Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Regis mi vysvětloval, jaké květiny jsem asi potkala a já si snažila všechno, co nejlépe zapamatovat. Mohlo by se mi to někdy hodit a já doufala, že to z hlavy nevymlátím. Takže jsem si to začala v duchu opakovat. Blatouchy. Jsou trochu jedovaté, na vnitřní užití se nehodí, ale dají se použít na vyrážku... Nejmenší jsou sedmikrásky, mají růžové okraje. Pak je heřmánek, má střapatý úzký lístky a na jedné rostlině je těch květů několik. Dobrá léčivka. Rmen je k ničemu, ale voní jinak. Kopretina, ta má z nich všech květ asi největší, je dost vysoká a taky se dá využít na leccos... V hlavě jsem si dělala mentální poznámky, abych věděla, co kdy použít. Kývala jsem hlavou a doufala, že se mi to z ní nevykouří dřív, než stihnu mrknout.
Pak se k nám přidala Wolfganie. Byla na Regise hodná. Ona byla vždycky hodná a já ji za to měla moc, moc ráda. Usmála jsem se na ni, když dovolila Regisovi, aby mne doprovodil do úkrytu. "Moc děkuji," pronesla jsem potichounku k Wolfganii a pak se podívala na Regise, když vlčice odběhla řešit smečkové záležitosti. "Nevím, jestli zvládnu dojít víc dovnitř..." řekla jsem.

//Jenom vsuvka, Islin má křidélka jen když používá magii jinak jsou v podstatě průhledná a nejsou vidět :D

Čekala jsem v tichosti s Regisem. Nechtěla jsem otravovat nikoho, kdo by mohl mít v úkrytu nějaké řešení. Bolely mne ale polštářky na tlapkách tak moc, že jsem to nevydržela a lehla jsem si. "Doufám, že omluvíš, ale lehnu si," zašeptala jsem k Regisovi, když jsem se začala kácet neobratně k zemi. S bolavýma tlapkama se lehalo špatně. Naštěstí souhlasil, že mi poví o kytičkách, takže jsme měly společné téma pro konverzaci. "No jednou jsem v močálech viděla takové žluté kvítky?" navrhla jsem a doufala, že by mu mohlo pomoci když řeknu, kde jsem květiny vyděla. "Och a taky jsem viděla takové bílé se žlutým středem, některé jsou malinkaté, ale pak jsou i takové větší. Vypadají stejně, ale asi nejsou," pronesla jsem šeptem a popravdě jsem netušila, proč šeptá on. Můj šepot byl můj normální hlas, ale nějak to ostatní nutilo šeptat taky. Toho jsem si už stihla všimnout. Bylo to zvláštní a vtipné. Usmála jsem se na Regise.
Pohledem jsem přeletěla z Regise na náš úkryt, který hodnotil jako pěkný. "A tos neviděl všechno, ještě tu je socha," pronesla jsem, jako bych byla histori, co by mu rád všechno ukázal a popsal, ale momentálně neví, kde nechal brýle a tak je hledá, ale je plný nadšeno pro budoucí expedici. Wolfganie nás vyrušila v právě ten dobrý moment. "Och, zdravím," řekla jsem tenounkým hlasem, který způsobil, že věta vyzněla jako otázka. "Já," chtěla jsem jí všechno říct, ale nějak mi přišlo, že bych neměla. Cítila jsem z Wolfganie únavu, hněv a možná trochu zklamání. Žádná z těch emocí nemířila na mě nebo na Regise. I tak jsem jí nechtěla přidávat. Moje vlastní problémy musely počkat nebo možná být zapomenuty navždy. "Poranila jsem si o tvrdý sníh a led polštářky tlapek a Regis je bylinkář, pomohl mi dojít až sem a snažil se mi tlapky ošetřit, ale teď v zimě je to těžké. Nechala jsem ho tady v chodbě, aby se trochu ohřál, za to, že mi pomohl," vysvětlila jsem Betě.

//les

Pajdala jsem na rozedřených tlapkách do úkrytu. Sice jsem díky Regisově pomoci mohla došlápnout, ale rozhodně to nebylo bezbolestné. Cítila jsem s každým krokem píchnutí, které mi vystřelovalo do všech svalů a kloubů v dané tlapce. Ale mohlo to být horší, mohly mi polštářky upadnout... Co bych asi dělala pak? Jak bych chodila? Mírně jsem zavrtěla hlavou a setřásla si sních z kožichu. Regis byl opravdový gentleman s tím, jak mi pomáhal a já doufala, že Maple bude chápat jeho přínos nejen pro mne, ale i pro smečku. "Mohl bys mi poradit, jak léčit která zranění a jaké květiny k tomu použít ne? Ráda bych se to naučila, abych věděla jak pomoci, ale zároveň, kterým květinkám se vyhnout," pronesla jsem v tichosti směrem k Regisovi.
Jeskyně byla plná pachů. Známých i neznámých a já nechtěla obtěžovat. "Tady se zastavíme," pronesla jsem a sedla jsem si. Sice jsem o našem příchodu dala náležitě vědět, ale nikdo se neobtěžoval opustit teplo jeskyně. Že se něco řeší jsem netušila. S kočovníky se to mnělo tak, že vlčata byla tak nějak... pořád. A taky byla tak nějak nás všech. Jistě někdo byl jejich opravdový otec a někdo je nosil pod srdcem a pak pustil na svět jako opravdová matka. Jenomže nikdy se neřešilo kdo je čí, kdo komu reálně patřil. Když někdo měl vlčata, pomáhal mu s tím další a tomu pomáhal zase někdo další. Všichni byli rodina. Všichni byli jednotní. Takže jsem ani nepředpokládala, že by tady mohl být společenský zvyk jinačí. Sedla jsem si tedy na zem na chodbě mezi jeskyní pro Alfy a Bety. Sice tu táhlo, ale já nechtěla jít dál. Jen jsem čekala, až náš pach doputuje k čenichu někoho pověřenějšího.

Mrkla jsem na vlka, který vypadal nepřesvědčeně, že by za něco mohla kouzla a mírně jsem se na něj uculila. Jako bych byla nymfa, která se směje tomu, kdo nechápe její běhání po lese nebo představu toho, že k někomu mohou promlouvat stromy. Mírně jsem se zakabonila, když pak prohlásil, že to rozhodně nemohl udělat on. "Dobrá nu, možná nemohl, možná jsem to udělala já a nebo jenom příroda chtěla, aby ty lístky vyrostly tady," dodala jsem v obraně šeptem. Venku mimo les musela být katastrofa. Protože pofukování dolehlo i sem a já si uvědomila, že jsem ráda, že je Sarumenský hvozd takhle na jihu a nehrozí nám tu taková zima jako na severu.
Pohlédla jsem nahoru a mírně se zachvěla. Sníh byl těžký a větve se pod ním kroutily. Divně vrzal celý les. "Pomůžeš mi dojít do úkrytu?" zeptala jsem se a pomalu se začala zvedat na bolavé tlapky. Sice mi jeho zábal pomohl, ale rozhodně nebylo vší bolesti konec. Sykla jsem a pak se začala pajdavým krokem přibližovat k úkrytu. Popravdě jsem byla ochotná vzít na sebe všechno příkoří, které by někdo mohl připravit za to, že jsem přivedla cizince do úkrytu. Ale já už nemohla být venku. Hlavně kvůli bolavým tlapkám. Doufala jsem, že Regis mi pomůže.

//úkryt

Nijak mne květena v zimě nezarážela. Tohle bylo magické místo, pokud jeden něco chtěl, třeba mu to jenom místní magická energie poskytla. Popravdě tomu, jak tady magie funguje jsem stále dobře nerozumněla, ale měla jsem za to, že je to spojeno s místní vodou. "Není to výmluva..." odvětila jsem tichým, ale přísným hlasem. "Ale je to kouzlo, je to nádherné ne? Jeden požádá a magická energie mu dodá sílu... Třeba umíte květinky ovládat vy, jenom o tom ještě nevíte," pronesla jsem už se smíchem v tichém hlásku, který odnášel od mého čenichu vítr. Tlapky mne stále bolely a sedět tady na sněhu nebylo nejlepším nápadem, ale stoupnout si? To jsem nemohla.
Neměla jsem ani náladu řešit Regisovo proč. Proč nutně vyžadovalo odpověď. Bylo otravné a naprosto sebestředé. Proč nebylo vůbec pěkné, jako třeba jak. Jak mohu pomoci, je přeci jenom lepší než, proč mám pomoci. Jenomže Regis mi momentálně začal na tlapyk dávat studenou šťávu s lístky, abych si je nechala na bolavých polštářcích. Věděla jsem, že mi to pomůže a mohu mu důvěřovat. I tak jsem se otřásla, když mi chladivá šťáva zalepila tlapky. Ne, že bych se ho bála, ale byla mi jednodušše moc velká zima.

Regis mi vysvětloval, jak vypadá takový strom, který by nějakým způsobem mohl pomoci mým tlapkám. Netuším, jak to hodlal udělat, ale evidentně měl nějaký plán. Plán, který já jsem nevěděla, ale ani vědět nemusela. Začínala jsem mu věřit. Víc možná než by bylo zdrávo, protože ho moc neznám. I tak jsem mu ale důvěřovala, protože byl bylinkářem a tím pádem toho musel vědět hodně o rostlinách a i o tom, jak pomoci mým bolavým polštářkům. Poslouchala jsem jeho hlas, který mluvil o stromě a tom jak vypadá. Kývla jsem hlavou, protože jsem začínala mít pořádný obraz o tom, co vlastně hledám. Začala jsem se tedy rozhlížet, abych to našla. Jenže než jsem se stihla doprohlédnout Regis přestal mluvit.
Pohlédla jsem na něj. Vypadal vyjeveně, že tu máme trávu v zimním měsíci. "Magie," řekla jsem jenom a mírně se zasmála. Tohle bylo důkazem magického působení. Možná za to mohla magie přítomná v místní zemi. Já si totiž myslela, že magie tu je ve vodě. Nechtěla jsem to rozvádět, aby ze mně neměl Regis srandu.

Nepřítomně jsem kývla hlavou, protože jsem sice poslouchala, co mi říká, ale byla jsem tak trochu myšlenkami jinde. Popravdě jsem hlavně uvažovala nad tím, že bych měla možná dát najevo něco o tom, jak velkou má pravdu, ale ne... nemohla jsem. Nešlo to, takže jsem jenom kývla a jinak jsem mlčela. Bylo to děsivé, nelíbilo se mi to, ale co se dalo dělat, když už byl takhle svět prostě nastavený. Nic, takže kývnutí bylo vlastně ještě docela dobré vyjádření toho, jak se věci měly. Tenhle kraj rozhodně nebyl milý k těm, kteří svou magii nezneužívali. Na druhou stranu ti, co svou magií využili proti někomu jinému, těm se nestalo zhola nic. Nebo aspoň to jsem si myslela, když jsem věděla, že Belial byl naprosto v pořádku na tom duhovém mostě a v té snové říšy, která nejspíše byla jeho domovem a kam jsem se dostala když mě poslal na smrt dolů z duhy.
Když prohlásil, že se můžeme podívat po těch dubech, kývla jsem hlavou. Jenomže se mi nechtělo moc vstávat. Tlapky mne bolely a polštářky jsem měla momentálně dost citlivé. Bylo jenom dobře, že jsem šly domů. "Dobře, hledám duby..." Takže jsem hlavou jenom kroutila a pohledem prohledávala les. Jenomže pak mi došlo něco úděsného. "Já nevím... jak vypadají duby," podotkla jsem k Regisovi.

//Liliový palouk

Byla strašná zima. Cítila jsem to až do morku kostí a to jsme byli v lese. "Tak vítej v sarumenském hvozdu..." pronesla jsem k Regisovi, zatím co jsem překročila hranice a vydala se směrem k úkrytu, který snad bude tam, jako vždy. "Tenhle kraj je magický a zajímavý, ale dávám ti dobrou radu. Dávej si pozor na to s kým se bavíš, protože ne všichni tady mají dobré úmysly," vrátila jsem se k naší předchozí konverzaci o tom, že u něj doma nebyla taková magie jako tady. Chtěla jsem ho varovat. Brala jsem to popravdě jako jakousi svoji nutnost. Varovat ostatní. Ráda bych mu řekla i jméno toho, komu se má vyhnout, ale nemohla jsem to vyslovit. Nešlo mi to. Takže jsem to neřekla a jen sdělila obecné varování.
"Auuuuuu," rozneslo se lese moje šeptání. Nechtěla jsem jít nijak extra do vnitř území, spíše jsem se chtěla schovat od ledu a chladu, který byl silnější mimo les. Přišla jsem tak kus za hranice a tam se zastavila, abych se mohla posadit a nechat tak krvavé tlapky odpočinout. "Možná bude lepší chvilku počkat, než půjdeme dál," sdělila jsem. "Nejen proto, že mě bolely nožky, ale i proto, že by mohl někdo chtít vědět, kdo jsi."

Islin

//červená řeka

"A odkud vlastně jsi?" zeptala jsem se tichounkým hláskem, který skoro nebyl slyšet, jak mi zamrzal dech v tlamě. Byla opravdu příšerná zima. Odcházeli jsme od řeky a jezera, která se proměnila v led. "Máme tu spoustu věcí... Magii a tak, ale není to tu tak zlé neboj se. Jsou tu i hodní vlci. Třeba Wolfganie nebo Maple. Taky tu je moje sestra, ta je hodná. Cynthia. No a taky je tu hodně dobrot kolem. Teda teď úplně ne, ale to proto, že je zima." Protáhla jsem krok, abych odlehčila svým bolavým tlapkám. Každý krok bolel, takže jsem doufala, že když jich budu dělat méně bude to lepší.
"Ale bojíš se, že není vhodné chodit do smečkového úkrytu, že ano?" pronesla jsem trochu smutným, ale chápajícím hlasem. "Neboj, u nás tě nikdo nevyžene. Určitě," řekla jsem s jistotou. Alfa byla hodná a navíc se ujala mě, tak proč by nepřijala na chvilku někoho, kdo by nám mohl v budoucnu pomoct. "A navíc můžeš někoho naučit to, co umíš ty. Mě chtěla učit Prabába, ale moc toho nestihla."
//sarumen

//hrušnový sad

"Neboj, bez tvého souhlasu už to dělat nebudu," zašeptala jsem a pajdala při tom podel toku řeky dál. Směr mi udával odhad. Netušila jsem, jestli jdeme správně, ale doufala jsem že ano. "Vy neznáte Zmrzky?!" vykníkla jsem překvapeně o oktávu moc vysoko, takže to skoro až zazvonilo v uších. Na takovýhle jekot jsem nebyla ani sama zvyklá, takže jsem hned zastříhala nesouhlasně ušima. "Zmrzky jsou malinakté potvůrky. Vypadají jako broučci s modrými, fialovými a peprmintovými krofkami. Taky voní jako čerstvá nať z máty peprné. No a mají ostré zoubečky a místo nožiček drápky, které se vám zakousnou do kůže a sápou a drápou. Takže potom cítíte, jak se vám nepříjemně svírají končetiny. No a než se nadějete máte otravu a kůže vám zrudne a pak zfialový a pak upadne," vysvětlila jsem přesně vědecky, co jsou to Zmrzky. Obyčejná omrzlina řekl by někdo jiný, která se neléčená může stát konečnou pro končetinu nebo uši. Jenomže to já nevěděla, pro mne za to mohly Zmrzky.
"Och ano smečka... Ale kde že potřebuju někoho, kdo se mi o ty tlapky přeci jenom na chvilku postará a u nás doma není žádný léčitel nebo tak někdo... Aspoň myslím, zapomněla jsem se na to zeptat," pronesla jsem aaniž bych věnovala pozornost strachu v hlase svého společníka, kterého jsem možná vedla do jámy lvové.

//Liliový palouk

"Jen jsem ti chtěla ukázat, že nejsem bezbranná," pronesla jsem tichounkým hláskem a zvedla k němu svůj pohled, když se konečně po kolečkách mezi stromy zastavil. Upírala jsem na něj svoje oči a v nich se zračilo, že si se mnou nikdo nebude moci nikdy zahrávat... už ne. To co se stalo, se nesmělo opakovat. Nechtěla jsem, aby se to opakovalo. "Měli bychom vážně jít, než se tu objeví Zmrzky," podotkla jsem a mírně se otřásla při vzpomínce na jejich kousavé zoubky, které se zaseknou do masa a rozthají kůži.
Začala jsem se sunout směrem k našemu lesu. "Bydlím v Sarumenském hvozdu. Mám tam smečku, která mne přijala. Popravdě moc členů v ní zatím neznám, ale snad nebude vadit, když tě pozvu k nám... Možná, kdyby náhodou někdo měl nějaký problém, tak můžeme vysvětlit, že jsi léčitel. Tací známí se vždycky hodí, ne?" řekla jsem s mírným úsměvem a ignorovala jeho otázku na to, zda jsem schopna jít. Sunula jsem se pajdavým krokem směrem k lesu a nechávala za sebou krvavé ťápoty.

//červená řeka

Věděla jsem, že se mu to nebude líbit, ale možná bylo lepší, aby se mu to nelíbilo, než aby na mne zaútočil jako Belial. Sice byl teď milounký, ale to se mohlo změnit. Takhle jsem měla jistotu, že si to ani nedovolí. Ani na to nepomyslí. "Nevím, jakou vzpomínku jsem vám ukázala... Nevidím vzpomínky, cítím jenom ten pocit. To co jste viděl je pořád jen a jen vaše..." pronesla jsem potichounku a tlapkou jsem nakreslila do sněhu podivnou smyčku a kolečko, čárku. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela, ale prostě jsem si čmárala do sněhu. Byla jsem mírně odnesena někam... někam jinam.
Křčel na mě a já jenom čmárala ve sněhu. "Chtěl jste to vidět," pronesla jsem tichounce, jako když dopadá další sněhová vločka na zem. Nechtěla jsem se ho tak dotknout, samotná jsem z té jeho emoce byla smutná. Pomalu jsem se nadzvedla na všechny čtyři a porozhlédla jsem se kolem. Byla zima. "Mohla bych to napravit tak, že vás zavedu do tepla?" zeptala jsem se a nabídla mu tak možnost přečkat zimu v teple.

Tlapky jsem měla od ledu odřené a začalo přituhovat. Měla bych si najít úkryt, ale nevěděla jsem, kam jsem pořádně doběhla. Musela jsem se dostat domů, abych se mohla schovat v naší hezké jeskyni. Jenomže naše hezká jeskyně byla kdo ví kde a já věděla, že se tam sama bez Regisovi pomoci nedostanu. Ale bála jsem se, že by mi mohl nakonec ublížit jako Belial. Ten byl taky nejdřív hodný, ale pak... musela jsem ukázat, že i když jsem na zemi a mám krvavé bolavé tlapky, jsem schopná se bránit. A že se bránit budu. A magie byly to jediné, co jsem uměla použít. Prabába mne učila, říkala, že je ve mně síla, která se jenom musí probudit. No a po mé smrti se probudila, věděla jsem to. Cítila jsem tu energii v sobě.
Jenže abych zapůsobila rozhodla jsem se použít to, co nemůže ublížit fyzicky, ale co může nějakým způsobem zasáhnout a dokázat pravdivost toho, že se ubráním. "Ovládám hodně magických sil, kouzel chcete-li," zašeptala jsem pomalounku a pak se do toho pustila. Postupně a nenápadně jsem se podívala na Regise. Sledovala jsem jeho oči a v nich duhovky, za kterými se schovával celý jeho svět. Oči byly okno do duše, stačilo se do nich podívat a jeden se mohl v druhém ztratit nebo naopak přehrabovat jako ve starém vetešnictví. Hledala jsem něco, co by ho bolelo, emoci smutku, strachu, zmaru. Nehledala jsem bolest fyzickou, ale bolest vnitřní. A našla jsem ji... Nejprve mi klouzala mezi tlapkami. Neznala jsem nikdoho, kdo se pojil k té podivné vzpomínce. Ale dokázala jsem ji dokonale vyvolat v Regisově hlavě. I kdyby nechtěl musel teď vidět Monteho, který stojí v řece a nepoznává ho. Který vůbec netuší, že ho někdo našel, ale ztratil zároveň. "Hodně jste trpěl, mrzí mě to..." pronesla jsem lítostivým hlasem a oči se mi zalily slzami, protože jsem pocítila trochu toho smutku taky. "Můžu ve vás vyvolat to, co už jste jednou zažil... vydolovat vzpomínku... ale můžu taky vaše emoce změnit," pronesla jsem. Jako mávnutím proudku jsem vyvolala klid v Regisově mysli a těle. Jako jsem zažívala klid já, když jsem v bezpečí na rodiné hromadě spala po boku celého klanu kočovníků. "Taky dokážu sebrat jednomu zrak," pronesla jsem a nasměřovala na chvilku všechny paprsky světla mimo Regisovo zorné pole, aby na pár vteřin oslepl. Nemohl vidět nic než tmu. Když jsem paprsky pustila ze své moci, jako bych pouštěla provázky ze své tlapky, mohl si všimnout, že mi na zádech blednou světelná křídla. "A umím toho mnohem víc... Takže šakal by se měl bát spíš mne, než já jeho," řekla jsem s unaveným úsměvem. Tolik magie jsem nepoužila od své smrti. Tam jsem tu magii použila vlastně poprvé. Se smrtí se ve mně probudila. A teď byla mou perfektní součástí.

Představil se jako Regis a já se mírně usmála a pokývla hlavou. Pořád jsem byla podivně nalomená ve vnitř. Ale on za to nemohl. Nechtěla jsem ho za to vinit. A když řekl, že nemusím nic vysvětlovat jen jsem kývla. Možná, že bych mu to řekla, jako Duncanovi, jenomže to by musel projevit zájem. Regis zájem neměl, z jakého důvodu mne nezajímalo, popravdě každý měl svých problémů dost, tak proč se patlat v problémech někoho jiného. Takže jsem jen kývla a nechala své tajemství o tom, proř jsem křičela schované hluboko uvnitř svého hrudníku.
Tlapky mne začaly trochu pálit. Protože pořezání bylo nepříjemné a protože opadl adrenalin a smutek, který jsem emocionálně prožila ustoupil. Takže zůstala jenom mrzká tělesná bolest, které se jeden nemohl jen tak lehounce zbavit, ale zároveň dávala příslib toho, že se někdy v budoucnu zahojí. Narozdíl od té ráně v důvěře k jiným, kterou po sobě ve mně zanechal Belial. Jenomže pak se zeptal na šakali. "No... mohla bych ti něco ukázat, ale nesmíš se leknout ano?" navrhla jsem ale s ukázkou magie počkala na souhlas.
"Taky jsem jednoho léčitele znala... teda spíš bylinkářku," pronesla jsem zasněně ztracená ve vzpomínkách. "To by se ti hodila magie země, mohl by sis nechat vyrůst, co bys potřeboval... Hmm duby tu někde určitě jsou. Možná že jsou nějaké u nás doma v lese..."