Islin je jako lesní žínka, která se vedle vás zjeví nepozorována a nežádána. Její příchod nebývá teatrální ani hlučný, právě naopak. Je vždy tichá a pozorná k okolním rostlinám, živočichům, vlkům, měchohubům a drábkonožkám. Nerada by někomu způsobila bolest tím, že by na něj nedopatřením šlápla nebo že by jej vyplašila svým hlasitým příchodem. Její hlas často působí zasněně a vzdáleně, jako by duchem nebyla s vámi, ale v nějaké zvláštní končině.
Jakmile si jí konečně všimnete, je velká pravděpodobnost, že vás její nevšední vzhled zaskočí. Islin je většinu jara a léta obalená množstvím květinek, lístků a jiných věcí, které se jí do kožichu dostaly většinou záměrně. Ráda se zdobí rostlinkami, a tak se s ní pojí květinová vůně, která může být citlivým čenichům nepříjemná. Taky se to kolem ní z tohoto důvodu hemží bzučením a bručením různých druhů hmyzu, které přilákala tato ojedinělá květinová zahrada. Nenechte se ovšem zmást, její vzhled, leč trochu nevšední, nepůsobí špinavě nebo neupraveně. Spíš působí jako dobře řízený chaos. Všechno spojené s Islin je vlastně řízeným chaosem.
Také její černá srst by mohla jednomu vsugerovat domněnku, že se jedná o velice nepřátelského, nebezpečného a temného vlka. Domněnka by to byla naprosto mylná. Islin je sice navenek temná, ale uvnitř je světlem, které nikdy nepohasíná. Její duše není vůbec schopna negativních nebo snad agresivních myšlenek. Je naplněna jen láskou, přátelstvím a něhou, ke všemu živému. Když už se ovšem stane, že se její hlava ponoří do temných míst, nevydrží v nich dlouho. Islin se na nikoho nedokáže dlouho zlobit, takže by se dalo říct, že je v tomto ohledu celkem „splachovací“. Pokud ovšem ublížíte některému z jejích přátel, může se vám to vymstí.
Islin ovšem velice ráda dává druhé, třetí nebo stopadesáté šance, jak svou chybu napravit. V tomhle ohledu je velice naivní a důvěřivá. Můžete jí sebevíce ublížit a klidně jí říci, že to bylo záměrné, ale ona vás bude stejně omlouvat a po čase zapomene. V jejím světě neexistuje nikdo, kdo by způsoboval někomu jinému bolest s plným vědomím tohoto činu.
Jak už jste asi pochopili, Islin má svůj vlastní svět. Ten je tak jiný od toho normálního, reálného, že je až s podivem, že zvládne fungovat. Dost často mluví o věcech jako jsou drábkonožky, měchohubové nebo trilky. Pro nezkušeného pozorovatele by to mohlo značit slabost ducha, jenže tak to není. Islin má pro všechny svoje názory poměrně silný základ. Všechno si ověřila vlastní zkušeností nebo dlouhodobým výzkumem. Nevěří jen tak něčemu, co jí nakukáte. Dalo by se tedy říci, že je celkem vzdělaná, i když ne úplně konvenčně. Společenské normy jí ve většině ohledů přijdou nepochopitelné. Pokud jí nějaká konverzace nebaví nebo jí přijde zbytečná, prostě odejde. Islin si neuvědomuje, že by to mohlo být bráno za nezdvořilost nebo urážku. V tomhle ohledu je problematickou i její naprostá upřímnost, tou se ovšem nesnaží ostatní zranit záměrně.
Islin je velice nekonformní. Nepodléhá novým trendům ať už co se úprav kožichu týče, tak co se týče názorů. Její postoje jsou sice tvárné, ale základy, na kterých stojí, jsou velice rigidní. Jedním ze základů její bytosti je láska k rodině. Miluje svou rodinu v jejím celku a se všemi nedostatky, kterých se jí dostalo. Pro své přátele a rodinu by překonala celý svět, pokud by musela. Dalším základem je rozvaha, která je jí vlastní. Do ničeho se nepouští po hlavě, všechno si ráda promýšlí, ale za svou odpovědí, názorem či rozhodnutím si pak pevně stojí. Posledním pilířem její osobnosti je bezbřehá upřímnost. A to i v případě, že druhým nejsou Islinina slova příjemná.
Islin je prostě podivnou osůbkou, která vás může mnohdy zaskočit svým odhodláním a bojovností, ale ve většině případů vás spíše zaskočí její vzhled, a ne úplně konvenční názory.
Islin není vůdcem a nikdy nebyla. Sic se narodila jako druhorozená dcera Alf, nemá vůdcovství v krvi. Nemá tedy ani s ním spojovanou nadřazenost nebo aroganci. Jejím posláním není ostatním rozkazovat a ani to neumí. Bude-li po vás něco chtít spíše vás slušně poprosí. Co se lovu týče, tak ani tam není schopná něco organizovat. Kdokoli ji nechá, aby o něčem rozhodovala zjistí, že to nebyl nejlepší nápad a že místo řádu dostal chaos.
Co se týče jejích preferencí, tak nepohrdne žádnou potravou, ale ráda jí za její oběť poděkuje. Žije v silném spojení s přírodou, ale i s ostatními živočichy, takže nerada způsobuje větší bolest, než je nutné, a to i během hledání si potravy. Můžete ji tak spatřit, jak se omlouvá svému obědu. Nejraději má proto všemožné bobulky a houby.

Jaro
Narodila jsem se do příjemného jarního dne. V Zeleném lese bylo všechno, jak již název napovídá, zelené. Kvítí kvetlo, ptáci zpívali a hmyz se krmil nektarem, kterého bylo dostatek všude, kam se jen oko podívalo. Sluneční paprsky si hrály s kmeny stromů a vůně lesa přímo lákala k probuzení se do tohoto světa.
Moje rodná smečka byla místem, do kterého se jeden chtěl narodit. Vládla zde poklidná atmosféra. Všichni se měli dobře a nestrádali. Není proto divu, že právě v tento jarní den jsem se narodila já a moji čtyři sourozenci. Která dušička by nechtěla začít život zrovna zde?
Narodila jsem se jako druhá, hned po svojí menší sestřičce Ellë. Matka s otcem mne pojmenovali Islin. Netuším odkud toto jméno pochází, ale vždy jsem jej zbožňovala. Sedí ke mně. Mou mladší sestrou se stala Cynthia a jediným bratrem Ristair. Toho slunečného rána začal náš příběh.
Nebudu vám vyprávět o tom, co si nepamatuji, ale pravděpodobně jsem byla jako jakékoli jiné vlče. Neustále hladová, uřvaná a doprošující se matčiny pozornosti. Tohle je ovšem ta část příběhu, kterou máme všichni stejnou, takže ji, s vaším svolením, přeskočím.
Začnu tím, co si pamatuji. Mou první vzpomínkou na dětství je strach. Možná to bude znít, že si protiřečím. Popsala jsem přeci nádherné místo a příjemnou smečku, tak proč bych se bála? Nu bylo to tak, že náš les byl rozlehlý. A tím myslím opravdu hodně rozlehlý. Bála jsem se toho lesa, který mohl skrývat různá nebezpečí a raději jsem volila klid našeho úkrytu a ochranou náruč matky, před venkovním světem. V lese se ukrývala mnohá nebezpečí. Už tady se začala projevovat moje až moc bujná představivost.
Kvůli tomuto strachu jsem trávila spoustu času s nejstarší sestrou Ellë, která též dávala přednost úkrytu před lesem, ale spíše kvůli náklonosti k matce než kvůli strachu.
Cynthia a Ristair byli jako z divokých vajec, ale zároveň byli neohrožení a nebojácní. Prozkoumávali les na vlastní tlapku a vůbec je nezajímal názor jiných členů smečky. Rvali se a dováděli. Kárání ostatních měli hluboko v místech, kam světlo nesvítí, a jejich dovádění nebralo snad nikdy konce. To já a Ellë jsme v té době byly příkladnými vlčátky. Poslouchaly jsme na slovo a nevzdalovaly jsme se od maminky.
Otec mne a sestru sice miloval, ale postupem času nám oběma došlo, že dává přednost Cynthii a bratrovi. Nedivila jsme se mu. Oni měli ambice na to převzít po něm rodinné dědictví a stát se vůdci. Já na to neměla ani hlavu ani ambice, a dokonce ani předpoklady. Na to, že jsem byla dcerkou Alf, jsem byla spíše chováním Gammou nebo Deltou. Ráda jsem se v této době do prvních narozenin starala o přípravu potravy, úklid kolem úkrytu nebo konverzací s ostatními vlčicemi a vlky. Neměla jsem snahu někomu poroučet nebo velet. Neměla jsem chuť se prát nebo chodit na lovy.
Oslava našich prvních narozenin byla poměrně velká. Však jsme byly potomky Alf. Navíc se od nás ode všech hodně očekávalo. Bylo uloveno několik kusů vysoké, dostali jsme každý to nejlibovější masíčko a největší kosti. Jedno očekávání nad námi ovšem vyselo i v téhle chvíli jako meč, který se brzy zarazí mezi nás jako klín. Otázka zněla: Kdo bude nástupcem?
Ellë si to uvědomila jako první. Dlouhou dobu mluvila o odchodu ze smečky, ale maminka o tom nechtěla ani slyšet. Byla její prvorozenou dcerkou a maminka ji nechtěla pustit. Ellë ovšem byla neústupná, a tak, než se otočil další rok, rozhodla se Zelenou smečku a její les opustit. Její důvody jsem znala, podělila se o ně se mnou. Jelikož byla prvorozenou bylo jasné, že by nástupnictví mělo přejít na ni. Ona o něj ovšem nestála, nechtěla les, který jí nepřirostl k srdci. Nechtěla tu zodpovědnost. Chtěla objevovat a poznávat svět. Chtěla roztáhnout křídla a vyletět z rodného hnízda. Alfování by jí zabránilo v naplnění vlastních snů a cílů.
Proplakala jsem po jejím odchodu několik nocí. Sestra byla mou přítelkyní, zpovědnicí a společnicí. Chyběla mi. Milovala jsem ji, stejně jako otce, matku a ostatní sourozence. Její odchod ovšem trochu ochladil naše vztahy. Hlavně maminka teď byla více roztěkaná a posmutnělá.
Pár měsíců po odchodu Ellë přišla řada na mě. Všímala jsem si otcových pohledů, které mne zkoumaly. Zaslechla jsem řeči ostatních vlků. Teď jsem byla nejstarší já. Podle jejich mínění bych měla teď vládnout já. Měla bych jim velet a vést smečku k dalším stabilním jarům a přežitým zimám. Ta tíha byla nepříjemná. Necítila jsem se jako vůdce. Neuměla jsem to.
Nechtěla jsem ovšem zůstat sama. Napadlo mě, že bych měla najít Ellë, ale sestra byla již několik měsíců pryč. I kdybych chtěla a uměla perfektně stopovat, nemusela bych ji nikdy najít. Potřebovala jsem nějakého spojence, pokud jsem ji chtěla najít.
Rozhodla jsem se proto oslovit Cynthii. Tiše jsem doufala, že sestřička půjde se mnou, její zkušenosti a čenich by se mi hodily. Však i pro ni tady nebyla budoucnost. Osobně jsem totiž měla větší a větší podezření, že smečku převezme bratr a pro Cynthii, tak nebude ve smečce místo, které by tak moc chtěla. Ona měla velení v krvi, na rozdíl ode mne.
Moje nabídka, aby sestřička odešla se mnou, byla se zaváháním odmítnuta. Zamrzelo mne to, ale lásku k sestře to nijak neumenšilo. Naším osudem bylo se rozdělit a já to přijala. Doufala jsem ovšem v to, že se jednou opět setkáme. Měla jsem takový pocit, že to tak bude.
Rozloučila jsem se tedy s maminkou, která to nesla těžce, ale pochopila mne. Pak jsem pronesla pár slov k otci, bratrovi a poslední sestře, která zůstávala ve smečce. Nová etapa mého života začala a já oficiálně přijala roli tulačky.

Léto
Život tulačky mne bavil. Žila jsem si svobodně, a tak jak jsem chtěla. Po opuštění rodného lesa jsem strávila několik měsíců prozkoumáváním okolních. Během tohoto putování jsem na nikoho nenarazila. Nezdálo se mi to podivné, protože okolí smečky bývalo vždy prázdné. Tuláci se málokdy přibližovali nějak blízko k našemu lesu.
Bylo celkem zvláštní být najednou naprosto sama. Živit se sama tím, co si ulovím. Spát sama na zemi bez tepla ostatních. Sama se čistit v potůčcích nebo tůňkách. Necítila jsem se ovšem špatně. Bylo to jiné, ale svým způsobem příjemně jiné. Nedokázala jsem ani určit, co mi vyhovovalo víc. Zda život ve smečce, nebo život tuláka. Oboje mělo svoje pro a proti. A já se vždy cítila dobře v té roli, v jaké jsem se zrovna nalézala.
První společnost jsem potkala, když začínalo třetí léto mého života. Bylo to asi měsíc po mých druhých narozeninách. Skupinku několika vlků a pár vlčic jsem rozpoznala už na dálku, protože s nimi bylo spojeno všemožné halekání, prozpěvování a lomoz. Nejprve jsem se obávala jít blíže, ale nakonec mne přilákala poměrně příjemná vůně, která se táhla lesem přímo od jejich tábořiště. V téhle skupině jsem měla nalézt nový domov.
Ukázalo se, že vůně, která mne k nim přilákala, pocházela ze srnky, kterou nedávno skolil jejich lovec. Obávala jsem se, že mě vyženou jako prašivou tulačku, ale to bych se spletla. Všichni mě mezi sebe přijali. Nikdo se neptal odkud jsem a proč se toulám. Nikdo nechtěl vědět nic jiného než to, jak se jmenuji a jestli nechci s něčím pomoct. Nabídli mi kus svojí srnky a přístřeší, na jak dlouho budu chtít.
Rozhodla jsem se s nimi zůstat, ale nehodlala jsem jejich přátelskost a solidaritu zneužívat. Přispěla jsem vlastní částí a pomáhala se vším, s čím jsem mohla. Nosila jsem klacky, očišťovala kožešiny, starala se o drobotinu. Časem jsem zjišťovala, že jsou všichni vlastně jedna velká rodina. Od Prabáby přes tetičky a strýčky z různých pokolení až po vlčata kdo ví čí. Bylo jich všude hodně a všude byli slyšet. Jejich klan cestoval krajinou tam, kde se jim to líbilo. Když někde byli moc dlouho, že okolním smečkám byli na obtíž, rozhodli se jít dál. Nic je nevázalo a nic je nedrželo. Jejich filozofie se mi líbila. Brali si z přírody, ale také jí mnohé vraceli. Měli vlastní recepty na různé nemoci a fígle na různé neduhy. Taky měli vlastní příběhy a pověry. Věděli, co žije, v kterém lese a kde si dávat pozor v tůňkách na Kapkorosy. To oni mne naučili všechno, co vím o tomto světě. Ráda jsem naslouchala příběhům, které po večerech vyprávěla Prabáby drobotině. O děsivých měchohubech, kteří kradou vlčátka z nor. Nebo ten o drábkonožce, která se naučila stepovat.
Žít s nimi mě naplňovalo. Nebylo to lepší než žít s mou vlastní rodinou, bylo to jiné, ale také dobré. Objevila jsem tedy další možnost, jak bych mohla žít. Mohla jsem žít ve smečce, mohla jsem být tulákem, ale také jsem mohla kočovat s touhle skupinkou. Všechny tyhle možnosti se mi zdály dobré.
Žila jsem s nimi několik dalších let. Byla to nejlepší léta mého života. Ale jako s koncem každého léta přijde první rudý lístek na stromě, přišla rudá barva i do mého nového života a mé nové rodiny.
Jednoho dne jsme se utábořili v novém prostředí. Nikdo z nás tu nikdy dřív nebyl, ale působilo to zde klidně. Kousek od tábořiště byl potok, kde se dalo příjemně osvěžit nebo nachytat pár ryb. Stromy byly husté a dalo se pod nimi v klidu spát. V okolí nebyla žádná smečka, které bychom překáželi nebo způsobovali nějaké nepříjemnosti lovem zvěře pro sebe. Zdálo se to jako ráj, dokud nás v noci nevzbudil podivný zvuk. Nikdy jsem nezažila, že by se oheň šířil tak rychle. Působil skoro až poháněný, nějakou nepřirozenou silou. Několikrát jsem oheň viděla, když během bouřky udeřil do stromu blesk. Ale nikdy jsme nezažila oheň v parném konci léta. Vše bylo suché. Po dešti nebylo ani památky. Lesní požár tak požíral vše, co mu přišlo do cesty, bez sebemenšího zakolísání. Mezi praskáním ohně jsem slyšela i křik, podivný křik, podivné zvěře. Mohla za to snad tahle ohnivá monstra?
Podařilo se mi vzbudit ostatní. Pomohla jsem dát dohromady všechna vlčata, ale když jsem se chtěla vrátit pro Prabáby, spadla mi do cesty ohnivá větev a odřízla mne od ostatních. Nemohla jsem se k nim dostat, a tak jsem raději utekla na druhou stranu k potoku. Přeplavala jsem ho a na druhé straně skoro vykašlala duši. Dusil mne dým, ale i voda co se mi dostala do plic. Z druhé strany potoku jsem jen sledovala tu hořící pekelnou stěnu a poslouchala křik umírajících, ale i křik ohnivých monster, Ohňonošců.
Nad ránem začalo pršet. Déšť udusil poslední hladové jazyky plamenů. Ohňonošci zmizeli společně s ohněm. Nastalo až nezvyklé ticho. Nepřirozené a děsivé. Přeplavala jsem potok zpět a začala hledat ostatní, ale nebylo po nich ani vidu ani slechu. Rozhodla jsem se strávit na ohořelém tábořišti několik dní, jestli se náhodou někdo z nich nevrátí. Během té doby jsem pohřbila všechny, které jsem našla. Ohořelé a nerozpoznatelné. Proměněné na uhel a pár kostí.,
Čekala jsem na někoho, kdo by mě odvedl zpátky ke klanu. Někdo se přece musel vrátit pohřbít mrtvé, ne? Nevrátil. Nikdo se nevrátil.
Nakonec jsem musela své čekání vzdát, nikdo nepřicházel a v ohořelém lese nebylo nic k jídlu. Musela jsem vyrazit dál. A tak jsem se stala zase tulačkou.

Podzim
Pomalu mi táhlo na sedmý rok. Doba, ve které by už měla mít vlčice svoje místo. Jenomže já svoje místo stále nenašla. Ráda jsem se toulala, ale zároveň jsem byla ráda ve společnosti. Hledala jsem místo, kde by mi bylo nabídnuto něco nového. Něco, co jsem ještě nezažila.
Tlapky mne tak zavedly na nové místo, které přinášelo nové výzvy a nebezpečí. Na místo tak moc prostoupené magií, že i Prabáby by se možná zalekla. Místo, které mi přinášelo něco nového a nepoznaného, co jsem mohla poznávat a pokoušet se pochopit. Místo, které mi možná mohlo nabídnout i setkání s dávným životem.
Moje unavené tlapky spočinuly na půdě Gallirei.


Zajímavosti:
- během jara a léta má v kožichu spoustu květin, proto voní květinovou vůní a kolem ní poletují různé druhy hmyzu
- není ani drobná ani vysoká, prostě tak akorát
- pokud se hodně nají, má vystouplé bříško a dalo by se říct, že při dobré stravě je i tlustá
- hlas má nevýrazný, většinou zasněný nebo tajemný
- není dobrá stopařka ani lovkyně, ale je až neuvěřitelně obratná a flexibilní
- její pohyby jsou elegantní a tiché