Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stála jsem kousek od nich a jenom je sledovala. Nechtěla jsem se k nim přidávat, protože... nevím. Něco ve mně umřelo s tím, jak jsem umřela já. Padala jsem z duhy. Jako víla, které někdo utrhl křídla a zničil jí svět. A tím někým byl Belial. Nemohla jsem se zbavit toho pocitu, jak mě držel na místě a já se nemohla jeho slovům vzepřít. Nemohla jsem. Nešlo to. Chtěla jsem... Ale chtěla jsem vážně? V jednu chvilku se mi to líbilo a ani jsem nevěděla proč. Moje tělo se tomu vzpíralo, chtělo se mi zvracet, ale hlava neposlouchala. Byla to agonie. A po ní přišel pád. Pád z duhy. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Nemohla jsem věřit tomu, že jsem zpátky a nic se nestalo.
Otočila jsem se ve sněhu a rozešla se nazdař bůh někam pryč. Nechtěla jsem odejít, ale nechtěla jsem ani zůstávat. Nechtěla jsem nic. Nechtěla jsem myslet. Neberte to tak, že bych udělala nějakou pitomost, to ne. Věděla jsem že chci žít, ale netušila jsem jak to s tímhle břemenem dokážu.

//Ježčí plácek přes Uhelný hvozd

Byla jsem u úkrytu zrovna v moment, kdy z něj začala vycházet Maple a nějaký jiný vlk. Schovala jsem se. Ne, že bych je nechtěla vidět, ale nějak jsem se jich bála... Netušila jsem proč, ale bylo to tak. Jenomže do úkrytu jsem se teď bála jít taky, i když začalo sněžit. Bála jsem se, že tam bude někdo další a bude se ptát a bude něco chtít a... na to jsem momentálně neměla náladu. Jenomže jsem se taky nemohla schovávat před ostatními do nekonečna. Potřebovala jsem si s někým promluvit, ale s kým...
Následovala jsem stopy ve sněhu, které mne vedli za Alfou a zbytkem smečky. Bylo pěkné se procházet po prvním napadaném sněhu. Vločky se snášely na zem a mě popravdě bylo nějak příjemné, že je chvilku chlad. Jako bych nemusela cítit ty emoce uvnitř sebe. Chlad přinášel úlevu, která se nemusela každému zamlouvat. Necítit končetiny nebylo nic pěkného, ale já... užívala jsem si to, že nic necítím... Jenomže pak jsem zvedla čenich a ucítila známé i neznámé pachy. "Rolande?" pípla jsem, ale ne moc nahlas. Zůstala jsem stát kus dál od skupinky, nechtěla jsem se jim motat do rozhovoru.

Brečela jsem Duncanovi na hrudníku a popravdě jsem se za to nesnášela. Potřebovala jsem pryč. Potřebovala jsem se odsud dostat, nemohla jsem jenom plakat. Nemohla jsem... Nemohla jsem dát tomu hroznému vlkovi, který mne týral to zadostiučinění. Pohledem jsem střelila někam do dálky. "Já... děkuju, ale.... musím se projít," pronesla jsem hořce a rozešla se směrem kdo ví kam. Někam jsem prostě potřebovala jít. Bloumat lesem bylo příjemnější, než sedět ve vlastních slzách a litovat se. Pokud mne něco naučila Prabába, tak to bylo nelitovat se příliš a dostat se zpátky do práce. Na slzy bylo místo i čas, ale teď začínala zima a na slzy tedy nebyl čas. Musela jsem se pustit do práce.
Jakékoli práce.
Jenomže jsem sama netušila, jaké. Co bych měla dělat. Možná bych mohla vzít nějaké větve a naskládat je do úkrytu, jestli přijde zima budou se hodit jako izolace a taky pro to, aby se někdo mohl zahřát, pokud umí magii ohně. Mírně jsem se nad tím zamyslela, ale byl to dobrý nápad. Kdo by mne mohl za něco takového kárat. Začala jsem tedy nosit do smečkového úkrytu větve. Snažila jsem se najít takové, které byly dostatečně velké a celkem suché, což se v tomhle kraji hledalo jenom těžko. Ne, že by tu nebyla spousta větví, ale většina z nich byla mokrá a já věděla, že nebudou hořet dokonale. Nejprve jsem našla několik menších větviček kus od úkrytu, ale čím víc jsem se vzdalovala tím větší a hezčí se mi zdály. Táhla jsem je jednu po druhé směrem k úkrytu, abych je poté nechala kousek od vchodu pro ostatní členy smečky k užitku. Bylo celkem klidné počasí. Klidné, ani nefoukalo. Ale táhlo. S ubívajícím sluncem to vypadalo na pořádný mráz. Celkem jsem se začala bát zimy. Ne, že by mi vadilo občasné chladno, ale krutější zimu bych nesnesla dobře. To bych se někde musela zahrabat do kožešin. Byla jsem celkem zimomřivá. Natahal jsem klacíky k vchodu a pak už bylo jenom načase, natahat je dovnitř úkrytu. Práce mi opravdu pomohla vypnout, nemusela jsem se nijak extra snažit a zapomněla jsem na většinu toho, co mne trápilo. Ne, na všechno. A tak když jsem vkročila do úkrytu nejprve jsem se hezky rozhlédla kolem, jestli mne někde nesleduje Belial připravený mi ublížit nebo jeho nemagická zvířátka. Nikde jsem nikoho neviděla, naštěstí.

Plakala jsem usedavě, ale potichu. Jako bych ani neuměla plakat na hlas. Bylo to příšerné pozorovat, ale mnohem horší to bylo prožívat. V podstatě jsem padla na Duncana a nechala svou váhu na něm. Neřešila jsem, že je pro mne cizincem. On mi nabízel pomoc. Nabízel mi vysvobození z téhle naprosté příšernosti. A já mu věřila. Konečně někdo, kdo měl podle mého soudu morální kompas v pořádku a kdo by... neudělal takovou ohavnost co Belial. "Jmenuje se.... Jmenuje se Belial... on.... On na mě skočil a.... Já se nemohla pohnout... Chtěla jsem, ale nemohla jsem.... A.... pak jsem.... pak jsem spadla a ocitla se v nějaké jeho říši a pak se probudila v kopcích z písku.... On mne proklel a navíc... zná...znás..." nedokázala jsem to doříct. Pravdou bylo, že na samotný akt nedošlo. Proti mé vůli mi nic neudělal, ale i tak se o to snažil a já pořád měla pocit, že jeho tělo cítim kolem sebe. Bylo mi z toho zle, ale zároveň jsem nemohla přestat plakat. Duncan nabízel, že ho zničí. Nechtěla jsem jeho smrt, ale aby mu někdo dal jasně najevo, že tohle není normální dělat. Duncan by mohl, nebo ne?

"Ne," odpověděla jsem jenom prostým zašeptáním. Nevykala jsem mu kvůli stáří, ale pro to, že jsem vykala prostě všem. Neměla jsem ráda, když byl někdo přehnaně familiérní k cizím a po zkušenostech tady mne to úplně nenahlodalo k tomu něco měnit. Když si to ovšem Duncan nepřál, rozhodla jsem se v jeho případě s vykáním přestat. Kráčela jsem lesem a tím ho značila svou stopou a taky stopou smečky, ke které jsem momentálně patřila. Taková příjemná podzimní procházka.
Náhle Dunanc pronesl tu otázku a já se zarazila. Zůstala jsem stát jako přikovaná a než jsem stihla cokoliv udělat začaly se mi horké slzičky řinout po tvářích. Vzpomínka na Beliala a to, co se mi stalo mne vykolejila. Brečela jsem a skoro ani neslyšela, co mi říká. "Fun...fungují jen trochu," pronesla jsem nakonec rozechvělým hláskem, která se otřásal vzpomínkou a vzlykáním. Najednou se mi zdál strašně fajn, jako bych se mu mohla svěřit naprosto s čímkoli. "Belial mě... on mě..." nebyla jsem to schopná doříct aniž bych začala zase plakat.

//značkuju

Byly jsme na okraji našeho lesa. Byla jsem zmatená. On byl podle všeho při smyslech a nepůsobil nebezpečně. Bylo lepší zůstávat tu s ním, než se toulat někde po lese a hledat... co vlastně? Mírně jsem se uvolnila. Mírně, ale přeci. Opřela jsem se o jeden ze stromů a můj pach se tak udržel za kůrou. Kus srsti jsem tam nechala určitě, možná nejen srsti. Bylo pěkné, moc se takhle v klidu opřít. "Těší mě... Duncane," pronesla jsem potichounku a zopakovala jeho jméno, abych si ho zapamatovala. Třeba když jsem takhle opakovala jména vlčat ve své potulné bandě, rychleji jsem si je pamatovala. A že si některá byla podobná jako vejce vejci. Mírně jsem se usmála, ne Duncanovi nebo svému životu, ale té hezké hřejivé vzpomínce na dovádějící vlčata. Mluvil o tom, že mlátí jenom vlky, což mi úsměv rychle vzalo z čenichu. "Nech... nechcete se projít?" navrhla jsem a pak se rozešla. Chtěla jsem změnit téma a taky jsem popravdě chtěla mít více možností, kam prchnout. Kdyby se náhodou přeci jenom rozhodnul, že mlátí i vlčice. Navíc taky jsem nechtěla, aby on někomu rozbíjel držku a proč taky? Proč bych to měla chtít. "Proč bych měla chtít, abyste někomu ubližoval?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Nechápala jsem to, ale přišlo mi to vlastně tak trochu milé.
Moje tichá chůze byla skoro neznatelná, jak jsem se proplétala mezi stromky v tmavém lese. Snažil jsem se vyhnout všem překážkám, ale zároveň u toho udržovat nesmělou konverzaci. "Lilith neznám, bohužel," sdělila jsem mu svou typickou tichou tóninou hlasu. "Je to taky členka smečky?" zeptala jsem se naoplátku jeho a mezi tím jsem přeskočila jeden ze spadlých kmenů stromu. Na nebi zářil měsíc. "Není to nádhera," řekla jsem a tlapkou ukázala směrem k nebi. "Občas mi přijde, že je větší a větší..." povzdechla jsem si a vzpomínala na to, kolikrát jsem už koukala na měsíc na obloze. Kolikrát a s kolika různými vlky... Zastesklo se mi po prabábě a tak jsem zvedla hlavu k nebi a pustila se do popěvku. "Auuuuuuu, auuuuuuuu, auuu," vyla jsem s hlavou zakloněnou a očima zavřenýma. Moje vytí bylo stejně tichounké, jako byl můj normální hlasový projev. Ani výt jsem neuměla nahlas. Bylo to opojné, moci se takhle trochu uvolnit. Navíc po tom všem, co jsem zažila a prožila. Nechtělo se mi na to myslet a tak jsem prostě vyla na velký měsíc na obloze. Označkovala jsem tak území naší smečky nejen svým pachem a srstí, ale také hlasem. Kdyby byl někdo poblíž, musel by nás slyšet a věděl by, že je tu smečka.

Těkala jsem pohledem po okolí. Hledala jsem jakoukoli možnost, náznak nebo stopu, že je tu nebezpečí. Jenže jsem nic neviděla ani necítila nebo neslyšela. Byl tu jen ten vlk, jehož moje omluva právem zaskočila. Byt při smyslech, možná bych se sama sobě zasmála. Jenže ti se nestalo. "Já... nez... neztratila jsem se. Jsem tu doma," pronesla jsem s úsměvem, kterým jako bych se snažila přesvědčit samu sebe, že jsem doma a vše je v pořádku. Pak ovšem Promluvil znovu, návrh nebo výhružka? Couvla jsem před ním že strachu, že mi ublíží. Stejně jako Belial a stejně jako zvířata v tom divnem lese. Roztřásly se mi tlapky pod tělem. Hledala jsem pohledem kudy prchnout, jenže nohy mne neposlouchaly. Odmítly se pohnout z místa.

//Vršky

Dopotácela jsem se do lesa. Konečně na mě nepršelo, ale cítila jsem se pořád tak podivně. Jako bych celá hořela. Neměla jsem horečku, ale pořád se mi zdálo, že nejsem v bezpečí i když jsem byla v našem lese. Šla jsem proto celkem vyhýbavě po hranici a snažila se co nejvíce oddálit možnost, že bych na někoho mohla narazit. Jenomže, jak jsem si dávala pozor, abych se vyhnula úkrytu, nedávala jsem plně pozor na to, co se nacházelo přímo předemnou. Málem jsem narazila do jednoho vlka. Nevěděla jsem, jestli ho znám nebo ne. Byla jsem moc zmatená a navíc byla tma. Jeho tmavý kožich jako by mizel ve tmě. "Oml...Omlou...Omlouvám se," vykoktala jsem ze sebe zaskočeně, přestože jsem do něj nenarazila. Neudělala jsem vůbec nic, za co bych se musela omlouvat, ale přesto ze mě ta omluva vypadla. Nezamýšleně. Náhodou. Jako bych to měla jako naučenou frázi.

//Zapadlý kout

Vyškrábala jsem se z toho podivného místa, kde jsem viděla jenom jednu věc od každé květinky, která kdy na tomhle světě existovala. Mírně jsem se otřásla a snažila se přijít na to, co se mi stalo. Pořád jsem měla před sebou ty plameny a tu bolest, která vycházela z každé mojí buňky, když se maso začínalo škvařit. Otřásla jsem se a začala se trochu dávit. Jenomže z mého žaludku nebylo co, bych mohla vyzvracet. Takže jsem po pár potáhnutích z krku zase pomalým kolébavým krokem vyrazila dál. Chtěla jsem se dostat zpátky domů. Tam by mi někdo mohl pomoci. Třeba Maple nebo Wolfganie. Mohla by mi jedna z nich poradit, co mám dělat, nebo... Ale co když mi bude chtít někdo ublížit, jako ta zvířátka? Doufala jsem, že doma bude všechno lepší.

//Sarumen

Probudila jsem se. Jen co jsem otevřela oči jsem vyskočila a s pištěním se začala ohánět kolem, jako bych ze sebe chtěla dostat neviditelné plameny. Skákala jsem a pištěla. Bála jsem se. Zorničky jsem měla rozšířené a čelist zatnutou, až mě bolela. Jenže plameny nikde nebyly. Mírně jsem se zachvěla, když mi došlo, že plmeny neuhasím, protože neexistují. Byl to jenom sen. Noční můra. Jak jsem se dostala sem? To je jedno. Celá zkoprnělá jsem se začala prodírat ven z tohohle podivného místa. Byl tu jeden smrk, jedna borovice, jeden buk a tak dále. Všechno jenom jednou, ale já neměla úplně sílu, abych se tomu věnovala. Potřebovala jsem odsud pryč. Potřebovala jsem domů, kde bych si to v klidu promyslela. Jenomže jsem netušila, kde je momentálně doma. Vylezla jsem na světlo světa a vydala se prostě nazdař bůh jedním směrem.

//Vršky

20/20

"Tvá magická síla se společně s tvým popelem dostane do země a tím ji bude vyživovat a udrží tak temnotu od nás ode všech. Neměj nám to za zlé, za normálních okolností bychom třeba byli i kamarádi, ale z víly dostaneme jenom celkem málo magie a tak nám ochrana nevydrží dlouho, ale díky tobě... och... díky tobě budeme mít ochranu na několik měsíců možná i rok!" Krkavec ukázal křídlem kolem. Teprve teď jsem si všimla, že temnota kolem není zapříčiněna jen nocí, ale i tím, že za průhlednou bariérou se nacházel velký dým. Já se nacházela na mýtině, kde byla spousta domečků zvířátek, ale kousek ode mne byl předěl. Za ním bylo všechno temné a umíralo. Tak takhle přežila... Zvířátka pravděpodobně obětovala každý rok někoho, aby ochránila sama sebe. Mohla jsem jim to mít za zlé? Ne, nemohla. Taky bych chtěla ochránit svou rodinu. "Třeba vám pomůžu jinak?" zašeptala jsem, ale to už se krkavec smál a neslyšel mě. Pochodeň se prodrala davem a zapálila charáčí pod vílou vedle mě. Ta se jenom usmála a ve víru modrých chladných plamenů se proměnila v hořící sloup. Odvrátila jsem zrak a pokusila se naposledy odtrhnout, ale nešlo to. Pochodeň se přiblížila ke mně. Nestihla jsem nic říct, ani se bránit. Modrý oheň přeskočil na mou hranici a já jen zalapala po dechu.

//Limbo ukončeno a volím číslo 2

19/20

"Duhobraní nám všem umožňuje aspoň na jeden okamžik zase splynout s magickou silou a od našich domovů odehnat temnou sílu, jenž nás všechny děsí. Nesmíme již nikdy dovolit, aby se stalo to, co se stalo před lety, když mezi nás zavítala temnota poprvé." Mezi zvířátky to podivně smutně zahučelo. "Upokojte se přátelé!" Vyzval všechny krkavec, který roztáhl i křídla a poryv větru tak doproudil až ke mně. "Podařilo se nám pro letošní oslavu získat ne jednu, ale hned dvě magické dárkyně!" Sledovala jsem zvířátka. "Jest... Jestli potřebujete pomoct, tak já klidně pom... pomůžu," zašeptala jsem potichounku, ale krkavec to i tak slyšel. Sletěl z pařezu rovnou na můj kůl a zůstal sedět na jeho vršku. "Ale jistě, jistě že pomůžeš maličká. PŘINESTE POCHODEŇ!" Zavřeštěl a mezi zvířátky, to začalo hučet. "Po...pochodeň?" zakoktala jsem se, jak jsem si dala dvě a dvě dohromady.

18/20

"Vítejte, vítejte, vítejte... Na každoročním duhobraní!" zakrákoral krkavec a zvířátka vybuchla v pokřik a potlesk, aby se hned s dalšími krkavcovími slovy upokojila. "Již dvacátým druhým rokem se tu scházíme, abychom navrátili rovnováhu do našich životů. Všichni jistě víte, že magie, jenž dříve napomáhala, nám nyní bere. Dříve bychom v rámci našeho duhobraní oslavovali pomocí magických sil nás všech, ale to již dávno není možné. Přišla síla mocnější, než naše magie a vše nám vzala a proto duhobraní dostalo nový význam. Není to tak dávno, ale zdá se to jako věčnost. Zavzpomínejme proto prosím na všechny, které jsme během té doby ztratili v tichém rozjímání na začátek našich oslav." Zvířátka sklonila hlavy a ticho zavládlo. Zdálo se mi to jako hodiny, ale nemohla uběhnout více než minuta, když zase krkavec promluvil. "A nyní už k tomu na co všichni čekáte, našim oslávám!"

17/20

Jen, co krkavec usedl na pařez a urovnal si peří na svém černém těle, přestala všechna zvířátka jako na povel prozpěvovat. Všechno najednou naplnilo naprosté ticho a já přímo cítila očekávání, které se rozlilo v jejich malinkatých srdíčkách a hlavičkách. Jako bych přímo viděla jiskřičky modrého ledového nadšení. Netušila jsem, co se děje, ale nelíbilo se mi to. Rozhodně to musí být místo odkud pochází tam ten vlk. Musel mě shodit z duhy sem. To on ukradl jejich magii a začal to tu ničit! Rozhodně to musel být on. Kdo jiný by to byl? Kdo by to udělal? Proč by to někdo dělal... Byl to on. Belial. Jenomže jsem se neodhodlala otevřít tlamu a něco jim říct, když všechny ovládlo očekávání a ticho se rozlilo krajinou. Jediné, co jsem slyšela bylo občasné mávnutí křídli, přešlápnutí kopýtka nebo zapraskání malého ohníčku, který byl nedaleko. Víla vedle mne přestala také skoro až dýchat. Nejspíš věděla o co jde a nechávala zvířátka, aby provedla svůj záměr nerušeně. Najednou si krkavec odkašlal a začal skřípavým hlasem mluvit.

16/20

"Chceme po tobě, abys konečně zavřela chlebárnu!" roznesl se hluboký hlas, který pocházel z nebes. Pohlédla jsem směrem nahoru a z tmavé noci se vynořil pták. Byl to jako uhel černý krkavec, který měl k noze přidělanou rolničku. Naklonil hlavu na stranu a jedním zlatým okem si mne prohlížel. Jako bych byla nějaká potrava... Možná, že jsem potrava? Tiše jsem stáhla uši k hlavě. Nebyla jsem výbojná, abych začala křičet a dohadovat se s nimi ať mě pustí. Nebyla jsem dost odvážná. Navíc když mi někdo něco přikázal, ráda jsem to splnila, pokud to nešlo přímo proti mému přesvědčení. Zajímalo mě, co po mně chtějí, ale nechtěla jsem mluvit, když mi to ten krkavec zakázal. Jen, co si prohlédnul mě, tak odskákal k vedlejšímu sloupu a opět si jedním okem s hlavou na stranu prohlížel vílu, jejíž malé tělíčko bylo u až směšně velkého kůlu. Pravdou bylo, že kolem ní bylo znatelně méně klacíků na zemi. Krkavec pak odskákal doprostřed hloučku a vyletěl na pařez, který se tak stal jeho výsosným místem.