Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Les

Doprovodila jsem opatrně Rolanda do úkrytu. Bylo to tu nádherné. Jako by to z pohádky vypadlo. Nejprve jsme prošli chodbou, kolem dvou odboček po stranách a pak tu byl velký prostor pro všechny. Hromada. Vzpomněla jsem si na pobívání s kejklíři. Ráda jsem s nimi procházela sem a tam, ale nejraději jsem měla valnou hromadu, kde jsme se mohli v klidu svalit jeden na druhého. Tady se ovšem nikdo na nikoho nevalil. "Isobel, musela být za svého života šťastná, když našla někoho kdo ji miloval tolik jako ty," řekla jsem. Vycítila jsem z něj smutek, ale zároveň jako bych z toho byla smutná i já a netušila proč. Myslela jsem vážně, to co jsem řekla. Roland byl vlk, který měl srdce na pravém místě. Rád ostatním pomáhal a evidentně mu nevadilo se k vůli tomu i zmrzačit. To jsem na něm oceňovala, taky jsem to tak měla. Jeho partnerka to musela vidět stejně. Byl to dobrá od kosti a nezasloužil si takové rány osudu. Ztráta někoho blízkého je mnohdy tím, co z hodných dělá zlé, ale Rolandovi se to vyhnulo. "Možná... Možná jednou přijde někdo, nebo něco, co překoná tu bolest, tady," řekla jsem a položila si jednu tlapku na srdce. Byl to náznak toho, že se nemusí přetvařovat. Věděla jsem, jak moc ho ztráta milované bolí. Cítila jsem to.

Ve velké místnosti se Roland svalil na kožešiny. "Dobrý den," řekla jsem potichounku a pak se pustila opět do práce. Přinesla jsem k Rolandovi kožešinu, která byla kousek dál, aby to měl měkkounké a mohl se v klidu rozvalovat. Při té práci jsem v podstatě zapomněla, že bych se měla nějak více zaobírat Alfou nebo vlčetem, které bylo s ní. Nejdřív jsem chtěla pohodlí pro přítele. Maple se ovšem o slovo zahlásila rychle. Pohlédla jsem na ni a pak na Rolanda, mohl jí to povědět sám. Já měla úzkost z toho, že bych jí měla říct, že je to moje chyba. Jen jsem tedy zavrtěla hlavou. Těžko říct, jestli jako odpověď na otázku Maple nebo Rolanda. Abych se vyhla pohledům, začala jsem čenichem načechrávat kožešinu blíž k Rolandovím zádům.

Pohlédla jsem na Rolanda, který mluvil o Isobel. Zemřela. Smutné. Vehnalo mi to slzy do očí a jedna z nich skanula pomalounku mimo oční důlek na mou tvář. "To mě mrzí," špitla jsem. "Musela být určitě dokonalá," dodala jsem se smutkem, který se odrážel v mém rozechvělém hlase. Neměla jsem tohle téma ráda. Téma smrti. Bylo až moc blizounko a nebylo vůbec příjemné. Já jsem byla smrti na krok vzdálená a Roland k ní měl ještě blíže, v tom termitišti. "Dala bych všechno za to, aby se Isobel vrátila. Vzpomenu si na ní ve svých přáních," pronesla jsem a pomalu se zvedla, abych mohla Rolandovi pomoct a eskortovat ho do úkrytu.
Šli jsme opravdu pomalu. Tak pomalu, že jsem si ani netroufala nahnout hlavu směrem doleva nebo doprava, protože jsem se bála, že na něco zaostřím a zapomenu pohybovat nohama. Snad to není nijak daleko. Mírně jsem zapřela váhu, aby se o mě mohl opírat, pokud by chtěl. Náhle před námi byl úkryt. Následovala jsem jeho vedení.

//Skalisko

Věděla jsem, že hmyzáci nejsou úplně nejlepší strava, ale nevěděla jsem, co jiného nabídnout. Omluvně jsem sklopila hlavu. "Snad budou aspoň trochu dobří," pronesla jsem. Sama jsem se stravovala velice skromným způsobem. Jedla jsem bobule i hmyz, ale netušila jsem, na co je zvyklý vlk, který je členem místní smečky. Rozhodně to nebudou brouci a larvy. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a doufala, že moje vysvětlení bude přijato. Roland se pustil do jídla s trochou sebezapření. Viděla jsem to na něm, ale jak mu jídlo padalo do tlamy, tak bylo jasné, že je mu lépe. Nic se nevrátilo. Zatím.
Pak se pustil do vyprávění. Bylo stručné. Hltala jsem jeho slova každým pohledem. Já věřila na lásku. Na opravdovou lásku na první pohled! Věřila jsem na ni, protože jsem ji zažila. Ne na vlastní kůži, ale sprostředkovaně. Viděla jsem to. "A kde je teď?" vypadlo ze mě bez rozmyslu.
Usmála jsem se na něj a poposedla si na chladném místě. Provizorní úkryt přestával sloužit, protože počasí si na něm vybíralo svou daň. "Měli bychom se přesunout do místního úkrytu, tam to budeš mít pohodlnější. Zvládneš jít?" zeptala jsem se Rolanda.

Roland souhlasil, že by si něco dal. Kývla jsem hlavou a pomalu jsem se zvedla. Nechtěla jsem ho nechávat samotného dlouho, ale taky jsem věděla, že musí mít pořádný hlad. Musím ulovit něco dobrého a tučného, aby nabral sílu. Jeho sdalší slova jsem nevnímala. Nebo jsem možná nechtěla je vnímat. Rozešla jsem se do lesa, abych ulovila něco k snědku. Země byla vlhká a já tušila, že ulovit nějakou potravu bude těžké. Možná těžší než by se mohlo zdát. Nejradši bych natrhala nějaké bobulky, ale těch tu bylo k uzoufání málo. Nebyla jsem schopná najít žádný pach, ale nakonec jsem přeci jen dostala nápad. Sice tu bylo málo porostu, ale ztrouchnivělých stromů tu po zimě ležela spousta. A kdo bydlí v popadaných kmenech? Utrhla jsem kus kůry z jednoho stromku a uviděla spoustu brouků a červů. "Výhra," prohodila jsem s úsměvem a pokusila se na svůj kus kůry nahrnout co nejvíce hmyzu. Nebylo ho mnoho, ale jako menší svačinka mohl stačit a já věděla, že bych pak mohla Rolanda dopravit do úkrytu, kde by mu nějaký zkušenější lovec mohl něco k snědku opstarat.
S kůrou plnou červů a brouků jsem se vrátila zpět k provizornímu bydlišti. Položila jsem kůru k Rolandovi a sledovala kroutící se hmyzáky na kůře. "Nic lepšího jsem nesehnala," pronesla jsem a posadila se do vchodu, abych zabránila větru nebo dešti v pokračování dovnitř k Rolandovi. "Můžu se zeptat kdo je Isobel?" zeptala jsem se nakonec po chvilce ticha. Zvědavost mi prostě nedala.

Ležela jsem s hlavou opřenou o své vlastní tlapky. Moje poslání bylo hřát. Nepohnula jsem se tedy ani o kousek, jen jsem Rolandovi poskytovala dostatek péče a tepla. Konečně. Usnul. Byla jsem za to ráda, protože jsem nemusela řešit jestli se mu chce nebo nechce uznat mou vlastní přítomnost. Pořád si mne pletl s nějakou jinou vlčicí a ne že by mne to rozčilovalo, ale vadilo mi to. Protože jsem nebyla tou jinou vlčicí, ale hlavně proto, že jsem o ní nic nevěděla. Nerada bych se tak dotkla nějakého bolavého místa v jeho minulosti nebo byla považována za někoho jiného a tím se dostala do nepříjemné situace. Naštěstí ve spánku nemluvil. Dokonce sebou ani neházel. Nechala jsem ho tedy být.
Náhle jsem uslyšela jeho hlas a konečně mne oslovil pravým jménem. Ulevilo se mi. "Nespím," zašeptala jsem jenom a konečně si dovolila se trochu odtáhnout. Vypadalo to, že je mu již lépe a já si potřebovala přeležené končetiny srovnat. "Mám ti jít něco ulovit? Nebo nasbírat nějaké bobule?" zeptala jsem se potichounku.

Byl jako v první linii. Zmateně se díval kolem a já netušila, jak ho víc ukonejšit, než pomalým dotekem na hlavě. Nechtěla jsem, aby se vyděsil víc nebo abych mu nějak překážela, kdyby se chtěl zvednou, ale evidentně se zvedat nechtěl. Právě naopak. Přitulil se ke mně ještě víc, než před tím. Z jeho těla sálalo větší teplo než ze mě, takže jsem se snažila ho přikrýt svým ocasem, ale byl strašně krátký. Aspoň že ležel směrem do provizorního úkrytu a všechen chlad z venku brala moje záda. Nevadilo mi to. Zatím.
Najednou zamrmlal něco o spánku a o tom, že ho to mrzí. Neviděla jsem mu do obličeje, takže jsem neviděla slzu, která opustila jeho oči. Nemohla jsem vědět, co ho přimělo pronést ta slova, ale z hlasu jsem poznala, že mu na tom záleželo. "Všechno je v pořádku, nic se neděje," pronesla jsem a dál ho hladila po hlavě. Usnul. To bylo dobře. A já zase zůstala na své pozici. Nemohla jsem odejít. Slíbila jsem mu to.

Sledovala jsem okolí. Uši narovnané. Oči rozšířené. Byla jsem připravená na cokoli. Roland vedle mého boku odpočíval. Oddechoval, jako by se nikdy nehodlal probudit, čehož jsem se bála, ale dokud dýchal bylo to v pořádku. Cítila jsem pachy kolem, které jsem neznala, ale i kdybych volala o pomoc nedovolala bych se jí a se svým štěstím bych vzbudila spícího vlka po svém boku. Snažila jsem se proto co nejméně hýbat a ještě přikrýt Rolanda ocasem a přitisknout se k němu, aby byl v teple a pohodě. Nechtěla jsem, aby se kvůli zimě nebo průvanu vzbudil. Zajímalo by mne, jestli když tu mají magie je tedy nějaká na léčení. Měla bych se vydat hledat sestru a zeptat se jí. Nebo se můžu zeptat Rolanda až se vzbudí... A jaké další magie mohou být a kdo je ovládá? Musí pro to mít nějaký předpoklad nebo je to dar, jako magie, kterou prováděla Prabába. Nebo je to tady celé nějak jinak...
Prudký pohyb a výkřik mne vytrhli z mého denního snění. Roland se napnul, praštil mě tlapkou a pak se zase začal stahovat. "Pšššt," začala jsem ho tlapkou hladit po hlavě a krku. Bylo to gesto, jakým se utěšovala na hromadě vlčata. Nebylo to gesto vhodné pro dospělého vlka navíc cizího, ale já to tak nevnímala. "Jsi v pořádku. Jsi doma ve své smečce," pronesla jsem potichounku. "Jsi v Sarumenském hvozdu," dodala jsem ještě a hladila dál vlka po hlavě, abych ho ukonejšila.

Usnul. To bylo dobře. A mě nezbylo nic jiného, než tiše vyčkávat. Slíbila jsem, že nikam nepůjdu a to jsem taky hodlala dodržet. Byl to ale zvláštní kraj. Sestra mě měla varovat lépe před tím vším, co se tu děje. Podivnosti jako by nebraly konce. Ráda bych poznala ty magie... Rozhodně by nemuselo být na škodu umět někomu pomoci nebo něco podobného... Mírně jsem se zavrtěla. Nelíbilo se mi, že by někdo potřeboval pomoct a já mu ji nemohla dát, protože bych neuměla ovládat určitou magii. Musí tu být někdo, kdo o magiích ví víc.
Roland sebou škubnul a kvíknul. "Pšššt, to nic, to nic," zamumlala jsem potichu, abych ho trochu uklidnila. Přehodila jsem mu přes zadek svůj ocas, abych ho mohla hřát ještě víc a hlavu si položila na jeho krk. Byla jsem moc krátká, abych ho mohla zabalit do svojí srsti celého, ale snažila jsem se mu co nejvíce pomoci. Začínalo mě trochu píchat v boku, ale rozhodla jsem se, že se nebudu převracet. Mohla bych ho tím vzbudit a on spánek potřeboval víc, než já dostat se z nepohodlné situace.

Na hranici vědomí a snění. Vyslovil moje jméno, že by si konečně uvědomil, že ta, kterou volal tu není? Kdo to vůbec byl? Byla jsem zvědavá, ale zároveň jsem věděla, že teď není vhodná chvíle se ptát. Potřeboval odpočinek, takže jsem se jenom usmála a nechala to být. Věděla jsem, že mračící se obličej nikomu nepomůže a panikařící očka ještě méně, takže jsem se snažila usmívat a dělat všechno pro jeho pohodlí. Bylo to dobře, že už mě oslovil správně. Něco mi říkalo, že je to znamení, že je mu lépe a moje péče se vyplatila.
Jenže pak se zase propadl do pomyslného toku vzpomínek. Mohla jsem mu vymlouvat, že nejsem ta, kterou hledá, ale bála jsem se, že neusne. V jeho hlase byla náhlost a odhodlaní. Ať už byla Isobel kdokoli měla štěstí, protože tenhle vlk by pro ni udělal cokoli. Hmm... Trochu mě to zahřálo u srdce, vědět, že někde existuje něco takhle čistého, jako to co cítil Roland k vlčici, kterou hledal. Na druhou stranu to bylo mírně nelogické. Trpěl protože nespal, ale bez svoji vlčice spát nechtěl. "Nikam nejdu," zašeptala jsem jenom a nevyvracela mu jeho pomatení osob.

Třásl se jako mrňata, když je do svých pařátů vzal nějaký noční děs nebo když se nalokala studené vody a jejich tělo se začalo proti tomu chladu bránit. Jenže on nespal a chladná ledová voda tu nikde nebyla. Umíral? Byl jenom nemocný? Byla to moje chyba? Nevěděla jsem odpověď ani na jednu otázku. Mohl za to určitě ten termit, ale král pomoci nechtěl. Byla to jeho chyba? Že se na nás vykašlal? Jeden by to tak vnímal, ale já ne. Ve všech a všem jsem hledala dobro. V nikom jsem neviděla zlo nebo zášť. Nikoho jsem nepodezírala z postraních úmyslů.
Lehla jsem si za něj a pomocí vlastního tepla se ho snažila zahřát. Moje tělo bylo oproti tomu jeho malinkaté. Na druhou stranu ho zase bylo dost. Byla jsem takový prdelatý barokní andělíček. Tak vypadala moje postava. Hezky chundelatá a měkkounká. Přitisknul se ke mně, ale neviděla jsem v tom nic většího, než jen snahu najít teplo a zahřát se. Na hromadě jsem spala s cizinci několikrát, ale vždycky nás bylo víc. Hromada hřála a chránila. Tady nikdo nechránil a teplo tu bylo víc než bych vítala, ve zdravé hromadě. Jak může jedno tělo vyprodukovat tolik tepla? Myšlenky přerušil Roland. Mumlal něco o Isobel. "Nejsem Isobel. Jsem Islin," špitla jsem. "Měl by ses vyspat," pronesla jsem potichounku a doufala, že spánek mu třeba pomůže. I když mi bylo jasné, že usnout půjde těžce.

Byl jako malé vlče. Stočil se do klubíčka a už na první pohled nevypadal zdravě nebo spokojeně. Přišlo mi, že mu muselo být víc bídně, než dával najevo. Oči tiskl k sobě a když je otevřel, jako bych viděla podivnou mlhu, která se mu vytvořila na zorničkách. Navíc měl očka trochu do červena nateklé. Nezdravě. Měla bych se o něj postarat. V tomhle stavu to do úkrytu nezvládne ani náhodou. Musím mu to tady prostě nějak uzpůsobit... Pokoušela jsem se k provizornímu přístřešku dodělat i nějaké další kousky. Třeba, že jsem vytrhala mecha a dala ho jako izolaci kolem dokola. Doufala jsem, že tak zamezím tomu, aby se chlad a vlhkost dostávali směrem k Rolandovi. Pípnul moje jméno a já sebou mírně trhla. Jeho hlas byl takový divný. Jako bych se toho hlasu mohla dotknout, tak hmotně zněl. Zároveň, ale vůbec neseděl k Rolandovi.
Byla mu zima. Hlad asi neměl. Nedivila jsem se mu. Vypadal, že by nebyl schopný cokoli rozžvýkat a představa, že by se mu sousto zaseklo v krku... Možná dobře, že najíst nechtěl. Chtěl zahřát, ale já popravdě netušila jak. Neuměla jsem ovládat magie. Oheň jsem nedokázala z nebe přivolat v podobě blesku ani jinak jsem nemohla Rolandovi pomoct. Co by udělala prabába... Vzpomínala jsem, jak se léčila nemocná vlčata, která dostala zimnici. Prabába nás tenkrát donutila v jednom chumlu obalit nebohé klepající se tělíčko a vlče tak zahřát. Neměla jsem s tím problém. Nebyla jsem netýkavka ani cimprlich. Navíc jsem v tom neviděla nic sexuálního, což by odradilo ostatní nebo by jim to aspoň přišlo nepatřičné. Pro mě to byl briliantní nápad. Lehla jsem si k Rolandovi. Přitiskla jsem se mu na záda, protože jimi musel ztrácet nejvíc tepla. Přístřešek byl těsný, ale já ležela zády směrem ven,takže jsem ho chránila i před větrem. "Odpočiň si," zašeptala jsem svým tichounkým hláskem, ale sama jsem ostražitě sledovala okolí. Hřál jako kamínka. Na to, že mu byla zima, byl až moc rozpálený. Tohle nebylo dobré.

Rohy dělaj vlka...

Naklonil se k němu a mírně se olíznul. Tohle byl přesně ten typ pohody, která jeho osobě chyběla. Naprostá a klidná odevzdanost. Lenošení. Po aktivním vyžití si jen tak odpočinout. Mince mu levitovala mezi rohy, jak se naklonil k čenichu svého miláčka. Najít někoho takového, po tak dlouhé době? Nemožné, ale přeci se jim to povedlo. Jeden by řekl, že stát se partnerem takového třeštidla jako je on sám, nejde. Nebo že se o to vůbec nikdo nepokusí. Zkrotit to třeštidlo, které vypadá sice tak nevinně a k poňufání, ale uvnitř se schovává rošťák, kterému přímo létají jiskřičky z očí, jak přemýšlí nad další výpravou nebo dobrodružstvím.
Původně si nepředstavoval svůj život takhle. Potom, co opustil smečku, aby se vydal hledat nějakou tu zábavu jinam, to bral spíš jako zábavu. Věděl, že se může kdykoli vrátit k Baghý a její rodině, ale chtěl si ještě naposledy vyhodit z kopýtka, než se stane tím strýcem, co jen tak vysedává. Navíc chtěl zážitky a vtipné příhody, které bude moci vyprávět. A taky že jich pár měl. Podařilo se mu najít ostatní smečky, nová území. Všechno se to vyvíjelo slibně a už byl na cestě zpátky k domovině, když se mu do cesty připletl on.
Mírně zavrněl, ale nechtěl svého společníka probudit. Co teď jsou? Nechtěl jejich vztah pojmenovat, možná to bylo jenom poblouznění na jednu noc, možná ne. Jedno bylo ovšem jasné. Na tohle setkání nikdy nezapomene. Začalo to naprosto nevinně. Nejprve si chtěl ulovit něco k snídani a potom zjistil, že vlastně takový hlad nemá, takže hledal něco pořádného spíš k obědu s tím, že prostě uloví něco pořádného. Seděl si tak ve svém úkrytu a sledoval, jestli neprojde kolem nějaká srnka nebo něco takového. Jenže místo srnky uviděl mezi stromy paroží. Byl to dvanácterák. Věděl, že tohle by mohl být úlovek století. To by byla historka pro mrňata, kterou by mohl vyprávět pořád dokola. Jak sám ulovil toho největšího jelena, kterého kdy, kdo viděl. Ani by nad tím nemusel přemýšlet. Prostě by ho mohl skolit až půjde kole. Nemusel by se ani tolik snažit. Jen by skočil. Zakousnul se a zbytek už by byla jenom historie. Jenže se to muselo pořádně načasovat. Nesměl spěchat a taky nespěchal.
Jelen se opatrně prodíral podrostem, že z něj viděl jenom ty parohy. V nestřeženém okamžiku se připravil ke skoku a když byl jelen už jen za jedním keřem skočil. Už to nemohl zastavit. Tlapky se odlepily od země, morda se otevřela, sliny se vyvalily ven.
Místo do jelení kůže se zakousl do vlčí srsti. Nebyl to jelen, byl to vlk s parožím! Kdo by čekal, že na někoho takového narazí. Na někoho, kdo má taky na hlavě podivné výrůstky, které na vlčí tělo nepatří. Nezkousnul, ale náraz to byl pořádný. V jednom pořádném zamotaném klubku se zřítili k zemi. Zranil ho. Nezabil, ale zranil. Pád způsobil, že ho nabodl na vlastní rohy. Nepříjemné zranění. A tak ho odtáhl do jeskyně. Staral se. A jak se staral, přestalo to být jenom něco, co děláte z dobroty vlastního srdce. A pak… No…Zbytek byla historie. Kozlík a jelen si svou historii hodlali budovat společně.

Bylo vidět, že vlk není úplně ve své kůži. Přišlo mi, že Roland chvíli ztrácí vědomí a smysl pro soudnost, ale v další byl zase v pořádku. Nějak jsem netušila, co si z toho vzít. "Nemusíš se omlouvat," pronesla jsem tichounkým hlasem, když se začal omlouvat. Asi to ani nebylo slyšet, jak jsem začínala hledat, co bych mohla pro přítele ještě udělat. Mohla bych mu nabídnout nějakou věc k jídlu, ale nevypadal že by měl hlad. Spíš mi přišlo, že je rád, že je. Nějak se napil, což bylo dobře, protože se aspoň ten humus, který mohl vdechnout začal vyplavovat z jeho těla. Sice se nevyplavoval nějak rychle, ale aspoň nějaký pokrok jsem v tom viděla.
Začala jsem se rozhlížet, že bych pro něco došla, jenže najednou promluvil. Mluvil na mě, ale nepoužil moje jméno. Asi si ho nepamatuje... představila jsem se vůbec, asi ano, ale ne možná dobře... "Islin, jmenuju se Islin, ale nikam nepůjdu, když nechceš, abych někam šla? Není ti zima? Nemáš hlad?" ptala jsem se opatrně a potichounku a doufala, že se mu brzo udělá nejlépe. Byla to moje chyba, že jsem se zatoulala tak daleko od smečky. On jenom následoval mě, aby mi pomohl.

//zpívající věže přes prstové hory

Opíral se o mě a omlouval se. Táhla bych ho lesem dál, ale nápor jeho těla byl na mou zavalitou postavu moc. Snažil se mi pomoct, co mu to jen tělo dovolila, ale byl těžký. Tak těžký. Navíc hvozd mi to neulehčil. Stromy rostly blízko sebe a já věděla, že když půjdeme dál, poškrábání se nevyhneme. Dál už to prostě nešlo. "Položím tě tady," zašeptala jsem a nedobrovolně pomalu přešla do lehu, aby se Roland mohl svést na zem po mém těle. Nechtěla jsem tu s ním zůstat, chtěla jsem ho dopravit do úkrytu a tam se mu o všechno postarat. Jenže v jeho stavu to nešlo a tenhle les.
"Tady v tůňce je voda," řekla jsem tichounkym hlasem. "Seženu něco, aby ti bylo teplo," pronesla jsem a pustila se do práce. Moje logická povaha mi umožnila se zaměřit na práci a starost o Rolanda a vypustit strach nebo úzkost. Kdybych mohla výt udělala bych to, ale moje vytí bylo tiché jako můj hlas a ostatním by připomínalo jen vítr v korunách stromů. Chodila jsem se jedné větve, kterou kůrovec nebo přírodní živly připravily o životní sílu. Věděla jsem, že tohle není dobré. Jenže to muselo stačit. Dala jsem větev tak, aby vytvořila střechu a pak ji doplnila o větve a mech. Roland byl tak v suchu. "Co potřebuješ?" zeptala jsem se. Ráda bych mu pomohla víc ale neovládala jsem magie já sestra.

Roland vypadal špatně. Poznala jsem to na tom jak šel i na tom, jak mluvil. Chtěl odejít a já mu to nerozmlouvala. Jen jsem mu nabízela oporu a sunula se směrem k východu potom, co nás král tak nevybíravým způsobem propustil. Byla jsem ráda, že jsme našli královnu a že se jí daří dobře. Nečekala jsem ani na poděkování nebo nic jiného, protože Roland mě teď potřeboval. Král nám pomoci odmítnul, takže nezbylo nic jiného, než se o svého přítele postarat sama. "Dobře, opatrně půjdeme ven a pak tě vezmu k nám, snad to nikomu nebude vadit," pronesla jsem. Celkem vzato byla tohle moje chyba, neměla jsem ho vodit sebou, ale co jsem měla dělat, když za mnou šel dobrovolně a odehnat se nedal?
Cítila jsem váhu cizího těla, jak jsme se opatrně prodírali směrem k východu, když nás oběhla ta zrzka. Evidentně se jí udělalo líp. Byla jsem za to i ráda. Nevím, jak bych se postarala o dva zraněné vlky. Roland mluvil o mé smečce... "Ano... myslím že se tak jmenuje, ty ji znáš?" zašeptala jsem potichounku a mírně zadýchaně, protože jeho tělo bylo opravdu těžké. Vyšli jsme ven z útrob termitího bydliště a já zamířila rovnou domů.

//Sarumen přes prstové hory

//Mockrát děkuju za osudovku, byla to paráda! Fakt jsem si tu jízdu užila, jen škoda že šla naivní Islin a ne jiný z mých charakterů
Poprosila bych hvězdu do magie emocí děkuji