jsem se snažila pohybovat, co nejvíce u země, abych se vyhnula další srážce s větví. Naštěstí jeskyně nebyly daleko, takže jsem se nemusela přikrčeně posouvat dlouho. Nerada bych si zašmodrchala kožich na břiše, ale co se dalo dělat. Následovala jsem pana Pampelišku do jejich skromného příbytku. Nejprve to vypadalo jako jedna jeskyně, ale pak jsem si uvědomila, že se podivně dělí a větví. Celý ten výjev byl poměrně impoznatní. Následovala jsem pana Pampelišku do jedné z jeskyněk, abychom se tak ukryli před tím otravným větrem. "Nezdálo se mi to, jako normální věc tady? Nebo se pletu?" zeptala jsem se a hluboce vydechla, že jsme konečně na nějakém lepším a pohodlnějším místě.
Sedla jsem si na zem a až teď si uvědomila, že mě bolí stehno. Pohlédla jsem na svou pravou zadní a na stehně si všimla hlubokého šrámu. Nějaká větev nebo kámen, mne tam museli zranit. "Ach ne," řekla jsem a odvrátila hlavu. Bolelo to a já věděla, že si budu muset ránu očistit, ale pohled na krev jsem neměla ráda. Ať už byla moje nebo někoho jiného. Zvířecí krev mi úplně nevadila, i když i tu jsem nemusela. Ale krev vlků mi vadila hodně. Zabořila jsem pohled do země a začala zhluboka oddechovat, abych se přemluvila k očištění rány.

Akce byla super, moc díky že ses do toho pustila

Svých 24 bodů bych ráda vyměnila následovně:
- 20 bodů směnuji za 60 květinek
- 4 body směnuji za 10 květinek
-> celkem 70 květinek prosím

A za účast ve všech si prosím 4 hvězdy do magie myšlenek děkuji

Snažila jsem se držet nízko, protože vítr opravdu nebyl nic příjemného. Navíc poletující předměty mne děsily. Každou chvilku to do mne mohlo nějak narazit a co bych pak dělala já. Trochu listí bych ustála, ale kámen nebo ostrou větev bych nejspíše nepřežila v takové rychlosti. Pohlédla jsem na pana Pampelišku, když mi dloubl do ramene. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí a že ho mám následovat. Kývla jsem hlavou. Mluvit moc nešlo, protože bych jenom mohla něco chytit do tlamy. Zůstala jsem pro to celkem v tichosti. Jen jsem těžce oddechovala. Ve větrné smršti se špatně dýchalo.
Následovala jsem pana Pampelišku, který si to opatrně mířil kdo ví kam do lesa. Jen jsem doufala, že mne vede někam do bezpečnějších částí lesa a ne někam na odkryté území. Jenomže jsem neměla jinou možnost, jak si ověřit kam mne vede. Musela jsem mu důvěřovat. Cítila jsem, jak do mne naráží různé předměty. Větve a kameny. Bolelo to. Sykla jsem bolestí, když se o mne opřela větev, ale neměla jsem čas kontrolovat si zranění. Přikrčená jsem postupovala ze mlčícím vlkem. Netušila jsem kam mne vede, dokud se předemnou neobjevilo něco co vypadalo jako vchod někam. Nečekala jsem na další pobízení a vykročila za panem Pampeliškou, který mne snad dovedl do bezpečí.

//úkryt

Stála jsem po boku nemluvícího vlka a nechápala, co se děje. Bála jsem se. Opravdu jsem se bála, ale tohle byla záležitost, kterou jsem prostě nemohla jen tak nechat být. Dým ze sopky stále stoupal a já viděla tu ohnivou záři na obzoru. Měla bych utíkat. To mi velel rozum. Vzít nohy na ramena a prostě pelášit, co nejdál. Jenomže to se nedalo. Nemohla jsem se prostě jen tak rozhodnout a běžet pryč. Mozek říkal uteč, ale srdce říkalo zůstaň. Já byla většinou ta, co se rozhoduje rozumem, ale jenom do momentu, než začalo jít opravdu do tuhého. Jakmile jsem se rozhodla už to nešlo změnit. Nešlo s tím nic dělat, i když mi rozum říkal, abych prostě odešla. Nemohla jsem. Nešlo to. Koukla jsem na pana Pampelišku a povzbudivě se na něj usmála. "Alespoň víme na čem jsme, že?" prohodila jsem potichu, ale s nadějí v hlase. Věděli jsem odkud stoupá kouř a čeho se obávat.
Jako by mě někdo slyšel začal se zvedat nepříznivý vítr. Vanul jako by nemělo přijít dalšího dne. Nebe bylo skoro bez mraků, i když občas jsem si nějakého všimla. Ale vítr se hnal opravdu jako by měla přijít nějaká bouře nebo tak něco. Mírně jsem se přikrčila. "Začíná to tu být nebezpečné, měli bychom..." chtěla jsem říct, že bychom se měli schovat, ale to už se začaly vzduchem nést i různé traviny a kusy křovisek. Písek nebo malé kamínky, se mi zadíraly do kožichu, jak je vítr zvedl ze země a hrnul je na mě. Bála jsem se, že se něco stane, ale čekala jsem spíše oheň nebo ten kouř. Rozhodně jsem nečekala, že to bude vítr, který přišel navíc z úplně jiné strany, než z jaké šel ten kouř. Pohlédla jsem na Erlenda. Teď už nešlo odejít. Nemohla jsem tu přítele nechat opuštěného a popravdě, kam bych šla. Schovat se. Ale to rozhodně nebylo to, co bych měla udělat. Moje srdce v téhle chvíli rozhodlo. Možná iracionálně. Možná i nebezpečně pro moji budoucnost, protože vítr začínal nabírat na obrátkách a já popravdě netušila kam se schovat. Bylo mi jasné, že tohle nebude jenom nějaký obyčejný vánek.

Sledovala jsem Erlenda, který ukázal na sebe a zavrtěl hlavou. Pochopila jsem, že pokud já budu chtít, můžu klidně běžet, ale že on tu zůstane. Chápala jsem to. Ve svém srdci jsem věděla, že vlci si musejí pomáhat a nemohou se jen tak opouštět. Podle všeho tohle byl jeho domov, jeho místo v životě, kde se rozhodl zakotvit a zůstat. Nemohla jsem mu zazlívat, že se rozhodl zůstat a nechat mne jít, ale já na druhou stranu už zase tolik jít nechtěla. Z celého svého srdce jsem chtěla přijít té záhadě se sopkou na kloub, ale taky jsem chtěla pomoci. Někteří chtějí být těmi silnými, kteří všechno vyřeší svou ohromnou energií a sílou. Jenže já nebyla silná. Byla jsem spíše tlouštíkem, než svalovcem, takže bych nemohla nabídnout nic než povzbuzování. Navíc taky neumím používat ty jejich magie... "Neexistuje nějaká magie na uhašení věcí?" zeptala jsem se nejistě a úplně tak odsunula myšlenku na svůj vlastní odchod. Ráda bych Erlendovi řekla, že bych mu pomohla i jinak, než jenom dobrými nápady, ale nic jiného jsem momentálně nemohla udělat, než jenom nabízet podporu.
Taky bych mohla být dobrou roztleskávačkou. Mohla bych prostě povzbuzovat ostatní v tom, co budou dělat. Neměla jsem toho tedy moc, co nabídnout, pokud se ten kouř ze sopky nebo tak něco, dostane až sem. "Nemůžu vám pomoci nijak... Neumím hasit ani nemám potřebnou sílu, abych mohla vodu přinést... No a..." Napadlo mě že bych mohla maximálně říct, že bych to mohla počůrat, ale i v tom byl Erlend lepší než já a navíc se to na dámu úplně neslušelo, aby takhle mluvila. "Ale budu tu s vámi, pokud nevadí," řekla jsem s úsměvem. Raději tu zůstat a podpořit je, než prchnout a nechat je tu. A třeba se to sem ani nedostane. Nemůžeme tušit, kam až bude ta pohroma sahat. Usmála jsem se podporujícím úsměvem na Erlenda a doufala, že mu to třeba dodá trochu naděje a odvahy, protože pokud se sem něco z toho příšerného dostane, bude je obě potřebovat. Jen doufám, že touhle dobrosrdečností nedělám moc velkou chybu.

Mlčící vlk mi byl dobrým společníkem, ale občas by se hodilo, aby promluvil. Začínala jsem z toho, co se dělo na severu, mít strach. Dým mi nevadil, ale pak se ozvala ta rána a oheň. Nebylo mi příjemné být takhle blízko ohnivému peklu. Už jsem jednou něco podobného zažila a příjemné to nebylo, takže bych nejraději vzala tlapky na ramena a utekla, jenomže jsem se bála, že by si můj urychlený odchod pan Pampeliška vyložil špatně. "Moc se vám omlouvám, že je moje společnost trochu roztěkaná, ale?" mluvila jsem potichu a až moc společensky slušně. Bylo to prostě podivné, celé moje chování bylo podivné, ale za to mohl strach, který se kumuloval v mém mozku. Byl neopodstatněný, jako strach z místní Alfy. Mohla bych utéct, kdyby se sem blížilo nějaké nebezpečí. Hádám že ani pan Pampeliška by tu jen tak nestál a nečekal, kdyby měl možnost uprchnout před blížícím se nebezpečím. "Trochu se obávám, že by se to tam mohlo zhoršit a jsem z toho roztěkaná... Navíc ta nebohá zvířátka," pronesla jsem a mírně se mi zachvěl hlas. Nelíbilo se mi to. "Les je asi daleko, ale necítím se tu moc bezpečně, raději bych se přesunula někam jinam..." dodala jsem a očekávala nějakou jeho reakci. Nechtěla jsem působit jako ustrašené vlče, ale zároveň jsem nechtěla zůstávat na místě, které mohlo být nebezpečné. Myšlenka na předčasný odchod mě trochu uklidňovala. Nejradši bych ovšem šla hned.
Mohla bych se tomu postavit a jít to prozkoumat, ale už ne teď. Teď je už moc pozdě na to někam chodit, protože je to moc nebezpečné. Místo bude zalité lávou a ohněm, zvířata a lesy budou hořet. Kouř bude nedýchatelný. Bude to peklo. Vybavila se mi vlastní vzpomínka na hořící les a okolí, jak jsem se brodila ledovou řekou na druhou stranu, abych se zachránila. A jak taky vypadala země po té, co oheň sežral vše, co mu přišlo do cesty. Stromy, zvířata i vlky. Nebyla to příjemná představa. Bylo to odporné, ale nemohla jsem se té vzpomínky zbavit, když už jsem ji jednou měla v hlavě. Koukla jsem na pana Pampelišku, který si musel uvědomit, že se bojím více, než by bylo vhodné v takovéto situaci, ale ono v téhle situaci možná nebylo správné reakce. Spíše spousty různých a různě závažných. Moje pocity rozhodně nebyly pocity, které bych měla jen tak odpálkovat jako neoopodstatněné, ale na druhou stranu jejich razance mne trochu zaskočila, takže jsem se teď rozhlížela po lese a hledala odkud se vyvalí kouř a peklo, které nás bude chtít všechny zkonzumovat. Pohlédla jsem na pana Pampelišku.

Koukala jsem na nově vzniklého pana Pampelišku, který se na mne usmál. "Líbí? Můžu vymyslet jiné, kdyby se náhodou nelíbilo nebo tak," pronesla jsem mírně a potichu. Trochu jsem se bála toho, že jméno odmítne. To byla možná moje nejhorší vlastnost, ta obava z odmítnutí. Neměla jsem odmítnutí ráda, proto jsem si možná tolik věcí o světě zjišťovala, abych nikdy nemohla být za odmítnutnou, protože nemám dostatečné kompetence, zkušenosti nebo znalosti. Proto jsem taky zkoušela spoustu nových věcí a popravdě jsem se v tom i vyžívala. Ráda jsem se dozvídala novinky o světě, který jsem možná ani neznala. Jako o tom moři, vodě co chutná divně, ale je tam příjemně. Musím se tam někdy vydat podívat. "Nevíš kde je moře?" zeptala jsem se pana Pampelišky po chvilce zamyšlení. Tahle moje zvědavost mi nevadilo, nevnímala jsem to jako špatnou vlastnost, ale někdo by mohl. Ono, každý považujeme za špatné něco jiného. Pro někoho by to mohla být moje tichost a snaha nehlučet, pro kterou mne snadno někdo přeslechne a lekne se. Nebo by to mohlo být otravné dotazování na ty nejmenší detaily světa. Jenže pro mne to prostě byl onen strach. Strach, že jednou nebudu dost dobrá... dost chytrá... dost... dosaďte si cokoli. Byla to moje vlastnost, protože tohohle strachu se nedalo zbavit. Byla to nedostatečnost. Tak bych to popsala.
Náhle se ozvala děsivá rána. Bylo to příšerně hlasité a nepříjemné. Pohled jsem upřela k ohnivému peklu, které zuřilo na hoře na severu. "Sopka," pípla jsem jenom potichu, když jsem si všimla, že i pohled pana Pampelišky se upírá stejným směrem. A ještě aby ne, musel by být i hluchý, aby tohle přeslechl a nechalo ho to klidným. Šla bych se tam podívat, ale... Ne, je to moc nebezpečné. Možná až opadne první žár. Chudáci ti, co tam žijí... zvířátka a květinky. Rozesmutnělo mě to. "Teď to tam nebude příjemné," dodala jsem a očka se mi zaleskla slzami.

Sledovala jsem okolí a vlka před sebou a představovala si a představovala. Cítila jsem dým, který mne lechtal v čenichu. Tak na tenhle pach bych si asi nikdy nevšimla. Je moc dráždivý a nepříjemný. Bylo by lepší, kdybych mohla celý den čenichat jen květinkovou vůni. Ach to by bylo příjemné. Jenom čichat květiny. Taková vůně se mi zamlouvala, dokonce jsem ji vnímala, jako tu nejlepší vůni, kterou může jeden cítit. Byla velká škoda, že většina vlků neměla tyhle květinové vůně, ale spíše voněla po lesech nebo jejich plodech. Trochu mne to mrzelo, protože jim to ubíralo na příjemnosti. Na první pohled mě na někom upoutala jeho vůně, nebo možná spíše na první počuch. Prostě jsem se nechala zaujmout tím, jak jeden voněl. Když voněl příjemně byla jsem i já příjemně nalazená do konverzace. A to bylo rozhodně pro všechny příjemnější. Mírně jsem se pousmála na nemluvícího vlka, kterého jsem měla před sebou a jehož vůni jsem ještě úplně neidentifikovala.
Zaměřila jsem se na to, jak bych měla mlčícího vlka oslovovat. Jeho pohyby mi naznačovaly, že je mu to nejspíše jedno, ale to by být nemělo. "Nemělo by ti být jedno, jak tě ostatní oslovují, protože jméno v sobě ukrývá moc. Když známe něčí jméno můžeme ho tím celkem dobře ovládat. Prabába dokonce znala kouzla a poučky o tom, jak někomu způsobit bolest nebo ho přimět jiné milovat i na základě toho, že znal něčí jméno," pronesla jsem vážně a začala si vlka před sebou prohlížet, abych mu mohla předat nějaké jméno. Jeho oči byly pěkné, ale na mne moc prchavé. Měla jsem raději, když měl někdo oči zemité. Žluté, hnědé nebo do zelena. Uklidňoval mne pohled do zemitých očí. Modré na mne působily dojmem, že jeden někam utíká. Neposedně se tetelily jako voda a těkaly z místa na místo jako vítr. Šedé oči, jaké jsem měla já, se mi taky nelíbily. Ani jsem to neuměla vysvětlit, ale bylo to prostě tak. Asi každému se na něm samém něco nelíbí u mě to byly velké tlapky a oči. Podle očí jsem tedy vlka pojmenovávat nechtěla.
Zaměřila jsem se na něco jiného. Jeho kožich byl poměrně hezký. Líbilo se mi, že byla vidět občasná péče, takže nevypadal, že by někde jenom prolézal křoví nebo se válel v bahně. To jsem na vlcích měla opravdu ráda. Nevadila mi ani ta barevná kombinace. Jeho tlapky byly černé, jako by je měl pořád umorousané od bláta, ale bylo vidět, že tím to není. Kresbu na hřbetu a hlavě měl poměrně roztomilou. Ani moc přehnanou ani moc nevýraznou. Prostě tak akorát. Já popravdě nebyla vysazená na barvy. Byla jsem v tomhle ohledu možná jednodušší, ale bylo mi jedno jakým kožichem se jeden honosí, pokud ten kožich byl čistý a upravený a nezapáchal. Zápach byl opravdu něco, přes co bych se nepřenesla asi nikdy. Jeho srst byla hodně nadýchaný a dlouhá, muselo mu být v létě pekelné vedro. A taky to línání, to bych rozhodně nechtěla uklízet. Změna srsti byla náročná i pro mne, ale pro něj to muselo být vyloženě utrpení. Uměla jsem si představit chomáče srsti, jak poletují ve vzduchu a v úkrytu a všude, kde vlk projde. Ani podle srsti jsem ho tedy nechtěla moc pojmenovávat, protože by to mohlo mít špatné konotace.
Jeho stavba těla byla hodně mohutná. Byl vyšší než já, ale nikdy mi nepřišlo, že by se na mne koukal z patra. Na druhou stranu jsem se s ním cítila dost bezpečně, právě díky jeho stavbě těla. Výška nahoru i do stran mu dodávala na nebezpečnosti, takže jsem se nemusela bát cestou sem, že nás někdo napadne. Rozhodně mu ale nemůžu říkat Medvídku, mohl by se urazit nebo by mu to mohlo připadat trapné... Hmm... Přemýšlela jsem o tom, že jeho stavba těla se mi opravdu hodně líbí a možná, že kdybych nebyla v hlavě pořád trochu dítětem, tak bych i řekla, že se mi líbi opravdu hodně moc. Jenže já nikdy nebyla na první krok, ten musel udělat někdo ke mně. Nikdy ne naopak. A tak jsem si ho prohlížela spíše pohledem zaujetí, než chtíče. Musela jsem mu vymyslet nějaké jméno, ale jeho tělo mi nic nenapovídalo. Vůně borůvek, která z něj šla byla spíše vůní jeho smečkového lesa než jeho vlastní. "Mohla bych... Mohla bych ti říkat..." chtěla jsem to doříct, ale pořád mi nic nepřícházelo na mysl. Bylo to zvláštní, ale k tomuhle vlkovi jako by se nic moc nehodilo a pak mě to napadlo. "Co Pan pampeliška?" prohodila jsem s úsměvem. Byl hodný a sluníčkoví, jako pampeliška. Hodilo se to k němu.

Mlčící vlk přikývnul, že tu věc ve vzduchu také cítí, ale já si nebyla úplně jistá tím, že by to bylo něco jako oheň. Možná že bylo, ale smrdělo to trochu divněji. Nakrčila jsem odporem čenich, protože to opravdu zapáchalo nelibě. "Co to asi může být?" položila jsem spíše řečnickou otázku a dostala chuť jít to prozkoumat. Možná bych se tam mohla vydat. Tohle jsem taky měla s mámou společného, tu zvědavost, která mne pořád popoháněla k tomu prozkoumávat nová a nová území, nové a nové věci. Mírně jsem si povzdechla, protože matce by se určitě líbila velkorodina s kterou jsem kočovala po odchodu ze smečky. Škoda, že je nikdy nepotká...
Pohled jsem upřela zpátky na nemluvu. "Jak bych ti vlastně měla říkat?" napadlo mne najednou a otázku jsem položila tak, jak mne napadla. Tedy ne úplně slušně. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Asi máš nějaké jméno, které mi nemůžeš říct, když držíš bobříka mlčení," začala jsem. "Ale nějak ti říkat musím," dodala jsem a kývla razantně hlavou, jako že to je fakt. Kdybych tak mohla nějak zjistit, jak se jmenuje a on nemusel porušit svého bobříka mlčení. Jenomže mne žádný způsob nenapadal. Matka by nejspíše měla více taktu a tak by se ho nenápadně zeptala, ale mě ten její takt a naučená sebekontrola chyběly, takže jsem se na vlka jen trochu soustředěně zamračila, jak jsem se snažila vymyslet odpověď.

//Napadlo mě zkusit druhou otázku na kola, jestli chceš

Oba dva jsme byly značně uvězěni ve svých vlastních myšlenkách, když mne v čenichu trochu zašimralo. Nějaký dým, kouř... "Cítíš to?" zeptala jsem se nesměle a doufala, že nevytrhnu mlčícího vlka z nějakého jeho velkého zamýšlení nebo přelomové myšlenky. Něco tu vyselo ve vzduchu a já popravdě nedokázala identifikovat co.
"Existuje spousta tvorů, kteří jsou našim zrakům zamlženi, protože je vidět nechceme. Moje matka vždy tvrdila, že ten kdo nechce něco vidět nebo slyšet, to neuvidí nebo neuslyší ani kdyby se to dělo přímo před ním," pověděla jsem mu, když se podivně zakroutil ohledně toho jestli zná trylky nebo ne. Nejspíše neznal, ale to neznamenalo, že je nikdy nepotkal. Možná jen nechtěl potkat něco, co by si neuměl vysvětlit. "Možná jen prostě nevíš, že jsi je potkal," dodala jsem. Mohlo to vyznít jako vyčítání, ale já si to tak neuvědomovala. V tomhle ohledu jsem byla hodně po matce. Byla jsem upřímná a nebrala jsem si moc servítek, protože mi nedocházelo, že některá slova mohou zranit více než zuby nebo drápy. Matka mi chyběla stejě jako sestry a bratr. Na otce jsem si občas taky vzpomněla, ale ne tolik jako na matku, které jsem se více podobala.