Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem vlčata, jejichž pochodu ven jsem zabránila. Náhodou, omylem. I tak mi za to ovšem byly přiznány body, které jsem si nezasloužila, minimálně od Nickolase. Ten se k nám totiž vydal, zatím co vlče jedna ukazovalo tlapkou na vlčici v úkrytu, která musela být jejich maminkou a taky na to vypadala. Mírně nastartovaná odtáhnout vlčata pryč, třeba i násilně. Vedle ní byla další vlčice, která vyapadala, že za chvilku spadne na zem. Viděla jsem je z dálky, protože jsem pořád stála ve vchodu. Venku bylo něco... slyšela jsem vytí, ale moje tlapky nebyly připravené na pochod ven. Pořád mne bolely polštářky s každým krokem a tak jsem doufala, že nebudu muset ještě nějakou chvilku šlapat po sněhu nebo tvrdé půdě. "Jako máte maminku, máte i tatínka ne?" pronesla jsem zamyšleně. Každý měl tatínka. Moje vlastní maminka mě o tom, co to je být tátou naučila. A taky mě naučila, jak se z jednoho stane máma a z jiného táta. Jenomže vlčata vypadala zmateně nejenom tou otázkou, ale i tím jednoduchým slovem.
Nickolas na mne začal pokřikovat vílo, vílo. Mírně jsem nakrabatila čelo, ale více jsem se k tomu nevyjadřovala. "Co kdybychom vyrazili společně tady do jeskně a já vám povím pohádku, ať si může případně maminka promluvit s ostatními?" navrhla jsem a můj hlas byl tak přesvědčivý, že mu vlčata nemohla odolat. "Nevadí to, že ne?" pronesla jsem potichounku směrem k Nicolasovi a mamce vlčat. Nechtěla jsem nikomu brát jeho čas s potomky, ale ráda bych zabránila tomu, že vlčata půjdou ven, kde to nevypadalo bezpečně. V menší jeskyni jsem jim v odchodu mohla zabránit snadněji.

Usmála jsem se na Regise, který byl opravdu moc hodný a chápající. "Jestli se tu budeš potloukat, tak určitě přijď na hranice, ráda tě uvidím," pronesla jsem. "A děkuju moc za pomoc a za všechno," dodala jsem ještě šeptem a tím se s ním rozloučila. Nechtěla jsem ho tu držet, i když možná neměl kam jít, bylo mi jasné, že mu není v tomhle cizím úkrytu Alf nejpříjemněji. Bylo to poznat z toho, jak držel tělo a jak se celý napnul, když k nám došla Maple. Jenom jsem ho vyprovodila pohledem a pak se zvedla na všechny čtyři.
Polštářky mne bolely, ale já se rozhodla, že se pokusím trochu rozhýbat svoje tlapky. Vykročila jsem tedy směrem z jeskyně ven do chodby, která vedla do vnitřní části úkrytu, ale taky ven. Nemohla jsem si nepomoct a ucítila jsem spoustu různých pachů. Jen, co jsem vyšla ven uviděla jsem malé vlče (Feline), kterému jsem stála v cestě. Nevěděla jsem, jestli stihne zabrzdit nebo do mě narazí, zřejmě bylo rozhodnuté jít ven, což mi nepřišlo jako dobrý nápad. "Těší mě, kde máte maminku a tatínka?" zeptala jsem se vlčete, které nemohlo mít z mých slov rozum. Za vlčetem jedna se loudalo vlče číslo dvě (Nerrisa), celkem pajdavým krokem.

Regis vážil svoje slova stejně silně, jako by to udělal kterýkoli jiný vlk. Nečekala jsem od něj pochopení, toho nemohl být ani schopný. Však v jeho světě to bylo všechno jiné, jednodušší. Ve světě vlčic byl každý tmavý hájek nebezpečím, každé temné zákoutí pastí. Zaklepala jsem hlavou. Nemohla jsem být naštvaná na všechny, Regis byl přeci jenom hodný. "Nech to být," pronesla jsem nakonec. Pomoct mi nemohl, rozhodně ne tak, jak bych potřebovala. Potřebovala jsem se někomu svěřit, někomu kdo mne bude chápat. Jenomže zatím tu byl jen Duncan, který by se začal rvát a Regis, který tvrdil, že chápe něco, co pochopit nemohl. Nemohl tušit, vědět, zažít...
Znovu jsem zaklepala hlavou a tentokrát tohle téma opustila. Celkem jsem se uklidnila a dokonce mi začalo být i lépe na tlapkách. Už mne tolik nebolely, i když jsem mírně sykla, když jsem se posadila. "Igs," uniklo mi z tlamy, jak se bolavé polštářky napnuly. "Nechci tě zdržovat, pokud musíš někde být, už tak jsem tě zdržela dost." Nechtěla jsem aby šel, ale zase jsem ho tu nechtěla držet. Navíc jsem byla přesvědčena, že naše cesty se zase jednou protnou.

Začínala jsem se uklidňovat hlubokým nádechem a dlouhým výdechem. Jak mě to učila Prabába, když jsem měla nějakou svou epizodu. Musíš dýchat holčičko, dýchat a potom bude všechno lepší. Svět se přestane točit a tobě se uleví. Tak nádech a výdech. Nádech a výdech. Slyšela jsem její hlas ze vzpomínek, jak doléhá až k mým uším. Jako by stála kousek ode mne a pomalu mne nabádá, abych se pustila do klidného dýchání. A tak jsem dýchala. V klidu a v tichu tohohle úkrytu. Regise jsem chvilku ani nevnímala. Ne, že bych se ho nějak obávala, ale prostě jsem potřebovala chvilku dýchat a být v dýchání sama pomáhalo. Zavřela jsem oči a dýchala.
Najednou promluvil a zeptal se, co po něm chci. Mohla bych ho poslat pryč. Otevřela jsem jedno očko a zkoumavě si ho prohlížela. Pak jsem s povzdechem otevřela i to druhé. "Stalo se .... stalo se to nedávno... já..." řekla jsem a zakoktala se trošku. Už jsem to řekla Duncanovi a ten slíbil, že toho syčáka zbije, když ho najde. Ale neudělal to. "Jeden vlk... pokusil se... on chtěl mě... pokusil se mi ublížit," pronesla jsem potichounku rozechvělým hlasem. Regis byl přítel, narozdíl od něj jsem ho nevnímala jako cizince. Byl už součástí mojí rozšířené rodiny, protože byl ke mně hodný, ať chtěl nebo ne.

Probudila jsem se tím, jak jsem sebou házela. Moje mumlání, že to byl jenom sen přilákalo taky pozornost Regise, kterého jsem možná svým nešetrným křikem vzbudila. Styděla jsem se za to. Já přece neměla zlé sny. NIKDY! Neměla jsem k nim důvod. Měla jsem jeden zlý sen, když všichni zmizeli v plamenech a nezůstala po nich ani kostička, ale i ten jsem měla jen jednou a pak zmizel. Stejně jako moje starosti o ně, přeci jen musela skupina jenom odejít jinam. Jinak bych našla aspoň kosti. Ale nenašla jsem nic a to mne uklidňovalo.
Jenže teď jsem neměla nic, čím bych se mohla omlouvat nebo si celou situaci vysvětlit. Jediné, co jsem si uvědomovala bylo, že ten vlk se pokusil... ublížit mi. Nejenom že se o to pokusil, ale skoro se mu to i povedlo, kdybych se náhodou nedostala pryč. Kdyby on najednou nezačal bláznit. A pak mne shodil z duhy. Otřásla jsem se a zamrkala. "Cože?" Regis na mne koukal, jako by položil nějakou otázku, ale já si nemohla vzpomenout co říkal.

Ve spánku jsem sebou pohazovala a kopala. Nebyl to příjemný sen. Zdálo se mi o tom, jak mě Belial držel na zemi, jak jsem se nemohla pohnout když na mne sahal. Nemohla jsem se odsunout nebo zavrčet, nemohla jsem nic. Navíc se mi vkrádal do ouška ten jeho hlas, že se mi to přece musí líbit. Jenomže něco ve mně křičelo a vzpíralo se pocitům pohody, klidu a libosti. Něco ve mně umíralo a snažilo se to zachránit z posledních sil.
Tohle se mi zdálo a tak se to podepsalo na mém spánku.
Nebyl to spánek klidný, takže mne ani nenaplnil velkou dávkou energie. S křiknutím jsem se probudila. "Nech mě," pískala jsem poměrně dost na hlas a začala se hrabat k okraji jeskyně. Zorničky roztažené do největší možné šířky. Pohledem jsem skenovala okolí. Nebezpečí tu nebylo. On tu nebyl. "Sen, sen, byl to... byl to jen sen," začala jsem se uklidňovat.

Ležela jsem v jeskyni Alf a užívala si, že mohu mít tlapky s bolavými polštářky v klidu. Nemuset na nich sedět nebo stát bylo samo o sobě úlevné. Usmívala jsem se na Regise i Maple, kteří spolu diskutovali a nechávala jsem jejich hovor plynout. Pak už musela Alfa jít a já to chápala. Byla jsem vděčná za to, že mne tu nechala ležet a tak jsem se na ni usmála dvounásobně mile. Jako by to snad šlo ještě víc? Byla jsem prostě spokojená a ráda, že mám místečko, kde můžu takhle spokojeně existovat. Daleko od problémů a okolního světa... Postupně jsem začala upadat do možností, že bych to tady nikdy nemusela opouštět. Nebo spíš teď... jednou určitě půjdu pryč, ale ne teď. Teď budu tady, odpočívat. Daleko od Beliala a jemu podobným.
Položila jsem si hlavu na zem a po chvilce se propadla do klidného spánku. Byla jsem za to vděčná, ale ve spánku mne přepadly špatné sny. Kopala jsem nohama a kňučela, jako bych se snažila ze sebe shodit nějakou těžkou věc.

Regis byl tak moc hodný, že se mi to ani nechtělo věřit. Vážně mi tak moc pěkně pomáhal, jako nikdo. Uculila jsem se na něj, jako sluníčko na hnoji. Byla jsem mu za pomoc vážně vděčná a i když nechtěl ve smečce zůstat, doufala jsem, že se aspoň občas někde uvidíme. "To nevadí, každý není pro společnost, ale doufám, že se uvidíme i jindy. Je dobré mít kamarády, ne?" pronesla jsem rozpustile, jako vlče, které konečně někam zapadlo a chce nabídnout i ostatním trochu toho super pocitu. Byla jsem radostí bez sebe, že jsem našla konečně někoho tak milého... po tom... po tom, co se stalo. A zase jsem na to myslela a zase jsem mírně posmutněla. Potřebovala bych si o tom s někým promluvit, ale... Chtělo to někoho ne mužského. Duncan mi sice pomohl, ale já potřebovala i něco jinho, než jen silácké řeči.
Mluvila Maple a já byla ráda, že si můžu odpočinout. Ani jsem nepostřehla, že Regis nějak komolí její jméno nebo že se nad vším ošívá, jako by to bylo něco příšerného. Alfa mu ovšem vysvětlila, že si máme pomáhat. A já se na ni usmála. S tímhle jsem souhlasila na sto deset procent.

Regis byl tak moc hodný. Skoro mi ho až bylo líto, protože se o mne musel starat. Já jsem teda dopadla. Do smečky nechtěl a já byla moc zvědavá na to, abych se nezeptala. "Máš nějaký důvod, proč tu nechceš zůstat?" vypálila jsem rovnou. "Teda... Nemusíš mi to říkat, pokud nechceš. Prabába mi říkala, že občas se dřív ptám, než myslím... Nechtěla jsem být necitlivá," dodala jsem po chvilce s dětskou nevinností v hlase, protože taková jsem já už byla. Upřímná, nevinná. Pokusila jsme se zvednout, aby mne mohl podepřít, ale tlapky jsem měla jako z rosolu. Polštářky už sice nekrvácely, ale o to víc při každém kroku bolely. Asi jak jsem seděla, tak se ta bolest rozležela. Než jsem stihla cokoliv říct, přišla k nám Maple. Jen jsem se na ni usmála. "Rozdrbala jsem si tlapky o led," pronesla jsem svým klasickým, tichým hláskem.
Začala jsem se zvedat, aby mi mohli pomoct s transportem do jeskyně Alf. Ani jsem neprotestovala, že bych nějak nechtěla. Nebrala jsem totiž tohle striktní dělení toho, kde kdo spí, jako vlastní. Ještě ne. U nás se spalo nahromadě, nikdo neměl svoje místo. Když jsem se dostala do menší jeskyně, bylo tu znatelně tepleji než na průvanu. "Děkuju," pípla jsem jenom.

Regis mi vysvětloval, jaké květiny jsem asi potkala a já si snažila všechno, co nejlépe zapamatovat. Mohlo by se mi to někdy hodit a já doufala, že to z hlavy nevymlátím. Takže jsem si to začala v duchu opakovat. Blatouchy. Jsou trochu jedovaté, na vnitřní užití se nehodí, ale dají se použít na vyrážku... Nejmenší jsou sedmikrásky, mají růžové okraje. Pak je heřmánek, má střapatý úzký lístky a na jedné rostlině je těch květů několik. Dobrá léčivka. Rmen je k ničemu, ale voní jinak. Kopretina, ta má z nich všech květ asi největší, je dost vysoká a taky se dá využít na leccos... V hlavě jsem si dělala mentální poznámky, abych věděla, co kdy použít. Kývala jsem hlavou a doufala, že se mi to z ní nevykouří dřív, než stihnu mrknout.
Pak se k nám přidala Wolfganie. Byla na Regise hodná. Ona byla vždycky hodná a já ji za to měla moc, moc ráda. Usmála jsem se na ni, když dovolila Regisovi, aby mne doprovodil do úkrytu. "Moc děkuji," pronesla jsem potichounku k Wolfganii a pak se podívala na Regise, když vlčice odběhla řešit smečkové záležitosti. "Nevím, jestli zvládnu dojít víc dovnitř..." řekla jsem.

//Jenom vsuvka, Islin má křidélka jen když používá magii jinak jsou v podstatě průhledná a nejsou vidět :D

Čekala jsem v tichosti s Regisem. Nechtěla jsem otravovat nikoho, kdo by mohl mít v úkrytu nějaké řešení. Bolely mne ale polštářky na tlapkách tak moc, že jsem to nevydržela a lehla jsem si. "Doufám, že omluvíš, ale lehnu si," zašeptala jsem k Regisovi, když jsem se začala kácet neobratně k zemi. S bolavýma tlapkama se lehalo špatně. Naštěstí souhlasil, že mi poví o kytičkách, takže jsme měly společné téma pro konverzaci. "No jednou jsem v močálech viděla takové žluté kvítky?" navrhla jsem a doufala, že by mu mohlo pomoci když řeknu, kde jsem květiny vyděla. "Och a taky jsem viděla takové bílé se žlutým středem, některé jsou malinkaté, ale pak jsou i takové větší. Vypadají stejně, ale asi nejsou," pronesla jsem šeptem a popravdě jsem netušila, proč šeptá on. Můj šepot byl můj normální hlas, ale nějak to ostatní nutilo šeptat taky. Toho jsem si už stihla všimnout. Bylo to zvláštní a vtipné. Usmála jsem se na Regise.
Pohledem jsem přeletěla z Regise na náš úkryt, který hodnotil jako pěkný. "A tos neviděl všechno, ještě tu je socha," pronesla jsem, jako bych byla histori, co by mu rád všechno ukázal a popsal, ale momentálně neví, kde nechal brýle a tak je hledá, ale je plný nadšeno pro budoucí expedici. Wolfganie nás vyrušila v právě ten dobrý moment. "Och, zdravím," řekla jsem tenounkým hlasem, který způsobil, že věta vyzněla jako otázka. "Já," chtěla jsem jí všechno říct, ale nějak mi přišlo, že bych neměla. Cítila jsem z Wolfganie únavu, hněv a možná trochu zklamání. Žádná z těch emocí nemířila na mě nebo na Regise. I tak jsem jí nechtěla přidávat. Moje vlastní problémy musely počkat nebo možná být zapomenuty navždy. "Poranila jsem si o tvrdý sníh a led polštářky tlapek a Regis je bylinkář, pomohl mi dojít až sem a snažil se mi tlapky ošetřit, ale teď v zimě je to těžké. Nechala jsem ho tady v chodbě, aby se trochu ohřál, za to, že mi pomohl," vysvětlila jsem Betě.

//les

Pajdala jsem na rozedřených tlapkách do úkrytu. Sice jsem díky Regisově pomoci mohla došlápnout, ale rozhodně to nebylo bezbolestné. Cítila jsem s každým krokem píchnutí, které mi vystřelovalo do všech svalů a kloubů v dané tlapce. Ale mohlo to být horší, mohly mi polštářky upadnout... Co bych asi dělala pak? Jak bych chodila? Mírně jsem zavrtěla hlavou a setřásla si sních z kožichu. Regis byl opravdový gentleman s tím, jak mi pomáhal a já doufala, že Maple bude chápat jeho přínos nejen pro mne, ale i pro smečku. "Mohl bys mi poradit, jak léčit která zranění a jaké květiny k tomu použít ne? Ráda bych se to naučila, abych věděla jak pomoci, ale zároveň, kterým květinkám se vyhnout," pronesla jsem v tichosti směrem k Regisovi.
Jeskyně byla plná pachů. Známých i neznámých a já nechtěla obtěžovat. "Tady se zastavíme," pronesla jsem a sedla jsem si. Sice jsem o našem příchodu dala náležitě vědět, ale nikdo se neobtěžoval opustit teplo jeskyně. Že se něco řeší jsem netušila. S kočovníky se to mnělo tak, že vlčata byla tak nějak... pořád. A taky byla tak nějak nás všech. Jistě někdo byl jejich opravdový otec a někdo je nosil pod srdcem a pak pustil na svět jako opravdová matka. Jenomže nikdy se neřešilo kdo je čí, kdo komu reálně patřil. Když někdo měl vlčata, pomáhal mu s tím další a tomu pomáhal zase někdo další. Všichni byli rodina. Všichni byli jednotní. Takže jsem ani nepředpokládala, že by tady mohl být společenský zvyk jinačí. Sedla jsem si tedy na zem na chodbě mezi jeskyní pro Alfy a Bety. Sice tu táhlo, ale já nechtěla jít dál. Jen jsem čekala, až náš pach doputuje k čenichu někoho pověřenějšího.

Mrkla jsem na vlka, který vypadal nepřesvědčeně, že by za něco mohla kouzla a mírně jsem se na něj uculila. Jako bych byla nymfa, která se směje tomu, kdo nechápe její běhání po lese nebo představu toho, že k někomu mohou promlouvat stromy. Mírně jsem se zakabonila, když pak prohlásil, že to rozhodně nemohl udělat on. "Dobrá nu, možná nemohl, možná jsem to udělala já a nebo jenom příroda chtěla, aby ty lístky vyrostly tady," dodala jsem v obraně šeptem. Venku mimo les musela být katastrofa. Protože pofukování dolehlo i sem a já si uvědomila, že jsem ráda, že je Sarumenský hvozd takhle na jihu a nehrozí nám tu taková zima jako na severu.
Pohlédla jsem nahoru a mírně se zachvěla. Sníh byl těžký a větve se pod ním kroutily. Divně vrzal celý les. "Pomůžeš mi dojít do úkrytu?" zeptala jsem se a pomalu se začala zvedat na bolavé tlapky. Sice mi jeho zábal pomohl, ale rozhodně nebylo vší bolesti konec. Sykla jsem a pak se začala pajdavým krokem přibližovat k úkrytu. Popravdě jsem byla ochotná vzít na sebe všechno příkoří, které by někdo mohl připravit za to, že jsem přivedla cizince do úkrytu. Ale já už nemohla být venku. Hlavně kvůli bolavým tlapkám. Doufala jsem, že Regis mi pomůže.

//úkryt

Nijak mne květena v zimě nezarážela. Tohle bylo magické místo, pokud jeden něco chtěl, třeba mu to jenom místní magická energie poskytla. Popravdě tomu, jak tady magie funguje jsem stále dobře nerozumněla, ale měla jsem za to, že je to spojeno s místní vodou. "Není to výmluva..." odvětila jsem tichým, ale přísným hlasem. "Ale je to kouzlo, je to nádherné ne? Jeden požádá a magická energie mu dodá sílu... Třeba umíte květinky ovládat vy, jenom o tom ještě nevíte," pronesla jsem už se smíchem v tichém hlásku, který odnášel od mého čenichu vítr. Tlapky mne stále bolely a sedět tady na sněhu nebylo nejlepším nápadem, ale stoupnout si? To jsem nemohla.
Neměla jsem ani náladu řešit Regisovo proč. Proč nutně vyžadovalo odpověď. Bylo otravné a naprosto sebestředé. Proč nebylo vůbec pěkné, jako třeba jak. Jak mohu pomoci, je přeci jenom lepší než, proč mám pomoci. Jenomže Regis mi momentálně začal na tlapyk dávat studenou šťávu s lístky, abych si je nechala na bolavých polštářcích. Věděla jsem, že mi to pomůže a mohu mu důvěřovat. I tak jsem se otřásla, když mi chladivá šťáva zalepila tlapky. Ne, že bych se ho bála, ale byla mi jednodušše moc velká zima.

Regis mi vysvětloval, jak vypadá takový strom, který by nějakým způsobem mohl pomoci mým tlapkám. Netuším, jak to hodlal udělat, ale evidentně měl nějaký plán. Plán, který já jsem nevěděla, ale ani vědět nemusela. Začínala jsem mu věřit. Víc možná než by bylo zdrávo, protože ho moc neznám. I tak jsem mu ale důvěřovala, protože byl bylinkářem a tím pádem toho musel vědět hodně o rostlinách a i o tom, jak pomoci mým bolavým polštářkům. Poslouchala jsem jeho hlas, který mluvil o stromě a tom jak vypadá. Kývla jsem hlavou, protože jsem začínala mít pořádný obraz o tom, co vlastně hledám. Začala jsem se tedy rozhlížet, abych to našla. Jenže než jsem se stihla doprohlédnout Regis přestal mluvit.
Pohlédla jsem na něj. Vypadal vyjeveně, že tu máme trávu v zimním měsíci. "Magie," řekla jsem jenom a mírně se zasmála. Tohle bylo důkazem magického působení. Možná za to mohla magie přítomná v místní zemi. Já si totiž myslela, že magie tu je ve vodě. Nechtěla jsem to rozvádět, aby ze mně neměl Regis srandu.