Gallirea - Příspěvky uživatele

//Jedlový pás

Vkročila jsem na rozechvělých tlapkách po kamenném podloží, které vyšlapalo několik stovek, ne-li tisíců tlapek předemnou. Bylo to podivné místo, jehož vzhled se mi pranic nelíbil. Nebylo to místo, kde by si jeden hezky užíval. Všechny ty podivné city, které jsem cítila k Rolandovi najednou přehlušilo něco silnějšího. Byl to strach? Hněv? Netušila jsem. Nedokázala jsem ty pocity pořádně rozlišit. Všude tu plápolal podivný oheň. Nepraskal a vypadalo to, že nemá ani nijak předem dané podlouží, ze kteérho by vycházel. Zastavila jsem se u jednoho s těch zelených plamenů, který jako obří jazyk olizoval okolní prostory a kámen za sebou. Vypadal zvláštně. Podivně. Magicky. Nelíbilo se mi to tady. Kéž bych sem nikdy nevkročila, ale co když... Co když tu někdo žil, kdysi dávno... hlavou se mi honilo hejno myšlenek, jako lelci, kteří čekají až budou moci rozklovat mou duši a unést ji z těla pryč. Byla jsem tu sama se svou myšlenkou a svým stínem. Roland zůstal venku, ale popravdě jsem přes strach na Rolanda zapomněla.
Odtrhla jsem pohled od ohně a rozhodla se kráčet dál. Pár kroků ještě. Rozechvělé tlapky mne dál už odmítali nést, takže jsem se nedostala dál než do "vstupní haly". Nehodlala jsem jít ani dál. Moje nohy i kdyby mohly, bych nepřemlouvala k dalšímu pochodu. Měla jsem pořád nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Jako bych za každým stínem, každým kusem kamene, viděla pár zelených očí. Je to jenom iluze... Jenom si představuju něco, co není... Jsou to jen odlesky toho zeleného ohně. Mírně jsem se nakrčila. Srst na zátylku se mi zježila vteřinu před tím, než mě ovanul podivný chladný vítr, který ovšem pálil. Bylo to divné. Divnější než divné. Studený vítr v čenichu, ale úděsné teplo na kožichu. Přímo předemnou se objevil černý kouř. "Agh, agh," zakuckala jsem se tím kouřem a přísahala bych, že jsem v odpovědi na kašel slyšela smích.
V temnotě kouře jsem neviděla nic. Občas jím problesklo to zelené světlo, jako pár očí, co se mi dívá až do duše. Bylo to zvláštnější než zvláštní. Mírně jsem se nakrčila. Nelíbilo se mi to. Ani náhodou se mi to nelíbilo. Jenže už nebylo úplně cesty zpátky. Polkla jsem. Hrdlo mi vyschlo, že bych se nezmohla ani na jediný výkřik. Kdyby mě teď rozcupoval medvěd nebo něco podobného, neslyšel by nikdo můj hlas nebo poslední vzdech. Stála jsem jak přikovaná. Něco na tom stínu, jenž mě tady všude sledoval, nebylo příjemného, něco na tom dýmu, který byl teď přímo před mým čenichem, bylo ovšem ještě horšího. Nechtěla jsem nic říkat. A tak jsem mlčela. Cítila jsem podivný žár, ale zároveň, jako by moje hlava a můj čenich byly v naprostém chladu. Srdce se mi zastavilo. Nebo jsem aspoň měla ten pocit. Minimálně poskočilo a vynechalo jeden úder. Tak jsem se bála. Jenom to. Nic jiného neexistovalo, jenom nepopsatelný strach, který se mi otvíral přímo před očima. Kouř byl jako prázdnota, která vás vtahuje do sebe aniž byste se pohnuli. Jako když stojíte na kraji útesu a něco vás k sobě volá, stahuje, naklonit se a pak už jen letět vzduchem k náruči země. Jenže ne... Tohle nebyla příjemná náruč. Tohle bylo peklo. Nemohla jsem odtrhnout pohled. Nohy se mi podlomily.
//Doplnění
Na půl jsem ležela, napůl stála. Byla jsem taková hromádka. Netušila jsem, co mám dělat. Oči se mi protáčely do vnitřku hlavy. Byla jsem částečně v bezvědomí, ale jako bych i vnímala všechno kolem ostřeji. Ten strach, ten smrad a ty zelené oči, které mne pronásledovaly. "Hmm...hmm..." slyšela jsem broukání. Podivný rytmus vycházel z toho kouře. "Prosím?" zašeptala jsem. Nedokázala jsem mluvit hlasitěji, ani kdybych chtěla. Co se to děje? Kde to jsem? Je tohle konec? "Konec..." Slyšela jsem to vyjít z toho dýmu, nebo to byla další iluze. Další klamná představa. Další hra mé mysli. Jako ten stín, jako ten pocit, že mě sleduje. Nechci tu zemřít... Nechci... Chci pomct Rolandovi... Chci pomoct... Nechci oheň... nechci bolest... nechci bouři Zelený oheň kolem poskakoval a já upadala hlouběji do tmy. "Hmm...hmm... Bouři..." Ten hlas byl jako slizký potah, který se mi přetáhnul přes tělo. "Co chceš?" ozvalo se najednou, ale nebyla jsem si jistá, jestli to není představa. "Chci..." přes knedlík v krku jsem nemohla promluvit. Zamrkala jsem, ale dým a tma mě obklopovaly těsněji. Chci být jako trilka, abych mohla odletět hodně, hodně daleko... Chci být jako vítr, co se prohání po pláni... Nemohla jsem tušit kdo to mluvil. Nemohla jsem ani vědět, že mi čte myšlenky. O magiích a pánech tohoto světa jsem nevěděla zhola nic. Ale někdo poslouchal. A ten někdo si se mnou chtěl pohrát. Chtěla bych odletět, hodně, hodně daleko... Mírně jsem se otřásla a na jazyku jsem cítila rezavou chuť krve. Musela jsem se kousnout. Moje krev dokápla na křišťál, který jsem nevědomky drtila pod tlapkou. Ani jsem netušila, kde se tam vzal. Asi jsem ho přinesla sebou.
//Konec doplnění
Ztratila jsem vědomí, ještě před nárazem na zem, ale všimla jsem si vlčice, která se zhmotnila v dýmu.

Vzpomínky. Moje mysl jich byla plná. Nedokázala jsem určit, kterou ze vzpomínek si zrovna vybavuji. Všechny se podivně mezi sebou míchaly. Netušila jsem, proč je vidím nebo co mají předznamenávat. Nevěděla jsem, ani proč je vidím. Uvědomila jsem si, že jsem někde byla a že jsem omdlela, ale když omdlíte, tak si to přeci neuvědomujete. Slyšela jsem ve svých vzpomínkách podivnou melodii. Někdo si ji broukal. Jako by listoval mým životem a hodnotil. Někdy se podivně zasmál, jindy jenom odseknul. Někdo. Ale kdo? Netušila jsem.
Bylo to příšerné a zvláštní. Chtělo se mi to zastavit, ale nešlo to. Nemohla jsem ani křičet, a nemohla jsem se přestat dívat. Musela jsem vidět každou vzpomínku. Ať už byla bolestná nebo ne. Viděla jsem smrt. Hodně smrti. Utrpení. Málo toho, co jsem viděla, bylo příjemné, jako by čtenář v mojí hlavě záměrně přeskočil to dobré. Chtělo se mi plakat, ale nešlo to.
Někdo se záměrně vyžíval v mojí bolesti, jako by ho to nějak těšilo. Dodávalo mu to pocit síly a nadvlády. A já se nebránila. Neuměla jsem to. Tak ráda bych se bránila a tak ráda bych pomíhala, ale nešlo to. Nemohla jsem. Nechala jsem se vláčet tokem vlastních vzpomínek neznámým vypravěčem, který určoval nejen posloupnost, ale i délku prožívaného okamžiku. A pak... Tma... a v ní... zelené oči...

Probrala jsem se na chladné zemi. Chvěla jsem se strachem a smutkem. Plakala jsem. Teď už to šlo. Jako malé vlče, které hledá vlastní matku jsem se rozhlédla kolem. Ten dým byl pryč a jenom podivný zelený plamen mi dělal společnost. Začala jsem se zvedat. Pomalu. Nejprve do sedu na boční straně hýždě a pak jsem se teprve na roztřesených tlapkách zvedla na všechny čtyři. Bylo potřeba se odsud dostat. Moje tělo se chopilo iniciativy a rozhodlo se mě odsud vyprovodit, i když mysl byla pořád zmatená. Netušila jsem, co se to stalo. Nevěděla jsem, že moje tělo prošlo zásadní proměnou. Magická bytost obývající tuto skrýš do mne pronikla pomocí vlastní nadpozemské magie a tím ve mně probudila něco, co dávno tlelo v zapomění. Moje vlastní nadpozemské schopnosti. Nemohla jsem to ovšme tušit... Zatím.
Batolila jsem se ven, zatím co na tvářích jsem měla slepenou srst od slz. Něco se tu odehrálo a já nevěděla co, ale věděla jsem, že do tohohle místa už nikdy nevkročím. Mělo mi to být jasné, když nikde nekvetly květiny i když bylo jaro v rozpuku a zároveň nikde nezpívali ptáci nebo nepobíhala mláďata. Tohle místo bylo prokleté. A ať už za tím prokletím stálo cokoli nebo kdokoli, já s tím nechtěla mít nic společného. Když jsem procházela vchodem, zaslechla jsem podivnou broukavou melodii, kterou jsem slyšela ve svých vzpomínkách. A pak smích. Přidala jsem do kroku.

//Jedlový pás

//VVJ přes SG

Vyrazila jsem směrem k lesíku. Mlátilo to se mnou v emocích a moje hlava nebyla sto se soustředit na správný směr. Najednou tu byl podivný pocit. Kromě toho, že jsem cítila lásku nebo něco na ten způsob, která směřovala k Rolandovi, pocítila jsem i strach. Nedefinovatelný pocit, že mě někdo sleduje a to mě donutilo se trochu stáhnout směrem, ke svému příteli a ochránci. Momentálně to bylo takové zvláštní. Hledala jsem u Rolanda bezpečí, ale zároveň mi bylo jasné, že je pořád moc slabí z toho, jak musel překonat ten podivný sliz z termita. Náhle se přednámi objevila podivná jeskyně, která nebyla ni jeskyní ani ničím jiným. Byla to ovšem věc z kamene. "Co to asi je?" zeptala jsem se potichounku a ulekaným hláskem. Viděla jsem zelenné plameny, které byly vidět naprosto všude. "Kdo tam asi bydlí?" zeptal jsem se neurčitě, ale moje kroky to táhlo směrem k tomu místu. Jako by mě plamen lákal jako můru.

//Zřícenina

Čekala jsem, co z Rolanda vypadne. Popravdě jsem netušila, co mi chce říct. Mohl to cítit stejně jako já? Ale co to vlastně bylo, ten pocit ve mně. Chtěla jsem mu být na blízku a představa, že se ode mne vzdálí mne ničila, ale zároveň jsem nechtěla nahrazovat jeho milovanou svou přítomností. Sice jsme měly podobná jména, ale já nebyla ona... Pak promluvil a já se roztekla. Doslova a do písmene. Kdybych nebyla ve vodě, asi by se mi roztřásly nohy, takhle jsem se jen nazvedla na vodní hladině a mírně začala plavat. "Já... hm... děkuju," pronesla jsem tichounkým a rozpačitým hláskem. Nebála jsem se, ale rozhdoně jsem nebyla ani nadšená z toho, že řekl jenom, že mi to sluší. Navíc, když pak vyslovil "radši pojďme plavat", cítila jsem mírné bodnutí, protože to slovo radši. Jako by nechtěl mluvit o tom, že jsem krásná... Nebyla jsem malicherná, abych potřebovala potvrzení svého vzhledu, ale občas bylo milé to slyšet.
Rozhodla jsem se pomalu plavat kolem břehu jezera. Občas jsem si mohla odpočinout na mělčím místě, občas jsem se vydala trochu více na hloubku. Uviděla jsem v dálce nějakého vlka, jak běží pryč. "Co je támhle?" zeptala jsem se. Mohla tam být smečka a já bych ji ráda prozkoumala. Doplavala jsem tedy ke břehu a vyrazila.

//Jedlový pás přes SG

//Mahte jih

Kráčela jsem k jezeru, které bylo velké a nádherné. Odráželo se na něm slunce. Přímo to tu vyzívalo ke koupeli. Potřebovala jsem se schladit, abych se vyrovnala s těmi pocity. Netušila jsem, že jeden může něco takového cítit a já to cítit nechtěla. Roland patřil jiné a do těchto vod jsem nechtěla vkročit. "Nechceš si zaplavat?" zeptala jsem se Rolanda a vkročila do vody. Byla chladná, ale přesto příjemná. Můj tmavý kožich se mírně připékal na tom slunečním žáru. Naštěstí jsem to ovšem nemusela řešit, když voda byla takhle na dosah tlapek. Pomalu jsem se začala procházet vodou, která mi sahala jenom ke kotníkům, ale s každým krokem jsem se nořila hlouběji, až jsem měla vodu k břichu. Možná, že kdybych se položila na vodu, mohla bych odplout zpátky k Prabábě... Možná že bych se mohla rozplynout v téhle vodní mase... Měla bych si dávat pozor na Vodušky, aby mě nezatáhly do hloubky... Přivřela jsem oči.
V ten moment mě Roland vyrušil. Vytrhl mne z myšlenek. "Ano?" zeptala jsem se a otočila se k němu hlavou. Netušila jsem, co může potřebovat, ale znělo to tak, že má na jazyku nějakou žádost.

//Středozemka přes medvědí jezírka

Kráčela jsem ve předu a udávala směr, což se mi moc nelíbilo, takže jsem každou chvilku zpomalovala a zpomalovala. Nakonec jsem jenom šli, protože Roland se držel kousek za mnou. Těsně vedle mě, ale přeci jenom kousek pozadu. Jako by o půl úderu srdce za mnou. Bylo to zvláštní. Myslet na srdce, které bije pomalu, protože v mojí hrudi sebou srdce vybrovalo, jako malinkatý ptáček, kolibřík, co chce prchnout ze svého hrduníkového masitého vězení. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se sklidnila. Nešlo to. I když jsem dýchala hluboce a zvolnila krok, pořád jsem si připadala, jako bych uháněla někam pryč. Tohle jsem ještě nikdy necítila. Nevěděla jsem, že je to láska a ani jsem netušila, že za to může Roland. Nebo, spíš jsem si to nepřipouštěla, že by za to mohl on a jeho přítomnost. "Já... myslím že to bylo k něčemu dobré, ano," zašeptala jsem a zakývala hlavou.
Roland evidentně nepovažoval za nutné zůstávat na jihu a já doufala, že pořádná procházka mě donutí se trochu lépe soustředit. Momentálně jsem totiž dokázala myslet jenom na to, jak Roland voní a jak nádherně vyslovuje každé slovo. Dokonce když jsem se zhluboka nadechla, tak jsem se obávala že omdlím, protože jeho vůně byla tak moc příjemná. "Snad... Snad..." zašeptala jsem jenom, protože jsem netušila, co říct jiného. Nedostávalo se mi slov a rozum se mi zatemnil.

//VVJ přes mahtae sever

//Liliový palouk

Kráčela jsem kousek vedle Rolanda. Byla jsem z toho všeho nějaká nesvá. Nevadilo mi, že mne následuje, ale spíše jsem chtěla jít co nejblíže při něm, což u mne bylo zvláštní. Kontakt s cizím tělem mi nevadil, ale věděla jsem přeci, že má Roland ve svém srdci jinou, tak proč mě to najednou mrzí, že to vůbec vím. Netušila jsem, kde nastal problém, ale očividně to problém byl, protože jsem proti Isobel najednou pocítila ostrý pocit nevraživosti. Neznala jsem lásku, alespoň ne do téhle doby, ale když už jsem ji pocítila, bylo těžké se toho pocitu zbavit a nenechat se jím ovládat. Když se mne dotknul a řekl, že je rád, mírně jsem se zachvěla. Jenže jsem nechtěla být ukvapená. Prabába mi vštípila dobře i nějaké to vychování dámy.
"Ona byla zvláštní... Ale věděla toho spoustu. Naučila mne všechno o všem a o všech," pronesla jsem potichounku. "Já... hmm... oblíbeným místem bude asi to kde byli ty termiti... protože... tam jsme na sebe narazili," zašeptala jsem a pomalu zamířila přesně opačným směrem. Chtěla jsem prozkoumávat a sever vypadal slibně.

//Mahtae

"Nevyznám se přímo v rostlinách, to uměla Prabába... Ona... Věděla toho spoustu o spoustě věcech, ale nestihla mě všechno naučit, než..." mírně se mi zadrhnul hlas, protože jsem nechtěla mluvit o požáru. Nechtěla jsem vzpomínat na to, jak brutálně mě od mojí milované staré společnice život odtrhnul. Popravdě jsem k ní vzhlížela více, než by bylo zdrávo a její ztratát mne bolela, nejen kvůli zkušenostem a vědomostem, které mi nestihla předat. Najednou pronesl poslední větu. Trhla jsem sebou s květy zapletenými do kožichu. "Nechci mít od tebe pokoj, jak tě to napadlo?" řekla jsem rozpustile a dokonce i hlasitěji než normálně. Představa, že budu zase sama byla najednou... nepříjemná. Jako kdyby mi měl kousek upadnout, když se Roland vzdálí. Bylo to zvláštní. Náhlé, ale přitom roztomilé.
Přišel ke mně a strčil mi květinku za ucho. Líbilo se mi to. Lilie se mi hezky vyjímala na kožichu. "Mož... Možná, bychom se přeci jenom mohli trochu projít," zakoktala jsem se potichounku. Nebylo to tak, že bych chtěla od Rolanda odejít, ale něco mě popohánělo. Energie, kterou jsem neuměla ovládnout. Pocítila jsem v nitru něco, co jsem nikdy před tím necítila a netušila jsem co s tím. Všechny neduhy se mají rozchodit. A tak jsem šla.

//Středozemka přes ohnivé jezero

//Sarumenský hvozd

Vkročila jsem na palouk. Bylo to tu nádherné. Květiny byly úplně všude. Nasála jsem do čenichu vůni, která byla tak jarní, že mi z toho srdce zaplesalo. "Vyznám se v bobulích a ovoci, to ano," zašeptala jsem do vánku, který se proháněl kolem. Zastavila jsem se a užívala si tu nádheru kolem. "Mohli bychom chvilku zůstat tady," zatrilkovala jsem do větru, který se tu proháněl. Nenarušoval scenérii, jen občas ohnul pár květů skromně k zemi, jako by se ukláněly. Rozhodla jsem se, že bychom tu měli počkat, než vyrazíme na nějaké další putování. Roland nemohl spěchat a já ho nechtěla utahat.
Pak jsem se sehnula a ukousla jeden z květů. Neobratně jsem si ho začala dávat do kožichu. Měla jsem květiny ráda. Milovala jsem je. Jaro bylo tou nejlepší dobou, kdy všechno probouzel nový život. Jeden ho skoro až cítil proudit všude kolem. Jenže se tu neprobouzelo jenom jaro. Ucítila jsem mírně štípnutí mezi ušima, ale nepřikládala jsem tomu velkou pozornost. Pravděpodobně mne jenom kousnul komár nebo něco podobného.

//úkryt

Mírně jsem se otřásla při zmíňce o tom hmyzu, který mi tak znepříjemnil hezký výlet. Mohla bych se ale na dosmrti držet lesa a stejně bych se s někým nepříjemným setkala. Nenechala jsem si tím tedy kazit náladu, jen jsem se ujistila, že nejdu směrem, kde ten hmyz bydlel a bylo to. Na světlo jsem přivykla snadno a pak už jsem pochodovala pomalým krokem ven z lesa. "Mohla bych najít nějaké bobule... Já... Abych pravdu řekla, tak lov nemám úplně v lásce," pronesla jsem trochu zaraženě. Bylo mi jasné, že to zní hloupě. Vlk, co nerad žere maso, ten musí být divný. Jenže mě nešlo ani tak o chuť, ale spíš o ten život, co musel skončit, abych já mohla dál žít. Brala jsem to jako koloběh přírody a nebrala si víc, než bylo třeba. Taky jsem si jen tak nechodila zalovit, ale opravdu jsem lovila, jen když to bylo nevyhnutelné. Kráčela jsem směrem pryč. Jaro bylo v plném proudu. Nádhera. Cestou bych si mohla dát květinky do kožichu.

//Liliový palouk

Byla jsem ráda, že se konečně Roland cítil dobře. Že se už necítil špatně bylo dobré slyšet. Usmála jsem se svým trochu tajuplným úsměvem, který jasně naznačoval, že jsem více než ráda, že je mu dobře. Byla jsem moc ostýchavá, abych řekla něco víc, než pouh "To je dobře." Roland byl konečně při síle a vypadalo to, že venku je více než pěkné počasí a tak můžeme vyrazit na nějakou procházku. "Kousek odsud byly velké hory z pískovce, ráda bych se do nich podívala, pokud chcete jít se mnou," pronesla jsem s úsměvem. Mírně jsem se nahrbila a začala se zvedat. Protáhnout nožky bylo něco, co jsem potřebovala. "A třeba něco seženeme cestou k jídlu, něco co by nám zaplnilo břicha, jestli je už lépe," prohodila jsem rozupstile, jako bych byla vlče, připravené na nové objevy.
Vykročila jsem směrem k východu, který byl jedno velké zalité sluníčko. Musela jsem přivřít oči, abych neoslepla z té záře. Ohlédla jsem se na Rolanda. "Jdete taky?" zeptala jsem se a vykročila do světla a do lesa. Bylo tak hezky, že se mi z toho na tváři vykouzlil ještě větší úsměv.

//Sarumenský hvozd

Ležela jsem ve své samotě. Ticho v jeskyni bylo skoro až moc tiché. Naštěstí ho prořízl občas pohyb Rolanda, který za někým ve svém snu běžel. Nebo za něčím či před něčím. Těžko říct, kam ho snové tlapky nesly, ale bylo vidět, že to rozhodně je velký a rychlý běh. Nakonec se ovšem tlapky zastavily a jeho oddechování se trochu roztrhalo. Probouzel se. Poznala jsem to z toho malého zavybrování těla. Svaly se připravovaly na nový den. Jenže mozek se ještě nenastartoval. Sledovala jsem Rolanda s úsměvem na tváři. Vypadalo to, že je mu lépe. Nebo to jsem aspoň odhadla z jeho promluvy. Mluvil už dobře a i jeho slova dávala smysl. Nebylo to horečnaté mumlání. "Dobré ráno," odvětila jsem mu šeptem, který se roznášel po úkrytu. "Ano vyspala jsem se celkem dobře... Je ti lépe?" zeptala jsem se a pomalu se začala stavět na všechny čtyři. "Nechceš něco donést nebo pomoct s," dodala jsem a vyznělo to spíše jako oznámení, než otázka. Nejspíše proto, že konec věty jsem zašeptala moc potichu.

Usnula jsem. Probudilo mě trhnutí, protože jsem si uvědomila, že jsem nechtěla usnout. Neměla jsem usnout, měla jsem dohlížet na Rolanda, který mou pozornost momentálně potřeboval. Jenže jsem to nezvládla a usnula. Nepříjemné. Nevhodné. Naprosto příšerné. Mírně jsem se nadzvedla, abych na vlka viděla. Ležel. Zemřel? Chvíli jsem mu sledovala hrudník, ale hýbal se. Usnul. Všechno bylo v pořádku. Trochu jsem si oddechla, že během mého spánku nepřišel Roland o život.
Rozhodla jsem se ho nechat spát. Potřeboval to. Energie mu určitě scházela. Já byla prospaná a odpočatá. Mohla bych klidně někam běžet, ale nechtělo se mi. Tady to bylo příjemné a pohodové. Nechtěla jsem tedy Rolanda ani budit, ani opouštět. Nebylo sice už nejspíše nutné na něj dohlížet, ale já měla prostě potřebu se o něj starat. Však kvůli mě dopadl tak, jak dopadl. Jen jsem si znovu položila tlapky na zem a sledovala jsem jak spokojeně oddechuje.

Byla jsem opravdu utahaná. Mírně jsem se nakrčila, ale pak jsem nějaké zvedání vzdala. Potřebovala jsem se prospat a moje tělo se toho dožadovalo. Klížila se mi očka, ale věděla jsem, že nesmím usnout. "Já se... já to zvládnu," zašeptala jsem do ticha jeskyně. Bála jsem se, že když usnu něco se mu stane nebo mne bude potřebovat a já nebudu bdělá, abych mu pomohla. "Co když budeš potřebovat pomoct?" dodala jsem slabounkým hlasem, přestože jsem věděla, že usnu dříve než později. Očka se mi zavírala a já věděla, že pokud bude chvilku ticho, tak se neudržím.
A taky že neudržela.
Moje víčka ztěškla, dech se vyrovnal. Usnula jsem. Nechala jsem Rolanda na pospas jeho nemoci, což si budu mimochodem rozhodně vyčítat až se probudím. Jenže teď to bylo jedno. Teď jsem usnula. Netušila jsem o sobě, o světě a ani o Rolandovi. Všechno bylo jenom jedno tiché, temné místo. Spánek byl vítaný a klidný.

Roland vypadal podobně zamyšleně jako já. Ne nazlobeně, nebo nafučeně, ale prostě zamyšleně. Celkově mu asi rozhovor o domovinách a putování před tím, než jsme oba zakotvili v Sarumenském hvozdu nevadil. Mírně jsem se naklonila, abych ho mohla lépe poslouchat, ale jinak jsem si nechávala pořád čenich na tlapkách. Stejně jako jsem nechávala svůj ocas položený přímo za sebou a nikoli stočený elegantně kolem těla. Byla jsem jako přejetá parním válcem. Rozmáčknutá na zem. Kdo ví, jestli to nesouviselo i s tou tíhou, kterou jsem si sebou táhla a které jsem se nemohla zbavit. Vzpomínky. Ach ty vzpomínky.
Naslouchala jsem hlasu Rolanda. Gwen byla evidentně mladou vlčicí, kterou přivedl sem. Kdo ví, jestli zrovna ona neměla nahrazovat v jeho srdci místo po Isobel. Mluvil o ní s jasnou něhou. Měl ji evidentně rád, ale jak moc a jaké povahy byl jejich vztah jsem netušila. Mladá vlčice mohlo znamenat mnohé. Pro jednoho to bylo vlče, pro druhého kdokoli mladší než on sám. "Gwen měla štěstí, že na tebe narazila," pronesla jsem a mírně zývla. Byla jsem opravdu unavená, ale nechtěla jsem usnout. Musela jsem ho hlídat. Starat se.

Tiše jsem ležela a koukala kolem. Vstřebávala jsem informace. Byla jsem ovšem ráda, když ticho proložil Roland otázkou. Nezávazná konverzace. Žádná těžká témata. "Hledala jsem nějaké místo, kde bych mohla být. Já nejsem úplně tulačka," odvětila jsem mu a když už to nakousnul pustila jsem se do dalšího vyprávění. "Navíc jsem tu našla sestru, která sice není členkou smečky, ale evidentně se jí v kraji líbí, tak jsem si říkala, proč se tu chvilku nezdržet. Původně jsem to v plánu neměla, hledám totiž jinou naši sestru, ale tohle místo mne uchvátilo. Wolfganie i Maple jsou strašně hodné vlčice," pronesla jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že mám místo, kde můžu žít. Byl to celkem odlišný život od života v mém rodném kraji nebo potom od života se skupinou potulných kejklířů, ale rozhodně to nebylo nic nepříjemného. Byla jsem tu ráda. A až tu ráda nebudu, nebo až ostatní nebudou mou přítomnost chtít, půjdu zase dál. "Jeden má celkem dost domovů," zašeptala jsem ztracená v myšlenkách.