Příspěvky uživatele

< návrat zpět

březen 4/10
Být Alfou? Mohla bych se stát Alfou, která bude spravovat tenhle les? Být jako Maple? Neohrožená a bojovná? Dokázala bych někoho vést? Nedokázala bych to. Ne, ani náhodou. Zavrtěla jsem hlavou nad tohle myšlenkou a vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Nedokázala jsem si ani pořádně představit, že bych měla o něčem rozhodovat. Byla jsem raději v pozici někoho, kdo se mohl jenom hezky pěkně věnovat své vlastní práci a nemusí přemýšlet o tom, co mají dělat ostatní. Takhle mi to vyhovovalo. Pracovat sama na sobě a učit se ve svých vlastních schopnostech a dovednostech. Bylo to skvělé a celkem jsem doufala, že budu moct svoje znalosti někomu někdy předat. Předat někomu to co znáte znamenalo žít navěky.

březen 3/10
Došla jsem na okraj lesa a tam jsem se otočila, abych mohla jít na druhou stranu. Nechtěla jsem působit, jako že nemám cíl cesty, takže jsem si dala jako cíl, že obejdu tenhle les dokola. Od toho velkého dubu, to bylo poměrně blízko k té malinkaté břízce a od ní už jenom kousíček k tomu, abych se mohla pustit podel okraje lesa a pak k tomu vlekému mraveništi, které podle mého názoru bylo někde v polovině cesty. Takže jsem se mohla hezky zorientovat, protože jsem tenhle les momentálně obcházela už asi po třetí. Někdo by mohl říct, že tohle místo je teď moje, že ho vlastně značkuju, ale na představou, že bych byla něčeho Alfou jsem se musela rozesmát. Smála jsem se hlasitě, ale i tak to znělo celkem dost potichu.

březen 2/10
Takže jsem se musela naučit všechno, co se dalo, abych se s tím naučila pracovat. A já se s tím naučila pracovat. Prabába mi dala seznam věcí, co můžu dělat a popravdě, pro mě bylo nejjednodušší jít se projít a prostě se porozhlédnout po okolí. Sledovat přírodu mne opravdu hodně uklidňovalo. Koukat, jak se kolem probouzí jaro bylo poměrně uklidňující. Stejně jako koukat se na to, jak se příroda vypořádává s tím špatným, studeným a uvadajícím zimním obodbím. Koukat na to, jak se ona dokáže ze všeho dostat, mi dodávalo energii a náladu. Celkem jsem se cítila dobře. Možná víc dobře, když jsem se mohla procházet, než když jsem jenom seděla a koukala do okolí.

březen 1/10

Procházela jsem se lesem, který jsem ani netušila, jak jsem objevila. Bylo to fajn, moci se takhle projít a nemuset nic řešit. Konečně jsem si mohla odpočinout od toho shonu ve smečce. Okolo malé drobotiny toho bylo tolik a popravdě jsem se snažila poslední dobou být co nejvíc prospěšná, což, ale zároveň vedlo k tomu, že jsem se cítila nějak přetaženě. Nechtěla jsem svou špatnou náladu vybíjet na někoho, takže jsem se šla projít. Občas to bylo dobře, jít se prostě jen tak projít do lesa a zkoumat svět kolem sebe. Naučila mě to Prabába. Když někdo léčí, může to na něj mít dopad. Ještě mi sice nikdo neumřel pod tlapkou, jako Prabábě, ale ono to nemuselo být něco takhle vlekého. Stačilo malé kouzlení a moje nálada se zhoršila.

Koukala jsem na ten zmatek v díře. Vypadalo to tu opravdu příšerně a hlavně jeden vlk nebyl úplně v pořádku. Wolfi taky vypadala, že má nějaký problém v tlamě. Seskočila jsem hezky do díry a na chvilku mohli ostatní vidět křidélka, která probleskla do viditelnosti, jak jsem mírně zalevitovala do díry, abych si nenabila čenich. Opravdu se ze mne stávala hotová víla, i když mi tak Nickolas říkal nejspíše jenom proto že se mu to líbilo. Usmála jsem se, ale na dojemné myšlenky nebyl úplně čas. Přistoupila jsem ke zraněnému a dala se do práce. Položila jsem na jeho tělo tlapky a zavřela oči. "Hmm, hmm.... hm..." broukala jsem si popěvek. Jako jsem to viděla u probáby. Když mě tohle učila říkala mi, že popěvek pomáhá uklidnit a soustředit mysl. Moc jsem tomu nevěřila, ale jen ze začátku, než mi to s popěvkem začalo vždy fungovat. Cítila jsem pod tlapkami hřejivá místečka, kde došlo k nějakému problému. Pravděpodobně měl poměrně dost nalomená žebra. Doufala jsem, že mu to neprobodlo plíce nebo tak něco... Dala jsem se do práce. Svou magii jsem vyslala jako zlatavý proud jeho tělem. Léčivá energie obalila jeho žebra a vnitřní orgány a začala je vracet do původního stavu. Byla to vteřinka a vlk byl zdravý jako by nic. Na těle mu zůstali možná tak jen škrábance, ale všechno, co bylo vevnitř, se vrátilo do normálního stavu. Odtáhla jsem se od vlka a otevřela oči. Najednou mě přepadl záchvat strašlivého smutku. Musela jsem zamrkat, abych rozehnala slzy. "Měl by být v pořádku," pronesla jsem s hlasem, který byl najednou strašně smutný. Došla jsem pak k Wolfi, která měla nějaký problém v tlamě. Tlapkou jsem ji pohladila přes čelist. Přeci jenom byl jazyk v podstatě vnitřní orgán, tak by to mělo fungovat. Pak jsem tlapku odtáhla a od ostatnch se mírně vzdálila. Elegantně jsem vyskočila z díry ven. Opět za pomoci křidélek, která mne nadzvedla trochu nad zem a tím snížila vzdálenost mezi mnou a okrajem. Vydrápala jsem se zpět nahoru. Byla jsem hodně smutná. Přemýšlela jsem nad tím, co se mi stalo. Nad tím vším, co jsem zažila. Tady sama nahoře jsem musela bojovat s myšlenkou na to, že bych nebyla. Jak příjemnou se zdála náruč smrti.

// úkryt

Vykročila jsem a ucítila krev. Praštila mě ta vůně do čenichu tak, že se mi trochu zamotala hlava. Něco je špatně. Věděla jsem, že bych měla chránit vlčata, ale taky jsem Věděla, že můžu pomoct. Vykročila jsem po pač krve, který mne vedl směrem ke skupině vlků. Znala jsem Maple, Wolfganii a Rolanda. A pak taky další, které jsem neznala. Všichni byli v nějaké díře, která tu nebyla dřív nebo jsem o ní nevěděla. "Stalo se něco? Chcete pomoci?" nabídla jsem se. "Vím jak vyléčit některá zranění, " zašeptala jsem a oči jsem upírala hlavně na vlka s divnou věci na hlavě. Nevypadal úplně v pořádku.
Vůbec jsem se neptala na to, kdo to má na svědomí nebo proč jsou všichni v díře. Celkově mě spíše zajímalo jenom to, jak bych mohla pomoci. Tohle nevypadá vůbec dobře.

Vypadalo to, že povolení od matky vlčat mám, ale než jsem se stihla nasáčkovat do malé jeskyně, nacpal se tam vlk. Mírně jsem nad tím zavrtěla hlavou, ale dobře, aspoň měla vlčata na kom ležet. Taky se sem přicupandila další vlčice, která se obávala o vlčata. Možná až trochu moc. "Pohádka je příběh, který vyprávějí dospěláci malým vlčátkům, jako jste vy. A většina pohádek vás i něco naučí. Tak našpicujte ušiska, zavrtejte se do kožešin a poslouchejte," pronesla jsem klidně a posadila se do vchodu z jeskyně. Nechtěla jsem se vevnitř mačkat a takhle mě mohla poslouchat i matka vlčat, že jim neříkám něco zakázaného.
"Kdysi dávno v tomhle kraji, žila jedna krásná vlčice. Všichni se mohli jenom vynadívat na její kožíšek, který krásně zářil na slunci, její očka, která byla jako dvě studánky. Tahle vlčice, nebyla krásná jenom z venší, ale i vnitřně. Byla moc hodná a milá. Ráda ostatním pomáhala a starala se o ně. Jenomže kraj byl moc nebezpečný. Byla tu spousta velkých zvířat, která ráda vlky lovila. Taky tu byla příšera zvaná Smrt, které se každý obával. A ze všeho nejhorší byli někteří vlci. Bavilo je ubližovat jiným. To všechno tuhle hodnou vlčici moc trápilo a tak se rozhodla, že založí smečku. Smečku, kde se budou všichni chránit a kde nikdo nebude nikdy sám. A tu smečku pojmenovala Sarumenská," udělala jsem dramatickou pauzu, abych dala vlčatům možnost to vstřebat. "Tahle vlčice si jednou našla partnera, se kterým založila rodinu. Tatínek je totiž ten vlk, se kterým vás maminka měla. Dá vám půlku toho jak vypadáte a taky toho, jak se chováte. No, takže tahle vlčice měla se svým partnerem malé vlčátko. A to učila, že má být hodné a pomáhat ostatním. A že se nemá vydávat mimo les. Tak moc se bála, že se vlčátku něco stane, že ho nechtěla pouštět samotné nikam. Vlčátko rostlo a rostlo a vyrostla z něj krásná vlčice. Stejně krásná jako její maminka...." pomalu jsem ztišila hlas, protože se mi zdálo, že vlčata a možná nejen ta usínají. "Vlčí princezna se jednou rozhodla porušit to, co jí maminka nakázala a opustila les. A mimo les potkala cizince, který ji okouzlil. Byl hodný a milý. Vlčí princezna mu věřila, ale on s ní neměl vůbec dobré úmysly. Když ho vlčí princezna přivedla domů, maminka se na ni zlobila, že ji neposlechla a šla mimo les, ale nakonec byla ráda, že si její dcera našla přítele. Jenomže tenhle cizí vlk se ukázal jako zločinec. Získal si důvěru úplně všech. A pak... když to nejméně čekaly... ukradl jim z úkrytu všechno jídlo a nechal je hladovět. Utekl s ním pryč a už ho nikdy nikdo neviděl. Vlčí princezna litovala toho, že neposlechla vlastní maminku. Zlobila se na sebe, ale její maminka, velká Alfa, jí řekla, že se nic neděje a společně nalovily do úkrytu maso, které bylo ukradeno. Vlčí princezna se tak poučila, že má poslouchat svoje rodiče a že nemá vodit do úkrytu cizince." Vypadalo to, že vlčátka už spí nebo minimálně odpočívají.
Pomalu jsem se zvedla a protáhla se. Pak jsem pomalu a potichu začala mířit ven z úkrytu. Chtěla jsem se protáhnout a nechtěla jsem sedět na průvanu. Tlapky mne píchaly, ale už mne polštářky nebolely jako před tím.

//hvozd

únor 4/10 kez

Koukala jsem na to vlče a nechtělo se mi úplně věřit tomu, co slyším. To, že tohle vlčátko zajímala magie víc, než to, že je daleko od mámy bylo zvláštní. Možná se k ní doma chovají špatně a tak se tam nechce vracet? Nebylo by to první vlčátko, které uteklo z domova... Bylo mi jí líto. "Neovládám magii vody, ovládám jiné magie," pronesla jsem s úsměvem a při tom pohledem skenovala les, jestli náhodou někde není vlčice, která běhá a hledá svoje vlastní vlčátko. Jenomže Kez tu vážně asi byla sama. Protože jsem nikoho neviděla. Nebo alespoň nikoho, kdo by se k nám hnal a snažil se vlčátko vzít zpátky domů. "Zajímají tě magie hodně?" zeptala jsem se a doufala, že tak trochu odvedu pozornost od toho, že je vážně daleko od domova, na to jak je mrňavá. Nechtěla jsem, aby tohle škvrně zůstávalo dlouho samo. Nikdy jeden nemohl mít jistotu, že se něco nestane.

3/10 keziah

Vlče v téhle pustině nebylo úplně v pořádku. Jeho ocásek se pohyboval ze strany na stranu v energetickém rytmu. Bylo vidět, že je rádo, že si ho někdo tady u jezera všimnul. Nakonec se představilo jako Keziah. "Těší mě," pronesla jsem potichounku a usmála se na vlčátko, které se pak rozpovídalo i o tom, že je z Borůvky. Chvilinku jsem nad tím přemýšlela, jestli takovou smečku znám, ale pak mi to seplo a došlo mi, že myslí Borůvkovou smečku .V té jsem nikdy nebyla, ale věděla jsem, že existuje a kde se nachází, protože mi to párkrát někdo říkal. Sestra jednou a pak se o tom zmiňoval Roland? Nebo možná někdo jiný. "To jsi opravdu daleko, ale," zašeptala jsem trochu smutně. "To si tě rodiče neumí pohlídat?" zeptala jsem se. V dnešní době se rodiče utrhli ze řetězu a přestali se starat.

únor 2/10 - kezi

Sledovala jsem malé vlče, které tu předemnou sedělo jako sluníčko na hnoji. A pak když jsem na ně promluvila, vyskočilo jako žabka z bahna a začalo se vrtět, div mu zadek neodletěl někam jinam, než předek. Naklonila jsem zaujatě hlavu na jednu a pak na druhou stranu. Vypadalo celkem v pořádku, ale i tak se mi nezdálo, že by tu bylo samo. Začala jsem se rozhlížet kolem. "Ztratilo si se?" zeptala jsem se a použila neurčitost, protože sme si nebyla jistá, zda mluvím se slečnou nebo s pánem. Vlče jenom něco vykoktalo a to bylo všechno. Třeba se mě bojí? Napadlo mě to najednou a bylo to přitom tak očividné. "Já jsem Islin, jsem ze Sarumenské smečky," pronesla jsem opět šeptavě. "Kde bydlíš ty?" zeptala jsem se s úsměvem a doufala, že má vlče někde rodinu. Nechtěla jsem ho opuštěné nechávat samotné, ale zároveň jsem měla kupu svých problémů.

únor 1/10 //kez

Koukala jsem na zamrzlé jezero, ke kterému jsem se blížila. Byl tu chlad, ale začínalo konečně oblevovat. Těšila jsem se na jaro a na příjemné čechrání srsti vánkem. Taky na to až všechno kolem poroste a já nebudu muset řešit, kdy a kde se zase najím. Teď jsem to řešit musela a musela jsem se bát, že se někdo někde v zimě ztratí a zemře nebo že nebude dost jídla pro vlčátka, která se nám do smečky narodila. A pak jsem si všimla, že nejsem u jezera sama. Obrátila jsem hlavu směrem, kde sedělo něco malého a schouleného. Chvilku jsem si myslela, že je to kuna a že budu mít aspoň s čím se vrátit domů do smečky, ale když jsem k tomu vyšla, došlo mi že je to vlče.
"Ahoj maličké, co tu děláš takhle samo?" zeptala jsem se tichounkým hláskem, který byl mým naprosto obvyklým projevem. Neuměla bych křičet ani kdybych sebevíc chtěla. I můj křik zoufalství byl krátký a dutý.

Sledovala jsem vlčata, jejichž pochodu ven jsem zabránila. Náhodou, omylem. I tak mi za to ovšem byly přiznány body, které jsem si nezasloužila, minimálně od Nickolase. Ten se k nám totiž vydal, zatím co vlče jedna ukazovalo tlapkou na vlčici v úkrytu, která musela být jejich maminkou a taky na to vypadala. Mírně nastartovaná odtáhnout vlčata pryč, třeba i násilně. Vedle ní byla další vlčice, která vyapadala, že za chvilku spadne na zem. Viděla jsem je z dálky, protože jsem pořád stála ve vchodu. Venku bylo něco... slyšela jsem vytí, ale moje tlapky nebyly připravené na pochod ven. Pořád mne bolely polštářky s každým krokem a tak jsem doufala, že nebudu muset ještě nějakou chvilku šlapat po sněhu nebo tvrdé půdě. "Jako máte maminku, máte i tatínka ne?" pronesla jsem zamyšleně. Každý měl tatínka. Moje vlastní maminka mě o tom, co to je být tátou naučila. A taky mě naučila, jak se z jednoho stane máma a z jiného táta. Jenomže vlčata vypadala zmateně nejenom tou otázkou, ale i tím jednoduchým slovem.
Nickolas na mne začal pokřikovat vílo, vílo. Mírně jsem nakrabatila čelo, ale více jsem se k tomu nevyjadřovala. "Co kdybychom vyrazili společně tady do jeskně a já vám povím pohádku, ať si může případně maminka promluvit s ostatními?" navrhla jsem a můj hlas byl tak přesvědčivý, že mu vlčata nemohla odolat. "Nevadí to, že ne?" pronesla jsem potichounku směrem k Nicolasovi a mamce vlčat. Nechtěla jsem nikomu brát jeho čas s potomky, ale ráda bych zabránila tomu, že vlčata půjdou ven, kde to nevypadalo bezpečně. V menší jeskyni jsem jim v odchodu mohla zabránit snadněji.

Usmála jsem se na Regise, který byl opravdu moc hodný a chápající. "Jestli se tu budeš potloukat, tak určitě přijď na hranice, ráda tě uvidím," pronesla jsem. "A děkuju moc za pomoc a za všechno," dodala jsem ještě šeptem a tím se s ním rozloučila. Nechtěla jsem ho tu držet, i když možná neměl kam jít, bylo mi jasné, že mu není v tomhle cizím úkrytu Alf nejpříjemněji. Bylo to poznat z toho, jak držel tělo a jak se celý napnul, když k nám došla Maple. Jenom jsem ho vyprovodila pohledem a pak se zvedla na všechny čtyři.
Polštářky mne bolely, ale já se rozhodla, že se pokusím trochu rozhýbat svoje tlapky. Vykročila jsem tedy směrem z jeskyně ven do chodby, která vedla do vnitřní části úkrytu, ale taky ven. Nemohla jsem si nepomoct a ucítila jsem spoustu různých pachů. Jen, co jsem vyšla ven uviděla jsem malé vlče (Feline), kterému jsem stála v cestě. Nevěděla jsem, jestli stihne zabrzdit nebo do mě narazí, zřejmě bylo rozhodnuté jít ven, což mi nepřišlo jako dobrý nápad. "Těší mě, kde máte maminku a tatínka?" zeptala jsem se vlčete, které nemohlo mít z mých slov rozum. Za vlčetem jedna se loudalo vlče číslo dvě (Nerrisa), celkem pajdavým krokem.

Regis vážil svoje slova stejně silně, jako by to udělal kterýkoli jiný vlk. Nečekala jsem od něj pochopení, toho nemohl být ani schopný. Však v jeho světě to bylo všechno jiné, jednodušší. Ve světě vlčic byl každý tmavý hájek nebezpečím, každé temné zákoutí pastí. Zaklepala jsem hlavou. Nemohla jsem být naštvaná na všechny, Regis byl přeci jenom hodný. "Nech to být," pronesla jsem nakonec. Pomoct mi nemohl, rozhodně ne tak, jak bych potřebovala. Potřebovala jsem se někomu svěřit, někomu kdo mne bude chápat. Jenomže zatím tu byl jen Duncan, který by se začal rvát a Regis, který tvrdil, že chápe něco, co pochopit nemohl. Nemohl tušit, vědět, zažít...
Znovu jsem zaklepala hlavou a tentokrát tohle téma opustila. Celkem jsem se uklidnila a dokonce mi začalo být i lépe na tlapkách. Už mne tolik nebolely, i když jsem mírně sykla, když jsem se posadila. "Igs," uniklo mi z tlamy, jak se bolavé polštářky napnuly. "Nechci tě zdržovat, pokud musíš někde být, už tak jsem tě zdržela dost." Nechtěla jsem aby šel, ale zase jsem ho tu nechtěla držet. Navíc jsem byla přesvědčena, že naše cesty se zase jednou protnou.

Začínala jsem se uklidňovat hlubokým nádechem a dlouhým výdechem. Jak mě to učila Prabába, když jsem měla nějakou svou epizodu. Musíš dýchat holčičko, dýchat a potom bude všechno lepší. Svět se přestane točit a tobě se uleví. Tak nádech a výdech. Nádech a výdech. Slyšela jsem její hlas ze vzpomínek, jak doléhá až k mým uším. Jako by stála kousek ode mne a pomalu mne nabádá, abych se pustila do klidného dýchání. A tak jsem dýchala. V klidu a v tichu tohohle úkrytu. Regise jsem chvilku ani nevnímala. Ne, že bych se ho nějak obávala, ale prostě jsem potřebovala chvilku dýchat a být v dýchání sama pomáhalo. Zavřela jsem oči a dýchala.
Najednou promluvil a zeptal se, co po něm chci. Mohla bych ho poslat pryč. Otevřela jsem jedno očko a zkoumavě si ho prohlížela. Pak jsem s povzdechem otevřela i to druhé. "Stalo se .... stalo se to nedávno... já..." řekla jsem a zakoktala se trošku. Už jsem to řekla Duncanovi a ten slíbil, že toho syčáka zbije, když ho najde. Ale neudělal to. "Jeden vlk... pokusil se... on chtěl mě... pokusil se mi ublížit," pronesla jsem potichounku rozechvělým hlasem. Regis byl přítel, narozdíl od něj jsem ho nevnímala jako cizince. Byl už součástí mojí rozšířené rodiny, protože byl ke mně hodný, ať chtěl nebo ne.