Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem Rolanda, který na tom byl bídně. Nabídla jsem mu svůj bok, abych ho mohla podepřít a odvést mimo nebezpečí. Cestu nám ovšem zastoupil král a jeho armáda a nahnali nás do nějaké místnosti plné pokladů. Nezajímal mě poklad, zajímalo mě jenom to, že mému příteli není dobře. Když král promluvil na mě a na Rolanda, poslouchala jsem jen na půl ucha. Stejně jako když nechal on a královna ty druhé dva vybrat si poklad nebo co to bylo. Nějaké blištivé šutry mne nezajímaly, já byla spíš na kytky a dobré bobulky k jídlu. "Rádo se stalo," pronesla jsem jenom, i když král nám nejspíše za pomoc neděkoval. "Jen pane, mého přítele zasáhl jeden z těch zlých bojovníků. Mohl byste nám pomoct," pronesla jsem mírně a dál podpírala Rolanda.
Nechala jsem na králi ať se rozhodne, jestli nám pomůže nebo ne. Pokud by nám pomohl přijala jsem jeho pomco s vděkem a poklonou, pokud ne, nechala jsem to být. Pak jsem se otočila na Rolanda. "Pomůžu ti jít pryč, mám kousek odtud smečku... Třeba ti někdo bude moct pomoct, líp než já," zašeptala jsem mu do ucha.

Přivřela jsem očka a připravovala se na smrt. Ani jsem se nepohnula od královny, protože to ona musela být chráněná. Náhle jsem uslyšela příšerné zvuky. Ten termit co k nám běžel prasknul a jeho druh se zhroutil v křeči k zemi mrtev. Nepředstavitelný obraz, ze kterého se mi zvedal žaludek. Na mne neulpělo vůbec nic, ale na Rolandovi toho bylo celkem dost. Ostatní vlky jsem neznala a popravdě jsem si nemohla být jistá, že v tomhle celém nemají tlapičky. "Jste všichni v pořádku?" zašeptala jsem roztřeseným hláskem, který by mohl každý přeslechnout. Než jsem stihla cokoli udělat, probrala se královna. Uslyšela jsem její hlas a na zadku její tykadlo, které mne nevybíravě odstrčilo. Vypadalo to, že se královna rozhodla, že ode mne pomoct nechce. Možná v tom ti dva opravdu jedou... proběhlo mi hlavou a mírně jsem se otřásla. Nechala jsem ovšem pracovat toho vlka, kterému královna rozkazovala. Když mohla mluvit nebyla asi úplně v takovém ohrožení, jak jsem si myslela.
Ohlédla jsem se na Rolanda a rozešla se k němu. Místnost byla pokrytá krystalky z vybuchlého těla termita a já si nedůvěřivě tekutinu očichala. "Asi... Asi bychom měli... měli jít?" zeptala jsem se. Netušila jsem, co bychom měli dělat. Královna nechtěla pomoct a král už tu nebyl. Místo bylo plné mrtvých termitů a mě z toho bylo do breku.

Rodinu si nevybíráš?
Po smrti mnoha milovaných vlků a vlčic. Po rozpadu několika smeček, se konečně dvě zpřízněné duše, které se hledaly našli. Nejprve se Kessel bránil tomuto spojení, ale nakonec pochopil, že jeho jedinou a pravou láskou je Sigy. Kdo jiný by taky naplňoval jeho představu dokonalé druhé polovičky, než staroušek nad hrobem, který kromě toho, že má mnohá traumata a je závislí na užívání omamných látek, ještě navíc Kessela potřebuje pro normální fungování jako je třeba lov potravy? Tento příběh začíná rok po událostech na Gallirei.
Zurkot vodního toku, zpěv ptáčků a občasné kváknutí žáby. Vůně tekoucí vody, květin a slunce, přesně takhle bylo cítit území Důchodcovské smečky, alias důchoďáku. V této smečce se ubytovala jen ta nejvytříbenější smetánka Gallireiských starců. Byl zde Arcanus. Mocný vládce Asgaaru, který předa žezlo svému synovi a rozhodl se na odpočinek vyrazit ke kaskádám a dožít se svými příteli. Byla tu Launee, jejiž mateřský pud všem nahrazoval nedostatek mateřské lásky z vlčkovýských let. Také tu byl Therion, její milovaný partner, který sice nebyl úplně při smyslech a občas až podivně zvěstoval, co následuje po smrti, ale i tak ho měli všichni rádi. Maple se rozhodla přidat ke smečce starých kmetů poté, co se sarumenského lesa ujala mládež. Sice nebyli jejími vlastními, ale jako by byli. Baghý předala svou borůvkovou korunu své dceři, které to vám neprozradíme, a společně s Jinksem se vydala připojit svá křídla k dílu a vytvořit nejstabilnější smečku ze všech. Toto uskupení umažňovalo všem Alfám a Betám, chodit si pro rady k moudrým starcům jejichž zkušenosti dohromady přesahovaly zkušenosti kohokoli jiného.
Tuto důchodcovskou sestavu vedl pod svou mohutnou tlapkou Kessel. Nejmilovanější ze všech staroušků, za kterým si pro radu chodili nejen místní tuláci a vlčata. Každý byl rád, když si mohl s tímhle vlkem pohovořit. Když ovšem potřeboval upustit trochu páry Kessel, byl tu pro něj vždy jeho partner a pravá tlapka Sigy. Místní léčitel se většinou staral o nemoci přicházející s věkem a ulehčoval tak místním rezidentům jejich pobyt.
Jednoho rána se u hranice smečky v Kaskádách objevil neznámý host. Jeho chvějící se postava se přibližovala kolem břehu řeky až k mocné Alfě místního Důchoďáku.
„Kdo jsi? Vystup ze stínů a ukaž se,“ pravil Kessel mohutným hlasem.
Ze stínů se pomalounku vysunula tlapk se zelenými drápky. A poté zbytek návštěvníka stanul na jednom z osvětlených kamenů kaskád. Byl to Savior. Otec Sigyho. Sice vypadal mladě, ale v duchu byl stár.
„Saviore rád tě vidím,“ pronesl vesele Kessel.
„Tati, tys mě našel,“ rozradostnil se Sigy. S vrtícím ocasem začal pajdat směrem k otci. Nový příchozí způsobil rozruch a tak se většina místních stařečků dobelhala na místa tak, aby na celou scénu viděla. Vypadalo to dojemně. Otec a syn. Krásné shledání.
Když byl Sigy v půlce zastavil se. Savior se totiž netvářil přátelsky právě naopak. Srst na krku se mu naježila a odplivnul si. „Ty tu prý žiješ tady s tím?“ otázal se a čenichem naznačil směr ke Kesselovi.
„Ano,“ pípnul Sigy a mírně se přikrčil, ze strachu z otce. Neviděl ho tak dlouho a tak moc toužil po jeho obětí. Jenže takového shledání mu nemělo být dopřáno.
„Jsi potupou naší rodiny!“ zaburácel Savior a Sigy se na chromé tlapce zdál ještě menší než dříve. „Jsi zkažený a nenormální. Měl bys s tím tady skončit a vrátit se ke své partnerce a vlčatům! Tvoje rodina je to hlavní!“ Hromový hlas se nesl lesem. Bylo z něj cítit zklamání z vlastního potomka, který se rozhodl pro život s přítelem před životem s družkou a rodinou.
Sigy polknul… „Já…já…“ koktal a nemohl ze sebe dostat slova.
„Ale on má rodinu!“ ozval se najednou jeden z hlasů. Patřil Launee, která stála po boku Baghý a Theriona na jednom z kamenů na vrcholku kaskády. „Lau má pravdu!“ přidal se Arcanus a všichni ostatní provolávali jak jsou jedna velká rodina. Jak Sigy nikoho neopustil a že pokud Lylwelin a vlčata chtějí, mohou sem za ním přijít ať už na návštěvu nebo i na delší dobu, že v téhle smečce staříků je každý vlk vítán.
„Budiž,“ odvětil Savior. „Jsi zklamáním,“ dodal a s těmito slovy se otočil na patě. Ani nepohlédl Sigymu do očí a odešel.
Sigy zůstal stát na místě. Po tvářích se mu kutálely slzičky. Byl smutný z toho, že přišel nejen o matku, partnerku, vlčata, sourozence, ale definitivně i o otce, který nesouhlasil s jeho způsobem života a stím, že opustil bývalou partnerku a zbytek rodiny. Kessel okamžitě sešel ke svému partnerovi a olíznul mu slzy z tváří a čenichu. „Neboj se. Ono ho to jednou přejde a přijme tě zpátky. A když ne? Tak máš nás. My jsme tvoje rodina a budeme při tobě do konce našich dní, ať jich máme kolik jich máme,“ pronášel potichu do ouška chromého vlka.
„Kessel má pravdu Sigy, jsme tu vždycky pro tebe,“ pronesl Aracnus a přidal se do objímacího kroužku.
„Kdybys potřeboval cokoli,“ dodal Therion a připojil se.
„Kdykoli,“ řekla Launee.
„Neboj se ozvat,“ prohodila Maple.
Jinks se usmál a Baghý celou tuhle jejich objímací hromadu objala křídli. A už se nikdo nikdy necítil sám. Všichni byli spolu. Jeden vedle druhého. Stáli po boku před vším, co mohlo přijít. Ať už se jednalo o magické nástrahy kraje, nepříjemnosti přírody a nebo strašáky z minulosti. Tahle skupinka důchodců se rozhodla jim společně postavit.

//Proč jsem posílala na osudovku pacifistku!
Používám bonus štěstí... snad k něčemu bude :D

Situace mě mátla. Nechápala jsem úplně o co tomu s kusadélky jde. Vypadalo to, že ukousne nohu mému kamarádovi a to se mi nelíbilo. Viděla jsem, jak ten druhý vlk mírně přešlápnul. Nervozitou nebo snad se odhodlával ke skoku? Nechtěla jsem, aby se tu rozeběhla nějaká bitka. Mrtvých už bylo dost. "Už tu bylo dost mrtvých a moji přátelé mají pravdu. Nechme rozhodnout královnu, přeci jenom ona bude určitě chtít pomoci všem, když je to královna..." Ve své romantické představě jsem si nedovedla představit královnu, která by byla zlá. Královna v mé hlavě musela být hodnou a milou, všemilující osoba. Těžko říct, jestli taková byla termití královna, která se momentálně dusila pod tíhou kamenů.
Než se stihla situace vyřešit ať už lepším nebo horším způsobem. Něco na nás křikla vlčice. Nerozumněla jsem jí. Jak její hlas rezonoval od stěn, vracel se mi v podivném chuchvalci hluku. Naštěstí jsem brzo sama uviděla, před čím mělo její volání varovat. Běžel k nám termit, který vypadal, že vybuchne. Mohla bych uskočit a schovat se. Ale to bych tu musela nechat královnu. A k čemu by tohle celé bylo, kdybych nechala královnu zemřít? Stihla jsem se tedy jen otočit bokem tak, abych zakryla co největší oblast z královnina obřího těla. Zavřela jsem oči a doufala, že ochráním ji i její vajíčka. Sbohem Cynthie... Je mi líto, že jsem tě nenašla dřív... Teď už jsem jenom očekávala svůj osud.

Šla jsem neohroženě v před. Nebylo to způsobeno nedostatkem strachu, ale spíše snahou pomoci. A taky bezzubou naivitou, že mě se nemůže nic stát. Taková jsem už byla. Vybrala jsem si jednu věc, na tu jsem upřela pozornost a šla jsem si pro ni. Navíc se mi ještě nikdy nestalo nic závažného ve spojitosti s obřími termity a já nepatřila k těm, co by měli předsudky nebo něco podobného. Došla jsem ke královně jako první a moc jsem nevnímala, jestli jde někdo za mnou. Hned jsem se pustila do práce a začala odklízet sutiny z jejího těla. "MADAM! SLYŠÍTE MĚ!" křičela jsem, ale moje křičení bylo opět jako normální mluva jiného vlka. Když normálně mluvíte potichu, pak váš křik také není úplně křikem. Snažila jsem se odvalit kameny, které drtily tělo nebohé termitice a moc jsem si nevšímala toho, co se děje za mnou.
Jenže najednou se stalo něco nehorázného. Jeden z termitů popadl Rolanda a zatáhl ho k sobě. Až teď jsem si uvědomila, že boj utichl. Všude kolem byla jenom smrt. Taková škoda. Rozesmutnilo mě to a začaly se mi při tom pohledu hrnout slzičky do očí a po tvářích dolů. Popravdě jsem si toho boje prostě nevšimla. Nějak jsem doufala, že zbytek vlčího osazenstva to vyřeší. Jenže nevyřešil. A teď už nebyl úplně způsob, jak to vrátit. Podívala jsem se na termita, který držel Rolanda. "Ty kameny ji udusí a rozmačkají, musíme jí pomoct. Přestaň blbnout a pomoc nám," řekla jsem termitovi, ale zůstala jsem nehybně stát. Nechtěla jsem riskovat, že Rolanda připraví o končetinu.

"Jen se mi trochu udělalo mdlo, to asi ten vzduch tady," odvětila jsem Rolandovi, o kterého jsem se tak nevybíravě opírala. Mírně jsem se odtáhla, když jsem se zase zvládla pohnout. "Promiň," dodala jsem omluvně a sklopila očka k tlapkám. Jenže jsem se nemohla taky jen tak oddělit od situace tady. Zvedla jsem zrak, když jsem uslyšela hlasy. Sledovala jsem celou nepřehlednou situaci, která se postupně vyostřovala a nějak jsem nechtěla věřit vlastním uším. Termiti se pořád dohadovali. Jedni chtěli královnu zpět, druzí ji chtěli ukrást. "A napadlo někoho zeptat se královny, co chce?" pípla jsem jenom k Rolandovi, jenže jsem si nemohla být jistá, že mne přes všechno vrčení a cvakání slyšel. Moje snaha nějak uklidnit všechno mírovou cestou vešla vniveč. Ti dva neznámí vlci se ježili jako ježovky. Termiti naštvaně cvakali a schylovalo se k bitvě.
Jenže já nemohla být součástí jakéhokoli násilí. Nechtěla jsem nikomu záměrně ublížit. Prostě to nešlo. Příčilo se mi to. Místo toho, abych se tedy vrhla do boje jsem se podívala na Rolanda, jestli neví co budeme dělat. Tohle byla naše možnost utéct, ale já jsem nechtěla dopustit tohle krveprolití, ale zabránit mu už taky nešlo. Před sebou jsem si uvědomila královnu. Ta ležela na zemi bez pohnutí a na jejím těle byla suť. Jestli bude takhle dlouho zavalená, nedopadne to dobře. "Mohla by umřít... Musíme jí pomoct," zašeptala jsem a pak jsem se bez váhání rozešla pomalým krokem směrem k únoscům. Někomu to mohlo připadat, že přecházím na jejich stranu, ale mě teď popravdě zajímala jenom snaha zachránit královnu. Těžko ovšem říct, jestli se mi k ní podaří dostat.

Doufala jsem, že se mi podaří získat nějaké informace. Podařilo se mi zjistit, že královna a král byli v nějaké komoře a spadnul na ně strop nebo co. Moc jsem tomu nerozumněla, ale bylo mi jasné, že to je tragédie. "To je příšerné," povzdechla jsem si potichounku, protože jsem si představovala královnu opuštěnou a celou někde ztracenou. Jenže než jsem stihla její osud trochu více promyslet, všimla jsem si Rolanda, který byl v koncích. "Och, zadržte!" křikla jsem na svůj poměr docela až moc nahlas, ale i tak to bylo spíše jako normální hlasitost, než řev. "To je můj... Můj... přítel," řekla jsem. "Nejspíše mne následoval a chtěl zjistit, co se mi stalo," pronesla jsem a mírně se na Rolanda usmála, i když tohle rozhodně nebyla situace k úsměvu.
Všechno se nám to tu hroutilo na hlavu a to ještě zaběhl ke králi jeden z termitů a křičel, celý pomatený. Něco o královně. A pak král řval na nás. "Jdeme, jdeme, už jdeme," pípla jsem a vydala se tím směrem, kterým šli i všichni ostatní. Popravdě jsem byla ráda, že se mi podařilo zachránit situaci s Rolandem a navíc taky královna. Jestli ji našli rozmáčknutou pod kamenem, tak to bude nejspíše náš konec. Moc nadějí jsem nechovala, ale třeba to dopadne jinak.
V chodbě byla tlačenice. Byla tu parta termitů a dva vlci. Tak to jejich ocasy jsem viděla před tím. Rozhodla jsem se neřešit proč tu jsou. Asi k tomu mají důvod. Na druhém konci chodby stála královna v obležení cvakajících termitů. "Přátelé, přátelé, nač ty spory... Copak se tu vlastně stalo?" snažila jsem se uklidnit situaci svým hlasem. Nevěděla jsem, že působím uklidňující magii na všechny kolem sebe, na které magie působit mohla. Mírně jsem zavrávorala a opřela se o Rolanda.

Tak to je super :3 Děsně se mi líbí, jak se u každého posunul styl a mnohdy i celkem jiným směrem, než jaký byl původně

Taky chci ocenit hezkou akci, která se Styx povedla :3 Kdybych nebyla dement a přečetla si, že je to až do 28. 2. a ne 28. 1. tak bych možná i vyhrabala nějakou nádheru z první třídy, tak třeba příště, protože tahle akce si zaslouží repete!

A poprosím o oblazky, děkuji :3

Král působil... no královsky. Popravdě jsem čekala, že dostanu jenom jednu kusancem, ale nestalo se tak. K mému mírnému překvapení se rozhodli využít mých služeb. Vesele jsem zavrtěla ocasem. Moje přátelskost mi evidentně vždycky dokázala zachránit krk. Co se děje za mnou jsem netušila, proto jsem neviděla Rolanda ani jeho osud. Zaměřila jsem se na králova slova. Mohla jsem se nyní pohybovat volně kolem. "Děkuji vaše majestátní termitosti, vynasnažím se," pronesla jsem tichounkým, ale v jádru velice odhodlaným hlasem. V mé naivitě bylo možná něco nezdravého, ale možná mi teď moje naivita zachraňovala zádel více, než bych tušila.
Obrátila jsem se na vojáka, který mi byl přidělený. "Já se jmenuji Islin a jestli spolu máme najít královnu, měli bychom spolupracovat. Protože o královnino bezpečí nám jde především, no ne?" špitala jsem. "Mohl bys mi prosím sdělit informace o tom, co se přesně stalo?" zeptala jsem se. Usmála jsem se na termita a čekala.

Hulváti mne postrkovali směrem pryč. "Řeknu to jenom králi," odvětila jsem, aniž bych věděla, co to znamená. Vypadalo to ovšem, že moje slova je přesvědčila, nebo možná prostě nevěděli,co se mnou. Začali mne postrkovat směrem zpátky a pak dál chodbou. Cestou jsem si všimla ocasů, které mizeli pryč. Těžko říct, jestli to byl vlk nebo jenom přelud. Možná jsem se už dočista zbláznila z tohohle prostoru, který byl dosti stísněný. Náhle jsem se ocitla ve větší místnosti, do které mne hodili, jako bych byla nějaký kus žvance. Strčením jsem zakopla a dopadla na zem. "Au," vyšlo ze mě mírně a potichu. Nechtěla jsem ublížit nikomu z nich, ale zároveň se mi nelíbilo tohle zacházení. Podle toho, co ovšem říkali, se jim ztratila královna. Tak odtud všechen ten povyk.
Zvedla jsem hlavu a uviděla termita, který byl nejspíše jejich králem. Nasvědčoval tomu nejenom jeho ton, ale i vzhled. "Můj pane," pronesla jsem a poklonila se, aniž bych se zvedla ze země. Pokud byl opravdovím králem, chtěla jsem mu prokázat všechnu úctu. "Vaši královnu jsem neukradla, ale snad bych vám mohla pomoci ji nalézt. Dostala jsem se sem náhodou, když jsem slyšela volání a myslela si, že někdo potřebuje pomoci. Jak mne vaše ochranka vedla sem, všimla jsem si velké podivnosti... Vím, že vás ztráta vaší královny musí velice mrzet. Nechte mě vám pomoci, prosím," pokoušela jsem se ho přesvědčit. "V chodbě, která se odpojovala od mojí, jsem si všimla někoho, kdo sem rozhodně nepatří. Možná že to on má tlapky ve zmizení vaší paní. Pomůžu vám ji najít, protože si zasloužíte dobrý konec," dodala jsem aniž bych si uvědomovala, že jsem právě prozradila další vlky, kteří tu byli se mnou a Rolandem.

preference: květiny, mušličky, křišťály

P.S. v reálu je to menší :(

20 mušlí, 20 květin, 1 křišťál
Styx

//Loterie

"Och ráda bych vám to řekla, drazí termitíci, ale nemohu jen tak na potkání každému sdělovat informce... Co kdybyste náhodou byli nebezpeční, a ty informace zneužili, že ano?" snažila jsem se je přesvědčit, že nemohu mluvit jen tak s každým. Jeden z nich se ošíval nad tím, že jsem víla, jako by nikdo z nich netušil, co to víla je. "Víla je magická bytost, která napomáhá živým tvorům, kteří si to zaslouží. Navíc také může nosit štěstí, když je spokojena," pronesla jsem. Přesně takhle jsem si představovala vílu. A pokud měl Nickolas pravdu a já opravdu byla vílou, tak jsem možná i nějaké to štěstí mohla přinést ne? Popravdě jeho slova mne trochu nahlodala a postupně jsem tomu věřila víc a víc. Však jsem mohla přijít o krk, ale moje přirozená vlídnost nejspíše přesvědčila i bojovné termity. Jsem víla... Nickolas měl pravdu. S úsměvem jsem se podívala na termity, kteří se momentálně dohadovali kolem mě. "Zlodějka rozhodně nejsem, to byste mě urazili!" obořila jsem se mírně, ale pořád to bylo tichým hlasem, který mi byl dán do vínku již od narození. Můj hlas tak nikdy nemohl působit rázně nebo panovačně, jak bych si mnohdy přála. Vždycky působil spíš jako pohlazení, které pomalu ani necítíte, než jako prudká facka. "Och ano, krále bych ráda poznala. Jak se jmenuje? A jak to tady vůbec všechno funguje?" začala jsem se nadšeně a zvědavě vyptávat, zatím co jsem velice poslušně pochodovala s termity dál do hlubin termitiště.

Kráčela jsem uzounkou chodbou za vlkem, který se jmenoval Roland. Mírně jsem se usmála, což ve tmě nemohl vlk vidět, a taky pro to, protože byl předemnou. Kráčel chodbou, která začínala zapáchat. Mírně jsem nakrčila čenich. Nebylo to nic příjemného pro někoho, kdo rád čenichal květiny a jehož kožich i voněl jako spousta květinek. Koukala jsem se kolem, ale skoro nic jsem v tmavém prostoru neviděla. Náhle jsem uslyšela šrumec, který přicházel z chodby za námi. Evidentně se za námi hnalo několik naštvaných termitů. Podle hluku jich bylo pár. Snažila jsem se nezakopnout o různé věci, které jsou v takto stísněných prostorech normální. Náhle se chodba rozšířila. Byl tu bordel. Naprosto nepříjemný puch se nesl všude kolem. Evidentně to tady byl nějaký odpadní systém nebo co. Prostě sem dávali odpadky. Roland se rozhodl schovat, ale já prostě nemohla. Nemohla jsem skočit do kupky hnoje nebo co to bylo. Ne, ne, nešlo to. Já měla ráda hezké vůně a ne takový zápach.
Rozhodla jsem se tedy otočit čelem k přibíhajícím termitům. "Och všemocní vládcové tohoto kraje, jsem víla a přicházím vám sdělit neodkladné informace," pronesla jsem hlasem, který byl sebejistý a zářivě se na termity usmála. Doufala jsem, že když využiju označení, které pro mne vymyslel Nickolas, tak budu mít větší šanci. Kdo by ubližoval nebohé nadpřirozené bytostí, že ano...

Ťapkala jsem za vlkem, který se stal mým novým společníkem. Popravdě jsem si nepamatovala, jestli mi řekl svoje jméno. Tím šokem jsem byla úplně popletená. "Nevím, jestli jsem se představila, ale já jsem Islin," špitla jsem do tmy a kráčela jsem za vlkem, který se momentálně rozodl, že musme najít nějaký východ. Kývla jsem hlavou, i když jsem pořád chtěla spíše zjistit o co tady jde, než abych se snažila dostat pryč. Něco tady nesedělo a já prostě musela vědět co! Byla to moje povinnost nebo snad ne? Poočku jsem se rozhlížela kolem, ale všechno vypadalo pořád stejně. Jenom chodby táhnoucí se dál a dál. Najednou jsem byli na křižovatce. Před námi byla chodba rovně, ze které ovšem přicházely hlasy. Pohlédla jsem na vlka. Ze strany jsem cítila, že k nám proudí vzduch, ale jeden by mohl předpokládat, že tam už budou hlídkovat taky. Pokud jsme chtěli zmizet, museli jsme se někam schovat a doufat.
Rozhodně jsem nechtěla potkat další nepřátelsky naladěné termity. Jenže to vypadalo podle toho, co říkali, že mají dobrý sluch. Rozhodla jsem se trochu je svést ze stopy a tak než se Roland pohnul do temné chodby, učurkla jsem na kus zdi, která vedla chodbou, kterou jsme přišli. Pokud šli termiti po pachu, tohle by je mělo zmást. Rozešla jsem se tedy za svým společníkem do úzké a temné jeskynní chodby. V duchu jsem doufala, že můj černý kožich zamezí tomu, aby nás případně v té tmě někdo viděl. Mít bílý kožich, asi by hrozilo, že nás někdo uvidí, ale takhle to rozhodně nehrozilo. Náš pach se navíc táhnul úplně všude díky mému malému maskování.

Foukal poměrně silný vítr, kterého jsem se ovšem nebála. Fousky se mi na čenichu ohýbaly do všech směrů, ale na to jsem nehleděla, protože mi bylo jasné, že závětří musí být blizounko. Frontální postup nebyl možný, takže jsem se trochu stáhla a postupovala spíše stranou, než předem. Fňukat by mi nepomohlo, možná by mne to ještě brzdilo, takže jsem přidala do kroku a hle vchod do jeskyně. Fantazie by mi tohle místo nemohla popsat lépe, než jaké bylo ve skutečnosti. Fičák se sem nedostal a panovalo tu sucho a teplo. Fiflenka by se možná nahrbila a nakrčila čenich, protože to tu mírně páchlo zatuchlinou, ale já byla zvyklá ležet i na horších věcech, takže jsem byla ráda, že na mne nefouká a mám tu klid pro spánek. Fracek rozmazlený jsem taky nebyla, takže jsem se vydala k jednomu z dolíků v hlíně a ten jsem si pomalounku po lehounku zvětšila na vlastní proporce. Foukání venku sílilo a já byl hodně ráda, že jsem vevnitř a ne venku. Flákla jsem sebou do důlku, i když to nebylo úplně elegantní. Fakt se mi chtělo spát. Finální výstup mne utahal na takovou úroveň, že jsem byla ráda, že si můžu lehnout. Frajersky jsem si vybrala na procházku ten největrnější den v roce. Fajn, mohla jsem si to promyslet lépe, ale chybama se jeden učí. Fantazírovala jsem o tom, jak bych si ráda dala něco k jídlu, abych se uspala. Filé by bylo dobré. Filetka z jakékoli ryby by prostě bodla.