Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//KOpce Tary

Byla jsem radostná z toho, že dovedu někoho do smečky pro změnu já. Zatím to vypadalo, že cestu světem ukazovali jen ostatní mně. Ale teď se karty obrátily a já mohla ukázat cestu někomu, kdo to možná i potřeboval víc, než kdy já. Kess vypadal jako někdo, kdo prostě po domově touží, ale vlastně ani neví, že ho chce. Nějak jsem to z něj prostě vycítila. Na empatii jsem ale já měla poměrně dobrý čenich. Ne, že bych v tom byla úplný přeborník, tak bych se neoznačila, ale rozhodně jsem vnímala víc, než jiní.
Věděla jsem, že může kdykoli odejít, ale sám se vyjádřil tak, že by chtěl někde zůstat, když už tam dá nějaký slib. "Já budu určitě ráda, pokud zůstaneš," řekla jsem a neomaleně mu tykala. Ani jsem to nevnímala jako prohřešek proti nějaké etice. Popravdě se mi s ním líbilo. Byl na mne hodný. A i když byl starší tak se mi jeho kožich líbil taky, lhala bych kdybych tvrdila opak. Navíc mne na věku nikdy moc nezáleželo. Byla jsem taková ta, co zkoumá hlavně nitro. Ale já se ani nikdy pořádně nezamilovala, protože jsem milovala všechno a všechny, i když se mne o to mnozí snažili připravit, tahle naivita mi zůstala. "Tady v řece jsou ryby, ale možná bychom měli nejprve zjistit, zda nejde smečka na lov jako celek, nemyslíš? I když máš pravdu, že by bylo lepší nepřijít s prázdnou.... Tudy," řekla jsem a vydala se trochu jiným směrem než přímo do Sarumenu.

//Tmavé smrčinz

Den střídal den. S Kessem to nějak utíkalo, což bylo fajn, ale i já si uvědomovala, že bych se měla vrátit zpět do své smečky. Moje smečka... pořád to zní dost zvláštně. Usmála jsem se na vlka a pomalu se zvedla na všechny čtyři. Bylo načase vyrazit, ale mě se nějak moc nechtělo. Bylo mi tu dobře.
Podle jeho reakce byl mým návrhem zaskočený. Asi mu opravdu nikdo nikdy nenabídnul, aby se usadil zrovna u nich. Já jen zavrtěla ocasem a doufala, že se mu nebude zdát případné odmítnutí jako špatná volba. Chtěla jsem, aby se rozhodl podle sebe a ne podle mne. Jenže kdo při smyslech by před zimou odmítl možnost teplého pelechu a plného žaludku. Když promluvil, vrcení mého ocasu se podobalo už větvím v tom největším průvanu. Byla jsem radostí bez sebe, že vůbec zvažuje možnost se k nám přidat. Navíc vypadal odhodlaně. "Pomocná tlapka se vždycky hodí... A není to přece konečný verdikt, kdyby se ti to nelíbilo, tak prostě půjdeš zase pryč," pronesla jsem vesele. "Ale třeba neodejdeš, třeba zůstaneš," dodala jsem s mírnou nadějí v hlase, která se tam vzala kdo ví odkud. "Momentálně asi bude probíhat lov, nebo tak... před zimou je potřeba se zásobit, jestli chcete můžeme vyrazit a třebe něco ulovíme cestou nebo pak se smečkou," pronesla jsem a začala skotačit směrem domů.

//Tanebrae přes Kierb

Srst mi hezky proschla, jak tu krásně proběhl teplý vítr díky Kessovi a jeho snahám aby mne zahřál. Byla jsem mu vděčná. Pohodila jsem nejistě ocasem a věnovala mu mírný úsměv, kterým jsem moc často neobdařovala svoje okolí. Kess poodešel směrem k východu a kontroloval počasí venku, které se umoudřovalo, ale pořád jsem tomu plně nevěřila, abych vyšla ven z téhle pěkné a útulné nory. Navíc teď i suché a teplounké. Trochu jsem se zavrtěla ve vlastním kožíšku a stočila se do klubíčka. Bylo to pohodlné.
Kess se na mě ohlédnul, když jsem se zeptala, jestli se můžu zeptat. Nechtěla jsem být úplně vlezlá, ale byla jsem taky strašně moc zvědavá a ta zvědavost mě kousala v hlavě svou neodbytností. "Nechtěl byste... nechtěl byste se usadit u nás v lese?" zeptala jsem se po chvilce váhání. "Říkal jste, že byste rád pomíhal vlkům a u nás se určitě místo pro někoho, kdo chce pomáhat najde..."

Ležela jsem a mírně se klepala v noře, kterou vyhloubil někdo jiný. Trochu mi přišlo, jako bych zasahovala do domácnosti do které jsem nebyla zvaná, i když tahle domácnost už nejspíše několik let neexistovala. Možná i desítek let podle toho, jak byla nora neudržovaná. Rostla tu tráva a strop se trochu drolil. Nebylo to vůbec důležité, ale i tak jsem to postřehla. Zvláštní, jak jeden dokáže postřehnout i takové detaily, když se mu nechce do hovoru. Ale proč se mi vlastně nechtělo do hovoru? Možná za to mohla blízkost, kterou mi Kess nabízel. Nebo ta špatná zkušenost tenkrát... neměla bych důvěřovat cizincům, ale přesto jsem to zase udělala.
"Zítra bude lépe," pronesla jsem ohledně bouřky vědoucně. Jako bych vážně věděla, jaké bude zítra počasí. Mírně jsem zývla a natáhla se na zem, i když jsem se stále třásla. Kess se pak přesunul trochu blíž a já se podivně napnula. Byla to reakce na zkušenost, ne úplně příjemnou. Očekávala jsem nějakou zradu a nebezpečí? Ale to by Kess neudělal ne? Když se kolem nás začal vítr vlnit tepleji a ohřál mě, uvolnila jsem se. "Děkuji," hlesla jsem šeptem. Bylo to milé a příjemné být tu takhle. "Můžu... můžu mít další vlezlý dotaz?" zeptala jsem se po chvilce.

//Narvinijský les

Uviděla jsem v rozbouřeném světle nebes kopce, které jsem hledala. "Už tam jsme," pronesla jsem roztřeseným hlasem, který nemohl Kess slyšet přes rány, které vydávala obloha nad našimi hlavami. Uviděla jsem jednu z nor a hned se rozeběhla k ní, abych se mohla schovat. Vypadalo to tu, že tu kdysi dávno opravdu žila nějaká smečka, ale teď to tady bylo opuštěné. Vlezla jsem do nory, která byla vyhloubena nejspíše pro tři možná čtyři vlky, ale teď byla prázdná a působila dosti omšelým dojmem. Pro cestovatele, jako jsem byla já a Kess bude ovšem naprosto dostačující. "Tady bychom to mohly přestát, nemyslíte?" zeptala jsme se s úsměvem a lehla si na zem vedle jedné stěny nory.
Měla jsem mokrý kožich a trochu jsem se klepala zimou. Moje srst nebyla hustá a rozhodně nebyla připravená na to, že se budu muset takhle dlouho vystavovat neduhům počasí. Že třeba bude chvilku v dešti to ano, ale teď jsem opravdu byla promočená na kost. Třes mnou rezonoval a já se musela ovládnout, abych nedrkotala zuby.

//Narvinijský les

V lese to bylo příjemnější, ale pořád to nebylo ono. Déšť sílil a nad hlavou nám létaly hromy a blesky. Při každé ráně jsem mírně nadskočila a uši jsem měla přitisknuté k hlavě. Neměla jsem tyhle obrovské rány ráda. Trhala jsem svým tělem s každou ránou a s každým ozářením nebe jsem se mírně zmenšila, protože jsem očekávala, že právě přijde rána. Bála jsem se bouřek a ani jsem netušila pořádně proč. Nemohla jsem to nikomu vysvětlit a trochu mi bylo líto, že zrovna Kess je svědkem mého strachu.
Nad hlavou jsem uslyšela praskání ohně. To uhodilo do stromu a ten teď začal hořet. Snad nelehne popelem celý les. V takovém dešti ovšem bylo jasné, že oheň bude brzo uhašen přívalovým lijákem. Přidala jsem do kroku, abych byla co nejrychleji v úkrytu. Doufala jsem, že se tam nestihla nastěhovat nějaká smečka nebo že budou hodní a nechají nás schovat se před tímhle nečasem. Pak jsem pohlédla na Kesse za sebe a mírně povzbudivě se usmála, i když v očích jsem měla strach. Vyběhla jsem na pláň.

//Kopce Tary

"Dobrá, to musíme napravit," pronesla jsem veselým hláskem, který byl možná k nerozeznání od mého normálního tichého hlásku v hlasitosti, ale tónem byl opravdu znatelně veselejší. Měla jsem ráda, když jsem mohla ostatním pomáhat a Kess vypadal, že by rád ochutnal med, tak proč ne. Domů se mi stejně zatím moc nechtělo. A komu by se popravdě chtělo, že. Zvedla jsem se na všechny čtyři a opustila tak svůj kámen. "Máte pravdu, taky bych raději medvědy nežádala o radu, mohly by si to špatně přebrat a nepochopit nás, že jim med nechceme krást, ale jen ochutnat," pronesla jsem s úsměvem, jako by medvědi byli jenom cizinci, kteří nám nerozumí a ne brutální zvířata, která nás mohou zabít jedním sekem svých drápků.
Protáhla jsem se hezky dopředu a dozadu, až mi páteř zapraskala. Kess pronesl, že tady med není a já kývla. Sešla jsem z kamene blíž k němu, abychom mohli probrat, kam dál, ale ještě předtím jsem chtěla zkontrolovat oblohu. Bylo ráno. Zvedla jsem svůj pohled a koukla k nebi, které bylo černé. Něco mi říkalo, že bude pršet. "Možná bychom měly tu naši výpravu na chvilku odložit, vypadá to, že bude pršet a jen tak nepřestane," pronesla jsem šeptem a jako by počasí vycítilo má slova přímo nad naší hlavou se ozvala hromová rána. Poplašeně jsem nadskočila a přitiskla se k vlkovi. Bylo to neomalené a nevhodné, ale já se popravdě bála bouřek. "Omlouvám se," pípla jsem a odtáhla se s výčitkou v očích se na Kesse podívala. Začalo pršet a byla to průtrž. "Vím kde se můžeme schovat, tudy," sdělila jsem mu a vyrazila k lesu a kopečkům plným děr.

// Narvinijský les přes mahar

Byla jsem celkem ráda, že jsem Kesse tady našla. Náhodné setkání jako tohle se nestávalo často a já si ho proto náležitě vážila. On se potom taky přiznal k velkému tajemství. Zvedla jsem se do sedu a ani nedutala. Ouška pěkně namířená k němu, jako bych nechtěla, aby mi cokoliv z jeho velkého tajemství uniklo. Tím velkým tajemstvím bylo, že nikdy nejedl žádný med. Dala jsem si tlapku před otevřenou tlamu, která se mi v údivu otevřela. Jak je to možné, že nikdy nechutnal med? Vždyť je to to nejlepší... "Och, nikdy mne nenapadlo, že někdo med neochutnal...Hmm... A nechtěl byste to zkusit?" zeptala jsem se a zavrtěla ocasem. "Když se tu porozhlédneme třeba najdeme nějaké hnízdo nebo možná u jezírek, tam bývá spousta medvědích stop, tak tam by mohl nějaký být," navrhla jsem zamyšleně, ale rozhodnutí zda se chce přesunout nebo ne jsem nechala na něm. Mě se tu celkem líbilo a nevěděla jsem, jestli je to prostředím nebo tou dobrou společností, kterou jsem tu měla. Popravdě jsem za ni byla ale ráda. Usmála jsem se na vlka před sebou a nechala rozhodování na něm.

Koukala jsem na vlka, který se poměrně hezky usmíval. Když zastříhal ušima zachichotala jsem se. "Roztomilé," pronesla jsem potichounku, jako by mi to uniklo omylem. Jako bych si to chtěla jen pomyslet, ale řekla jsem tu myšlenku nahlas. Jenže tohle už jsem byla já. Prostě jsem říkala na rovinu to, co ostatní jenom nosily ve svých myšlenkách. Chtěl znát moje tajemství, protože nebyl prý dobrým čtenářem. "Hmm... tak třeba... nerada lovím, celkově mě to nebaví a mám raději když můžu zvířata pozorovat... ale to vás asi nezaskočí jako tajemství, tohle o mě ví asi každý kdo mne chvilku pozoruje... No, tak třeba něco jiného, co bych vám o sobě řekla... och ano, mám celkem ráda med... Nejsem medvěd, ale med mi chutná, když někde najdu nějakou tu plástev nebo když nějaký medvěd odvede včelky a mě zůstane lahodná sladká bašta... celkově mám dost ráda sladké," prozradila jsem mu nakonec v poměrně obsáhlém monologu, který by se dal shrnout jenom do pár vět. Jenže já se nechala vlastním plynutím slov unést. "A co vy? Máte nějaké tajemství?"

Poslouchat někoho jiného by mi šlo. Popravdě jsem nikdy nebyla úplně mluvka, spíše posluchač, ale tahle role mi nijak nevadila. Někomu by mohlo vadit být jen tím, co naslouchá a neprojevuje se sám, ale mě ně. Já s touhle svou skutečností byla poměrně zadobře. Poslouchala jsem tedy i to, jak Kess pronesl, že by se chtěl někde usadit a pomáhat ostatním. Usmála jsem se a letmo na něj pohlédla. "Och, to je ušlechtilé," pronesla jsem. Netušila jsem úplně jestli by to vůbec šlo pomáhat všem, někteří si pomoc nezasloužili to jsem věděla z vlastních zkušeností, které byly temnější než tahle noc, ale popravdě jako bych tady na tom místě s Kessem neměla potřebu o tom přemýšlet. Jen se mi to mihlo hlavou a bylo to pryč.
Koukala jsem na hvězdy, které postumně zmizely, jak je zalilo slunce, které vycházelo na východě a dralo se postupně směrem k vrcholkům stromů až na nebesa. Kess se mě ptal, jestli mám nějaké tajemství, které bych mu chtěla svěřit. Zamyslela jsem se. "Já nemívám tajemství... Jsem jako otevřená kniha, každý si mne může přečíst, to mi řekla Prabába," povzdechla jsem si se smíchem, když jsem na tu starou čarodějnici pomyslela. Měla jsem ji ráda, i když byla občas jedovatá, měla pravdu vždycky. "Hmm... ale... hmm... můžu vám říct něco o sobě jestli chcete?" zeptala jsem se a upřela pohled z nebe na vlka, který byl kus odemne.

Den ubíhal a mě tu bylo s tímhle vlkem vážně příjemně. Usmívala jsem se nepokrytě na něj, na přírodu kolem, na duhu, která nám pomalu zmizela ze zorného pole a rozplynula se do pryč. Mluvit se mi moc nechtělo, ale i tak jsem se do hovoru nemusela nutit. S Kessem to šlo nějak samo. Povídat si a přitom to nebyla vůbec žádná práce, jako s některými jinými, kteří měli mysl uzavřenou a zkostnatělou. "A chtěl byste? Myslím tím usadit se, když jste na to do teď neměl čas... jestli už na to teda čas máte," vypálila jsem po jeho slovech první zvědavou otázku a ani si neuvědomovala, že by to mohlo znít netaktně, šťouravě nebo až moc osobně. Popravdě, kdo by to byl řek, že takové sluníčko jako já, umí svýma dotazama tak prudce a nebezpečně pálit.
Koukala jsem pak na obluhu a on se mne ptal, co vidím. Byla noc, hvězdy všude. "Vidím... hmm... tajemství... spousty nevyzrazených tajemství. Když někdo přijme něčí tajemství, to se zamkne a zavře na nebeské obloze víte... Jistě, že to víte... Chtěl byste vědět tajemství?" zeptala jsem se ho a usmívala se dál na nebeskou klenbu nad námi.

Kess byl vážně milounký vlk. Nebyl nijak dotíravý a dokonce mi přišlo, že ho baví se semnou bavit, což nebylo obvyklé. Užívala jsem si to, ale pak přišla bouřka. Slezla jsem ze svého kamene a schovala se před dotěrným deštěm pod jeden ze stromů, který stál kolem jezírka. Byla jsem už suchá a moknout se mi znovu nechtělo. Konverzace se obrátila na mě a na termití královnu. "Ano, termití královna. Pomohla jsem jí když řešila jeden problém a tak mi za to poslala tenhle věnec," pronesla jsem a normální vlk by nejspíše vysvětlit všechno, jak se to odehrálo a co se dělo v termitišti. Jenomže já nebyla úplně ukecaná, takže jsem spíš jenom kývla hlavou a moc to nerozváděla.
A pak jsem se chtěla zeptat já, ale na co vlastně. (//Legit nevím na co jsem se chtěla ptát, sooo) Mírně jsem nakrčila čeníšek, jako bych velmi přemýšlela. "Ach... už ani nevím... Kde vlastně bydlíte?" řekla jsem nakonec trochu nepřítomným hlasem, protože jsem přemýšlela nad tím, co jsem se to vlastně chtěla zeptat. Mezitím přestalo pršet a na nebi se ukázala duha. Její barvy byly syté a byla opravdu nádherně vidět. Vykoukla jsem zpoza stromu a na chvilku zapomněla, že mluvíme. Vypadala naprosto úžasně a jako z jiného světa. Barva se rozplývala po nebi a já si užívala ten výhled.

Koukala jsme na vlka, jehož jméno mi křupalo na jazyku. Možná jsem ho trošku urazila, ale já si toho nebyla vědoma. Většina společenských narážek mi přeletěla nad hlavu, kterou jsem měla teď krásně položenou na kameni a vyhřívala se. Slunce už začínalo zapadat a noc se přikládala, ale kámen pořád sálal teplem. "Dobrá tedy Kessi," usmála jsem se na vlka, který souhlasil s tím, že mu můžu říkat takhle. Pírko se mu asi moc nezamlouvalo, ale já nebyla ten typ, co by se hned urazil. Doufala jsem jenom, že vlk bude spokojený s tím, že mu říkám Kessi a že už jeho jméno tolik nekřupe.
Jenomže pak se rozpovídal o tom, že bych sem přímo patřila. Nadzvedla jsem hlavu. "Och ne... já nepatřím pořádně nikam... nebo teď jsem v Sarumenském hvozdu, ale jinak jsem nikdy nikam nezapadala..." řekla jsem trochu zmateně. Na komplimenty mne neužilo, popravdě jsem nevěděla, jak na ně reagovat. "Och," pronesla jsem při zmíňce o věnečku a dotkla se ho tlapkou. "Ten jsem dostala od termití královny, jako dárek," řekla jsem, jako bych mluvila o počasí. Naprosto bez nějakého rozvádění. "Kessi? Můžu se Vás na něco zeptat?"

Zopakoval po mně popis blízkých ukazatelů. Vystoupivší z vody jsem vypadala, jako mokrá myš. Voda ze mne tekla, ale s každým momentem se sluníčko opíralo o můj kožich a ten krásně schnul. Bylo skvělé, že se jeden mohl po dlouhé zimě pořádně umýt. Nesmrdět a nebít upatlaný, byl krásný pocit. Netušila jsem, jak to dělají vlci, kteří žíjí celý život v horách sami. Ve smečce se aspoň dalo očistit navzájem, ale tuláci to museli mít příšerné. Musela jsem se pousmát nad vlastním směrem myšlenek.
Představil se jako Kessel. Zachichotala jsem se. "To zní zajímavě, jako když křupe větvička na zemi. Je to pěkné jméno, opravdu pěkné," řekla jsem tichounkým a obdivným hlasem, který prozrazoval, že moje mysl je opravdu takovou, jako i vypadám. Nezáludnou, trochu slabou. Usmála jsem se na vlka. "Těší mě Kessele nebo Kesseli? Můžu vám říkat Kessi?" zeptala jsem se ze slušnosti. Nerada bych dávala někomu přezdívku, která se mu nebude líbit. "Och, vy máte krásný náhrdelník... Připomínáte mi prérie... Mohla bych vám říkat i Pírko," zapřemýšlela jsem nahlas.
"Ne, ne, tohle místo jsem objevila náhodou. Potřebovala jsem se někde umýt a tohle místo se tu prostě objevilo. Příhodně... Pocházím z dálek, ale teď žiju v Sarumenském hvozdu," vysvětlila jsem a mírně se roztáhla na tom krásně rozehřátém kameni. Byla jsem příjemně rozněžnělá a unavená.

Snažila jsme se ze sebe smýt bahno, které mi ulpělo na kožichu po tom pádu. Voda byla vážně přijemná a hezky mi po ní voněl kožich. Celá jsem se do ní ponořila, abych si mohla očistit i hlavu a doufala jenom, že můj nádherný věneček nespadne. Vydržel i když jsem se ponořila mezi mýma ušima a já byla celkem zaskočena, jak dobře držel. Třeba ho nikdy nepůjde sumdat, ten termit mi ho tam dal moc dobře... Zrovna jsem si oplachovala zbytek těla, když jsem za sebou uslyšela kroky a pak hlas. Skoro jsem nevěděla, že někdo přichází. Uvědomila jsem si jeho přítomnost těsně před tím, než promluvil.
Zrovna jsem se otáčela, abych vylezla z vody, protože jsem k němu byla zády. "Och," vyšlo mi z tlamičky jenom poplašené citoslovce. Ale úsměv na mé tváři prozrazoval, že rozhodně nejsem moc zaskočena nebo rozlobena, že mne vyrušil. Jedna by se začala bát, proč ji někdo takhle šmíruje, ale já to tak neviděla. V naší hordě se každý koukal na kohokoli chtěla a kdykoli chtěl a nikdo to moc neřešil. Takže jsem možná měla snížené nároky na soukromí. "Nevadí, jen jsem ze sebe potřebovala umít to bahno," pronesla jsem s úsměvem a pomalu vykročila z vody ven, abych mohla na sluníčku uschnout. "Já jsem sem přiběhla z těch hor, támhle v dálce a ty jsou kousek od toho velkého jezera," řekla jsem s úsměvem a ukázala tlapkou do dálky, kde bylo vidět špičky hor nad stromy. Pak jsem si lehla na jeden z velkých kamenů, abych se mohla usušit. "Já jsem Islin," dodala jsem jen tak mimoděk.