Příspěvky uživatele

< návrat zpět

15/20

Byla jsem připravená na všechno, ale na to co jsem viděla a trochu i slyšela ne. Nelíbilo se mi, že jsem připoutaná a tak jsem sebou začala cukat, abych se vymotala, ale nešlo to. Věnečky sedmikrásek a kopretin byly moc dobře utažené a umotané. Zvířátka si konečně všimla mého zápolení a jedna ze srnek mne praštila po čenichu kopýtkem. "Au," vypíškla jsem a přestala se vzpouzet. "Co se děje? Co po mně chcete?" snažila jsem se zjistit, co se stalo nebo co jsem udělala, abych se z toho mohla dostat. Omluvit se nebo napravit škodu, přeci určitě nějak půjde. Jenom jsem potřebovala vědět jak to udělat. Jenomže oni mi nenabízeli žádnou odpověď. Jenom se tak podivně zasmály, jako bych byla největším hlupákem na světě a pak se společně pustili do dalšího zborového zpěvu a poskakování. Bylo tu celkem na třicet různých zvířátek a všechna se strašně usmívala a smála na celé kolo, jako by byla velká zábava mít dvě bezmocné bytosti přivázané ke kůlům.

14/20

Nejprve jsem pohlédla stranou. Uviděla jsem vílu. Její malé tělíčko bylo přivázáno k jednomu z kůlů a vypadalo to, že je při vědomí. Hned co zachytila můj pohled začala ke mně šeptat přes zpěv. Musela jsem napínat uši, ale i tak jsem skoro nic neslyšela. Mluvila moc rychle a zpěv byl moc hlasitý. I když jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem jejím slovům dát smysl. Věty se mi zdály nesmyslně přeházené a naprosto nelogicky uspořádané. Zachytila jsem jenom několik rozechvělých slůvek. Konečně, konec, čas a vydrž. Netušila jsem, co mají tahle slova společného. Kéž bych tak uměla odezírat, ale pořád jsem měla celkem zakalený zrak z nevědomí a navíc byla její tlamička poměrně malinkatá, takže na tuhle dálku jsem měla větší šanci ji slyšet, než vidět jak pohybuje tlamou. Co se mi jenom snažíš říct? Upřela jsem na ni pohled a pak zavrtěla hlavou, protože jsem ji neslyšela. Její obličej se z rychlého a energického proměnil na podivný smutný a smířlivý úsměv. Jako by věděla víc než já, ale zároveň doufala, že si já neuvědomím to, co bylo jasné.

13/20

Probudil mne ten zpěv. Spíš mne vytrhl z nepříjemného komatozního stavu ztraceného vědomí. Nechtěla jsem se probudit, ještě ne. Všechno bylo strašně rozmazané, když jsem začala prohlížet svět kolem sebe. Nebyla jsem ještě úplně při smyslech, ale už jsem i tak poznala, že něco svazuje moje tělo. Když jsem pohlédla dolů, viděla jsem že mám kolem tlapek věnce z květin. Byly utažené tak pevně, že jsem musela mít přední tlapky těsně u těla a zadní jsem nemohla ze sedu pokrčit jinak. Někdo si tu dal záležet, aby mne znehybnil. Seděla jsem opřená o kus kůlu nebo možná to bylo něco jiného, nemohla jsem se pořádně ohlédnout. Pod sebou jsem ovšem měla kůru a klacky. Nevypadalo to dobře a já se obávala, co přijde. Nemohla jsem si ovšem pomoct. Nemohla jsem se vůbec pohnout a tak jsem místo toho upřela pohled před sebe na ty, co tu tak zpívali. Jejich zpěv totiž nepřestával, ale pokračoval, zatím co já se snažila přijít na to kde jsem a proč mne svázali. Nemohl to být jenom nějaký žert ne?

12/20

Jak trpké bylo probuzení, když jsem zjistila, že nejsem ve vodě. A ani jsem neležela. Seděla jsem na podivných kládách a klaccích. Nebyla jsem si úplně jistá kde jsem, protože nejprve jsem si nebyla vůbec jistá tím, jestli vůbec jsem. Všechno mělo podivné černé okraje, jak jsem začínala získávat zpátky své vědomí, jenž mi bylo odebráno tím děsivým velkým kamenem nebo šiškou, co mne praštila do hlavy. Zvonění v uších, které bylo tím zvonečkem, který jsem slyšela celou dobu, se najednou začínalo dostávat do podoby něčeho jiného. Znělo to jako popěvek. Znělo to jako spousta hlasů, které se doplňovaly a zároveň zněly tak radostně, i když obsah písně nebyl vůbec radostný. "Čarodějky, babice, ježibaby jedny,
tady není vaše místo pro ty vaše rejdy.
Magie a kouzla, nechceme tu mít,
s vámi hezky po boku nebudeme žít.
Kdyby byla ňáká síla, co očistí vaše duše,
mohli bychom společně prozpěvovat suše.
Jenže kromě ohně není nic jiného dáno,
a tak jím je očistíme však tak je to známo.
Oheň nejen očistí vás, ale dá nám zprávu,
jestli jsme vás upálili v našem dobrém právu."
Mrkala jsem po okolí, abych se mohla konečně pořádně rozhlédnout, ale z toho všeho, co jsem uviděla, bych raději neviděla nic. Byla tma. Noc. Nejspíše musel skončit den, než jsem se probrala. Jenomže noc nebyla to, co by mě děsilo.

11/20

Ztráta vědomí byla náhlá, ale naprosto poklidná. Jako bych prostě usnula. Moje tělo se ponořilo pod hladinu a vědomí zmizelo do chladných a poklidných vod. Netušila jsem, co se děje s mým tělem. Ani jsem nebyla schopná přemýšlet. Měla jsem jenom v hlavě hlásek, nebo spíše zvuk. Malinkatý zvoneček, který zvonil a zvonil. Moje tělo jsem necítila. Byla jsem mimo prostor, čas i tělo. Byla jsem naprosto volná, svobodná a bez jakéhokoli omezení. Netušila jsem, že se něco podobného může stát. Bylo to jiné, než když jsem omdlela. Během omdlévání jeden netušil, co se kolem děje, ale rychle se zase vrátil k sobě. Tohle trvalo déle. Tma byla kolem mě naprosto všude a já se z ní nemohla vyškrábat. Nemohla jsem přemýšlet. Nevnímala jsem, jestli je moje tělo pod vodou, nad vodou, zda se otáčí nebo zda je v jedné poloze a pluje si po hladině k novému obzoru. Možná mne voda odnese z tohoto prostředí do bezpečí. Kdekoliv bude bezpečněji než tady, kde magie mizí a všichni jsou ničeni silou Beliala a jeho magických schopností, jenž krade sílu ostatním.

10/20

Nebyla jsem ovšem ani dobré dva metry od břehu, když jsem uslyšela hluk a dupání, které přicházelo přímo za námi. Ohlédl jsem se a uviděla spoustu zvířátek, která hopkala nebo běžela za námi. Nebyla mezi nimi ovšem sova, což mě uklidnilo, že aspoň za námi nikdo nemůže letět. Ale netušila jsem, jak dlouho jim potrvá, než se rozhodnou, že řeku přeci jenom nějak překonají. "ZASTAVTE JE!" křičel zajíc se sukénkou a mašličkou mezi ušima. Než jsem se sthla pořádně rozhlédnout, začaly mi kolem hlavy létat šišky a kameny a větve. Nebyly to jenom malinkaté kamínky, ale pořádné kameny. "Musíme pokračovat," křičela přes hluk víla, než dostala přímý zásah do hlavy, což ji automaticky vyřadilo z letu a začala padat do vody. "Ach," zalapala jsem po dechu a skočila jsem po ní, jenomže ten pohyb byl na moje křídla moc uchvapený a rychlý. Chytila jsem si opatrně do tlamy, než spadla, ale sama jsem zaškobrtla o vodní hladinu a zřítila se celým tělem do vody. Sprška kamínků a šišek mě zasáhla, ještě nad hldinou.

9/20

"Myslím, že vím, kdo za to může, za to že magie zmizela, ale teď bychom se měli dostat někam do bezpečí," pronesla jsem k víle, která zatřepotala křidélky a otevřela tlamičku v naprosté nevíře, že třeba odhalí o co jde. "Ta zvířata se bavila, že se nemůžou dostat přes řeku, ale třeba se to podaří nám dvěma, můžeme to přeletět," navrhla jsem. "Jenomže, ta řeka je nebezpečná, nesmíme se namočit, většina z té vody oslepne, i když netuším, čím to je," pronesla víla. "Musíme to aspoň zkusit!" Ještě jsem svoje křidélka, nikdy nepoužila, ale doufala jsem, že se mi to momentálně podaří, když na tom doslova závisel můj život. Třeba to nebude tak složité. Máchnu křidélky a uvidím. Zamávala jsem křídly, které tvořilo čisté světlo a nadzvedla jsem se asi tak dva centimetry nad zem. Není to sice moc, ale bude to stačit. "Můžeme?" Podívala jsem se na vílu a pomalu se začala posouvat nad potok.

8/20

"Nemůžeme za to, co se stalo jejich příbuzným. Nemůžeme za to že byla velká a krutá zima, která se vlekla strašně dlouho. Spousta z nich zemřela hlady, ale jak jsme jim mohly pomoci, když se nás ztranili? A pak se tu objevilo několik zvířat, která měla nápad, že za tím určitě musíme stát my. Ne jenom za tím, že místní zvířátka o svou magii přišla, ale i za to, že byla velká nouze," šeptala mi do ucha celý ten příběh a její hlásek zněl více a více neklidně. Jako by se obávala, že jí dojde čas a nestihne mi to všechno říci. Ale stihla. Podařilo se jí to a já začala chápat, do jaké šlamastiky jsem se dostala.
Podivná síla a moc, která si bere všechno, co chce? Nehledí na to komu ublíží nebo jak moc bude někdo zraněný? Nevadí jí jít za svým přes mrtvoli? Znělo to přesně jako ten vlk, co mi ublížil nad duhou. Měla jsem pravdu, tohle muselo být jeho přičinění. On je ta podivná moc, která zničila tenhle svět. Víle jsem ovšem svoje zjištění neřekla, zatím.

7/20
"Dobře, řeknu ti to, ale pak odsud musíme najít cestu pryč na druhý břeh..." Kývla jsem hlavou a nechala tu podivnou vílu mluvit. Šeptala mi celý ten příběh do ouška. Jak se podivná magie objevila v téhle zemi a vysála všechnu magii ze všech, kteří ji vlastnili. A ti zemřeli. Zbyl z nich jenom prach. Ta příšerná síla a moc přinutila všechna zvířátka v lesích a na loukách se magie bát. Obří houby byli dříve nejlepšími v léčení, ale od té doby co zmizela magie se i ony obávaly, že by jejich léčivé znalosti mohly být brány ostatními za kouzla. Jediný kdo si ponechával svou magickou moc byly víly. Nemohly se jen tak přeci zbavit svých křídel. Tím se ovšem vystavovaly nebezpečí, protože zvířátka se magie přece bála a tak každého kdo měl nějakou magii raději zničili, než aby se vystavovali možnosti, že se vrátí ta příšerná síla, která zabíjela bez jakéhokoliv klíče kohokoli, kdo se jenom trochu mohl stát magickým. "Viní nás za to, že jsme tu moc přivolaly my. Že můžeme za jejich trápení, ale tak to není."

6/20

"Co se tady vůbec děje?" zeptala jsem se, třeba by mi mohla ona vysvětlit, proč jsou ta zvířátka tak moc přátelská, ale zároveň z nich jde takový podivný plazivý pocit, jako by se mi někdo procházel po páteři. Nebylo to jako mravenčení, spíš jako nožky spousty stonožek, které mají ovšem své malinkaté nožičky obalené ledem. Byl to chlad. Nepříjemný a vlezlý, který vám oznamoval, že něco není v pořádku. Přesně tak jsem se cítila, když jsem ta zvířátka viděla. Jako poznat někoho, kdo vás od začátku děsí a na kom vám něco nesedí, ale vy nemůžete říct přesně co a vždy když se to snažíte vysvětlit nějakému jinému pozorovateli, ten vás nechápe. Ale zároveň vám ten cizí jedinec nic neudělal, je normální. Jenomže jeho aura není. A většinou to dopadá tak, že se pak ukáže že intuice měla pravdu a neměli bychom se jí jen tak vzdávat. Smysly nám někdy prozradí více, než bychom si mohli kdy přát. "Spadla jsem sem z duhy a celkem mě to tu celé děsí," dodala jsem, abych ji ponoukala k mluvení.

5/20

Bála jsem se, že ta poletucha začne křičet a tím přivolá ostatní zvířátka. "Mlč porsím, nebo nás uslyší," špitla ona místo nějakého řevu a to mne celkem vykolejilo. Jako by se jí místní velice přátelská zvířátka taky nezamlouvala. Byla to taková malinkatá koule chlupů s křidélky. Jako křeček nebo hraboš. Její křidélka tvořilo samotné světlo, jako ta moje. "Ty nebudeš volat je?" zetpala jsem se teď už šeptem a udělala krok k ní. Potok vedle nás podivně šuměl a hučel, ale přitom to vypadalo, že se voda ani nehne. Byla jako olej, který se zastavil a odmítá se pohnout dál. Jako by čekala. Byla to zvláštní voda. Neplula v ní žádná ryba a i když byla průzračná, neviděla jsem na její dno. Opravdu zvláštní. Nesměle jsem se přiblížila ještě o krok k víle, která mometnálně slétla na zem. "Oni zabíjejí víly," pronesla potichounku a rozhlédla se kolem, jako by se bála, že ji někdo zaslechne. Já špicovala uši, abych vůbec zaslechla i ten její šepot, takže se neměla čeho bát.

4/20

Pomalým krokem jsem šla směrem k místu, kde jsem slyšela vodu. Byla na východě, to mi bylo jasné. Držela jsem se ve stínech, abych tak schovala svůj kožich, ale magická křídla byla pořád viditelná, naštěstí jen když na ně dopadly sluneční paprsky. S břichem jsem byla přitisknutá skoro až k zemi, jak jsem se snažila doplazit co nejdále od možných zvířátek a co nejblíže k vodnímu toku. Už jsem ho viděla před sebou. Snažila jsem se neběžet, ale jít pomalu, abych náhodou nešlápla na nějakou větev nebo něco jiného, co by mohlo udělat zvuk, jenž by přilákal nechtěnou pozornost. Šla jsem opravdu pomalounku a ohlížela jsem se za sebe. Jenomže z nepozornosti jsem málem narazila do víly, která byla u řeky. Vypadala jako malinkatá myška, která křidélky ze světla třepotala v osmičkách ve vzduchu. Uskočila jsem od ní a ona popoletěla na druhou stranu. Obě jsme vyděšeně hleděly jedna na druhou a já se bála nejhoršího. Že začne křičet a upozorní na mě. Na chvilku jsem měla myšlenku jí ublížit, strčit ji pod vodu a doufat, že nestihne pípnout. Byla to chvilka a hned jsem jí litovala. Nemohla bych to udělat. Nemohla bych nikomu ublížet. "Tak zakřič na ostatní," pronesla jsem a smutně si sedla na zem.

3/20 - druhý dlouhý post

Snažila jsem se být, co možná nejmenší. Nelíbilo se mi to ani zbla. Ne. Tohle místo bylo sice hezky magické, ale zároveň i jaksi nepříjemné. Ta houba, co měla obří očka mě děsila. Nebylo to tím, že by snad měla očka nebo mluvila, to jsem ještě chápala, ale to jak byla velikánská. Byla tak velká jako největší stromy, co jsem znala. Kdybych byla včerejší, nevěřila bych tomu. Jenomže já věřila tomu, co vidím a tady jsem toho viděla celkem hodně. "Kde je?!" "Kam zmizela?" "Někde tady musí být, najdeme ji, když budeme všichni společně hledat." "Ale, co když se vypařila?" "Nebo co když není vůbec tím, kým se zdá?" "Mohla nám uletět, viděla jsem, že má křídla. Když jeden naklonil hlavu na stranu, bylo to vidět." "Co když je to víla?" "Proč by prosím tebe byl vlk víla?" "Měla křídla, třeba je to vlčí víla?" "To těžko." "Spíš to bude čarodějná víla! A jako takovou víte, co musíme udělat." "Upálit!" UPÁLIT!" "Ano, ale nejdříve ji musíme najít." Slyšela jsem jejich hlasy a dokonce jsem si uvědomovala i to, jak našlapují kolem. Přitiskla jsem se, co možná nejvíce ke kořenům, aby mě nemohli mezi kořeny zahlédnout. Nechápala jsem, jak se s takové party milých zvířátek a víl může stát taková příšernost. Jak mohou chtít někoho upálit? Proč? Tiše jsem zůstávala ve svém úkrytu a pomalu se bála i dýchat. Zvířátka vypadala tak mile a hodně. Ale když jsem se nad tím zamyslela. Všechny víly, které jsem sama viděla, letěli od zvířátek ne? Nebyla žádná v tom jejich chumlu. Nebudu předbíhat, třeba to tak není. Třeba ta zvířátka mají víly ráda a jenom já jim vadím, protože nikdy neviděli vlčí vílu? Mírně jsem se otřásla, protože jsem sama nevěřila vlastním myšlenkám. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že mi nechtějí ve skutečnosti ublížit, ale všechno mluvilo o přesném opaku. Když jsem se nad tím tak zamýšlela, tohle muselo být rodiště toho hulváta. Dávalo to největší smysl. Kdyby byl odsud, tak by to vysvětlovalo, proč se ta zvířátka tolik obávají mé přítomnosti. Určitě si musela myslet, že jim ublížím tak, jako ubližoval on. A že on byl magický, protože přeci donutil mě, abych zůstala ležet na zemi, abych dělala přesně to, co on chtěl. Nebo snad ne? Třeba se toho bojí i tady? Proto si myslí, že jsem čarodějnice a mám něco společného s ním?! Ale já jim jenom musím ukázat, že je všechno jinak. Že s tím hulvátem nemám vůbec nic společného. Něco mi ovšem bránilo v tom se sebrat a jít. Bála jsem se. Zvířátka dupala všude kolem a já netušila, jestli se mi chce mou teorii podrobit praxi, zatím. Ještě bych se mohla chvilku usídlit tady a pořádně to promyslet. A taky třeba zjistím ještě něco dalšího, co by se mi mohlo hodit. A popravdě, každý správný vědec své teorie testuje až potom, co si je naprosto jistý. A tady... Tady bych si měla být jistá na sto dvacet procent. Polkla jsem až to drhlo v krku, protože kroky zvířátek byly najednou hodně blizounko. Slyšela jsem je ťapkat všude kolem. Dupkající zajdové na měkounkých polštářcích, kopýtka srnek klapala po kamenech a svištivý zvuk prozrazoval, že nad nimi kroužé polétavec, nejspíše ta sova. Teď jsem musela být naprosto v klidu a tichosti.
"Musíme jí najít, než nám zničí celý les." "Ale, co když se nám ji najít nepovede?" "Nad tím nechci ani přemýšlet. Sova říkala, že se tenkrát stalo něco příšerného, když se tu objevila čarodějnice a ještě k tomu v podobě dravce." "Vážně? Co říkala?" "No něco příšerného říkala, ne... nechci ti to opakovat. Pak bys měla noční můrky a to by nikdo nechtěl." Uviděla jsem mezi kořeny jedno z kopýtek, které se zastavilo jenom kousek od vchodu do mého provizorního úkrytu. Zadržela jsem dech, když jsem si všimla jednoho čenichu blízko své hlavy, ale na druhé strany kořenů. Doufala jsem, že si mne srnka nevšimne. Ukousla pár stébel trávy. "Jak můžeš v takovýhle situaci žrát?" "No promiň, že mám taky hlad. Nebudu tu přece chodit nalačno." "To je typický." "Hele, já vím, že tu čarodějnici najdem. Ale jestli má někdo šanci ji chytnout, tak je to sova. Přeci jenom dravec k dravci. My jsme kořist, neumíme přemýšlet prohnaně. A navíc, jestli je ještě magická, jako víly, tak je to úplně nad naše možnosti. Můžeme se teda v klidu najíst a nechat to na povolanějších." "Já bych tady v lese trávu nežrala, pamatuješ na to, jak se strejda napil z potoka támhle a oslepnul? Co myslíš, že asi živý tyhle kytky co?" "Pfuj." Čenich se zvednul a těsně vedle mě dopadl chuchvalec trávy a slin. "Máš pravdu, jdeme raději jinam." Kopýtka se začala vzdalovat a já se konečně mohla nadechnout. Srdce mi bilo jako o závod. Doufala jsem, že se jim vyhnu. Nebo spíše, že je nebudu muset nikdy potkat na místě, kde nebudu moci utéct, dokud jim to všechno nevysvětlím. Měla bych utéct, ale nevěděla jsem kam. Bylo tu spousta možností a já se bála, že když poběžím na náhodu, tak se mi stane jedině to, že na někoho z nich narazím, nebo se nechám zahnat do kouta. Nechtěla jsem riskovat. A pak mi svitlo. Mluvili o řece, které se musí vyhnout. Mohla bych najít tu řeku a zkusit ji překonat. Když se dostanu na druhou stranu, tak třeba nepotkám nikoho z nich. Jen nesmím tu vodu pít a budu v pořádku, snad. Rozhodnutí o směru bylo učiněno a já teď musela jenom sebrat odvahu a vyrazit. Pomalu jsem se začala vyprošťovat z kořenového vězení. Mírně jsem se musela přikrčit, abych se protáhla mezi kořeny a nezpůsobila u toho moc hluku. Nedokázala jsem si moc představit, co by se mnou ta zvířátka udělala, kdyby mne uslyšela, ale věděla jsem, co se stane když mě chytí. Vyprostila jsem se a přikrčila se k zemi, abych se ukryla ve stínu stromu, jenž mě zachránil. Naštěstí to vypadalo, že stromy tu nemluví. To bylo dobře. Rozhlédla jsem se, ale žádného zajíce, srnku nebo jiného obyvatele louky a lesíka z hub jsem nenašla. To bylo úlevné zjištění. Zaposlouchala jsem se do zvuků okolí. Uslyšela jsem vodu a vydala se za tím směrem na východ.

2/20 - 1000 slov
Sledovala jsem okolí z podrostu. Kousek ode mne se bavilo několik lesních zvířátek. Zajíc s mašličkou, ale i pár srnek a viděla jsem nějaké ptáčky, co ovšem nebyli úplně ptáčci, jen se mi to tak na první pohled zdálo. Fauna tu byla stejně rozmanitá a zajímavá jako flora. Obří keře, stromy, kapradiny, houby. Všechno v tomhle zářivém lese bylo strašně obrovské. Nevěřila jsem tomu, ale viděla jsem to na vlastní oči, takže to musela být pravda. Dokonce jsem tu viděla poletovat i malé podivné ptáčky, kteří měli křidélka různých barev. Mě se zdálo, že snad i ta křidélka svítí, ale taky jsem se mohla plést. Netušila jsem, co to je za ptáčky. Nejsou to víly? Musely to být víly, jak jinak si vysvětlit jejich peříčka obalená kvítím. Víly mohly mít různé podoby a tvary, od toho to jsou víly přece. Nechtěla jsem se s nimi bavit, takže jsem je jenom nepokrytě pozorovala ze svého místečka. Ležela jsem ve vysoké trávě, která byla na dotek tak měkounká, že se mi ani nechtělo zvedat. A taky proč bych se měla zvedat. Tady to bylo nádherné a jeden se nemusel vůbec o nic starat. Navíc jsem nikde neviděla toho vlka, takže ať už se mi stalo cokoli. On tu nebyl. Snažila jsem si vybavit, co se stalo. “Kráčela jsem po duze, která mne dovedla na místo na jejím konci a pak… Začala duha mizet pod mýma tlapkama a já… Já spadla na zem… Ale jak to, že jsem v pořádku? Musela jsem do téhle krásné země dopadnout. Musela jsem prostě ztratit pevnou duhu pod nohama a dopadla jsem do tohohle měkounkého místa. A ještě že tak, kdybych spadla normálně, asi bych už byla mrtvá,“ šeptala jsem si pro sebe informace o tom, co jsem si vybavovala jako poslední. Nebylo toho hodně, ale dalo mi to ucelený obrázek o tom, jak se mám k celé téhle věci stavět.
Měla jsem být obezřetnější, protože moje šeptání nejprve zaslechla dlouhá ouška zajíce s mašličkou mezi nima. Ale i ostatní zvířata, která se vybavovala kousek ode mne dostala podobný nápad, jako zajíček. Všechny hlavičky se ke mně otočily. "Ahoj! Jak se ti vede?" tázal se zajíc s mašlí mezi ušima. Zatím, co ke mně začal nemotorně hopkat, protože mu v hopkání překážela podivná květinková výzdoba, kterou měl u pasu. "Nováček, koukejte!" houkla sova s brýlemi, které jsem si předtím nevšimla, protože seděla na jedné z vysokých hub a shlížela na svoje okolí. Pomalu jsem se vyškrábala na všechny čtyři. Nechtěla jsem se s nimi bavit, ale nechtěla jsem být neslušná. “Já… já,“ koktala jsem, zatím co se na mne obraceli všechny obličejíky. Víly, zvířátka, dokonce jsem si všimla, že se na mě dívá i jedna kytka. Bylo to zvláštní. Nebylo to ani děsivé, jako spíš zajímavé. Jenomže všichni začali mluvit a pomalu šli ke mně. A to jsem já nechtěla. Bála jsem se kontaktu s kýmkoli. Co kdyby mi chtěli taky ublížit jako ten vlk? Co když mě chtějí dovést k němu? Co když je tohle nějaké jeho království?
Začala jsem pomalinku couvat. “Já… já asi… asi tady nemám být… Já…“ snažila jsem se vysvětlit svou pozici, ale nějak to nedopadlo. Zvířátka se pořád přibližovala. “Nechoďte ke… ke mně… prosím. Potřebuju být… chvilku sama… a…“ zvířátka se zastavila, když viděla mou podivnou reakci, ale rozhodně nehodlala vzdát svou snahu se semnou seznámit. "Není nějaká zmatená?" ozvalo se ze skupiny zvířátek. . "Třeba jenom potřebuje poznat kdo jsem mi, já jsem Škitka," sdělil mi pisklavý hlásek, který patřil malé myšce, jenž měla na ocásku velkou kouli z růžových kvítků, která jí tam nejspíše rostla… nebo ji tam měla nějak přidělanou. "Spadla z nebe, já to viděl!" pronesl další pisklavý výkřik ze skupinky. Otočila jsem hlavou sem a tam a snažila se lokalizovat hlas, zatím co jsem couvala od skupinky zvířátek dál a dál. Jenže jsem najednou nemohla dál. Narazila jsem zády do obrovské houby a doufala jsem, že se mi podaří schovat, rozplynout se v tom dříku houby. Jenže se mi to nemohlo povést, nebyla jsem neviditelná a ani jsem nebyla houbou, abych mohla splynout. Namáčkla jsem se co nejvíc dozadu a promýšlela svoje následující kroky. Mohla bych utéct, ale to se mi nechtělo. Chytli by mě. Nebo bych mohla bojovat, ale kdo by ublížil takovým zvířátkům. Jenomže, než jsem stihla vymyslet nějaký plán, najednou se vedle mého obličejíku ozval hlas. "Asi se musela pořádně praštit do hlavy, jsi v pořádku?" mluvila houba. Nikdo jiný tam nebyl a když jsem otočila hlavičku, uviděla jsem obrovské oči. Byly tak obří a koukaly se přímo na mě. Udělala jsem krok od dříku, který byl vlastně obličejem velké houby. Ta se na mě usmála. . "Jsi v pořádku?" zeptala se ještě houba, jenomže tohle mě už přimělo zpochybnit vlastní zrak. “ÍÍÍÍÍÍ,“ vypískla jsem zděšením a začala upalovat pryč od těch zvířátek. Běžela jsem prvním směrem, který mne napadnul. Netušila jsem, kam bych měla utéct, ale tohle rozhodně nebylo dobré. Bylo to magické a já si nejprve musela všechno urovnat ve vlastní hlavě, než jsem se mohla začít seznamovat s místním osazenstvem. Nebyli na mě zlí, ale já se prostě bála, že se mi něco stane. Že se tu ocitnu v podřízené pozici, jako tam s tím vlkem. Nemohla jsem to riskovat. Ne znovu. Bála jsem se, že se něco stane… Nejprve jsem to musela promyslet. Věděla jsem, že jsem sem spadla, ale jak se dostanu odsud pryč? To jsem netušila.
Les a houby byli všude, ale já věděla, že k houbě se už ukrývat nebudu. Jestli jsou tu všechny stejné, zase by se nějaká probudila k životu. Sprintovala jsem skrze les až jsem uviděla noru. Byla kousek ode mne a já za sebou slyšela hlasy zvířátek. Tlumil je ovšem okolní les a taky vzdálenost. Tohle byla moje šance. Moje možnost dostat se do bezpečí. Udělala jsem několik skoků a připravila se na to, co mělo následovat. V plné rychlosti jsem se vyřítila směrem k noře tak, abych byla co nejméně pozorovatelná. Využila jsem podrostu a kamení, které tu bylo, aby zakrylo můj kožich. Schovat se, promyslet další postup a zjistit, kde jsem. Po hlavě a bez přemýšlení jsem skočila dovnitř.

1/20

Probudila jsem se v poměrně nezávidiní hodné pozici. Na zádech. Na zemi. Duha byla pryč. Jednou tlapkou jsem si musela držet před očima, protože mě slunce bodalo do zorniček, jako nějaké šipky. Nelíbilo se mi to tu. Otočila jsem se na bok, abych se mohla zvednout. Kolem to bylo jasné, barevné a strašně moc zářivé. Jako by všechno svítilo samo od sebe. Viděla jsem obrovské mochomůrky, které se táhly vysoko jako stromy. Byly tak velké, že některé z nich by měly nabídnout stín, ale ten tu nebyl skoro nikde. Pomalu jsem zvedla hlavu. Kde to jsem? Kam jsem to spadla? Rozhlížela jsem se kolem po barevné a naprosto nepopsatelné krajině. Všechno tu působilo strašně milounce, ale já se bála. Neměla jsem úplně náladu na to, se někde s někým dávat do řeči. Mohl tu být ten vlk, co mě chtěl... Ani jsem to nechtěla vyslovit, ani jsem na to nechtěla pomyslet. Bylo mi z toho všeho smutno. Jako by se něco otočilo uvnitř mě pokaždé, když jsem o to jen malou myšlenkou zavadila. O tu vzpomínku.