Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hrála jsem na rampouchy a v tichosti vnímala zvuk, který se nesl kolem. Hudbu přerušil Kessel, který se ke mně přiblížil. Mírně jsem se zachvěla...možná chladem, možná něčím jiným. Otočila jsem k němu hlavu, abych se mohla dívat do jeho očí, které hrály modrou. Chtěla jsem odpovědět na jeho otázky. Nadechla jsem se, ale neodpověděla. Byla jsem... stará. Věděla jsem, že už mi táhne na deset zim. Nebylo to nic, čím bych se chtěla chlubit. Jsem prostě moc stará, ale to nevadí... Sama sebe jsem chlacholila i když mi bylo jasné, že to vadí. Že to je další věc, kterou jsem propásla. A tohle zjištění bolelo.
Kessel ale mluvil dál. Poslouchala jsem a moc nevěřila tomu, co říká. Ne úplně. Byla jsem už taková. Věřila jsem skutkům a ne slovům. Stál kousek ode mne a čekal. Bylo to zvláštní, ale zároveň jsem věděla že je to správně. Ten pocit, co jsem měla. Cítila jsem k němu lásku a oddanost. Věřila jsem mu, jako nikomu jinému. Když mě oslovil, rozechvěle jsem udělala krok k němu. "Opravdu?" Věděla jsem, že to nebude lehké, ale že s ním bych zvládla všechno. Udělala jsem ještě jeden krůček k němu, a pak další."Ano," zašeptala jsem a vlepila mu něžné pusu a pak.... nechala jsem volný průběh všemu, co následovalo.

Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Práce kolem úkrytu nám poměrně lehounce utekla. Bylo fajn to takhle mít. Jen tak pracovat a u toho si povídat. V bezpečí a klidu. I když už začínala zima. Kessel se pustil do malování budoucnosti, která působila krásně. Mít svou vlastní jeskyni, vlčata, tůňku na plavání pro mladé a malou mýtinku, kde se můžeme jen tak tiše oddávat sledování noční oblohy nebo rodinným radovánkám. Jenže tenhle můj sen a jeho doplnění toho snu, měl jednu velkou vadu. "Tohle je tak krásná představa..." povzdechla jsem si. "Ale na vlčata už je asi pozdě..." dodala jsem s neskrývaným smutkem, ale naprosto upřímně. Chtěla jsem být vždycky máma, ale nikdy jsem nepotkala nikoho s kým bych chtěla založit rodinu. Až... teď když se zdálo, že bych někoho takového i měla, bylo už pozdě. Byla jsem stará. Byl by to zázrak, kdyby se to vůbec kdy povedlo. A navíc, to by musel ještě ten někdo chtít to zkoušet taky...
Upřela jsem pohled na rampouchy a s mírně pošmourným úsměvem do nich začala cvrnkat, až se rozezněly uklidňující melodií, která naplnila okolní vzduch a roznášela se od jednoho místečka k druhému. Oznamovala příchod vánoční pohody a klidu. Byla jsem za tuhle krásnou chvilku ráda. Úklid byl hotový, krásně jsme si popovídali. A navíc tu teď bylo něco magického, co mohl přinést jenom předvánoční čas.

Odstraňovala jsem větvičky a u toho poslouchala. Kessel byl dobrý vypravěč a já se jenom mírně občas přidala kývnutím hlavy, nebo souhlasným hmm. Když ovšem přišlo na jeho snahu mi poděkovat, že jsem ho do smečky dovedla, musela jsem reagovat nějak trochu více. "Popravdě není za co děkovat. Maple tě přijala sama od sebe a kdybys na ni neudělal dojem, asi by ani moje přímluva nepomohla," konstatovala jsem naprosto nevhodně. Ostatním by bylo nejspíše milé, že jim někdo takto děkuje, ale já v tomhle ohledu byla jiná. Byla jsem více než neschopná normální konverzase nebo přijetí komplimentu či díků.
Práce nám šla pěkně od ruky. Za chvilku vypadal vchod do úkrytu k světu. Kessel vyprávěl zrovna o tom, co má v plánu. Pomalu čistil jednu z kožešin, kterou přinesl z úkytu, zatím co já se pustila do vytrhávání nalétaných stromků, které se sem dostaly a zapustily přes jaro a léto kořeny, kterými narušovaly vchod do jeskyně. Pak se zeptal na moje plány. "Chtěla bych založit rodinu a mít vlastní jeskyni, se zahradou o kterou bych se mohla starat... a krmítko pro ptáčky, ano chtěla bych krmítko pro ptáčky, které bych mohla pozorovat od vchodu do mého domova a taky bych chtěla mít malinkatý rybníček, ve kterém bych mohla učit děti plavat a taky... počkat... ach tebe asi nezajímaly životní plány," zachichotala jsem se nad vlastní hloupostí, protože jsem mu tu začala říkat své plány plány a ne jen to, co plánuju dělat násleudjící zimu. Přilšo mi to vtipné tak moc, že jsem se zachrochtala smíchy.

Naklonila jsem mírně hlavu na stranu, jako bych hodnotila, jestli jsou Kesselova slova upřímná, což ale nebylo ono. Spíš se mi zdálo, že něco slyším z lesa, ale byla to nejspíše jenom slyšina. "Děkuju," řekla jsem jenom v odpovědi na jeho slova a usmála se na něj. Energie se mi vlila do těla a moje křidélka na chvilku byla viditelná. Znovu jsme se otočila a šla směrem k úkrytu. Chtělo to tu opravdu trochu vylepšit. Pustila jsem se hned do práce. Odklízení napadaných větvý na jednu hromadu byla opakující se činnost, při které jeden nemusel tolik přěmýšlet a mohl si u ní i hezky popovídat se svým spolupracovníkem.
"Jaké máš vůbec plány?" zeptala jsem se. "Vím, že jsi dlouho putoval krajem a světem... a taky vím, že usadit se pro tebe tady nemohlo být jednoduché..." pronesla jsem potichounku svůj odhad. Pamatovala jsem si, že do lesa jsem ho tak trochu natalčila já, ale přišlo mi, že je tu spokojený. "Co vlastně jsi všechno zažil během putování?" zeptala jsem se ještě na doplňující otázku a při tom přinesla další větev na tvořící se hromádku.

Jaké drama se odehrávalo na hranicích lesa mne popravdě moc nazasáhlo. Neslyšela jsem volání vlčice ani pláč jiného vlčete. Nicos měl nejspíše hned první náročnou alfovskou záležitost a já ji naprosto "zaspala". Jenže dalo se očekávat něco jiného? V mém srdci se dlouho rodila náklonost k mému společníkovi, která byla zvláštní. Necítila jsem k němu to, co k přátelům nebo rodině s Hordy. Ani to co jsem cítila ke své sestře. Ani jsem to nedokázala přesně popsat, ale jako bych v jeho přítomnosti na některé věci zapomínala a byla více sama sebou, než jsem si dovolovala před ostatními. Přišla jsem si s ním svobodná a volná, nemusela jsem tolik přemýšlet nad tím, abych něco neřekla špatně nebo neudělala zle. Byla to příjemná změna. Navíc jsem s ním zapomínala na to zlé, co se mi stalo jen kus odtud. "Hmm... nikoho jiného tu nevidím," rozhlédla jsem se, když mluvil o lepší společnosti v dohledu. Vážně tu nikdo nebyl, takže on byl zároveň nejlepší i nejhorší společnost, když jsem se nad tím zamyslela. Z tlamy jsem to naštěstí nevypustila.
"Máš pravdu, že to Nicos i Maple zvládnou... jen to bude změna a změny já nemám moc ráda," pronesla jsem zamyšleně. "Les je krásné místo pro rodinu, nechci ho vidět upadat, takže je potřeba také pomoci... Nechtěl bys mi pomoct s přípravou na zimu? Můžeme vyčistit kožešiny a nanosit trochu dřeva k úkrytu," navrhla jsem jako činnost, kterou bychom mohli dělat spolu, ale zároveň u toho být prospěšní všem. Kráčela jsem pomalým krokem přímo k vhocdu do úkrytu, ale pak jsem se zastavila. Otočila jsem se na Kessela. "Víš... chtěla bych ti něco říct... já.... jednou mi kus odtud někdo ublížil, hodně ublížil a já... nedůvěřovala jsem jeden čas vlkům... ale tobě, tobě věřím."

Nicos působil dobře, ale i tak mi bylo líto, že nás Maple na místě Alfy opouští. Pořád jsem si musela připomínat, že neodchází úplně, jen že opouští svou pozici ve smečce. Já ovšem pořád cítila, že ona bude mít z mojí strany vždy zaslouženou autoritu. Smečku vedla velice dobře a nezůstalo tedy nic jiného, než doufat, že Nicos se toho chopí stejně svědomitě. Vypadalo to však, že jsou moje obavy naprosto rozprášeny hned jak promluvil. Vlk se toho nebál, informoval nás o všem ve smečce novém a pak když jsem si s ním šla pormluvit sama, tak působil pořád stejně odhodlaně. Kývla jsem na něj nakonec hlavou, že mu rozumím a odklidila se. Stála na něj pomalu fronta, každý chtěl své alfě nejspíše poblahopřát nebo se s ní o něčem pobavit. Na davy jsem nebyla a tak jsem zamířila s Kessem zase zpět mezi stromy.
Sarumenský hvozd byl pořád plný mlhy, ale teď se zdála nějaká hustější. "Dobře se mi s tebou povídá. Je to takové jiné," pronesla jsme zasněně. Taková jsem prostě byla. Občas jsem mluvila málo a někdy až moc. Většinou když jsem byla nervozní tak moc. Pořád ale stejně potichu. "Mrzí mne, že Maple opouští svou funkci, ale Nicos vypadá jako schopná alfa," dodala jsem, abych mu nastínila nad čím přemýšlím.

Došli jsme k místu setkání a já se zastavila. Nebyla jsem hrr se připojit. Naslouchali jsme společně Maple a tomu, co bylo koncem jedné éry a počátkem druhé. To co přinášelo skutek, zároveň přinášelo i radost. V davu bylo i vlče, podle pachů a vzhledu nejspíše Maple, Alfy... tedy bývalé alfy, já jsem pochopila z jejího proslovu. Novým panem lesa byl Tonres a Nicos. Oba jsem znala zběžně. Tonrese trochu více. "Řekla bych, že to vlče je Maple," sdělila jsem šeptem Kesselovi. Nechtěla jsem moc rušit.
"Oba znám jen mírně, ale můžeme to snadno napravit, pokud bys chtěl zajit za Nicosem a představit se, myslim, že lepší chvíle nebude." Netušila jsem, zda se mnou souhlasí, ale tak jsem se usmála a šla pomalu k Nicosovi. "Zdravíme, jen jsme se chtěli lépe seznámit," pronesla jsem potichu. "Já jsem Islin a tohle je Kessel. Koukám, že les je plný vlčat. To je dobře, " dodala jsem s úsměvem. "Máme vůbec omezení na vlčata? Nebo je může každý mit jak chce?" zeptala jsem se rovnou na to, co mne právě zajimalo.
"Nebudeme, ale více rušit. Stejně s vámi chce mluvit teďasi každý, " rozloučila jsem se, připravená odejít pokud Nicos nebude nic potřebovat.

Feline se rozhodla jít za voláním Maple, které se neslo lesem. Také jsem měla v plánu jejího volání vyslyšet, ale nechtěla jsem jít úplně rychle nebo minimálně jsem se nechtěla motat mezi ostatní. Pokud Maple chtěla něco říct, bude stačit postávat v zadu za zástupem, který se nejspíše kolem Alfy seběhne. Já jsem se chtěla trochu držet zpátky. Neměla jsem ráda pozornost a tak jsem vyčkávala, než vyrazím. Kessel navrhl, že bychom měli jít a já přikývla. Pomalým korkem jsem se vydala směrem, odkud vycházelo svolávací vytí naší Alfy. Vyprávěl o nějakém hezkém místě, které našel a které by mi mohl ukázat. "To bych ti byla vděčná, pokud mi ho ukážeš. Krásných míst není nikdy dost," pronesla jsem tichounce, jako když voda šumí po úbočích hor. Hezká místa jsem měla ráda. Na zimu jsem se navíc pramálo těšila, protože ta spoustu hezkých míst překryje bílým sněhem a zamrazí tak jejich krásu.
Došla jsem na plácek, kde už se tísnilo několik vlků. Vypadalo to, že se tu objevil snad každý. Viděla jsem i vlče, které jsem neznala. Cítila jsem z něj pach Maple. "Sešlo se nás tu hodně... a koukám, že i nějaké nové tváře," podotkla jsem s úsměvem ke Kesselovi. Zůstala jsem stát mezi stromy, tak abych slyšela, ale nemusela být mezi ostatními.

Mírně jsem se usmála, když Kessel pronesl dotaz. Tlapkou jsem si přejela po čenichu, ale místo toho, abych odhalila pravou stopu jsem jenom řekla. "Měla jsem takovou předtuchu, že odtud vítr vane," zazubila jsem se na ně oba a pak si jednu z ostružin vzala na tlapku a hodila si ji do tlamy. Byla sladká a já věděla, že podzim už nadobro dorazil. Ostružinky byly takhle sladké těsně před tím, než začaly hnít. Tohle byl tedy jasný konec léta.
Feline trochu krčila čenich, ale mě bylo jasné, že jenom nezná místní plody. "Tyhle jsou borůvky, tohle zase ostružiny. Listy z ostružin mohou pomoci při malinkatých ranách nebo když má někdo problémy s trávením," vysvětlila jsem jí. "Plody jsou zase moc dobré na hlad a dodávají energii," pokračovala jsem ve výkladu. Bylinky byly moje. Prabába mne učila dobře a mne popravdě trochu chybělo někomu o nich vyprávět. Feline možná více zajímala magie, ale já věřila tomu, že i příroda sama o sobě s různou léčivou mocí květin je magická. Podívala jsem se pohledem na Kessela. "Kde jste vlastně byl?" zeptala jsem se a mimoděk jsem zklouzla k vykání. Prostě jsem nějak nebyla zvyklá ostatním dospělákům tykat a občas mi to i u známých ujelo. Kessel byl stejně starý jako já, nebo to jsem si alespoň myslela. Jenže i u něj jsem měla tenhle malinaktý problém.

Ahoj,

Oficiálně gratuluju k pozici Alfy a doufám, že tě to bude bavit Sarumen má tradici dobrých Alf, takže se určitě Nicos ocitne v dobré společnosti

Zároveň s gratulací přijdu s prvními dotazy, které jsem původně chtěla řešit až v říjnu, ale když už se tu funkce nabízí
Chtěla bych se optat zda by bylo možné Islin změnit roli ochránce na učitele nebo pečovatele? Sice mě osobně ochranáři baví, ale postava na to nemá povahu.
A ohledně setkání bylo by možné potkat se během října? S Kessel bychom rády v lednu přivedli do smečky další mrňata, tak ať máme i herní povolení.

21. 9. 2025 - Islin http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd&r=1#post-242464
Další značkování:21. 11. 2025

//značkopost

Osaměla jsem. Machiavelli získal nový vítr a odběhl. Trochu jsem doufala, že bude tenhle malinkatý hrdina vědět, co dělá. Nechtěla bych ho mít na svědomí. Snad najde cestu zpátky domů. Usmála jsem se jen tak do větru. Věechno se tu pomalounku měnilo a dostávalo oranžový nádech. Vítr byl vlahý a příjemný, zároveň ale předvídal, že přijde ochlazení. Podzim jsem měla ráda. Všechny ty barvy kolem, ale na druhou stranu mne rozesmutnil a rozněžnil, protože to znamenalo příchod zimy a umírání krajiny. Mohla jsem se jen uchylovat k myšlence, že na jaře vše opět ožije. Možná jiné než teď, ale ve své podstatě pořád stejné.
Náhle jsem zaslechla silný vítr. Někde v lese to šustilo silou tak ohromnou, že by mohla lámat větve a vytrhávat křoviny z kořenů. Naklonila jsem hlavu, ale nikde jsem žádné nebezpečí neviděla. Rozhodla jsem se to prozkoumat. Nebyla jsem si jistá, ale něco mi říkalo, že se jedná o magii. Rozhodla jsem se ovšem, že to nevezmu přímo k tomu hluku, ale oklikou kolem hranic. Bylo potřeba obnovovat naše teritorium a nechtěla jsem to nechávat na Maple. Podle všeho měla hodně starostí se vším, co se k smečce pojilo a tak jsem jí nechtěla nakládat další věci. Možná by se jí hodila pomoc i jinak, měla bych se jí někdy zeptat, zda nechce využít mých schopností i jinak, výhodněji pro smečku. Věděla jsem, že nejsem silák a nemám náturu, abych někoho vyhodila ze smečky, pokud by to bylo potřeba. Ano od setkáná s Belialem jsem byla podezíravější, ale pořád jsem si udržela díky smečce a přátelům svůj otevřený pohled na svět. Nebrala jsem to, co se stalo, jako vlastní chybu, ani jako chybu kohokoli. Belial nejspíše musel být sám hodně ublíženým vlkem. Zranění vlci, zraňují ostatní. Pozice ochranáře tak nebyla pro mne, pokud bych měla zasáhnout a nejen obcházet hranice. Otírat se o stromy mi nedělalo problém a nechávat pachovou stopu všude bylo to nejmenší. Jenže ochránce nebyl jen pro období míru a klidu.
Od hranic jsem to měla už jenom kousek k tomu místu, odkud foukal vítr. Šla jsem a uviděla velkou spoustu borůvek, které se tu u jednoho stromu objevily. Mlsně jsem se na ně podívala a několik jich hned snědla. Opodál byla ostružina, takže jsem některé natrhala a snědla je. Pár jsem jich taky vzala sebou na lístek, který jsem pak nesla v tlamě. Šla jsem za zvukem větru a uviděla Kessela, který ukazoval magii větru Feline. Už nebyla tak malá, jako jakou jsem si ji pamatovala. Vyrostla z ní mladá slečna, ale trochu mi přišlo, že bude jako dříví v lese, vyrostlá bez zásahu ostatních... Měla bych jí nabídnout pomoc, že jí naučím co je třeba znát pro vlčici. Došla jsem k nim a položila líst s borůvkami a ostružinami na zem. "Zdravím, neruším? Přinesla jsem svačinu," řekla jsem tichounce, jak jsem byla zvyklá. Můj hlas trochu zanikal ve větru.

Sedla jsem si do vchodu úkrytu, kde na mne nepršelo a bylo mi dobře. Vlče ovšem protestovali, že bebude nemocné. "Možná ne, ale já nechci být nemocná, " dodala jsem, abych mu to aspoň trochu vysvětlila, že prostě teď nikam nepůjdeme dokud nebude počasí trochu lepší. Mělo se vyčasit brzo, ale i tak jsem to nechtěla pokoušet. Zíka se blížila a být nemocná v zimě, nebylo úplně ono. "Vydry navíc v dešti nejsou venku, musíme počkat. "Věděla jsem, že místní vydry jsou většinou venku během mlhy a slunce, ne v bouři. Mají více rozumu než tohle vlče.
Pak souhlasil, že se půjdeme podívat na sochu. "Socha je vevnitř, tak pojď," pronesla jsem a vyrazila dovnitř. "Na magie musíš počkat, protože s ovládáním přichází velká zodpovědnost. Mohl bys někoho zranit nebo hůř," varovala jsem ho.

//tanebrae

"Nevím, jestli jo nebo ne," komentovala jsem dotaz ohledně spříznění s vílým rodem u vlčice zvěčněné v soše. "A vydru ti nechat nemůžu. Zvířata nejsou od toho, abychom je vlastnili. Můžeme jim pomáhat a oni si třeba oblíbí naši společnost a zůstanou, ale nemůžeš je nutit," pronesla jsem a doufala, že ho to trochu naučí. Nechtěla jsem, aby z něj byl další vlk, co jen zneužívá přírodu a všechny v ní. Bála jsem se toho a nechtěla jsem, aby tak dopadl. Na druhou stranu jsem ani nechtěla moc poučovat. "Ale určitě tě nechají si s nimi hrát," pronesla jsem povzbudivě.
Přišli jsme do hvozdu, který byl plný pachů vlků a začínalo pršet. Voda padala z nebe a do toho se z dálky ozval hrom. Voda sem nedopadla tolik jako na pláních nebo u řeky, ale i tak to nebylo nic extra příjemného. "Nevim, jestli bys měl moknout, nechci abys byl nemocný, " povzdechla jsem si tiše, že mě skoro nebylo přes déšť slyšet. "A sicha je v úkrytu, chceš ji vidět?"
Šla jsem směrem k úkrytu, ale neměla jsem v plánu ho nutit jít dovnitř. Mohlo jsme posedět jen ve vchodu, kde pršet nebude. Došla jsem tedy k vchodu do úkrytu a sedla si do chodby, abych nebyla na dešti. "Magii získáš trénovánm a až budeš trochu starší. U vlků tvého věku se objeví vzacně," vysvětlila jsem mu. "Já umím vycítit počasí a emoce vlků kolem, a různě si s nimi hrát. Ale mou nejvíce zvládnutou magii je čtení myšlenek, moje oči jsou šedé, což ti co ovládají myšlenky můžou mít. Barva očí ti může napovědět, co vlk ovládá, " vysvětlila jsem a pak mu řekla, co která barva znamená.

Vlče se zdálo nadšené tím, že půjde prozkoumat něco jiného, než vlastní domov. Takže jsem mu aspoň mohla nabídnout úkryt. Přicházel večer a já cítila, že se k nám blíží bouře. Nebylo tedy dobré, abychom postávali venku. Sice jsem cítila, že nebude tak silná, jako bouřka před pár dny, ale i tak jsem se raději obávala. Malé vlče by mohlo mít s bouřkou problém, bát se a nedejbože někam spadnout. "Jasně, že tam je dobrodružství. Můžu ti ukázat sochu našeho zakladatele nebo třeba potkáme místní vydří rodinu," navrhla jsem mu místa, která by mohla jeho vlčkovskou zvídavost zaujmout. A pak jsem se rozešla směrem k Sarumenskému hvozdu.
Šla jsem pomalým tempem, kterému měly jeho tlapky stačit. Večerní obloha se zatahovala rychleji a rychleji a já jen doufala, že to stačíme dojít do lesa, než se spustí liják. "Bude bouřka, měli bychom sebou hodit," pronesla jsem tichounce a trochu přidala do kroku. "V lese ti ukážu trochu té magie pokud budeš chtít," dodala jsem s úsměvem. Být s vlčaty mne bavilo, jejich svět byl úplně jiný, než svět dospěláků. Trochu men píchlo u srdce, že sama vlčata nemám.

//sarumen