Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ragarské pohoří

Naslouchala jsem tichému hlasu sestry, která se snažila informovat mou maličkost o tom, jak to fungovalo v horské smečce. Přišlo mi, že na to jak se na smečku tvářila, ji docela dost brání a hájí její umístění. Mě to ovšem nepřesvědčilo. " I tak mi to přijde nebezpečné a nevhodné," neodpustila jsem si chytrolínskou poznámku. Mluvila o tom, jak ke smečce patřil les a jak seveřanům místo vyhovovalo, ale já si to neuměla představit. Buď žiji v lese, v kopcích, nebo na loukách, ale ve vysokých horách? V zimě se tam nedá žít a zima se drží dlouho. Je pravda, že jim patřil les, ale i tak... V horách se mohl kdokoli ztratit. Sama bych se na úzkých pěšinkách ve vysokých horách jistě ztratila. Nebo bych zakopla, zranila se, zemřela někde chladem. Mírně jsem se otřásla. Ne, nebylo to dobré místo pro život ať už se sestra snažila jak chtěla. Navíc kdyby to bylo tak dokonalé, smečka by se nerozpadla. "Proč jste se vlastně rozpadli?" zeptala jsem se zvědavě. Pokud ta smečka byla tak dobrá, tak proč by se náhle rozpadala?
Chůze mne vyčerpala a tak mne sestřin návrh na menší zastávku potěšil. Kývla jsem hlavou a usadila se na zem, která byla poměrně chladná. Měla bych vymyslet, kde přečkám zimu. Mohla jsem zůstat se sestrou a Sheyou, ale netušila jsem, zda by jim moje společnost nezačala brzy překážet. Mohla bych se vydat za Erlendem, ale ten by nejspíše nebyl nadšený, že se přes zimu stará o tulačku. Pohlédla jsem si na zraněnou nohu, která se pomalu hojila. Už jsem ji skoro necítila, ale místo bylo pořád takové všelijaké. Bála jsem se ho dotknout, protože jsem byla přesvědčená, že zrovna tohle by bolelo. Nabírala jsem síly. Pokud budeme Sheyu hledat, určitě se ještě projdeme. A pokud jich znamená smečku Wolfganie, tak nás čeká pořádná štreka. Usmála jsem se povzbudivě na sestru, i když samotnou mne představa dalšího putování nenadchla.

Mírně jsem se zachichotala. Potichu. Tak jsem přeci jen dělala všechno. Potichu. Cynthia mluvila o tom, jak to tu musí být hezké, ale mě se to nezdálo. Byl tu chlad. Moc velký chlad. Možná že v létě tu bylo lépe, ale pochybovala jsem, že by tu teplota stoupla byť jen na deset stupňů. Mírně jsem se otřásla, jak mi vítr profoukl kožich. Nelíbilo se mi to tu ani teď a pochybovala jsem, že by se mi to tu líbilo v létě. "To rozhodně," pronesla jsem potichu na její slova. "Bála bych se tu vychovávat vlčata, mohla by spadnou nebo... jak jste to dělali? A co staří nebo nemocní vlci? Tohle prostředí je prostě nevhodné," dodala jsem svým typickým poučovacím tónem hlasu. Z logických důvodů mi tohle místo přišlo naprosto hloupé pro chod smečky. Nepraktické. Nahoru, dolů. Ledem a sněhem.
Sheyu jsme tu nenašli. Byla to škoda. "Určitě ji najdeme na jihu nebo ji budeme hledat jinde. Nemáte nějaké místo, které měla ráda? Třeba by mohla být tam," snažila jsem se sestru ujistit, že její dcerce nic nehrozí a trochu ji povzbudit v dalším hledání. Jenže jsem sama nemohla přidat nic jiného než jen slova útěchy. Začaly jsme pomalu klesat zpátky dolů a směrem na jih. Cynthie se tu opravdu vyznala a já za její doprovod byla ráda. Docela bych se bála, kdybych se měla touto cestou procházet sama.

//Za sestrou

Sestřička moje milovaná, byla celá zmatená. Spletla se. Cítila jsem tu bolest, která jednoho zasáhne, když někoho ztratí. Já taky dlouho nevěřila tomu, že by moji přátelé a náhradní rodina mohli být po smrti. Mírně jsem naklonila hlavu a chápavě se na sestru usmála. Byla jsem ráda, že už se aspoň nesouží tolik, aby propukala v záchvaty pláče nebo vzteku. Vypadalo to, že se ze ztráty dostává pomalu, ale jistě. Kráčela jsem za ní a uvědomovala si zimu, která se mi vkrádala do kožichu. Na podobné podnebí jsem si odvykla. Zvykla jsem si na teploty mírných lesů, ne na chlad hor. A blížila se zima. V horách bylo ještě hůře. "Mohla bys, máš pro to předpoklady... A nebo můžeš jenom někde předpovídat počasí jako rosnička," zasmála jsem se, abych přivedla sestru na jiné myšlenky změnou tématu naší konverzace. "Jaké to tu vůbec je na jaře? Musí to být kouzelné," povzdechla jsem si zasněně a dál postupovala nehostinnou krajinou. Jak tady mohla žít smečka?
Cesta se vlnila a klikatila, ale Cynthia evidentně věděla, kam jde. Stoupaly jsme skoro celou noc, protože takové kopce se nedaly zvládnout za chvilku. Musela jsem si taky párkrát zastavit a odfrknout. Jenomže čím výše jsme byly tím menší byla pravděpodobnost, že mou neteřinku najdeme. Nikdy jsem ji nepotkala, před pár dny jsem ani netušila, že existuje, ale už teď jsem se o ni bála. Cynthia musela být strachy bez sebe. "Cítíš ji?" zeptala jsem se. Můj čenich byl zmrzlý a necítila jsem skoro nic.

//Ageron

Následovala jsem mladší sestřičku, která mě vedla směrem do hor. Ve světle zapadajícího slunce se třpytil jejich vrcholek, který byl obalený sněhem. Doufala jsem, že tak vysoko nebudeme muset jít, protože bych rozhodně nechtěla prochladnout. Na mou otázku odsekla a já se z toho zastavila. Rozhodně jsem neřekla nic nemístného ne? Nebo ano? "Promiň," pípla jsem omluvně a potichu, protože jsem se obávala, že bych jí mohla nějak urazit nebo se rýpat v tom, do čeho mi vážně nic není. Sestra se taky omluvila a já se rozešla. Vysvětlila mi, že myslela partnerku, která už tu s námi není. "Dobře, to mě mrzí," pronesla jsem tichounce, abych se jí nedotkla ještě něčím. Vypadala z toho nešťastně a já jí nechtěla rozhodit nebo způsobovat bolest, když to nebylo úplně nutné. A tohle nutné rozhodně nebylo. V tichosti jsem následovala Cynthii dál, krajinou, která byla chladnější a chladnější. Doufám, že tu nebude moc velká zima, ale s nocí asi zima ještě přijde. Koukla jsem na nebe, které vypadalo všelijak. Ale na déšť to nebylo. "Měla jsi pravdu, pršet asi nebude," dodala jsem. Bylo to zvláštní, že se tak trefila. A přitom to na déšť vypadalo.

//Za Cynthii

Mírně jsem se otřásla, když zmínila zimu. Nebyla jsem úplně nadšenec do zimních sportů, takže představa, že zdoláváme nějaké pohoří v závějích a kose, se mi moc nezamlouvala. Ale nemůžeme tam Sheyu nechat, co když třeba někde zapadla nebo se zranila. Mohla by tam být, tak ji musíme najít... Pokračovala jsem tedy za sestrou dál. Doufala jsem, že bude více míst bez sněhu, než těch se sněhem. Hory se tyčily přímo před námy a já viděla, že to není žádné velepohoří, jak jsem se obávala, ale rozhodně to nebyly ani nějaké nanicovaté kopečky. Mírně jsem se ošila, protože mi trochu zavál vítr studený vítr do kožichu.
Nevěřícnost v jejím hlase mě trochu zaskočila, přeci bylo jasné, že jí pomůžu. Byla to moje rodina a Sheya už teď taky. "Jistě, jen stačí říct kde," pronesla jsem s úsměvem k Cynthii. Nebyla jsem taková, že bych se štítila pomoct rodině. Přišlo mi zvláštní, jak sestra nakousla větu, kterou nedořekla. "A s kým?" zeptala jsem se zvědavě a vůbec mi nedocházelo, že to může být nevhodná otázka. Kývla jsem hlavou, že cestou zpátky se můžeme podívat po nějakém vhodném místě pro úkryt. Taky bych stejně potřebovala nějaké místo, kde bych mohla hlavu složit, abych neobtěžovala smečky. Rozhlížela jsem se kolem, abych si prohlédla les, kde údajně byla smečka... Jenže vypadal opuštěně, a to dlouho.

//Za Cynthii

Měla pravdu v tom, že bych ji mohla použít různě, ale já se pořád domnívala, že bych mohla omylem někomu ublížit. Nevěděla jsem, co bych mohla udělat nebo neudělat. Netušila jsem, jak silnou magii jeden má. Jestli se naučí postupně nebo bum, tady máš a starej se. Nechtěla jsem se už sestry moc vyptávat, abych jí nepřišla až moc zvědavá, takže jsem jenom přikyvovala. A to i v momentě kdy mi odsouhlasila mou domněnku o bozích a neodpustila si poznámku o jejich zákeřnosti. "Budu na to pamatovat," zašeptala jsem svým typickým hlasem a moje slova odletěla pryč, odtržena od mé tlamy.
Byla jsem zasvěcena do plánů na následujících pár dní. "Dobře, můžeme tam vyrazit," pronesla jsem s nadšením, protože jsem se chtěla podívat po místním kraji. "V horách bude asi zima?" Měla to být věta oznamovací, ale vznikla z toho otázka. Pomalu jsem se rozešla za sestrou směrem, který zvolila. "A chtěla bys nějak s tou norou pomoci? Nemám momentálně v plánu někam odcházet, tak bych ti pomohla a aspoň věděla, kde tě případně mám hledat," řekla jsem s úsměvem. Ne, že bych chtěla sestru nějak brzo opouštět, ale bylo mi jasné, že dřív nebo později bude jedna z nás potřebovat trochu více prostoru.

//Za sestrou

Naslouchala jsem sestřinu hlasu o tom, že mnohdy není zbytí. Vždycky se dá najít cesta, když jeden ví, co nechce. Byla jsem přesvědčena, že s magiemi si zahrávat nechci. "Pokud by už nebylo zbytí, tak to bych ji stejně nepoužila, i kdybych ji měla... Jedině k tomu, abych někomu pomohla," pronesla jsem potichounku, jako když padá lístek v podzimním větru k zemi. Ladně a táhle. Poslouchala jsem dál její vyprávění o iluzích. O místních božstvech mluvila, jako by byla skutečná, ale já jí to nehodlala vyvracet. Bohové mají spousty podob a já žádného neodsuzovala, pokud v nějakou z nich věřil. Osobně jsem byla k bohům skeptická a žádného nepřijala za svého. "Musejí být mocní, když tohle dokážou," pronesla jsem jenom, protože jsem se nechtěla pouštět do větší konverzace o bozích a božstvech. Neměla jsem k tomu dost informací, abych se o takové složité věci mohla bavit se sestrou.
Kývla jsem hlavou. "Prabába se údajně vše naučila od své matky a ta zase od té své a takhle to šlo dál a dál... Začala učit i mě, ale podle všeho jsem byla tupá jako poleno, tak mi to aspoň prabába říkala," pousmála jsem se, když jsem si vybavila stařenku jak se na mě bezzubě směje a při tom mi nadává. Jednoho by to naštvalo, ale já ji měla celkem ráda. Moje vzpomínky nebyly zakaleny tím, co se s ní mohlo asi stát.
Cynthie svou dceru nemohla najít a vypadalo to, že ani nemá v plánu dál hledat. Rozhlédla jsem se kolem a vnímala mlhu kolem nás, která se rozestupovala jen před proudem vody z vodopádu. Pohlédla jsem zpět na sestru. "Půjdeme ji tedy hledat dál?" otázala jsem se, když sestra pronesla přesvědčivě, že pršet nebude. Věřila jsem jí. Neměla jsem důvod nevěřit.

//Smrkáč

Mírně jsem se usmála. "Já bych ani o žádnou nestála. Nevím, co bych si s ní počala a pak... mohla bych někomu něco způsobit nedopatřením a za to mi to nestojí," odvětila jsem sestře trochu vážněji a doufala, že se ohledně magie plete. Nechtěla bych ji, pokud by to znamenalo, že bere energii ze mě samotné. Navíc bych musela najít někoho, kdo by mě naučil ji používat a to by taky mohlo být těžké. Pan Pampeliška magii měl, stejně jako Wolfganie, ale ti se tu buď narodili nebo tu byli strašlivě dlouho a magie se naučili od někoho používat. "Jak ses vůbec naučila používat magie?" zeptala jsem se sestry se zájmem. Chtěla jsem vědět, jestli ona měla učitele a jak si ji magie našla.
Došli jsme k magickému místu, které přímo volalo po tom, abychom se na něj dívali. Sledovala jsem pohledem tu masu vody, která padala od nikud a dopadala do jezírka dole. Bylo to ohrmující. Kdyby svítilo slunce, možná bych se mohla těšit na třpyt odrážející se ve vodní stěně. Jenomže dnešní den byl zamračený a já se obávala, že začne pršet. Měly bychom se někam schovat, abychom nepromokly. Sestra mne z úžasu nad mocí přírody vytrhla svou otázkou. "Fungovalo, i když Prabába vždycky říkala, že nic není zadarmo... Takže těžko říct, jestli její kouzla byla tím nejlepším, co se dalo dělat," odvětila jsem neurčitě. Já sama se do rituálů nikdy nezapojovala, jen jsem je sledovala. Od Prabáby jsem se naučila mnoho, ale nehodlala jsem se pouštět do něčeho, čemu plně nerozumím. A magie ať už její nebo ta místní byly přesně tím něčím. Sheya tu evidentně nebyla i když to tu bylo nádherné. "To mě mrzí, ale třeba je někde poblž?" navrhla jsem smutně. Pak jsem opět pohlédla na nebe celkem stísněně. "Myslíš že bude pršet?"

//ZG

Byla jsem sestře v patách. Občas se zařadila po jejím boku, občas jsem zaostávala. Naslouchala jsem jejímu poučnému hlasu, který mne prováděl místní magickou spletitostí. "Myslím si, že já nikdy žádné magie ovládat nebudu. Ty jsi měla vždy předpoklady k tomu vést a tak je jasné proč si tě magie vybrala. Jsi silná," pronesla jsem klidně a s úsměvem. Nebylo to tak, že já bych byla slabá. To vůbec ne. Nebrala jsem sílu a slabost jako dva póli. Brala jsem různé druhy síly. Sestra se podivila nad rituály, které jsem zmiňovala. "Prabába byla plná moudrosti a tak občas prováděla rituály. Na ochranu nebo proti zlým duchům lesa. Někdy odháněla pomocí svých kouzel trylky nebo drátkovce," sdělila jsem jí. "A pokud vím nic při nich nekonzumovala," dodala jsem ještě, abych odpověděla na informaci ohledně hub. Občas prabába některé houby spálila nebo květy, ale nikdy u rituálu nic nejedla. "Proč se ptáš?" zeptala jsem se zvědavě.
Slyšela jsem vodu, takže jsme se musely blížit k nějakému vodnímu toku. Netušila jsem kde jsme. Můj orientační nesmysl byl opravdu silný. "Nemusíš vidět jednomu do hlavy, abys věděla, že si každý prošel něčím, co ho dělá takovým jaký je. Někdo si z toho odnese to dobré a někdo to špatné, ale nemění to jeho podstatu," podělila jsem se o jedno mouder od Prabáby. Cynthia tomu možná nevěřila, ale já ji měla za tu nejhodnější vlčici. Ujmout se nalezence vyžadovalo hodně odvahy a sestra díky tomu v mých očích stoupla. Následovala jsem ji k zurčící vodě.

//Vodopády

//VVJ

Následovat sestru bylo snadné. Byla jsem ráda, že jsem ji našla a vše začínalo být tak nějak jako dřív. Až na to že moc nebylo. Poslouchala jsem o magiích, které mi do teď byly neznámé. Byl to celý nový svět. I když ne tak docela. "Prabába měla svoje magické rituály, které taky prováděla, ale tahle magie mi přijde, že se bere od jinud. Prabába ji čerpala z přírody kolem, ale tohle co popisuješ, mi přijde, že čerpá z nás?" pokusila jsem se to nějak slušně pochopit a nezakopnout. Rozlehlá pláň byla sice pěkná, ale já měla radši terén, kde jsem viděla na zem. Tady mi tlapky obklopovala tráva. Škoda, že se blíží zima... Smutně jsem si povzdechla, protože jsem očekávala léto, ale uteklo tak strašně rychle. Sestra mluvila o místních bozích, o tom kde bydlí. Pohlédla jsem směrem, kde byly hory, které dříve byly domovem mé vlastní ctěné sestry. To mě zajímalo mnohem více, než nějaká Smrt.
Cynthia mi oponovala, že ona jenom není bezcitná svině. "Slovník," pípla jsem jenom, protože se mi nelíbilo výrazivo, které sestra používala. Neměla jsem ráda vulgární slova a hanlivá označení. Znala jsem je, ale nepoužívala. "Myslím si, že nikdo není tak úplně hodný a nikdo není tak úplně zlý," řekla jsem nakonec a následovala sestru dál.

//Smrkáč

//Za Cynthii

Naslouchání mi šlo, v tom jsem byla přeborník. Všechny informace jsem nasávala ušima do mozku, kde se hezky řadily na svoje místo. Poslouchala jsem a sestra mluvila. A taky předváděla. Nechala kolem vyrůst malé kvítky. Usmála jsem se a snažila se ovládnout, abych v úžasu neotevřela tlamu. "Úžasné," unikl ze mne jen slabounký povzdech, jak jsem prošla kolem květin a následovala sestru dál. Sestra uměla podle jejích slov ovládat i další magie, které mně zůstávaly záhadou, ale nehodlala jsem se už víc vyptávat, protože sestra začala mluvit o dalších věcech.
Vysvětlovala mi věci kolem místních bohů, které jsem zatím nepotkala, ale slyšela jsem o nich. Nebyla jsem pořád přesvědčena o jejich existenci, ale nijak jsem ji nevyvracela. Musela bych najít nejprve důkazy potporující to nebo ono tvrzení, abych se rozhodla. Sestra mi vysvětlovala, že jsou vlci, ale vlastně nejsou, což znělo zajímavě a docela i tajemně. Pomalu jsem tomu začínala rozumnět, ale stejně bych se nejraději podívala na ty jejich bohy sama.
Pak přešla řeč na Sheyu, které se Thia ujala. Jenže to prý nedělala z hodnosti vlastního charakteru, ale protože si ji ta mrška omotala kolem tlapek. "To, žes ji nenechala na pospas osudu na opuštěném území jenom dokazuje, že jsi hodnější, než většina jiných," pronesla jsem zasněně. Moje slova byla pravdivá. Spousta vlků by cizí vlče nechala na místě ať se stará někdo jiný nebo ať se stará samo. A většina vlčat by to nezvládla. Následovala jsem sestru v pochodu dál.

//Za Cynthii

Sestřička byla tak moc hodná, že mi začala vykládat o tom, jaké to tu je. Rozhodla jsem se pohodlně usadit a jenom poslouchat. Byla jsem jako hodné vlčátko, které poslouchá svého učitele. Navíc jsem chtěla nacucat, co možná nejvíce informací jako houba v dešti. A že se Cynthia rozpršela. Mluvila o magiích a místních bozích. Život a Smrt. Chvilku jsem ta jména poválela v mysli, abych se s nimi seznámila. Mohla znamenat, že mají i povahu podle nich nebo to byl jenom nějaký vtip? Netušila jsem, ale nechtěla jsem sestru přerušovat, takže jsem si slušně nechala otázky až na konec jejího vyprávění. Ukázala si na věc kolem krku, která byla poměrně hezká, ale musela být i těžká... možná. "A ty... ty umíš taky používat magii?" zeptala jsem se sestry na to první, co mne napadlo. "A Život a Smrt jsou na nějakém speciálním místě? A co myslíš tím, že jsou to bohové?" vyptávala jsem se dál, protože mne to hodně zajímalo.
Dalším tématem hovoru byla její dcera, která se evidentně zatoulala mimo matčin dosah. Sheya tedy nebyla moje pokrevní příbuzná, jak jsem se dozvěděla, ale to mi vůbec nevadilo. Už jsem ji tak jako tak brala za svou neteřinku, kterou budu rozmazlovat. "Jsi tak hodná," vydechla jsem potichu, když sestra zmiňovala, jak se jí ujala. Cynthia pak pronesla, že ji vychovávala s partnerkou. "Och, tak to gratuluju," řekla jsem šťastným, ale tichým hlasem. Byla jsem ráda, že si sestra někoho našla a nezůstala sama, bez rodiny. Rozhodla se vyrazit na místo, kde naposledy Sheya byla a já ji následovala.

//VVJ

"Nadpřirozené síly?" podivila jsem se. O magii mi říkala Wolfganie, i jsem ji viděla používat jednu z nich, ale nijak to nerozváděla. Věděla jsem o nějakých bozích, co tu prý jsou, ale taky jsem o tom nevěděla o moc více. Zajímalo mne to a tak jsem doufala, že to sestra ještě rozvede. "Podivnostmi?" zeptala jsem se potichounku a přišla si jako hloupá, že se pořád na něco ptám. "Co máš na mysli těmi podivnostmi? Potkala jsem trylky u potoka na jihu, ale ty nejsou podivnost, ty jsou normální," dodala jsem ještěm abych nepůsobila úplně jako prázdná miska, do které je potřeba všechny informace teprve nalít. Nevadilo mi rozšiřovat si znalosti o místním světě, neznalost mi vadila víc.
Nová součást mojí rodiny se jmenovala Sheya. "To je krásné jméno, to jsi vybírala ty nebo partner?" zeptala jsem se s úsměvem a ani si neuvědomovala, že tahle otázka může na sestru působit jinak, než jsem zamýšlela. Sheya znělo opravdu krásně. Jenže sestra netušila, kde vlastní ratolest hledat. Mírně jsem si povzdechla. "Můžeme se po ní jít podívat. Kdes ji viděla naposledy?" začal uvažovat můj velice racionální mozek o tom, jak bychom mohli najít Sheyu.

Sestřička mluvila o tom, že je dobře, že já jsem v pořádku. "To ano, ale kolik vlků a zvířat muselo trpět," pronesla jsem potichounku a celkem smutně. Bylo mi líto všech, kteří zaplatili životem přírodním zákonům. Ale takové už to prostě bylo. Nedalo se s tím nic dělat. "Škoda, že přírodě se nedá tak lehounce bránit," dodala jsem ještě. Když jeden věděl, odkud nebezpečí přichází, mohl se na to připravit nebo se bránit, ale přírodě se bránit nešlo. Nemohli jsme s tím nic udělat, jenom snášet vše, co si na nás připravila. A možná je to tak dobře, aspoň si všichni uvědomí, že nic není stálé a že si musí vážit toho, co mají teď a tady.
Nad jménem pro vlka, který nemluvil se sestra trochu podivila, ale já jenom přikývla a nechala to být. Bylo to moje označení pro něj a dávalo mi smysl, ostatním ho dávat nemuselo. Naslouchala jsem tomu, co mi sestra vyprávěla. Byla tu už poměrně dlouho. Musela se tu vyznat a pravděpodobně si tu udělat i mnoho známostí. Posmutněla jsem, když jsem slyšela, že musela ze smečky odejít nebo co se to stalo. O rozpadu smečky jsem nikdy neslyšela, takže jsem úplně netušila, co to je. Pak jsem se ovšem rozzářila, když mluvila o tom, že má dcerku. "A jak pak se jmenuje?" pronesla jsem s nadšením, které nemohla v mém hlase Cynthia přehlédnout. "Moc ráda bych ji našla, pokud by to nevadilo... ráda se s ní seznámím, když tady nás nikdo nepotřebuje," řekla jsem s nadějí, že bychom se mohly vydat novou členku naší rodiny hledat. Tedy pro mne novou.

Měla pravdu, co jsem čekala. Jen jsem mírně nakrčila čenich a nechala to být. Nebylo složité se sestrou vycházet, když měla pravdu. Horší by bylo kdyby ji neměla. Nechala jsem tedy už dalších dotazů, protože se slova chopila Cynthia a měla taky hned několik otázek. "Nejprve bouchla sopka, což nebylo vůbec přijemné. Otřesy jsem cítila až u řeky vedle té smečky s borůvkami. Kouř byl pak taky cítit, ale měla jsem štěstí, že až ke mně se nedostal. Nakonec se taky spustil obrovský vítr. Házelo to s kamením a keři, jako by to byly hračky," vysvětlovala jsem sestře, co mám přesně na mysli tím dalším. Sopka sice nebyla to další, ale chtěla jsem jí předat, jak velký vliv to na mne mělo. "Ten vítr foukal kousek od té smečky s borůvkami, pár kamenů mne zasáhlo, ale už je to lepší," pověděla jsem jí a snažila se nesklouznout pohledem ke svojí noze, která se pomalu hojila. Nechtěla jsem riskovat, že znovu omdlím.
Pak nadešel čas, abych jí povyprávěla o tom, co se dělo. "Odešla jsem ze smečky, což si asi pamatuješ," začala jsem. Nepřipomínala jsem sestře, že tenkrát mohla jít se mnou, ale nešla. Nenosila jsem v sobě žádnou zášť. "Pak jsem se potulovala, až jsem narazila na jednu skupinku se kterou mi bylo moc dobře. Naučili mne toho spoustu. Kočovali jsem spolu od jednoho lesíka k druhému. Bylo to krásné," mluvila jsem potichu, ale bylo jasné, že na mne mělo tohle putování velký vliv. "Žila jsem s nimi poměrně dlouho, než ovšem chytl les plamenem. Měli to na svědomí zvířata bez srsti, podařilo se mi uniknout, ale když jsem se vrátila na místo našeho tábořiště, bylo tam jen spáleniště a nikdo nezůstal. Chvíli jsem čekala, jestli se někdo vrátí, ale nevrátil," můj hlas přešel do ještě větší tichosti. S novým nádechem získal aspoň trochu na síle, aby byl slyšet. "Pak jsem se poflakovala a došla až sem. Na jihu jsem narazila na Wolfganii a od ní se dala k moři, ale to jsem asi nějak minula a nenašla ho. Nu a nakonec jsem se ocitla s panem Pampeliškou v té smečce plné borůvek. Od tamtud jsem se chtěla vydat na pomoc místním, ale evidentně mou pomoc nikdo nepotřebuje... Nu ale kdybych nešla, nenašla bych tebe, takže je to vlastně dobře," uzavřela jsem svoje vyprávění.