Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kývla jsem jenom hlavou. "Ono k... k ničemu vlastně nedošlo... on... myslím že mi Prabába pomohla a já... no proklela jsem ho... a on... no... nemohl..." snažila jsem se vysvětlit, ale neměla jsem správná slova ve slovníku, takže jsem se musela spokojit s jednoduchým gestem tlapkou, která se ohnula směrem dolů, jako by se zlomila. Pokud Roland nebyl tupec, došlo mu to. A pokud byl tupec, doufala jsem, že se nebude doptávat. "Jenomže on... poručil mi ať ležím a ať... Ať se mi to líbí... A já... nechtěla jsem... chtěla jsem utéct... nešlo to," dodala jsem na vysvětlenou, že jsem se nemohla bránit jinak, než jenom kletbou, kterou jsem na vlka uvalila. Těžko říct, jestli ta kletba fungovala nebo v tom bylo něco jiného, ale co se dalo dělat zachránilo mě to. Nemusela jsem si prožívat to, co prožívá spousta vlčic, které potká někdo podobný, kdo svoje dílo opravdu dokoná. Já se tomu vyhla. Chtěl, ale nemohl. A to mě zachránilo.
Jenomže to, o co se pokusil, zanechalo stopu. Stopu, kterou nešlo jen tak smazat. Nešlo se jí zbavit. "Já... nechápu proč?" hlesla jsem potichounku. Přišla jsem si špinavá a naprosto definitivně odepsaná. Už jsem nikdy nemohla být pro někoho počestnou a dobrou partnerkou, protože kdo by se zabavoval s někým, kdo se dostal do takovéhle situace. "Už... už nikdy... nikdy nebudu, dost dobrá," zašeptala jsem jenom a dala tak svým myšlenkám průchod.
Roland nabídl pomoc. Byl dobrým přítelem. Nemohla jsem si přát lepšího. "Duncan... řekla jsem mu to... chtěl ho zabít... Regis chtěl... pomoct... Ale nikdo nechtěl jenom poslouchat... děkuju," zajíkala jsem se a upřela na vlka před sebou svoje obří kukadla, ve kterých by se mohl ztratit celý svět. Celá moje nevinnost přímo zářila z mého pohledu. Naivního a hloupého pohledu.

Byla jsem celá vyděšená, ale snažila jsem se uklidnit, protože na mne sáhnul. Ale nebyl to on, nebyl. Byl to Roland. Všechno bylo v pořádku. Tak proč moje tělo reaguje tak, jak reaguje. Hlava věděla, že se nic neděje. Rozum rozhodl, že situace je bezpečná. Přesto jsem se klepala, zorničky měla rozšířené a dech se nechtěl zastavit. Tak mc jsem se vyděsila. Roland něco mluvil, ale já ho úplně nevnímala. Pak začal dýchat, jako když dýchala Prabába s rodičkou při porodu... Ale já přece nerodila? Koukla jsem na něj, ale moje tělo začalo opakovat to, co dělal on. Nádech. Hlava se mi mírně točila. Výdech. Snažila jsem se kontrolovat dech, ale šlo to pomalu. Nádech. Srdeční tep se začínal uklidňovat. Výdech. Teď už jsem se nadechovala hlouběji a ne jen mělkce. Nádech. Začala se mi vracet stabilita a už se mi ani tolik netřepaly nohy. Výdech.
"Dě... děkuji," pípla jsem. Už jsem byla více v klidu. Více v pořádku. Magické účinky se společně s výdechem začaly vytrácet. Neměla bych magii používat tak často. Jenomže za to nemohla jenom magie. Mohlo za to i to, že se mě teď nemohl nikdo dotýkat. Že mi vadil náhodný dotek společníka, který bych dřív přímo vyhledávala. Mohla za to ta situace, že jsem se vyhýbala ostatním. Roland musel vědět, že nic nemám proti němu. Navíc... Byla jsem jako otevřená kniha, neuměla jsem lhát nebo udržet tajemství. "Já... on mě... chtěl mě znásilnit..." vykoktala jsem pomalounku. A bylo to venku.

březen 10/10 keziah

Nikdo nešel a vlče tu pořád bylo samo. Byla nadšená z magií, byla nadšená ze světa, ale to neznamenalo, že ho může prozkoumávat sama. Na to neměla ještě věk. "A kde máš maminku a tatínka? V jakém lesíku?" zeptala jsem se opatrně, abych ji třeba nepřipomněla, že je tu sama a ona se nerozplakala nebo tak něco. To bych nerada.
Pak jsem ji doprovodila k vodě. "Led je jenom v zimě, teď začíná jaro a to led taje a mění se zpátky ve vodu. Ve vodní hladině se tak můžeš prohlédnout, abys viděla, jak vypadáš," pronesla jsem s úsměvem a podívala se sama na sebe. Vypadala jsem poměrně dobře, zima se na mne nepodepsala tolik, jak bych očekávala. Vypadala jsem pohuble a ustaraně, ale jinak pořád stejně jako na podzim. Jenomže uvnitř jsem se rozpadala, to ovšem nebylo nic pro tohle vlčátko.

březen 9/10 keziah

Vlče se začalo vyptávat na to, jak samo vypadá. Tedy až po té co obdivně zakníkalo křídla. Znělo to jako by mu to spíše uniklo z tlamičky nedopatřením, než že by to chtělo říct. "Chceš vidět jak vypadáš? Pojď sem," broukla jsem a dovedla mrně k jezeru, jehož hladina se konečně ustálila. Mohlo se tak podívat na to, jak vypadá. "Vidíš se?" zeptala jsem se a povzbudila ji v prozkoumávání svého vlastního zevnějšku úsměvem. Netušila jsem, jestli vypadá jako její máma nebo táta, ale popravdě jsem doufala, že se to brzo dozvím tak, že si ji přijde někdo z rodičů vyzvednout. Rozhlédla jsem se kolem, ale zase nikdo.
Kývla jsem hlavou. Její otec tedy používal magie taky, což mi hledání neusnadnilo, ale mohla to být stopa. "Poušť je místo, kde je spousta písku a je tam velké teplo. A písek je tohle," pronesla jsem a ukázala na zrnka písku, která byla na dně jezera. Jezero bylo průzračně čisté a mělké, kdyby nebylo tak studené, hned bych si šla zaplavat.

Březen 8/10

Koukala jsem na vlčátko, které bylo do magií celkem náruživé. Vypadalo to, že ji magie celkem zajímají a to jsem netušila, jestli je úplně zdravé. "To... nevím popravdě, co to je, vypadá to nejspíš jako křídla, ale nikdy jsem je pořádně neviděla," konstatovala jsem. Nemohla jsem se jen tak podívat na vlastní záda a popravdě křídla bylo vidět jen, když jsem použila magii. Podle všeho to byla křídla, aspoň tak to popisovali ostatní, ale já to stoprocentně vědět nemohla. Mírně jsem se nakrčila a protáhla si hřbet. "To je moje vlastní magie, každý vlk může být obdařen magií, která je jenom jeho. Téhle jsem se naučila od jednoho vlka ve své skupině, pocházel z oblastí pouští," vysvětlovala jsem jí pomalinku.
Vzpomínala jsem na kočovnou skupinu svých přátel, náhradní rodiny dalo by se říct. Nikdy jsem je po tom ohni neviděla a chyběli mi. Hlavně Prabába, která by mi mohla říct, co s tímhle vlčetem dělat.

Vzpomínky jsou někdy horší, než opravdový zážitek. Když se to děje, tak nevíte jak to dopadne. Nevíte, co se třeba ještě může změnit nebo vylepšit. Někdo vás může ještě zachránit. Ale u vzpomínek víte, jak to dopadne. Víte přesně, jak to všechno skončí. Víte, že už nemůžete čekat na záchranu, že to tak prostě bude a nikdo s tím nic neudělá. Motáte se v kruhu ze kterýho není návratu.
A najednou se o mě otřel. "NEŠAHEJ NA MĚ!" vykřikla jsem tak nahlas, že to mohlo překvapit kohokoli kolem. Já takhle nevřeštěla, ale vyletělo to ze mě samo. Zorničky jsem měla rozšířené, tlamu plnou slin, uši stažené, ocas mezi nohama a zmateně jsem se rozhlížela kolem. Roland mě vytrhl z myšlenek šetrným otřením čenichem, ale mě ten dotyk naprosto odrovnal. Koukala jsem na vlka před sebou, který nebyl černý, ale hnědý. Který neměl oči děsivě zelené, ale přátelsky hnědé. Teda jedno oko. Není to on, není to on, není to on, rezonovalo mi v hlavě, ale pořád jsem se nemohla uklidnit. Dech jsem měla zrychlený, jako bych běžela maraton.

Roland byl samozřejmě gentleman, takže nechtěl, abych se o to pokoušela, pokud bych nějak měla trpět. Jenomže on to nechápal. Já jsem nechtěla, já MUSELA! Musela jsem se pokusit mu pomoct, musela jsem jeho tělo vyléčit. Nebylo to něco, co bych mohla chtít, bylo to prostě jen a pouze něco, co jsem musela nějakým způsobem učinit. Po mírném nátlaku souhlasil a tak jsem se mohla pustit do práce. Položila jsem mu horlivě tlapku na místo, kde bylo dříve oko a teď jen prázdnota. Začala jsem se mírně chvět, jak magie procházela mým tělem až do posledního zákoutí. Moje léčebná síla se vlila přímo z mého těla do Rolanda. Jenomže nebylo čeho se chytit. Nemohla jsem se chopit žádné části, která by potřebovala napravit, protože popravdě... nebylo co napravovat. Orgán, který bych mohla uzdravit chyběl a neuměla jsem nechat narůst nový. Zoufalství se mi rozlilo tělem jako elektřina pohlcující všechno to magické, léčivé, zlatavé a zázračné dobro.
Položila jsem tlapku zpátky na zem. Chvěla jsem se. Nebylo mi dobře. Měla bych to skočit. K čemu jsem? Nemůžu mu pomoct, nemůžu udělat vůbec nic... A k tomu první vlk, na kterého narazím se mě pokusí... Vybavila jsem si jeho tělo, jak se předemnou tyčilo a jak mi šeptal do ucha. Líbilo se mi to? Ne... Ale on mi řekl, že se mi to bude líbit. A já začala doufat, touha. Jak se snažil dostat ke mně... na mně. Zabránila jsem v tom já? Proklela jsem ho jak říkal? A pak mě hodil dolů z duhy... Padla jsem na zem z nebeské výšky. Anděla sežral ďábel. Byla jsem už mimo les. Byla jsem pryč od Rolanda. Byla jsem ztracená ve svých temných myšlenkách v tom, co se stalo. Ale taky v odvrácené stránce své magie, která tohle všechno maximalizovala.

březen keziah 7/10

Snažila jsem se trochu vlče rozptýlit od toho, že je tady v naprosto neznámém prostředí sama. Magie byla dobré tahátko, které mohlo vlče poměrně dobře uklidnit a zároveň třeba i uspat, aby nebyla tak energetická. Jenomže Keziah magie spíše nadupala další energií a snahou zjistit více. Začala kolem mě procházet a prohlížet si křidélka, ale když změnila úhel pohledu, mohla si všimnout, že někdy jsou méně a někdy více viditelné. Křídla jsem měla pořád, ale byla vidět jen, když jsem se soustředila na magii. "To je věc, kterou moje magie dělá..." pronesla jsem a přestala se na magii soustředit. Křidélka zmizela stejně jako prasátka, která jsem pomocí lomu paprsků házela všude kolem nás.

březen 6/10 keziah

Vlče působilo žalostně. Ne v tom smyslu, že by bylo nějak ubrečené, ale v tom, jak tu bylo samo? Nemohla jsem si odpustit smutek z toho, že někdo mohl takové malé nic nechat samotné u jezera? Co kdyby ho sežral medvěd nebo vlk? Otřásla jsem se mírně, ne chladem. Zatím se mi dařilo vlče zabavit. "Nevím jestli tak, jako tvůj táta... Ale můžu ti něco ukázat," broukla jsem. "Ale nesmíš poskakovat, musím se soustředit, takže si tady sedni a koukej," dodala jsem, protože jsem přemýšlela, jak jí ukázat svou magii. Napadlo mě, že bych mohla nechat tančit kolem trochu slunečních prasátek. To bylo hezké a nenáročné. Světýlka tančila po zemi, jak jsem soustředila paprsky tak, aby dopadaly v odlescích kolem vlčete. U toho bylo možné vidět moje křídla, která zůstávala neviditelná během nepoužívání magie.

Koukala jsem na vlka, který stál předemnou. Chtěla jsem mu pomoct. Popravdě jsem se na tu pomoc i těšila, přece jsem mohla něco dělat ne? Mohla jsem nabídnout svou tlapku, své schopnosti a umění a pomoci mu? Jenomže mne odmítl. Nebo neodmítl mne napřímo, ale ptal se na to, jestli mě to něco stojí. "Není to nic, co bych nedokázala unést," odvětila jsem klidně. Schovat smutek jsem nemohla a lhát jsem nechtěla. Neuměla jsem lhát. Popravdě jsem v tom byla příšerná. Prabába se mi jednou vysmála, když jsem se pokusila zalhat, že jsem měla moc práce a zmeškala tak výuku bylinek... místo toho jsem si prostě jenom přispala po obědě. Jenže jak jsem mohla jen tak stát před svým přítelem a nic neudělat. Koukala jsem do jeho oka a... "Nech mě ti pomoct," dodala jsem potichounku a začala natahovat tlpapku k Rolandovi. Cítila jsem brnění magie, které mi přímo vybrovalo celým tělem. Musela jsem ji použít. Musela!

Pohled zaslzených rybníčků v mém obličeji nemohl působit vůbec dobře. Navíc jsem byla smutná z čeho vlastně? Roland přišel o oko, které bylo momentálně zaceleno. Vybodl mu někdo, kdo tu byl a jehož pach se nesl stále lesem. Mohla bych mu zkusit to oko vrátit? Mohla bych mu pomoct, aby byl jako dřív? Třeba by to šlo? Věděla jsem, že by mě to zase vrátilo do temného místa vlasntí mysli, ale nemohla jsem dovolit aby trpěl. Roland byl moc hodný a já ho nechtěla nechat trpět s jedním okem. "Mohla bych... mohla bych pomoct?" nabídla jsem tichounkým smutným hláskem. Stejně jsem předem věděla, že se mi to nepovede, když to zkusím. Pravděpodobnost, že bych dokázala nechat narůst orgán zpátky byla mizivá, ale já to chtěla zkusit. To magie ve mně bojovala o to, že by chtěla pomáhat a léčit, i když by to znamenalo můj vlasntí konec. Smutně jsem se na Rolanda usmála a doufala, že mne nechá se alespoň pokusit o to, mu vrátit zrak tak, jak ho měl před tím.

//Mýtina

Odešla jsem z mýtiny, která žila životem a kde se odehrávalo poměrně děsivé rodinné drama vydry a jejích mláďat. Mohla jsem s nimi zůstat, ale nemohla jsem je nakazit tímhle tím. Nemohla jsem je ohrožovat svou depresivní náladou, ve které jsem se topila. Mohla za to magie, to bylo jasné, ale nemohla jsem se toho zbavit. I když jsem racionálně věděla, že je to magický problém, já proti tomu nemohla nic dělat. Musela jsem jenom vydržet. Vydržet, než magie přejde... Jenomže kromě magie na mě působilo i to, co se stalo s tím vlkem a já... Netušila jsem, jak se toho zbavit.
Koukala jsem se do země a tak jsem nemohla vidět, že se přibližuju k Rolandovi. Uvědomila jsem si to až v momentě, kdy na mne dopadl jeho stín. Zvedla jsem hlavu od země, protože jsem se lekla. Vytrhl mne z myšlenek a já jsem v očkách měla slzičky strachu. Roland na tom byl příšerně. Neměl oko. Chybělo mu. "Co...?" zeptala jsem se mírně. Ukázala jsem tlapkou na jeho oko... nebo spíše tam, kde jeho oko bylo dřív.

//Les

Šla jsem a popravdě netušila kam, nebo proč. Jenom jsem slyšela hluk a chtěla jsem zjistit, co se to děje. Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Co když to opravdu byla smrt, která si přišla pro mou duši? Nechtěla jsem stáhnout dolů do jam pekelných nikoho z nich sebou. Přišla jsem potichounku, jak bylo mým zvykem a sledovala jsem okolí. Byli tu vlci a vydry. Byli tu společně a povídali si. Jako by snad vydra mohla rozumět tomu, co jí říká vlk. Nezdálo se mi to. Nechápala jsem to a tak jsem si to chtěla nejprve hezky prohlédnout. Z dálky se dobře pozorovalo a jeden se nemusel zapojovat. Ta temnota ve mně se mne držela jako klíště. Používat léčebnou magii nebylo dobře, ne když jeden mohl udělat něco jiného, ale co jsem mohla udělat jiného? Bylo tak omamné vyléčit i Wolfganii, pomáhat jiným... V ten moment jsem se vždycky cítila dobře a pak puf, ten dobrý pocit byl pryč a zbyla jen temnota a prázdnota.
Neměla jsem náladu na vydru ani malá vydřátka, ze kterých bych se za normálních okolností roztekla. Wolfganie se obejvila kousek ode mne a začala mi vysvětlovat kdo to je a pak se pustila do rozhovoru přímo s vydrou. Jenže já na tohle neměla, byla jsem tak smutná a... nechtěla jsme jim to kazit. Otočila jsem se a pomalu se rozešla zpět do lesa.

//sarumen

Bylo to všechno jako v mlze. Popravdě jsem netušila, jestli za to může magie nebo jsem byla prostě jenom dneska nějaká smutnější. Ale dala bych nevím co, že to byla magie. Chtěla jsem si odpočinout, ale neměla jsem mít chvilku o samotě.Mohly umřít. Já mohla umřít. Proč jsem nemohla zachránit ostatní jako tyhle dva. Proč musí všechno kolem jenom umírat a bolet, proč nemůže být něco příjemného a klidného. Proč smrt chodí kolem tohohle hvozdu? Proč se to stalo? Proč mne provází neštěstí, kamkoli se vydám. Ten vlk, teď tohle. Co když nosím smůlu já? Co když to mne hledá smrtka, aby si vzala život, který ji unikl té osudné noci z ohně? Přepadaly mne ty nejčernější myšlenky a kromě toho, že jsem byla sama ve svých myšlenkách, jsem taky ucítila, že se ke mně někdo připojil. Mírně jsem sebou cukla, protože jsem se lekla. Byla jsem až moc zahloubaná do sebe.
"Och..." polekaně jsem houkla a hledala možného smrťáka.
Byl to jen Roland... Ne jen, byl to Roland. Smutně jsem se na něj podívala. V očích byl patrný smutek, děs a možná i zloba, potlačovaná až někam do dalekých hlubin duše. "Já... ne..." netušila jsem, jestli se svěřit Rolandovi nebo ne. Už takhle jsem se podělila více vlkům, než bylo dobré. Nejenom se svým zážitkem s tím vlkem, který mě chtěl... ale taky jsem nechtěla říkat, že moje léčivá moc si může vybrat svou daň. Mou pozornost přilákal hluk a tak jsem se za ním bezmyšlenkovitě rozešla.

//mýtina

březen 5/10
Kachničky, jak říkali malinkatým vlčátkům, mohly být někým, koho bych mohla učit. Jenomže jsem nemohla někoho učit aniž bych se nezeptala jejich matky. Nebo možná jsem se hlavně měla zeptat malinkatých vlčic, jestli se vůbec chtějí učit o bylinkách a o tom, jak někoho uzdravit. Nechtěla jsem je do toho nutit. Takhle se jeden neučil dobře, když ho do toho někdo donutil. Bylo dobré se učit, když jeden chtěl. Mohla bych se zeptat, jejich rodičů, jestli jim to nebude vadit. Teda nejdřív bych měla asi sehnat jejich tátu, abych se neptala jenom mámy, ale tak to se někoho zeptám a ono to určitě dopadne dobře. Vesele jsem pohodila ocasem, protože jsem se tohohle nápadu celkem chytila.