Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mýtina

Odešla jsem z mýtiny, která žila životem a kde se odehrávalo poměrně děsivé rodinné drama vydry a jejích mláďat. Mohla jsem s nimi zůstat, ale nemohla jsem je nakazit tímhle tím. Nemohla jsem je ohrožovat svou depresivní náladou, ve které jsem se topila. Mohla za to magie, to bylo jasné, ale nemohla jsem se toho zbavit. I když jsem racionálně věděla, že je to magický problém, já proti tomu nemohla nic dělat. Musela jsem jenom vydržet. Vydržet, než magie přejde... Jenomže kromě magie na mě působilo i to, co se stalo s tím vlkem a já... Netušila jsem, jak se toho zbavit.
Koukala jsem se do země a tak jsem nemohla vidět, že se přibližuju k Rolandovi. Uvědomila jsem si to až v momentě, kdy na mne dopadl jeho stín. Zvedla jsem hlavu od země, protože jsem se lekla. Vytrhl mne z myšlenek a já jsem v očkách měla slzičky strachu. Roland na tom byl příšerně. Neměl oko. Chybělo mu. "Co...?" zeptala jsem se mírně. Ukázala jsem tlapkou na jeho oko... nebo spíše tam, kde jeho oko bylo dřív.

//Les

Šla jsem a popravdě netušila kam, nebo proč. Jenom jsem slyšela hluk a chtěla jsem zjistit, co se to děje. Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Co když to opravdu byla smrt, která si přišla pro mou duši? Nechtěla jsem stáhnout dolů do jam pekelných nikoho z nich sebou. Přišla jsem potichounku, jak bylo mým zvykem a sledovala jsem okolí. Byli tu vlci a vydry. Byli tu společně a povídali si. Jako by snad vydra mohla rozumět tomu, co jí říká vlk. Nezdálo se mi to. Nechápala jsem to a tak jsem si to chtěla nejprve hezky prohlédnout. Z dálky se dobře pozorovalo a jeden se nemusel zapojovat. Ta temnota ve mně se mne držela jako klíště. Používat léčebnou magii nebylo dobře, ne když jeden mohl udělat něco jiného, ale co jsem mohla udělat jiného? Bylo tak omamné vyléčit i Wolfganii, pomáhat jiným... V ten moment jsem se vždycky cítila dobře a pak puf, ten dobrý pocit byl pryč a zbyla jen temnota a prázdnota.
Neměla jsem náladu na vydru ani malá vydřátka, ze kterých bych se za normálních okolností roztekla. Wolfganie se obejvila kousek ode mne a začala mi vysvětlovat kdo to je a pak se pustila do rozhovoru přímo s vydrou. Jenže já na tohle neměla, byla jsem tak smutná a... nechtěla jsme jim to kazit. Otočila jsem se a pomalu se rozešla zpět do lesa.

//sarumen

Bylo to všechno jako v mlze. Popravdě jsem netušila, jestli za to může magie nebo jsem byla prostě jenom dneska nějaká smutnější. Ale dala bych nevím co, že to byla magie. Chtěla jsem si odpočinout, ale neměla jsem mít chvilku o samotě.Mohly umřít. Já mohla umřít. Proč jsem nemohla zachránit ostatní jako tyhle dva. Proč musí všechno kolem jenom umírat a bolet, proč nemůže být něco příjemného a klidného. Proč smrt chodí kolem tohohle hvozdu? Proč se to stalo? Proč mne provází neštěstí, kamkoli se vydám. Ten vlk, teď tohle. Co když nosím smůlu já? Co když to mne hledá smrtka, aby si vzala život, který ji unikl té osudné noci z ohně? Přepadaly mne ty nejčernější myšlenky a kromě toho, že jsem byla sama ve svých myšlenkách, jsem taky ucítila, že se ke mně někdo připojil. Mírně jsem sebou cukla, protože jsem se lekla. Byla jsem až moc zahloubaná do sebe.
"Och..." polekaně jsem houkla a hledala možného smrťáka.
Byl to jen Roland... Ne jen, byl to Roland. Smutně jsem se na něj podívala. V očích byl patrný smutek, děs a možná i zloba, potlačovaná až někam do dalekých hlubin duše. "Já... ne..." netušila jsem, jestli se svěřit Rolandovi nebo ne. Už takhle jsem se podělila více vlkům, než bylo dobré. Nejenom se svým zážitkem s tím vlkem, který mě chtěl... ale taky jsem nechtěla říkat, že moje léčivá moc si může vybrat svou daň. Mou pozornost přilákal hluk a tak jsem se za ním bezmyšlenkovitě rozešla.

//mýtina

březen 5/10
Kachničky, jak říkali malinkatým vlčátkům, mohly být někým, koho bych mohla učit. Jenomže jsem nemohla někoho učit aniž bych se nezeptala jejich matky. Nebo možná jsem se hlavně měla zeptat malinkatých vlčic, jestli se vůbec chtějí učit o bylinkách a o tom, jak někoho uzdravit. Nechtěla jsem je do toho nutit. Takhle se jeden neučil dobře, když ho do toho někdo donutil. Bylo dobré se učit, když jeden chtěl. Mohla bych se zeptat, jejich rodičů, jestli jim to nebude vadit. Teda nejdřív bych měla asi sehnat jejich tátu, abych se neptala jenom mámy, ale tak to se někoho zeptám a ono to určitě dopadne dobře. Vesele jsem pohodila ocasem, protože jsem se tohohle nápadu celkem chytila.

březen 4/10
Být Alfou? Mohla bych se stát Alfou, která bude spravovat tenhle les? Být jako Maple? Neohrožená a bojovná? Dokázala bych někoho vést? Nedokázala bych to. Ne, ani náhodou. Zavrtěla jsem hlavou nad tohle myšlenkou a vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Nedokázala jsem si ani pořádně představit, že bych měla o něčem rozhodovat. Byla jsem raději v pozici někoho, kdo se mohl jenom hezky pěkně věnovat své vlastní práci a nemusí přemýšlet o tom, co mají dělat ostatní. Takhle mi to vyhovovalo. Pracovat sama na sobě a učit se ve svých vlastních schopnostech a dovednostech. Bylo to skvělé a celkem jsem doufala, že budu moct svoje znalosti někomu někdy předat. Předat někomu to co znáte znamenalo žít navěky.

březen 3/10
Došla jsem na okraj lesa a tam jsem se otočila, abych mohla jít na druhou stranu. Nechtěla jsem působit, jako že nemám cíl cesty, takže jsem si dala jako cíl, že obejdu tenhle les dokola. Od toho velkého dubu, to bylo poměrně blízko k té malinkaté břízce a od ní už jenom kousíček k tomu, abych se mohla pustit podel okraje lesa a pak k tomu vlekému mraveništi, které podle mého názoru bylo někde v polovině cesty. Takže jsem se mohla hezky zorientovat, protože jsem tenhle les momentálně obcházela už asi po třetí. Někdo by mohl říct, že tohle místo je teď moje, že ho vlastně značkuju, ale na představou, že bych byla něčeho Alfou jsem se musela rozesmát. Smála jsem se hlasitě, ale i tak to znělo celkem dost potichu.

březen 2/10
Takže jsem se musela naučit všechno, co se dalo, abych se s tím naučila pracovat. A já se s tím naučila pracovat. Prabába mi dala seznam věcí, co můžu dělat a popravdě, pro mě bylo nejjednodušší jít se projít a prostě se porozhlédnout po okolí. Sledovat přírodu mne opravdu hodně uklidňovalo. Koukat, jak se kolem probouzí jaro bylo poměrně uklidňující. Stejně jako koukat se na to, jak se příroda vypořádává s tím špatným, studeným a uvadajícím zimním obodbím. Koukat na to, jak se ona dokáže ze všeho dostat, mi dodávalo energii a náladu. Celkem jsem se cítila dobře. Možná víc dobře, když jsem se mohla procházet, než když jsem jenom seděla a koukala do okolí.

březen 1/10

Procházela jsem se lesem, který jsem ani netušila, jak jsem objevila. Bylo to fajn, moci se takhle projít a nemuset nic řešit. Konečně jsem si mohla odpočinout od toho shonu ve smečce. Okolo malé drobotiny toho bylo tolik a popravdě jsem se snažila poslední dobou být co nejvíc prospěšná, což, ale zároveň vedlo k tomu, že jsem se cítila nějak přetaženě. Nechtěla jsem svou špatnou náladu vybíjet na někoho, takže jsem se šla projít. Občas to bylo dobře, jít se prostě jen tak projít do lesa a zkoumat svět kolem sebe. Naučila mě to Prabába. Když někdo léčí, může to na něj mít dopad. Ještě mi sice nikdo neumřel pod tlapkou, jako Prabábě, ale ono to nemuselo být něco takhle vlekého. Stačilo malé kouzlení a moje nálada se zhoršila.

Koukala jsem na ten zmatek v díře. Vypadalo to tu opravdu příšerně a hlavně jeden vlk nebyl úplně v pořádku. Wolfi taky vypadala, že má nějaký problém v tlamě. Seskočila jsem hezky do díry a na chvilku mohli ostatní vidět křidélka, která probleskla do viditelnosti, jak jsem mírně zalevitovala do díry, abych si nenabila čenich. Opravdu se ze mne stávala hotová víla, i když mi tak Nickolas říkal nejspíše jenom proto že se mu to líbilo. Usmála jsem se, ale na dojemné myšlenky nebyl úplně čas. Přistoupila jsem ke zraněnému a dala se do práce. Položila jsem na jeho tělo tlapky a zavřela oči. "Hmm, hmm.... hm..." broukala jsem si popěvek. Jako jsem to viděla u probáby. Když mě tohle učila říkala mi, že popěvek pomáhá uklidnit a soustředit mysl. Moc jsem tomu nevěřila, ale jen ze začátku, než mi to s popěvkem začalo vždy fungovat. Cítila jsem pod tlapkami hřejivá místečka, kde došlo k nějakému problému. Pravděpodobně měl poměrně dost nalomená žebra. Doufala jsem, že mu to neprobodlo plíce nebo tak něco... Dala jsem se do práce. Svou magii jsem vyslala jako zlatavý proud jeho tělem. Léčivá energie obalila jeho žebra a vnitřní orgány a začala je vracet do původního stavu. Byla to vteřinka a vlk byl zdravý jako by nic. Na těle mu zůstali možná tak jen škrábance, ale všechno, co bylo vevnitř, se vrátilo do normálního stavu. Odtáhla jsem se od vlka a otevřela oči. Najednou mě přepadl záchvat strašlivého smutku. Musela jsem zamrkat, abych rozehnala slzy. "Měl by být v pořádku," pronesla jsem s hlasem, který byl najednou strašně smutný. Došla jsem pak k Wolfi, která měla nějaký problém v tlamě. Tlapkou jsem ji pohladila přes čelist. Přeci jenom byl jazyk v podstatě vnitřní orgán, tak by to mělo fungovat. Pak jsem tlapku odtáhla a od ostatnch se mírně vzdálila. Elegantně jsem vyskočila z díry ven. Opět za pomoci křidélek, která mne nadzvedla trochu nad zem a tím snížila vzdálenost mezi mnou a okrajem. Vydrápala jsem se zpět nahoru. Byla jsem hodně smutná. Přemýšlela jsem nad tím, co se mi stalo. Nad tím vším, co jsem zažila. Tady sama nahoře jsem musela bojovat s myšlenkou na to, že bych nebyla. Jak příjemnou se zdála náruč smrti.

// úkryt

Vykročila jsem a ucítila krev. Praštila mě ta vůně do čenichu tak, že se mi trochu zamotala hlava. Něco je špatně. Věděla jsem, že bych měla chránit vlčata, ale taky jsem Věděla, že můžu pomoct. Vykročila jsem po pač krve, který mne vedl směrem ke skupině vlků. Znala jsem Maple, Wolfganii a Rolanda. A pak taky další, které jsem neznala. Všichni byli v nějaké díře, která tu nebyla dřív nebo jsem o ní nevěděla. "Stalo se něco? Chcete pomoci?" nabídla jsem se. "Vím jak vyléčit některá zranění, " zašeptala jsem a oči jsem upírala hlavně na vlka s divnou věci na hlavě. Nevypadal úplně v pořádku.
Vůbec jsem se neptala na to, kdo to má na svědomí nebo proč jsou všichni v díře. Celkově mě spíše zajímalo jenom to, jak bych mohla pomoci. Tohle nevypadá vůbec dobře.

Vypadalo to, že povolení od matky vlčat mám, ale než jsem se stihla nasáčkovat do malé jeskyně, nacpal se tam vlk. Mírně jsem nad tím zavrtěla hlavou, ale dobře, aspoň měla vlčata na kom ležet. Taky se sem přicupandila další vlčice, která se obávala o vlčata. Možná až trochu moc. "Pohádka je příběh, který vyprávějí dospěláci malým vlčátkům, jako jste vy. A většina pohádek vás i něco naučí. Tak našpicujte ušiska, zavrtejte se do kožešin a poslouchejte," pronesla jsem klidně a posadila se do vchodu z jeskyně. Nechtěla jsem se vevnitř mačkat a takhle mě mohla poslouchat i matka vlčat, že jim neříkám něco zakázaného.
"Kdysi dávno v tomhle kraji, žila jedna krásná vlčice. Všichni se mohli jenom vynadívat na její kožíšek, který krásně zářil na slunci, její očka, která byla jako dvě studánky. Tahle vlčice, nebyla krásná jenom z venší, ale i vnitřně. Byla moc hodná a milá. Ráda ostatním pomáhala a starala se o ně. Jenomže kraj byl moc nebezpečný. Byla tu spousta velkých zvířat, která ráda vlky lovila. Taky tu byla příšera zvaná Smrt, které se každý obával. A ze všeho nejhorší byli někteří vlci. Bavilo je ubližovat jiným. To všechno tuhle hodnou vlčici moc trápilo a tak se rozhodla, že založí smečku. Smečku, kde se budou všichni chránit a kde nikdo nebude nikdy sám. A tu smečku pojmenovala Sarumenská," udělala jsem dramatickou pauzu, abych dala vlčatům možnost to vstřebat. "Tahle vlčice si jednou našla partnera, se kterým založila rodinu. Tatínek je totiž ten vlk, se kterým vás maminka měla. Dá vám půlku toho jak vypadáte a taky toho, jak se chováte. No, takže tahle vlčice měla se svým partnerem malé vlčátko. A to učila, že má být hodné a pomáhat ostatním. A že se nemá vydávat mimo les. Tak moc se bála, že se vlčátku něco stane, že ho nechtěla pouštět samotné nikam. Vlčátko rostlo a rostlo a vyrostla z něj krásná vlčice. Stejně krásná jako její maminka...." pomalu jsem ztišila hlas, protože se mi zdálo, že vlčata a možná nejen ta usínají. "Vlčí princezna se jednou rozhodla porušit to, co jí maminka nakázala a opustila les. A mimo les potkala cizince, který ji okouzlil. Byl hodný a milý. Vlčí princezna mu věřila, ale on s ní neměl vůbec dobré úmysly. Když ho vlčí princezna přivedla domů, maminka se na ni zlobila, že ji neposlechla a šla mimo les, ale nakonec byla ráda, že si její dcera našla přítele. Jenomže tenhle cizí vlk se ukázal jako zločinec. Získal si důvěru úplně všech. A pak... když to nejméně čekaly... ukradl jim z úkrytu všechno jídlo a nechal je hladovět. Utekl s ním pryč a už ho nikdy nikdo neviděl. Vlčí princezna litovala toho, že neposlechla vlastní maminku. Zlobila se na sebe, ale její maminka, velká Alfa, jí řekla, že se nic neděje a společně nalovily do úkrytu maso, které bylo ukradeno. Vlčí princezna se tak poučila, že má poslouchat svoje rodiče a že nemá vodit do úkrytu cizince." Vypadalo to, že vlčátka už spí nebo minimálně odpočívají.
Pomalu jsem se zvedla a protáhla se. Pak jsem pomalu a potichu začala mířit ven z úkrytu. Chtěla jsem se protáhnout a nechtěla jsem sedět na průvanu. Tlapky mne píchaly, ale už mne polštářky nebolely jako před tím.

//hvozd

únor 4/10 kez

Koukala jsem na to vlče a nechtělo se mi úplně věřit tomu, co slyším. To, že tohle vlčátko zajímala magie víc, než to, že je daleko od mámy bylo zvláštní. Možná se k ní doma chovají špatně a tak se tam nechce vracet? Nebylo by to první vlčátko, které uteklo z domova... Bylo mi jí líto. "Neovládám magii vody, ovládám jiné magie," pronesla jsem s úsměvem a při tom pohledem skenovala les, jestli náhodou někde není vlčice, která běhá a hledá svoje vlastní vlčátko. Jenomže Kez tu vážně asi byla sama. Protože jsem nikoho neviděla. Nebo alespoň nikoho, kdo by se k nám hnal a snažil se vlčátko vzít zpátky domů. "Zajímají tě magie hodně?" zeptala jsem se a doufala, že tak trochu odvedu pozornost od toho, že je vážně daleko od domova, na to jak je mrňavá. Nechtěla jsem, aby tohle škvrně zůstávalo dlouho samo. Nikdy jeden nemohl mít jistotu, že se něco nestane.

3/10 keziah

Vlče v téhle pustině nebylo úplně v pořádku. Jeho ocásek se pohyboval ze strany na stranu v energetickém rytmu. Bylo vidět, že je rádo, že si ho někdo tady u jezera všimnul. Nakonec se představilo jako Keziah. "Těší mě," pronesla jsem potichounku a usmála se na vlčátko, které se pak rozpovídalo i o tom, že je z Borůvky. Chvilinku jsem nad tím přemýšlela, jestli takovou smečku znám, ale pak mi to seplo a došlo mi, že myslí Borůvkovou smečku .V té jsem nikdy nebyla, ale věděla jsem, že existuje a kde se nachází, protože mi to párkrát někdo říkal. Sestra jednou a pak se o tom zmiňoval Roland? Nebo možná někdo jiný. "To jsi opravdu daleko, ale," zašeptala jsem trochu smutně. "To si tě rodiče neumí pohlídat?" zeptala jsem se. V dnešní době se rodiče utrhli ze řetězu a přestali se starat.

únor 2/10 - kezi

Sledovala jsem malé vlče, které tu předemnou sedělo jako sluníčko na hnoji. A pak když jsem na ně promluvila, vyskočilo jako žabka z bahna a začalo se vrtět, div mu zadek neodletěl někam jinam, než předek. Naklonila jsem zaujatě hlavu na jednu a pak na druhou stranu. Vypadalo celkem v pořádku, ale i tak se mi nezdálo, že by tu bylo samo. Začala jsem se rozhlížet kolem. "Ztratilo si se?" zeptala jsem se a použila neurčitost, protože sme si nebyla jistá, zda mluvím se slečnou nebo s pánem. Vlče jenom něco vykoktalo a to bylo všechno. Třeba se mě bojí? Napadlo mě to najednou a bylo to přitom tak očividné. "Já jsem Islin, jsem ze Sarumenské smečky," pronesla jsem opět šeptavě. "Kde bydlíš ty?" zeptala jsem se s úsměvem a doufala, že má vlče někde rodinu. Nechtěla jsem ho opuštěné nechávat samotné, ale zároveň jsem měla kupu svých problémů.

únor 1/10 //kez

Koukala jsem na zamrzlé jezero, ke kterému jsem se blížila. Byl tu chlad, ale začínalo konečně oblevovat. Těšila jsem se na jaro a na příjemné čechrání srsti vánkem. Taky na to až všechno kolem poroste a já nebudu muset řešit, kdy a kde se zase najím. Teď jsem to řešit musela a musela jsem se bát, že se někdo někde v zimě ztratí a zemře nebo že nebude dost jídla pro vlčátka, která se nám do smečky narodila. A pak jsem si všimla, že nejsem u jezera sama. Obrátila jsem hlavu směrem, kde sedělo něco malého a schouleného. Chvilku jsem si myslela, že je to kuna a že budu mít aspoň s čím se vrátit domů do smečky, ale když jsem k tomu vyšla, došlo mi že je to vlče.
"Ahoj maličké, co tu děláš takhle samo?" zeptala jsem se tichounkým hláskem, který byl mým naprosto obvyklým projevem. Neuměla bych křičet ani kdybych sebevíc chtěla. I můj křik zoufalství byl krátký a dutý.