Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem vyděšená. Tohle místo bylo pěkné, za duhou byl poklad, ale já tu nenašla nic jiného než zmatek a celkem dost nepříjemný pocit zmaru. Byl tu ona. Bála jsem se ho a snažila se schovat, ale nebylo kam. Za duhou se jeden nemohl schovávat. Světlo tu bylo všude a já musela přeci jenom zůstat na místě. Pokusila jsem se schoulit do klubíčka, být malá a ničím ho nenakrknout. Bála jsem se, že to na mne zkusí znovu. Křičel na mě, ale k mým uším skoro nic nedopadalo, protože jsem byla vyděšená. Zorničky se mi rozšířily a v uších jsem slyšela jenom hukot vlastní krve. Panická ataka přišla neznámo odkud. Myslela jsem si, že mi moje srdce vypovídá službu. Myslela jsem si, že umřu. Umřu a už se neprobudím. Měla jsem snad infarkt?
Ne. Byl to jenom panický záchvat, jenž se mi snažil namluvit, že umírám. Mluvil o vůli Boží a tom, že mi něco provede a já se bála. Bála jsem se, že se mi nepodaří se jeho pařátům vyhnout. A pak odešel. Odešel pryč. Jenomže mě se neulevilo. Pomalým krokem jsem se začala sunout k duze, ale pořád jsem byla vystresovaná. Každý zvuk mě mírně děsil. Panika se snížila na úroveň, která byla únosná, ale pořád mi nebylo dobře. V hlavě mi tepalo a cítila jsem se strašně vyřízená. Netušila jsem, jestli se po duze dostanu zpět domů.

Já se přece nebojím. Slyšela jsem to v hlavě, ale nebyla to moje myšlenka. Takže se mě taky bál. Tak jako jsem se bála já jeho. "Každý se bojí..." pronesla jsem potichounku, ale těžko říct, zda k němu má slova vůbec dolehla. Byl tak moc namyšlený a zaměřený na sebe. Nechtěla jsem se s ním dohadovat. Chtěla jsem jenom, aby mi neubližoval. Nechtěla jsem, aby se pokusil o to, o co se jednou už pokusil. A já věděla, že on se o to může pokusit. Nebyl normální. Byl prohnilý a zkažený až do posledního chlupu na ocase. "Já tě neproklela," protestovala jsem pořád potichu. Uši stažené. Ocas mezi nohama. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se prostě stáhnout víc do sebe a na tomhle krásném poli si prostě pokusit vybudovat neviditelnou obranu vlastního těla, která mě před ním měla chránit. Jak jsem na něj ovšem koukala. Přeprala bych ho. Kdybych chtěla, mohla bych mu jednoduše ublížit. Jenomže já nikdy nebyla bojovník. Neprala jsem se. Na to možná spoléhal.

Kráčela jsem si po duze směrem na druhou stranu. Cítila jsem příjemný vánek. Bylo to svým způsobem uklidňující. Květiny svou vůní mírně omamnou mne zdravily z druhé strany. Došla jsem na zem. Byla měkounká jako ta nejlepší podužka. Tráva byla lehounká a hezky se vlnila. Ptáci zpívali. Třpyt duhy působil, že se zde několik různých barev motalo mezi sebou, takže zanechávali podivný odlesk na všem, na co světlo dopadlo. Byla to naprostá nádhera. Květinek tu byla spousta, pokud tu někdo hledal nějaký poklad, asi měl smůlu. Jenomže mě přišel jako poklad jenom tenhle svět. Tak klidný a příjemný. Jako balzám na duši.
Jenomže pak se to všechno rozpadlo. Stál tam. Mluvil tím svým naprosto nechutně drsným jazykem. Už jsem se na něj nemohla podívat jako dřív, jako na společníka. Cítila jsem se zneužitá a použitá, i když mezi námi k ničemu nedošlo. Po tváři se mi začala kutálet slza. Nebyla jsem ten typ, co by na něj křičel. Stáhla jsem se, bála jsem se. Můj strach a všechno ostatní se začaly uvnitř mě přetvářet. Nebyl to odpor nebo nechuť. Byl to strach. Bála jsem se a ten strach se musel přelít na vlka, protože já svou magii neovládala. Nevěděla jsem ani pořádně, že ji mám. Měla jsem tušení, ale nebylo potvrzené. Strach z něj. Ale taky jsem se bála opačného pohlaví. Těžko říct, jestli to u něj způsobí strach z vlků nebo z vlčic. Přitiskla jsem uši k hlavě a začala před ním couvat.

//Červená řeka teleport

Otevřela jsem oči až když jsem se ocitla ve stínu. Nevím, jak se to mohlo stát, že najednou kolem mne nebyl vůbec žádný světelný kotouč, ale jenom krásný stín lesa. Mírně jsem zamrkala a pokusila se zvednout. Šlo to! Úlevně jsem si vydechla, že jsem se konečně zbavila toho prokletí, které táhlo moje tělo k zemi. Otřepala jsem se, jako bych ze sebe mohla oklepat i poslední vzpomínky na toho vlka a jeho moc. Věřila jsem mu všechno, co říkal. Že v Sarumenu jsou bestie, ale kdo z nás nebyl. Nechtěla jsem se tam najednou už vracet. Když přešlo ovládnutí těla, moje mysl začala pracovat na plné obrátky.
Les byl tichounký a nádherně voněl po houbách. Mlsně jsem se olízla, protože bych si jednu takovou houbu i dala a tak jsem se pustila do hledání. Místo houby jsem ovšem našla něco úplně jiného. Třpytil se tu konec duhy, která se zhotnila jako by ze samotného světla. Barvy se prolévaly mezi sebou a působily naprosto úchvatným dojmem. "Nádhera," hlesla jsem svým tichounkým hláskem. Líbilo se mi to. Prabába mluvila o tom, že na konci duhy, může jeden najít nějakou zajímavou věc. Slyšela jsem líbezný zpěv ptáků a půda se na jednom místě leskla. Na tom, kde se dotýkala duha země. Položila jsem tlapky na duhu, jako bych čekala, že bude pevná. A taky že byla! Vykročila jsem na ni a šla zkoumat, co je na druhé straně.

Snažila jsem se odplazit, ale nešlo to. Nemohla jsem se dostat z tohohle místa, protože mi moje tělo vlastně bránilo v tom se zvednout odejít. Ne, že bych nějak chtěla utíkat, ale rozhodně jsem po tak silném zážitku nechtěla ležet na tomhle místě dál. Mírně jsem se otřásla odporem. Nemohla jsem si vůbec ani povolit jednu myšlenku na tak silný zážitek. Bylo to něco příšerného. Naprosto odporného. Musím se odsud dostat. Kéž by tak byla možnost, jak odsud zmizet někam naprosto jinam. Zavřela jsem oči a povzdechla si. Nechtělo se mi je otvírat, takže když se stalo podivné PUF s jehož souzvukem jsem zmizela, ani jsem si toho popravdě nevšimla.

//Teleportační lístek houbový ráj

Plakala jsem a už jsem ho ani neposlouchala. Nevnímala jsem jeho slova ať byla jakákoli. Byla jsem touhle zkušeností naprosto zničena a znechucena. Chtěla jsem se vrátit zpátky do lesa a najít někoho... kohokoli... kdo by mi pomohl. Jenomže jsem se nemohla zvednout. On do mne ještě kopnul, když odcházel. Kopnul mě do břicha a já jenom vyhrkla vzduch z plic a málem se pozvracela. Naštěstí se mi to podařilo udržet, ale věděla jsem, že na břiše se mi z té rány rozleje modřina. Světelná křídla na zádech jsem viděla v odrazu vody. Byla nádherná, ale já si jejich nádheru nemohla pořádně užívat.
Chtěla jsem se zvednout a jít, ale nešlo to. Nebylo to bolestí, ale tlapky mne neposlouchaly. Nechtěly se dát do pohybu. Nemohla jsem. Netušila jsem, co mám dělat. "Po...po...pomoc," kníkla jsem jenom mezi vzlikáním. K ničemu nedošlo, to bylo dobře. Ale i tak mne tahle celá situace otřásla až do morku kostí. Nemohla jsem se pohnout. Vyčerpaná a ubrečená jsem si položila hlavu na tlapky. Naštěstí přišel spánek a odnesl mne do krásných říší snů.

Snažila jsem se pohnout tělem, ale nešlo to. Takže jsem místo toho zamrskala křídly, která sice byla malinkatá, ale dostat jimi facana muselo bolet. To mi pomohlo vyvést vlka z rovnováhy a on ze mě slezl. Belialovi se od očí navíc pořád drželo světlo pryč, jako by nemohl zahlédnout už nikdy nic a nikoho. Já byla celkem unavená a nejen z toho, že jsem používala nevědomky svou magii, ale i z toho, co se tady dělo nebo mohlo stát. Ten lepkavý pocit kousek od těch nejzapovězenějších místeček jsem měla pořád. Chtělo se mi začít plakat a taky, že jsem plakala. Po tváři mi stekla slza, kterou nikdo vidět nemohl. Vlk mě začal proklínat, ale mě to bylo jedno. Tvrdil, že je to moje vina. A možná, že měl pravdu... Asi jsem si za to mohla sama, neměla jsem chodit s cizím vlkem. Neměla jsem odcházet z bezpečně vyšlapaných cest. Neměla jsem opouštět přátele. Měla jsem se držet hezky pěkně poblíž domova.
Začala jsem se zvedat, zatím co on prskal všude kolem ten svůj jed. Nešlo mi to. Nemohla jsem se zvednout. Nepustilo mě vlastní tělo. Nevěděla jsem čím to bylo. Pořád jsem ho tak nějak chtěla, ale zároveň mi bylo strašně smutno a líto. Začala jsem vzlikat, protože jsem chtěla domů, ale nemohla jsem se z nějakého důvodu zvednout. Nemohla jsem odejít i když jsem chtěla. "Kéž bys nikdy nemohl dosáhnout uspokojení, ty měkkejší," vyprskla jsem na něj vzteky a smutkem. Brečela jsem, ale moje tělo se mu pořád chtělo přibližovat. Zůstala jsem přitisknutá k zemi. Nemohla se zvednout, nemohla udělat vůbec nic.

Netušila jsem, co se stalo. Jenom světlo a pak jsem viděla vlka, který se mi snažil dostat pod oháňku, ale zároveň mě teď špendlil k zemi silněji, než před tím. Nelíbilo se mi to. Ani náhodou se mi to nelíbilo. Proč to dělá? Proč? Začala jsem plakat, protože jsem se zpod něj nemohla vykroutit. Chtěla jsem, ale něco mi říkalo, že bych měla zůstat ležet a nehýbat se. Taky jsem částečně začínala mít pocit, že bych ho měla k sobě pustit. Že bych ho měla nechat, aby... no aby udělal, to co chtěl udělat. Cítila jsem, že moje tělo ho přímo zve. Jenže moje mysl nechtěla povolit. Nechtěla jsem to! Nebo snad ano? Byla jsem zmatená z toho všeho. Byl se ve mně vnitřní hlas, který mi říkal ať ho kopnu a zmizím, ale zároveň mě něco hladilo a laskalo v myšlenkách, že to přece bude něco nového, něco nezažitého. Můj ocas se pomalounku začal odsouvat na stranu, aby měl místo. Můj strach a rozkol se začaly samovolně přenášet na vlka. Znechucení jím a touhle celou situací. Ta potupa, že se snažil udělat to, co se snažil udělat, to bez práví a naprostý odpor k němu, že se mi z toho chtělo až zvracet. Cítila jsem tak silný odpor k němu, že to sputilo mou magii emocí. Odpor cítila mysl, ale rozhodně ne tělo. To bylo přesvědčeno, že se mu to musí prostě líbit. Pořád byla šance, že mě pustí a uteče... ale moje tělo jasně naznačovalo, že má zelenou.

Belial byl celkem připravený na tu svou hru. Přeskakování neznělo jako velká zábava. Ne, že by se mi zdála ze začátku jakákoli hra, co nechápu zábavnou. Většinou jsem právě chtěla znát aspoň pravidla, ale vlkův hlas byl celkem podmanivý. Neměla jsem proč ho neposlouchat a nevěřit mu. Co by se taky mohlo stát že? Jenže jen, co jsem se uvolnila a začala čekat na jeho přeskok, ucítila jsem něco nepříjemného na zadech. Jako mít na zádech slimáka. "Hej, nech toho!" vykřikla jsem a chtěla se zvednout. Nebyla jsem blbá a věděla jsem o co mu jde. Jeho váha mne ovšem tlačila k zemi a já se nemohla ani pohnout. Nemohla jsem udělat nic. Jenže ležet tu nebo plakat? Co jsem měla dělat? Hlavou mi proběhla slova Prabáby: Bolest je jako noční obloha, zahalená mraky, ale věř že v tobě žije světlo,
co ty mraky rozežene... Zavřela jsem oči a nadechla se. S výdechem jako bych se sama proměnila v ostré sluneční světlo. Na zadech se mi objevila křídla a já se zvedla nad zem. Všechno světlo, které Belialovi dopadalo do očí se od nich stáhlo. Nemohl videt nic. Oslepl. Tim že se mne dotknul navíc magie posílila a nestála mě tolik energie.

"Jasně, nemůžeš," zachichotala jsem se a tahle jeho deiluze mě celkem lechtala na mozku. Děla se tu spousta různých věcí, ale rozhodně se mi nezdálo, že by někdo uměl přelstít vlastní konec. A ne někdo jako tenhle vlk. Nepřišel mi ničím výjimečný nebo jinak zvláštní. Možná že to není na povrchu, ale uvnitř... Ale to už bych si všimla, kdyby se v něm ukrývalo něco mimořádného ne? Udělal ke mně pár kroků a já udělala krok dozadu. Nebylo mi příjemné, když někdo cizí narušoval můj osobní prostor. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu, když popisoval tu hru. Nepřišlo mi to moc zábavné, ale proč ne. Třeba se pak vystřídáme a zaskáču si já. Pořád jsem nečekala nic zákeřného. V mém světě se prostě nikdo nepovažoval za špatného, dokud něco špatného neudělal.
"Tak jo," řekla jsem, když mi poměrně hladkým hláskem začal říkat, co mám dělat. Lehla jsem si tedy na zem. Byla chladná, což bylo celkem přijemné. Ale mokrá, to už příjemné nebylo. Na druhou stranu tohle byla hra. Zamávala jsem ocasem. "A kdo v téhle hře vyhraje? Nebo tu nejde o výhru?"

"To je otřesné, " pronesla jsem a zachvěla se odporem. Nechtělo se mi ani věřit, že by někdo byl schopen jiným rozbijet lebky. "Třeba se vrátí, jako vy," pronesla jsem tichounkým hlasem. Nelíbilo se mi, že by někdo zemřel tak násilně a jiný mohl přechstračit vlastní konec tak snadno, jak to vlk prezentoval. Řasy byly dobré a já se musela jít napít, voda byla teplejší, ale příjemná v hrdle. "Jste zábavný, " potvrdila jsem. Mluvil o zábavě a o tom, že Sarumen vedou vlčice. Spis se jen zmínil a já se na to neptala. Znla jsem mista, kde silná vlčice vadila. Ve vedeni nebo i mimo něj. "A o jaké zábavě? " zeptala jsem se naivně a potichu. Netušila jsem, že tenhle vlk je nebezpečný. Většinou vás to nenapadne. Ne u nekoho tak milého. Přestanete se hlídat. A to je ten problém.

"Tak to já chápu, že existoval, ale třeba byl za jiných okolností příjemný a vy jste ho jenom nepotkal v dobrém rozmaru?" pronesla jsem. Na každém jsem hledala to dobré a netušila jsem, kdy říct konec. Neměla jsem úplně přesně rozvrženo, že někteří nemusí být hodní a milouncí. Že jsou také vlci od přírody zkažení a nepříjemní. To můj mozek neuměl zapracovat. Mírně jsem se usmála a pak udělala pukrle. "Och, tak to se klaním nesmrtelnému pánovi," pronesla jsem se smíchem v hlase. Nikdo nebyl nesmrtelný. Věděla jsem to. Ale nebylo potřeba na tuhle hru nepřistoupit. Není potřeba mu tuhle zábavu ničit, když nikomu neškodí. Dokončila jsem úklonu a znovu se zvonivě zasmála. "Jste zábavný," prohodila jsem.
Vlk se pustil do vlastního lovu a mne zůstal jenom kus klacku obalený červenou řasou. Došla jsem k němu a sledovala ho. Přičichla jsem. Řasa voněla rybinou, ale proč bych ji neochutnala. Zakousla jsem se do řasy. Byla tuhounká, ale celkem i dobrá. Tohle místo si musím zapamatovat, ty řasy jsou celkem dobré. Kousala jsem řasu zatím co on lovil. Nekoukala jsem se jak loví. Když položil otázku, teprve jsem se na něj obrátila. "Wolfganie a Maple," odpověděla jsem.

//Liščí nory

Nezdál se mi. Ani trochu se mi nezdál. "Nepříjemné vlky nemám v lásce, ale každý je holt nějaký. Třeba se vám jenom nepříjemným zdál?" pronesla jsem pochybovačně. Každý máme nějaké předsudky vůči jiným a nemělo by nás to ovšem odrazovat od poznávání jiných. Třeba jenom udělal o druhém špatný úsudek nebo v něm zanechal onen vlk špatný první dojem. "Pamatuju," pronesla jsem zvědavě. "Ty o tom něco víš?"
Moje jméno se mu líbilo. Jeho bylo taky pěkné, kdyby k tomu nedodával tu spoustu dalších věcí. "Smrti?" to byla určitě ta příšerná vlčice, která mne týrala v mojí hlavě. Otřásla jsem se strachem a mírně se mi navalilo. Jako bych se chtěla pozvracet, ale udržela jsem to v sobě. Kdybych mohla, tak zblednu. To jeho povídání o nesmrtelnosti jsem kvůli své mírné indispozici naprosto přeslechla.
"Hmm... v zimě je toho taky spousta, co myslíš že žerou srnky?" položila jsem řečnickou otázku. Uměla jsem zabít a když byl hlad, zabíjela jsem. Ale pokud jsem se tomu mohla vyhnout, například v letních a podzimních měsících, volila jsem cestu různé koříkové, bobulové a houbové stravy. Vlezla jsem do červené vody. Byla tu spousta řas, které se mi lepily na tlapky a já měla co dělat, abych neuklouzla a nespadla do vody. Ponořila jsem čenich do vody a pokusila se ulovit nějakou rybu, ale nešlo mi to. Belial mezitím na břehu něco mrmlal. Poslouchala jsem, ale soustředila se i na lov. Nakonec jsem něco přeci jen ulovila. Vyhodila jsem to na břeh, ale nebyla to ryba. Byl to kus nějakého kusu dřeva obalený řasou. "Nejde mi to, asi si budeš muset něco ulovit sám," pronesla jsem a výmluvně koukla na kus dřeva, za který jsem se popravdě zastyděla.

"Setkala jsem se s někým moc nepříjemným na severu, v takové podivné jeskyni," sdělila jsme vlkovi popravdě. Nevzpomínala jsem si, že by se mi představil a já asi zapomněla představit se jemu. "Jsem Islin, mimochodem," prozradila jsem mu tedy svoje vlastní jméno. Lišky byly schované, nejspíše jim vadila přítomnost dvou vlků. Vlk se zdál celkem přesvědčený o své bezchybnosti a já mu to nehodlala rozmlouvat. Mluvil o sobě celkem dobrým tónem, jako by se měl hodně rád. Pak začal o tom, že by strašně rád něco snědl, nebo umře hlady. Podviživeně sice nevypadal, ale asi to byl tulák, a ti mají hlad pořád. Já ovšem jednoho nesoudila ani podle kožichu, ani podle hladu. "Já nelovím ráda, ale pokusím se," pronesla jsem trochu smutným hlasem, který byl tak tichounký, že skoro nebyl slyšet. Vlk mi začal tykat, ale já pořád zůstávala u zdvořilého vykání. "Nelitujete ovšem někdy té samoty?" zeptala jsem se zvědavě a začala se zvedat, abych mohla vyrazit za ním. Popravdě se mi na lov moc nechtělo a rozhodně se mi nechtělo lovit, ale když to tak hezky řekl, proč bych mu něco neulovila.

//Za Belialem

Vlk evidentně nechápal. "Protože se od nich můžeme mnohé naučit... Navíc mě to uklidňuje," pronesla jsem s úsměvem a bez nějakého nepříjemného tonu. To, že jeden nechápe krásu přírody ještě neznamenalo, že je na tom něco špatného. A každý se přece jenom učí. "A kam máte v plánu jít?" zeptala jsem se. Měla jsem taky trochu hlad, ale dala bych přednost bobulím než masu. "Nerada bych se vzdalovala moc daleko od vlastního území. Nejsem si jistá, že bych pak našla cestu zpět," dodala jsem na vysvětlenou. Mírně jsem se nahrbila, abych si protáhla záda. "Pocházím ze Sarumenu," odvětila jsem mu na jeho otázku. Nejspíš tam někoho znal nebo tam možná taky patřil. Nebude neslušné, když se zeptám ne? "Vy jste také člen nebo jen někoho znáte?" zeptala jsem se zvědavě.