Gallirea - Příspěvky uživatele

březen 2 tundra
//Jen pro info, Islin má křídla jen když používá svou magii jinak ne :)

Nebylo to nic zvláštního, narazit tu na vlka, který se snaží něco ulovit. Jaro přímo svádělo k lovení zvěře, která se ještě nerozkoukala po dlouhé a kruté zimě. Na druhou stranu asi bych ani neočekávala, že bude úlovek nějak velký... Koukla jsem se na vlčici, která tedy musela svůj neúspěšný lov odvolat. Bylo mi jí celkem líto. Chudák musela zůstat o hladu. Nakonec to ovšem vypadalo, že se smířila celkem rychle s neúspěchem. Usmála jsem se na ni. "Nic se neděje, stejně se tu jenom sluním," odpověděla jsem jí tichounkým hlasem, který byl pro mne tak normální, že už jsem pomalu i zapomínala, že když by okolo foukalo, musela bych mluvit více nahlas, aby mne bylo slyšet. Vlčice ovšem vypadala zaujatá. "Co by mělo být normální?" moc jsem nechápala, co myslí. Možná věneček na mé hlavě? Nebo tu bílou tečku, která se postupně zvětšovala po mém čenichu dál?

Spala jsem krátce, ale za to tvrdě. Ze sna mne vytrhl povyk kolem. Vypadalo to, že se k nám přidala Feline a o něčem se bavila s Jasnavou. Hned jsem z ní vycítila bolest, která prozrazovala, že za úsměvem se skrývá něco, co nám nechce říct. Pokusila jsem se zapátrat v jejích myšlenkách. Chtěla odejít a říct něco těžkého Wolfganii. "Někdo zemřel, že ano?" řekla jsem rozespalým hlasem, což mohlo ostatní zaskočit, protože nemuseli vědět, že jsem vzhůru. Pomalu jsem se posadila a podívala se na Feline a Jasnavu. "Myslím, že vy dvě potřebujete trochu prostoru že?" nadhodila jsem a zvedla se. Kolem mne se pohybovala vlčata, která byla odhodlaná vyrazit ven. Natočila jsem se ke svému partnerovi, chtěla jsem vědět, co se děje, ale nechtěla jsem to řešit před vlčaty. Byla ještě moc malá, aby musela zažít reálnou chuť světa kolem. "Kessi, mohl bys zjistit, co se děje?" špitla jsem mu do ucha. "Já vezmu Meeku a kluky ven," dodala jsem už více nahlas a pak jsem vycupitala kolem Feline a vlčat ven. Kdo z nich mne bude následovat bylo na nich, nechávala jsem volbu na všech. POkud chtěl někdo zůstat v úkrytu mohl, ale já věřila, že se všichni rozeběhnou za mou. Minimálně Meeka vypadala dost odhodlaně a Oberon zase vypadal zaujatě Feline.

//les

Březen 1 Tundra

Probudit se do krásného slunečného dne po takovém vyčerpávajícím období bylo celkem příjemné. Ani jsem si nebyla jistá, že jsem někdy u tohohle jezera byla. Popravdě ani jsem netušila, jak jsem sem došla teď, ale došla a užívala jsem si krásného slunce, které se mi rozbíhalo jako malé vibrace po celém těle. Bylo to tak moc příjemné. Z lesa, který byl kolem jezera, se náhle vyřítila vlčice. Byla zadýchaná a zorničky měla rozšířené. Zvedla jsem hlavu a upřela na ni své oči, abych zjistila, jestli náhodou není zraněná. Naštěstí hned vysvětlila, proč je v takovém energickém stavu. Byla na lovu. "Bohužel, jelena jsem neviděla," sdělila jsem jí se smutkem v hlase, protože mne mrzelo, že si dala takovou práci a kořist jí utekla. Já osobně nelovila. Neměla jsem ráda chuť masa, raději jsem se živila jinými plodinami. Když už jsem musela jíst maso, jedla jsem hlavně ryby nebo ptáky.

Kessel pojmenoval naši dcerku jako Meeka. To by sedělo, protože se velice drala, aby dosáhla ml-Í-ka. Mírně jsem se usmála nad vlastní vtipnou myšlenkou, která si nic netušící dcerku dobírala. Stellaron pořád nesál a to mne znejistělo, ale přišla k nám Jasnava, která toho věděla o vlčatech více, než bych si mohla přát. "A tohle bude Stellaron," pronesla jsem po chvilce přemýšlení. Dle jejího posouzení situace jsem se tedy pustila do otírání Stellarona a jeho hlavinky. Doufala jsem, že topomůže a vlče se začne chovat tak, jako jeho sourozenci, kteří momentálně dělali... co to vlastně vyváděli?
Meeka postupovala někam skrz kožich vlastního otce, následována Oberonem, který se nejspíše obával, že bude pozadu. "Aáááaj," zívla jsem protáhle, protože jsem po porodu byla dost unavená. Adrenalin, který se mi vyplavil do těla ustupoval a já se tak musela dost přemáhat, abych udržela očka otevřená. Bála jsme se, že se mi zavřou a já prostě usnu tak, jak jsem byla. Nerada bych teď celou tuhle rodinku opouštěla, když mne tolik potřebovala, ale únava začínala vítězit. Pložila jsem hlavu na tlapky a to byla chyba. Byla jsem teď až moc pohodlně uložená, abych spánku déle vzdorovala. Usnula jsem.

Měla jsem kolem sebe kessela a taky malá vlčata. Bylo to krásné, ale proč jsem se tedy cítila tak nějak smutně. Jako by něco ve mně uvadalo a já to nemohla zase přivést k životu. Na mateřství jsem zanevřela a tohle přišlo nečekaně, nebyla jsem na vlčata připravená a teď jsem měla tři, která se ke mně tulila a snažila se objevovat svět. "Já?" zeptala jsem se Kessela, jako bych ho neslyšela, i když slyšela, ale netušila jsem, co tou otázkou myslí. Co by mělo být? Pohledem jsem cestovala po vlčatech. Jedno se batolilo ke Kesselovi a snažilo se najít mléko, které ovšem nebylo to, čím by jako otec disponoval. Nenatahovala jsem se po malé, pokud se odplazila k němu, doplazí se i zpátky. Navíc jsem se musela starat o její bratry. Jeden do mne momentálně s kníkáním nacouval, přičemž se mu rozlepilo jednoho oko a vypadal jako Žižka. "Tohle je takovej malej obřík... mohl by to být Oberon, co myslíš?" navrhla jsem a mírně vlče pohladila tlamou po kožichu, abych ho uklidnila.
Uslyšela jsem kroky, které k nám doléhaly. Jeskyně už nebyla prázdná a tak to možná nalákalo z venku někoho ze smečkových vlků. Ucítila jsem vlčici dříve, než uviděla. Neznala jsem ji, ale věděla jsem, že je členkou podle pachu. Představila se a hned se k nám hrnula. Trochu jsem se naježila, jako každá novopečená matka, ke které se někdo přiblíží s úmyslem šmatlat na její vlčata. Ale hned jsem se zase uklidnila, když vlčice nabídla pomoc. Tu jsem teď potřebovala, protože jedno z vlčat se nekrmilo. "Nejí," řekla jsem jí stručně. Pokud byla pečovatelka, mohla by vědět, co s tím. "Já jsem Islin, a tohle je Kessel," dodala jsem potichounku, jako vždycky.

Byla jsem unavená a měla jsem hlad. Jenže zatím jsem o živiny jen přicházela, než abych je měla čím doplnit. Záchrana se ovšem zjevila ve vchodu. Jenže nenesl koženou potravu. Byla jsem ovšem ráda, že je tady. Něžně jsem pohledla na něj a pak na mrňata. Na jeho zakoktání by se hodilo odpovědět něco ve smyslu "to ne já, (//to moje Schauma), to my", ale na takové obraty jsem neměla úplně kapacitu, abych je vymyslela. A tak jsem jenom kývla hlavou. "Dva kluci a jedna holka," sdělila jsem mu a nechala se přesunout i s vlčaty do čistého. Budu muset sehnat nahradu za zničenou kožešinu. Bylo mi líto, že jsem ji tak zašpinila. A taky něco mi bylo líto, že tu nikdo nebyl. Nikdo z mojí rodiny, pokrevní i té nové Sarumenské. Vždycky jsem si to představovala jinak, že budu obklopena přáteli a rodinou. Měla jsem Kesse, ale tenbyl chlap a nestačil pro mou hormony rozloučenou duši. Trochu jsem popotáhla a přitáhla si vlčata k sobě.

Ležela jsem v kožešinách, zamotaná a unavená. Spánek byl to, co mi pomáhalo, protože mi alespoň žaludek nebouřil, když jsem spala. A pak najednou... prudká bolest. Něco mne bodlo v břiše a tam dole. Bylo to náhlé a stejně jako to přišlo, to zase odešlo. Asi jsem vážně něco jenom snědla, protože popravdě tohle byl příznak otravy jídlem. Nevolnost, zvracení, bolesti břicha... Pocítila jsem nutnost jít na malou stranu, ale nějak jsem to nestihla. O ne... proběhlo mi hlavou, ale když jsem odkryla kožešinu, abych se podívala na to nadělení, které jsem tu vyvedla. Ležela mi u ocasu malá chlupatá kulička. Vytřeštila jsem na ni oči. "CO...." Popravdě setkání s Životem jsem brala jako sen, který se mi zdál. Nic jsem si nedělala z toho, že v tomhle snu někdo něco řekl o mých vlčatech, která budu mít. Nebyl tu přece žádný příznak toho, že jsem těhotná. Nenarostlo mi břicho, ani jsem... ale přeci jsem byla podrážděná, hladová, nevolnost a to všechno. "Přece bych si všimla, kdybych byla ne?" zašeptala jsem, jenže ne nevšimla. Byla jsem jednoduše moc trlustá, abych poznala, že jsem těhotná, tím to bylo. V Sarumenu bylo dobře, nestrádala jsem a tak jsem nabrala váhu jako vždy. Jenže já to nikdy nevnímala jako nedostatek, právě naopak. Ostatní vlčice se hnaly za tím být hezké a nasvalené, já ne. Já chtěla vypadat jako naprostá spokojenost a k tomu těch několik kil navíc a faldíky patřily. Byla jsem tedy malý váleček, soudek s chlupy. A díky tomu, mi unikl i fakt, že jsem těhotná.
Přitáhla jsem si vlče k břichu, aby se mohlo krmit. Jenže to už tu byl další záchvat bolesti a po něm ještě jeden. Tři. Celkem byla vlčata tři. Jednalo se o dva vlčky a jednu vlčici. Vlčata byla zdravá a já je očistila, abych je zbavila toho všeho, co se na nich nalepilo během cesty ven. Byla jsem unavená, ale snažila jsem se vydržet vzhůru, co kdyby přišlo ještě jedno. Bolest se najednou navalila a já věděla, že tohle je konec celého porodu. Byla jsem tolikrát přítomná u zrození, že jsem věděla, že jakmile se stane to, co se stalo mě, tak porod skončil. Rozhodla jsem se, že bude potřeba vlčata přesunout, ale neměla jsem na to sílu, takže jsem se jenom trochu posunula a sebou vzala i mrňata. Nechtěla jsem, aby ležela na znečištěném, když jsem je konečně očistila. Kessi kde jsi? upřela jsem oči k vchodu, kde jsem čekala, že se objeví.

//teleport z kopců zpět

Pokud by někdo sledoval, co se stalo, možná by si ani nevšiml, že pod kožešinami někdo byl a už není a už zase je. Tak rychlé to bylo. Jako mrknutí oka jsem tu byla, nebyla a byla zpět. Život mne vrátil zpět do mého pelechu. Jedinou podivností na mé maličkosti byly trochu prochladné tlapky a taky podivná bílá tečka, která se tvořila mezi mým obočím. Že by šediny? Jenže na vlčici mého věku to bylo normální, takže by to asi nikdo nezpochybňoval. Jenže ona podivná tečka začínala pomalu, polehounku růst s tím, jak se ve mně dral na svět nový život. Jenže to zvětšování se bílé barvy bylo tak pomalé, že to mohl zachytit jenom hodně dobrý pozorovatel. Teď to byla jenom malá bílá nanicovatá tečka u kořene mého čenichu a nic víc. Život mi dal velký dar, že mi umožnil mít další vlčata a já věřila tomu, že je budu mít, když se o ně sám zaručil. Čert to vem, že mne to stálo trochu toho kvítí z věnečku. O čem jsem netušila bylo, že mě to bude stát i trochu té barvy z kožichu. Uklidněna setkáním s místním božstvem jsem konečně s klidem usnula a nebudila jsem se, dokud nebude potřeba, abych byla vzhůru.

//teleport z úkrytu Sarumenu

Ani jsem netušila, jak se to stalo, ale když jsem otevřela očka byla jsem úplně někde jinde, než v kožešinách v jeskyni Sarumenského hvozdu. Poplašeně jsem zvedla hlavu, protože jsem byla venku a to jsem přece nechtěla ne? Venku by měla být zima a naprosto nevhodné prostředí pro někoho nemocného, jako jsem byla já. Možná jsem náměsíčná a prostě jsem usnula a vyšla ven jen tak? proběhlo mi hlavou, než jsem si uvědomila další podivnost. Nebyla mi tu zima. Jako by mne zde naplňovalo teplem a klidem jaro samo. Necítila jsem se zmrzle ani prochladnutě, jak bych očekávala v zimním období, které právě vládlo kraji. Jenže taky to bylo zvláštní v tom, že jsem přes tenhle veškerý klid a pohodu, byla pořád nemocná. Umřela jsem? ptala jsem se sama sebe a nedokázala jsem najít odpověď. Chtěla jsem se postavit, ale jen co jsem tak učinila, tlapky se podemnou podlomily a já zase vyzvracela kus obsahu svého žaludku. Tentokrát už šlo jen o žaludeční šťávy s příměsí toho, co jsem naposledy snědla. No nic příjemného na pohled. Nakrčila jsem čenich a pokusila se to zahrabat, ale byla jsem tak slabá, že jsem nezvládla ani to.
Přemýšlela jsem, kde se to nacházím, ale nedokázala jsem to určit. Bylo to místo známé, ale zároveň neznámé. Bylo to místo magické, ale jinak naprosto tuctové. CHtěla jsem se rozhlédnout kolem, ale nemohla jsem úplně uklidnit svůj žaludek, abych při pohybu hlavou opět nepodlehla dávení. Takže jsem po chvilce jenom položila hlavu na tlapky a oddechovala. Netušila jsem, jak se dostanu domů a to mne popravdě děsilo nejvíce. Netušit, jak se někdo někam dostal, byla jedna věc. Úplně jiná ovšem bylo dostat se tam odněkud zase zpátky. "Možná bych ti s tím mohl pomoct," uslyšela jsem hlas, který přicházel kousek ode mne. Seděl tam vlk, který měl nádherně bílý kožich a o jehož příchodu jsem neměla vůbec sebemenší zdání. Možná tu byl celou dobu a já ho jenom přehlédla. Ale přehlédla bych někoho tak majestátního? "Potřebuju do... Sauuu..." píchlo mne v břiše, jako bych dostala křeč. "Sarumenu," dopověděla jsem po chvilkovém zasykání.
Bílý vlk na mne kouknul a pak jenom kývnul hlavou. "Dostanu tě tam, ale nejsi na tyhle srandy už trochu stará?" pronesl ten neznámý bílý vlk. Mírně jsem nakrčila čenich. Měl mě za starou? A co myslel tou srandou? To jsem stará nanáměsíčnost? Možná malinko, ale rozhodně bych neřekla, že by to musel přikládat mému stáří ne? Může za to určitě ta nemoc. Jako by vytušil, co se mi honí hlavou zvedl jednu tlapku a naznačil jí klid. "Nemyslel jsem to tak, že jsi stará. Jen většina vlčic nemá vlčata v takhle pokročilém věku, protože jim není dáno a navíc je to celkem nebezpečné, mohlo by to přinést spoustu komplikací a problémů..." mluvil a mluvil. "Vlčata?" hlesla jsem jenom zděšeně. Že by tohle bylo to, co mne trápilo? Bolest břicha i zažívací problémy tomu odpovídaly. Za svůj život jsem viděla příchod spousty mláďat na svět a vlčata nevyjímaje. Jenže to bych musela přece stloustnout a já byla pořád stejná kulička jako vždycky. "Ano, vlčata. Já poznám, když má přijít nový život a u tebe to bude co nevidět... Možná sis toho jen přes zimní kožich nevšimla, ale já se nikdy nepletu." Něco mne nutilo věřit slovům tohohle cizince, jako bych neměla na vybranou, než se podřídit a smířit se s tím, co říkal. Jen jsem kývla hlavou. Bylo to celkem zvláštní zjistit takhle náhle, co se mnou je. Ale místo úlevy se do mne navalilo jenom více nejistoty. Možná to tak onen bílý vlk chtěl a nebo to byl jenom omyl a nemyslel to tak, ale jeho slova o nebezpečí ve mně vyvolala strach, který mi do oček vrhl další proud slz. "Ale klid, klid," utěšoval mne. "Jestli chceš, pomůžu ti to všechno zvládnout," pronesl. Upřela jsem na něj pohled a už už chtěla vyřknout souhlas, ale pak mne něco zastavilo. Co když bude chtít moje prvorozené vlče? Nebo bude požadovat, aby tu s ním nějaké mé malé zústalo? Nebo bude chtít, abych někomu ublížila? "Co za to?" zeptala jsem se nakonec. Zadarmo ani kuře v tomhle kraji nehrabe. "Jenom pár kvítek z tvého věnečku," řekl on. Tlapku jsem zvedla ke svému věnečku, ale netušila jsem, proč by chtěl jen kvítka z něj. Pak jsem jich pár odtrhla a podala mu je. Byla to ta největší kvítka z mého věnce, které jsem mu mohla nabídnout. Ale pro ochranu mých nejmenších, které jsem ještě neznala, ale už teď jsem je milovala, nebylo nic málo.
Usmál se a položil na mne tlapku. Přímo mezi moje očka, která jeho tlapku sledovala tak, že jsem málem začala šilhat. Najednou jsem se cítila jinak. Cítila jsem se silněji a lépe, než před chvilkou. Symptomi těhotenství odezněly a já nalezla opět klid. Moje mysl se přestala bouřit jako hormony prosicená vodní hladina a byla stálá. Úlevně jsem vydechla, když tlapku stáhnul. Netušila jsem, že mi předal trochu své síly, ale zároveň i trochu z něj, utkvělo na mě. "Trochu tvé energie předám tvým mláďatům, pomůže ti to zvládnout vše, co tě čeká, ale možná budeš pak slabší. Nemůžu toho udělat více. Nemohu energii vytvářet z ničeho, jen ji převádět. Tobě síly ubydou, ale mladým naopak pomohou přijít na svět," pronášel to s klidem a já úplně nechápala co tím myslí. Jenže to jsem neměla mít právo zjistit, ještě ne. Na čele, kde se mne dotkl, se mi začala dělat malá bílá tečka. Chtěla jsem mu poděkovat. Říct mu, že jsem vděčná, ale on najednou fouk přes jeden z mnou darovaných kvítků a žlutý prach se snesl na můj čenich. Najednou jsem byla strašně ospalá. A puf byla jsem pryč.

//teleport do úkrytu Sarumenu

Chtěla jsem se prospat, ale z nějakého důvodu mi ani v mém pelechu nebylo dopřáno úplného klidu a uvolnění. Kessel odešel a já zůstala sama. Chvilku jsem se ještě ve svém housenkovém stádiu přetáčela, ale nebylo úplně, co bych mohla dělat. Pořád mi nebylo dobře. Bojovala jsem s pocitem na zvracení a snažila se polknout každý jeho náznak. Věděla jsem, že když to teď nechám být, tak už to pak nezastavím. Navíc tu nebyl sníh, který by mi vyčistil tlamu. S kňouráním, protože mne opravdu hodně bolelo břicho jsem se zavrtala ještě víc do kožešin a sama se stala v podstatě jejich součástí. Zavřela jsem oči a snažila se celé tohle přespat. Trochu mi chyběli místní vlčice, třeba Jasnava nebo Maple, kterým jsem důvěřovala, ale které nebyly momentálně nikde v mém dosahu. Navíc mi chyběla i Prabába a její moudré rady. Přišla jsem si naprosto opuštěná a rozhodla jsem se, že bude nejlepší prostě jenom zavřít oči a v tichosti trpět. A pak puf byla jsem najednou pryč.

//Teleportační lístek na vrchol nárrských kopců

//les

Opírající se o Kessela jsem dovrávorala pomalounku do úkrytu. Jeskyně byla útulná, ale taky jsem se trochu bála, že tu bude plno. Ale nebylo. Na to že byla venku taková zima tu bylo ticho po pěšině. Alf i bet místnost byla prázdná a v největší místnosti byla jen socha minulé Alfy. Všichni jako by zmizeli. To je možná dobře, pokud mám něco nakažlivého. Koukla jsem kolem a vybrala si svou vlastní kožešinu, na kterou jsem se rozvalila. Cítila jsem jak mě balí do kožešin jako malou housenku. To mi vehnalo další slzy do očí, ale držela jsem se a neplakala. "Děkuju," kvíkla jsem a zahrabala se ještě víc do kožešin. Byla mi vidět už jen hlava a to ještě ne celá. Kesseluv pokus zakrýt mi jen záda abych nebyla zase moc v teplotním šoku nevyšel. Teď jsem chtěla hezky teplíčko. "Ano prosim," zívla jsem. Byla jsem ospala, ale pořád se mi houpal žaludek.

Bylo mi blbě, ale zároveň jsem se cítila smutně z toho, jak jsem naprosto k ničemu. Byla jsem smutná, že se mi nepodařilo zachovat nějaké to dekórum, ale místo toho jsem se poblinkala a ještě si tak nevybíravě říhla. Byla jsem nechutná a cítila jsem, že tahle nechutnost není poslední, které se dopustím. Opravdu mi bylo blbě. Ale do toho jsem měla hlad. Byly to tak zmatené signály mého těla, že jsem netušila, co dřív vyslyšet. Nemohla jsem vědět, že za moje potíže může můj stav. Byla jsem tlustá, takže to na mě popravdě ani nebylo poznat. Při dobré stravě jsem nabírala poměrně snadno a o jídlo nebyla v Sarumenu nouze. Takže jsem prostě vypadala pořád stejně kulatě, i když moje břicho momentálně obývalo několik nových dušiček.
Kráčela jsem k úkrytu podpíraná Kesselem, který se mne snažil uklidnit a rozveselit. Úkryt už byl naštěstí před námi. "Fakt?" kníkala jsem přes slzavé údolí. Všechny hormony se ve mně motaly a já netušila proč. Všechno bylo tak zmatené. "ALe já bych chtěla okouna," dodala jsem sladkým hláskem přes slzičky a pomalu vešla do úkrytu. Měla jsem fakt velkou chuť na okouna.

//úkryt

Bylo mi najednou opravdu špatně. Netušila jsem úplně čím by to mohlo být. Ledaže... Ale na to už jsem stara, byl by to zazrak. Prabába by řekla, že na suchém poli nic nevyroste, dokud se o něj hospodář nepostará... Zvedla jsem omluvný pohled ke Kesselovi. Sníh zněl já dobrý nápad. Trochu jsem ho ochutnala, ale spíše jsem ho cucala. Pomohlo to zbavit se pachuti na jazyku. Ale rozhodně to můj žaludek moc neuklidnilo. "Asi půjdu raději do úkrytu... A ty bys neměl být tak blízko, mohl bys něco chytit..." pronesla jsem a vydala se směrem k úkrytu.
Cestou mne nevolnost přešla. Tak rychle jak se objevila tak... "Agrk," říhla jsem si, ne moc jako dáma a do očí mi vtrhly slzy. "Jsem... jsem... nechutná..." rozplakala jsem se a jako hromádka neštěstí si sedla na studenou zem. "Nechutná... a mám chuť na...na okounaaaaa," brečela jsem a ani jsem nevěděla proč.

Střední odměny:
• 3* do magie - waristod myšlenky
• 3* do magie - leszek emoce
• 3* do magie - Waristood bolest

Malé odměny a elixíry:
• 1* do magie - Waristood myšlenky
• 1* do magie - Waristood myšlenky
• 1* do magie - Islin myšlenky
• 1* do vlastnosti - leszek taktika
• 1* do vlastnosti - leszek taktika
• Teleportační lístek - Leszek
• Teleportační lístek - Islin
• Teleportační lístek - Islin

Měna:
• Drahokamy: 6 - Waristood
• Květiny: 32 - Islin
• Mušličky: 11 - Islin
• Perly: 24 - Islin
• Oblázky: 13 - Leszek
• Křišťály: 105 - Islin

Připsáno :>

Kessel vypadal přímo nadšeně tím, že jdeme hledat úkryt jenom pro nás dva. Navíc nabízel, že pokud žádné místo nenajdeme, můžeme si jej vyrobit. Nechtěla jsem jít mimo les, ale tušila jsem, kde v lese by mohla být hezká mýtinka, kde by to šlo. "Dobře, tak pojďm" pronesla jsem s úsměvem. Byl chladný, ale celkem hezký den. Věděla jsem, že v severní části lesa, se nacházejí různé tůňky a tak jsem zamířila přímo tam. Věděla jsem o jedné tůňce, která byla u poměrně hezké mýtinky. Takže jsem šla rovnou tam, následovaná Kessem. "Koukej," pronesla jsem s úsměvem a ukázala na zasněženou mýtinku, kde bylo jedno malé jezírko. Kmeny stromů tu byly tlusté a já věřila, že bychom mohli využít kořenů stromů pro nějaký úkryt.
Cítila jsem se celkem dobře. A pak ... najednou. "AGHEEEEE!" vyletěl ze mě nenejn oběd, ale snad i všechny vnitřnosti, které jsem v těle měla. Tlapky se mi mírně chvěly a já se cítila, jako bych stála na žužu. Navíc jsem měla v krku pocit pálení a nechutnosti, jak jsem vyzvracela žaludeční šťávy a ty mne teď škrábaly v krku.