Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiše jsem se odebrala kousek dál od Rolanda, abych mu dala porstor k napití se, ale zároveň, abych byla dostatečně blizounko kdyby potřeboval. Udělala jsem dvě kolečka kolem dokola, než jsem se položila na zem a hlavu si položila na složené tlapky. Roland vypadal lépe, ale těžko říct, čím to mohlo být. Jestli mou starostlivostí o něj, nebo prostě tím, že ten humus se z jeho těla dostával pryč. Pohled upřel na sochu, která tu sdílela náš prostor. Netušila jsem o koho se jedná a tak jsem jen zavrtěla hlavou. Třeba je to nějaká bohyně lesa. Nebo možná to je nějaká náboženská vůdkyně, těžko říct. Měla jsem hlavou plnou domněnek, ale nechtěla jsem je vyslovovat. Nebylo na mne, abych mu říkala své nápady, nepodložené žádnou jinou informací, jen pocitem. Musel mu na to dát odpověď někdo znalejší a zkušenější než jsem byla já. Mírně jsem se usmála na Rolanda i na sochu a pak se pohledem upřela někam do zdi. Nebyla jsem úplně ta, která by začínala konverzace, i když jsem si povídala celkem ráda.

Sdělil mi informace, že voda rozhodně není nikde v úkrytu. To byla škoda, protože už zůstávalo jenom hrabat v hlíně a doufat, nebo se vydat ven, ale nechat tak pacienta nestřeženého. "Dobře, dojdu pro nějakou vodu, ale... Budu ji asi muset nabrat do tlamy, snad to nebude vadit," zašeptala jsem tichounce, protože víc nahlas jsem mluvit neuměla. Pomalým krokem jsem se rozešla směrem k východu. Přišlo mi, že tůně budou lepší na vodu, než doufání, že se mi nějakou podaří vykopat. Musela jsem se tedy dostat ven. Doufala jsem, že si pamatuji vše správně a že se nikde nezatoulám, ale nebylo to tu dost velké, aby jeden ztratil směr. Ucítila jsem mírný vítr a tak jsem se vydala směrem, odkud přicházel.
Moje tlapky se dostaly na chladnou zem venku. Začenichala jsem, abych našla tůňku a podařilo se. Voda byla hned kousek od vchodu do úkrytu. Nejprve jsem se napila sama, abych se zbavila pachuti a jiných věcí z tlamy. Nechtěla jsem Rolandovi dělat tenhle zážitek nepříjemnější než byl. Pak jsem nabrala vodu do tlamy. Chladila mne na patře, ale nedovolila jsem si polknout. S tlamou plnou vody jsem se vydala zpět k Rolandovi. Nebylo to daleko. Úkryt v pravdě nebyl velký. Došla jsem až k němu a tlapkou udělala důlek, než jsem do důlku vypustila všechnu vodu z vlastní tlami.

Chtěla jsem nabídnout nějakou pomoc a Roland se rozhodl, že po mě chce vodu. Kývla jsem hlavou. „Nemáš tušení, kde by tu mohla voda být?“ zeptala jsem se potichounku, protože jsem netušila, jestli v úkrytu je nějaký vodní tok nebo něco podobného, co by mi mohlo napomoci přinést k jeho hrdlu nějakou životadárnou tekutinu. Evidentně jsem byla v tomhle místě nová, takže jsem doufala, že se z mého dotazu nebude dělat nějaká sranda. Nerada bych, aby o mé nevědomosti někdo vtipkoval. Mohla bych se dostat do lesa a tam se z nějaké kaluže určitě bude dát voda nabrat, ale co když vodu nenajdu včas… Měl se napít, když byla voda dešťová, ale ta už teď také bude zkažená nebo jinak znehodnocená a nepitelná. Musím se podívat k nějaké řece, bude-li chtít vodu…A nebo bych tu mohla vykopat důlek, les byl celkem vlhký, tak by tu mohla být nějaká voda v podzemí… rovnala jsem si v hlavě možnosti, které jsme měli.

Mluvení jsem nechala na Maple a na Rolandovi. Sice nebyl úplně zdráv, aby dlouho vyprávěl, ale já se popravdě bála, že když bych měla mluvit já, mohlo by to dopadnout špatně. Ne, že bych si některé věci domyslela, ale rozhodně bych nešla rovnou k věci a spíše vše obsáhle popisovala. Roland to uměl říct stručně a jasně. To jsem na něm obdivovala. Nebudu se do toho plést, jen si udělám svoje. Nahrnula jsem kožešiny a na Rolandův úsměv se jen usmála zpátky. Maple ovšem moje ticho prolomila. Poděkovala mi, že se o něj starám a já jenom se sklopeným pohledem přikývla. Nebyla jsem úplně taková, že bych se hned pustila do hovoru. "Udělala bych to pro každého," pípla jsem tichounce, že to ani nemohla Alfa snad slyšet, ale Roland mohl.

Alfa a Zed, jak se jmenovalo vlče, se odebrali ven. Bylo to zajímavé, že Roland se obával o nějakou Gwen, což bylo nejspíš jeho vlče. Že by dcerka? Neptala jsem se. Nechtěla jsem ho rozrušovat stejně, jako jsem ho rozrušila ohledně Isobel. Nebo jsem možná rozrušila více sebe než jeho. "Chceš něco donést?" zeptala jsem se.

//Les

Doprovodila jsem opatrně Rolanda do úkrytu. Bylo to tu nádherné. Jako by to z pohádky vypadlo. Nejprve jsme prošli chodbou, kolem dvou odboček po stranách a pak tu byl velký prostor pro všechny. Hromada. Vzpomněla jsem si na pobívání s kejklíři. Ráda jsem s nimi procházela sem a tam, ale nejraději jsem měla valnou hromadu, kde jsme se mohli v klidu svalit jeden na druhého. Tady se ovšem nikdo na nikoho nevalil. "Isobel, musela být za svého života šťastná, když našla někoho kdo ji miloval tolik jako ty," řekla jsem. Vycítila jsem z něj smutek, ale zároveň jako bych z toho byla smutná i já a netušila proč. Myslela jsem vážně, to co jsem řekla. Roland byl vlk, který měl srdce na pravém místě. Rád ostatním pomáhal a evidentně mu nevadilo se k vůli tomu i zmrzačit. To jsem na něm oceňovala, taky jsem to tak měla. Jeho partnerka to musela vidět stejně. Byl to dobrá od kosti a nezasloužil si takové rány osudu. Ztráta někoho blízkého je mnohdy tím, co z hodných dělá zlé, ale Rolandovi se to vyhnulo. "Možná... Možná jednou přijde někdo, nebo něco, co překoná tu bolest, tady," řekla jsem a položila si jednu tlapku na srdce. Byl to náznak toho, že se nemusí přetvařovat. Věděla jsem, jak moc ho ztráta milované bolí. Cítila jsem to.

Ve velké místnosti se Roland svalil na kožešiny. "Dobrý den," řekla jsem potichounku a pak se pustila opět do práce. Přinesla jsem k Rolandovi kožešinu, která byla kousek dál, aby to měl měkkounké a mohl se v klidu rozvalovat. Při té práci jsem v podstatě zapomněla, že bych se měla nějak více zaobírat Alfou nebo vlčetem, které bylo s ní. Nejdřív jsem chtěla pohodlí pro přítele. Maple se ovšem o slovo zahlásila rychle. Pohlédla jsem na ni a pak na Rolanda, mohl jí to povědět sám. Já měla úzkost z toho, že bych jí měla říct, že je to moje chyba. Jen jsem tedy zavrtěla hlavou. Těžko říct, jestli jako odpověď na otázku Maple nebo Rolanda. Abych se vyhla pohledům, začala jsem čenichem načechrávat kožešinu blíž k Rolandovím zádům.

Pohlédla jsem na Rolanda, který mluvil o Isobel. Zemřela. Smutné. Vehnalo mi to slzy do očí a jedna z nich skanula pomalounku mimo oční důlek na mou tvář. "To mě mrzí," špitla jsem. "Musela být určitě dokonalá," dodala jsem se smutkem, který se odrážel v mém rozechvělém hlase. Neměla jsem tohle téma ráda. Téma smrti. Bylo až moc blizounko a nebylo vůbec příjemné. Já jsem byla smrti na krok vzdálená a Roland k ní měl ještě blíže, v tom termitišti. "Dala bych všechno za to, aby se Isobel vrátila. Vzpomenu si na ní ve svých přáních," pronesla jsem a pomalu se zvedla, abych mohla Rolandovi pomoct a eskortovat ho do úkrytu.
Šli jsme opravdu pomalu. Tak pomalu, že jsem si ani netroufala nahnout hlavu směrem doleva nebo doprava, protože jsem se bála, že na něco zaostřím a zapomenu pohybovat nohama. Snad to není nijak daleko. Mírně jsem zapřela váhu, aby se o mě mohl opírat, pokud by chtěl. Náhle před námi byl úkryt. Následovala jsem jeho vedení.

//Skalisko

Věděla jsem, že hmyzáci nejsou úplně nejlepší strava, ale nevěděla jsem, co jiného nabídnout. Omluvně jsem sklopila hlavu. "Snad budou aspoň trochu dobří," pronesla jsem. Sama jsem se stravovala velice skromným způsobem. Jedla jsem bobule i hmyz, ale netušila jsem, na co je zvyklý vlk, který je členem místní smečky. Rozhodně to nebudou brouci a larvy. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a doufala, že moje vysvětlení bude přijato. Roland se pustil do jídla s trochou sebezapření. Viděla jsem to na něm, ale jak mu jídlo padalo do tlamy, tak bylo jasné, že je mu lépe. Nic se nevrátilo. Zatím.
Pak se pustil do vyprávění. Bylo stručné. Hltala jsem jeho slova každým pohledem. Já věřila na lásku. Na opravdovou lásku na první pohled! Věřila jsem na ni, protože jsem ji zažila. Ne na vlastní kůži, ale sprostředkovaně. Viděla jsem to. "A kde je teď?" vypadlo ze mě bez rozmyslu.
Usmála jsem se na něj a poposedla si na chladném místě. Provizorní úkryt přestával sloužit, protože počasí si na něm vybíralo svou daň. "Měli bychom se přesunout do místního úkrytu, tam to budeš mít pohodlnější. Zvládneš jít?" zeptala jsem se Rolanda.

Roland souhlasil, že by si něco dal. Kývla jsem hlavou a pomalu jsem se zvedla. Nechtěla jsem ho nechávat samotného dlouho, ale taky jsem věděla, že musí mít pořádný hlad. Musím ulovit něco dobrého a tučného, aby nabral sílu. Jeho sdalší slova jsem nevnímala. Nebo jsem možná nechtěla je vnímat. Rozešla jsem se do lesa, abych ulovila něco k snědku. Země byla vlhká a já tušila, že ulovit nějakou potravu bude těžké. Možná těžší než by se mohlo zdát. Nejradši bych natrhala nějaké bobulky, ale těch tu bylo k uzoufání málo. Nebyla jsem schopná najít žádný pach, ale nakonec jsem přeci jen dostala nápad. Sice tu bylo málo porostu, ale ztrouchnivělých stromů tu po zimě ležela spousta. A kdo bydlí v popadaných kmenech? Utrhla jsem kus kůry z jednoho stromku a uviděla spoustu brouků a červů. "Výhra," prohodila jsem s úsměvem a pokusila se na svůj kus kůry nahrnout co nejvíce hmyzu. Nebylo ho mnoho, ale jako menší svačinka mohl stačit a já věděla, že bych pak mohla Rolanda dopravit do úkrytu, kde by mu nějaký zkušenější lovec mohl něco k snědku opstarat.
S kůrou plnou červů a brouků jsem se vrátila zpět k provizornímu bydlišti. Položila jsem kůru k Rolandovi a sledovala kroutící se hmyzáky na kůře. "Nic lepšího jsem nesehnala," pronesla jsem a posadila se do vchodu, abych zabránila větru nebo dešti v pokračování dovnitř k Rolandovi. "Můžu se zeptat kdo je Isobel?" zeptala jsem se nakonec po chvilce ticha. Zvědavost mi prostě nedala.

Ležela jsem s hlavou opřenou o své vlastní tlapky. Moje poslání bylo hřát. Nepohnula jsem se tedy ani o kousek, jen jsem Rolandovi poskytovala dostatek péče a tepla. Konečně. Usnul. Byla jsem za to ráda, protože jsem nemusela řešit jestli se mu chce nebo nechce uznat mou vlastní přítomnost. Pořád si mne pletl s nějakou jinou vlčicí a ne že by mne to rozčilovalo, ale vadilo mi to. Protože jsem nebyla tou jinou vlčicí, ale hlavně proto, že jsem o ní nic nevěděla. Nerada bych se tak dotkla nějakého bolavého místa v jeho minulosti nebo byla považována za někoho jiného a tím se dostala do nepříjemné situace. Naštěstí ve spánku nemluvil. Dokonce sebou ani neházel. Nechala jsem ho tedy být.
Náhle jsem uslyšela jeho hlas a konečně mne oslovil pravým jménem. Ulevilo se mi. "Nespím," zašeptala jsem jenom a konečně si dovolila se trochu odtáhnout. Vypadalo to, že je mu již lépe a já si potřebovala přeležené končetiny srovnat. "Mám ti jít něco ulovit? Nebo nasbírat nějaké bobule?" zeptala jsem se potichounku.

Byl jako v první linii. Zmateně se díval kolem a já netušila, jak ho víc ukonejšit, než pomalým dotekem na hlavě. Nechtěla jsem, aby se vyděsil víc nebo abych mu nějak překážela, kdyby se chtěl zvednou, ale evidentně se zvedat nechtěl. Právě naopak. Přitulil se ke mně ještě víc, než před tím. Z jeho těla sálalo větší teplo než ze mě, takže jsem se snažila ho přikrýt svým ocasem, ale byl strašně krátký. Aspoň že ležel směrem do provizorního úkrytu a všechen chlad z venku brala moje záda. Nevadilo mi to. Zatím.
Najednou zamrmlal něco o spánku a o tom, že ho to mrzí. Neviděla jsem mu do obličeje, takže jsem neviděla slzu, která opustila jeho oči. Nemohla jsem vědět, co ho přimělo pronést ta slova, ale z hlasu jsem poznala, že mu na tom záleželo. "Všechno je v pořádku, nic se neděje," pronesla jsem a dál ho hladila po hlavě. Usnul. To bylo dobře. A já zase zůstala na své pozici. Nemohla jsem odejít. Slíbila jsem mu to.

Sledovala jsem okolí. Uši narovnané. Oči rozšířené. Byla jsem připravená na cokoli. Roland vedle mého boku odpočíval. Oddechoval, jako by se nikdy nehodlal probudit, čehož jsem se bála, ale dokud dýchal bylo to v pořádku. Cítila jsem pachy kolem, které jsem neznala, ale i kdybych volala o pomoc nedovolala bych se jí a se svým štěstím bych vzbudila spícího vlka po svém boku. Snažila jsem se proto co nejméně hýbat a ještě přikrýt Rolanda ocasem a přitisknout se k němu, aby byl v teple a pohodě. Nechtěla jsem, aby se kvůli zimě nebo průvanu vzbudil. Zajímalo by mne, jestli když tu mají magie je tedy nějaká na léčení. Měla bych se vydat hledat sestru a zeptat se jí. Nebo se můžu zeptat Rolanda až se vzbudí... A jaké další magie mohou být a kdo je ovládá? Musí pro to mít nějaký předpoklad nebo je to dar, jako magie, kterou prováděla Prabába. Nebo je to tady celé nějak jinak...
Prudký pohyb a výkřik mne vytrhli z mého denního snění. Roland se napnul, praštil mě tlapkou a pak se zase začal stahovat. "Pšššt," začala jsem ho tlapkou hladit po hlavě a krku. Bylo to gesto, jakým se utěšovala na hromadě vlčata. Nebylo to gesto vhodné pro dospělého vlka navíc cizího, ale já to tak nevnímala. "Jsi v pořádku. Jsi doma ve své smečce," pronesla jsem potichounku. "Jsi v Sarumenském hvozdu," dodala jsem ještě a hladila dál vlka po hlavě, abych ho ukonejšila.

Usnul. To bylo dobře. A mě nezbylo nic jiného, než tiše vyčkávat. Slíbila jsem, že nikam nepůjdu a to jsem taky hodlala dodržet. Byl to ale zvláštní kraj. Sestra mě měla varovat lépe před tím vším, co se tu děje. Podivnosti jako by nebraly konce. Ráda bych poznala ty magie... Rozhodně by nemuselo být na škodu umět někomu pomoci nebo něco podobného... Mírně jsem se zavrtěla. Nelíbilo se mi, že by někdo potřeboval pomoct a já mu ji nemohla dát, protože bych neuměla ovládat určitou magii. Musí tu být někdo, kdo o magiích ví víc.
Roland sebou škubnul a kvíknul. "Pšššt, to nic, to nic," zamumlala jsem potichu, abych ho trochu uklidnila. Přehodila jsem mu přes zadek svůj ocas, abych ho mohla hřát ještě víc a hlavu si položila na jeho krk. Byla jsem moc krátká, abych ho mohla zabalit do svojí srsti celého, ale snažila jsem se mu co nejvíce pomoci. Začínalo mě trochu píchat v boku, ale rozhodla jsem se, že se nebudu převracet. Mohla bych ho tím vzbudit a on spánek potřeboval víc, než já dostat se z nepohodlné situace.

Na hranici vědomí a snění. Vyslovil moje jméno, že by si konečně uvědomil, že ta, kterou volal tu není? Kdo to vůbec byl? Byla jsem zvědavá, ale zároveň jsem věděla, že teď není vhodná chvíle se ptát. Potřeboval odpočinek, takže jsem se jenom usmála a nechala to být. Věděla jsem, že mračící se obličej nikomu nepomůže a panikařící očka ještě méně, takže jsem se snažila usmívat a dělat všechno pro jeho pohodlí. Bylo to dobře, že už mě oslovil správně. Něco mi říkalo, že je to znamení, že je mu lépe a moje péče se vyplatila.
Jenže pak se zase propadl do pomyslného toku vzpomínek. Mohla jsem mu vymlouvat, že nejsem ta, kterou hledá, ale bála jsem se, že neusne. V jeho hlase byla náhlost a odhodlaní. Ať už byla Isobel kdokoli měla štěstí, protože tenhle vlk by pro ni udělal cokoli. Hmm... Trochu mě to zahřálo u srdce, vědět, že někde existuje něco takhle čistého, jako to co cítil Roland k vlčici, kterou hledal. Na druhou stranu to bylo mírně nelogické. Trpěl protože nespal, ale bez svoji vlčice spát nechtěl. "Nikam nejdu," zašeptala jsem jenom a nevyvracela mu jeho pomatení osob.

Třásl se jako mrňata, když je do svých pařátů vzal nějaký noční děs nebo když se nalokala studené vody a jejich tělo se začalo proti tomu chladu bránit. Jenže on nespal a chladná ledová voda tu nikde nebyla. Umíral? Byl jenom nemocný? Byla to moje chyba? Nevěděla jsem odpověď ani na jednu otázku. Mohl za to určitě ten termit, ale král pomoci nechtěl. Byla to jeho chyba? Že se na nás vykašlal? Jeden by to tak vnímal, ale já ne. Ve všech a všem jsem hledala dobro. V nikom jsem neviděla zlo nebo zášť. Nikoho jsem nepodezírala z postraních úmyslů.
Lehla jsem si za něj a pomocí vlastního tepla se ho snažila zahřát. Moje tělo bylo oproti tomu jeho malinkaté. Na druhou stranu ho zase bylo dost. Byla jsem takový prdelatý barokní andělíček. Tak vypadala moje postava. Hezky chundelatá a měkkounká. Přitisknul se ke mně, ale neviděla jsem v tom nic většího, než jen snahu najít teplo a zahřát se. Na hromadě jsem spala s cizinci několikrát, ale vždycky nás bylo víc. Hromada hřála a chránila. Tady nikdo nechránil a teplo tu bylo víc než bych vítala, ve zdravé hromadě. Jak může jedno tělo vyprodukovat tolik tepla? Myšlenky přerušil Roland. Mumlal něco o Isobel. "Nejsem Isobel. Jsem Islin," špitla jsem. "Měl by ses vyspat," pronesla jsem potichounku a doufala, že spánek mu třeba pomůže. I když mi bylo jasné, že usnout půjde těžce.

Byl jako malé vlče. Stočil se do klubíčka a už na první pohled nevypadal zdravě nebo spokojeně. Přišlo mi, že mu muselo být víc bídně, než dával najevo. Oči tiskl k sobě a když je otevřel, jako bych viděla podivnou mlhu, která se mu vytvořila na zorničkách. Navíc měl očka trochu do červena nateklé. Nezdravě. Měla bych se o něj postarat. V tomhle stavu to do úkrytu nezvládne ani náhodou. Musím mu to tady prostě nějak uzpůsobit... Pokoušela jsem se k provizornímu přístřešku dodělat i nějaké další kousky. Třeba, že jsem vytrhala mecha a dala ho jako izolaci kolem dokola. Doufala jsem, že tak zamezím tomu, aby se chlad a vlhkost dostávali směrem k Rolandovi. Pípnul moje jméno a já sebou mírně trhla. Jeho hlas byl takový divný. Jako bych se toho hlasu mohla dotknout, tak hmotně zněl. Zároveň, ale vůbec neseděl k Rolandovi.
Byla mu zima. Hlad asi neměl. Nedivila jsem se mu. Vypadal, že by nebyl schopný cokoli rozžvýkat a představa, že by se mu sousto zaseklo v krku... Možná dobře, že najíst nechtěl. Chtěl zahřát, ale já popravdě netušila jak. Neuměla jsem ovládat magie. Oheň jsem nedokázala z nebe přivolat v podobě blesku ani jinak jsem nemohla Rolandovi pomoct. Co by udělala prabába... Vzpomínala jsem, jak se léčila nemocná vlčata, která dostala zimnici. Prabába nás tenkrát donutila v jednom chumlu obalit nebohé klepající se tělíčko a vlče tak zahřát. Neměla jsem s tím problém. Nebyla jsem netýkavka ani cimprlich. Navíc jsem v tom neviděla nic sexuálního, což by odradilo ostatní nebo by jim to aspoň přišlo nepatřičné. Pro mě to byl briliantní nápad. Lehla jsem si k Rolandovi. Přitiskla jsem se mu na záda, protože jimi musel ztrácet nejvíc tepla. Přístřešek byl těsný, ale já ležela zády směrem ven,takže jsem ho chránila i před větrem. "Odpočiň si," zašeptala jsem svým tichounkým hláskem, ale sama jsem ostražitě sledovala okolí. Hřál jako kamínka. Na to, že mu byla zima, byl až moc rozpálený. Tohle nebylo dobré.