Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vysvětlení: Takhle to u nás vypadalo po kalamitě lýkožrouta



Preferuji: mušle, křišťály

20 mušlí, 20 květin, 1 křišťál
Styx

Dva vlci se bavili mezi sebou. Tiše jsem poslouchala každé jejich slovo. Nechtěla jsem je rušit i když pak Nickolas mluvil o mluvící vydře nejspíše ke mně, ale jen těžko se to dalo poznat kdyzNicos jí údajně podle vlastních slov neviděl. "Zní to velice zajímavě, " pronesla jsem potichounku a usmála se na oba dva. Líbila se mi tahle poklidná nálada. Měla jsem ráda milou společnost a tak jsem občasně a zcela nevědomky pohodila ocasem z jedné strany na druhou. Mladší vlček o dospělích prý nevěděl, což mi přišlo zvláštní. Ne obsahem, ale stylem jakým to řekl. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu, jako bych ho analyzovala. Sám byl dospělý, ale podle té věty se za něj nepovažoval nebo ho jen dospělí nepovažovali za jednoho z nich. Proč tomu tak asi je? Jemně jsem se usmála. " To nevadí, " zašeptala jsem, i když jsem se snažila mluvit nahlas.
Náhle k nám přišla vlčice. Byla nádherná. Až nadpozemskeho vzezření. Srst měla lesklou a zdobení na ní působilo přirozeně. Jestli já přijdu Nickovi jako víla, co teprve ona? Zajímalo by mne kde přišla k té srsti, je to tak pěkné. Usmála jsem se ba vlčici a mírně sklopila zrak skoro jako bych se styděla. Představila se jako Maple, alfa místní smečky. Nickolas zaujal místo po mém boku, jako by mne chtěl chránit. Pokradmu jsem se na něj podívala a usmála se. Bylajsem ráda, že mne před svojí alfou podpořil. "Krásný den," pozdravil jsem a mírně se uklonila. Oči jsem ovšem pořád upírala více k zemi, takže to vypadalo, že zdravím spíš tlapky vlčice. "Máte nádherný les, cítím z něj příjemnou auru a jistě tu sídlí dobří duchové, " pronesla jsem potichu absolutně mimo téma hovoru, ale taková jsem už byla. Pohlédla jsem pri tom na Maple a jako by mi teprfe teď došlo, co tu vlastně dělám. "Och... mé jmeno je Islin, přišla jsem navštívit Wolfganii a říct jí, žejsem našla jednu ze svých sestřiček, ne tedy tu, co jsem původně hledala, ale to nevadí... Ja... Procestovala jsem spoustu míst, ale tady to má velice příjemný nádech. Chtěla bych se tedy zeptat, zda bych tu nemohla zůstat s vámi? Popravdě jsem ze smečky odešla davno a tak nevím přesně, jak to s přijetím chodí, ale... Moc ráda se učím, takže se mohu přiučit kdekoliv by bylo potřeba. Jen tedy nerada lovim, to je pravda... hm... ale umím pečovat o ostatní. O vlčata i staré vlky, och jak ráda poznávám svět očima vlčat nebo poslouchám vyprávění starších o čase davno zmizelém..." drmolila jsem potichounku, že museli napínat uši, aby mne bylo slyšet, navíc jsem zase doběhla od tématu.

Než jsem se stihla nadechnout k odpovědi, Nickolas už odpověděl. A položil i otázku. Někoho by to možná naštvalo, kdyby mu takhle pořád někdo kradl odpovědi z úst, ale já ne. Měla jsem prostě už takovou náturu, že mi to nevadilo. Kývla jsem souhlasně hlavou. "Ano viděla jsem ho, nemám důvod vám lhát," pronesla jsem. "Rozhodně jsem ho viděla," dodala jsem důrazně, protože mi bylo jasné, že by někdo mohl pochybovat o mých slovech, ale já ho viděla a tomu jsem věřila. Bílého rysa jsem viděla taky, ale nechtěla jsem se zapojovat do jejich mluvení o něm. Jen jsem se usmála a kývla hlavou, jako že o něm vím taky. Neměla jsem úplně co říct, protože toho rysa jsem jenom zahlédla. Neměla jsem o něm další informace a tak jsem raději mlčela a a usmívala se.
Nicos řekl, že vlčice nejsou v úkrytu, což mě trochu zaskočilo. "A nevíte kdy se vrátí nebo kam šly?" zeptala jsem se. Trochu jsem se obávala, že mne někdo vyhodí ven z lesa na mráz, a to doslova. Neměla jsem tu co pohledávat, ale doufala jsem, že Nickové by mě v tom nenechali a zastali se mne.

Být v očích někoho jsem byla obyčejná vlčice. V očích Nicka jsem ovšem byla nadpozemskeho původu. Víla. Znělo to zajímavě, ale kromě podivných vloček, které kolem mne přestaly kroužit, a setkání s jednorožcem, na mě nic nebylo. Byla jsem normální. Nebo ne? Nickolas zasel semínko pochybnosti. Co když mě místní magie změnila? A co když ne ona? Hloupost... Ale má pravdu o tom, že se mi tu stalo něco nadpřirozeného. Nick na louce údajně také byl. "Nadhera," hesla jsem potichu, jak bylo mým zvykem. Než jsem ovšem stihla říct cokoli jiného, přidal se k nám nový vlk. Představil se jako Nicis a evidentně byl členem smečky.
Než jsem se stihla představit, Nick se k zrzkovi naklonil a něco mu řekl. Netušila jsem co, ale bylo mi to jedno. Do cizích tajemství mi bylo málo. Nezajímalo mne to. Nebo ano? Nickolas mne představil a já mohla jen kývnout hlavou v souhlasu. Nebylo, či bych dodala. Pak mne napadlo, že bych možná měla vysvětlit, proč tu jsem. "Čekám na Wolfganii," zamu lala jsem potichu. Mírně jsem se na oba usmála.

Nebylo to nerozvážné, ale rozhodně to ani nebylo moudré, takhle se prohánět po kraji. Islin to věděla moc dobře, ale jako by se tím netrápila. Alespoň se na pár chvilek mohla uvolnit a odprostit od všech povinností, které si pro ni její matka připravila. Ale to byla píseň budoucnosti, teď tu měla jenom širé lány a louky plné kvítí, které ji přímo nutily přidat do kroku. Uřícená si to hnala krajinou a nezvolnila tempo ani když se před ní objevila nějaká překážka jako třeba velký kámen. Nezastavila a elegantně ho přeskočila, jako by byla spíše zajícem než vlkem. Musela si při doskoku trochu přibrzdit, aby se nerozmázla o tvrdou zem, ale jinak i dopad byl poměrně elegantní. Islin vypadala u všeho elegantně, na to že jí bylo jenom půl roku. Určitě se musela narodit s elegancí v krvi jako její sourozenci. Islin byla dcerou Alfa páru, ale nebyla tou nejstarší. I když by si to možná ani nepřála. Alfa vlohy jí chyběly, protože byla moc měkká a moc tichounká, jako ta nejposlednější kappa. Agresivita jí také scházela, natož nějaké pouštění hrůzy na sílu. Uměla se občas naštvat, ale to bylo tak všechno, čeho byla schopna. Asertivita, to bylo její slovo. Opatrně přešla z uhnaného běhu do pomalého vyklusávání, zatímco přemýšlela o tom, co pro ni znamenala pozice ve vlastní smečce. Evidentně nechtěla být Alfou, toho si byla vědoma, jenže chtěla být něčím víc než kappou? Ublížilo by jí být jenom jednou z mnoha? A nebo prostě chtěla zapadnout mezi ostatní ve smečce a nad nikoho se nepovyšovat ani původem nebo schopnostmi.

Nickolas se trochu durdil, když jsem zapochybovala o jednorožci. Pravděpodobně mu na tom záleželo, nebo měl nějaký jiný důvod ke svému rozhořčení? Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. "Omlouvám se, pokud jsem se tě nějak dotkla," pronesla jsem potichu a omluvně sklopila zrak. "Jen nejsem zvyklá, že by si mne někdo vybral a označil za výjmečnou," dodala jsem a zahleděla se na vločky, které kolem mého břicha pořád létaly jako by byly na orbitu. Kývla jsem hlavou na to, že zůstaneme tady, protože jsem se opravdu nechtěla kodrcat nikam pryč. A hlavně jsem nechtěla být neslušná, to byl ten primární důvod. Jenže pak se Nickolas rozhovořil o tom, že jednorožce nikdy neviděl. "Huh," hrklo ve mně trochu. Proč tedy tolik vyváděl, že jsem o jednorožci zapochybovala, když ho nikdy neviděl? Je tak důvěřivý, že věří všemu co mu kdo řekne? Sama jsem byla naivkou, ale všechny svoje rozoumky jsem pobrala z přímé zkušenosti. Nedůvěřovala jsem nikomu, kdo se oháněl jenom slovy, ale nebyl schopen svoje tvrzení dokázat. Pro mne to pak bylo jen jeden vlk povídal a z toho jsem si nemohla nic převzít. "Je na severu, jak roztou ze země květiny, které jsou z ledu. V úpatí těch vysokých hor," pronesla jsem a mírně se na vlka usmála. Byla jsem celkem ráda, že jsem teď tady dole v teplejším kraji a ne nahoře v zimou sužovaných horách. "Pokud tam budeš chtít jít, stačí se držet té dlouhé řeky, která se táhne odsud na sever. Rozděluje se na jednom místě, tak když půjdeš po jejím levém břehu, dorazíš tam," pronesla jsem a mírně ho tak navigovala kam má jít.

"Chichi," zasmála jsem se potichounku a jemně. Kdybych mohla červenat se na srsti musel by hned vědět v jakých jsem rozpacích. Takhle mu mohlo napovědět jen chichotaní a mírně sklopený zrak, který jsem upírala pokradmu na něj a zpět na své tlapky."Jsem úplně obyčejná. Třeba se jednorožec jenom spletl. Možná chtěl obdarovat jiného a ja byla v cestě," oponovala jsem jeho názoru. Nebyla jsem ani víla ani nic jiného nadpozemskeho. Kompliment mi ovšem nikdy nikdo nelichotil, nebyla jsem na to tedy zvyklá. Moje starší sestra byla ta pěkná. Mohe mladší sestra byla ta chytrá. Já byla obyčejná a to jsem se rozhodla i říct. "Nejsem víla, " ubezpečila jsem ho.
"Nickoli mi spíš zní jako nějaká baktérie, vaše celéjmeno je hezčí... Třeba jako nějaký vznešený vlk, třeba sir Nickolas nebo možná Lord," pronesla jsem potichu a obezřetně, nevedoma si toho že ho urazim.
"Vaši Alfu neznám,ale i tak je to dobrý nápad se seznamit i s ní, jen nemysli ze bych se mela vuc ootloukat po less. Uz tak jsem dakeko od hranic," ozvala se moje výchova . "Ale mic děkuji že tu se nnou počkáte, " pronesla jsem s úsměvem a pohodila ocasem.

Postávala jsem dost rozpačitě v lese. Mohla bych se otočit a jít zpět k hranicím, ale asi by to nebylo nic, co by mi pomohlo. Můj pach byl všude kolem. Nepomohl by mi návrat, spíše by mi uškodilo, že bych nedokázala vysvětlit, proč jsem šla tam a zase zpátky. Než jsem se ovšem mohla rozhodnout nebo více rozebrat obě dvě varianty, objevil se kousek ode mne vlk. Mírně jsem sklonila hlavu, protože jsem se bála, že by na mne mohl začít vrčet a vyhánět mne a tak jsem chtěla působit jako nejmenší možná hrozba. Pousmála jsem se na něj, když začal mluvit a trochu uvolnila i svůj postoj. Vypadalo to, že tenhle vlk se rád poslouchá... nebo spíš, že neumí mlčet? Mě to nevadilo, mě neslyšel skoro nikdy nikdo, takže jsem možná byla i raději v pozici posluchače.
Jenže jako vždy i teď došlo na mě. Musela jsem ho nějak vyvést z omylu. "Nejsem víla," řekla jsem potichounku a můj hlas se ztrácel v okolním lese. "Jmenuji se Islin a jsem jenom obyčejná vlčice, tohle mi nejspíše daroval jednorožec," pronesla jsem a koukla na vločky, které kolem mne lítaly, jako bych byla slunce okolo kterého se musí otáčet. "Máte pěkné jméno, Nickolasi," vypadlo ze mě jako by lehounce a celkem i příjemně. Můj hlas byl pořád stejný, ale možná pro uši posluchače mohl být trochu silnější, než dříve. "Hledám tu svou přítelkyni, Wolfganii, ráda bych ji požádala o místo ve smečce a o radu, pokud tedy bude mít čas, nerada bych ji rušila," pronesla jsem svou žádost.

//tanebrae

Vkročila jsem pomalu do lesa, který nebyl mým domovem, ale možná by jim mohl být. V budoucnu. Možná. Jen, co jsem do lesa vykročila, začaly kolem mne kroužit vločky, ale bylo to zvláštní. Usmála jsem se na ně a trochu se pozapomněla,, takže jsem možná došla dále než by bylo vhodné. Jenomže já byla tak unesena vločkami, že jsem za to nemohla. Navíc jsem si i všimla, že kam jsem šlápla, tam se objevila tráva. "Och..." povzdechla jsem si a udělala pár zmatených kroků, když jsem si toho všimla. Byla to učiněna nádhra. Musel to být ten jednorožec. Nebo snad ne? Určitě ano, jenže to by mi něco řekl ne? Umí vůbec mluvit.
Pak mi došlo kde jsem a proč tu jsem. "Jejda," pronesla jsem potichu a pak se rozhodla, že bych měla dát vědět, že tu jsem. "auuuu..." tiché volání se rozneslo lesem a těžko říct kdo ho slyšel. Jestli vůbec někdo. Doufala jsem ve Wolfganii, ale hvozd byl velký a určitě tu bydlela spousta vlků.

//Safírové jezírko, přes ledovou pláň

Byla jsem celkem ráda, že se mi podařilo dostat se zpět k řece. Ne že by byl problém v tom, tam dojít, ale trochu jsem se na pláni zamotala do vlastních myšlenek a netušila jsem, jestli jdu správným směrem. Byla jsem teď ovšem rozhodnutá, že se vrátím k Wolfganii a zeptám se jí na pár věcí. Ne, že by mi život tuláka vadil, ale popravdě jsem se už potulovat nechtěla. Chtěla jsem nějaké hezké místečko, kde bych si mohla v klidu žít. Když už jsem našla sestru, nemusím se o ni bát, je v dobrých tlapkách. Navíc já s ní zůstat nemůžu, ona je tulačka, to pro men není. Mírně jsem se usmála a rozhodla se, že až sestru potkám, tak jí svoje rozhodnutí sdělím. Vůbec jsem třeba nebrala v úvahu to, že by mě Wolfganie mohla odmítnout, protože na zimu... přijmout někoho na zimu, je prostě až moc nebezpečné pro jakoukoli smečku. Procházela jsem ovšem dál, bezstarostně podél řeky k jihu. Na jednom z břehů rostly rampouchy a viděla jsem i spoustu ryb v řece. Rozhodla jsem se, že bych neměla k Wolfganii přijít z prázdnou, to by se rozhodně neslušelo. Popadla jsem proto dva rampouchy a strčila si je do tlamy, abych si nenamočila hlavu v chladné vodě. Mírně mi u toho zamrzal mozek, ale to mi nevadilo. Jsem jako nějaký sněžný upír... Upír rampouch... Nesměla jsem se vlastnímu vtípku smát, protože mi bylo jasné, že by mi rampouchy spadly do vody. Zabořila jsem je do prvního rybího tělíčka, které jsem našla. Rybu jsem nabodnutou na rampouchu vytáhla ven. Na těle měla dvě bodnutí, jako by ji opravdu vycucnul upír, až na to že v ní nebyla žádná krev.
Vyplivla jsem rampouchy z tlamy. "Moc ti děkuji rybko, za tvou oběť. Tvoje tělo se stane součástí jiného života, kterému pomůžeš přežít," pronesla jsem obřadně a pak uchopila rybku do zubů a rozešla se s ní směrem k lesu, kde pobývala Wolfganie. Doufala jsem, že vánoční rybka jí jako dáreček udělá radost. Ani mě nenapadlo, že by třeba nemusela mít rybinu ráda. Já popravdě neměla ráda zabíjení a lovy, ale měla jsem ráda možnost dělat někomu radost a potrava byla to jedno z mála, co vlkům radost dělalo vždycky. V tichosti jsem našlapovala sněhem směrem, který byl snad jihem a doufala jsem, že se mi za můj dárek dostane pohledu na spokojenou vlčici. Už jenom ten pocit toho, že někomu dělám radost mi taky dělal radost a to velkou. Taková já už jsem prostě byla. Nezkažená světem ani vlky v něm.

//Sarumen přes Tanebrae

//Kierb přes ledové jezero

Pomalu jsem se dokodrcala k jezírku. Bylo tu nádherně. Přímo to vyzívalo k nějakému tomu zimnímu radování se. Bála jsem se, že bych se tu mohla zapomenout, v té nekonečné bílé pláni, ale ve finále se mi tu i líbilo. Nebylo to sice takové, jaké to mohlo být na jihu, ale aspoň jsem se snažila si to tu užít, když už jsem tu byla. Zima byla poměrně klidná, nefoukal vítr a můj kožich si tak udržoval přijatelnou teplotu pro pobyt. I já ovšem věděla, že budu muset brzo zase sestoupit na jih, pokud nechci onemocnět. Jezero ovšem bylo až moc hezké na to, abych ho hned opouštěla. Rozhodla jsme se, že se po něm trochu sklouznu, než vyrazím zase na jih.
Pomalým krokem jsme se vydala směrem na zamrzlou plochu. Mohla bych si užít trochu toho klouzání, než se zase odeberu na jih… A kam bych mohla jít… Stálo by mi za to, navštívit třeba Wolfganii? Mohla bych. Třeba tam najdu i sestru. Byla bych tak moc ráda viděla svou sestřičku, ale také bych ráda navštívila přítelkyni. Wolfganie mne možná za přítelkyni nebrala, ale já ji ano. Vysvětlila mi mnohé a za to jsem jí byla vděčná. Nehodlala jsem jí zůstat nic dlužná, takže mne napadlo, že bych jí mohla cestou posbírat něco zajímavého. Třeba ty ledové květy. Ne, ty ne. Rozmrzly by cestou na jih. Musím najít něco mnohem lepšího, než dárek, který zmizí, než ho donesu. Klouzala jsem se dál po ledové ploše a pak jsem si uvědomila, že se vlastně můžu opravdu klouzat. Rozhodla jsem se tedy odrazit jednou tlapkou a druhou a už jsem jela.
Klouzání po jezerech jsem už jednou zažila, ale netušila jsem, že to půjde i tady. Většinou jsem byla moc opatrná, bála jsem se, že se led pode mnou propadne a já skončím jako kostka ledu. Jenže teď, jako bych měla novou sílu a energii v žilách. Rozhodla jsem se, že budu prostě jenom užívat letošní zimy a pohody, která mi byla nadělena. Rozhodla jsem se proto a tak jsem se toho držela. Klouzala jsem se a u toho se smála do všech světových stran, jaká to byla zábava. Jenže pak jsem zakopla a spadla na zadek. Potlučené pozadí mne dovezlo až do sněhu, kam jsem se zabořila až po krk. Vytáhla jsem svou hlavu ze sněhu a smála se. Zvedla jsem se na všechny čtyři, oklepala a se smíchem vyrazila k zamrzl řece, která si nezpívala žádnou píseň, ale která mne mohla dovést dolů na jih k Wolfganii. Věděla jsem, že cesta to nebude skrze sníh jendoduchá, ale neopouštěla mě víra, že to dolů na jih zvládnu.

//Kierb přes ledové jezero

//Křišťálová louka

Pokud jsem se chtěla dostat pryč, musela jsem se dostat přes řeku. Jenže to nebylo nic jednoduchého. Sice byla řeka zamrzlá, ale já moc nedůvěřovala jejímu vodnímu toku. Bála jsem se. Opravdu jsem se bála, že když se k řece přiblížím a šlápnu na led, tak ten se podemnou propadne. Nechtěla jsem skončit v ledově temnotě. Jenže pokud jsem chtěla na druhou stranu, nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem se na druhou stranu prostě nějak dostat. "To zvládneš Islin?" pobízela jsem sama sebe, ale nejistota v mém hlasu byla přímo hmatatelná. Udělala jsem první odvážný krok. Tlapku jsem opatrně rozprostřela na ledové ploše, která ani nezapraskala pod mou vahou. To bylo dobré znamení. Kdyby led začal praskat, rozhodně bych se přes ledovou plochu nepouštěla. Jenže na druhé straně mohlo být něco zajímavého a když už jsem tu byla? Proč to neprozkoumat? Necítila jsem tu žádné pachy, takže pokud by se podemnou propadl led a uzavřel se mi pak nad hlavou, asi bych se nikdy už ven nedostala.
Celkem opatrně a velice, velice, velice pomalu jsem se snažila přesunout na druhý břeh. Šlo to vyloženě bolestivě, protože čím pomaleji jsem šla, tím více se mi do tlapek zařezával led, který byl podemnou. Jenže zrychlit jsem se bála. Co naplat, na druhou stranu jsem se musela dostat. Jak jsem si tak vykračovala, začala se mi mírně motat hlava. A pak mi podjela tlapka a plác, byla jsem na zemi. "Jau," vyjekla jsem a nedopatřením si tak přilepila jazyk k ledové ploše. Ach jo... sakryš práce... Začala jsem se pomalu zvedat a u toho jsem dýchala horký vzduch na jazyk, aby se mi ho podařilo odlepit, od zamrzlé plochy. Foukala jsem horkým dechem a led opravdu povolova. Musela jsem se opravdu soustředit, ale pomalounku polehounku se mi dařilo jazyk vysvobodit. Jen, co se mi to podařilo jsem se zvedla a na druhý břeh doběhla. Všechna opatrhnost byla ta tam. Snažila jsem se nezpanikařit, ale opatrnost vedla jenom k mému dalšímu ohrožení a popravdě jsem nechtěla riskovat, že další pád už led nepřežije. Sice jsem neslyšela žádné praskání, ale na tom mi nijak moc nezáleželo. Ohlédla jsem se za sebe až když jsem stanula na pevné zemi, ale řeka držela. Nebo spíše lépe řečeno led na řece držel. Evidentně tu byla taková zima, že led byl dost silný, aby unesl mne a přestál i pád, takže jsem se vůbec nemusela bát na jakoukoli ledovou plochu vstoupit. V dálce se něco zalesklo a já se tam rozhodla jít.

//Safírové jezírko přes ledovou pláň

Pozorovat jednorožce nešlo navěky. Začínala by mít opravdová zima a já se rozhodla, že se musím vzchopit. Zvedla jsem se na všechny čtyři a pomalu začala odcházet. Majestátní zvíře jsem nechtěla vyplašit, takže jsem si dávala velký pozor na to, kam šlapu. Bála jsem se, že bych mohla jeho velkolepost vyplašit a to by se mi stalo osudným. Rozhodla jsem se proto běžet pomalinku a polehounku, potichu, jak bylo mým dobrým zvykem, směrem k řece, která by snad mohla moje kroky schovat do své vlastní zurčivé hudby. Jenomže jsem se přepočítala. Řeka byla tady na severu zamrzlá a já se potřebovala dostat na druhou stranu.

//řeka Kierb

//Tanebrae přes Kierb

Byla jsem naprosto vyčerpaná. Šla jsem pomalu, ale směrem k cíly. Slzy mi na tvářích zamrzly a jak jsem předpokládala, vytvořily se z nich tvrdé hroudy ledu. Byla jsem za to celkem ráda. Štípaly mne a tahaly za srst, ale aspoň už jsem neměla mokré oči. Vevnitř jsem ovšem byla pořád smutná. Byla jsem tak moc smutná, že se mi tomu ani nechtělo věřit. Mohla za to Karoe svými urážkami nebo za to mohl fakt, že jsem vůbec netušila, kam v tomhle kraji patřím. Neměla jsem žádnou smečku, jak tomu tady říkali, ale neměla jsem ani žádnou skupinu, ke které bych patřila. Měla jsem sestřičku, jenomže ta měla už svou vlastní rodinu, do které jsem já úplně nezapadala. Kdybych se možná trochu snažila, přijala by mne lépe i její partnerka a moje neteř, ale popravdě jsem jim nechtěla jejich rodinu narušovat, tím že bych se do ní vetřela. Nevěděla jsem, kam bych se měla vydat. Normálně jsem byla strašně rozhodná, ale teď jsem netušila, co dál.
Dopadla jsem na ledovou zem. Bylo mi jedno, že je studená a že bych se na ní neměla povalovat. Už jsem nemohla jít ani o kousek dál. Kousek ode mne byl podivný útvar. Jak jsem tak ležela na zemi měla jsem ho těsně vedle očí a mohla si tak prohlížet jeho dokonalé zakrouceniny. Vypadalo to jako nějaká zamrzlá květina. Nedokázala jsem si představit sílu, která by mohla vybudovat něco takového. Příroda byla prostě nejmocnější. Bylo to pokojené a nádherné, ale moje malinkatá dušička netušila, co by měla dělat dál. Nechtěla jsem umřít, ale nechtěla jsem se ani zvedat. Když tu budu ležet zmrzmu.
Kousek ode mne se slunce probouzelo do nového dne a mne to ani netěšilo. Až po chvilce jsem zvedla hlavu ze země, protože mne vyrušilo podivné křupání sněhu a ledových květů. Uviděla jsem zvíře, jaké jsem nikdy neviděla. Jednorožec se pásl na květech, které zamrzaly. Bylo to zajímavé zvíře. Přímo z něj čišela majestátnost a odhodlání. Jako bych se nemohla nabažit toho pohledu, snažila jsem se nehýbat. Nechtěla jsem tohle nádherné zvíře vyplašit. Někdo by mohl říct, že mám vidiny, ale já si byla jistá tím že tam jednorožec opravdu je. Sledovala jsem ho se zatajeným dechem, jak pomalu oždibuje květy z ledu. Kdybych ho neviděla, asi bych jeho existenci taky popírala, jako všichni ostatní. Jenže teď tu byl. Přímo před mýma očima se pásl a vypadal nádherně. V té záplavě ledových výstupků byl jako to nejklidnější stvoření. Doufala jsem, že ho nikdo a nic nevyruší a já ho tam budu moci sledovat do konce svých dní. Jenže to nešlo. Nemohla jsem ho sledovat déle. Začala jsem se mírně otřásat.

//Prstové hory přes tmavé smrčiny

Kráčela jsem směrem k severu. Bylo to až nechutné, jak se do mne ta malá vlčice opřela. Jako bych pro ni byla naprosto ničím, jako bych byla nicka, která si nezaslouží žít nebo mluvit. Myslela si, že jí lžu. "Jenže já nelhala. Byla jsem přece pravdomluvná, jako vždycky," povzdechla jsem si a kráčela dál směrem k severu. "Někdo jí musel hodně ublížit, jinak by rozhodně taková nebyla," začala jsem Karoe hned omlouvat, protože jsem si říkala, že takhle by se určitě ta mladá dáma nechovala, kdyby ji v životě nepotkalo něco naprosto příšerného. I tak mi to, ale neulevovalo. Smutek z jejích tvrdých slov se mne držel a nepouštěl mě.

//Křišťálová louka přes Kierb