Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//prstové hory

"Život je něco jako místní bůh, entita. Vlci mu dávají různé dárky a on je odměňuje. Já si ale myslím, že je to jenom mocný čaroděj z masa a kostí jako ty, který ovládá magii lépe než ostatní," vysvětlovala jsem Oberonovi, zatím co se měnila cesta a pod tlapkami nám začínal křupat teplounký písek. "On se většinou objeví, když ho potřebuješ a pak zmizí a nebo si tě k sobě povolá a zase tě pak vrátí zpět tam, kde jsi byl. To se stalo i mě, když jsem čekala vás," pousmála jsem se. Od té doby se mi bílá tečka na čele rozřila po větší části tlami a obličeje. Já si na tuhle část těla neviděla, takže jsem nemohla tušit, že "blednu".
Kráčela jsem směrem dál do hor. "Jestli chceš, tak ti to povyprávím až budeš trochu větší," vysvětlila jsem mu. "A až sám trochu pochopíš, jak funguje místní magie, protože bez ní ten příběh nelze pochopit," dodala jsem s úsměvem a pomohla Obemu vylézt na jeden z kamené, který nám byl před výstupem v cestě. "Chceš jít se mnou nahoru nebo raději počkáš zde?" zeptala jsem se.

//Sarumenský hvozd

Kráčela jsem s Meekou na zádech a Oberonem kousek ode mne. Motal se trochu pod mýma nohama, ale to mi nevadilo, zvykla jsem si. Celkem rychle jsme navykla tomu, mít kolem sebe zase vlčata. Byla jsem za ně moc ráda. Možná by bylo dobré, jim představit místní svět někde z kopce, aby se mohli rozhlédnout. Věděla jsem, že v kopcích bude výhled pěkný, takže jsem zamířila tam. "Jmenuje se Život a díky němu jste tady, on zajistil, že se narodíte v pořádku," sdělila jsem Oberonovi. Život mi daroval sílu, abych je donosila a porodila, i když už jsem na vlčata byla stará. Byl to malinkatý zázrak, kterých on uměl udělat spoustu. Byla jsem mu za to vděčná a možná proto jsem mu chtěla vlčata ukázat.
Usmála jsem se na slunce, která pokukovalo z nebe. Pomalu zapadalo a blížila se noc. To bylo dobře, protože v noci se lépe půjde a nebude hrozit, že potkáme Termití společenstvo. "Tady jsem dostala věneček od termitů. Jsou to opravdu hrdé bytosti, které mají chytrou a mocnou královnu. takže jim nelezte do jejich děr, ať nepřijdete k úhoně. Jsou velice háklivý na své území," prohodila jsem vesele, i když na setkání s termity nebylo nic moc veselého. "Kopce je označení pro pevninu, která se snaží natáhnout k nebi, ale není nijak moc vysoká. Hory jsou pak ještě vyšší," vysvětlila jsem Oberonovi. Pomalu jsme sestupovali směrem k poušti.

//vršky

Oberon vypadal nadšen myšlenkou, že se půjdeme projít a navrhoval jít někam, kde je méně stromů. Kývla jsem hlavou. "To zní jako plán." Meeka vypadala dost unaveně a zdálo se mi, že z celého toho svého dovádění brzy usne. Chytla jsem ji proto za zátylek a položila si ji na záda, aby se během putování mohla prospat, pokud to bude potřebovat. "Tak co kdybychom se šli podívat do pískovcových hor a navštívit jednoho mého přítele?" navrhla jsem a pomalým krokem se vydala směrem na jih. Les působil klidně a podle pachů spousta vlků odešla mimo les. To se mi moc nezamlouvalo, ale nehodlala jsem protestovat nahlas. Raději bych měla zůstat, ale vlčata musí poznávat svět, pokud tu mají přežít. Rozešla jsem se tedy směrem k termitímu království do prstových hor. "Kdyby tě bolely tlapky tak řekni a uděláme pauzu Obe," sdělila jsem synovi a vykročila mimo hranice lesa, které nás do teď chránily.

//Prstové hory

Čekat, že z těch dvou bude aspoň jeden moudřejší byla nejspíše špatná strategie. Nevadilo mi to jejich štěbetání, ale nechtěla jsem aby se takhle k sobě chovali. "Ale no tak, jste sourozenci, rodina, " pronesla jsem konejšivě k oběma. Oberona jsem vytáhla z vody a začala mu pomáhat zbavit se všeho hnusu, který se mu nalepil do kožichu. Bylo to jen trocha větviček, jehliček a listí. "Však to nic není, " ubezpečila jsem ho, "A navíc jsi teď čistý," dodala jsem s úsměvem a vyndala poslední větvičku. "A je to!"
Oberon zněl nadšeně, že půjdeme mimo les, Meeka už méně. "Máte nějaká přání, kam se chcete podívat? " ptala jsem se, jako by vlčata mohla vědět, co chtějí vidět, když nikdy nebyla mimo les.

Hlásím Leszka pokud nevadí že pozdě

Nicos tvrdil, že Leszek odešel a Samaela neviděl. Bylo to zvláštní. Jako by se celá jejich rodina rozešla pryč. Není náhodou Leszek ještě moc malý, aby odešel? nechtěla jsem se už vyptávat a tak jsem nechala svou myšlenku bez žádného vyptávání ostatních. Vrátila jsem se zpět plnou pozorností k vlčatům. Meeka a Oberon se předváděli v tom nejlepším světle. Ani jeden z nich se nesnažil působit nějak vychovaně. Byla to vlčata, ale už nebyli tak malinkatí, aby si mohli jen tak dělat, co chtějí. "Meeko přetaň na bratra zákat vodou," vyzvala jsem dceru a doufala, že z mého nesouhlasného mračení a tónu pochopí, že to dělat nemá. Oberon se jí snažil zrovna vyhnout, když zahučel se skučením do vody. "Obi," zvolala jsem a sáhla po něm, abych ho za kůži na krku vytáhla zase ven z vody. Nevolala jsem z paniky, že by se utopil, to by se musel snažit, ale spíše jsem nechtěla, aby se rozbrečel. Brečící vlčata byla nejhorší zvuk, takže jsem se mu snažila vyhnout. "Nechcete se jít projít?" zeptala jsem se s úsměvem. Mohla bych je vzít kolem a ukázat jim, co kde je mimo les. Nehodlala jsem je ovšem ani přemlouvat, pokud nebudou chtít jít, zůstaneme tady.

Duben 1 Tundra

Vypadalo to, že Tundra je myšlenkou smečky zaujata a to mi dodalo radosti. Usmála jsme se na ni, když pronesla, že by možná ráda dorazila i se svou společnicí. "Je to les na jiho-západě. Stačí dojít k řece, která vede od Sněžných hor na severu na jih a jít podel jejího proudu, jakmile se řeka začne stáčet, tak ji přejdeš na druhý břeh a Sarumenský hvozd by měl být rovnou před čenichem," vysvětlila jsem jí cestu, ale popravdě jsem si nebyla jistá, jestli neradím špatně. Můj orientační nesmysl byl sice dobrý, ale rozhodně ne stoprocentní. Tundra se tak musí možná připravit na menší zacházku. Ale to jsem už neřešila, upoutalo mne, že má nějakou kamarádku, kterou by mohla také přivést sebou do smečky. Poslední dobou nás bylo málo a nová krev by se jistě hodila. "Určitě vás rádi ubytujeme," dodala jsem povzbudivě.

Moje snaha naučit ty dva plavat se evidentně naprosto minula účinkem. Meeka si myslela, že zvládne ovládat vodu tím, že ji chrstne do obličeje vlastního bratra a ten mezitím ožužlával kořen. Inteligenci nemají asi ani po mně a rozhodně ne po Kesselovi. "Plavání je důležité, jednou můžete spadnout do hloubky a když nebudete umět plavat, utopíte se," vysvětlila jsem jim, ale bylo mi jasné, že nemají úplně ponětí o tom, co je to umírání, takže nejspíše ani utopení nebudou brát jako takovou tragédii. "A tenhle kořen není léčivka, ale jestli chcete můžeme se jít podívat na louku kus od lesa, kde by mohly některé květiny růst," navrhla jsem jim a doufala, že tohle jejich pošťuchování je časem omrzí.
V ten moment jsem zaslechla, co v myšlenkách a nejspíše i nahlas, vyslovil Nicos v lese. Poslouchala jsem pečlivě a se zájmem. Valarion byl tedy mrtvý. Nejspíše zemřel i někdo další, ale to jsme nepochytila kdo byl. Pak jsem uviděla v mysli obraz Regise a všechno mi došlo. Tenhle les ztrácel dobré vlky. Po tváři se mi začala kutálet slza, protože jsem právě ztratila dalšího dobrého přítele. Poslouchala jsem ovšem dál. Právě bylo oznámeno, že se ze mě stala Beta. Ze mě? Ale proč? Ah, Tonres se někam vytratil. Ale co jeho vlčata? Co Maple? Nicosi, kde jsou Samael a Leszek? zeptala jsem se Nicose, když domluvil a doufala, že mi v myšlenkách zvládne odpovědět. Pak už jsem se chtěla přestat na magii nalazovat, protože jsem se začínala cítit slabá.

Meeka byla jako z divokých vajec. Snažila se nasát atmosféry venkovního světa plnými doušky. Nedivil jsem se. Začínalo jaro a to bylo krásné období. Nehledě na to, že byla poprvé venku. Oberon byl zvědavý a ptá se na to, co viděl kolem. "To jsou stromy, udržují v lese stín v přímém slunci a mohou v nich bydlet různí tvorečkové," vysvětlila jsem. "Víc stromů pohromadě tvoří les a tohle je náš les...Hele vidíš támhle, to je datel, doktor všech stromů, " usmála jsem se a tlapkou ukázala na data, který se zrovna pouštěl do práce na jednom stromu. Oberon uklouzl nebo spíše zakopl o kořen. "Ale to nic broučku, " prohodila jsem láskyplně. "Občas spadneme, ale musíme umět zase vstát. Tohle jsou kořeny, skrz nně získává každý strom živiny. A nejen stromy i ostatní rostliny mají kořeny. Některé dokonce mají léčivé schopnosti," vysvětlila jsem pečlivě a s klidem.
Meeka mezitím začala objevovat vodu. Sedla jsem si a sledovala jak se cáchá. Voda nebyla hluboká, takže jsem se nebála, že by jí něco hrozilo, ale spíš ona by mohla někoho ohrozit. Voda lítala všude. "Třeba budete umět jednou vodu ovládat, ale pro zatím se naučte aspoň plavst, tedy pohybovat se v hlubší vodě, stačí kopat, takhle, " pronesla jsem a názorně předvedla na souši.

//Úkryt

Vylezla jsem ven z úkrytu, kde už to bylo trochu převlkováno. Než jsem se ovšem vyprdelila ven, tak už mne předběhla jak Jasnava, tak Feline. S tou kondičkou musím něco dělat. Mateřství mi rozhodně nepřidalo na štíhlosti, ba naopak. I když už jsem měla vlčata mimo břicho, pořád jsem byla jako váleček na malinkatých tlapinkách. Nebylo to nic pěkného na pohled. Musela bych s tím začít něco hodně dělat, abych se té plachty na břiše zbavila. "Půjdu se projít a vezmu Oberona a Meeku sebou, postarej se prosím o Stellarona," poprosila jsem s úsměvem Kesse, který se za námi taky snažil dostat ven. Jenže s průvodem mrňat to nebylo tak jednoduché. Chtěla jsem se proběhnout, ale s vlčaty to moc nešlo. Takže jsem jenom přešla do klusu. "Poběžte, projdeme se k hranicím a uvidíme, kam nás tlapky zanesou," zazubila jsem se na dvě ze tří vlčat.
Jak jsem procházela lesem ukazovala jsem vlčatům vše, co bylo k vidění. "Musíte si tu dávat pozor, kam šlapete, ale když si na to zvyknete, tak už to pak jde jako po másle," varovala jsem je a pomáhala jim překonat různé prohlubně a jiné nástrahy, které místní les nabízel. Z lesa jsem slyšela, že někdo svolává. To byl Nicos. Měla bych mu dát vědět. Na chvilku jsem se zastavila a pomocí magie vyhledala jeho mysl. "Nicosi? Nelekni se. To je Islin, poslouchám tvoje myšlenky. Nechci na sraz vodit děti. Snad promineš tuto neurvalost." Informace pro našeho Alfu snad byla dostatečná a snad i pochopí, že jsem se nemohla dostavit osobně. Děti ovšem měli přednost. "Vidíte tohle? To je voda, můžete ji pít a taky v ní plavat, chcete se to naučit?" zeptala jsem se vlčat, zatím co jsem se na půl ucha napojila na Nicose.

Březen 7 tundra

Tundru zajímala nejen magie, ale hned vyjádřila poměrně velký zájem o znalosti smeček. Usmála jsem se na ni, protože mi bylo tohle téma celkem blízké. Ráda jsem vychvalovala svou rodinu, možná až naivně jsem doufala, že se jim tím nemůže nic stát, když je budu zmiňovat. "Sarumenská smečka je nádherné místo pro život. Všichni jsou tam na sebe ohleduplní a nikdo popravdě nedělá žádné vylomeniny. Máme teď nového alfu Nicose, který se o nás všechny moc pěkně stará," vysvětlovala jsem jí, jak to u nás funguje. "A taky máme hodnou betu, která toho pamatuje snad tolik, co samotný les," uchechtla jsem se, ale ne výsměchem, spíše pobavením. Wolfganii jsem měla v úctě. "Možná by ses mohla usadit tam?" navrhla jsem. "Místo se vždycky najde, pokud má jeden chuť přiložit tlapku k dílu."

Březen 6 tundra

Vlčice vypadala dost skepticky, ale mě to nijak nevadilo. Narazila jsem na spoustu nevěřících Tomášů během svého pobytu nejen tady v kraji, ale celkově. Málo kdo věřil tomu, že Prabába umí léčit, dokud její schopnosti nepotřeboval a neviděl je na vlastní kůži. Jenže tohle bylo něco jiného. Tady se mluvilo o božské podstatě nějakého obyčejného vlka. "Bydlí v kopcích z pískovce na jihu. Když půjdeš na jih, tak jsou pak vidět přes stromy, takže bys je neměla minout," dala jsem jí směr a doufala, že se třeba sama vydá na místo, kde bude moci zpochybnit vlastní pochybnosti. Víc jsem v tomhle směru nemohla udělat, pokud mi nevěřil či věřila, to už byla její volba.
Další otázka se nabízela. Byla to otázka, kterou tu pokládal skoro každý. Každý hledal nějaké místo, kde by mohl v klidu a pohodě žít. "Já žiju v Sarumenské smečce, na jihu. Právě kousek od našeho lesa jsou pískovcové vršky, kde žije Život. Ale smeček je tu mnohem více. U velkého jezera na severu jsou dvě. Pak je jedna u velké pláně ve středu kraje. Jedna je taky u sopky na severu a pokud se nepletu, měla by být jedna v lesích někde na západě," dala jsem jí více informací, než možná chtěla. Taková jsem už prostě byla já.

Březen 5 tundra

Vlčice vypadala zaujatá do magií. Nebo mi to tak přišlo z otázek, které po mě pak pálila. A taky její zivotní příběh vysvětloval tolik dotazů. Nežila na místě, kde by byla magie běžná. "Já se tu nenarodila, pocházím ovšme z místa, kde magie v jistém slova smyslu byla. Tady je ovšem mnohem silnější," vysvětlila jsem. Magie z místa mého původu byla jenom bylinkami nebo triky a kouzly, které prováděli ostatní. Magická zvířata ovšem byla všude. Chrochtničku nebo jehelníček našel jeden skoro na každém kroku. "Jmenuju se Islin," řekla jsem jen tak mezi řečí, abych se představila. Nerada jsem osatním nesdělovala své jméno. Byla jsem radši, když každý přesně věděl kdo jsem a jak se jmenuji. Vlčice mezitím, co jsem se slunila, trochu přišla blíž a malinko mi její stín zastínil slunce na zadní části těla. Cítila jsem tam trochu chladu, ale nic hrozného. Pořád jsem měla kožich tmavý a tak jsme světlo a teplo nasávala jako houba déšť. "Nic takového dělat nemusíš, stačí se jenom za ním zastavit a popovídat si s ním. Sdělit mu, co by sis přála, co bys chtěla a pak doufat, že jsi dostatečně vhodná pro to, aby ti tvé přání splnil," vysvětlila jsem. Sama jsem nevěděla, jak Život pracuje. FUngoval v hádankách, ale přišlo mi, že pokud jeden přišel s dobrým záměrem, pomohl mu. "Není to tak, že by ti magii dal, ale spíš mi přijde, že pomůže tvému přirozenému talentu se plně projevit."

Březen 4 Tundra

Vypadalo to na celkem pěkný den a i dobrou společnost. Tundra se netvářila jako někdo, kdo by mne chtěl sežrat nebo jinak ohrožovat a tak jsem se v její přítomnosti zase natáhla a dál si slunila svůj černý kožíšek. "Život většinou chce aby si s ním jeden popovídal... A taky má moc rád květiny, ale to s ním mám společné, takže mi nedělá problém se o nějaké to kvítko podělit," prohodila jsem se zavřenýma očima, protože mi slunce svítilo přímo na bulvy a to bylo nepříjemné. Trochu jsem se přetočila na záda, abych si nahřála břicho. Po porodu jsem ho měla pořád ještě celkem velké, ale o postavu jsem se moc nestarala. Vždycky jsem byla trochu baculatější. "S některými magiemi jsem se narodila, některé jsem objevila časem," vysvětlila jsem jí. "Proč tě to tak zajímá?" zeptala jsem se zvědavě a otevřela jednoho oko, abych se na ni pátravě podívala. Na nabídku ryby jsem zavrtěla hlavou, neměla jsem hlad.

Březen 3 Tundra

Vlčice si mne prohlížela, jako bych byla nějaké podivné zvířátko. "Ach tak," oddechla jsem si, že nemám třeba lopuch na hlavě, když se jenom pozastavila nad fialovou malbou, kterou jsem měla na tvářích. Ohledně bíle se rozrůstající tečky na čele jsem neměla ani tušení. "Děkuju, to mi nakreslil Život, když jsem se u něj jednou zastavila. Chtěl mi dát něco hezkého, co by mi ladilo k věnečku," pronesla jsem vesele s úsměvem. Byla jsem ráda, že jsem tenkrát navštívila místního pomateného bůžka, který na mne byl velice hodný. "Já jsem Islin a moc mě mrzí, že se ti nepovedl lov, ale rozhodně tu někde kolem bude třeba pár ryb, co by sis mohla ulovit," sdělila jsem vlčici velice mile, protože jsem nechtěla, aby byla smutná, že jí nevyšel lov, se kterým si asi dala hodně práce. "Bohům nesloužím a mambo-jambo rostliny nevím co jsou," zachichotala jsem se. "Ale jestli myslíš magii tak něco málo umím.!