Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  6 7 8 9 10 11 12 13 14   další » ... 28

// úkryt

Vykročila jsem a ucítila krev. Praštila mě ta vůně do čenichu tak, že se mi trochu zamotala hlava. Něco je špatně. Věděla jsem, že bych měla chránit vlčata, ale taky jsem Věděla, že můžu pomoct. Vykročila jsem po pač krve, který mne vedl směrem ke skupině vlků. Znala jsem Maple, Wolfganii a Rolanda. A pak taky další, které jsem neznala. Všichni byli v nějaké díře, která tu nebyla dřív nebo jsem o ní nevěděla. "Stalo se něco? Chcete pomoci?" nabídla jsem se. "Vím jak vyléčit některá zranění, " zašeptala jsem a oči jsem upírala hlavně na vlka s divnou věci na hlavě. Nevypadal úplně v pořádku.
Vůbec jsem se neptala na to, kdo to má na svědomí nebo proč jsou všichni v díře. Celkově mě spíše zajímalo jenom to, jak bych mohla pomoci. Tohle nevypadá vůbec dobře.

Vypadalo to, že povolení od matky vlčat mám, ale než jsem se stihla nasáčkovat do malé jeskyně, nacpal se tam vlk. Mírně jsem nad tím zavrtěla hlavou, ale dobře, aspoň měla vlčata na kom ležet. Taky se sem přicupandila další vlčice, která se obávala o vlčata. Možná až trochu moc. "Pohádka je příběh, který vyprávějí dospěláci malým vlčátkům, jako jste vy. A většina pohádek vás i něco naučí. Tak našpicujte ušiska, zavrtejte se do kožešin a poslouchejte," pronesla jsem klidně a posadila se do vchodu z jeskyně. Nechtěla jsem se vevnitř mačkat a takhle mě mohla poslouchat i matka vlčat, že jim neříkám něco zakázaného.
"Kdysi dávno v tomhle kraji, žila jedna krásná vlčice. Všichni se mohli jenom vynadívat na její kožíšek, který krásně zářil na slunci, její očka, která byla jako dvě studánky. Tahle vlčice, nebyla krásná jenom z venší, ale i vnitřně. Byla moc hodná a milá. Ráda ostatním pomáhala a starala se o ně. Jenomže kraj byl moc nebezpečný. Byla tu spousta velkých zvířat, která ráda vlky lovila. Taky tu byla příšera zvaná Smrt, které se každý obával. A ze všeho nejhorší byli někteří vlci. Bavilo je ubližovat jiným. To všechno tuhle hodnou vlčici moc trápilo a tak se rozhodla, že založí smečku. Smečku, kde se budou všichni chránit a kde nikdo nebude nikdy sám. A tu smečku pojmenovala Sarumenská," udělala jsem dramatickou pauzu, abych dala vlčatům možnost to vstřebat. "Tahle vlčice si jednou našla partnera, se kterým založila rodinu. Tatínek je totiž ten vlk, se kterým vás maminka měla. Dá vám půlku toho jak vypadáte a taky toho, jak se chováte. No, takže tahle vlčice měla se svým partnerem malé vlčátko. A to učila, že má být hodné a pomáhat ostatním. A že se nemá vydávat mimo les. Tak moc se bála, že se vlčátku něco stane, že ho nechtěla pouštět samotné nikam. Vlčátko rostlo a rostlo a vyrostla z něj krásná vlčice. Stejně krásná jako její maminka...." pomalu jsem ztišila hlas, protože se mi zdálo, že vlčata a možná nejen ta usínají. "Vlčí princezna se jednou rozhodla porušit to, co jí maminka nakázala a opustila les. A mimo les potkala cizince, který ji okouzlil. Byl hodný a milý. Vlčí princezna mu věřila, ale on s ní neměl vůbec dobré úmysly. Když ho vlčí princezna přivedla domů, maminka se na ni zlobila, že ji neposlechla a šla mimo les, ale nakonec byla ráda, že si její dcera našla přítele. Jenomže tenhle cizí vlk se ukázal jako zločinec. Získal si důvěru úplně všech. A pak... když to nejméně čekaly... ukradl jim z úkrytu všechno jídlo a nechal je hladovět. Utekl s ním pryč a už ho nikdy nikdo neviděl. Vlčí princezna litovala toho, že neposlechla vlastní maminku. Zlobila se na sebe, ale její maminka, velká Alfa, jí řekla, že se nic neděje a společně nalovily do úkrytu maso, které bylo ukradeno. Vlčí princezna se tak poučila, že má poslouchat svoje rodiče a že nemá vodit do úkrytu cizince." Vypadalo to, že vlčátka už spí nebo minimálně odpočívají.
Pomalu jsem se zvedla a protáhla se. Pak jsem pomalu a potichu začala mířit ven z úkrytu. Chtěla jsem se protáhnout a nechtěla jsem sedět na průvanu. Tlapky mne píchaly, ale už mne polštářky nebolely jako před tím.

//hvozd

únor 4/10 kez

Koukala jsem na to vlče a nechtělo se mi úplně věřit tomu, co slyším. To, že tohle vlčátko zajímala magie víc, než to, že je daleko od mámy bylo zvláštní. Možná se k ní doma chovají špatně a tak se tam nechce vracet? Nebylo by to první vlčátko, které uteklo z domova... Bylo mi jí líto. "Neovládám magii vody, ovládám jiné magie," pronesla jsem s úsměvem a při tom pohledem skenovala les, jestli náhodou někde není vlčice, která běhá a hledá svoje vlastní vlčátko. Jenomže Kez tu vážně asi byla sama. Protože jsem nikoho neviděla. Nebo alespoň nikoho, kdo by se k nám hnal a snažil se vlčátko vzít zpátky domů. "Zajímají tě magie hodně?" zeptala jsem se a doufala, že tak trochu odvedu pozornost od toho, že je vážně daleko od domova, na to jak je mrňavá. Nechtěla jsem, aby tohle škvrně zůstávalo dlouho samo. Nikdy jeden nemohl mít jistotu, že se něco nestane.

3/10 keziah

Vlče v téhle pustině nebylo úplně v pořádku. Jeho ocásek se pohyboval ze strany na stranu v energetickém rytmu. Bylo vidět, že je rádo, že si ho někdo tady u jezera všimnul. Nakonec se představilo jako Keziah. "Těší mě," pronesla jsem potichounku a usmála se na vlčátko, které se pak rozpovídalo i o tom, že je z Borůvky. Chvilinku jsem nad tím přemýšlela, jestli takovou smečku znám, ale pak mi to seplo a došlo mi, že myslí Borůvkovou smečku .V té jsem nikdy nebyla, ale věděla jsem, že existuje a kde se nachází, protože mi to párkrát někdo říkal. Sestra jednou a pak se o tom zmiňoval Roland? Nebo možná někdo jiný. "To jsi opravdu daleko, ale," zašeptala jsem trochu smutně. "To si tě rodiče neumí pohlídat?" zeptala jsem se. V dnešní době se rodiče utrhli ze řetězu a přestali se starat.

únor 2/10 - kezi

Sledovala jsem malé vlče, které tu předemnou sedělo jako sluníčko na hnoji. A pak když jsem na ně promluvila, vyskočilo jako žabka z bahna a začalo se vrtět, div mu zadek neodletěl někam jinam, než předek. Naklonila jsem zaujatě hlavu na jednu a pak na druhou stranu. Vypadalo celkem v pořádku, ale i tak se mi nezdálo, že by tu bylo samo. Začala jsem se rozhlížet kolem. "Ztratilo si se?" zeptala jsem se a použila neurčitost, protože sme si nebyla jistá, zda mluvím se slečnou nebo s pánem. Vlče jenom něco vykoktalo a to bylo všechno. Třeba se mě bojí? Napadlo mě to najednou a bylo to přitom tak očividné. "Já jsem Islin, jsem ze Sarumenské smečky," pronesla jsem opět šeptavě. "Kde bydlíš ty?" zeptala jsem se s úsměvem a doufala, že má vlče někde rodinu. Nechtěla jsem ho opuštěné nechávat samotné, ale zároveň jsem měla kupu svých problémů.

únor 1/10 //kez

Koukala jsem na zamrzlé jezero, ke kterému jsem se blížila. Byl tu chlad, ale začínalo konečně oblevovat. Těšila jsem se na jaro a na příjemné čechrání srsti vánkem. Taky na to až všechno kolem poroste a já nebudu muset řešit, kdy a kde se zase najím. Teď jsem to řešit musela a musela jsem se bát, že se někdo někde v zimě ztratí a zemře nebo že nebude dost jídla pro vlčátka, která se nám do smečky narodila. A pak jsem si všimla, že nejsem u jezera sama. Obrátila jsem hlavu směrem, kde sedělo něco malého a schouleného. Chvilku jsem si myslela, že je to kuna a že budu mít aspoň s čím se vrátit domů do smečky, ale když jsem k tomu vyšla, došlo mi že je to vlče.
"Ahoj maličké, co tu děláš takhle samo?" zeptala jsem se tichounkým hláskem, který byl mým naprosto obvyklým projevem. Neuměla bych křičet ani kdybych sebevíc chtěla. I můj křik zoufalství byl krátký a dutý.

Sledovala jsem vlčata, jejichž pochodu ven jsem zabránila. Náhodou, omylem. I tak mi za to ovšem byly přiznány body, které jsem si nezasloužila, minimálně od Nickolase. Ten se k nám totiž vydal, zatím co vlče jedna ukazovalo tlapkou na vlčici v úkrytu, která musela být jejich maminkou a taky na to vypadala. Mírně nastartovaná odtáhnout vlčata pryč, třeba i násilně. Vedle ní byla další vlčice, která vyapadala, že za chvilku spadne na zem. Viděla jsem je z dálky, protože jsem pořád stála ve vchodu. Venku bylo něco... slyšela jsem vytí, ale moje tlapky nebyly připravené na pochod ven. Pořád mne bolely polštářky s každým krokem a tak jsem doufala, že nebudu muset ještě nějakou chvilku šlapat po sněhu nebo tvrdé půdě. "Jako máte maminku, máte i tatínka ne?" pronesla jsem zamyšleně. Každý měl tatínka. Moje vlastní maminka mě o tom, co to je být tátou naučila. A taky mě naučila, jak se z jednoho stane máma a z jiného táta. Jenomže vlčata vypadala zmateně nejenom tou otázkou, ale i tím jednoduchým slovem.
Nickolas na mne začal pokřikovat vílo, vílo. Mírně jsem nakrabatila čelo, ale více jsem se k tomu nevyjadřovala. "Co kdybychom vyrazili společně tady do jeskně a já vám povím pohádku, ať si může případně maminka promluvit s ostatními?" navrhla jsem a můj hlas byl tak přesvědčivý, že mu vlčata nemohla odolat. "Nevadí to, že ne?" pronesla jsem potichounku směrem k Nicolasovi a mamce vlčat. Nechtěla jsem nikomu brát jeho čas s potomky, ale ráda bych zabránila tomu, že vlčata půjdou ven, kde to nevypadalo bezpečně. V menší jeskyni jsem jim v odchodu mohla zabránit snadněji.

Usmála jsem se na Regise, který byl opravdu moc hodný a chápající. "Jestli se tu budeš potloukat, tak určitě přijď na hranice, ráda tě uvidím," pronesla jsem. "A děkuju moc za pomoc a za všechno," dodala jsem ještě šeptem a tím se s ním rozloučila. Nechtěla jsem ho tu držet, i když možná neměl kam jít, bylo mi jasné, že mu není v tomhle cizím úkrytu Alf nejpříjemněji. Bylo to poznat z toho, jak držel tělo a jak se celý napnul, když k nám došla Maple. Jenom jsem ho vyprovodila pohledem a pak se zvedla na všechny čtyři.
Polštářky mne bolely, ale já se rozhodla, že se pokusím trochu rozhýbat svoje tlapky. Vykročila jsem tedy směrem z jeskyně ven do chodby, která vedla do vnitřní části úkrytu, ale taky ven. Nemohla jsem si nepomoct a ucítila jsem spoustu různých pachů. Jen, co jsem vyšla ven uviděla jsem malé vlče (Feline), kterému jsem stála v cestě. Nevěděla jsem, jestli stihne zabrzdit nebo do mě narazí, zřejmě bylo rozhodnuté jít ven, což mi nepřišlo jako dobrý nápad. "Těší mě, kde máte maminku a tatínka?" zeptala jsem se vlčete, které nemohlo mít z mých slov rozum. Za vlčetem jedna se loudalo vlče číslo dvě (Nerrisa), celkem pajdavým krokem.

Regis vážil svoje slova stejně silně, jako by to udělal kterýkoli jiný vlk. Nečekala jsem od něj pochopení, toho nemohl být ani schopný. Však v jeho světě to bylo všechno jiné, jednodušší. Ve světě vlčic byl každý tmavý hájek nebezpečím, každé temné zákoutí pastí. Zaklepala jsem hlavou. Nemohla jsem být naštvaná na všechny, Regis byl přeci jenom hodný. "Nech to být," pronesla jsem nakonec. Pomoct mi nemohl, rozhodně ne tak, jak bych potřebovala. Potřebovala jsem se někomu svěřit, někomu kdo mne bude chápat. Jenomže zatím tu byl jen Duncan, který by se začal rvát a Regis, který tvrdil, že chápe něco, co pochopit nemohl. Nemohl tušit, vědět, zažít...
Znovu jsem zaklepala hlavou a tentokrát tohle téma opustila. Celkem jsem se uklidnila a dokonce mi začalo být i lépe na tlapkách. Už mne tolik nebolely, i když jsem mírně sykla, když jsem se posadila. "Igs," uniklo mi z tlamy, jak se bolavé polštářky napnuly. "Nechci tě zdržovat, pokud musíš někde být, už tak jsem tě zdržela dost." Nechtěla jsem aby šel, ale zase jsem ho tu nechtěla držet. Navíc jsem byla přesvědčena, že naše cesty se zase jednou protnou.

Začínala jsem se uklidňovat hlubokým nádechem a dlouhým výdechem. Jak mě to učila Prabába, když jsem měla nějakou svou epizodu. Musíš dýchat holčičko, dýchat a potom bude všechno lepší. Svět se přestane točit a tobě se uleví. Tak nádech a výdech. Nádech a výdech. Slyšela jsem její hlas ze vzpomínek, jak doléhá až k mým uším. Jako by stála kousek ode mne a pomalu mne nabádá, abych se pustila do klidného dýchání. A tak jsem dýchala. V klidu a v tichu tohohle úkrytu. Regise jsem chvilku ani nevnímala. Ne, že bych se ho nějak obávala, ale prostě jsem potřebovala chvilku dýchat a být v dýchání sama pomáhalo. Zavřela jsem oči a dýchala.
Najednou promluvil a zeptal se, co po něm chci. Mohla bych ho poslat pryč. Otevřela jsem jedno očko a zkoumavě si ho prohlížela. Pak jsem s povzdechem otevřela i to druhé. "Stalo se .... stalo se to nedávno... já..." řekla jsem a zakoktala se trošku. Už jsem to řekla Duncanovi a ten slíbil, že toho syčáka zbije, když ho najde. Ale neudělal to. "Jeden vlk... pokusil se... on chtěl mě... pokusil se mi ublížit," pronesla jsem potichounku rozechvělým hlasem. Regis byl přítel, narozdíl od něj jsem ho nevnímala jako cizince. Byl už součástí mojí rozšířené rodiny, protože byl ke mně hodný, ať chtěl nebo ne.

Probudila jsem se tím, jak jsem sebou házela. Moje mumlání, že to byl jenom sen přilákalo taky pozornost Regise, kterého jsem možná svým nešetrným křikem vzbudila. Styděla jsem se za to. Já přece neměla zlé sny. NIKDY! Neměla jsem k nim důvod. Měla jsem jeden zlý sen, když všichni zmizeli v plamenech a nezůstala po nich ani kostička, ale i ten jsem měla jen jednou a pak zmizel. Stejně jako moje starosti o ně, přeci jen musela skupina jenom odejít jinam. Jinak bych našla aspoň kosti. Ale nenašla jsem nic a to mne uklidňovalo.
Jenže teď jsem neměla nic, čím bych se mohla omlouvat nebo si celou situaci vysvětlit. Jediné, co jsem si uvědomovala bylo, že ten vlk se pokusil... ublížit mi. Nejenom že se o to pokusil, ale skoro se mu to i povedlo, kdybych se náhodou nedostala pryč. Kdyby on najednou nezačal bláznit. A pak mne shodil z duhy. Otřásla jsem se a zamrkala. "Cože?" Regis na mne koukal, jako by položil nějakou otázku, ale já si nemohla vzpomenout co říkal.

Ve spánku jsem sebou pohazovala a kopala. Nebyl to příjemný sen. Zdálo se mi o tom, jak mě Belial držel na zemi, jak jsem se nemohla pohnout když na mne sahal. Nemohla jsem se odsunout nebo zavrčet, nemohla jsem nic. Navíc se mi vkrádal do ouška ten jeho hlas, že se mi to přece musí líbit. Jenomže něco ve mně křičelo a vzpíralo se pocitům pohody, klidu a libosti. Něco ve mně umíralo a snažilo se to zachránit z posledních sil.
Tohle se mi zdálo a tak se to podepsalo na mém spánku.
Nebyl to spánek klidný, takže mne ani nenaplnil velkou dávkou energie. S křiknutím jsem se probudila. "Nech mě," pískala jsem poměrně dost na hlas a začala se hrabat k okraji jeskyně. Zorničky roztažené do největší možné šířky. Pohledem jsem skenovala okolí. Nebezpečí tu nebylo. On tu nebyl. "Sen, sen, byl to... byl to jen sen," začala jsem se uklidňovat.

Ležela jsem v jeskyni Alf a užívala si, že mohu mít tlapky s bolavými polštářky v klidu. Nemuset na nich sedět nebo stát bylo samo o sobě úlevné. Usmívala jsem se na Regise i Maple, kteří spolu diskutovali a nechávala jsem jejich hovor plynout. Pak už musela Alfa jít a já to chápala. Byla jsem vděčná za to, že mne tu nechala ležet a tak jsem se na ni usmála dvounásobně mile. Jako by to snad šlo ještě víc? Byla jsem prostě spokojená a ráda, že mám místečko, kde můžu takhle spokojeně existovat. Daleko od problémů a okolního světa... Postupně jsem začala upadat do možností, že bych to tady nikdy nemusela opouštět. Nebo spíš teď... jednou určitě půjdu pryč, ale ne teď. Teď budu tady, odpočívat. Daleko od Beliala a jemu podobným.
Položila jsem si hlavu na zem a po chvilce se propadla do klidného spánku. Byla jsem za to vděčná, ale ve spánku mne přepadly špatné sny. Kopala jsem nohama a kňučela, jako bych se snažila ze sebe shodit nějakou těžkou věc.

Regis byl tak moc hodný, že se mi to ani nechtělo věřit. Vážně mi tak moc pěkně pomáhal, jako nikdo. Uculila jsem se na něj, jako sluníčko na hnoji. Byla jsem mu za pomoc vážně vděčná a i když nechtěl ve smečce zůstat, doufala jsem, že se aspoň občas někde uvidíme. "To nevadí, každý není pro společnost, ale doufám, že se uvidíme i jindy. Je dobré mít kamarády, ne?" pronesla jsem rozpustile, jako vlče, které konečně někam zapadlo a chce nabídnout i ostatním trochu toho super pocitu. Byla jsem radostí bez sebe, že jsem našla konečně někoho tak milého... po tom... po tom, co se stalo. A zase jsem na to myslela a zase jsem mírně posmutněla. Potřebovala bych si o tom s někým promluvit, ale... Chtělo to někoho ne mužského. Duncan mi sice pomohl, ale já potřebovala i něco jinho, než jen silácké řeči.
Mluvila Maple a já byla ráda, že si můžu odpočinout. Ani jsem nepostřehla, že Regis nějak komolí její jméno nebo že se nad vším ošívá, jako by to bylo něco příšerného. Alfa mu ovšem vysvětlila, že si máme pomáhat. A já se na ni usmála. S tímhle jsem souhlasila na sto deset procent.

Regis byl tak moc hodný. Skoro mi ho až bylo líto, protože se o mne musel starat. Já jsem teda dopadla. Do smečky nechtěl a já byla moc zvědavá na to, abych se nezeptala. "Máš nějaký důvod, proč tu nechceš zůstat?" vypálila jsem rovnou. "Teda... Nemusíš mi to říkat, pokud nechceš. Prabába mi říkala, že občas se dřív ptám, než myslím... Nechtěla jsem být necitlivá," dodala jsem po chvilce s dětskou nevinností v hlase, protože taková jsem já už byla. Upřímná, nevinná. Pokusila jsme se zvednout, aby mne mohl podepřít, ale tlapky jsem měla jako z rosolu. Polštářky už sice nekrvácely, ale o to víc při každém kroku bolely. Asi jak jsem seděla, tak se ta bolest rozležela. Než jsem stihla cokoliv říct, přišla k nám Maple. Jen jsem se na ni usmála. "Rozdrbala jsem si tlapky o led," pronesla jsem svým klasickým, tichým hláskem.
Začala jsem se zvedat, aby mi mohli pomoct s transportem do jeskyně Alf. Ani jsem neprotestovala, že bych nějak nechtěla. Nebrala jsem totiž tohle striktní dělení toho, kde kdo spí, jako vlastní. Ještě ne. U nás se spalo nahromadě, nikdo neměl svoje místo. Když jsem se dostala do menší jeskyně, bylo tu znatelně tepleji než na průvanu. "Děkuju," pípla jsem jenom.


Strana:  1 ... « předchozí  6 7 8 9 10 11 12 13 14   další » ... 28

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.