Gallirea - Příspěvky uživatele

Vypadalo to, že je rád, ž mi nijak nepřekazil lov nebo něco podobného. Já nechodila lovit k řekám sama, ale to nemusel vědět. Koukla jsem se na něj a vypadal dobře stavěně, živeně. Srst se mu leskla a působil tak nějak autoritativně, jako by mu tu všechno kolem patřilo, ale ne nepříjemným způsobem. Usmála jsem se na něj, když trochu zpochybnil, že by mělo začít pršet. Já to ovše cítila v každém chloupku svého kožichu. Věděla jsem, že se na nás něco žene, ale co a kdy to přijde, to zůstávalo ve hvězdách. "Snad to nemáš domů daleko, tak jako já," odvětila jsem, protože představa, že se táhnu zpátky do Sarmenského hvozdu v bouřce, se mi vážně nelíbila. Ale zase zůstat tu zaseknutá kvůli počas v nějaké jeskyni neznělo lákavě. Měla bych dopít a prostě vyrazit domů. Vlk vypadal podivně. Koukal na mne trochu si mne prohlížel, ale nic na mou maličkost neříkal, takže jsem já neříkala nic na tu jeho. Kdo jsem taky byla abych někoho soudila.

Napila jsem se a užívala si klidu, dokud se kousek ode mne po proudu neobjevil vlk, který vkročil do řeky, nejspíše aby se schladil. Vypadalo to, že přichází po cestě z hor, takže možná vyrazil na tůru a teď se potřeboval osvěžit. Vylezla jsem z vody, abych nepila tu, ve které právě stál a která tekla po proudu ke mně. Stejně už jsem se napila dost. Ustoupila jsem pár kroky zpět a posadila se do trávy. Chvilku jsem vlka pozorovala, ale nechtěla jsem mu říct, nic, co by ho vyrušilo. Vypadal klidně a já nebyla ten typ, co by nějak extra otravoval, pokud neměl zrovna nějakou dležitou otázku. Až když si mne všiml a promluvil, tak jsem mu začala věnovat větší pozornost. "Nene, přišla jsem se jenom napít," pronesla jsem ze svého břehu a sledovala, jak se na mne podivně dívá. Možná jsme se někde viděli, ale možná taky ne. Bylo těžké určit koho jsem kdy potkala. "Přišel jste se ochladit? Jen bych dávala pozor na déšť, řekla bych že během noci začne pršet opravdu hodně." řekla jsem mu, co mi napověděla moje magie.

//tundra

Došla jsem k řece a s úsměvem se podívala na její chladný proud, který se tetelil v jarním sluníčku. Jenže netrvalo dlouho a slunce zakryl mrak. Podívala jsem se na oblohu. Tohle rozhodně nevypadalo na obyčejnou bouřku, ale spíše na něco mnohem horšího. Jarní přeháňka společně s temnými mračny mohla přinést cokoli a já se trochu obávala, aby to cokoli nebyl přívalový déšť spojený s tajícím sněhem v horách. Záplavy by tak na sebe nedaly dlouho čekat a škoda smečky, která by byla moc blízko rozvodněnému korytu. Rozhodla jsem se, že bude nejlešpí se o tohle moc nestrachovat, protože to už bych se mohla strachovat pořád. Nechala jsem tmavnoucí mraky být a místo toho se pustila do pití chladné vody, která na jazyku výborně chutnala. Byla jsem ráda, za chvilku toho klidu a samoty.

Vypadalo to, že situace je zachráněna, když se tu objevil Sahir a ten druhý, kteří se společně s tučňákem vydali na druhou stranu. Tučňák, jen co uviděl hejno, tak sebou hodil na zem a sklouznul se knim, což bylo více než dojemné. "Tak, to bychom měli," pronesla jsem s úsměvem a pak se podívala na Kesse. Vypadal zamyšleně a možná už taky potřeboval trochu té jiné společnosti, než jenom té mé. "Půjdu se projít po okolí, uvidíme se doma pánové," sdělila jsem celé společnosti. Vypadalo to, že ti dva druzí společně vyrazí na nějaké putování a já trochu doufala, že se k nim Kess připojí. Potřeboval poznat nové spolusmečkovníky. "Mimochodem já jsem Islin," dodala jsem ještě ke dvěma neznámým, pokud by jim moje jméno uniklo a pak jsem se s mírnou úklonkou rozešla směrem pryč. Chtěla jsem se projít po okolí a taky se trochu napít, abych uvolnila krk, který jsem trochu cítila. Poslední voda nebyla úplně dobrá, motala se mi z ní hlava a viděla jsem to, co nikde nebylo. Takže jsem se chtěla napít něčeho méně.... podivného.

//kierb

Díky moc za akci prosim tedy 5 křišťálů, 1 hvězdu prosím do rychlosti, ostatní 2 nemám kam dát tak prosim 100 květin

Bylo to jako bych se probudila v nějakém snovém místě. Blízko mé maličkosti se skvěla řeka, která proudila kolem. Bublání vody bylo utěšující, ale zároveň ve mně působilo jistou nostalgii až melancholii. Bydlela jsem tenkrát s Hordou u řeky, která mi zachránila život, když všechno kolem lehlo potokem. Brečet kvůli dávné zkáze nemělo význam i když mi chyběli. Bědovat nad jejich ztrátou taky nemělo význam, protože by to nikomu nepomohlo a nic by to nezměnilo. Bylo to prostě tak jak to bylo a jinak už to nikdy nebude. Bledule zrovna prorážely hlavinkami hnědou hlínu, jaro se probouzelo. Brzo bude kvést všechno. Bzukot včelek a jiného hmyzu zaplní každou louku a skoro každý les a bude jenom těžké se vyhnout tomu, aby jeden na nějakého toho živého tvorečka nevkročil. Bouchla jsem zadkem o zem, rozhodla jsem se posadit se a pokochat se tou okolní nádherou, která se mi tu otvírala. Břízy se nakláněly na jednu a pak na druhou stranu, jako by je někdo cvrnkal. Blatouchy otvíraly svoje masivní listy. Bylo tu nádherně a já si prostě nemohla odepřít tuhle chvilku ticha a klidu, než se zase vydám na nějakou dalekou pouť mimo tohle území dál a dál, kam až mne tlapky donesou.

(//není nutné číst jen se nudím, tak si chci hodit posty)
Stála jsem a pozorovala ty malé podivně kolébavé bytosti, které se tu objevily jako by odnikud. Nebála jsem se, že by nám nějak ublížily, protože oni sledovaly nás stejně vyjukaně, jako my je. Nebála jsem se popravdě nikdy žádného tvora. Ne, že bych se němal proč bát, ale přišlo mi, že největší zlo jsou stejně nakonec vlci. Nedovolila jsme si vzpomenout na Beliala a to, co mi chtěl udělat nebo co mi dokonce pak udělal. To, že mne shodil z duhy. Nemohla jsem mu zapomenout vlastní smrt nebo co to bylo. Nešlo to. Věděla jsem, že ve vlcích je zlo, ale tohle zlo jsem nevnímala v nikom jiném. Všechny ostatní bytosti jsem brala jako magické postavy, které nejsou schopny zabít jiného jenom z nudy nebo z chtíče či žárlivosti. Ne. Viděla jsem kolem sebe jenom zvěř, která se snažila být v harmonii. A přesně tak na mne působilo i hejno. Jako jedna velká harmonie. Organizmus, který se posouvá jako jednotná masa sem a zase tam.

//Ledová pláň

Překonat řeku byla výzva, ale byla jsem ráda, že mám po svém boku Kesse, který se neobával snad ničeho. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Na moje slova reagoval tak, že by se jinak velel rozdělit, ale ne teď. Jen jsem doufala, že tahle volba bude správná, ale popravdě jeho plán dával smysl. Pokud nikdo nic nenajde je jasné kam máme jít a pokud někdo něco najde, dá ostatním vědět, že to našel. Dokonalý plán. Najednou jsem v dálce uviděla moře černobílých těl. Našli jsme to, co jsme hledali, ale tučňák byl s tím pomalovaným vlkem, takže nám nezůstalo nic jiného než počkat. Zvedla jsem hlavu a zavyla, abych oznámila druhé skupině, že jsme to našli. Bylo jenom na nich, aby se nás pokusili najít a já jen doufala, že můj hlas bude slyšet.
Pak jsem se teprve rozhodla přiblížit k hejnu čuňáků, kteří se kolem kolébali na svých podivně mrňavých tlapkách. Jenomže to vypadalo, že oni se nechtějí bavit s námi. Lehla jsem si na zem a smutně na ně koukala, protože jsem nevěděla, co dělat. Oni na nás kejhali a tak jsem prostě zakejhala zpátky. "Kejh kejh kejhá," odvětila jsem jednomu opeřenému neopeřenci a doufala, že se neurazí. "Prabába mne jednou učila zpávat s ptáky, ale popravdě ani netuším, jestli tohle ptáci jsou," dodala jsem na vysvětlenou Kessovi, co tu jako předvádím

Duben 1/10 světluška

Koukala jsem na vlčici, která se najednou před mýma očima začala přímo rozradostňovat. Její energie zářila do všech stran a já byla ráda, že už není tak smutná. Usmála jsem se tedy na ni a mírně zavrtěla ocasem. Mluvila o nějaké Jasné a hrášku. Netušila jsem kdo nebo co to je. Nedávalo mi to smysl, ale stejně jako s vlčaty jsem v jejím breptání moc smyslu nehledala. Něco mi napovídalo, že vlčice předemnou není úplně podle měřítek dnešní společnosti. Ale nevadilo mi to. Měla jsem ráda všechny a všechno, bez rozdílu. Kromě hub... nemám ráda houby. "Tak to jsem ráda, že už je ti lépe," odtušila jsem a pak jen sledovala, jak si zmateně šahá na flíček na čele, jako by netušila že ho má. Jen jsem se usmála a nechala to být. Vypadala až moc ztracená ve vlastním světě. "Stačí jenom Islin," odvětila jsem jí, když mi dala přídomek.

Jelikož to vypadalo, že zvíře nemá vůbec potuchy kde je, nedozvěděli jsme se vůbec nic. "Nejlepší asi bude se rozdělit a pak se případně vrátit pro toho čuňáka a vzít ho tam, kde najdeme podobné jemu ne?" pronesla jsem. Hlava se mi už tolik nemotala a předpokládala jsem, že se to uklidní za pár chvil úplně. Navíc můj plán zněl celkem dobře a logicky. Najdeme jiné tuňáky a tohohle k nim dovedeme. Jednoduché a účinné.
Obrátila jsem se na Kesse. "Jestli chceš budu ráda, když půjdeš se mnou, ale zase pokryjeme více území pokud se rozdělíme," pošeptala jsem jeho směrem. Bylo na něm ať si vybere, aspoň se nemusel cítit, že se mnou musí jít. "Támhle jsou gejzíry, pokud jste tam ještě nebyli, tak si dávejte pozor na bubliny vody nad zemí. Mají pak takový nemilý zvyk vybuchnout horkou vodou do vzduchu. A pak támhle tím směrem je jezero, ale tam žije něco podivného," vzrovala jsem ostatní. Já totiž neplánovala jít ani jedním z těchto směrů a vydala jsem se rovnou směrem do tundry.

//B tundra

10/10 březen

Byla jsem opravdu ve svém živlu. Nejen tím, že jsem se tu mohla loudat, ale i tím, že jsem mohla objevovat okolní krásy rostlinného světa. Usmála jsem se na dalších pár rostlinek, které teprve vypouštěly své výhonky do světa a které rozhodně rozkvetou v létě. Viděla jsem bršlici kozí nohu, jak se snaží hezky rozrůst a doufala jsem, že se jí to povede, protože její květ byl znamenitou pomůckou pro zisk vitamínů nebo taky pokud někdo měl problémy ve stáří. Ne že by někdo ve smečce byl starý, ale rozhodně mladíků tam taky moc nebylo. Sama jsem si ukousla kousek mladých výhonků a užila si tu mírně nakyslou chuť. Věděla jsem, že teď mi budou chutnat nejvíce, protože později trochu zhnědnou a stanou se nahořklými. Ne, takovou chuť jsem na jazyku nechtěla.

9/10 březen
Kousek od své nynější cestičky jsem uviděla stvol medvědího česneku, který se krásně rozrostl podél jednoho kmene. Došla jsem k němu a ukousla si jeden lístek. Věděla jsem, že tahle bylinka je nejen chutná, ale taky může pomáhat s pamětí a nebo úzkostí, což bylo přesně to něco, co jsem potřebovala. Ne že bych byla extra zapomnětlivá nebo úzkostná, ale taky jsem nebyla úplně v pořádku, co se pamatováku týče a občas jsem pociťovala nějaké to ne úplně pohodové psychické rozpoložení. Sbírat medvědí česnek bylo zbytečné, pokud jsem si dobře pamatovala kus od Sarumenského hvozdu, ho bylo celkem požehnaně. Tuhle bylinku jsem tedy nechala být, ale i tak jsem si ukousla ještě jeden lísteček, protože mi ten první moc zachutnal.

8/10 březen

Procházela jsem lesem a užívala si jeho klidu a pohody. Ne, že bych se nějak cítila v Sarumenském lesu v neklidu nebo v nepohodě, to ne. Nebylo to ani vězení, ze kterého bych nemohla nikdy odejít, ale přišlo mi, že byl les plný všeho možného a že by bylo dobré, občas si udělat i nějakou tu chvilku pro sebe. Nemusela jsem si užívat jenom klidu v tomhle lese, mohla jsem se toulat i jinde, ale zavedlo mě to sem. Navíc jsem si říkala, že bych měla využít všeho volna dokud to jde. Jaro přinášelo nové zrození a tím se možná i počet vlků v naší smečce zvedne. Nemyslela jsem jenom narozená vlčata, která mohlo jaro přinést, ale také tuláky, kteří přežili zimu a budou se u nás chtít usadit. Takových mohlo být spousty a někteří z nich by mohli po zimě potřebovat ošetření. A tak jsem věděla, že budu ve smečce po dobu celého jara nejspíše velmi potřeba, jelikož jsem se v bylinkách a zraněních vyznala.

7/10 březen

Uviděla jsem třezalku, která se krásně tyčila nad okolním podrostem. Květinka jako tyčka, jejíž lístky byly ostré a květ žluté barvy jako slunce nebyla vůbec dobrá. Nebyla ovšem ještě v květu. Zatím se tu jenom tyčil stonek s pár lístky. Věděla jsem, že až přijde léto rozkvete a její květ se stane prospěšným jedem. Dokázala zastavit průjem, což se mohlo hodit a v menším množství smíchaná s vodou, mohla uklidnit něčí spánek, pokud měl noční můry. Ve velkém množství nebo v tlapkách někoho neznalého, mohla ovšem způsobit docela velké problémy. Pokud vlk používal jiných bylinek, mohla třezalka jejich účinek zhoršit nebo úplně vyrušit a to mohlo vést k dalším problémům. Chvilku jsem pozorovala bezkvětou rostlinu a pak se šla podívat zase dál.

6/10 březen

Ano vypadalo to, že na takový dobrý úlovek budu mít smůlu a musím se prostě poohlédnout jinde. Tady v lese jsem ovšem mohla narazit na nějaké ty jedovaté rostlinky, které by se taky mohly hodit. V malém množství mohl být i jed prospěšný. Pokud vlk snědl něco zkaženého nebo špatného, bylo potřeba, aby se toho zbavil co nejrychleji a existovala spousta rostlin, co s tím mohla pomoci. Začala jsem se rozhlížet tedy po okolí, jestli nějakou takovou nenajdu v tomhle lese, ale momentálně to nevypadalo, že bych měla mít takové štěstí. Les byl najaře pořád ještě podivně holý. Nejspíše krutá zima způsobila i tenhle fenomén. Nic tu nerostlo dost. Jako by květinky pořád ještě spaly a nechtělo se jim vůbec vystrčit ze svého podzemního úkrytu první lístky.