Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Probudila jsem se tím, jak jsem sebou házela. Moje mumlání, že to byl jenom sen přilákalo taky pozornost Regise, kterého jsem možná svým nešetrným křikem vzbudila. Styděla jsem se za to. Já přece neměla zlé sny. NIKDY! Neměla jsem k nim důvod. Měla jsem jeden zlý sen, když všichni zmizeli v plamenech a nezůstala po nich ani kostička, ale i ten jsem měla jen jednou a pak zmizel. Stejně jako moje starosti o ně, přeci jen musela skupina jenom odejít jinam. Jinak bych našla aspoň kosti. Ale nenašla jsem nic a to mne uklidňovalo.
Jenže teď jsem neměla nic, čím bych se mohla omlouvat nebo si celou situaci vysvětlit. Jediné, co jsem si uvědomovala bylo, že ten vlk se pokusil... ublížit mi. Nejenom že se o to pokusil, ale skoro se mu to i povedlo, kdybych se náhodou nedostala pryč. Kdyby on najednou nezačal bláznit. A pak mne shodil z duhy. Otřásla jsem se a zamrkala. "Cože?" Regis na mne koukal, jako by položil nějakou otázku, ale já si nemohla vzpomenout co říkal.

Ve spánku jsem sebou pohazovala a kopala. Nebyl to příjemný sen. Zdálo se mi o tom, jak mě Belial držel na zemi, jak jsem se nemohla pohnout když na mne sahal. Nemohla jsem se odsunout nebo zavrčet, nemohla jsem nic. Navíc se mi vkrádal do ouška ten jeho hlas, že se mi to přece musí líbit. Jenomže něco ve mně křičelo a vzpíralo se pocitům pohody, klidu a libosti. Něco ve mně umíralo a snažilo se to zachránit z posledních sil.
Tohle se mi zdálo a tak se to podepsalo na mém spánku.
Nebyl to spánek klidný, takže mne ani nenaplnil velkou dávkou energie. S křiknutím jsem se probudila. "Nech mě," pískala jsem poměrně dost na hlas a začala se hrabat k okraji jeskyně. Zorničky roztažené do největší možné šířky. Pohledem jsem skenovala okolí. Nebezpečí tu nebylo. On tu nebyl. "Sen, sen, byl to... byl to jen sen," začala jsem se uklidňovat.

Ležela jsem v jeskyni Alf a užívala si, že mohu mít tlapky s bolavými polštářky v klidu. Nemuset na nich sedět nebo stát bylo samo o sobě úlevné. Usmívala jsem se na Regise i Maple, kteří spolu diskutovali a nechávala jsem jejich hovor plynout. Pak už musela Alfa jít a já to chápala. Byla jsem vděčná za to, že mne tu nechala ležet a tak jsem se na ni usmála dvounásobně mile. Jako by to snad šlo ještě víc? Byla jsem prostě spokojená a ráda, že mám místečko, kde můžu takhle spokojeně existovat. Daleko od problémů a okolního světa... Postupně jsem začala upadat do možností, že bych to tady nikdy nemusela opouštět. Nebo spíš teď... jednou určitě půjdu pryč, ale ne teď. Teď budu tady, odpočívat. Daleko od Beliala a jemu podobným.
Položila jsem si hlavu na zem a po chvilce se propadla do klidného spánku. Byla jsem za to vděčná, ale ve spánku mne přepadly špatné sny. Kopala jsem nohama a kňučela, jako bych se snažila ze sebe shodit nějakou těžkou věc.

Regis byl tak moc hodný, že se mi to ani nechtělo věřit. Vážně mi tak moc pěkně pomáhal, jako nikdo. Uculila jsem se na něj, jako sluníčko na hnoji. Byla jsem mu za pomoc vážně vděčná a i když nechtěl ve smečce zůstat, doufala jsem, že se aspoň občas někde uvidíme. "To nevadí, každý není pro společnost, ale doufám, že se uvidíme i jindy. Je dobré mít kamarády, ne?" pronesla jsem rozpustile, jako vlče, které konečně někam zapadlo a chce nabídnout i ostatním trochu toho super pocitu. Byla jsem radostí bez sebe, že jsem našla konečně někoho tak milého... po tom... po tom, co se stalo. A zase jsem na to myslela a zase jsem mírně posmutněla. Potřebovala bych si o tom s někým promluvit, ale... Chtělo to někoho ne mužského. Duncan mi sice pomohl, ale já potřebovala i něco jinho, než jen silácké řeči.
Mluvila Maple a já byla ráda, že si můžu odpočinout. Ani jsem nepostřehla, že Regis nějak komolí její jméno nebo že se nad vším ošívá, jako by to bylo něco příšerného. Alfa mu ovšem vysvětlila, že si máme pomáhat. A já se na ni usmála. S tímhle jsem souhlasila na sto deset procent.

Regis byl tak moc hodný. Skoro mi ho až bylo líto, protože se o mne musel starat. Já jsem teda dopadla. Do smečky nechtěl a já byla moc zvědavá na to, abych se nezeptala. "Máš nějaký důvod, proč tu nechceš zůstat?" vypálila jsem rovnou. "Teda... Nemusíš mi to říkat, pokud nechceš. Prabába mi říkala, že občas se dřív ptám, než myslím... Nechtěla jsem být necitlivá," dodala jsem po chvilce s dětskou nevinností v hlase, protože taková jsem já už byla. Upřímná, nevinná. Pokusila jsme se zvednout, aby mne mohl podepřít, ale tlapky jsem měla jako z rosolu. Polštářky už sice nekrvácely, ale o to víc při každém kroku bolely. Asi jak jsem seděla, tak se ta bolest rozležela. Než jsem stihla cokoliv říct, přišla k nám Maple. Jen jsem se na ni usmála. "Rozdrbala jsem si tlapky o led," pronesla jsem svým klasickým, tichým hláskem.
Začala jsem se zvedat, aby mi mohli pomoct s transportem do jeskyně Alf. Ani jsem neprotestovala, že bych nějak nechtěla. Nebrala jsem totiž tohle striktní dělení toho, kde kdo spí, jako vlastní. Ještě ne. U nás se spalo nahromadě, nikdo neměl svoje místo. Když jsem se dostala do menší jeskyně, bylo tu znatelně tepleji než na průvanu. "Děkuju," pípla jsem jenom.

Regis mi vysvětloval, jaké květiny jsem asi potkala a já si snažila všechno, co nejlépe zapamatovat. Mohlo by se mi to někdy hodit a já doufala, že to z hlavy nevymlátím. Takže jsem si to začala v duchu opakovat. Blatouchy. Jsou trochu jedovaté, na vnitřní užití se nehodí, ale dají se použít na vyrážku... Nejmenší jsou sedmikrásky, mají růžové okraje. Pak je heřmánek, má střapatý úzký lístky a na jedné rostlině je těch květů několik. Dobrá léčivka. Rmen je k ničemu, ale voní jinak. Kopretina, ta má z nich všech květ asi největší, je dost vysoká a taky se dá využít na leccos... V hlavě jsem si dělala mentální poznámky, abych věděla, co kdy použít. Kývala jsem hlavou a doufala, že se mi to z ní nevykouří dřív, než stihnu mrknout.
Pak se k nám přidala Wolfganie. Byla na Regise hodná. Ona byla vždycky hodná a já ji za to měla moc, moc ráda. Usmála jsem se na ni, když dovolila Regisovi, aby mne doprovodil do úkrytu. "Moc děkuji," pronesla jsem potichounku k Wolfganii a pak se podívala na Regise, když vlčice odběhla řešit smečkové záležitosti. "Nevím, jestli zvládnu dojít víc dovnitř..." řekla jsem.

//Jenom vsuvka, Islin má křidélka jen když používá magii jinak jsou v podstatě průhledná a nejsou vidět :D

Čekala jsem v tichosti s Regisem. Nechtěla jsem otravovat nikoho, kdo by mohl mít v úkrytu nějaké řešení. Bolely mne ale polštářky na tlapkách tak moc, že jsem to nevydržela a lehla jsem si. "Doufám, že omluvíš, ale lehnu si," zašeptala jsem k Regisovi, když jsem se začala kácet neobratně k zemi. S bolavýma tlapkama se lehalo špatně. Naštěstí souhlasil, že mi poví o kytičkách, takže jsme měly společné téma pro konverzaci. "No jednou jsem v močálech viděla takové žluté kvítky?" navrhla jsem a doufala, že by mu mohlo pomoci když řeknu, kde jsem květiny vyděla. "Och a taky jsem viděla takové bílé se žlutým středem, některé jsou malinkaté, ale pak jsou i takové větší. Vypadají stejně, ale asi nejsou," pronesla jsem šeptem a popravdě jsem netušila, proč šeptá on. Můj šepot byl můj normální hlas, ale nějak to ostatní nutilo šeptat taky. Toho jsem si už stihla všimnout. Bylo to zvláštní a vtipné. Usmála jsem se na Regise.
Pohledem jsem přeletěla z Regise na náš úkryt, který hodnotil jako pěkný. "A tos neviděl všechno, ještě tu je socha," pronesla jsem, jako bych byla histori, co by mu rád všechno ukázal a popsal, ale momentálně neví, kde nechal brýle a tak je hledá, ale je plný nadšeno pro budoucí expedici. Wolfganie nás vyrušila v právě ten dobrý moment. "Och, zdravím," řekla jsem tenounkým hlasem, který způsobil, že věta vyzněla jako otázka. "Já," chtěla jsem jí všechno říct, ale nějak mi přišlo, že bych neměla. Cítila jsem z Wolfganie únavu, hněv a možná trochu zklamání. Žádná z těch emocí nemířila na mě nebo na Regise. I tak jsem jí nechtěla přidávat. Moje vlastní problémy musely počkat nebo možná být zapomenuty navždy. "Poranila jsem si o tvrdý sníh a led polštářky tlapek a Regis je bylinkář, pomohl mi dojít až sem a snažil se mi tlapky ošetřit, ale teď v zimě je to těžké. Nechala jsem ho tady v chodbě, aby se trochu ohřál, za to, že mi pomohl," vysvětlila jsem Betě.

//les

Pajdala jsem na rozedřených tlapkách do úkrytu. Sice jsem díky Regisově pomoci mohla došlápnout, ale rozhodně to nebylo bezbolestné. Cítila jsem s každým krokem píchnutí, které mi vystřelovalo do všech svalů a kloubů v dané tlapce. Ale mohlo to být horší, mohly mi polštářky upadnout... Co bych asi dělala pak? Jak bych chodila? Mírně jsem zavrtěla hlavou a setřásla si sních z kožichu. Regis byl opravdový gentleman s tím, jak mi pomáhal a já doufala, že Maple bude chápat jeho přínos nejen pro mne, ale i pro smečku. "Mohl bys mi poradit, jak léčit která zranění a jaké květiny k tomu použít ne? Ráda bych se to naučila, abych věděla jak pomoci, ale zároveň, kterým květinkám se vyhnout," pronesla jsem v tichosti směrem k Regisovi.
Jeskyně byla plná pachů. Známých i neznámých a já nechtěla obtěžovat. "Tady se zastavíme," pronesla jsem a sedla jsem si. Sice jsem o našem příchodu dala náležitě vědět, ale nikdo se neobtěžoval opustit teplo jeskyně. Že se něco řeší jsem netušila. S kočovníky se to mnělo tak, že vlčata byla tak nějak... pořád. A taky byla tak nějak nás všech. Jistě někdo byl jejich opravdový otec a někdo je nosil pod srdcem a pak pustil na svět jako opravdová matka. Jenomže nikdy se neřešilo kdo je čí, kdo komu reálně patřil. Když někdo měl vlčata, pomáhal mu s tím další a tomu pomáhal zase někdo další. Všichni byli rodina. Všichni byli jednotní. Takže jsem ani nepředpokládala, že by tady mohl být společenský zvyk jinačí. Sedla jsem si tedy na zem na chodbě mezi jeskyní pro Alfy a Bety. Sice tu táhlo, ale já nechtěla jít dál. Jen jsem čekala, až náš pach doputuje k čenichu někoho pověřenějšího.

Mrkla jsem na vlka, který vypadal nepřesvědčeně, že by za něco mohla kouzla a mírně jsem se na něj uculila. Jako bych byla nymfa, která se směje tomu, kdo nechápe její běhání po lese nebo představu toho, že k někomu mohou promlouvat stromy. Mírně jsem se zakabonila, když pak prohlásil, že to rozhodně nemohl udělat on. "Dobrá nu, možná nemohl, možná jsem to udělala já a nebo jenom příroda chtěla, aby ty lístky vyrostly tady," dodala jsem v obraně šeptem. Venku mimo les musela být katastrofa. Protože pofukování dolehlo i sem a já si uvědomila, že jsem ráda, že je Sarumenský hvozd takhle na jihu a nehrozí nám tu taková zima jako na severu.
Pohlédla jsem nahoru a mírně se zachvěla. Sníh byl těžký a větve se pod ním kroutily. Divně vrzal celý les. "Pomůžeš mi dojít do úkrytu?" zeptala jsem se a pomalu se začala zvedat na bolavé tlapky. Sice mi jeho zábal pomohl, ale rozhodně nebylo vší bolesti konec. Sykla jsem a pak se začala pajdavým krokem přibližovat k úkrytu. Popravdě jsem byla ochotná vzít na sebe všechno příkoří, které by někdo mohl připravit za to, že jsem přivedla cizince do úkrytu. Ale já už nemohla být venku. Hlavně kvůli bolavým tlapkám. Doufala jsem, že Regis mi pomůže.

//úkryt

Nijak mne květena v zimě nezarážela. Tohle bylo magické místo, pokud jeden něco chtěl, třeba mu to jenom místní magická energie poskytla. Popravdě tomu, jak tady magie funguje jsem stále dobře nerozumněla, ale měla jsem za to, že je to spojeno s místní vodou. "Není to výmluva..." odvětila jsem tichým, ale přísným hlasem. "Ale je to kouzlo, je to nádherné ne? Jeden požádá a magická energie mu dodá sílu... Třeba umíte květinky ovládat vy, jenom o tom ještě nevíte," pronesla jsem už se smíchem v tichém hlásku, který odnášel od mého čenichu vítr. Tlapky mne stále bolely a sedět tady na sněhu nebylo nejlepším nápadem, ale stoupnout si? To jsem nemohla.
Neměla jsem ani náladu řešit Regisovo proč. Proč nutně vyžadovalo odpověď. Bylo otravné a naprosto sebestředé. Proč nebylo vůbec pěkné, jako třeba jak. Jak mohu pomoci, je přeci jenom lepší než, proč mám pomoci. Jenomže Regis mi momentálně začal na tlapyk dávat studenou šťávu s lístky, abych si je nechala na bolavých polštářcích. Věděla jsem, že mi to pomůže a mohu mu důvěřovat. I tak jsem se otřásla, když mi chladivá šťáva zalepila tlapky. Ne, že bych se ho bála, ale byla mi jednodušše moc velká zima.

Regis mi vysvětloval, jak vypadá takový strom, který by nějakým způsobem mohl pomoci mým tlapkám. Netuším, jak to hodlal udělat, ale evidentně měl nějaký plán. Plán, který já jsem nevěděla, ale ani vědět nemusela. Začínala jsem mu věřit. Víc možná než by bylo zdrávo, protože ho moc neznám. I tak jsem mu ale důvěřovala, protože byl bylinkářem a tím pádem toho musel vědět hodně o rostlinách a i o tom, jak pomoci mým bolavým polštářkům. Poslouchala jsem jeho hlas, který mluvil o stromě a tom jak vypadá. Kývla jsem hlavou, protože jsem začínala mít pořádný obraz o tom, co vlastně hledám. Začala jsem se tedy rozhlížet, abych to našla. Jenže než jsem se stihla doprohlédnout Regis přestal mluvit.
Pohlédla jsem na něj. Vypadal vyjeveně, že tu máme trávu v zimním měsíci. "Magie," řekla jsem jenom a mírně se zasmála. Tohle bylo důkazem magického působení. Možná za to mohla magie přítomná v místní zemi. Já si totiž myslela, že magie tu je ve vodě. Nechtěla jsem to rozvádět, aby ze mně neměl Regis srandu.

Nepřítomně jsem kývla hlavou, protože jsem sice poslouchala, co mi říká, ale byla jsem tak trochu myšlenkami jinde. Popravdě jsem hlavně uvažovala nad tím, že bych měla možná dát najevo něco o tom, jak velkou má pravdu, ale ne... nemohla jsem. Nešlo to, takže jsem jenom kývla a jinak jsem mlčela. Bylo to děsivé, nelíbilo se mi to, ale co se dalo dělat, když už byl takhle svět prostě nastavený. Nic, takže kývnutí bylo vlastně ještě docela dobré vyjádření toho, jak se věci měly. Tenhle kraj rozhodně nebyl milý k těm, kteří svou magii nezneužívali. Na druhou stranu ti, co svou magií využili proti někomu jinému, těm se nestalo zhola nic. Nebo aspoň to jsem si myslela, když jsem věděla, že Belial byl naprosto v pořádku na tom duhovém mostě a v té snové říšy, která nejspíše byla jeho domovem a kam jsem se dostala když mě poslal na smrt dolů z duhy.
Když prohlásil, že se můžeme podívat po těch dubech, kývla jsem hlavou. Jenomže se mi nechtělo moc vstávat. Tlapky mne bolely a polštářky jsem měla momentálně dost citlivé. Bylo jenom dobře, že jsem šly domů. "Dobře, hledám duby..." Takže jsem hlavou jenom kroutila a pohledem prohledávala les. Jenomže pak mi došlo něco úděsného. "Já nevím... jak vypadají duby," podotkla jsem k Regisovi.

//Liliový palouk

Byla strašná zima. Cítila jsem to až do morku kostí a to jsme byli v lese. "Tak vítej v sarumenském hvozdu..." pronesla jsem k Regisovi, zatím co jsem překročila hranice a vydala se směrem k úkrytu, který snad bude tam, jako vždy. "Tenhle kraj je magický a zajímavý, ale dávám ti dobrou radu. Dávej si pozor na to s kým se bavíš, protože ne všichni tady mají dobré úmysly," vrátila jsem se k naší předchozí konverzaci o tom, že u něj doma nebyla taková magie jako tady. Chtěla jsem ho varovat. Brala jsem to popravdě jako jakousi svoji nutnost. Varovat ostatní. Ráda bych mu řekla i jméno toho, komu se má vyhnout, ale nemohla jsem to vyslovit. Nešlo mi to. Takže jsem to neřekla a jen sdělila obecné varování.
"Auuuuuu," rozneslo se lese moje šeptání. Nechtěla jsem jít nijak extra do vnitř území, spíše jsem se chtěla schovat od ledu a chladu, který byl silnější mimo les. Přišla jsem tak kus za hranice a tam se zastavila, abych se mohla posadit a nechat tak krvavé tlapky odpočinout. "Možná bude lepší chvilku počkat, než půjdeme dál," sdělila jsem. "Nejen proto, že mě bolely nožky, ale i proto, že by mohl někdo chtít vědět, kdo jsi."

Islin

//červená řeka

"A odkud vlastně jsi?" zeptala jsem se tichounkým hláskem, který skoro nebyl slyšet, jak mi zamrzal dech v tlamě. Byla opravdu příšerná zima. Odcházeli jsme od řeky a jezera, která se proměnila v led. "Máme tu spoustu věcí... Magii a tak, ale není to tu tak zlé neboj se. Jsou tu i hodní vlci. Třeba Wolfganie nebo Maple. Taky tu je moje sestra, ta je hodná. Cynthia. No a taky je tu hodně dobrot kolem. Teda teď úplně ne, ale to proto, že je zima." Protáhla jsem krok, abych odlehčila svým bolavým tlapkám. Každý krok bolel, takže jsem doufala, že když jich budu dělat méně bude to lepší.
"Ale bojíš se, že není vhodné chodit do smečkového úkrytu, že ano?" pronesla jsem trochu smutným, ale chápajícím hlasem. "Neboj, u nás tě nikdo nevyžene. Určitě," řekla jsem s jistotou. Alfa byla hodná a navíc se ujala mě, tak proč by nepřijala na chvilku někoho, kdo by nám mohl v budoucnu pomoct. "A navíc můžeš někoho naučit to, co umíš ty. Mě chtěla učit Prabába, ale moc toho nestihla."
//sarumen