Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Usmála jsem se na Rolanda, i když se náš rozhovor začínal stáčet k něčemu, ne úplně příjemnému. Byla jsem ráda, že ho vidím a neptala se ho na setkání s tou podivnou vlčicí, ani na nic jiného, co se toho týkalo. "Každá skupina má asi svoje vlastní zvyklosti," shrnula jsem to s úsměvem. "Ale pokud bys chtěl, ráda bych se dozvěděla o té tvojí... Ráda zkoumám nové věci, nové kultury a společenství, je to zajímavé," podotkla jsem rychle, abych nějak ukázala svou zvědavost, která za posledních pár měsíců nebyla úplně uspokojena. Všechno se tu dalo vysvětlit nebo se ostatní nechtěli dělit o své zážitky. Tohle byla příležitost a já se jí chopila.
"Možná bychom měli vyrazit zpět domů, co myslíš?" navrhla jsem a pak se zvedla, abych začala postupovat kolem úpatí hor zase směrem zpátky na jih. Věděla jsem, že stačí jít na jih a dojdeme do Sarumenského hvozdu, takže jsem popravdě ani moc neřešila, jestli půjdu stejnou nebo jinou cestou jako sem. Nechtěla jsem jenom jít přes ten děsivý hvozd. Zvolila jsem cestu k řece a od ní jsem doufala, že se dostaneme dál.

//Dlouhá řeka

Tím jak jsem Rolanda ignorovala mě trochu překvapilo, že promluvil. Trhla jsem sebou, ale jenom malinkato. Na jeho přítomnost jsem prostě zapomněla. Pohled na něj a jeho sovičku mne ovšem uklidnil. Vyskočila jsem hned na tlapky a objala ho. Bála jsem se totiž, že se mu něco mohlo v té podivné jeskyni stát a teď byla tady zdravý a celý. Netušila jsem, jestli nepřekračuju tím objetím nějkou společenskou normu, ale popravdě... na normy já úplně nebyla. Bylo pěkné cítit přítelovi teplo na svém kožichu a nasávat chvilku jeho vůni takhle z blizounka. Bylo pěkné mít přítele.
Pak jsem se odtáhla a usmála se na něj. Nechtěla jsem se úplně ptát, jak to šlo, takže jsem jenom pohodila radostně ocasem. "Tohle říkala Prabába, když... když jsme se s někým loučily. Byla to poměrně velká slavnost. Ohně hořely, jedlo se a vyprávělo. A čekalo se na konec dne. Pak se západem slunce bylo poslední rozloučení a tam Prabába říkala tohle. Ani nevím proč to říkala," vysvětlovala jsem mu, jak v mé hordě probíhal pohřeb. Popravdě jsem netušila, jestli se to drží i tady nebo prostě jenom bez ceremonií někoho zakopou...

Východ slunce se pomalu otočil v západ slunce ani nevím jak. Možná jsem tu seděla opravdu celý den a koukala na tu nádheru, čekajíc na svého přítele, který odešel kdo ví kam a kdo ví proč. Netušila jsem, co Roland hledal. Jestli nějaké dávno skryté tajemství nebo tajmený poklad na konci duhy... na to se mohl rovnou zeptat a odpověděla bych mu, že žádný poklad na konci duhy není a že ho hledá marně. Na konci duhy čekalo jen utrpení.
Něco si chtěl zřejmě tenhle vlk s podivnou malou sovičkou dokázat.
Vítr mi vanul kolem tváří a hrál si s mojí srstí. Slunce zapadalo a já vdechovala každým pórem poslendí momenty tepla, které nechávalo na mém těle. Koukala jsem dál a dál i v momentě, kdy ke mně přišel onen vlk se sovičkou, na kterého jsem tu čekala. Ale čekala jsem tu vážně na něj. V nose mne zašimral jeho pach a já nic neříkala. Ještě chvilku... ještě chvilku si užívat tenhle krásný okamžik ticha a bytí. "Jak hrdina padlý je ten den při příchodu noci, vzpomínáme, milujeme, není nám pomoci," zabroukala jsem si.

//Jedlový pás

Hory byly chladnější, ale taky tu byl požehnaný klid. Mírně jsem se usmála, protože ze mne spadla všechna ta tíživá atmosféra, která na mne dopadala v tom příšerném lese a kolem jezera, kde byl on. Raději na to nemyslet. Došla jsem poměrně daleko od lesa a pak jsem se posadila na chladnou zem. Slunce začalo zrovna vycházet, takže jsem se zahleděla do dálky. Sledovat zrod nového dne bylo, jako bych se ocitla těsně vedle Prabáby. Jako by mi prozrazovala, co která bylinka znamená jako tenkrát na různých loukách, pláních a mýtinách. Jako bych byla konečně zase doma. Nový den se svým klidem a září přinášel energii, kterou jsem tak moc potřebovala. Pokaždé noci přijde světlo, po každé bouřce vyjde slunce. Usmála jsem se, protože tahle slova používala Prabába vždy, když někoho něco trápilo. Hlavně když to byl někdo z mladších, ale pomáhala tak překonat strasti i dospělým. Jak moc my chyběla.
Z lesa jsem slyšela svoje jméno, ale nemohla jsem se odtrhnout do pohledu na východ slunce. Navíc i kdybych křičela, tak by mne Roland neslyšel. Popravdě jsem doufala, že si mne najde nějak sám. Já byla dokonale unesená a nemohla jsem myslet na to, že je třeba zraněný po setkání s tou podivnou vlčicí v té podivné jeskyni. Ne, teď bylo v mojí hlavě jenom slunce, energie a pozitivno.

//Severní galtavar

Les byl nepříjemné místo a když jsem věděla, že se tu kolem potlouká ještě "on", tak jsem prostě nemohla být v klidu. Mírně jsem se chvěla a cítila jsem se nesvá. Nelíbilo se mi to tady. Jenomže Roland tady chtěl něco najít, možná si něco dokázat. A já souhlasila, že půjdu. Teď jsem svého rozhodnutí ho doprovodit litovala. "Měly bychom jít pryč," pípla jsem jenom a strach byl znatelný nejen v mém hlase, ale jako by se dostal i do mého pachu. Nelíbilo se mi tu. Jenomže Roland pořád hledal to něco, co nedokázal popsat. Roland se rozhodl jít dovnitř. Blázen. Zastavila bych ho, kdybych k tomu měla sílu. Jenomže sílu jsem neměla. Chyběl mi jakýkoliv odpor, který bych mohla použít k zastavení tohohle blázínka, který se vrhal přímo k smrti.
"Počkám," pípla jsme jenom, ale hned jak se jeho ocas ztratil z dohledu jsem vykročila pryč. Nemohla jsem tu zůstat. Nešlo to. Chtěla jsem na něj počkat a snažila se svoje tlapky zastavit, jenomže mne neposlouchaly. Jako by něco táhlo moje tlapky pryč samo od sebe. Nemohla jsem se zastavit. Určitě to zvládne a bude to lepší, když bude sám a nebudu mu tu překážet a on si mě pa knajde určitě. Musela jsem se přesvědčit, že to co dělám je dobré.

//Ragar

//Za Rolandem

Držela jsem se u boku mého společníka, protože popravdě jsem se bála. Hrozně jsem se bála, že potkám jeho... Beliala. Znala jsem ho jménem a nelíbilo se mi to. Nejraději bych to jeho jméno zapomněla, ale jako by se mi vypálilo do mysli a nešlo se ho jen tak zbavit. Mírně jsem se přitiskla k Rolandovu boku. Nechtěně. Cítila jsem, že je jeho srst naježená jako bodliny. Kdyby mohla, tak by možná i propichovala na potkání. Rolandovi se evidentně nezdála příjemnou možnost, že bychom se s "ním" setkali. Byla jsem mu tedy vděčná nejen za slova útěchy, ale i za zvolení cesty, která nás tomuto setkání ušetří. "Dobře," pípla jsem jenom a následovala vedle Rolanda cestičku, která se táhla směrem na sever. Popravdě, teď se mi už nezdálo to místo tak děsivé, protože něco mnohem děsivějšího bylo u jezera. Ono někdy není nebezpečné a děsivé to nebezpečí, které nevidíme. Někdy je mnohem horší to, které vidíme všude kolem.

//Za Rolandem

//Esíčka

Kráčela jsem v tichosti za svým průvodcem. Nebyla jsem úplně natěšená na to, jít ke Smrti, proč bych se na to měla proboha těšit? Ne, jediný kdo by tam šel dobrovolně by byl blázen. Ale Roland nevypadal ani jako blázen ani jako sebevrah, takže jsem nechápala jeho záměr. Prozkoumávat zříceninu by přece nikdo normální nechtěl. "To místo je prokleté, nemám z něj dobrý pocit," pípla jsem jenom, když mi to neuměl vysvětlit. Nelíbilo se mi to. Jeden by měl mít nějaký specifický důvod k tomu, dávat svůj vlastni krk tak snadno... jako na podnose. Mírně jsem se zachvěl.
Najednou mne do čenichu udeřil pach. Ten pach jsem znala. Byl to on. Viděla jsem ho přímo před sebou, i když tu nebyl. Ale musel tu být. Nedávno. "Rolande?" kníkla jsem jako malé vyplašené vlče a přiběhla k němu blíž, rozhlížejíc se po okolí "On je tady, cítím ho," dodala jsem na vysvětlenou. Doufala jsem, že mu dojde kdo je ten "on", kterého myslím.

//Za Rolandem

//Sarumen přes tanebrae

Následovala jsem pomalinku Rolanda, který byl poměrně hodný na moje tempo a tak jsem za ním nemusela běhat. Usmála jsem se na něj, i když jsme nešli na úplně veselé místo. Právě naopak. Ohledně chrochtniček už se dál nedoptával, jenom uznale brouknul, což mi stačilo jako solidní uznání. Mírně jsem se zachvěla už jen z představy kam jdeme, ale když o tom začal Roland mluvit... jeho fascinace se mi vážně nelíbila. Co ho mohlo na té stavbě a její obyvatelce tak přitahovat? "Nemyslím si, že bys tam měl chodit, není to dobré místo," pronesla jsem potchounku, že to možná ani neslyšel. Nevědla jsem, jak mu to rozmluvit a byl na mne přeci jen tak hodný, že jsem ho nechtěla od jeho plánu více odrazovat.
Popravdě jsem prostě jenom ťapkala za ním a přemýšlela nad jeho otázkou. Kdo asi je ta vlčice, co žila uvnitř? Byla magická, to rozhodně. Byla ovšem i bohyní? Nemohla jsem mít jistotu, ale něco ve mne mi říkalo, že je tím, za co sama sebe označovala. Kývla jsem proto pomalinku hlavou. Nic jsem ale neříkala, nechtěla jsem svému přesvědčení vdechnout život i slovy.

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

"No chrochtnička, takové to malinkaté zvířátko, velikosti broučka," snažila jsem se vymyslet, jak předat informaci o chrochtničkách. "Asi takhle velký, takový šedý, tlustý," popisovala jsem a naznačovala, tlapky jsem se snažila postupně dát tak, abych dokázala předat svou vlastní znalost. Jenomže mi to moc nešlo. Nejspíš. Teda doufala jsem, že to nějak pochopí, ale kdo mohl tušit jestli to doputuje. Nakonec řekl, že je to zákeřné a tak jsem kývla hlavou. Pochopil. Aspoň to nějak doputovalo.
Pak už bylo na cestě vyrazit směrem k tomu podivnému místu, které bylo na severu v lese. Roland byl rád, že jdu s ním. "Doprovodím tě ráda, ale nevím jestli s tebou půjdu až tam... nechci to úplně prozkoumávat z blízka, už znova," podotkla jsem a podivně si povzdechla. Nelíbilo se mi to, ale nenechala bych Rolanda jít samotného. Prostě ne. Rozešla jsem se mimo les a doufala, že tahle cesta nebude naše poslední.

//za Rolandem

Roland vypadal, že se zaseknul v čase. Mě to nevadilo, taky se mi to občas stávalo. Když se proto omluvil jenom jsem se zasmála. "Za to můžou chrochtničky, to je v pořádku, občas jich taky v hlavě pár mám. Jsou to potvůrky, že," odvětila jsem mu a máchla tlapkou, jakože je to naprosto v pohodě. Každému se mohlo stát, že má v hlavě hejno chrotchtniček a pak prostě musel nějak přežít, že se na chvilku nebude soustředit na svět kolem, ale že se spíše bude muset věnovat světu vevnitř.
Můj společník pak mluvil o té stavbě na severu. Nelíbila se mi ta představa, že bych tam musela zase jít. Na druhou stranu Roland mi tolik pomohl, že by bylo neslušné ho teď nechat na holičkách a nechat ho tam jít samotného. Chvilinku jsem nad tím uvažovala, ale pak mi došlo, že bych ho neměla nechávat jen tak jít. "Půjdu s tebou, je lepší, když to budeš prozkoumávat ve dvou než sám," řekla jsem mu s úsměvem a mírně zavrtěla oháňkou.

Ten podivný brouk zmizel pryč a já opět osaměla s Rolandem, akorát teď jsem měla na hlavě věneček z květin, které krásně voněly. Pohlédla jsem na svého společníka. "Jeden by řekl, že po naší poslední návštěvě nám to sem spíš přijde sežrat, že?" pronesla jsem potichounku se smíchem, jako bych se naprosto nádherně zasnila. Nebylo na tom nic k smíchu, na té představě, že nám někdo žere domov, ale já si teď potřebovala smíchem uvolnit svoje vlastní emoce s těla, které jsem zadržovala celou dobu pobytu termita zde.
Upřela jsem očka na Rolanda, který mi řekl, že mi to sluší a že jsem se jim musela líbit. "No neříkej, že mi to sluší, ještě si začnu o sobě hodně myslet," řekla jsem mu stydlivě a zasmála se, abych zakryla rozpaky. Nikdo mi nikdy neřekl, že mi to sluší nebo jsem pěkná. Pro většinu vlků jsem byla prostě jenom ta divná, tichá nebo zmatená. Nikdy jsme nebyla ta které to sluší. "Jen doufám, že si příště pro své poselství vybere někoho... no menšího," dodala jsem. "Jaké máš vůbec ty teď plány, když nám nehrozí žádné nebezpečí? Doufám, že ne postávat tu a poslouchat moje fňukání."

Roland vedle mne nepřirozeně stuhnul a ve mně samé by se taky krve nedořezal, jak jsem se bála. Nebyla jsem popravdě vůbec připravená na to, že si pro mne přijde termit a odnese si mne někam pryč. Bála jsem se, že bych už nikdy neviděla les... a Rolanda. Byl to přítel. Nejlepší, jakého jsem tu měla. Po sestře byl jediný, který mi nějakým způsobem rozumněl. Pohlédla jsem zpět na termitisko, jak si přežvykuje kus stromu. Pokud mu můj odchod zabrání zničit tenhle nádherný domov smečky, kterou mám tak ráda, proč ne. Nadechla jsem se a čekala na svůj osud.
Jaké bylo mé překvapení, když termit odrecitoval kus naučených vět a pak mi na hlavu dal věneček z květin. Jeden by řekl, že je to divný dárek, ale květinky byly magické a nikdy neopadají, to ale zjistím až za delší dobu. Teď jsem se jenom snažila narovnat si ho tak, abych viděla. Když se mi to povedlo byl už termit i se stromem pryč. Za ním zůstala jenom rýha v zemi a polámané větve okolních stromů. Naštěstí nepokácel žádný jiný. "Och ani jsem nestihla poděkovat," pronesla jsem rozpustile. Tohle setkání mne přivedlo na jiné myšlenky.

Termit žral strom. Svačil, podle všeho. Roland nežral strom. Rolandovi se nelíbilo, že někdo žere strom. Chtěl snad Roland žrát strom sám? A termit ho předběhnul? Nebo má Roland něco proti požíračům stromů? Třeba je to nějaká fobie? Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Roland a termit. Termit a Roland. Moc jsem nechápala, proč tu jeden nebo druhý je. Jeden přišel se mnou a druhý... za mnou? Termit promluvil, jako by ho vůbec nevzrušovalo, že je větší než my a že nám tu kácí stromy, z čehož ho Roland nařknul. Pohlédla jsem na Rolanda. Vštípila jsem mu jednoduchou myšlenku. "Jestli hledá mě, tak mu řeknu kdo jsem a ty se ho nesnaž zastavit, třeba nám pak nebude demolovat les..." Doufala jsem, že Rolanda moje myšlenka v jeho hlavě nezaskočí, ale měla jsem šedá očka, muselo být jasné, že mám i magii, která k nim patří. Smutně jsem se na vlka usmála.
"Já jsem Islin, copak mi chceš? Děje se něco?" zeptala jsem se mile, protože jsem věděla, že ať se má stát, co se má stát, stane se to s mým i bez mého souhlasu. Pokud mě termit na něco potřeboval, nebylo dobré zatloukat. Ještě by to tu poničil více.

Roland byl opravdový gentleman. Na moji chválu ohledně jeho charakteru, jako přítele, se jenom mírně odmlčel. Ani se mnou nepolemizoval, ale jen divně řekl "snažím se". Mírně jsem naklonila hlavu na stranu, protože se mi zdálo jako bych cítila nějaké napnutí. Jako struna, která se v něm napnula a teď se podivně zadrnčela, jako bych na ni zahrála. Nebyl to příjemný pocit, spíše jako lítost. Zkusila jsem se natáhnout po tom pocitu. Byla to nová magie, kterou jsem ještě plně neznala, ale bylo zajímavé ji prozkoumávat. Natáhla jsem se k Rolandově pocitu. Cítila jsem, že se týkal minulosti. Že šlo i o lásku nebo minimálně hodně silný cit pro někoho dalšího... Polevila jsem soustředění, když promluvil. Jako by se struna, která vybrovala tak jasně, uklidnila.
Mluvil o tom, co všechno prožil od té doby, co jsme se naposledy viděli. Netušila jsem, kolik toho mohl jeden zažít, ale Roland toho podle vlastních slov prožil spoustu. Potkal různé vlky a dokonce si ochočil sovičku. "Och, takový přítelíček s křídli... to je perfektní," pronesla jsem s úsměvem a nadšením. Zvířátka jsem měla opravdu ráda. Možná i víc než vlky. Usmála jsem se na Rolanda, když mne do čenichu udeřil známý pach. Termiti? Co tu dělají? Najednou jsem uslyšela ránu, jako kdyby padal strom. "Co to je?" zeptala jsem se Rolanda, i když mi bylo jasné, že on nemůže vědět. Šlo spíše o řečnický obrat.
Vydala jsem se ke stromu, který padl kus od nás na zem, jako by ho něco podťalo. Na kůře stál obrovský termit a svými kusadly přímo vzbuzoval hrůzu. Vypadalo to, že tu není kvůli nějakému nepříjemnému úkonu. Spíše vypadal, že je ve spěchu, jako by něco potřeboval. A opravdu, bylo to tak. "Ach, můžem vám s tím pomoci?" zeptala jsem se potichounku a rovnou zahrnula Rolanda do nabídky pomoci. Taková jsem už prostě byla. Kdo byl blízko mne, musel se smířit s tím, že bude nucen chtě, nechtě, pomáhat.

Nebyla jsem pořád ve své kůži, ale magie odplula pryč a s ní i depresivní nálada, která ze mne dolovala vzpomínky na špatné časy. Snažila jsem se dýchat a Roland se mě snažil uklidnit tím, že vlka v podstatě označoval za schátralou existenci, která nemá nic jiného, než nahý zadek a chorý mozek. Mírně jsem kývla, ale pak... "Nikomu to neříkej prosím," odvětila jsem. Nechtěla jsem, aby se na mne ostatní koukali tak, jako se na mě teď koukal Roland. Jako na někoho, koho vám musí být líto. Na někoho, kdo si zaslouží lítost, přestože nic neudělal, jenom se něco stalo jemu. Nebyl to příjemný pohled ani pocit a já doufala, že ho nebudu muset snášet od každého ve smečce.
Roland byl dobrý přítel a já doufala, že to ví. "Jsi dobrý přítel," podotkla jsem nakonec potichu, protože mi přišlo, že tohle je věc, kterou by jeden měl slýchat opakovaně, aby se náhodou necítil nedoceněný. Jeho dodatky o tom, že je tu vždycky pro mě, jsem odměnila mírným úsměvem a pokývnutím hlavy. "Co se vůbec stalo s tebou, po těch broucích?" zeptala jsem se.