Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//přes poušť Tenebrae
Kráčela jsem v popředí naší dvoučlenné skupiny. Bylo to hezké se pro změnu procházet a nemuset nic řešit. Čím blíže jsme byli k moři tím větší bylo teplo. Dokonce bylo takové, že nebyl skoro žádný sníh. Uviděla jsem hory před námi a rozhodla se vystoupat až nahoru. Když se porozhlédneme, tak musíme najít nějaký úkryt, takový jsem měla aspoň plán. Nebo se nám podaří lokalizovat to, kde přesně jsem. „Alespoň tu není taková zima, co,“ pronesla jsem potichu, ale snažila jsem se působit odhodlaně a radostně, i když naše počíná nebylo úplně radostné. Výstup byl celkem náročný. Karoe se semnou pustila do přátelského tlachání, což mi nijak nevadilo. „Pocházím ze smečky, která se zde nenachází. Popravdě je odsud opravdu hodně daleko. Musela jsem celkem putovat, abych se sem dostala,“ pronesla jsem a pustila se tím tak do vyprávění, které možná bude obsáhlejší než jaké ode mne mladá vlčice čekala. „Moji rodiče byli vedoucím párem oné smečky a já a moji sourozenci, jsme byli jejich vlčata. Samozřejmě to znamenalo, že jsme měli nějakou výchovu, trochu jinou než vlčata běžně. Taky to znamenalo, že budeme muset po rodičích nastoupit a vládnout smečce, jenže já ani moje starší sestra jsme se na to necítily a odešly jsme. Každá zvlášť,“ povzdechla jsem si při poslední větě, protože mě pořád trápilo, že tu není sestra se mnou. Thia nikdy nemohla nahradit mou starší sestru v mém srdci. Každá měla svoje specifické místo. „Pak jsem žila s jednou poměrně zajímavou skupinkou,“ dodala jsem, abych navázala na své vyprávění, ale pak mi došlo, že bych ji svým životem mohla nudit nebo otravovat a tak jsem mluvit přestala. “Nenudím tě tím?“ zeptala jsem se nakonec a pak se podívala pod nás. Byly jsme skoro na vrcholku hory. Bylo tu chladněji, ale rozhodně ne taková zima jako u řeky. Sněhu tu bylo pomálu a já se posadila kousek od něj. Tlapkou jsem začala shromažďovat sníh a začala z něj tvořit podivnou skulpturu. Postupně začínala dostávat podobu poměrně staré vlčice, které pajdala jedna noha. Těžko říct, jestli to byl odraz reality, umělecký záměr poukazující na její stáří nebo prostě jenom nevhodnost materiálu, který mi pod tlapkami tál. Prabába ze sněhu si nebyla vůbec podobná, ale mě to stejně vykouzlilo úsměv na tváři. Chyběla mi.
Pohlédla jsem od své sochy na Karoe. „Ty si pamatuješ, jaká zima tu byla loni? Asi jsi starší, než jsem si myslela,“ pronesla jsem potichu a možná trochu drze. “Kolik ti vůbec je?“ dodala jsem a svou vlastní neomalenost, jsem si skoro vůbec neuvědomovala. A i kdybych si ji uvědomovala, nejspíše by mi to bylo jedno. Poznání bylo mnohem důležitější než nějaké city.

Prohlížela jsem si vlčici, která mi dělala nově společnost. Viděla jsem, že se sama dobrala k vodě a poukoušela se lovit. Mírně jsem nakrčila čenich a pustila se do vlastního jídla. Před tím, ale musel proběhnout můj vlastní rytuál. "Děkuji ti za pokrm, který jsi mi tak nabídla rybku a slibuji, že tvého daru využiji," pošeptala jsem rybce se zavřenýma ušima. Rybu jsem snědla tedy celou, když Karoe nereagovala na mou nabídku kusu ryby. Tak trochu jsem doufala, že si sama nějakou uloví, když se tak odhodlaně vydala k řece. Ryba byla vážně dobrá, možná to bylo způsobeno tím, že jsem začínala mít hlad. Byla jsem ráda, že se mi rybu podařilo ulovit, ale komu by se to nepodařilo když byl značnou část vlastního života závislý na vlstním lovením, aby přežil.
Když jsem se najedla a zvedla hlavu od ryby všimla jsem si, že Karoe žádnou neulovila. "Nemáte hlad?" zeptala jsem se jí starostlivě. Kdyby chtěla, dala bych jí kus své ryby, ale ta už byla na dně mého žaludku, takže jsem jí maximálně mohla nabídnout ulovení nějaké jiné. Sice by mi byla zima, ale přece nenechám vlčici hladovět. Kdo ví kdy naposledy jedla? Musela jsem, ale řešit i vlastní nedostatky, jako třeba to, že když se znovu pustím do vody, tak pravděpodobně můj kožich moc neocení tu zimu. Musela bych se někde zahřát, ale kde... I když jsme byli na jihu, pořád tu byla celkem zima, ale aspoň už se mi v kožichu neusazoval sníh. Bála jsem se, že kdyby nějak silně chumelilo, tak bych promrzla až na kost. Tady na jihu ovšem sněhu moc nebylo, což bylo dobře. Měla jsem poměrně špatně připravenou srst na zimní období. Ne že bych úplně promrzala, díky barvě jsem chytala aspoň trochu toho světla a tepla do kožichu, ale rozhodně to nebylo nic extra příjemného.
Karoe se rozhodla, že můžeme vyrazit na jih. Přešlápla jsem z tlapky na tlapku a rozhodla se vyrazit směrem, odkud mi přišlo, že přichází nejvíce tepla. Doufala jsem, že když se nám podaří dojít společně podél řeky do teplejších míst, tak budeme mít možnost najít nějaký úkryt. Hlavní ovšem bylo, že jsem tím směrem viděla hory a doufala jsem, že závětří bude příjemnějším prostorem a taky, že se nám podaří najít nějakou jeskyni. Ve zmrzlém sněhu bych rozhodně nechtěla kopat noru. Jeskyně by byla mnohem vhodnější a bezpečnější. I kdybychom se náhodou někde zapomněli a vchod zasněžil, z jeskyně se bude dostávat snadněji, než z nory. Rozešla jsem se tedy tam, kde jsem čekala nějakou tu záchranu před větrem a zimou.

//Konec světa přes poušť... nemám šajnu proč to jde, ale očividně jde

//kapr

Voda v řece byla ledová, ale já začínala mít trochu hlad. Odtáhla jsem se proto od okraje, ze kterého bych mohla snadno sletět a otočila se směrem k řece. Nadešel čas pořádně se najíst. Karoe byla dobrou společnicí a já se rozhodla, že se s ní o jídlo podělím, pokud se mi podaří něco ulovit. Sedla jsem si na břeh a začala lovit. "Thia je rozhodně... něco," pronesla jsem se zasmáním v hlase, protože pokud něco moje sestra byla, tak rozhodně výjmečného. Nehodlala jsem ji pomlouvat, ale občas byla prostě číslo. Takové číslo, které se nebylo schopno zastavit před nikým a před ničím, když už musela. Tlapkou jsem zamířila nad hladinu ledové vody a zapátrala po nějakém tom těle ryby, která by se mohla dostat na můj jídelníček. Abych pravdu řekla, obávala jsem se, že nic neulovím, takže jsem se předem pořádně soustředila. Chtěla jsem chytit na první dobrou, abych už tlapku do ledové vody pokládat nemusela. Bylo by možná jednodušší ulovit někde něco jiného, ale kručení žaludku mi napovídalo, že bych sebou s hledáním potravy měla hodit. Když jsem Rybákovi nabídla půlku své ryby, nečekala jsem, že mi tak rychle zase vyhládne. Zahlédla jsem šupinky jednoho z kaprů nebo co to bylo, který se pokusil nadechnout v řece lahodného kyslíku. A mrsk. Moje tlapka zaplula pod hladinu rychleji, než bylo možné postřehnout. Vytáhla jsem tlapku ven a v drápech měla nadějný úlovek. S úsměvem jsem rybku položila na zem.
Byla jsem ráda, že nebudu muset hladovět a že mi tím pádem půjde hledání úkrytu o to lépe. Karoe o své rodině moc nemluvila a já ji asi ani nehodlala nic vyvracet nebo rozpovídávat. Pokud jeden o něčem nechtěl mluvit, pro mne za mne, nemusel. Pohlédla jsem na rybu a chtěla se pustit do jídla, ale pak jsem se rozhodla, že nejprve rybu mezi tlapkami roztrhnu na dva skoro stejně velké díly. "Chcete?" nabídla jsem půlku ryby Karoe a pak se pustila do toho svého zbytku. Bylo mi celkem fuk, jestli si vlčice vezme nebo nevezme. Ale moje vychování a způsoby mne nutili jí prostě a jednoduše nabídnout kus. A lepší ho nabídnout teď než ho oslintat... Jak já nesnáším dojídání jídla po jiných. Mírně jsem nakrčila čenich a pokračovala v jídle, kterého jsem sice měla jen půl, ale za to bylo lahodné. Mrskla jsem ocasem a usmála se na Karoe. Najednené se mi všechno zdálo lepší. "Ráda bych zkusila vyrazit do těch hor na jihu, co myslíte?" navrhla jsem a zvedla se ze země. Oklepala jsem si z kožichu sníh a zesmutněla, že už mi kožíšek nevoní po květinách, jako každé jaro a léto. Mrzelo mne to, ale co se dalo dělat. Pomalým krokem jsem vykročila směrem k horám, které se tyčily v dálce.

//Ohnivé jezero přes Plamínek
- vodopád

Kráčela jsem kolem řeky a naslouchala Karoe, která přirovnávala svého přítele k větru. "Ten zní jako hodně zajímavý vlk," podotkla jsem. Trochu jsem mladou vlčici podezírala, že se do vlka zamilovala, protože o něm opravdu básnila. Nechtěla jsem se ovšem do téhle konverzace pouštět, protože jsem Karoe moc dobře neznala, abych se ptala na něco takhle osobního. Bála jsem se, aby se třeba neurazila. Kdyby odešla, musela bych cestovat sama a to se mi rozhodně nechtělo. Mohla bych se jí zeptat později, až budeme někde vzdáleněji a budeme se lípe znát... Svou zvědavost jsem tedy uchlácholila tím, že se zeptám až nadejde nějaký lepší čas. Všechno mělo správné místo a správný čas, ten se najde i pro tuto konverzaci, ale teď ten čas ještě nenastal. "Ladovská zima... taková ta pohádková zima, nebo jak to vysvětlit," nedokázala jsem najít ta správná slova, abych jí to vysvětlila.
Karoe se ptala na mou sestru. Odsouhlasila to, co jsem už věděla, že tohle místo vlky mění. "Řekla bych, že k lepšímu, ale kdo ví... Nemusí to tak sama vnímat, ale našla tu rodinu a přátele, možná i štěstí... doufám v to," pronesla jsem potichu, skoro až šeptem. Nefoukal vítr a teplota byla poměrně dobrá, ale pořád bych chtěla najít nějaké teplejší místo. Konečně jsem mohla užívat si pohody a klidu. Jenže to nešlo na dlouho a hledání příbytku bylo o to důležitější.
Pokračovala jsem po proudu řeky a uvědomovala si, že teplo není větší, než kde jinde. Možná, že zimě se opravdu nedá vyhnout. "Možná že bychom měly změnit trochu směr," pronesla jsem potichu a pak se zastavila. Kousek před námi byla krásná ledová stěna. Přepadávala tam voda dolů do moře. Stála jsem tam, jako přikovaná. Byla jsem ráda, že jsem sem došly, protože tohle byla opravdová nádhera. Udělala jsem několik kroků směrem k okraji, abych se mohla na tu nádhernu plně podívat. Váhavě jsem se rozhlížela nad okrajem. Kdyby do mne někdo strčil, asi bych přepadla a spadla dolů. Bylo to tu opravdu nádherné. Ještě, že jsme nakonec došly až sem a nezměnila jsem směr dříve. Nikdy bych neviděla tuhle nádheru, která se třpytila a leskla ve světle dne. Bylo to nádherné, opojné... Líbilo se mi to. Jak mohl někdo ignorovat takovou nádheru? Zimu vzal čert, když má jeden něco takhle hezkého přímo na dosah. Znovu jsem se naklonila nad okraj.
Karoe se zrovna rozplývala nad tím, že pochází z nějakého velkého a vznešeného rodu. "To je zajímavé, ale..." neodpustila jsem si nějakou tu všetečnost a všeználkovost. "Ale taky mezi nimi byla určitě spousta lumpů a nezdvořáků, jako v každé rodině," dokončila jsem svou větu a pořád koukala přes okraj. Bylo to tu vážně nádherné.

//Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

Bylo to zajímavé setkání, které se odehrávalo v tomhle zasněženém kraji, jako z pohádky. Nerada bych narušovala místní a tak jsem se rozhodla, že bude nejvyšší čas odejít od jezera. Bylo by nejvhodnější zamířit někam, kde bychom se mohli schovat, ale kde to mohlo být. Věděla jsem, že jih bude rozhodně lepší, než sever. "Ráda bych šla na jih, pokud budete chtít jít se mnou," navrhla jsem vlčici. "Třeba bude váš přítel tam?" Ta otázka zněla tak podivně vzdáleně, že jsem ani sama netušila, jestli tomu věřím. Poslední dobou mi přišlo, že se zde udávají jen setkání na jednu dobrou a pak už nemáte šanci toho či onoho vlka nikdy potkat. Bylo to smutné... a zvláštní.
"Thia?" zapomněla jsem se ve vlastním zamyšlení. Přepadala mě podivná nálada, začala jsem přemýšlet nad tím, jak bych sestru popsala. "Ona je... jako tahle zima, taková ladovská zima. Studená a chladná, ale vlastně strašně příjemná a když jeden ví, jak na ni, může s ní být poměrně velká zábava," pronesla jsem po chvilce rozmášlení. Bylo těžké Cynthii popsat, protože se tady musela dost změnit. "Ale pobyt tady ji dost změnil," dodala jsem s povzdechem. Zvedla se na všechny čtyři a oklepala si kožich. Sněhové vločky odlétaly z mého kožichu jako bílá nostalgie se kterou jsem vzpomínala na sestru z mého dětství a mládí. Byla jsem ovšem ráda, že jsem ji tu našla. Sice jinou, ale přeci jen mou.
Nakonec se mi mladá vlčice představila jako Karoe. Pronesla to tónem, který napovídal, že si o svém jméně myslí hodně. Já takové vlky, kteří si potrpí na vznešenost vlastního jména a půdobu, neměla moc v lásce. "A vy pocházíte z nějakého vznešeného rodu... to jméno tak zní," neodpustila jsem si otázku, která ovšem moc jako otázka nevyzněla. Byla jsem tak tichouná, že by se mohlo stát, že mou otázku přeslechne, jako mnoho jiných vlků přeslíchalo mnoho mých vět před ní.
Popisovala mi svého přítele, kterého někde ztratila. Vlk se jmenoval Makadi, což bylo celkem roztomilé jméno. Takové hezky zvonivé a frázované. Ma-ka-di. Jako bim bam bim. Mírně jsem se usmála. "Pokud na takového vlka někdy narazím, tak mu řeknu, že jste ho hledala. Já se teď odeberu na jih, celkem bych se potřebovala zahřát a tak doufám, že se mi to podaří někde tam," pronesla jsem důvody mého odchodu na jih a usmála se na vlčici. Netušila jsem, jestli půjde za mnou. Rozhodla jsem se pro cestu podel proudu potůčku a pak k větší řece, kterou jsem tušila, že proudí na jih. Věděla jsem, že cesta to bude těžká a náročná s tím, jak se sněhová pokrývka držela, ale něco mi napovídalo, že na jihu to bude o dost příjemnější než na severu.

//Tanebrae přes plamínek

Seděla jsem na zemi a užívala si příjemného dne. Vše se chýlilo ke konci a mě bylo trochu smutno. Hvězdy svítily a nabízely milion příběhů, které jsem si mohla vymýšlet, jenže já si vymýšlet nechtěla. Hvězdy jsem pozorovala se zápalem dlouholetého učence, který se snaží odhalit jejich tajemství. Vábila mne noční obloha, která se zdála stejná a neměnná, ale co to je? Co jsou ty hvězdy zač? Kde se vzaly? A proč tvoří takové podivné tvary, které se daly vypozorovat, když se na ně jeden déle zaměřil? Znamenají snad ty tvary něco?
Neznala jsem odpověď ani na jednu ze svých podivných otázek. Věděla jsem, že za tím vším, musí být nějaká odpověď, ale nikdo mi ji nebyl schopen dát. Prabába tvrdila, že hvězdy a nebesa s měsícem a sluncem vytvořilo pradávné božstvo, jenže já si nebyla jistá, že by někdo měl takovou moc. Do teď... Příchodem na tenhle kus půdy jsem zjistila, že existují silné magické schopnosti, o kterých se Prabábě ani nezdálo. A možná, že opravdu měla pravdu... Možná, že tohle všechno stvořil někdo, kdo měl absolutní moc nad vším a všemi.
Přestala jsem uvažovat a pohlédla na vlčici, která se mi stále nepředstavila. Netušila jsem, jestli se představovat jen nechce, nebo jestli nepochopila můj pohled. "Není to žádná tradice, nebo si toho nejsem vědoma... Nikdy mne nenapadlo, se rodičů na naše jména zeptat. Moje sestra, která tu také žije se jmenuje Cynthia a pak moje starší sestřička byla Ellë a Ristair, tak se jmenoval můj bratr," odvětila jsem jí. Naše jména nebyla nijak propojena. Nedávala moc smysl. Každý měl jiné, začínající na něco jiného, odrážející něco jiného. Neměla ani žádnou vnitřní hloubku nebo význam, ale dokonale k nám seděla. Já byla zasněná a jemná, stejně jako moje jméno, které neobsahovalo nic, co by drnčelo. Ellë měla jméno kraťounké, ale na konci úderné a rozhodné, jako by tím chtěla naznačit nějakou pointu svého bytí. Cynthia, jméno které mělo dva důrazy. Stejně jako jeho nositelka bylo rázné a drsné, ale koncovka vám přímo vyplynula z jazyka, jako med. No a bratříček Ristair, jeho jméno táhlo, drhlo, přesně jako on. "A vy se jmenujete jak?" pronesla jsem. Vlčici jsem vykala, i když ona mne ne. Nevadilo mi to. Jiný kraj, jiný mrav.
Vyprávěla mi o svém příteli, který měl údajně kožich zajímavé barvy a oči ještě zajímavější. Kývla jsem hlavou, ale pak jsem se trochu ušklíbla smutkem. "Bohužel, nikoho takového jsem nepotkala," odvětila jsem. Byla jsem smutná, že jí nemůžu říct více, protože o jejím kamarádovi jsem nic nevěděla. "Ale ráda bych ho potkala, pokud toho opravdu tolik ví, mohla by to být zajímavá debata," dodala jsem s úsměvem, protože jsem si říkala, že tohle by ji mohlo potěšit, když projevím zájem o její známé, a třeba díky tomu zapomene na fakt, že neví kde má onoho vlka hledat.

//Táborák

Pozorovala jsem okolí a hlavně jezero, ve kterém se odráželo večerní slunce. Hádala jsem, že mi tu je teplo nejenom díky vodě, ale i díky té atmosféře. Jezero bylo rudé, jako sluneční kotouč a já přímo cítila jeho blízkost. Kdybych se natáhla a dotkla se ho, spálilo by mě? Doufala jsem, že si tady k tomu mému malému posezení přidá i vlčice, která se zjevila od nikud. Slunce se nádherně odráželo ve vodní hladině a já skoro zapomínala na to, jaké to je být v zimě. Teplo sálalo od vody a já si na okamžik mohla vydechnout úlevou. Ale jen na okamžik. Kdybych se více vyznala v magiich možná bych měla oheň po ruce pořád.
Byla vychovaná, což jsem poznala už podle pozdravu. Vypadala roztomile, i když už musela být starší. Jeden by řekl, že se předvádí, ale to mému pozorovacímu radaru unikalo. U všech jsem očekávala jen to dobré a nikdy jsem za jejich chováním neviděla nějaké postranní úmysly. Vlčice se nastavila, abych si mohla její hnědý kožíšek prohlédnout pořádně. "Opravdu, je vidětm že se o svůj kožich snažíte starat, ale má i pěkné zbarvení," pronesla jsem potichu a v mém hlase byla silně cítit upřímnost. Vlčice mi pochválila pruhovaný ocas, což mě potěšilo a usmála jsem se na ni. Sama jsem svoje pruhy nepovažovala za nijak pěkné. Spíše mi vadilo, že vypadám jako bych měla v kožichu šediny a to mě dělá starší, než skutečně jsem. "Moc děkuji," poděkovala jsem za kompliment. "Mimodochem jmenuji se Islin," řekla jsem vlčici, protože mi došlo, že jsem se ještě ani nepředstavila. "Nechcete se tu se mnou na chvilku posadit, není to sice jako posezení u opravdového táboráku, ale je to tu příjemné a vodní hladina nám může nahrazovat plameny ohně, když se teď takhle leskne," pronesla jsem potichu a můj hlas odnášel pryč vítr. Mluvila jsem velice potichu. "Popravdě jsem se zapomněla zeptat," dodala jsem v odpovědi na její otázku. Byla to chabá omluva za to, že jsem se na jméno nezeptala. Teď jsem nechtěla udělat stejnou chybu a tak jsem se na vlčici usmála, abych ji pobídla k vlastnímu představení.
Vlčice se tvářila podiveně, jako by jí vadilo, že se o ni někdo zajímá nebo ji to spíše zaskočilo? Asi se jí často nikdo neptal. Jenže já se ptala. A ráda. "To je zajímavé a jak se jmenuje, ten váš známý myslím, třeba jsem ho někde potkala... Nebo jak vypadá?" zeptala jsem se zvědavě a doufala, že mi malá vlčice nedá košem.

Okolní krajina mě celkem uklidňovala, ale nechtěla jsem se na ni jenom dívat. Rozhodla jsem se že bude nejlepší, když se prostě oddám té malinké chvilce relaxace. Užívala jsem si okolní teplotu a rozplývala se nad tím, jak se voda zbarvila do ruda zapadajícím sluncem. Náhle mne však vyrušila mladá vlčice. Vypadala poměrně dost mladě. "Och zdravím," pronesla jsem poměrně potichu, protože tahle vlčice mne zaskočila. Neznala jsem ji. "Vypadáte opravdu moc hezky," pověděla jsem jí, protože její kožíšek se mi zamlouval. Byl opravdu moc hezky zabarvený a já s úsměvem zjišťovala, že hnedá přechází do světlejších a světlejších odstínů. "Momentálně nikoho nehledám, právě jsem odešla od jednoho svého přítele, který měl nějaké soukromé vyřizování," vysvětlila jsem jí. "A teď se tu ohřívám u té teplé vody a čekám, než se vydám na jih," dodala jsem. Pak jsem na ni pohlédla a přejela ji pohledem. "A vy jste tu proč?"

//Akce byla opravdu super :3 tenhle typ hry hrajeme dost často s kamarády jako stolní hru, takže bylo fajn si to zkusit i takhle na Gall
A poprosím 10x2 květiny a 7x3 oblázky

//Borovicová školka

Kráčela jsem pomalu směrem k jezeru, které už z dálky hřálo. Jako by tu vítr byl mírnější a vzduch tak teplejší. Netušila jsem, čím to úplně je, ale přišlo mi, že to musí být onou podivně zbarvenou vodou. Ať tak či onak bylo tu teplo a to mi stačilo. Sedla jsem si na zem a začala se nahřívat. Celkem mě napadlo, že bych se v té teplé vodě mohla vykoupat, ale pak jsem si říkala, že bych se musela někde osušit a takové místo jsem postrádala... zatím. Nikde jsem tu nikoho neviděla, což mi přišlo zvláštní vzhledem k tomu, jaké příjemné teplo tu panovalo. Nakrčila jsem čenich a jenom pozorovala okolí, jestli nezahlédnu někoho známého.

Cítila jsem vlkova záda za sebou a to se mi líbilo. Příjemně hřál, což mi pomáhallo překonta zimu a teploty, které postupně více a více klesaly. Bála jsem se, že bych mohla zmrznout, pokud se brzo nedostanu na jih, ale záda mého společníka byla poměrně dobrou náhradou. Pomalu jsem se rozhlížela kolem. Uviděla jsem přímo nad námi jmelí, které se jako správný parazit plahočilo po větvých jiných stromů. Neměla jsem moc v lásce parazitické rostliny. Vlastně jsem neměla ráda parazity jakéhokoli druhu. Jenomže nebyla jsem momentálně já parazitem? Nebyla jsem tím, kdo se tu ohříval o záda naprosto cizího vlka, kterému jsem neměla co nabídnout na oplátku? Ulovená ryba mohla jen těžko být brána jako vhodná náhrada jeho tepla. Navíc když ryby byla jen půlka a částečně byla ocucána mnou. "Ráda bych vám poděkovala za všechno, co pro mne děláte," pronesla jsem potichu a škrobeně, protože jsem netušila, co si se svým rozpoložením počít."Jste opravdu hodný vlk, když jste mi nabídl pomoc dojít na jih a ještě se tu se mnou dělíte o vlastní teplo, kterého rozhodně nemáte moc. Doufám, že vám budu moci vaši dobrotu někdy splatit a pokud to nepůjde, byla bych ráda, kdybyste vzal jako protislužu alespoň nabídku mého přátelství," sdělila jsem vlkovi svou náklonost a vděčnost, kterou jsem k němu pociťovala. Přátele jsem si dělala většinou snadno, ale v tomhle kraji jako bych s tím měla problém. Věděla jsem, že nabízet někomu něco takového, jako přátelství tu ovšem není ničím běžným. Podle toho co mi říkala Wolfganie, naznačil Erlend a nepřímo sdělila sestra, se ve zdejším kraji nenacházelo moc slušných a hodných vlků a tak projev náklonnosti nemusel být přijat vlídně. Já ovšem doufala, že ve vlkovi, kterého jsem náhodně poznala u řeky budu mít nového přítele, na kterého se budu moci obrátit. Pokud jsem se nad tím zamýšlela, zatím jsem nenarazila na nikoho zlého nebo takového, že by potvrzovala slova i třeba nevyřčený, mých přátel.
Naše setkání a vzájemné ohřívání se ovšem blížilo ke konci. Vlk, kterého jsem si ve vlastní hlavě přejmenovala na Rybku, se zvedl k odchodu. Absence jeho teplého kožichu mne zamrzela, ale věděla jsem, že je potřeba vyrazit. Náhle ovšem jeho větu přerušilo cosi neznámého. Byl to pach. Pach vlčic, které jsem zahlédla mezi stromy. Pravděpodobně to byla nějaká známá Rybka. Jedna z nich určitě. Rybka se omluvil. Kývla jsem hlavou. "Nebudu rušit a díky za vše," hlesla jsem jenom, než jsem se pomalým krokem vydala směrem k jihu. Bála jsem se, že bych mohla svou přítomností způsobovat nepříjemnosti. Pokud našel někoho, koho dlouho neviděl, nemusel u toho chtít mít publikum. Následující eskapádu a couvání vlčice jsem tedy neměla možnost ani vidět ani slyšet. Pomalu jsem pokračovala svou vlastní cestou a moje přátelstív s Rybkou bylo to jediné, co jsem si z lesa odnášela.

//Ohnivé jezero


//Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím (ano, je nutné, aby na území jmelí skutečně bylo)

Bylo mi nadbínuto zahřátí se kožichem na kožich. Sice mi nebylo podáno vysvětlení, jestli je to tady v pořádku, ale na to jsem se popravdě ani neptala. Mírně jsem tedy přikývla a přisedla si, než jsem sjela tlapkami na zem. Minteo (//doufám, že se někde představil) pěkně hřál, což bylo přesně to, co jsem s klesající teplotou potřebovala. Začínala být opravdová kosa. Slunce mizelo pryč a noc znamenala chlad a nepříjemnosti. Měla bych opravdu najít nějaký úkryt, než tu zmrznu. Vděčně jsem se usmála na svého společníka. "Děkuji," pronesla jsem. "Byla jsem zvyklá spát hned v kubku vlků, ale netušila jsem, že je to normální i tady... Nějak... Hm... Nějak si nejsem jistá, co je a co není společensky přijatelné v tomhle kraji," sdělila jsem mu a vysvětlila tím i to, proč jsem s nabídkou zahřátí se trochu váhala.
Pohledem jsem klouzala po sněhu. Vypadalo to, že se k nám někdo blížil tímhle malinkatým lesíkem, ale kdo to byl jsem netušila. Mohla bych navštívit Wolfganii... Byla to celkem zajímavá myšlenka. "Nejsem... Sestra, za kterou jsem se vydala zmizel kdo ví kde. Ale našla jsem tu jinou sestru, která teď něco řeší se svou partnerkou," pronesla jsem potichu. Já nikdy nebyla schopná udržet nějaké věci v tajnosti. Byla jsem na to moc naivní? Hodná? Jednoduchá? "Na jihu chci najít nějaké útočiště jenom na zimu. Vím, že je tu kousek smečka, ale nevím jestli bych úplně chtěla do smečky. Ten koncept mi přijde zvláštní."

Znovu jsem se mírně zatřásla. Zima se mi vůbec nelíbila. Vlk mi nabídl, že se můžeme zahřát navzájem. "A... to by vám nevadilo?" zeptala jsem se. Většina vlků byla, co se kontaktu týče, dost netýkavá. Já byla ovšem zvyklá žít s hordou na jedné hromádce. Spát obklopená dorostenci a vlčaty byl pro mne mnoho měsíců denní chleba. Dokonce spát i mezi dospěláky různého pohlaví bylo něco normálního. Nikdo z toho nedělal vědu. Bylo to přirozené a výhodné pro všechny. Občas z tohohle polehávání vzešla sice vlčata, ale ani z toho nedělal nikdo vědu. Prabába se tomu jenom vždycky ušklíbla a pak posvětila svazek i mladé. Jenomže tohle bylo jinde. Jiný kraj a jiný mrav. Kdo věděl, jak se tady na tohle dívají vlci. Možná bych měla raději odmítnout... Ale když mě je taková zima. Zase jsem se otřásla.
Jeho vysvětlení se tolik podobalo tomu mému. "Taky byl čas jít. A narozdíl od vás jsem nenásledovala sestry, ale sestru... Neměla jsem vlohy k tomu stát se vůdcem a tak když moje nejstarší sestřička odešla, byla řada na mne abych se rozhodla zda zůstanu a budu se učit na to být v čele smečky a nebo zda si půjdu hledat vlastní cestu... Zvolila jsem vlastní cestu a bylo to dobré rozhodnutí," pousmála jsem se. Dřív bych toho možná litovala, ale to bylo dřív. Teď jsem byla celkem spokojená s tím, kde jsem.

Teploty tu byly celkem nízké, takže na severu to muselo být teprve pořádné peklo. Mírně jsem se zamračila. Nelíbilo se mi, že jaro už končí. Měla jsem zůstat s panem Erlendem v jeho smečce, ale to bych nepoznala sestru ani tohohle vlka. Usmála jsem se na svého nového společníka. "Počasí začíná opravdu připomínat více a více zimu, snad už nás ovšem nečekají další krupobití, to by bylo opravdu nepříjemné," pronesla jsem svým tichounkým, zastřeným hlasem. Zimu jsem opravdu neměla ráda, což mohlo prozrazovat i malinkaté zaklepání se. Přitáhla jsem si ocas k tělu, abych se trochu zahřála.
Pocházel ze severu, to se mi podařilo odhalit. Zima mu nejspíše nebude tak protivná, jak protivná byla mě. "A proč jste odešel, z domova?" vypálila jsem rychleji, než jsem svůj zvědavý jazyk zastavila. Byla jsem tak nevychovaná. Ale popravdě nevhodnost svých slov jsem si uvědomovala jen pramálo. Spíše jsem se obávala, že bych o vlkovi nezjistila dost, než že bych ho naštvala. Hloupost mého naivnního počínání musela být každému jasná. Mne zůstávala zastřená. "Nejsem tu dlouho, ale krupobití jsem zažila poprvé," odvětila jsem.

//Medvědí jezírka přes středozemku

Bylo to příšerné. Z nebe se sneslo naprosté peklo. Cítila jsem kroupy, které mi dopadaly na kožich. Bolelo to jako čert, ale naštěstí jsme byli nedaleko lesíka na druhém konci pláně. "Jste v pořádku?" pronesla jsem potichu a udělala pár kroků dál od vlka, abych oklepala ze svého kožichu vodu a kroupy. Zavrtěla jsem se a naštěstí nic nedoletělo k vlkovi. "To bylo těsné, raději bychom měli počkat tady, než se to přežene, co myslíte?" zeptala jsem se vlka a usadila se, abych si mohla trochu vyčistit kožich. Byl mokrý a já se z něj pokoušela vytahat všechny kroupy, které mi v něm uvýzly. Byla jsem pečlivá, abych se zbavila všech.
Vypadalo to, že kroupy s přicházejícím večerm kroupy dopadaly na zem s větší razantností. Naštěstí nás chránila přírodní bariéra vysokých borovic. Poposedla jsem si ke kmenu jedné z nich, abych byla co nejvíce chráněna. "Zažil jste někdy už takovéhle počasí?" zeptala jsem se, protože mne zajímaly jeho zkušenosti. Navíc tady se nedalo dělat nic jiného, než si povídat, tak jsem se rozhodla času pořádně využít ke konverzaci.