Gallirea - Příspěvky uživatele

//SG

Byla jsem pořád rozhozená a navíc jsem netušila, co to všechno znamenalo. Byla to magie? Nebo to byla jenom moje představa? Netušila jsem. Nedokázala jsem na tyhle otázky najít odpověď a to mne štvalo. Mírně řečeno. Nakrčila jsem čenich a udělala dalších několik kroků. "Doprovodím tě aspoň kousek k lesu... Abys náhodou někde neodpadl," zašeptala jsem a kráčekala jsem dál a dál. Nechtěla jsem ho opustit jen tak někde. Nemohla jsem mít jistotu, že by domů došel sám. Musel být pořád ještě slabí z té nemoci, kterou prodělal. A já jsem popravdě neměla důvod ho nedoprovodi a pak si jít po svém. Mohla bych pak zamířit víc na jih, třeba tam bude něco pěkného.

//Esíčka přes zrcadlové hory

Byla jsem roztřesená. Nejenom tím, že jsem ztratila většinu obsahu svého žaludku, ale i tím, že se mi dotíravě do hlavy dostávaly vzpomínky. Vzpomínky na to, že jsem někoho ztratila. Potřebovala jsem být chvilku sama. Co by na mém místě udělala Prabába? Vyhnula by se tomuhle místu už do konce svých dní. Nevracela by se sem a pokusila by se sebrat pro ostatní. Mírně jsem kývla hlavou. Sice jsem kývala na svoje vzpomínky, ale evidentěn jsem taky kývnutím odpověděla na Rolandovu otázku, že mi pomůže, když budu potřebovat. Bude tu pro mě. Otřes pomalu odcházel a já si začala uvědomovat, že se nemůžu pořád jenom bát ztrát. Ale přesto jsem byla celá nesvá.
Chtěla jsem klid. "Doprovodím tě domů a pak se půjdu projít, nebude to vadit?" zašeptala jsem. Potřebovala jsem to rozchodit. Taky jsem potřebovala být chvilku sama. Od momenty kdy jsem v termitišti narazila na Rolanda, jsem se o něj starala. Teď mě doběhlo nejen to, co jsem před chvilkou prožila, ale i to, že jsem se dostatečně nevěnovala sobě. Byla jsem introvert. Energii jsem čerpala z času osamotě, kdy jsem mohla pozrovat ptáky a laskat květiny. Potřebovala jsem chvilku samoty. "Není to nic proti tobě jen... Potřebuju být chvilku sama a nabrat energii," sdělila jsem mu. Fakt že za to částečně může moje pečovatelská funkce, které jsem se zhostila jsem vynechala. Nechtěla jsem, aby se trápil. Pomalým krokem jsem se rozešla.

//Mahtae sever přes VVJ

Vyzvrátila jsem všechno, co bylo obsahem mého žaludku. Nebylo to vůbec příjemné. Ne. Pálilo mne hrdlo, jakoby se v něm svíjela spousta malých třaskavců. Nemohla jsem si pomoct, nechala jsem třesoucí se tělo, aby pokračovalo v nezměrném chvění. Jako když se chladný vítr prožene trávou, přesně tak se chvělo moje tělo. Postupně. Nedokázala jsem zadržet nic z fyzických projevů nastupujícího šílenství z prožité hrůzy.
Ještě před malou chvilkou jsem se cítila tak šťastná. Než jsem vkročila do toho odporného místa, byla moje hlava v růžovém oparu lásky. Milovala jsem Rolanda, který se zdál naprosto dokonalým obrazem čirého kavalírství. Byl ochotný, milý a chytrý. Setkali jsme se za nepříjemných podmínek, ale jak sám pronesl, vedlo to k tomu, že jsme se našli. Moje srdéčko pro něj kvetlo jako ta nejkrásnější růže. Třepetalo se jako křídla včelek, jenž tu růži opilují. Mohla bych přeskakovat hory a po jeho boku mi nikdy nic nehrozilo. On byl mojí skálou, o kterou jsem se mohla opřít. Sice jsme se znali tak krátce, ale už jsem přímo viděla louku plnou květin, prozpěvující ptáčky a nás dva s kopou vlčátek.
A pak přišel zlom.
Černý dým zahalil moji hlavu, moje srdce. Proměnil tu nádhernou a křehkou ledovou květinu v malinkaté kousíčky poztrácené kolem. A já je nemohla sesbírat. Ani Roland toho nebyl schopen. Z jeho hlasu jsem cítila, že by moc chtěl. Ale nemohl... Nemohl dát dohromady to, co bylo tak nepřirozeně zničeno. Rozšlapáno a rozdupáno. Popravdě jsem ani netušila kým nebo proč. Mělo to důvod? Nebo si jen někdo vybíjel zlost? Někdo mocný, kdo si mohl pohrávat se vším, stejně jako matka příroda. Nadpřirozený a silný, jenž nenese žádné následky za své činy. Naše láska byla přerušena nepřirozeným útokem. Viděla jsem vzpomínky. Cítila tu bolest ze ztráty přátel a rodiny. Ten neodvratný pocit zmaru, neschopnosti a selhání. Jenže někdo jako by to posílil.
Neviditelná růže naší lásky, kterou bych hýčkala do konce svých dní se rozpadla během okamžiku. Už nezbyl žádný cit. Jenom strach a prázdnota. Strach z toho, že ho někdy také ztratím. Prázdnota, která mi navždy bude společnicí.
Teď se o mě opíral. Nabízel mi oporu a klid. Rameno, na které jsem mohla položit svou těžkou hlavu. Jeho dotyk mě trýznil. Mírně jsem si odsedla. Vyptával se. Chtěl pomoci. Jenomže já jsem neuměla vylíčit tu nepopsatelnou hrůzu, jenž se stala zkázou vznešených citů k němu. Nemohla jsem mu sdělit, co všechno se za ten kraťounký okamžik stalo. Co způsobilo, že jsem zanevřela na naši lásku nebo na jakýkoli vyšší cit. "Já... Bylo to příšerné," kvílela jsem potichounku, jako když jeden tahá lišku za ocas. Nemohla jsem si utřídit myšlenky. "Vzpomínky, tolik vzpomínek," mluvila jsem dál a dál, jako bych mohla tu bolest nějak zapudit, když ji správně pojmenuji. Jenomže slov se nedostávalo. Neznala jsem je. Musel by to sám zažít, a to jsem nechtěla. Jenže jsem ani nechtěla být s ním. Nechtěla jsem… Nemohla jsem. Jeho pohled, ta láska v očích, všechno mi připomínalo, že jednou ztratím i jeho. Že je to nevyhnutelné. Jedno jestli teď nebo někdy jindy. Hlavní bylo, že se to stane.
Já už nechtěla ztrácet. Nechtít ztratit ovšem znamenalo i nemilovat. Nepouštět si nikoho k sobě blízko, abych pak nemusela trpět další nepříjemnou vzpomínkou. Původní barvy by zastřela vrstva mazlavé šedi. Pozitivní emoce by se proměnily v žalu bol.
Naše láska. To krásné, co jsme spolu měli, bylo nenávratně ztraceno. Stala se z toho jen další vzpomínka, další bolestné místo, které zasypu kvítím ve své hlavě. A můžu se jenom modlit, aby i on udělal to samé jako já, aby mi nepřipomínal to, co jsme mohli mít a ztratili. "Zapomeň."

//Jedlový pás

Pustila jsem Rolandovu kůži, když sebou začal pohazovat a mluvit. Byla jsem tak šťastná, že mu nic není. Byl to přítel, kterého jsem nechtěla ztratit. Ne po tom... Ne potom co mi ukázaly mé vzpomínky. Tolik ztráty a bolesti. Nechtěla jsem... Nechtěla jsem další ztrátu. Ne... Když mi otřel z tváře slzu, bylo to něžné gesto, ale mě rozplakalo ještě víc. Byla jsem tak moc ráda, že mu nic není. Nebo alespoň nic vážného. Všechen adrenalin, který jsem měla v krvi, když jsem se ho snažila dotáhnout pryč najednou opadl. Jenomže adrenalin byl to poslední, co mě drželo na tlapkách. Hlava byla najednou strašně prázdná. A zároveň to něco, co mě dusilo nepolevovalo. Knedlík v krku zůstal.
Byla jsem naprosto vyčerpaná. Nejenom fyzicky z toho, že jsem vlka táhla pryč, ale i z podivné nevolnosti a toho nechutného smradu v té podivné jeskyni. Jakmile jsem se odkolébala mimo dosah nebezpečného a svíravého pocitu, který mne obalil v lese, pozvracela jsem se. Nechtěla jsem. Ale nešlo to zastavit. Zbytky natrávené potravy a žaludečních šťáv jsem vyvalila ze svého hrdla na travnatou zem. Vzpomínky, jenž se mi vyjevily ve zřícenině, jsem nechápala. Stejně jako ten dým. Byl to přelud? Nebo to bylo něco mnohem horšího? Netušila jsem. Rozklepala jsem se a posadila se na zem. Roztřesenou tlapkou jsem si otřela slinu a zvratky z tlamy. "Pro...Promiň," hlesla jsem s pláčem.

//Doplněno. Doplněná pasáž je označena.

P.S. Smrt se nezjevila ve své masité podobě, ale jenom jako černý dým, ze kterého svítí zelené oči, pak Islin týrala v jejích vzpomínkách. Islin není žádná bojovnice, aby mohla se Smrtí jen tak napřímo mluvit (není na to dost odvážná a ani o Smrti/magiích neví), buď by omdlela tak jako tak nebo by umřela strachem, takže "obchod" normálního slova smyslu nepřipadal v úvahu.
Ale máš pravdu, že jsem to nenapsala asi dostatečně pochopitelně. Tak snad teď je to lepší.

//Zřícenina

Vyšla jsem ven. Třásla jsem se. Na stranách tváří jsem měla dvě rýhy, jako by mnou projel blesk, ale byla to jenom slepená srst od slz. Neměla jsem ani pomyšlení na to, tu zůstávat. Nechtěla jsem tu zůstávat. Cítila jsem se vyčerpaně a slabá. "Rolande?" pípla jsem. Už jsem k němu necítila ten pocit, který mne zabalil než jsem vlezla do podivného obydlí podivných stínů. Magická moc, kterou na mne uvalil jeden z místních bohů, přetrhla moc jiného boha. Silnějšího. Smrt byla silnější, než láska. Evidentně. Mírně jsem se otřásla, když jsem Rolanda nikde neviděla. Měla jsem ho poslechnout, neměla jsem tam chodit. Jenže mě tam něco táhlo. Zvědavost? Snad. Možná to bylo něco nepřirozeného. A nebo jenom čistá snaha objevovat nové a nepoznané, která mne stála více, než kdy dřív.
Rozechvělé tlapky mne nesly na místo, kde jsem opustila Rolanda. Neviděla jsem ho stát nikde. Jenže najednou jsem uviděla. Ležel na zemi. Ochablí. "Ne," hlesla jsem a z očí se mi vyhrnuly další slzy. Rozeběhla jsem se k němu. Nelegantně a se spoustou zaškobrtnutí. Bála jsem se o něj a tak jsem chvějící se a bolavé tělo vybičovala k poslednímu vzplanutí energie. A pak jsem padla. Padla jsem na zem přímo vedle něj. Spěšně jsem se nadzvedla. "Ach... Rolande... Rolande...Slyšíš mě? Prosím... Neumírej," plakala jsem a horké slzy kapaly na Rolandovu tvář. Netušila jsem, že je naživu. Nemohla jsem to tušit, protože jsem měla mysl pořád ještě ovlivněnou tím nepříjemným toboganem vzpomínek. "Musíme odsud," pronesla jsem a popadla Rolanda za kůži na krku. Začala jsem s ním smýkat pryč. Nechtěla jsem, aby tu zůstával. Rozhodně jsem nechtěla, aby na tomhle místě umřel, pokud to tak má být. Ne. On neumře. Zvládneme to. Bolel mě každý sval. Všechno v mém těle protestovalo a chtělo to vzdát, ale já ho tady nemohla nechat.

//SG

//Jedlový pás

Vkročila jsem na rozechvělých tlapkách po kamenném podloží, které vyšlapalo několik stovek, ne-li tisíců tlapek předemnou. Bylo to podivné místo, jehož vzhled se mi pranic nelíbil. Nebylo to místo, kde by si jeden hezky užíval. Všechny ty podivné city, které jsem cítila k Rolandovi najednou přehlušilo něco silnějšího. Byl to strach? Hněv? Netušila jsem. Nedokázala jsem ty pocity pořádně rozlišit. Všude tu plápolal podivný oheň. Nepraskal a vypadalo to, že nemá ani nijak předem dané podlouží, ze kteérho by vycházel. Zastavila jsem se u jednoho s těch zelených plamenů, který jako obří jazyk olizoval okolní prostory a kámen za sebou. Vypadal zvláštně. Podivně. Magicky. Nelíbilo se mi to tady. Kéž bych sem nikdy nevkročila, ale co když... Co když tu někdo žil, kdysi dávno... hlavou se mi honilo hejno myšlenek, jako lelci, kteří čekají až budou moci rozklovat mou duši a unést ji z těla pryč. Byla jsem tu sama se svou myšlenkou a svým stínem. Roland zůstal venku, ale popravdě jsem přes strach na Rolanda zapomněla.
Odtrhla jsem pohled od ohně a rozhodla se kráčet dál. Pár kroků ještě. Rozechvělé tlapky mne dál už odmítali nést, takže jsem se nedostala dál než do "vstupní haly". Nehodlala jsem jít ani dál. Moje nohy i kdyby mohly, bych nepřemlouvala k dalšímu pochodu. Měla jsem pořád nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Jako bych za každým stínem, každým kusem kamene, viděla pár zelených očí. Je to jenom iluze... Jenom si představuju něco, co není... Jsou to jen odlesky toho zeleného ohně. Mírně jsem se nakrčila. Srst na zátylku se mi zježila vteřinu před tím, než mě ovanul podivný chladný vítr, který ovšem pálil. Bylo to divné. Divnější než divné. Studený vítr v čenichu, ale úděsné teplo na kožichu. Přímo předemnou se objevil černý kouř. "Agh, agh," zakuckala jsem se tím kouřem a přísahala bych, že jsem v odpovědi na kašel slyšela smích.
V temnotě kouře jsem neviděla nic. Občas jím problesklo to zelené světlo, jako pár očí, co se mi dívá až do duše. Bylo to zvláštnější než zvláštní. Mírně jsem se nakrčila. Nelíbilo se mi to. Ani náhodou se mi to nelíbilo. Jenže už nebylo úplně cesty zpátky. Polkla jsem. Hrdlo mi vyschlo, že bych se nezmohla ani na jediný výkřik. Kdyby mě teď rozcupoval medvěd nebo něco podobného, neslyšel by nikdo můj hlas nebo poslední vzdech. Stála jsem jak přikovaná. Něco na tom stínu, jenž mě tady všude sledoval, nebylo příjemného, něco na tom dýmu, který byl teď přímo před mým čenichem, bylo ovšem ještě horšího. Nechtěla jsem nic říkat. A tak jsem mlčela. Cítila jsem podivný žár, ale zároveň, jako by moje hlava a můj čenich byly v naprostém chladu. Srdce se mi zastavilo. Nebo jsem aspoň měla ten pocit. Minimálně poskočilo a vynechalo jeden úder. Tak jsem se bála. Jenom to. Nic jiného neexistovalo, jenom nepopsatelný strach, který se mi otvíral přímo před očima. Kouř byl jako prázdnota, která vás vtahuje do sebe aniž byste se pohnuli. Jako když stojíte na kraji útesu a něco vás k sobě volá, stahuje, naklonit se a pak už jen letět vzduchem k náruči země. Jenže ne... Tohle nebyla příjemná náruč. Tohle bylo peklo. Nemohla jsem odtrhnout pohled. Nohy se mi podlomily.
//Doplnění
Na půl jsem ležela, napůl stála. Byla jsem taková hromádka. Netušila jsem, co mám dělat. Oči se mi protáčely do vnitřku hlavy. Byla jsem částečně v bezvědomí, ale jako bych i vnímala všechno kolem ostřeji. Ten strach, ten smrad a ty zelené oči, které mne pronásledovaly. "Hmm...hmm..." slyšela jsem broukání. Podivný rytmus vycházel z toho kouře. "Prosím?" zašeptala jsem. Nedokázala jsem mluvit hlasitěji, ani kdybych chtěla. Co se to děje? Kde to jsem? Je tohle konec? "Konec..." Slyšela jsem to vyjít z toho dýmu, nebo to byla další iluze. Další klamná představa. Další hra mé mysli. Jako ten stín, jako ten pocit, že mě sleduje. Nechci tu zemřít... Nechci... Chci pomct Rolandovi... Chci pomoct... Nechci oheň... nechci bolest... nechci bouři Zelený oheň kolem poskakoval a já upadala hlouběji do tmy. "Hmm...hmm... Bouři..." Ten hlas byl jako slizký potah, který se mi přetáhnul přes tělo. "Co chceš?" ozvalo se najednou, ale nebyla jsem si jistá, jestli to není představa. "Chci..." přes knedlík v krku jsem nemohla promluvit. Zamrkala jsem, ale dým a tma mě obklopovaly těsněji. Chci být jako trilka, abych mohla odletět hodně, hodně daleko... Chci být jako vítr, co se prohání po pláni... Nemohla jsem tušit kdo to mluvil. Nemohla jsem ani vědět, že mi čte myšlenky. O magiích a pánech tohoto světa jsem nevěděla zhola nic. Ale někdo poslouchal. A ten někdo si se mnou chtěl pohrát. Chtěla bych odletět, hodně, hodně daleko... Mírně jsem se otřásla a na jazyku jsem cítila rezavou chuť krve. Musela jsem se kousnout. Moje krev dokápla na křišťál, který jsem nevědomky drtila pod tlapkou. Ani jsem netušila, kde se tam vzal. Asi jsem ho přinesla sebou.
//Konec doplnění
Ztratila jsem vědomí, ještě před nárazem na zem, ale všimla jsem si vlčice, která se zhmotnila v dýmu.

Vzpomínky. Moje mysl jich byla plná. Nedokázala jsem určit, kterou ze vzpomínek si zrovna vybavuji. Všechny se podivně mezi sebou míchaly. Netušila jsem, proč je vidím nebo co mají předznamenávat. Nevěděla jsem, ani proč je vidím. Uvědomila jsem si, že jsem někde byla a že jsem omdlela, ale když omdlíte, tak si to přeci neuvědomujete. Slyšela jsem ve svých vzpomínkách podivnou melodii. Někdo si ji broukal. Jako by listoval mým životem a hodnotil. Někdy se podivně zasmál, jindy jenom odseknul. Někdo. Ale kdo? Netušila jsem.
Bylo to příšerné a zvláštní. Chtělo se mi to zastavit, ale nešlo to. Nemohla jsem ani křičet, a nemohla jsem se přestat dívat. Musela jsem vidět každou vzpomínku. Ať už byla bolestná nebo ne. Viděla jsem smrt. Hodně smrti. Utrpení. Málo toho, co jsem viděla, bylo příjemné, jako by čtenář v mojí hlavě záměrně přeskočil to dobré. Chtělo se mi plakat, ale nešlo to.
Někdo se záměrně vyžíval v mojí bolesti, jako by ho to nějak těšilo. Dodávalo mu to pocit síly a nadvlády. A já se nebránila. Neuměla jsem to. Tak ráda bych se bránila a tak ráda bych pomíhala, ale nešlo to. Nemohla jsem. Nechala jsem se vláčet tokem vlastních vzpomínek neznámým vypravěčem, který určoval nejen posloupnost, ale i délku prožívaného okamžiku. A pak... Tma... a v ní... zelené oči...

Probrala jsem se na chladné zemi. Chvěla jsem se strachem a smutkem. Plakala jsem. Teď už to šlo. Jako malé vlče, které hledá vlastní matku jsem se rozhlédla kolem. Ten dým byl pryč a jenom podivný zelený plamen mi dělal společnost. Začala jsem se zvedat. Pomalu. Nejprve do sedu na boční straně hýždě a pak jsem se teprve na roztřesených tlapkách zvedla na všechny čtyři. Bylo potřeba se odsud dostat. Moje tělo se chopilo iniciativy a rozhodlo se mě odsud vyprovodit, i když mysl byla pořád zmatená. Netušila jsem, co se to stalo. Nevěděla jsem, že moje tělo prošlo zásadní proměnou. Magická bytost obývající tuto skrýš do mne pronikla pomocí vlastní nadpozemské magie a tím ve mně probudila něco, co dávno tlelo v zapomění. Moje vlastní nadpozemské schopnosti. Nemohla jsem to ovšme tušit... Zatím.
Batolila jsem se ven, zatím co na tvářích jsem měla slepenou srst od slz. Něco se tu odehrálo a já nevěděla co, ale věděla jsem, že do tohohle místa už nikdy nevkročím. Mělo mi to být jasné, když nikde nekvetly květiny i když bylo jaro v rozpuku a zároveň nikde nezpívali ptáci nebo nepobíhala mláďata. Tohle místo bylo prokleté. A ať už za tím prokletím stálo cokoli nebo kdokoli, já s tím nechtěla mít nic společného. Když jsem procházela vchodem, zaslechla jsem podivnou broukavou melodii, kterou jsem slyšela ve svých vzpomínkách. A pak smích. Přidala jsem do kroku.

//Jedlový pás

//VVJ přes SG

Vyrazila jsem směrem k lesíku. Mlátilo to se mnou v emocích a moje hlava nebyla sto se soustředit na správný směr. Najednou tu byl podivný pocit. Kromě toho, že jsem cítila lásku nebo něco na ten způsob, která směřovala k Rolandovi, pocítila jsem i strach. Nedefinovatelný pocit, že mě někdo sleduje a to mě donutilo se trochu stáhnout směrem, ke svému příteli a ochránci. Momentálně to bylo takové zvláštní. Hledala jsem u Rolanda bezpečí, ale zároveň mi bylo jasné, že je pořád moc slabí z toho, jak musel překonat ten podivný sliz z termita. Náhle se přednámi objevila podivná jeskyně, která nebyla ni jeskyní ani ničím jiným. Byla to ovšem věc z kamene. "Co to asi je?" zeptala jsem se potichounku a ulekaným hláskem. Viděla jsem zelenné plameny, které byly vidět naprosto všude. "Kdo tam asi bydlí?" zeptal jsem se neurčitě, ale moje kroky to táhlo směrem k tomu místu. Jako by mě plamen lákal jako můru.

//Zřícenina

Čekala jsem, co z Rolanda vypadne. Popravdě jsem netušila, co mi chce říct. Mohl to cítit stejně jako já? Ale co to vlastně bylo, ten pocit ve mně. Chtěla jsem mu být na blízku a představa, že se ode mne vzdálí mne ničila, ale zároveň jsem nechtěla nahrazovat jeho milovanou svou přítomností. Sice jsme měly podobná jména, ale já nebyla ona... Pak promluvil a já se roztekla. Doslova a do písmene. Kdybych nebyla ve vodě, asi by se mi roztřásly nohy, takhle jsem se jen nazvedla na vodní hladině a mírně začala plavat. "Já... hm... děkuju," pronesla jsem tichounkým a rozpačitým hláskem. Nebála jsem se, ale rozhdoně jsem nebyla ani nadšená z toho, že řekl jenom, že mi to sluší. Navíc, když pak vyslovil "radši pojďme plavat", cítila jsem mírné bodnutí, protože to slovo radši. Jako by nechtěl mluvit o tom, že jsem krásná... Nebyla jsem malicherná, abych potřebovala potvrzení svého vzhledu, ale občas bylo milé to slyšet.
Rozhodla jsem se pomalu plavat kolem břehu jezera. Občas jsem si mohla odpočinout na mělčím místě, občas jsem se vydala trochu více na hloubku. Uviděla jsem v dálce nějakého vlka, jak běží pryč. "Co je támhle?" zeptala jsem se. Mohla tam být smečka a já bych ji ráda prozkoumala. Doplavala jsem tedy ke břehu a vyrazila.

//Jedlový pás přes SG

//Mahte jih

Kráčela jsem k jezeru, které bylo velké a nádherné. Odráželo se na něm slunce. Přímo to tu vyzívalo ke koupeli. Potřebovala jsem se schladit, abych se vyrovnala s těmi pocity. Netušila jsem, že jeden může něco takového cítit a já to cítit nechtěla. Roland patřil jiné a do těchto vod jsem nechtěla vkročit. "Nechceš si zaplavat?" zeptala jsem se Rolanda a vkročila do vody. Byla chladná, ale přesto příjemná. Můj tmavý kožich se mírně připékal na tom slunečním žáru. Naštěstí jsem to ovšem nemusela řešit, když voda byla takhle na dosah tlapek. Pomalu jsem se začala procházet vodou, která mi sahala jenom ke kotníkům, ale s každým krokem jsem se nořila hlouběji, až jsem měla vodu k břichu. Možná, že kdybych se položila na vodu, mohla bych odplout zpátky k Prabábě... Možná že bych se mohla rozplynout v téhle vodní mase... Měla bych si dávat pozor na Vodušky, aby mě nezatáhly do hloubky... Přivřela jsem oči.
V ten moment mě Roland vyrušil. Vytrhl mne z myšlenek. "Ano?" zeptala jsem se a otočila se k němu hlavou. Netušila jsem, co může potřebovat, ale znělo to tak, že má na jazyku nějakou žádost.

//Středozemka přes medvědí jezírka

Kráčela jsem ve předu a udávala směr, což se mi moc nelíbilo, takže jsem každou chvilku zpomalovala a zpomalovala. Nakonec jsem jenom šli, protože Roland se držel kousek za mnou. Těsně vedle mě, ale přeci jenom kousek pozadu. Jako by o půl úderu srdce za mnou. Bylo to zvláštní. Myslet na srdce, které bije pomalu, protože v mojí hrudi sebou srdce vybrovalo, jako malinkatý ptáček, kolibřík, co chce prchnout ze svého hrduníkového masitého vězení. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se sklidnila. Nešlo to. I když jsem dýchala hluboce a zvolnila krok, pořád jsem si připadala, jako bych uháněla někam pryč. Tohle jsem ještě nikdy necítila. Nevěděla jsem, že je to láska a ani jsem netušila, že za to může Roland. Nebo, spíš jsem si to nepřipouštěla, že by za to mohl on a jeho přítomnost. "Já... myslím že to bylo k něčemu dobré, ano," zašeptala jsem a zakývala hlavou.
Roland evidentně nepovažoval za nutné zůstávat na jihu a já doufala, že pořádná procházka mě donutí se trochu lépe soustředit. Momentálně jsem totiž dokázala myslet jenom na to, jak Roland voní a jak nádherně vyslovuje každé slovo. Dokonce když jsem se zhluboka nadechla, tak jsem se obávala že omdlím, protože jeho vůně byla tak moc příjemná. "Snad... Snad..." zašeptala jsem jenom, protože jsem netušila, co říct jiného. Nedostávalo se mi slov a rozum se mi zatemnil.

//VVJ přes mahtae sever

//Liliový palouk

Kráčela jsem kousek vedle Rolanda. Byla jsem z toho všeho nějaká nesvá. Nevadilo mi, že mne následuje, ale spíše jsem chtěla jít co nejblíže při něm, což u mne bylo zvláštní. Kontakt s cizím tělem mi nevadil, ale věděla jsem přeci, že má Roland ve svém srdci jinou, tak proč mě to najednou mrzí, že to vůbec vím. Netušila jsem, kde nastal problém, ale očividně to problém byl, protože jsem proti Isobel najednou pocítila ostrý pocit nevraživosti. Neznala jsem lásku, alespoň ne do téhle doby, ale když už jsem ji pocítila, bylo těžké se toho pocitu zbavit a nenechat se jím ovládat. Když se mne dotknul a řekl, že je rád, mírně jsem se zachvěla. Jenže jsem nechtěla být ukvapená. Prabába mi vštípila dobře i nějaké to vychování dámy.
"Ona byla zvláštní... Ale věděla toho spoustu. Naučila mne všechno o všem a o všech," pronesla jsem potichounku. "Já... hmm... oblíbeným místem bude asi to kde byli ty termiti... protože... tam jsme na sebe narazili," zašeptala jsem a pomalu zamířila přesně opačným směrem. Chtěla jsem prozkoumávat a sever vypadal slibně.

//Mahtae

"Nevyznám se přímo v rostlinách, to uměla Prabába... Ona... Věděla toho spoustu o spoustě věcech, ale nestihla mě všechno naučit, než..." mírně se mi zadrhnul hlas, protože jsem nechtěla mluvit o požáru. Nechtěla jsem vzpomínat na to, jak brutálně mě od mojí milované staré společnice život odtrhnul. Popravdě jsem k ní vzhlížela více, než by bylo zdrávo a její ztratát mne bolela, nejen kvůli zkušenostem a vědomostem, které mi nestihla předat. Najednou pronesl poslední větu. Trhla jsem sebou s květy zapletenými do kožichu. "Nechci mít od tebe pokoj, jak tě to napadlo?" řekla jsem rozpustile a dokonce i hlasitěji než normálně. Představa, že budu zase sama byla najednou... nepříjemná. Jako kdyby mi měl kousek upadnout, když se Roland vzdálí. Bylo to zvláštní. Náhlé, ale přitom roztomilé.
Přišel ke mně a strčil mi květinku za ucho. Líbilo se mi to. Lilie se mi hezky vyjímala na kožichu. "Mož... Možná, bychom se přeci jenom mohli trochu projít," zakoktala jsem se potichounku. Nebylo to tak, že bych chtěla od Rolanda odejít, ale něco mě popohánělo. Energie, kterou jsem neuměla ovládnout. Pocítila jsem v nitru něco, co jsem nikdy před tím necítila a netušila jsem co s tím. Všechny neduhy se mají rozchodit. A tak jsem šla.

//Středozemka přes ohnivé jezero

//Sarumenský hvozd

Vkročila jsem na palouk. Bylo to tu nádherné. Květiny byly úplně všude. Nasála jsem do čenichu vůni, která byla tak jarní, že mi z toho srdce zaplesalo. "Vyznám se v bobulích a ovoci, to ano," zašeptala jsem do vánku, který se proháněl kolem. Zastavila jsem se a užívala si tu nádheru kolem. "Mohli bychom chvilku zůstat tady," zatrilkovala jsem do větru, který se tu proháněl. Nenarušoval scenérii, jen občas ohnul pár květů skromně k zemi, jako by se ukláněly. Rozhodla jsem se, že bychom tu měli počkat, než vyrazíme na nějaké další putování. Roland nemohl spěchat a já ho nechtěla utahat.
Pak jsem se sehnula a ukousla jeden z květů. Neobratně jsem si ho začala dávat do kožichu. Měla jsem květiny ráda. Milovala jsem je. Jaro bylo tou nejlepší dobou, kdy všechno probouzel nový život. Jeden ho skoro až cítil proudit všude kolem. Jenže se tu neprobouzelo jenom jaro. Ucítila jsem mírně štípnutí mezi ušima, ale nepřikládala jsem tomu velkou pozornost. Pravděpodobně mne jenom kousnul komár nebo něco podobného.

//úkryt

Mírně jsem se otřásla při zmíňce o tom hmyzu, který mi tak znepříjemnil hezký výlet. Mohla bych se ale na dosmrti držet lesa a stejně bych se s někým nepříjemným setkala. Nenechala jsem si tím tedy kazit náladu, jen jsem se ujistila, že nejdu směrem, kde ten hmyz bydlel a bylo to. Na světlo jsem přivykla snadno a pak už jsem pochodovala pomalým krokem ven z lesa. "Mohla bych najít nějaké bobule... Já... Abych pravdu řekla, tak lov nemám úplně v lásce," pronesla jsem trochu zaraženě. Bylo mi jasné, že to zní hloupě. Vlk, co nerad žere maso, ten musí být divný. Jenže mě nešlo ani tak o chuť, ale spíš o ten život, co musel skončit, abych já mohla dál žít. Brala jsem to jako koloběh přírody a nebrala si víc, než bylo třeba. Taky jsem si jen tak nechodila zalovit, ale opravdu jsem lovila, jen když to bylo nevyhnutelné. Kráčela jsem směrem pryč. Jaro bylo v plném proudu. Nádhera. Cestou bych si mohla dát květinky do kožichu.

//Liliový palouk