Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Roland vedle mne nepřirozeně stuhnul a ve mně samé by se taky krve nedořezal, jak jsem se bála. Nebyla jsem popravdě vůbec připravená na to, že si pro mne přijde termit a odnese si mne někam pryč. Bála jsem se, že bych už nikdy neviděla les... a Rolanda. Byl to přítel. Nejlepší, jakého jsem tu měla. Po sestře byl jediný, který mi nějakým způsobem rozumněl. Pohlédla jsem zpět na termitisko, jak si přežvykuje kus stromu. Pokud mu můj odchod zabrání zničit tenhle nádherný domov smečky, kterou mám tak ráda, proč ne. Nadechla jsem se a čekala na svůj osud.
Jaké bylo mé překvapení, když termit odrecitoval kus naučených vět a pak mi na hlavu dal věneček z květin. Jeden by řekl, že je to divný dárek, ale květinky byly magické a nikdy neopadají, to ale zjistím až za delší dobu. Teď jsem se jenom snažila narovnat si ho tak, abych viděla. Když se mi to povedlo byl už termit i se stromem pryč. Za ním zůstala jenom rýha v zemi a polámané větve okolních stromů. Naštěstí nepokácel žádný jiný. "Och ani jsem nestihla poděkovat," pronesla jsem rozpustile. Tohle setkání mne přivedlo na jiné myšlenky.

Termit žral strom. Svačil, podle všeho. Roland nežral strom. Rolandovi se nelíbilo, že někdo žere strom. Chtěl snad Roland žrát strom sám? A termit ho předběhnul? Nebo má Roland něco proti požíračům stromů? Třeba je to nějaká fobie? Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Roland a termit. Termit a Roland. Moc jsem nechápala, proč tu jeden nebo druhý je. Jeden přišel se mnou a druhý... za mnou? Termit promluvil, jako by ho vůbec nevzrušovalo, že je větší než my a že nám tu kácí stromy, z čehož ho Roland nařknul. Pohlédla jsem na Rolanda. Vštípila jsem mu jednoduchou myšlenku. "Jestli hledá mě, tak mu řeknu kdo jsem a ty se ho nesnaž zastavit, třeba nám pak nebude demolovat les..." Doufala jsem, že Rolanda moje myšlenka v jeho hlavě nezaskočí, ale měla jsem šedá očka, muselo být jasné, že mám i magii, která k nim patří. Smutně jsem se na vlka usmála.
"Já jsem Islin, copak mi chceš? Děje se něco?" zeptala jsem se mile, protože jsem věděla, že ať se má stát, co se má stát, stane se to s mým i bez mého souhlasu. Pokud mě termit na něco potřeboval, nebylo dobré zatloukat. Ještě by to tu poničil více.

Roland byl opravdový gentleman. Na moji chválu ohledně jeho charakteru, jako přítele, se jenom mírně odmlčel. Ani se mnou nepolemizoval, ale jen divně řekl "snažím se". Mírně jsem naklonila hlavu na stranu, protože se mi zdálo jako bych cítila nějaké napnutí. Jako struna, která se v něm napnula a teď se podivně zadrnčela, jako bych na ni zahrála. Nebyl to příjemný pocit, spíše jako lítost. Zkusila jsem se natáhnout po tom pocitu. Byla to nová magie, kterou jsem ještě plně neznala, ale bylo zajímavé ji prozkoumávat. Natáhla jsem se k Rolandově pocitu. Cítila jsem, že se týkal minulosti. Že šlo i o lásku nebo minimálně hodně silný cit pro někoho dalšího... Polevila jsem soustředění, když promluvil. Jako by se struna, která vybrovala tak jasně, uklidnila.
Mluvil o tom, co všechno prožil od té doby, co jsme se naposledy viděli. Netušila jsem, kolik toho mohl jeden zažít, ale Roland toho podle vlastních slov prožil spoustu. Potkal různé vlky a dokonce si ochočil sovičku. "Och, takový přítelíček s křídli... to je perfektní," pronesla jsem s úsměvem a nadšením. Zvířátka jsem měla opravdu ráda. Možná i víc než vlky. Usmála jsem se na Rolanda, když mne do čenichu udeřil známý pach. Termiti? Co tu dělají? Najednou jsem uslyšela ránu, jako kdyby padal strom. "Co to je?" zeptala jsem se Rolanda, i když mi bylo jasné, že on nemůže vědět. Šlo spíše o řečnický obrat.
Vydala jsem se ke stromu, který padl kus od nás na zem, jako by ho něco podťalo. Na kůře stál obrovský termit a svými kusadly přímo vzbuzoval hrůzu. Vypadalo to, že tu není kvůli nějakému nepříjemnému úkonu. Spíše vypadal, že je ve spěchu, jako by něco potřeboval. A opravdu, bylo to tak. "Ach, můžem vám s tím pomoci?" zeptala jsem se potichounku a rovnou zahrnula Rolanda do nabídky pomoci. Taková jsem už prostě byla. Kdo byl blízko mne, musel se smířit s tím, že bude nucen chtě, nechtě, pomáhat.

Nebyla jsem pořád ve své kůži, ale magie odplula pryč a s ní i depresivní nálada, která ze mne dolovala vzpomínky na špatné časy. Snažila jsem se dýchat a Roland se mě snažil uklidnit tím, že vlka v podstatě označoval za schátralou existenci, která nemá nic jiného, než nahý zadek a chorý mozek. Mírně jsem kývla, ale pak... "Nikomu to neříkej prosím," odvětila jsem. Nechtěla jsem, aby se na mne ostatní koukali tak, jako se na mě teď koukal Roland. Jako na někoho, koho vám musí být líto. Na někoho, kdo si zaslouží lítost, přestože nic neudělal, jenom se něco stalo jemu. Nebyl to příjemný pohled ani pocit a já doufala, že ho nebudu muset snášet od každého ve smečce.
Roland byl dobrý přítel a já doufala, že to ví. "Jsi dobrý přítel," podotkla jsem nakonec potichu, protože mi přišlo, že tohle je věc, kterou by jeden měl slýchat opakovaně, aby se náhodou necítil nedoceněný. Jeho dodatky o tom, že je tu vždycky pro mě, jsem odměnila mírným úsměvem a pokývnutím hlavy. "Co se vůbec stalo s tebou, po těch broucích?" zeptala jsem se.

Kývla jsem jenom hlavou. "Ono k... k ničemu vlastně nedošlo... on... myslím že mi Prabába pomohla a já... no proklela jsem ho... a on... no... nemohl..." snažila jsem se vysvětlit, ale neměla jsem správná slova ve slovníku, takže jsem se musela spokojit s jednoduchým gestem tlapkou, která se ohnula směrem dolů, jako by se zlomila. Pokud Roland nebyl tupec, došlo mu to. A pokud byl tupec, doufala jsem, že se nebude doptávat. "Jenomže on... poručil mi ať ležím a ať... Ať se mi to líbí... A já... nechtěla jsem... chtěla jsem utéct... nešlo to," dodala jsem na vysvětlenou, že jsem se nemohla bránit jinak, než jenom kletbou, kterou jsem na vlka uvalila. Těžko říct, jestli ta kletba fungovala nebo v tom bylo něco jiného, ale co se dalo dělat zachránilo mě to. Nemusela jsem si prožívat to, co prožívá spousta vlčic, které potká někdo podobný, kdo svoje dílo opravdu dokoná. Já se tomu vyhla. Chtěl, ale nemohl. A to mě zachránilo.
Jenomže to, o co se pokusil, zanechalo stopu. Stopu, kterou nešlo jen tak smazat. Nešlo se jí zbavit. "Já... nechápu proč?" hlesla jsem potichounku. Přišla jsem si špinavá a naprosto definitivně odepsaná. Už jsem nikdy nemohla být pro někoho počestnou a dobrou partnerkou, protože kdo by se zabavoval s někým, kdo se dostal do takovéhle situace. "Už... už nikdy... nikdy nebudu, dost dobrá," zašeptala jsem jenom a dala tak svým myšlenkám průchod.
Roland nabídl pomoc. Byl dobrým přítelem. Nemohla jsem si přát lepšího. "Duncan... řekla jsem mu to... chtěl ho zabít... Regis chtěl... pomoct... Ale nikdo nechtěl jenom poslouchat... děkuju," zajíkala jsem se a upřela na vlka před sebou svoje obří kukadla, ve kterých by se mohl ztratit celý svět. Celá moje nevinnost přímo zářila z mého pohledu. Naivního a hloupého pohledu.

Byla jsem celá vyděšená, ale snažila jsem se uklidnit, protože na mne sáhnul. Ale nebyl to on, nebyl. Byl to Roland. Všechno bylo v pořádku. Tak proč moje tělo reaguje tak, jak reaguje. Hlava věděla, že se nic neděje. Rozum rozhodl, že situace je bezpečná. Přesto jsem se klepala, zorničky měla rozšířené a dech se nechtěl zastavit. Tak mc jsem se vyděsila. Roland něco mluvil, ale já ho úplně nevnímala. Pak začal dýchat, jako když dýchala Prabába s rodičkou při porodu... Ale já přece nerodila? Koukla jsem na něj, ale moje tělo začalo opakovat to, co dělal on. Nádech. Hlava se mi mírně točila. Výdech. Snažila jsem se kontrolovat dech, ale šlo to pomalu. Nádech. Srdeční tep se začínal uklidňovat. Výdech. Teď už jsem se nadechovala hlouběji a ne jen mělkce. Nádech. Začala se mi vracet stabilita a už se mi ani tolik netřepaly nohy. Výdech.
"Dě... děkuji," pípla jsem. Už jsem byla více v klidu. Více v pořádku. Magické účinky se společně s výdechem začaly vytrácet. Neměla bych magii používat tak často. Jenomže za to nemohla jenom magie. Mohlo za to i to, že se mě teď nemohl nikdo dotýkat. Že mi vadil náhodný dotek společníka, který bych dřív přímo vyhledávala. Mohla za to ta situace, že jsem se vyhýbala ostatním. Roland musel vědět, že nic nemám proti němu. Navíc... Byla jsem jako otevřená kniha, neuměla jsem lhát nebo udržet tajemství. "Já... on mě... chtěl mě znásilnit..." vykoktala jsem pomalounku. A bylo to venku.

březen 10/10 keziah

Nikdo nešel a vlče tu pořád bylo samo. Byla nadšená z magií, byla nadšená ze světa, ale to neznamenalo, že ho může prozkoumávat sama. Na to neměla ještě věk. "A kde máš maminku a tatínka? V jakém lesíku?" zeptala jsem se opatrně, abych ji třeba nepřipomněla, že je tu sama a ona se nerozplakala nebo tak něco. To bych nerada.
Pak jsem ji doprovodila k vodě. "Led je jenom v zimě, teď začíná jaro a to led taje a mění se zpátky ve vodu. Ve vodní hladině se tak můžeš prohlédnout, abys viděla, jak vypadáš," pronesla jsem s úsměvem a podívala se sama na sebe. Vypadala jsem poměrně dobře, zima se na mne nepodepsala tolik, jak bych očekávala. Vypadala jsem pohuble a ustaraně, ale jinak pořád stejně jako na podzim. Jenomže uvnitř jsem se rozpadala, to ovšem nebylo nic pro tohle vlčátko.

březen 9/10 keziah

Vlče se začalo vyptávat na to, jak samo vypadá. Tedy až po té co obdivně zakníkalo křídla. Znělo to jako by mu to spíše uniklo z tlamičky nedopatřením, než že by to chtělo říct. "Chceš vidět jak vypadáš? Pojď sem," broukla jsem a dovedla mrně k jezeru, jehož hladina se konečně ustálila. Mohlo se tak podívat na to, jak vypadá. "Vidíš se?" zeptala jsem se a povzbudila ji v prozkoumávání svého vlastního zevnějšku úsměvem. Netušila jsem, jestli vypadá jako její máma nebo táta, ale popravdě jsem doufala, že se to brzo dozvím tak, že si ji přijde někdo z rodičů vyzvednout. Rozhlédla jsem se kolem, ale zase nikdo.
Kývla jsem hlavou. Její otec tedy používal magie taky, což mi hledání neusnadnilo, ale mohla to být stopa. "Poušť je místo, kde je spousta písku a je tam velké teplo. A písek je tohle," pronesla jsem a ukázala na zrnka písku, která byla na dně jezera. Jezero bylo průzračně čisté a mělké, kdyby nebylo tak studené, hned bych si šla zaplavat.

Březen 8/10

Koukala jsem na vlčátko, které bylo do magií celkem náruživé. Vypadalo to, že ji magie celkem zajímají a to jsem netušila, jestli je úplně zdravé. "To... nevím popravdě, co to je, vypadá to nejspíš jako křídla, ale nikdy jsem je pořádně neviděla," konstatovala jsem. Nemohla jsem se jen tak podívat na vlastní záda a popravdě křídla bylo vidět jen, když jsem použila magii. Podle všeho to byla křídla, aspoň tak to popisovali ostatní, ale já to stoprocentně vědět nemohla. Mírně jsem se nakrčila a protáhla si hřbet. "To je moje vlastní magie, každý vlk může být obdařen magií, která je jenom jeho. Téhle jsem se naučila od jednoho vlka ve své skupině, pocházel z oblastí pouští," vysvětlovala jsem jí pomalinku.
Vzpomínala jsem na kočovnou skupinu svých přátel, náhradní rodiny dalo by se říct. Nikdy jsem je po tom ohni neviděla a chyběli mi. Hlavně Prabába, která by mi mohla říct, co s tímhle vlčetem dělat.

Vzpomínky jsou někdy horší, než opravdový zážitek. Když se to děje, tak nevíte jak to dopadne. Nevíte, co se třeba ještě může změnit nebo vylepšit. Někdo vás může ještě zachránit. Ale u vzpomínek víte, jak to dopadne. Víte přesně, jak to všechno skončí. Víte, že už nemůžete čekat na záchranu, že to tak prostě bude a nikdo s tím nic neudělá. Motáte se v kruhu ze kterýho není návratu.
A najednou se o mě otřel. "NEŠAHEJ NA MĚ!" vykřikla jsem tak nahlas, že to mohlo překvapit kohokoli kolem. Já takhle nevřeštěla, ale vyletělo to ze mě samo. Zorničky jsem měla rozšířené, tlamu plnou slin, uši stažené, ocas mezi nohama a zmateně jsem se rozhlížela kolem. Roland mě vytrhl z myšlenek šetrným otřením čenichem, ale mě ten dotyk naprosto odrovnal. Koukala jsem na vlka před sebou, který nebyl černý, ale hnědý. Který neměl oči děsivě zelené, ale přátelsky hnědé. Teda jedno oko. Není to on, není to on, není to on, rezonovalo mi v hlavě, ale pořád jsem se nemohla uklidnit. Dech jsem měla zrychlený, jako bych běžela maraton.

Roland byl samozřejmě gentleman, takže nechtěl, abych se o to pokoušela, pokud bych nějak měla trpět. Jenomže on to nechápal. Já jsem nechtěla, já MUSELA! Musela jsem se pokusit mu pomoct, musela jsem jeho tělo vyléčit. Nebylo to něco, co bych mohla chtít, bylo to prostě jen a pouze něco, co jsem musela nějakým způsobem učinit. Po mírném nátlaku souhlasil a tak jsem se mohla pustit do práce. Položila jsem mu horlivě tlapku na místo, kde bylo dříve oko a teď jen prázdnota. Začala jsem se mírně chvět, jak magie procházela mým tělem až do posledního zákoutí. Moje léčebná síla se vlila přímo z mého těla do Rolanda. Jenomže nebylo čeho se chytit. Nemohla jsem se chopit žádné části, která by potřebovala napravit, protože popravdě... nebylo co napravovat. Orgán, který bych mohla uzdravit chyběl a neuměla jsem nechat narůst nový. Zoufalství se mi rozlilo tělem jako elektřina pohlcující všechno to magické, léčivé, zlatavé a zázračné dobro.
Položila jsem tlapku zpátky na zem. Chvěla jsem se. Nebylo mi dobře. Měla bych to skočit. K čemu jsem? Nemůžu mu pomoct, nemůžu udělat vůbec nic... A k tomu první vlk, na kterého narazím se mě pokusí... Vybavila jsem si jeho tělo, jak se předemnou tyčilo a jak mi šeptal do ucha. Líbilo se mi to? Ne... Ale on mi řekl, že se mi to bude líbit. A já začala doufat, touha. Jak se snažil dostat ke mně... na mně. Zabránila jsem v tom já? Proklela jsem ho jak říkal? A pak mě hodil dolů z duhy... Padla jsem na zem z nebeské výšky. Anděla sežral ďábel. Byla jsem už mimo les. Byla jsem pryč od Rolanda. Byla jsem ztracená ve svých temných myšlenkách v tom, co se stalo. Ale taky v odvrácené stránce své magie, která tohle všechno maximalizovala.

březen keziah 7/10

Snažila jsem se trochu vlče rozptýlit od toho, že je tady v naprosto neznámém prostředí sama. Magie byla dobré tahátko, které mohlo vlče poměrně dobře uklidnit a zároveň třeba i uspat, aby nebyla tak energetická. Jenomže Keziah magie spíše nadupala další energií a snahou zjistit více. Začala kolem mě procházet a prohlížet si křidélka, ale když změnila úhel pohledu, mohla si všimnout, že někdy jsou méně a někdy více viditelné. Křídla jsem měla pořád, ale byla vidět jen, když jsem se soustředila na magii. "To je věc, kterou moje magie dělá..." pronesla jsem a přestala se na magii soustředit. Křidélka zmizela stejně jako prasátka, která jsem pomocí lomu paprsků házela všude kolem nás.

březen 6/10 keziah

Vlče působilo žalostně. Ne v tom smyslu, že by bylo nějak ubrečené, ale v tom, jak tu bylo samo? Nemohla jsem si odpustit smutek z toho, že někdo mohl takové malé nic nechat samotné u jezera? Co kdyby ho sežral medvěd nebo vlk? Otřásla jsem se mírně, ne chladem. Zatím se mi dařilo vlče zabavit. "Nevím jestli tak, jako tvůj táta... Ale můžu ti něco ukázat," broukla jsem. "Ale nesmíš poskakovat, musím se soustředit, takže si tady sedni a koukej," dodala jsem, protože jsem přemýšlela, jak jí ukázat svou magii. Napadlo mě, že bych mohla nechat tančit kolem trochu slunečních prasátek. To bylo hezké a nenáročné. Světýlka tančila po zemi, jak jsem soustředila paprsky tak, aby dopadaly v odlescích kolem vlčete. U toho bylo možné vidět moje křídla, která zůstávala neviditelná během nepoužívání magie.

Koukala jsem na vlka, který stál předemnou. Chtěla jsem mu pomoct. Popravdě jsem se na tu pomoc i těšila, přece jsem mohla něco dělat ne? Mohla jsem nabídnout svou tlapku, své schopnosti a umění a pomoci mu? Jenomže mne odmítl. Nebo neodmítl mne napřímo, ale ptal se na to, jestli mě to něco stojí. "Není to nic, co bych nedokázala unést," odvětila jsem klidně. Schovat smutek jsem nemohla a lhát jsem nechtěla. Neuměla jsem lhát. Popravdě jsem v tom byla příšerná. Prabába se mi jednou vysmála, když jsem se pokusila zalhat, že jsem měla moc práce a zmeškala tak výuku bylinek... místo toho jsem si prostě jenom přispala po obědě. Jenže jak jsem mohla jen tak stát před svým přítelem a nic neudělat. Koukala jsem do jeho oka a... "Nech mě ti pomoct," dodala jsem potichounku a začala natahovat tlpapku k Rolandovi. Cítila jsem brnění magie, které mi přímo vybrovalo celým tělem. Musela jsem ji použít. Musela!

Pohled zaslzených rybníčků v mém obličeji nemohl působit vůbec dobře. Navíc jsem byla smutná z čeho vlastně? Roland přišel o oko, které bylo momentálně zaceleno. Vybodl mu někdo, kdo tu byl a jehož pach se nesl stále lesem. Mohla bych mu zkusit to oko vrátit? Mohla bych mu pomoct, aby byl jako dřív? Třeba by to šlo? Věděla jsem, že by mě to zase vrátilo do temného místa vlasntí mysli, ale nemohla jsem dovolit aby trpěl. Roland byl moc hodný a já ho nechtěla nechat trpět s jedním okem. "Mohla bych... mohla bych pomoct?" nabídla jsem tichounkým smutným hláskem. Stejně jsem předem věděla, že se mi to nepovede, když to zkusím. Pravděpodobnost, že bych dokázala nechat narůst orgán zpátky byla mizivá, ale já to chtěla zkusit. To magie ve mně bojovala o to, že by chtěla pomáhat a léčit, i když by to znamenalo můj vlasntí konec. Smutně jsem se na Rolanda usmála a doufala, že mne nechá se alespoň pokusit o to, mu vrátit zrak tak, jak ho měl před tím.