Gallirea - Příspěvky uživatele

Iška se válela v trávě jako chrobák ležící si na krovkách a chroptěla jako starej jezevec, protože to prostě přepálila. Odpočívat si ale dovolila jenom chvíli, protože se prostě fakt extra snažila něco nechat blafnout. Koutkem oka při své pauze ovšem zahlédla (a zaslechla) Sinéad neslavné pokusy o zapálení té mokré hromady dřeva.
„Pořád čekam na ten zapálenej prd,“ zahulákala v jednu chvíli na svou oblíbenou společnici a tako po ní jakože hodila vočkama, kamarádsky zajisté. A taky aby se jí mohla vysmívat. Pravdou ale bylo, že byla v umění magie ohně podobně neschopná, jako její slavná kámoška. Nedělaly si tu úplně dobrý jméno před drobotí, co si budem. Iška se ale opravdu nechtěla vzdát a v zájmu zachování veškerý svý důstojnosti se se vyhoupla neohrabaně na nohy, aby si zachovala aspoň trochu svojí drsňácký a nabušený pověsti. Z kožichu jí při tom vyskočilo pár jiskřiček, ale najednou cítila každou jedinou trapku z nich. Jak ji pokusy o užití magie vyždímaly na první dobrou, najednou cítila i tenhle kousek síly, který ji s jiskrami opouštěl. Zaklela když zavrávorala, ale nevzdala se a na tlapkách se udržela. Pohle djí ovšem sjel ke dvojici Krůli – Žaneta, která vypadala podobně neschopně. Ušklíbla by se, ale cítila jejich bolest.
„Netlač tolik, ještě z tebe něco vypadne z druhý strany,“ popíchla z dálky Žanetu, než se otočila. Její rozplácnutí tím pádem neviděla. A zasáhnout stejně nemohla, protože by si tlapy zpřerážela sama. A tak jen udělala to, co činili její společníci. Upřela pohled zase na svoje křoví a spolu s ním i celou svou pozornost. Kožich jí zapráskal hnedle, i vzduch se zase ohřál, ale dokázala tak maximálně zase zvednout teplotu kolem, zavařit si na úpal a ono křoví jen nevkusně vysušit.
„Zpropadená práce,“ zasoptila umíněně, když se po chvíli snažení znovu klátila k zemi. „ŽANETO, pudem za Životem. Tohle mě už sakra nebaví!“ vrčela rozhořčeně a umíněně, zatímco se jí zatmívalo před očima. VOPRUZ.

Krátká pauza – jen popadnout dech a zpátky do práce! To byl Iskierky původní plán. Jenže nevycházel, neboť dech se jí popadnout nedařilo pěkně dlouho. Pociťovala navíc čím dál tím větší chuť si prostě jen lehnout a zavřít oči, aby nahnala ztracené síly. Pohoršeně nad sebou vrtěla hlavou, zatímco se silou vůle pokoušela udržet na nohou. Drápky zatínala do zeminy zvlhlé veškerou tou vodou z blízké řeky objímající tenhle drobný kus ráje. Ramena se jí chvěla a sem tam se ozvalo zapraskání, jak se jiskry honily v šedém kožichu, ale nic z toho nebyl oheň. Ty jiskry se totiž ovládaly s lehkostí, na rozdíl od právě ohně. Proč? ptala se sama sebe. Proč by nemohla ovládat oheň tak lehce, jako její matka? Nebyla snad dostatečně po ní? Nebyla dost silná? Velmi rozhořčeně se zaměřila na křoví před sebou a vyvalila na něj oči. Podobně jako Sinéad jen pár chvil před tím na onu promočenou hromadu dřeva. Ale ani Išce se nedařilo. Sem tam jí zapraskalo v kožichu, ale dokázala se za veškerého svého soustředění jen přiutit k tomu, aby se vzduch kolem nepříjemně ohřál, až se voda odpařovala z okolí a kondenzovala na jejím kožichu. Vznikalo tak jen nesnesitelné vedro a těžký vzduch, který se nedal pořádně ani vdechnout. Zalapala naposledy po dechu, než přerušila oční kontakt a odpadla někam vedle, kde bylo hned chladněji. Až se zachvěla. Začínal s ní ovšem cloumat hněv. Tohle přestávala být legrace a Iška to moc dobře věděla. Nemohla ovšem pokračovat ani o chvilku déle. Musela sebou prostě jen prásknout na zem a chvíli počkat, než popadne dech. Hlava ji navíc bolela jako čert. Trénovat magii nebyla vůbec legace.

Zatímco Sinéad se s Crowleym pokoušeli podpálit takzvanou hranici a Viv dělala něco, Iška se snažila trochu soustředit na tu sílu v sobě. Podařilo se jí ohřát okolní vzduch jako nic, ale ještě nikdy před tím se jí nepodařilo něco podpálit. Srst na jejích zádech znovu zapraskala, jako by i ona byla mírně dotčená neschopností její nositelky. Určitě v sobě měla sil dost, ale proč je nedokázala ovládat? Elisa by jistě nebyla nadšená. Možná by se nad svou dcerou i pohoršila! Možná i proto se šedivka nenápadně vzdálila od skupinky, kterou tu spolu tvořili. Ostatní, jak se zdálo, pomalu odcházeli a tím pádem měli celé tohle místo pro sebe. Tedy v tuhle chvíli hlavně ona pro své ublížené ego, které vždy trochu trpělo tím faktem, že nedokáže pořádně ovládat žádné magie. Všechno se to v ní motalo a mísilo, takže když chtěla ovládat oheň, praskala jí v kožichu elektřina, nebo mizely končetiny. Nakonec byla ten největší slaboch široko daleko právě ona! Kysele nakopla kámen, který ležel před ní. A uhrančivý pohled píchnula někam před sebe. Ovšem ať se snažila, jak se snažila, křoví se v plamenech nevstopilo. Znovu a dokola se kolem ní jen motal vzduch, který začínal být tak teplý, že se jí z toho až motala hlava. Pohoršeně a ublíženě si kecla na zadek, zády ke své společnosti, kterou sem doprovodila. Byla ale prakticky pořád na dosah. Nikdo si nemusel všimnout, že těch pár chvil k nim stojí zády, zatímco se pokouší vykoumat všechny své magické schopnosti. Nebo spíše neschopnosti. Ve snaze však musela polevit – prudce oddechovala nejen horkem, ale také únavou, která se do ní zahryzla. Krátká pauza, než se na to zase vrhne.

//Kamenná pláž přes řeku Mahtaë (jih)

Skupinka se pohybovala překvapivě rychle. Sinéad krátké nožky kmitaly zdatně a faktem bylo, že Krůli s Křepelkou krátké nožičky už vlastně ani neměli. Oba se museli za poslední měsíce znatelně vytáhnout, třebaže na vlčici to Iskierka poznat rozhodně nemohla. Sotva ji poznala. Navzdory Krůliho protestům a žárlivosti se jí ovšem zápal drobné vlčice zamlouval. Nakonec nemusela být od bratra tak odlišná, jak se on snažil prezentovat. Hlavně protože byl teď podivně zamlklý! Iskierka ho tak vůbec, ale vůbec neznala. Dělalo jí to trochu starosti, ale nechtěla do něj moc šít před sestrou. Přátelsky mu proto jen dloubla nosem do zadku. Z jejího zkoumání však Išku velmi záhy vyvedla Žaneta a její tvrzení. Iška málem vyprskla smíchy, div na Krůliho s Křepelkou neflusla – no fakt.
„Ukousli prdel?“ zasmála se kysele, zatímco si tmavé vlče prohlížela. „To snad ne, doufam, že tys jim je ukousnul dovopravdy,“ popíchla ho tlapkou, zatímco jí v kožichu znovu ožily všetečné jiskry. Načež prťavý vlček přitakal jakože jo. A že dokonce tu jednu potvoru zardousil. Rudé duhovky se rozšířily a Iška se podruhé v jedné minutě zakuckala. Tentokrát však úlekem. „Fakt?“ houkla jen překvapeně, zatímco se snažila nezadávit vlastní slinou. Alespoň tak nechala Sinéad příležitost k vysvětlení jiného faktu: nikdy se neplánujou zestárnout. Třebas se Viv přidá do party věčně mladých a nezávislých vlčic. Na to měl Krůli bohužel nádobíčko navíc. Ten už byl ovšem členem party jejich ohnivého, legendárního tria – nejoblíbenější dítě navždy a napořád. Tečka.
„Pche, Krůli – mohl bys prosím své sestřičce vysvětlit, co už dávno víme? Že pan fotr je nudná existence?“ otočila na svého věrného společníka s prosbou o řádné ujasnění náležitostí, ve kterých Vivianne měla stále přetrvávající mezery. Na druhou stranu – Krůli byl v péči Iskierky a Sinéad již několik měsíců, zatímco tahle drobotina seděla doma na zadku a nemohla se bez taťky ani uprdnout. Ne že by za to mohla. Prostě jen neměla takový štěstí, jaký měl Crowley. A nikdy nebylo pozdě se nechat zkazit špatným vlivem nejmladší Asgaarské princezničky, její kamarádky a nebezpečného vraha šakalích prťat jménem Krůli. První lekci společně s prvním zasviněním kožíšku měli ostatně rovnou před sebou – dostat se na druhý břeh řeky, kde se před nimi rozprostíral Išce dosud neznámý flák země. Hupla do vody bez rozmyslu a záhy stála na druhém břehu, rozčepýřená od toho, jak se prudce oklepala. „Ale jinak chválim,“ obrátila se ještě na Křepelku, „prchnout před rodičema je vždycky super a pochvaly hodný,“ pochválila ji s úsměvem a mrknutím. Alespoň prozatím, páč si byla jistá, že dostanou pěkně na budku, až je Etney s Lucy najdou. Byla ovšem připravená bránit tuhle mizernou havěť vlastním tělem, kdyby na to došlo. A za Krůliho by se prala klidně na život a na smrt, kdyby jí ho chtěli vzít. S lehkým úsměvem si ho také prohlédla, zatímco jí cukal koutek. Ach, jaký z něj byl parádní parťák do deště! A jak jim to se Sinéad slušelo, když fascinovaně čuměli na podivnou hromadu dřeva, která se jim tyčila u tlapek.
„Hochu, už si viděla hořet takhle prochcaný dříví?“ brblala hned, zatímco si to už šinula ke dvojici s velmi otráveným výrazem tváře. V kožichu jí několikrát zapraskalo, ale tentokrát to nebyly jiskry. Jen drobné blesky, které předcházely oteplení okolního vzduchu, což se již prve povedlo Sinéad. Iška však horký vzduch nechala prohřát kožichy všech tří, zatímco se mírně potácela, jak jí magie kradla sílu.

„Bejt děcko je super. Všechna sranda končí ve chvíli, kdy už tě nikdo kolem neunese,“ přihodila Iška další moudro na valnou hromadu a podpořila své remcání nakrčením svého trochu pokřiveného nosu. Při těch slovech tmavá vlčice významně pohlédla na Crowleyho, kterému to už jednou říkala. Kdyby ho teď chtěla někam odnést, odřela by mu ťapky a sobě by strhla záda. Ještě to tak. Znovu ho tedy poplácala po rameni a velmi důležitě pronesla: „od teď už všude po svejch, záprdku.“ Pak se ale obrátila na druhou vlčici, kterou si Sinéad někde uzmula pro sebe. Teda to si mohla myslet, ale jak se mohlo jevit, měla tahle kropenatá slečinka plno svých názorů a mouder, které někde okoukala a odposlouchala. Iška nestačila zírat, jak je ta malá potvůrka ventilovala. No jo – na rozdíl od Krůliho trávila moc času v nevhodný společnosti. Sedly na ni takový podivný manýry.
„Bla, bla, prcku,“ utnula ji šedivka a konečně pustila Krůliho, aby se mohla přesunout blíž k ní a pořádně si ji prohlídnout. „Radši mi povídej – kolik si toho už zažila? Je snad něco, co by sis přála s tetkama a bráškou užít? Máme všechno – sprosťárny i nebezpečný legrácky. Taky dost jizev na památku! Odvážná budeš, ale zážitky bez špinavýho kožichu nepudou a nebudou,“ jak mluvila, pozorně si vlčici jménem Viv prohlížela. Vypadala sympaticky, jen možná víc mluvila, než konala. Prozatím. Stačilo jen trochu školy. I proto se před ní šedivka posadila v očekávání žádané odpovědi. „Nic není větší pruda, než se válet doma na zadku a nic si pořádně neužít, no ne? Navíc proutek se musí ohejbat dokud je mladej, naučili tě už něco užitečnýho? Máš nejvyšší čas si pořádně začít užívat života a naučit se zlobit,“ zasmála se o mnoho vyšší dospělačka. „Jinak jsem Iskierka – ségra pana fotříka. Pochybuju, že se o mně doma zmínili,“ máchla trochu uraženě tlapou po větru, „ale Sionna s Nemesisem budeš asi znát. Smrděj doma víc než já.“ Když si ujasnily s Křepelkou, jak kropenatou vlčici začala bezděky přezdívat, otočila se na Žanetu, která se pořád zdržovala opodál. Že se Viv vydala na lov nějaké havěti vlčice ignorovala, zbytečná ztráta energie.
„I Jiskra měla na mále,“ houkla trochu moc damaticky, ale na druhou stranu popravdě, „vrhlo se jich na mě fůra. Potrhali mi snad všechny hnáty a někde sem ji koupila i nad voko,“ poukázala. Ladné kroky ji zatím nesly blíže k šedému kožíšku Sinéad, který voněl tak magicky, jako kdykoliv před tím. Jak jen jí její úplně nejlepší kamarádka chyběla. Při tom uvědomění šedý kožich zase jednou ožil v nemalé salvě žhavých jisker (nebo za to mohla vůně kopřiv?). Oklepala se, aby je ze srsti vyhnala, ale rychle se zase pomnožily. Mrchy jedny. Další dobrodružství v podobě výletu za Sinéad zajímavostí se šedivce ihned jevilo jako vynikající nápad – hlavně aby odpoutala pozornost od magických jiskřiček a těch motejlů, co jí naplnili žaludek. Byla první v řadě, když letmo přikývla.
„Beztak nejsme nikde daleko, ještě trochu vyvenčíme naše milé juniory – Krůliho s Křepelkou – a pak se mužem jako podivat, jestli sou všichni ok. A třeba i taky hnout zadkama, aby nemusel všechno dělat děda sám.“ Konec věty byl namířen hlavně ušiskům přítomných ratolestí. Mohli mluvit jako kdejakej Norox, ale taky se museli snažit fungovat doma. Kdyby tak jen věděli, že mamča s taťkou jim právě bejvák rušili. Sladká nevědomost ale dopřávala všem přítomným klid na duši, který je mohl doprovázet na zbytku tohoto dobrodružství.
„Vpřed, hadi. A natáhnout krůčky,“ pobízela Iška jako největší své svěřence zezadu, ale nemohla jinak, než ještě přibrzdit vedle Krůliho s ušima pozorně natočenýma směrem k němu. „Co to říkala Sid? Že by se náš milovaný Krůli uživil sám?“ vyzvídala se zájmem, pyšná asi jako kdejaká mamča. Pohledem však kontrolovala i Sinéad, i Vivianne. „A kde ses tu pak vyloupla ty? Mamča s taťkou dali zelenou na prochajdu?“ vyzvídala po chvíli zase z druhého konce. Že Krůli požehnání na toulky Gallireou neměl, to jí bylo jasné. Co ale Křepelka?

// Kamenná pláž přes řeku Mahtaë (jih)

Rudým pohledem šedivá vlčice přejížděla svou společnost, zatímco její kožíšek stále vesele plál. Tedy – nebyla vůbec veselá, ale jiskry ochotně reagovaly na emoce vířící ve vroucí krvi v jejích cévách. Tu krev tak rozdráždil ten plamen, který jí plál od počátku v nitru. Dlouho však zůstával němý. Možná až moc dlouho. Zřejmě proto se rudý a ledově chladný pohled teď střídavě fixoval do očí všech přítomných, zatímco sivé v uších hučela vroucí kapalina. Víčka pořád držela nebezpečně přivřená, ale navzdory její zaujatosti si nenechala utéct žádnou poskytnutou informaci. První se k ní přiřítil Krůli – tak nějak to očekávala. Vlček za poslední měsíc hodně vytáhnul a vlastně pomalu začínal spíše připomínat puberťáka, než jen naivní a nezkušené vlče. Dávno už neměl své kulaté bříško, se kterým se ke dvojici zmateně dovalil celý upatlaný nějakým růžovým sajrajtem. Zjevně ho na jejich cestách vyběhal. Chtě, nechtě se Iška pousmála, jak tak hleděla na nesnesitelně rychle dospívající vlče. Sice něco brblal, ale jak by se mohla zlobit na vlastní krev? Mohutnou tlapou se natáhla a přitáhla si vlčka zadkem napřed k sobě v něco jako objetí – teda žádný muchlování! Prostě ho jen usadila vedle sebe, zatímco vyslechla jeho pichlavá slůvka na úkor Vivianne. Obdarovala ho konejšivým úsměvem, který byl plný jedu. Snad někdo nezpůsoboval jejímu oblíbenému synovečkovi vrásky na čelíčku? Rudý pohled se záhy stočil k neznámé vlčici, jejíž tváři dominoval pár ohromných, zlatých očí – Crowleyho sestra. Etneye dcera. Mezi potrhanýma ušima, tam někde hluboko v závitech jejího mozku, probíhaly zběsilé spekulace. Byla taky tak fajn, jako byl Krůli? Nebo se už více podobala bratrovi? Rudá očka se zaleskla, když vlčice sklonila hlavu, aby si Viv prohlédla pořádně.
„Notak, Viv,“ zapředla sladce, „nesluší se donášet na tvoje kumpány a spolupachatele. Vždycky si potřebuješ svejma parťákama bejt jistá a voni zase tebou. Ještě máš oproti Krůlimu hodně co dohánět.“ Při těch slovech svého svěřence tlapkou poplácala po zádech, zatímco rudý pohled již pomalu mířil k tomu podobně zbarvenému. Viv otázku přešla nezáměrně, ale času bylo dosti.
Sinéad možná byla hlučná, ale nebyla hloupá (tedy ne vždy platí, že ten prázdnější sud víc duní). Ihned poznala, že se její společnice cítí ublížená a přizpůsobila tomu svůj postoj. Škoda jen, že i seberozčílenější Iška ztrácela při pohledu na svědomí zpytující Žanetu pevnou půdu pod nohama. Menší vlčice byla vždy veselá a rozpustilá a měla v sobě podobný oheň, jako druhá šedivka. Možná to byl přesně ten důvod, proč je Osud přivedl dohromady. Bylo pravdou, že už Iskierku jednou zanechala napospas svému osudu, ale copak se mohla podrápaná vlčice zlobit? Pohled na její posmutnělou parťačku pálil víc, než kterákoliv rána, kterou na těle měla. Nenechala se však úplně rozhodit a ještě po několik chvil zachovala kamenný výraz tváře, než se lesk v jejích očích změnil ze zcela zlověstného na lehce ublížený až lišácký.
„Hlavně že je Krůli v jednom kuse,“ broukla nakonec a na známku smíru máchla jednou za zády oháňkou. „Ale samotnou tě už nechávat pěkně prosim nebudu. Chvilku bez dozoru a už máme o dítě víc? Já to živit nebudu.“

// údolí Morény přes Náhorní plošinu – pardon, je to uražený baby ;-;

Iška dorazila na Kamennou pláž nedlouho po té zběsilé trojici a dostalo se jí příležitosti je všechny v poklidu pozorovat z povzdáli, neboť na Náhorní plošině (natož pak na okraji údolí Morény) nebyly ideální podmínky. Postávala na kameni, zatímco velmi roztržitě a nahněvaně máchala ocasem z boku na bok. Kdyby jen věděla, jak moc v ten okamžik připomínala vlastní matku. Vypadala popravdě trošku jako kočka, zatímco se jí rudé duhovky divoce leskly. Na kožichu již nezbyla žádná zaschlá krev, ale čerstvě zaschlé jizvy stále rudě zářily v temnotě šedé srsti, takže na ně byl krásný pohled. Hlavně na pulzující ranku nad pravým okem, která téměř až doplňovala pár jizev na šedivé líci. Žanety hulákání jí však pozvolna rvalo potrhané slechy, takže nezbývalo než vykročit z ústraní a čelit téhle prekérní situaci, která pozvolna nadcházela (a kterou si z větší části zapříčinila šedivka sama). Jednak byla totiž Iskierka nadšená, neboť se Krůlimu ani Sinéad nic nestalo. To bylo důležité. Oproti tomu však sama přišla k úhoně a přišla si ublížená, neboť ji tu nechali! Sice se teď pro ni vrátili, ale jak dlouho jim trvalo nalézt si třetího do party? Moc by za to sivá nedala, že neznámá vlčice s pěkným, černobílým kožíškem byla Crowleyho sestra, ale jak si mohla být jistá? A pořád to byla náhrada! Už teď navíc slyšela nějaké sourozenecké pošťuchování, které v ní probouzelo rozpaky. Nenechala se však rozhodit a nezaškobrtla, když se vynořila mezi kamením přímo před nimi – hlavu vysoko zdviženou a potrhaná ušiska přitisklá k týlu.
„Vida, vida,“ zapředla až téměř spokojeně, jak si tak z výšky prohlížela odrůstající vlčata a Sinéad, která naposledy vyrostla když se jí rozlepila víčka ještě v rodném pelechu. Alespoň že Krůli od posledně docela vytáhnul, blýsklo se v ublížené mysli. Její zrak však nebyl o nic míň kritický a teplější, než před tímto uvědoměním. Nedbaje na rozpaky a dojetí. „Jestli ste jako došli hledat ostatky tak špatná zpráva – nic mě tu nesežralo.“ Každé její slovo bylo podivně sladké a tón jejího hlasu téměř až hladil, ale působila divoce a více či méně naštvaně. Možná to byl pohled očí? Držela totiž víčka přísně sevřená a navzdory snahy o eleganci se pohybovala poměrně trhaně. Jako ublížená šelma, kterou se cítila být. Šedý kožich zatím v tom hněvu ožíval salvou zlatých jisker. „Jestli jste čekali, že si najdete náhradníka a já vam pak padnu k noham, tak ste se, bando, šeredně sekli.“

Mírně zklamaná společností se šedá vlčice ubrala zpátky k severu. S Pippou – jak se písková vlčice jmenovala – se slušně rozloučila, třebaže jim osud nedopřál poněkud delší konverzace. Teď tušila, kde by mohla světlou společnici vyhledat, neboť voněla po vrbovém proutí, podobně jako háj, ze kterého její kroky prve směřovaly. Iška však nezamířila tím směrem. Možná již bylo načase se pomalu obrátit k domovu. Jaké však bylo její překvapení, když zahlédla staré a dobré známé tváře. Stála na okraji tohoto území a v dáli pozorovala v umírající tváře velmi známou postavu uhýkané vlčice, jak si to s jedním známým a jedním neznámým výrostkem směřují k místům, kde se jejich cesty rozestoupily. Vztekle máchla oháňkou a ihned se přikrčila ve vysoké trávě, zatímco její kožich konečně po několika dnech propukl v divoký požár. Tedy symbolizovaný pouze vírem žhavých jiskřiček, ale přesto. Nevěnovala mu však žádnou pozornost. Jen mlčky ze svého úkrytu pozorovala vzdálené siluety, které poznala prakticky jen na základě kroku. Přikrčená v trávě – neviděna a neslyšena. Její kožich záhy také umlknul, neboť se uklidnil prve zběsilý tlukot jejího srdce. Rány na tlapách ji dávno nepálily, ale ta nad okem byla stále cítit a právě teď v ní mocně pulzovala vroucí krev. Iška svraštila obočí a pomalu vykročila vpřed. Nechala sebou procházet všechen svůj hněv, zatímco jistým krokem teď sledovala známou dvojici s příživníkem na krku, jak si to štrádují k místu, kde ji zanechali. Měli dostatečný náskok k tomu, aby se dostali až tam. Kde je mohla konfrontovat.

// Kamenná pláž přes Náhorní plošinu

Co se dělo na severu začínalo být patrné až sem. Išky obezřetný pohled se velmi krátce otočil k temným oblakům, které sem přinášel silný vítr a trochu ji píchlo u srdce. Dostali se Sinéad s Crowleym v pořádku do bezpečí? Rázem se její víčka znovu přimhouřila. Dostali. Na můj úkor. Pořád se snažila hluboko uvnitř najít nějaké odůvodnění pro jejich konání, ale vždy se vracela ke svému ublíženému egu. Písková naštěstí včas zvládala odvádět Iskierky pozornost trochu jiným směrem. Zrovna se zapřísahala, že si kožich taky umí zasvinit. V rudých očích se blýsklo a znovu si ji přeměřila přísným pohledem. Na jednu stranu opravdu nebyla tak upravená, jak se prve mohlo zdát. Vlastně naopak. Vypadala poněkud pocuchaná, když se jeden pořádně podíval. Nesuď knihu podle obalu, Iško, popíchla své svědomí krátce. Pořád se neobtěžovala zvednout zadek z trávy, aby se předvedla v plné parádě. Vlčice proti ní byla podstatně menší. Nepodceňovala však žádné z jejích předností, které musely být četné.
„Můj chaos?“ zopakovala šedivá trochu zaskočeně, ale na tváři jí od prvního okamžiku tancoval pobavený škleb. „Poznáš, až bude potřeba. Pokud si troufáš,“ broukla pak trochu tišeji a vyzývavě. Kdyby fungovaly magie, šedý kožich by ožil sršícími jiskrami. Zatím ale zůstával nezvykle klidný, stejně jako oheň v jejím nitru. „Řekněme prostě, že nemám nikdy dost,“ uchechtla se nakonec, aby tím Pippě odpověděla a zároveň uzavřela tu část diskuse, kdy se řešil její chaos. Na svou společnici pak málem až mrkla. Tohle infantilní gesto si však nakonec podržela a zůstala tak důstojná, přesně jak si přála být.
Když se písková vlčice konečně představila, Iška jen pokynula hlavou, zatímco ouška držela velmi pečlivě našpicovaná vpřed. Poslouchala. Každý cár informací byl cenný. Hlavně u takhle exotické vlčice. V rudých očích se znovu zalesklo, když ten monolog skončil a chvilku se odmlčela, než se měla k odpovědi:
„Těší mě, Pippo z Cosy Nostry, dcero Dona Danteho,“ navzdory veškerým očekáváním se Išce vlčice začínala zamlouvat. Mluvila jako někdo. Měla původ, třebaže sivé neznámý. Co jí bylo důkazem? Fakt, že vlčice vystupovala jako vůdce. Vysloužila si snad Iskierky respekt? Těžko. Pořád by ji nechala chcípnout v jámě, kdyby na to mělo dojít. Uznala ale natolik její velikosti, že se jedním ladným pohybem rázem vyhoupla na nohy. Byly trochu rozbolavělé, ale krvácení se zastavilo a pořád poskytovaly šedé vlčici silnou oporu pro její slova: „Jsem Iskierka Asgaarská, dcera alf Arcanuse a Elisy Asgaarských,“ opětovala pískové stejnou mincí a uvedla svůj plný původ. Taky se hrdě vyprsila, když došlo i na její rodiče. „A jestli Pippa není proti, navrhuju jít rozšířit i trochu chaosu mezi šakaly.“

Písková se zdála rozumná. Nebo alespoň pozbývala vícero mozkových buněk, nežli valná většina Gallireiské chásky. Šedivá ji pozorovala s podivně spokojeným výrazem v tváři, který hraničil až blažeností. Nebo to snad byla maska, kterou zakrývala nekalé úmysly? Nebylo tajemstvím, že si sebou byla Iskierka až příliš jistá. Možná nezdravě, možná byla v právu? Podivný jazyk, kterým tahle Písková beze jména mluvila, raději nekomentovala. Bylo více než jasné, že jí nerozumí. Hlavně protože taktně nechávala všechna ta slůvka a fráze bez odezvy. Nehodlala se ale někomu plazit okolo tlapek – jestli Písková chtěla hovořit s Asgaarskou, nezbývalo jí než se snížit k její prosté mluvě. Stačil však jediný krok vzad, aby Iskierku upřímně pobavila. Mohla si ji přeměřovat co chtěla. Jakmile ucouvla, usadila se na své správné místo. Mezi ostatní nuzáky tohohle světa. Jako pravá šlechtična se ale šedivá nenechala svést pokušením a dál jen přihlížela vlčici s hlubokýma, fialovýma očima, jejíž kožíšek poměrně příjemně voněl po seně a vrbovém proutí.
„Fešnej,“ přitakala s letmým kývnutím hlavy. V jednu chvilku byla jedovatá zmije, okamžik na to zase ohnivá princezna Asgaarská. Těžko si vybrat. „A náhodou toho vim celkem dost o fešných kožíscích. Jen se nebojim si usvinit ten svuj.“ Její slova byla pronášena jako med, škoda jen, že byla tak zatraceně jedovatá. „Po smrti ať prahnou jiný, já se radši držim chaosu a zmaru,“ broukla měkce, víčka znovu divoce přivřená. Tak ledově klidná a zároveň připravená kdykoliv se začít bránit. Ten den to Išce šlo. Sama se plácala po rameni, jakou si drží super skvělou fazónu. Naštěstí Písková rychle změnila téma. A nebudu lhát, sivou tím mile překvapila. V rudých očích se divoce zalesklo.
„Žel, jen jednoho. Je to havěť rychlá, natož ti mladí. Sotva se otočíš po jednom a pět máš za zády. A jen co to jedno ochablý tělo padlo na zem, už se ta havěť divoce vzpouzela, aby mi oplatila stejnou mincí. Chtělo by to tlapky navíc,“ nadhodila jakoby bez zájmu, zatímco si líbezně prohlížela hojící se rány na silných tlapách. Kdyby tahle vlčice byla jen o píď obratnější než ona sama, třeba by mohly nějakou tu havěť šakalí poslat do záhrobí spolu. Mláďata nebo ne. A kdyby Pískové přeci jen byli mladí proti srsti – na pahorkatině bylo těch mrch vždy požehnaně celoročně.
„Iskierka, těší mě.“

Iskierka odpočívala. Den vystřídala noc a ona si užívala toho nově získaného soukromí, aby si konečně pořádně olízala všechny nové rány. Některé byli jen mělké, několik ale vypadalo poměrně ošklivě a klikatilo se nehezkým způsobem po jejích tlapkách. Nic, co by ji vyvedlo z míry. Bylo ale nepříjemné o ně pečovat. Navíc si byla docela jistá, že někde při útěku se jí podařilo roztrhnout si obočí. Tam bohužel nedosáhla a třebaže si tlapkou ranku vymnula, nepřestávala palčivě pálit. Zahořel v ní plamen hněvu. Za tohle mohli Sinéad s Crowley. Nechali jí tam těsně po tom, co si přísahali věrnost. Ač se snažila jejich odchod odůvodnit jakkoliv, nakonec vždy končila ukřivděná a zraněná daleko od Asgaaru. A to byl fakt. Nemluvě o tom, že její pozornost velmi brzy zaujal nově příchozí vlk.
Všimla si jí možná ještě dřív, než vůbec písková vlčice postřehla tmavý flek v travinách. Ani Iskierka se ovšem nepokoušela skrývat. Jen mlčky pozorovala dobře rostlou cizinku, jak se k ní pomalu přibližuje. Rudým pohledem propalovala hezký a uhlazený kožich bez poskvrnky, na jazyku hořkost a železitou pachuť vlastní krve. Jestli tahle pipka byla aspoň trochu inteligentní, jistě věděla kde zůstat stát. A asi byla, protože se do Asgaarské princezničky nenavážela o nic víc, než bylo třeba. Co však sivou vlčici zaujalo (a pravdu díž také trochu zmátlo) byl podivný a neznámý pach. Možná to byl pach smečky, možná prostě přicházela z daleka – faktem bylo, že ještě nikdy nic takového necítila. Většina ubožáků tady voněla jako nějakej pošahanej strom. Ale tahle voněla tak nějak jinak. Teple. Jihem. Kolem rudých očí se přísně stáhla víčka, až nezůstalo nic než štěrbinky.
„Potěš,“ opětovala jízlivý pozdrav. Neobtěžovala se zvednout. Nebyla tak moc raněná, aby se nedokázala ubránit případnému útoku. A soudě dle její ležérnosti byla i tahle písková kreatura sama. „Nahoře u řeky se pomnožili šakali,“ broukla neurčitě a trochu upjatě pohodila hlavou daným směrem. „Tak tam moc nelez, aby ti nepocuchali ten fešnej kožíšek.“ Kyselá poznámka se Išce vydrala na jazyk tak nějak sama, ale nelitovala jí. Buď se tahle jemnost pani chytne jejího humoru, nebo si rozbijou tlamy na první dobrou. Oboje bylo přijatelnou variantou a Iška se nebála ničeho z toho. Oči se jí zatím divoce leskly.

// Kamenná pláž přes Náhorní plošinu

Utíkala tak dlouho, až jí plíce pálily a nohy přestaly krvácet. Prohnala se vysokou trávou a směřovala dál a dál na jih, až dokud si nebyla úplně jistá, že je tohle všechno daleko za ní a že ji šakali nenajdou. Přesto však nezastavila úplně. Jen zpomalila do lehkého poklusu, aby znavené svaly nezatuhly. Jakmile by sebou totiž práskla na lajdáka do trávy, asi by jí všechny čtyři hnáty odpadly od těla. Normálně jen tak – jak vocásek ještěrce. Protože ale rány začínaly přicházet k sobě, jak tak zpomalovala a adrenalin znovu prchal z jejích žil, byla donucena pomalu pátrat po nějakém tom úkrytu někde poblíž. Tohle místo si matně pamatovala z loňského léta, když ji měl hlídat Kessel. Taky tu potkala Nemesise a tu divnou vlčici, která se jí buď nepředstavila, nebo její jméno vlastně nebylo vůbec důležité. Opovržlivě si odplivla do trávy a po nekonečném úprku konečně pomalu zastavila, aby se naposledy protáhla. Byl poměrně teplý a příjemný den, takže nemusela vyhledávat úkryt před deštěm a stínu poskytovala okolní tráva více než dost. Svět kolem se navíc uzavíral v drobné údolíčko, které hraničilo hned s několika lesíky. Kdyby chtěla, mohla se vesele mazat rozvalovat někam pod stromy. Rozhodla se však zůstat. Praštila sebou do trávy ihned po tom, co si protáhla jednu nohu za druhou. Ihned se jala olizovat a čistit štípající rány, ale nebylo to nic příjemného. Záhy toho proto nechala a raději temný pohled stočila směrem k severu. Nevypadala zrovna rozhořčeně, ale rozhodně se tak cítila. V jejím nitru znovu šlehal ten ostrý plamen, který tolikrát tišila.
„Sinéad s Krůlim mě tam prostě nechali,“ mlaskla se svraštělým obočím a hledala v paměti, jestli nalezne nějaký dobrý důvod pro jejich chování. Jako první se nabízelo, že Sinéad prostě vzala drobného vlčka a odvedla ho do bezpečí. Ale to by na ni alespoň někde počkali, ne? Jak tam šedivá vlčice tak odpočívala a pomalu se jí klidnil dech, plamen v jejím srdci zatím doutnal víc a víc, až sám připomínal soptící sopku na severu, která otřásala zemí.

// řeka Mahtaë (sever) přes Mahtaë (jih)

Kdyby fungovaly magie, šlehaly by kolem sivé vlčice jiskry do všech stran a přísahám, že by se možná objevil i souvislý plamen. Takový, který dokázala ovládat její matka. Jak se vůbec do téhle situace dostala? Chvíli byla se Sinéad a Krůlim, načež se ocitla úplně sama ve středu téhle šlamastiky. Nechali jí tady? Snažila se na to nemyslet, ale pohltila ji temnota. Nemohla si zároveň odhánět šakali od těla a temné myšlenky z podvědomí. Hemžila se okolo ní havěť ze šakalí pahorkatiny a ona se nestačila ohánět, aby ji všechnu držela v dostatečné vzdálenosti od svého kožichu. Z několika ranek na jejích tlapách už vytékala horká krev, jak si ji droboť bez lítosti dobírala. Krev, která v jejích tepnách začínala vřít. Rudé duhovky byly najednou temné a nelítostně těkaly mezi jednotlivými mláďaty. Stačilo se dostat jen k jednomu a zakroutit mu krkem. Třeba se pak zbytek rozuteče? Šedá vlčice startovala po každém drobkovi, aby se vzápětí musela zarazit a změnit směr, protože ji už za ocas tahal jiný. Nebylo to vůbec jednoduché, neboť sama byla veliká a ne dostatečně obratná. Kameny jí pod nohama navíc nehezky klouzaly a nejednou se tak ocitla na boku, nohy všechny čtyři ve vzduchu. Vrčela tak vehementně, až jí z tlamy lítaly krvavé sliny, neboť si prokousla ret. Ten teď nepříjemně pálil. Pokusila se vstát, ale jedna z tlapek se jí zasekla v průrvě a tak musela couvnout, aby ji vyprostila. Při tom ji v pravé zadní znovu zapálily cizí zuby, až vyjekla bolestí. Nevědomky při tom všem natahovala své podvědomí pro pomoc magie, která dřímala v jejím nitru. Jenže magie prostě nefungovala, nezbývalo, než se s agresivní drobotí poprat vlastními tlapami.
Tlapku se jí podařilo z průrvy vyprosti právě včas, takže se jí jednoho divokého šakala podařilo srazit k zemi. Neváhala ani na moment, když se mláděti nelítostně vrhala po krku. Jedno prasknutí, trochu chroptění a bylo po něm. Šedý kožich promočila další krev. Tentokrát však cizí. Ale Išky plány nebyly správné – krveprolití totiž do teď hravá mláďata popudilo ještě víc. Vrhla se na ni v plné polní. A Iskierka Asgaarská nepotřebovala další pobízení, aby se rozběhla směrem do neznáma. Nohy ji pálily bolestí, ale nemohla odkládat nevyhnutelné. Útěk byl prozatím její jedinou šancí, třebaže by nejraději zůstala a zadávila každé jedno z těch zbytečných stvoření. Jedno zatím stačilo. Jeho prázdný pohled přitom šedivou vlčici provázel, jak se vzdalovala od místa činu a jak za sebou nechávala chňapající a rozlícenou šakalí droboť. Raději rychle pryč. Hněv ji mohl užírat i jinde, alespoň dokud dýchala.

// Údolí Morény přes Náhorní plošinu

// Západní Galtavar

Šedivou vlčici ve světe rozhodilo en pramálo věcí a mezi to málo rozhodně patřila vybuchující sopka za jejím pozadím, Sinéad pěkný kožíšek a sextalk, kterým ji Elisa kdysi vyděsila k smrti. Zachvěla se a na truc přidala do kroku, který vedl její jasnost podél řeky. Debata kolem ní přirozeně plynula a ona se jí pokoušela plnou svou silou věnovat, třebaže to nešlo zrovna jednoduše. Vlastně to nešlo skoro vůbec. Vnímala slova kolem sebe i živou diskusi, ale její obsah ji nějak míjel. Jako by se celý její svět scvrknul na jediný cíl. Zmizet. Co nejrychleji a co nejdál od hrozivé sopky, která otřásala zem a jež zahalila oblohu černým závojem. Krok střídal krok a šedivá pospíchala, až se málem zapomenula ohlížet na své menší společníky. Zastavila až ve chvíli, kdy za sebou neslyšela Krůliho capkání a ježčí dupání, které patřilo větší vlčici.
„Co?“ broukla nechápavě. Přeslechla se. Nevěděla proč stojí. Ale naštěstí jí bylo velmi rychle připomenuto. Byli přes řeku od domova. A taky chtěli vědět o Shireen. No jasně že chtěli. Povzdechla si a kecla si na zadek, ale očima teď rejdila po kraji a schválně se vyhýbala očnímu kontaktu prakticky s kterýmkoliv z těch dvou. Nechtělo se jí domů a už vůbec nechtěla mluvit o Shireen. Ale nedokázala odolat nátlaku svých společníků. Tedy – alespoň částečně.
„Shireen není nikdo. Jenom stín.“ Stín, který jí pronásledoval a teď jí slizce oblézal šedé tlapky. Nakrčila nos a rádoby znechuceně do něj drcla špičkou, ihned ucukla. Jak paradoxní, že právě v ten okamžik jí stín zahalil celou tvář. „A domů se mi asi zatím moc nechce? Prozkoumala bych co de,“ přitakala pak relativně stroze, zatímco se pokoušela neznít moc chladně nebo vzdáleně. Bohužel – její minulost byla citlivá a protkaná nepříjemnými vzpomínkami. Na Elisu. Na své trapné dětství. Přejel jí mráz po zádech a obličej přeletěla kyselá grimasa.
„Raději pojďte,“ broukla prostě jen relativně nepřítomně, letmý pokus o pokřivený úsměv však nebyl dvakrát moc úspěšný. Co se jí stalo? Nevěděla. Možná ta náhlá připomínka minulosti? Možná strach, že jakmile se ocitnou doma, přijde nějaká vyšší moc v podobě Lucy či Etneye a ukradnou jim Crowleyho, o kterého za žádnou cenu nechtěla přijít. Jasně? Měla by pořád Žanetu a mohly by světem a smečkou courat spolu. Ale bez Krůliho by to nebylo vůbec ono. Mimoděk se k vlčeti přiblížila a nosem mu rozcuchala čupřinu na hlavě, následně drcla ramenem do druhé vlčice. Ale ona melancholická nálada ji neopustila. Možná se naopak ještě zvýraznila. A proto zůstala Iskierka dál podivně zamlklá, zatímco relativně pomalu kráčela podél řeky a vzdalovala se své rodné hroudě. A také tomu chvění, které jí od země rezonovalo až v kyčlích a ramenou.

// Kamenná pláž přes řeku Mahtaë (jih)

Alastor se odporoučel společně se svým THC obláčkem, ale zanechal po sobě stále přetrvávající dobrou náladu, která byla v rozporu s otřesy země, jež je měla uvádět do rozpaků každou živou duši. Naštěstí tu byl Krůli, který uměl vykouzlit úsměv na tváři každé přihlížející bytosti. Iška mezi ně patřila. Culila se jako nablblá, napůl vlivem kouzelných výparů, napůl díky zlatému pohledu rozpustilého vlčka, který právě velmi usilovně mával nově objevenému strýčkovi. I Iška mu mávla, ale na víc se nezmohla. Jinak by se jí mohly taky podlomit tlapky. Opírala se o Sinéad, což byla opora pěkně na dvě věci. Možná protože byla zároveň zdrojem její slabosti? To by dávalo smysl.
„Hrůza,“ vzdechla Iška. Plánovala se rozpovídat o něco víc, jenže jí ten zákeřný záprdek vzal všechen dech z plic. Až zavrávoral, jak se lekla nečekané a velmi zákeřné otázky. Málem by zalapala po dechu, kdyby se alespoň trochu nekontrolovala, ale že měla sakra na mále. Naštěstí byla Žaneta o poznání rychlejší a rozpačitou Išku, která by nebyla schopná v tu chvilku vykoktat slova, doslova a do písmene zachránila. Možná i vytáhla hrobníkovi z lopaty, páč jí srdce vynechalo hned několik úderů v řadě.
„P-přesně! Ve zločinu a ve všech lumpárnách!“ přitakala ihned velká šedivka, která ale byla neskutečně rudá. Cítila horko v tvářích, slabost v nohách a tunu motýlků v břiše. Na krátký okamžik ji však pohltila podivná představa – co by bylo, kdyby s Žanetou opravdu byly partnerky? A nejen ve zločinu. Možná, opravdu jen možná, tyhle pocity směřovaly k něčemu takovému, ne? Mohly? Naštěstí se Iška vrátila nohama pevně na zem, když byla nucena uhnout před Sinéad zuby, které mířily po jejím uchu.
„Hej, bacha na to!“ houkla se smíchem, „taky bych ráda, aby mi nějaký uši zbyly! Zas tolik navíc jich nemam,“ vyplázla kysele jazyk na své dva všetečné společníky. Ale když už si myslela, že všechno bude zas jednou dobrý, vytasil se Krůli s další ptákovinou, která jí vzala dech. Tentokrát však zareagovala poměrně obratně: „bacha na to, Krůli. Zaprve bysme byly mnohem víc kůl, než je tvoje matinka. To diametrálně. Zadruhý – to by asi musel asgaar explodovat úžasností. A to nikdo nechcem. Takže zůstanem u tetek, to bude lepší pro všechny,“ popíchla prcka a tlapkou do něj strčila právě ve chvíli, kdy se zem začala otřásat zase o něco víc. To bylo jednoznačné znamení – přišel čas se odpakovat v tomhle hicu na trochu vzdálenější místečka.
„Padáme, zatím jedno kam, řekla bych,“ vyžvýkla se prostě jen ve spěchu a popostrčila prtě před sebou. „Razíme za zadkem Sida, můj drahý synovečku. Však ona nás někam dovede.“ Ono ostatně všechno bylo o poznání lepší, než tahle pláň v těsné blízkosti soptí hory. Na Sinéad otázku však Iška zareagovala bezeslov. Nechtěla plašit vlče u jejích tlapek a tak jen hodila po Sinéad velmi vážným, všeříkajícím pohledem. Tohle normální rozhodně nebylo a jestli chtěli přežít, museli velmi rychle pchnout na jih.

// řeka Mahtaë (sever)