Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemka přes medvědí jezírka

Kráčela jsem ve předu a udávala směr, což se mi moc nelíbilo, takže jsem každou chvilku zpomalovala a zpomalovala. Nakonec jsem jenom šli, protože Roland se držel kousek za mnou. Těsně vedle mě, ale přeci jenom kousek pozadu. Jako by o půl úderu srdce za mnou. Bylo to zvláštní. Myslet na srdce, které bije pomalu, protože v mojí hrudi sebou srdce vybrovalo, jako malinkatý ptáček, kolibřík, co chce prchnout ze svého hrduníkového masitého vězení. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se sklidnila. Nešlo to. I když jsem dýchala hluboce a zvolnila krok, pořád jsem si připadala, jako bych uháněla někam pryč. Tohle jsem ještě nikdy necítila. Nevěděla jsem, že je to láska a ani jsem netušila, že za to může Roland. Nebo, spíš jsem si to nepřipouštěla, že by za to mohl on a jeho přítomnost. "Já... myslím že to bylo k něčemu dobré, ano," zašeptala jsem a zakývala hlavou.
Roland evidentně nepovažoval za nutné zůstávat na jihu a já doufala, že pořádná procházka mě donutí se trochu lépe soustředit. Momentálně jsem totiž dokázala myslet jenom na to, jak Roland voní a jak nádherně vyslovuje každé slovo. Dokonce když jsem se zhluboka nadechla, tak jsem se obávala že omdlím, protože jeho vůně byla tak moc příjemná. "Snad... Snad..." zašeptala jsem jenom, protože jsem netušila, co říct jiného. Nedostávalo se mi slov a rozum se mi zatemnil.

//VVJ přes mahtae sever

//Liliový palouk

Kráčela jsem kousek vedle Rolanda. Byla jsem z toho všeho nějaká nesvá. Nevadilo mi, že mne následuje, ale spíše jsem chtěla jít co nejblíže při něm, což u mne bylo zvláštní. Kontakt s cizím tělem mi nevadil, ale věděla jsem přeci, že má Roland ve svém srdci jinou, tak proč mě to najednou mrzí, že to vůbec vím. Netušila jsem, kde nastal problém, ale očividně to problém byl, protože jsem proti Isobel najednou pocítila ostrý pocit nevraživosti. Neznala jsem lásku, alespoň ne do téhle doby, ale když už jsem ji pocítila, bylo těžké se toho pocitu zbavit a nenechat se jím ovládat. Když se mne dotknul a řekl, že je rád, mírně jsem se zachvěla. Jenže jsem nechtěla být ukvapená. Prabába mi vštípila dobře i nějaké to vychování dámy.
"Ona byla zvláštní... Ale věděla toho spoustu. Naučila mne všechno o všem a o všech," pronesla jsem potichounku. "Já... hmm... oblíbeným místem bude asi to kde byli ty termiti... protože... tam jsme na sebe narazili," zašeptala jsem a pomalu zamířila přesně opačným směrem. Chtěla jsem prozkoumávat a sever vypadal slibně.

//Mahtae

"Nevyznám se přímo v rostlinách, to uměla Prabába... Ona... Věděla toho spoustu o spoustě věcech, ale nestihla mě všechno naučit, než..." mírně se mi zadrhnul hlas, protože jsem nechtěla mluvit o požáru. Nechtěla jsem vzpomínat na to, jak brutálně mě od mojí milované staré společnice život odtrhnul. Popravdě jsem k ní vzhlížela více, než by bylo zdrávo a její ztratát mne bolela, nejen kvůli zkušenostem a vědomostem, které mi nestihla předat. Najednou pronesl poslední větu. Trhla jsem sebou s květy zapletenými do kožichu. "Nechci mít od tebe pokoj, jak tě to napadlo?" řekla jsem rozpustile a dokonce i hlasitěji než normálně. Představa, že budu zase sama byla najednou... nepříjemná. Jako kdyby mi měl kousek upadnout, když se Roland vzdálí. Bylo to zvláštní. Náhlé, ale přitom roztomilé.
Přišel ke mně a strčil mi květinku za ucho. Líbilo se mi to. Lilie se mi hezky vyjímala na kožichu. "Mož... Možná, bychom se přeci jenom mohli trochu projít," zakoktala jsem se potichounku. Nebylo to tak, že bych chtěla od Rolanda odejít, ale něco mě popohánělo. Energie, kterou jsem neuměla ovládnout. Pocítila jsem v nitru něco, co jsem nikdy před tím necítila a netušila jsem co s tím. Všechny neduhy se mají rozchodit. A tak jsem šla.

//Středozemka přes ohnivé jezero

//Sarumenský hvozd

Vkročila jsem na palouk. Bylo to tu nádherné. Květiny byly úplně všude. Nasála jsem do čenichu vůni, která byla tak jarní, že mi z toho srdce zaplesalo. "Vyznám se v bobulích a ovoci, to ano," zašeptala jsem do vánku, který se proháněl kolem. Zastavila jsem se a užívala si tu nádheru kolem. "Mohli bychom chvilku zůstat tady," zatrilkovala jsem do větru, který se tu proháněl. Nenarušoval scenérii, jen občas ohnul pár květů skromně k zemi, jako by se ukláněly. Rozhodla jsem se, že bychom tu měli počkat, než vyrazíme na nějaké další putování. Roland nemohl spěchat a já ho nechtěla utahat.
Pak jsem se sehnula a ukousla jeden z květů. Neobratně jsem si ho začala dávat do kožichu. Měla jsem květiny ráda. Milovala jsem je. Jaro bylo tou nejlepší dobou, kdy všechno probouzel nový život. Jeden ho skoro až cítil proudit všude kolem. Jenže se tu neprobouzelo jenom jaro. Ucítila jsem mírně štípnutí mezi ušima, ale nepřikládala jsem tomu velkou pozornost. Pravděpodobně mne jenom kousnul komár nebo něco podobného.

//úkryt

Mírně jsem se otřásla při zmíňce o tom hmyzu, který mi tak znepříjemnil hezký výlet. Mohla bych se ale na dosmrti držet lesa a stejně bych se s někým nepříjemným setkala. Nenechala jsem si tím tedy kazit náladu, jen jsem se ujistila, že nejdu směrem, kde ten hmyz bydlel a bylo to. Na světlo jsem přivykla snadno a pak už jsem pochodovala pomalým krokem ven z lesa. "Mohla bych najít nějaké bobule... Já... Abych pravdu řekla, tak lov nemám úplně v lásce," pronesla jsem trochu zaraženě. Bylo mi jasné, že to zní hloupě. Vlk, co nerad žere maso, ten musí být divný. Jenže mě nešlo ani tak o chuť, ale spíš o ten život, co musel skončit, abych já mohla dál žít. Brala jsem to jako koloběh přírody a nebrala si víc, než bylo třeba. Taky jsem si jen tak nechodila zalovit, ale opravdu jsem lovila, jen když to bylo nevyhnutelné. Kráčela jsem směrem pryč. Jaro bylo v plném proudu. Nádhera. Cestou bych si mohla dát květinky do kožichu.

//Liliový palouk

Byla jsem ráda, že se konečně Roland cítil dobře. Že se už necítil špatně bylo dobré slyšet. Usmála jsem se svým trochu tajuplným úsměvem, který jasně naznačoval, že jsem více než ráda, že je mu dobře. Byla jsem moc ostýchavá, abych řekla něco víc, než pouh "To je dobře." Roland byl konečně při síle a vypadalo to, že venku je více než pěkné počasí a tak můžeme vyrazit na nějakou procházku. "Kousek odsud byly velké hory z pískovce, ráda bych se do nich podívala, pokud chcete jít se mnou," pronesla jsem s úsměvem. Mírně jsem se nahrbila a začala se zvedat. Protáhnout nožky bylo něco, co jsem potřebovala. "A třeba něco seženeme cestou k jídlu, něco co by nám zaplnilo břicha, jestli je už lépe," prohodila jsem rozupstile, jako bych byla vlče, připravené na nové objevy.
Vykročila jsem směrem k východu, který byl jedno velké zalité sluníčko. Musela jsem přivřít oči, abych neoslepla z té záře. Ohlédla jsem se na Rolanda. "Jdete taky?" zeptala jsem se a vykročila do světla a do lesa. Bylo tak hezky, že se mi z toho na tváři vykouzlil ještě větší úsměv.

//Sarumenský hvozd

Ležela jsem ve své samotě. Ticho v jeskyni bylo skoro až moc tiché. Naštěstí ho prořízl občas pohyb Rolanda, který za někým ve svém snu běžel. Nebo za něčím či před něčím. Těžko říct, kam ho snové tlapky nesly, ale bylo vidět, že to rozhodně je velký a rychlý běh. Nakonec se ovšem tlapky zastavily a jeho oddechování se trochu roztrhalo. Probouzel se. Poznala jsem to z toho malého zavybrování těla. Svaly se připravovaly na nový den. Jenže mozek se ještě nenastartoval. Sledovala jsem Rolanda s úsměvem na tváři. Vypadalo to, že je mu lépe. Nebo to jsem aspoň odhadla z jeho promluvy. Mluvil už dobře a i jeho slova dávala smysl. Nebylo to horečnaté mumlání. "Dobré ráno," odvětila jsem mu šeptem, který se roznášel po úkrytu. "Ano vyspala jsem se celkem dobře... Je ti lépe?" zeptala jsem se a pomalu se začala stavět na všechny čtyři. "Nechceš něco donést nebo pomoct s," dodala jsem a vyznělo to spíše jako oznámení, než otázka. Nejspíše proto, že konec věty jsem zašeptala moc potichu.

Usnula jsem. Probudilo mě trhnutí, protože jsem si uvědomila, že jsem nechtěla usnout. Neměla jsem usnout, měla jsem dohlížet na Rolanda, který mou pozornost momentálně potřeboval. Jenže jsem to nezvládla a usnula. Nepříjemné. Nevhodné. Naprosto příšerné. Mírně jsem se nadzvedla, abych na vlka viděla. Ležel. Zemřel? Chvíli jsem mu sledovala hrudník, ale hýbal se. Usnul. Všechno bylo v pořádku. Trochu jsem si oddechla, že během mého spánku nepřišel Roland o život.
Rozhodla jsem se ho nechat spát. Potřeboval to. Energie mu určitě scházela. Já byla prospaná a odpočatá. Mohla bych klidně někam běžet, ale nechtělo se mi. Tady to bylo příjemné a pohodové. Nechtěla jsem tedy Rolanda ani budit, ani opouštět. Nebylo sice už nejspíše nutné na něj dohlížet, ale já měla prostě potřebu se o něj starat. Však kvůli mě dopadl tak, jak dopadl. Jen jsem si znovu položila tlapky na zem a sledovala jsem jak spokojeně oddechuje.

Byla jsem opravdu utahaná. Mírně jsem se nakrčila, ale pak jsem nějaké zvedání vzdala. Potřebovala jsem se prospat a moje tělo se toho dožadovalo. Klížila se mi očka, ale věděla jsem, že nesmím usnout. "Já se... já to zvládnu," zašeptala jsem do ticha jeskyně. Bála jsem se, že když usnu něco se mu stane nebo mne bude potřebovat a já nebudu bdělá, abych mu pomohla. "Co když budeš potřebovat pomoct?" dodala jsem slabounkým hlasem, přestože jsem věděla, že usnu dříve než později. Očka se mi zavírala a já věděla, že pokud bude chvilku ticho, tak se neudržím.
A taky že neudržela.
Moje víčka ztěškla, dech se vyrovnal. Usnula jsem. Nechala jsem Rolanda na pospas jeho nemoci, což si budu mimochodem rozhodně vyčítat až se probudím. Jenže teď to bylo jedno. Teď jsem usnula. Netušila jsem o sobě, o světě a ani o Rolandovi. Všechno bylo jenom jedno tiché, temné místo. Spánek byl vítaný a klidný.

Roland vypadal podobně zamyšleně jako já. Ne nazlobeně, nebo nafučeně, ale prostě zamyšleně. Celkově mu asi rozhovor o domovinách a putování před tím, než jsme oba zakotvili v Sarumenském hvozdu nevadil. Mírně jsem se naklonila, abych ho mohla lépe poslouchat, ale jinak jsem si nechávala pořád čenich na tlapkách. Stejně jako jsem nechávala svůj ocas položený přímo za sebou a nikoli stočený elegantně kolem těla. Byla jsem jako přejetá parním válcem. Rozmáčknutá na zem. Kdo ví, jestli to nesouviselo i s tou tíhou, kterou jsem si sebou táhla a které jsem se nemohla zbavit. Vzpomínky. Ach ty vzpomínky.
Naslouchala jsem hlasu Rolanda. Gwen byla evidentně mladou vlčicí, kterou přivedl sem. Kdo ví, jestli zrovna ona neměla nahrazovat v jeho srdci místo po Isobel. Mluvil o ní s jasnou něhou. Měl ji evidentně rád, ale jak moc a jaké povahy byl jejich vztah jsem netušila. Mladá vlčice mohlo znamenat mnohé. Pro jednoho to bylo vlče, pro druhého kdokoli mladší než on sám. "Gwen měla štěstí, že na tebe narazila," pronesla jsem a mírně zývla. Byla jsem opravdu unavená, ale nechtěla jsem usnout. Musela jsem ho hlídat. Starat se.

Tiše jsem ležela a koukala kolem. Vstřebávala jsem informace. Byla jsem ovšem ráda, když ticho proložil Roland otázkou. Nezávazná konverzace. Žádná těžká témata. "Hledala jsem nějaké místo, kde bych mohla být. Já nejsem úplně tulačka," odvětila jsem mu a když už to nakousnul pustila jsem se do dalšího vyprávění. "Navíc jsem tu našla sestru, která sice není členkou smečky, ale evidentně se jí v kraji líbí, tak jsem si říkala, proč se tu chvilku nezdržet. Původně jsem to v plánu neměla, hledám totiž jinou naši sestru, ale tohle místo mne uchvátilo. Wolfganie i Maple jsou strašně hodné vlčice," pronesla jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že mám místo, kde můžu žít. Byl to celkem odlišný život od života v mém rodném kraji nebo potom od života se skupinou potulných kejklířů, ale rozhodně to nebylo nic nepříjemného. Byla jsem tu ráda. A až tu ráda nebudu, nebo až ostatní nebudou mou přítomnost chtít, půjdu zase dál. "Jeden má celkem dost domovů," zašeptala jsem ztracená v myšlenkách.

Tiše jsem se odebrala kousek dál od Rolanda, abych mu dala porstor k napití se, ale zároveň, abych byla dostatečně blizounko kdyby potřeboval. Udělala jsem dvě kolečka kolem dokola, než jsem se položila na zem a hlavu si položila na složené tlapky. Roland vypadal lépe, ale těžko říct, čím to mohlo být. Jestli mou starostlivostí o něj, nebo prostě tím, že ten humus se z jeho těla dostával pryč. Pohled upřel na sochu, která tu sdílela náš prostor. Netušila jsem o koho se jedná a tak jsem jen zavrtěla hlavou. Třeba je to nějaká bohyně lesa. Nebo možná to je nějaká náboženská vůdkyně, těžko říct. Měla jsem hlavou plnou domněnek, ale nechtěla jsem je vyslovovat. Nebylo na mne, abych mu říkala své nápady, nepodložené žádnou jinou informací, jen pocitem. Musel mu na to dát odpověď někdo znalejší a zkušenější než jsem byla já. Mírně jsem se usmála na Rolanda i na sochu a pak se pohledem upřela někam do zdi. Nebyla jsem úplně ta, která by začínala konverzace, i když jsem si povídala celkem ráda.

Sdělil mi informace, že voda rozhodně není nikde v úkrytu. To byla škoda, protože už zůstávalo jenom hrabat v hlíně a doufat, nebo se vydat ven, ale nechat tak pacienta nestřeženého. "Dobře, dojdu pro nějakou vodu, ale... Budu ji asi muset nabrat do tlamy, snad to nebude vadit," zašeptala jsem tichounce, protože víc nahlas jsem mluvit neuměla. Pomalým krokem jsem se rozešla směrem k východu. Přišlo mi, že tůně budou lepší na vodu, než doufání, že se mi nějakou podaří vykopat. Musela jsem se tedy dostat ven. Doufala jsem, že si pamatuji vše správně a že se nikde nezatoulám, ale nebylo to tu dost velké, aby jeden ztratil směr. Ucítila jsem mírný vítr a tak jsem se vydala směrem, odkud přicházel.
Moje tlapky se dostaly na chladnou zem venku. Začenichala jsem, abych našla tůňku a podařilo se. Voda byla hned kousek od vchodu do úkrytu. Nejprve jsem se napila sama, abych se zbavila pachuti a jiných věcí z tlamy. Nechtěla jsem Rolandovi dělat tenhle zážitek nepříjemnější než byl. Pak jsem nabrala vodu do tlamy. Chladila mne na patře, ale nedovolila jsem si polknout. S tlamou plnou vody jsem se vydala zpět k Rolandovi. Nebylo to daleko. Úkryt v pravdě nebyl velký. Došla jsem až k němu a tlapkou udělala důlek, než jsem do důlku vypustila všechnu vodu z vlastní tlami.

Chtěla jsem nabídnout nějakou pomoc a Roland se rozhodl, že po mě chce vodu. Kývla jsem hlavou. „Nemáš tušení, kde by tu mohla voda být?“ zeptala jsem se potichounku, protože jsem netušila, jestli v úkrytu je nějaký vodní tok nebo něco podobného, co by mi mohlo napomoci přinést k jeho hrdlu nějakou životadárnou tekutinu. Evidentně jsem byla v tomhle místě nová, takže jsem doufala, že se z mého dotazu nebude dělat nějaká sranda. Nerada bych, aby o mé nevědomosti někdo vtipkoval. Mohla bych se dostat do lesa a tam se z nějaké kaluže určitě bude dát voda nabrat, ale co když vodu nenajdu včas… Měl se napít, když byla voda dešťová, ale ta už teď také bude zkažená nebo jinak znehodnocená a nepitelná. Musím se podívat k nějaké řece, bude-li chtít vodu…A nebo bych tu mohla vykopat důlek, les byl celkem vlhký, tak by tu mohla být nějaká voda v podzemí… rovnala jsem si v hlavě možnosti, které jsme měli.

Mluvení jsem nechala na Maple a na Rolandovi. Sice nebyl úplně zdráv, aby dlouho vyprávěl, ale já se popravdě bála, že když bych měla mluvit já, mohlo by to dopadnout špatně. Ne, že bych si některé věci domyslela, ale rozhodně bych nešla rovnou k věci a spíše vše obsáhle popisovala. Roland to uměl říct stručně a jasně. To jsem na něm obdivovala. Nebudu se do toho plést, jen si udělám svoje. Nahrnula jsem kožešiny a na Rolandův úsměv se jen usmála zpátky. Maple ovšem moje ticho prolomila. Poděkovala mi, že se o něj starám a já jenom se sklopeným pohledem přikývla. Nebyla jsem úplně taková, že bych se hned pustila do hovoru. "Udělala bych to pro každého," pípla jsem tichounce, že to ani nemohla Alfa snad slyšet, ale Roland mohl.

Alfa a Zed, jak se jmenovalo vlče, se odebrali ven. Bylo to zajímavé, že Roland se obával o nějakou Gwen, což bylo nejspíš jeho vlče. Že by dcerka? Neptala jsem se. Nechtěla jsem ho rozrušovat stejně, jako jsem ho rozrušila ohledně Isobel. Nebo jsem možná rozrušila více sebe než jeho. "Chceš něco donést?" zeptala jsem se.