Gallirea - Příspěvky uživatele

Diskuze o magiích zjevně byla v plném proudu, ale Iška moc necítila potřebu se zapojovat. Svalila se na bok do mokré trávy a nedbala na to, že by to třeba mohlo studit. Byla prostě spokojená. Byla ráda, že zase vidí svou rodinu a tak nějak nacházela ten zvláštní klid, který měla jen s nimi po boku. Tedy až na Sinéad, jejíž přítomnost v ní znovu vyvolala nepřebernou vlnu emocí. A co vlnu, byla to hotová tsunami! Tedy – ta fyzická část, která Iskierku povalila na bok, za to vlastně Žaneta mohla dočista sama. Hupla jí po krku a ještě než to šedé vlčice došlo, chechtala se úplně stejně, jako její kamarádka, zatímco ji objímala nazpět.
„Seš jak zmoklá slepice,“ uvítala druhou rudookou podobně, jako Krůliho. Přece aby mu to nebylo líto, ne? Do mladého vlčka se ovšem víc nemontovala. Musel mít prostor se realizovat se svým dědou: přijít té magii na kloub! Zjistit, jak to celý funguje. Tak nějak se to všechno zamotalo dohromady a ona náhle nevěděla, co komu říkat dřív. Po lopatě se tedy jako první obrátila na otce, Crowleyho nového mentora.
„Všechno dobrý, jen mu to pořádně vysvětli. Žádný novinky nemám. Jen je uloveno a označkováno,“ mrkla na otce. Doufala, že mu tím trochu odlehčí. Tahal sebou zatracené břemeno už docela dlouho. Takhle mu mohla aspoň krapet pomoci. Ke značkování se chtěla ještě vyjádřit, ale sám Arcanus ji předběhl. „Nevim co to je. Můžeme to v Borůvce očíhnout. Nikdy sem tam nebyla, ale úplně bych na to nepospíchala. Třeba dělaj nějaký svoje pošahaný obřady? Na druhou stranu jestli Krůli chce…?“ Onu větu zakončila otazníkem. Byl to návrh, který mohl ležet ladem a zároveň nemusel. Ona sama se moc nikam hned nehrnula. Sotva našla ten klid (s přelivem neskutečných emocí, které jí otřásaly hrudníkem). Ještě že tu nebyl Popílek.

// Siccumské jeskyně

Jezevec měl to štěstí, že nebyl nikde v dohlednu. Tak ráda by mu šlápla na vocas! Byl zjevně obdařen super silou umět se vytratit a dělat jakože není, ale jeho chichotání ho většinou prozrazovalo. Teď byl ale pravděpodobně zapadlý někde v díře a žvejkal to kradené maso, které vytáhl z vlčího doupěte bez jakéhokoliv trestu, který ho ovšem ještě měl postihnout. Hrál si s ohněm! To by bylo, aby se nespálil!
Zatím si to šedá štrádovala lesem lehkým poklusem a nechávala nos, aby ji vedl. Cítila hodně vlků a mezi nimi i pach, který chtěla sledovat. Už si to plánovala namířit za synovečkem rovnou, ale copak mohla? Byla celá naježená, když si uvědomila, že hranice jsou úplně vyčichlé. Teda skoro úplně, ale i to bylo dost! S očima protočenýma k ocelově zbarvené obloze si to namířila k východní hranici, aby obešla jejich les. Ostatně víc povinností neměla, tak taky mohla hejbat zadkem a tlapama a kmitat jako fretka! Kožich stejně nechávala všude za sebou jak pelichala, tak taky mohla většinu chlupů vyklopit u hranice s okolím a sdělit světu, že tady je to jejich. Stezka ji vedla na jistotu a jala se značkovat už několik dedítek metrů před hranicí. V těch slabších místech to zase tolik nehrotila – stejně strašně pršelo a nebyla si úplně jistá, jak bude úspěšná. Ale lepší než nic a tahle vyčuchlá stopa, kterou tu po sobě nechal ještě tající sníh. Na těch frekventovaných křižovatkách si ale dávala záležet a obešla je klidně třikrát, aby si byla jistá svou prací. Tu si přičupla k zemi, tu se silou otírala o stromy a zanechávala na nich husté chomáče srsti. Bylo tolik způsobů, jak se dala krajina označit a co si budem – na svém oblíbeném místě se chvilku zdržela, aby si pořádně podrbala záda o takovou nízkou a dobře skloněnou větev. No hotovej prožitek, to vám povídám! Největší bizár však na Asgaarskou princezničku čekal až na samotné hranici s propadlinou a za ní Trapáckou smečkou. Vážně, byla to vůbec smečka, nebo jen tlupa hipíků, co smrdí jak rozkvetlý kvítí?
Zastavila u hranice, aby se znovu podrbala o strom a možná utrousila pár kapek moči, ale její uši uchvátil naprosto hroznej skřek z druhý strany. Zarazila se a nastražila uši, aby je okamžitě přitáhla zpátky k týlu., až jich nebylo vidět Tam snad něco umíralo? Vřískalo to na celý kolo a fakt se rozmýšlela, jestli nepude to vočíhnout. Třeba nějaký zvíře zahučelo do tý díry v zemi a teď čekalo na smilování a ránu z milosti?
„Nah, neni muj problém,“ konstatovala nakonec a celá pohoršneá vyrazila po hranici dál, aby Trapákov nechala za zády. Ostatně ji taky nakonec cesta velmi cíleně navedla přímo na stezku za Krůlim a Arcanusem, kteří zjevně tropili nějaký chlapácký neplechy. Jejich kožichy se objevily mezi stromy záhy a Iška si to k nim nakvapila s „velkym stylem“, což prakticky znamenalo jen hlasitý pozdrav: „zdravíčko ve spolek, pánové!“ a hlavu hrdě vztyčenou k oblakům. Bylo by to důstojnější, kdyby jí do oka nekáplo a ona nezačala tlumeně prskat. Image je hold image, takže se opravdu snažila to skrývat. Alespoň že nikdo nemohl vidět, jak se jí to oko podlilo. Červený voko hold víc červený bejt nemůže, ha!
„Co tu provádíte?“ vyzvídala těsně před tím, než si to nakvapila napůl poslepu ke Krůlimu, aby ho pevně objala. Ihned ji obstoupila opravdu příjemná vůně, která znamenala jedno jediné: domov. Přiznala by to? „Smrdíš jako mokrej pes.“ Ne. Nepřiznala. Ale natáhla se po prckovi, co už nebyl vůbec prcek (aspoň pro Žanetu) a přátelsky mu pocuchala nosem srst na líčku. Tátu pak pořádně obejmula, ale nechtěla je rušit od kutění, co tu prováděli. Sama byla zvědavá. „Mužu se přidat? Nemam moc do čeho píchnout. Teda pokud nechcete jít vobhlídnout nějaký umírající zvíře na hranici s borůvkou. Něco tam šíleně vříská, asi jako píchlý sele.“ Navzdory dešti jí kožich zase jednou jiskřil.

|297| D3

// Asgaarský hvozd

„Jenom aby ses nepředřel,“ zabrblala směrem k Popílkovi jezevci s pracovním jménem Votrapa ve chvíli, kdy sama dotáhla tu pitomou zdechlinu do úkrytu. Byla pěkně těžká a otravný jezevec, který se, na rozdíl od Nemesise, nezdejchnul, jí teď dělal jedinou společnost. Jen škoda že místo toho, aby přiložil tlapu k dílu jí prostě jen otravoval a sem tam vypustil nějaké moudro, za které by ho nejradši nakopla do sedýnky.
„No vážně, takovej krtek, to je teprve oháňka,“ remcal si pod vousky zrovna ve chvíli, kdy se pokoušel z kořisti uzmout kousek pro sebe.
„Na takovýho záprdka vošklivýho si docela sprosťák,“ komentovala to pohoršeně šedá vlčice, která si sice do tlamy taky moc neviděla, ale aspoň měla nějaký filtr. Už teď ale věděla, že se tahle ošklivá lasička bude líbit například Krůlimu, kterého se taky rozhodla jít prudit vzápětí. Kořist nakonec uložila na nejchladnějším místě jeskyně a cestou potkala Parsifala se Sionnem, kteří zjevně prožívali nějakou hrozně důvěrnou chvilku. Chtěla jim jenom kývnout na pozdrav a pokračovat v cestě, ale jaké bylo jejich štěstí, že kolem šla s ukradeným kusem masa v tlamě i ta vošklivá, šedá prachovka, která měla potřebu se za šedou dámou všude drápat. Samo sebou se ke dvojici nepřiblížila nijak blízko – vlastně se schovávala Išce mezi nohama.Ta přibrzdila, aby mohla bratra s tím jeho pážetem krátce pozdravit, ale jezevec měl vlastní hlavu:
„Šikmý voči až to bolí, ty hraboši vopelichanej!“ zaječel na Parsifala s plnou pusou, než s chraplavým smíchem zmizel ve stínech někde venku, jak se pomalu smrákalo. Iška se hanbou naježila a s vyvalenýma očima, hlavou zaraženou mezi ramena a pohledem upřeným přímo před sebe vyrazila za jezevcem, než aby čelila bratrovu hněvu. „Já zas pudu, jako bych tu ani nebyla,“ broukla jen při odchodu a raději vystřelila z jeskyně jako šipka, aby mohla najít svoje ztracený harantě a naučit ho grilovat jezevce.

// Asgaarský hvozd

Ležela pod stromem a přemítala nad všemožnýma věcma. Od jezevce po různé nepodstatné pitominy. Na rozdíl od bratra si k sobě nakonec přitáhla alespoň kousek ze zdechliny a najedla se. Ona ovšem jedla do syta. Byla větší než bratr? Všimla si toho někdy? Zase tolik času spolu v poslední době netrávili a teď byla ráda, že mají alespoň trošek jen pro sebe. Zamyšleně chroupala studenou snídani a pohledem pročesávala okolí.
„Odtáhnem to k úkrytu a mužem někam vyrazit. Třeba najdem něco zajímavýho, co ti vyčaruje úsměv na líčku,“ ušklíbla se trochu kysele, když konečně dokončila hody. Když vyskočila na všechny čtyři, připomínala tank. A vlastně jím i byla. Hora svalů, ze které se z každým pohybem vznášely jiskry. Proč teď? Možná protože bráchu prostě jen ráda viděla. Nebo byla stále rozrušená z jezevce, který na ni vykukoval zpod keře. Třeba by s ním byla jiná řeč, kdyby nebyl vyhladovělej? Z muflona oddělila patřičný kus masa a pohodila ho někam směrem ke křoví, kde se ta nabručená věc ukrývala. A opravdu. Se syčením se hostině vrhnul a ihned ji pelášil spořádat někam do soukromí. Protočila panenky: nepřijemná lasička pošahaná.
„Možná by si tak hrozný méno zasloužil,“ přitakala s nakrčeným čenichem, když se skláněla ke kořisti, aby ji odtáhla do bezpečí úkrytu, „ale nevim jestli tim chci trestat sama sebe. Radějc vymyslim něco za pochodu. Třeba z něj bude Votrapa nebo Budižkničemu.“ S těmi slovy čapla muflona za nohy a plnou silou zabrala. Tělo se dalo do pohybu a ona si to namířila do míst, kde mohli dlabanec uložit na horší časy. Na cestu se mohli dát hned potom.

// Siccumky

Raději se posadila na své místo a seděla, zatímco ignorovala jezevce, který se potloukal někde kolem. Ne, že by jí na něm nějak záleželo. Věděla, že ho nechce a nemůže usmrtit, protože cítila to pouto mezi nimi. A tak jen seděla a dělala jakože nic, i když byla v duchu docela vykolejená a vyvalená. Karma se po jezevci vrhla (nebo snad za ním?) a tak zůstali krátce osamocení jen s bratrem. A ten se v závislosti na její otázku trochu načepýřil, jak se tak rozpovídal o bratrovi. A tentokrát to nebyl ten problémový a namyšlený bratr, ale Sionn. Krátce nakrčila čelo a hlavu nevěřícně naklonila ke straně. Bylo to smysluplné? Asi ano. Původně se nadechovala k odpovědi, ale starší z dvojčat se znovu chopilo slova, takže poslušně zaklapla čelisti a vyslechla ten zbytek.
„Můžem vypadnout, jestli chceš parťáka. Neřikam že daleko, páč chci taky chvilku bejt doma a nejenom lítat kolem, ale kdybys potřeboval parťáka do neplechy, stačí říct,“ zabrblala nakonec. Bylo pravdou, že se jí moc nechtělo z domova. Sotva přišla a byla konečně chvilku v klidu v lese. Ale trávit čas s rodinou se taky počítalo, ne? A s bráchou taky mohli chvilku zůstat spolu, přeci jen nikam nepospíchali, ne? I Krůli s Žanetou měli právo na nějaké vlastní kamarády a čas tak nějak strávený bez ní. A ona zase mohla trávit čas se svými a nemusela se za nic omlouvat. A tak jen tiše čekala na bratra a co jí na ten návrh poví, zatímco pátrala pohledem po okolí ve snaze rozšifrovat, kde se nachází ta šedá příšera.
„Ten papoušek měl jméno, nebo si ho pojmenoval sám?“
„Méno si strč kam slunce nesvítí“, ozvalo se ozvěnou z hlubin Asgaaru. A už jen proto věděla, že ta lasička jméno prostě mít musí.

„No tak co bude? Nevoní ti mluvící jezevec?“ syčela ta věc, kterou Iška držela u země už jen pouhým pohledem. Všema čtyřma spočívala na zemi a snažila se popadnout dech, protože vůbec nedokázala dát jedna a jedna dohromady. Koukala na jezevce a věděla, že mu nemůže ublížit, protože by to ublížilo i jí. Nechápala, kde se v ní bralo tolika empatie vůči prašivé rohožce a už vůbec nepobírala, proč se jezevec dávno nevytratil. Ale možná nemohl podobně, jako nemohla ona. A zjevně si to uvědomoval taky, protože navzdory jeho podmračenému výrazu a vyceněným zubům se ani nehnul. Teda skoro – jen se převalil na všechny čtyři a teď na vlčici koukal se zakloněnou hlavou, zatímco sem tam zaprskal.
„Hej, Nemo,“ oslovila bratra s trochu vyvaleným pohledem, „myslim, že ta las-,“
„Řekni mi to do vočí ty hnusnej racochejle!“ vřeštěl hned jezevec a poskakoval na krátkých nožičkách. V jednom výskoku ho Iška dlouhou nohou přišlápla do sněhu a jeho vřeštění se tak ještě znásobilo, ale nepřepral jí. „Ta lasička je něco jako tvůj papoušek. Cejtim to v kostech nebo někde prostě.“ Teprve pak jezevce pustila a vysloužila si tak velmi načuřený pohled, kterým ji vyprovodil, než úplně zmizel v lese. Teď si ovšem byla jistá, že není nikde daleko. Vyprovodila ho pohledem, než se zase obrátila na bratra. „Nebo mě prostě vykolejila mluvící veverka?“ i to by dávalo smysl a byl to dobrý důvod, proč být z něčeho paf. To určitě! Raději se obrátila k Nemovi a jeho slovům o Alastorovi, i když zaslechla někde v dálce další vřeštění, když jezevce nazvala veverkou.
„Jste v pohodě?“ tázala se raději stručně s náznakem opravdové starosti v obličeji. Chtěla ještě něco říct, ale výjimečně se zakousla do jazyka a mlčela v očekávání bratrovo odpovědi. Jak vůbec věděl, že s Alastorem k sobě patřej? Bylo to jako když ona věděla, že je spojená s tím jezevcem? Jako když věděla, že patří k Sinéad? Počkej cože bylo to druhý?

Šedá vlčice rudým párem očí sledovala obřího opeřence, jak si to sune skrze hromady sněhu blíže k nim a ke kořisti, která jim stále spočívala u tlapek. Trochu s nedůvěrou si ho prohlížela a po očku sem tam střelila pohledem ke křoví, ve kterém nedaleko zmizel ten vetřelec, kterého sem jistojistě přitahovala vůně čerstvé kořisti. Stejně jako Karmu. Na papouška si pamatovala opravdu jen matně – jestli vůbec. Sledovala ji s nedůvěrou a znovu a znovu ohromné zvíře přeměřovala, jak se pomalu pouštělo do jídla místo bratra. Ani ten se k žrádlu moc neměl a nemohla mu to mít za zlé. Zdráhala se i ona. Vypadala jako dokonalý zabijácký stroj. Ostrý zobák a ještě ostřejší drápy z ní dělaly nepřítele, kterému by Iška rozhodně nechtěla čelit. Skočila sivému do řeči ještě před tím, než mohl položit tu kousavou poznámku týkající se Zrůdičky.
„Kde si k ní vlastně přišel? Mám fakt mizernýho pamatováka,“ ušklíbla se trochu pokřiveně a úlisně přitáhla uši blíž k týlu, takže vypadala trochu víc hrozivě. Snažila se donutit papouška alespoň o kousek couvnout zpět, protože ji jeho blízkost poměrně znervózňovala. Přišla si proti jeho ohromným drápům zcela bezbranná. Nedokázala by mu řádně čelit a spoléhat na štěstí asi nebylo moudré. Jeho barevné peří se přitom podivně lesklo v ranním světle a dodávalo mu na síle a kráse, která byla skoro dechberoucí. Ale její úvahy nakonec byly ukončeny a musela se vrátit k tématu, který spolu vedli s bratrem na to zrádné téma tykající se dalšího z jejich sourozenců.
„Ať si je s kým chce bejt, hlavně že už nemůže ničit život nikomu, na kom mi záleží. Jestli si chcípne v osamění mi nemůže bejt víc než jedno, protože se pro vlastní pých zřeknul syna, kterej mu nic neudělal. Teda snad krom toho, že se rozhodl zůstat ve své rodné smečce a mezi vlky, kteří s ním strávili mnohme víc času než jeho papá. Nehledě na to, jaký je to pokrytec. Hraje si na nejlepšího tátu v zemi a pak se zřekne neposlušnýho děcka na první dobrou a ještě při tom zkusí zardousit ségru? Další dítě ztratí v závěji – nezlob se na mě, ale nikdy jsem netušila že já budu jedno z těch zodpovědnějších dítek, který bude dělat chůvu ratolestem. Zrovna JÁ ze všech vlků tady.“ Možná to bylo zapříčiněné tím, že byla Iška pořád vlčice. Ale na druhou stranu postrádala většinu instinktů, které by taková dospívající dáma měla mít hluboko zakořeněné v sobě. Ušklíbla se pak Nemově poznámce na konto jejich rodiny: „aspoň že měli máma s tátou toho Sionna. Zbytek moc nestojí za řeč, ale Sionn pro ně dobrej synátor. Táta by bez něj musel bejt hrozně zoufalej,“ povzdechla si. Trochu ji mrzelo, že jim nebyla o něco lepší dcerou, ale aspoň se snažila. Nekydala špínu kolem sebe a tiše snášela všechno, co jí osud nadělil. Znovu se vytasila s tím pokřiveným úsměvem, když pak tlapou dloubla do přívěšku, který se nově houpal na jejím krku a jehož tíha byla stále nezvykle cizí. „Ale na druhou stranu to asi není tak zlý: táta mi ho nechal. Pořád jsem si na to nezvykla a přijde mi to skoro směšný, protože si přijdu jako mámin vybledlej stín, co si jen snaží hrát na originál.“ Ten podivný pocit prázdnoty zaplašila, protože důvěřovala úsudku otce. Přesto si však s tím přívěškem na krku přišla nepatřičně. Skoro až slabě. Vždyť nedokázala ani podpálil suchý roští, i když se o to fakt snažila. Máma se musela v hrobě převracet, když koukala jaký slabko jí dělalo nejmalší dceru. Nenechala se však strhnou spádem těch nepatřičných myšlenek a raději se ohlédla po šramocení, které se znovu přiblížilo. Za bratrem tu věc uviděla. Byl to jezevec – to bez sebemenších pochyb. Možná se vzbudil ze zimního spánku moc brzo a teď slídil. Jeho pohublost by o tom asi nasvědčovala. Jinak by se určitě neodvážil přiblížit k vlčí kořisti, nebo vůbec do lesa obývaného smečkou. Z hrdla se jí ozvalo vrčení, což šelmičku vyplašilo, ale nikoliv na dlouho. Záhy už ze závějí mezi stromy jeho černá hlava vykukovala znova. Nedal si říct, ale ona se s ním zatím nechtěla moc obtěžovat. Raději svou pozornost obrátila k bratrovým očím a napodobila jeho příkladu, když se konečně protáhla a posadila. Sníh ji pod zadkem beztak zábl, ale alespoň zmenšila styčnou plochu na minimum.
„Fakt si bobek pamatuju,“ zavrčela si pod vousky, zatímco si zkoušela vybavit nějaká dobrodružství, která prožila se Sinéad a Crowleym. „Asi nic moc. Jen jsme se na nějakou chvilku trhli a napadli mě šakali,“ na důkaz svých slov poukázala na nové jizvy, které se teď matně vytrácely v zimním kožichu a které se znovu pořádně mohly ukázat teprve až s jarem, kdy kabátek z většiny zůstane rozprášený po světě, až se dáma znovu vydá na toulky. „Co vy s Alastorem? Byli jste někde, kde je to zajímavý?“ nechtěla se úplně ptát, jak to mezi sebou mají, neboť Alastor vypadal trochu zatrpkle a to si mohla dávat tak leda do spojitosti s faktem, že ani Nemo moc nežere. Pohádali se? Stalo se něco? Možná ani ne. Ale nebylo (ZATÍM) na jejím místě vyzvídat, takže svou pozornost raději znovu obrátila k přidrzlému jezevci, co se tentokrát dostal až moc blízko. Možná si ta šelmička myslela, že se nikdo nedivá, když se slídivě blížila k mrtvé srně a beze strachu si hodlala kousek ukousnout pro sebe. Nebála se ani dvojice skoro dospělých vlků, ani obřího papouška, který by si mohl úlovek schraňovat pro sebe. Dříve než mohl opeřenec zasáhnout se však po jezevci ohnala Iskierka. Ze sedu jí stačil jeden dlouhý skok a už si to ropušila na vřeštícím zvířeti, které se bránilo seč mu síly stačily, avšak na dlouhonohou a silnou vlčici v rozpuku opravdu nestačilo. Křivý úsměv se široce roztáhnul, když držela drzého návštěvníka v tělíčku jezevce podobným způsobem, jakým Etney držel před nedávnem ji. Ale při tom pohledu jí úsměv ze rtů náhle zmizel. Ta představa byla až moc živá – nesnesitelně. Skoro až cítila, jako by ji zase někdo přišlápnul k zemi a ona se nemohla vícero hýbat. Srst se jí zježila a ona prostě jen zůstala hledět na toho tvora přímo u svých tlapek, zatímco její stisk pozvolna polevoval, až ho úplně pustila. Jestli na ni bratr mluvil, nebyla schopná ho slyšet. Jen si bez dechu a s podivným uvědoměním prohlížela zvíře pod sebou, stejně jako si ono přeměřovalo ji. Bojovnost v něm náhle úplně odumřela. Čekala kousanec – obranu. Nářek kořisti zahrané do kouta. Ale on jen mlčel a sledoval ji podivným pohledem, který jako by snad zrcadlil ten její.
„Co tak blbě čumíš, vořechu?“ zaznělo okolo ní takovým podivným a skoro cizím hlasem, který musel patřit bratrovi. No jasně – komu jinýmu by asi tak mohl patřit? Konečně pohledem sjela z těžce oddechujícího jezevce a tlapou ho poslala po uklouzaném sněhu. Ten náhlý pohyb probral i jeho a tlapky se mu div nerozjely, jak pomalu klouzal pryč a mizel ve stínech ranního Asgaaru.
„A teď mi to řekni do vočí,“ zasmála se zcela připravená bratrovi oplatit stejnou kartou, zatímco máchala oháňkou nad zadkem. „Nemusíš se tak zdráhat a znít tak přiškrceně,“ zasmála se znovu a už chtěla zaujmout hravou pozici, ale když se ten hlas ozval znovu, byla si jistá, že to nebyl Nemesis. Zněl jí za zády. A byl opravdu cizí.
„Blbě čumíš, vořechu!“ Poplašené rudé zraky se otočily po hodující Karmě a teprve v posledním momentu až směrem k černé hlavě, která znovu čuměla z křovin. Šelmička byla naježená a připravneá se bránit, kdyby po ní zase někdo skočil, ale šedá byla více než překvapená, jak na ni jen tupě zírala s pootevřenou tlamou.
„Ta přerostlá lasička mi právě řekla vořechu, slyšels to?“ útěchu hledala u jediného blízkého jejího vlastního druhu a tvářila se více než poplašeně a ublíženě. Nevěděla přesně co se děje, ale hořela touhou jezevci vymáchat čenich v závěji, když se na něj znova osočila. Nad tou lasičkou vztekle prskal, ale neodvažoval se teď přiblížit a ona taky stála jako přikovaná. Možná to bylo vzteky, ale nedovedla odvrátit pohled od těch černých korálků, které měl jezevec místo očí. Vypadal zvláštně – možná až moc podobně jako ona. Alespoň barevnou paletu měli podobnou. A možná to nebylo to jediné, co spolu sdíleli. Šedá si totiž přišla až příliš vázaná jeho pohledem a příliš si vědoma jeho přítomností. Co se to sakra dělo?

Nebylo divu, že Nemesis reagoval jak reagoval. Ani ona nebyla na takový přístup ze strany toho vyhnance připravená. Ale možná právě proto z něj teď nebylo nic víc, než nějaký vyhnanec. Ztracená duše, která odešla a spálila za sebou všechny mosty. V Asgaaru se to dělo nepřijatelně často, což ovšem šedivá slečna mohla těžko sama změnit. Raději se na to moc nezaměřovala, nebo by snad taky musela s křikem vzít do zaječích. Na druhou stranu – víc než Asgaar nikdy neměla. Nejstarší z bratrů byl bláhový, že si toho nevážil. Sama si nikdy znevažovaná nepřišla. Třeba mu máma jen málokrát zlískala zadek, že si tak vyskakoval. Škoda, že už tu nebyla. Určitě by mu to vysvětlila.
„Budeme doufat že ta děcka aspoň dával dohromady delší dobu, než co mu trvalo se jich zbavit,“ ušklíbla se vlčice ponuře a neodpustila si rýpavou poznámku týkající se bratrovo výkonů. Ale byl vůbec ještě její bratr? Je bratr někdo, kdo se vás pokusí zabít? Rozvzpomenula si na maniacký výraz v jeho tváři a úsměv ji přešel.
„Jenom doufam, že už ho nikdy víc neuvidim,“ reagovala obratem na Nemovu část příběhu. „Ublížil Krůlimu, ublížil mně a nechci, aby se jen na padesát vocasů přiblížil ke komukoliv jinýmu, na kom mi záleží.“ Na Nemovu trefnou odpověď se jen potměšile zasmála a rozverně máchla tlapou. „Počkej, žádný nakonec nebude hodný jeho trůnu a bude si muset někde sehnat další, aby měl všechny svoje tituly komu předat. Kdo ví, jestli nebude muset shánět jinou ženušku s lepším rodokmenem. Králum se rovná málo kdo.“ Bylo to nepěkné co říkala, ale za ten pokřivený názor si Etney beztak mohl sám. „Mám na něj jedinou vzpomínku. Když sem ho potkala u kaskád, radějc se bavil s tou votřesnou zrůdou Sunstorm, než aby hodil řeč se ségrou. Měla sem to čekat už tehdy.“
Iška byla připravená něco klevetit dál, ale pohled jí sklouznul k nečekanému pohybu nedaleko od nich. V bílém sněhu se doslova popel šedý kožich. Pach krve sem zjevně přilákal nějakou škodnou, která si chtěla kousek muflona nárokovat pro sebe. Zatím ji však neřešila. Přes vzedmutý bok kořisti na tu věc ani pořádně neviděla a odehnat jí mohla kdykoliv.

Uteklo to rychle. Bum prásk a bylo po všem. Tak se to Išce líbilo. Pohledem pomalu sklouznula k trojici dalších lovců, kteří si to snad už šinuli s kořistí někam k úkrytu. Pohled samozřejmě nejdéle podržela na Sinéad, ale potlačila chuť za ní hned pospíchat a raději se svezla do sněhu, který tak mohl ochladit její naražený hrudník. Navíc mohla v klidu vydechnout a popadnout stále unikající dech. Zatím sledovala bratra, jak se pustil do zasloužené večeře. Ona se k ní zatím neměla. Bylo to moc krátký čas po fyzickém výkonu, takže si dávala raději načas. Nakonec by si ještě hodila tyčku na vlastní špičky – no to sotva. Svou pozornost tak sestra raději přesměrovala ke svému milému dvojčeti. Jeho odpověď byla taková nijaká, ale docela to chápala. Nebýt Sinéad, tápala by co se životem. Nebýt Krůliho, byla by docela ztracená. Jako před tím, když se od nich oddělila. A když už na Crowleyho došly její myšlenky, přiklonil se k němu nevědomky i Nemesis. Ušklíbla se a pohodlně se rozvalila. Chlad jí dělal dobře a tohle mělo být dlouhý vyprávění.
„Udělej si pohodlí, drahý bratře. Je to příběh jako kanec,“ započala následující vyprávění. Opravdu však bráškovi dala čas, aby se uvelebil u své čerstvé večeře. „Jak sis jistě povšimnul, veliký král a alfák Etňák zjistil na co má nářadíčko a začal je používat. Přišel tak k asi čtveřici haranťat, který sme si se Sinéad nemohly prostě nechat ujít, žejo. Chtěly jsme jedno šlohnout, ale moc to hlídali. Světe div se! Jedno se ale zatoulalo a tak jsme přišly ke Krůlimu. Takovej malej, skoro celej černej – totálně úžasný děcko, na to ber jed. Užily sme si s nim úplně bombastický léto, nemáš vůbec potuchy jak skvělý to bylo. Šel do všeho. A cestou sme pak ještě někde vyštrachali Křepelku – teda Vivku. Taky Etňákovo výplod, šikovná a milá holka. Chtěli sme se ale i s nima vrátit do lesa. No víš jak – ukázat že děti žijou a zase jít tropit neplechu jinam. Ale to si asi ti dva rodičové nepředstavovali. Etney ztropil příšernou scénu a Krůliho úplně rozebral. Řval na něj jak hysterickej křeček a prskal jako vzteklá vačice. No vyzobaná slunečnice, nechápu kde sme k němu přišli. Mně se pak příkazem pokusil poslat pryč, když jsem se ho snažila zastat, ale ještě před tím mě ten mačo normálně škrtil.“ Při těch slovech si tlapkou bezděky přejela po krku a srst na zátylku se jí naježila. Byly to nemilé vzpomínky, které se jí rozhodně ani trošku nelíbily.
„Jako víš co – že si vyskakuje na mě, to bych ještě nějak zmákla. I když nevim, co sem mu udělala tak strašnýho a zásadního, aby mě musel škrtit. Nemyslim si, že by mě jako harantě musel nějak hodně hlídat, aby na mě měl pifku. Ale ostatně asi dobře, protože jestli se k vlastní krvi jménem Krůli chová jako to zvíře jen protože nechce z Asgaaru do jejich načančaného království, tak sem fakt ráda že šel. Ten vlček za nic vopravdu nemohl. A jak vůbec mužeš chtít takový rozhodnutí po vlčatech?“ Chtěla už končit, ale ihned jí došla další opravdu důležitá část: „a abych nezapomenula! Ta výchova mu de tak skvěle, že sem asi dva dny zpátky vylovila Vivku ze závěje před Asgaarem a teď si ohřejvá zadek u táty, aby chudák nechytla rýmu. Ten lempl je prostě otec století. Úspěšnost odchovu cirka padesát procent, spíš míň. Nevim jak na tom je ten zbytek sluníček.“

Držela vší svou silou, třebaže byla téměř na jejím pokraji. Držela jen díky adrenalinu, který ji z přívětivé mladé dámy udělal lítou saň lačnící po krvi. Jenže minula svůj hlavní cíl. Naštěstí byl Nemo při tlapce, přišel a dokončil, co jí se nepovedlo, zatímco posloužila jako nárazník, který přijímal rány místo jeho. Nevadilo jí to. V zápalu boje byly všechny rány jedno. Patřilo to k tomu a Iskierce to zatím opravdu nevadilo. Až ten hormon superhrdinů z jejích cév vyprchá, žebra jí zabolí. Ale nic co by dobrá sváča a delší spánek nenapravil. Takže držela dál. Držela tak dlouho, až tělo zůstalo bezvládně ležet. A možná ještě chvíli po tom. Teprve potom její čelisti konečně finálně povolily a dlouhýma nohama bezvládné tělo odkopla dál od sebe. Na všech čtyřech stála během mžiku a trochu se zamotala. Šedý kožich měla od krve a na tváři jí tancoval pobavený škleb radující se z jejich rychlého vítězství.
„To bychom měli,“ zavrněla spokojeně a začala se protahovat, i když to šlo docela ztuha. Cítila žebra, cítila břicho a byla si docela jistá, že se jí pod kožichem do zítřka vybarví fešácký modřiny. Dýchala ovšem volně, nic zlomenýho neměla! No krása do začátku. „Seš vpoho?“ obrátila se na bratra a vytaženým obočím a hlavou nakloněnou ke straně. Byla připravená tu přerostlou srnku hezky odpravit do úkrytu, ale mohli si dát ještě chviličku pauzu na dohnání dechu a tak.

„Jasně že si můžeš pučit Žanetu,“ brumlala Iška na souhlas. Nechtěla bráchovi odporovat, ale dost se na kamarádku těšila a teď jen jak malý harant poulila očima po tý lepší skupince, kde její kámoška skončila. Poslušně se teda připozadila vedle dalšího staršího brášky a rádoby omylem do něj hravě drcla zadkem, když procházela. Ale nic hroznýho, jen takový to sourozenecký kočkování, kterým zkoušela zbít dlouhou chvíli naplněnou jen Sionnovým babráním se detaily. S Nemem spolu už lovili. Bylo to její slavné poprvé a dobře si pamatovala, jaké emoce v ní lov probouzel. Srst se jí na krku postavila z čirého vzrušení, protože adrenalin v jejích žilách byl toho času jako droga. Vzpomínka na chuť čerstvé krve jí zase zúžila zorničky. Raději se oklepala a s pokývnutím hlavy přikývla alfa–bráškovi jakože rozumí. Přívešek na jejím krku se zatím vesele zhoupnul. Nebyla na něj zvyklá a cukla sebou, protože se lekla že padá. Naštěstí ale držel pevně a ona se jím tak nemusela zdržovat, když společně s početnou skupinkou vlků zamířila hlouběji do lesa, kde se měli nacházet všichni ti mufloní mamlasi. Ucho jí přitom cuklo směrem k Nemovi, který zjevně chtěl sdílet nejnovější asgaarský plky. Po zjizvené tváři se rozlezl úsměv hořkej jak slupka pomeranče:
„Nejen slyšela, povim pak,“ mrkla na něj, zatímco nechala své tlapky, aby ji nesly dál od bratra a k místům, kde měla pomoci složit další zvíře. Její tělo se v tu chvíli chovalo zcela přirozeně. Přikrčila se k zemi a s tichostí se kradla lesem dál, aniž by vydala hlásku. I jiskry v její srsti utichly, takže bylo překvapivé, že v sobě probudila úplně novou magii, kterou prozatím neuměla moc dobře používat. Ale přeci ji v sobě měla. A tak moc se soustředila na splývání s okolním prostředím, až zmizela úplně. A neobjevila se až do chvíle, kdy se nebohému zvířeti pověsila na krk. Mezitím ovšem ještě stihla sledovat tu náhle vzniklou melu, která vyvstala z počátečního chaosu. Brášky si prve ani nevšimla, teprve když zaslechla z dálky své jméno konečně dokázala v rychle se pohybujícím stádu rozeznat bratrův šedý kožíšek. A spolu s ním muflona, kterého k ní Nemesis vedl.
Vystřelila vpřed jako šipka. Nebyla rychlá, ale její síla jí alespoň pomáhala se cpát vpřed skrze haldy sněhu, které ležely na zemi a jinak by jí výpad znesnadňovaly. Ten stav podobný transu se dostavil znovu – oči jí žhnuly a svaly se pod hustým kožichem napínaly. Změnila se z pohodové mladistvé v nezastavitelnou lokomotivu, jež si šla pro svůj úlovek. Jak jsem už řekla, zjevila se znovu až ve chvíli, kdy plnou silou vrazila do zpomalujícího muflona. Byla to tak prudká srážka, že jen cítila jak jí zadní vyletěly do vzduchu a spolu se zvířetem udělala kotoul do ledové závěje. Trefila se však dobře. Zuby visela zakousnutá do silného krku nebohého tvora, jehož život měl záhy vyprchat ze vzpouzejícího se těla. Ale ne hned. Cítila krev na jazyku a ta jí dodávala dravosti, jak se tak válela s muflonem po zemi, ale držela správnou oblast špatně. Krve bylo málo. Netrefila karotidu. To uvědomění v ní vyvolalo pocit hněvu, který ji přiváděl k úplnému šílenství. Jako smyslů zbavená brutálně chňapala po kamzíkovi, nevědě kde je nahoře a kde zase dole, dokud neukojila tu šílenou touhu, která jí nutila mu pustit žilou. Poslední ránu stejně musel zasadit Nemesis, ale ona se alespoň nevzdávala bez boje. Ne dokud se muflon bránil. Jeho kopance vlivem adrenalinu cítila jen jako divná a vzdálená drcnutí, případnou bolest a vyražený dech nějak nebyla schopná poprat. Hlavní bylo konečně zabít.

// Středozemní pláň

Tmavá vlčice se domů dostala v několika mžicích. Doslova pár skoků a byla tam! Aby ne, když se celou dobu s neteří ukrývaly ve stínu lesa, kam vítr tolik nefoukal a kde sněhu zase tolik nebylo. Iška však poměrně pospíchala. Bylo to už dlouho co nad lesem zaznělo táhlé vytí jejího bratra. Nechtěla zdržovat víc, než to bylo nezbytně nutné. I proto se rychle dostala před Křepelku, aby snáze nalezly vyšlapanou cestu mezi stromy.
„Však žádný strachy, hej? Hlavně ať prostě neprochladneš,“ usmála se křivě k vlčeti, které ji věrně následovalo do přítmí jejich rodného lesa. Škoda, že se Křepelka rozhodla jít s rodiči. Kdo ví kam až tu droboť museli odtáhnout, jen aby se zbavili pachu tlejícího listí z kožichů. Další křivý úsměv při představě Etneye, jak si drbe ze zadku poslední chlupy, jen aby smrděl jako cokoliv jiného. Raději se ihned hodila do latě a upnula svou pozornost k cestě, která pod dlouhýma nohama ve sněhu rychle ubíhala. Byla to ostatně přesně ta pěšina, po které sem prve přišla. A na jejím samém konci opravdu nalezla vlka, za kterým se snažila dojít.
„Tati!“ houkla už z dáli. Pořád se nacházel na onom místě u matčina památníku. Po šedé vlčici však nezbylo ani stopy. Ani na to sovu mysl však přehnaně neupínala a raději popoběhla, aby černého vlka pozdravila. „Běžím za Sionnem, svolával smečku,“ vyzvonila ihned, ale to už stála stranou, aby otci ukázala jejich návštěvu. „Ale koukej, koho jsem našla tam venku. Viv se ukázala,“ zazubila se a odstoupila, aby se mladší slečna mohla s dědou přivítat taky. „Nechám ti ji tady, aby se chudák trochu ohřála. Dřepila venku kdo ví jak dlouho. Já padim za panem bratrem, ať jsem taky k něčemu a jen nesedim na zadku. A pak zkusím Viv dostat k rodičum, jestli si to teda s tím odchodem nerozmyslí.“ Při těch slovech spiklenecky mrkla, načež olízla otci tvář a nosem pořádně rozcuchala odrostlé vlče a pak – pak byla pryč.
Zamířila si to rovnou do míst, kde se slejzaly všechny ty důležitý pachy. Ale abych řekla pravdu, hlavně si to šinula po stopě Sinéad, které naštěstí směřovala stejným směrem. A hle. Najednou se před vlčicí objevila hned tříhlavá skupinka usoplenců. V čele Sionn, vedle Parsi a mezi nima Žaneta, jak hobbit mezi elfy. Dostalo se jí tak rozkošného výhledu na její milou kamarádku, jak se rozpačitě uculuje něčemu, co řekl Parsifal.
„No hrom aby mě spral! To je ale sešlost!“ houkla na ně už z dálky, zcela si nevědoma, že jí zrovna pomlouvaj ti zablešenci prašivý. Teda neomlouvali jí, ale její jméno bylo zmíňěnž víckrát, než by si mohla přát. „Nazdar ve spolek. Du vam pomoct,“ doplnila v okamžiku, kdy se přidala ke skupince. Proaktivně si kecla na zadek někam mezi ně a všechny uvítala přátelským úsměvem. „Parsi, si nějakej vytáhlej, ne? Skoro tak vysokej jak tady brüder.“ Jak dlouho se neviděli? Od léta? Možná i dýl. Všechno jí splývalo, co ukradli Krůliho. Škoda že ten tedy nebyl, aby se mohl taky potrénovat.

„Je to s rodičema vobčas fakt záhul, to ti teda povim,“ ušklíbla se hořce, zatímco sledovala probouzející se krajinu. Vánice utichla a Iška proto byla ráda, že se doopravdy ukrývaly mezi prvními Asgaarskými stromy, takže na ně sníh tolik nemohl. I přes to však zůstal Išky kožich namrzlý a plný ledových zmrazků. Oklepala se, ale tohle nemohla napravit tady, kde byla zima a chlad a kde se s každým dalším krokem do jejího kožichu dostávalo víc a víc bordelu. A Viv k tomu jen přidala, protože sníh, co se z Išky kožichu dostal přímo k ní na ní zase zpátky prskla.
„Tak a dost,“ zavelela a znovu se oklepala. Vlče beztak mohlo snadno prochladnout a tak. Vyskočila proto na nohy, protáhla ztuhlé klouby a na podpatku se otočila směrem do středu lesa. „Ty se ohřeješ. Zkusíme najít dědu Arcanuse. Beztak o tebe měl starost, takže ti určitě pomůže se zahřát. Ještě onemocníš nebo něco. A to fakt nechcem.“ Nečekala námitky, takže vlče docela něžně popostrčila před sebe. Beztak už Křepelku nemohla jen tak nosit. Znatelně vytáhla a blížila se vzhledem spíš už na dospěláka, i když přetrvávaly nějaké vlčecí rysy a nesouměrnosti. A hlavně ta vlčecí zvídavost, kterou ta stvoření oplývala.
„Jasně že mužeš zůstat v Asgaaru. I když si to pan mam-šišku-v-zadku Etney nepřeje, pořád sme rodina,“ ujistila vlče. Pořád ji udivovalo, že zrovna ona byla to zodpovědný děcko, který se staralo o jiný haranty. Ale tak někdo to dělat musel a Elisa by určitě nebyla ráda, že nechala jedno z jejích vnoučat umrznout. Ostatně ani Krůli, ani Křepelka a ani další z těch případů si rodiče nevybrali. A zatím se zdálo, že alespoň padesát procent vrhu za něco stálo.
„A teď pojď.“ Iška si to už štrádovala hlouběji do lesa, ale křepelku pořád trápil ten led. „Zima bude dlouhá, takže si led ještě budeš moct užít habaděj. Hlavně aby nebyl hlad, to je to úplně nejdůležitější,“ doplnila s podivnou vráskou na čele, za kterou se skrývaly starosti. Ale na ty zatím bylo času a prostoru dost. Beztak k jejím uším doléhalo Sionnovo vytí, jež svolávalo směčku k lovu. A ona cítila svou povinnost.

// Asgaarský hvozd

Bylo pozitivní že navzdory počasí a i tomu, co se kolem vlčete dělo si Křepelka zachovávala relativně dobrou náladu. Iška měla sklony se od vlků distancovat, když se jí něco jenom trochu nedařilo a vlastně i to byl důvod, proč teď přišla až sem. Tuhle pozitivitu určitě společnou neměly, ale Iskierce to vlastně nijak nevadilo. Jen ji tam někde hluboko pod pokličkou těšilo, že vlče není tak utrápené, jako byl třeba Krůli většinu času. Raději se na vlče usmála, protože se vesele culilo a říkalo věci, které trochu hladily její ego.
„Tak jasně že se ti s náma líbilo dělat skopičiny, s rodičema nikdy taková legrace není, páč sou samá poučka,“ předala ratolesti další důležité životní moudro. „Tak žádný strachy, to je přece úplně normální,“ jala se ještě dovysvětlit. Pak se ovšem směr jejich diskuze úplně otočil a kropenatá znovu stočila diskuzi směrem k onomu přírodnímu úkazu, kterej se válel všude kolem nich. A Iška mohla jen zavrtět hlavou.
„Nevim přesně, jak to funguje. Ale když je zima, tak neprší. Tak je možná taková zima, že se z deště stane tohle? Ale když to zahřeješ, zase se to rozplizne.“ Nebyla úplně vzdělaná v oblasti fyziky (nečekaně), takže pro vlče lepší vysvětlení neměla. A že to tálo, to Křepelka musela vidět sama. Měla totiž úplně promočenej rypák. A Iška tomu ještě přidala, když po ní znovu hodila trochu prašanu. Ten se ostatně pomalu snášel všude kolem nich a usazoval se v jejich srsti. Išky byla tak hustá a tak dobře odizolovaná, že v ní netál. A tak to bylo správně, protože jí bylo příjemně. Ani zima, ani zpropadený vedro. Od vele důležitých úvah o pitomostech ji však vytrhl vlčecí hlásek, který pomalu začínal přecházet v hlas adolescenta. Fakt se dlouho neviděly, když Křepelka tak moc vytáhla. Ale teda ne že by na ni úplně měla. Na Išku měl ostatně málo kdo. Podědila tátův výškovej gen nebo tak něco.
„Klídek, jo? Bylo to těžký rozhodnutí a je přece úplně jasný, že někdo tvýho věku chce bejt s mámou a tátou. Myslim, že i Krůli by s vašima šel, kdyby na něj pan ocko nenalítnul jako lítá saň s šiškou v zadku,“ ušklíbla se hořce vzpomínce a naprázdno polkla. Pořádně ji přiškrtil. Už nikdy si nechtěla připadat tak bezbranná. V očích se jí zalesklo a drápky na levé přední zaryla do ledové země. „Spíš aby se vaši nezlobili, že se tu promenáduješ se mnou,“ zasmála se. Nebylo to úplně lehké téma, ale plakat pro to nehodlala a tak moc jí to zase žíly netrhalo. „Mužeš jim to co nevidět říct sama. Přišla sem si jen trochu protáhnout tlapky a vyvětrat hlavu, ale byla sem pryč dlouho – musim se taky vrátit domu. A tebe vezmu sebou, aby sis pořádně ohřála zádel.“ Následovalo spiklenecké mrknutí. Mohla bejt taky aspoň trochu užitečná a ne jenom vyžírka. Pak ale přišla nečekaná připomínka a ona poplašeně svou tlapku z Viv zad stáhnula. „Jasně, jasně. Pohoda.“ Vůbec ji nenapadlo, že by mohla její kolosální tlapa být pro vlče moc těžká. Ale tak hlavně že se ozvala a prostě sebou jen pod tou tíhou nepráskla do sněhu. Omlouvat se však Iška nehodlala a stejně tak nechtěla mluvit o svých problémech. Ostatně slovo promiň se beztak v jejím slovníku objevovalo jen velmi zřídka. Raději se otočila k další otázce, která se týkala zimy. Ono ostatně remcání na Etneyův účet bylo dost. Beztak se tak nějak vyjádřil o jejich nepříbuznosti, nemělo cenu si s nim zabíjet dobrou náladu a hezkou chvilku. „Všechna. Na jezerech se pak dělá led a když je dost silnej, dá se na něj hamtat. Ale to nikdy nedělej sama, páč občas led není dost silnej a pak bys mohla zahučet pod něj a utopit se.“ Teta Iška – hotovej lektor.

V první chvíli si Iskierka myslela, že se opravdu popletla. Vlče před ní snad nereagovalo? Možná ji jen neslyšelo? Ale ne – nepopletla to. Protože v moment, když se Křepelka otočila, zazářilo jí v očích. To její sivou parťačku přimělo k úsměvu a přeci jen jí vykročila naproti. Nechtěla se opravdu vzdalovat od domova, vždyť se snad chystal lov a ona na něj také chtěla. A taky byla tak dlouho pryč, že už prostě chtěla zůstat na místě a nikam nepospíchat. Ale kvůli Křepelce se rozhodla udělat výjimku. Hned z několika důvodů. Na prvním místě to byla pořád její neteř a i když se to Krůlimu moc nelíbilo, byla s ní taky sranda. A Išku měla ráda, protože s ní nejednala jako s totálním prckem. A tím rozhodně ani nebyla, protože za těch pár měsíců docela vyrostla. Jen škoda že jí tak mlela klapačka, jakmile se přihnala.
„Hou, hou,“ hned ji klidnila ta větší ze dvojice. „Klídek, pomalu. Vůbec ti nestačim,“ zasmála se a přeci jen k neteři natáhla tlapku, aby jí oprášila sníh z kožichu na krku. Musela být zmrzlá jako sobí bobek. „Máma s tátou tě tu nechali?“ chytla se první srozumitelné informace, zatímco se pokoušela ve sněhu někde zahlédnout toho Křepelky vlka, kterej byl ale zahrabanej pod sněhem. Iška tím směrem tak mžourala úplně zbytečně. Pak se ale zasmála. „Ta bílá věc? To je přece sníh,“ zasmála se. Jistě, že ho Viv neznala. Tohle byla její první zima. A jestli tu byla sama tak dlouho, určitě jí vo něm nikdo nemohl říct. Zas to bylo na Išce. Etney, král všech fotrů, fakt, prohnalo se jí hlavou a kysele se ušklíbla, aniž by však dala vlčeti cokoliv znát. „Pádá z nebe každej rok, je to zmrzlá voda. Studí a zebe a pitomě se v něm kamkoliv leze. Ale je s ním taky sranda,“ na důkaz svých slov Viv trochu poprášila tlapkou kožich. Teď ale neměla moc sil na hraní. Přišla sem si odpočinout, ne dovádět v vlčetem, který by to teda určitě ocenilo podle všeho. Místo hraní se však otočila a pokynula vlčeti, aby ji následovalo mezi první Asgaarské stromy, kde bylo sněhu míň a kde si mohly popovídat.
„V klidu, jasan?“ broukla k vlčeti. „Ne že bych ti úplně mohla pomoct je jít hledat, páč nechci riskovat vlastní kejhák, ale nemusíš nikam běžet sama. Je od nich teda na prvnim místě nezodpovědný, že tě tu nechali. Ale! S tim si taky nelam hlavu, jo? Určitě to neudělali naschvál nebo něco. A v Asgaaru budeš vždycky v pohodě, s dědou a tetou Sid se o tebe postaráme,“ plácla vlče tlapkou po zádech. Pep-talk jí teda dvakrát moc nešel. Ale snažila se – opravdu se pokoušela vlče trochu uklidnit. Musela se ale taky krotit, protože se jí na jazyku hromadil hořký jed, který by bratrovi nejradějš flusla do očí. Na Krůliho se zlobil úplně neprávem. Vivku nechal na pospas zimě uprostřed louky. A pak že ona byla to nezodpovědný a blbý dítě. Bohužel však neměla na haranťata takové páky, takže nevěděla jak Křepelce vysvětlit, co se tak nějak dělo. A proto jen seděla a ani si neuvědomovala, že má tlapku položenou na neteře zádech.