Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Chichi," zasmála jsem se potichounku a jemně. Kdybych mohla červenat se na srsti musel by hned vědět v jakých jsem rozpacích. Takhle mu mohlo napovědět jen chichotaní a mírně sklopený zrak, který jsem upírala pokradmu na něj a zpět na své tlapky."Jsem úplně obyčejná. Třeba se jednorožec jenom spletl. Možná chtěl obdarovat jiného a ja byla v cestě," oponovala jsem jeho názoru. Nebyla jsem ani víla ani nic jiného nadpozemskeho. Kompliment mi ovšem nikdy nikdo nelichotil, nebyla jsem na to tedy zvyklá. Moje starší sestra byla ta pěkná. Mohe mladší sestra byla ta chytrá. Já byla obyčejná a to jsem se rozhodla i říct. "Nejsem víla, " ubezpečila jsem ho.
"Nickoli mi spíš zní jako nějaká baktérie, vaše celéjmeno je hezčí... Třeba jako nějaký vznešený vlk, třeba sir Nickolas nebo možná Lord," pronesla jsem potichu a obezřetně, nevedoma si toho že ho urazim.
"Vaši Alfu neznám,ale i tak je to dobrý nápad se seznamit i s ní, jen nemysli ze bych se mela vuc ootloukat po less. Uz tak jsem dakeko od hranic," ozvala se moje výchova . "Ale mic děkuji že tu se nnou počkáte, " pronesla jsem s úsměvem a pohodila ocasem.

Postávala jsem dost rozpačitě v lese. Mohla bych se otočit a jít zpět k hranicím, ale asi by to nebylo nic, co by mi pomohlo. Můj pach byl všude kolem. Nepomohl by mi návrat, spíše by mi uškodilo, že bych nedokázala vysvětlit, proč jsem šla tam a zase zpátky. Než jsem se ovšem mohla rozhodnout nebo více rozebrat obě dvě varianty, objevil se kousek ode mne vlk. Mírně jsem sklonila hlavu, protože jsem se bála, že by na mne mohl začít vrčet a vyhánět mne a tak jsem chtěla působit jako nejmenší možná hrozba. Pousmála jsem se na něj, když začal mluvit a trochu uvolnila i svůj postoj. Vypadalo to, že tenhle vlk se rád poslouchá... nebo spíš, že neumí mlčet? Mě to nevadilo, mě neslyšel skoro nikdy nikdo, takže jsem možná byla i raději v pozici posluchače.
Jenže jako vždy i teď došlo na mě. Musela jsem ho nějak vyvést z omylu. "Nejsem víla," řekla jsem potichounku a můj hlas se ztrácel v okolním lese. "Jmenuji se Islin a jsem jenom obyčejná vlčice, tohle mi nejspíše daroval jednorožec," pronesla jsem a koukla na vločky, které kolem mne lítaly, jako bych byla slunce okolo kterého se musí otáčet. "Máte pěkné jméno, Nickolasi," vypadlo ze mě jako by lehounce a celkem i příjemně. Můj hlas byl pořád stejný, ale možná pro uši posluchače mohl být trochu silnější, než dříve. "Hledám tu svou přítelkyni, Wolfganii, ráda bych ji požádala o místo ve smečce a o radu, pokud tedy bude mít čas, nerada bych ji rušila," pronesla jsem svou žádost.

//tanebrae

Vkročila jsem pomalu do lesa, který nebyl mým domovem, ale možná by jim mohl být. V budoucnu. Možná. Jen, co jsem do lesa vykročila, začaly kolem mne kroužit vločky, ale bylo to zvláštní. Usmála jsem se na ně a trochu se pozapomněla,, takže jsem možná došla dále než by bylo vhodné. Jenomže já byla tak unesena vločkami, že jsem za to nemohla. Navíc jsem si i všimla, že kam jsem šlápla, tam se objevila tráva. "Och..." povzdechla jsem si a udělala pár zmatených kroků, když jsem si toho všimla. Byla to učiněna nádhra. Musel to být ten jednorožec. Nebo snad ne? Určitě ano, jenže to by mi něco řekl ne? Umí vůbec mluvit.
Pak mi došlo kde jsem a proč tu jsem. "Jejda," pronesla jsem potichu a pak se rozhodla, že bych měla dát vědět, že tu jsem. "auuuu..." tiché volání se rozneslo lesem a těžko říct kdo ho slyšel. Jestli vůbec někdo. Doufala jsem ve Wolfganii, ale hvozd byl velký a určitě tu bydlela spousta vlků.

//Safírové jezírko, přes ledovou pláň

Byla jsem celkem ráda, že se mi podařilo dostat se zpět k řece. Ne že by byl problém v tom, tam dojít, ale trochu jsem se na pláni zamotala do vlastních myšlenek a netušila jsem, jestli jdu správným směrem. Byla jsem teď ovšem rozhodnutá, že se vrátím k Wolfganii a zeptám se jí na pár věcí. Ne, že by mi život tuláka vadil, ale popravdě jsem se už potulovat nechtěla. Chtěla jsem nějaké hezké místečko, kde bych si mohla v klidu žít. Když už jsem našla sestru, nemusím se o ni bát, je v dobrých tlapkách. Navíc já s ní zůstat nemůžu, ona je tulačka, to pro men není. Mírně jsem se usmála a rozhodla se, že až sestru potkám, tak jí svoje rozhodnutí sdělím. Vůbec jsem třeba nebrala v úvahu to, že by mě Wolfganie mohla odmítnout, protože na zimu... přijmout někoho na zimu, je prostě až moc nebezpečné pro jakoukoli smečku. Procházela jsem ovšem dál, bezstarostně podél řeky k jihu. Na jednom z břehů rostly rampouchy a viděla jsem i spoustu ryb v řece. Rozhodla jsem se, že bych neměla k Wolfganii přijít z prázdnou, to by se rozhodně neslušelo. Popadla jsem proto dva rampouchy a strčila si je do tlamy, abych si nenamočila hlavu v chladné vodě. Mírně mi u toho zamrzal mozek, ale to mi nevadilo. Jsem jako nějaký sněžný upír... Upír rampouch... Nesměla jsem se vlastnímu vtípku smát, protože mi bylo jasné, že by mi rampouchy spadly do vody. Zabořila jsem je do prvního rybího tělíčka, které jsem našla. Rybu jsem nabodnutou na rampouchu vytáhla ven. Na těle měla dvě bodnutí, jako by ji opravdu vycucnul upír, až na to že v ní nebyla žádná krev.
Vyplivla jsem rampouchy z tlamy. "Moc ti děkuji rybko, za tvou oběť. Tvoje tělo se stane součástí jiného života, kterému pomůžeš přežít," pronesla jsem obřadně a pak uchopila rybku do zubů a rozešla se s ní směrem k lesu, kde pobývala Wolfganie. Doufala jsem, že vánoční rybka jí jako dáreček udělá radost. Ani mě nenapadlo, že by třeba nemusela mít rybinu ráda. Já popravdě neměla ráda zabíjení a lovy, ale měla jsem ráda možnost dělat někomu radost a potrava byla to jedno z mála, co vlkům radost dělalo vždycky. V tichosti jsem našlapovala sněhem směrem, který byl snad jihem a doufala jsem, že se mi za můj dárek dostane pohledu na spokojenou vlčici. Už jenom ten pocit toho, že někomu dělám radost mi taky dělal radost a to velkou. Taková já už jsem prostě byla. Nezkažená světem ani vlky v něm.

//Sarumen přes Tanebrae

//Kierb přes ledové jezero

Pomalu jsem se dokodrcala k jezírku. Bylo tu nádherně. Přímo to vyzívalo k nějakému tomu zimnímu radování se. Bála jsem se, že bych se tu mohla zapomenout, v té nekonečné bílé pláni, ale ve finále se mi tu i líbilo. Nebylo to sice takové, jaké to mohlo být na jihu, ale aspoň jsem se snažila si to tu užít, když už jsem tu byla. Zima byla poměrně klidná, nefoukal vítr a můj kožich si tak udržoval přijatelnou teplotu pro pobyt. I já ovšem věděla, že budu muset brzo zase sestoupit na jih, pokud nechci onemocnět. Jezero ovšem bylo až moc hezké na to, abych ho hned opouštěla. Rozhodla jsme se, že se po něm trochu sklouznu, než vyrazím zase na jih.
Pomalým krokem jsme se vydala směrem na zamrzlou plochu. Mohla bych si užít trochu toho klouzání, než se zase odeberu na jih… A kam bych mohla jít… Stálo by mi za to, navštívit třeba Wolfganii? Mohla bych. Třeba tam najdu i sestru. Byla bych tak moc ráda viděla svou sestřičku, ale také bych ráda navštívila přítelkyni. Wolfganie mne možná za přítelkyni nebrala, ale já ji ano. Vysvětlila mi mnohé a za to jsem jí byla vděčná. Nehodlala jsem jí zůstat nic dlužná, takže mne napadlo, že bych jí mohla cestou posbírat něco zajímavého. Třeba ty ledové květy. Ne, ty ne. Rozmrzly by cestou na jih. Musím najít něco mnohem lepšího, než dárek, který zmizí, než ho donesu. Klouzala jsem se dál po ledové ploše a pak jsem si uvědomila, že se vlastně můžu opravdu klouzat. Rozhodla jsem se tedy odrazit jednou tlapkou a druhou a už jsem jela.
Klouzání po jezerech jsem už jednou zažila, ale netušila jsem, že to půjde i tady. Většinou jsem byla moc opatrná, bála jsem se, že se led pode mnou propadne a já skončím jako kostka ledu. Jenže teď, jako bych měla novou sílu a energii v žilách. Rozhodla jsem se, že budu prostě jenom užívat letošní zimy a pohody, která mi byla nadělena. Rozhodla jsem se proto a tak jsem se toho držela. Klouzala jsem se a u toho se smála do všech světových stran, jaká to byla zábava. Jenže pak jsem zakopla a spadla na zadek. Potlučené pozadí mne dovezlo až do sněhu, kam jsem se zabořila až po krk. Vytáhla jsem svou hlavu ze sněhu a smála se. Zvedla jsem se na všechny čtyři, oklepala a se smíchem vyrazila k zamrzl řece, která si nezpívala žádnou píseň, ale která mne mohla dovést dolů na jih k Wolfganii. Věděla jsem, že cesta to nebude skrze sníh jendoduchá, ale neopouštěla mě víra, že to dolů na jih zvládnu.

//Kierb přes ledové jezero

//Křišťálová louka

Pokud jsem se chtěla dostat pryč, musela jsem se dostat přes řeku. Jenže to nebylo nic jednoduchého. Sice byla řeka zamrzlá, ale já moc nedůvěřovala jejímu vodnímu toku. Bála jsem se. Opravdu jsem se bála, že když se k řece přiblížím a šlápnu na led, tak ten se podemnou propadne. Nechtěla jsem skončit v ledově temnotě. Jenže pokud jsem chtěla na druhou stranu, nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem se na druhou stranu prostě nějak dostat. "To zvládneš Islin?" pobízela jsem sama sebe, ale nejistota v mém hlasu byla přímo hmatatelná. Udělala jsem první odvážný krok. Tlapku jsem opatrně rozprostřela na ledové ploše, která ani nezapraskala pod mou vahou. To bylo dobré znamení. Kdyby led začal praskat, rozhodně bych se přes ledovou plochu nepouštěla. Jenže na druhé straně mohlo být něco zajímavého a když už jsem tu byla? Proč to neprozkoumat? Necítila jsem tu žádné pachy, takže pokud by se podemnou propadl led a uzavřel se mi pak nad hlavou, asi bych se nikdy už ven nedostala.
Celkem opatrně a velice, velice, velice pomalu jsem se snažila přesunout na druhý břeh. Šlo to vyloženě bolestivě, protože čím pomaleji jsem šla, tím více se mi do tlapek zařezával led, který byl podemnou. Jenže zrychlit jsem se bála. Co naplat, na druhou stranu jsem se musela dostat. Jak jsem si tak vykračovala, začala se mi mírně motat hlava. A pak mi podjela tlapka a plác, byla jsem na zemi. "Jau," vyjekla jsem a nedopatřením si tak přilepila jazyk k ledové ploše. Ach jo... sakryš práce... Začala jsem se pomalu zvedat a u toho jsem dýchala horký vzduch na jazyk, aby se mi ho podařilo odlepit, od zamrzlé plochy. Foukala jsem horkým dechem a led opravdu povolova. Musela jsem se opravdu soustředit, ale pomalounku polehounku se mi dařilo jazyk vysvobodit. Jen, co se mi to podařilo jsem se zvedla a na druhý břeh doběhla. Všechna opatrhnost byla ta tam. Snažila jsem se nezpanikařit, ale opatrnost vedla jenom k mému dalšímu ohrožení a popravdě jsem nechtěla riskovat, že další pád už led nepřežije. Sice jsem neslyšela žádné praskání, ale na tom mi nijak moc nezáleželo. Ohlédla jsem se za sebe až když jsem stanula na pevné zemi, ale řeka držela. Nebo spíše lépe řečeno led na řece držel. Evidentně tu byla taková zima, že led byl dost silný, aby unesl mne a přestál i pád, takže jsem se vůbec nemusela bát na jakoukoli ledovou plochu vstoupit. V dálce se něco zalesklo a já se tam rozhodla jít.

//Safírové jezírko přes ledovou pláň

Pozorovat jednorožce nešlo navěky. Začínala by mít opravdová zima a já se rozhodla, že se musím vzchopit. Zvedla jsem se na všechny čtyři a pomalu začala odcházet. Majestátní zvíře jsem nechtěla vyplašit, takže jsem si dávala velký pozor na to, kam šlapu. Bála jsem se, že bych mohla jeho velkolepost vyplašit a to by se mi stalo osudným. Rozhodla jsem se proto běžet pomalinku a polehounku, potichu, jak bylo mým dobrým zvykem, směrem k řece, která by snad mohla moje kroky schovat do své vlastní zurčivé hudby. Jenomže jsem se přepočítala. Řeka byla tady na severu zamrzlá a já se potřebovala dostat na druhou stranu.

//řeka Kierb

//Tanebrae přes Kierb

Byla jsem naprosto vyčerpaná. Šla jsem pomalu, ale směrem k cíly. Slzy mi na tvářích zamrzly a jak jsem předpokládala, vytvořily se z nich tvrdé hroudy ledu. Byla jsem za to celkem ráda. Štípaly mne a tahaly za srst, ale aspoň už jsem neměla mokré oči. Vevnitř jsem ovšem byla pořád smutná. Byla jsem tak moc smutná, že se mi tomu ani nechtělo věřit. Mohla za to Karoe svými urážkami nebo za to mohl fakt, že jsem vůbec netušila, kam v tomhle kraji patřím. Neměla jsem žádnou smečku, jak tomu tady říkali, ale neměla jsem ani žádnou skupinu, ke které bych patřila. Měla jsem sestřičku, jenomže ta měla už svou vlastní rodinu, do které jsem já úplně nezapadala. Kdybych se možná trochu snažila, přijala by mne lépe i její partnerka a moje neteř, ale popravdě jsem jim nechtěla jejich rodinu narušovat, tím že bych se do ní vetřela. Nevěděla jsem, kam bych se měla vydat. Normálně jsem byla strašně rozhodná, ale teď jsem netušila, co dál.
Dopadla jsem na ledovou zem. Bylo mi jedno, že je studená a že bych se na ní neměla povalovat. Už jsem nemohla jít ani o kousek dál. Kousek ode mne byl podivný útvar. Jak jsem tak ležela na zemi měla jsem ho těsně vedle očí a mohla si tak prohlížet jeho dokonalé zakrouceniny. Vypadalo to jako nějaká zamrzlá květina. Nedokázala jsem si představit sílu, která by mohla vybudovat něco takového. Příroda byla prostě nejmocnější. Bylo to pokojené a nádherné, ale moje malinkatá dušička netušila, co by měla dělat dál. Nechtěla jsem umřít, ale nechtěla jsem se ani zvedat. Když tu budu ležet zmrzmu.
Kousek ode mne se slunce probouzelo do nového dne a mne to ani netěšilo. Až po chvilce jsem zvedla hlavu ze země, protože mne vyrušilo podivné křupání sněhu a ledových květů. Uviděla jsem zvíře, jaké jsem nikdy neviděla. Jednorožec se pásl na květech, které zamrzaly. Bylo to zajímavé zvíře. Přímo z něj čišela majestátnost a odhodlání. Jako bych se nemohla nabažit toho pohledu, snažila jsem se nehýbat. Nechtěla jsem tohle nádherné zvíře vyplašit. Někdo by mohl říct, že mám vidiny, ale já si byla jistá tím že tam jednorožec opravdu je. Sledovala jsem ho se zatajeným dechem, jak pomalu oždibuje květy z ledu. Kdybych ho neviděla, asi bych jeho existenci taky popírala, jako všichni ostatní. Jenže teď tu byl. Přímo před mýma očima se pásl a vypadal nádherně. V té záplavě ledových výstupků byl jako to nejklidnější stvoření. Doufala jsem, že ho nikdo a nic nevyruší a já ho tam budu moci sledovat do konce svých dní. Jenže to nešlo. Nemohla jsem ho sledovat déle. Začala jsem se mírně otřásat.

//Prstové hory přes tmavé smrčiny

Kráčela jsem směrem k severu. Bylo to až nechutné, jak se do mne ta malá vlčice opřela. Jako bych pro ni byla naprosto ničím, jako bych byla nicka, která si nezaslouží žít nebo mluvit. Myslela si, že jí lžu. "Jenže já nelhala. Byla jsem přece pravdomluvná, jako vždycky," povzdechla jsem si a kráčela dál směrem k severu. "Někdo jí musel hodně ublížit, jinak by rozhodně taková nebyla," začala jsem Karoe hned omlouvat, protože jsem si říkala, že takhle by se určitě ta mladá dáma nechovala, kdyby ji v životě nepotkalo něco naprosto příšerného. I tak mi to, ale neulevovalo. Smutek z jejích tvrdých slov se mne držel a nepouštěl mě.

//Křišťálová louka přes Kierb

//Konec světa přes poušť

Byla jsem trochu rozhozená z toho, jak na mne Karoe pokřikovala. Dokonce mi to vehnalo i slzičky do očí. Bylo mi z toho smutno. Takhle se do mne pustila a proč? Však jsem jí nelhala... Příběh sice zněl neuvěřitelně, ale byla to čistá pravda. Slzy se mi valily z očí, jako bych už nikdy neměla poznat úsměv. Rozhodla jsem se jít na sever, protože tam moje slzy alespoň změní svou krásu v podivné kapky zamrzlé vody a odpadnou mi z tváří. Slzy mne štípaly na tvářích, jak jsem začala postupovat na sever. Šla jsem pomalu, abych zvládla podivný terén a spoustu jeho malinkatých zakrutů.

//Tanebrae přes tmavé srčiny

//Změna přechodu prstové hory přes poušť

Skočila mi na záda. Ta hlupaňa se odrazila a skočila na mě. Pořádně se mi rozmázla na záda, což mě bolelo tak, že jsem vykvíkla. Nebyla jsem už nejmladší, aby se mi někdo takhle násilně rozmazával o záda. Jenže pojezd našich bobů již nešlo zastavit. Snažila jsem se udržet rovnováhu, protože po jejím dopadu jsem málem z tlapek pustila přední kost. Jenomže pustit byť jen jednu kostičku, by znamenalo pád a nepříjemné kutálení. Sněhová pokrývka se tenčila a mě bylo jasné, že budeme muset brzo vystupovat. "Seskoč," prohodila jsem. Původně jsem to chtěla zakřičet, ale já křičet moc neuměla. Jen jsem doufala, že sama Karoe pochopí, že má seskočit. Jakmile se kosti setkaly se skalnatým povrchem začaly křupat a praskat a já sama jsem musela zvolit velké brzdné manévry, abych "nepřeletěla přes řídítka", když naše vozidlo zastavilo. Otočila jsem se zadýchaně na Karoe. "Proč jsi na mě skočila? Říkala jsem ti ať to neděláš," štěkla jsem po ní, ale můj hlas byl pořád slabounký. Záda mne bolela a já se začala prohýbat, abych si je nějak narovnala.
Ta malá vlčice si pořád myslela, že jí lžu. Dokonce to i řekla. Prý, že bych si měla vymyslet příště něco jiného. Nechápavě jsem na ni koukala. "Ale já nelžu. Opravdu to takhle bylo. Našla jsem tu svou sestru, její partnerku a dceru," pronesla jsem zaskočeně, jen co jsem se dostaly zpátky na chladnou zem. Navíc ani nesouhlasila s mým pohledem na věc. "Připadáš si snad, že někoho teď řídíš? Jestli bude pořád takovéhle počasí tak zmrzneš, stejně jako všichni ostatní, co si nenajdou úkryt... Prý, že mi ovládáme přírodu, příroda ovládá nás," řekla jsem jí tichounkým hlasem. Asi bych měla větší úspěch, kdybych mluvila víc nahlas, ale to já neuměla. Navíc jsem nechtěla křičet na mladou vlčici, která ještě nic nezažila. Však ona časem pozná, jaké to ve skutečnosti je. Být tulákem.... Přemýšlení o tom, jaké to je být tulákem mne dovedlo k jedné myšlence. Litovala jsem toho, že jsem v posledním roce odešla od Wolfganie. Byla to celkem zajímavá vlčice a já doufala, že bych se s ní mohla zblížit. Její smečka se mi líbila. Les byl na jihu a vypadal příjemně i během zimy. Z hor jsem ho zahlédla, takže stačilo k němu dojít. Byla to chyba, které jsem litovala. Neměla jsem odcházet. Měla jsem rovnou zůstat. Rozešla jsem se směrem kam mne tlapky vedly. "Klidně si tu zůstaň a bojuj s mrazem, jako pán tvorstva, já si du najít nějaký úkryt," pronesla jsem a odkráčela pryč. Jestli mne Karoe následovala nebo ne, bylo čistě na ní. Nemusela chodit se mnou pokud nechtěla, ale zároveň jsem se o ni trochu bála, takže jsem se na poslední chvilku ohlédla jestli jde.

//Staré meandry přes eucalyptový les

Horou se neslo pšíknutí, které prozrazovalo, že se tu nachízí více vlků, než bych očekávala. Sněhu tu bylo celkem dost. Vrcholek byl bílý a já nechápala, proč sem tolik vlků leze. Sama jsem tu hledala cestu někam do bezpečí a tepla, ale tu jsem popravdě nenacházela. Nebo alespoň ne tak, jak bych si přála. Pohlédla jsem dolů z hor a viděla les, kde žila Wolfganie. Mohla bych se podívat tam? Mohla bych se tam zahřát? Ale to bych přeci byla jenom vyžírkou a tím, kdo zaclání ne? Ohlédla jsem se zpět na Karoe, která mluvila. "Ano je to opravdu skoro až neskutečné, ale ve světě se stala spousta zvláštností a náhod, které se zdály neskutečné, ale skutečně se staly," pronesla jsem zamyšleně. Můj příběh byl pravdivý, ale Karoe to zjevně nepřesvědčilo. Nebylo ovšem proč ji o mé pravdě přesvědčovat, protože na jejím názoru pramálo záleželo. Já našla sestru a s tím jsem byla spokojená. Co bych asi tak dělala, kdybych ji nenašla? Musela bych si najít svoje místo jinde? Možná bych zůstala s Erlendem nebo bych se přidala k Wolfganii a její smečce. Musím ji navštívit, ale nevím jestli je to vhodné, takhle uprostřed zimy. Určitě mají oba dva hodně práce a nebudou se chtít bavit semnou... Nebo ano? Zavrtěla jsem mírně hlavou a usmála se na svou společnici, které jsem asi už lezla na nervy.
Moc nesouhlasila s tím, že jsme součástí přírody. "Jenomže pokud bychom měli být sami... bez přírody by žádné společenství ani jednotlivec z nás nepřežil ne? Byly bychom jenom bloudící a umírající schránky. Myslím si, že příroda je to, co nás vytvořilo a to v co se jednou proměníme, až umřeme," pronesla jsem, jako bych nad touto tématikou přemýšlela pořád. Nebylo to sice tak, ale už jsem se nad tímhle zamýšlela dost dlouho na to, abych došla k závěru, že každý z nás je přírodní součástí. Nikdo není nadřazen přírodě. Je všude kolem nás, ale zároveň i v nás.
Nakonec souhlasila s tím, že se můžeme dolů sklouznout. Bylo to rychlé a já věřila tomu, že i bezpečné. Popadla jsem proto kosti a dala si je mezi přední a zadní tlapky. "Odstrčíte mě a pak mi rychle vylezete na záda, mělo by to fungovat, pokud si to dobře načasujete. Hlavně neskákejte, aby mi ty kosti nevypadly z pod tlapek," pronesla jsem a pak už všechno bylo jenom na Karoe. Jestli se nám to povedlo nebo nepovedlo, jsem se dozvěděla až dole pod kopcem. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem tam mohla dojet na kostech nebo se dokutálet s haldou sněhu, tak či onak jsem byla dole.

//Sorry za přeskočení, ale dneska nevím jak budu dávat, je to post o ničem :D

Sněžilo. Pořád jenom sněžilo a začínalo to být opravdu hodně nepříjemné. Pohlédla jsem na Karoe, která byla kousek ode mne. "Asi bychom vážně měly jít dolů, abychom tu nezapadaly sněhem," zasmála jsem se potichounku a doufala, že můj hlas k ní dolehl. Kolem bylo více a více sněhu, ale slunce vycházelo a to všemu pod námi dodávalo pohádkový nádech. Chvilku jsem se prostě chtěla kochat tímhle pohledem na zamrzlou a zasněženou krajinu. Jenomže nebyla to jenom krajina podemnou, co přitáhlo mou pozornost. Najednou jsem si všimla, že kousek od nás se něco pohybuje. Byla to vlčice, která na někoho pokřikovala. Nejspíše si nevšimla mne a Karoe, ale upoutalo ji něco jiného. Nebo spíše, někdo jiný. Hledala jsem pohledem nějakého vlka, jenomže žádný vlk tu nebyl. Jediná postava, kterou jsem viděla kousek od vlčice byl rys. Jenomže to nebyl kde jaký rys.
Sledovala jsem jeho kožich, který v podstatě mizel ze sněhobílým podkladem, protože byl totožné barvy. Kdybych nedávala pořádný pozor a kdyby se nehýbal, asi bych si ho ani nevšimla. Vlčice, která mne na něj upozornila se navíc rozeběhla někam dolů. Nepřišlo mi zvláštní, že se vybavovala zrovna s rysem. Jeho kožich prozrazoval, že rozhodně není obyčejným zvířetem místní krajiny Popravdě jsem byla více než přesvědčena, že se jedná o nějakého hodného ducha. Nejspíše o nějakého hodného ducha, který na sebe vzal podobu rysa a aby se odlišil od ostatních, kterých tu podle pachů bylo hodně, vybral si alespoň atypickou barvu kožichu. Mírně jsem se na něj usmála a kývla hlavou, abych mu naznačila, že se nemusí ničeho bát. Jeho tajemství nikomu neprozradím.
Obrátila jsem se na Karoe, která pořád byla se mnou. Zvedla jsem se a oklepala si z kožichu sníh. "Nechtěla by jste se dolů zklouznout? Bylo by to rychlejší, než se plahočit cestou necestou kolem dokola hor. A taky tu je dost rysů, takže bych na ně nerada narazila při sestupu," pronesla jsem potichu a opatrně. Nechtěla jsem se jí nijak dotknout. Kolem bylo celkem málo věcí, které by se daly použít jako provizorní věc na sjetí dolů. Kousek od nás jsem si všimla kostí nějakého zvířete, možná to byla horská koza, kterou ohlodaly rysové. "Můžeme požít ty kosti a sjet do na nich. Já si je dám pod sebe a vy vylezete na mě?" napadlo mě a začala jsem svůj nápad hned reprodukovat nahlas. Mohlo to být taky tak, že si odřu břicho a dole rozbijeme nos, ale na to jsem se snažila nemyslet. Chtěla jsem se jenom dostat dolů do teplíčka.

Vrcholek byl nádherný a s přicházejícím večerem a nocí se zdálo, že teploty malinko klesají, ale nebylo to nic zásadního. Foukal mírný vítr z jihu a já si užívala nádhernou scenérii, který byla všude kolem. Začalo sněžit. Nejprve malinkato, ale pak se rozsněžilo opravdu hodně, jako by někdo roztrhl peřinu plnou sněhových vloček a ty se teď vyhrnuly na zem. Nevypadalo to, že by sněhové řádění někdy ustanulo. Tady, na vrcholku hory sněžilo taky vydatně, ale na severu to muselo být přímo příšerné. Snad se Thia zvládla někam schovat. Mírně jsem se otřásla při představě, že je moje sestřička někde v ledové pustině sama. Ale ona není sama, má sebou přeci svou partnerku... Pohledem jsem se odtrhla od krajiny kolem a obrátila se ke Karoe. Byla jsem ráda, že se o tuhle nádheru mám s kým podělit. "Och... je to zajmavé, ale je tomu tak. Každou nás sem tlapky zanesly v jinou dobu a z jiných okolností, ale obě jsme došly až sem a tady se opět našly, což jsem popravdě ani nedoufala, celou dobu jsem si myslela, že sestra zůstala doma," prohodila jsem s úsměvem. Karoe pronesla, co přivedlo do kraje jí. Kdybych byla podezíravější a nečekala v každém jen absolutní dobrotu a nevinnost, mohla bych si to pospojovat a obvinit ji ze špionáže nebo se jí alespoň zeptala na to, proč zkoumá zrovna zdejší mravy. Mohla bych taky zhodnotit nepřiměřenost jejího věku k jejímu tvrzení. Jenže já neočekávala žádnou levárnu, takže jsem se jenom usmála. "Takže jste něco jako výzkumnice? Já taky ráda zkoumám ostatní skupiny. Popravdě mi místní smečky a tuláci přijdou velice zajímaví. Sice jsem více zaměřená na zkoumání přírody, ale do té vlci také patří ne?" pronesla jsem a mírně kývla hlavou, jako bych chtěla sama svoje slova podpořit.
Začala jsem na špičku jazyku chytat sněhové vločky. Byla to chyba, ale to jsem si vědomila až pozdě. V momentě kdy mi čelem projela ohromná bolest, která mne přinutila zavřít oči, škitnout a nakrčit čenich, už se nedalo nic dělat. Musela jsem jenom vydržet. Popravdě jsem věděla, že zamrznutí mozku existuje, ale doufala jsem, že chytáním vloček se tomu vyhnu. Nevyhnula. "Ípp," vypískla jsem a mírně se zakabonila. Nebylo to zrovinka nic příjemného. Jenže se s tím vážně nedalo nic dělat. A tak jsem se tvářila, jako bych snědla citron a doufala, že to odezní samo. Když bolest přešla, začala jsem se smát. "Úplně jsem zapomněla, jaká může být se sněhem zábava... I když někdy bolestivá," zasmála jsem se a pak už se věnovala jenom Karoe.
Mírně jsem sklopila uši, když mi vyčinila, že není slušné ptát se na věk. "Mě to neslušné nikdy nepřišlo, ale máte pravdu," podotkla jsem potichounku, jako když se vločka snáší na zem. Prozradila mi, že je mnohem mladší než vypadá. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu. Už teď mi přišla až moc mladá na to, abych s ní nějak polemizovala o tom, že zimu zažít nemohla. A ona mi řekne, že je ještě mladší? Všechno na této vlčici bylo zvláštní. To jak mluvila, jak se pohybovala... Nechala jsem to být, ale rozhodla se, dávat si na tyhle detaily pozor.