Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtae sever přes mahtae jih

Procházela jsem mezi jezírky, kterých tu byla spousta. Před dávnými věky to tu muselo být jedno velké jezero. Teď tu ovšem byla spousta malinkatých nanicovatých loužiček. Bahno jsem cítila úplně všude a z té vůně se mi trochu motala hlava. Tady to vypadá zajímavě. Pousmála jsem se na vlka bezejména. "Úplně si nejsem jistá, spíš bych se chtěla jenom na jihu porozhlédnout. Třeba tam bude nějaká veřejná jeskyně nebo tak něco. Kdo ví," pronesla jsem docela sebejistě, protože jsem věřila, že tuláci musí mít taky nějaké místo kde žijí. Nebo tu bude možná nějaká skupina podobná té, kterou vedla Prabába. To by se mi asi zamlouvalo nejvíce, protože smečka mi přišla moc odtažitá. Velký rodinný klan do kteérho bych zapadla, se mi zdál přijatelnější.
Kráčela jsem tedy směrem k jihu. Nebe začínalo tmavnout víc a víc. "Musíme to vzít přes nějaký les nebo tak, jestli začne pršet nechci být úplně pod širým nebem," poznamenala jsem a přidala do kroku. Přitom jsem se rozhlížela, abych našla vhodný směr. Náhle jsem za planinou v dálce uviděla lesík, který by mohl být přesně tím, co hledám. "Co támhle," prohodila jsem a vykročila tam.

//Borovicová škola přes středozemní pláň

Tmavé mraky na obloze mne znervoznily. Vypadalo to na déšť ne-li sníh. Vlk, který se pořád nepředstavil, mi začal šoupat rybu zpět. "Ne já už nebudu, dojezte ji prosím," pronesla jsem s klidem. Neřekla jsem mu skutečný důvod, proč nejím. Nesnášela jsem jídlo, které měl někdo předmnou u tlami. Bylo to oslintané a mche. Nechutné prostě. Nemohla jsem ovšem přiznat, že mě tohle odpuzuje. Celkově mě odpuzovala nemoc a mikroby a kdo ví kam ten svůj čenich strkal a tak. Jen jsem se usmála a svedla to na to, že jsem taky plná.
Vypadalo to, že řeka přilákala hodně vlků, ale nebe mi nepřipadalo nalazené na nějakou tu koupačku. I teploty byly celkem nízké. Vlk mi nabídl, že mne doprovodí někam, kde se budu moci schovat. "Pokud by vám to nevadilo, ráda bych vyrazila na jih," řekla jsem vděčně. "Moc vám budu vděčná za doprovod," poděkovala jsem slušně a vychovaně a pak pomalým krokem vyrazila směrem k jihu. Ten vlk byl celkem galantní a já netušila žádnou zradu z jeho strany. Byla jsem možná právě tolik důvěřivá jako to nejmenší vlčátko. Těžko říct, zda toho někdo v budoucnu nezneužije.

//Medvědí jezírka přes Mahtae jih

"Velice," pronesla jsem a porozhlédla jsem kolem. O trylkách jsem se nechtěla už moc bavit, protože jejich nebezpečnost byla dost zákeřná. Ale jaké jsou jsem nechtěla vlkovi říkat a zbytečně ho tím děsit. Neměla bych děsit cizí vlky, kteří mě teprve poznali. Usmála jsem se na něj a doufala, že ho to přejde. Tohle vyptávání se na nebezpečnosti, nebylo prostě dobré. Kdo nás mohl poslouchat? Nebyla jsem paranoidní jenom obezřetná.
Jeho jméno jsem neznala a vypadalo to, že se ho ani nedozvím, ale rybu si ode mne nakonec vzal. To mne potěšilo, protože lepší je nakrmený společník než ten, co se s kručícím žaludkem snaží udržet myšlenku. Usmála jsem se na něj. A pak přišla nevyhnutelná otázka, protože jsem přeci jen na zimu sama upozornila. "Každý s rozumem by se měl bát ne?" odvětila jsem nevychovaně na otázku otázkou. "Osobně mám radši teplejší krajiny. A navíc jsem tulačka, nemám kam bych se mohla v případě nějakého většího ochlazení schovat. Nemám ani skupinu přátel ani smečku ani nic podobného. Letos pro mne bude zima velice nepříjemná," dodala jsem a rozhodla se, že bych se měla vydat za panem Pampeliškou a poprosit ho o nějaké doporučení, kde bych se mohla během zimy ukrýt. On to tu přeci jenom zná více než já.

Pohledem jsem přejela vlka a usmála se na něj, nevinnost sama. "Trylky... Vy je tady asi nemáte, nebo je jenom neznáte. Nebo možná mají jiné jméno, ale jsou to takové potvůrky co žijí u vodních toků a lákají pocestné vlky," pronesla jsem velice potichu. Netušila jsem, zda mne vůbec slyšel, když mluvím takhle potichounku, ale bála jsem se, že trylky přivolám, když o nich budu hlasitě rozprávět. Možná že bych o nich neměla vůbec nikomu říkat, pokud tu nežijí jenom bych zbytečně děsila místní vlky.
Poposedla jsem si. Vlk mou rybu odmítl, ale já si nebyla tak úplně jistá, že ji vážně nechce. "Nene, teď je vaše. Dárky se můžou dávat, ale nesmějí se odmítat," pronesla jsem rázně a tlapkou přisunula rybu k němu, aby si ji mohl přitáhnout k sobě a sežrat. Sice jí byla jenom polovina, ale lepší než nic. "A jak říkáte, zima se blíží. Berte dokud je co," dodala jsem a pohlédla zamyšleně k nebi, protože mi bylo jasné, že sněžit začne, co nevidět. Nepředstavil se mi, ale já mu to nezazlívala. Ani mi nevadilo vymýšlet jiným přezdívky. Pan Pampeliška taky jednu měl.

Hodovala jsem více než slušně na rybě, která se mi pomalu dostávala do žaludku. To znamenalo, že jsem si konečně naplnila břicho a utišila tak aspoň hlad, když ne zimu. Náhle jsem zaznamenala pohyb. Podívala jsem se ustrašeně před sebe, ze strachu, že se jedná o trylky. Nebo o něco horšího. Jenže to byl vlk. Obyčejný vlk. "Uf, to jsem si oddechla. Lekla jsem se, že na mě letí hejno trylek," pronesla jsem potichu a se smíchem odlehčení, protože mi z ramen spadl velký kámen, který tam byl, když jsem zaslechla první zapraskání u vody. Vlk nevypadal nebezpečně, takže jsem se na něj trochu nesměle usmála. "Nechcete kus ryby?" pronesla jsem a nosem pošťouchla kus ryby k vlkovi. Taková jsem byla já. Nečekala jsem nebezpečí. Ani od cizinců. Bála jsem se jen toho, co se ukrývalo ve tmě a to byly moje pomýlené představy o světě. "Moje jméno je Islin," dodala jsem ještě zdvořile. Na obloze začínalo vycházet slunce, což bylo dobré znamení, že jsem se nemusela ničeho obávat. Tma a noc končily.

//VVJ

Šla jsem podél břehu řeky tam, kam mne tlapky a hlad vedly. Byla opravdu zima, ale já doufala, že se budu moct najíst trochu ryb a tím zaženu alespoň hlad. Řeka byla opravdu rychlá. Hnala se jako by neměla mít nikdy konce. Musím být opatrná, abych tam nesklouzla během lovu. Byla jsem ovšem dobrou lovkyní, takže ani chladná voda mne nemohla odradit. A hlad byl přeci jen silnější než cokoli jiného momentálně. Vítězoslavně jsem se usmála, když jsem na břeh pomocí drápků vytáhla rybu. Plácala sebou a já její trápení rychle ukončila. "Děkuji ti rybko za tvou oběť. Tvoje smrt podlouží nejen mě, ale i ostatní přírodě," řekla jsem a na chvilku se odmlčela, abych udělila poslední rozloučení rybce, jejíž život už skončil.
Pak jsem se pustila do jídla. Sedla jsem si a celkem slušně začala rybu pořádat. Byla jsem ráda, že mám alespoň co jíst, když už počasí moc nepřálo tomu, aby si jeden v klidu někde poseděl. Snažila jsem se nehltat, ale věděla jsem, že čím dříve dojím, tím dříve budu moct zamířit na jih. A já se na jihu chtěla věnovat hledání úkrytu a hlavně jsem doufala v teplo. Mohla bych navštívit Erlenda. Jejich úkryt byl hezky teploučký.

V tichosti jsem poslouchala sestru a její partnerku. A klepala se zimou. Bylo to divné, že se najednou takhle shledaly, když sestra byla přesvědčena, že její partnerka je po smrti. Přišlo mi nemístné tu takhle postávat. "Těší mě," odvětila jsem po představovacím kolečku a pak se rozhodla, že bych se měla pustit do nějakého pohybu, jinak bych mohla taky zmrznout. Měla bych se prostě vydat víc na jih, kde bude tepleji. Třeba k té slané vodě o které mluvila Wolfganie. "Pokud vám to nebude vadit, šla bych si něco ulovit," pronesla jsem potichu, jak už bylo mým zvykem a usmála se na sestru. Prostě jsem jim chtěla dát prostor, aby si mohly vše vyříkat a neměly u toho někoho, kdo jenom poslouchá. "Pak si mě můžeš najít, zamířím směrem na jih," dala jsem sestře instrukce, aby věděla kam jdu.
Pomalým krokem jsem se rozešla dál od jezera, protože tu byla zima. Chtěla jsem jít podél řeky na jih a snad cestou ulovím i něco k snědku. Začínala jsem mít hlad. Bylo divné, jak byla pořád tma. Něco tu nebylo v pořádku, na to že mělo být poledne. Jen jsem nad místním počasím zavrtěla hlavou a vydala se podél břehu řeky pryč.

//Mahtae sever

//Za Thiou

Kývla jsem hlavou a nechala další dohady plavat. Nechtěla jsem sestru dál rozesmutňovat nebo rozčilovat. Co ke smečce cítila nebo necítila, byla konec konců její věc. Já se rozhodla, že se nebudu do ničeho z jejího osobního života už zaplétat, abych náhodou zase neotevřela nějakou zavřenou ránu. Na návrh, že půjdeme na jih jsem jenom přikývla. "Můžeme vyrazit rovnou, tahle zima je dost nepříjemná a nerada bych promrzla," pronesla jsem s nadějí v hlase. Byla mi opravdu velká zima a pokud nenajdeme brzo úkryt, mohla bych taky pěkně prochladnout a ochořet. A to vážně nepotřebuju. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych svou myšlenku potřebovala podpořit i něčím fyzičtějším. Jezero bylo sice nádherné, ale táhlo od něj takové chladno, že jsem se nedobrovolně zachvěla a mírně mi zadrkotaly zuby. Obrátila jsem pohled k sestře, ale ta už si to rázovala jinam.
Srovnala jsem směr a vydala se za ní. Vypadalo to, že na jih opravdu jdeme, jenže to bychom nesměli potkat vlčici, na kterou se moje sestra divně dívala a se kterou se pustila do poměrně podivného rozhovoru. "Já jsem Islin, těší mne," pípla jsem jenom přes drkotající zuby. A to ještě nebyla ani pořádná zima.

Sestra byla opravdu naštvaná. Nebo mi to tak přišlo. Jenže já si nemohla pomoct, byla jsem upřímná. Co na srdci, to na jazyku. A nijak jsem neřešila, že by se moje upřímná všetečnost a všeználkovství mohlo někoho dotknout. Třeba mojí sestry. "Ach," pronesla jsem jenom malinkatý povzdech. Na víc jsem se nezmohla, když sestra pokračovala o tom, že smečka se rozpadla kvůli bohyni Smrti. Proč by bohyně ničila smečku? Kouzla a magie byly všude tady. Dokonce ničily smečky a životy vlků v nich. Nepřišlo mi to dobré pro život. Aspoň vím, že si nemám nikdy zahrávat s bohy a že se musím vyhýbat smečkám v jejich blízkosti. "Mrzí mne to," dodala jsem k sestře. Bylo mi líto, že přišla o nějaké svoje místo a teď se toulá jako já. Cynthia byla smečkovní vlk, nebyla vlkem pro tuláctví. Byla rozený vůdce. Její pozice tuláka se mi nepozdávala.
Byla zima a mě to bylo nepříjemné. Thia možná byla zvyklá na zimu z hor, ale já moc ne. Odvykla jsem si na chlad a nepohodlí. Když kolem sebe máte pořád tlupu vlčat, nikdy vám není zima, protože se vždy někdo chce pomazlit. "Vyrazíme," potvrdila jsem a pomalu se vydala za sestrou. "Ne, nepotkala," pronesla jsem smutně a potichu. Sestra mi chyběla. A i když bych se měla radovat, že jsem našla Thiu, nějak to nestačilo.

//VVJ

//Ragarské pohoří

Naslouchala jsem tichému hlasu sestry, která se snažila informovat mou maličkost o tom, jak to fungovalo v horské smečce. Přišlo mi, že na to jak se na smečku tvářila, ji docela dost brání a hájí její umístění. Mě to ovšem nepřesvědčilo. " I tak mi to přijde nebezpečné a nevhodné," neodpustila jsem si chytrolínskou poznámku. Mluvila o tom, jak ke smečce patřil les a jak seveřanům místo vyhovovalo, ale já si to neuměla představit. Buď žiji v lese, v kopcích, nebo na loukách, ale ve vysokých horách? V zimě se tam nedá žít a zima se drží dlouho. Je pravda, že jim patřil les, ale i tak... V horách se mohl kdokoli ztratit. Sama bych se na úzkých pěšinkách ve vysokých horách jistě ztratila. Nebo bych zakopla, zranila se, zemřela někde chladem. Mírně jsem se otřásla. Ne, nebylo to dobré místo pro život ať už se sestra snažila jak chtěla. Navíc kdyby to bylo tak dokonalé, smečka by se nerozpadla. "Proč jste se vlastně rozpadli?" zeptala jsem se zvědavě. Pokud ta smečka byla tak dobrá, tak proč by se náhle rozpadala?
Chůze mne vyčerpala a tak mne sestřin návrh na menší zastávku potěšil. Kývla jsem hlavou a usadila se na zem, která byla poměrně chladná. Měla bych vymyslet, kde přečkám zimu. Mohla jsem zůstat se sestrou a Sheyou, ale netušila jsem, zda by jim moje společnost nezačala brzy překážet. Mohla bych se vydat za Erlendem, ale ten by nejspíše nebyl nadšený, že se přes zimu stará o tulačku. Pohlédla jsem si na zraněnou nohu, která se pomalu hojila. Už jsem ji skoro necítila, ale místo bylo pořád takové všelijaké. Bála jsem se ho dotknout, protože jsem byla přesvědčená, že zrovna tohle by bolelo. Nabírala jsem síly. Pokud budeme Sheyu hledat, určitě se ještě projdeme. A pokud jich znamená smečku Wolfganie, tak nás čeká pořádná štreka. Usmála jsem se povzbudivě na sestru, i když samotnou mne představa dalšího putování nenadchla.

Mírně jsem se zachichotala. Potichu. Tak jsem přeci jen dělala všechno. Potichu. Cynthia mluvila o tom, jak to tu musí být hezké, ale mě se to nezdálo. Byl tu chlad. Moc velký chlad. Možná že v létě tu bylo lépe, ale pochybovala jsem, že by tu teplota stoupla byť jen na deset stupňů. Mírně jsem se otřásla, jak mi vítr profoukl kožich. Nelíbilo se mi to tu ani teď a pochybovala jsem, že by se mi to tu líbilo v létě. "To rozhodně," pronesla jsem potichu na její slova. "Bála bych se tu vychovávat vlčata, mohla by spadnou nebo... jak jste to dělali? A co staří nebo nemocní vlci? Tohle prostředí je prostě nevhodné," dodala jsem svým typickým poučovacím tónem hlasu. Z logických důvodů mi tohle místo přišlo naprosto hloupé pro chod smečky. Nepraktické. Nahoru, dolů. Ledem a sněhem.
Sheyu jsme tu nenašli. Byla to škoda. "Určitě ji najdeme na jihu nebo ji budeme hledat jinde. Nemáte nějaké místo, které měla ráda? Třeba by mohla být tam," snažila jsem se sestru ujistit, že její dcerce nic nehrozí a trochu ji povzbudit v dalším hledání. Jenže jsem sama nemohla přidat nic jiného než jen slova útěchy. Začaly jsme pomalu klesat zpátky dolů a směrem na jih. Cynthie se tu opravdu vyznala a já za její doprovod byla ráda. Docela bych se bála, kdybych se měla touto cestou procházet sama.

//Za sestrou

Sestřička moje milovaná, byla celá zmatená. Spletla se. Cítila jsem tu bolest, která jednoho zasáhne, když někoho ztratí. Já taky dlouho nevěřila tomu, že by moji přátelé a náhradní rodina mohli být po smrti. Mírně jsem naklonila hlavu a chápavě se na sestru usmála. Byla jsem ráda, že už se aspoň nesouží tolik, aby propukala v záchvaty pláče nebo vzteku. Vypadalo to, že se ze ztráty dostává pomalu, ale jistě. Kráčela jsem za ní a uvědomovala si zimu, která se mi vkrádala do kožichu. Na podobné podnebí jsem si odvykla. Zvykla jsem si na teploty mírných lesů, ne na chlad hor. A blížila se zima. V horách bylo ještě hůře. "Mohla bys, máš pro to předpoklady... A nebo můžeš jenom někde předpovídat počasí jako rosnička," zasmála jsem se, abych přivedla sestru na jiné myšlenky změnou tématu naší konverzace. "Jaké to tu vůbec je na jaře? Musí to být kouzelné," povzdechla jsem si zasněně a dál postupovala nehostinnou krajinou. Jak tady mohla žít smečka?
Cesta se vlnila a klikatila, ale Cynthia evidentně věděla, kam jde. Stoupaly jsme skoro celou noc, protože takové kopce se nedaly zvládnout za chvilku. Musela jsem si taky párkrát zastavit a odfrknout. Jenomže čím výše jsme byly tím menší byla pravděpodobnost, že mou neteřinku najdeme. Nikdy jsem ji nepotkala, před pár dny jsem ani netušila, že existuje, ale už teď jsem se o ni bála. Cynthia musela být strachy bez sebe. "Cítíš ji?" zeptala jsem se. Můj čenich byl zmrzlý a necítila jsem skoro nic.

//Ageron

Následovala jsem mladší sestřičku, která mě vedla směrem do hor. Ve světle zapadajícího slunce se třpytil jejich vrcholek, který byl obalený sněhem. Doufala jsem, že tak vysoko nebudeme muset jít, protože bych rozhodně nechtěla prochladnout. Na mou otázku odsekla a já se z toho zastavila. Rozhodně jsem neřekla nic nemístného ne? Nebo ano? "Promiň," pípla jsem omluvně a potichu, protože jsem se obávala, že bych jí mohla nějak urazit nebo se rýpat v tom, do čeho mi vážně nic není. Sestra se taky omluvila a já se rozešla. Vysvětlila mi, že myslela partnerku, která už tu s námi není. "Dobře, to mě mrzí," pronesla jsem tichounce, abych se jí nedotkla ještě něčím. Vypadala z toho nešťastně a já jí nechtěla rozhodit nebo způsobovat bolest, když to nebylo úplně nutné. A tohle nutné rozhodně nebylo. V tichosti jsem následovala Cynthii dál, krajinou, která byla chladnější a chladnější. Doufám, že tu nebude moc velká zima, ale s nocí asi zima ještě přijde. Koukla jsem na nebe, které vypadalo všelijak. Ale na déšť to nebylo. "Měla jsi pravdu, pršet asi nebude," dodala jsem. Bylo to zvláštní, že se tak trefila. A přitom to na déšť vypadalo.

//Za Cynthii

Mírně jsem se otřásla, když zmínila zimu. Nebyla jsem úplně nadšenec do zimních sportů, takže představa, že zdoláváme nějaké pohoří v závějích a kose, se mi moc nezamlouvala. Ale nemůžeme tam Sheyu nechat, co když třeba někde zapadla nebo se zranila. Mohla by tam být, tak ji musíme najít... Pokračovala jsem tedy za sestrou dál. Doufala jsem, že bude více míst bez sněhu, než těch se sněhem. Hory se tyčily přímo před námy a já viděla, že to není žádné velepohoří, jak jsem se obávala, ale rozhodně to nebyly ani nějaké nanicovaté kopečky. Mírně jsem se ošila, protože mi trochu zavál vítr studený vítr do kožichu.
Nevěřícnost v jejím hlase mě trochu zaskočila, přeci bylo jasné, že jí pomůžu. Byla to moje rodina a Sheya už teď taky. "Jistě, jen stačí říct kde," pronesla jsem s úsměvem k Cynthii. Nebyla jsem taková, že bych se štítila pomoct rodině. Přišlo mi zvláštní, jak sestra nakousla větu, kterou nedořekla. "A s kým?" zeptala jsem se zvědavě a vůbec mi nedocházelo, že to může být nevhodná otázka. Kývla jsem hlavou, že cestou zpátky se můžeme podívat po nějakém vhodném místě pro úkryt. Taky bych stejně potřebovala nějaké místo, kde bych mohla hlavu složit, abych neobtěžovala smečky. Rozhlížela jsem se kolem, abych si prohlédla les, kde údajně byla smečka... Jenže vypadal opuštěně, a to dlouho.

//Za Cynthii

Měla pravdu v tom, že bych ji mohla použít různě, ale já se pořád domnívala, že bych mohla omylem někomu ublížit. Nevěděla jsem, co bych mohla udělat nebo neudělat. Netušila jsem, jak silnou magii jeden má. Jestli se naučí postupně nebo bum, tady máš a starej se. Nechtěla jsem se už sestry moc vyptávat, abych jí nepřišla až moc zvědavá, takže jsem jenom přikyvovala. A to i v momentě kdy mi odsouhlasila mou domněnku o bozích a neodpustila si poznámku o jejich zákeřnosti. "Budu na to pamatovat," zašeptala jsem svým typickým hlasem a moje slova odletěla pryč, odtržena od mé tlamy.
Byla jsem zasvěcena do plánů na následujících pár dní. "Dobře, můžeme tam vyrazit," pronesla jsem s nadšením, protože jsem se chtěla podívat po místním kraji. "V horách bude asi zima?" Měla to být věta oznamovací, ale vznikla z toho otázka. Pomalu jsem se rozešla za sestrou směrem, který zvolila. "A chtěla bys nějak s tou norou pomoci? Nemám momentálně v plánu někam odcházet, tak bych ti pomohla a aspoň věděla, kde tě případně mám hledat," řekla jsem s úsměvem. Ne, že bych chtěla sestru nějak brzo opouštět, ale bylo mi jasné, že dřív nebo později bude jedna z nás potřebovat trochu více prostoru.

//Za sestrou