Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Za Cynthii

Naslouchání mi šlo, v tom jsem byla přeborník. Všechny informace jsem nasávala ušima do mozku, kde se hezky řadily na svoje místo. Poslouchala jsem a sestra mluvila. A taky předváděla. Nechala kolem vyrůst malé kvítky. Usmála jsem se a snažila se ovládnout, abych v úžasu neotevřela tlamu. "Úžasné," unikl ze mne jen slabounký povzdech, jak jsem prošla kolem květin a následovala sestru dál. Sestra uměla podle jejích slov ovládat i další magie, které mně zůstávaly záhadou, ale nehodlala jsem se už víc vyptávat, protože sestra začala mluvit o dalších věcech.
Vysvětlovala mi věci kolem místních bohů, které jsem zatím nepotkala, ale slyšela jsem o nich. Nebyla jsem pořád přesvědčena o jejich existenci, ale nijak jsem ji nevyvracela. Musela bych najít nejprve důkazy potporující to nebo ono tvrzení, abych se rozhodla. Sestra mi vysvětlovala, že jsou vlci, ale vlastně nejsou, což znělo zajímavě a docela i tajemně. Pomalu jsem tomu začínala rozumnět, ale stejně bych se nejraději podívala na ty jejich bohy sama.
Pak přešla řeč na Sheyu, které se Thia ujala. Jenže to prý nedělala z hodnosti vlastního charakteru, ale protože si ji ta mrška omotala kolem tlapek. "To, žes ji nenechala na pospas osudu na opuštěném území jenom dokazuje, že jsi hodnější, než většina jiných," pronesla jsem zasněně. Moje slova byla pravdivá. Spousta vlků by cizí vlče nechala na místě ať se stará někdo jiný nebo ať se stará samo. A většina vlčat by to nezvládla. Následovala jsem sestru v pochodu dál.

//Za Cynthii

Sestřička byla tak moc hodná, že mi začala vykládat o tom, jaké to tu je. Rozhodla jsem se pohodlně usadit a jenom poslouchat. Byla jsem jako hodné vlčátko, které poslouchá svého učitele. Navíc jsem chtěla nacucat, co možná nejvíce informací jako houba v dešti. A že se Cynthia rozpršela. Mluvila o magiích a místních bozích. Život a Smrt. Chvilku jsem ta jména poválela v mysli, abych se s nimi seznámila. Mohla znamenat, že mají i povahu podle nich nebo to byl jenom nějaký vtip? Netušila jsem, ale nechtěla jsem sestru přerušovat, takže jsem si slušně nechala otázky až na konec jejího vyprávění. Ukázala si na věc kolem krku, která byla poměrně hezká, ale musela být i těžká... možná. "A ty... ty umíš taky používat magii?" zeptala jsem se sestry na to první, co mne napadlo. "A Život a Smrt jsou na nějakém speciálním místě? A co myslíš tím, že jsou to bohové?" vyptávala jsem se dál, protože mne to hodně zajímalo.
Dalším tématem hovoru byla její dcera, která se evidentně zatoulala mimo matčin dosah. Sheya tedy nebyla moje pokrevní příbuzná, jak jsem se dozvěděla, ale to mi vůbec nevadilo. Už jsem ji tak jako tak brala za svou neteřinku, kterou budu rozmazlovat. "Jsi tak hodná," vydechla jsem potichu, když sestra zmiňovala, jak se jí ujala. Cynthia pak pronesla, že ji vychovávala s partnerkou. "Och, tak to gratuluju," řekla jsem šťastným, ale tichým hlasem. Byla jsem ráda, že si sestra někoho našla a nezůstala sama, bez rodiny. Rozhodla se vyrazit na místo, kde naposledy Sheya byla a já ji následovala.

//VVJ

"Nadpřirozené síly?" podivila jsem se. O magii mi říkala Wolfganie, i jsem ji viděla používat jednu z nich, ale nijak to nerozváděla. Věděla jsem o nějakých bozích, co tu prý jsou, ale taky jsem o tom nevěděla o moc více. Zajímalo mne to a tak jsem doufala, že to sestra ještě rozvede. "Podivnostmi?" zeptala jsem se potichounku a přišla si jako hloupá, že se pořád na něco ptám. "Co máš na mysli těmi podivnostmi? Potkala jsem trylky u potoka na jihu, ale ty nejsou podivnost, ty jsou normální," dodala jsem ještěm abych nepůsobila úplně jako prázdná miska, do které je potřeba všechny informace teprve nalít. Nevadilo mi rozšiřovat si znalosti o místním světě, neznalost mi vadila víc.
Nová součást mojí rodiny se jmenovala Sheya. "To je krásné jméno, to jsi vybírala ty nebo partner?" zeptala jsem se s úsměvem a ani si neuvědomovala, že tahle otázka může na sestru působit jinak, než jsem zamýšlela. Sheya znělo opravdu krásně. Jenže sestra netušila, kde vlastní ratolest hledat. Mírně jsem si povzdechla. "Můžeme se po ní jít podívat. Kdes ji viděla naposledy?" začal uvažovat můj velice racionální mozek o tom, jak bychom mohli najít Sheyu.

Sestřička mluvila o tom, že je dobře, že já jsem v pořádku. "To ano, ale kolik vlků a zvířat muselo trpět," pronesla jsem potichounku a celkem smutně. Bylo mi líto všech, kteří zaplatili životem přírodním zákonům. Ale takové už to prostě bylo. Nedalo se s tím nic dělat. "Škoda, že přírodě se nedá tak lehounce bránit," dodala jsem ještě. Když jeden věděl, odkud nebezpečí přichází, mohl se na to připravit nebo se bránit, ale přírodě se bránit nešlo. Nemohli jsme s tím nic udělat, jenom snášet vše, co si na nás připravila. A možná je to tak dobře, aspoň si všichni uvědomí, že nic není stálé a že si musí vážit toho, co mají teď a tady.
Nad jménem pro vlka, který nemluvil se sestra trochu podivila, ale já jenom přikývla a nechala to být. Bylo to moje označení pro něj a dávalo mi smysl, ostatním ho dávat nemuselo. Naslouchala jsem tomu, co mi sestra vyprávěla. Byla tu už poměrně dlouho. Musela se tu vyznat a pravděpodobně si tu udělat i mnoho známostí. Posmutněla jsem, když jsem slyšela, že musela ze smečky odejít nebo co se to stalo. O rozpadu smečky jsem nikdy neslyšela, takže jsem úplně netušila, co to je. Pak jsem se ovšem rozzářila, když mluvila o tom, že má dcerku. "A jak pak se jmenuje?" pronesla jsem s nadšením, které nemohla v mém hlase Cynthia přehlédnout. "Moc ráda bych ji našla, pokud by to nevadilo... ráda se s ní seznámím, když tady nás nikdo nepotřebuje," řekla jsem s nadějí, že bychom se mohly vydat novou členku naší rodiny hledat. Tedy pro mne novou.

Měla pravdu, co jsem čekala. Jen jsem mírně nakrčila čenich a nechala to být. Nebylo složité se sestrou vycházet, když měla pravdu. Horší by bylo kdyby ji neměla. Nechala jsem tedy už dalších dotazů, protože se slova chopila Cynthia a měla taky hned několik otázek. "Nejprve bouchla sopka, což nebylo vůbec přijemné. Otřesy jsem cítila až u řeky vedle té smečky s borůvkami. Kouř byl pak taky cítit, ale měla jsem štěstí, že až ke mně se nedostal. Nakonec se taky spustil obrovský vítr. Házelo to s kamením a keři, jako by to byly hračky," vysvětlovala jsem sestře, co mám přesně na mysli tím dalším. Sopka sice nebyla to další, ale chtěla jsem jí předat, jak velký vliv to na mne mělo. "Ten vítr foukal kousek od té smečky s borůvkami, pár kamenů mne zasáhlo, ale už je to lepší," pověděla jsem jí a snažila se nesklouznout pohledem ke svojí noze, která se pomalu hojila. Nechtěla jsem riskovat, že znovu omdlím.
Pak nadešel čas, abych jí povyprávěla o tom, co se dělo. "Odešla jsem ze smečky, což si asi pamatuješ," začala jsem. Nepřipomínala jsem sestře, že tenkrát mohla jít se mnou, ale nešla. Nenosila jsem v sobě žádnou zášť. "Pak jsem se potulovala, až jsem narazila na jednu skupinku se kterou mi bylo moc dobře. Naučili mne toho spoustu. Kočovali jsem spolu od jednoho lesíka k druhému. Bylo to krásné," mluvila jsem potichu, ale bylo jasné, že na mne mělo tohle putování velký vliv. "Žila jsem s nimi poměrně dlouho, než ovšem chytl les plamenem. Měli to na svědomí zvířata bez srsti, podařilo se mi uniknout, ale když jsem se vrátila na místo našeho tábořiště, bylo tam jen spáleniště a nikdo nezůstal. Chvíli jsem čekala, jestli se někdo vrátí, ale nevrátil," můj hlas přešel do ještě větší tichosti. S novým nádechem získal aspoň trochu na síle, aby byl slyšet. "Pak jsem se poflakovala a došla až sem. Na jihu jsem narazila na Wolfganii a od ní se dala k moři, ale to jsem asi nějak minula a nenašla ho. Nu a nakonec jsem se ocitla s panem Pampeliškou v té smečce plné borůvek. Od tamtud jsem se chtěla vydat na pomoc místním, ale evidentně mou pomoc nikdo nepotřebuje... Nu ale kdybych nešla, nenašla bych tebe, takže je to vlastně dobře," uzavřela jsem svoje vyprávění.

Sestra se rozloučila s vlkem, který měl každou půlku těla jinak barevnou. Počkala jsem, než vlk odejde, abych se na sestru mohla hezky usmát a konečně si vychutnat, že jsme sami. Pomoc očividně nechtěl a hned mi bylo vysvětleno proč. Kývla jsem mírně hlavou. "I tak to musí být nepříjemné, pokud to vyhnalo všechny z lesa..." špitla jsem a doufala, že se opravdu někomu nic nestalo. Bylo to opravdu ošklivé. Rána byla velká a ten dým taky musel způsobit svoje. Ale těžko říct, jestli se někomu něco stalo nebo ne. Krajina byla solidně poničená a zvěř nejspíše utekla někam pryč. "Rozhodně bylo štěstí, že to nezasáhlo plně les, ale celkem se tu děla spousta podivností nemyslíš?" řekla jsem potichounku, jak mi bylo vlastní.
Došlo na další téma hovoru a tím byl můj příchod sem. "Dostala jsem se sem nedávno. Někdy v létě. A... dovedla mne sem jedna cesta, kterou jsem se dala. Potkala jsem tu už Wolfganii ve smečce na jihu a jednoho nemluvícího vlka ve smečce co voněla jako borůvky a taky jich tam hodně rostlo. A pak jsem se vydala sem, abych nabídla pomoc těm co by to potřbovali a zjistila, proč došlo k té erupci," vysvětlila jsem jí, co jsem tady dělala. "Nebo chceš vědět všechno?" zeptala jsem se potichounku. Netušila jsem jestli sestru zajímá můj příběh od odchodu ze smečky až sem nebo ne.

Sestra mluvila o tom, že tady v tom kraji žije. Hledala jsem jednu, ale našla zde úplně jinou. Bylo to zvláštní. Překvapivé, ale i zvláštní. Jako by osud chtěl ať pomůžu jiným, ale nakonec bude pomoženo mně. Nechtěla se vykecávat nad napůl snědenou rybou a já si uvědomila, že je opravdu ruším u jídla, jak jsem se již zprvu omluvila. Pohlédla jsem na vlka, který dojídal a byl mi představen jako Meinere. Ten svou rybu nedojedl, ale odsunul ji na stranu, kde ji nechal rozkousanou ležet. Mírně jsem kývla hlavou a sklopila z něj očka zase pryč. Byla jsem moc plachá, abych se zeptala na jeho podivný kožich, který nebyl ani černý ani bílý. Nakonec se vlk rozhodl vráti zpět do lesa, který patřil smečce. Takže asi nechtějí pomoct, když se sem přišel najíst a teď jde s klidem zpět. "Nepotřebují pomoci? Sopka vybuchla, bylo to velice nepříjemné, bála jsem se, že by se tu někomu mohlo něco stát," pronesla jsem s mírným strachem v hlase a pohlédla na sestru, se kterou jsme momentálně zůstaly sami. Byla spousta času i prostoru na povídání si o tom, co se stalo nebo nestalo. A co nás nakonec přivedlo až sem.

Pohledem jsem zůstala přivázaná k sestře, jako bych se od ní nemohla odtrhnout a skoro jsem si nevšimla vlka, který se za ní nacpával. "Omlouvám se, že vás ruším u jídla," pípla jsem jenom, ale opět tak tichounce, že by se to dalo splést s šuměním větví ve větru nebo pištěním komára. Nikdo nemusel postřehnout mou omluvu ani náznak slušného chování, který se občas i u mě objevil. Bylo mi opravdu líto, že vyrušuju tohohle vlka u večeře, ale musela jsem se zeptat... Ale na co vlastně?
Všechny moje myšlenky přebylo to, že jsem tu našla sestru. Neměla být doma? Neměla být Alfou? "Co tu děláš Cynthie?" zeptala jsem se nevěřícně a pak udělala několik kroků k sestře, abych jí objala. Krkem jsem se jí zavrtala do srsti. Očka se mi zalila slzami, protože jsem si nikdy nemyslela, že někoho ze svých rodných sourozenců ještě uvidím. Hledala jsem sice sestru, ale jinou než tuhle. Tahle měla být doma, měla být budoucností naší smečky. Tak proč je tady? Co se doma stalo? "Co se doma stalo?" řekla jsem a odtáhla se od ní. Pořád jsem ovšem sestře stála na blízku. "Proč jsi tady? Mám tolik otázek..." šeptala jsem tichým hlasem, jak u mne bylo běžné.

Odpočinek jsem si po tak dlouhém ťapkání užívala. Navíc jsem se tady opravdu nemusela bát trylek, protože ani s přicházející nocí, která padala poměrně rychle, se žádná z nich neobjevila. Byla jsem tu tedy v bezpečí. Tedy alespoň jsem v to doufala, když nedaleko byla ta smečka. Náhle přesně z tohohle směru donesli se k mému uchu hlasy, kterým jsem ovšem nerozumněla, jak byly daleko. Pachy jsem necítila, protože vítr se otáčel zrovna ode mne, takže můj pach donesl spíše jim, než jejich ke mně. Mohla bych se jich zeptat na cestu, nebo jestli nechtějí pomoci. Byla jsem připravená i vyzvídat, jestli neví o tom, proč sopka tak vybuchla, ale nechtěla jsem je případně traumatizovat, kdyby náhodou kvůli sopce zažili nějaké ztráty.
Zvedla jsem se ze země a vykročila směrem k nim. Nemohla jsem jít moc rychle, protože pořezaná tlapka mne pořád trochu pobolívala. Nekoukala jsem se ovšem na ni, abych náhodou neomdlela. Krev vlků jsem opravdu nesnášela. "Zdravím," houkla jsem opravdu potichounku na ty dva, takže mne možná ani neslyšeli. Vítr pořád foukal na druhou stranu a pachy jsem necítila. Navíc jsem ve tmě viděla jenom půlku jednoho vlka. Zbytek měli černý nebo šedý. "Chtla jsem se jenom zeptat..." zašeptala jsem a zastavila se v půlce věty.

//Východní hvozd

U řeky to bylo rozhodně bezpečnější. Sice se tu mohly objevovat trylky, ale tím, že jsem jejich hnízdo našla na jihu jsem předpokládala, že na severu nebudou. Bylo by to zvláštní, kdyby se dvě kolonie nacházely takhle blizounko u sebe. Rozhodla jsem se, že nejlepší bude si trochu odpočinout a napít se. Postupovala jsem kolem vodního toku celkem daleko, takže mě začínaly bolet tlapky. Sedla jsem si na zem a nasála do čenichu okolní pachy. Někde kousek ode mě musela být smečka, protože tu byl jejich pach cítit. Nechtěla jsem jim nijak lézt na území, ale doufala jsem, že tohle místo je dost daleko od jejich hranic, abych nikomu nepřekážela.
Mlsně jsem se naklonila k vodě, která vypadala lahodně. Celkem jsem se těšila až se z ní napiju. Voda byla čistá asi i díky dešti, který se udál. Bylo hezké se takhle moci sama o sebe postarat. Rána na tlapce už se mi zacelila, takže nekrvácela, ale ještě jsem si pořád nebyla jistá, že bych to bez pomoci pana Pampelišky zvládla. Měla bych si prostě chvilku odpočinout a pak vyrzím blíže k sopce. Po napití jsem se rozvalila trochu více a rozhodla se prohlédnout si nebe. Nebyl tam ani mráček, takže jsem si byla jistá, že se budu moci pokochat nádherným výhledem, jen co slunce úplně zapadne. Jedna věc ovšem byla viditelná i teď. Byl to kus hvězdy? Nebo to bylo něco jiného? Na nebi to skoro nebylo vidět, ale jak zapadalo slunce a pozadí se skrylo do fialova a ruda, byla tahle skvrna celkem dost patrná. Nakrčila jsem čenich. Nelíbilo se mi to. Nevěděla jsem, co to je a proto se mi to nelíbilo. Kdyby to byla kometa, mělo by to ocas, ale tohle zatím žádný ocas nemělo. Snad to nebude nic ze sopky nebo možná něco ještě horšího.

//Borůvkový les přes propadlinu

Cítila jsem trochu kouře, jak jsem procházela krajinou. Jako by tu bylo území dříve zamořené dýmem a až teď se z toho nějakým záhadným způsobem vzpamatovalo. Nebo teď. Nedávno. Moje hlava se snažila přijít na důvody, proč se tu ten dým objevil. Muselo to být spojeno se sopkou, který vybuchla. Vychrlila se z ní láva a to horké magma na povrchu muselo způsobit i různé páry a uvolnění zemních plynů. Jako třeba u vřídel... Taky pak muselo hořet a vítr rozfoukal ten dým po celém širém okolí... To by dávalo smysl. V duchu jsem doufala, že nenarazím na Třaskavice, protože ty bych rozhodně potkat nechtěla. Rozhodla jsem se proto, že bude bezpečnější jít podél vody, které tu protékala.

//Kierb

Pan Pampeliška tohle místo opustit nemohl, ale já mohla. Musela jsem vyrazit na pomoc těm, kteří ji mohli potřebovat. A taky bych ráda prozkoumala to místo kolem sopky. Proč asi tolik vyváděla? Mohla za to nějaká přírodní událost, které jsem si nevšimli? Před tím se chvěla zem, tak by to mohlo třeba trochu souviset ne? Usmála jsem se na pana Pampelišku. Chápala jsem, že nemůže odejít. Les vypadal poměrně neupraveně, jak sem vítr navál různé harampádí a bude potřeba jej uklidit. "Chápu," řekla jsem jenom potichu a znovu se pořádně usmála. Byla jsem ráda, že jsem tu našla nového přítele, na kterého jsem se mohla spolehnout. Sice už jsem nekrvácela, ale rána začínala trochu bolet. Měla bych vyrazit hned, když se moc rozsedím bude vstávání ještě horší. Naštěstí zranění nebylo tak tragické, jak jsem ho dělala.
"Moc za všechno děkuji a určitě se tu ještě někdy zastavím," řekla jsem potichounku, jako bych se bála, že můžu tichosti kolem nás ublížit. A pak, s posledním úsměvem, jsem se pomalým krokem začala vzdalovat z lesa. Cítila jsem cestou spoustu vlků, takže bylo jenom štěstím, že jsem na nikoho nenarazila, protože svou přítomnost bych jen těžko vysvětlovala.

//Východní hvozd přes propadlinu

Pan Pampeliška byl opravdu ohleduplný. Kývnutím mě ujistil, že můžeme jít a já jen s úsměvem souhlasila. Nechtěla jsem se tu prostě dlouho zdržovat. Bylo to... ne úplně vhodné a bezpečné. Pořád jsem se trochu obávala, že by tu byl nějaký nepřející Alfa. "Snad se to venku už vyčasilo a třeba se i ta sopka dala do nějakého klidu a pořádku, ale myslím si že to tam pořád bude nebezpečné. Nebo alespoň neprůstupné," mírně jsem se otřásla, jak jsem to říkala. "Možná bychom se tam měli vydat a zjistit, jestli se tam někomu něco nestalo a nepotřebuje pomoci," mluvila jsem pořád nahlas i když tohle měla být jenom moje myšlenka. Občas se mi to stávalo. Myslela jsem a rovnou své myšlenky vyřkla.
Pomalu jsem se zvedla a doufala, že se mi nezamotá hlava. Chvilku jsem měla před očima černo, ale tma se rychle rozestoupila a já tak mohla následovat svého průvodce zase zpět do lesa. Tenhle úkryt byl pěkný, moc pěkný, ale nebyl můj. "Sbohem, úkryte, děkuji ti za pohoštění," zašeptala jsem potichu za sebe a pak vyšla ven.

//Les

S pomocí pana Pampelišky se nám podařilo nohu očistit. Tedy spíše jemu se to podařilo, já odvracela hlavu na stranu a doufala, že se na tu krev nebudu muset ani trochu dívat. Pach železa mě šimral v čenichu. Při mých slovech o odchodu pan Pampeliška trochu posmutněl, nebo se mi to možná jenom zdálo. Ale pak se usmál. "Já nerada... nerada bych byla nevděčná, ale přijde mi to takové neslušné, se tu rozvalovat... Přeci jenom je to úkryt smečky do které nepatřím a u které nikoho neznám... tedy skoro nikoho, znám tu vás to je pravda," začala jsem tichým hlasem štěbetat. Bylo příjemné tu být a ráda bych tu byla déle, ale přišla jsem si nevhodně. Kdybych jen tak mohla zůstat delší dobu a nemusela se cítit tak špatně. Jenže to nešlo. Nemohla jsem tu zůstat jako tulačka a do smečky jsem vstoupit nechtěla. Chtěla jsem to tu trochu prozkoumat, poznat a porozumět. Nikdo tu neznal trylky ani nic podobného, což bylo zvláštní. Ale měli tu magii, které všichni bezmezně věřili, že ji ovládají nebo tak nějak. Tomu bych chtěla porozumět asi nejvíce.

Chladná voda se mi rozlila po tlapce a začala vyplachovat ránu. Nebo to jsem si aspoň myslela, protože jsem se nedívala. Pan Pampeliška se snažil a vodu přinesl ke mně, když bylo jasné, že já k ní asi nedojdu. Moc jsem se klepala. Zranění nebylo tak strašné, za to spíše mohl můj blok. Byla jsem prostě až moc rozechvělá na to, abych se pouštěla do nějakého pohybu. Potřebovala jsem si odpočinout a trochu to rozdýchat. Nejhroší je že tu oxiduju na smečkovém území a co hůř rovnou v úkrytu. Taky zaměstnávám jednoho člena smečky. Jsem prostě blbá. Usmála jsem se na pana Pampelišku rozechvělým úsměvem. "Děkuju za pomoc, ale neměla bych se tu takhle rozvalovat. Jen si trochu odpočinu a půjdu, musím to jen trochu rozdýchat," pronesla jsem k němu s klidem a doufala, že se mi hlas moc nechvěje pod vší tou tíhou nepříjemných událostí, které mne poslední dobou potkávaly. Voda ránu vyčistila a já se nemusela bát otravy, ale mohla jsem se bát spousty dalších věcí. Mohla sem přijít Alfa nebo někdo jiný, ochránce třeba. Netušila jsem jak moc dobré vztahy tu s ostatními má pan Pampeliška a rozhodně bych nechtěla zneužívat jeho dobroty tím, že mu třeba trochu schodím postavní ve smečce nebo něčí důvěru.