Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyla jsem ten typ, co by kecal jen tak. Většinou jsem mluvila a ptala se jen, když mě něco zajímalo. Mrkla jsem na Kasiuse, který mlčky čekal až náhle přerušil ticho. A dotazy se jenom hrnuly. "Marion i Wolfganie jsou pořád ve smečce. Marion má dokonce i vlčata, dvě dcrky Feline a Nerrisu," pronesla jsem s úsměvem. Trochu jsem ty dvě postrádala. K vlčatům jsem měla vždycky blízko. "Newlina neznám, ale to neznamená, že tu není. Jenom jsme se třeba nepotkali," dodala jsem potichounku.
Další otázky byly osobnější. Netušila jsem, proč ho tolik zajímám, ale netušila jsem zatím postranní úmysly. "Jsem tu gamma," odpověděla jsem. "Momentálně jsem i ochránce, ale nejsem v tkm dobrá, ráda bych Maple požádala o funkci učitele, " řekla jsem zamyšleně. "Já mám přátele všude, každý je mým přítelem a jájeho, pokud nikoju neublížuje," vysvětlovala jsem svou filozofii jednoho velkého přátelství se všemi bytostmi.

Kasius najednou poteměl, jako když se zatáhne nebe, ale nebylo to jako bouřkou, ale spíše jenom chladným deštěm. "Ach tak to jo," odpověděla jsem a nevyzvídala. Byla jsem ten typ, co není vlezlý, ale raději počká na to, až se ostatní budou chtít podělit o své chmury sami. "Usmívání se je dobrá činnost, já se směju pořád a ráda, ale málokdo to slyší. Neumím se totiž smát moc nahlas... Popravdě neumím skoro nic nahlas," pronesla jsem se snahou se zasmát, ale spíše jsem se tichounce zachychotala, což odnesl vítr a hluk deště.
Prohlásil pak, že půjdeme k úkrytu. Kývla jsem hlavou a následovala ho tím směrem. Mluvil ještě o tom, že je synem Maple, což bylo zvláštní, protože ona se o synovi nezmínila. A ani Marion nebo Wolfganie o něm nemluvili. Možná jenom nechtěli kvůli té věci a nebo jsem jenom nedávala pořádně pozor. Nechala jsem to plavat a jenom prostě šla za svým průvodcem, protože nebylo proč bych se měla pozastavovat nad takovou maličkostí.

Kývla jsem hlavou na jeho slova, že mne rád poznává. Taky jsem ráda tohohle vlka poznala, i když já popravdě poznala ráda každého. Pravda Belial by nepatřil do milých setkání, ale brala jsem ho jako něco, co do mého příběhu prostě patřilo... byť na straně toho největšího zla. Nechtěla jsem na tu bolestnou vzpomínku myselt a tak jsem jen naklonila hlavu na stranu a usmála se, aby mi ta myšlenka vyklouzla z hlavy. "Takže je tu někde další smečka? No to je výborné, o té jsem neslyšela," pronesla jsem, když mluvil o nějaké Vrbové smečce, která byla plná přátel Sarumenu. Zatím se mi zdálo, že všechny smečky jsou tu příjemné a milé. Nenarazila jsem na žádnou zlou a to se mi zamlouvalo.
"Moc dlouho tu nežiji, takže není divu, že mě neznáš. Přišla jsem do kraje hledat sestru a útočiště a nalezla jsem oboje. Sestra se sice rozhodla zůstat tulákem, ale já jsem našla místo tady v Sarumenské smečce," řekla jsem mu trochu ze svého putování. Já byla dost otevřená a ukecaná v tom, co mne kam přivedlo. "A ty jsi odešel proč? zeptala jsem se zvědavě. Neznala jsem hranice slušné konverzace a na co se neptat.

Stála jsem si tak v lese a pak se jenom procházela sem a tam. Neměla jsem směr ani cíl, protože jsem věřila tomu, že cíl si mne najde sám a taky že našel. Jednalo se o vlka, který se tu zjevil ze stínů, jako by byl jejich součástí. Až na očka, ta měl modrá jako nebe. Co na něm ovšem bylo nejzvláštnější byla spousta různých jizev, které se mu táhly po nohou i těle. Bylo vidět, kde jsou, protože na místech neměl žádnou srst. Nebyl to ošklivý pohled, rozhodně ne tak, že bych před ním zavírala oči, ale pocítila jsem lítos k tomu, že se mu něco takového muselo stát. Snažila jsem se ovšem působit rozpustile a ne lítostivě, což nevím, jak se mi dařilo.
Vlk se začal představovat. Mluvil o překot a velmi vesele, což mě přinutilo k plachému úsměvu. Já měla ostatní ráda, ale musela jsem si k nim hledat cestu o trochu déle než bylo zvykem. Takovéhle aktivní osobnosti, jako byl Kasius jsem ovšem měla ráda. Někdo tichý jako já potřeboval svého hlučného extroverta. "Těší mne jsem Islin," pronesla jsem tichým hláskem jako vždycky a mile se na něj usmála. "Byla jsem se projít a vrátila se zpátky ze severu. Navštívila jsem tamní mechovou smečku a přečkala u nich déšť, ale už byl čas na návrat," dodala jsem na vysvětlení, a aby pochopil že jsem místní.

//Tanebrae

Nějak jako bych měla čuch na to, kde by mne mohlo být třeba, jsem se zjevila zpátky ve hvozdu, který mi byl domovem. Nevím čím to bylo, ale něco mne táhlo domů, právě v tenhle čas. Ve vzudchu něco stálo, nějaké očekávání. Atmosféra by se dala krájet, ale proč. Netušila jsem, že mám magii na emoce a tak se dokážu lépe vcítit do ostatních. Věděla jsem, že rozumím ostatním více než jiní, ale dávala jsem to za vděk své přirozené empatii. Nechtěla jsem se ovšem nikomu přímo vnucovat do cesty a tak jsem pozvedla hlavu a dlouhým táhlým "Auuuuu" oznámila svůj příchod, byť mě možná nebylo slyšet po celém hvozdu, můj hlásek nebyl tím nejsilnějším. Rozhodla jsem se pak vyrazit do středu lesa, abych našla nějakou společnost, poznala nějaké členy smečky a možná i zjistila, co to bylo za problém, který jsem tu čuchala.

//mechový les

Odpočatá jsem vyrazila směrem domů. Jaro už bylo v plném proudu a já si užívala jeho krásy. Den byl jako obrázek. Na nebi proletěl občas nějaký ten obláček, ale rozhodně to nevypadalo, že by mělo pršet nebo být něco nepříjemného. Zvolila jsem dobře, že jsem se rozhodla počkat, než bude lepší počasí, abych došla domů. Vypadalo to na opravdu pěkný den na procházku a já věděla, že mne čeká poměrně dlouhá výprava. Usmívala jsem se na svět kolem a kráčela domů poměrně volným krokem. Občas jsem si i poskočila, jakou jsem měla dobrou náladu.
Kousek podél řeky začínaly růst bobulky, takže jsem zahnala hlad jimi. Byly ještě trochu kyselejší, ale to mi vůbec nevadilo. Nebyla jsem ten typ, který by se nějakým způsobem snažil zabránit vlastnímu žaludku v pocítění různých chutí a i kyselost mezi ně patřila no ne? Nejedla jsem jich ovšem hodně, abych náhodou neudělala tu chybu, že si překyselím žaludek. Od řeky to bylo domů už jenom kousek. Tohle byla výhoda řek. I když jeden neměl orientační smysl mohl naprosto v pohodě dojít tam, kam chtěl. Stačilo jen dávat pozor.

//Sarumen

Byla jsem docela dost unavená. "Thia je moje sestra," pronesla jsem s úsměvem, protože na mladší sestřičku jsem ráda vzpomínala a jen vyslovení jejího jména vzpomínky přivolávalo. Mírně jsem se usmála znovu, když jsem se uložila na zem, protože stejně jako jsem ráda vzpomínala, jsem ráda spala. Ohledně Jehelníčků jsem se moc daleko neposunuli a Saturnus nakonec galantně svolil, že se mohu na jejich území vyspat. Zavřela jsem očka a usnula spánkem spravedlivých. Nezdál se mi žádný sen, ani jsem se během spaní nepohnula. Jen jsem ležela a oddechovala.

Když jsem se probudila, noc už pomalu končila a vycházelo slunce. Nové ráno se probudilo celkem rozmařilé. Bylo teplo a já se s úsměvem oblízla, abych případně odstranila sliny, které mi během spánku mohly skanout na zem. "Dobré ráno," pronesla jsem s úsměvem. Pak jsem se zvedla a protáhla. Saturnus tu pořád byl, což bylo dobré znamení, protože tím hlídal nejenom mne, ale i smečku. "Moc děkuji za pohostinost, ale měla bych nejspíše vyrazit domů. Pokud budeš někdy na jihu, zastav se u nás v Sarumenské smeččce, ať ti můžu tvou dobrotu oplatit," řekla jsem vlkovi a mírně se mu uklonila, než jsem se vydala pomalým krokem mimo les.

//Kierb

Vypadalo to, že se konečně vyčsilo a já si popravdě připadala odpočatější, abych mohla odejít. Jenže Saturnus pořád tak hezky povídal, že se mi ho nechtělo úplně opouštět. "To chápu, já taky spoustu věcí pochytila až když to bylo nutné, protože jsem chtěla pomoct ostatním. Třeba vím, že Cynthia toho umí mnohem víc, než já, protože ta pomáhala asi každému tady v kraji," zasmála jsem se. Moje mladší sestra sem dorazila dříve než já a já věděla, že tohle není nic, co bych jí měla závidět. Já tu byla krátce a dost jsem si toho tady zažila, sestra tu musela zažít spoustu nepříjemností. MOžná že to ji zocelilo. Naposeldy byla tak jiná, když jsem ji viděla. JIná než když jsem byly malé.
Saturnus se Jehelníčků obával a měl proč. "Mají rádi tmavá a vlhká místa, takže bych si dávala pozor na mech, který roste ve tmě nebo tak," pronesla jsem vědecky, jako bych mu předávala velice důležité informace. Saturnus najednou začal zívat a i na mne dopadla únava. Pokud by to nevadilo, raději bych se prospala a pak vyrazila na cestu domů," odpověděla jsem a lehla si na zem, abych se připravila ke spánku.

Bylo to zajímavé setkání a tak jsem se celkem uvolnila. Nevadilo mi konverzovat s cizinci a teď to nebylo jiné. O místních bozích jsem toho věděla málo, takže obavy z magie jsem moc neměla,. Návštěva u Smrti mi přišla jako noční mutaa u Života jako sen. Moje vnímání reality mne tak uchránilo před strachem z nich. Usmála jsem se, když Saturnu začal používat své magie a vysvětlovat mi co vlastně umí. Se zájmem jsem poslouchala a v hlavě si vše poznamenávala. Jeho hvězdík byl zajímavý. Na mojemagie se neptal, takže jsem o nich mlčela. "Umíš toho opravdu hodně, to se musí smečce hodit. "
Co ho zajímalo byl jehelníček. "Je to tvor, co mátrny na zádech napouští je jedem z květů. Velji nebezpečný, pokud mu jeeen skříží cestu," varovala jsem Saturna svým tichým hlasem. Začínalo ráno a já se začala ošívat. Vyrazila bych domů ale magie mne unavila.

Vypadalo to, že moje magie funguje. Už mraky přestaly bouřit. Posadila jsem se na zem a doufala, že se i pár těch tmavých dešťových mračen rozežene samo od sebe. A taky že jo. Postupně s nocí vykoukly na obloze hvězdy. Teď bych možná mohla vyrazit domů. Usmála jsem se na oblohu a pak na děkujícího Saturna. "Není za co," pronesla jsem tichounce s úsměvem. Byla jsem unavená, potřebovala jsem popadnout dech a nabrat energii, než půjdu domů. "Umím, nebo myslím že umím, nikdy jsem ještě mraky nepřivolávala," sdělila jsem mu se zamyšlením, že by mne to nikdy možná ani nenapadlo, přivolat mraky. Ale třeba při požáru by se to mohlo hodit. "Co umíš ty?" vyzvídala jsem neomaleně.
Saturnus vypadal, že je v tomhle lesíku spokojený a já se mu nedivila. Působilo to tu klidně. Mech hezky rostl a hnilobná vůně se tu roznášela vzduchem. Věřila jsem tomu, že tu poroste i spousta hub. "Nebojíte se, že se vám tu usadí jehelníčci?" zeptala jsem se, když narazil ve svém proslovu na jaro. Vybavila jsem si jarní květy, které jehelníčky lákaly hlavně v noci a mírně se rozhlédla, jestli nějakého neuvidím.

Bouře kolem sílila a já tušila, že tohle nebude jen nějaká přeháňka. Saturnus mne poprosil, abych bouřku trochu odklonila. Zaměřila jsem svou magii na mraky a pokusila se je trochu uklidnit. Věděla jsem, že bych mraky možná i zvládla rozehnat úplně, ale Saturnus chtěl jenom déšť a ne bouři, takže jsem se rozhodla změnit trochu té energie, proudící v mracích. Pokusila jsem se ji uklidnit a dařilo se mi to. Pořád pršelo, ale bouřka už nebyla. Jednalo se o naprosto klidný jarní déšť. "Tak," odfoukla jsem si a došlo mi, že jsem během používání magie zadržela dech. Nebylo to nic příjemného, takže jsem se teď zhluboka nadechla, abych dohnala deficit kyslíku. Sedla jsem si na zem a dýchala. Les voněl hlínou a mokrým mechem. Byla to zemitá, uklidňující vůně.
Přiznal se k tomu, že do úkrytu ostatní vodí, pokud s nimi jde někdo ze smečky. To mi přišlo milé, i když jsem věděla, že to tak není všude. "To je od vás milé," řekla jsem nakonec a usmála se na Saturna, protože mi to vážně milé přišlo. "Ale nemyslím si, že to bude potřeba, stejně jsem raději venku," zašeptala jsem do bubnování kapek deště.

Saturnus o čuňácích taky v životě neslyšel, jako já před tím, než jsem jednoho z nich viděla. V tundře mají celé hejno, ale nemyslím si, že teď by byla vhodná doba se tam vydat. Možná později," pronesla jsem a můj hlas zanikal v kapkách deště. Nebe se kabonilo a lomozilo, že to muselo děsit nejen nás, ale všechno živé v okolí. Nelíbilo se mi, když se nebe takhle čertilo. "Mohla bych se pokusit magií ty mraky trochu uklidnit, ale asi by to fungovalo jenom tady," sdělila jsem Saturnovi. S počasím už jsem si hrát zkoušela, ale nikdy jsem nezkusila zastavit bouřku. I když jak moc se to lišilo od dělání duhy? A to už jsem jednou taky zvládla... Byla to nabídka, kterou mohl, ale nemusel využít.
Pak to vypadalo, že ho moje slova vystrašila. Jen jsem se usmála. "Nevím, jak to chodí tady. Já žila dlouhou dobu s Hordou... to byla naše skupina kočovných vlků, občas jsme byli v nějaké smečce jenom na návštěvě nebo bydleli kus od nich, ale nikdy nás nezvali do svých úkrytů, takže se to asi nesluší," zamyslela jsem se nad tím nahlas a doufala, že se teď od mé maličkosti neodvrátí jako jiní. Spousta vlků nás kočovníky nesnášela. Říkali o nás že se nemyjeme a že provozujeme kejkle a čáry... A taky že provádíme různé podvody a krádeže. Ale tak to nebylo! Proč bychom se nemohli napít z potoka, kde teče voda? Proč bychom se nemohli občerstvit ze stáda, které se v přírodě líně páslo? Proč si neukousnout kus plodů, které rostly na křovinách? Kdo to zařídil, že někomu něco patří a tak to nemůžu mít já?

//řeka Kiërb přes Gejzíry

"No nějak to pojmnoval Kess, ale já popravdě nevím co to bylo... Byl to takový černobílý pták, ale nelítal jen se tak kolébavě ťapkal," vysvětlila jsem a napodobila chůzi, kterou to podivné zavalité zvíře provádělo cestou na seever. Musela jsem u toho vypadat vážně vtipně, ale popravdě sama jsem si to neuvědomovala. Chtěla jsem mu to nějak blíže vysvětlit, ale neměla jsem slov pro to, abych popsala ono záhadné zvíře. A tak jsem jenom zapantomimovala jeho chůzi. Kolem gejzíů jsme šli opatrně, za což jsem byla ráda. Nerada bych jim padla za oběť.
Následovala jsem Saturna, jehož jméno bylo tak pompézní, že se dokonale k vlkovi hodilo. Taky působil pompézně, i když jsem si nebyla úplně jistá, co to vůbec znamená... to slovo... pompézní. Usmála jsem se na les, do kterého jsme vkročili a který ozačoval Saturnus za svůj domov. Vypadalo to tu hezky a já si nebyla jistá, jestli jsem tu už někdy byla nebo ne. "Radši bych zůstala tady, nechci úplně zaneřádit váš úkryt a asi se to ani nesluší, abych k vám lezla dovnitř," zašeptala jsem a můj hlas nebylo skoro přes kapky dopadající na listový slyšet. Sedla jsem si pod jeden z vysokých stromů a začala si prohlížet svůj zablácený a mokrý kožich. Ještě že jsem si do kožichu vpletla kvítí, jinak bych vážně smrděla jak mokrý pes.

Mluvil o tom, že Sarumenskou smečku zná. Pohodila jsem na to ocasem, protože to znamenalo, že mi když tak poradí nejlepší cestu domů. Jenže stejně jako já vyhodnotil, že to mám daleko. Smutně jsem stáhla uši a trochu kníkla. Bála jsem se toho, že budu muset jít deštěm a že to nedopadne dobře. Ale naštěstí Saturnus navrhl ať zůstanu v jeho smečce. Netušila jsem zda má vůbec pravomoc mne do smečky pustit, ale v mých očích tohle byla pomoc bližnímu a tu by žádná alfa neodsoudila. "Dobře a moc děkuji za pozvání, " pronesla jsem potichu, jak jsem mluvila skoto vždycky.
Začalo kapata my vyrazili směrem k lesu. "Cestou musíme dávat pozor, tady jsou gejzíry," informovala jsem ho a pak nakročila za ním. "Vedla jsem sem na sever čuňáka, asi zabloudil, když se dostal až k nam na jih a nemohl najit cestu zpet."

//za saturnem

Koukala jsem na oblohu a cítila naději a štěstí. Příroda déšť potřebovala a i když pro mne bude v tom nečase složité přestat ho mimo les, byla jsem vděčná za vláhu, kterou přinese. "Já jsem ze Sarumenského hvozdu, takže z jihu. Domů to mám poměrně štreku, ale nic co bych nezvládla s trochou štěstí a zdravého rozumu," pronesla jsem s úsměvem a doufala, že mi toho štěstí bude opravdu dost dopřáno, protože jsem se nechtěla stát další obětí nějaké rozvodněné řeky. Vlk ovšem svou nabídku rozšířil s tím, že je u nich v lese hodně místa. "Pokud by to nevadilo," řekla jsem mu, protože ve vzduchu něco vyselo a já tak pomalu přestávala být odhodlaná opravdu domů vyrazit. Svoje okno pro odchod jsem nejspíše promrhala.
"Saturnus... to jako ta planeta na obloze?" zasmála jsem se trochu, ale nebyl to výsměšný smích, spíše jako bych řekla vtip, který ale chápu jenom já sama. "Já jsem Islin, tak se bohužel nic tak velkolepého nejmenuje," představila jsem se na oplátku.