Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že se konečně Roland cítil dobře. Že se už necítil špatně bylo dobré slyšet. Usmála jsem se svým trochu tajuplným úsměvem, který jasně naznačoval, že jsem více než ráda, že je mu dobře. Byla jsem moc ostýchavá, abych řekla něco víc, než pouh "To je dobře." Roland byl konečně při síle a vypadalo to, že venku je více než pěkné počasí a tak můžeme vyrazit na nějakou procházku. "Kousek odsud byly velké hory z pískovce, ráda bych se do nich podívala, pokud chcete jít se mnou," pronesla jsem s úsměvem. Mírně jsem se nahrbila a začala se zvedat. Protáhnout nožky bylo něco, co jsem potřebovala. "A třeba něco seženeme cestou k jídlu, něco co by nám zaplnilo břicha, jestli je už lépe," prohodila jsem rozupstile, jako bych byla vlče, připravené na nové objevy.
Vykročila jsem směrem k východu, který byl jedno velké zalité sluníčko. Musela jsem přivřít oči, abych neoslepla z té záře. Ohlédla jsem se na Rolanda. "Jdete taky?" zeptala jsem se a vykročila do světla a do lesa. Bylo tak hezky, že se mi z toho na tváři vykouzlil ještě větší úsměv.

//Sarumenský hvozd

Ležela jsem ve své samotě. Ticho v jeskyni bylo skoro až moc tiché. Naštěstí ho prořízl občas pohyb Rolanda, který za někým ve svém snu běžel. Nebo za něčím či před něčím. Těžko říct, kam ho snové tlapky nesly, ale bylo vidět, že to rozhodně je velký a rychlý běh. Nakonec se ovšem tlapky zastavily a jeho oddechování se trochu roztrhalo. Probouzel se. Poznala jsem to z toho malého zavybrování těla. Svaly se připravovaly na nový den. Jenže mozek se ještě nenastartoval. Sledovala jsem Rolanda s úsměvem na tváři. Vypadalo to, že je mu lépe. Nebo to jsem aspoň odhadla z jeho promluvy. Mluvil už dobře a i jeho slova dávala smysl. Nebylo to horečnaté mumlání. "Dobré ráno," odvětila jsem mu šeptem, který se roznášel po úkrytu. "Ano vyspala jsem se celkem dobře... Je ti lépe?" zeptala jsem se a pomalu se začala stavět na všechny čtyři. "Nechceš něco donést nebo pomoct s," dodala jsem a vyznělo to spíše jako oznámení, než otázka. Nejspíše proto, že konec věty jsem zašeptala moc potichu.

Usnula jsem. Probudilo mě trhnutí, protože jsem si uvědomila, že jsem nechtěla usnout. Neměla jsem usnout, měla jsem dohlížet na Rolanda, který mou pozornost momentálně potřeboval. Jenže jsem to nezvládla a usnula. Nepříjemné. Nevhodné. Naprosto příšerné. Mírně jsem se nadzvedla, abych na vlka viděla. Ležel. Zemřel? Chvíli jsem mu sledovala hrudník, ale hýbal se. Usnul. Všechno bylo v pořádku. Trochu jsem si oddechla, že během mého spánku nepřišel Roland o život.
Rozhodla jsem se ho nechat spát. Potřeboval to. Energie mu určitě scházela. Já byla prospaná a odpočatá. Mohla bych klidně někam běžet, ale nechtělo se mi. Tady to bylo příjemné a pohodové. Nechtěla jsem tedy Rolanda ani budit, ani opouštět. Nebylo sice už nejspíše nutné na něj dohlížet, ale já měla prostě potřebu se o něj starat. Však kvůli mě dopadl tak, jak dopadl. Jen jsem si znovu položila tlapky na zem a sledovala jsem jak spokojeně oddechuje.

Byla jsem opravdu utahaná. Mírně jsem se nakrčila, ale pak jsem nějaké zvedání vzdala. Potřebovala jsem se prospat a moje tělo se toho dožadovalo. Klížila se mi očka, ale věděla jsem, že nesmím usnout. "Já se... já to zvládnu," zašeptala jsem do ticha jeskyně. Bála jsem se, že když usnu něco se mu stane nebo mne bude potřebovat a já nebudu bdělá, abych mu pomohla. "Co když budeš potřebovat pomoct?" dodala jsem slabounkým hlasem, přestože jsem věděla, že usnu dříve než později. Očka se mi zavírala a já věděla, že pokud bude chvilku ticho, tak se neudržím.
A taky že neudržela.
Moje víčka ztěškla, dech se vyrovnal. Usnula jsem. Nechala jsem Rolanda na pospas jeho nemoci, což si budu mimochodem rozhodně vyčítat až se probudím. Jenže teď to bylo jedno. Teď jsem usnula. Netušila jsem o sobě, o světě a ani o Rolandovi. Všechno bylo jenom jedno tiché, temné místo. Spánek byl vítaný a klidný.

Roland vypadal podobně zamyšleně jako já. Ne nazlobeně, nebo nafučeně, ale prostě zamyšleně. Celkově mu asi rozhovor o domovinách a putování před tím, než jsme oba zakotvili v Sarumenském hvozdu nevadil. Mírně jsem se naklonila, abych ho mohla lépe poslouchat, ale jinak jsem si nechávala pořád čenich na tlapkách. Stejně jako jsem nechávala svůj ocas položený přímo za sebou a nikoli stočený elegantně kolem těla. Byla jsem jako přejetá parním válcem. Rozmáčknutá na zem. Kdo ví, jestli to nesouviselo i s tou tíhou, kterou jsem si sebou táhla a které jsem se nemohla zbavit. Vzpomínky. Ach ty vzpomínky.
Naslouchala jsem hlasu Rolanda. Gwen byla evidentně mladou vlčicí, kterou přivedl sem. Kdo ví, jestli zrovna ona neměla nahrazovat v jeho srdci místo po Isobel. Mluvil o ní s jasnou něhou. Měl ji evidentně rád, ale jak moc a jaké povahy byl jejich vztah jsem netušila. Mladá vlčice mohlo znamenat mnohé. Pro jednoho to bylo vlče, pro druhého kdokoli mladší než on sám. "Gwen měla štěstí, že na tebe narazila," pronesla jsem a mírně zývla. Byla jsem opravdu unavená, ale nechtěla jsem usnout. Musela jsem ho hlídat. Starat se.

Tiše jsem ležela a koukala kolem. Vstřebávala jsem informace. Byla jsem ovšem ráda, když ticho proložil Roland otázkou. Nezávazná konverzace. Žádná těžká témata. "Hledala jsem nějaké místo, kde bych mohla být. Já nejsem úplně tulačka," odvětila jsem mu a když už to nakousnul pustila jsem se do dalšího vyprávění. "Navíc jsem tu našla sestru, která sice není členkou smečky, ale evidentně se jí v kraji líbí, tak jsem si říkala, proč se tu chvilku nezdržet. Původně jsem to v plánu neměla, hledám totiž jinou naši sestru, ale tohle místo mne uchvátilo. Wolfganie i Maple jsou strašně hodné vlčice," pronesla jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že mám místo, kde můžu žít. Byl to celkem odlišný život od života v mém rodném kraji nebo potom od života se skupinou potulných kejklířů, ale rozhodně to nebylo nic nepříjemného. Byla jsem tu ráda. A až tu ráda nebudu, nebo až ostatní nebudou mou přítomnost chtít, půjdu zase dál. "Jeden má celkem dost domovů," zašeptala jsem ztracená v myšlenkách.

Tiše jsem se odebrala kousek dál od Rolanda, abych mu dala porstor k napití se, ale zároveň, abych byla dostatečně blizounko kdyby potřeboval. Udělala jsem dvě kolečka kolem dokola, než jsem se položila na zem a hlavu si položila na složené tlapky. Roland vypadal lépe, ale těžko říct, čím to mohlo být. Jestli mou starostlivostí o něj, nebo prostě tím, že ten humus se z jeho těla dostával pryč. Pohled upřel na sochu, která tu sdílela náš prostor. Netušila jsem o koho se jedná a tak jsem jen zavrtěla hlavou. Třeba je to nějaká bohyně lesa. Nebo možná to je nějaká náboženská vůdkyně, těžko říct. Měla jsem hlavou plnou domněnek, ale nechtěla jsem je vyslovovat. Nebylo na mne, abych mu říkala své nápady, nepodložené žádnou jinou informací, jen pocitem. Musel mu na to dát odpověď někdo znalejší a zkušenější než jsem byla já. Mírně jsem se usmála na Rolanda i na sochu a pak se pohledem upřela někam do zdi. Nebyla jsem úplně ta, která by začínala konverzace, i když jsem si povídala celkem ráda.

Sdělil mi informace, že voda rozhodně není nikde v úkrytu. To byla škoda, protože už zůstávalo jenom hrabat v hlíně a doufat, nebo se vydat ven, ale nechat tak pacienta nestřeženého. "Dobře, dojdu pro nějakou vodu, ale... Budu ji asi muset nabrat do tlamy, snad to nebude vadit," zašeptala jsem tichounce, protože víc nahlas jsem mluvit neuměla. Pomalým krokem jsem se rozešla směrem k východu. Přišlo mi, že tůně budou lepší na vodu, než doufání, že se mi nějakou podaří vykopat. Musela jsem se tedy dostat ven. Doufala jsem, že si pamatuji vše správně a že se nikde nezatoulám, ale nebylo to tu dost velké, aby jeden ztratil směr. Ucítila jsem mírný vítr a tak jsem se vydala směrem, odkud přicházel.
Moje tlapky se dostaly na chladnou zem venku. Začenichala jsem, abych našla tůňku a podařilo se. Voda byla hned kousek od vchodu do úkrytu. Nejprve jsem se napila sama, abych se zbavila pachuti a jiných věcí z tlamy. Nechtěla jsem Rolandovi dělat tenhle zážitek nepříjemnější než byl. Pak jsem nabrala vodu do tlamy. Chladila mne na patře, ale nedovolila jsem si polknout. S tlamou plnou vody jsem se vydala zpět k Rolandovi. Nebylo to daleko. Úkryt v pravdě nebyl velký. Došla jsem až k němu a tlapkou udělala důlek, než jsem do důlku vypustila všechnu vodu z vlastní tlami.

Chtěla jsem nabídnout nějakou pomoc a Roland se rozhodl, že po mě chce vodu. Kývla jsem hlavou. „Nemáš tušení, kde by tu mohla voda být?“ zeptala jsem se potichounku, protože jsem netušila, jestli v úkrytu je nějaký vodní tok nebo něco podobného, co by mi mohlo napomoci přinést k jeho hrdlu nějakou životadárnou tekutinu. Evidentně jsem byla v tomhle místě nová, takže jsem doufala, že se z mého dotazu nebude dělat nějaká sranda. Nerada bych, aby o mé nevědomosti někdo vtipkoval. Mohla bych se dostat do lesa a tam se z nějaké kaluže určitě bude dát voda nabrat, ale co když vodu nenajdu včas… Měl se napít, když byla voda dešťová, ale ta už teď také bude zkažená nebo jinak znehodnocená a nepitelná. Musím se podívat k nějaké řece, bude-li chtít vodu…A nebo bych tu mohla vykopat důlek, les byl celkem vlhký, tak by tu mohla být nějaká voda v podzemí… rovnala jsem si v hlavě možnosti, které jsme měli.

Mluvení jsem nechala na Maple a na Rolandovi. Sice nebyl úplně zdráv, aby dlouho vyprávěl, ale já se popravdě bála, že když bych měla mluvit já, mohlo by to dopadnout špatně. Ne, že bych si některé věci domyslela, ale rozhodně bych nešla rovnou k věci a spíše vše obsáhle popisovala. Roland to uměl říct stručně a jasně. To jsem na něm obdivovala. Nebudu se do toho plést, jen si udělám svoje. Nahrnula jsem kožešiny a na Rolandův úsměv se jen usmála zpátky. Maple ovšem moje ticho prolomila. Poděkovala mi, že se o něj starám a já jenom se sklopeným pohledem přikývla. Nebyla jsem úplně taková, že bych se hned pustila do hovoru. "Udělala bych to pro každého," pípla jsem tichounce, že to ani nemohla Alfa snad slyšet, ale Roland mohl.

Alfa a Zed, jak se jmenovalo vlče, se odebrali ven. Bylo to zajímavé, že Roland se obával o nějakou Gwen, což bylo nejspíš jeho vlče. Že by dcerka? Neptala jsem se. Nechtěla jsem ho rozrušovat stejně, jako jsem ho rozrušila ohledně Isobel. Nebo jsem možná rozrušila více sebe než jeho. "Chceš něco donést?" zeptala jsem se.

//Les

Doprovodila jsem opatrně Rolanda do úkrytu. Bylo to tu nádherné. Jako by to z pohádky vypadlo. Nejprve jsme prošli chodbou, kolem dvou odboček po stranách a pak tu byl velký prostor pro všechny. Hromada. Vzpomněla jsem si na pobívání s kejklíři. Ráda jsem s nimi procházela sem a tam, ale nejraději jsem měla valnou hromadu, kde jsme se mohli v klidu svalit jeden na druhého. Tady se ovšem nikdo na nikoho nevalil. "Isobel, musela být za svého života šťastná, když našla někoho kdo ji miloval tolik jako ty," řekla jsem. Vycítila jsem z něj smutek, ale zároveň jako bych z toho byla smutná i já a netušila proč. Myslela jsem vážně, to co jsem řekla. Roland byl vlk, který měl srdce na pravém místě. Rád ostatním pomáhal a evidentně mu nevadilo se k vůli tomu i zmrzačit. To jsem na něm oceňovala, taky jsem to tak měla. Jeho partnerka to musela vidět stejně. Byl to dobrá od kosti a nezasloužil si takové rány osudu. Ztráta někoho blízkého je mnohdy tím, co z hodných dělá zlé, ale Rolandovi se to vyhnulo. "Možná... Možná jednou přijde někdo, nebo něco, co překoná tu bolest, tady," řekla jsem a položila si jednu tlapku na srdce. Byl to náznak toho, že se nemusí přetvařovat. Věděla jsem, jak moc ho ztráta milované bolí. Cítila jsem to.

Ve velké místnosti se Roland svalil na kožešiny. "Dobrý den," řekla jsem potichounku a pak se pustila opět do práce. Přinesla jsem k Rolandovi kožešinu, která byla kousek dál, aby to měl měkkounké a mohl se v klidu rozvalovat. Při té práci jsem v podstatě zapomněla, že bych se měla nějak více zaobírat Alfou nebo vlčetem, které bylo s ní. Nejdřív jsem chtěla pohodlí pro přítele. Maple se ovšem o slovo zahlásila rychle. Pohlédla jsem na ni a pak na Rolanda, mohl jí to povědět sám. Já měla úzkost z toho, že bych jí měla říct, že je to moje chyba. Jen jsem tedy zavrtěla hlavou. Těžko říct, jestli jako odpověď na otázku Maple nebo Rolanda. Abych se vyhla pohledům, začala jsem čenichem načechrávat kožešinu blíž k Rolandovím zádům.

Pohlédla jsem na Rolanda, který mluvil o Isobel. Zemřela. Smutné. Vehnalo mi to slzy do očí a jedna z nich skanula pomalounku mimo oční důlek na mou tvář. "To mě mrzí," špitla jsem. "Musela být určitě dokonalá," dodala jsem se smutkem, který se odrážel v mém rozechvělém hlase. Neměla jsem tohle téma ráda. Téma smrti. Bylo až moc blizounko a nebylo vůbec příjemné. Já jsem byla smrti na krok vzdálená a Roland k ní měl ještě blíže, v tom termitišti. "Dala bych všechno za to, aby se Isobel vrátila. Vzpomenu si na ní ve svých přáních," pronesla jsem a pomalu se zvedla, abych mohla Rolandovi pomoct a eskortovat ho do úkrytu.
Šli jsme opravdu pomalu. Tak pomalu, že jsem si ani netroufala nahnout hlavu směrem doleva nebo doprava, protože jsem se bála, že na něco zaostřím a zapomenu pohybovat nohama. Snad to není nijak daleko. Mírně jsem zapřela váhu, aby se o mě mohl opírat, pokud by chtěl. Náhle před námi byl úkryt. Následovala jsem jeho vedení.

//Skalisko

Věděla jsem, že hmyzáci nejsou úplně nejlepší strava, ale nevěděla jsem, co jiného nabídnout. Omluvně jsem sklopila hlavu. "Snad budou aspoň trochu dobří," pronesla jsem. Sama jsem se stravovala velice skromným způsobem. Jedla jsem bobule i hmyz, ale netušila jsem, na co je zvyklý vlk, který je členem místní smečky. Rozhodně to nebudou brouci a larvy. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a doufala, že moje vysvětlení bude přijato. Roland se pustil do jídla s trochou sebezapření. Viděla jsem to na něm, ale jak mu jídlo padalo do tlamy, tak bylo jasné, že je mu lépe. Nic se nevrátilo. Zatím.
Pak se pustil do vyprávění. Bylo stručné. Hltala jsem jeho slova každým pohledem. Já věřila na lásku. Na opravdovou lásku na první pohled! Věřila jsem na ni, protože jsem ji zažila. Ne na vlastní kůži, ale sprostředkovaně. Viděla jsem to. "A kde je teď?" vypadlo ze mě bez rozmyslu.
Usmála jsem se na něj a poposedla si na chladném místě. Provizorní úkryt přestával sloužit, protože počasí si na něm vybíralo svou daň. "Měli bychom se přesunout do místního úkrytu, tam to budeš mít pohodlnější. Zvládneš jít?" zeptala jsem se Rolanda.

Roland souhlasil, že by si něco dal. Kývla jsem hlavou a pomalu jsem se zvedla. Nechtěla jsem ho nechávat samotného dlouho, ale taky jsem věděla, že musí mít pořádný hlad. Musím ulovit něco dobrého a tučného, aby nabral sílu. Jeho sdalší slova jsem nevnímala. Nebo jsem možná nechtěla je vnímat. Rozešla jsem se do lesa, abych ulovila něco k snědku. Země byla vlhká a já tušila, že ulovit nějakou potravu bude těžké. Možná těžší než by se mohlo zdát. Nejradši bych natrhala nějaké bobulky, ale těch tu bylo k uzoufání málo. Nebyla jsem schopná najít žádný pach, ale nakonec jsem přeci jen dostala nápad. Sice tu bylo málo porostu, ale ztrouchnivělých stromů tu po zimě ležela spousta. A kdo bydlí v popadaných kmenech? Utrhla jsem kus kůry z jednoho stromku a uviděla spoustu brouků a červů. "Výhra," prohodila jsem s úsměvem a pokusila se na svůj kus kůry nahrnout co nejvíce hmyzu. Nebylo ho mnoho, ale jako menší svačinka mohl stačit a já věděla, že bych pak mohla Rolanda dopravit do úkrytu, kde by mu nějaký zkušenější lovec mohl něco k snědku opstarat.
S kůrou plnou červů a brouků jsem se vrátila zpět k provizornímu bydlišti. Položila jsem kůru k Rolandovi a sledovala kroutící se hmyzáky na kůře. "Nic lepšího jsem nesehnala," pronesla jsem a posadila se do vchodu, abych zabránila větru nebo dešti v pokračování dovnitř k Rolandovi. "Můžu se zeptat kdo je Isobel?" zeptala jsem se nakonec po chvilce ticha. Zvědavost mi prostě nedala.

Ležela jsem s hlavou opřenou o své vlastní tlapky. Moje poslání bylo hřát. Nepohnula jsem se tedy ani o kousek, jen jsem Rolandovi poskytovala dostatek péče a tepla. Konečně. Usnul. Byla jsem za to ráda, protože jsem nemusela řešit jestli se mu chce nebo nechce uznat mou vlastní přítomnost. Pořád si mne pletl s nějakou jinou vlčicí a ne že by mne to rozčilovalo, ale vadilo mi to. Protože jsem nebyla tou jinou vlčicí, ale hlavně proto, že jsem o ní nic nevěděla. Nerada bych se tak dotkla nějakého bolavého místa v jeho minulosti nebo byla považována za někoho jiného a tím se dostala do nepříjemné situace. Naštěstí ve spánku nemluvil. Dokonce sebou ani neházel. Nechala jsem ho tedy být.
Náhle jsem uslyšela jeho hlas a konečně mne oslovil pravým jménem. Ulevilo se mi. "Nespím," zašeptala jsem jenom a konečně si dovolila se trochu odtáhnout. Vypadalo to, že je mu již lépe a já si potřebovala přeležené končetiny srovnat. "Mám ti jít něco ulovit? Nebo nasbírat nějaké bobule?" zeptala jsem se potichounku.