Gallirea - Příspěvky uživatele

"Jasně, nemůžeš," zachichotala jsem se a tahle jeho deiluze mě celkem lechtala na mozku. Děla se tu spousta různých věcí, ale rozhodně se mi nezdálo, že by někdo uměl přelstít vlastní konec. A ne někdo jako tenhle vlk. Nepřišel mi ničím výjimečný nebo jinak zvláštní. Možná že to není na povrchu, ale uvnitř... Ale to už bych si všimla, kdyby se v něm ukrývalo něco mimořádného ne? Udělal ke mně pár kroků a já udělala krok dozadu. Nebylo mi příjemné, když někdo cizí narušoval můj osobní prostor. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu, když popisoval tu hru. Nepřišlo mi to moc zábavné, ale proč ne. Třeba se pak vystřídáme a zaskáču si já. Pořád jsem nečekala nic zákeřného. V mém světě se prostě nikdo nepovažoval za špatného, dokud něco špatného neudělal.
"Tak jo," řekla jsem, když mi poměrně hladkým hláskem začal říkat, co mám dělat. Lehla jsem si tedy na zem. Byla chladná, což bylo celkem přijemné. Ale mokrá, to už příjemné nebylo. Na druhou stranu tohle byla hra. Zamávala jsem ocasem. "A kdo v téhle hře vyhraje? Nebo tu nejde o výhru?"

"To je otřesné, " pronesla jsem a zachvěla se odporem. Nechtělo se mi ani věřit, že by někdo byl schopen jiným rozbijet lebky. "Třeba se vrátí, jako vy," pronesla jsem tichounkým hlasem. Nelíbilo se mi, že by někdo zemřel tak násilně a jiný mohl přechstračit vlastní konec tak snadno, jak to vlk prezentoval. Řasy byly dobré a já se musela jít napít, voda byla teplejší, ale příjemná v hrdle. "Jste zábavný, " potvrdila jsem. Mluvil o zábavě a o tom, že Sarumen vedou vlčice. Spis se jen zmínil a já se na to neptala. Znla jsem mista, kde silná vlčice vadila. Ve vedeni nebo i mimo něj. "A o jaké zábavě? " zeptala jsem se naivně a potichu. Netušila jsem, že tenhle vlk je nebezpečný. Většinou vás to nenapadne. Ne u nekoho tak milého. Přestanete se hlídat. A to je ten problém.

"Tak to já chápu, že existoval, ale třeba byl za jiných okolností příjemný a vy jste ho jenom nepotkal v dobrém rozmaru?" pronesla jsem. Na každém jsem hledala to dobré a netušila jsem, kdy říct konec. Neměla jsem úplně přesně rozvrženo, že někteří nemusí být hodní a milouncí. Že jsou také vlci od přírody zkažení a nepříjemní. To můj mozek neuměl zapracovat. Mírně jsem se usmála a pak udělala pukrle. "Och, tak to se klaním nesmrtelnému pánovi," pronesla jsem se smíchem v hlase. Nikdo nebyl nesmrtelný. Věděla jsem to. Ale nebylo potřeba na tuhle hru nepřistoupit. Není potřeba mu tuhle zábavu ničit, když nikomu neškodí. Dokončila jsem úklonu a znovu se zvonivě zasmála. "Jste zábavný," prohodila jsem.
Vlk se pustil do vlastního lovu a mne zůstal jenom kus klacku obalený červenou řasou. Došla jsem k němu a sledovala ho. Přičichla jsem. Řasa voněla rybinou, ale proč bych ji neochutnala. Zakousla jsem se do řasy. Byla tuhounká, ale celkem i dobrá. Tohle místo si musím zapamatovat, ty řasy jsou celkem dobré. Kousala jsem řasu zatím co on lovil. Nekoukala jsem se jak loví. Když položil otázku, teprve jsem se na něj obrátila. "Wolfganie a Maple," odpověděla jsem.

//Liščí nory

Nezdál se mi. Ani trochu se mi nezdál. "Nepříjemné vlky nemám v lásce, ale každý je holt nějaký. Třeba se vám jenom nepříjemným zdál?" pronesla jsem pochybovačně. Každý máme nějaké předsudky vůči jiným a nemělo by nás to ovšem odrazovat od poznávání jiných. Třeba jenom udělal o druhém špatný úsudek nebo v něm zanechal onen vlk špatný první dojem. "Pamatuju," pronesla jsem zvědavě. "Ty o tom něco víš?"
Moje jméno se mu líbilo. Jeho bylo taky pěkné, kdyby k tomu nedodával tu spoustu dalších věcí. "Smrti?" to byla určitě ta příšerná vlčice, která mne týrala v mojí hlavě. Otřásla jsem se strachem a mírně se mi navalilo. Jako bych se chtěla pozvracet, ale udržela jsem to v sobě. Kdybych mohla, tak zblednu. To jeho povídání o nesmrtelnosti jsem kvůli své mírné indispozici naprosto přeslechla.
"Hmm... v zimě je toho taky spousta, co myslíš že žerou srnky?" položila jsem řečnickou otázku. Uměla jsem zabít a když byl hlad, zabíjela jsem. Ale pokud jsem se tomu mohla vyhnout, například v letních a podzimních měsících, volila jsem cestu různé koříkové, bobulové a houbové stravy. Vlezla jsem do červené vody. Byla tu spousta řas, které se mi lepily na tlapky a já měla co dělat, abych neuklouzla a nespadla do vody. Ponořila jsem čenich do vody a pokusila se ulovit nějakou rybu, ale nešlo mi to. Belial mezitím na břehu něco mrmlal. Poslouchala jsem, ale soustředila se i na lov. Nakonec jsem něco přeci jen ulovila. Vyhodila jsem to na břeh, ale nebyla to ryba. Byl to kus nějakého kusu dřeva obalený řasou. "Nejde mi to, asi si budeš muset něco ulovit sám," pronesla jsem a výmluvně koukla na kus dřeva, za který jsem se popravdě zastyděla.

"Setkala jsem se s někým moc nepříjemným na severu, v takové podivné jeskyni," sdělila jsme vlkovi popravdě. Nevzpomínala jsem si, že by se mi představil a já asi zapomněla představit se jemu. "Jsem Islin, mimochodem," prozradila jsem mu tedy svoje vlastní jméno. Lišky byly schované, nejspíše jim vadila přítomnost dvou vlků. Vlk se zdál celkem přesvědčený o své bezchybnosti a já mu to nehodlala rozmlouvat. Mluvil o sobě celkem dobrým tónem, jako by se měl hodně rád. Pak začal o tom, že by strašně rád něco snědl, nebo umře hlady. Podviživeně sice nevypadal, ale asi to byl tulák, a ti mají hlad pořád. Já ovšem jednoho nesoudila ani podle kožichu, ani podle hladu. "Já nelovím ráda, ale pokusím se," pronesla jsem trochu smutným hlasem, který byl tak tichounký, že skoro nebyl slyšet. Vlk mi začal tykat, ale já pořád zůstávala u zdvořilého vykání. "Nelitujete ovšem někdy té samoty?" zeptala jsem se zvědavě a začala se zvedat, abych mohla vyrazit za ním. Popravdě se mi na lov moc nechtělo a rozhodně se mi nechtělo lovit, ale když to tak hezky řekl, proč bych mu něco neulovila.

//Za Belialem

Vlk evidentně nechápal. "Protože se od nich můžeme mnohé naučit... Navíc mě to uklidňuje," pronesla jsem s úsměvem a bez nějakého nepříjemného tonu. To, že jeden nechápe krásu přírody ještě neznamenalo, že je na tom něco špatného. A každý se přece jenom učí. "A kam máte v plánu jít?" zeptala jsem se. Měla jsem taky trochu hlad, ale dala bych přednost bobulím než masu. "Nerada bych se vzdalovala moc daleko od vlastního území. Nejsem si jistá, že bych pak našla cestu zpět," dodala jsem na vysvětlenou. Mírně jsem se nahrbila, abych si protáhla záda. "Pocházím ze Sarumenu," odvětila jsem mu na jeho otázku. Nejspíš tam někoho znal nebo tam možná taky patřil. Nebude neslušné, když se zeptám ne? "Vy jste také člen nebo jen někoho znáte?" zeptala jsem se zvědavě.

Ležela jsem pod stromem a odpočívala. Kolik lišek tu asi je? Kolik z nich má letos mladé a Kolik z těch mladých vyroste? Doufám že všechna. Byla jsem ztracená ve své hlavě a myšlenky mne nutily v ní zůstat. Skoro jsem si nevšimla vlka, co se ke mně blížil a tak jsem sebou mírně táhla když Promluvil. Mluvil zvláštně, používal slova, co mi nesedela, ale já věděla že každý kraj má své jazykové zvláštnosti. "Zdravíčko," řekl jsem pozdravem velice potichounku. "Šla jsem se projít a teď pozoruji lišky," sdělila jsem v odpovědi na jeho otázku. Byl hezký den, takže nebylo nic divného na odpočinku. "Vy tu jste proč? Procházítese nebo někam směřujete? "

//Esíčka přes středozemku

Kráčela jsem pomalu do lesíčka, který tu byl. Malinkatý a celkem nanicovatý. Jako by se považoval za plnohodnotný les, kterým ovšem nebyl. Mě to nevadilo. Měla jsem ráda, když se jeden snažil dosáhnout ohromné velikosti. Dosáhnout něčeho čím nebyl, ale čím by se mohl stát. Kolem mě si pohrával vítr s pachy. Cítila jsem lišky, které jsem nemohla ovšem zahlédnout. Schovávaly se mi, ale věděla jsem, že můj každý krok je sledován tuctem malinkatých oček. Kdybych náhdou nedávala pozor nebo se vydala špatným směrem, lišky by mi to daly rozhodně najevo. Viděla jsem tu spoustu nor. Rozhodně tu bude i spousta liščat a pokud si nedám pozor, mohla bych se dostat do problémů. Rozhodla jsem se proto vybrat si jedno místo pod stromem, daleko od obydlí lišek. Lehla jsem si na zem a pozorovala okolí. Bylo uklidňující stát se součástí přírody.

//Sarumenský hvozd přes Tanebrae

Kráčela jsem podel řeky. Noc byla příjemná. Pofukoval vítr, který si hrál s mým kožichem. Bylo to opravdu příjemné, pěkné. Procházet se takhle při měsíčku nevyžadovalo žádnou extra zátěž. Jeden mohl v tichosti přemýšlet o tom, co se stalo nebo o tom, co by se mohlo stát. Srovnávala jsem si věci v hlavě pomalu, ale aspoň jsem se ve svých úvahách někam posouvala. Jednomu to mohlo přijít směšné, ale mě retrospekce napomáhala se dostat ke kořenům a pak problém jednodušše vyřešit. Momentálně jsem věděla, že nebudu už nikdy chodit na sever k té podivné jeskyni a že na ten bílý kámen už nevstoupím. Teď jsem byla rozhodnutá a jen jsem se tak potulovala krajem. Přemýšlela.

//Liščí nory

//Nárrské vršky

Prošla jsem přes nebezpečná úbočí a vyhnula se tak těm podivným broukům, kteři si mě minule vybrali za kořist. Stejně jako Rolanda. V lese jsem se nechtěla zastavovat. Cítila jsem tu pachy vlků, které jsem znala, ale i neznala. Cítila jsem tu pach toho malého vlčete z úkrytu i té zrzky, kterou jsem potkala v termitišti. Že by to byla taky členka? Doufala jsem, že žádným způsobem neotravuje toho malého, ale taky jsem předpokládala, že kdyby byla cizinkou, tak by se nemohla procházet takhle uprostřed území. Rozhodla jsem se, že to nechám být. A vydala jsem se směrem k řekám, které tu tekly. Nechtěla jsem se úplně zdržovat na území vlastní smečky. Ještě toho bylo tolik, co jsem musela promyslet.

//Esíčka přes Tanebrae

//Vrchol

Kráčela jsem pomalu a opatrně dolů směrem z toho velkého místa. Ani jsem si popravdě nevšimla žádné velké změny. Byl to jenom sen, nebo jsem opravdu potkala někoho zajímavého? Magického? Moc jsem se v tomhle světě nevyznala a celkem bych byla ráda za to, kdyby mi to někdo vysvětlil. Jenomže nemohla jsem úplně říct kdo nebo co. Nechtělo se mi vracet zpět do hvozdu, ještě jsem se nevzpamatovala z toho zážitku na severu. Bylo to děsné. Snažila jsem se z toho postupně dostat a odnést si i něco pozitivního, aspoň jsem věděla kam nemám chodit příště. Zamířila jsem zpět do hvozdu, protože jsem netušila, kam jinam jít. Nechtěla jsem se zatím s nikým bavit a ani jsem si nevšimla, že se mi na kožichu pomalu začíná objevovat něco podivného.

//Sarumen

//Nárrské vršky

Dupala jsem po strmém svahu. Byla tu pěšinka, kterou vyšlapal nespočet tlapek. Všechny byly nejspíše poháněny nějakou touhou, možná vidět okolní kraj a nebo jenom zdolat tenhle vrcholek. Pískovec v dešti jako by plakal. Na písčitých stráních se dělaly rýhy. Kéž by přestal plakat, kéž by mu bylo dobře. Byla to jenom letmá myšlenka. Nečekala jsem, že by mne moholo nebe poslechnout. Obloha se najednou rozestoupila. Déšť ustal, jak se mraky posunuly po obloze pryč. Jako bych náhodou udělala do těch černých mračen svou myšlenkou díru a ta se rozšířila na tenhle pomyslný vrcholek. Slunce prosvitlo a na můj kožich dopadly jeho teplé, hřejivé paprsky, jako by bylo léto. Vypadalo to, že se již chystá ke spánku a brzo bude opravdu noc. Srst se mi začínala vlnit, jak se rychle sušila. Sedla jsem si na vrcholku kopce a koukala kolem. Vypadalo to, že tohle náhlé procitnutí oblohy je jenom tady. Všude kolem v kraji jsem pořád viděla mračna a sem tam proplul oblouhou blesk. V mém kožichu zůstalo už jen pár kvítek, která přežila sprchu.
Seděla jsem a tiše koukala do dálky. Pohrával si se mnou mírný vítr, který jako by se vůbec nepojil k té bouři, jenž řádila všude kolem. Byla jsem za to celkem vděčná, jeden nemusel chladnout a být mokrý. Sušení bylo jedna báseň i když slunce zmizelo za okrajem. Byl to naprosto božský pohled. "Je tu pěkně, že," ozval se za mnou hlas, jenž jsem nečekala. Popravdě jsem ani neslyšela nikoho přicházet, ale to jsem připsala na vrub hromům, které doléhaly až sem z okolního kraje. "Velmi," zašeptala jsem hlasem, který pomalu zanikal v dálce. Byla jsem šťastná jako nikdy. Nedávné nepříjemnosti, jako by mne opustily. "Ale přesto nejsi úplně spokojená," pronesl neznámý za mými zády. Neměla jsem úplně potřebu se na něj otáčet, takže jsem to neudělala. Koukala jsem pořád dál dopředu. Nebylo to nevychovaností, ale spíše tím, že jsem se prostě otáčet nechtěla. Nebylo to potřeba. Vlk mluvil a neubližoval mi a já se ho nechtěla dotknout tím, že bych na něj začala najednou vejrat. Sednul si vedle mě a já viděla že má bílé tlapky a asi i celý kožich. "Jak to myslíte?" zeptala jsem se a vykala mu, i když on mi tykal. Nezdvořák. "Vypadáš tak podivně zasmušile, jako by se tě něco dotklo nebo ti něco chybělo," pokračoval pořád klidným a sametovým hlasem. Popravdě jsem netušila, co by mi mohlo chybět. Nevěděla jsem to. Jen jsem zavrtěla mírně hlavou. "Teď mi nic nechybí," řekla jsem s klidem a potichounku, jako když taje jarní sníh. "Teď možná ne, ale nedávno ano." Jako by věděl, že jsem si vzpomněla na ty podivné události. "Zažila jsem... tam nahoře na severu byla podivná jeskyně a v ní..." nedokázala jsem to doříct. "Bylo to děsivé," dořekla jsem po odmlce. "Tomu místu by ses měla vyhýbat. Jsi poměrně čistá duše, není potřeba, aby ses vystavovala takovému nebezpečí." "Jak to můžete vědět?" "Co?" "Že jsem čistá duše?"
"Prostě to vím. Odtušil jsem to. Kdo jiný by se tak rozesmutnil a zároveň rozradostnil z pouhého pohledu na déšť a okolní přírodu. Jenom dobrá, čistá, nezkažená duše. Taková víla, jako jsi ty..." Mírně jsem se usmála, při tom srovnání s vílou. Rozhodně jsem si jako víla nepřipadala. "Víly jsou magické, to já nejsem," podotkla jsem racionálně. Magie se ujala mé sestry, ale mě se vyhnula. Obloukem. "O tom bych nebyl tak přesvědčený." Mlčela jsem, i když jsem to úplně nechápala. "Mám takový dar. Dar vidění. Vidím, jaké magie kdo ovládá, jestli chceš, tak ti o nich mohu povědět," pronesl poměrně klidně, jako by se bavil o počasí. Chvilku jsem to zvažovala. Chci vědět, že nic neumím? Kývla jsem hlavou. " Vidím v tobě magii, díky které můžeš cítit emoce ostatních. Taky v tobě vidím dost z počasí, které už jsi ovládla při svém výstupu sem... Taky v sobě máš naději na to, že zbavíš ostatní neduhů a taky... jsi přímo zrozena ze světla. To v tobě nejspíše někdo probudil nedávno... Ale narodila jsi se s darem odhadnout ostatní, dokážeš se v nich vyznat jako nikdo," mluvil klidně a já poslouchala. Normálně by mě tohle asi rozhodilo, ale já mu popravdě nevěřila ani slovo. Kde by se ve mně vzala magie. To bych musela nějak i vypadat. "Sice možná jako víla nevypadáš, ale rozhodně magická jsi... A kdybys chtěla vypadat, jako víla, mohl bych ti s tím pomoct, co říkáš? Třeba tady za tu květinu z tvého kožichu..." Usmála jsem se. Znělo to jako bláznivina. "Dobře," souhlasila jsem nakonec potichounku a vytáhla si z kožichu květ, abych ho podala bílému vlkovi, který sám měl záda prokvetlá kvítím. Dokonce se mi zdálo, že přímo rostou z něho, ale to byl nejspíše jenom přelud.
Jenom jsem se usmála, když se najednou udělala duha. Bylo to zvláštní, ale její konec byl přímo na mě. Jako bych se v těch zařivých barvách mohla vykoupat. Lom světla byl nádherná věc. Sledovala jsem to a vdechovala do sebe kousky duhy. Zajímavé. Zavřela jsem oči a užívala si ten lahodárný pocit klidu, který mne obklopil. Když jsem očka otevřela, vlk byl pryč. Nestál kolem mě ani to nevypadalo, že by odešel. Jako by tu nikdy nebyl. Ani v písku nezůstal otlaček jeho pozadí nebo tlapek. Zvláštní. Zvedla jsem se ze země a ucítila na zádech podivné chlazení větru, ale netušila jsem, co to je. Asi fouká, pomyslela jsem si. Nechtělo se mi odcházet, ale nebe se zase zatáhlo. A abych pravdu řekla, byla jsem strašně ospalá. Nebe pročísnul další blesk a já doufala, že tu najdu nějaké místo, kde bych si mohla odočinout. Udělala jsem pár kroků k jeskyni, která vypadala nadějně. Jenže ouha. Pod tlapkou mi ujel písek a já se najednou začala společně s vodopádem písku dostávat níže a níže po hoře dolů. Nedobrovolný odchod tak zajistila řeka písku. Naštěstí, jinak bych byla schopna zůstat v horách navždy.

//Vršky

//Sarumen přes prstové hory

Pršelo a déšť omyl všechny moje slzy. Už jsem sice neplakala, ale pořád jsem měla cestičku ze slz vypsanou do kožichu. Naštěstí to teď nebylo poznat, protože jsem byla jako zmoklá slepice. Navíc hromy byly ohlušující, takže jsem naštěstí neměla moc jak naslouchat vlastním podivným myšlenkám. Rozhodla jsem se je nechat být. Dokud... Netušila jsem do kdy. Prostě jsem se jenom opřela do pochodu. Věnovala jsem celou svou energii tomu, abych prostě šla. Netušila jsem kam a možná, že kdybych trochu lépe uvažovala, tak bych si všimla, že jdu do kopce a jít na vrcholek hory v dešti a bouři není úplně dvakrát výhodné. Mohlo do mne uhodit jako do toho opeřence, ale já si tohle nebezpečí neuvědomovala nebo nechtěla uvědomovat.

//Vrchol

//Esíčka přes tanebrae

Konečně jsem se dostali zase zpět do lesa. Procházka, která začala tak poklidně se najednou proměnila v tragédii. Ale už bylo dobře. Byli jsme doma. Jenom mě v hlavě pořád hrály vzpomínky, které jsem nemohla za žádných okolností dostat pryč. Pořád jsem se cítila, že nejsem dost užitečná a že jsem někoho zklamala. Bouřka, jenž panovala mimo les se projevovala i tady. Slyšela jsem hromobití a cítila ve vzduchu elektrizující nádech. Netušila jsem, co to přesně je, ale věděla jsem, že bych se měla někam schovat. Jenže se mi schovávat nechtělo. Potřebovala jsem klid a potřebovala jsem ho mimo les. Roland odmítl jít se mnou a já jenom kývla hlavou. Chtěl tu zůstat a nejspíše si odpočinout, což jsem mu nemohla mít za zlé. Jistě musel být pořád hodně unavený.
"Já tedy půjdu," pronesla jsem a tím se s Rolandem i rozloučila, než jsem se pustila do pochodu dál, skrze les. Byl večer, ale přes mraky se nedalo úplně poznat, jestli už je noc nebo teprve začíná stmívání. Všechno bylo tmavé a já jen doufala, že se mi vyhne nějaké to nebezpečí, na které bych mohla narazit během svého krátkého výletu. Popravdě jsem doufala, že déšť ustane brzo. Nerada bych promokla. Vypadalo to k mému štěstí, že opravdu pršet přestává. Za to bouře řádila ve své plné síle. Nebála jsem se, věděla jsem, že nám jenom příroda připomíná, kdo je tu pánem. Usmála jsem se a pohlédla směrem k nebi. Byla jsem už na okraji lesa, takže jsem měla překný výhled do hor. Náhle jsem zahlédla letícího ptáka. Vznášel se ve větru a zápasil nejen s deštěm, ale i silným poryvem větru, který si pohrával s jeho křídly. Nemohla jsem mu nijak pomoci. Mohla jsem ho jen sledovat. A pak to přišlo. Blesk. Čirá bílá energie prořízla oblohu a zasáhla opeřence v letu. Sledovala jsem to představení s vnitřním záchvěvem smutku a dokonce mi uniklo malé kvíknutí z tlamy. Bylo mi ptáčka líto. Jakmile se ozval hrom, už jsem neviděla, zda tělo dopadlo na zem nebo zda se po zásahu vypařilo. Příroda si holt nevybírá. Rozešla jsem se tedy dál.

//Poušť přes prstové hory

//Mahtae sever přes hory

Kráčela jsem v předu naší malé karavany. Nechtěla jsem nechávat Rolanda moc za sebou, takže jsem krátila krok. Nebyla jsem nikdy úplně dlouhonohá, takže se mu za mnou muselo jít celkem dobře. "I tak by ses měl šetřit, abys náhodou zase neodpadnul," zašeptala jsem. Ani jsem nehodlala uvažovat nad tím, co by se mohlo stát, kdyby náhodou zase někde upadnul. Cesta nám ubíhala celkem dobře a v poměrně klidném tempu.
Nebe se pomalu zatáhlo. Nejprve to byla jen trochu nanicovatých obláčků, ale postupně bylo cítit něco ve vzduchu. Bude bouřka. Tušila jsem to. Mírně jsem nakrčila čenich a přidala do kroku. "Vypadá to, že bude bouřka, měli bychom sebou trochu víc hodit ať jsi doma za sucha... Nebo budeš nakonec chtít jít se mnou?" zeptala jsem se. Popravdě jsem chtěla být sama, ale zároveň taky ne. Netušila jsem, co chci a co ne. Bylo to zvláštní. Oblohu pročísnul blesk.

//Sarumen přes Tanebrae