Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sestra se rozloučila s vlkem, který měl každou půlku těla jinak barevnou. Počkala jsem, než vlk odejde, abych se na sestru mohla hezky usmát a konečně si vychutnat, že jsme sami. Pomoc očividně nechtěl a hned mi bylo vysvětleno proč. Kývla jsem mírně hlavou. "I tak to musí být nepříjemné, pokud to vyhnalo všechny z lesa..." špitla jsem a doufala, že se opravdu někomu nic nestalo. Bylo to opravdu ošklivé. Rána byla velká a ten dým taky musel způsobit svoje. Ale těžko říct, jestli se někomu něco stalo nebo ne. Krajina byla solidně poničená a zvěř nejspíše utekla někam pryč. "Rozhodně bylo štěstí, že to nezasáhlo plně les, ale celkem se tu děla spousta podivností nemyslíš?" řekla jsem potichounku, jak mi bylo vlastní.
Došlo na další téma hovoru a tím byl můj příchod sem. "Dostala jsem se sem nedávno. Někdy v létě. A... dovedla mne sem jedna cesta, kterou jsem se dala. Potkala jsem tu už Wolfganii ve smečce na jihu a jednoho nemluvícího vlka ve smečce co voněla jako borůvky a taky jich tam hodně rostlo. A pak jsem se vydala sem, abych nabídla pomoc těm co by to potřbovali a zjistila, proč došlo k té erupci," vysvětlila jsem jí, co jsem tady dělala. "Nebo chceš vědět všechno?" zeptala jsem se potichounku. Netušila jsem jestli sestru zajímá můj příběh od odchodu ze smečky až sem nebo ne.

Sestra mluvila o tom, že tady v tom kraji žije. Hledala jsem jednu, ale našla zde úplně jinou. Bylo to zvláštní. Překvapivé, ale i zvláštní. Jako by osud chtěl ať pomůžu jiným, ale nakonec bude pomoženo mně. Nechtěla se vykecávat nad napůl snědenou rybou a já si uvědomila, že je opravdu ruším u jídla, jak jsem se již zprvu omluvila. Pohlédla jsem na vlka, který dojídal a byl mi představen jako Meinere. Ten svou rybu nedojedl, ale odsunul ji na stranu, kde ji nechal rozkousanou ležet. Mírně jsem kývla hlavou a sklopila z něj očka zase pryč. Byla jsem moc plachá, abych se zeptala na jeho podivný kožich, který nebyl ani černý ani bílý. Nakonec se vlk rozhodl vráti zpět do lesa, který patřil smečce. Takže asi nechtějí pomoct, když se sem přišel najíst a teď jde s klidem zpět. "Nepotřebují pomoci? Sopka vybuchla, bylo to velice nepříjemné, bála jsem se, že by se tu někomu mohlo něco stát," pronesla jsem s mírným strachem v hlase a pohlédla na sestru, se kterou jsme momentálně zůstaly sami. Byla spousta času i prostoru na povídání si o tom, co se stalo nebo nestalo. A co nás nakonec přivedlo až sem.

Pohledem jsem zůstala přivázaná k sestře, jako bych se od ní nemohla odtrhnout a skoro jsem si nevšimla vlka, který se za ní nacpával. "Omlouvám se, že vás ruším u jídla," pípla jsem jenom, ale opět tak tichounce, že by se to dalo splést s šuměním větví ve větru nebo pištěním komára. Nikdo nemusel postřehnout mou omluvu ani náznak slušného chování, který se občas i u mě objevil. Bylo mi opravdu líto, že vyrušuju tohohle vlka u večeře, ale musela jsem se zeptat... Ale na co vlastně?
Všechny moje myšlenky přebylo to, že jsem tu našla sestru. Neměla být doma? Neměla být Alfou? "Co tu děláš Cynthie?" zeptala jsem se nevěřícně a pak udělala několik kroků k sestře, abych jí objala. Krkem jsem se jí zavrtala do srsti. Očka se mi zalila slzami, protože jsem si nikdy nemyslela, že někoho ze svých rodných sourozenců ještě uvidím. Hledala jsem sice sestru, ale jinou než tuhle. Tahle měla být doma, měla být budoucností naší smečky. Tak proč je tady? Co se doma stalo? "Co se doma stalo?" řekla jsem a odtáhla se od ní. Pořád jsem ovšem sestře stála na blízku. "Proč jsi tady? Mám tolik otázek..." šeptala jsem tichým hlasem, jak u mne bylo běžné.

Odpočinek jsem si po tak dlouhém ťapkání užívala. Navíc jsem se tady opravdu nemusela bát trylek, protože ani s přicházející nocí, která padala poměrně rychle, se žádná z nich neobjevila. Byla jsem tu tedy v bezpečí. Tedy alespoň jsem v to doufala, když nedaleko byla ta smečka. Náhle přesně z tohohle směru donesli se k mému uchu hlasy, kterým jsem ovšem nerozumněla, jak byly daleko. Pachy jsem necítila, protože vítr se otáčel zrovna ode mne, takže můj pach donesl spíše jim, než jejich ke mně. Mohla bych se jich zeptat na cestu, nebo jestli nechtějí pomoci. Byla jsem připravená i vyzvídat, jestli neví o tom, proč sopka tak vybuchla, ale nechtěla jsem je případně traumatizovat, kdyby náhodou kvůli sopce zažili nějaké ztráty.
Zvedla jsem se ze země a vykročila směrem k nim. Nemohla jsem jít moc rychle, protože pořezaná tlapka mne pořád trochu pobolívala. Nekoukala jsem se ovšem na ni, abych náhodou neomdlela. Krev vlků jsem opravdu nesnášela. "Zdravím," houkla jsem opravdu potichounku na ty dva, takže mne možná ani neslyšeli. Vítr pořád foukal na druhou stranu a pachy jsem necítila. Navíc jsem ve tmě viděla jenom půlku jednoho vlka. Zbytek měli černý nebo šedý. "Chtla jsem se jenom zeptat..." zašeptala jsem a zastavila se v půlce věty.

//Východní hvozd

U řeky to bylo rozhodně bezpečnější. Sice se tu mohly objevovat trylky, ale tím, že jsem jejich hnízdo našla na jihu jsem předpokládala, že na severu nebudou. Bylo by to zvláštní, kdyby se dvě kolonie nacházely takhle blizounko u sebe. Rozhodla jsem se, že nejlepší bude si trochu odpočinout a napít se. Postupovala jsem kolem vodního toku celkem daleko, takže mě začínaly bolet tlapky. Sedla jsem si na zem a nasála do čenichu okolní pachy. Někde kousek ode mě musela být smečka, protože tu byl jejich pach cítit. Nechtěla jsem jim nijak lézt na území, ale doufala jsem, že tohle místo je dost daleko od jejich hranic, abych nikomu nepřekážela.
Mlsně jsem se naklonila k vodě, která vypadala lahodně. Celkem jsem se těšila až se z ní napiju. Voda byla čistá asi i díky dešti, který se udál. Bylo hezké se takhle moci sama o sebe postarat. Rána na tlapce už se mi zacelila, takže nekrvácela, ale ještě jsem si pořád nebyla jistá, že bych to bez pomoci pana Pampelišky zvládla. Měla bych si prostě chvilku odpočinout a pak vyrzím blíže k sopce. Po napití jsem se rozvalila trochu více a rozhodla se prohlédnout si nebe. Nebyl tam ani mráček, takže jsem si byla jistá, že se budu moci pokochat nádherným výhledem, jen co slunce úplně zapadne. Jedna věc ovšem byla viditelná i teď. Byl to kus hvězdy? Nebo to bylo něco jiného? Na nebi to skoro nebylo vidět, ale jak zapadalo slunce a pozadí se skrylo do fialova a ruda, byla tahle skvrna celkem dost patrná. Nakrčila jsem čenich. Nelíbilo se mi to. Nevěděla jsem, co to je a proto se mi to nelíbilo. Kdyby to byla kometa, mělo by to ocas, ale tohle zatím žádný ocas nemělo. Snad to nebude nic ze sopky nebo možná něco ještě horšího.

//Borůvkový les přes propadlinu

Cítila jsem trochu kouře, jak jsem procházela krajinou. Jako by tu bylo území dříve zamořené dýmem a až teď se z toho nějakým záhadným způsobem vzpamatovalo. Nebo teď. Nedávno. Moje hlava se snažila přijít na důvody, proč se tu ten dým objevil. Muselo to být spojeno se sopkou, který vybuchla. Vychrlila se z ní láva a to horké magma na povrchu muselo způsobit i různé páry a uvolnění zemních plynů. Jako třeba u vřídel... Taky pak muselo hořet a vítr rozfoukal ten dým po celém širém okolí... To by dávalo smysl. V duchu jsem doufala, že nenarazím na Třaskavice, protože ty bych rozhodně potkat nechtěla. Rozhodla jsem se proto, že bude bezpečnější jít podél vody, které tu protékala.

//Kierb

Pan Pampeliška tohle místo opustit nemohl, ale já mohla. Musela jsem vyrazit na pomoc těm, kteří ji mohli potřebovat. A taky bych ráda prozkoumala to místo kolem sopky. Proč asi tolik vyváděla? Mohla za to nějaká přírodní událost, které jsem si nevšimli? Před tím se chvěla zem, tak by to mohlo třeba trochu souviset ne? Usmála jsem se na pana Pampelišku. Chápala jsem, že nemůže odejít. Les vypadal poměrně neupraveně, jak sem vítr navál různé harampádí a bude potřeba jej uklidit. "Chápu," řekla jsem jenom potichu a znovu se pořádně usmála. Byla jsem ráda, že jsem tu našla nového přítele, na kterého jsem se mohla spolehnout. Sice už jsem nekrvácela, ale rána začínala trochu bolet. Měla bych vyrazit hned, když se moc rozsedím bude vstávání ještě horší. Naštěstí zranění nebylo tak tragické, jak jsem ho dělala.
"Moc za všechno děkuji a určitě se tu ještě někdy zastavím," řekla jsem potichounku, jako bych se bála, že můžu tichosti kolem nás ublížit. A pak, s posledním úsměvem, jsem se pomalým krokem začala vzdalovat z lesa. Cítila jsem cestou spoustu vlků, takže bylo jenom štěstím, že jsem na nikoho nenarazila, protože svou přítomnost bych jen těžko vysvětlovala.

//Východní hvozd přes propadlinu

Pan Pampeliška byl opravdu ohleduplný. Kývnutím mě ujistil, že můžeme jít a já jen s úsměvem souhlasila. Nechtěla jsem se tu prostě dlouho zdržovat. Bylo to... ne úplně vhodné a bezpečné. Pořád jsem se trochu obávala, že by tu byl nějaký nepřející Alfa. "Snad se to venku už vyčasilo a třeba se i ta sopka dala do nějakého klidu a pořádku, ale myslím si že to tam pořád bude nebezpečné. Nebo alespoň neprůstupné," mírně jsem se otřásla, jak jsem to říkala. "Možná bychom se tam měli vydat a zjistit, jestli se tam někomu něco nestalo a nepotřebuje pomoci," mluvila jsem pořád nahlas i když tohle měla být jenom moje myšlenka. Občas se mi to stávalo. Myslela jsem a rovnou své myšlenky vyřkla.
Pomalu jsem se zvedla a doufala, že se mi nezamotá hlava. Chvilku jsem měla před očima černo, ale tma se rychle rozestoupila a já tak mohla následovat svého průvodce zase zpět do lesa. Tenhle úkryt byl pěkný, moc pěkný, ale nebyl můj. "Sbohem, úkryte, děkuji ti za pohoštění," zašeptala jsem potichu za sebe a pak vyšla ven.

//Les

S pomocí pana Pampelišky se nám podařilo nohu očistit. Tedy spíše jemu se to podařilo, já odvracela hlavu na stranu a doufala, že se na tu krev nebudu muset ani trochu dívat. Pach železa mě šimral v čenichu. Při mých slovech o odchodu pan Pampeliška trochu posmutněl, nebo se mi to možná jenom zdálo. Ale pak se usmál. "Já nerada... nerada bych byla nevděčná, ale přijde mi to takové neslušné, se tu rozvalovat... Přeci jenom je to úkryt smečky do které nepatřím a u které nikoho neznám... tedy skoro nikoho, znám tu vás to je pravda," začala jsem tichým hlasem štěbetat. Bylo příjemné tu být a ráda bych tu byla déle, ale přišla jsem si nevhodně. Kdybych jen tak mohla zůstat delší dobu a nemusela se cítit tak špatně. Jenže to nešlo. Nemohla jsem tu zůstat jako tulačka a do smečky jsem vstoupit nechtěla. Chtěla jsem to tu trochu prozkoumat, poznat a porozumět. Nikdo tu neznal trylky ani nic podobného, což bylo zvláštní. Ale měli tu magii, které všichni bezmezně věřili, že ji ovládají nebo tak nějak. Tomu bych chtěla porozumět asi nejvíce.

Chladná voda se mi rozlila po tlapce a začala vyplachovat ránu. Nebo to jsem si aspoň myslela, protože jsem se nedívala. Pan Pampeliška se snažil a vodu přinesl ke mně, když bylo jasné, že já k ní asi nedojdu. Moc jsem se klepala. Zranění nebylo tak strašné, za to spíše mohl můj blok. Byla jsem prostě až moc rozechvělá na to, abych se pouštěla do nějakého pohybu. Potřebovala jsem si odpočinout a trochu to rozdýchat. Nejhroší je že tu oxiduju na smečkovém území a co hůř rovnou v úkrytu. Taky zaměstnávám jednoho člena smečky. Jsem prostě blbá. Usmála jsem se na pana Pampelišku rozechvělým úsměvem. "Děkuju za pomoc, ale neměla bych se tu takhle rozvalovat. Jen si trochu odpočinu a půjdu, musím to jen trochu rozdýchat," pronesla jsem k němu s klidem a doufala, že se mi hlas moc nechvěje pod vší tou tíhou nepříjemných událostí, které mne poslední dobou potkávaly. Voda ránu vyčistila a já se nemusela bát otravy, ale mohla jsem se bát spousty dalších věcí. Mohla sem přijít Alfa nebo někdo jiný, ochránce třeba. Netušila jsem jak moc dobré vztahy tu s ostatními má pan Pampeliška a rozhodně bych nechtěla zneužívat jeho dobroty tím, že mu třeba trochu schodím postavní ve smečce nebo něčí důvěru.

Podle všeho tohle chování přírody nebylo vůbec nomální, takže jsem se mohla uklidnit. Nedostala jsem se na místo nekonečného děsu a problémů, to vůbec ne. Dostala jsem se na normální místo, kde se momentálně dělo něco nenormálního. Trochu mě to uklidnilo, ale jen do doby, než jsem si všimla té krve, která mi tekla z nohy.
Hlavu jsem si málem vykroutila, abych ji měla na druhou stranu. Zhluboka jsem dýchala, abych se ubránila pocitu na zvracení nebo omdlení. Naštěstí jsem seděla, takže jsem měla těžiště nízko a to bylo vždy lepší než stát. Pan Pampeliška se ke mně přesunul a mírně mne šťouchal do ramene. "Já... moc se omlouvám," řekla jsem trochu rozrušeně a do hlasu se mi vkrádal nervózní smích. "Asi jsem vás měla informovat, že nemám moc v lásce krev. Teda ne že by mi vadila... to jenom u vlků mi to nevyhovuje a je mi z toho mírně šoufl... Omlouvám se." Vysvětlení mého stavu nebylo úplně všeříkající, ale aspoň se nemusel bát, že se hroutím z bolesti. Tohle byl čistě psychický problém. Pan Pamepliška upozorňoval na pramínek vody, který tu tekl. Mírně jsem pokývala hlavou, ale nezvedala jsem se k pohybu. Nešlo to.

//Borůvkový les

Vítr řádil jako splašený. Cestou k úkrytu jsem se snažila pohybovat, co nejvíce u země, abych se vyhnula další srážce s větví. Naštěstí jeskyně nebyly daleko, takže jsem se nemusela přikrčeně posouvat dlouho. Nerada bych si zašmodrchala kožich na břiše, ale co se dalo dělat. Následovala jsem pana Pampelišku do jejich skromného příbytku. Nejprve to vypadalo jako jedna jeskyně, ale pak jsem si uvědomila, že se podivně dělí a větví. Celý ten výjev byl poměrně impoznatní. Následovala jsem pana Pampelišku do jedné z jeskyněk, abychom se tak ukryli před tím otravným větrem. "Nezdálo se mi to, jako normální věc tady? Nebo se pletu?" zeptala jsem se a hluboce vydechla, že jsme konečně na nějakém lepším a pohodlnějším místě.
Sedla jsem si na zem a až teď si uvědomila, že mě bolí stehno. Pohlédla jsem na svou pravou zadní a na stehně si všimla hlubokého šrámu. Nějaká větev nebo kámen, mne tam museli zranit. "Ach ne," řekla jsem a odvrátila hlavu. Bolelo to a já věděla, že si budu muset ránu očistit, ale pohled na krev jsem neměla ráda. Ať už byla moje nebo někoho jiného. Zvířecí krev mi úplně nevadila, i když i tu jsem nemusela. Ale krev vlků mi vadila hodně. Zabořila jsem pohled do země a začala zhluboka oddechovat, abych se přemluvila k očištění rány.

Akce byla super, moc díky že ses do toho pustila

Svých 24 bodů bych ráda vyměnila následovně:
- 20 bodů směnuji za 60 květinek
- 4 body směnuji za 10 květinek
-> celkem 70 květinek prosím

A za účast ve všech si prosím 4 hvězdy do magie myšlenek děkuji

Snažila jsem se držet nízko, protože vítr opravdu nebyl nic příjemného. Navíc poletující předměty mne děsily. Každou chvilku to do mne mohlo nějak narazit a co bych pak dělala já. Trochu listí bych ustála, ale kámen nebo ostrou větev bych nejspíše nepřežila v takové rychlosti. Pohlédla jsem na pana Pampelišku, když mi dloubl do ramene. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí a že ho mám následovat. Kývla jsem hlavou. Mluvit moc nešlo, protože bych jenom mohla něco chytit do tlamy. Zůstala jsem pro to celkem v tichosti. Jen jsem těžce oddechovala. Ve větrné smršti se špatně dýchalo.
Následovala jsem pana Pampelišku, který si to opatrně mířil kdo ví kam do lesa. Jen jsem doufala, že mne vede někam do bezpečnějších částí lesa a ne někam na odkryté území. Jenomže jsem neměla jinou možnost, jak si ověřit kam mne vede. Musela jsem mu důvěřovat. Cítila jsem, jak do mne naráží různé předměty. Větve a kameny. Bolelo to. Sykla jsem bolestí, když se o mne opřela větev, ale neměla jsem čas kontrolovat si zranění. Přikrčená jsem postupovala ze mlčícím vlkem. Netušila jsem kam mne vede, dokud se předemnou neobjevilo něco co vypadalo jako vchod někam. Nečekala jsem na další pobízení a vykročila za panem Pampeliškou, který mne snad dovedl do bezpečí.

//úkryt

Stála jsem po boku nemluvícího vlka a nechápala, co se děje. Bála jsem se. Opravdu jsem se bála, ale tohle byla záležitost, kterou jsem prostě nemohla jen tak nechat být. Dým ze sopky stále stoupal a já viděla tu ohnivou záři na obzoru. Měla bych utíkat. To mi velel rozum. Vzít nohy na ramena a prostě pelášit, co nejdál. Jenomže to se nedalo. Nemohla jsem se prostě jen tak rozhodnout a běžet pryč. Mozek říkal uteč, ale srdce říkalo zůstaň. Já byla většinou ta, co se rozhoduje rozumem, ale jenom do momentu, než začalo jít opravdu do tuhého. Jakmile jsem se rozhodla už to nešlo změnit. Nešlo s tím nic dělat, i když mi rozum říkal, abych prostě odešla. Nemohla jsem. Nešlo to. Koukla jsem na pana Pampelišku a povzbudivě se na něj usmála. "Alespoň víme na čem jsme, že?" prohodila jsem potichu, ale s nadějí v hlase. Věděli jsem odkud stoupá kouř a čeho se obávat.
Jako by mě někdo slyšel začal se zvedat nepříznivý vítr. Vanul jako by nemělo přijít dalšího dne. Nebe bylo skoro bez mraků, i když občas jsem si nějakého všimla. Ale vítr se hnal opravdu jako by měla přijít nějaká bouře nebo tak něco. Mírně jsem se přikrčila. "Začíná to tu být nebezpečné, měli bychom..." chtěla jsem říct, že bychom se měli schovat, ale to už se začaly vzduchem nést i různé traviny a kusy křovisek. Písek nebo malé kamínky, se mi zadíraly do kožichu, jak je vítr zvedl ze země a hrnul je na mě. Bála jsem se, že se něco stane, ale čekala jsem spíše oheň nebo ten kouř. Rozhodně jsem nečekala, že to bude vítr, který přišel navíc z úplně jiné strany, než z jaké šel ten kouř. Pohlédla jsem na Erlenda. Teď už nešlo odejít. Nemohla jsem tu přítele nechat opuštěného a popravdě, kam bych šla. Schovat se. Ale to rozhodně nebylo to, co bych měla udělat. Moje srdce v téhle chvíli rozhodlo. Možná iracionálně. Možná i nebezpečně pro moji budoucnost, protože vítr začínal nabírat na obrátkách a já popravdě netušila kam se schovat. Bylo mi jasné, že tohle nebude jenom nějaký obyčejný vánek.