Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem Erlenda, který ukázal na sebe a zavrtěl hlavou. Pochopila jsem, že pokud já budu chtít, můžu klidně běžet, ale že on tu zůstane. Chápala jsem to. Ve svém srdci jsem věděla, že vlci si musejí pomáhat a nemohou se jen tak opouštět. Podle všeho tohle byl jeho domov, jeho místo v životě, kde se rozhodl zakotvit a zůstat. Nemohla jsem mu zazlívat, že se rozhodl zůstat a nechat mne jít, ale já na druhou stranu už zase tolik jít nechtěla. Z celého svého srdce jsem chtěla přijít té záhadě se sopkou na kloub, ale taky jsem chtěla pomoci. Někteří chtějí být těmi silnými, kteří všechno vyřeší svou ohromnou energií a sílou. Jenže já nebyla silná. Byla jsem spíše tlouštíkem, než svalovcem, takže bych nemohla nabídnout nic než povzbuzování. Navíc taky neumím používat ty jejich magie... "Neexistuje nějaká magie na uhašení věcí?" zeptala jsem se nejistě a úplně tak odsunula myšlenku na svůj vlastní odchod. Ráda bych Erlendovi řekla, že bych mu pomohla i jinak, než jenom dobrými nápady, ale nic jiného jsem momentálně nemohla udělat, než jenom nabízet podporu.
Taky bych mohla být dobrou roztleskávačkou. Mohla bych prostě povzbuzovat ostatní v tom, co budou dělat. Neměla jsem toho tedy moc, co nabídnout, pokud se ten kouř ze sopky nebo tak něco, dostane až sem. "Nemůžu vám pomoci nijak... Neumím hasit ani nemám potřebnou sílu, abych mohla vodu přinést... No a..." Napadlo mě že bych mohla maximálně říct, že bych to mohla počůrat, ale i v tom byl Erlend lepší než já a navíc se to na dámu úplně neslušelo, aby takhle mluvila. "Ale budu tu s vámi, pokud nevadí," řekla jsem s úsměvem. Raději tu zůstat a podpořit je, než prchnout a nechat je tu. A třeba se to sem ani nedostane. Nemůžeme tušit, kam až bude ta pohroma sahat. Usmála jsem se podporujícím úsměvem na Erlenda a doufala, že mu to třeba dodá trochu naděje a odvahy, protože pokud se sem něco z toho příšerného dostane, bude je obě potřebovat. Jen doufám, že touhle dobrosrdečností nedělám moc velkou chybu.

Mlčící vlk mi byl dobrým společníkem, ale občas by se hodilo, aby promluvil. Začínala jsem z toho, co se dělo na severu, mít strach. Dým mi nevadil, ale pak se ozvala ta rána a oheň. Nebylo mi příjemné být takhle blízko ohnivému peklu. Už jsem jednou něco podobného zažila a příjemné to nebylo, takže bych nejraději vzala tlapky na ramena a utekla, jenomže jsem se bála, že by si můj urychlený odchod pan Pampeliška vyložil špatně. "Moc se vám omlouvám, že je moje společnost trochu roztěkaná, ale?" mluvila jsem potichu a až moc společensky slušně. Bylo to prostě podivné, celé moje chování bylo podivné, ale za to mohl strach, který se kumuloval v mém mozku. Byl neopodstatněný, jako strach z místní Alfy. Mohla bych utéct, kdyby se sem blížilo nějaké nebezpečí. Hádám že ani pan Pampeliška by tu jen tak nestál a nečekal, kdyby měl možnost uprchnout před blížícím se nebezpečím. "Trochu se obávám, že by se to tam mohlo zhoršit a jsem z toho roztěkaná... Navíc ta nebohá zvířátka," pronesla jsem a mírně se mi zachvěl hlas. Nelíbilo se mi to. "Les je asi daleko, ale necítím se tu moc bezpečně, raději bych se přesunula někam jinam..." dodala jsem a očekávala nějakou jeho reakci. Nechtěla jsem působit jako ustrašené vlče, ale zároveň jsem nechtěla zůstávat na místě, které mohlo být nebezpečné. Myšlenka na předčasný odchod mě trochu uklidňovala. Nejradši bych ovšem šla hned.
Mohla bych se tomu postavit a jít to prozkoumat, ale už ne teď. Teď je už moc pozdě na to někam chodit, protože je to moc nebezpečné. Místo bude zalité lávou a ohněm, zvířata a lesy budou hořet. Kouř bude nedýchatelný. Bude to peklo. Vybavila se mi vlastní vzpomínka na hořící les a okolí, jak jsem se brodila ledovou řekou na druhou stranu, abych se zachránila. A jak taky vypadala země po té, co oheň sežral vše, co mu přišlo do cesty. Stromy, zvířata i vlky. Nebyla to příjemná představa. Bylo to odporné, ale nemohla jsem se té vzpomínky zbavit, když už jsem ji jednou měla v hlavě. Koukla jsem na pana Pampelišku, který si musel uvědomit, že se bojím více, než by bylo vhodné v takovéto situaci, ale ono v téhle situaci možná nebylo správné reakce. Spíše spousty různých a různě závažných. Moje pocity rozhodně nebyly pocity, které bych měla jen tak odpálkovat jako neoopodstatněné, ale na druhou stranu jejich razance mne trochu zaskočila, takže jsem se teď rozhlížela po lese a hledala odkud se vyvalí kouř a peklo, které nás bude chtít všechny zkonzumovat. Pohlédla jsem na pana Pampelišku.

Koukala jsem na nově vzniklého pana Pampelišku, který se na mne usmál. "Líbí? Můžu vymyslet jiné, kdyby se náhodou nelíbilo nebo tak," pronesla jsem mírně a potichu. Trochu jsem se bála toho, že jméno odmítne. To byla možná moje nejhorší vlastnost, ta obava z odmítnutí. Neměla jsem odmítnutí ráda, proto jsem si možná tolik věcí o světě zjišťovala, abych nikdy nemohla být za odmítnutnou, protože nemám dostatečné kompetence, zkušenosti nebo znalosti. Proto jsem taky zkoušela spoustu nových věcí a popravdě jsem se v tom i vyžívala. Ráda jsem se dozvídala novinky o světě, který jsem možná ani neznala. Jako o tom moři, vodě co chutná divně, ale je tam příjemně. Musím se tam někdy vydat podívat. "Nevíš kde je moře?" zeptala jsem se pana Pampelišky po chvilce zamyšlení. Tahle moje zvědavost mi nevadilo, nevnímala jsem to jako špatnou vlastnost, ale někdo by mohl. Ono, každý považujeme za špatné něco jiného. Pro někoho by to mohla být moje tichost a snaha nehlučet, pro kterou mne snadno někdo přeslechne a lekne se. Nebo by to mohlo být otravné dotazování na ty nejmenší detaily světa. Jenže pro mne to prostě byl onen strach. Strach, že jednou nebudu dost dobrá... dost chytrá... dost... dosaďte si cokoli. Byla to moje vlastnost, protože tohohle strachu se nedalo zbavit. Byla to nedostatečnost. Tak bych to popsala.
Náhle se ozvala děsivá rána. Bylo to příšerně hlasité a nepříjemné. Pohled jsem upřela k ohnivému peklu, které zuřilo na hoře na severu. "Sopka," pípla jsem jenom potichu, když jsem si všimla, že i pohled pana Pampelišky se upírá stejným směrem. A ještě aby ne, musel by být i hluchý, aby tohle přeslechl a nechalo ho to klidným. Šla bych se tam podívat, ale... Ne, je to moc nebezpečné. Možná až opadne první žár. Chudáci ti, co tam žijí... zvířátka a květinky. Rozesmutnělo mě to. "Teď to tam nebude příjemné," dodala jsem a očka se mi zaleskla slzami.

Sledovala jsem okolí a vlka před sebou a představovala si a představovala. Cítila jsem dým, který mne lechtal v čenichu. Tak na tenhle pach bych si asi nikdy nevšimla. Je moc dráždivý a nepříjemný. Bylo by lepší, kdybych mohla celý den čenichat jen květinkovou vůni. Ach to by bylo příjemné. Jenom čichat květiny. Taková vůně se mi zamlouvala, dokonce jsem ji vnímala, jako tu nejlepší vůni, kterou může jeden cítit. Byla velká škoda, že většina vlků neměla tyhle květinové vůně, ale spíše voněla po lesech nebo jejich plodech. Trochu mne to mrzelo, protože jim to ubíralo na příjemnosti. Na první pohled mě na někom upoutala jeho vůně, nebo možná spíše na první počuch. Prostě jsem se nechala zaujmout tím, jak jeden voněl. Když voněl příjemně byla jsem i já příjemně nalazená do konverzace. A to bylo rozhodně pro všechny příjemnější. Mírně jsem se pousmála na nemluvícího vlka, kterého jsem měla před sebou a jehož vůni jsem ještě úplně neidentifikovala.
Zaměřila jsem se na to, jak bych měla mlčícího vlka oslovovat. Jeho pohyby mi naznačovaly, že je mu to nejspíše jedno, ale to by být nemělo. "Nemělo by ti být jedno, jak tě ostatní oslovují, protože jméno v sobě ukrývá moc. Když známe něčí jméno můžeme ho tím celkem dobře ovládat. Prabába dokonce znala kouzla a poučky o tom, jak někomu způsobit bolest nebo ho přimět jiné milovat i na základě toho, že znal něčí jméno," pronesla jsem vážně a začala si vlka před sebou prohlížet, abych mu mohla předat nějaké jméno. Jeho oči byly pěkné, ale na mne moc prchavé. Měla jsem raději, když měl někdo oči zemité. Žluté, hnědé nebo do zelena. Uklidňoval mne pohled do zemitých očí. Modré na mne působily dojmem, že jeden někam utíká. Neposedně se tetelily jako voda a těkaly z místa na místo jako vítr. Šedé oči, jaké jsem měla já, se mi taky nelíbily. Ani jsem to neuměla vysvětlit, ale bylo to prostě tak. Asi každému se na něm samém něco nelíbí u mě to byly velké tlapky a oči. Podle očí jsem tedy vlka pojmenovávat nechtěla.
Zaměřila jsem se na něco jiného. Jeho kožich byl poměrně hezký. Líbilo se mi, že byla vidět občasná péče, takže nevypadal, že by někde jenom prolézal křoví nebo se válel v bahně. To jsem na vlcích měla opravdu ráda. Nevadila mi ani ta barevná kombinace. Jeho tlapky byly černé, jako by je měl pořád umorousané od bláta, ale bylo vidět, že tím to není. Kresbu na hřbetu a hlavě měl poměrně roztomilou. Ani moc přehnanou ani moc nevýraznou. Prostě tak akorát. Já popravdě nebyla vysazená na barvy. Byla jsem v tomhle ohledu možná jednodušší, ale bylo mi jedno jakým kožichem se jeden honosí, pokud ten kožich byl čistý a upravený a nezapáchal. Zápach byl opravdu něco, přes co bych se nepřenesla asi nikdy. Jeho srst byla hodně nadýchaný a dlouhá, muselo mu být v létě pekelné vedro. A taky to línání, to bych rozhodně nechtěla uklízet. Změna srsti byla náročná i pro mne, ale pro něj to muselo být vyloženě utrpení. Uměla jsem si představit chomáče srsti, jak poletují ve vzduchu a v úkrytu a všude, kde vlk projde. Ani podle srsti jsem ho tedy nechtěla moc pojmenovávat, protože by to mohlo mít špatné konotace.
Jeho stavba těla byla hodně mohutná. Byl vyšší než já, ale nikdy mi nepřišlo, že by se na mne koukal z patra. Na druhou stranu jsem se s ním cítila dost bezpečně, právě díky jeho stavbě těla. Výška nahoru i do stran mu dodávala na nebezpečnosti, takže jsem se nemusela bát cestou sem, že nás někdo napadne. Rozhodně mu ale nemůžu říkat Medvídku, mohl by se urazit nebo by mu to mohlo připadat trapné... Hmm... Přemýšlela jsem o tom, že jeho stavba těla se mi opravdu hodně líbí a možná, že kdybych nebyla v hlavě pořád trochu dítětem, tak bych i řekla, že se mi líbi opravdu hodně moc. Jenže já nikdy nebyla na první krok, ten musel udělat někdo ke mně. Nikdy ne naopak. A tak jsem si ho prohlížela spíše pohledem zaujetí, než chtíče. Musela jsem mu vymyslet nějaké jméno, ale jeho tělo mi nic nenapovídalo. Vůně borůvek, která z něj šla byla spíše vůní jeho smečkového lesa než jeho vlastní. "Mohla bych... Mohla bych ti říkat..." chtěla jsem to doříct, ale pořád mi nic nepřícházelo na mysl. Bylo to zvláštní, ale k tomuhle vlkovi jako by se nic moc nehodilo a pak mě to napadlo. "Co Pan pampeliška?" prohodila jsem s úsměvem. Byl hodný a sluníčkoví, jako pampeliška. Hodilo se to k němu.

Mlčící vlk přikývnul, že tu věc ve vzduchu také cítí, ale já si nebyla úplně jistá tím, že by to bylo něco jako oheň. Možná že bylo, ale smrdělo to trochu divněji. Nakrčila jsem odporem čenich, protože to opravdu zapáchalo nelibě. "Co to asi může být?" položila jsem spíše řečnickou otázku a dostala chuť jít to prozkoumat. Možná bych se tam mohla vydat. Tohle jsem taky měla s mámou společného, tu zvědavost, která mne pořád popoháněla k tomu prozkoumávat nová a nová území, nové a nové věci. Mírně jsem si povzdechla, protože matce by se určitě líbila velkorodina s kterou jsem kočovala po odchodu ze smečky. Škoda, že je nikdy nepotká...
Pohled jsem upřela zpátky na nemluvu. "Jak bych ti vlastně měla říkat?" napadlo mne najednou a otázku jsem položila tak, jak mne napadla. Tedy ne úplně slušně. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Asi máš nějaké jméno, které mi nemůžeš říct, když držíš bobříka mlčení," začala jsem. "Ale nějak ti říkat musím," dodala jsem a kývla razantně hlavou, jako že to je fakt. Kdybych tak mohla nějak zjistit, jak se jmenuje a on nemusel porušit svého bobříka mlčení. Jenomže mne žádný způsob nenapadal. Matka by nejspíše měla více taktu a tak by se ho nenápadně zeptala, ale mě ten její takt a naučená sebekontrola chyběly, takže jsem se na vlka jen trochu soustředěně zamračila, jak jsem se snažila vymyslet odpověď.

//Napadlo mě zkusit druhou otázku na kola, jestli chceš

Oba dva jsme byly značně uvězěni ve svých vlastních myšlenkách, když mne v čenichu trochu zašimralo. Nějaký dým, kouř... "Cítíš to?" zeptala jsem se nesměle a doufala, že nevytrhnu mlčícího vlka z nějakého jeho velkého zamýšlení nebo přelomové myšlenky. Něco tu vyselo ve vzduchu a já popravdě nedokázala identifikovat co.
"Existuje spousta tvorů, kteří jsou našim zrakům zamlženi, protože je vidět nechceme. Moje matka vždy tvrdila, že ten kdo nechce něco vidět nebo slyšet, to neuvidí nebo neuslyší ani kdyby se to dělo přímo před ním," pověděla jsem mu, když se podivně zakroutil ohledně toho jestli zná trylky nebo ne. Nejspíše neznal, ale to neznamenalo, že je nikdy nepotkal. Možná jen nechtěl potkat něco, co by si neuměl vysvětlit. "Možná jen prostě nevíš, že jsi je potkal," dodala jsem. Mohlo to vyznít jako vyčítání, ale já si to tak neuvědomovala. V tomhle ohledu jsem byla hodně po matce. Byla jsem upřímná a nebrala jsem si moc servítek, protože mi nedocházelo, že některá slova mohou zranit více než zuby nebo drápy. Matka mi chyběla stejě jako sestry a bratr. Na otce jsem si občas taky vzpomněla, ale ne tolik jako na matku, které jsem se více podobala.

Němý vlk se snažil, abych se cítila dobře. Byl hodně milý, to jsem musela uznat. Choval se ke mně opravdu hodně hezky, což byla poměrně hezký změna a příjemná. Kráčela jsem po jeho boku nějakou tu chvíli, abych si uvědomovala, že je opravdu hodný. Mírně jsem se na něj usmála, abych mu oplatila jeho vlastní úsměv. Můj narozdíl od toho jeho nebyl tak sebejistý, byl spíše ustrašený a takový nevinný, jako bych se usmívat bála, že mne u toho někdo přistihne a nějak mě potrestá nebo se mi bude smát. Snažil se mi naznačit, že se nemám čeho bát, což mne trochu uklidnilo, ale pořád ve mne hlodala pocit... pocit nebezpečí. Wolfganie mi svým varováním nasadila brouka do hlavy a to nemohl ani sebemilejší úsměv od Erlenda napravit. "Jsem trochu nervózní, protože mne jedna vlčice varovala, že je to tu v kraji nebezpečné a já na to úplně zapomněla, jako bych ani žádné varování nedostala," vysvětlila jsem mu a doufala, že moje obavy alespoň trochu pochopí. Ale už se není čeho bát. Určitě jsem v bezpečí. Ten pocit bezpečí vycházel od Erlenda a já si dokázala představit, že takhle působí na všechny. Uklidňujícím a milým dojmem jako by na ničem a nikom jiném nezáleželo, jenom na vás a vašem pocitu klidu a pohody, tohle se mi na něm hodně líbilo, kromě jeho milosti, která byla všudy přítomná a dodávala na jeho klidném chování a celkové auře.
Jeho oči trochu zamrkaly nebo se mi to možná zdálo, když jsem mluvila o trylkách a mechohubech. "Copak je tady vážně nemáte?" podivila jsem se, protože byl již druhým vlkem, který působil zaraženě když jsem zmínila jméno malých potížistů, kteří se potloukali kraji jako byl tento. Jen jsem doufala, že vlk beze jména nepatří mezi ty, kteří by se nějakým způsobem snaží pochybovat o tom, v co věří ostatní. To mi rozhodně neimponovalo a neměla jsem to ráda. Já měla ráda, když jeden nenabourával víru druhého. Proč? Protože každý měl právo na to věřit tomu, čemu chtěl a co mu přišlo důležité. To bylo na víře to nejdůležitější, možnost věřit čemu chcete a jak chcete, ne to v co nakonec věříte. Měla jsem ráda, když jsem se mohla setkat s jiným názorem, mohla jsem si ho pak prozkoumat a ověřit a podle toho se rozhodnout zda tomu budu sama věřit, ale ani mne nepřináleželo, abych někomu říkala v co má nebo nemá věřit. Pohlédla jsem proto na mlčícího vlka a snažila se z jeho reakce vydedukovat, zda mne odsuzuje za moje přesvědčení nebo ne. A i kdyby byl malověrný, tak je to jedno, protože trylky skutečně existují. Byla jsem o tom bytostně přesvědčená.
Můj smutek ze ztráty sestry a vlastně obou sester, když jsem se nad tím tak zamyslela, vedl k tomu, že se mlčící vlk zvedl a mírně do mě drcnul čenichem. Normální vlčice by možná ucukla, jenomže já nebyla tak úplně normální. Byla jsem zvyklá se tulit pod měsíčním světlem s tlupou nemytých zablešenců, stejně jako jsem si kdysi zvykla vylehávat na kožešinách jen v přítomnosti sester a matky. Takže jsem se neodtáhla ani neucukla, jen jsem se mírně zavrtěla blahem, protože mi kontakt s ostatními vlky chyběl. No a nebyla bych to já, kdybych se neodhodlala mlčícího vlka obejmout krkem. Krční objetí bylo jedno z mých nejoblíbenějších. Pokud bych někdy s někým chtěla být musel by mít rád objímání a mazlení, protože jinak by to se mnou dlouho nevydržel. Já byla kontaktní.

Nebyla jsem si vůbec jistá tím, proč tady tak postáváme. Nebylo to bezpečné. Nebo já se spíše obávala, že by to mohlo být nebezpečné. Vlk, který hrál bobříka mlčení, si lehl na zem a koukal na mne, jako bych byla kus šunky nebo tak něco. Byla jsem vnímavá k energii okolí, takže mi došlo, že ho něco trápí, ale nedokázala jsem přesně určit, co. "Copak se děje?" zeptala jsem se po chvilce a taky si sedla. Nervozita mne nepřecházela. Jediné, co jsem si uvědomovala, že jsem na cizím území s cizím vlkem a ještě k tomu tu může být nebezpečná Alfa nebo tak někdo. Pohledem jsem tedy trochu nervózně těkala po okolí.
"Hledám sestru," začala jsem s trochou toho elánu, jako bych se snažila mluvením dostat z vlastní nervozity a přemluvit sebe samu, že všechno bude v pořádku, jen když budu dál mluvit. "Byla starší než já, ale jenom o kousek. Možná proto, že byla starší, jsem se k ní tolik upla a tak mne mrzelo, když odešla..." povzdechla jsem si. "Možná bys ji mohl znát, jmenuje se Ellë, ale je možné, že už si změnila jméno, protože tenkrát když odcházela nechtěla mít s rodinou nic moc společného. Byla to moje největší přítelkyně, všechno jsme dělaly spolu," mluvila jsem potichu, jako bych se bála, že kdybych zvýšila hlas, tak že němého vlka vyplaším nebo že zaplaším tu pěknou vzpomínku, kterou jsem na sestru měla. "Cynthia, to je moje mladší sestra, ta byla hodně průbojná, takže se k nám moc nehlásila, ale Ellë a já jsme byly takové spíše pohodářky. Moc jsem si užívaly, že můžeme ostatním pomáhat nebo se jen tak bavit s ostatními. Byla tou nejlepší sestrou, jakou by si jeden mohl přát. Škoda, že odešla tak brzo a škoda, že jsem nešla s ní. Mohly jsme si užívat společné putování... Ale to bych pak asi nepotkala kočovnou rodinku a Prabábu a nedozvěděla bych se toho tolik o trylkách a měchohlubech. Asi je pravdou, že na každé situaci něco je a něco si z ní můžeme odnést," pronášela jsem pořád dál a dál proud slov, který leč tichý, naznačoval že jsem nervózní a že mi na území smečky nění moc příjemně.
Vzpomínka na sestru mne ovšem trochu uklidňovala. Ellë byla dokonalou sestrou, dokonalým vzorem, který by ve svém životě chtěl asi každý. Byla prostě perfektní. Neměla jedinou vadu, kterou bych jí snad mohla vyčítat. Pasovala ke mně svou výřečností a rozhodností. Já byla tichá a nevýrazná, ona to všechno odtáhla za nás za obě. A jak moc jsme měly rády naši maminku. Ellë mi moc chyběla a bylo to znát nejen z mého hlasu, ale i výrazu a posedu. Působila jsem schlíple a sesunutě. Jako malá hromádka než jako vlčice.

//Mahtae

Trochu mě přechod hranice na smečkové území děsil. Bylo to takové nepopsatelně nepříjemné. Netušila jsem úplně proč, ale něco mi napovídalo, že bych neměla být úplně v klidu. Už jednou jsem takhle vkročila na území smečky, sama a měla jsem štěstí. Teď bych měla být více v klidu, protože mě doprovázel člen smečky, ale byla jsem pořád taková rozrušená.
Bála jsem se toho, že tuhle smečku by mohl vést někdo odporný, někdo zlý a zkažený. Co když ten vlk je nemluvný ne proto, že by sám chtěl nebo že by mluvit prostě nemohl z nějaké přirozené příčiny, ale proto že mu jeho Alfa vytrhla jazyk nebo tak? Prohlédla jsem si vlkovi tlamu, ale vypadala normálně. Z venku bych stejně asi nic moc nepoznala. Představovala jsem si Alfu, který nebo která, tyranizuje svoje členy smečky jen proto, že nečiní to, co si od nich žádal nebo žádala. Rozhodně by nebylo příjemné tam žít, ale jeden by nemohl ani odejít. Vládla by tam přísnost a disciplína. A co když pak takový Alfa nebo taková Alfa nebo dokonce kdyby to byl pár, tak by mohli využívat takových jako jsem já... Možná jsem sem neměla chodit. Třeba používaj právě tohohle němého vlka k tomu, aby sem vodil další a další oběti, které už nebudou moci nikdy odejít. Všude by byl jenom strach a někdo by dohlížel, aby každý dělal to co má a nemohl nikdy odejít. Vlci by neměli svobodnou vůli nebo vlastní životy... Mírně jsem se přikrčila a rozhlížela se kolem, jako by na mě odkudkoli mohl skočit temný stín a sežrat mne.
Jenže nikdo se od nikud nevynořil ani po mne neskákal. Všechno bylo v naprostém klidu, ale tahle myšlenka zlé Alfy se mne ne a ne pustit. Jestli v téhle zemi fungují ty jejich magie, které zmiňovala Wolfganie, pak by je určitě mohla tahle Alfa zneužívat, aby si podrobila úplně všechny. Mohl by magii použít a prostě vám nařídit dělat cokoli, třeba i taková magie je.. nebo ne... doufám že není...A ti co by ji poslouchali dobrovolně by na tom byli lépe než ostatní, dělali by nad nimi dohled a mohli by jim i nezávazně ubližovat. Co když před tímhle mne varovala Wolfganie? Co když je to právě tahle smečka, kam jsem neměla chodit? "Možná... možná bych neměla překážet a jít.. a..." řekla jsem trochu vyplašeným a tichým tónem, protože se mi prostě chtělo utéct. Ale tlapky mne neposlouchaly. Místo toho, abych odešla jsem pořád následovala vlka před sebou tam, kam mne chtěl zavést.

Přešla jsem do pomalejšího tempa a kráčela po boku němého vlka. Trochu jsem za ním zaostávala, protože jsem se ztrácela ve svých vlastních myšlenkách a slovech. Netušila jsem, jestli se mi někdy podaří někam patřit tak, jako se mi to podařilo u mé kočovné náhradní rodiny. Asi už nepodaří. Trochu mne to zamrzelo a to mne přinutilo se stáhnout do svého nitra. Nebyla jsem ukecaná, jen jsem ráda rozebírala věci o kterých jsem něco věděla, nebo které ve mne zbuzovaly nějaký zájem. Momentálně to byla řeč o smečkách. Ale z řeči jsem přešla do vlastní hlavy.
Jaké by to asi bylo mít vlastní smečku. Přeci jenom to mělo být mým osudem jednu dobu. Měla jsem se stát tou hlavní, tou která bude o všem rozhodovat a která naši smečku povede, než jsem se rozhodla, že to nezvládnu, že toho nejsem prostě hodná. Kdyby sestra neodešla, nemusela bych před tou volbou stát a třeba bych i zůstala v rodné smečce a pomáhala ji sestře měnit. Byla by to smečka, která by odpovídala našemu obrazu. Ve všech bych se snažila podporovat jejich zájmy a jejich nadání. Pokud by byl někdo dobrým lovcem, proč honenechat lovit. Jenom proto, že je moc mladý? Nebo pro to, že se nenarodil správným rodičům? Hloupost. Pokud někdo něco umí měl by to dělat ku prospěchu ostatních. Taky bych asi zavedla nějaké ty vyšší příděli pro vlčice, které se staraly o vlčata. To mi vždy přišlo zvláštní.... Vychovávají další generaci, ale na žebříčku jsou poměrně nízko. Po nich jedli už jenom vlci bez funkce, postavení a omegy. To bych taky zrušila. Postavení omegy mi přijde naprosto zbytečné, proč někoho trestat, ale nechávat ho ve smečce. Proč mu nedat šanci.
Omega k ničemu nikdy nemohla, takže se není čemu divit, že většina vlků na téhle pozici pak přestala snažit cokoli zlepšit. Bylo by nejlepší takovou pozici ve smečce vůbec nemít. Prostě a jednodušše bych se jí nejraději zrušila, kdyby bylo po mém a ne po tom, co chtějí ostatní. Jenomže ostatním se vždy líbilo nějak trestat ať už sebráním funkce nebo snížením pozice, ale vždyť z chyb se jeden může v klidu poučit. Mírně jsem nakrčila čenich a zaměřila se na svou chůzi. Mířili jsme blíže k lesu a já začínala být trochu nervózní. Nebála jsem se toho, že by mne vlk vedl do nějaké pasti, tak moc jsem byla důvěřivá, ale spíše, že bych mohla někomu nevyhovovat. Pokud to byl opravdu jeho les a jeho smečka, mohla bych někomu překážet. To bych ve smečce taky chtěla předělat. Ráda bych tuláky vítala. Většina potulných vlků může přinést novinky ze světa nebo zajímavosti, které někde slyšeli. Hodně z nich má taky zkušenosti, které bychom mohli využít a pak bychom byli moudřejší a lepší smečka než před tím. Každý tulák by mohl využít speciálního prostranství, kde by mohli přespat, lovit a případně se setkávat se členy smečky, no a když by chtěli mohli by zůstat. Výměnou za naše přístřeší by se s námi prostě podělili o svůj životní příběh a všechno, co se k tomu pojí. Mírně jsem se usmála, protože ta představa se mi vážně líbila. Jenomže pak jsem si uvěodmila, že tohle jsem odmítla a měla jsem k tomu několik důvodů. A to dobrých důvodů.
Prvně jsem nebyla dobrý vůdce. Neměla jsem na to povahu. Nedokázala bych dělat složitá nebo až moc těžká rozhodnutí, prostě bych jenom tak nějak fungovala a chtěla, aby se všichni měli rádi, ale i mě přišlo, že to je trochu utopije. Nikdo nemá rád všechny, každý si s někým nesedne. Jenže jak bych rozhodla v případě nějakého sporu nebo hádky? Nedokázala bych to. Nebyla jsem dostatečně rozhodná a připravená na to někomu ukazovat správnou cestu.
Za druhé jsem neměla na vůdcovství tu správnou konstrukci. Nebyla jsem dostatečně hlučná. Nikdo si mě nevšímal a jako Alfa bych tak nebudila dostatečný respekt. Většina vlků by mne jednodušší přehlédla nebo by mne ani nepostřehli, kdybych mluvila a to se u Alfy rozhodně nemůže stávat.
No a v neposlední řadě bych to ani dělat nechtěla. Nemohla bych rozhodovat o tom, kdo bude výše postavený než někdo jiný, když si to zaslouží všichni. A bylo mi jasné, že kdybych zrušila rozdělení na postavení, někdo by si to vyložil špatně a stejně by si uzurpoval moc nebo kořist pro sebe až by z toho vznikl nějaký ten spor. A toho jsem se bála. Proto jsem odešla. Protože bych nebyla dobrý vůdce. A je to tak dobře, že nemám vlastní smečku. Sama bych to nezvládla. Kráčela jsem za vlkem přímo do jeho lesa a doufala, že v jejich smečce vládne Alfa, která si to zalsouží a která k tomu má všechny předpoklady.

//Borůvkový les

Vlk ukázal tlapkou směrem k lesu, který jak jsem pochopila patřil jeho smečce. "To mě zvete na návštěvu?" zašeptala jsem do ticha trochu zaskočeně. Nikdo mne ještě k sobě domů nezval, takže jsem popravdě ani netušila, jak bych měla reagovat. S Vlkem jsem si sice nemohla moc dobře popovídat, ale podle toho jak reagoval to byl slušný a milý vlk. Nechtěla jsem ho tedy nějak urazit, takže jsem pokývla hlavou v souhlasu, že s ním určitě půjdu. "Půjdu ráda, ale jenom pokud to nebude někomu vadit, nerada bych překážela," dodala jsem s pohledem na svoje tlapky. Kožich mi už celkem proschnul, takže jsem alespoň věděla, že jim nezadělám území nějakou vodou a že nebudu nepříjemně zapáchat jako mokrý pes. I tak jsem ovšem věděla, že bych překážet někomu mohla.
Pomalu jsem se zvedla a vykročila směrem k lesu, který byl nedaleko. "Víte, zajímalo by mne proč jste se k téhle smečce přidal... Proč vlastně vůbec tvoříme smečky," zamýšlela jsem se nahlas, aniž bych pokládala nějakou otázku. "Neberte to nějak zle nebo tak, jen mě to napadlo," dodala jsem rychle a pohlédla na něj, jako bych mohla způsobit nějaké nenávratné škody svými slovy. "Asi bych to měla trochu vysvětlit. Víte... když jsem odešla ze své rodné smečky, tak jsem se dostala do určitého rodinného společenství. Tedy těsně po odchodu jsem se toulala, ale to mi moc nevyhovovalo. Pak jsem narazila na jednu větší skupinu vlků. Nebyla to smečka, protože neměli území, o které by se starali a které by patřilo jenom jim. Mylsím, že proto se hodně vlků dá do smečky, aby měli nějaké místo, které je jenom jejich a které mohou nazývat domovem..." Začala jsem mu vysvětlovat svůj vlastní příběh a při tom jsem přemýšlela o smečkách celekově. Doufala jsem jenom, že ho tímhle nenudím. "No a pak jsem narazila na tuhle zvláštní skupinu. Byli jedna velká rodina. Matky a otcové, strýčkové, tetičky, prabába, spousta vlčat, která patřila nikomu a všem. Bylo to příjemné a uvolněné. Každý pomáhal každému, večer se pořádali velké hositiny, kde se vylo a zpívalo. Vyprávěly se příběhy a historky, zážitky a zkušenosti. Bylo to naprosto jiné než moje smečka, ze které jsem pocházela. Takové přirozené a klidné. Líbilo se mi to..." pronesla jsem zasněným hlasem a bylo poznat, že jsem více ve vzpomínkách než v realitě. "Nevím proč, ale přijde mi že smečky vznikly původně taky z tohohle důvodu. Z toho pocitu klidu a harmonie. Společného soužití, které nás naplňuje a které nám definuje domov, ale postupem času z něj tohle všechno vymizelo. Teď jsou smečky jen samé povinnosti a samé starosti, nebo tak mi to aspoň přijde... Nerada bych se nějak dotkla vaší smečky, třeba to tam máte úplně jinak," dodala jsem a trochu se propleskla v duchu, že jsem nedržela tlamu. Tahle slova ho mohla urazit, ale já si to v prvním okamžiku, když jsem je vyslovila neuvědomovala.

Vlk kývl, že je součástí smečky. Pak hlavou ukázal k lesu, který byl nedaleko. "Zajímalo by mě, jak to v takové smečce chodí," pronesla jsem trochu zaujatě. Součástí smečky jsem být nechtěla, ale zajímalo mne prostě jak to tu chodí. "Já jsem dlouho v pořádné smečce nebyla, vlastně jsem byla jenom v jedné, v té kde jsem se narodila," rozhodla jsem se podělit o pár informací, ze své minulosti, abych mu trochu přiblížila proč se ptám. "U nás to bylo poměrně v pořádku, hezky rozdělené a tak, ale moc si to nevybavuju do detailu, tak mě jen zajímá, jaké to je tady. Jestli se mám třeba na něco specifického připravit," dodávala jsem ještě než mi to došlo. "Ale ty mi toho asi moc neřekneš co," pousmála jsem se s klidem, který ke mně prostě patřil. Nebylo to obvinění nebo tak něco, bylo to prosté prohlášení.
Ve smečce by to mohlo být zajímavé, ale záleží jaké smečky tu jsou. POkud takové jako a moje, tak by to nemuselo být špatné. Mohlo by to hezky klapat a všichni by si pomáhali, ale to záleží na tom, jaké smečky tu jsou... Wolfganiie měla hezkou smečku, ale celkem prázdnou. Mohlo by to být moc prázdné ve smečce? Nebo na druhou stranu moc plné...

Užívala jsem si klidnou a chladnou vodu, která působila velice přívětivým dojmem na mou kůži, ale i na moje nervy. S úsměvem jsem pohlédla na vlka. Byl to dobrý nápad jít se trochu vykoupat. Pak vlk začal mířit ke břehu, já se ještě rozhodla trochu cachtat. Nechtělo se mi hned ven z řeky, takže jsem se líně převalovala ve vodě, než jsem se taky rozhodla vylézt ven. Vlk se zrovna otřepával, což mi nevadilo, byla jsem pořád ve vodě, takže těch pár kapek, co na mne dopadlo nebylo vůbec na škodu. Pomalu jsem vylezla ven z vody a udělala několik kroků stranou, abych se mohla oklepat bez hrozby, že nahodím svého nového známého. Oklepala jsem se lehce a pomalu, abych se zbavila všech kapiček vody, než jsem udělala pár kroků zpátky a posadila se na zem.
Teď začala fáze schnutí. "Jsi členem nějaké smečky?" zeptala jsem se potichu. Bylo to takové příjemné konverzační téma, nebo mi to tak aspoň přišlo. Navíc by bylo dobré vědět, jestli je vlk předemnou také tulákem nebo jestli někde bydlí trvale. Mohla bych se tak dozvědět, kde jsou ty smečky, kterým se mám vyhnout. Sama jsem do žádné smečky nepatřila a ani jsem netušila, zda bych do nějaké patřit chtěla.

Vlk, jehož jméno zůstávalo hádankou se náhle podival, nakolnil hlavu a mírně se usml. Asi byl také ztracen ve svých myšlenkách. Stejně jako já. Úsměv jsem mu oplatila a sledovala jeho další počínání. Vyrazil k vodě, což mne mírně znervózňovalo, protože jsem si myslela, že chce bez rozloučení odejít, ale naštěstí tomu nebylo tak. Usmála jsem se na něj znovu, když jsem si uvědomila, že si chce zaplavat. Bylo příjemné teplo a já si řekla proč pak ne. Navíc jsem si chtěla i trochu dočistit kožich, tak proč téhle příležitosti nevyužít naplno. "Já... Moc dobře plavat neumím, tak se omlouvám, pokud tě postříkám nebo tak," prohodila jsem nesměle a velice potichu. Bála jsem se, že by se urazil nebo tak, kdybych na něj našplouchala vodu, ale já si popravdě nemohla pomoct. Můj styl plavání byl prostě až moc... no měl až moc velký rozptyl vody.
Přišla jsem pomalu ke břehu a pomalu se začala vnořovat do vody. Bylo to opravdu příjemné. Chladná voda odnesla některé nedostatky v mém kožichu a zároven mne hezky ochladila. "Je to příjemné," pronesla jsem zasněně a odlepila tlapky od dna. Chvíli jsem se nechala unášet proudem, chvilku jsem zase plavala proti němu. Voda se táhla a líně převalovala, takže jsem nemusela vynakládat moc sil.

Být ve společnosti někoho, kdo nemluvil mělo spoustu výhod, ale zároveň i spoustu nevýhod. Musela jsem seznat, že na nějaké promyšlenější nebo hlubokomyslnější debaty, to nejspíše nebude. Ráda bych si s ním povídala, protože vypadal mile, ale nemohla jsem se přenést přes to, že mi mohl jenom kývnout nebo zavrtět hlavou v odpovědi. Zajímalo by mne, na co myslel nebo co ho ohledně magií a naší předešlé konverzace napadalo, ale nebyla jsem schopná jeho náznakům plně porozumět.
Napadalo mne spousty otázek, na co bych se ho mohla zeptat, protože vypadal, že tady strávil už nějaký ten čas. Zajímalo by mě třeba kolik toho ví o magiích a odkud se berou. Moje teorie o tom, že magie se tu přenáší mezi vlky nějakým kontaktem byla poměrně silná, ale i tak jsem ji neměla ověřenou. Věděla jsem od Wolfganie, že všechno je tu napojeno magií, a to tedy odpovídalo kontaktu s vlky. Navíc pokud jsem to dobře pochopila, naznačila, že i já bych mohla nějakou v sobě objevit. Ale to nejspíše, až tu budu dostatečně dlouho. Musím být v kontaktu s více vlky a procházet se místy, kde se prochází oni a třeba pak na mě nějaký ten magický bacil skočí. Když jsem nad tím tak přemýšlela dávalo by to smysl. Magie jako nějaký virus, co se šíří vzduchem.
Z toho, co říkala Wolfganie, bylo těch magií více. Takže muselo být i více různých virů, které vedly k rozšíření různých magií mezi vlčí populaci. Navíc se tím vysvětluje i to, proč magie neovládá zvěř. Třeba nemůžou chytit stejnou magickou nemoc jako vlci. Ryba přece nechytne vlčí nachlazení a zajíc neumře na vlčí mor. Všechno to dávalo komplexně smysl víc a víc, jak jsem nad tím uvažovala. Pokud někdo ovládal více magií znamenalo to prostě a jednoduše, že měl v sobě více různých druhů virů magie, které jeho tělo okupovaly. A pokud je v nějaké magii hodně dobrý, tak je to rozhodně ten virus, co napadl jeho tělo jako první. Musel to být virus, který nemusel s žádným jiným zápasit uvnitř vlčího těla, takže jednoduše mohl převzít nadvládu. A proto jsou vlci silnější v určité magii a v jiné zase ne… pokud to tedy nefunguje, jako třeba když někdo rychle běhá nebo tak, že je prostě hodně rychlý a pracuje na tom, aby se zlepšil.
Teorie s tím, že magie je vlastně onemocnění, které napadne vlčí organismus se mi postupně rozvíjela v mysli. Opravdu byla ovšem škoda, že jsem tohle nemohla s nikým probrat. Můj společník nemluvil a Wolfganie bych se asi stejně nezeptala. Přišla mi moc citlivá, tak jako já. A já navíc netušila, co za smutné věci se pořádně u nich stalo a co když je způsobila magie nebo někdo s magií, což by vysvětlovalo, proč mne tolik varovala před cizími vlky nebo před jinými smečkami a vlky s magií. Co když jim opravdu někdo ublížil magií tak moc, že se jí začali obávat. Mírně jsem se otřásla nad tím, že by někdo měl až tak velkou moc, že by mohl vyděsit vlky ve smečce, co by pak dělali tuláci?
Náhle se mi v mysli objevila další otázka. Pokud je ovšem magie jako virus, který se šíří mezi vlky, napadá je… Nemohla bych se tím pádem magickým virem taky nakazit? Věc, která mne do teď nenapadla, se náhle stávala skutečností a já netušila, co si o tom myslet. Chci vůbec nějakou magii ovládat? Nebo nechci? A co když si mne vybere nějaká zákeřná magie, která mi nebude k užitku ani prospěchu. Pak ji nebudu používat. Prostě se rozhodnu a bude to… Ale co když je magie jako zákeřný virus, který vás zevnitř požírá a nakonec vás donutí ji použít? Moje hlava jela na plné obrátky a já si procházela všechny možné i nemožné scénáře. Na chvilku jsem se nadechla a zadržela dech s pohledem upřeným na vlka před sebou[. Pak jsem ovšem vydechla, protože mi došlo, jak bláznivé to je. [mysl]Nemůžu přece zadržovat dech napořád. Budu muset prostě vydržet a uvidím, jak se to celé vyvine. Třeba jsem proti viru magie imunní a nic se mi nestane.[/mysl] A nebo bych se mohla vyhýbat ostatním vlkům, abych zaručila, že se nenakazím a žádnou magii tak nezískám, ale to bych rovnou mohla z tohohle kraje odejít, pokud bych měla žít v naprosté izolaci, jen proto, že se bojím magické nákazy.
Mírně jsem si odfrkla a usmála se trochu křečovitě na svého nového známého. Nechtěla jsem, aby se cítil špatně, ale na druhou stranu jsem měla někde v koutku mysli ukryté, že od nynějška každý vlk může být přenašečem magického viru a měla bych se jich trochu stranit. Ne, nesmím podléhat nějakému strachu, dokud si všechno neověřím. Nejprve zjistím, jak se to tu s těmi magiemi pořádně má a pak to budu řešit. Nitrem se mi rozlil úlevný pocit.