Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Konec světa přes poušť

Byla jsem trochu rozhozená z toho, jak na mne Karoe pokřikovala. Dokonce mi to vehnalo i slzičky do očí. Bylo mi z toho smutno. Takhle se do mne pustila a proč? Však jsem jí nelhala... Příběh sice zněl neuvěřitelně, ale byla to čistá pravda. Slzy se mi valily z očí, jako bych už nikdy neměla poznat úsměv. Rozhodla jsem se jít na sever, protože tam moje slzy alespoň změní svou krásu v podivné kapky zamrzlé vody a odpadnou mi z tváří. Slzy mne štípaly na tvářích, jak jsem začala postupovat na sever. Šla jsem pomalu, abych zvládla podivný terén a spoustu jeho malinkatých zakrutů.

//Tanebrae přes tmavé srčiny

//Změna přechodu prstové hory přes poušť

Skočila mi na záda. Ta hlupaňa se odrazila a skočila na mě. Pořádně se mi rozmázla na záda, což mě bolelo tak, že jsem vykvíkla. Nebyla jsem už nejmladší, aby se mi někdo takhle násilně rozmazával o záda. Jenže pojezd našich bobů již nešlo zastavit. Snažila jsem se udržet rovnováhu, protože po jejím dopadu jsem málem z tlapek pustila přední kost. Jenomže pustit byť jen jednu kostičku, by znamenalo pád a nepříjemné kutálení. Sněhová pokrývka se tenčila a mě bylo jasné, že budeme muset brzo vystupovat. "Seskoč," prohodila jsem. Původně jsem to chtěla zakřičet, ale já křičet moc neuměla. Jen jsem doufala, že sama Karoe pochopí, že má seskočit. Jakmile se kosti setkaly se skalnatým povrchem začaly křupat a praskat a já sama jsem musela zvolit velké brzdné manévry, abych "nepřeletěla přes řídítka", když naše vozidlo zastavilo. Otočila jsem se zadýchaně na Karoe. "Proč jsi na mě skočila? Říkala jsem ti ať to neděláš," štěkla jsem po ní, ale můj hlas byl pořád slabounký. Záda mne bolela a já se začala prohýbat, abych si je nějak narovnala.
Ta malá vlčice si pořád myslela, že jí lžu. Dokonce to i řekla. Prý, že bych si měla vymyslet příště něco jiného. Nechápavě jsem na ni koukala. "Ale já nelžu. Opravdu to takhle bylo. Našla jsem tu svou sestru, její partnerku a dceru," pronesla jsem zaskočeně, jen co jsem se dostaly zpátky na chladnou zem. Navíc ani nesouhlasila s mým pohledem na věc. "Připadáš si snad, že někoho teď řídíš? Jestli bude pořád takovéhle počasí tak zmrzneš, stejně jako všichni ostatní, co si nenajdou úkryt... Prý, že mi ovládáme přírodu, příroda ovládá nás," řekla jsem jí tichounkým hlasem. Asi bych měla větší úspěch, kdybych mluvila víc nahlas, ale to já neuměla. Navíc jsem nechtěla křičet na mladou vlčici, která ještě nic nezažila. Však ona časem pozná, jaké to ve skutečnosti je. Být tulákem.... Přemýšlení o tom, jaké to je být tulákem mne dovedlo k jedné myšlence. Litovala jsem toho, že jsem v posledním roce odešla od Wolfganie. Byla to celkem zajímavá vlčice a já doufala, že bych se s ní mohla zblížit. Její smečka se mi líbila. Les byl na jihu a vypadal příjemně i během zimy. Z hor jsem ho zahlédla, takže stačilo k němu dojít. Byla to chyba, které jsem litovala. Neměla jsem odcházet. Měla jsem rovnou zůstat. Rozešla jsem se směrem kam mne tlapky vedly. "Klidně si tu zůstaň a bojuj s mrazem, jako pán tvorstva, já si du najít nějaký úkryt," pronesla jsem a odkráčela pryč. Jestli mne Karoe následovala nebo ne, bylo čistě na ní. Nemusela chodit se mnou pokud nechtěla, ale zároveň jsem se o ni trochu bála, takže jsem se na poslední chvilku ohlédla jestli jde.

//Staré meandry přes eucalyptový les

Horou se neslo pšíknutí, které prozrazovalo, že se tu nachízí více vlků, než bych očekávala. Sněhu tu bylo celkem dost. Vrcholek byl bílý a já nechápala, proč sem tolik vlků leze. Sama jsem tu hledala cestu někam do bezpečí a tepla, ale tu jsem popravdě nenacházela. Nebo alespoň ne tak, jak bych si přála. Pohlédla jsem dolů z hor a viděla les, kde žila Wolfganie. Mohla bych se podívat tam? Mohla bych se tam zahřát? Ale to bych přeci byla jenom vyžírkou a tím, kdo zaclání ne? Ohlédla jsem se zpět na Karoe, která mluvila. "Ano je to opravdu skoro až neskutečné, ale ve světě se stala spousta zvláštností a náhod, které se zdály neskutečné, ale skutečně se staly," pronesla jsem zamyšleně. Můj příběh byl pravdivý, ale Karoe to zjevně nepřesvědčilo. Nebylo ovšem proč ji o mé pravdě přesvědčovat, protože na jejím názoru pramálo záleželo. Já našla sestru a s tím jsem byla spokojená. Co bych asi tak dělala, kdybych ji nenašla? Musela bych si najít svoje místo jinde? Možná bych zůstala s Erlendem nebo bych se přidala k Wolfganii a její smečce. Musím ji navštívit, ale nevím jestli je to vhodné, takhle uprostřed zimy. Určitě mají oba dva hodně práce a nebudou se chtít bavit semnou... Nebo ano? Zavrtěla jsem mírně hlavou a usmála se na svou společnici, které jsem asi už lezla na nervy.
Moc nesouhlasila s tím, že jsme součástí přírody. "Jenomže pokud bychom měli být sami... bez přírody by žádné společenství ani jednotlivec z nás nepřežil ne? Byly bychom jenom bloudící a umírající schránky. Myslím si, že příroda je to, co nás vytvořilo a to v co se jednou proměníme, až umřeme," pronesla jsem, jako bych nad touto tématikou přemýšlela pořád. Nebylo to sice tak, ale už jsem se nad tímhle zamýšlela dost dlouho na to, abych došla k závěru, že každý z nás je přírodní součástí. Nikdo není nadřazen přírodě. Je všude kolem nás, ale zároveň i v nás.
Nakonec souhlasila s tím, že se můžeme dolů sklouznout. Bylo to rychlé a já věřila tomu, že i bezpečné. Popadla jsem proto kosti a dala si je mezi přední a zadní tlapky. "Odstrčíte mě a pak mi rychle vylezete na záda, mělo by to fungovat, pokud si to dobře načasujete. Hlavně neskákejte, aby mi ty kosti nevypadly z pod tlapek," pronesla jsem a pak už všechno bylo jenom na Karoe. Jestli se nám to povedlo nebo nepovedlo, jsem se dozvěděla až dole pod kopcem. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem tam mohla dojet na kostech nebo se dokutálet s haldou sněhu, tak či onak jsem byla dole.

//Sorry za přeskočení, ale dneska nevím jak budu dávat, je to post o ničem :D

Sněžilo. Pořád jenom sněžilo a začínalo to být opravdu hodně nepříjemné. Pohlédla jsem na Karoe, která byla kousek ode mne. "Asi bychom vážně měly jít dolů, abychom tu nezapadaly sněhem," zasmála jsem se potichounku a doufala, že můj hlas k ní dolehl. Kolem bylo více a více sněhu, ale slunce vycházelo a to všemu pod námi dodávalo pohádkový nádech. Chvilku jsem se prostě chtěla kochat tímhle pohledem na zamrzlou a zasněženou krajinu. Jenomže nebyla to jenom krajina podemnou, co přitáhlo mou pozornost. Najednou jsem si všimla, že kousek od nás se něco pohybuje. Byla to vlčice, která na někoho pokřikovala. Nejspíše si nevšimla mne a Karoe, ale upoutalo ji něco jiného. Nebo spíše, někdo jiný. Hledala jsem pohledem nějakého vlka, jenomže žádný vlk tu nebyl. Jediná postava, kterou jsem viděla kousek od vlčice byl rys. Jenomže to nebyl kde jaký rys.
Sledovala jsem jeho kožich, který v podstatě mizel ze sněhobílým podkladem, protože byl totožné barvy. Kdybych nedávala pořádný pozor a kdyby se nehýbal, asi bych si ho ani nevšimla. Vlčice, která mne na něj upozornila se navíc rozeběhla někam dolů. Nepřišlo mi zvláštní, že se vybavovala zrovna s rysem. Jeho kožich prozrazoval, že rozhodně není obyčejným zvířetem místní krajiny Popravdě jsem byla více než přesvědčena, že se jedná o nějakého hodného ducha. Nejspíše o nějakého hodného ducha, který na sebe vzal podobu rysa a aby se odlišil od ostatních, kterých tu podle pachů bylo hodně, vybral si alespoň atypickou barvu kožichu. Mírně jsem se na něj usmála a kývla hlavou, abych mu naznačila, že se nemusí ničeho bát. Jeho tajemství nikomu neprozradím.
Obrátila jsem se na Karoe, která pořád byla se mnou. Zvedla jsem se a oklepala si z kožichu sníh. "Nechtěla by jste se dolů zklouznout? Bylo by to rychlejší, než se plahočit cestou necestou kolem dokola hor. A taky tu je dost rysů, takže bych na ně nerada narazila při sestupu," pronesla jsem potichu a opatrně. Nechtěla jsem se jí nijak dotknout. Kolem bylo celkem málo věcí, které by se daly použít jako provizorní věc na sjetí dolů. Kousek od nás jsem si všimla kostí nějakého zvířete, možná to byla horská koza, kterou ohlodaly rysové. "Můžeme požít ty kosti a sjet do na nich. Já si je dám pod sebe a vy vylezete na mě?" napadlo mě a začala jsem svůj nápad hned reprodukovat nahlas. Mohlo to být taky tak, že si odřu břicho a dole rozbijeme nos, ale na to jsem se snažila nemyslet. Chtěla jsem se jenom dostat dolů do teplíčka.

Vrcholek byl nádherný a s přicházejícím večerem a nocí se zdálo, že teploty malinko klesají, ale nebylo to nic zásadního. Foukal mírný vítr z jihu a já si užívala nádhernou scenérii, který byla všude kolem. Začalo sněžit. Nejprve malinkato, ale pak se rozsněžilo opravdu hodně, jako by někdo roztrhl peřinu plnou sněhových vloček a ty se teď vyhrnuly na zem. Nevypadalo to, že by sněhové řádění někdy ustanulo. Tady, na vrcholku hory sněžilo taky vydatně, ale na severu to muselo být přímo příšerné. Snad se Thia zvládla někam schovat. Mírně jsem se otřásla při představě, že je moje sestřička někde v ledové pustině sama. Ale ona není sama, má sebou přeci svou partnerku... Pohledem jsem se odtrhla od krajiny kolem a obrátila se ke Karoe. Byla jsem ráda, že se o tuhle nádheru mám s kým podělit. "Och... je to zajmavé, ale je tomu tak. Každou nás sem tlapky zanesly v jinou dobu a z jiných okolností, ale obě jsme došly až sem a tady se opět našly, což jsem popravdě ani nedoufala, celou dobu jsem si myslela, že sestra zůstala doma," prohodila jsem s úsměvem. Karoe pronesla, co přivedlo do kraje jí. Kdybych byla podezíravější a nečekala v každém jen absolutní dobrotu a nevinnost, mohla bych si to pospojovat a obvinit ji ze špionáže nebo se jí alespoň zeptala na to, proč zkoumá zrovna zdejší mravy. Mohla bych taky zhodnotit nepřiměřenost jejího věku k jejímu tvrzení. Jenže já neočekávala žádnou levárnu, takže jsem se jenom usmála. "Takže jste něco jako výzkumnice? Já taky ráda zkoumám ostatní skupiny. Popravdě mi místní smečky a tuláci přijdou velice zajímaví. Sice jsem více zaměřená na zkoumání přírody, ale do té vlci také patří ne?" pronesla jsem a mírně kývla hlavou, jako bych chtěla sama svoje slova podpořit.
Začala jsem na špičku jazyku chytat sněhové vločky. Byla to chyba, ale to jsem si vědomila až pozdě. V momentě kdy mi čelem projela ohromná bolest, která mne přinutila zavřít oči, škitnout a nakrčit čenich, už se nedalo nic dělat. Musela jsem jenom vydržet. Popravdě jsem věděla, že zamrznutí mozku existuje, ale doufala jsem, že chytáním vloček se tomu vyhnu. Nevyhnula. "Ípp," vypískla jsem a mírně se zakabonila. Nebylo to zrovinka nic příjemného. Jenže se s tím vážně nedalo nic dělat. A tak jsem se tvářila, jako bych snědla citron a doufala, že to odezní samo. Když bolest přešla, začala jsem se smát. "Úplně jsem zapomněla, jaká může být se sněhem zábava... I když někdy bolestivá," zasmála jsem se a pak už se věnovala jenom Karoe.
Mírně jsem sklopila uši, když mi vyčinila, že není slušné ptát se na věk. "Mě to neslušné nikdy nepřišlo, ale máte pravdu," podotkla jsem potichounku, jako když se vločka snáší na zem. Prozradila mi, že je mnohem mladší než vypadá. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu. Už teď mi přišla až moc mladá na to, abych s ní nějak polemizovala o tom, že zimu zažít nemohla. A ona mi řekne, že je ještě mladší? Všechno na této vlčici bylo zvláštní. To jak mluvila, jak se pohybovala... Nechala jsem to být, ale rozhodla se, dávat si na tyhle detaily pozor.

//přes poušť Tenebrae
Kráčela jsem v popředí naší dvoučlenné skupiny. Bylo to hezké se pro změnu procházet a nemuset nic řešit. Čím blíže jsme byli k moři tím větší bylo teplo. Dokonce bylo takové, že nebyl skoro žádný sníh. Uviděla jsem hory před námi a rozhodla se vystoupat až nahoru. Když se porozhlédneme, tak musíme najít nějaký úkryt, takový jsem měla aspoň plán. Nebo se nám podaří lokalizovat to, kde přesně jsem. „Alespoň tu není taková zima, co,“ pronesla jsem potichu, ale snažila jsem se působit odhodlaně a radostně, i když naše počíná nebylo úplně radostné. Výstup byl celkem náročný. Karoe se semnou pustila do přátelského tlachání, což mi nijak nevadilo. „Pocházím ze smečky, která se zde nenachází. Popravdě je odsud opravdu hodně daleko. Musela jsem celkem putovat, abych se sem dostala,“ pronesla jsem a pustila se tím tak do vyprávění, které možná bude obsáhlejší než jaké ode mne mladá vlčice čekala. „Moji rodiče byli vedoucím párem oné smečky a já a moji sourozenci, jsme byli jejich vlčata. Samozřejmě to znamenalo, že jsme měli nějakou výchovu, trochu jinou než vlčata běžně. Taky to znamenalo, že budeme muset po rodičích nastoupit a vládnout smečce, jenže já ani moje starší sestra jsme se na to necítily a odešly jsme. Každá zvlášť,“ povzdechla jsem si při poslední větě, protože mě pořád trápilo, že tu není sestra se mnou. Thia nikdy nemohla nahradit mou starší sestru v mém srdci. Každá měla svoje specifické místo. „Pak jsem žila s jednou poměrně zajímavou skupinkou,“ dodala jsem, abych navázala na své vyprávění, ale pak mi došlo, že bych ji svým životem mohla nudit nebo otravovat a tak jsem mluvit přestala. “Nenudím tě tím?“ zeptala jsem se nakonec a pak se podívala pod nás. Byly jsme skoro na vrcholku hory. Bylo tu chladněji, ale rozhodně ne taková zima jako u řeky. Sněhu tu bylo pomálu a já se posadila kousek od něj. Tlapkou jsem začala shromažďovat sníh a začala z něj tvořit podivnou skulpturu. Postupně začínala dostávat podobu poměrně staré vlčice, které pajdala jedna noha. Těžko říct, jestli to byl odraz reality, umělecký záměr poukazující na její stáří nebo prostě jenom nevhodnost materiálu, který mi pod tlapkami tál. Prabába ze sněhu si nebyla vůbec podobná, ale mě to stejně vykouzlilo úsměv na tváři. Chyběla mi.
Pohlédla jsem od své sochy na Karoe. „Ty si pamatuješ, jaká zima tu byla loni? Asi jsi starší, než jsem si myslela,“ pronesla jsem potichu a možná trochu drze. “Kolik ti vůbec je?“ dodala jsem a svou vlastní neomalenost, jsem si skoro vůbec neuvědomovala. A i kdybych si ji uvědomovala, nejspíše by mi to bylo jedno. Poznání bylo mnohem důležitější než nějaké city.

Prohlížela jsem si vlčici, která mi dělala nově společnost. Viděla jsem, že se sama dobrala k vodě a poukoušela se lovit. Mírně jsem nakrčila čenich a pustila se do vlastního jídla. Před tím, ale musel proběhnout můj vlastní rytuál. "Děkuji ti za pokrm, který jsi mi tak nabídla rybku a slibuji, že tvého daru využiji," pošeptala jsem rybce se zavřenýma ušima. Rybu jsem snědla tedy celou, když Karoe nereagovala na mou nabídku kusu ryby. Tak trochu jsem doufala, že si sama nějakou uloví, když se tak odhodlaně vydala k řece. Ryba byla vážně dobrá, možná to bylo způsobeno tím, že jsem začínala mít hlad. Byla jsem ráda, že se mi rybu podařilo ulovit, ale komu by se to nepodařilo když byl značnou část vlastního života závislý na vlstním lovením, aby přežil.
Když jsem se najedla a zvedla hlavu od ryby všimla jsem si, že Karoe žádnou neulovila. "Nemáte hlad?" zeptala jsem se jí starostlivě. Kdyby chtěla, dala bych jí kus své ryby, ale ta už byla na dně mého žaludku, takže jsem jí maximálně mohla nabídnout ulovení nějaké jiné. Sice by mi byla zima, ale přece nenechám vlčici hladovět. Kdo ví kdy naposledy jedla? Musela jsem, ale řešit i vlastní nedostatky, jako třeba to, že když se znovu pustím do vody, tak pravděpodobně můj kožich moc neocení tu zimu. Musela bych se někde zahřát, ale kde... I když jsme byli na jihu, pořád tu byla celkem zima, ale aspoň už se mi v kožichu neusazoval sníh. Bála jsem se, že kdyby nějak silně chumelilo, tak bych promrzla až na kost. Tady na jihu ovšem sněhu moc nebylo, což bylo dobře. Měla jsem poměrně špatně připravenou srst na zimní období. Ne že bych úplně promrzala, díky barvě jsem chytala aspoň trochu toho světla a tepla do kožichu, ale rozhodně to nebylo nic extra příjemného.
Karoe se rozhodla, že můžeme vyrazit na jih. Přešlápla jsem z tlapky na tlapku a rozhodla se vyrazit směrem, odkud mi přišlo, že přichází nejvíce tepla. Doufala jsem, že když se nám podaří dojít společně podél řeky do teplejších míst, tak budeme mít možnost najít nějaký úkryt. Hlavní ovšem bylo, že jsem tím směrem viděla hory a doufala jsem, že závětří bude příjemnějším prostorem a taky, že se nám podaří najít nějakou jeskyni. Ve zmrzlém sněhu bych rozhodně nechtěla kopat noru. Jeskyně by byla mnohem vhodnější a bezpečnější. I kdybychom se náhodou někde zapomněli a vchod zasněžil, z jeskyně se bude dostávat snadněji, než z nory. Rozešla jsem se tedy tam, kde jsem čekala nějakou tu záchranu před větrem a zimou.

//Konec světa přes poušť... nemám šajnu proč to jde, ale očividně jde

//kapr

Voda v řece byla ledová, ale já začínala mít trochu hlad. Odtáhla jsem se proto od okraje, ze kterého bych mohla snadno sletět a otočila se směrem k řece. Nadešel čas pořádně se najíst. Karoe byla dobrou společnicí a já se rozhodla, že se s ní o jídlo podělím, pokud se mi podaří něco ulovit. Sedla jsem si na břeh a začala lovit. "Thia je rozhodně... něco," pronesla jsem se zasmáním v hlase, protože pokud něco moje sestra byla, tak rozhodně výjmečného. Nehodlala jsem ji pomlouvat, ale občas byla prostě číslo. Takové číslo, které se nebylo schopno zastavit před nikým a před ničím, když už musela. Tlapkou jsem zamířila nad hladinu ledové vody a zapátrala po nějakém tom těle ryby, která by se mohla dostat na můj jídelníček. Abych pravdu řekla, obávala jsem se, že nic neulovím, takže jsem se předem pořádně soustředila. Chtěla jsem chytit na první dobrou, abych už tlapku do ledové vody pokládat nemusela. Bylo by možná jednodušší ulovit někde něco jiného, ale kručení žaludku mi napovídalo, že bych sebou s hledáním potravy měla hodit. Když jsem Rybákovi nabídla půlku své ryby, nečekala jsem, že mi tak rychle zase vyhládne. Zahlédla jsem šupinky jednoho z kaprů nebo co to bylo, který se pokusil nadechnout v řece lahodného kyslíku. A mrsk. Moje tlapka zaplula pod hladinu rychleji, než bylo možné postřehnout. Vytáhla jsem tlapku ven a v drápech měla nadějný úlovek. S úsměvem jsem rybku položila na zem.
Byla jsem ráda, že nebudu muset hladovět a že mi tím pádem půjde hledání úkrytu o to lépe. Karoe o své rodině moc nemluvila a já ji asi ani nehodlala nic vyvracet nebo rozpovídávat. Pokud jeden o něčem nechtěl mluvit, pro mne za mne, nemusel. Pohlédla jsem na rybu a chtěla se pustit do jídla, ale pak jsem se rozhodla, že nejprve rybu mezi tlapkami roztrhnu na dva skoro stejně velké díly. "Chcete?" nabídla jsem půlku ryby Karoe a pak se pustila do toho svého zbytku. Bylo mi celkem fuk, jestli si vlčice vezme nebo nevezme. Ale moje vychování a způsoby mne nutili jí prostě a jednoduše nabídnout kus. A lepší ho nabídnout teď než ho oslintat... Jak já nesnáším dojídání jídla po jiných. Mírně jsem nakrčila čenich a pokračovala v jídle, kterého jsem sice měla jen půl, ale za to bylo lahodné. Mrskla jsem ocasem a usmála se na Karoe. Najednené se mi všechno zdálo lepší. "Ráda bych zkusila vyrazit do těch hor na jihu, co myslíte?" navrhla jsem a zvedla se ze země. Oklepala jsem si z kožichu sníh a zesmutněla, že už mi kožíšek nevoní po květinách, jako každé jaro a léto. Mrzelo mne to, ale co se dalo dělat. Pomalým krokem jsem vykročila směrem k horám, které se tyčily v dálce.

//Ohnivé jezero přes Plamínek
- vodopád

Kráčela jsem kolem řeky a naslouchala Karoe, která přirovnávala svého přítele k větru. "Ten zní jako hodně zajímavý vlk," podotkla jsem. Trochu jsem mladou vlčici podezírala, že se do vlka zamilovala, protože o něm opravdu básnila. Nechtěla jsem se ovšem do téhle konverzace pouštět, protože jsem Karoe moc dobře neznala, abych se ptala na něco takhle osobního. Bála jsem se, aby se třeba neurazila. Kdyby odešla, musela bych cestovat sama a to se mi rozhodně nechtělo. Mohla bych se jí zeptat později, až budeme někde vzdáleněji a budeme se lípe znát... Svou zvědavost jsem tedy uchlácholila tím, že se zeptám až nadejde nějaký lepší čas. Všechno mělo správné místo a správný čas, ten se najde i pro tuto konverzaci, ale teď ten čas ještě nenastal. "Ladovská zima... taková ta pohádková zima, nebo jak to vysvětlit," nedokázala jsem najít ta správná slova, abych jí to vysvětlila.
Karoe se ptala na mou sestru. Odsouhlasila to, co jsem už věděla, že tohle místo vlky mění. "Řekla bych, že k lepšímu, ale kdo ví... Nemusí to tak sama vnímat, ale našla tu rodinu a přátele, možná i štěstí... doufám v to," pronesla jsem potichu, skoro až šeptem. Nefoukal vítr a teplota byla poměrně dobrá, ale pořád bych chtěla najít nějaké teplejší místo. Konečně jsem mohla užívat si pohody a klidu. Jenže to nešlo na dlouho a hledání příbytku bylo o to důležitější.
Pokračovala jsem po proudu řeky a uvědomovala si, že teplo není větší, než kde jinde. Možná, že zimě se opravdu nedá vyhnout. "Možná že bychom měly změnit trochu směr," pronesla jsem potichu a pak se zastavila. Kousek před námi byla krásná ledová stěna. Přepadávala tam voda dolů do moře. Stála jsem tam, jako přikovaná. Byla jsem ráda, že jsem sem došly, protože tohle byla opravdová nádhera. Udělala jsem několik kroků směrem k okraji, abych se mohla na tu nádhernu plně podívat. Váhavě jsem se rozhlížela nad okrajem. Kdyby do mne někdo strčil, asi bych přepadla a spadla dolů. Bylo to tu opravdu nádherné. Ještě, že jsme nakonec došly až sem a nezměnila jsem směr dříve. Nikdy bych neviděla tuhle nádheru, která se třpytila a leskla ve světle dne. Bylo to nádherné, opojné... Líbilo se mi to. Jak mohl někdo ignorovat takovou nádheru? Zimu vzal čert, když má jeden něco takhle hezkého přímo na dosah. Znovu jsem se naklonila nad okraj.
Karoe se zrovna rozplývala nad tím, že pochází z nějakého velkého a vznešeného rodu. "To je zajímavé, ale..." neodpustila jsem si nějakou tu všetečnost a všeználkovost. "Ale taky mezi nimi byla určitě spousta lumpů a nezdvořáků, jako v každé rodině," dokončila jsem svou větu a pořád koukala přes okraj. Bylo to tu vážně nádherné.

//Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

Bylo to zajímavé setkání, které se odehrávalo v tomhle zasněženém kraji, jako z pohádky. Nerada bych narušovala místní a tak jsem se rozhodla, že bude nejvyšší čas odejít od jezera. Bylo by nejvhodnější zamířit někam, kde bychom se mohli schovat, ale kde to mohlo být. Věděla jsem, že jih bude rozhodně lepší, než sever. "Ráda bych šla na jih, pokud budete chtít jít se mnou," navrhla jsem vlčici. "Třeba bude váš přítel tam?" Ta otázka zněla tak podivně vzdáleně, že jsem ani sama netušila, jestli tomu věřím. Poslední dobou mi přišlo, že se zde udávají jen setkání na jednu dobrou a pak už nemáte šanci toho či onoho vlka nikdy potkat. Bylo to smutné... a zvláštní.
"Thia?" zapomněla jsem se ve vlastním zamyšlení. Přepadala mě podivná nálada, začala jsem přemýšlet nad tím, jak bych sestru popsala. "Ona je... jako tahle zima, taková ladovská zima. Studená a chladná, ale vlastně strašně příjemná a když jeden ví, jak na ni, může s ní být poměrně velká zábava," pronesla jsem po chvilce rozmášlení. Bylo těžké Cynthii popsat, protože se tady musela dost změnit. "Ale pobyt tady ji dost změnil," dodala jsem s povzdechem. Zvedla se na všechny čtyři a oklepala si kožich. Sněhové vločky odlétaly z mého kožichu jako bílá nostalgie se kterou jsem vzpomínala na sestru z mého dětství a mládí. Byla jsem ovšem ráda, že jsem ji tu našla. Sice jinou, ale přeci jen mou.
Nakonec se mi mladá vlčice představila jako Karoe. Pronesla to tónem, který napovídal, že si o svém jméně myslí hodně. Já takové vlky, kteří si potrpí na vznešenost vlastního jména a půdobu, neměla moc v lásce. "A vy pocházíte z nějakého vznešeného rodu... to jméno tak zní," neodpustila jsem si otázku, která ovšem moc jako otázka nevyzněla. Byla jsem tak tichouná, že by se mohlo stát, že mou otázku přeslechne, jako mnoho jiných vlků přeslíchalo mnoho mých vět před ní.
Popisovala mi svého přítele, kterého někde ztratila. Vlk se jmenoval Makadi, což bylo celkem roztomilé jméno. Takové hezky zvonivé a frázované. Ma-ka-di. Jako bim bam bim. Mírně jsem se usmála. "Pokud na takového vlka někdy narazím, tak mu řeknu, že jste ho hledala. Já se teď odeberu na jih, celkem bych se potřebovala zahřát a tak doufám, že se mi to podaří někde tam," pronesla jsem důvody mého odchodu na jih a usmála se na vlčici. Netušila jsem, jestli půjde za mnou. Rozhodla jsem se pro cestu podel proudu potůčku a pak k větší řece, kterou jsem tušila, že proudí na jih. Věděla jsem, že cesta to bude těžká a náročná s tím, jak se sněhová pokrývka držela, ale něco mi napovídalo, že na jihu to bude o dost příjemnější než na severu.

//Tanebrae přes plamínek

Seděla jsem na zemi a užívala si příjemného dne. Vše se chýlilo ke konci a mě bylo trochu smutno. Hvězdy svítily a nabízely milion příběhů, které jsem si mohla vymýšlet, jenže já si vymýšlet nechtěla. Hvězdy jsem pozorovala se zápalem dlouholetého učence, který se snaží odhalit jejich tajemství. Vábila mne noční obloha, která se zdála stejná a neměnná, ale co to je? Co jsou ty hvězdy zač? Kde se vzaly? A proč tvoří takové podivné tvary, které se daly vypozorovat, když se na ně jeden déle zaměřil? Znamenají snad ty tvary něco?
Neznala jsem odpověď ani na jednu ze svých podivných otázek. Věděla jsem, že za tím vším, musí být nějaká odpověď, ale nikdo mi ji nebyl schopen dát. Prabába tvrdila, že hvězdy a nebesa s měsícem a sluncem vytvořilo pradávné božstvo, jenže já si nebyla jistá, že by někdo měl takovou moc. Do teď... Příchodem na tenhle kus půdy jsem zjistila, že existují silné magické schopnosti, o kterých se Prabábě ani nezdálo. A možná, že opravdu měla pravdu... Možná, že tohle všechno stvořil někdo, kdo měl absolutní moc nad vším a všemi.
Přestala jsem uvažovat a pohlédla na vlčici, která se mi stále nepředstavila. Netušila jsem, jestli se představovat jen nechce, nebo jestli nepochopila můj pohled. "Není to žádná tradice, nebo si toho nejsem vědoma... Nikdy mne nenapadlo, se rodičů na naše jména zeptat. Moje sestra, která tu také žije se jmenuje Cynthia a pak moje starší sestřička byla Ellë a Ristair, tak se jmenoval můj bratr," odvětila jsem jí. Naše jména nebyla nijak propojena. Nedávala moc smysl. Každý měl jiné, začínající na něco jiného, odrážející něco jiného. Neměla ani žádnou vnitřní hloubku nebo význam, ale dokonale k nám seděla. Já byla zasněná a jemná, stejně jako moje jméno, které neobsahovalo nic, co by drnčelo. Ellë měla jméno kraťounké, ale na konci úderné a rozhodné, jako by tím chtěla naznačit nějakou pointu svého bytí. Cynthia, jméno které mělo dva důrazy. Stejně jako jeho nositelka bylo rázné a drsné, ale koncovka vám přímo vyplynula z jazyka, jako med. No a bratříček Ristair, jeho jméno táhlo, drhlo, přesně jako on. "A vy se jmenujete jak?" pronesla jsem. Vlčici jsem vykala, i když ona mne ne. Nevadilo mi to. Jiný kraj, jiný mrav.
Vyprávěla mi o svém příteli, který měl údajně kožich zajímavé barvy a oči ještě zajímavější. Kývla jsem hlavou, ale pak jsem se trochu ušklíbla smutkem. "Bohužel, nikoho takového jsem nepotkala," odvětila jsem. Byla jsem smutná, že jí nemůžu říct více, protože o jejím kamarádovi jsem nic nevěděla. "Ale ráda bych ho potkala, pokud toho opravdu tolik ví, mohla by to být zajímavá debata," dodala jsem s úsměvem, protože jsem si říkala, že tohle by ji mohlo potěšit, když projevím zájem o její známé, a třeba díky tomu zapomene na fakt, že neví kde má onoho vlka hledat.

//Táborák

Pozorovala jsem okolí a hlavně jezero, ve kterém se odráželo večerní slunce. Hádala jsem, že mi tu je teplo nejenom díky vodě, ale i díky té atmosféře. Jezero bylo rudé, jako sluneční kotouč a já přímo cítila jeho blízkost. Kdybych se natáhla a dotkla se ho, spálilo by mě? Doufala jsem, že si tady k tomu mému malému posezení přidá i vlčice, která se zjevila od nikud. Slunce se nádherně odráželo ve vodní hladině a já skoro zapomínala na to, jaké to je být v zimě. Teplo sálalo od vody a já si na okamžik mohla vydechnout úlevou. Ale jen na okamžik. Kdybych se více vyznala v magiich možná bych měla oheň po ruce pořád.
Byla vychovaná, což jsem poznala už podle pozdravu. Vypadala roztomile, i když už musela být starší. Jeden by řekl, že se předvádí, ale to mému pozorovacímu radaru unikalo. U všech jsem očekávala jen to dobré a nikdy jsem za jejich chováním neviděla nějaké postranní úmysly. Vlčice se nastavila, abych si mohla její hnědý kožíšek prohlédnout pořádně. "Opravdu, je vidětm že se o svůj kožich snažíte starat, ale má i pěkné zbarvení," pronesla jsem potichu a v mém hlase byla silně cítit upřímnost. Vlčice mi pochválila pruhovaný ocas, což mě potěšilo a usmála jsem se na ni. Sama jsem svoje pruhy nepovažovala za nijak pěkné. Spíše mi vadilo, že vypadám jako bych měla v kožichu šediny a to mě dělá starší, než skutečně jsem. "Moc děkuji," poděkovala jsem za kompliment. "Mimodochem jmenuji se Islin," řekla jsem vlčici, protože mi došlo, že jsem se ještě ani nepředstavila. "Nechcete se tu se mnou na chvilku posadit, není to sice jako posezení u opravdového táboráku, ale je to tu příjemné a vodní hladina nám může nahrazovat plameny ohně, když se teď takhle leskne," pronesla jsem potichu a můj hlas odnášel pryč vítr. Mluvila jsem velice potichu. "Popravdě jsem se zapomněla zeptat," dodala jsem v odpovědi na její otázku. Byla to chabá omluva za to, že jsem se na jméno nezeptala. Teď jsem nechtěla udělat stejnou chybu a tak jsem se na vlčici usmála, abych ji pobídla k vlastnímu představení.
Vlčice se tvářila podiveně, jako by jí vadilo, že se o ni někdo zajímá nebo ji to spíše zaskočilo? Asi se jí často nikdo neptal. Jenže já se ptala. A ráda. "To je zajímavé a jak se jmenuje, ten váš známý myslím, třeba jsem ho někde potkala... Nebo jak vypadá?" zeptala jsem se zvědavě a doufala, že mi malá vlčice nedá košem.

Okolní krajina mě celkem uklidňovala, ale nechtěla jsem se na ni jenom dívat. Rozhodla jsem se že bude nejlepší, když se prostě oddám té malinké chvilce relaxace. Užívala jsem si okolní teplotu a rozplývala se nad tím, jak se voda zbarvila do ruda zapadajícím sluncem. Náhle mne však vyrušila mladá vlčice. Vypadala poměrně dost mladě. "Och zdravím," pronesla jsem poměrně potichu, protože tahle vlčice mne zaskočila. Neznala jsem ji. "Vypadáte opravdu moc hezky," pověděla jsem jí, protože její kožíšek se mi zamlouval. Byl opravdu moc hezky zabarvený a já s úsměvem zjišťovala, že hnedá přechází do světlejších a světlejších odstínů. "Momentálně nikoho nehledám, právě jsem odešla od jednoho svého přítele, který měl nějaké soukromé vyřizování," vysvětlila jsem jí. "A teď se tu ohřívám u té teplé vody a čekám, než se vydám na jih," dodala jsem. Pak jsem na ni pohlédla a přejela ji pohledem. "A vy jste tu proč?"

//Akce byla opravdu super :3 tenhle typ hry hrajeme dost často s kamarády jako stolní hru, takže bylo fajn si to zkusit i takhle na Gall
A poprosím 10x2 květiny a 7x3 oblázky