Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rohy dělaj vlka...

Naklonil se k němu a mírně se olíznul. Tohle byl přesně ten typ pohody, která jeho osobě chyběla. Naprostá a klidná odevzdanost. Lenošení. Po aktivním vyžití si jen tak odpočinout. Mince mu levitovala mezi rohy, jak se naklonil k čenichu svého miláčka. Najít někoho takového, po tak dlouhé době? Nemožné, ale přeci se jim to povedlo. Jeden by řekl, že stát se partnerem takového třeštidla jako je on sám, nejde. Nebo že se o to vůbec nikdo nepokusí. Zkrotit to třeštidlo, které vypadá sice tak nevinně a k poňufání, ale uvnitř se schovává rošťák, kterému přímo létají jiskřičky z očí, jak přemýšlí nad další výpravou nebo dobrodružstvím.
Původně si nepředstavoval svůj život takhle. Potom, co opustil smečku, aby se vydal hledat nějakou tu zábavu jinam, to bral spíš jako zábavu. Věděl, že se může kdykoli vrátit k Baghý a její rodině, ale chtěl si ještě naposledy vyhodit z kopýtka, než se stane tím strýcem, co jen tak vysedává. Navíc chtěl zážitky a vtipné příhody, které bude moci vyprávět. A taky že jich pár měl. Podařilo se mu najít ostatní smečky, nová území. Všechno se to vyvíjelo slibně a už byl na cestě zpátky k domovině, když se mu do cesty připletl on.
Mírně zavrněl, ale nechtěl svého společníka probudit. Co teď jsou? Nechtěl jejich vztah pojmenovat, možná to bylo jenom poblouznění na jednu noc, možná ne. Jedno bylo ovšem jasné. Na tohle setkání nikdy nezapomene. Začalo to naprosto nevinně. Nejprve si chtěl ulovit něco k snídani a potom zjistil, že vlastně takový hlad nemá, takže hledal něco pořádného spíš k obědu s tím, že prostě uloví něco pořádného. Seděl si tak ve svém úkrytu a sledoval, jestli neprojde kolem nějaká srnka nebo něco takového. Jenže místo srnky uviděl mezi stromy paroží. Byl to dvanácterák. Věděl, že tohle by mohl být úlovek století. To by byla historka pro mrňata, kterou by mohl vyprávět pořád dokola. Jak sám ulovil toho největšího jelena, kterého kdy, kdo viděl. Ani by nad tím nemusel přemýšlet. Prostě by ho mohl skolit až půjde kole. Nemusel by se ani tolik snažit. Jen by skočil. Zakousnul se a zbytek už by byla jenom historie. Jenže se to muselo pořádně načasovat. Nesměl spěchat a taky nespěchal.
Jelen se opatrně prodíral podrostem, že z něj viděl jenom ty parohy. V nestřeženém okamžiku se připravil ke skoku a když byl jelen už jen za jedním keřem skočil. Už to nemohl zastavit. Tlapky se odlepily od země, morda se otevřela, sliny se vyvalily ven.
Místo do jelení kůže se zakousl do vlčí srsti. Nebyl to jelen, byl to vlk s parožím! Kdo by čekal, že na někoho takového narazí. Na někoho, kdo má taky na hlavě podivné výrůstky, které na vlčí tělo nepatří. Nezkousnul, ale náraz to byl pořádný. V jednom pořádném zamotaném klubku se zřítili k zemi. Zranil ho. Nezabil, ale zranil. Pád způsobil, že ho nabodl na vlastní rohy. Nepříjemné zranění. A tak ho odtáhl do jeskyně. Staral se. A jak se staral, přestalo to být jenom něco, co děláte z dobroty vlastního srdce. A pak… No…Zbytek byla historie. Kozlík a jelen si svou historii hodlali budovat společně.

Bylo vidět, že vlk není úplně ve své kůži. Přišlo mi, že Roland chvíli ztrácí vědomí a smysl pro soudnost, ale v další byl zase v pořádku. Nějak jsem netušila, co si z toho vzít. "Nemusíš se omlouvat," pronesla jsem tichounkým hlasem, když se začal omlouvat. Asi to ani nebylo slyšet, jak jsem začínala hledat, co bych mohla pro přítele ještě udělat. Mohla bych mu nabídnout nějakou věc k jídlu, ale nevypadal že by měl hlad. Spíš mi přišlo, že je rád, že je. Nějak se napil, což bylo dobře, protože se aspoň ten humus, který mohl vdechnout začal vyplavovat z jeho těla. Sice se nevyplavoval nějak rychle, ale aspoň nějaký pokrok jsem v tom viděla.
Začala jsem se rozhlížet, že bych pro něco došla, jenže najednou promluvil. Mluvil na mě, ale nepoužil moje jméno. Asi si ho nepamatuje... představila jsem se vůbec, asi ano, ale ne možná dobře... "Islin, jmenuju se Islin, ale nikam nepůjdu, když nechceš, abych někam šla? Není ti zima? Nemáš hlad?" ptala jsem se opatrně a potichounku a doufala, že se mu brzo udělá nejlépe. Byla to moje chyba, že jsem se zatoulala tak daleko od smečky. On jenom následoval mě, aby mi pomohl.

//zpívající věže přes prstové hory

Opíral se o mě a omlouval se. Táhla bych ho lesem dál, ale nápor jeho těla byl na mou zavalitou postavu moc. Snažil se mi pomoct, co mu to jen tělo dovolila, ale byl těžký. Tak těžký. Navíc hvozd mi to neulehčil. Stromy rostly blízko sebe a já věděla, že když půjdeme dál, poškrábání se nevyhneme. Dál už to prostě nešlo. "Položím tě tady," zašeptala jsem a nedobrovolně pomalu přešla do lehu, aby se Roland mohl svést na zem po mém těle. Nechtěla jsem tu s ním zůstat, chtěla jsem ho dopravit do úkrytu a tam se mu o všechno postarat. Jenže v jeho stavu to nešlo a tenhle les.
"Tady v tůňce je voda," řekla jsem tichounkym hlasem. "Seženu něco, aby ti bylo teplo," pronesla jsem a pustila se do práce. Moje logická povaha mi umožnila se zaměřit na práci a starost o Rolanda a vypustit strach nebo úzkost. Kdybych mohla výt udělala bych to, ale moje vytí bylo tiché jako můj hlas a ostatním by připomínalo jen vítr v korunách stromů. Chodila jsem se jedné větve, kterou kůrovec nebo přírodní živly připravily o životní sílu. Věděla jsem, že tohle není dobré. Jenže to muselo stačit. Dala jsem větev tak, aby vytvořila střechu a pak ji doplnila o větve a mech. Roland byl tak v suchu. "Co potřebuješ?" zeptala jsem se. Ráda bych mu pomohla víc ale neovládala jsem magie já sestra.

Roland vypadal špatně. Poznala jsem to na tom jak šel i na tom, jak mluvil. Chtěl odejít a já mu to nerozmlouvala. Jen jsem mu nabízela oporu a sunula se směrem k východu potom, co nás král tak nevybíravým způsobem propustil. Byla jsem ráda, že jsme našli královnu a že se jí daří dobře. Nečekala jsem ani na poděkování nebo nic jiného, protože Roland mě teď potřeboval. Král nám pomoci odmítnul, takže nezbylo nic jiného, než se o svého přítele postarat sama. "Dobře, opatrně půjdeme ven a pak tě vezmu k nám, snad to nikomu nebude vadit," pronesla jsem. Celkem vzato byla tohle moje chyba, neměla jsem ho vodit sebou, ale co jsem měla dělat, když za mnou šel dobrovolně a odehnat se nedal?
Cítila jsem váhu cizího těla, jak jsme se opatrně prodírali směrem k východu, když nás oběhla ta zrzka. Evidentně se jí udělalo líp. Byla jsem za to i ráda. Nevím, jak bych se postarala o dva zraněné vlky. Roland mluvil o mé smečce... "Ano... myslím že se tak jmenuje, ty ji znáš?" zašeptala jsem potichounku a mírně zadýchaně, protože jeho tělo bylo opravdu těžké. Vyšli jsme ven z útrob termitího bydliště a já zamířila rovnou domů.

//Sarumen přes prstové hory

//Mockrát děkuju za osudovku, byla to paráda! Fakt jsem si tu jízdu užila, jen škoda že šla naivní Islin a ne jiný z mých charakterů
Poprosila bych hvězdu do magie emocí děkuji

Sledovala jsem Rolanda, který na tom byl bídně. Nabídla jsem mu svůj bok, abych ho mohla podepřít a odvést mimo nebezpečí. Cestu nám ovšem zastoupil král a jeho armáda a nahnali nás do nějaké místnosti plné pokladů. Nezajímal mě poklad, zajímalo mě jenom to, že mému příteli není dobře. Když král promluvil na mě a na Rolanda, poslouchala jsem jen na půl ucha. Stejně jako když nechal on a královna ty druhé dva vybrat si poklad nebo co to bylo. Nějaké blištivé šutry mne nezajímaly, já byla spíš na kytky a dobré bobulky k jídlu. "Rádo se stalo," pronesla jsem jenom, i když král nám nejspíše za pomoc neděkoval. "Jen pane, mého přítele zasáhl jeden z těch zlých bojovníků. Mohl byste nám pomoct," pronesla jsem mírně a dál podpírala Rolanda.
Nechala jsem na králi ať se rozhodne, jestli nám pomůže nebo ne. Pokud by nám pomohl přijala jsem jeho pomco s vděkem a poklonou, pokud ne, nechala jsem to být. Pak jsem se otočila na Rolanda. "Pomůžu ti jít pryč, mám kousek odtud smečku... Třeba ti někdo bude moct pomoct, líp než já," zašeptala jsem mu do ucha.

Přivřela jsem očka a připravovala se na smrt. Ani jsem se nepohnula od královny, protože to ona musela být chráněná. Náhle jsem uslyšela příšerné zvuky. Ten termit co k nám běžel prasknul a jeho druh se zhroutil v křeči k zemi mrtev. Nepředstavitelný obraz, ze kterého se mi zvedal žaludek. Na mne neulpělo vůbec nic, ale na Rolandovi toho bylo celkem dost. Ostatní vlky jsem neznala a popravdě jsem si nemohla být jistá, že v tomhle celém nemají tlapičky. "Jste všichni v pořádku?" zašeptala jsem roztřeseným hláskem, který by mohl každý přeslechnout. Než jsem stihla cokoli udělat, probrala se královna. Uslyšela jsem její hlas a na zadku její tykadlo, které mne nevybíravě odstrčilo. Vypadalo to, že se královna rozhodla, že ode mne pomoct nechce. Možná v tom ti dva opravdu jedou... proběhlo mi hlavou a mírně jsem se otřásla. Nechala jsem ovšem pracovat toho vlka, kterému královna rozkazovala. Když mohla mluvit nebyla asi úplně v takovém ohrožení, jak jsem si myslela.
Ohlédla jsem se na Rolanda a rozešla se k němu. Místnost byla pokrytá krystalky z vybuchlého těla termita a já si nedůvěřivě tekutinu očichala. "Asi... Asi bychom měli... měli jít?" zeptala jsem se. Netušila jsem, co bychom měli dělat. Královna nechtěla pomoct a král už tu nebyl. Místo bylo plné mrtvých termitů a mě z toho bylo do breku.

Rodinu si nevybíráš?
Po smrti mnoha milovaných vlků a vlčic. Po rozpadu několika smeček, se konečně dvě zpřízněné duše, které se hledaly našli. Nejprve se Kessel bránil tomuto spojení, ale nakonec pochopil, že jeho jedinou a pravou láskou je Sigy. Kdo jiný by taky naplňoval jeho představu dokonalé druhé polovičky, než staroušek nad hrobem, který kromě toho, že má mnohá traumata a je závislí na užívání omamných látek, ještě navíc Kessela potřebuje pro normální fungování jako je třeba lov potravy? Tento příběh začíná rok po událostech na Gallirei.
Zurkot vodního toku, zpěv ptáčků a občasné kváknutí žáby. Vůně tekoucí vody, květin a slunce, přesně takhle bylo cítit území Důchodcovské smečky, alias důchoďáku. V této smečce se ubytovala jen ta nejvytříbenější smetánka Gallireiských starců. Byl zde Arcanus. Mocný vládce Asgaaru, který předa žezlo svému synovi a rozhodl se na odpočinek vyrazit ke kaskádám a dožít se svými příteli. Byla tu Launee, jejiž mateřský pud všem nahrazoval nedostatek mateřské lásky z vlčkovýských let. Také tu byl Therion, její milovaný partner, který sice nebyl úplně při smyslech a občas až podivně zvěstoval, co následuje po smrti, ale i tak ho měli všichni rádi. Maple se rozhodla přidat ke smečce starých kmetů poté, co se sarumenského lesa ujala mládež. Sice nebyli jejími vlastními, ale jako by byli. Baghý předala svou borůvkovou korunu své dceři, které to vám neprozradíme, a společně s Jinksem se vydala připojit svá křídla k dílu a vytvořit nejstabilnější smečku ze všech. Toto uskupení umažňovalo všem Alfám a Betám, chodit si pro rady k moudrým starcům jejichž zkušenosti dohromady přesahovaly zkušenosti kohokoli jiného.
Tuto důchodcovskou sestavu vedl pod svou mohutnou tlapkou Kessel. Nejmilovanější ze všech staroušků, za kterým si pro radu chodili nejen místní tuláci a vlčata. Každý byl rád, když si mohl s tímhle vlkem pohovořit. Když ovšem potřeboval upustit trochu páry Kessel, byl tu pro něj vždy jeho partner a pravá tlapka Sigy. Místní léčitel se většinou staral o nemoci přicházející s věkem a ulehčoval tak místním rezidentům jejich pobyt.
Jednoho rána se u hranice smečky v Kaskádách objevil neznámý host. Jeho chvějící se postava se přibližovala kolem břehu řeky až k mocné Alfě místního Důchoďáku.
„Kdo jsi? Vystup ze stínů a ukaž se,“ pravil Kessel mohutným hlasem.
Ze stínů se pomalounku vysunula tlapk se zelenými drápky. A poté zbytek návštěvníka stanul na jednom z osvětlených kamenů kaskád. Byl to Savior. Otec Sigyho. Sice vypadal mladě, ale v duchu byl stár.
„Saviore rád tě vidím,“ pronesl vesele Kessel.
„Tati, tys mě našel,“ rozradostnil se Sigy. S vrtícím ocasem začal pajdat směrem k otci. Nový příchozí způsobil rozruch a tak se většina místních stařečků dobelhala na místa tak, aby na celou scénu viděla. Vypadalo to dojemně. Otec a syn. Krásné shledání.
Když byl Sigy v půlce zastavil se. Savior se totiž netvářil přátelsky právě naopak. Srst na krku se mu naježila a odplivnul si. „Ty tu prý žiješ tady s tím?“ otázal se a čenichem naznačil směr ke Kesselovi.
„Ano,“ pípnul Sigy a mírně se přikrčil, ze strachu z otce. Neviděl ho tak dlouho a tak moc toužil po jeho obětí. Jenže takového shledání mu nemělo být dopřáno.
„Jsi potupou naší rodiny!“ zaburácel Savior a Sigy se na chromé tlapce zdál ještě menší než dříve. „Jsi zkažený a nenormální. Měl bys s tím tady skončit a vrátit se ke své partnerce a vlčatům! Tvoje rodina je to hlavní!“ Hromový hlas se nesl lesem. Bylo z něj cítit zklamání z vlastního potomka, který se rozhodl pro život s přítelem před životem s družkou a rodinou.
Sigy polknul… „Já…já…“ koktal a nemohl ze sebe dostat slova.
„Ale on má rodinu!“ ozval se najednou jeden z hlasů. Patřil Launee, která stála po boku Baghý a Theriona na jednom z kamenů na vrcholku kaskády. „Lau má pravdu!“ přidal se Arcanus a všichni ostatní provolávali jak jsou jedna velká rodina. Jak Sigy nikoho neopustil a že pokud Lylwelin a vlčata chtějí, mohou sem za ním přijít ať už na návštěvu nebo i na delší dobu, že v téhle smečce staříků je každý vlk vítán.
„Budiž,“ odvětil Savior. „Jsi zklamáním,“ dodal a s těmito slovy se otočil na patě. Ani nepohlédl Sigymu do očí a odešel.
Sigy zůstal stát na místě. Po tvářích se mu kutálely slzičky. Byl smutný z toho, že přišel nejen o matku, partnerku, vlčata, sourozence, ale definitivně i o otce, který nesouhlasil s jeho způsobem života a stím, že opustil bývalou partnerku a zbytek rodiny. Kessel okamžitě sešel ke svému partnerovi a olíznul mu slzy z tváří a čenichu. „Neboj se. Ono ho to jednou přejde a přijme tě zpátky. A když ne? Tak máš nás. My jsme tvoje rodina a budeme při tobě do konce našich dní, ať jich máme kolik jich máme,“ pronášel potichu do ouška chromého vlka.
„Kessel má pravdu Sigy, jsme tu vždycky pro tebe,“ pronesl Aracnus a přidal se do objímacího kroužku.
„Kdybys potřeboval cokoli,“ dodal Therion a připojil se.
„Kdykoli,“ řekla Launee.
„Neboj se ozvat,“ prohodila Maple.
Jinks se usmál a Baghý celou tuhle jejich objímací hromadu objala křídli. A už se nikdo nikdy necítil sám. Všichni byli spolu. Jeden vedle druhého. Stáli po boku před vším, co mohlo přijít. Ať už se jednalo o magické nástrahy kraje, nepříjemnosti přírody a nebo strašáky z minulosti. Tahle skupinka důchodců se rozhodla jim společně postavit.

//Proč jsem posílala na osudovku pacifistku!
Používám bonus štěstí... snad k něčemu bude :D

Situace mě mátla. Nechápala jsem úplně o co tomu s kusadélky jde. Vypadalo to, že ukousne nohu mému kamarádovi a to se mi nelíbilo. Viděla jsem, jak ten druhý vlk mírně přešlápnul. Nervozitou nebo snad se odhodlával ke skoku? Nechtěla jsem, aby se tu rozeběhla nějaká bitka. Mrtvých už bylo dost. "Už tu bylo dost mrtvých a moji přátelé mají pravdu. Nechme rozhodnout královnu, přeci jenom ona bude určitě chtít pomoci všem, když je to královna..." Ve své romantické představě jsem si nedovedla představit královnu, která by byla zlá. Královna v mé hlavě musela být hodnou a milou, všemilující osoba. Těžko říct, jestli taková byla termití královna, která se momentálně dusila pod tíhou kamenů.
Než se stihla situace vyřešit ať už lepším nebo horším způsobem. Něco na nás křikla vlčice. Nerozumněla jsem jí. Jak její hlas rezonoval od stěn, vracel se mi v podivném chuchvalci hluku. Naštěstí jsem brzo sama uviděla, před čím mělo její volání varovat. Běžel k nám termit, který vypadal, že vybuchne. Mohla bych uskočit a schovat se. Ale to bych tu musela nechat královnu. A k čemu by tohle celé bylo, kdybych nechala královnu zemřít? Stihla jsem se tedy jen otočit bokem tak, abych zakryla co největší oblast z královnina obřího těla. Zavřela jsem oči a doufala, že ochráním ji i její vajíčka. Sbohem Cynthie... Je mi líto, že jsem tě nenašla dřív... Teď už jsem jenom očekávala svůj osud.

Šla jsem neohroženě v před. Nebylo to způsobeno nedostatkem strachu, ale spíše snahou pomoci. A taky bezzubou naivitou, že mě se nemůže nic stát. Taková jsem už byla. Vybrala jsem si jednu věc, na tu jsem upřela pozornost a šla jsem si pro ni. Navíc se mi ještě nikdy nestalo nic závažného ve spojitosti s obřími termity a já nepatřila k těm, co by měli předsudky nebo něco podobného. Došla jsem ke královně jako první a moc jsem nevnímala, jestli jde někdo za mnou. Hned jsem se pustila do práce a začala odklízet sutiny z jejího těla. "MADAM! SLYŠÍTE MĚ!" křičela jsem, ale moje křičení bylo opět jako normální mluva jiného vlka. Když normálně mluvíte potichu, pak váš křik také není úplně křikem. Snažila jsem se odvalit kameny, které drtily tělo nebohé termitice a moc jsem si nevšímala toho, co se děje za mnou.
Jenže najednou se stalo něco nehorázného. Jeden z termitů popadl Rolanda a zatáhl ho k sobě. Až teď jsem si uvědomila, že boj utichl. Všude kolem byla jenom smrt. Taková škoda. Rozesmutnilo mě to a začaly se mi při tom pohledu hrnout slzičky do očí a po tvářích dolů. Popravdě jsem si toho boje prostě nevšimla. Nějak jsem doufala, že zbytek vlčího osazenstva to vyřeší. Jenže nevyřešil. A teď už nebyl úplně způsob, jak to vrátit. Podívala jsem se na termita, který držel Rolanda. "Ty kameny ji udusí a rozmačkají, musíme jí pomoct. Přestaň blbnout a pomoc nám," řekla jsem termitovi, ale zůstala jsem nehybně stát. Nechtěla jsem riskovat, že Rolanda připraví o končetinu.

"Jen se mi trochu udělalo mdlo, to asi ten vzduch tady," odvětila jsem Rolandovi, o kterého jsem se tak nevybíravě opírala. Mírně jsem se odtáhla, když jsem se zase zvládla pohnout. "Promiň," dodala jsem omluvně a sklopila očka k tlapkám. Jenže jsem se nemohla taky jen tak oddělit od situace tady. Zvedla jsem zrak, když jsem uslyšela hlasy. Sledovala jsem celou nepřehlednou situaci, která se postupně vyostřovala a nějak jsem nechtěla věřit vlastním uším. Termiti se pořád dohadovali. Jedni chtěli královnu zpět, druzí ji chtěli ukrást. "A napadlo někoho zeptat se královny, co chce?" pípla jsem jenom k Rolandovi, jenže jsem si nemohla být jistá, že mne přes všechno vrčení a cvakání slyšel. Moje snaha nějak uklidnit všechno mírovou cestou vešla vniveč. Ti dva neznámí vlci se ježili jako ježovky. Termiti naštvaně cvakali a schylovalo se k bitvě.
Jenže já nemohla být součástí jakéhokoli násilí. Nechtěla jsem nikomu záměrně ublížit. Prostě to nešlo. Příčilo se mi to. Místo toho, abych se tedy vrhla do boje jsem se podívala na Rolanda, jestli neví co budeme dělat. Tohle byla naše možnost utéct, ale já jsem nechtěla dopustit tohle krveprolití, ale zabránit mu už taky nešlo. Před sebou jsem si uvědomila královnu. Ta ležela na zemi bez pohnutí a na jejím těle byla suť. Jestli bude takhle dlouho zavalená, nedopadne to dobře. "Mohla by umřít... Musíme jí pomoct," zašeptala jsem a pak jsem se bez váhání rozešla pomalým krokem směrem k únoscům. Někomu to mohlo připadat, že přecházím na jejich stranu, ale mě teď popravdě zajímala jenom snaha zachránit královnu. Těžko ovšem říct, jestli se mi k ní podaří dostat.

Doufala jsem, že se mi podaří získat nějaké informace. Podařilo se mi zjistit, že královna a král byli v nějaké komoře a spadnul na ně strop nebo co. Moc jsem tomu nerozumněla, ale bylo mi jasné, že to je tragédie. "To je příšerné," povzdechla jsem si potichounku, protože jsem si představovala královnu opuštěnou a celou někde ztracenou. Jenže než jsem stihla její osud trochu více promyslet, všimla jsem si Rolanda, který byl v koncích. "Och, zadržte!" křikla jsem na svůj poměr docela až moc nahlas, ale i tak to bylo spíše jako normální hlasitost, než řev. "To je můj... Můj... přítel," řekla jsem. "Nejspíše mne následoval a chtěl zjistit, co se mi stalo," pronesla jsem a mírně se na Rolanda usmála, i když tohle rozhodně nebyla situace k úsměvu.
Všechno se nám to tu hroutilo na hlavu a to ještě zaběhl ke králi jeden z termitů a křičel, celý pomatený. Něco o královně. A pak král řval na nás. "Jdeme, jdeme, už jdeme," pípla jsem a vydala se tím směrem, kterým šli i všichni ostatní. Popravdě jsem byla ráda, že se mi podařilo zachránit situaci s Rolandem a navíc taky královna. Jestli ji našli rozmáčknutou pod kamenem, tak to bude nejspíše náš konec. Moc nadějí jsem nechovala, ale třeba to dopadne jinak.
V chodbě byla tlačenice. Byla tu parta termitů a dva vlci. Tak to jejich ocasy jsem viděla před tím. Rozhodla jsem se neřešit proč tu jsou. Asi k tomu mají důvod. Na druhém konci chodby stála královna v obležení cvakajících termitů. "Přátelé, přátelé, nač ty spory... Copak se tu vlastně stalo?" snažila jsem se uklidnit situaci svým hlasem. Nevěděla jsem, že působím uklidňující magii na všechny kolem sebe, na které magie působit mohla. Mírně jsem zavrávorala a opřela se o Rolanda.

Tak to je super :3 Děsně se mi líbí, jak se u každého posunul styl a mnohdy i celkem jiným směrem, než jaký byl původně

Taky chci ocenit hezkou akci, která se Styx povedla :3 Kdybych nebyla dement a přečetla si, že je to až do 28. 2. a ne 28. 1. tak bych možná i vyhrabala nějakou nádheru z první třídy, tak třeba příště, protože tahle akce si zaslouží repete!

A poprosím o oblazky, děkuji :3

Král působil... no královsky. Popravdě jsem čekala, že dostanu jenom jednu kusancem, ale nestalo se tak. K mému mírnému překvapení se rozhodli využít mých služeb. Vesele jsem zavrtěla ocasem. Moje přátelskost mi evidentně vždycky dokázala zachránit krk. Co se děje za mnou jsem netušila, proto jsem neviděla Rolanda ani jeho osud. Zaměřila jsem se na králova slova. Mohla jsem se nyní pohybovat volně kolem. "Děkuji vaše majestátní termitosti, vynasnažím se," pronesla jsem tichounkým, ale v jádru velice odhodlaným hlasem. V mé naivitě bylo možná něco nezdravého, ale možná mi teď moje naivita zachraňovala zádel více, než bych tušila.
Obrátila jsem se na vojáka, který mi byl přidělený. "Já se jmenuji Islin a jestli spolu máme najít královnu, měli bychom spolupracovat. Protože o královnino bezpečí nám jde především, no ne?" špitala jsem. "Mohl bys mi prosím sdělit informace o tom, co se přesně stalo?" zeptala jsem se. Usmála jsem se na termita a čekala.

Hulváti mne postrkovali směrem pryč. "Řeknu to jenom králi," odvětila jsem, aniž bych věděla, co to znamená. Vypadalo to ovšem, že moje slova je přesvědčila, nebo možná prostě nevěděli,co se mnou. Začali mne postrkovat směrem zpátky a pak dál chodbou. Cestou jsem si všimla ocasů, které mizeli pryč. Těžko říct, jestli to byl vlk nebo jenom přelud. Možná jsem se už dočista zbláznila z tohohle prostoru, který byl dosti stísněný. Náhle jsem se ocitla ve větší místnosti, do které mne hodili, jako bych byla nějaký kus žvance. Strčením jsem zakopla a dopadla na zem. "Au," vyšlo ze mě mírně a potichu. Nechtěla jsem ublížit nikomu z nich, ale zároveň se mi nelíbilo tohle zacházení. Podle toho, co ovšem říkali, se jim ztratila královna. Tak odtud všechen ten povyk.
Zvedla jsem hlavu a uviděla termita, který byl nejspíše jejich králem. Nasvědčoval tomu nejenom jeho ton, ale i vzhled. "Můj pane," pronesla jsem a poklonila se, aniž bych se zvedla ze země. Pokud byl opravdovím králem, chtěla jsem mu prokázat všechnu úctu. "Vaši královnu jsem neukradla, ale snad bych vám mohla pomoci ji nalézt. Dostala jsem se sem náhodou, když jsem slyšela volání a myslela si, že někdo potřebuje pomoci. Jak mne vaše ochranka vedla sem, všimla jsem si velké podivnosti... Vím, že vás ztráta vaší královny musí velice mrzet. Nechte mě vám pomoci, prosím," pokoušela jsem se ho přesvědčit. "V chodbě, která se odpojovala od mojí, jsem si všimla někoho, kdo sem rozhodně nepatří. Možná že to on má tlapky ve zmizení vaší paní. Pomůžu vám ji najít, protože si zasloužíte dobrý konec," dodala jsem aniž bych si uvědomovala, že jsem právě prozradila další vlky, kteří tu byli se mnou a Rolandem.

preference: květiny, mušličky, křišťály

P.S. v reálu je to menší :(

20 mušlí, 20 květin, 1 křišťál
Styx