Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

Bylo to zajímavé setkání, které se odehrávalo v tomhle zasněženém kraji, jako z pohádky. Nerada bych narušovala místní a tak jsem se rozhodla, že bude nejvyšší čas odejít od jezera. Bylo by nejvhodnější zamířit někam, kde bychom se mohli schovat, ale kde to mohlo být. Věděla jsem, že jih bude rozhodně lepší, než sever. "Ráda bych šla na jih, pokud budete chtít jít se mnou," navrhla jsem vlčici. "Třeba bude váš přítel tam?" Ta otázka zněla tak podivně vzdáleně, že jsem ani sama netušila, jestli tomu věřím. Poslední dobou mi přišlo, že se zde udávají jen setkání na jednu dobrou a pak už nemáte šanci toho či onoho vlka nikdy potkat. Bylo to smutné... a zvláštní.
"Thia?" zapomněla jsem se ve vlastním zamyšlení. Přepadala mě podivná nálada, začala jsem přemýšlet nad tím, jak bych sestru popsala. "Ona je... jako tahle zima, taková ladovská zima. Studená a chladná, ale vlastně strašně příjemná a když jeden ví, jak na ni, může s ní být poměrně velká zábava," pronesla jsem po chvilce rozmášlení. Bylo těžké Cynthii popsat, protože se tady musela dost změnit. "Ale pobyt tady ji dost změnil," dodala jsem s povzdechem. Zvedla se na všechny čtyři a oklepala si kožich. Sněhové vločky odlétaly z mého kožichu jako bílá nostalgie se kterou jsem vzpomínala na sestru z mého dětství a mládí. Byla jsem ovšem ráda, že jsem ji tu našla. Sice jinou, ale přeci jen mou.
Nakonec se mi mladá vlčice představila jako Karoe. Pronesla to tónem, který napovídal, že si o svém jméně myslí hodně. Já takové vlky, kteří si potrpí na vznešenost vlastního jména a půdobu, neměla moc v lásce. "A vy pocházíte z nějakého vznešeného rodu... to jméno tak zní," neodpustila jsem si otázku, která ovšem moc jako otázka nevyzněla. Byla jsem tak tichouná, že by se mohlo stát, že mou otázku přeslechne, jako mnoho jiných vlků přeslíchalo mnoho mých vět před ní.
Popisovala mi svého přítele, kterého někde ztratila. Vlk se jmenoval Makadi, což bylo celkem roztomilé jméno. Takové hezky zvonivé a frázované. Ma-ka-di. Jako bim bam bim. Mírně jsem se usmála. "Pokud na takového vlka někdy narazím, tak mu řeknu, že jste ho hledala. Já se teď odeberu na jih, celkem bych se potřebovala zahřát a tak doufám, že se mi to podaří někde tam," pronesla jsem důvody mého odchodu na jih a usmála se na vlčici. Netušila jsem, jestli půjde za mnou. Rozhodla jsem se pro cestu podel proudu potůčku a pak k větší řece, kterou jsem tušila, že proudí na jih. Věděla jsem, že cesta to bude těžká a náročná s tím, jak se sněhová pokrývka držela, ale něco mi napovídalo, že na jihu to bude o dost příjemnější než na severu.

//Tanebrae přes plamínek

Seděla jsem na zemi a užívala si příjemného dne. Vše se chýlilo ke konci a mě bylo trochu smutno. Hvězdy svítily a nabízely milion příběhů, které jsem si mohla vymýšlet, jenže já si vymýšlet nechtěla. Hvězdy jsem pozorovala se zápalem dlouholetého učence, který se snaží odhalit jejich tajemství. Vábila mne noční obloha, která se zdála stejná a neměnná, ale co to je? Co jsou ty hvězdy zač? Kde se vzaly? A proč tvoří takové podivné tvary, které se daly vypozorovat, když se na ně jeden déle zaměřil? Znamenají snad ty tvary něco?
Neznala jsem odpověď ani na jednu ze svých podivných otázek. Věděla jsem, že za tím vším, musí být nějaká odpověď, ale nikdo mi ji nebyl schopen dát. Prabába tvrdila, že hvězdy a nebesa s měsícem a sluncem vytvořilo pradávné božstvo, jenže já si nebyla jistá, že by někdo měl takovou moc. Do teď... Příchodem na tenhle kus půdy jsem zjistila, že existují silné magické schopnosti, o kterých se Prabábě ani nezdálo. A možná, že opravdu měla pravdu... Možná, že tohle všechno stvořil někdo, kdo měl absolutní moc nad vším a všemi.
Přestala jsem uvažovat a pohlédla na vlčici, která se mi stále nepředstavila. Netušila jsem, jestli se představovat jen nechce, nebo jestli nepochopila můj pohled. "Není to žádná tradice, nebo si toho nejsem vědoma... Nikdy mne nenapadlo, se rodičů na naše jména zeptat. Moje sestra, která tu také žije se jmenuje Cynthia a pak moje starší sestřička byla Ellë a Ristair, tak se jmenoval můj bratr," odvětila jsem jí. Naše jména nebyla nijak propojena. Nedávala moc smysl. Každý měl jiné, začínající na něco jiného, odrážející něco jiného. Neměla ani žádnou vnitřní hloubku nebo význam, ale dokonale k nám seděla. Já byla zasněná a jemná, stejně jako moje jméno, které neobsahovalo nic, co by drnčelo. Ellë měla jméno kraťounké, ale na konci úderné a rozhodné, jako by tím chtěla naznačit nějakou pointu svého bytí. Cynthia, jméno které mělo dva důrazy. Stejně jako jeho nositelka bylo rázné a drsné, ale koncovka vám přímo vyplynula z jazyka, jako med. No a bratříček Ristair, jeho jméno táhlo, drhlo, přesně jako on. "A vy se jmenujete jak?" pronesla jsem. Vlčici jsem vykala, i když ona mne ne. Nevadilo mi to. Jiný kraj, jiný mrav.
Vyprávěla mi o svém příteli, který měl údajně kožich zajímavé barvy a oči ještě zajímavější. Kývla jsem hlavou, ale pak jsem se trochu ušklíbla smutkem. "Bohužel, nikoho takového jsem nepotkala," odvětila jsem. Byla jsem smutná, že jí nemůžu říct více, protože o jejím kamarádovi jsem nic nevěděla. "Ale ráda bych ho potkala, pokud toho opravdu tolik ví, mohla by to být zajímavá debata," dodala jsem s úsměvem, protože jsem si říkala, že tohle by ji mohlo potěšit, když projevím zájem o její známé, a třeba díky tomu zapomene na fakt, že neví kde má onoho vlka hledat.

//Táborák

Pozorovala jsem okolí a hlavně jezero, ve kterém se odráželo večerní slunce. Hádala jsem, že mi tu je teplo nejenom díky vodě, ale i díky té atmosféře. Jezero bylo rudé, jako sluneční kotouč a já přímo cítila jeho blízkost. Kdybych se natáhla a dotkla se ho, spálilo by mě? Doufala jsem, že si tady k tomu mému malému posezení přidá i vlčice, která se zjevila od nikud. Slunce se nádherně odráželo ve vodní hladině a já skoro zapomínala na to, jaké to je být v zimě. Teplo sálalo od vody a já si na okamžik mohla vydechnout úlevou. Ale jen na okamžik. Kdybych se více vyznala v magiich možná bych měla oheň po ruce pořád.
Byla vychovaná, což jsem poznala už podle pozdravu. Vypadala roztomile, i když už musela být starší. Jeden by řekl, že se předvádí, ale to mému pozorovacímu radaru unikalo. U všech jsem očekávala jen to dobré a nikdy jsem za jejich chováním neviděla nějaké postranní úmysly. Vlčice se nastavila, abych si mohla její hnědý kožíšek prohlédnout pořádně. "Opravdu, je vidětm že se o svůj kožich snažíte starat, ale má i pěkné zbarvení," pronesla jsem potichu a v mém hlase byla silně cítit upřímnost. Vlčice mi pochválila pruhovaný ocas, což mě potěšilo a usmála jsem se na ni. Sama jsem svoje pruhy nepovažovala za nijak pěkné. Spíše mi vadilo, že vypadám jako bych měla v kožichu šediny a to mě dělá starší, než skutečně jsem. "Moc děkuji," poděkovala jsem za kompliment. "Mimodochem jmenuji se Islin," řekla jsem vlčici, protože mi došlo, že jsem se ještě ani nepředstavila. "Nechcete se tu se mnou na chvilku posadit, není to sice jako posezení u opravdového táboráku, ale je to tu příjemné a vodní hladina nám může nahrazovat plameny ohně, když se teď takhle leskne," pronesla jsem potichu a můj hlas odnášel pryč vítr. Mluvila jsem velice potichu. "Popravdě jsem se zapomněla zeptat," dodala jsem v odpovědi na její otázku. Byla to chabá omluva za to, že jsem se na jméno nezeptala. Teď jsem nechtěla udělat stejnou chybu a tak jsem se na vlčici usmála, abych ji pobídla k vlastnímu představení.
Vlčice se tvářila podiveně, jako by jí vadilo, že se o ni někdo zajímá nebo ji to spíše zaskočilo? Asi se jí často nikdo neptal. Jenže já se ptala. A ráda. "To je zajímavé a jak se jmenuje, ten váš známý myslím, třeba jsem ho někde potkala... Nebo jak vypadá?" zeptala jsem se zvědavě a doufala, že mi malá vlčice nedá košem.

Okolní krajina mě celkem uklidňovala, ale nechtěla jsem se na ni jenom dívat. Rozhodla jsem se že bude nejlepší, když se prostě oddám té malinké chvilce relaxace. Užívala jsem si okolní teplotu a rozplývala se nad tím, jak se voda zbarvila do ruda zapadajícím sluncem. Náhle mne však vyrušila mladá vlčice. Vypadala poměrně dost mladě. "Och zdravím," pronesla jsem poměrně potichu, protože tahle vlčice mne zaskočila. Neznala jsem ji. "Vypadáte opravdu moc hezky," pověděla jsem jí, protože její kožíšek se mi zamlouval. Byl opravdu moc hezky zabarvený a já s úsměvem zjišťovala, že hnedá přechází do světlejších a světlejších odstínů. "Momentálně nikoho nehledám, právě jsem odešla od jednoho svého přítele, který měl nějaké soukromé vyřizování," vysvětlila jsem jí. "A teď se tu ohřívám u té teplé vody a čekám, než se vydám na jih," dodala jsem. Pak jsem na ni pohlédla a přejela ji pohledem. "A vy jste tu proč?"

//Akce byla opravdu super :3 tenhle typ hry hrajeme dost často s kamarády jako stolní hru, takže bylo fajn si to zkusit i takhle na Gall
A poprosím 10x2 květiny a 7x3 oblázky

//Borovicová školka

Kráčela jsem pomalu směrem k jezeru, které už z dálky hřálo. Jako by tu vítr byl mírnější a vzduch tak teplejší. Netušila jsem, čím to úplně je, ale přišlo mi, že to musí být onou podivně zbarvenou vodou. Ať tak či onak bylo tu teplo a to mi stačilo. Sedla jsem si na zem a začala se nahřívat. Celkem mě napadlo, že bych se v té teplé vodě mohla vykoupat, ale pak jsem si říkala, že bych se musela někde osušit a takové místo jsem postrádala... zatím. Nikde jsem tu nikoho neviděla, což mi přišlo zvláštní vzhledem k tomu, jaké příjemné teplo tu panovalo. Nakrčila jsem čenich a jenom pozorovala okolí, jestli nezahlédnu někoho známého.

Cítila jsem vlkova záda za sebou a to se mi líbilo. Příjemně hřál, což mi pomáhallo překonta zimu a teploty, které postupně více a více klesaly. Bála jsem se, že bych mohla zmrznout, pokud se brzo nedostanu na jih, ale záda mého společníka byla poměrně dobrou náhradou. Pomalu jsem se rozhlížela kolem. Uviděla jsem přímo nad námi jmelí, které se jako správný parazit plahočilo po větvých jiných stromů. Neměla jsem moc v lásce parazitické rostliny. Vlastně jsem neměla ráda parazity jakéhokoli druhu. Jenomže nebyla jsem momentálně já parazitem? Nebyla jsem tím, kdo se tu ohříval o záda naprosto cizího vlka, kterému jsem neměla co nabídnout na oplátku? Ulovená ryba mohla jen těžko být brána jako vhodná náhrada jeho tepla. Navíc když ryby byla jen půlka a částečně byla ocucána mnou. "Ráda bych vám poděkovala za všechno, co pro mne děláte," pronesla jsem potichu a škrobeně, protože jsem netušila, co si se svým rozpoložením počít."Jste opravdu hodný vlk, když jste mi nabídl pomoc dojít na jih a ještě se tu se mnou dělíte o vlastní teplo, kterého rozhodně nemáte moc. Doufám, že vám budu moci vaši dobrotu někdy splatit a pokud to nepůjde, byla bych ráda, kdybyste vzal jako protislužu alespoň nabídku mého přátelství," sdělila jsem vlkovi svou náklonost a vděčnost, kterou jsem k němu pociťovala. Přátele jsem si dělala většinou snadno, ale v tomhle kraji jako bych s tím měla problém. Věděla jsem, že nabízet někomu něco takového, jako přátelství tu ovšem není ničím běžným. Podle toho co mi říkala Wolfganie, naznačil Erlend a nepřímo sdělila sestra, se ve zdejším kraji nenacházelo moc slušných a hodných vlků a tak projev náklonnosti nemusel být přijat vlídně. Já ovšem doufala, že ve vlkovi, kterého jsem náhodně poznala u řeky budu mít nového přítele, na kterého se budu moci obrátit. Pokud jsem se nad tím zamýšlela, zatím jsem nenarazila na nikoho zlého nebo takového, že by potvrzovala slova i třeba nevyřčený, mých přátel.
Naše setkání a vzájemné ohřívání se ovšem blížilo ke konci. Vlk, kterého jsem si ve vlastní hlavě přejmenovala na Rybku, se zvedl k odchodu. Absence jeho teplého kožichu mne zamrzela, ale věděla jsem, že je potřeba vyrazit. Náhle ovšem jeho větu přerušilo cosi neznámého. Byl to pach. Pach vlčic, které jsem zahlédla mezi stromy. Pravděpodobně to byla nějaká známá Rybka. Jedna z nich určitě. Rybka se omluvil. Kývla jsem hlavou. "Nebudu rušit a díky za vše," hlesla jsem jenom, než jsem se pomalým krokem vydala směrem k jihu. Bála jsem se, že bych mohla svou přítomností způsobovat nepříjemnosti. Pokud našel někoho, koho dlouho neviděl, nemusel u toho chtít mít publikum. Následující eskapádu a couvání vlčice jsem tedy neměla možnost ani vidět ani slyšet. Pomalu jsem pokračovala svou vlastní cestou a moje přátelstív s Rybkou bylo to jediné, co jsem si z lesa odnášela.

//Ohnivé jezero


//Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím (ano, je nutné, aby na území jmelí skutečně bylo)

Bylo mi nadbínuto zahřátí se kožichem na kožich. Sice mi nebylo podáno vysvětlení, jestli je to tady v pořádku, ale na to jsem se popravdě ani neptala. Mírně jsem tedy přikývla a přisedla si, než jsem sjela tlapkami na zem. Minteo (//doufám, že se někde představil) pěkně hřál, což bylo přesně to, co jsem s klesající teplotou potřebovala. Začínala být opravdová kosa. Slunce mizelo pryč a noc znamenala chlad a nepříjemnosti. Měla bych opravdu najít nějaký úkryt, než tu zmrznu. Vděčně jsem se usmála na svého společníka. "Děkuji," pronesla jsem. "Byla jsem zvyklá spát hned v kubku vlků, ale netušila jsem, že je to normální i tady... Nějak... Hm... Nějak si nejsem jistá, co je a co není společensky přijatelné v tomhle kraji," sdělila jsem mu a vysvětlila tím i to, proč jsem s nabídkou zahřátí se trochu váhala.
Pohledem jsem klouzala po sněhu. Vypadalo to, že se k nám někdo blížil tímhle malinkatým lesíkem, ale kdo to byl jsem netušila. Mohla bych navštívit Wolfganii... Byla to celkem zajímavá myšlenka. "Nejsem... Sestra, za kterou jsem se vydala zmizel kdo ví kde. Ale našla jsem tu jinou sestru, která teď něco řeší se svou partnerkou," pronesla jsem potichu. Já nikdy nebyla schopná udržet nějaké věci v tajnosti. Byla jsem na to moc naivní? Hodná? Jednoduchá? "Na jihu chci najít nějaké útočiště jenom na zimu. Vím, že je tu kousek smečka, ale nevím jestli bych úplně chtěla do smečky. Ten koncept mi přijde zvláštní."

Znovu jsem se mírně zatřásla. Zima se mi vůbec nelíbila. Vlk mi nabídl, že se můžeme zahřát navzájem. "A... to by vám nevadilo?" zeptala jsem se. Většina vlků byla, co se kontaktu týče, dost netýkavá. Já byla ovšem zvyklá žít s hordou na jedné hromádce. Spát obklopená dorostenci a vlčaty byl pro mne mnoho měsíců denní chleba. Dokonce spát i mezi dospěláky různého pohlaví bylo něco normálního. Nikdo z toho nedělal vědu. Bylo to přirozené a výhodné pro všechny. Občas z tohohle polehávání vzešla sice vlčata, ale ani z toho nedělal nikdo vědu. Prabába se tomu jenom vždycky ušklíbla a pak posvětila svazek i mladé. Jenomže tohle bylo jinde. Jiný kraj a jiný mrav. Kdo věděl, jak se tady na tohle dívají vlci. Možná bych měla raději odmítnout... Ale když mě je taková zima. Zase jsem se otřásla.
Jeho vysvětlení se tolik podobalo tomu mému. "Taky byl čas jít. A narozdíl od vás jsem nenásledovala sestry, ale sestru... Neměla jsem vlohy k tomu stát se vůdcem a tak když moje nejstarší sestřička odešla, byla řada na mne abych se rozhodla zda zůstanu a budu se učit na to být v čele smečky a nebo zda si půjdu hledat vlastní cestu... Zvolila jsem vlastní cestu a bylo to dobré rozhodnutí," pousmála jsem se. Dřív bych toho možná litovala, ale to bylo dřív. Teď jsem byla celkem spokojená s tím, kde jsem.

Teploty tu byly celkem nízké, takže na severu to muselo být teprve pořádné peklo. Mírně jsem se zamračila. Nelíbilo se mi, že jaro už končí. Měla jsem zůstat s panem Erlendem v jeho smečce, ale to bych nepoznala sestru ani tohohle vlka. Usmála jsem se na svého nového společníka. "Počasí začíná opravdu připomínat více a více zimu, snad už nás ovšem nečekají další krupobití, to by bylo opravdu nepříjemné," pronesla jsem svým tichounkým, zastřeným hlasem. Zimu jsem opravdu neměla ráda, což mohlo prozrazovat i malinkaté zaklepání se. Přitáhla jsem si ocas k tělu, abych se trochu zahřála.
Pocházel ze severu, to se mi podařilo odhalit. Zima mu nejspíše nebude tak protivná, jak protivná byla mě. "A proč jste odešel, z domova?" vypálila jsem rychleji, než jsem svůj zvědavý jazyk zastavila. Byla jsem tak nevychovaná. Ale popravdě nevhodnost svých slov jsem si uvědomovala jen pramálo. Spíše jsem se obávala, že bych o vlkovi nezjistila dost, než že bych ho naštvala. Hloupost mého naivnního počínání musela být každému jasná. Mne zůstávala zastřená. "Nejsem tu dlouho, ale krupobití jsem zažila poprvé," odvětila jsem.

//Medvědí jezírka přes středozemku

Bylo to příšerné. Z nebe se sneslo naprosté peklo. Cítila jsem kroupy, které mi dopadaly na kožich. Bolelo to jako čert, ale naštěstí jsme byli nedaleko lesíka na druhém konci pláně. "Jste v pořádku?" pronesla jsem potichu a udělala pár kroků dál od vlka, abych oklepala ze svého kožichu vodu a kroupy. Zavrtěla jsem se a naštěstí nic nedoletělo k vlkovi. "To bylo těsné, raději bychom měli počkat tady, než se to přežene, co myslíte?" zeptala jsem se vlka a usadila se, abych si mohla trochu vyčistit kožich. Byl mokrý a já se z něj pokoušela vytahat všechny kroupy, které mi v něm uvýzly. Byla jsem pečlivá, abych se zbavila všech.
Vypadalo to, že kroupy s přicházejícím večerm kroupy dopadaly na zem s větší razantností. Naštěstí nás chránila přírodní bariéra vysokých borovic. Poposedla jsem si ke kmenu jedné z nich, abych byla co nejvíce chráněna. "Zažil jste někdy už takovéhle počasí?" zeptala jsem se, protože mne zajímaly jeho zkušenosti. Navíc tady se nedalo dělat nic jiného, než si povídat, tak jsem se rozhodla času pořádně využít ke konverzaci.

//Mahtae sever přes mahtae jih

Procházela jsem mezi jezírky, kterých tu byla spousta. Před dávnými věky to tu muselo být jedno velké jezero. Teď tu ovšem byla spousta malinkatých nanicovatých loužiček. Bahno jsem cítila úplně všude a z té vůně se mi trochu motala hlava. Tady to vypadá zajímavě. Pousmála jsem se na vlka bezejména. "Úplně si nejsem jistá, spíš bych se chtěla jenom na jihu porozhlédnout. Třeba tam bude nějaká veřejná jeskyně nebo tak něco. Kdo ví," pronesla jsem docela sebejistě, protože jsem věřila, že tuláci musí mít taky nějaké místo kde žijí. Nebo tu bude možná nějaká skupina podobná té, kterou vedla Prabába. To by se mi asi zamlouvalo nejvíce, protože smečka mi přišla moc odtažitá. Velký rodinný klan do kteérho bych zapadla, se mi zdál přijatelnější.
Kráčela jsem tedy směrem k jihu. Nebe začínalo tmavnout víc a víc. "Musíme to vzít přes nějaký les nebo tak, jestli začne pršet nechci být úplně pod širým nebem," poznamenala jsem a přidala do kroku. Přitom jsem se rozhlížela, abych našla vhodný směr. Náhle jsem za planinou v dálce uviděla lesík, který by mohl být přesně tím, co hledám. "Co támhle," prohodila jsem a vykročila tam.

//Borovicová škola přes středozemní pláň

Tmavé mraky na obloze mne znervoznily. Vypadalo to na déšť ne-li sníh. Vlk, který se pořád nepředstavil, mi začal šoupat rybu zpět. "Ne já už nebudu, dojezte ji prosím," pronesla jsem s klidem. Neřekla jsem mu skutečný důvod, proč nejím. Nesnášela jsem jídlo, které měl někdo předmnou u tlami. Bylo to oslintané a mche. Nechutné prostě. Nemohla jsem ovšem přiznat, že mě tohle odpuzuje. Celkově mě odpuzovala nemoc a mikroby a kdo ví kam ten svůj čenich strkal a tak. Jen jsem se usmála a svedla to na to, že jsem taky plná.
Vypadalo to, že řeka přilákala hodně vlků, ale nebe mi nepřipadalo nalazené na nějakou tu koupačku. I teploty byly celkem nízké. Vlk mi nabídl, že mne doprovodí někam, kde se budu moci schovat. "Pokud by vám to nevadilo, ráda bych vyrazila na jih," řekla jsem vděčně. "Moc vám budu vděčná za doprovod," poděkovala jsem slušně a vychovaně a pak pomalým krokem vyrazila směrem k jihu. Ten vlk byl celkem galantní a já netušila žádnou zradu z jeho strany. Byla jsem možná právě tolik důvěřivá jako to nejmenší vlčátko. Těžko říct, zda toho někdo v budoucnu nezneužije.

//Medvědí jezírka přes Mahtae jih

"Velice," pronesla jsem a porozhlédla jsem kolem. O trylkách jsem se nechtěla už moc bavit, protože jejich nebezpečnost byla dost zákeřná. Ale jaké jsou jsem nechtěla vlkovi říkat a zbytečně ho tím děsit. Neměla bych děsit cizí vlky, kteří mě teprve poznali. Usmála jsem se na něj a doufala, že ho to přejde. Tohle vyptávání se na nebezpečnosti, nebylo prostě dobré. Kdo nás mohl poslouchat? Nebyla jsem paranoidní jenom obezřetná.
Jeho jméno jsem neznala a vypadalo to, že se ho ani nedozvím, ale rybu si ode mne nakonec vzal. To mne potěšilo, protože lepší je nakrmený společník než ten, co se s kručícím žaludkem snaží udržet myšlenku. Usmála jsem se na něj. A pak přišla nevyhnutelná otázka, protože jsem přeci jen na zimu sama upozornila. "Každý s rozumem by se měl bát ne?" odvětila jsem nevychovaně na otázku otázkou. "Osobně mám radši teplejší krajiny. A navíc jsem tulačka, nemám kam bych se mohla v případě nějakého většího ochlazení schovat. Nemám ani skupinu přátel ani smečku ani nic podobného. Letos pro mne bude zima velice nepříjemná," dodala jsem a rozhodla se, že bych se měla vydat za panem Pampeliškou a poprosit ho o nějaké doporučení, kde bych se mohla během zimy ukrýt. On to tu přeci jenom zná více než já.

Pohledem jsem přejela vlka a usmála se na něj, nevinnost sama. "Trylky... Vy je tady asi nemáte, nebo je jenom neznáte. Nebo možná mají jiné jméno, ale jsou to takové potvůrky co žijí u vodních toků a lákají pocestné vlky," pronesla jsem velice potichu. Netušila jsem, zda mne vůbec slyšel, když mluvím takhle potichounku, ale bála jsem se, že trylky přivolám, když o nich budu hlasitě rozprávět. Možná že bych o nich neměla vůbec nikomu říkat, pokud tu nežijí jenom bych zbytečně děsila místní vlky.
Poposedla jsem si. Vlk mou rybu odmítl, ale já si nebyla tak úplně jistá, že ji vážně nechce. "Nene, teď je vaše. Dárky se můžou dávat, ale nesmějí se odmítat," pronesla jsem rázně a tlapkou přisunula rybu k němu, aby si ji mohl přitáhnout k sobě a sežrat. Sice jí byla jenom polovina, ale lepší než nic. "A jak říkáte, zima se blíží. Berte dokud je co," dodala jsem a pohlédla zamyšleně k nebi, protože mi bylo jasné, že sněžit začne, co nevidět. Nepředstavil se mi, ale já mu to nezazlívala. Ani mi nevadilo vymýšlet jiným přezdívky. Pan Pampeliška taky jednu měl.