Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borovicová školka

Kráčela jsem pomalu směrem k jezeru, které už z dálky hřálo. Jako by tu vítr byl mírnější a vzduch tak teplejší. Netušila jsem, čím to úplně je, ale přišlo mi, že to musí být onou podivně zbarvenou vodou. Ať tak či onak bylo tu teplo a to mi stačilo. Sedla jsem si na zem a začala se nahřívat. Celkem mě napadlo, že bych se v té teplé vodě mohla vykoupat, ale pak jsem si říkala, že bych se musela někde osušit a takové místo jsem postrádala... zatím. Nikde jsem tu nikoho neviděla, což mi přišlo zvláštní vzhledem k tomu, jaké příjemné teplo tu panovalo. Nakrčila jsem čenich a jenom pozorovala okolí, jestli nezahlédnu někoho známého.

Cítila jsem vlkova záda za sebou a to se mi líbilo. Příjemně hřál, což mi pomáhallo překonta zimu a teploty, které postupně více a více klesaly. Bála jsem se, že bych mohla zmrznout, pokud se brzo nedostanu na jih, ale záda mého společníka byla poměrně dobrou náhradou. Pomalu jsem se rozhlížela kolem. Uviděla jsem přímo nad námi jmelí, které se jako správný parazit plahočilo po větvých jiných stromů. Neměla jsem moc v lásce parazitické rostliny. Vlastně jsem neměla ráda parazity jakéhokoli druhu. Jenomže nebyla jsem momentálně já parazitem? Nebyla jsem tím, kdo se tu ohříval o záda naprosto cizího vlka, kterému jsem neměla co nabídnout na oplátku? Ulovená ryba mohla jen těžko být brána jako vhodná náhrada jeho tepla. Navíc když ryby byla jen půlka a částečně byla ocucána mnou. "Ráda bych vám poděkovala za všechno, co pro mne děláte," pronesla jsem potichu a škrobeně, protože jsem netušila, co si se svým rozpoložením počít."Jste opravdu hodný vlk, když jste mi nabídl pomoc dojít na jih a ještě se tu se mnou dělíte o vlastní teplo, kterého rozhodně nemáte moc. Doufám, že vám budu moci vaši dobrotu někdy splatit a pokud to nepůjde, byla bych ráda, kdybyste vzal jako protislužu alespoň nabídku mého přátelství," sdělila jsem vlkovi svou náklonost a vděčnost, kterou jsem k němu pociťovala. Přátele jsem si dělala většinou snadno, ale v tomhle kraji jako bych s tím měla problém. Věděla jsem, že nabízet někomu něco takového, jako přátelství tu ovšem není ničím běžným. Podle toho co mi říkala Wolfganie, naznačil Erlend a nepřímo sdělila sestra, se ve zdejším kraji nenacházelo moc slušných a hodných vlků a tak projev náklonnosti nemusel být přijat vlídně. Já ovšem doufala, že ve vlkovi, kterého jsem náhodně poznala u řeky budu mít nového přítele, na kterého se budu moci obrátit. Pokud jsem se nad tím zamýšlela, zatím jsem nenarazila na nikoho zlého nebo takového, že by potvrzovala slova i třeba nevyřčený, mých přátel.
Naše setkání a vzájemné ohřívání se ovšem blížilo ke konci. Vlk, kterého jsem si ve vlastní hlavě přejmenovala na Rybku, se zvedl k odchodu. Absence jeho teplého kožichu mne zamrzela, ale věděla jsem, že je potřeba vyrazit. Náhle ovšem jeho větu přerušilo cosi neznámého. Byl to pach. Pach vlčic, které jsem zahlédla mezi stromy. Pravděpodobně to byla nějaká známá Rybka. Jedna z nich určitě. Rybka se omluvil. Kývla jsem hlavou. "Nebudu rušit a díky za vše," hlesla jsem jenom, než jsem se pomalým krokem vydala směrem k jihu. Bála jsem se, že bych mohla svou přítomností způsobovat nepříjemnosti. Pokud našel někoho, koho dlouho neviděl, nemusel u toho chtít mít publikum. Následující eskapádu a couvání vlčice jsem tedy neměla možnost ani vidět ani slyšet. Pomalu jsem pokračovala svou vlastní cestou a moje přátelstív s Rybkou bylo to jediné, co jsem si z lesa odnášela.

//Ohnivé jezero


//Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím (ano, je nutné, aby na území jmelí skutečně bylo)

Bylo mi nadbínuto zahřátí se kožichem na kožich. Sice mi nebylo podáno vysvětlení, jestli je to tady v pořádku, ale na to jsem se popravdě ani neptala. Mírně jsem tedy přikývla a přisedla si, než jsem sjela tlapkami na zem. Minteo (//doufám, že se někde představil) pěkně hřál, což bylo přesně to, co jsem s klesající teplotou potřebovala. Začínala být opravdová kosa. Slunce mizelo pryč a noc znamenala chlad a nepříjemnosti. Měla bych opravdu najít nějaký úkryt, než tu zmrznu. Vděčně jsem se usmála na svého společníka. "Děkuji," pronesla jsem. "Byla jsem zvyklá spát hned v kubku vlků, ale netušila jsem, že je to normální i tady... Nějak... Hm... Nějak si nejsem jistá, co je a co není společensky přijatelné v tomhle kraji," sdělila jsem mu a vysvětlila tím i to, proč jsem s nabídkou zahřátí se trochu váhala.
Pohledem jsem klouzala po sněhu. Vypadalo to, že se k nám někdo blížil tímhle malinkatým lesíkem, ale kdo to byl jsem netušila. Mohla bych navštívit Wolfganii... Byla to celkem zajímavá myšlenka. "Nejsem... Sestra, za kterou jsem se vydala zmizel kdo ví kde. Ale našla jsem tu jinou sestru, která teď něco řeší se svou partnerkou," pronesla jsem potichu. Já nikdy nebyla schopná udržet nějaké věci v tajnosti. Byla jsem na to moc naivní? Hodná? Jednoduchá? "Na jihu chci najít nějaké útočiště jenom na zimu. Vím, že je tu kousek smečka, ale nevím jestli bych úplně chtěla do smečky. Ten koncept mi přijde zvláštní."

Znovu jsem se mírně zatřásla. Zima se mi vůbec nelíbila. Vlk mi nabídl, že se můžeme zahřát navzájem. "A... to by vám nevadilo?" zeptala jsem se. Většina vlků byla, co se kontaktu týče, dost netýkavá. Já byla ovšem zvyklá žít s hordou na jedné hromádce. Spát obklopená dorostenci a vlčaty byl pro mne mnoho měsíců denní chleba. Dokonce spát i mezi dospěláky různého pohlaví bylo něco normálního. Nikdo z toho nedělal vědu. Bylo to přirozené a výhodné pro všechny. Občas z tohohle polehávání vzešla sice vlčata, ale ani z toho nedělal nikdo vědu. Prabába se tomu jenom vždycky ušklíbla a pak posvětila svazek i mladé. Jenomže tohle bylo jinde. Jiný kraj a jiný mrav. Kdo věděl, jak se tady na tohle dívají vlci. Možná bych měla raději odmítnout... Ale když mě je taková zima. Zase jsem se otřásla.
Jeho vysvětlení se tolik podobalo tomu mému. "Taky byl čas jít. A narozdíl od vás jsem nenásledovala sestry, ale sestru... Neměla jsem vlohy k tomu stát se vůdcem a tak když moje nejstarší sestřička odešla, byla řada na mne abych se rozhodla zda zůstanu a budu se učit na to být v čele smečky a nebo zda si půjdu hledat vlastní cestu... Zvolila jsem vlastní cestu a bylo to dobré rozhodnutí," pousmála jsem se. Dřív bych toho možná litovala, ale to bylo dřív. Teď jsem byla celkem spokojená s tím, kde jsem.

Teploty tu byly celkem nízké, takže na severu to muselo být teprve pořádné peklo. Mírně jsem se zamračila. Nelíbilo se mi, že jaro už končí. Měla jsem zůstat s panem Erlendem v jeho smečce, ale to bych nepoznala sestru ani tohohle vlka. Usmála jsem se na svého nového společníka. "Počasí začíná opravdu připomínat více a více zimu, snad už nás ovšem nečekají další krupobití, to by bylo opravdu nepříjemné," pronesla jsem svým tichounkým, zastřeným hlasem. Zimu jsem opravdu neměla ráda, což mohlo prozrazovat i malinkaté zaklepání se. Přitáhla jsem si ocas k tělu, abych se trochu zahřála.
Pocházel ze severu, to se mi podařilo odhalit. Zima mu nejspíše nebude tak protivná, jak protivná byla mě. "A proč jste odešel, z domova?" vypálila jsem rychleji, než jsem svůj zvědavý jazyk zastavila. Byla jsem tak nevychovaná. Ale popravdě nevhodnost svých slov jsem si uvědomovala jen pramálo. Spíše jsem se obávala, že bych o vlkovi nezjistila dost, než že bych ho naštvala. Hloupost mého naivnního počínání musela být každému jasná. Mne zůstávala zastřená. "Nejsem tu dlouho, ale krupobití jsem zažila poprvé," odvětila jsem.

//Medvědí jezírka přes středozemku

Bylo to příšerné. Z nebe se sneslo naprosté peklo. Cítila jsem kroupy, které mi dopadaly na kožich. Bolelo to jako čert, ale naštěstí jsme byli nedaleko lesíka na druhém konci pláně. "Jste v pořádku?" pronesla jsem potichu a udělala pár kroků dál od vlka, abych oklepala ze svého kožichu vodu a kroupy. Zavrtěla jsem se a naštěstí nic nedoletělo k vlkovi. "To bylo těsné, raději bychom měli počkat tady, než se to přežene, co myslíte?" zeptala jsem se vlka a usadila se, abych si mohla trochu vyčistit kožich. Byl mokrý a já se z něj pokoušela vytahat všechny kroupy, které mi v něm uvýzly. Byla jsem pečlivá, abych se zbavila všech.
Vypadalo to, že kroupy s přicházejícím večerm kroupy dopadaly na zem s větší razantností. Naštěstí nás chránila přírodní bariéra vysokých borovic. Poposedla jsem si ke kmenu jedné z nich, abych byla co nejvíce chráněna. "Zažil jste někdy už takovéhle počasí?" zeptala jsem se, protože mne zajímaly jeho zkušenosti. Navíc tady se nedalo dělat nic jiného, než si povídat, tak jsem se rozhodla času pořádně využít ke konverzaci.

//Mahtae sever přes mahtae jih

Procházela jsem mezi jezírky, kterých tu byla spousta. Před dávnými věky to tu muselo být jedno velké jezero. Teď tu ovšem byla spousta malinkatých nanicovatých loužiček. Bahno jsem cítila úplně všude a z té vůně se mi trochu motala hlava. Tady to vypadá zajímavě. Pousmála jsem se na vlka bezejména. "Úplně si nejsem jistá, spíš bych se chtěla jenom na jihu porozhlédnout. Třeba tam bude nějaká veřejná jeskyně nebo tak něco. Kdo ví," pronesla jsem docela sebejistě, protože jsem věřila, že tuláci musí mít taky nějaké místo kde žijí. Nebo tu bude možná nějaká skupina podobná té, kterou vedla Prabába. To by se mi asi zamlouvalo nejvíce, protože smečka mi přišla moc odtažitá. Velký rodinný klan do kteérho bych zapadla, se mi zdál přijatelnější.
Kráčela jsem tedy směrem k jihu. Nebe začínalo tmavnout víc a víc. "Musíme to vzít přes nějaký les nebo tak, jestli začne pršet nechci být úplně pod širým nebem," poznamenala jsem a přidala do kroku. Přitom jsem se rozhlížela, abych našla vhodný směr. Náhle jsem za planinou v dálce uviděla lesík, který by mohl být přesně tím, co hledám. "Co támhle," prohodila jsem a vykročila tam.

//Borovicová škola přes středozemní pláň

Tmavé mraky na obloze mne znervoznily. Vypadalo to na déšť ne-li sníh. Vlk, který se pořád nepředstavil, mi začal šoupat rybu zpět. "Ne já už nebudu, dojezte ji prosím," pronesla jsem s klidem. Neřekla jsem mu skutečný důvod, proč nejím. Nesnášela jsem jídlo, které měl někdo předmnou u tlami. Bylo to oslintané a mche. Nechutné prostě. Nemohla jsem ovšem přiznat, že mě tohle odpuzuje. Celkově mě odpuzovala nemoc a mikroby a kdo ví kam ten svůj čenich strkal a tak. Jen jsem se usmála a svedla to na to, že jsem taky plná.
Vypadalo to, že řeka přilákala hodně vlků, ale nebe mi nepřipadalo nalazené na nějakou tu koupačku. I teploty byly celkem nízké. Vlk mi nabídl, že mne doprovodí někam, kde se budu moci schovat. "Pokud by vám to nevadilo, ráda bych vyrazila na jih," řekla jsem vděčně. "Moc vám budu vděčná za doprovod," poděkovala jsem slušně a vychovaně a pak pomalým krokem vyrazila směrem k jihu. Ten vlk byl celkem galantní a já netušila žádnou zradu z jeho strany. Byla jsem možná právě tolik důvěřivá jako to nejmenší vlčátko. Těžko říct, zda toho někdo v budoucnu nezneužije.

//Medvědí jezírka přes Mahtae jih

"Velice," pronesla jsem a porozhlédla jsem kolem. O trylkách jsem se nechtěla už moc bavit, protože jejich nebezpečnost byla dost zákeřná. Ale jaké jsou jsem nechtěla vlkovi říkat a zbytečně ho tím děsit. Neměla bych děsit cizí vlky, kteří mě teprve poznali. Usmála jsem se na něj a doufala, že ho to přejde. Tohle vyptávání se na nebezpečnosti, nebylo prostě dobré. Kdo nás mohl poslouchat? Nebyla jsem paranoidní jenom obezřetná.
Jeho jméno jsem neznala a vypadalo to, že se ho ani nedozvím, ale rybu si ode mne nakonec vzal. To mne potěšilo, protože lepší je nakrmený společník než ten, co se s kručícím žaludkem snaží udržet myšlenku. Usmála jsem se na něj. A pak přišla nevyhnutelná otázka, protože jsem přeci jen na zimu sama upozornila. "Každý s rozumem by se měl bát ne?" odvětila jsem nevychovaně na otázku otázkou. "Osobně mám radši teplejší krajiny. A navíc jsem tulačka, nemám kam bych se mohla v případě nějakého většího ochlazení schovat. Nemám ani skupinu přátel ani smečku ani nic podobného. Letos pro mne bude zima velice nepříjemná," dodala jsem a rozhodla se, že bych se měla vydat za panem Pampeliškou a poprosit ho o nějaké doporučení, kde bych se mohla během zimy ukrýt. On to tu přeci jenom zná více než já.

Pohledem jsem přejela vlka a usmála se na něj, nevinnost sama. "Trylky... Vy je tady asi nemáte, nebo je jenom neznáte. Nebo možná mají jiné jméno, ale jsou to takové potvůrky co žijí u vodních toků a lákají pocestné vlky," pronesla jsem velice potichu. Netušila jsem, zda mne vůbec slyšel, když mluvím takhle potichounku, ale bála jsem se, že trylky přivolám, když o nich budu hlasitě rozprávět. Možná že bych o nich neměla vůbec nikomu říkat, pokud tu nežijí jenom bych zbytečně děsila místní vlky.
Poposedla jsem si. Vlk mou rybu odmítl, ale já si nebyla tak úplně jistá, že ji vážně nechce. "Nene, teď je vaše. Dárky se můžou dávat, ale nesmějí se odmítat," pronesla jsem rázně a tlapkou přisunula rybu k němu, aby si ji mohl přitáhnout k sobě a sežrat. Sice jí byla jenom polovina, ale lepší než nic. "A jak říkáte, zima se blíží. Berte dokud je co," dodala jsem a pohlédla zamyšleně k nebi, protože mi bylo jasné, že sněžit začne, co nevidět. Nepředstavil se mi, ale já mu to nezazlívala. Ani mi nevadilo vymýšlet jiným přezdívky. Pan Pampeliška taky jednu měl.

Hodovala jsem více než slušně na rybě, která se mi pomalu dostávala do žaludku. To znamenalo, že jsem si konečně naplnila břicho a utišila tak aspoň hlad, když ne zimu. Náhle jsem zaznamenala pohyb. Podívala jsem se ustrašeně před sebe, ze strachu, že se jedná o trylky. Nebo o něco horšího. Jenže to byl vlk. Obyčejný vlk. "Uf, to jsem si oddechla. Lekla jsem se, že na mě letí hejno trylek," pronesla jsem potichu a se smíchem odlehčení, protože mi z ramen spadl velký kámen, který tam byl, když jsem zaslechla první zapraskání u vody. Vlk nevypadal nebezpečně, takže jsem se na něj trochu nesměle usmála. "Nechcete kus ryby?" pronesla jsem a nosem pošťouchla kus ryby k vlkovi. Taková jsem byla já. Nečekala jsem nebezpečí. Ani od cizinců. Bála jsem se jen toho, co se ukrývalo ve tmě a to byly moje pomýlené představy o světě. "Moje jméno je Islin," dodala jsem ještě zdvořile. Na obloze začínalo vycházet slunce, což bylo dobré znamení, že jsem se nemusela ničeho obávat. Tma a noc končily.

//VVJ

Šla jsem podél břehu řeky tam, kam mne tlapky a hlad vedly. Byla opravdu zima, ale já doufala, že se budu moct najíst trochu ryb a tím zaženu alespoň hlad. Řeka byla opravdu rychlá. Hnala se jako by neměla mít nikdy konce. Musím být opatrná, abych tam nesklouzla během lovu. Byla jsem ovšem dobrou lovkyní, takže ani chladná voda mne nemohla odradit. A hlad byl přeci jen silnější než cokoli jiného momentálně. Vítězoslavně jsem se usmála, když jsem na břeh pomocí drápků vytáhla rybu. Plácala sebou a já její trápení rychle ukončila. "Děkuji ti rybko za tvou oběť. Tvoje smrt podlouží nejen mě, ale i ostatní přírodě," řekla jsem a na chvilku se odmlčela, abych udělila poslední rozloučení rybce, jejíž život už skončil.
Pak jsem se pustila do jídla. Sedla jsem si a celkem slušně začala rybu pořádat. Byla jsem ráda, že mám alespoň co jíst, když už počasí moc nepřálo tomu, aby si jeden v klidu někde poseděl. Snažila jsem se nehltat, ale věděla jsem, že čím dříve dojím, tím dříve budu moct zamířit na jih. A já se na jihu chtěla věnovat hledání úkrytu a hlavně jsem doufala v teplo. Mohla bych navštívit Erlenda. Jejich úkryt byl hezky teploučký.

V tichosti jsem poslouchala sestru a její partnerku. A klepala se zimou. Bylo to divné, že se najednou takhle shledaly, když sestra byla přesvědčena, že její partnerka je po smrti. Přišlo mi nemístné tu takhle postávat. "Těší mě," odvětila jsem po představovacím kolečku a pak se rozhodla, že bych se měla pustit do nějakého pohybu, jinak bych mohla taky zmrznout. Měla bych se prostě vydat víc na jih, kde bude tepleji. Třeba k té slané vodě o které mluvila Wolfganie. "Pokud vám to nebude vadit, šla bych si něco ulovit," pronesla jsem potichu, jak už bylo mým zvykem a usmála se na sestru. Prostě jsem jim chtěla dát prostor, aby si mohly vše vyříkat a neměly u toho někoho, kdo jenom poslouchá. "Pak si mě můžeš najít, zamířím směrem na jih," dala jsem sestře instrukce, aby věděla kam jdu.
Pomalým krokem jsem se rozešla dál od jezera, protože tu byla zima. Chtěla jsem jít podél řeky na jih a snad cestou ulovím i něco k snědku. Začínala jsem mít hlad. Bylo divné, jak byla pořád tma. Něco tu nebylo v pořádku, na to že mělo být poledne. Jen jsem nad místním počasím zavrtěla hlavou a vydala se podél břehu řeky pryč.

//Mahtae sever

//Za Thiou

Kývla jsem hlavou a nechala další dohady plavat. Nechtěla jsem sestru dál rozesmutňovat nebo rozčilovat. Co ke smečce cítila nebo necítila, byla konec konců její věc. Já se rozhodla, že se nebudu do ničeho z jejího osobního života už zaplétat, abych náhodou zase neotevřela nějakou zavřenou ránu. Na návrh, že půjdeme na jih jsem jenom přikývla. "Můžeme vyrazit rovnou, tahle zima je dost nepříjemná a nerada bych promrzla," pronesla jsem s nadějí v hlase. Byla mi opravdu velká zima a pokud nenajdeme brzo úkryt, mohla bych taky pěkně prochladnout a ochořet. A to vážně nepotřebuju. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych svou myšlenku potřebovala podpořit i něčím fyzičtějším. Jezero bylo sice nádherné, ale táhlo od něj takové chladno, že jsem se nedobrovolně zachvěla a mírně mi zadrkotaly zuby. Obrátila jsem pohled k sestře, ale ta už si to rázovala jinam.
Srovnala jsem směr a vydala se za ní. Vypadalo to, že na jih opravdu jdeme, jenže to bychom nesměli potkat vlčici, na kterou se moje sestra divně dívala a se kterou se pustila do poměrně podivného rozhovoru. "Já jsem Islin, těší mne," pípla jsem jenom přes drkotající zuby. A to ještě nebyla ani pořádná zima.

Sestra byla opravdu naštvaná. Nebo mi to tak přišlo. Jenže já si nemohla pomoct, byla jsem upřímná. Co na srdci, to na jazyku. A nijak jsem neřešila, že by se moje upřímná všetečnost a všeználkovství mohlo někoho dotknout. Třeba mojí sestry. "Ach," pronesla jsem jenom malinkatý povzdech. Na víc jsem se nezmohla, když sestra pokračovala o tom, že smečka se rozpadla kvůli bohyni Smrti. Proč by bohyně ničila smečku? Kouzla a magie byly všude tady. Dokonce ničily smečky a životy vlků v nich. Nepřišlo mi to dobré pro život. Aspoň vím, že si nemám nikdy zahrávat s bohy a že se musím vyhýbat smečkám v jejich blízkosti. "Mrzí mne to," dodala jsem k sestře. Bylo mi líto, že přišla o nějaké svoje místo a teď se toulá jako já. Cynthia byla smečkovní vlk, nebyla vlkem pro tuláctví. Byla rozený vůdce. Její pozice tuláka se mi nepozdávala.
Byla zima a mě to bylo nepříjemné. Thia možná byla zvyklá na zimu z hor, ale já moc ne. Odvykla jsem si na chlad a nepohodlí. Když kolem sebe máte pořád tlupu vlčat, nikdy vám není zima, protože se vždy někdo chce pomazlit. "Vyrazíme," potvrdila jsem a pomalu se vydala za sestrou. "Ne, nepotkala," pronesla jsem smutně a potichu. Sestra mi chyběla. A i když bych se měla radovat, že jsem našla Thiu, nějak to nestačilo.

//VVJ