Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//hrušnový sad

"Neboj, bez tvého souhlasu už to dělat nebudu," zašeptala jsem a pajdala při tom podel toku řeky dál. Směr mi udával odhad. Netušila jsem, jestli jdeme správně, ale doufala jsem že ano. "Vy neznáte Zmrzky?!" vykníkla jsem překvapeně o oktávu moc vysoko, takže to skoro až zazvonilo v uších. Na takovýhle jekot jsem nebyla ani sama zvyklá, takže jsem hned zastříhala nesouhlasně ušima. "Zmrzky jsou malinakté potvůrky. Vypadají jako broučci s modrými, fialovými a peprmintovými krofkami. Taky voní jako čerstvá nať z máty peprné. No a mají ostré zoubečky a místo nožiček drápky, které se vám zakousnou do kůže a sápou a drápou. Takže potom cítíte, jak se vám nepříjemně svírají končetiny. No a než se nadějete máte otravu a kůže vám zrudne a pak zfialový a pak upadne," vysvětlila jsem přesně vědecky, co jsou to Zmrzky. Obyčejná omrzlina řekl by někdo jiný, která se neléčená může stát konečnou pro končetinu nebo uši. Jenomže to já nevěděla, pro mne za to mohly Zmrzky.
"Och ano smečka... Ale kde že potřebuju někoho, kdo se mi o ty tlapky přeci jenom na chvilku postará a u nás doma není žádný léčitel nebo tak někdo... Aspoň myslím, zapomněla jsem se na to zeptat," pronesla jsem aaniž bych věnovala pozornost strachu v hlase svého společníka, kterého jsem možná vedla do jámy lvové.

//Liliový palouk

"Jen jsem ti chtěla ukázat, že nejsem bezbranná," pronesla jsem tichounkým hláskem a zvedla k němu svůj pohled, když se konečně po kolečkách mezi stromy zastavil. Upírala jsem na něj svoje oči a v nich se zračilo, že si se mnou nikdo nebude moci nikdy zahrávat... už ne. To co se stalo, se nesmělo opakovat. Nechtěla jsem, aby se to opakovalo. "Měli bychom vážně jít, než se tu objeví Zmrzky," podotkla jsem a mírně se otřásla při vzpomínce na jejich kousavé zoubky, které se zaseknou do masa a rozthají kůži.
Začala jsem se sunout směrem k našemu lesu. "Bydlím v Sarumenském hvozdu. Mám tam smečku, která mne přijala. Popravdě moc členů v ní zatím neznám, ale snad nebude vadit, když tě pozvu k nám... Možná, kdyby náhodou někdo měl nějaký problém, tak můžeme vysvětlit, že jsi léčitel. Tací známí se vždycky hodí, ne?" řekla jsem s mírným úsměvem a ignorovala jeho otázku na to, zda jsem schopna jít. Sunula jsem se pajdavým krokem směrem k lesu a nechávala za sebou krvavé ťápoty.

//červená řeka

Věděla jsem, že se mu to nebude líbit, ale možná bylo lepší, aby se mu to nelíbilo, než aby na mne zaútočil jako Belial. Sice byl teď milounký, ale to se mohlo změnit. Takhle jsem měla jistotu, že si to ani nedovolí. Ani na to nepomyslí. "Nevím, jakou vzpomínku jsem vám ukázala... Nevidím vzpomínky, cítím jenom ten pocit. To co jste viděl je pořád jen a jen vaše..." pronesla jsem potichounku a tlapkou jsem nakreslila do sněhu podivnou smyčku a kolečko, čárku. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela, ale prostě jsem si čmárala do sněhu. Byla jsem mírně odnesena někam... někam jinam.
Křčel na mě a já jenom čmárala ve sněhu. "Chtěl jste to vidět," pronesla jsem tichounce, jako když dopadá další sněhová vločka na zem. Nechtěla jsem se ho tak dotknout, samotná jsem z té jeho emoce byla smutná. Pomalu jsem se nadzvedla na všechny čtyři a porozhlédla jsem se kolem. Byla zima. "Mohla bych to napravit tak, že vás zavedu do tepla?" zeptala jsem se a nabídla mu tak možnost přečkat zimu v teple.

Tlapky jsem měla od ledu odřené a začalo přituhovat. Měla bych si najít úkryt, ale nevěděla jsem, kam jsem pořádně doběhla. Musela jsem se dostat domů, abych se mohla schovat v naší hezké jeskyni. Jenomže naše hezká jeskyně byla kdo ví kde a já věděla, že se tam sama bez Regisovi pomoci nedostanu. Ale bála jsem se, že by mi mohl nakonec ublížit jako Belial. Ten byl taky nejdřív hodný, ale pak... musela jsem ukázat, že i když jsem na zemi a mám krvavé bolavé tlapky, jsem schopná se bránit. A že se bránit budu. A magie byly to jediné, co jsem uměla použít. Prabába mne učila, říkala, že je ve mně síla, která se jenom musí probudit. No a po mé smrti se probudila, věděla jsem to. Cítila jsem tu energii v sobě.
Jenže abych zapůsobila rozhodla jsem se použít to, co nemůže ublížit fyzicky, ale co může nějakým způsobem zasáhnout a dokázat pravdivost toho, že se ubráním. "Ovládám hodně magických sil, kouzel chcete-li," zašeptala jsem pomalounku a pak se do toho pustila. Postupně a nenápadně jsem se podívala na Regise. Sledovala jsem jeho oči a v nich duhovky, za kterými se schovával celý jeho svět. Oči byly okno do duše, stačilo se do nich podívat a jeden se mohl v druhém ztratit nebo naopak přehrabovat jako ve starém vetešnictví. Hledala jsem něco, co by ho bolelo, emoci smutku, strachu, zmaru. Nehledala jsem bolest fyzickou, ale bolest vnitřní. A našla jsem ji... Nejprve mi klouzala mezi tlapkami. Neznala jsem nikdoho, kdo se pojil k té podivné vzpomínce. Ale dokázala jsem ji dokonale vyvolat v Regisově hlavě. I kdyby nechtěl musel teď vidět Monteho, který stojí v řece a nepoznává ho. Který vůbec netuší, že ho někdo našel, ale ztratil zároveň. "Hodně jste trpěl, mrzí mě to..." pronesla jsem lítostivým hlasem a oči se mi zalily slzami, protože jsem pocítila trochu toho smutku taky. "Můžu ve vás vyvolat to, co už jste jednou zažil... vydolovat vzpomínku... ale můžu taky vaše emoce změnit," pronesla jsem. Jako mávnutím proudku jsem vyvolala klid v Regisově mysli a těle. Jako jsem zažívala klid já, když jsem v bezpečí na rodiné hromadě spala po boku celého klanu kočovníků. "Taky dokážu sebrat jednomu zrak," pronesla jsem a nasměřovala na chvilku všechny paprsky světla mimo Regisovo zorné pole, aby na pár vteřin oslepl. Nemohl vidět nic než tmu. Když jsem paprsky pustila ze své moci, jako bych pouštěla provázky ze své tlapky, mohl si všimnout, že mi na zádech blednou světelná křídla. "A umím toho mnohem víc... Takže šakal by se měl bát spíš mne, než já jeho," řekla jsem s unaveným úsměvem. Tolik magie jsem nepoužila od své smrti. Tam jsem tu magii použila vlastně poprvé. Se smrtí se ve mně probudila. A teď byla mou perfektní součástí.

Představil se jako Regis a já se mírně usmála a pokývla hlavou. Pořád jsem byla podivně nalomená ve vnitř. Ale on za to nemohl. Nechtěla jsem ho za to vinit. A když řekl, že nemusím nic vysvětlovat jen jsem kývla. Možná, že bych mu to řekla, jako Duncanovi, jenomže to by musel projevit zájem. Regis zájem neměl, z jakého důvodu mne nezajímalo, popravdě každý měl svých problémů dost, tak proč se patlat v problémech někoho jiného. Takže jsem jen kývla a nechala své tajemství o tom, proř jsem křičela schované hluboko uvnitř svého hrudníku.
Tlapky mne začaly trochu pálit. Protože pořezání bylo nepříjemné a protože opadl adrenalin a smutek, který jsem emocionálně prožila ustoupil. Takže zůstala jenom mrzká tělesná bolest, které se jeden nemohl jen tak lehounce zbavit, ale zároveň dávala příslib toho, že se někdy v budoucnu zahojí. Narozdíl od té ráně v důvěře k jiným, kterou po sobě ve mně zanechal Belial. Jenomže pak se zeptal na šakali. "No... mohla bych ti něco ukázat, ale nesmíš se leknout ano?" navrhla jsem ale s ukázkou magie počkala na souhlas.
"Taky jsem jednoho léčitele znala... teda spíš bylinkářku," pronesla jsem zasněně ztracená ve vzpomínkách. "To by se ti hodila magie země, mohl by sis nechat vyrůst, co bys potřeboval... Hmm duby tu někde určitě jsou. Možná že jsou nějaké u nás doma v lese..."

Vlk mluvil o tom, že se potuloval a já si uvědomila, že i kdyby kecal, tak bych mu to nejspíše nebyla schopna vyvrátit. A pak mi došlo, jak nevychovaná jsem byla, že jsem se ani nepředstavila. "I tak se omlouvám. Jmenuju se Islin a popravdě normálně nejsem takoví, jen..." zašeptala jsem do ticha a snažila se sebrat všechnu vůli k tomu, abych se mohla nějak posadit, jenomže při pohybu se mi krvavé nožky zasekly o sníh a to pálelo jako čert, takže jsem se syknutím zůstala sedět tak, jak jsem byla.
"Šakalové by si na mne nedovolili," pronesla jsem poměrně sebevědomým hlasem. Nebyla jsem sice silná, rychlá nebo bojovná, ale znala jsem různé způsoby jak se konfliktu vyhnout. Jenom tenkrát to nefungovalo. "Mám poměrně dobré magické cítění," dodala jsem, abych mu to trochu dovysvětlila, ale těžko říct, zda to pochopí nebo to bude chtít dovysvětlit ještě jinak.
Nechala jsem ho se přiblížit, ale když se sehnul nad moje tlapky, instinktivně jsem sebou cukla. Nebylo to nic, co bych chtěla udělat, ale prostě se mi blízkost kohokoli neznámého momentálně nezamlouvala. Mluvil o tom, že si někam skočí nebo co, ale nedořekl to a pak se začal vyptávat na nějaké duby. "Vy jste léčitel?" pronesla jsem místo odpovědi otázku. "Nebo se jim u vás říkalo jinak... hmm... bylinkář, ranhojič, bába kořenářka asi nejste, ale i tak jsem slyšela označovat nadané mocí léčit pomocí květin," zamyšleně jsem přemýšlela, jak ještě označovali vlci Prabábu, když se jim rozhodla pomoci pomocí svých mastí a jiných louhů.

Ten cizí vlk se na mě koukal. Přišla jsem si nepatřičně. Neměla jsem takhle křičet, ale popravdě... ten křik mi pomohl. Cítila jsem se líp, než před tím. Cítila jsem se jako bych dostala zpátky trochu svého já. Jako bych se konečně mohla zase pořádně nadechnout. Nebyla jsem úplně stejná jako před tím, ale něco na tom se vykřičet mi pomohlo. Nedržet v sobě to, co jsem tenkrát chtěla udělat nejvíc. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Tenkrát to nešlo. Ale teď to šlo. A tak jsem křičela a křičela. Hrozivý jekot ovšem přivolal nechtěného posluchače.
Jenomže co teď s ním?
Vlk ovšem nevypadal nebezpečně a dokonce ani nevypadal jako někdo, kdo chce odejít z téhle nepříjemné situace. Takže jsem se nemohla zbavit někoho, kdo mi nic neudělal. "Za to, že jsem tě vyrušila v činnosti," pronesla jsem potichounku jako vždy. Popravdě po tom křiku jsem ani nechtěla mluvit nahlas.
Pak začal mluvit o mých tlapkách. Ani nevím proč, ale podívala jsem se na ně a uviděla jsem, že jsou od krve a z toho se mi popravdě mírně zatočila hlava. Ještě že jsem byla na zemi, takže jsem nemohla upadnout. "Já si toho nevšimla," řekla jsem a pohlédla vlkovi do očí. Vypadal, že je celkem sebejistý ohledně toho, že by mi mohl pomoct, ale já ho nechtěla zatěžovat. "Nechci vás zatěžovat."

A tak jsem ležela na sněhu a nechávala projít svoje emoce skrz moje tělo. Třásla jsem se a brečela. Bušila jsem tlapkou od krve do sněhu a ledu pod sebou a křičela z plných plic, až jsem z toho začala chraptět a můj křik přešel do chrčení. Myslela jsem si, že jsem sama. Sama na konci světa, kde můžu vykřičet svou bolest jenom mezi v řadách stojící stromy a tichý padající sníh. Jenže ranní paprsky nepřinesly jenom sníh a klid pro moje utrpení, ale také kročeje nějakého vlka, jenž mi dopadly k uším. Musel tu být už nějakou dobu, ale já si ho nevšimla. Možná pro to, že jsem se až moc oddala svému křiku a svému vlastnímu emočnímu martýriu. Stál kus ode mne, když jsem nadzvedla hlavu ze sněhu.
Co ho sem dovedlo?
Možná to byl ten křik a nebo krvavé šlapance všude kudy jsem prošla. Ale netušila jsem, proč se zastavil. Mohl odejít, mohl mě tu nechat. Nevěřila jsem... Nevěřila jsem cizincům a on byl cizí. To, co ve mně bylo dobré zabil Belial a jeho zvířátka na konci duhy. "Omlouvám se," zašeptala jsem svým tichounkým hláskem, který byl teď sotva slyšitelný, jak jsem chraptěla.

//Ronherská potok

Moje polštářky na tlapkách byly od ledových krystalků rozdrásány do krve, takže jsem za sebou nechávala jenom krvavé stopy. Kdyby mne zajímalo, jak se zalikám nebo kdybych kvůli bolesti tlapek přestala utíkat tak zběsile, třeba bych si všimla, že jsem v místě, kde jsou stormy rozvrstveny nějak podivně pravidelně. Jako by se někdo zajímal o to, kde porostou. A ty co neměly růst zničil. Běžela jsem dál a dál. Plicní sklípky roztažené a prochladlé. Krvavé šmouhy za mnou v bílém sněhu. Slzy se mi draly do očí a pálily tak, že jsem přestávala vidět. Všechno bylo rozmazané a pak.
Pád.
Podvrkla se mi krví zabarvená tlapka. Už jsem nemohla jít dál, nohy mne neposlouchaly. Upadla jsem. Proletěla jsem se po zemi a udělala několik kotrmelců, než jsem zůstala ležet na místě. Nemohla jsem se pohnout. Jenom jsem ležela a vzlykala. Nemohla jsem dělat nic. Prabába věděla, že i velká bolest se musí prožít. I velká bolest, se musí procítit. Začala jsem křičet. Byl to křik plný smutku a bolesti. Brečela jsem a naříkala, ale nebála jsem se, že přilákám pozornost. Muselo to ze mne prostě ven.

//Jezevčí plácek

A tak jsem běžela. Běžela jsem co mi stačil krok a dech. Zalikala jsem se a s každým dalším krokem jsem pociťovala větší a větší bolest v tlapkách. Nevnímala jsem ji. Ani jsem nevnímala plíce, které mne pálily, protože se jim dostával jenom ledový kyslík a ne nic příjemného, co byly zvyklé zpracovávat. Musela jsem se snažit, abych nezakopla, protože jsem věděla, že pokud zakopnu, tak už nevstanu. A to by bylo špatně. Prabába by se zlobila, ale já věděla, že by mne i pochopila. Pomohla by mi všechno si utřídit v hlavě a zapomenout, ale ona tu teď nebyla. Nemohla mi pomoct ani ona, ani nikdo jiný. Vběhla jsem bezmyšlenkovitě do lesa.

//Hrušňový sada

//Sarumen

Utíkala jsem a ani netušila před čím. Bylo dobře, že náš lesík nebyl na severu, protože bych se teď brodila velkými závějemi. Tady byla ovšem celkem dobrá nadílka, která se dala ještě bez problému proběhnout a já přidávala s každým krokem víc a víc na rychlosti. Nejprve jsem z lesu vyšla, pak jsem klusala, ale teď jsem běžela, jako by mi za patami hořel celý les. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem špinavá, poskvrněná, nečistá. Nemohla jsem přestat myslet a to ani v momentě kdy jsem běžela po tvrdé sněhové slupce a ta se mi zadírala do polštářků na tlapkách, že je ničila do krve. Nemohla jsem zastavit. Musela jsem běžet dál. Ale proč? Abych zapomněla... Věděla jsem, že takhle to nefunguje, ale přesto jsem to zkoušela dál a dál. Není tohle jeden ze znaků šílenství? Dělat tu samou věc a očekávat jiný výsledek?

//Ronherský potok

Stála jsem kousek od nich a jenom je sledovala. Nechtěla jsem se k nim přidávat, protože... nevím. Něco ve mně umřelo s tím, jak jsem umřela já. Padala jsem z duhy. Jako víla, které někdo utrhl křídla a zničil jí svět. A tím někým byl Belial. Nemohla jsem se zbavit toho pocitu, jak mě držel na místě a já se nemohla jeho slovům vzepřít. Nemohla jsem. Nešlo to. Chtěla jsem... Ale chtěla jsem vážně? V jednu chvilku se mi to líbilo a ani jsem nevěděla proč. Moje tělo se tomu vzpíralo, chtělo se mi zvracet, ale hlava neposlouchala. Byla to agonie. A po ní přišel pád. Pád z duhy. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Nemohla jsem věřit tomu, že jsem zpátky a nic se nestalo.
Otočila jsem se ve sněhu a rozešla se nazdař bůh někam pryč. Nechtěla jsem odejít, ale nechtěla jsem ani zůstávat. Nechtěla jsem nic. Nechtěla jsem myslet. Neberte to tak, že bych udělala nějakou pitomost, to ne. Věděla jsem že chci žít, ale netušila jsem jak to s tímhle břemenem dokážu.

//Ježčí plácek přes Uhelný hvozd

Byla jsem u úkrytu zrovna v moment, kdy z něj začala vycházet Maple a nějaký jiný vlk. Schovala jsem se. Ne, že bych je nechtěla vidět, ale nějak jsem se jich bála... Netušila jsem proč, ale bylo to tak. Jenomže do úkrytu jsem se teď bála jít taky, i když začalo sněžit. Bála jsem se, že tam bude někdo další a bude se ptát a bude něco chtít a... na to jsem momentálně neměla náladu. Jenomže jsem se taky nemohla schovávat před ostatními do nekonečna. Potřebovala jsem si s někým promluvit, ale s kým...
Následovala jsem stopy ve sněhu, které mne vedli za Alfou a zbytkem smečky. Bylo pěkné se procházet po prvním napadaném sněhu. Vločky se snášely na zem a mě popravdě bylo nějak příjemné, že je chvilku chlad. Jako bych nemusela cítit ty emoce uvnitř sebe. Chlad přinášel úlevu, která se nemusela každému zamlouvat. Necítit končetiny nebylo nic pěkného, ale já... užívala jsem si to, že nic necítím... Jenomže pak jsem zvedla čenich a ucítila známé i neznámé pachy. "Rolande?" pípla jsem, ale ne moc nahlas. Zůstala jsem stát kus dál od skupinky, nechtěla jsem se jim motat do rozhovoru.

Brečela jsem Duncanovi na hrudníku a popravdě jsem se za to nesnášela. Potřebovala jsem pryč. Potřebovala jsem se odsud dostat, nemohla jsem jenom plakat. Nemohla jsem... Nemohla jsem dát tomu hroznému vlkovi, který mne týral to zadostiučinění. Pohledem jsem střelila někam do dálky. "Já... děkuju, ale.... musím se projít," pronesla jsem hořce a rozešla se směrem kdo ví kam. Někam jsem prostě potřebovala jít. Bloumat lesem bylo příjemnější, než sedět ve vlastních slzách a litovat se. Pokud mne něco naučila Prabába, tak to bylo nelitovat se příliš a dostat se zpátky do práce. Na slzy bylo místo i čas, ale teď začínala zima a na slzy tedy nebyl čas. Musela jsem se pustit do práce.
Jakékoli práce.
Jenomže jsem sama netušila, jaké. Co bych měla dělat. Možná bych mohla vzít nějaké větve a naskládat je do úkrytu, jestli přijde zima budou se hodit jako izolace a taky pro to, aby se někdo mohl zahřát, pokud umí magii ohně. Mírně jsem se nad tím zamyslela, ale byl to dobrý nápad. Kdo by mne mohl za něco takového kárat. Začala jsem tedy nosit do smečkového úkrytu větve. Snažila jsem se najít takové, které byly dostatečně velké a celkem suché, což se v tomhle kraji hledalo jenom těžko. Ne, že by tu nebyla spousta větví, ale většina z nich byla mokrá a já věděla, že nebudou hořet dokonale. Nejprve jsem našla několik menších větviček kus od úkrytu, ale čím víc jsem se vzdalovala tím větší a hezčí se mi zdály. Táhla jsem je jednu po druhé směrem k úkrytu, abych je poté nechala kousek od vchodu pro ostatní členy smečky k užitku. Bylo celkem klidné počasí. Klidné, ani nefoukalo. Ale táhlo. S ubívajícím sluncem to vypadalo na pořádný mráz. Celkem jsem se začala bát zimy. Ne, že by mi vadilo občasné chladno, ale krutější zimu bych nesnesla dobře. To bych se někde musela zahrabat do kožešin. Byla jsem celkem zimomřivá. Natahal jsem klacíky k vchodu a pak už bylo jenom načase, natahat je dovnitř úkrytu. Práce mi opravdu pomohla vypnout, nemusela jsem se nijak extra snažit a zapomněla jsem na většinu toho, co mne trápilo. Ne, na všechno. A tak když jsem vkročila do úkrytu nejprve jsem se hezky rozhlédla kolem, jestli mne někde nesleduje Belial připravený mi ublížit nebo jeho nemagická zvířátka. Nikde jsem nikoho neviděla, naštěstí.

Plakala jsem usedavě, ale potichu. Jako bych ani neuměla plakat na hlas. Bylo to příšerné pozorovat, ale mnohem horší to bylo prožívat. V podstatě jsem padla na Duncana a nechala svou váhu na něm. Neřešila jsem, že je pro mne cizincem. On mi nabízel pomoc. Nabízel mi vysvobození z téhle naprosté příšernosti. A já mu věřila. Konečně někdo, kdo měl podle mého soudu morální kompas v pořádku a kdo by... neudělal takovou ohavnost co Belial. "Jmenuje se.... Jmenuje se Belial... on.... On na mě skočil a.... Já se nemohla pohnout... Chtěla jsem, ale nemohla jsem.... A.... pak jsem.... pak jsem spadla a ocitla se v nějaké jeho říši a pak se probudila v kopcích z písku.... On mne proklel a navíc... zná...znás..." nedokázala jsem to doříct. Pravdou bylo, že na samotný akt nedošlo. Proti mé vůli mi nic neudělal, ale i tak se o to snažil a já pořád měla pocit, že jeho tělo cítim kolem sebe. Bylo mi z toho zle, ale zároveň jsem nemohla přestat plakat. Duncan nabízel, že ho zničí. Nechtěla jsem jeho smrt, ale aby mu někdo dal jasně najevo, že tohle není normální dělat. Duncan by mohl, nebo ne?