Gallirea - Příspěvky uživatele

// Asgaarský hvozd

Tmavá vlčice si to matlala ven z lesa. Nedošla však daleko. Kdeže. Zastavila hned při okraji prvních stromů a zůstala koukat do mrtvé krajiny před sebou. Vypadala ponuře a tak nějak všelijak. Posadila a moc nad tím nepřemýšlela. Nechtěla se vzdalovat od domova, aby se mohla brzy vrátit. Ale taky nechtěla sedět na zadku a dělat jakože nic, když jí hlavou zase jednou vířilo tolik divokých myšlenek. Rozplynula se Elisa rychleji její vinou? Mohla za to? Zlobila se teď matka, že si na ní otvírala klapačku? Nechtěla si s tím uplně dělat vrásky, jo, páč by se stejně neomluvila. Ale trápit jí to určitě mohlo. Alespoň trochu. Pořád to byla její máma. A moc nechápala, jak tuhle celou věc vnímat. Vždyť byla mrtvá a najednou byla zpátky a pak byla zase pryč. Povzdechla si a už, už sebou chtěla prásknout na studenou zem, kde by ji sníh trochu ochladil a třeba by krapet utišil ten plamen uvnitř jejího hrudníku. Ale něco zaujalo její pozornost. Něco, nebo spíš někdo. Zbystřela a zamžourala do dálky, protože si nebyla jistá. Ale postavou by tomu ta bytost odpovídala. Místo flákání na bok tedy udělala krok vpřed. A druhý a třetí. Nemusela jít daleko, aby si nakonec byla úplně jistá. Mladá vlčice se tvářila Zhroženě, když si přeměřovala sníh všude kolem a taky něco pod ním.
„Křepelko?“ houkla už z dálky. Nechtěla se úplně vzdalovat od lesa, ale přeci jen kousek blíž popošla, aby ji vlče dobře slyšelo. Její hlas byl však zvučný a nad sněhem pokrytou krajinou se nesl docela ochotě. „Co tam děláš, však ti zmrznou tlapky!“ houkla znovu starostlivě a už se k vlčeti chtěla vydat, ale zarazila se. Teprve v tu chvilku ji napadlo se porozhlédnout, jestli někde kolem netajtrdlikuje její veleslavný Pan bratr. Vévoda vyzobaná slunečnice a bizoní zadek. Nikde však po něm nebylo ani stopy, což vlčici přimělo ještě k jednomu kroku vpřed. „Pojď sem, honem!“ Snažila se vlče přivolat a doufala, že se na ni nezlobilo, protože ji nešla hledat po Etneyově odchodu. Problém byl, že nemohla. Byla vysílená použitím magie a paralyzovaná tou jeho zbytečností. Kousla se do rtu. Copak její slavný bratr a ocko století dětičky nepostrádal? Proč tu byla sama v takové zimě? Copak byla Iskierka zodpovědnější než oni? Iskierka? ISKIERKA u všech svatých? Popošla ještě kousek vpřed, ale chtěla vlče přilákat blíž, aby se mohlo schovat ve stínu stromů, kterým se dospělá snažila utéct. Tíhu přívěšku však na pár chvil přestala vnímat, alespoň že tak.

Iška byla zádumčivá, jakmile se Elisa rozplynula. Všimla si toho podivného úsměvu v její tváři v těch posledních chvílich a všimla si toho na chlup stejného úsměvu ve tváři vlastního otce. Pardon? Neměl jí být oporou? Jen ji znervózňoval stejně, jako to před chvilkou udělala Elisa. Sledovala ho skepticky a s povytaženým obočím, protože se necítila úplně ve své kůži, když na ni tak hleděl. Byla ještě moc mladá na to, aby pochopila ten pyšný výraz v tváři, kterým rodiče sledují své potomky. A možná si taky přišla docela provinile, když otce sledovala? Přeci jenom tu hulákala na matku jak nějaký vosel. Tedy – bránila jejich čest, ale co taky ostatní čekali, žejo? Nikdo si na Asgaar nesměl dovolovat. Ani na jeho vedení, které zastávala její slavná rodinka. Ale žádné pokárání nepřišlo. Obezřetně proto otce sledovala, když se konečně po dlouhé době pohnul směrem k soše s příliš velkým pozadím. V mezičase e taky trochu ostýchavě přikrčila a hlavu stáhla někam mezi ramena, aby vypadala, že jí to fakt hodně mrzí, třebaže očima koulela směrem k Žanetě, jestli jako chápe co se stalo. Kousla se při tom do rtu, protože to Sinéad na sněhu slušelo. Rychle se ale taky otočila a raději se obrátila na tátu, kterej něco montoval pod sochou. Vypadal zaujatě, když to dělal. A nejdřív nechápala, proč k ní nese právě onu věc. Na krku se jí houpala dřív, než stihla položit jakoukoliv nevýznamnou a hloupou otázku. Chtěla se s ní taky vytasit záhy, ale jen zaklapla čelisti (slyšitelně) a zůstala na tátu koukat, když k ní promlouval. Být jen o trochu víc na dojáky, rozklepal by se jí ret a slzička by ukápla. Ale Iška byla Iška. A tak jen stála a prohlížela si tátu, načež pohledem sjela k nezvyklé věcičce, která se jí houpala na krku a která patřila dříve její matce. A pak zase vyjela rudým pohledem k tomu stříbrnému, načež padla otci kolem krku. Pevně se k němu přitiskla a sevřela nejen čelisti, ale i oční víčka. Možná se snažila od sebe odstřihnout pokud možno co nejvíc okolních vjemů? Možná jí to tak jen přišlo lepší. Ale v teplém objetí černého vlka vydržela dlouho, než se odtáhla.
„Mám tě ráda, tati,“ houpla ze strany na stranu oháňkou. Tvářila se však vážně, možná až zádumčivě. „Šla bych se kousek projít, jestli to neva… Jen – chci a potřebuju to vstřebat,“ vysvětlila krátce. „Potřebuju bejt chvilku sama,“ doplila pak na odchodu, když míjela svou nejlepší přítelkyni. Obličej jí otřela o rameno, ke kterému se musela sklonit. Ne že by nechtěla být se svou kamarádkou, nebo svým otcem. Ale… potřebovala chvilku a na čerstvý vzduch. Někam, kde ji nebudou dusit stromy kolem. Popošla na okraj mýtiny a ještě se otočila na své dosavadní společníky. „Za chvilku jsem zpět. Opravdu chci jen chvilku být sama a trochu si urovnat v hlavě myšlenky. At taky tohle,“ poukázala na přívěšek. A s tím byla pryč. Tentokrát ale nikam nepospíchala. Šla pomalu a s rozvahou, zatímco se pokoušela neztrácet hlavu v oblacích. Soustředila se jen na novou tíhu, která se jí houpala na krku. A ta tíha byla opravdu jen věcí její fantazie, neboť přívěšek vážil sotva pár gramů. Ne – to jen ten fakt, že to byl její přívěšek. A že ho teď měla nosit její nejmladší dcera, ze všech pěti sourozenců.

// Středozemní pláň

Bylo zvláštní vidět svojí mámu stát před sebou, chovat se jako by nic, mluvit, vyprávět. Nebyla by to taky Elisa kdyby taky někomu nevyprášila kožich a nedala Išce naprosto zbytečnou přednášku – zkrátka taková ta rodičovská klasika. Jenže sivá vlčice byla dávno mrtvá. Hnila pod zemí a lebkou se jí provrtávali červi a žížaly a žáby. Jen ta představa Išku děsila, takže se jí na zádech zježil pruh husté srsti. Ale třebaže byla oproti druhé vlčici opravdu jen malý záprtek, usoplenec a měla nic moc na tom světě odžité, vůbec, pravůbec se jí nelíbilo, jak s nimi vlčice jednala. Mračila se a rozmrzele máchala ocasem. Jakákoliv další chuť na kamarádíčkování jí záhy přešla. Vždycky si myslela, že měly s mámou takový super pouto. Vychválila jí do nebe kde se dalo. Ale když tu teď Elisa stála a mlela si svoje… byla prostě jen taky smrtelnice a i její názory nesly v očích mladé vlčice chyby. Bylo totiž úplně jedno, kdo se zrovna montoval do štěstí jejich rodiny – takové chování jí prostě popuzovalo a nebála se to dát najevo:
„Ve smrti si hrozně zapškla,“ osočila se na matku a popošla kousek vpřed. Bylo jí fakt líto, že tomuhle táta musel přihlížet, ale co měla asi dělat? Copak máma sama neviděla, jak to na prvním místě zlomilo jeho? Tón jejího pohledu se změnil ve chvíli, kdy rudý pohled krátce dosedl na vlkův obličej. „Tady přece vůbec nejde vo nepohodlí ani vo to, jestli sme nebo nejsme silný – protože já si sakra myslim že minimálně Sionn a táta a Nemo nejsou zrovna slaboši. Hlavně táta – drží se zuby, drápy a dělá pro nás všechno a bráchove mu dost pomáhaj a rozhodně neni hezký jim takový ptákoviny vyčítat. Že si já trochu vozim zadek není pointa, protože vo moje štěstí v tuhle chvíli vlastně vubec nejde,“ vysvětlila stroze. „Já se držim a nepotřebuju nikoho, aby mi utíral tlamu od mlíka. A už vůbec nezačínej s tim, jestli seš nebo nejsem dobrá máma – protože sakra seš super máma a s nějakou pozicí ve smečce co nemá vůbec co dočinění. Vždycky sem tě milovala a milovat budu, ale srovnej se s tím, že nepřistoupím na tuhle hru, kdy se zjevíš čert ví odkud a začneš hustit do táty že tu dělá málo.“ začala zhurta a ani na moment se nerazila. Srdce jí zas jednou zaplálo plamenem a musela to pomalu mizející vlčici sdělit. Vždyť se přece teď už vůbec neprala za nějaká svoje bebíčka! Beztak jí Elisa vteřiny před tím řekla, že se jich nemůže dotknout. Nechtěla riskovat její hněv, ale hold si neměla tak úplně začínat a rýt do ublížené dušičky vlastní dcery, která celou dobu lobovala jen za své sourozence a otce. „Taky si koukej uvědomit, že se o rodinu a smečku staráme, držíme spolu – až na toho pablba Etneye co mě málem udusil – a snažíme se to tu udržet dohromady. Na druhou stranu mužeš taky jednou slézt z trůnu a nebejt alfa, ale taky zapojit tu věc co ti sedí na krku a uvědomit si, že když tě najednou vidíme se promenádovat po lese, asi s tim jako nebudem úplně v cajku.“ A s těmi slovy vlčici pravděpodobně došel dech, protože prostě… tu byl taky Arcanus, který si chtěl s Elisou popovídat a zeptat se jí na spousty věcí, které ale nestíhal… Alespoň že Sinéad objasnila, jak se věci měly. A chudák ona! Musela tu trpět tyhle jejich pitomý spory, který vůbec nemusely bejt. Taky se jí za to Iška fakt chtěla omluvit. Ale na to nebyl čas, protože sivá vlčice mizela. To Išku dohnalo k vnitřní úzkosti, neb jí jako první myšlenka proletělo hlavou, že tuhle chvíli promrhala. Pak si ovšem vzpomněla na zmiňovaný les plný jezevců a trochu se uklidnila, vydechla. Už s trochu lepším pocitem přistoupila k otci a znovu se o něj opřela, jeho pach ji ihned obklopil. Stejně jako pach její vlastní matky, po které tolik zdědila.
„Taky tě miluju. Jen prosím nebuď alfa, až přivedem na návštěvu Krůliho.“ Poslední pokus o vtip, když sledovala vlčici se kterou sice měla nevyřízené účty, ale nikdy se už nechtěla s nikým pořádně nerozloučit. Protože pak se děly takové nepříjemnosti, jakože dotyčného už nikdy nemusela potkat. "A nehusti do táty, fakt se snaží."

Nedalo se úplně říct, že by Iška byla alespoň trochu sebevědomá, když došlo na střet s její matkou. Nutno dodat, že její matka byla taky už více než rok po smrti. Ani Arcanus tomu nemohl uvěřit a tvářil se opravdu skepticky – z logických důvodů! Rudým pohledem jezdila šedá vlčice z otce na matku a nemohla se nějak dobrat rozumného vysvětlení, slov, komentáře – zkrátka čehokoliv. Tápala. A to hluboce. Ale jedna věc se jí začínala víc a víc nelíbit. Proč přišla sivá vlčice s tolikou kritiky? Nakrčila čumák a trochu se sebrala, aby hrdě pozdvihla hlavu. Nechat si něco vyčítat od rodičů byla jedna věc, ale aby se jim zemřelá vlčice montovala do spravování smečky, pro kterou otec i bratři dělali první i poslední? Máchla ocasem a konečně nabrala trochu jistoty pod nohama, aby nemusela hledat oporu u jiných vlků. Odtáhla se od své kamarádky a nakročila si to kousek před Elisu.
„Jestli si sem přišla jenom remcat, můžeš taky vesele odkráčet zase za duhovej most,“ zabručela směrem k matce a postavila po boku černého vlka, který byl na pokraji zhroucení. „Nevidíš, že se ještě nikdo pořádně neoklepal z tvojí smrti? Jak tu máme do něčeho vkládat energii, když se prostě jeden jak druhej snažíme jednoduše přežít každej další den a nezbláznit se z toho?“ Hele – jedno bylo jasný. Milovala svojí mámu. Za hrob. Ale i její vlastní máma mohla bejt trochu soudnější a nenakráčet sem s velkou parádou a čekat, že – no, že se přesně tohle nestane. Protože jakmile Išce projela hlavou tahle konkrétní myšlenka, Arcanus se vyděšený k smrti hnal někam do lesa.
„Tati!“ zavolala za ním šedivka a už se za ním chtěla hnát, ale jak mu asi mohla stačit. Zastavila se na samém kraji mýtiny a ihned se zpátky otočila na přízrak poblíž sochy. Sochy s moc velkým pozadím, když na ní teď koukala z tohohle úhlu. Znovu nakrčila nos a trochu rozhořčeně máchla oháňkou, když se vracela mýtinou blíž si sivé vlčici. „Už to chápeš?“ otočila se k ní s trochu jinou energií než před tím. Neměli mrtví být něco jako vševědoucí? „Všem nám tady chybíš. Není to úplně fajn pobytí, “ broukla tiše. Hlavu teď držela svěšenou a posadila se kousek od Sinéad, která vypadala zmateně. Nebylo divu – chudák musela těžce nechápat, co všechno se tady zrovna děje.
„Sinéad,“ oslovila ji nakonec s lehkým úsměvem, „tohle je Elisa. Moje máma – to už jistě chápeš. A taky už určitě chápeš jak moc drsná a skvělá je, i když je vlastně napůl průsvitná,“ uchechtla se a v očích jí konečně trochu zajiskřilo. Možná byla první, kdo se přes hněv trochu přenesl přes všechen ten smutek a strasti? Což ji taky přimělo k jedné pravdu důležité myšlence: „a on tu zrovna není Krůli, aby tě viděl a potkal.“ Ta slova se změnila v zaúpění. Achjo! Kde se ten kulišák zrovna flákal, když šlo o něco důležitého? Byl by určitě štěstím bez sebe, kdyby mohl potkat svoji babičku a ukázat jí, že Etney taky není úplnej budižkničemu, ale že taky udělal něco fakt dobrýho. I když měl na projektu jen poloviční zásluhy.
„No, na každej pád – mami, tohle je Sinéad, Žaneta, Sid. Prostě moje nejlepší kamarádka,“ pochlubila se a konečně zase vyskočila na všechny čtyři, aby k ledově chladné vlčici přihopkala téměř na dotek. Ale opravdu jen téměř, páč byla studená jak smrt, no vopravdu. Kdo by na to chtěl sahat. Když už se nakonec chtěla radši rozloučit a vydat se pro tátu, objevil se naštěstí sám. A tak kousek couvla, aby dala prostor i jemu. Vypadal trochu víc smířený s faktem, že je tu matka s nimi. A i když mluvil jen heslovitě, podporovala jeho slova z dálky grimasami. Tahle Styx by si zasloužila pořádně dostat před čumák. Ale ona sama na to zatím neměla. Nemohla čelit někomu, kdo byl silnější než její matka. A tak jen seděla mlčky vedle Sinéad a čekala, co bude dál.

V šedé vlčici se mísilo mnoho pocitů, které šlo jen velmi obtížně vyjádřit. A ani se nesnažila. Prostě jen stála jako tvrdé Y, zatímco k ní doléhala slova její matky. Slova mířená jí. Slova, která si nevymyslela. Hlavně protože by se nikdy nenazvala Shireen. A možná protože by k ní v jejích představách byla máma laskavější. Váhavě přešlápla a pak couvla o krok zpátky. Připomínky jejího mládí se jí ani trochu nelíbily, takže jen ukřivděně sklopila pohled a zůstala stát, zatímco se přízrak obrátil na Sinéad. Byla by se jí bývala zastala, byla by cokoliv řekla. Ale najednou si přišla hrozně pohoršená a dotčená a nevěděla moc, co sama se sebou. Alespoň že i Arcanus váhal stejně, jako váhala ona. Ale ne moc dlouho – rozhodl se zjistit, jak se věci mají a vypravil se přízraku vstříc. Starostlivě se nakročila v před a jako malá natáhla tlapku, aby ho zastavila. Co když to byla past? I když soudě dle gest přízraku to stejně dobře mohla být opravdová Elisa – zmrtvýchvstalá.
„Opatrně,“ hlesla jen směrem k otci, než se chatrně odkolébala k boku Sinéad, která měla velmi podstatné otázky. Sama na ně ale nechtěla moc znát odpověď, když se v tichosti přesunula k menší kamarádce a celá úzkostlivá se k ní natiskla tak, jako prve k Arcanusovi. Pořád byla nejmladší, měla právo řešit věci v tichosti, ne? Tak ostatně vyřešila ty problémy, kvůli kterým se jí matka nyní posmívala. Vyřešila jsem je, připomenula si v hlavě. Nádech. Výdech. Zopáknout světové strany… a pak se přinutila zvednout hlavu, pohlédnout na mámu a silným hlasem jí sdělit: „Už nejsem Shireen. Jmenuju se Iskierka.“ Samotnou ji překvapila síla a odhodlání, které v sobě probudila. Ale jestli měla duchům čelit, nemohla se jich na prvním místě bát, ne?

Vlčice moc nepobírala, co se t před ní vlastně dělo. Jen stála a zírala na zcela zřetelnou Elisu přímo před sebou a nějak se pokoušela rozmyslet si, jestli se chce řítit přímo k ní, nebo jestli zůstane stát a jen koukat. Zdálo se, že si s ní Sionn povídal dávno před tím, než se tu objevili. Nebo si to jen vymyslela? Sever, jih, východ, západ. Hlavou se jí znovu prohnala ta čtveřice prokletých slov, která ji pronásledovala ještě několik měsíců po Elisy úmrtí. Naprázdno polkla a pokusila se udělat krok vpřed, jenže nohy měla těžké a neohrabané. Pomalu se otočila na Arcanuse a posléze na Sinéad. Ale oba vypadali, jakože Elisu opravdu vidí. Další pokus o krok, tentokrát podstatně zdatnější a vyrovnanější.
„M-mami?“ hlesla vlčice rozechvělým hlasem a s očima, které najednou nebyly vůbec bojovné. Všechny stopy po nějakém ohni v tom šedém těle náhle vyhasly a zůstala jen prázdná schránka plná strachu a smutku a podivné úzkosti, že je to jen špatný sen. Ale mrtví se přeci mezi živé nevrací! Její kožíšek byl podivně mrtvý. Znovu naprázdno polkla a nervózně máchla ocasem, zatímco se nějak pokoušela sebrat své sebevědomí z mokré země pod jejími tlapami. Na krupobití se vůbec nemohla soustředit. Jen nervózně těkala z očí do očí a málem se už měla k útěku, kdyby nepromluvil Arcanus. Jeho hlas byl podivně rozechvělý a vykolejený, což přinutilo Išku alespoň k nějakému činu. Ustoupila bokem a o větší a statnější tělo svého otce se pevně opřela. Jestli jistila ona jeho, či snad potřebovala jistit sama, to nebylo vůbec zřejmé. Ale ten dotek a jeho blízkost jí dodala alespoň trochu odvahy k tomu, aby mohla čelit přízraku v podobě zemřelé matky. Krátce na otce pohlédla a přikývla, což vlastně nemělo žádný hlubší význam. Možná mu říkala, že je tady ona. Nebo že se jim to nezdá? Těžko soudit. Bylo na Elise samotné, aby jejich obavy rozsekla.

Neustála potřeba se protahovat Išku neopouštěla ani po několika chvílích na nohách. Pořád cítila každý sval a potřebovala ještě chvilku k regeneraci, než by si troufla na nějaké nekalosti. Ovšem procházka se mohla zdát jako příjemná záminka k dalšímu nenápadnému procvičení bolavých svalových skupin. A také k prozkoumání toho podivného pachu, který se tu všude usadil. Vykročila jakoby omylem směrem k Elisy hrobu. A také směrem, odkud se nejsilněji linula ta vůně následovaná pachem Sionna. Ona se podivně nakrucovala a protahovala a Sinéad tak dostala trochu příležitostí se blíže seznámit s lokální alfou a panem otcem v jedné osobě.
„Já u Smrti už byla,“ pochlubila se vysoká vlčice pyšně starší společnosti. Nebyl to vůbec příjemný zážitek, ale přežila, aby o tom mohla vyprávět. A to taky nebylo úplně špatné skóre a výsledek zápasu. A Arcanus se ihned tázal na další magie, které by mohla sivá ovládat. Pohoršeně pokrčila rameny a vztekle za chůze nakopla šišku, co se prostě jen dostala ve špatný čas na špatné místo: „oheň, ale moc se mi nedaří ho ovládnout. A pak mi občas tak divně praská v kožichu – Sinéad s Krůlim říkali, že to sem tam štípne. A Etneyovi sem tím uštědřila pořádnou ránu. Ale moc se v tom nevyznám. Mohla by to být elektřina nebo něco takového?“ Uvažovala nahlas, ač nerada odhalovala své slabiny. Na druhou stranu – před kým jiným je měla odhalovat, než před vlastním otcem a nejlepší kamarádkou? Kdo jiný by jí měl asi poradit? Možná byla hrdá, ale hloupá nebyla. Arcanus byl nejsilnější vlk široko daleko. Možná vůbec. Jistě měl plné tlapky triků a vychytávek na takovou problematiku.
Při zmínce matčina jména se vlčice trochu semknula v křeči. Čelist jí zatuhla a všechno se najednou jevilo černobílé. Ale byl tu ten pach a hrob, který moc toužila navštívit. Navíc se jako bonus směrem k nim linul i pach Sionna, záhy doprovázený hlasem. Tlumilo ho houští všude kolem, ale věděla, že se jim brzy naskytne pohled na bratra ve středu malebné mýtiny. A spolu s ním i na rubínovou sochu. Když se otec začal vyptávat na směr jejich cesty, bylo už pozdě zastírat její úmysly. A tak se jen šibalsky usmála a zamáchala ocasem.
„Začala bych tady,“ doplnila po krátké odmlce, kdy Žanetu hravě čapla za ucho. Jestli si dobře vzpomínala, už se tu jednou ocitly. Ale teď tu byl Sionn a ten povědomý pach a ještě někdo další, s kým si světlý vlk povídal! Zvědavá vlčice se vyhoupla ladným krokem do otevřeného prostranství, aby pohlédla na… minimálně nečekanou… scenerii. Zarazila se v půli kroku a zůstala nedůvěřivě zírat do míst, kde se mezi stíny ve své celé kráse promenádovala Elisa. Ztratila to? Šplouchalo jí na maják po Etneye útoku? Ale Sionn mluvil. A nikdo další kolem nebyl. Poplašeně vyhledala stříbrný pohled otce. Na tohle sama nestačila. Pomoc?

Odpočívání bylo dost, usmyslela si mladá vlčice v okamžení a už se zase sápala na nohy. Měla chorobný pocit, že by jí něco uteklo, kdyby odpočívala ještě o malou chvilku déle. Ne že by se svět kolem ní nějak hnal kupředu. Všechno se připravovalo na zimu, krajina chladla, zvířata se ukládala ku zimnímu spánku – zkrátka taková ta podzimní idylka. Přes koruny starých stromů neviděla na nebe a podivný úkaz, který mu teď kraloval. Ale jako by ji po výbuchu sopky a útoku šakalů mohla něco víc rozhodit? Pozvolna se vytáhla do sedu a rázem stála na nohou, které se pořád lehce chvěly v okamžiku, kdy je nadměrně zatížila. Na hopkání to ještě nebylo, ale mohla se pomalu začít protahovat. A že v ní solidně zapraskalo. Neměl být Arcanus nejstarší z tohohle malého shledání? Hořce se ušklíbla a nemotorně jako malé vlče se otci otřela o černý kožíšek, protože to doposud nemohla zopakovat. Pohledem pak blýskla k Sinéad, zatímco se pokoušela lovit v paměti všechny ty prasárny, kterými pan velectěný bratr počastoval jejího synovečka.
„Mluvil s ním jako by byl cizí,“ vzpomínala nahlas ve snaze si vzpomenout na něco konkrétního. „Jednal s ním podobně jako se mnou – jako by byl nějaká špína,“ povzdechla si nakonec a znovu se pomalu posadila, aby tak mohla hledět na Arcanuse společně se Sinéad dohromady. Kdo se měl pořád tak nakrucovat? Krk měla solidně pohmožděný, jak ji šedý vlk dusil. Směr debaty se však záhy stočil, takže si Iška sama mohla vyslechnout lekci – a že její otec byl opravdu někdo, kdo o magiích něco věděl. Pyšně zamáchala oháňkou, zcela spokojená že tu prostě jen může být se svými blízkými. Alespoň nějakou chvilku po dobrodružstvích neprahla. Stačilo by jí ke štěstí prostě jen někdy vyštrachat Krůliho a trochu ho pomuchlovat jako plyšáka. A na důkaz Arcanusových slov Išky kožíšek zase jednou ožil návalem jiskřiček, které se rozprchly po okolí. Nebyla si jistá, že to dokáže vůbec ovládat, ale bylo to minimálně stylový, ne?
„Ano prosim, Krůli se k nám přimotal sotva mu na bradě zaschlo mlíko a pak se s náma tak batolil po lese. Byla s nim legrace, tak jsme ho vzaly na výlet. Myslim že jsme si to užili všichni tři? Jenže já se pak zatoulala, tak Žan- ehm, Sinéad přibrala do party Vivku a šli mě hledat. Ale nakonec mě našli. A všechno to dobrodružství završila tahle Etneyova estráda. A se Sinéad jsme na sebe natrefily loni v zimě.“ Informace panu otci podávala bez zaváhání. Ostatně co provedla zlého? Krůli byl rodina a reakce jeho rodičů značně přehnaná. To uznal i její otec. Hlavně vzhledem k faktu, že se jim vlče na prvním místě zatoulalo. Dál to ovšem sama se sebou nerozebírala, když jen krátce přikývla.
„Jasně. Od východu na západ a od severu na jih,“ vyprsila se a hrdě přednesla jednu z posledních věcí, co ji matka naučila. A když už na ni padla její pozornost – Asgaarem se linul zvláštní pach. Byla to Elisa. Byla si tím úplně dozajista jistá. Poznala by ho kdekoliv. Ani ona však tuhle podivnost nechtěla nahlas připouštět. Možná i proto se raději znovu vyhoupla na nohy, aby svou pozornost od podivného jevu odvedla: „Neprojdeme se raději?“

Iška si společnost svého otce a kamarádky užívala, třebaže potřebovala opravdu spoustu času k opětovné regeneraci. Cítila se víceméně pod psa, když Etney s jeho veleslavným zadkem odešli. Složila se svému otci k tlapkám a spokojeně se rozvalila, zatímco nechávala diskusi nad svou hlavou plynout. Chvilku mluvila Žaneta, chvilku zase Arcanus a ve výslekdu měla docela dost času si utřídit myšlenky, než se Crowley vytratil do neznáma. Neměla ovšem moc sil běžet ani za ním. Sotva se dokázala po několika hodinách posadit. Vysílila ji magie i fyzická aktivita sporu a jejího vzdoru.
„Etney reagoval přehnaně,“ utrousila po docela dlouhé odmlce sivá, zatímco si zesláble prohlížela vlastní tlapky. V nose ji zatím začínal lechtat povědomý pach, který už dlouho necítila. Sama ho však byla schopná přiřadit jen vlastnímu vyčerpání. Halucinace, máchla nad tím tlapkou a pohled znovu stočila k přítelkyni a velké, tmavé siluetě vlastního otce. „Nemohla jsem ho zastavit, ale chtěla jsem Krůliho tohohle všeho ušetřit,“ povzdechla si trochu zhrzeně, zatímco se pomalu převalila na druhý bok. Opravdu neměla moc sil a ani elánu na vymýšlení dalších kulišáren. Ale věděla že už stačí málo, aby se zase mohla vyhoupnout na dlouhé a jisté tlapky. To už ji ovšem oslovil otec, odbyla ho však jen lehkým mávnutím tlapky a čtveráckým úsměvem, za který ukrývala vlastní zhrzení. „To je v pohodě. Už to přebolelo, fakt že jo. Jen mě trochu přišlápnul a nakopla mě ta jeho příkazová tentononc. Vrátila sem mu to v plný parádě, fakt!“ ušklíbla se. Nechtěla, aby se o ni Arcanus musel obávat. Uměla se o sebe trošku postarat, ne? Postarala se i o Krůliho. A to dost dobře. I když na to měla super parťačku Žanetu. K té pak blýskla starostlivým pohledem, kterým ji prohlížela. Vypadala v pořádku. Snad opravdu byla.

Teprve teď začínala vlčice pomalu přicházet k sobě. Cítila každý sval a každý pohyb, nohy se jí začínaly třást, když prostě jen stála. Hrdlo ji bolelo od toho, jak ji Etney škrtil. Záda měla naražená a žebra zdvihala jen obtížně, takže se ke každému nádechu musela přemlouvat. Těžko se jí pak vnímalo všechno to dění kolem, když sotva zvedla tlapku. Čím déle tam stála, tím spíš si chtěla sednout a pokoušel se o ni velmi náhle spánek. Bylo to normální? Adrenalin zkrátka vyprchal a zůstala jen únava a vysílení po jednom z prvních reálných konfliktů, které kdy zažila. Chtěla se dál věnovat svým společníkům, chtěla se vrhnout ke Krůlimu a pořádně ho utěšit, když už nehrozilo, že mu ublíží. Ale místo jednoho kroku se svalila na bok a prostě jen unaveně hekla. Arcanus vypadal potěšeně z její reakce na něj, což ji tako nutilo k lehkému úsměvu, ale dokázala teď s odstupem času sotva stát. Natož aby rozlišovala co kdo komu říká. Jenže kdyby nepadla k zemi teď, jistě by ji podkosila nohy reakce nebohého Krůliho. Její otec, děd, byl ovšem pohotový a vlče si k sobě velmi svižně přitáhnul. Přesně to potřebovalo. Jak toužila po tom obejmout ho sama, ale nemohla se pohnout. I Žaneta byla rázem u nich, zatímco Křepelka postávala vpovzdálí s podivným a nečitelným výrazem v tváři. Černý vlček zatím dědovi do kožíšku mektal, že chce být Asgaarským vlkem.
„Neblázni, škvrně. Jasně že jsi Asgaarský, jasně že jsi náš,“ broukla vlčice znaveně a pokusila se k němu natáhnout z místa, kde teď ležela. Čenichem na něj ovšem dosáhla dost na nic, takže se musel spokojit jen s letmým dotekem tlapky na tlapku. Víc sil neměla. Nebohý Arcanus se zatím pokoušel pokud možno zorientovat v tom chaosu, ke kterému se nachomýtl. Žanety představení ji přitom znovu donutilo k lehkému úsměvu, jak byla roztomilá, když jančila. Ale že to opravdu bylo obtížné. Zorientovat se nešlo skoro nikomu. Iška měla lístky do první řady v 5D a sama se moc nechytala, o čem tohle všechno bylo. Pak ale došla řeč na Etneye a na všechná ta zvěrstva, která na synovi se sestrou vykonal. Vlčice se ušklíbla, ale na mluvení se skoro vůbec nezmohla. Takže prostě jen letmo přikývla že jako jo. Že ten, kdo ji napadl a kdo zároveň vyděsil nebohého Krůliho byl jeho vlastní otec. Velký alfa, ctihodný císař a urozený král všech králů – Etney I. Asgaarský. Gallireiský vévoda a kdo ví co všechno. Hořce se ušklíbla a trochu si protáhla zatuhlý a zhmožděný krk. Jenže pak se stalo něco, co vůbec nečekala. To Arcanus si toho všimnul první, ona ostatně k drobné vlčici postávala i polehávala zády – na pozvánku, aby se k nim připojila ovšem reagovala úplně opačně. A bylo divu? I Iška se poplašeně otočila a pokusila se zvednout, jenže tlapy ji neunesly. Musela si nutně odpočinout.
„Křepelko!“ zakřičela tak nahlas, jak jen si troufla a jak jí to hlasivky dovolily. Ale bylo pozdě. Vlčice pelášila někam do neznáma. A Iška trochu zpanikařila. Bylo to její chybou? Polekala se, jak se do sebe s Etneyem pustili? Nebo se snad bála svého vlastní otce, když viděl jak přivíral syna? Rudý pohled poplašeně těknul k Sinéad, k Arcanusovi a nakonec ke Krůlimu, který se pokoušel vzchopi.
„Tati,“ promluvila naléhavě, avšak přesto téměř neslyšně, „jestli provede i jí co provedl Krůlimu... Také byla s námi.“ Hlas velké, sivé vlčice teď zněl zlomeně. Pohlédla i na Sinéad, když v tu chvíli les pročíslo vytí. Museli to být oni. Konečně odcházeli. Šli si pro Křepelku? Iška nevěděla co se sebou, protože třebaže vlčici neznala dlouho, takový zážitek by nepřála snad ani Zrůdičce. Opatrně si popolezla dopředu a zabořila obličej na pomezí Crowleyho měkkého kožíšku a voňavé srsti Arcanuse. Nezbývalo než doufat, že zase bude lépe. Kdyby měla jen o trochu sil navíc, hned by se hnala pro kropenaté vlče, aby ho ušetřila Krůliho osudu. I kdyby ji to mělo stát život. Už teď si neskutečně vyčítala, že Krůlimu něco takového způsobila. A to u ní nebylo běžné. „Omlouvám se, Crowley,“ hlesla.

Jak se ukázalo, Crowleyho matka nakonec opravdu byla decentní vlčicí. Zmohla se i na pozdrav – možná že v sobě navzájem viděly ten podobný ráz a oheň? Škoda, že se setkávaly za takových okolností, které velmi záhy vyvrcholily v opravdu nepěkné události, kterým nemělo přihlížet žádné vlče. Zejména pak Crowley, který za nic nemohl a jehož dušička byla nesnesitelně zranitelná. To ovšem bylo otci století putna. Iška seděla vedle drobného vlčka na kládě a pozorovala dvojici rodičů, jejich výrazy otrávené její přítomností. Zapomínali snad, že i ona byla rodina? Pro Crowleyho možná bližší než šedivý medvídek a princátko v jednom, které místo vřelého uvítání syna vítal s tak odporným výrazem v tváři, že bylo Išky prcka po jejím boku ihned líto. Pohledem pak těkla k Žanetě, která postávala s Viv v dáli. Krev s nimi příbuznou neměla, ale za těch pár měsíců rozhodně poskytla Krůlimu víc laskavosti než Etney, který se právě naparoval před nimi. Měl nějaký komplex? Šedivka pevně semknula obočí k sobě a zůstala na bratra koukat. Bratra? Mluvil s ní jako s havětí a pakáží, která se mu nerovnala zhola v ničem. Pochopila by to třeba i u Sinéad, ale ona byla jeho rodina také. Udržela ale jazyk za zuby, protože srážka s blbcem byla vždy ta nejhorší. A Etney nebyl jako Sionn nebo Nemesis. Byla pro něj úplně cizí a teď jí to dával najevo. Krom jazyku udržela ale ještě jednu věc – své místo. Navzdory rozkazu v bratrově hlase se nepohnula ani o píď. Jen zatnula drápky do klády a nenávistným pohledem probodávala nelaskavého otce před sebou. Bohužel Etney neunesl ani její další slova a zavyl jako zvíře. A možná jim i byl – na syna jedovatě štěkal a na sestru ječel jako smyslů zbavený. Vysloužil si ovšem pouze úlisný úsměv.
„Krůli, Crowley – není to putna? Prošla jsem s nim půl Gallirei, než si vůbec zvednul ten svůj pozlacenej zadek ze svýho vyleštěnýho trůnu, můžu mu říkat jak chci.“ Neměla z něj strach. Byl to pořád její bratr, ne? Ač s ním cloumal vztek a hořela v něm zášť, pořád byli pokrevně spřažení. Ach, jak se pletla.
Na zemi se sivá ocitla neznámo jak. Ale to co ji srazilo mělo sílu medvěda. Padla na záda, zatímco se slepě pokoušela ohánět kolem sebe. Chňapala zuby a kožich měla div ne v jednom ohni. Ale ten někdo – nikoliv cizák, ale její vlastní bratr – ji dávil silou své mohutné tlapy. Mohla být urostlá jak chtěla. Jemu se nevyrovnala. Co ovšem také nemohla ovlivnit byla její magie. Nikoliv vrozená, která teď pod šedým kožichem vařila krev v žilách a ohřívala nedopatřením okolní vzduch. Byla to magie elektřiny. Ta legrácka, se kterou uměla vytvořit jiskry ve svém kožichu a také kterou sem tam někomu uštědřila ránu, třebaže nedopatřením. Teď ale nebyla pod pokličkou. Iskierka vrčela a nenávistným pohledem probodávala bratra, zatímco z ní létaly rány. V rozrušení silnějšího vlka probíjel proud, který by ho možná i byl skolil. I Iška cítila výboje magické síly, která ji začala bránit. Ani to ovšem Etneyovi nebránilo v šílenství, když na ni poulel ty svoje hnusně vyblité oči. Byl snad šílený?
„Matka se v hrobě obrací, když vidí jakýho má povedenýho synáčka,“ zasyčela na něj vteřiny před tím, než na ni použil svou zrádnou sílu. Sílu, která jí náhle nutila dát se do pohybu. Cítila, jak ztrácí kontrolu nad sivými tlapkami a jak ji touží odnést neznámo kam. Pryč odtud, pryč od Krůliho, pryč od nich všech. „Ty sráči!“ pokusila se vřísknout přiškrceně, ale pořád neměla dost vzduchu v plicích, protože jí tlapou stál na hrdle a trvalo mu, než ji pustil. Navíc si prvotním nárazem zjevně vyrazila dech. Vyskočila na nohy, ale ne že by zrovna pospíchala – a rozpochodovala se někam do neznáma. Ale ta síla záhy povolila a polekaná vlčice se ihned otočila, aby běžela bránit svého synovce. Lucy byla pryč a její povedený partner si zrovna vylejval ublížené ego na drobném synkovi, který všemu chtě nechtě přihlížel. A kdyby jen to. Ten mamlas ho do sporu ještě vtahoval, jako by snad za něco mohL! Vlčice si to rázem šinula zpátky k němu, ale vlivem působení magie to šlo ztuha. Bratrova pozornost se ale přesunula jinam a jediný příkaz nestačil k tomu, aby ji mohl ovládat v plném rozsahu. Ke Krůlimu se ovšem nakonec dostala teprve až v moment, kdy se Etney otáčel a šinul si to pryč.
„Pleteš se,“ zasyčela mu do zad, naježená od použití magie elektřiny, kožich samou jiskru a zuby hrozivě vyceněné, „vypadni ty! Jestli jsi odešel ze smečky, nemáš tu co smrdět. Jediná zlomená věc široko daleko je tvoje ego, který neunese fakt, že stojíš jako fotr za hovno!“ Poslední slova vyštěkla. Musel je slyšet. Ale již na její slova nečekal. Odešel z lesa? Snad. Doufala tak, že mu aspoň pořádně pročechrala kožíšek svou elektrickou silou. Dýchala zhluboka a tlapky držela daleko od sebe, aby se jí nerozjely, ale její elán neuhasínal. Přímo žhnul. Bojovnou pozici držela ještě několik dlouhých okamžiků, než se konečně otočila na vlče po svém boku.
„Jsi v pořádku, Krůli?“ pousmála se vysíleně, ale netroufla si na něj sahat. Věděla, že by ho mohla nedopatřením kopnout. Zajisté nechtěně! Srst měla ovšem stále plnou těch zrádných sil, které jí ovšem pomohly zbavit se onoho psychopata. Až teď se vůbec ohlédla na svůj kožich, který byl od nárazu plný suchého listí, větviček a zbytků bukvic. Byla špinavá, bolelo jí hrdlo a šly na ní mdloby z použití magie, kterou nikdy netrénovala. Ale pořád stála; připravená Krůliho znovu bránit, kdyby na to přišlo. Jenže Etney se nevynořil. Kroky, které po několika chvílích narušily lesní ticho byly jejího vlastního otce. A jak ráda ho viděla! Celá se rozzářila, když se černý vlk vynořil z noční temnoty a starostlivě jí vítal. Srdce v hrudníku se jí však propadlo snad až do největších hlubin země. Škoda, že Krůliho otec nebyl tak bezvadný, jako její vlastní. Smutný pohled se krátce stočil k opuštěnému vlčeti, než se celá zesláblá rozbelhala staršímu vlkovi vstříc.
„Ahoj tati,“ zasmála se krátce, když se o ni otíral. Neuhnula a přátelské gesto mu oplatila, zatímco ocasem svěšeným za zadkem lehce mávala se strany na stranu. Na víc se nezmohla. „Neboj, jsem v pořádku,“ ujišťovala ho hned, zatímco pořád zkoušela polapit vyražený a trochu přidušený dech. Nechtěla mu přiznávat svou slabost a šrámy, ne hned. Stříbrný pohled otcových očí zatím padnul na vlče nedaleko od nich. Vlče, které zrovna přišlo o rodinu. I ona se k němu otočila a letmo se pousmála.
„Jó táto, to je Krůli. Je to můj parťák." Zhluboka se nadechla, zatímco váhala, jestli promluvit. Nakonec ale opravdu vyřkla ta slova, kvůli kterým tohle celé bylo: „Zůstane tu s náma,“ broukla měkce, ale všechny podrobnosti raději nechala na vlčkovi. Jestli o tom chtěl s dědou mluvit, určitě by mohl. Jestli ne, bylo dost reálné, že mu to sivá stejně všechno vyzvoní, až přijde čas. Na druhou stranu – Etney tu vřískal tak nahlas, že to možná slyšeli i ti borůvkoví zobáci za středozemkou. Ušklíbla se vlastnímu vtipu, ale nechala si to zatím pro sebe. Pořád zježená se oklepala, aby jí z kožichu vypadlo co nejvíc bordelu. Arcanus pak svou pozornost odvedl k Sinéad s Viv, které byly opodál. Teprve teď v Išce trochu ožil ten oheň, který do teď jen unaveně doutnal: „a támhleto je Sinéad, moje nejlepší kamarádka,“ zkusila se hrdě vyprsit, ale moc jí to nešlo. Cítila, jak si potloukla záda. Drsně ale dělala jakože nic. „Sionn ji přijmul mezi nás na jaře,“ referovala hned hrdě, zatímco pohledem rejdila mezi dvěma tmavými vlky, načež pokynula své společnici, aby přiklusala blíž. „Side, tohle je můj táta,“ hlásila hned hrdě. I Sinéad si zatím jistě mohla vytvořit obrázek a porovnat, proč byl Etney fotr, zatímco Arcanus byl táta. A byla sakra vděčná, že byl ten její táta tak úžasný.

Z Crowleyho dlouhého xichtu Iška neměla vůbec žádnou radost, když se tak nad ním skláněla. Tenhle malý dareba ji nutil pochybovat nad sebou samou a to se opravdu moc často nedělo. V hlavě jí to šrotovalo a pokoušela se přijít na to, čím si jeho nepřízeň vysloužila. Nakonec to ale bylo úplně jedno, protože ač se kabonil nebo ne, všechno muselo stranou. Mohli se na sebe škorpit pak, ale jejich společný nepřítel ve formě spravedlností boží a slušného chování se právě řítil mezi stíny.
Přišli jako velká voda. Nejdřív ztichli všichni ptáci, pak se ozval rachot, jak se pro Iskierku neznámá vlčcie valila houštinami jako rozběsněná mamutice a nakonec se objevili i na plácku, kde se dvojice zdržovala. Sinéad s Vivianne byly v dohlednu, ale dost daleko na to, aby hnědka s panem velectěným bratrem dokázali zaznamenat jejich pozornost. I když pan bratr vypadal, jak by mu někdo narval do zadku šišku, když se nakonec uráčil dotáhnout. A sivá? Ta prostě jen poplašeně ucouvla, protože ji Lucy div nesrazila. Jestli se mohly urazit Sinéad s Vivianne, určitě měla právo i ona, protože o ni ani jeden z pyšných rodičů neškrábnul ani pohledem, natož aby utrousili pozdrav. Zato ona se očnímu kontaktu nebránila. Nejprve si prohlédla bratrovu partnerku a Crowleyho mámu v jednom. Vlčici neznala. Možná se nikdy nepotkaly a kdyby jo, třeba by mohly být i kamarádky. Sršela z ní jiskra, kterou zjevně předala tomuhle prckovi. Na druhou stranu ho teď hubičkovala jako smyslů zbavená; vůbec se nerovnala Elise, která si držela aspoň nějakou důstojnost i v mateřství. Pozdvihla tázavě obočí, ale ani nehlesla. Zatím splývala se stíny a jen čekala na svou velkolepou chvíli, kdy bude moct zasáhnout do zdánlivě soukromého rozhovoru. Rudý pohled zatím těknul k Etneyovi, kterého také nikdy neměla šanci poznat. Jen jednou, kdy se raději stavěl na stranu Zrůdičky, než aby vyslechl sestru. Chladný pohled na něm spočíval s intenzitou, kterou dobře odkoukala od vlastní matky. Škoda, že si nebyly o něco víc podobné, třeba by pak měla lepší pověst. Šedý bratr s podivně zbarveným čmárancem v kožichu zatím mlčel. Kdyby mu začal padat koutek, asi by se nedivila, že ho trefil šlak, protože vypadal neskutečně rozčíleně.
„Dobrý den vinšuju, poflakoval se pěkně prosím se mnou,“ utrousila nakonec šedá vlčice směrem k hnědce a popošla kousek vpřed, aby na sebe taky upoutala pozornost. A velký, převelký důraz vložila do pozdravu, na který se dvojka spravedlnosti nezmohla. Tvářila se velmi netečně, zatímco si pyšné rodiče důkladně prohlížela. „Snad nevadí, že drobotinu hlídala tetka, či? Poskytla mu trochu základního vzdělání, provedla ho po kraji a tak,“ usmála se konečně, ačkoliv velmi úlisně. Pohledem přitom zamířila k Etneyovi. Jestli si myslel, že nevidí jak zuří, byl docela vedle. Kožíšek jí přitom blahy zapraskal a vyskákaly z něj žhavé jiskřičky. Sama ovšem uvnitř začínala běsnit. Mluvili o stěhování – snad by jim nechtěli vzít Crowleyho? Každým slídivým krokem se sunula pomalu blíž, až se nakonec postavila na vlčkovu úroveň. Stále seděl na tom kmeni, takže se uráčila vyskočit k jeho boku. Narušila snad osobní prostor paní švagrové? Smůla. Beztak byla větší a mohutnější. Sklonila se však k vlčkovi, aby s ním mohla mluvit i ona, což ostatně dělala před tímhle neurvalým vyrušením.
„Rozhodni se jak chceš, Krůli,“ pousmála se na něj a tentokrát to byl opravdový a upřímný úsměv. Jestli bylo jeho přáním jít, asi by se zlomilo i její srdce, ale nemohla mu přeci bránit. Jestli ovšem jít nechtěl? „Ale nenech se do ničeho nutit. Hlavně panem otcem, nevypadá totiž zrovna blahy bez sebe.“ Nemohu ani říct, že by dloubala do vosího hnízda klackem. Kdeže. Bosou nohou do něj vší silou kopla. Ale jak se mohli vůbec opovažovat jí brát Krůliho? Když už konečně po Elisině smrti našla parťáka a společníka, který se jí rovnal? Jí i Sinéad? Postavila se teď hrdě po jeho boku, jako kmotra; připravená bránit a podpořit Krůliho každý názor.

// Asgaarský hvozd Bobří ostrov přes řeku Mahtaë (jih)

Žaneta měla pravdu. Ohromnou pravdu. Ti dva do sebe pořád šili a začínalo to být nesnesitelné. Iška tiskla uši k týlu a nervózně si pomlaskávala, zatímco se jí oháňka sem tam zhoupla za zády, jak se cítila zatrpkle. Nechtěla je ovšem znova kárat – od toho tu nebyla. S nima se měli bavit, dělat problémy a pokud možno prudit co nejvíc vlků kolem. Ale neměli prudit zrovna Žanetu a Jiskru. Že by si dali na chvilku oraz ovšem nehrozilo, protože jejich popichování se snad ještě víc stupňovalo. Na jednu stranu byl Crowley v právu – byl tu první, prožili toho spolu hodně, viděli sopku, užívali si legraci a obě ho milovaly prakticky až za hrob. Oproti Vivianne měl absolutní výhodu. Na druhou stranu sebou Viv jednou vzali, takže to musel překousat. Bylo jedno, čí to byl zrovna nápad. A nejhorší ze všeho bylo, že jim oběma unikala neskutečná příležitost, kterou v sobě měli.
„A dost,“ zamručela na ně velká šedá náhle. Již beztak byli v Asgaaru, odtud nikam utíkat nemuseli. Otočila se proto na to husí procesí, které ji kolem řeky až mezi známé stromy následovalo. „Mám toho plný kecky. Přestaňte pořád remcat a pochopte, že můžete bejt taky super parťáci. Myslíte snad, že vlci jako Sinéad padaj z nebe den za dnem? Ne – fakt nepadaj,“ jak se rozpovídala a povolila ta stavidla, najednou měla znovu plnou hlavu myšlenek, které se na sebe nabalovaly jako sníh na sněhovou kouli. A ona jim to prostě všechno chtěla říct: „Objeví se jeden, možná dva fakt dobrý kámoši odjinud, ale většina vlků tady kolem jsou blbečci a plebové, co sdílej tak tři mozkový buňky napříč celou Gallireou. Takže se kousněte a uvědomte si, že máte jeden druhýho a když konečně zapojíte i ty věci co máte na krku, pochopíte, že lepšího parťáka než toho druhýho neseženete. Však se podívejte na sourozence. Vidíte je tu někde pobíhat? Já ne. Dost možná furt visej mámě na struku a čekaj co bude. Máte zápal i potenciál, tak nebuďte nekňubové a páchejte problémy spolu. Sid je absolutní výjimka. Takový vlky jako jsme my aby pohledal. A jestli s náma chcete vejletit voba, tak se trošku kousněte a radši začněte spolupracovat. Jinak se taky mužete šňafat fotrovi mezi hnátama. Flákaj s váma hormony a puberta až to bolí.“ Jako zlá teta jim pohrozila tim nejhorším, co mohli slyšet, i když ji to trochu zamrzelo. Konec konců i Křepelka vypadala, že si to s nima užívá. A nechtěla jít proti Krůlimu – opravdu ho měla setsakramenstky ráda (až za hrob, doslova a do písmene). Ale i Krůli byl teď na přes hubu.
„Tak co, chápem se? Jestli jo – Krůli, vočíhni to támhle,“ poukázala tlapkou, „Křepelko, ty zas támhle. Obejdem les pořádně, ať se tu nepletou blbečci jako Zrůdička. Drbejte se o stromy, tu si někde přičupněte za keř – prostě ať jste cejtit. A žádný dohady cestou.“ Sama se ihned jala pořádně a důkladně označkovat přilehlé okolí a zamířila k severní hranici území, kterou měla nejraději. Les tam byl hustý a terén příkrý, ale zase se tam pohybovalo málo vlků. „Víte vy dva, proč se tohle vůbec dělá?“ broukla nakonec k vlčatům, na která už dál nechtěla být protivná. Jak se vyjádřila předem, cítila k nim valnou náklonnost. Viv sice měla co dohánět, ale její zápal pro chaos a zlobení taky nebyl k zahození. Prvotní sivé obava, že bude moc zkažená vlivem dospělých byla mylná. Což bylo pozitivní. Pohledem však již pomalu utíkala k ne až tak vzdálené Sinéad, která tohle chudák celé musela trpět s ní. No jo – výchova pubertálních vlčat nebyla vůbec nic lehkého.
„Nevíš, co s nima máme dělat?“ zafuněla na oko unaveně, zatímco se otírala o blízký strom. Nechávala v kůře chomáče tmavé i světlé srsti a tvářila se blaze, protože jí zrovna svědily lopatky. Nakonec se ale i od něj odtrhla a namířila si to někam do dáli, kde se pachová stopa zdála zase o něco slabší. Nenápadně se však o Sinéad opřela, když „zakopla“ o bludný kořen. Od té chvíle se zase tak podivně usmívala na všechny a všechno okolo. Cesta jí ubíhala rychle a v každou možnou chvíli se snažila drobotinu zaměstnat drobnými úkoly – tu poslala Krůliho označkovat pařez, tu zase Vivianne někam mezi skály, aby se protáhla úzkou průrvou kam se Iška při své velikosti nevlezla. Lesem se ale pohybovali obratně a záhy se už blížili pro změnu k jihu, kde se taky koncentrovaly pachy většiny smečky. Šedivka při té příležitosti táhle zavyla, aby se jakože vědělo kdo konečně dorazil domů pro jednou. V závěrečném úseku se pak propadla kousek vzad, aby mohla jít bok po boku s Crowleym, který pořád vypadal jako kakabus. Chyběl jí ten usměvavý vlček, se kterým se na Kamenné pláži rozdělila.
„Co ty? Povíš mi konečně o tom lovení?“ vybídla ho měkce a znovu do něj přátelsky dloubnula nosem. „Víš že mě to zajímá a že to z tebe nakonec dostanu,“ mrkla ještě jízlivě a hravě mu čapla ucho mezi zuby. Chtěla si s ním taky chvilku popovídat. Nemohla všechen čas věnovat jenom Křepelce. Tu si beztak přitáhla Žaneta. Za chůze však nezapomínala značkovat. Ani tady nemohla být stopa odfláknutá.

Iška se přivalila k Sinéad a ratolestem s vráskou na čele, ale velmi záhy se zase vytratila, neboť mezi drobotí zase vřela něco jako diskuze. Až na fakt, že to byla legitimní hádka. Zas. Šablona byla ale pořád stejná – Křepelka se zeptala, Krůli se nad tím pohoršeně mračil a čertil a Žaneta mlčela. Ani tahle šedivá nevěděla, jak přesně se škorpící se drobotinou naložit, takže trochu váhala, než se pustila do jejich trhání.
„Kídek, Krůli,“ oslovila nakonec mladého vlčka s knedlíkem v krku. „Tady Křepelka má plno času se naučit všechny tyhle správný lumpárny a nějaký základní info,“ pousmála se, i když jí to šlo proti srsti. V tuhle chvíli by oba nejradši kopla do řitěk, s tím jak se na sebe furt mračili kvůli volovinam. „Nebudeš tomu vůbec věřit, ale já jsem byla hrozně dlouho úplně strašně marná. No fakt. Všechno sem se doučila až dost pozdě. Můžeš bejt suprovej příklad pro Viv, jak se to správně dělá, žejo? Jako takovej starší, mladší brácha – co je mi vubec po tom. Prostě vzor, žejo?“ otočila se s velkýma očima na Sinéad, u které hledala záchranu. Ach ty problémy mateřství! Jenže Crowley vypadal, jakože ho to vlastně moc nebere, což Išku jistým způsobem vytáčelo. Nelámala nad ním ale hůl. Chápala jeho pocity i způsob, jakým na sestru žárlil.
„No na každej pád,“ zazdila raději vlastní myšlenkové pochody, „magie jsou kouzla. Každej vlk umí nějakou ovládat – tomu se nadává vrozená magie. Ale tu objevíte teprve až budete dost velký. Mužou se vám podle toho i zbarvit voči. Červený, jako máme já a Sid, ty maj vlci s magií vohně. Babička Elisa zase říkala že nejnebezpěčnější jsou vlci se zlatejma vočima, protože bejvaj k ovládání magií víc nadaný. To vozkoušený nemam, určitě jsou borci s barevnejma vočima, co toho uměj kopec. No a Život je bůh, kterej umí vlky udělat silnější – jak pokud jde o magii, tak pokud de vo sílu. Je to docela cápek a bydlí v takovejch pískovejch kopcích nedaleko vodtud. A má ještě ségru – tý nadávaj Smrt, o tý Krůli už ví. K tý ale vopatrně, protože je děsivá a hrozně podlá.“ Zarazila se, aby nepomotala všechny náležitosti a důležitosti, co chtěla drobkům sdělit. „Doplnila bys něco?“ mrkla pak prostě na Žanetu, jestli má nějaké návrhy, co by mohla droboť ještě slyšet. „Magií je prostě kopec – sou vlci co se dovedou zneviditelnit, vlci co ovládají zem a vodu a tak. Pak nějaký, co se dokážou jinem hrabat v palici, fantazii se meze nekladou. Sami uvidíte, co budete schopný provádět jednou! Třeba budete po babice a taky budete patřit do našeho vohnivýho gangu,“ zasmála se hrubě, zatímco přiskočila k Žanetě a přátelsky do ní dloubnula ramenem. Následovalo však znovu to příjemné mravenčení, které nemělo vůbec nic společného s její drsnou mluvou i náturou. Málem by se až zastyděla. Rychle tedy sklopila oči k drobotině a zamaskovala své rozpaky podlým šklebem.
„Mužem to ještě trochu probrat, ale teď nakvapíme domu, ať to tam vočíhnem. Mužem vobejít hranice a probrat další důležitý věcičky,“ pobídla ostatní k pohybu. Čekalo je beztak určitě další super dobrodružství, ale mohli provést aspoň mezipřistání v Asgaaru.

// Asgaarský hvozd přes řeku Mahtaë (jih)

Když se teď Iška znovu soustředila jen sama na sebe, přišla si zase trochu líp. Tentokrát si odpočinula o něco dýl, vydýchala se, rozhořčeně se prošla sem a tam kolem skupinky, nakopla pár kamenů a jednou dramaticky taky zabořila obličej Sinéad do krku, ale to jistě bylo klíčem k úspěchu! Přišla si líp. Nabrala síly, proklela kdejaký božstvo příslušný i nepříslušný, postavila se čelem ke svému křoví a dramaticky na něj čumákovala, zatímco drápy znovu zarejvala do země pod sebou. Zuby jí skřípaly v tlamě, srst na krku měla celou zježenou a z kožichu jí najednou sršelo spousty a spousty žhavého společně s blesky, které byly ovšem výsledkem úplně jiné magie. Jako na potvoru ale sivé vlčici nebylo vůbec přáno. Vzduch se znovu ohřál o několik stupňů, zatmělo se jí před očima, všechno se ohřálo, ale nic kloudného se nestalo. A tak sebou s ohledem na její dlouhé vyčerpání prostě jen práskla do trávy a zůstala ležet. Žádný výsledek. Jen se cítila pohoršená a zhrzená. Nemohla přece být dcerou svojí matky, když nedokázala ovládat ani svoji vrozenou magii! Co by jí asi Elisa řekla? Bacila by ji mezi uši a poslala někam si to vyřídit. Anebo by taky byla tak skvělá jako kdykoliv před tím, takže by jí vysvětlila co a jak, kde k čemu přijde a jak vyřešit všechny její problémy! Nejraději by si pro sebe fňukla. Jak jen jí máma chyběla. Ale velký holky po mámách nefňukaj, takže se kousla a jen pevně sevřela víčka k sobě, aby se náhodou nerozbrečela dovopravdy. Hlava ji bolela tak moc, že by to možná i zmákla. Ale nechtěla bejt za ještě větší slabko.
Po docela dlouhém odpočinku se nakonec přivalila zpátky ke své skupince, která na tom nebyla o moc lépe než ona. Přejela jednoho, druhého i třetího pohledem, aby se ujistila, že je všechno ok. A pak prostě jen zůstala zírat někam do prostoru, jestli jako bude ještě někdo zkoušet jejich marnost.