Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk mluvil o tom, že se potuloval a já si uvědomila, že i kdyby kecal, tak bych mu to nejspíše nebyla schopna vyvrátit. A pak mi došlo, jak nevychovaná jsem byla, že jsem se ani nepředstavila. "I tak se omlouvám. Jmenuju se Islin a popravdě normálně nejsem takoví, jen..." zašeptala jsem do ticha a snažila se sebrat všechnu vůli k tomu, abych se mohla nějak posadit, jenomže při pohybu se mi krvavé nožky zasekly o sníh a to pálelo jako čert, takže jsem se syknutím zůstala sedět tak, jak jsem byla.
"Šakalové by si na mne nedovolili," pronesla jsem poměrně sebevědomým hlasem. Nebyla jsem sice silná, rychlá nebo bojovná, ale znala jsem různé způsoby jak se konfliktu vyhnout. Jenom tenkrát to nefungovalo. "Mám poměrně dobré magické cítění," dodala jsem, abych mu to trochu dovysvětlila, ale těžko říct, zda to pochopí nebo to bude chtít dovysvětlit ještě jinak.
Nechala jsem ho se přiblížit, ale když se sehnul nad moje tlapky, instinktivně jsem sebou cukla. Nebylo to nic, co bych chtěla udělat, ale prostě se mi blízkost kohokoli neznámého momentálně nezamlouvala. Mluvil o tom, že si někam skočí nebo co, ale nedořekl to a pak se začal vyptávat na nějaké duby. "Vy jste léčitel?" pronesla jsem místo odpovědi otázku. "Nebo se jim u vás říkalo jinak... hmm... bylinkář, ranhojič, bába kořenářka asi nejste, ale i tak jsem slyšela označovat nadané mocí léčit pomocí květin," zamyšleně jsem přemýšlela, jak ještě označovali vlci Prabábu, když se jim rozhodla pomoci pomocí svých mastí a jiných louhů.

Ten cizí vlk se na mě koukal. Přišla jsem si nepatřičně. Neměla jsem takhle křičet, ale popravdě... ten křik mi pomohl. Cítila jsem se líp, než před tím. Cítila jsem se jako bych dostala zpátky trochu svého já. Jako bych se konečně mohla zase pořádně nadechnout. Nebyla jsem úplně stejná jako před tím, ale něco na tom se vykřičet mi pomohlo. Nedržet v sobě to, co jsem tenkrát chtěla udělat nejvíc. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Tenkrát to nešlo. Ale teď to šlo. A tak jsem křičela a křičela. Hrozivý jekot ovšem přivolal nechtěného posluchače.
Jenomže co teď s ním?
Vlk ovšem nevypadal nebezpečně a dokonce ani nevypadal jako někdo, kdo chce odejít z téhle nepříjemné situace. Takže jsem se nemohla zbavit někoho, kdo mi nic neudělal. "Za to, že jsem tě vyrušila v činnosti," pronesla jsem potichounku jako vždy. Popravdě po tom křiku jsem ani nechtěla mluvit nahlas.
Pak začal mluvit o mých tlapkách. Ani nevím proč, ale podívala jsem se na ně a uviděla jsem, že jsou od krve a z toho se mi popravdě mírně zatočila hlava. Ještě že jsem byla na zemi, takže jsem nemohla upadnout. "Já si toho nevšimla," řekla jsem a pohlédla vlkovi do očí. Vypadal, že je celkem sebejistý ohledně toho, že by mi mohl pomoct, ale já ho nechtěla zatěžovat. "Nechci vás zatěžovat."

A tak jsem ležela na sněhu a nechávala projít svoje emoce skrz moje tělo. Třásla jsem se a brečela. Bušila jsem tlapkou od krve do sněhu a ledu pod sebou a křičela z plných plic, až jsem z toho začala chraptět a můj křik přešel do chrčení. Myslela jsem si, že jsem sama. Sama na konci světa, kde můžu vykřičet svou bolest jenom mezi v řadách stojící stromy a tichý padající sníh. Jenže ranní paprsky nepřinesly jenom sníh a klid pro moje utrpení, ale také kročeje nějakého vlka, jenž mi dopadly k uším. Musel tu být už nějakou dobu, ale já si ho nevšimla. Možná pro to, že jsem se až moc oddala svému křiku a svému vlastnímu emočnímu martýriu. Stál kus ode mne, když jsem nadzvedla hlavu ze sněhu.
Co ho sem dovedlo?
Možná to byl ten křik a nebo krvavé šlapance všude kudy jsem prošla. Ale netušila jsem, proč se zastavil. Mohl odejít, mohl mě tu nechat. Nevěřila jsem... Nevěřila jsem cizincům a on byl cizí. To, co ve mně bylo dobré zabil Belial a jeho zvířátka na konci duhy. "Omlouvám se," zašeptala jsem svým tichounkým hláskem, který byl teď sotva slyšitelný, jak jsem chraptěla.

//Ronherská potok

Moje polštářky na tlapkách byly od ledových krystalků rozdrásány do krve, takže jsem za sebou nechávala jenom krvavé stopy. Kdyby mne zajímalo, jak se zalikám nebo kdybych kvůli bolesti tlapek přestala utíkat tak zběsile, třeba bych si všimla, že jsem v místě, kde jsou stormy rozvrstveny nějak podivně pravidelně. Jako by se někdo zajímal o to, kde porostou. A ty co neměly růst zničil. Běžela jsem dál a dál. Plicní sklípky roztažené a prochladlé. Krvavé šmouhy za mnou v bílém sněhu. Slzy se mi draly do očí a pálily tak, že jsem přestávala vidět. Všechno bylo rozmazané a pak.
Pád.
Podvrkla se mi krví zabarvená tlapka. Už jsem nemohla jít dál, nohy mne neposlouchaly. Upadla jsem. Proletěla jsem se po zemi a udělala několik kotrmelců, než jsem zůstala ležet na místě. Nemohla jsem se pohnout. Jenom jsem ležela a vzlykala. Nemohla jsem dělat nic. Prabába věděla, že i velká bolest se musí prožít. I velká bolest, se musí procítit. Začala jsem křičet. Byl to křik plný smutku a bolesti. Brečela jsem a naříkala, ale nebála jsem se, že přilákám pozornost. Muselo to ze mne prostě ven.

//Jezevčí plácek

A tak jsem běžela. Běžela jsem co mi stačil krok a dech. Zalikala jsem se a s každým dalším krokem jsem pociťovala větší a větší bolest v tlapkách. Nevnímala jsem ji. Ani jsem nevnímala plíce, které mne pálily, protože se jim dostával jenom ledový kyslík a ne nic příjemného, co byly zvyklé zpracovávat. Musela jsem se snažit, abych nezakopla, protože jsem věděla, že pokud zakopnu, tak už nevstanu. A to by bylo špatně. Prabába by se zlobila, ale já věděla, že by mne i pochopila. Pomohla by mi všechno si utřídit v hlavě a zapomenout, ale ona tu teď nebyla. Nemohla mi pomoct ani ona, ani nikdo jiný. Vběhla jsem bezmyšlenkovitě do lesa.

//Hrušňový sada

//Sarumen

Utíkala jsem a ani netušila před čím. Bylo dobře, že náš lesík nebyl na severu, protože bych se teď brodila velkými závějemi. Tady byla ovšem celkem dobrá nadílka, která se dala ještě bez problému proběhnout a já přidávala s každým krokem víc a víc na rychlosti. Nejprve jsem z lesu vyšla, pak jsem klusala, ale teď jsem běžela, jako by mi za patami hořel celý les. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem špinavá, poskvrněná, nečistá. Nemohla jsem přestat myslet a to ani v momentě kdy jsem běžela po tvrdé sněhové slupce a ta se mi zadírala do polštářků na tlapkách, že je ničila do krve. Nemohla jsem zastavit. Musela jsem běžet dál. Ale proč? Abych zapomněla... Věděla jsem, že takhle to nefunguje, ale přesto jsem to zkoušela dál a dál. Není tohle jeden ze znaků šílenství? Dělat tu samou věc a očekávat jiný výsledek?

//Ronherský potok

Stála jsem kousek od nich a jenom je sledovala. Nechtěla jsem se k nim přidávat, protože... nevím. Něco ve mně umřelo s tím, jak jsem umřela já. Padala jsem z duhy. Jako víla, které někdo utrhl křídla a zničil jí svět. A tím někým byl Belial. Nemohla jsem se zbavit toho pocitu, jak mě držel na místě a já se nemohla jeho slovům vzepřít. Nemohla jsem. Nešlo to. Chtěla jsem... Ale chtěla jsem vážně? V jednu chvilku se mi to líbilo a ani jsem nevěděla proč. Moje tělo se tomu vzpíralo, chtělo se mi zvracet, ale hlava neposlouchala. Byla to agonie. A po ní přišel pád. Pád z duhy. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Nemohla jsem věřit tomu, že jsem zpátky a nic se nestalo.
Otočila jsem se ve sněhu a rozešla se nazdař bůh někam pryč. Nechtěla jsem odejít, ale nechtěla jsem ani zůstávat. Nechtěla jsem nic. Nechtěla jsem myslet. Neberte to tak, že bych udělala nějakou pitomost, to ne. Věděla jsem že chci žít, ale netušila jsem jak to s tímhle břemenem dokážu.

//Ježčí plácek přes Uhelný hvozd

Byla jsem u úkrytu zrovna v moment, kdy z něj začala vycházet Maple a nějaký jiný vlk. Schovala jsem se. Ne, že bych je nechtěla vidět, ale nějak jsem se jich bála... Netušila jsem proč, ale bylo to tak. Jenomže do úkrytu jsem se teď bála jít taky, i když začalo sněžit. Bála jsem se, že tam bude někdo další a bude se ptát a bude něco chtít a... na to jsem momentálně neměla náladu. Jenomže jsem se taky nemohla schovávat před ostatními do nekonečna. Potřebovala jsem si s někým promluvit, ale s kým...
Následovala jsem stopy ve sněhu, které mne vedli za Alfou a zbytkem smečky. Bylo pěkné se procházet po prvním napadaném sněhu. Vločky se snášely na zem a mě popravdě bylo nějak příjemné, že je chvilku chlad. Jako bych nemusela cítit ty emoce uvnitř sebe. Chlad přinášel úlevu, která se nemusela každému zamlouvat. Necítit končetiny nebylo nic pěkného, ale já... užívala jsem si to, že nic necítím... Jenomže pak jsem zvedla čenich a ucítila známé i neznámé pachy. "Rolande?" pípla jsem, ale ne moc nahlas. Zůstala jsem stát kus dál od skupinky, nechtěla jsem se jim motat do rozhovoru.

Brečela jsem Duncanovi na hrudníku a popravdě jsem se za to nesnášela. Potřebovala jsem pryč. Potřebovala jsem se odsud dostat, nemohla jsem jenom plakat. Nemohla jsem... Nemohla jsem dát tomu hroznému vlkovi, který mne týral to zadostiučinění. Pohledem jsem střelila někam do dálky. "Já... děkuju, ale.... musím se projít," pronesla jsem hořce a rozešla se směrem kdo ví kam. Někam jsem prostě potřebovala jít. Bloumat lesem bylo příjemnější, než sedět ve vlastních slzách a litovat se. Pokud mne něco naučila Prabába, tak to bylo nelitovat se příliš a dostat se zpátky do práce. Na slzy bylo místo i čas, ale teď začínala zima a na slzy tedy nebyl čas. Musela jsem se pustit do práce.
Jakékoli práce.
Jenomže jsem sama netušila, jaké. Co bych měla dělat. Možná bych mohla vzít nějaké větve a naskládat je do úkrytu, jestli přijde zima budou se hodit jako izolace a taky pro to, aby se někdo mohl zahřát, pokud umí magii ohně. Mírně jsem se nad tím zamyslela, ale byl to dobrý nápad. Kdo by mne mohl za něco takového kárat. Začala jsem tedy nosit do smečkového úkrytu větve. Snažila jsem se najít takové, které byly dostatečně velké a celkem suché, což se v tomhle kraji hledalo jenom těžko. Ne, že by tu nebyla spousta větví, ale většina z nich byla mokrá a já věděla, že nebudou hořet dokonale. Nejprve jsem našla několik menších větviček kus od úkrytu, ale čím víc jsem se vzdalovala tím větší a hezčí se mi zdály. Táhla jsem je jednu po druhé směrem k úkrytu, abych je poté nechala kousek od vchodu pro ostatní členy smečky k užitku. Bylo celkem klidné počasí. Klidné, ani nefoukalo. Ale táhlo. S ubívajícím sluncem to vypadalo na pořádný mráz. Celkem jsem se začala bát zimy. Ne, že by mi vadilo občasné chladno, ale krutější zimu bych nesnesla dobře. To bych se někde musela zahrabat do kožešin. Byla jsem celkem zimomřivá. Natahal jsem klacíky k vchodu a pak už bylo jenom načase, natahat je dovnitř úkrytu. Práce mi opravdu pomohla vypnout, nemusela jsem se nijak extra snažit a zapomněla jsem na většinu toho, co mne trápilo. Ne, na všechno. A tak když jsem vkročila do úkrytu nejprve jsem se hezky rozhlédla kolem, jestli mne někde nesleduje Belial připravený mi ublížit nebo jeho nemagická zvířátka. Nikde jsem nikoho neviděla, naštěstí.

Plakala jsem usedavě, ale potichu. Jako bych ani neuměla plakat na hlas. Bylo to příšerné pozorovat, ale mnohem horší to bylo prožívat. V podstatě jsem padla na Duncana a nechala svou váhu na něm. Neřešila jsem, že je pro mne cizincem. On mi nabízel pomoc. Nabízel mi vysvobození z téhle naprosté příšernosti. A já mu věřila. Konečně někdo, kdo měl podle mého soudu morální kompas v pořádku a kdo by... neudělal takovou ohavnost co Belial. "Jmenuje se.... Jmenuje se Belial... on.... On na mě skočil a.... Já se nemohla pohnout... Chtěla jsem, ale nemohla jsem.... A.... pak jsem.... pak jsem spadla a ocitla se v nějaké jeho říši a pak se probudila v kopcích z písku.... On mne proklel a navíc... zná...znás..." nedokázala jsem to doříct. Pravdou bylo, že na samotný akt nedošlo. Proti mé vůli mi nic neudělal, ale i tak se o to snažil a já pořád měla pocit, že jeho tělo cítim kolem sebe. Bylo mi z toho zle, ale zároveň jsem nemohla přestat plakat. Duncan nabízel, že ho zničí. Nechtěla jsem jeho smrt, ale aby mu někdo dal jasně najevo, že tohle není normální dělat. Duncan by mohl, nebo ne?

"Ne," odpověděla jsem jenom prostým zašeptáním. Nevykala jsem mu kvůli stáří, ale pro to, že jsem vykala prostě všem. Neměla jsem ráda, když byl někdo přehnaně familiérní k cizím a po zkušenostech tady mne to úplně nenahlodalo k tomu něco měnit. Když si to ovšem Duncan nepřál, rozhodla jsem se v jeho případě s vykáním přestat. Kráčela jsem lesem a tím ho značila svou stopou a taky stopou smečky, ke které jsem momentálně patřila. Taková příjemná podzimní procházka.
Náhle Dunanc pronesl tu otázku a já se zarazila. Zůstala jsem stát jako přikovaná a než jsem stihla cokoliv udělat začaly se mi horké slzičky řinout po tvářích. Vzpomínka na Beliala a to, co se mi stalo mne vykolejila. Brečela jsem a skoro ani neslyšela, co mi říká. "Fun...fungují jen trochu," pronesla jsem nakonec rozechvělým hláskem, která se otřásal vzpomínkou a vzlykáním. Najednou se mi zdál strašně fajn, jako bych se mu mohla svěřit naprosto s čímkoli. "Belial mě... on mě..." nebyla jsem to schopná doříct aniž bych začala zase plakat.

//značkuju

Byly jsme na okraji našeho lesa. Byla jsem zmatená. On byl podle všeho při smyslech a nepůsobil nebezpečně. Bylo lepší zůstávat tu s ním, než se toulat někde po lese a hledat... co vlastně? Mírně jsem se uvolnila. Mírně, ale přeci. Opřela jsem se o jeden ze stromů a můj pach se tak udržel za kůrou. Kus srsti jsem tam nechala určitě, možná nejen srsti. Bylo pěkné, moc se takhle v klidu opřít. "Těší mě... Duncane," pronesla jsem potichounku a zopakovala jeho jméno, abych si ho zapamatovala. Třeba když jsem takhle opakovala jména vlčat ve své potulné bandě, rychleji jsem si je pamatovala. A že si některá byla podobná jako vejce vejci. Mírně jsem se usmála, ne Duncanovi nebo svému životu, ale té hezké hřejivé vzpomínce na dovádějící vlčata. Mluvil o tom, že mlátí jenom vlky, což mi úsměv rychle vzalo z čenichu. "Nech... nechcete se projít?" navrhla jsem a pak se rozešla. Chtěla jsem změnit téma a taky jsem popravdě chtěla mít více možností, kam prchnout. Kdyby se náhodou přeci jenom rozhodnul, že mlátí i vlčice. Navíc taky jsem nechtěla, aby on někomu rozbíjel držku a proč taky? Proč bych to měla chtít. "Proč bych měla chtít, abyste někomu ubližoval?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Nechápala jsem to, ale přišlo mi to vlastně tak trochu milé.
Moje tichá chůze byla skoro neznatelná, jak jsem se proplétala mezi stromky v tmavém lese. Snažil jsem se vyhnout všem překážkám, ale zároveň u toho udržovat nesmělou konverzaci. "Lilith neznám, bohužel," sdělila jsem mu svou typickou tichou tóninou hlasu. "Je to taky členka smečky?" zeptala jsem se naoplátku jeho a mezi tím jsem přeskočila jeden ze spadlých kmenů stromu. Na nebi zářil měsíc. "Není to nádhera," řekla jsem a tlapkou ukázala směrem k nebi. "Občas mi přijde, že je větší a větší..." povzdechla jsem si a vzpomínala na to, kolikrát jsem už koukala na měsíc na obloze. Kolikrát a s kolika různými vlky... Zastesklo se mi po prabábě a tak jsem zvedla hlavu k nebi a pustila se do popěvku. "Auuuuuuu, auuuuuuuu, auuu," vyla jsem s hlavou zakloněnou a očima zavřenýma. Moje vytí bylo stejně tichounké, jako byl můj normální hlasový projev. Ani výt jsem neuměla nahlas. Bylo to opojné, moci se takhle trochu uvolnit. Navíc po tom všem, co jsem zažila a prožila. Nechtělo se mi na to myslet a tak jsem prostě vyla na velký měsíc na obloze. Označkovala jsem tak území naší smečky nejen svým pachem a srstí, ale také hlasem. Kdyby byl někdo poblíž, musel by nás slyšet a věděl by, že je tu smečka.

Těkala jsem pohledem po okolí. Hledala jsem jakoukoli možnost, náznak nebo stopu, že je tu nebezpečí. Jenže jsem nic neviděla ani necítila nebo neslyšela. Byl tu jen ten vlk, jehož moje omluva právem zaskočila. Byt při smyslech, možná bych se sama sobě zasmála. Jenže ti se nestalo. "Já... nez... neztratila jsem se. Jsem tu doma," pronesla jsem s úsměvem, kterým jako bych se snažila přesvědčit samu sebe, že jsem doma a vše je v pořádku. Pak ovšem Promluvil znovu, návrh nebo výhružka? Couvla jsem před ním že strachu, že mi ublíží. Stejně jako Belial a stejně jako zvířata v tom divnem lese. Roztřásly se mi tlapky pod tělem. Hledala jsem pohledem kudy prchnout, jenže nohy mne neposlouchaly. Odmítly se pohnout z místa.

//Vršky

Dopotácela jsem se do lesa. Konečně na mě nepršelo, ale cítila jsem se pořád tak podivně. Jako bych celá hořela. Neměla jsem horečku, ale pořád se mi zdálo, že nejsem v bezpečí i když jsem byla v našem lese. Šla jsem proto celkem vyhýbavě po hranici a snažila se co nejvíce oddálit možnost, že bych na někoho mohla narazit. Jenomže, jak jsem si dávala pozor, abych se vyhnula úkrytu, nedávala jsem plně pozor na to, co se nacházelo přímo předemnou. Málem jsem narazila do jednoho vlka. Nevěděla jsem, jestli ho znám nebo ne. Byla jsem moc zmatená a navíc byla tma. Jeho tmavý kožich jako by mizel ve tmě. "Oml...Omlou...Omlouvám se," vykoktala jsem ze sebe zaskočeně, přestože jsem do něj nenarazila. Neudělala jsem vůbec nic, za co bych se musela omlouvat, ale přesto ze mě ta omluva vypadla. Nezamýšleně. Náhodou. Jako bych to měla jako naučenou frázi.

//Zapadlý kout

Vyškrábala jsem se z toho podivného místa, kde jsem viděla jenom jednu věc od každé květinky, která kdy na tomhle světě existovala. Mírně jsem se otřásla a snažila se přijít na to, co se mi stalo. Pořád jsem měla před sebou ty plameny a tu bolest, která vycházela z každé mojí buňky, když se maso začínalo škvařit. Otřásla jsem se a začala se trochu dávit. Jenomže z mého žaludku nebylo co, bych mohla vyzvracet. Takže jsem po pár potáhnutích z krku zase pomalým kolébavým krokem vyrazila dál. Chtěla jsem se dostat zpátky domů. Tam by mi někdo mohl pomoci. Třeba Maple nebo Wolfganie. Mohla by mi jedna z nich poradit, co mám dělat, nebo... Ale co když mi bude chtít někdo ublížit, jako ta zvířátka? Doufala jsem, že doma bude všechno lepší.

//Sarumen