Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Wolfganie podle vlastních slov patřila k dlouholetým obyvatelům místního lesa, ale nenarodila se tu. Bylo zvláštní, že se někdo rozhodl opustit vlastní smečku pro jinou. Já měla vždy v plánu nalézt sestru, prozkoumat svět a pak se případně vrátit, až se nalezne nová Alfa. Kéž bych tak nemusela Cynthii to břemeno házet na krk. Ale... jinak to nešlo. "A proč jsi se rozhodla odejít, ze svého domova?" vyptávala jsem se naprosto si neuvědomujíc, že moje otázky jsou opravdu až moc osobní a vlezlé, než by měly být.
Kráčela jsem po boku místní vlčice, která náhle přerušila naši poměrně plynulou konverzaci s tím, že ji volají vlastní povinnosti. "Hmm," zamyslela jsem se. Nechtěla jsem ji vyrušovat v její práci nebo jí nějak překážet, ale popravdě jsem taky neměla úplně kam jít. Nevěděla jsem, kam bych se odsud mohla vydat, nebo kam bych se naopak vydávat neměla. "Popravdě ani moc nevím, kam bych měla jít," sdělila jsem potichu. "Jestli máš moc práce, měla bych asi jít, abych nepřekážela..." dodala jsem ještě. "Jsou tu nějaká místa, která bych měla navštívit nebo taková, kterým bych se měla rozhodně vyhnout?" zeptala jsem se na závěr svého mírně zamotaného monologu.

Chápala jsem přesně jak to myslí. I já cítila bolest při odchodu ze smečky, opuštění sestry, bratra a rodičů. Cítila jsem příšernou bolest, když zemřela i moje druhá rodina, v plamenech. Když jsem se jim ztratila, bála jsem se, že už nikdy nenajdu nějaký smysl života. S odstupem jsem ale viděla, k čemu všemu to bylo. Posunulo mě to. Stala se ze mne prostě nová vlčice. Kdybych neopustila smečku, nepotkala bych kočovníky a nenaučila bych se vše, co o světě dnes znám. Kdyby nepřišel oheň a já neztratila svou náhradní rodinu, nedošla bych nikdy sem a nepotkala tak milou vlčici, jakou Wolfganie byla. Takhle to prostě mělo být.
Naslouchala jsem rozpravě Wolfganie o její Alfě, která zůstala sama. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, abych si uvěodmila, že to musela být ta smutná věc, která vysela ve vzduchu. Úmrtí Alfy muselo být asi bolestivé. Netušila jsem jaké to je, mě nikdy Alfa neumřela. "Musí to být těžké že," prohodila jsem potichu a rozhlédla se kolem. "Když jeden z vedoucích členů smečky, takhle zmizí... " Otočila jsem se k ní čelem a pohlédla jí do očí. "Já už dlouhou dobu nebyla v žádné smečce," vysvětlila jsem, proč může můj dotaz znít tak divně někomu, kdo možná ve smečce žil celý svůj život. "Ty ses tu narodila?"

Jen jsem mírně pokývala hlavou v tichém souhlasu, že doufám v naprosto stejnou věc. Nechtěla jsem, aby někdo z místních, kteří byli tak hodní, byl obtěžován trylkami nebo jinými ne úplně přátelskými tvorečky lesů, luk a řek. Nebylo to jen o trylkách, to bylo jasné. Bylo to i o ostatních.
Wolfganie mi prozradila, že má předtucha opravdu trefila cíl. Řada přesmutných věcí zněla dost smutně sama o sobě. Když už někdo měl potřebu používat termín řada, znamenalo to rozhodně více, než bych byla ráda slyšela. Ale mnohdy ty nejsmutnější věci zanemnají zrod toho nejvíce dobrého. "To mě mrzí, ale i ve smutných věcech se dá najít něco dobrého," sdělila jsem možná trochu neuváženě a necitlivě, ale taková jsem prostě byla. Ve všem jsem hledala to dobré. Ve všech jsem hledala to dobré. A ne vždy se to vyplácelo... Jenže změnit takovýto povahový rys nebylo úplně nejsnadnější.
Jejich Alfa zněla jako někdo, kdo se stará a zajímá o svou smečku. Bylo příjemné něco takového slyšet. Většina smeček byla soudržná, ale úplně jsem neslyšela o žádné, která by měla soudržnost rodiny. "Zajímavé," povzdechla jsem si, jako bych si zoufala, ale já takhle vzdychala často. Občas mi prostě došel vzduch, takže to vypadalo, že slovo ze mne jen tak vyplynulo, než abych ho nějak zřetelně vyslovila. "Vaše Alfa musí být opravdu jedinečná, když oplývá takovým talentem," pronesla jsem zasněně a usmála se na Wolfganii. Připomělo mi to mou kočovnou skupinu, ale ta byla opravdovou rodinou, ne smečkou, co si na ni hraje.

Wolfganie prý trylky nikdy nepotkala, což bylo zvláštní, když jich u řeky kus odsud byly takové spousty. Přímo celá hejna. Sice ve tmě nebyly dobře vidět, ale já věděla, že to musely být ony. "Rozhodně bys je nechtěla potkat, je to velice nebezpečné," pronesla jsem se zasněným povzdechem a mírně se ošila, jako bych se koupala v ledové vodě a právě vylezla ven na břeh. Byla jsem ráda, že se nemusím s trylkami vypořádávat.
Kráčela jsem vedle vlčice a prozkoumávala pohledem les. Působil klidně a celkově mě jeho atmosféra uklidňovala. Na druhou stranu tu bylo něco smutného, tajemného, něco co mělo zůstat nejspíše ukryto. Moje intuice už byla prostě taková. Něco tu bylo schované a smutné, moc moc smutné. Netušila, jsem jestli bude vhodné se na tohle ptát, ale přece bych to nebyla já kdybych se nezeptala. "Je to tu trochu... hm... smutné," pronesla jsem opět svým tichounkým hlasem, jako bych se bála, že místní klid naruším. A že jsem se toho obávala. Wolfganie pak mluvila o členech smečky. Bylo jich celkem dost a mě se rozšířila očka. "To je vás tu celkem hodně," sdělila jsem jí své myšlenky. "Neslyšela jsi náhodou o vlčici jménem Ellë?" zeptala jsem se zvědavě. Byla mizivá šance, že by sestru znala, ale i tak jsem to chtěla zkusit.

Kráčela jsem kousek od Wolfganie, která netušila, co jsou to trylky. Podivné. Ale normální. Spousta vlků si neviděla ani na špičičku čenichu, tak jak by mohli znát trylky. Schovívavě jsem se usmála. "Trylky jsou něco jako malinkaté myšky, mají kožíšky různých barev, jako to už v přírodě bývá. Jenomže na rozdíl od ostatních myšek mají křídla, která svítí. A vydávají takové zvuky, že to nejednoho vlka může úplně pomátnout, že dělá nepříjemné věci," vysvětlovala jsem pomalu a stručně, abych jí moc nezahlcovala. Většina vlků měla s trylkami a podobnými problém. Neuvědomovali si pak velké nebezpečí, které jim právě trylky nebo jiná zvířata lesa mohla způsobit. Trlky i třeba dráponožky nebo takový troudník, to bylo všechno nebezpečné a jeden si měl dávat pozor. Jenže jak si dávat pozor na něco o čem nevíte? Mírně jsem pokývala hlavou a rozhlédla se.
"Váš les je opravdu nádherný," pronesla jsem zastřeným hlasem, který přecházel v šepot. Byla jsem úplně u vytržení z tak čistého a hezkého lesa. Byl rozlehlý a zajímavý. Navíc z něj dýchala spousta vůní a pachů, které upozorňovaly na fakt, že tady to prostě žije. "Kolik vás tady vůbec žije?" vyptávala jsem se šeptem, abych nenarušovala klid místních svým hlasem. Nehodlala jsem nikoho vyrušovat, ať už vlky, zvířata nebo rostliny. Všichni toho měli jistě mnoho na práci.

Wolfganie byla velice pozorná a milá, celkem mě až udivovalo, že se mi takto věnuje. Nabízela mi pomoc a tak jsem jen přikývla, že to může sama zkusit. Květy konečně ukázaly svou nádheru po noci a já tak mohla pokračovat v přenášení životadárného prášku z jednoho květu na druhý. V téhle smečce je asi všechno bez problémů, když si tady se mnou povídá takováhle vlčice... A nebo možná mají na problémy někoho jiného? A ne spíše je nemají vůbec, krásný les, který je v příjemném koutku tohohle nového kraje... Jen ty trylky poblíž musí dělat občas potíž. "Dělají vám obtíže trylky? Řeka poblíž je jimi úplně promořena," pověděla jsem s povzdechem a mírně naklonila hlavu na stranu. Zajímalo mne, co mi na to Wolfganie poví.
Počasí zde bylo stejné jako kdekoli jinde. Jeden by se mohl rozčilovat nad tím, že se náhle s pěkných dní, staly dny zamračené. Jenomže já v nich neviděla nic nepříjemného. Za každou věcí jsem se snažila hledat něco, co mi to dalo, čím mě to posílilo nebo co jsem si z toho odnesla. Z deštivých dní jsem si odnášela jenom to pozitivní. Vyprahlá země jistě vláhu ocenila, protože ji lemtala plnými doušky a vsakovala do svých spodnějších pater. Dokonce jsem byla přesvědčena o tom, že většině rostlin udělá tahle vláha jedině radost. O členech fauny jsem si nebyla tak jistá. Většina zvěře neměla déšť v oblibě a já se vsadila, že nejednomu vlkovi nebo vlčici, kteří se nacházeli mimo ochranu lesního porostu, mohl tenhle zásah z hůry narušit plány. Jenže já v deštivém počasí viděla i něco dalšího. Déšť všechny spojoval. Když venku pršelo, tak se společenství sešlo v nějakém úkrytu a tam byli pospolu. Mohli si popovídat, probrat co se komu událo nebo se zaměřit na plány do budoucna. Mohli si nezávazně užívat společnosti jeden druhého a tím vytvářet hlubší spojení, porozumění. Měla jsem prostě déšť ráda, takže když černá mračna přinesla velkou spoustu kapek, mírně jsem se pousmála. Wolfganie mi to ukázala svými slovy, která pronesla. Pozvala mne, abych zůstala. Jenomže já si to vyložila možná až moc hrr.
Stály jsme na okraji lesa, takže na nás dešťové kapky měly poměrně pěkný přístup. "Možná by bylo vhodnější, pokročit trochu dále od louky, pokud to není moc troufalé," prohodila jsem a pomalým krokem začala postupovat dál do lesa. Nebrala jsem to jako neslušnost nebo nezdvořilost, ale jako snahu se ochránit před vodou, ale třeba i jako možnost potkat další skvělé členy smečky, kterých tu asi nebylo málo. Pokud byli všichni jenom z části takoví jako Wolfganie, musel tohle být ráj na zemi. Kráčela jsem tedy vedle vlčice, pokud mne nezastavila nějakými slovy nebo jinými prostředky.

Noc přinesla nedostatek květin, které bych mohla opylovat a to mi přinášelo do mysli smutek. Naštěstí jsem věděla, že ráno zase rozkvetou, takže smutek nebyl tak definitivní. Spíše to byl malý smuténkový rozmar, který jsem nechávala plynout. Mírně jsem si povzdechla "uch," protože s tímhle projevem ze mne odešel i smutek a já se mohla nadále soustředit na rozhovor s Wolfganií, která na mne byla milá a hodná. Hezky se mi s ní povídalo.
Podle všeho jsem ji nezdržovala. Vesele jsem pohodila ocasem, byla to reakce, kterou jsem nijak nereflektovala. Bylo to už ve mně. Projevovat veselý nebo smutek na venek a nedržet to v sobě. Taková už jsem prostě byla. Wolfganie mluvila klidně a já jí s mírným pokývnutím naslouchala. Všechno na mě bylo mírné, takže i hlas či souhlasná gesta byla mírná, nepřehnaná. Mluvila o přístupu k přírodě a pak vznesla dotaz. "Hmm..." zamyslela jsem se. Ticho trvalo dlouho. Já nebyla z těch, co plácnou první, co je napadne, takže jsem si svou odpověď chtěla promyslet. "Každý může přírodě pomáhat nějak jinak, takže je těžké generalizovat nějaký jednotný postup pro pomáhání přírode," sdělila jsem nakonec poměrně chytře Wolfganii. To jí mohlo naznačit, že leč jsem divná, nejsem ani v koutku duše prostoduchá.

Tlapkou jsem přenášela všechna znrka na jiné květinky, jenomže se zase začínalo stmívat a květy se uzavřely. "Ach jo," povzdechla jsem si potichu, když se květy začaly jednotně zavírat. Moje opylování skončilo poměrně rychle, protože jsem mu nevěnovla plnou pozornost a musela jsem odpovídat Wolfganii. Na tom ovšem nebylo nic špatného, bylo slušné odpovídat ostatním na to, na co se mne ptali. Dokonce jsem v tom nevnímala nic otravného neb špatného. Jen to jednoho trochu zdrželo od práce. Naštěstí jsem věděla, že zítra slunce také vyjde a já budu mít možnost pokračovat ve své činnosti.
Mezitím co jsem uvažovala, Wolfganie mluvila o smečkách, hlídání teritoria a tak dále. "Chmm," broukla jsem a upřela na ni pohled. "To už zní jako smečky všude jinde," dodala jsem s trochou zklamání v hlase. Popravdě jsem doufala, že to tu bude více jako moje skupiny se kterou jsem kočovala. Všechno je všech, všichni si nějak pomáhají. Ale ukázalo se, že i tenhle kraj má svoje vlastní pravidla, která zabraňovala náhodným setkáním se zajímavými cizinci, jako bylo třeba tohle. "Nevadí tedy, že tu postávám? Nezdržuji vás," dodala jsem po chvilce slušně, protože mi došlo, že tahle vlčice asi musí mít hodně práce, když je ve smečce. Doma bylo vždy hodně práce.
"Ano," odpověděla jsem s úsměvem na její otázku. "Přírodě bychom měli pomáhat, pokud je to jen možné a ne ji nějak poškozovat nebo jí dokonce cíleně ubližovat," pronesla jsem vážným tónem.

Přicházelo ráno. Och tak nádherná věc. Ráno, které si protančilo cestu přímo k nám z rozlehlé pláně za mnou. S ránem se ovšem přihnalo i neskutečné teplo, které rozhodně nebylo příjemné na můj tmavý kožich. Sice nebyl nijak hustý, ale už jen jeho barva byla pro postávání na slunci nepříjemná. Udělala jsem tedy malý úkrok do stínu jednoho ze stromů, abych se aspoň trochu ukryla před nepříjemným a dotíravým sluníčkem. Wolfganie mluvila o tom, že by nevadilo kdybych si to nakráčela do lesa. "Och..." povzdechla jsem si. "Takhle to tady tedy funguje? To je dobré vědět," pokývala jsem hlavou a nadšeně zavrtěla ocasem, že jsou tu všichni takhle moc přátelští, že jim nevadí, když cizinec kráčí po jejich území. Byla to celkem úleva od všech těch nepříjemných smeček, které jsem potkala během svého putování se společenstvem.
Packou jsem pořád neopouštěla květinu. Teď když přišel den zase rozkvetla, takže jsem se mohla do opylování pustit jako pravá včelka. Nabrala jsem trochu pylu na tlapku, velice opatrně abych nepoškodila květ, pak jsem tlapku přesunula nad jiný květ a začala pyl klepat na něj. "Juj," vypískla jsem potichu, jak se pylová zrnka snášela všude kolem jen ne na květ. Wolfganie pokračovala v hovoru, zatím co já jsem se věnovala květině. Jenže pak položila otázku a bylo nutné něco říct. "No... Já... nevím," přiznala jsem. Místní smečky jsem neznala, ani jsem nevěděla jak to tu chodí, takže kdo mohl vědět, zda se někam chci nebo nechci přidat. Začala jsme nabírat další várku pylu tlapkou.

Byla jsem moc moc moc ráda, že se mi podařilo uniknout od řeky. I když jsem se dostala na území, které bylo někým obývané, tak jsem byla raději, že nejsem u řeky. S vlky se jeden mohl domluvit, ale s těmi poletuchami ne. Trylky byly prostě nebezpečné a bylo třeba se jim vyhnout, pokud to jen šlo. "Aspoň už teď vím, že k té řece není radno v noci chodit," pokývala jsem si hlavou ke svým slovům a nervózně přešlápla. Padla noc a já se necítila dobře. Nejraději bych se někde schovala. Noci jsem neměla nejraději.
Díky tmě jsem si ani nepovšimla podivného růžového prášku, který se na mne snesl. Dopadl mi na kožich a čenich a já ho vdechovala, aniž bych o tom věděla. Jaro bylo v plném proudu, takže malé štípnutí v nose jsem brala jako možný náznak alergie. Nic na plat. Zastříhala jsem ušima a náhle si všimla jednoho kvítku, který byl kousek ode mne. Z nějakého neznámého důvodu jsem s ním mírně tlapkou zatřásla, abych jeho pyl přenesla na květinky v okolí. Zajímavé! Něco na té činnosti bylo přirozeného a uklidňujícího, že jsem v tom chtěla pokračovat, jenže mi to nebylo umožněno.
Všimla jsem si vlčice, až když byla přímo předemnou. Necítila jsem ji ani neslyšela, takže mě její příchod mírně polekal. Cukla jsem sebou a z tlamy se mi vydralo "Och?" jak jsem se lekla. Naětěstí nevypadala jako nepřítel. "Ochach... ehm... pardon... Já se... Já se jmenuji Islin," pronesla jsem ze začátku věty stále pořád trochu zaskočeně. Můj hlas byl tichounký a nevýrazný. Pohledem jsem těkala mezi vlčicí a květinkou, do které jsem pořád šťouchala tlapkou, abych její pyl dostala na další květy kolem. "No a omlouvám se, že jsme sem přišla, ale... No u řeky mne napadly trilky a tak jsem se potřebovala schovat... No a netušila jsem, že tenhle les je obydelný, ale zastavila jsem se tady na kraji," pronesla jsem stejně tichým a zasněným hlasem. Pravdivost mých slov dokazovalo to, že jsem reálně stála u první řady stromů, které tvořily les. "Nechtěla jsem způsobovat potíže," dodala jsem táhle, skoro až plačtivě. "Ale jsem v tomhle kraji nová a tak se ještě nevyznám v místním terénu... Ne že bych byla někdy dobrá v orientaci, ale tak snad se to zlepší až se tu se vším více seznámím," mluvila jsem potichu dál.

// tanebrae

Hnala jsem se o sto šest směrem k lesu, který by mne ochránil před trylkami a jejich hrou. Nehodlala jsem poslouchat jejich ocásky, které vyluzovaly podivnou melodii, která nutila každého v doslechu je na slovo poslechnout. Ne, ne, na mě si nepřijdou. Párkrát jsem se ohlédla, jestli nejdou za mnou, ale nevypadalo to tak. "Ufff," znaveně, ale úlevně jsem si odfrkla. Byla jsem ráda, že jsem jim prchla dříve, než spustily svou píseň, které bych již neunikla.
Stála jsem u prvních stromů, které naznačovaly oddělení lesa a řeky, luk, které byly v okolí. "Měla bych si dávat větší pozor, tohle místo je kouzelné, ale je tu celkem moc nebezpečných tvorů v tak krátkém prostoru," povzdechla. Vítr ke mně přinesl vůni, která mne praštila do čenichu. Byla tu cítit velká skupina vlků. Och smečka... Stála jsem mezi prvními stormy a jen pár krůčků za mnou byla zase řeka a louky. Mohla bych se tedy nenápadně vytratit, ale to by rozhodně nebylo slušné. Jen vteřinku jsem zvažovala odchod, ale pak jsem se rozhodla, že bych byla považována za velice nevychovanou a já nehodlala něco takového nechat se šířit mezi vlky. Zvedla jsem proto hlavu směrem k nebi a zavyla. "Auuuuuuu," nesl se můj tichý a zastřený hlas lesem. Někdo by si mohl pomyslet, že je to jenom meluzína v korunách stromů. V tichu, které pak nastalo, jsem začal přemýšlet, jak vysvětlit svůj příchod sem. Mohla bych se povyptávat na trylky, jaké s nimi mají zkušenosti. A taky se musím zeptat, kde to jsem... No a vysvětlit, proč tu jsem, že ano, abych nepůsobila jako nevychovanec, co si se mna kráčel jen tak.


//P. S. Snad moc nevyrušuju ale nebojte nebudu dělat problémy

//ježčí mýtina

Potkat v noci jehelníčka bylo něco. Celkem jsem se bála, aby mne nenásledoval, protože šlápnout v noci na jednoho bylo velice bolestivé. Navíc jeho bodliny byly napuštěny jedem z květin, které požíral, takže bych se taky nemusela dožít rána, pokud bych na některého z nich šlápla nebo se ho jinak dotkla. A já nechtěla dělat problémy, takže jsem se vydala znovu přes řeku. A opět plavmo. Co se jednou podařilo, se mohlo podařit i podruhé.
Vlezla jsem do vody a začala se plavit na druhou stranu. Ocas jsem používala jako kormidlo a tlapkami hezky hrabala do vody. Občas mi nějaká vlnka skočila do tlamy, ale toho jsem se neobávala. Voda zde byla poměrně příjemná. Hezky voněla a ještě hezčeji chutnala. Lízla jsem si znovu a znovu. Když jsem se vyškrábala na druhý břeh byla jsem opět mokrá a zacuchaná. Znovu jsem se oklepala a moje srst se nafoukla. Musela jsem se smát tomu, jak jsem v odrazu vypadala jako malinkatý chlupatý polštářek. Cítila jsem se trochu divně. U řeky bylo slyšet podivné šramocení a já bych dala nevím co za to, že jsou to trylky, které si mne vyhlédly jako svou další kořist. "Nene dámy, já s vámi nikam nepůjdu," začala jsem blekotat. Nad vodou se vznášela jedna trylka a já už viděla světélka další. Kdybych byla znalejší, věděla bych, že moje halucinace způsobila voda. Naštěstí jsem jí nevypila moc. I to málo ovšem stačilo, abych se dala na úprk.

//sarumenský hvozd

//říční eso

Voda ze mne pořád kapala a kožich se mi zvětšil do obřích rozměrů, jak jsem putovala přes další z mnoha luk, které zde byly. Tahle louka byla jiná než ta předchozí. Tady všechno žilo. Cítila jsem spoustu květinek a spoustu zajímavého šimrání v nosíku. "Héééééépčííííí," vyprsklo ze mě, aniž bych tušila, že moje vlastní pšíknutí bude mít takovou sílu. Do ticha o působilo jako výstřel. Musela jsem poplašit nejedno malé zvířátko. "Omlouvám se," špitla jsem do ticha a omluvně sklopila zrak k zemi. Náhle jsem zaslechla zadupání. Rozhlédla jsem se a uviděla bodlinky, které trčely z trávy. Och, to musí být Jehelníček. Zkoumavě jsem si tvora prohlížela, ale ve tmě a trávě nebyl vidět. Možná, že kdybych jej viděla v světle, došlo by mi, že jde o obyčejného ježka. Jenomže ve tmě vypadal větší a mohutnější, přesně takový jakým měl být Jehelníček, tvor o jehož existenci mě spravila prabába a kterého jsem společně s ní několikrát v noci zahlédla, jak rejdí po pláních.
Pomalým a opatrným krokem jsem jej obešla a vydala se hledat potravu jinam. Směrem na jih mě to táhlo více než na sever a tak jsem využila řeky, kterou jsem použila jako navigaci, kam jít dál.

//tanebrae

//spáleniště přes zubří

Došla jsem k řece, ve které se neodráželo nic. Mohutné těžké mraky zakrývaly všechen měsíční svit, kterého se mohlo jednomu dostat. Tady to působilo temně, odtažitě a chladně. Za denního světla ovšem musela být řeka hledaným a vítaným místem k odpočinku. Zasmála jsem se nad vlastní hloupostí a štěstím, že se mi podařilo uvědomit si krásu předešlého místa. Hodlala jsem najít tedy krásu i v tomhle místě. Musí to tu být prostě příjemné během dne, i když takhle v noci je to trochu děsivé. Uznale jsem pokývala hlavou a pak se vrhla přímo ke břehům řeky. Rozhodla jsem se ji překonat, než obcházet. Uměla jsem plavat a tak jsem se ničeho neobávala.
Pomalým, zkušeným krokem jsem se vydala do chladivé řeky. Řeka byla poměrně pomalá a všude kolem byla spousta kamenů, které bych mohla využít k přeskákání na druhou stranu, já ovšem nechtěla riskovat zranění a plavání mi přišlo bezpečnější. Rozhodla jsem se tedy překonat řeku plavmo, což se ukázalo jako celkem dobrý nápad. Na druhé straně jsem byla za chvilku a bez zlomených končetin. Oklepala jsem ze sebe všechnu vodu a potřísnila tak břeh chladnou sprškou. Nikdo tu ovšem nebyl, aby si stěžoval a já to brala jako zalévání květinek na břehu. Jaro bylo v plném proudu a i teplota se zvedla. Nemusela jsem se tedy bát, že bych promrzla. I tak bych se ovšem měla někde pak osušit.

//Ježčí mýtina

//švitořivý lesík

Vkročila jsem mimo les a přímo na ohavné místo. Čelist mi poklesla. Tohle místo bylo mrtvé. Tráva byla jen na okrajích, ale střed byl černý, mrtvý, prázdný. Tělem mi projelo podivné zachvění. Možná to byla nějaká připomínka na věci dávnou minulé, které se tu udály. Nebo to možná byla jenom předrucha něčeho děsivého, co se tu ještě mohlo udát. Tohle místo se mi nelíbilo. Čím více jsem se po něm rozhlížela, tím prázdnější a smutnější jsem si připadala. Do oček se mi vlily slzy, které začaly jako hrachy kanout na prašnou zem. "Kdo mohl způsbit něco.... něco tak otřesného?" vzlykala jsem nechápajíc rozsah hrůz, které tohle musely způsobit. Horké slzy mi tekly po čenichu a já se podívala na svoje mokré tlapky, které se staly dopadištěm.
Uviděla jsem něco, co mne fascinovalo. Malého broučka, který si prodíral cestu mrtvou zemí. A hned vedle byl další a další. Všechno, co zde bylo mrtvé, nabízelo prostor jinému životu. Rozesmála jsem se štěstím a příval slz se obnovil. Tentokrát jsem k nim měla ovšem jiný důvod, mnohem příjemnější. Pomalým krokem jsem se opět rozešla a procházela nanejvýš opatrně mezi vší tou spálenou zemí. Vyhledávala jsem pohledem všechen hmyz v okolí od broučků přes mušky a motýly. Byla jsem ráda, že i tady na tom opuštěném a zmrzačeném místě se dá najít život. Vehnalo mi to novou energii do těla. Co se tady ovšem stalo? nahlodávala mou zvědavost otázka.

//říční eso přes zubří vysočinu