Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokud je tu všechno magické a to díky tomu, že tu všechno získává své magické schopnosti z vody, k čemuž dospěla moje dedukce, pak to ovšem znamenalo jediné. „Magické nebudou jenom rostliny a vlci, ale i jiní živočichové….“ Vyslovením této otázky jsem se musela zamyslet nad několika dalšími věcmi. Pokud tu mají magii díky vodě i živočichové, pak by se mohli magií bránit, kdyby je chtěl někdo sežrat… Jenže ty ryby, co jsme jedly nevypadaly, že by se nějak extra chtěly bránit svému osudu… Bylo to matoucí. Zrovna ryba by podle mých závěrů měla být nejvíce magický tvor v téhle části světa, jehož magický původ mi zůstával skrytý.
Přemýšlela jsem nad svou teorií, která se začala rozpadat trochu jako domeček z karet. Vodou to nejspíše být nemohlo, protože i když by to vysvětlovalo magičnost ve vlcích, i když sem přišli a nenarodili se tu, nevysvětlovalo by to zvířata, která magie nepoužívají i když vodu pijí. Mírně jsem nakrčila čenich a poškrábala se zadní tlapkou za uchem. Pro vlčici to bylo dost nepatřičné, ale já si nějak nedělala s nepatřičností problém. Prostě jsem taková už byla. Když o něco velkého šlo, zapomínala jsem na to, že bych se měla trochu lépe chovat jako vlčice a dáma. Během drbání mne ovšem napadl další způsob přenosu magie. Mohlo by to jít pomocí větru… Blbost. Nemohlo. Vítr by se přeci nezastavil na hranici tohohle kraje, že dál nejde. Není to tedy vzduchem ani vodou. Navíc vzduch by se taky nepřenášel jen na vlcích. Byla jsem z toho všeho vážně zmatená. Tenhle svět plný magie a všeho jsem nějak nechápala. Když už jsem si myslela, že jsem na něco přišla, objevila jsem novou překážku. A co když zvířata prostě magie neovládají, ale vlci ano? Bylo to celkem prozření. A docela by to vysvětlovalo, proč mne nějakým voodoo nezabila ryba, co jsem snědla. Možná, že se to předává geneticky nebo kontaktem s vlkem. A pokud je zvíře v kontaktu s vlkem, tak ho žere a tím pádem nemůže dojít k přenosu magie! BINGO. Byla jsem fakt ze své dedukce nadšená.
Stejně bych se asi měla někoho zeptat. Potvrdit si to. Prostě až se zase dostanu na jih zeptám se na tu magii Wolfganie více. Odpověď by mi mohl asi dát jakýkoli obyvatel tohohle území, ale nechtěla jsem někoho obtěžovat svou teorií nebo tím, že bych se ho nějak extra vyptávala. V hlavě mi prostě pořád znělo varování Wolfganie, že mohou být ostatní nepřátelští a jak by se asi tvářili na vlčici, co neví, jak fungují magie nebo jestli je ovládají zvířata. S takovou vy mě někdo určitě magií nejspíš zabil. Pohlédla jsem na vlka před sebou. Ten mi toho rozhodně moc neřekne.

Přemýšlela jsem o tom, co mi řekla Wolfganie. Mluvila o tom, že je tu všechno magické a že někteří své magie používají pro to, aby si nějakým záhadným způsobem pomohli. Jenomže já tomu pořád nerozuměla. Mluvila o magiích jako o něčem, co má vlk v sobě a co může nějakým způsobem použít. Jenže já takovou magii nikdy nepoznala. Jediné magie, které jsem kdy poznala byly ty, které byly spojené se zaříkáváním, které prováděla Prabába. Nebo když někoho léčila to si také mumlala různá slovíčka a podivně se u toho mračila na byliny, které používala. Pořád bych to ale neoznačila za magii. Nebo ne v takovém slova smyslu, který použila Wolfganie.
Bylo to zajímavé. Že tady v tom kraji vlci věřili na to, že ovládají nějaké nadpřirozené síly, ale jinde tomu tak nebylo. Co jim dávalo tu jistotu, že něco takového vůbec ovládají? Pokud magii ovládá někdo tady, ale jinde to tak není, musí to být nějak propojeno s místním prostředím. S čím je všechno propojené. Mírně jsem nakrčila čenich, protože to jsem dělávala, když jsem nad něčím přemýšlela. Vrásky se mi rozlily přes čenich a vůbec to nevypadalo hezky, ale takhle jsem prostě fungovala. Nešlo o krásu, ale o to na to přijít. A já na to chtěla přijít. Všechno musí vycházet z nějakého zdroje, který je přístupný všemu. Pokud tu magii mají vlci tady, ale jinde ne… Musí to být na pojeno na něco, co tady prochází vším. Navíc Wolfganie mluvila i o nějakých nebezpečích spojených s tou magii a taky o tom, že ji má každý… Voda! Prozření bylo náhlé, ale o to silnější.
Uvědomila jsem si, že jediná věc, která prochází jak vlky, tak krajem, je voda. Vodu všichni potřebují k přežití, proto se může stát, že když někdo pije místní vodu, tak se stane magickým. Ale funguje to hned, nebo po čase… Když se tu někdo narodí je to jasné, jeho rodiče pili místní vodu, on pije místní vodu a tím pádem má magii v sobě od malička. A když někdo přijde, tak musí vodu pít dlouhodoběji. Pak mne napadlo ještě něco. Wolfganie říkala, že místní bohové ty magie umocňují, třeba je to tím, že to oni dávají něco do vody a to způsobuje, že pak jsou tu všichni magičtější? Byla to podivná otázka, na kterou jsem nebyla schopná vymyslet odpověď, ale navedlo mě to na další otázky, které jsem si mohla v klidu promýšlet.

Došlo mi, že s vlkem si moc o magiích nepopovídám, ale to vůbec nevadilo. Doufala jsem jenom, že mě bude nějak opravovat, kdybych náhodou říkala něco špatně. Podle jeho gest a výrazu mi ovšem došlo, že mám asi pravdu. Existovali tu i vlci, kteří svým darem plýtvali na poškozování jiných nebo na ubližování jim. "Wolfganie mi neřekla, jaké magie tu jsou, ale asi musí být některé, které jsou opravdu příšerné," pokračovala jsem dál v podivné samomluvě. "Třeba magie, která by dokázala někomu zamotat hlavu by musela být příšerná... Myslím... No kdyby někdo uměl třeba pozměnit nějakou tvou vzpomínku nebo třeba to, co k někomu cítíš to by muselo být strašné... Ale třeba taková magie není... Jen nad tím tak přemýšlím," vedla jsem dál svou malou debatu. Netušila jsem, které nebo kolik magií existuje a vlk předemnou nebyl schopen mi to sdělit, takže jsem prostě jen vymýšlela jednu ze svých potřeštěných teorií. Někdo by mohl říct, že jsem blázen, když nad věcmi takhle do hloubky přemýšlím, ale mě to popravdě vůbec nevadilo. "Ale zase pokud by někdo touhle magií pomáhal, tak by nemohla být zlá... Hmm zlý je prostě nositel a ne magie, takže vlastně všechny magie jsou v jádru dobré a mají důvod proč existují," uzavřela jsem svůj monolog a mírně se na vlka před sebou usmála, jako bychom dospěli ke společnému závěru, i když k závěru jsem vlastně dospěla jenom já a nikoli on.

Vlk mne zamyšleně pozoroval. Všimla jsem si toho, když jsem zvedla pohled od své ryby. Viděla jsem na něm, že se mu na mém představení s rybou něco nelíbí. "Nerada zabíjím zvířata," sdělila jsem stručně a více to nerozváděla. Jenom mluvit o tom mne trochu rozrušovalo. Zakousla jsem se do masa a pomalu si užívala tu chuť, která se mi rozlévala po jazyku. Ticho mne ovšem tížilo, jako kámen.
Zkusila jsem proto odvést debatu trochu někam jinam. "Pokud Vám to nepřijde moc neomalené, ráda bych se vás zeptala na pár otázek ohledně tohohle místa," začala jsem ohleduplně a můj hlas byl pořád tak tichounký, jako by se chtěl vypařit do větru kolem. "Nedávno jsem mluvila s jednou vlčicí a ta mi vyprávěla o tom, že místní vlci umí nějakým způsobem ovládat magie... A no podle jejích slov je někteří zneužívají," povzdechla jsem si, protože tohle mne celkem trápilo. Možná byla hloupost se ptát někoho jen tak na potkání, ale už jsme spolu lovili i jedli, takže jsem to brala jako že se známe. "Zajímalo by mne kolik těch magií, co by mohl někdo zneužívat je? Je jich hodně? Všechny?" začala jsem se vyptávat toho, kdo mi nemohl pořádně odpovědět. Těžko říct, jestli nemohl nebo nechtěl, ale já to brala tak, že nemohl. I kdyby to bylo jenom kvůli slibu nebo vlastnímu přesvědčení. "Ze slov té vlčice bych řekla, že některé magie by asi neměli ani existovat..." zašeptala jsem do ticha kolem nás a dál pokračovala v konzumaci ryby. Sledovala jsem ovšem i vlka, který nemluvil, kdyby se rozhodl mi posunky nebo nějak jinak sdělit, o co vlastně s tou magií jde...

Začal lov. Vlk, jehož jméno jsem neznala, prý nehrál bobříka mlčení. Pokud ovšem nehrál bobříka mlčení, tak co hrál? Nepochopila jsem jeho slova, která vycházela z jeho výrazi a tlapek a ne z jeho tlamy. Nechala jsem to ovšem být, pokud nemluvil měl k tomu dobrý důvod. Až bude chtít mluvit tak promluví. Nehodlala jsem ho nutit. Vrátila jsem svou pozornost zpět k lovu.
Ryb tu bylo celkem hodně a proplouvaly kolem tlapek, jako by jim to nevadilo. Zarazila jsem do jedné z nich drápy a vytáhla ji na břeh. Vlk už s jednou ležel na břehu a zaujatě ji pozoroval. Položila jsem rybku na zem a začala svůj rytuál. "Děkujeme ti za tento pokrm, který jsi nám poskytla skrze tvé tělo a který nás udrží na živu i když ty už se vracíš ke svému počátku," pronesla jsem tichounce směrem k rybce a pak se jí uklonila, než jsem se pustila do klidného jídla. Nečekala jsem, že by moje počínání vlkovi mohlo vadit. Většina vlků se nikdy nevyptávala na to, proč to dělám, prostě to tak nějak ignorovali. V klidu jsem jedla.

Vlk se nepředstavil, jen se na mě divně koukal a pak pokývával nebo vrtěl hlavou v závislosti na tom, co jsem říkala. Zvláštní... Možná drží bobříka mlčení nebo tak něco. Občas to tak někteří vlci dělávají ne... prabába říkala, že někteří si tím brousí své smysly nebo uvolňují mysl nebo tak něco... "Och... hm to je dobře, že to tu nikomu nepatří... asi," řekla jsem, když zavrtěl hlavou, na mou mírně podivnou omluvnou otázku. "Vy držíte bobříka mlčení?" zeptala jsem se potichu. "Ne, že by na tom bylo něco špatného, vím že si tak někteří vlci rozšiřují obzory vlastní mysli, aby se povznesli nad obyčejné bytí... Ne, že bych tomu tedy rozumněla nějak víc, ale tohle si tak nějak pamatuju no..." pronesla jsem na vysvětlenou a s každým slovem moje řeč utichala víc a víc.
Naštěstí moji záplavu slov přerušilo jeho zakručení v břiše. "Můžeme něco ulovit?" navrhla jsem a pohlédla na řeku. Pomalu jsem k ní došla a začala sledovat rybky, které plavaly v řece. Pak jsem začala postupně hrabat tlapkou do vody, abych nějakou z nich vylovila na břeh. Sama jsem začínala mít z toho všeho trochu hlad.

Byla jsem zabraná do sledování duhy. Nerušeně jsem sledovala její tajemnou křivku, která mizela někam pryč mimo můj dohled. Náhle jsem uslyšela nějaké žbluknutí. Rychle jsem sebou škubla, protože ten zvuk přišel odnikud. Klopýtavě jsem se postavila na všechny čtyři tlapky. Krásný okamžik byl ten tam. Zmizel v nenávratnu. Vedle potoka byl vlk, který se na mě usmíval a koukal. "Och," vyšlo ze mně. Mírně jsem se zapotácela, ale pak jsem se konečně stabilizovala. "Zdravím," špitla jsem a mírně pohodila ocasem. Snažila jsem se s jeho pomocí si uhladit srst na bocích, ale byl tak krátký že tam nedosáhl.
Musela jsem se tedy otočit a trochu si čenichem srst uhladit. Měla bych ji doplnit nějakými kvýtky. Většinu mých květů smyl déšť, ale vůně květin kolem mne pořád zůstávala. "Jmenuji se Islin... A omlouvám se... není tohle vaše území nebo tak něco?" zeptala jsem se stále tichým a kuňkavým hlasem. Nerada bych zase někomu vstoupila na území, ale tady nebyl nikdo cítit. Snad jsem se zase někam nezatoulala špatně.

//Náhorní plošina

Poklusem jsem se dostala k řece. Vypadalo to na normální řeku, ale i tak jsem se rozhodla to vyzkoušet. Třeba je to nějaká mořská řeka nebo tak něco. Wolfganie říkala, že nemám tu vodu pít, že je nějaká divná... Takže když se napiju, budu to vědět. Došla jsem až k vodní hladině a obezřetně ji začala očuchávat, než jsem do ní ponořila svůj vlastní jazyk. Lemtavě jsem se napila, ale necítila jsem nic nepříjemného. Právě naopak. Voda byla lahodná a hezky mne chladila v krku. Mlsně jsem si olízla kapičky z tlamy. Voda byla opravdu vynikající.
Když jsem dopila, začala jsem se rozhlížet, ale velkou vodní hladinu jsem nikde neviděla. Musela jsem někde špatně odbočit nebo... začínala jsem přemýšlet o tom, kde nastala chyba, když jsem pohledem zabloudila k obloze a uviděla nádhernou duhu. Sedla jsem si na zadek a sledovala. Barvy duhy byly tak zářivé, že z nich přímo až oči přecházely. Bylo krásné se dívat, jak se jedna barva vlévá do druhé a příjemný přechod není ničím rušen. Po čenichu se mi rozlil slastný úsměv a pomalu jsem zapomínala na to, že jsem se ztratila. Tohle prostě stálo za pár chvilek odpočinku a tichého pozorování.

//Ohnivé jezero přes středozemní pláň

Cestou po pláních přestalo pršet. Pohlédla jsem na oblohu a sledovala, jak se mráčky roztrhávají a jak nechávají slunci přístupovou cestu k zemi. Tráva se přímo rozzářila. Já si kráčela s lehkostí a tichostí sobě vlastní dál. Nehodlala jsem se zastavovat. Něco mi říkalo, že se tu pohybuje hodně zvířátek, která bych mohla svou přítomností vyrušovat. Chápala jsem, že pro ně jsem jenom další lovec, který je chce ulovit a tak jsem jim nechtěla způsobovat trápení tím, že bych se tu zdržovala déle než bylo úplně nutné.
Při tom obcházení lesa mi nedošlo, že jsem mírně ve vysoké trávě zahnula směrem na sever a ne na jihozápad. Odchýlila jsem se tak od kurzu, který mi řekla Wolfganie, že bych měla držet. Neuvědomovala jsem si tohole malé zmatení směru a pokračovala rovně, dokud jsem neuslyšela vodu. To by mohlo být ono? Zavrtěla jsem ocasem a popoběhla směrem k tomu šumění, jenomže místo velké plochy to byla jenom řeka.

//Mahtae jih

//Sarumenský hvozd

Klábosení s Wolfganii bylo zajímavé. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, takže mne nepřekvapila barva jezera nebo teplota, která z něj vycházela. Začalo pršet a můj kožich poměrně navlhnul. Nebylo to ovšem vůbec nepříjemné. Byla jsem za to možná i ráda. Konečně jsem se mohla trošku osvěžit. Deštík byl více než příjemným zpestřením mé procházky kolem jezera.
Věděla jsem směr, kterým mám jít, ale nějak se mi nechtělo do lesa. Už jednou jsem vběhla neomaleně na území cizí smečky a podle toho, co říkala Wolfganie, ostatní smečky, by nemusely být tak přátelské, takže bych se měla lesům raději vyhnout. Každý les ovšem mohu obejít no ne? Rozhodla jsem se tedy jít po planinách a obejít lesy, které by mohly ukrývat nějaké smečky, které bych neměla rušit. U jezera jsem zahlédla vlčici a vlče, pravděpodobně matka a její mládě, kteří si užívali vodní radovánky. Usmála jsem se jejich směrem, ale jinak jsem je nerušila. Nechtěla jsem jim kazit rodinnou chvíli svou přítomností. Navíc mne taky lákalo to moře, takže jsem začala obcházet les po pláni.

//Náhorní plošina přes Středozemní

Kývla jsem hlavou na znamení, že rozumím. Nechtěla jsem Wolfganii už nadále zdržovat. Musela toho mít hodně, i když jsem nezaznamenala žádné jiné členy smečky. I tak mi ale přišlo, že není její povinností se tu se mnou procházet a konverzovat. Usmála jsem se na ni. "Když mne sem někdy tlapky donesou, tak se ráda zastavím, děkuji za pomoc a za nabídku," pronesla jsem plachým hlasem, který odnášel vítr pryč.
Její varování jsem přešla s úsměvem. Neobávala jsem se ostatních vlků. Dokud mi někdo nedal důvod k tomu se ho bát, neměla jsem z něj strach. Šuškanda a jiné věci na mne moc neplatily. Bála jsem se jenom toho, že bych někomu mohla ublížit nějakou nepravdivostí nebo předpojatostí. Takže jsem se jen mile usmívala a pokyvovala hlavou, že jsem slova zaregistrovala. "Měj se nádherně a jště jednou moc děkuji," řekla jsem na rozloučenou a pak zamířila směrem, který mi Wolfganie radila. Mimo les a za tím velkým mořem...

//Ohnivé jezero

Velice pečlivě jsem poslouchala popis cesty. Kam mám jít, co použít jako styčné body. Nerada bych se někde ztratila nebo omylem přišla zase na nějaké území smečky, kde bych někoho mohla svou přítomností obtěžovat. "Děkuji ti za popis cesty, takhle to určitě najdu," pronesla jsem potichu a usmála se na Wolfganii, jako malé poděkování za její dobrotu. Musela se tu o mne starat a dávat mi informace. To rozhodně nebylo jednoduché, někoho takhle zasvětit do místního světa. Naštěstí Wolfganie v tomhle byla dobrá. Informovala mne o magických energiích tohoto místa. Mluvila o rodině a tom, že by se jeden měl spoléhat na ni a na přátele. Taky na přírodu. Jen jsem přikyvovala a usmívala se. Přesně tohle jsem si také myslela. Rodina a přátelé. Na nich záleželo. To oni byli podstatní.
"Moc děkuji za všechna ta vysvětlení," sdělila jsem tichým hlasem a usmívala se na Wolfganii. "Asi nadešel čas, abych vyrazila a neobtěžovala dál svou přítomností. Děkuji za poskytnuté informace a bezpečí," dodala jsem. "Nikdy na to nezapomenu..." potichu jsem zašeptala a mírně kývla hlavou na rozloučenou. Nerozešla jsem se ovšem z lesa hned, chtěla jsem dát přiležitost na rozloučenou ještě Wolfganii. Nebo kdyby mi chtěla ještě něco říct, co bych měla vědět.

Na mou řečnickou otázku se mi dostalo celkem příjemné odpovědi. I když nebyla nutná, mírně jsem se usmála a pokývala hlavou v souhlasu. Wolfganie toho měla s mou maličkou názorově opravdu hodně společného, což jsem zjišťovala s každou další chvilkou rozhovoru. To musel být osud, že mne trylky zahnaly zrovna do tohohle lesa. Já taková už byla. Za vším jsem hledala nějaké předurčení a nějakou zkušenost. Všechno vedlo k něčemu dalšímu a málo co zůstávalo jen tak.
Nepřipadala jsem si hloupě nebo drze, když jsem se dotazovala na podrobnosti o slovech, které jsem neznala. Byla jsem učenlivá a zvědavá. Otázky byly mým přítelem vždy, když jsem něčemu nerozumněla a to se nikdy nezměnilo. Vyprávěla mi o moři a o mušličkách a já dostala strašnou chuť jít ono místo prozkoumat. "A kterým směrem je to moře, zní to báječně," odvětila jsem jí a zároveň se poptala na cestu. Jestli toho Wolfganie tolik věděla, určitě musela vědět i to, kudy přesně se k moři jde. Usmála jsem se na ni. Vlhko a parno ve vzduchu přímo pobízeli k tomu odebrat se k vodě a někde se hezky osvěžit. Mohla bych se tam rovnou vykoupat, když je to vlastně velké jezero.
Další rozprava o magiích byla neméně zajímavá, jako ta o moři. Naslouchala jsem s respektem a mírně svrštila čelo, když jsem se dozvěděla, že tu vlci své magické schopnosti využívají i když nemusí. Moc jsem tomu nerozumněla. "To tady každý má nějaké magické nadání?" vyzvídala jsem tichounkým hláskem dál. Pak jsem naklonila hlavu na stranu. "Já nikdy magickou mocí neoplývala, takže asi nehrozí, že bych se mohla na něco takového spoléhat. Navíc asi jsem raději, když se mohu spoléhat na sebe, přírodu a vlky kolem," dodala jsem ještě něco ze své vlastní filozofie. Mohlo se to někomu zdát prosté a naivní, a taky že bylo. Já bezmyšlenkovitě důvěřovala ostatním, i když bych to samozřejmě dělat neměla. Nemohla jsem si ovšem pomoci.

Kývla jsem posmutněle hlavou. Tyhle debaty jsem neměla moc v lásce, ale občas byly nutné. Vlk si musel uvědomit, že každá věc má nějaký důvod a že ho vždy něco posiluje. V první řadě by pak měl ovšem pamatovat na sebe a na svou pohodu a blaho, než třeba za vlastní ztráty pomáhat ostatním. Mírně jsem si odfoukla. Tohle bylo těžké téma a já byla celkem ráda, že Wolfganie se musí vzdálit. Nebo spíše, že musí jít plnit své povinnosti. Sedla jsem si na zem a nechávala plynout vlastní dech dovnitř a ven, abych se trochu zklidnila. Potřebovala jsem nějak zklidnit ten pocit, který se mi rozprostíral v nitru a který hrozil, že by mohl přerůst v něco horšího a zákeřnějšího. Obrátit se dovnitř a dýchat, to bylo to nejlepší. Pak jsem mohla zase rozkvést jako vždy.
Wolfganii to ani netrvalo dlouho. Otevřela jsem očka a usmála se na ni, když jsem uslyšela její medový hlas. Bylo příjemné nalézt takovou novou přítelkyni. Po delší době jsem si připadala, že někde někoho znám o koho se mohu opřít a s kým můžu konverzovat. Znaly jsme se krátce a přesto, jako bych ji znala od malička. Měla podobné názory i podobné smýšlení. To mi velice imponovalo. "Och netrvalo ti to ani vteřinku," prohodila jsem s veselým tónem a chmury předešlé konverzace byly ty tam. "Je les velký nebo se jenom tak velký zdá..." zauvažovala jsem nahlas a pak poslouchala hlas, který mi popisoval místní krásy a nebezpečí. "Och, co je to moře a mučlišky?" zeptala jsem se zvědavě a naklonila hlavu na stranu, což mohlo mému vzhledu dodat na komickém odjmu. Nikdy jsem moře nepotkala, nebo jsem si nepamatovala, že bych něco takového potkala a zajímalo mne, co to je. O sopkách jsem slyšela. To nebylo nic nového.
Pak začala mluvit o něčem magickém, nadpozemském. Nedávalo mi to moc smysl. "Ach... Hm..." vydávala jsem podivné zvuky zatím co ona mluvila. "Je to tady nějak hodně napojené na magii nebo je to jenom přítomností těch bohů?" zeptala jsem se se zájmem a mírně se usmála. Magii jsem znala, ale jenom takovou kterou často popisovala Prabába. Mluvila o tom, že existují místa, kde vlci umí různé magické věci a kde se země mění podle toho jak sami chtějí. Že umí mluvit se zvířaty nebo rostlinami, nebo se dokonce v ně přímo proměnit. Taky mluvila o magiích, které ovládaly vlky a hnaly je k bláznovství. Jenže já pro její rozprávky neměla moc porozumění. Nikde nebyl důkaz, abych v magii věřila. Jen slovy mne nedokázala i přes svou moudrost přesvědčit, jako to uměla v případě trylek a jiných živočichů nadpřirozené povahy.

Naslouchala jsem lesu a naslouchala jsem i Wolfganii, která vyprávěla poměrně tragický příběh. Bylo mi z ní smutno a nedokázala jsem to schovat. Moje očka se zaleskla slzami, jedna dokonce vyklouzla ven. "To mě velice mrzí," pronesla jsem plaše, když vlčice dovyprávěla svůj příběh. "Ale věřím, že kdyby zemřeli, tak bys to věděla jistě. Určitě našli nějaké rodiny nebo smečky, jako ty a už se jim nechtělo vracet... nebo prostě zapomněli," dodala jsem a můj hlas byl slabounký, jako vánek, který čechrá srst. "Já opustila smečku, protože odešla má starší sestra. Smečka měla přejít na mne, ale já si to nepřála. Odešla jsem poznávat svět, učit se. Hledat nové přátele. Ty jsem našla a ztratila. A teď jsem prostě tady. Pravděpodobně tu hledám a ztrácím nové přátele?" pověděla jsem jí podobně tajemně a zmatečně jako jsem samotná byla tajemná a zmatená. Mírně jsem se na Wolfagnii usmála nezáludným úsměvem, který si často zachovávají vlčata, blázni nebo starci. Nebylo těžké uhodnout, do které kategorie bych se zařadila já...
Wolfganie začala mluvit o místním náboženském systému. Pravděpodobně popisovala chrámy, které byly zasvěceny daným magickým bytostem. Já jen slušně naslouchala, leč jsem neměla víru v žádné ustálené náboženství. Svůj věroučný systém jsem si sestavovala za pochodu sama z toho, co jsem viděla nebo slyšela. Z toho, co jsem zažila. "Ráda bych počkala a dověděla se o této zemi více, pokud to nevadí," pronesla jsem potichu a usadila se na zem, abych na Wolfganii počkala.