Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hodovala jsem více než slušně na rybě, která se mi pomalu dostávala do žaludku. To znamenalo, že jsem si konečně naplnila břicho a utišila tak aspoň hlad, když ne zimu. Náhle jsem zaznamenala pohyb. Podívala jsem se ustrašeně před sebe, ze strachu, že se jedná o trylky. Nebo o něco horšího. Jenže to byl vlk. Obyčejný vlk. "Uf, to jsem si oddechla. Lekla jsem se, že na mě letí hejno trylek," pronesla jsem potichu a se smíchem odlehčení, protože mi z ramen spadl velký kámen, který tam byl, když jsem zaslechla první zapraskání u vody. Vlk nevypadal nebezpečně, takže jsem se na něj trochu nesměle usmála. "Nechcete kus ryby?" pronesla jsem a nosem pošťouchla kus ryby k vlkovi. Taková jsem byla já. Nečekala jsem nebezpečí. Ani od cizinců. Bála jsem se jen toho, co se ukrývalo ve tmě a to byly moje pomýlené představy o světě. "Moje jméno je Islin," dodala jsem ještě zdvořile. Na obloze začínalo vycházet slunce, což bylo dobré znamení, že jsem se nemusela ničeho obávat. Tma a noc končily.

//VVJ

Šla jsem podél břehu řeky tam, kam mne tlapky a hlad vedly. Byla opravdu zima, ale já doufala, že se budu moct najíst trochu ryb a tím zaženu alespoň hlad. Řeka byla opravdu rychlá. Hnala se jako by neměla mít nikdy konce. Musím být opatrná, abych tam nesklouzla během lovu. Byla jsem ovšem dobrou lovkyní, takže ani chladná voda mne nemohla odradit. A hlad byl přeci jen silnější než cokoli jiného momentálně. Vítězoslavně jsem se usmála, když jsem na břeh pomocí drápků vytáhla rybu. Plácala sebou a já její trápení rychle ukončila. "Děkuji ti rybko za tvou oběť. Tvoje smrt podlouží nejen mě, ale i ostatní přírodě," řekla jsem a na chvilku se odmlčela, abych udělila poslední rozloučení rybce, jejíž život už skončil.
Pak jsem se pustila do jídla. Sedla jsem si a celkem slušně začala rybu pořádat. Byla jsem ráda, že mám alespoň co jíst, když už počasí moc nepřálo tomu, aby si jeden v klidu někde poseděl. Snažila jsem se nehltat, ale věděla jsem, že čím dříve dojím, tím dříve budu moct zamířit na jih. A já se na jihu chtěla věnovat hledání úkrytu a hlavně jsem doufala v teplo. Mohla bych navštívit Erlenda. Jejich úkryt byl hezky teploučký.

V tichosti jsem poslouchala sestru a její partnerku. A klepala se zimou. Bylo to divné, že se najednou takhle shledaly, když sestra byla přesvědčena, že její partnerka je po smrti. Přišlo mi nemístné tu takhle postávat. "Těší mě," odvětila jsem po představovacím kolečku a pak se rozhodla, že bych se měla pustit do nějakého pohybu, jinak bych mohla taky zmrznout. Měla bych se prostě vydat víc na jih, kde bude tepleji. Třeba k té slané vodě o které mluvila Wolfganie. "Pokud vám to nebude vadit, šla bych si něco ulovit," pronesla jsem potichu, jak už bylo mým zvykem a usmála se na sestru. Prostě jsem jim chtěla dát prostor, aby si mohly vše vyříkat a neměly u toho někoho, kdo jenom poslouchá. "Pak si mě můžeš najít, zamířím směrem na jih," dala jsem sestře instrukce, aby věděla kam jdu.
Pomalým krokem jsem se rozešla dál od jezera, protože tu byla zima. Chtěla jsem jít podél řeky na jih a snad cestou ulovím i něco k snědku. Začínala jsem mít hlad. Bylo divné, jak byla pořád tma. Něco tu nebylo v pořádku, na to že mělo být poledne. Jen jsem nad místním počasím zavrtěla hlavou a vydala se podél břehu řeky pryč.

//Mahtae sever

//Za Thiou

Kývla jsem hlavou a nechala další dohady plavat. Nechtěla jsem sestru dál rozesmutňovat nebo rozčilovat. Co ke smečce cítila nebo necítila, byla konec konců její věc. Já se rozhodla, že se nebudu do ničeho z jejího osobního života už zaplétat, abych náhodou zase neotevřela nějakou zavřenou ránu. Na návrh, že půjdeme na jih jsem jenom přikývla. "Můžeme vyrazit rovnou, tahle zima je dost nepříjemná a nerada bych promrzla," pronesla jsem s nadějí v hlase. Byla mi opravdu velká zima a pokud nenajdeme brzo úkryt, mohla bych taky pěkně prochladnout a ochořet. A to vážně nepotřebuju. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych svou myšlenku potřebovala podpořit i něčím fyzičtějším. Jezero bylo sice nádherné, ale táhlo od něj takové chladno, že jsem se nedobrovolně zachvěla a mírně mi zadrkotaly zuby. Obrátila jsem pohled k sestře, ale ta už si to rázovala jinam.
Srovnala jsem směr a vydala se za ní. Vypadalo to, že na jih opravdu jdeme, jenže to bychom nesměli potkat vlčici, na kterou se moje sestra divně dívala a se kterou se pustila do poměrně podivného rozhovoru. "Já jsem Islin, těší mne," pípla jsem jenom přes drkotající zuby. A to ještě nebyla ani pořádná zima.

Sestra byla opravdu naštvaná. Nebo mi to tak přišlo. Jenže já si nemohla pomoct, byla jsem upřímná. Co na srdci, to na jazyku. A nijak jsem neřešila, že by se moje upřímná všetečnost a všeználkovství mohlo někoho dotknout. Třeba mojí sestry. "Ach," pronesla jsem jenom malinkatý povzdech. Na víc jsem se nezmohla, když sestra pokračovala o tom, že smečka se rozpadla kvůli bohyni Smrti. Proč by bohyně ničila smečku? Kouzla a magie byly všude tady. Dokonce ničily smečky a životy vlků v nich. Nepřišlo mi to dobré pro život. Aspoň vím, že si nemám nikdy zahrávat s bohy a že se musím vyhýbat smečkám v jejich blízkosti. "Mrzí mne to," dodala jsem k sestře. Bylo mi líto, že přišla o nějaké svoje místo a teď se toulá jako já. Cynthia byla smečkovní vlk, nebyla vlkem pro tuláctví. Byla rozený vůdce. Její pozice tuláka se mi nepozdávala.
Byla zima a mě to bylo nepříjemné. Thia možná byla zvyklá na zimu z hor, ale já moc ne. Odvykla jsem si na chlad a nepohodlí. Když kolem sebe máte pořád tlupu vlčat, nikdy vám není zima, protože se vždy někdo chce pomazlit. "Vyrazíme," potvrdila jsem a pomalu se vydala za sestrou. "Ne, nepotkala," pronesla jsem smutně a potichu. Sestra mi chyběla. A i když bych se měla radovat, že jsem našla Thiu, nějak to nestačilo.

//VVJ

//Ragarské pohoří

Naslouchala jsem tichému hlasu sestry, která se snažila informovat mou maličkost o tom, jak to fungovalo v horské smečce. Přišlo mi, že na to jak se na smečku tvářila, ji docela dost brání a hájí její umístění. Mě to ovšem nepřesvědčilo. " I tak mi to přijde nebezpečné a nevhodné," neodpustila jsem si chytrolínskou poznámku. Mluvila o tom, jak ke smečce patřil les a jak seveřanům místo vyhovovalo, ale já si to neuměla představit. Buď žiji v lese, v kopcích, nebo na loukách, ale ve vysokých horách? V zimě se tam nedá žít a zima se drží dlouho. Je pravda, že jim patřil les, ale i tak... V horách se mohl kdokoli ztratit. Sama bych se na úzkých pěšinkách ve vysokých horách jistě ztratila. Nebo bych zakopla, zranila se, zemřela někde chladem. Mírně jsem se otřásla. Ne, nebylo to dobré místo pro život ať už se sestra snažila jak chtěla. Navíc kdyby to bylo tak dokonalé, smečka by se nerozpadla. "Proč jste se vlastně rozpadli?" zeptala jsem se zvědavě. Pokud ta smečka byla tak dobrá, tak proč by se náhle rozpadala?
Chůze mne vyčerpala a tak mne sestřin návrh na menší zastávku potěšil. Kývla jsem hlavou a usadila se na zem, která byla poměrně chladná. Měla bych vymyslet, kde přečkám zimu. Mohla jsem zůstat se sestrou a Sheyou, ale netušila jsem, zda by jim moje společnost nezačala brzy překážet. Mohla bych se vydat za Erlendem, ale ten by nejspíše nebyl nadšený, že se přes zimu stará o tulačku. Pohlédla jsem si na zraněnou nohu, která se pomalu hojila. Už jsem ji skoro necítila, ale místo bylo pořád takové všelijaké. Bála jsem se ho dotknout, protože jsem byla přesvědčená, že zrovna tohle by bolelo. Nabírala jsem síly. Pokud budeme Sheyu hledat, určitě se ještě projdeme. A pokud jich znamená smečku Wolfganie, tak nás čeká pořádná štreka. Usmála jsem se povzbudivě na sestru, i když samotnou mne představa dalšího putování nenadchla.

Mírně jsem se zachichotala. Potichu. Tak jsem přeci jen dělala všechno. Potichu. Cynthia mluvila o tom, jak to tu musí být hezké, ale mě se to nezdálo. Byl tu chlad. Moc velký chlad. Možná že v létě tu bylo lépe, ale pochybovala jsem, že by tu teplota stoupla byť jen na deset stupňů. Mírně jsem se otřásla, jak mi vítr profoukl kožich. Nelíbilo se mi to tu ani teď a pochybovala jsem, že by se mi to tu líbilo v létě. "To rozhodně," pronesla jsem potichu na její slova. "Bála bych se tu vychovávat vlčata, mohla by spadnou nebo... jak jste to dělali? A co staří nebo nemocní vlci? Tohle prostředí je prostě nevhodné," dodala jsem svým typickým poučovacím tónem hlasu. Z logických důvodů mi tohle místo přišlo naprosto hloupé pro chod smečky. Nepraktické. Nahoru, dolů. Ledem a sněhem.
Sheyu jsme tu nenašli. Byla to škoda. "Určitě ji najdeme na jihu nebo ji budeme hledat jinde. Nemáte nějaké místo, které měla ráda? Třeba by mohla být tam," snažila jsem se sestru ujistit, že její dcerce nic nehrozí a trochu ji povzbudit v dalším hledání. Jenže jsem sama nemohla přidat nic jiného než jen slova útěchy. Začaly jsme pomalu klesat zpátky dolů a směrem na jih. Cynthie se tu opravdu vyznala a já za její doprovod byla ráda. Docela bych se bála, kdybych se měla touto cestou procházet sama.

//Za sestrou

Sestřička moje milovaná, byla celá zmatená. Spletla se. Cítila jsem tu bolest, která jednoho zasáhne, když někoho ztratí. Já taky dlouho nevěřila tomu, že by moji přátelé a náhradní rodina mohli být po smrti. Mírně jsem naklonila hlavu a chápavě se na sestru usmála. Byla jsem ráda, že už se aspoň nesouží tolik, aby propukala v záchvaty pláče nebo vzteku. Vypadalo to, že se ze ztráty dostává pomalu, ale jistě. Kráčela jsem za ní a uvědomovala si zimu, která se mi vkrádala do kožichu. Na podobné podnebí jsem si odvykla. Zvykla jsem si na teploty mírných lesů, ne na chlad hor. A blížila se zima. V horách bylo ještě hůře. "Mohla bys, máš pro to předpoklady... A nebo můžeš jenom někde předpovídat počasí jako rosnička," zasmála jsem se, abych přivedla sestru na jiné myšlenky změnou tématu naší konverzace. "Jaké to tu vůbec je na jaře? Musí to být kouzelné," povzdechla jsem si zasněně a dál postupovala nehostinnou krajinou. Jak tady mohla žít smečka?
Cesta se vlnila a klikatila, ale Cynthia evidentně věděla, kam jde. Stoupaly jsme skoro celou noc, protože takové kopce se nedaly zvládnout za chvilku. Musela jsem si taky párkrát zastavit a odfrknout. Jenomže čím výše jsme byly tím menší byla pravděpodobnost, že mou neteřinku najdeme. Nikdy jsem ji nepotkala, před pár dny jsem ani netušila, že existuje, ale už teď jsem se o ni bála. Cynthia musela být strachy bez sebe. "Cítíš ji?" zeptala jsem se. Můj čenich byl zmrzlý a necítila jsem skoro nic.

//Ageron

Následovala jsem mladší sestřičku, která mě vedla směrem do hor. Ve světle zapadajícího slunce se třpytil jejich vrcholek, který byl obalený sněhem. Doufala jsem, že tak vysoko nebudeme muset jít, protože bych rozhodně nechtěla prochladnout. Na mou otázku odsekla a já se z toho zastavila. Rozhodně jsem neřekla nic nemístného ne? Nebo ano? "Promiň," pípla jsem omluvně a potichu, protože jsem se obávala, že bych jí mohla nějak urazit nebo se rýpat v tom, do čeho mi vážně nic není. Sestra se taky omluvila a já se rozešla. Vysvětlila mi, že myslela partnerku, která už tu s námi není. "Dobře, to mě mrzí," pronesla jsem tichounce, abych se jí nedotkla ještě něčím. Vypadala z toho nešťastně a já jí nechtěla rozhodit nebo způsobovat bolest, když to nebylo úplně nutné. A tohle nutné rozhodně nebylo. V tichosti jsem následovala Cynthii dál, krajinou, která byla chladnější a chladnější. Doufám, že tu nebude moc velká zima, ale s nocí asi zima ještě přijde. Koukla jsem na nebe, které vypadalo všelijak. Ale na déšť to nebylo. "Měla jsi pravdu, pršet asi nebude," dodala jsem. Bylo to zvláštní, že se tak trefila. A přitom to na déšť vypadalo.

//Za Cynthii

Mírně jsem se otřásla, když zmínila zimu. Nebyla jsem úplně nadšenec do zimních sportů, takže představa, že zdoláváme nějaké pohoří v závějích a kose, se mi moc nezamlouvala. Ale nemůžeme tam Sheyu nechat, co když třeba někde zapadla nebo se zranila. Mohla by tam být, tak ji musíme najít... Pokračovala jsem tedy za sestrou dál. Doufala jsem, že bude více míst bez sněhu, než těch se sněhem. Hory se tyčily přímo před námy a já viděla, že to není žádné velepohoří, jak jsem se obávala, ale rozhodně to nebyly ani nějaké nanicovaté kopečky. Mírně jsem se ošila, protože mi trochu zavál vítr studený vítr do kožichu.
Nevěřícnost v jejím hlase mě trochu zaskočila, přeci bylo jasné, že jí pomůžu. Byla to moje rodina a Sheya už teď taky. "Jistě, jen stačí říct kde," pronesla jsem s úsměvem k Cynthii. Nebyla jsem taková, že bych se štítila pomoct rodině. Přišlo mi zvláštní, jak sestra nakousla větu, kterou nedořekla. "A s kým?" zeptala jsem se zvědavě a vůbec mi nedocházelo, že to může být nevhodná otázka. Kývla jsem hlavou, že cestou zpátky se můžeme podívat po nějakém vhodném místě pro úkryt. Taky bych stejně potřebovala nějaké místo, kde bych mohla hlavu složit, abych neobtěžovala smečky. Rozhlížela jsem se kolem, abych si prohlédla les, kde údajně byla smečka... Jenže vypadal opuštěně, a to dlouho.

//Za Cynthii

Měla pravdu v tom, že bych ji mohla použít různě, ale já se pořád domnívala, že bych mohla omylem někomu ublížit. Nevěděla jsem, co bych mohla udělat nebo neudělat. Netušila jsem, jak silnou magii jeden má. Jestli se naučí postupně nebo bum, tady máš a starej se. Nechtěla jsem se už sestry moc vyptávat, abych jí nepřišla až moc zvědavá, takže jsem jenom přikyvovala. A to i v momentě kdy mi odsouhlasila mou domněnku o bozích a neodpustila si poznámku o jejich zákeřnosti. "Budu na to pamatovat," zašeptala jsem svým typickým hlasem a moje slova odletěla pryč, odtržena od mé tlamy.
Byla jsem zasvěcena do plánů na následujících pár dní. "Dobře, můžeme tam vyrazit," pronesla jsem s nadšením, protože jsem se chtěla podívat po místním kraji. "V horách bude asi zima?" Měla to být věta oznamovací, ale vznikla z toho otázka. Pomalu jsem se rozešla za sestrou směrem, který zvolila. "A chtěla bys nějak s tou norou pomoci? Nemám momentálně v plánu někam odcházet, tak bych ti pomohla a aspoň věděla, kde tě případně mám hledat," řekla jsem s úsměvem. Ne, že bych chtěla sestru nějak brzo opouštět, ale bylo mi jasné, že dřív nebo později bude jedna z nás potřebovat trochu více prostoru.

//Za sestrou

Naslouchala jsem sestřinu hlasu o tom, že mnohdy není zbytí. Vždycky se dá najít cesta, když jeden ví, co nechce. Byla jsem přesvědčena, že s magiemi si zahrávat nechci. "Pokud by už nebylo zbytí, tak to bych ji stejně nepoužila, i kdybych ji měla... Jedině k tomu, abych někomu pomohla," pronesla jsem potichounku, jako když padá lístek v podzimním větru k zemi. Ladně a táhle. Poslouchala jsem dál její vyprávění o iluzích. O místních božstvech mluvila, jako by byla skutečná, ale já jí to nehodlala vyvracet. Bohové mají spousty podob a já žádného neodsuzovala, pokud v nějakou z nich věřil. Osobně jsem byla k bohům skeptická a žádného nepřijala za svého. "Musejí být mocní, když tohle dokážou," pronesla jsem jenom, protože jsem se nechtěla pouštět do větší konverzace o bozích a božstvech. Neměla jsem k tomu dost informací, abych se o takové složité věci mohla bavit se sestrou.
Kývla jsem hlavou. "Prabába se údajně vše naučila od své matky a ta zase od té své a takhle to šlo dál a dál... Začala učit i mě, ale podle všeho jsem byla tupá jako poleno, tak mi to aspoň prabába říkala," pousmála jsem se, když jsem si vybavila stařenku jak se na mě bezzubě směje a při tom mi nadává. Jednoho by to naštvalo, ale já ji měla celkem ráda. Moje vzpomínky nebyly zakaleny tím, co se s ní mohlo asi stát.
Cynthie svou dceru nemohla najít a vypadalo to, že ani nemá v plánu dál hledat. Rozhlédla jsem se kolem a vnímala mlhu kolem nás, která se rozestupovala jen před proudem vody z vodopádu. Pohlédla jsem zpět na sestru. "Půjdeme ji tedy hledat dál?" otázala jsem se, když sestra pronesla přesvědčivě, že pršet nebude. Věřila jsem jí. Neměla jsem důvod nevěřit.

//Smrkáč

Mírně jsem se usmála. "Já bych ani o žádnou nestála. Nevím, co bych si s ní počala a pak... mohla bych někomu něco způsobit nedopatřením a za to mi to nestojí," odvětila jsem sestře trochu vážněji a doufala, že se ohledně magie plete. Nechtěla bych ji, pokud by to znamenalo, že bere energii ze mě samotné. Navíc bych musela najít někoho, kdo by mě naučil ji používat a to by taky mohlo být těžké. Pan Pampeliška magii měl, stejně jako Wolfganie, ale ti se tu buď narodili nebo tu byli strašlivě dlouho a magie se naučili od někoho používat. "Jak ses vůbec naučila používat magie?" zeptala jsem se sestry se zájmem. Chtěla jsem vědět, jestli ona měla učitele a jak si ji magie našla.
Došli jsme k magickému místu, které přímo volalo po tom, abychom se na něj dívali. Sledovala jsem pohledem tu masu vody, která padala od nikud a dopadala do jezírka dole. Bylo to ohrmující. Kdyby svítilo slunce, možná bych se mohla těšit na třpyt odrážející se ve vodní stěně. Jenomže dnešní den byl zamračený a já se obávala, že začne pršet. Měly bychom se někam schovat, abychom nepromokly. Sestra mne z úžasu nad mocí přírody vytrhla svou otázkou. "Fungovalo, i když Prabába vždycky říkala, že nic není zadarmo... Takže těžko říct, jestli její kouzla byla tím nejlepším, co se dalo dělat," odvětila jsem neurčitě. Já sama se do rituálů nikdy nezapojovala, jen jsem je sledovala. Od Prabáby jsem se naučila mnoho, ale nehodlala jsem se pouštět do něčeho, čemu plně nerozumím. A magie ať už její nebo ta místní byly přesně tím něčím. Sheya tu evidentně nebyla i když to tu bylo nádherné. "To mě mrzí, ale třeba je někde poblž?" navrhla jsem smutně. Pak jsem opět pohlédla na nebe celkem stísněně. "Myslíš že bude pršet?"

//ZG

Byla jsem sestře v patách. Občas se zařadila po jejím boku, občas jsem zaostávala. Naslouchala jsem jejímu poučnému hlasu, který mne prováděl místní magickou spletitostí. "Myslím si, že já nikdy žádné magie ovládat nebudu. Ty jsi měla vždy předpoklady k tomu vést a tak je jasné proč si tě magie vybrala. Jsi silná," pronesla jsem klidně a s úsměvem. Nebylo to tak, že já bych byla slabá. To vůbec ne. Nebrala jsem sílu a slabost jako dva póli. Brala jsem různé druhy síly. Sestra se podivila nad rituály, které jsem zmiňovala. "Prabába byla plná moudrosti a tak občas prováděla rituály. Na ochranu nebo proti zlým duchům lesa. Někdy odháněla pomocí svých kouzel trylky nebo drátkovce," sdělila jsem jí. "A pokud vím nic při nich nekonzumovala," dodala jsem ještě, abych odpověděla na informaci ohledně hub. Občas prabába některé houby spálila nebo květy, ale nikdy u rituálu nic nejedla. "Proč se ptáš?" zeptala jsem se zvědavě.
Slyšela jsem vodu, takže jsme se musely blížit k nějakému vodnímu toku. Netušila jsem kde jsme. Můj orientační nesmysl byl opravdu silný. "Nemusíš vidět jednomu do hlavy, abys věděla, že si každý prošel něčím, co ho dělá takovým jaký je. Někdo si z toho odnese to dobré a někdo to špatné, ale nemění to jeho podstatu," podělila jsem se o jedno mouder od Prabáby. Cynthia tomu možná nevěřila, ale já ji měla za tu nejhodnější vlčici. Ujmout se nalezence vyžadovalo hodně odvahy a sestra díky tomu v mých očích stoupla. Následovala jsem ji k zurčící vodě.

//Vodopády

//VVJ

Následovat sestru bylo snadné. Byla jsem ráda, že jsem ji našla a vše začínalo být tak nějak jako dřív. Až na to že moc nebylo. Poslouchala jsem o magiích, které mi do teď byly neznámé. Byl to celý nový svět. I když ne tak docela. "Prabába měla svoje magické rituály, které taky prováděla, ale tahle magie mi přijde, že se bere od jinud. Prabába ji čerpala z přírody kolem, ale tohle co popisuješ, mi přijde, že čerpá z nás?" pokusila jsem se to nějak slušně pochopit a nezakopnout. Rozlehlá pláň byla sice pěkná, ale já měla radši terén, kde jsem viděla na zem. Tady mi tlapky obklopovala tráva. Škoda, že se blíží zima... Smutně jsem si povzdechla, protože jsem očekávala léto, ale uteklo tak strašně rychle. Sestra mluvila o místních bozích, o tom kde bydlí. Pohlédla jsem směrem, kde byly hory, které dříve byly domovem mé vlastní ctěné sestry. To mě zajímalo mnohem více, než nějaká Smrt.
Cynthia mi oponovala, že ona jenom není bezcitná svině. "Slovník," pípla jsem jenom, protože se mi nelíbilo výrazivo, které sestra používala. Neměla jsem ráda vulgární slova a hanlivá označení. Znala jsem je, ale nepoužívala. "Myslím si, že nikdo není tak úplně hodný a nikdo není tak úplně zlý," řekla jsem nakonec a následovala sestru dál.

//Smrkáč