Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jen se mi trochu udělalo mdlo, to asi ten vzduch tady," odvětila jsem Rolandovi, o kterého jsem se tak nevybíravě opírala. Mírně jsem se odtáhla, když jsem se zase zvládla pohnout. "Promiň," dodala jsem omluvně a sklopila očka k tlapkám. Jenže jsem se nemohla taky jen tak oddělit od situace tady. Zvedla jsem zrak, když jsem uslyšela hlasy. Sledovala jsem celou nepřehlednou situaci, která se postupně vyostřovala a nějak jsem nechtěla věřit vlastním uším. Termiti se pořád dohadovali. Jedni chtěli královnu zpět, druzí ji chtěli ukrást. "A napadlo někoho zeptat se královny, co chce?" pípla jsem jenom k Rolandovi, jenže jsem si nemohla být jistá, že mne přes všechno vrčení a cvakání slyšel. Moje snaha nějak uklidnit všechno mírovou cestou vešla vniveč. Ti dva neznámí vlci se ježili jako ježovky. Termiti naštvaně cvakali a schylovalo se k bitvě.
Jenže já nemohla být součástí jakéhokoli násilí. Nechtěla jsem nikomu záměrně ublížit. Prostě to nešlo. Příčilo se mi to. Místo toho, abych se tedy vrhla do boje jsem se podívala na Rolanda, jestli neví co budeme dělat. Tohle byla naše možnost utéct, ale já jsem nechtěla dopustit tohle krveprolití, ale zabránit mu už taky nešlo. Před sebou jsem si uvědomila královnu. Ta ležela na zemi bez pohnutí a na jejím těle byla suť. Jestli bude takhle dlouho zavalená, nedopadne to dobře. "Mohla by umřít... Musíme jí pomoct," zašeptala jsem a pak jsem se bez váhání rozešla pomalým krokem směrem k únoscům. Někomu to mohlo připadat, že přecházím na jejich stranu, ale mě teď popravdě zajímala jenom snaha zachránit královnu. Těžko ovšem říct, jestli se mi k ní podaří dostat.

Doufala jsem, že se mi podaří získat nějaké informace. Podařilo se mi zjistit, že královna a král byli v nějaké komoře a spadnul na ně strop nebo co. Moc jsem tomu nerozumněla, ale bylo mi jasné, že to je tragédie. "To je příšerné," povzdechla jsem si potichounku, protože jsem si představovala královnu opuštěnou a celou někde ztracenou. Jenže než jsem stihla její osud trochu více promyslet, všimla jsem si Rolanda, který byl v koncích. "Och, zadržte!" křikla jsem na svůj poměr docela až moc nahlas, ale i tak to bylo spíše jako normální hlasitost, než řev. "To je můj... Můj... přítel," řekla jsem. "Nejspíše mne následoval a chtěl zjistit, co se mi stalo," pronesla jsem a mírně se na Rolanda usmála, i když tohle rozhodně nebyla situace k úsměvu.
Všechno se nám to tu hroutilo na hlavu a to ještě zaběhl ke králi jeden z termitů a křičel, celý pomatený. Něco o královně. A pak král řval na nás. "Jdeme, jdeme, už jdeme," pípla jsem a vydala se tím směrem, kterým šli i všichni ostatní. Popravdě jsem byla ráda, že se mi podařilo zachránit situaci s Rolandem a navíc taky královna. Jestli ji našli rozmáčknutou pod kamenem, tak to bude nejspíše náš konec. Moc nadějí jsem nechovala, ale třeba to dopadne jinak.
V chodbě byla tlačenice. Byla tu parta termitů a dva vlci. Tak to jejich ocasy jsem viděla před tím. Rozhodla jsem se neřešit proč tu jsou. Asi k tomu mají důvod. Na druhém konci chodby stála královna v obležení cvakajících termitů. "Přátelé, přátelé, nač ty spory... Copak se tu vlastně stalo?" snažila jsem se uklidnit situaci svým hlasem. Nevěděla jsem, že působím uklidňující magii na všechny kolem sebe, na které magie působit mohla. Mírně jsem zavrávorala a opřela se o Rolanda.

Tak to je super :3 Děsně se mi líbí, jak se u každého posunul styl a mnohdy i celkem jiným směrem, než jaký byl původně

Taky chci ocenit hezkou akci, která se Styx povedla :3 Kdybych nebyla dement a přečetla si, že je to až do 28. 2. a ne 28. 1. tak bych možná i vyhrabala nějakou nádheru z první třídy, tak třeba příště, protože tahle akce si zaslouží repete!

A poprosím o oblazky, děkuji :3

Král působil... no královsky. Popravdě jsem čekala, že dostanu jenom jednu kusancem, ale nestalo se tak. K mému mírnému překvapení se rozhodli využít mých služeb. Vesele jsem zavrtěla ocasem. Moje přátelskost mi evidentně vždycky dokázala zachránit krk. Co se děje za mnou jsem netušila, proto jsem neviděla Rolanda ani jeho osud. Zaměřila jsem se na králova slova. Mohla jsem se nyní pohybovat volně kolem. "Děkuji vaše majestátní termitosti, vynasnažím se," pronesla jsem tichounkým, ale v jádru velice odhodlaným hlasem. V mé naivitě bylo možná něco nezdravého, ale možná mi teď moje naivita zachraňovala zádel více, než bych tušila.
Obrátila jsem se na vojáka, který mi byl přidělený. "Já se jmenuji Islin a jestli spolu máme najít královnu, měli bychom spolupracovat. Protože o královnino bezpečí nám jde především, no ne?" špitala jsem. "Mohl bys mi prosím sdělit informace o tom, co se přesně stalo?" zeptala jsem se. Usmála jsem se na termita a čekala.

Hulváti mne postrkovali směrem pryč. "Řeknu to jenom králi," odvětila jsem, aniž bych věděla, co to znamená. Vypadalo to ovšem, že moje slova je přesvědčila, nebo možná prostě nevěděli,co se mnou. Začali mne postrkovat směrem zpátky a pak dál chodbou. Cestou jsem si všimla ocasů, které mizeli pryč. Těžko říct, jestli to byl vlk nebo jenom přelud. Možná jsem se už dočista zbláznila z tohohle prostoru, který byl dosti stísněný. Náhle jsem se ocitla ve větší místnosti, do které mne hodili, jako bych byla nějaký kus žvance. Strčením jsem zakopla a dopadla na zem. "Au," vyšlo ze mě mírně a potichu. Nechtěla jsem ublížit nikomu z nich, ale zároveň se mi nelíbilo tohle zacházení. Podle toho, co ovšem říkali, se jim ztratila královna. Tak odtud všechen ten povyk.
Zvedla jsem hlavu a uviděla termita, který byl nejspíše jejich králem. Nasvědčoval tomu nejenom jeho ton, ale i vzhled. "Můj pane," pronesla jsem a poklonila se, aniž bych se zvedla ze země. Pokud byl opravdovím králem, chtěla jsem mu prokázat všechnu úctu. "Vaši královnu jsem neukradla, ale snad bych vám mohla pomoci ji nalézt. Dostala jsem se sem náhodou, když jsem slyšela volání a myslela si, že někdo potřebuje pomoci. Jak mne vaše ochranka vedla sem, všimla jsem si velké podivnosti... Vím, že vás ztráta vaší královny musí velice mrzet. Nechte mě vám pomoci, prosím," pokoušela jsem se ho přesvědčit. "V chodbě, která se odpojovala od mojí, jsem si všimla někoho, kdo sem rozhodně nepatří. Možná že to on má tlapky ve zmizení vaší paní. Pomůžu vám ji najít, protože si zasloužíte dobrý konec," dodala jsem aniž bych si uvědomovala, že jsem právě prozradila další vlky, kteří tu byli se mnou a Rolandem.

preference: květiny, mušličky, křišťály

P.S. v reálu je to menší :(

20 mušlí, 20 květin, 1 křišťál
Styx

//Loterie

"Och ráda bych vám to řekla, drazí termitíci, ale nemohu jen tak na potkání každému sdělovat informce... Co kdybyste náhodou byli nebezpeční, a ty informace zneužili, že ano?" snažila jsem se je přesvědčit, že nemohu mluvit jen tak s každým. Jeden z nich se ošíval nad tím, že jsem víla, jako by nikdo z nich netušil, co to víla je. "Víla je magická bytost, která napomáhá živým tvorům, kteří si to zaslouží. Navíc také může nosit štěstí, když je spokojena," pronesla jsem. Přesně takhle jsem si představovala vílu. A pokud měl Nickolas pravdu a já opravdu byla vílou, tak jsem možná i nějaké to štěstí mohla přinést ne? Popravdě jeho slova mne trochu nahlodala a postupně jsem tomu věřila víc a víc. Však jsem mohla přijít o krk, ale moje přirozená vlídnost nejspíše přesvědčila i bojovné termity. Jsem víla... Nickolas měl pravdu. S úsměvem jsem se podívala na termity, kteří se momentálně dohadovali kolem mě. "Zlodějka rozhodně nejsem, to byste mě urazili!" obořila jsem se mírně, ale pořád to bylo tichým hlasem, který mi byl dán do vínku již od narození. Můj hlas tak nikdy nemohl působit rázně nebo panovačně, jak bych si mnohdy přála. Vždycky působil spíš jako pohlazení, které pomalu ani necítíte, než jako prudká facka. "Och ano, krále bych ráda poznala. Jak se jmenuje? A jak to tady vůbec všechno funguje?" začala jsem se nadšeně a zvědavě vyptávat, zatím co jsem velice poslušně pochodovala s termity dál do hlubin termitiště.

Kráčela jsem uzounkou chodbou za vlkem, který se jmenoval Roland. Mírně jsem se usmála, což ve tmě nemohl vlk vidět, a taky pro to, protože byl předemnou. Kráčel chodbou, která začínala zapáchat. Mírně jsem nakrčila čenich. Nebylo to nic příjemného pro někoho, kdo rád čenichal květiny a jehož kožich i voněl jako spousta květinek. Koukala jsem se kolem, ale skoro nic jsem v tmavém prostoru neviděla. Náhle jsem uslyšela šrumec, který přicházel z chodby za námi. Evidentně se za námi hnalo několik naštvaných termitů. Podle hluku jich bylo pár. Snažila jsem se nezakopnout o různé věci, které jsou v takto stísněných prostorech normální. Náhle se chodba rozšířila. Byl tu bordel. Naprosto nepříjemný puch se nesl všude kolem. Evidentně to tady byl nějaký odpadní systém nebo co. Prostě sem dávali odpadky. Roland se rozhodl schovat, ale já prostě nemohla. Nemohla jsem skočit do kupky hnoje nebo co to bylo. Ne, ne, nešlo to. Já měla ráda hezké vůně a ne takový zápach.
Rozhodla jsem se tedy otočit čelem k přibíhajícím termitům. "Och všemocní vládcové tohoto kraje, jsem víla a přicházím vám sdělit neodkladné informace," pronesla jsem hlasem, který byl sebejistý a zářivě se na termity usmála. Doufala jsem, že když využiju označení, které pro mne vymyslel Nickolas, tak budu mít větší šanci. Kdo by ubližoval nebohé nadpřirozené bytostí, že ano...

Ťapkala jsem za vlkem, který se stal mým novým společníkem. Popravdě jsem si nepamatovala, jestli mi řekl svoje jméno. Tím šokem jsem byla úplně popletená. "Nevím, jestli jsem se představila, ale já jsem Islin," špitla jsem do tmy a kráčela jsem za vlkem, který se momentálně rozodl, že musme najít nějaký východ. Kývla jsem hlavou, i když jsem pořád chtěla spíše zjistit o co tady jde, než abych se snažila dostat pryč. Něco tady nesedělo a já prostě musela vědět co! Byla to moje povinnost nebo snad ne? Poočku jsem se rozhlížela kolem, ale všechno vypadalo pořád stejně. Jenom chodby táhnoucí se dál a dál. Najednou jsem byli na křižovatce. Před námi byla chodba rovně, ze které ovšem přicházely hlasy. Pohlédla jsem na vlka. Ze strany jsem cítila, že k nám proudí vzduch, ale jeden by mohl předpokládat, že tam už budou hlídkovat taky. Pokud jsme chtěli zmizet, museli jsme se někam schovat a doufat.
Rozhodně jsem nechtěla potkat další nepřátelsky naladěné termity. Jenže to vypadalo podle toho, co říkali, že mají dobrý sluch. Rozhodla jsem se trochu je svést ze stopy a tak než se Roland pohnul do temné chodby, učurkla jsem na kus zdi, která vedla chodbou, kterou jsme přišli. Pokud šli termiti po pachu, tohle by je mělo zmást. Rozešla jsem se tedy za svým společníkem do úzké a temné jeskynní chodby. V duchu jsem doufala, že můj černý kožich zamezí tomu, aby nás případně v té tmě někdo viděl. Mít bílý kožich, asi by hrozilo, že nás někdo uvidí, ale takhle to rozhodně nehrozilo. Náš pach se navíc táhnul úplně všude díky mému malému maskování.

Foukal poměrně silný vítr, kterého jsem se ovšem nebála. Fousky se mi na čenichu ohýbaly do všech směrů, ale na to jsem nehleděla, protože mi bylo jasné, že závětří musí být blizounko. Frontální postup nebyl možný, takže jsem se trochu stáhla a postupovala spíše stranou, než předem. Fňukat by mi nepomohlo, možná by mne to ještě brzdilo, takže jsem přidala do kroku a hle vchod do jeskyně. Fantazie by mi tohle místo nemohla popsat lépe, než jaké bylo ve skutečnosti. Fičák se sem nedostal a panovalo tu sucho a teplo. Fiflenka by se možná nahrbila a nakrčila čenich, protože to tu mírně páchlo zatuchlinou, ale já byla zvyklá ležet i na horších věcech, takže jsem byla ráda, že na mne nefouká a mám tu klid pro spánek. Fracek rozmazlený jsem taky nebyla, takže jsem se vydala k jednomu z dolíků v hlíně a ten jsem si pomalounku po lehounku zvětšila na vlastní proporce. Foukání venku sílilo a já byl hodně ráda, že jsem vevnitř a ne venku. Flákla jsem sebou do důlku, i když to nebylo úplně elegantní. Fakt se mi chtělo spát. Finální výstup mne utahal na takovou úroveň, že jsem byla ráda, že si můžu lehnout. Frajersky jsem si vybrala na procházku ten největrnější den v roce. Fajn, mohla jsem si to promyslet lépe, ale chybama se jeden učí. Fantazírovala jsem o tom, jak bych si ráda dala něco k jídlu, abych se uspala. Filé by bylo dobré. Filetka z jakékoli ryby by prostě bodla.

Louka, která byla prostorná a pěkná, byla obklopená lesem. Možná, že tu v minulosti byl taky les a tohle byla jenom mýtinka, která vznikla působením času, ale tohle jsem si mohla jenom domýšlet. Tentokrát to tu žilo. Okolo louky se mihotaly stíny, které patřily poměrně velké skupince svišťů, kteří se tu z nějakého důvodu rozhodli zabydlet. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby si svišti neházeli šiškou, jako by to byla nějaká hra. A ona to možná i hra byla. "Ahojky, co tu děláte?" Evidentně je můj hlas zaskočil, takže někteří z nich dokonce mírně nadskočili. Iritovala jsem je snad? Doufala jsem, že moje přítomnost jim nevadí, protože by mne mrzelo, kdybych jim překážela. Aspoň mě zatím nikdo nevyháněl. Leknutí je rychle přešlo, takže se ke mně jeden ze svišťů vydal. Letmo vyskočil na pařez předemnou. Upejpavý rozhodně nebyl, protože mne sjel pohledem, při kterém mi přišlo, že snad na sobě nemám ani kožíšek. "Kopretinko, překážíš nám tu." Udiveně jsem rozšířila očka, protože jsem netušila, že narazím zrovna na mluvícího svištího chlapáka. "A... a čím?" Možná jsem se měla spíše rovnou odsunout, než se vyptávat, ale co už. "Že stojíš zrovna v místech, kde máme finální čáru víš. Šlapeš po ní a jeden pak nemůže utíkat, když tam stojíš, kapišto?"
"Omlouvám se vám, to jsem netušila." Automaticky jsem udělala úkrok stranou, abych byla z té jejich pomyslné čáry pryč. Čekala jsem nějaké další informace, ale svišť už se začal otáčet k odchodu. "Uvedeš mě trochu do děje a sdělíš mi, co to hrajete a jak se to hraje?"
Energicky se otočil. "Levandulko, řeknu ti to teda. Až se jeden tým zmocní šišky, tak se ji přehazováním pokusí dostat za tuhle čáru. Uprchlí tým nesmí házet dopředu, jen dozadu, takže v tom je to složitější, ale ne tolik. Když někdo chytí šišku, musí se zastavit a hodit za sebe dalšímu hráči, takže týmy se pochybují, jen když je šiška v letu. Uvidíš to na vlastní vočka, když teda uhneš." Švihla jsem ocáskem a ustoupila ještě o kousek, což už mu stačilo a hra začala.

Než jsem stihla cokoli říct, ten vlk mne strhnul za jednu ze skal, která tu byla. Přitisknul mne k zemi, což nebylo úplně nejpříjemnější. Chtěla jsem zaprotestovat, ale to už jsem měla jeho špinavou tlapku v tlamě. Držel mě na zemi a tlapu mi tlačil na čenich, abych nemohla ani kníknout. Ochabla jsem tedy a přestala se vzpouzet. Termiti prošli kousek kolem nás za podivného cvakání kusadel. Mluvili o nějakém únosu a o tom, že musí hlídat vchod, než zase zmizeli z dohledu u doslechu. V ten moment mne vlk pustil. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Nehandrkovala jsem se s ním. Omluvil se a já jen kývla. Omezování osobní svobody mne nezajímalo, více jsem se teď zajímala o to, co dělají termiti a koho hledají.
"Myslím, že jim někdo něco ukradl. Mluvili v ženském rodě... Že by přišli o nějakou královnu nebo někoho takového?" přemýšlela jsem na hlas. "Nebo jim nějaká termití slečna odnesla nějaký jiný poklad?" Zajímalo mne to více než vlastní bezpečnost, takže když vlk pronesl, že můžeme jít dál kývla jsem. "Pokud budou hlídat vchod bude bezpečnější pokračovat," pronesla jsem s klidem a kráčela dál.

//Já použiji bonus štěstí a zkusím to, nechci úplně hrát mimo charakter Islin

Kráčela jsem nádhernou jeskyní, kterou musel udělat jedině nějaký kouzelník. Náhle se z mnou objevil vlk, který se o mne nejspíše bál. "Och zdravím vás," pronesla jsem s úsměvem a potichu. Nikdy jsem nebyla úplně průbojná, ale tady se můj hlas hezky roznášel a odrážel od stěn. "Jmenuji se Islin, taky vás sem přilákal ten zvuk?" zeptala jsem se. "Já bych to šla nejraději prozkoumat, třeba je tam někdo kdo potřebuje naši pomoc," dodala jsem a pokračovala jeskynní dál. Chtěla jsem dojít co nejdál a nenechat tu nikoho jen tak. Navíc to mohlo být vlče nebo někdo starší a takového by tu jistě čekala smrt.
Jenomže moje dobrosrdečnost se nesetkala s úspěchem. Náhle jsem uviděla obrovského termita a za nim další. Jejich kusadla mohla vypadat hrozivě a jednoho by i zaskočila. I já jsem musela polknout, ale popravdě jsem se ovládala, abych nepůsobila až moc vyděšeně. Vlk si mohl zvolit jakou variantu chtěl, ale já jsem nikdy nedala na to, že by někdo byl nebezpečný jen proto, že mu příroda něco nadělila. Třeba to byli hodní termité. "Haloo? Dobrý den, já vím, že mi možná nerozumíte, ale nepotřebuje tu někdo pomoct?" zavolala jsem na termity. "Počkat... Bzuk, bzur, bruzííí," zkusila jsem termitštinu, ale trochu to působilo spíš jako mravenčtina, takže jsem netušila, jestli mi budou rozumět.

//Sarumen

Kráčela jsme pomalounku, potichounku, směrem k hoře, která jako by zpívala? Možná se mi to jen zdálo, ale opravdu mi přišlo, že slyším zpěv. Nechtěla jsem být pověrčivá, ale zpívající hory mohly být nebezpečné. Když ptáčka lapají pěkně mu zpívají ne? Snažila jsem si vzpomenout na Prabábu a na to, co mi vždycky říkala. Nehledat za vším nepřítele, ale zároveň v nikom nevidět hned přítele. Kývla jsem si hlavou sama pro sebe, jak jsem kráčela po poměrně rušné hoře. Vypadalo to, že je tu ještě jeden vlk, ale já popravdě chtěla spíše přijít na to, odkud vychází ten zpěv. Teplo bylo opravdu nepříjemné.
Koukala jsem kolem a všimla si vchodu do jedné z jeskyní, ze kterého se ovšem ozývalo podivné rušení. Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná tam bylo něco nebezpečného, ale možná tam taky byl jenom někdo, kdo potřeboval pomoci. Na strašidla jsem nevěřila. Největším děsem byl stejně jenom jiný vlk. Hledat jiný vchod mne ani nenapadlo. Protože jsem už v hlavě měla představu někoho, kdo potřebuje mou pomoc, protože se chytil do nějaké pasti nebo něčeho podobného. Pomalu jsem se tedy vydala vchodem do jeskyně.

Maple vypadala, jako že je jí naprosto jasné kým jsem, i když to nemohla vůbec tušit. Mohl mne někdo takhle lehce prokouknout? Jistě že mohl. Co jiného, se taky dalo na takové vlčici jako jsem já prokoukávat, než to, že co na srdci to na jazyku. Usmála jsem se na ni a trochu znovu sklopila očka, protože jsem neměla ráda když jsem se někomu měla koukat do očí přímo. Alfa se věnovala hlavně dvěma vlkům, kteří tu postávali se mnou. "Gratuluji," řekla jsem jim nadšeně a usmála se na ně. Bylo skvělé vidět, že takhle nějaká smečka funguje. Vidět do zákulisí. Moc jsem si to nepamatovala, jak to bylo u nás. Uplynulo mnoho času a zažila jsem spoustu důležitějších věcí.
Pak mě Alfa zasvětila do místního prostředí. Bylo toho tolik, že pochápat to bylo trochu obtížnější, ale já byla od přírody učenlivá, takže jsem jen pokyvovala hlavou, když to bylo vhodné. Snažila jsem si toho poznamenat, co možná nejvíce. "Mockrát vám děkuji, za přijetí a... za všechny ty informace, máte pravdu, že bych to měla jít nějak vstřebat," pronesla jsem potichounku, jak bylo mým zvykem. "Ještě jednou moc děkuju," dodala jsem a s mírnou úklonou se rozešla pryč. Rozhodla jsem se dojít směrem k nějakému kopci, kde se rozhlédnu, kde vůbec hvozd přesně je, abych ho nemusela hledat, jako minule.

//Zpěvné věže přes prstové hory