Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Probudila jsem se. Jen co jsem otevřela oči jsem vyskočila a s pištěním se začala ohánět kolem, jako bych ze sebe chtěla dostat neviditelné plameny. Skákala jsem a pištěla. Bála jsem se. Zorničky jsem měla rozšířené a čelist zatnutou, až mě bolela. Jenže plameny nikde nebyly. Mírně jsem se zachvěla, když mi došlo, že plmeny neuhasím, protože neexistují. Byl to jenom sen. Noční můra. Jak jsem se dostala sem? To je jedno. Celá zkoprnělá jsem se začala prodírat ven z tohohle podivného místa. Byl tu jeden smrk, jedna borovice, jeden buk a tak dále. Všechno jenom jednou, ale já neměla úplně sílu, abych se tomu věnovala. Potřebovala jsem odsud pryč. Potřebovala jsem domů, kde bych si to v klidu promyslela. Jenomže jsem netušila, kde je momentálně doma. Vylezla jsem na světlo světa a vydala se prostě nazdař bůh jedním směrem.

//Vršky

20/20

"Tvá magická síla se společně s tvým popelem dostane do země a tím ji bude vyživovat a udrží tak temnotu od nás ode všech. Neměj nám to za zlé, za normálních okolností bychom třeba byli i kamarádi, ale z víly dostaneme jenom celkem málo magie a tak nám ochrana nevydrží dlouho, ale díky tobě... och... díky tobě budeme mít ochranu na několik měsíců možná i rok!" Krkavec ukázal křídlem kolem. Teprve teď jsem si všimla, že temnota kolem není zapříčiněna jen nocí, ale i tím, že za průhlednou bariérou se nacházel velký dým. Já se nacházela na mýtině, kde byla spousta domečků zvířátek, ale kousek ode mne byl předěl. Za ním bylo všechno temné a umíralo. Tak takhle přežila... Zvířátka pravděpodobně obětovala každý rok někoho, aby ochránila sama sebe. Mohla jsem jim to mít za zlé? Ne, nemohla. Taky bych chtěla ochránit svou rodinu. "Třeba vám pomůžu jinak?" zašeptala jsem, ale to už se krkavec smál a neslyšel mě. Pochodeň se prodrala davem a zapálila charáčí pod vílou vedle mě. Ta se jenom usmála a ve víru modrých chladných plamenů se proměnila v hořící sloup. Odvrátila jsem zrak a pokusila se naposledy odtrhnout, ale nešlo to. Pochodeň se přiblížila ke mně. Nestihla jsem nic říct, ani se bránit. Modrý oheň přeskočil na mou hranici a já jen zalapala po dechu.

//Limbo ukončeno a volím číslo 2

19/20

"Duhobraní nám všem umožňuje aspoň na jeden okamžik zase splynout s magickou silou a od našich domovů odehnat temnou sílu, jenž nás všechny děsí. Nesmíme již nikdy dovolit, aby se stalo to, co se stalo před lety, když mezi nás zavítala temnota poprvé." Mezi zvířátky to podivně smutně zahučelo. "Upokojte se přátelé!" Vyzval všechny krkavec, který roztáhl i křídla a poryv větru tak doproudil až ke mně. "Podařilo se nám pro letošní oslavu získat ne jednu, ale hned dvě magické dárkyně!" Sledovala jsem zvířátka. "Jest... Jestli potřebujete pomoct, tak já klidně pom... pomůžu," zašeptala jsem potichounku, ale krkavec to i tak slyšel. Sletěl z pařezu rovnou na můj kůl a zůstal sedět na jeho vršku. "Ale jistě, jistě že pomůžeš maličká. PŘINESTE POCHODEŇ!" Zavřeštěl a mezi zvířátky, to začalo hučet. "Po...pochodeň?" zakoktala jsem se, jak jsem si dala dvě a dvě dohromady.

18/20

"Vítejte, vítejte, vítejte... Na každoročním duhobraní!" zakrákoral krkavec a zvířátka vybuchla v pokřik a potlesk, aby se hned s dalšími krkavcovími slovy upokojila. "Již dvacátým druhým rokem se tu scházíme, abychom navrátili rovnováhu do našich životů. Všichni jistě víte, že magie, jenž dříve napomáhala, nám nyní bere. Dříve bychom v rámci našeho duhobraní oslavovali pomocí magických sil nás všech, ale to již dávno není možné. Přišla síla mocnější, než naše magie a vše nám vzala a proto duhobraní dostalo nový význam. Není to tak dávno, ale zdá se to jako věčnost. Zavzpomínejme proto prosím na všechny, které jsme během té doby ztratili v tichém rozjímání na začátek našich oslav." Zvířátka sklonila hlavy a ticho zavládlo. Zdálo se mi to jako hodiny, ale nemohla uběhnout více než minuta, když zase krkavec promluvil. "A nyní už k tomu na co všichni čekáte, našim oslávám!"

17/20

Jen, co krkavec usedl na pařez a urovnal si peří na svém černém těle, přestala všechna zvířátka jako na povel prozpěvovat. Všechno najednou naplnilo naprosté ticho a já přímo cítila očekávání, které se rozlilo v jejich malinkatých srdíčkách a hlavičkách. Jako bych přímo viděla jiskřičky modrého ledového nadšení. Netušila jsem, co se děje, ale nelíbilo se mi to. Rozhodně to musí být místo odkud pochází tam ten vlk. Musel mě shodit z duhy sem. To on ukradl jejich magii a začal to tu ničit! Rozhodně to musel být on. Kdo jiný by to byl? Kdo by to udělal? Proč by to někdo dělal... Byl to on. Belial. Jenomže jsem se neodhodlala otevřít tlamu a něco jim říct, když všechny ovládlo očekávání a ticho se rozlilo krajinou. Jediné, co jsem slyšela bylo občasné mávnutí křídli, přešlápnutí kopýtka nebo zapraskání malého ohníčku, který byl nedaleko. Víla vedle mne přestala také skoro až dýchat. Nejspíš věděla o co jde a nechávala zvířátka, aby provedla svůj záměr nerušeně. Najednou si krkavec odkašlal a začal skřípavým hlasem mluvit.

16/20

"Chceme po tobě, abys konečně zavřela chlebárnu!" roznesl se hluboký hlas, který pocházel z nebes. Pohlédla jsem směrem nahoru a z tmavé noci se vynořil pták. Byl to jako uhel černý krkavec, který měl k noze přidělanou rolničku. Naklonil hlavu na stranu a jedním zlatým okem si mne prohlížel. Jako bych byla nějaká potrava... Možná, že jsem potrava? Tiše jsem stáhla uši k hlavě. Nebyla jsem výbojná, abych začala křičet a dohadovat se s nimi ať mě pustí. Nebyla jsem dost odvážná. Navíc když mi někdo něco přikázal, ráda jsem to splnila, pokud to nešlo přímo proti mému přesvědčení. Zajímalo mě, co po mně chtějí, ale nechtěla jsem mluvit, když mi to ten krkavec zakázal. Jen, co si prohlédnul mě, tak odskákal k vedlejšímu sloupu a opět si jedním okem s hlavou na stranu prohlížel vílu, jejíž malé tělíčko bylo u až směšně velkého kůlu. Pravdou bylo, že kolem ní bylo znatelně méně klacíků na zemi. Krkavec pak odskákal doprostřed hloučku a vyletěl na pařez, který se tak stal jeho výsosným místem.

15/20

Byla jsem připravená na všechno, ale na to co jsem viděla a trochu i slyšela ne. Nelíbilo se mi, že jsem připoutaná a tak jsem sebou začala cukat, abych se vymotala, ale nešlo to. Věnečky sedmikrásek a kopretin byly moc dobře utažené a umotané. Zvířátka si konečně všimla mého zápolení a jedna ze srnek mne praštila po čenichu kopýtkem. "Au," vypíškla jsem a přestala se vzpouzet. "Co se děje? Co po mně chcete?" snažila jsem se zjistit, co se stalo nebo co jsem udělala, abych se z toho mohla dostat. Omluvit se nebo napravit škodu, přeci určitě nějak půjde. Jenom jsem potřebovala vědět jak to udělat. Jenomže oni mi nenabízeli žádnou odpověď. Jenom se tak podivně zasmály, jako bych byla největším hlupákem na světě a pak se společně pustili do dalšího zborového zpěvu a poskakování. Bylo tu celkem na třicet různých zvířátek a všechna se strašně usmívala a smála na celé kolo, jako by byla velká zábava mít dvě bezmocné bytosti přivázané ke kůlům.

14/20

Nejprve jsem pohlédla stranou. Uviděla jsem vílu. Její malé tělíčko bylo přivázáno k jednomu z kůlů a vypadalo to, že je při vědomí. Hned co zachytila můj pohled začala ke mně šeptat přes zpěv. Musela jsem napínat uši, ale i tak jsem skoro nic neslyšela. Mluvila moc rychle a zpěv byl moc hlasitý. I když jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem jejím slovům dát smysl. Věty se mi zdály nesmyslně přeházené a naprosto nelogicky uspořádané. Zachytila jsem jenom několik rozechvělých slůvek. Konečně, konec, čas a vydrž. Netušila jsem, co mají tahle slova společného. Kéž bych tak uměla odezírat, ale pořád jsem měla celkem zakalený zrak z nevědomí a navíc byla její tlamička poměrně malinkatá, takže na tuhle dálku jsem měla větší šanci ji slyšet, než vidět jak pohybuje tlamou. Co se mi jenom snažíš říct? Upřela jsem na ni pohled a pak zavrtěla hlavou, protože jsem ji neslyšela. Její obličej se z rychlého a energického proměnil na podivný smutný a smířlivý úsměv. Jako by věděla víc než já, ale zároveň doufala, že si já neuvědomím to, co bylo jasné.

13/20

Probudil mne ten zpěv. Spíš mne vytrhl z nepříjemného komatozního stavu ztraceného vědomí. Nechtěla jsem se probudit, ještě ne. Všechno bylo strašně rozmazané, když jsem začala prohlížet svět kolem sebe. Nebyla jsem ještě úplně při smyslech, ale už jsem i tak poznala, že něco svazuje moje tělo. Když jsem pohlédla dolů, viděla jsem že mám kolem tlapek věnce z květin. Byly utažené tak pevně, že jsem musela mít přední tlapky těsně u těla a zadní jsem nemohla ze sedu pokrčit jinak. Někdo si tu dal záležet, aby mne znehybnil. Seděla jsem opřená o kus kůlu nebo možná to bylo něco jiného, nemohla jsem se pořádně ohlédnout. Pod sebou jsem ovšem měla kůru a klacky. Nevypadalo to dobře a já se obávala, co přijde. Nemohla jsem si ovšem pomoct. Nemohla jsem se vůbec pohnout a tak jsem místo toho upřela pohled před sebe na ty, co tu tak zpívali. Jejich zpěv totiž nepřestával, ale pokračoval, zatím co já se snažila přijít na to kde jsem a proč mne svázali. Nemohl to být jenom nějaký žert ne?

12/20

Jak trpké bylo probuzení, když jsem zjistila, že nejsem ve vodě. A ani jsem neležela. Seděla jsem na podivných kládách a klaccích. Nebyla jsem si úplně jistá kde jsem, protože nejprve jsem si nebyla vůbec jistá tím, jestli vůbec jsem. Všechno mělo podivné černé okraje, jak jsem začínala získávat zpátky své vědomí, jenž mi bylo odebráno tím děsivým velkým kamenem nebo šiškou, co mne praštila do hlavy. Zvonění v uších, které bylo tím zvonečkem, který jsem slyšela celou dobu, se najednou začínalo dostávat do podoby něčeho jiného. Znělo to jako popěvek. Znělo to jako spousta hlasů, které se doplňovaly a zároveň zněly tak radostně, i když obsah písně nebyl vůbec radostný. "Čarodějky, babice, ježibaby jedny,
tady není vaše místo pro ty vaše rejdy.
Magie a kouzla, nechceme tu mít,
s vámi hezky po boku nebudeme žít.
Kdyby byla ňáká síla, co očistí vaše duše,
mohli bychom společně prozpěvovat suše.
Jenže kromě ohně není nic jiného dáno,
a tak jím je očistíme však tak je to známo.
Oheň nejen očistí vás, ale dá nám zprávu,
jestli jsme vás upálili v našem dobrém právu."
Mrkala jsem po okolí, abych se mohla konečně pořádně rozhlédnout, ale z toho všeho, co jsem uviděla, bych raději neviděla nic. Byla tma. Noc. Nejspíše musel skončit den, než jsem se probrala. Jenomže noc nebyla to, co by mě děsilo.

11/20

Ztráta vědomí byla náhlá, ale naprosto poklidná. Jako bych prostě usnula. Moje tělo se ponořilo pod hladinu a vědomí zmizelo do chladných a poklidných vod. Netušila jsem, co se děje s mým tělem. Ani jsem nebyla schopná přemýšlet. Měla jsem jenom v hlavě hlásek, nebo spíše zvuk. Malinkatý zvoneček, který zvonil a zvonil. Moje tělo jsem necítila. Byla jsem mimo prostor, čas i tělo. Byla jsem naprosto volná, svobodná a bez jakéhokoli omezení. Netušila jsem, že se něco podobného může stát. Bylo to jiné, než když jsem omdlela. Během omdlévání jeden netušil, co se kolem děje, ale rychle se zase vrátil k sobě. Tohle trvalo déle. Tma byla kolem mě naprosto všude a já se z ní nemohla vyškrábat. Nemohla jsem přemýšlet. Nevnímala jsem, jestli je moje tělo pod vodou, nad vodou, zda se otáčí nebo zda je v jedné poloze a pluje si po hladině k novému obzoru. Možná mne voda odnese z tohoto prostředí do bezpečí. Kdekoliv bude bezpečněji než tady, kde magie mizí a všichni jsou ničeni silou Beliala a jeho magických schopností, jenž krade sílu ostatním.

10/20

Nebyla jsem ovšem ani dobré dva metry od břehu, když jsem uslyšela hluk a dupání, které přicházelo přímo za námi. Ohlédl jsem se a uviděla spoustu zvířátek, která hopkala nebo běžela za námi. Nebyla mezi nimi ovšem sova, což mě uklidnilo, že aspoň za námi nikdo nemůže letět. Ale netušila jsem, jak dlouho jim potrvá, než se rozhodnou, že řeku přeci jenom nějak překonají. "ZASTAVTE JE!" křičel zajíc se sukénkou a mašličkou mezi ušima. Než jsem se sthla pořádně rozhlédnout, začaly mi kolem hlavy létat šišky a kameny a větve. Nebyly to jenom malinkaté kamínky, ale pořádné kameny. "Musíme pokračovat," křičela přes hluk víla, než dostala přímý zásah do hlavy, což ji automaticky vyřadilo z letu a začala padat do vody. "Ach," zalapala jsem po dechu a skočila jsem po ní, jenomže ten pohyb byl na moje křídla moc uchvapený a rychlý. Chytila jsem si opatrně do tlamy, než spadla, ale sama jsem zaškobrtla o vodní hladinu a zřítila se celým tělem do vody. Sprška kamínků a šišek mě zasáhla, ještě nad hldinou.

9/20

"Myslím, že vím, kdo za to může, za to že magie zmizela, ale teď bychom se měli dostat někam do bezpečí," pronesla jsem k víle, která zatřepotala křidélky a otevřela tlamičku v naprosté nevíře, že třeba odhalí o co jde. "Ta zvířata se bavila, že se nemůžou dostat přes řeku, ale třeba se to podaří nám dvěma, můžeme to přeletět," navrhla jsem. "Jenomže, ta řeka je nebezpečná, nesmíme se namočit, většina z té vody oslepne, i když netuším, čím to je," pronesla víla. "Musíme to aspoň zkusit!" Ještě jsem svoje křidélka, nikdy nepoužila, ale doufala jsem, že se mi to momentálně podaří, když na tom doslova závisel můj život. Třeba to nebude tak složité. Máchnu křidélky a uvidím. Zamávala jsem křídly, které tvořilo čisté světlo a nadzvedla jsem se asi tak dva centimetry nad zem. Není to sice moc, ale bude to stačit. "Můžeme?" Podívala jsem se na vílu a pomalu se začala posouvat nad potok.

8/20

"Nemůžeme za to, co se stalo jejich příbuzným. Nemůžeme za to že byla velká a krutá zima, která se vlekla strašně dlouho. Spousta z nich zemřela hlady, ale jak jsme jim mohly pomoci, když se nás ztranili? A pak se tu objevilo několik zvířat, která měla nápad, že za tím určitě musíme stát my. Ne jenom za tím, že místní zvířátka o svou magii přišla, ale i za to, že byla velká nouze," šeptala mi do ucha celý ten příběh a její hlásek zněl více a více neklidně. Jako by se obávala, že jí dojde čas a nestihne mi to všechno říci. Ale stihla. Podařilo se jí to a já začala chápat, do jaké šlamastiky jsem se dostala.
Podivná síla a moc, která si bere všechno, co chce? Nehledí na to komu ublíží nebo jak moc bude někdo zraněný? Nevadí jí jít za svým přes mrtvoli? Znělo to přesně jako ten vlk, co mi ublížil nad duhou. Měla jsem pravdu, tohle muselo být jeho přičinění. On je ta podivná moc, která zničila tenhle svět. Víle jsem ovšem svoje zjištění neřekla, zatím.

7/20
"Dobře, řeknu ti to, ale pak odsud musíme najít cestu pryč na druhý břeh..." Kývla jsem hlavou a nechala tu podivnou vílu mluvit. Šeptala mi celý ten příběh do ouška. Jak se podivná magie objevila v téhle zemi a vysála všechnu magii ze všech, kteří ji vlastnili. A ti zemřeli. Zbyl z nich jenom prach. Ta příšerná síla a moc přinutila všechna zvířátka v lesích a na loukách se magie bát. Obří houby byli dříve nejlepšími v léčení, ale od té doby co zmizela magie se i ony obávaly, že by jejich léčivé znalosti mohly být brány ostatními za kouzla. Jediný kdo si ponechával svou magickou moc byly víly. Nemohly se jen tak přeci zbavit svých křídel. Tím se ovšem vystavovaly nebezpečí, protože zvířátka se magie přece bála a tak každého kdo měl nějakou magii raději zničili, než aby se vystavovali možnosti, že se vrátí ta příšerná síla, která zabíjela bez jakéhokoliv klíče kohokoli, kdo se jenom trochu mohl stát magickým. "Viní nás za to, že jsme tu moc přivolaly my. Že můžeme za jejich trápení, ale tak to není."