Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//puff na tinferiu

Běžela jsem z kopce ani jsem netušila jak rychle. Popravdě jsem chvilkami ztrácela i pojem o tom, jak a kam běžím, prostě jsem běžela a najednou jsem pod tlapkou neměla skálu, ale bahnitou hlínu a...škop....upadla jsem. Podvrtla se mi tlapka a já se zabořila do hlíny, která byla měkkounká jako by ji právě prolila dešťová průtrž. Spadla jsem na zem a mírně se zakutálele, než jsem se zastavila na pevné zemi. "hihihi," zasmála jsem se. Občas bylo hezké se takhle zasmát jen tak, z ničeho nic. Prostě si užívat života a smát se. A že já se smála ráda.
Pomalu jsem se zvedla na tlapky a vyrazila směrem k jezírku, které bylo kousek ode mne, abych se tam hezky očistila. Neměla jsem ráda kožich plný nepořádku. Jezírko bylo obklopeno levandulemi, které zde kvetly, jako by vítaly jaro. Jejich vůně byla příjemná a já se musela usmát. Pak jsem se pomalounku začala přesouvat do příjemné vody, která hezky chladila a příjemně voněla. Navíc jako by mi její klidná dlaň pokryla všechny škrábance a ty se zatáhly, přestaly bolet a svědit. Užívala jsem si klidnou koupel.

//Zrcadlovky přes Mahtae

Poslouchala jsem tomu, co mi vyprávěl Regis. Bylo to fajn mít takového dobrého společníka, který si rád povídá. "Takže vládla matka? To je zajímavý, většina společenství to má tak, že vládne vlk a ne vlčice," pronesla jsem jeden ze svých náhodných faktů, kterými jsem oplývala. Mírně jsem se musela ohlížet jestli jde pořád za mnou. Cesta tu byla poměrně náročná, můj orientační nesmysl zafungoval a my šli špatným směrem. Jenže já si to neuvědomovala.
"Já nechtěla poznávat něco jiného. Chtěla jsem zůstat doma, ale... moje sestra starší odešla a tak jsem se měla stát Alfou a uměl by sis mě představit jako Alfu?" zasmála jsem se té představě, protože blázínek jako já by nemohl nikomu radit nebo říkat co má či nemá dělat. To by nikdy nemohlo fungovat. "Ale aby se mohla stát Alfou moje mladší sestra nebo bratry, musela jsem zmizet, takže jsem se rozhodla vyrazit do světa a najít sestru, která odešla... Hmm asi je to zamotané, moc sester co," zasmála jsem se hihňavě jako malá školačka.
Naslouchala jsem jeho vysvětlení a tiše pokračovala směrem dál. Nehodlala jsem nijak zvlášť spěchat, ale pak mi podklouzla tlapka na kamanech. "POTKÁME SE DOLÉÉÉÉ!" houkla jsem na Rolanda a utíkala směrem z hory dolů, abych si nenabila čenich. Musela jsem běžet tlapku za tlapkou velkou rychlostí, abych prostě nespadla. Podvolit se rychlosti bylo zajímavé.

//Puff k jezírku na tinderiu

//dlouhá řeka přes vodopády

Poslouchala jsem to, co vysvětloval Roland. Znělo to zajímavě. Mluvil o tom, jak ho vychovaly, že ho strkaly do nějaké formy, což mi přišlo docela brutální, co když měl někdo kila navíc? To mu je ta forma ucvakla nebo? Pak mi došlo, že to asi myslel jenom jako obrazné pojmenování a musela jsem se uculit vlastním hloupým myšlenkám. "Já nikdy nezapadala, takže bych asi byla s těmi, co nesmí dělat ostudu," pronesla jsem zamyšleně. Jaké to asi bylo být stranou a jenom tak nahlížet na svět ostatních skrz pomyslnou klíčovou dírku.
Roland pak mluvil o tom, že nebyl doma spokojený a že utekl z domova. "Já taky utekla," prozradila jsem mu něco ze svého života. Nešlo tak úplně o to, že jeden utekl, já se chtěla vrátit, ale už jsem tak nějak nemohla. Svět mne moc změnil a já doufala, pořád jsem doufala, že najdu sestru. "Někteří vlci se prostě narodí krutí, ale některým je krutost dána výchovou. U vás doma za to možná dospělí nemohli, že byli krutí... Protože někdo byl krutý na ně před tím a na ty před tím byl zase někdo krutý, takže pak neuměli dělat něco jinak, než krutě," pronesla jsem a pokračovala dál k řece a do hor.

//zrcadlové jeskyně přes mahtae sever

//Ragarské pohoří

Naslouchala jsem Rolandovi, který se zprvu zdráhal odpovídat, ale pak se konečně pustil do slov. Mírně jsem se rozklusala, abychom kolem řeky neběhaly moc dlouho. Klikatila se a já poslouchala Rolandův hlas. Jeho vyprávění o rodné smečce mi nepřilšlo nezajímavé, jak sám avizoval. Právě naopak. Zajímalo mne, jak to fungovalo jinde. Sama jsem pocházela ze smečky, kterou jsem opustila, abych nemusela dělat Alfu a mohla to přenechat schopnějším. A pak jsem potkala skupinku potulných kejklířů, kterým nějaké Alfování bylo úplně jedno a všichni byla jedna velká rodina. Možná že jsem více jako rodinu brala Hordu, než mou rodnou smečku s bratrem a sestrou, které jsem v ní zanechala. Kdo ví, jestli se z brášky stal obávaný alfák nebo ne.
Cesta nás vedla ke kaskádám, které jsem se rozhodla poměrně ladně zdolat. "Přijde mi, že tvoje rodina byla opravdu hodně zaměřená jenom na to, jak se zlepšovat... ale to není nic špatného. Někdy je to nové dobré, pokrok a tak... Ale jak se ti to líbilo? Sem s novým, pryč se starým zní... trochu krutě," dodala jsem nakonec po chvilce ticha a rozklusala se přes louku.

//Rozkvetlé louky přes kaskády

Usmála jsem se na Rolanda, i když se náš rozhovor začínal stáčet k něčemu, ne úplně příjemnému. Byla jsem ráda, že ho vidím a neptala se ho na setkání s tou podivnou vlčicí, ani na nic jiného, co se toho týkalo. "Každá skupina má asi svoje vlastní zvyklosti," shrnula jsem to s úsměvem. "Ale pokud bys chtěl, ráda bych se dozvěděla o té tvojí... Ráda zkoumám nové věci, nové kultury a společenství, je to zajímavé," podotkla jsem rychle, abych nějak ukázala svou zvědavost, která za posledních pár měsíců nebyla úplně uspokojena. Všechno se tu dalo vysvětlit nebo se ostatní nechtěli dělit o své zážitky. Tohle byla příležitost a já se jí chopila.
"Možná bychom měli vyrazit zpět domů, co myslíš?" navrhla jsem a pak se zvedla, abych začala postupovat kolem úpatí hor zase směrem zpátky na jih. Věděla jsem, že stačí jít na jih a dojdeme do Sarumenského hvozdu, takže jsem popravdě ani moc neřešila, jestli půjdu stejnou nebo jinou cestou jako sem. Nechtěla jsem jenom jít přes ten děsivý hvozd. Zvolila jsem cestu k řece a od ní jsem doufala, že se dostaneme dál.

//Dlouhá řeka

Tím jak jsem Rolanda ignorovala mě trochu překvapilo, že promluvil. Trhla jsem sebou, ale jenom malinkato. Na jeho přítomnost jsem prostě zapomněla. Pohled na něj a jeho sovičku mne ovšem uklidnil. Vyskočila jsem hned na tlapky a objala ho. Bála jsem se totiž, že se mu něco mohlo v té podivné jeskyni stát a teď byla tady zdravý a celý. Netušila jsem, jestli nepřekračuju tím objetím nějkou společenskou normu, ale popravdě... na normy já úplně nebyla. Bylo pěkné cítit přítelovi teplo na svém kožichu a nasávat chvilku jeho vůni takhle z blizounka. Bylo pěkné mít přítele.
Pak jsem se odtáhla a usmála se na něj. Nechtěla jsem se úplně ptát, jak to šlo, takže jsem jenom pohodila radostně ocasem. "Tohle říkala Prabába, když... když jsme se s někým loučily. Byla to poměrně velká slavnost. Ohně hořely, jedlo se a vyprávělo. A čekalo se na konec dne. Pak se západem slunce bylo poslední rozloučení a tam Prabába říkala tohle. Ani nevím proč to říkala," vysvětlovala jsem mu, jak v mé hordě probíhal pohřeb. Popravdě jsem netušila, jestli se to drží i tady nebo prostě jenom bez ceremonií někoho zakopou...

Východ slunce se pomalu otočil v západ slunce ani nevím jak. Možná jsem tu seděla opravdu celý den a koukala na tu nádheru, čekajíc na svého přítele, který odešel kdo ví kam a kdo ví proč. Netušila jsem, co Roland hledal. Jestli nějaké dávno skryté tajemství nebo tajmený poklad na konci duhy... na to se mohl rovnou zeptat a odpověděla bych mu, že žádný poklad na konci duhy není a že ho hledá marně. Na konci duhy čekalo jen utrpení.
Něco si chtěl zřejmě tenhle vlk s podivnou malou sovičkou dokázat.
Vítr mi vanul kolem tváří a hrál si s mojí srstí. Slunce zapadalo a já vdechovala každým pórem poslendí momenty tepla, které nechávalo na mém těle. Koukala jsem dál a dál i v momentě, kdy ke mně přišel onen vlk se sovičkou, na kterého jsem tu čekala. Ale čekala jsem tu vážně na něj. V nose mne zašimral jeho pach a já nic neříkala. Ještě chvilku... ještě chvilku si užívat tenhle krásný okamžik ticha a bytí. "Jak hrdina padlý je ten den při příchodu noci, vzpomínáme, milujeme, není nám pomoci," zabroukala jsem si.

//Jedlový pás

Hory byly chladnější, ale taky tu byl požehnaný klid. Mírně jsem se usmála, protože ze mne spadla všechna ta tíživá atmosféra, která na mne dopadala v tom příšerném lese a kolem jezera, kde byl on. Raději na to nemyslet. Došla jsem poměrně daleko od lesa a pak jsem se posadila na chladnou zem. Slunce začalo zrovna vycházet, takže jsem se zahleděla do dálky. Sledovat zrod nového dne bylo, jako bych se ocitla těsně vedle Prabáby. Jako by mi prozrazovala, co která bylinka znamená jako tenkrát na různých loukách, pláních a mýtinách. Jako bych byla konečně zase doma. Nový den se svým klidem a září přinášel energii, kterou jsem tak moc potřebovala. Pokaždé noci přijde světlo, po každé bouřce vyjde slunce. Usmála jsem se, protože tahle slova používala Prabába vždy, když někoho něco trápilo. Hlavně když to byl někdo z mladších, ale pomáhala tak překonat strasti i dospělým. Jak moc my chyběla.
Z lesa jsem slyšela svoje jméno, ale nemohla jsem se odtrhnout do pohledu na východ slunce. Navíc i kdybych křičela, tak by mne Roland neslyšel. Popravdě jsem doufala, že si mne najde nějak sám. Já byla dokonale unesená a nemohla jsem myslet na to, že je třeba zraněný po setkání s tou podivnou vlčicí v té podivné jeskyni. Ne, teď bylo v mojí hlavě jenom slunce, energie a pozitivno.

//Severní galtavar

Les byl nepříjemné místo a když jsem věděla, že se tu kolem potlouká ještě "on", tak jsem prostě nemohla být v klidu. Mírně jsem se chvěla a cítila jsem se nesvá. Nelíbilo se mi to tady. Jenomže Roland tady chtěl něco najít, možná si něco dokázat. A já souhlasila, že půjdu. Teď jsem svého rozhodnutí ho doprovodit litovala. "Měly bychom jít pryč," pípla jsem jenom a strach byl znatelný nejen v mém hlase, ale jako by se dostal i do mého pachu. Nelíbilo se mi tu. Jenomže Roland pořád hledal to něco, co nedokázal popsat. Roland se rozhodl jít dovnitř. Blázen. Zastavila bych ho, kdybych k tomu měla sílu. Jenomže sílu jsem neměla. Chyběl mi jakýkoliv odpor, který bych mohla použít k zastavení tohohle blázínka, který se vrhal přímo k smrti.
"Počkám," pípla jsme jenom, ale hned jak se jeho ocas ztratil z dohledu jsem vykročila pryč. Nemohla jsem tu zůstat. Nešlo to. Chtěla jsem na něj počkat a snažila se svoje tlapky zastavit, jenomže mne neposlouchaly. Jako by něco táhlo moje tlapky pryč samo od sebe. Nemohla jsem se zastavit. Určitě to zvládne a bude to lepší, když bude sám a nebudu mu tu překážet a on si mě pa knajde určitě. Musela jsem se přesvědčit, že to co dělám je dobré.

//Ragar

//Za Rolandem

Držela jsem se u boku mého společníka, protože popravdě jsem se bála. Hrozně jsem se bála, že potkám jeho... Beliala. Znala jsem ho jménem a nelíbilo se mi to. Nejraději bych to jeho jméno zapomněla, ale jako by se mi vypálilo do mysli a nešlo se ho jen tak zbavit. Mírně jsem se přitiskla k Rolandovu boku. Nechtěně. Cítila jsem, že je jeho srst naježená jako bodliny. Kdyby mohla, tak by možná i propichovala na potkání. Rolandovi se evidentně nezdála příjemnou možnost, že bychom se s "ním" setkali. Byla jsem mu tedy vděčná nejen za slova útěchy, ale i za zvolení cesty, která nás tomuto setkání ušetří. "Dobře," pípla jsem jenom a následovala vedle Rolanda cestičku, která se táhla směrem na sever. Popravdě, teď se mi už nezdálo to místo tak děsivé, protože něco mnohem děsivějšího bylo u jezera. Ono někdy není nebezpečné a děsivé to nebezpečí, které nevidíme. Někdy je mnohem horší to, které vidíme všude kolem.

//Za Rolandem

//Esíčka

Kráčela jsem v tichosti za svým průvodcem. Nebyla jsem úplně natěšená na to, jít ke Smrti, proč bych se na to měla proboha těšit? Ne, jediný kdo by tam šel dobrovolně by byl blázen. Ale Roland nevypadal ani jako blázen ani jako sebevrah, takže jsem nechápala jeho záměr. Prozkoumávat zříceninu by přece nikdo normální nechtěl. "To místo je prokleté, nemám z něj dobrý pocit," pípla jsem jenom, když mi to neuměl vysvětlit. Nelíbilo se mi to. Jeden by měl mít nějaký specifický důvod k tomu, dávat svůj vlastni krk tak snadno... jako na podnose. Mírně jsem se zachvěl.
Najednou mne do čenichu udeřil pach. Ten pach jsem znala. Byl to on. Viděla jsem ho přímo před sebou, i když tu nebyl. Ale musel tu být. Nedávno. "Rolande?" kníkla jsem jako malé vyplašené vlče a přiběhla k němu blíž, rozhlížejíc se po okolí "On je tady, cítím ho," dodala jsem na vysvětlenou. Doufala jsem, že mu dojde kdo je ten "on", kterého myslím.

//Za Rolandem

//Sarumen přes tanebrae

Následovala jsem pomalinku Rolanda, který byl poměrně hodný na moje tempo a tak jsem za ním nemusela běhat. Usmála jsem se na něj, i když jsme nešli na úplně veselé místo. Právě naopak. Ohledně chrochtniček už se dál nedoptával, jenom uznale brouknul, což mi stačilo jako solidní uznání. Mírně jsem se zachvěla už jen z představy kam jdeme, ale když o tom začal Roland mluvit... jeho fascinace se mi vážně nelíbila. Co ho mohlo na té stavbě a její obyvatelce tak přitahovat? "Nemyslím si, že bys tam měl chodit, není to dobré místo," pronesla jsem potchounku, že to možná ani neslyšel. Nevědla jsem, jak mu to rozmluvit a byl na mne přeci jen tak hodný, že jsem ho nechtěla od jeho plánu více odrazovat.
Popravdě jsem prostě jenom ťapkala za ním a přemýšlela nad jeho otázkou. Kdo asi je ta vlčice, co žila uvnitř? Byla magická, to rozhodně. Byla ovšem i bohyní? Nemohla jsem mít jistotu, ale něco ve mne mi říkalo, že je tím, za co sama sebe označovala. Kývla jsem proto pomalinku hlavou. Nic jsem ale neříkala, nechtěla jsem svému přesvědčení vdechnout život i slovy.

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

"No chrochtnička, takové to malinkaté zvířátko, velikosti broučka," snažila jsem se vymyslet, jak předat informaci o chrochtničkách. "Asi takhle velký, takový šedý, tlustý," popisovala jsem a naznačovala, tlapky jsem se snažila postupně dát tak, abych dokázala předat svou vlastní znalost. Jenomže mi to moc nešlo. Nejspíš. Teda doufala jsem, že to nějak pochopí, ale kdo mohl tušit jestli to doputuje. Nakonec řekl, že je to zákeřné a tak jsem kývla hlavou. Pochopil. Aspoň to nějak doputovalo.
Pak už bylo na cestě vyrazit směrem k tomu podivnému místu, které bylo na severu v lese. Roland byl rád, že jdu s ním. "Doprovodím tě ráda, ale nevím jestli s tebou půjdu až tam... nechci to úplně prozkoumávat z blízka, už znova," podotkla jsem a podivně si povzdechla. Nelíbilo se mi to, ale nenechala bych Rolanda jít samotného. Prostě ne. Rozešla jsem se mimo les a doufala, že tahle cesta nebude naše poslední.

//za Rolandem

Roland vypadal, že se zaseknul v čase. Mě to nevadilo, taky se mi to občas stávalo. Když se proto omluvil jenom jsem se zasmála. "Za to můžou chrochtničky, to je v pořádku, občas jich taky v hlavě pár mám. Jsou to potvůrky, že," odvětila jsem mu a máchla tlapkou, jakože je to naprosto v pohodě. Každému se mohlo stát, že má v hlavě hejno chrotchtniček a pak prostě musel nějak přežít, že se na chvilku nebude soustředit na svět kolem, ale že se spíše bude muset věnovat světu vevnitř.
Můj společník pak mluvil o té stavbě na severu. Nelíbila se mi ta představa, že bych tam musela zase jít. Na druhou stranu Roland mi tolik pomohl, že by bylo neslušné ho teď nechat na holičkách a nechat ho tam jít samotného. Chvilinku jsem nad tím uvažovala, ale pak mi došlo, že bych ho neměla nechávat jen tak jít. "Půjdu s tebou, je lepší, když to budeš prozkoumávat ve dvou než sám," řekla jsem mu s úsměvem a mírně zavrtěla oháňkou.

Ten podivný brouk zmizel pryč a já opět osaměla s Rolandem, akorát teď jsem měla na hlavě věneček z květin, které krásně voněly. Pohlédla jsem na svého společníka. "Jeden by řekl, že po naší poslední návštěvě nám to sem spíš přijde sežrat, že?" pronesla jsem potichounku se smíchem, jako bych se naprosto nádherně zasnila. Nebylo na tom nic k smíchu, na té představě, že nám někdo žere domov, ale já si teď potřebovala smíchem uvolnit svoje vlastní emoce s těla, které jsem zadržovala celou dobu pobytu termita zde.
Upřela jsem očka na Rolanda, který mi řekl, že mi to sluší a že jsem se jim musela líbit. "No neříkej, že mi to sluší, ještě si začnu o sobě hodně myslet," řekla jsem mu stydlivě a zasmála se, abych zakryla rozpaky. Nikdo mi nikdy neřekl, že mi to sluší nebo jsem pěkná. Pro většinu vlků jsem byla prostě jenom ta divná, tichá nebo zmatená. Nikdy jsme nebyla ta které to sluší. "Jen doufám, že si příště pro své poselství vybere někoho... no menšího," dodala jsem. "Jaké máš vůbec ty teď plány, když nám nehrozí žádné nebezpečí? Doufám, že ne postávat tu a poslouchat moje fňukání."