Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6/20

"Co se tady vůbec děje?" zeptala jsem se, třeba by mi mohla ona vysvětlit, proč jsou ta zvířátka tak moc přátelská, ale zároveň z nich jde takový podivný plazivý pocit, jako by se mi někdo procházel po páteři. Nebylo to jako mravenčení, spíš jako nožky spousty stonožek, které mají ovšem své malinkaté nožičky obalené ledem. Byl to chlad. Nepříjemný a vlezlý, který vám oznamoval, že něco není v pořádku. Přesně tak jsem se cítila, když jsem ta zvířátka viděla. Jako poznat někoho, kdo vás od začátku děsí a na kom vám něco nesedí, ale vy nemůžete říct přesně co a vždy když se to snažíte vysvětlit nějakému jinému pozorovateli, ten vás nechápe. Ale zároveň vám ten cizí jedinec nic neudělal, je normální. Jenomže jeho aura není. A většinou to dopadá tak, že se pak ukáže že intuice měla pravdu a neměli bychom se jí jen tak vzdávat. Smysly nám někdy prozradí více, než bychom si mohli kdy přát. "Spadla jsem sem z duhy a celkem mě to tu celé děsí," dodala jsem, abych ji ponoukala k mluvení.

5/20

Bála jsem se, že ta poletucha začne křičet a tím přivolá ostatní zvířátka. "Mlč porsím, nebo nás uslyší," špitla ona místo nějakého řevu a to mne celkem vykolejilo. Jako by se jí místní velice přátelská zvířátka taky nezamlouvala. Byla to taková malinkatá koule chlupů s křidélky. Jako křeček nebo hraboš. Její křidélka tvořilo samotné světlo, jako ta moje. "Ty nebudeš volat je?" zetpala jsem se teď už šeptem a udělala krok k ní. Potok vedle nás podivně šuměl a hučel, ale přitom to vypadalo, že se voda ani nehne. Byla jako olej, který se zastavil a odmítá se pohnout dál. Jako by čekala. Byla to zvláštní voda. Neplula v ní žádná ryba a i když byla průzračná, neviděla jsem na její dno. Opravdu zvláštní. Nesměle jsem se přiblížila ještě o krok k víle, která mometnálně slétla na zem. "Oni zabíjejí víly," pronesla potichounku a rozhlédla se kolem, jako by se bála, že ji někdo zaslechne. Já špicovala uši, abych vůbec zaslechla i ten její šepot, takže se neměla čeho bát.

4/20

Pomalým krokem jsem šla směrem k místu, kde jsem slyšela vodu. Byla na východě, to mi bylo jasné. Držela jsem se ve stínech, abych tak schovala svůj kožich, ale magická křídla byla pořád viditelná, naštěstí jen když na ně dopadly sluneční paprsky. S břichem jsem byla přitisknutá skoro až k zemi, jak jsem se snažila doplazit co nejdále od možných zvířátek a co nejblíže k vodnímu toku. Už jsem ho viděla před sebou. Snažila jsem se neběžet, ale jít pomalu, abych náhodou nešlápla na nějakou větev nebo něco jiného, co by mohlo udělat zvuk, jenž by přilákal nechtěnou pozornost. Šla jsem opravdu pomalounku a ohlížela jsem se za sebe. Jenomže z nepozornosti jsem málem narazila do víly, která byla u řeky. Vypadala jako malinkatá myška, která křidélky ze světla třepotala v osmičkách ve vzduchu. Uskočila jsem od ní a ona popoletěla na druhou stranu. Obě jsme vyděšeně hleděly jedna na druhou a já se bála nejhoršího. Že začne křičet a upozorní na mě. Na chvilku jsem měla myšlenku jí ublížit, strčit ji pod vodu a doufat, že nestihne pípnout. Byla to chvilka a hned jsem jí litovala. Nemohla bych to udělat. Nemohla bych nikomu ublížet. "Tak zakřič na ostatní," pronesla jsem a smutně si sedla na zem.

3/20 - druhý dlouhý post

Snažila jsem se být, co možná nejmenší. Nelíbilo se mi to ani zbla. Ne. Tohle místo bylo sice hezky magické, ale zároveň i jaksi nepříjemné. Ta houba, co měla obří očka mě děsila. Nebylo to tím, že by snad měla očka nebo mluvila, to jsem ještě chápala, ale to jak byla velikánská. Byla tak velká jako největší stromy, co jsem znala. Kdybych byla včerejší, nevěřila bych tomu. Jenomže já věřila tomu, co vidím a tady jsem toho viděla celkem hodně. "Kde je?!" "Kam zmizela?" "Někde tady musí být, najdeme ji, když budeme všichni společně hledat." "Ale, co když se vypařila?" "Nebo co když není vůbec tím, kým se zdá?" "Mohla nám uletět, viděla jsem, že má křídla. Když jeden naklonil hlavu na stranu, bylo to vidět." "Co když je to víla?" "Proč by prosím tebe byl vlk víla?" "Měla křídla, třeba je to vlčí víla?" "To těžko." "Spíš to bude čarodějná víla! A jako takovou víte, co musíme udělat." "Upálit!" UPÁLIT!" "Ano, ale nejdříve ji musíme najít." Slyšela jsem jejich hlasy a dokonce jsem si uvědomovala i to, jak našlapují kolem. Přitiskla jsem se, co možná nejvíce ke kořenům, aby mě nemohli mezi kořeny zahlédnout. Nechápala jsem, jak se s takové party milých zvířátek a víl může stát taková příšernost. Jak mohou chtít někoho upálit? Proč? Tiše jsem zůstávala ve svém úkrytu a pomalu se bála i dýchat. Zvířátka vypadala tak mile a hodně. Ale když jsem se nad tím zamyslela. Všechny víly, které jsem sama viděla, letěli od zvířátek ne? Nebyla žádná v tom jejich chumlu. Nebudu předbíhat, třeba to tak není. Třeba ta zvířátka mají víly ráda a jenom já jim vadím, protože nikdy neviděli vlčí vílu? Mírně jsem se otřásla, protože jsem sama nevěřila vlastním myšlenkám. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že mi nechtějí ve skutečnosti ublížit, ale všechno mluvilo o přesném opaku. Když jsem se nad tím tak zamýšlela, tohle muselo být rodiště toho hulváta. Dávalo to největší smysl. Kdyby byl odsud, tak by to vysvětlovalo, proč se ta zvířátka tolik obávají mé přítomnosti. Určitě si musela myslet, že jim ublížím tak, jako ubližoval on. A že on byl magický, protože přeci donutil mě, abych zůstala ležet na zemi, abych dělala přesně to, co on chtěl. Nebo snad ne? Třeba se toho bojí i tady? Proto si myslí, že jsem čarodějnice a mám něco společného s ním?! Ale já jim jenom musím ukázat, že je všechno jinak. Že s tím hulvátem nemám vůbec nic společného. Něco mi ovšem bránilo v tom se sebrat a jít. Bála jsem se. Zvířátka dupala všude kolem a já netušila, jestli se mi chce mou teorii podrobit praxi, zatím. Ještě bych se mohla chvilku usídlit tady a pořádně to promyslet. A taky třeba zjistím ještě něco dalšího, co by se mi mohlo hodit. A popravdě, každý správný vědec své teorie testuje až potom, co si je naprosto jistý. A tady... Tady bych si měla být jistá na sto dvacet procent. Polkla jsem až to drhlo v krku, protože kroky zvířátek byly najednou hodně blizounko. Slyšela jsem je ťapkat všude kolem. Dupkající zajdové na měkounkých polštářcích, kopýtka srnek klapala po kamenech a svištivý zvuk prozrazoval, že nad nimi kroužé polétavec, nejspíše ta sova. Teď jsem musela být naprosto v klidu a tichosti.
"Musíme jí najít, než nám zničí celý les." "Ale, co když se nám ji najít nepovede?" "Nad tím nechci ani přemýšlet. Sova říkala, že se tenkrát stalo něco příšerného, když se tu objevila čarodějnice a ještě k tomu v podobě dravce." "Vážně? Co říkala?" "No něco příšerného říkala, ne... nechci ti to opakovat. Pak bys měla noční můrky a to by nikdo nechtěl." Uviděla jsem mezi kořeny jedno z kopýtek, které se zastavilo jenom kousek od vchodu do mého provizorního úkrytu. Zadržela jsem dech, když jsem si všimla jednoho čenichu blízko své hlavy, ale na druhé strany kořenů. Doufala jsem, že si mne srnka nevšimne. Ukousla pár stébel trávy. "Jak můžeš v takovýhle situaci žrát?" "No promiň, že mám taky hlad. Nebudu tu přece chodit nalačno." "To je typický." "Hele, já vím, že tu čarodějnici najdem. Ale jestli má někdo šanci ji chytnout, tak je to sova. Přeci jenom dravec k dravci. My jsme kořist, neumíme přemýšlet prohnaně. A navíc, jestli je ještě magická, jako víly, tak je to úplně nad naše možnosti. Můžeme se teda v klidu najíst a nechat to na povolanějších." "Já bych tady v lese trávu nežrala, pamatuješ na to, jak se strejda napil z potoka támhle a oslepnul? Co myslíš, že asi živý tyhle kytky co?" "Pfuj." Čenich se zvednul a těsně vedle mě dopadl chuchvalec trávy a slin. "Máš pravdu, jdeme raději jinam." Kopýtka se začala vzdalovat a já se konečně mohla nadechnout. Srdce mi bilo jako o závod. Doufala jsem, že se jim vyhnu. Nebo spíše, že je nebudu muset nikdy potkat na místě, kde nebudu moci utéct, dokud jim to všechno nevysvětlím. Měla bych utéct, ale nevěděla jsem kam. Bylo tu spousta možností a já se bála, že když poběžím na náhodu, tak se mi stane jedině to, že na někoho z nich narazím, nebo se nechám zahnat do kouta. Nechtěla jsem riskovat. A pak mi svitlo. Mluvili o řece, které se musí vyhnout. Mohla bych najít tu řeku a zkusit ji překonat. Když se dostanu na druhou stranu, tak třeba nepotkám nikoho z nich. Jen nesmím tu vodu pít a budu v pořádku, snad. Rozhodnutí o směru bylo učiněno a já teď musela jenom sebrat odvahu a vyrazit. Pomalu jsem se začala vyprošťovat z kořenového vězení. Mírně jsem se musela přikrčit, abych se protáhla mezi kořeny a nezpůsobila u toho moc hluku. Nedokázala jsem si moc představit, co by se mnou ta zvířátka udělala, kdyby mne uslyšela, ale věděla jsem, co se stane když mě chytí. Vyprostila jsem se a přikrčila se k zemi, abych se ukryla ve stínu stromu, jenž mě zachránil. Naštěstí to vypadalo, že stromy tu nemluví. To bylo dobře. Rozhlédla jsem se, ale žádného zajíce, srnku nebo jiného obyvatele louky a lesíka z hub jsem nenašla. To bylo úlevné zjištění. Zaposlouchala jsem se do zvuků okolí. Uslyšela jsem vodu a vydala se za tím směrem na východ.

2/20 - 1000 slov
Sledovala jsem okolí z podrostu. Kousek ode mne se bavilo několik lesních zvířátek. Zajíc s mašličkou, ale i pár srnek a viděla jsem nějaké ptáčky, co ovšem nebyli úplně ptáčci, jen se mi to tak na první pohled zdálo. Fauna tu byla stejně rozmanitá a zajímavá jako flora. Obří keře, stromy, kapradiny, houby. Všechno v tomhle zářivém lese bylo strašně obrovské. Nevěřila jsem tomu, ale viděla jsem to na vlastní oči, takže to musela být pravda. Dokonce jsem tu viděla poletovat i malé podivné ptáčky, kteří měli křidélka různých barev. Mě se zdálo, že snad i ta křidélka svítí, ale taky jsem se mohla plést. Netušila jsem, co to je za ptáčky. Nejsou to víly? Musely to být víly, jak jinak si vysvětlit jejich peříčka obalená kvítím. Víly mohly mít různé podoby a tvary, od toho to jsou víly přece. Nechtěla jsem se s nimi bavit, takže jsem je jenom nepokrytě pozorovala ze svého místečka. Ležela jsem ve vysoké trávě, která byla na dotek tak měkounká, že se mi ani nechtělo zvedat. A taky proč bych se měla zvedat. Tady to bylo nádherné a jeden se nemusel vůbec o nic starat. Navíc jsem nikde neviděla toho vlka, takže ať už se mi stalo cokoli. On tu nebyl. Snažila jsem si vybavit, co se stalo. “Kráčela jsem po duze, která mne dovedla na místo na jejím konci a pak… Začala duha mizet pod mýma tlapkama a já… Já spadla na zem… Ale jak to, že jsem v pořádku? Musela jsem do téhle krásné země dopadnout. Musela jsem prostě ztratit pevnou duhu pod nohama a dopadla jsem do tohohle měkounkého místa. A ještě že tak, kdybych spadla normálně, asi bych už byla mrtvá,“ šeptala jsem si pro sebe informace o tom, co jsem si vybavovala jako poslední. Nebylo toho hodně, ale dalo mi to ucelený obrázek o tom, jak se mám k celé téhle věci stavět.
Měla jsem být obezřetnější, protože moje šeptání nejprve zaslechla dlouhá ouška zajíce s mašličkou mezi nima. Ale i ostatní zvířata, která se vybavovala kousek ode mne dostala podobný nápad, jako zajíček. Všechny hlavičky se ke mně otočily. "Ahoj! Jak se ti vede?" tázal se zajíc s mašlí mezi ušima. Zatím, co ke mně začal nemotorně hopkat, protože mu v hopkání překážela podivná květinková výzdoba, kterou měl u pasu. "Nováček, koukejte!" houkla sova s brýlemi, které jsem si předtím nevšimla, protože seděla na jedné z vysokých hub a shlížela na svoje okolí. Pomalu jsem se vyškrábala na všechny čtyři. Nechtěla jsem se s nimi bavit, ale nechtěla jsem být neslušná. “Já… já,“ koktala jsem, zatím co se na mne obraceli všechny obličejíky. Víly, zvířátka, dokonce jsem si všimla, že se na mě dívá i jedna kytka. Bylo to zvláštní. Nebylo to ani děsivé, jako spíš zajímavé. Jenomže všichni začali mluvit a pomalu šli ke mně. A to jsem já nechtěla. Bála jsem se kontaktu s kýmkoli. Co kdyby mi chtěli taky ublížit jako ten vlk? Co když mě chtějí dovést k němu? Co když je tohle nějaké jeho království?
Začala jsem pomalinku couvat. “Já… já asi… asi tady nemám být… Já…“ snažila jsem se vysvětlit svou pozici, ale nějak to nedopadlo. Zvířátka se pořád přibližovala. “Nechoďte ke… ke mně… prosím. Potřebuju být… chvilku sama… a…“ zvířátka se zastavila, když viděla mou podivnou reakci, ale rozhodně nehodlala vzdát svou snahu se semnou seznámit. "Není nějaká zmatená?" ozvalo se ze skupiny zvířátek. . "Třeba jenom potřebuje poznat kdo jsem mi, já jsem Škitka," sdělil mi pisklavý hlásek, který patřil malé myšce, jenž měla na ocásku velkou kouli z růžových kvítků, která jí tam nejspíše rostla… nebo ji tam měla nějak přidělanou. "Spadla z nebe, já to viděl!" pronesl další pisklavý výkřik ze skupinky. Otočila jsem hlavou sem a tam a snažila se lokalizovat hlas, zatím co jsem couvala od skupinky zvířátek dál a dál. Jenže jsem najednou nemohla dál. Narazila jsem zády do obrovské houby a doufala jsem, že se mi podaří schovat, rozplynout se v tom dříku houby. Jenže se mi to nemohlo povést, nebyla jsem neviditelná a ani jsem nebyla houbou, abych mohla splynout. Namáčkla jsem se co nejvíc dozadu a promýšlela svoje následující kroky. Mohla bych utéct, ale to se mi nechtělo. Chytli by mě. Nebo bych mohla bojovat, ale kdo by ublížil takovým zvířátkům. Jenomže, než jsem stihla vymyslet nějaký plán, najednou se vedle mého obličejíku ozval hlas. "Asi se musela pořádně praštit do hlavy, jsi v pořádku?" mluvila houba. Nikdo jiný tam nebyl a když jsem otočila hlavičku, uviděla jsem obrovské oči. Byly tak obří a koukaly se přímo na mě. Udělala jsem krok od dříku, který byl vlastně obličejem velké houby. Ta se na mě usmála. . "Jsi v pořádku?" zeptala se ještě houba, jenomže tohle mě už přimělo zpochybnit vlastní zrak. “ÍÍÍÍÍÍ,“ vypískla jsem zděšením a začala upalovat pryč od těch zvířátek. Běžela jsem prvním směrem, který mne napadnul. Netušila jsem, kam bych měla utéct, ale tohle rozhodně nebylo dobré. Bylo to magické a já si nejprve musela všechno urovnat ve vlastní hlavě, než jsem se mohla začít seznamovat s místním osazenstvem. Nebyli na mě zlí, ale já se prostě bála, že se mi něco stane. Že se tu ocitnu v podřízené pozici, jako tam s tím vlkem. Nemohla jsem to riskovat. Ne znovu. Bála jsem se, že se něco stane… Nejprve jsem to musela promyslet. Věděla jsem, že jsem sem spadla, ale jak se dostanu odsud pryč? To jsem netušila.
Les a houby byli všude, ale já věděla, že k houbě se už ukrývat nebudu. Jestli jsou tu všechny stejné, zase by se nějaká probudila k životu. Sprintovala jsem skrze les až jsem uviděla noru. Byla kousek ode mne a já za sebou slyšela hlasy zvířátek. Tlumil je ovšem okolní les a taky vzdálenost. Tohle byla moje šance. Moje možnost dostat se do bezpečí. Udělala jsem několik skoků a připravila se na to, co mělo následovat. V plné rychlosti jsem se vyřítila směrem k noře tak, abych byla co nejméně pozorovatelná. Využila jsem podrostu a kamení, které tu bylo, aby zakrylo můj kožich. Schovat se, promyslet další postup a zjistit, kde jsem. Po hlavě a bez přemýšlení jsem skočila dovnitř.

1/20

Probudila jsem se v poměrně nezávidiní hodné pozici. Na zádech. Na zemi. Duha byla pryč. Jednou tlapkou jsem si musela držet před očima, protože mě slunce bodalo do zorniček, jako nějaké šipky. Nelíbilo se mi to tu. Otočila jsem se na bok, abych se mohla zvednout. Kolem to bylo jasné, barevné a strašně moc zářivé. Jako by všechno svítilo samo od sebe. Viděla jsem obrovské mochomůrky, které se táhly vysoko jako stromy. Byly tak velké, že některé z nich by měly nabídnout stín, ale ten tu nebyl skoro nikde. Pomalu jsem zvedla hlavu. Kde to jsem? Kam jsem to spadla? Rozhlížela jsem se kolem po barevné a naprosto nepopsatelné krajině. Všechno tu působilo strašně milounce, ale já se bála. Neměla jsem úplně náladu na to, se někde s někým dávat do řeči. Mohl tu být ten vlk, co mě chtěl... Ani jsem to nechtěla vyslovit, ani jsem na to nechtěla pomyslet. Bylo mi z toho všeho smutno. Jako by se něco otočilo uvnitř mě pokaždé, když jsem o to jen malou myšlenkou zavadila. O tu vzpomínku.

Byla jsem vyděšená. Tohle místo bylo pěkné, za duhou byl poklad, ale já tu nenašla nic jiného než zmatek a celkem dost nepříjemný pocit zmaru. Byl tu ona. Bála jsem se ho a snažila se schovat, ale nebylo kam. Za duhou se jeden nemohl schovávat. Světlo tu bylo všude a já musela přeci jenom zůstat na místě. Pokusila jsem se schoulit do klubíčka, být malá a ničím ho nenakrknout. Bála jsem se, že to na mne zkusí znovu. Křičel na mě, ale k mým uším skoro nic nedopadalo, protože jsem byla vyděšená. Zorničky se mi rozšířily a v uších jsem slyšela jenom hukot vlastní krve. Panická ataka přišla neznámo odkud. Myslela jsem si, že mi moje srdce vypovídá službu. Myslela jsem si, že umřu. Umřu a už se neprobudím. Měla jsem snad infarkt?
Ne. Byl to jenom panický záchvat, jenž se mi snažil namluvit, že umírám. Mluvil o vůli Boží a tom, že mi něco provede a já se bála. Bála jsem se, že se mi nepodaří se jeho pařátům vyhnout. A pak odešel. Odešel pryč. Jenomže mě se neulevilo. Pomalým krokem jsem se začala sunout k duze, ale pořád jsem byla vystresovaná. Každý zvuk mě mírně děsil. Panika se snížila na úroveň, která byla únosná, ale pořád mi nebylo dobře. V hlavě mi tepalo a cítila jsem se strašně vyřízená. Netušila jsem, jestli se po duze dostanu zpět domů.

Já se přece nebojím. Slyšela jsem to v hlavě, ale nebyla to moje myšlenka. Takže se mě taky bál. Tak jako jsem se bála já jeho. "Každý se bojí..." pronesla jsem potichounku, ale těžko říct, zda k němu má slova vůbec dolehla. Byl tak moc namyšlený a zaměřený na sebe. Nechtěla jsem se s ním dohadovat. Chtěla jsem jenom, aby mi neubližoval. Nechtěla jsem, aby se pokusil o to, o co se jednou už pokusil. A já věděla, že on se o to může pokusit. Nebyl normální. Byl prohnilý a zkažený až do posledního chlupu na ocase. "Já tě neproklela," protestovala jsem pořád potichu. Uši stažené. Ocas mezi nohama. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se prostě stáhnout víc do sebe a na tomhle krásném poli si prostě pokusit vybudovat neviditelnou obranu vlastního těla, která mě před ním měla chránit. Jak jsem na něj ovšem koukala. Přeprala bych ho. Kdybych chtěla, mohla bych mu jednoduše ublížit. Jenomže já nikdy nebyla bojovník. Neprala jsem se. Na to možná spoléhal.

Kráčela jsem si po duze směrem na druhou stranu. Cítila jsem příjemný vánek. Bylo to svým způsobem uklidňující. Květiny svou vůní mírně omamnou mne zdravily z druhé strany. Došla jsem na zem. Byla měkounká jako ta nejlepší podužka. Tráva byla lehounká a hezky se vlnila. Ptáci zpívali. Třpyt duhy působil, že se zde několik různých barev motalo mezi sebou, takže zanechávali podivný odlesk na všem, na co světlo dopadlo. Byla to naprostá nádhera. Květinek tu byla spousta, pokud tu někdo hledal nějaký poklad, asi měl smůlu. Jenomže mě přišel jako poklad jenom tenhle svět. Tak klidný a příjemný. Jako balzám na duši.
Jenomže pak se to všechno rozpadlo. Stál tam. Mluvil tím svým naprosto nechutně drsným jazykem. Už jsem se na něj nemohla podívat jako dřív, jako na společníka. Cítila jsem se zneužitá a použitá, i když mezi námi k ničemu nedošlo. Po tváři se mi začala kutálet slza. Nebyla jsem ten typ, co by na něj křičel. Stáhla jsem se, bála jsem se. Můj strach a všechno ostatní se začaly uvnitř mě přetvářet. Nebyl to odpor nebo nechuť. Byl to strach. Bála jsem se a ten strach se musel přelít na vlka, protože já svou magii neovládala. Nevěděla jsem ani pořádně, že ji mám. Měla jsem tušení, ale nebylo potvrzené. Strach z něj. Ale taky jsem se bála opačného pohlaví. Těžko říct, jestli to u něj způsobí strach z vlků nebo z vlčic. Přitiskla jsem uši k hlavě a začala před ním couvat.

//Červená řeka teleport

Otevřela jsem oči až když jsem se ocitla ve stínu. Nevím, jak se to mohlo stát, že najednou kolem mne nebyl vůbec žádný světelný kotouč, ale jenom krásný stín lesa. Mírně jsem zamrkala a pokusila se zvednout. Šlo to! Úlevně jsem si vydechla, že jsem se konečně zbavila toho prokletí, které táhlo moje tělo k zemi. Otřepala jsem se, jako bych ze sebe mohla oklepat i poslední vzpomínky na toho vlka a jeho moc. Věřila jsem mu všechno, co říkal. Že v Sarumenu jsou bestie, ale kdo z nás nebyl. Nechtěla jsem se tam najednou už vracet. Když přešlo ovládnutí těla, moje mysl začala pracovat na plné obrátky.
Les byl tichounký a nádherně voněl po houbách. Mlsně jsem se olízla, protože bych si jednu takovou houbu i dala a tak jsem se pustila do hledání. Místo houby jsem ovšem našla něco úplně jiného. Třpytil se tu konec duhy, která se zhotnila jako by ze samotného světla. Barvy se prolévaly mezi sebou a působily naprosto úchvatným dojmem. "Nádhera," hlesla jsem svým tichounkým hláskem. Líbilo se mi to. Prabába mluvila o tom, že na konci duhy, může jeden najít nějakou zajímavou věc. Slyšela jsem líbezný zpěv ptáků a půda se na jednom místě leskla. Na tom, kde se dotýkala duha země. Položila jsem tlapky na duhu, jako bych čekala, že bude pevná. A taky že byla! Vykročila jsem na ni a šla zkoumat, co je na druhé straně.

Snažila jsem se odplazit, ale nešlo to. Nemohla jsem se dostat z tohohle místa, protože mi moje tělo vlastně bránilo v tom se zvednout odejít. Ne, že bych nějak chtěla utíkat, ale rozhodně jsem po tak silném zážitku nechtěla ležet na tomhle místě dál. Mírně jsem se otřásla odporem. Nemohla jsem si vůbec ani povolit jednu myšlenku na tak silný zážitek. Bylo to něco příšerného. Naprosto odporného. Musím se odsud dostat. Kéž by tak byla možnost, jak odsud zmizet někam naprosto jinam. Zavřela jsem oči a povzdechla si. Nechtělo se mi je otvírat, takže když se stalo podivné PUF s jehož souzvukem jsem zmizela, ani jsem si toho popravdě nevšimla.

//Teleportační lístek houbový ráj

Plakala jsem a už jsem ho ani neposlouchala. Nevnímala jsem jeho slova ať byla jakákoli. Byla jsem touhle zkušeností naprosto zničena a znechucena. Chtěla jsem se vrátit zpátky do lesa a najít někoho... kohokoli... kdo by mi pomohl. Jenomže jsem se nemohla zvednout. On do mne ještě kopnul, když odcházel. Kopnul mě do břicha a já jenom vyhrkla vzduch z plic a málem se pozvracela. Naštěstí se mi to podařilo udržet, ale věděla jsem, že na břiše se mi z té rány rozleje modřina. Světelná křídla na zádech jsem viděla v odrazu vody. Byla nádherná, ale já si jejich nádheru nemohla pořádně užívat.
Chtěla jsem se zvednout a jít, ale nešlo to. Nebylo to bolestí, ale tlapky mne neposlouchaly. Nechtěly se dát do pohybu. Nemohla jsem. Netušila jsem, co mám dělat. "Po...po...pomoc," kníkla jsem jenom mezi vzlikáním. K ničemu nedošlo, to bylo dobře. Ale i tak mne tahle celá situace otřásla až do morku kostí. Nemohla jsem se pohnout. Vyčerpaná a ubrečená jsem si položila hlavu na tlapky. Naštěstí přišel spánek a odnesl mne do krásných říší snů.

Snažila jsem se pohnout tělem, ale nešlo to. Takže jsem místo toho zamrskala křídly, která sice byla malinkatá, ale dostat jimi facana muselo bolet. To mi pomohlo vyvést vlka z rovnováhy a on ze mě slezl. Belialovi se od očí navíc pořád drželo světlo pryč, jako by nemohl zahlédnout už nikdy nic a nikoho. Já byla celkem unavená a nejen z toho, že jsem používala nevědomky svou magii, ale i z toho, co se tady dělo nebo mohlo stát. Ten lepkavý pocit kousek od těch nejzapovězenějších místeček jsem měla pořád. Chtělo se mi začít plakat a taky, že jsem plakala. Po tváři mi stekla slza, kterou nikdo vidět nemohl. Vlk mě začal proklínat, ale mě to bylo jedno. Tvrdil, že je to moje vina. A možná, že měl pravdu... Asi jsem si za to mohla sama, neměla jsem chodit s cizím vlkem. Neměla jsem odcházet z bezpečně vyšlapaných cest. Neměla jsem opouštět přátele. Měla jsem se držet hezky pěkně poblíž domova.
Začala jsem se zvedat, zatím co on prskal všude kolem ten svůj jed. Nešlo mi to. Nemohla jsem se zvednout. Nepustilo mě vlastní tělo. Nevěděla jsem čím to bylo. Pořád jsem ho tak nějak chtěla, ale zároveň mi bylo strašně smutno a líto. Začala jsem vzlikat, protože jsem chtěla domů, ale nemohla jsem se z nějakého důvodu zvednout. Nemohla jsem odejít i když jsem chtěla. "Kéž bys nikdy nemohl dosáhnout uspokojení, ty měkkejší," vyprskla jsem na něj vzteky a smutkem. Brečela jsem, ale moje tělo se mu pořád chtělo přibližovat. Zůstala jsem přitisknutá k zemi. Nemohla se zvednout, nemohla udělat vůbec nic.

Netušila jsem, co se stalo. Jenom světlo a pak jsem viděla vlka, který se mi snažil dostat pod oháňku, ale zároveň mě teď špendlil k zemi silněji, než před tím. Nelíbilo se mi to. Ani náhodou se mi to nelíbilo. Proč to dělá? Proč? Začala jsem plakat, protože jsem se zpod něj nemohla vykroutit. Chtěla jsem, ale něco mi říkalo, že bych měla zůstat ležet a nehýbat se. Taky jsem částečně začínala mít pocit, že bych ho měla k sobě pustit. Že bych ho měla nechat, aby... no aby udělal, to co chtěl udělat. Cítila jsem, že moje tělo ho přímo zve. Jenže moje mysl nechtěla povolit. Nechtěla jsem to! Nebo snad ano? Byla jsem zmatená z toho všeho. Byl se ve mně vnitřní hlas, který mi říkal ať ho kopnu a zmizím, ale zároveň mě něco hladilo a laskalo v myšlenkách, že to přece bude něco nového, něco nezažitého. Můj ocas se pomalounku začal odsouvat na stranu, aby měl místo. Můj strach a rozkol se začaly samovolně přenášet na vlka. Znechucení jím a touhle celou situací. Ta potupa, že se snažil udělat to, co se snažil udělat, to bez práví a naprostý odpor k němu, že se mi z toho chtělo až zvracet. Cítila jsem tak silný odpor k němu, že to sputilo mou magii emocí. Odpor cítila mysl, ale rozhodně ne tělo. To bylo přesvědčeno, že se mu to musí prostě líbit. Pořád byla šance, že mě pustí a uteče... ale moje tělo jasně naznačovalo, že má zelenou.

Belial byl celkem připravený na tu svou hru. Přeskakování neznělo jako velká zábava. Ne, že by se mi zdála ze začátku jakákoli hra, co nechápu zábavnou. Většinou jsem právě chtěla znát aspoň pravidla, ale vlkův hlas byl celkem podmanivý. Neměla jsem proč ho neposlouchat a nevěřit mu. Co by se taky mohlo stát že? Jenže jen, co jsem se uvolnila a začala čekat na jeho přeskok, ucítila jsem něco nepříjemného na zadech. Jako mít na zádech slimáka. "Hej, nech toho!" vykřikla jsem a chtěla se zvednout. Nebyla jsem blbá a věděla jsem o co mu jde. Jeho váha mne ovšem tlačila k zemi a já se nemohla ani pohnout. Nemohla jsem udělat nic. Jenže ležet tu nebo plakat? Co jsem měla dělat? Hlavou mi proběhla slova Prabáby: Bolest je jako noční obloha, zahalená mraky, ale věř že v tobě žije světlo,
co ty mraky rozežene... Zavřela jsem oči a nadechla se. S výdechem jako bych se sama proměnila v ostré sluneční světlo. Na zadech se mi objevila křídla a já se zvedla nad zem. Všechno světlo, které Belialovi dopadalo do očí se od nich stáhlo. Nemohl videt nic. Oslepl. Tim že se mne dotknul navíc magie posílila a nestála mě tolik energie.