Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Louka, která byla prostorná a pěkná, byla obklopená lesem. Možná, že tu v minulosti byl taky les a tohle byla jenom mýtinka, která vznikla působením času, ale tohle jsem si mohla jenom domýšlet. Tentokrát to tu žilo. Okolo louky se mihotaly stíny, které patřily poměrně velké skupince svišťů, kteří se tu z nějakého důvodu rozhodli zabydlet. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby si svišti neházeli šiškou, jako by to byla nějaká hra. A ona to možná i hra byla. "Ahojky, co tu děláte?" Evidentně je můj hlas zaskočil, takže někteří z nich dokonce mírně nadskočili. Iritovala jsem je snad? Doufala jsem, že moje přítomnost jim nevadí, protože by mne mrzelo, kdybych jim překážela. Aspoň mě zatím nikdo nevyháněl. Leknutí je rychle přešlo, takže se ke mně jeden ze svišťů vydal. Letmo vyskočil na pařez předemnou. Upejpavý rozhodně nebyl, protože mne sjel pohledem, při kterém mi přišlo, že snad na sobě nemám ani kožíšek. "Kopretinko, překážíš nám tu." Udiveně jsem rozšířila očka, protože jsem netušila, že narazím zrovna na mluvícího svištího chlapáka. "A... a čím?" Možná jsem se měla spíše rovnou odsunout, než se vyptávat, ale co už. "Že stojíš zrovna v místech, kde máme finální čáru víš. Šlapeš po ní a jeden pak nemůže utíkat, když tam stojíš, kapišto?"
"Omlouvám se vám, to jsem netušila." Automaticky jsem udělala úkrok stranou, abych byla z té jejich pomyslné čáry pryč. Čekala jsem nějaké další informace, ale svišť už se začal otáčet k odchodu. "Uvedeš mě trochu do děje a sdělíš mi, co to hrajete a jak se to hraje?"
Energicky se otočil. "Levandulko, řeknu ti to teda. Až se jeden tým zmocní šišky, tak se ji přehazováním pokusí dostat za tuhle čáru. Uprchlí tým nesmí házet dopředu, jen dozadu, takže v tom je to složitější, ale ne tolik. Když někdo chytí šišku, musí se zastavit a hodit za sebe dalšímu hráči, takže týmy se pochybují, jen když je šiška v letu. Uvidíš to na vlastní vočka, když teda uhneš." Švihla jsem ocáskem a ustoupila ještě o kousek, což už mu stačilo a hra začala.

Než jsem stihla cokoli říct, ten vlk mne strhnul za jednu ze skal, která tu byla. Přitisknul mne k zemi, což nebylo úplně nejpříjemnější. Chtěla jsem zaprotestovat, ale to už jsem měla jeho špinavou tlapku v tlamě. Držel mě na zemi a tlapu mi tlačil na čenich, abych nemohla ani kníknout. Ochabla jsem tedy a přestala se vzpouzet. Termiti prošli kousek kolem nás za podivného cvakání kusadel. Mluvili o nějakém únosu a o tom, že musí hlídat vchod, než zase zmizeli z dohledu u doslechu. V ten moment mne vlk pustil. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Nehandrkovala jsem se s ním. Omluvil se a já jen kývla. Omezování osobní svobody mne nezajímalo, více jsem se teď zajímala o to, co dělají termiti a koho hledají.
"Myslím, že jim někdo něco ukradl. Mluvili v ženském rodě... Že by přišli o nějakou královnu nebo někoho takového?" přemýšlela jsem na hlas. "Nebo jim nějaká termití slečna odnesla nějaký jiný poklad?" Zajímalo mne to více než vlastní bezpečnost, takže když vlk pronesl, že můžeme jít dál kývla jsem. "Pokud budou hlídat vchod bude bezpečnější pokračovat," pronesla jsem s klidem a kráčela dál.

//Já použiji bonus štěstí a zkusím to, nechci úplně hrát mimo charakter Islin

Kráčela jsem nádhernou jeskyní, kterou musel udělat jedině nějaký kouzelník. Náhle se z mnou objevil vlk, který se o mne nejspíše bál. "Och zdravím vás," pronesla jsem s úsměvem a potichu. Nikdy jsem nebyla úplně průbojná, ale tady se můj hlas hezky roznášel a odrážel od stěn. "Jmenuji se Islin, taky vás sem přilákal ten zvuk?" zeptala jsem se. "Já bych to šla nejraději prozkoumat, třeba je tam někdo kdo potřebuje naši pomoc," dodala jsem a pokračovala jeskynní dál. Chtěla jsem dojít co nejdál a nenechat tu nikoho jen tak. Navíc to mohlo být vlče nebo někdo starší a takového by tu jistě čekala smrt.
Jenomže moje dobrosrdečnost se nesetkala s úspěchem. Náhle jsem uviděla obrovského termita a za nim další. Jejich kusadla mohla vypadat hrozivě a jednoho by i zaskočila. I já jsem musela polknout, ale popravdě jsem se ovládala, abych nepůsobila až moc vyděšeně. Vlk si mohl zvolit jakou variantu chtěl, ale já jsem nikdy nedala na to, že by někdo byl nebezpečný jen proto, že mu příroda něco nadělila. Třeba to byli hodní termité. "Haloo? Dobrý den, já vím, že mi možná nerozumíte, ale nepotřebuje tu někdo pomoct?" zavolala jsem na termity. "Počkat... Bzuk, bzur, bruzííí," zkusila jsem termitštinu, ale trochu to působilo spíš jako mravenčtina, takže jsem netušila, jestli mi budou rozumět.

//Sarumen

Kráčela jsme pomalounku, potichounku, směrem k hoře, která jako by zpívala? Možná se mi to jen zdálo, ale opravdu mi přišlo, že slyším zpěv. Nechtěla jsem být pověrčivá, ale zpívající hory mohly být nebezpečné. Když ptáčka lapají pěkně mu zpívají ne? Snažila jsem si vzpomenout na Prabábu a na to, co mi vždycky říkala. Nehledat za vším nepřítele, ale zároveň v nikom nevidět hned přítele. Kývla jsem si hlavou sama pro sebe, jak jsem kráčela po poměrně rušné hoře. Vypadalo to, že je tu ještě jeden vlk, ale já popravdě chtěla spíše přijít na to, odkud vychází ten zpěv. Teplo bylo opravdu nepříjemné.
Koukala jsem kolem a všimla si vchodu do jedné z jeskyní, ze kterého se ovšem ozývalo podivné rušení. Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná tam bylo něco nebezpečného, ale možná tam taky byl jenom někdo, kdo potřeboval pomoci. Na strašidla jsem nevěřila. Největším děsem byl stejně jenom jiný vlk. Hledat jiný vchod mne ani nenapadlo. Protože jsem už v hlavě měla představu někoho, kdo potřebuje mou pomoc, protože se chytil do nějaké pasti nebo něčeho podobného. Pomalu jsem se tedy vydala vchodem do jeskyně.

Maple vypadala, jako že je jí naprosto jasné kým jsem, i když to nemohla vůbec tušit. Mohl mne někdo takhle lehce prokouknout? Jistě že mohl. Co jiného, se taky dalo na takové vlčici jako jsem já prokoukávat, než to, že co na srdci to na jazyku. Usmála jsem se na ni a trochu znovu sklopila očka, protože jsem neměla ráda když jsem se někomu měla koukat do očí přímo. Alfa se věnovala hlavně dvěma vlkům, kteří tu postávali se mnou. "Gratuluji," řekla jsem jim nadšeně a usmála se na ně. Bylo skvělé vidět, že takhle nějaká smečka funguje. Vidět do zákulisí. Moc jsem si to nepamatovala, jak to bylo u nás. Uplynulo mnoho času a zažila jsem spoustu důležitějších věcí.
Pak mě Alfa zasvětila do místního prostředí. Bylo toho tolik, že pochápat to bylo trochu obtížnější, ale já byla od přírody učenlivá, takže jsem jen pokyvovala hlavou, když to bylo vhodné. Snažila jsem si toho poznamenat, co možná nejvíce. "Mockrát vám děkuji, za přijetí a... za všechny ty informace, máte pravdu, že bych to měla jít nějak vstřebat," pronesla jsem potichounku, jak bylo mým zvykem. "Ještě jednou moc děkuju," dodala jsem a s mírnou úklonou se rozešla pryč. Rozhodla jsem se dojít směrem k nějakému kopci, kde se rozhlédnu, kde vůbec hvozd přesně je, abych ho nemusela hledat, jako minule.

//Zpěvné věže přes prstové hory

Vysvětlení: Takhle to u nás vypadalo po kalamitě lýkožrouta



Preferuji: mušle, křišťály

20 mušlí, 20 květin, 1 křišťál
Styx

Dva vlci se bavili mezi sebou. Tiše jsem poslouchala každé jejich slovo. Nechtěla jsem je rušit i když pak Nickolas mluvil o mluvící vydře nejspíše ke mně, ale jen těžko se to dalo poznat kdyzNicos jí údajně podle vlastních slov neviděl. "Zní to velice zajímavě, " pronesla jsem potichounku a usmála se na oba dva. Líbila se mi tahle poklidná nálada. Měla jsem ráda milou společnost a tak jsem občasně a zcela nevědomky pohodila ocasem z jedné strany na druhou. Mladší vlček o dospělích prý nevěděl, což mi přišlo zvláštní. Ne obsahem, ale stylem jakým to řekl. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu, jako bych ho analyzovala. Sám byl dospělý, ale podle té věty se za něj nepovažoval nebo ho jen dospělí nepovažovali za jednoho z nich. Proč tomu tak asi je? Jemně jsem se usmála. " To nevadí, " zašeptala jsem, i když jsem se snažila mluvit nahlas.
Náhle k nám přišla vlčice. Byla nádherná. Až nadpozemskeho vzezření. Srst měla lesklou a zdobení na ní působilo přirozeně. Jestli já přijdu Nickovi jako víla, co teprve ona? Zajímalo by mne kde přišla k té srsti, je to tak pěkné. Usmála jsem se ba vlčici a mírně sklopila zrak skoro jako bych se styděla. Představila se jako Maple, alfa místní smečky. Nickolas zaujal místo po mém boku, jako by mne chtěl chránit. Pokradmu jsem se na něj podívala a usmála se. Bylajsem ráda, že mne před svojí alfou podpořil. "Krásný den," pozdravil jsem a mírně se uklonila. Oči jsem ovšem pořád upírala více k zemi, takže to vypadalo, že zdravím spíš tlapky vlčice. "Máte nádherný les, cítím z něj příjemnou auru a jistě tu sídlí dobří duchové, " pronesla jsem potichu absolutně mimo téma hovoru, ale taková jsem už byla. Pohlédla jsem pri tom na Maple a jako by mi teprfe teď došlo, co tu vlastně dělám. "Och... mé jmeno je Islin, přišla jsem navštívit Wolfganii a říct jí, žejsem našla jednu ze svých sestřiček, ne tedy tu, co jsem původně hledala, ale to nevadí... Ja... Procestovala jsem spoustu míst, ale tady to má velice příjemný nádech. Chtěla bych se tedy zeptat, zda bych tu nemohla zůstat s vámi? Popravdě jsem ze smečky odešla davno a tak nevím přesně, jak to s přijetím chodí, ale... Moc ráda se učím, takže se mohu přiučit kdekoliv by bylo potřeba. Jen tedy nerada lovim, to je pravda... hm... ale umím pečovat o ostatní. O vlčata i staré vlky, och jak ráda poznávám svět očima vlčat nebo poslouchám vyprávění starších o čase davno zmizelém..." drmolila jsem potichounku, že museli napínat uši, aby mne bylo slyšet, navíc jsem zase doběhla od tématu.

Než jsem se stihla nadechnout k odpovědi, Nickolas už odpověděl. A položil i otázku. Někoho by to možná naštvalo, kdyby mu takhle pořád někdo kradl odpovědi z úst, ale já ne. Měla jsem prostě už takovou náturu, že mi to nevadilo. Kývla jsem souhlasně hlavou. "Ano viděla jsem ho, nemám důvod vám lhát," pronesla jsem. "Rozhodně jsem ho viděla," dodala jsem důrazně, protože mi bylo jasné, že by někdo mohl pochybovat o mých slovech, ale já ho viděla a tomu jsem věřila. Bílého rysa jsem viděla taky, ale nechtěla jsem se zapojovat do jejich mluvení o něm. Jen jsem se usmála a kývla hlavou, jako že o něm vím taky. Neměla jsem úplně co říct, protože toho rysa jsem jenom zahlédla. Neměla jsem o něm další informace a tak jsem raději mlčela a a usmívala se.
Nicos řekl, že vlčice nejsou v úkrytu, což mě trochu zaskočilo. "A nevíte kdy se vrátí nebo kam šly?" zeptala jsem se. Trochu jsem se obávala, že mne někdo vyhodí ven z lesa na mráz, a to doslova. Neměla jsem tu co pohledávat, ale doufala jsem, že Nickové by mě v tom nenechali a zastali se mne.

Být v očích někoho jsem byla obyčejná vlčice. V očích Nicka jsem ovšem byla nadpozemskeho původu. Víla. Znělo to zajímavě, ale kromě podivných vloček, které kolem mne přestaly kroužit, a setkání s jednorožcem, na mě nic nebylo. Byla jsem normální. Nebo ne? Nickolas zasel semínko pochybnosti. Co když mě místní magie změnila? A co když ne ona? Hloupost... Ale má pravdu o tom, že se mi tu stalo něco nadpřirozeného. Nick na louce údajně také byl. "Nadhera," hesla jsem potichu, jak bylo mým zvykem. Než jsem ovšem stihla říct cokoli jiného, přidal se k nám nový vlk. Představil se jako Nicis a evidentně byl členem smečky.
Než jsem se stihla představit, Nick se k zrzkovi naklonil a něco mu řekl. Netušila jsem co, ale bylo mi to jedno. Do cizích tajemství mi bylo málo. Nezajímalo mne to. Nebo ano? Nickolas mne představil a já mohla jen kývnout hlavou v souhlasu. Nebylo, či bych dodala. Pak mne napadlo, že bych možná měla vysvětlit, proč tu jsem. "Čekám na Wolfganii," zamu lala jsem potichu. Mírně jsem se na oba usmála.

Nebylo to nerozvážné, ale rozhodně to ani nebylo moudré, takhle se prohánět po kraji. Islin to věděla moc dobře, ale jako by se tím netrápila. Alespoň se na pár chvilek mohla uvolnit a odprostit od všech povinností, které si pro ni její matka připravila. Ale to byla píseň budoucnosti, teď tu měla jenom širé lány a louky plné kvítí, které ji přímo nutily přidat do kroku. Uřícená si to hnala krajinou a nezvolnila tempo ani když se před ní objevila nějaká překážka jako třeba velký kámen. Nezastavila a elegantně ho přeskočila, jako by byla spíše zajícem než vlkem. Musela si při doskoku trochu přibrzdit, aby se nerozmázla o tvrdou zem, ale jinak i dopad byl poměrně elegantní. Islin vypadala u všeho elegantně, na to že jí bylo jenom půl roku. Určitě se musela narodit s elegancí v krvi jako její sourozenci. Islin byla dcerou Alfa páru, ale nebyla tou nejstarší. I když by si to možná ani nepřála. Alfa vlohy jí chyběly, protože byla moc měkká a moc tichounká, jako ta nejposlednější kappa. Agresivita jí také scházela, natož nějaké pouštění hrůzy na sílu. Uměla se občas naštvat, ale to bylo tak všechno, čeho byla schopna. Asertivita, to bylo její slovo. Opatrně přešla z uhnaného běhu do pomalého vyklusávání, zatímco přemýšlela o tom, co pro ni znamenala pozice ve vlastní smečce. Evidentně nechtěla být Alfou, toho si byla vědoma, jenže chtěla být něčím víc než kappou? Ublížilo by jí být jenom jednou z mnoha? A nebo prostě chtěla zapadnout mezi ostatní ve smečce a nad nikoho se nepovyšovat ani původem nebo schopnostmi.

Nickolas se trochu durdil, když jsem zapochybovala o jednorožci. Pravděpodobně mu na tom záleželo, nebo měl nějaký jiný důvod ke svému rozhořčení? Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. "Omlouvám se, pokud jsem se tě nějak dotkla," pronesla jsem potichu a omluvně sklopila zrak. "Jen nejsem zvyklá, že by si mne někdo vybral a označil za výjmečnou," dodala jsem a zahleděla se na vločky, které kolem mého břicha pořád létaly jako by byly na orbitu. Kývla jsem hlavou na to, že zůstaneme tady, protože jsem se opravdu nechtěla kodrcat nikam pryč. A hlavně jsem nechtěla být neslušná, to byl ten primární důvod. Jenže pak se Nickolas rozhovořil o tom, že jednorožce nikdy neviděl. "Huh," hrklo ve mně trochu. Proč tedy tolik vyváděl, že jsem o jednorožci zapochybovala, když ho nikdy neviděl? Je tak důvěřivý, že věří všemu co mu kdo řekne? Sama jsem byla naivkou, ale všechny svoje rozoumky jsem pobrala z přímé zkušenosti. Nedůvěřovala jsem nikomu, kdo se oháněl jenom slovy, ale nebyl schopen svoje tvrzení dokázat. Pro mne to pak bylo jen jeden vlk povídal a z toho jsem si nemohla nic převzít. "Je na severu, jak roztou ze země květiny, které jsou z ledu. V úpatí těch vysokých hor," pronesla jsem a mírně se na vlka usmála. Byla jsem celkem ráda, že jsem teď tady dole v teplejším kraji a ne nahoře v zimou sužovaných horách. "Pokud tam budeš chtít jít, stačí se držet té dlouhé řeky, která se táhne odsud na sever. Rozděluje se na jednom místě, tak když půjdeš po jejím levém břehu, dorazíš tam," pronesla jsem a mírně ho tak navigovala kam má jít.

"Chichi," zasmála jsem se potichounku a jemně. Kdybych mohla červenat se na srsti musel by hned vědět v jakých jsem rozpacích. Takhle mu mohlo napovědět jen chichotaní a mírně sklopený zrak, který jsem upírala pokradmu na něj a zpět na své tlapky."Jsem úplně obyčejná. Třeba se jednorožec jenom spletl. Možná chtěl obdarovat jiného a ja byla v cestě," oponovala jsem jeho názoru. Nebyla jsem ani víla ani nic jiného nadpozemskeho. Kompliment mi ovšem nikdy nikdo nelichotil, nebyla jsem na to tedy zvyklá. Moje starší sestra byla ta pěkná. Mohe mladší sestra byla ta chytrá. Já byla obyčejná a to jsem se rozhodla i říct. "Nejsem víla, " ubezpečila jsem ho.
"Nickoli mi spíš zní jako nějaká baktérie, vaše celéjmeno je hezčí... Třeba jako nějaký vznešený vlk, třeba sir Nickolas nebo možná Lord," pronesla jsem potichu a obezřetně, nevedoma si toho že ho urazim.
"Vaši Alfu neznám,ale i tak je to dobrý nápad se seznamit i s ní, jen nemysli ze bych se mela vuc ootloukat po less. Uz tak jsem dakeko od hranic," ozvala se moje výchova . "Ale mic děkuji že tu se nnou počkáte, " pronesla jsem s úsměvem a pohodila ocasem.

Postávala jsem dost rozpačitě v lese. Mohla bych se otočit a jít zpět k hranicím, ale asi by to nebylo nic, co by mi pomohlo. Můj pach byl všude kolem. Nepomohl by mi návrat, spíše by mi uškodilo, že bych nedokázala vysvětlit, proč jsem šla tam a zase zpátky. Než jsem se ovšem mohla rozhodnout nebo více rozebrat obě dvě varianty, objevil se kousek ode mne vlk. Mírně jsem sklonila hlavu, protože jsem se bála, že by na mne mohl začít vrčet a vyhánět mne a tak jsem chtěla působit jako nejmenší možná hrozba. Pousmála jsem se na něj, když začal mluvit a trochu uvolnila i svůj postoj. Vypadalo to, že tenhle vlk se rád poslouchá... nebo spíš, že neumí mlčet? Mě to nevadilo, mě neslyšel skoro nikdy nikdo, takže jsem možná byla i raději v pozici posluchače.
Jenže jako vždy i teď došlo na mě. Musela jsem ho nějak vyvést z omylu. "Nejsem víla," řekla jsem potichounku a můj hlas se ztrácel v okolním lese. "Jmenuji se Islin a jsem jenom obyčejná vlčice, tohle mi nejspíše daroval jednorožec," pronesla jsem a koukla na vločky, které kolem mne lítaly, jako bych byla slunce okolo kterého se musí otáčet. "Máte pěkné jméno, Nickolasi," vypadlo ze mě jako by lehounce a celkem i příjemně. Můj hlas byl pořád stejný, ale možná pro uši posluchače mohl být trochu silnější, než dříve. "Hledám tu svou přítelkyni, Wolfganii, ráda bych ji požádala o místo ve smečce a o radu, pokud tedy bude mít čas, nerada bych ji rušila," pronesla jsem svou žádost.

//tanebrae

Vkročila jsem pomalu do lesa, který nebyl mým domovem, ale možná by jim mohl být. V budoucnu. Možná. Jen, co jsem do lesa vykročila, začaly kolem mne kroužit vločky, ale bylo to zvláštní. Usmála jsem se na ně a trochu se pozapomněla,, takže jsem možná došla dále než by bylo vhodné. Jenomže já byla tak unesena vločkami, že jsem za to nemohla. Navíc jsem si i všimla, že kam jsem šlápla, tam se objevila tráva. "Och..." povzdechla jsem si a udělala pár zmatených kroků, když jsem si toho všimla. Byla to učiněna nádhra. Musel to být ten jednorožec. Nebo snad ne? Určitě ano, jenže to by mi něco řekl ne? Umí vůbec mluvit.
Pak mi došlo kde jsem a proč tu jsem. "Jejda," pronesla jsem potichu a pak se rozhodla, že bych měla dát vědět, že tu jsem. "auuuu..." tiché volání se rozneslo lesem a těžko říct kdo ho slyšel. Jestli vůbec někdo. Doufala jsem ve Wolfganii, ale hvozd byl velký a určitě tu bydlela spousta vlků.

//Safírové jezírko, přes ledovou pláň

Byla jsem celkem ráda, že se mi podařilo dostat se zpět k řece. Ne že by byl problém v tom, tam dojít, ale trochu jsem se na pláni zamotala do vlastních myšlenek a netušila jsem, jestli jdu správným směrem. Byla jsem teď ovšem rozhodnutá, že se vrátím k Wolfganii a zeptám se jí na pár věcí. Ne, že by mi život tuláka vadil, ale popravdě jsem se už potulovat nechtěla. Chtěla jsem nějaké hezké místečko, kde bych si mohla v klidu žít. Když už jsem našla sestru, nemusím se o ni bát, je v dobrých tlapkách. Navíc já s ní zůstat nemůžu, ona je tulačka, to pro men není. Mírně jsem se usmála a rozhodla se, že až sestru potkám, tak jí svoje rozhodnutí sdělím. Vůbec jsem třeba nebrala v úvahu to, že by mě Wolfganie mohla odmítnout, protože na zimu... přijmout někoho na zimu, je prostě až moc nebezpečné pro jakoukoli smečku. Procházela jsem ovšem dál, bezstarostně podél řeky k jihu. Na jednom z břehů rostly rampouchy a viděla jsem i spoustu ryb v řece. Rozhodla jsem se, že bych neměla k Wolfganii přijít z prázdnou, to by se rozhodně neslušelo. Popadla jsem proto dva rampouchy a strčila si je do tlamy, abych si nenamočila hlavu v chladné vodě. Mírně mi u toho zamrzal mozek, ale to mi nevadilo. Jsem jako nějaký sněžný upír... Upír rampouch... Nesměla jsem se vlastnímu vtípku smát, protože mi bylo jasné, že by mi rampouchy spadly do vody. Zabořila jsem je do prvního rybího tělíčka, které jsem našla. Rybu jsem nabodnutou na rampouchu vytáhla ven. Na těle měla dvě bodnutí, jako by ji opravdu vycucnul upír, až na to že v ní nebyla žádná krev.
Vyplivla jsem rampouchy z tlamy. "Moc ti děkuji rybko, za tvou oběť. Tvoje tělo se stane součástí jiného života, kterému pomůžeš přežít," pronesla jsem obřadně a pak uchopila rybku do zubů a rozešla se s ní směrem k lesu, kde pobývala Wolfganie. Doufala jsem, že vánoční rybka jí jako dáreček udělá radost. Ani mě nenapadlo, že by třeba nemusela mít rybinu ráda. Já popravdě neměla ráda zabíjení a lovy, ale měla jsem ráda možnost dělat někomu radost a potrava byla to jedno z mála, co vlkům radost dělalo vždycky. V tichosti jsem našlapovala sněhem směrem, který byl snad jihem a doufala jsem, že se mi za můj dárek dostane pohledu na spokojenou vlčici. Už jenom ten pocit toho, že někomu dělám radost mi taky dělal radost a to velkou. Taková já už jsem prostě byla. Nezkažená světem ani vlky v něm.

//Sarumen přes Tanebrae