Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slunce se zas jednou otočilo po obloze a Iskierka si užívala změnu teploty, kterou to přineslo. Mezi stromy jeho paprsky sice nepronikly, ale už nemrzlo. To byla příjemná změna. Popílek se zatím proplížil k Iskierky zadním a pořád na Coffee nepříjemně čumil, protože mohl, protože byl nedůvěřivý a taky protože hnědá cizinka mu stála v cestě ke snídani, kvůli které šedou vlčici donutil vstávat.
Šedá jen přikývla jakože opravdu hnědky jméno slyšela a se zájmem poslouchala, co z vlčice vypadne dál. A mužu jen říct, že Coffee měla takové, ale takové štěstí, že se Iška nedovedla šťourat v cizích myšlenkách. Protože zjistit o tom hlásku, nebyl by jediný kdo by do té zmoklé slepice kopal. Když pak promluvila podruhé, šedá hlava kývla znovu. Rozhodně postrádala odhodlání přiznat, že taky chrápala celou zimu jak ten jezevec, dokonce ani neměla sílu zapadnout do úkrytu! Plácla sebou na podzim pod strom a vzbudila se včera. No ohavnost, velebnosti!
„To určitě nebylo příjemné,“ prohodila skoro až soucitně a zakroutila hlavou. Popravdě jí to bylo jedno, jen ji těšilo že nebyla jediná, komu se to stalo. Ale nějaký soucit s otřepanou vlčicí úplně neměla. Kdyby se tu ta proradná havěť šakalí objevila, asi by jim hnědku jen kopla k nohám a pak z dálky sledovala, jak si s nima poradí. Mohla by to být legrace. Úsměv ale strčila do kapsy a raději nastříhala ušima, když začala ta puťka vyzvídat.
„Jo, z nějaký jsem,“ kývla jako by na tom nic nebylo. Podle doufala, že se nebude vyptávat moc hluboko. Ale v případě nouze tu pořád byli usoplenci od sousedů, kam mohla tuhle dámu poslat v případě zájmu. Jen banda zatracenců, skvěle by do Borůvkové crew zapadla.

Sluníčko se pomalu sklánělo ke spánku a Iška pořád čekala u stromu s Popílkem za zadkem. Jezevec vykukoval zpoza jejích nohou a tvářil se zvědavě. Ona vypadala poměrně neutrálně: pořád se docela líbezně usmívala a zaujímala uvolněný postoj. Ostatně se sem nepřišla poprat, na to byla po zimě moc… zesláblá nebylo to správné slovo. Ohýnek v jejím hrudníčku prostě jen nehořel tou pořádnou vatrou. Jo, potkat tak Zrůdičku, to by hned bylo veseleji. Ale tahle hnědá chátra musela taky stačit. I jako společnost, protože v lese bylo narváno až po okraj, na to fakt neměla buňky.
„Iskierka,“ zapředla místo pozdravu a popošla blíž k cizince, kterou si se zájmem prohlížela. Nevypadala by jako úplný trhan, kdyby… nebyla trhan. Jenže ona prostě zjevně byla ubohá skrz na skrz. Sinéad byla jenom jedna, no. Těžko pohledávat úroveň mezi cizími vlky. Kde její kamarádka asi byla?
Pár ladnými kroky se donesla až přímo ke hnědé lůze a posadila se. Osobní prostor jí nenarušovala, ale z její laxnosti bylo jasné, že se nebojí. Neměla se čeho bát. S touhle by si poradila i jako malá, natož teď. Jiskry v jejím kožichu poskočily náhlým vzrušením. Mohly si přece jen užít trochu legrace. Rudý pohled přejel zas a znovu hnědý kožich:
„Nevypadáš úplně k světu. Dlouhá zima?“ Hrubý hlas se k její tváři hodil, byl milý, ale dodával šedé princezničce trochu potřebné ostrosti. Takovou tu pomyslnou jiskru, nebo snad puzzlík, který přezně zapadal do celého toho zjevu. „Tohle není úplně bezpečné místo k odpočinku,“ pokračovala. „Žijí tu šakali.“

// Asgaarský hvozd

Rázovala si to neomylně někam za obzor a moc se neotáčela vlevo nebo vpravo. Hlavu měla pořád v takovém příjemně ospalém oparu, který ji nedovoloval vzpomínat na události posledního léta. Neptala se a už vůbec se nezajímala. Nechtěla. Nemohla. Nemusela. Nebo tak něco. Věděla že táta je v pohodě, protože se dostal z díry. Ona asi nějak taky, protože se vzbudila pod stromem vyspinkaná úplně do růžova. Nebo do šeda? Nezájem. Na ten tu ostatně tu byli jiní. A tak si to prostě jen rychlou chůzí štrádovala za hranice Asgaaru, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a trochu vyvenčila jezevce, co si to za ní poslušně cupital jako pejsek. Už tolik nedupal. Možná i jemu pomáhalo se konečně po dlouhé zimě dát do pohybu. Zato ale něco neustále remcal:
„Musíme tak daleko? Copak mi nemůžeš tu večeři sehnat doma? Možná že kdybys nechrápala půl zimy jako jezevec, nemusel bych mít tak zatracenej hled!“
„Jezevec, to zrovna od tebe sedí,“ ušklíbla se kysele a máchla oháňkou, jako to dělávala Elisa. Matku pořád dosti připomínala. S tím rudým přívěškem kolem krku víc než kdy jindy, třebaže v kožichu stále nesla trochu více tmavé odstíny, které zdědila od otce.
Zastavila náhle. Přesně v tu chvilku, kdy ji do nosu udeřil cizí pach. Tohle místo si matně pamatovala ze své první zimy, ale v jejích myšlenkách bylo docela jiné. Byla pořád na okraji území, dost daleko na to, aby se jí ti otrapové co tu bydleli pletli pod tlapy. Ale pach, který ji teď lechtal v nose, byl někoho docela cizího. Zavlnila obočím a vyměnila si pohled s jezevcem, který beze slova zmizel ve stínech. Když chtěl, dokázal být docela tichý. Ji na tom moc neubylo. Pořád byla těžká a lesem se nedokázala promenádovat příliš nenápadně, když zrovna nemizel její kožich mezi jiskřičkami magické síly, která jí dovolovala zneviditelnit se. Tentokrát se ale neobtěžovala. A vůbec toho nelitovala, když uviděla kostřičku zbídačelé vlčice, kterak se opírá o nějaký blízký strom. Popílek zastavil a nechal velkou vlčici projít. Ani Iška nebyla po zimě tak ramenatá, jak bývala během léta. Ale pořád byla tank.
„Ztracená?“ zapředla s docela milým úsměvem na hnědou cizinku se ztrápeným výrazem v mléčných očích. Ty rudé byly plné ohně. Podobně jako její jiskřící kožíšek. Stála vpovzdálí mezi stíny a skrze přivřená víčka si neznámou tulačku přeměřovala, jezevce schovaného za zadními.

Spala by dál. Klidně až do léta. Aspoň tak si připadala a možná po tom i trochu toužila. Ale to by neměla mít za zadkem toho prašivého povaleče jezevce, který jí zrovna visel na uchu. Zprvu si ten tah ani nepřiznala. Jen zamručela něco pod fousky a zavrtěla nerudně hlavou. Schoulené v klubíčku pod stromem jí po zimním spánku nic nechybělo. Prachovce ovšem zjevně ano.
„Plesnivá šiško,“ slyšela jakoby z dálky. Ta sprostota ji ovšem donutila pootevřít rudá kukadla. Zle se v nich zalesklo a kožich na jejích zádech se reflexivně naježil. Z jejího hrdla se jako první dralo vrčení a teprve po notné chvíli se lesem po dlouhé době rozezněl hukot jejího chrapláku:
„Kdo je u tebe plesnivá šiška, ty smradlavá lasičko?“ Nebylo to ono. V krku jí seděl knedlík a měla trochu žízeň. Nic tak extra zásadního, ale dost na to, aby jí na tváři netancoval lišácký úsměv, kterým normálně disponovala. V jejím arzenálu tak zůstala jen velmi podrážděná grimasa a nekalá jiskra v oku, kterou vyprovázela dupající zviřátko, které se na ni podobně nevesele ježilo.
„Mám hlad,“ oznámil jezevec, jako by s tím snad ona měla cokoliv dělat.
„Já taky. Možná sežeru tebe,“ oznámila poplašenému jezevci s vyplazeným jazykem. Luplo jí v zádech, když se zvedala. Byl to prudký pohyb a ne zrovna moc elegantní, protože ležela dlouho. „Dem. Najdem si večeři,“ mrkla po jezevci a ten ji zjevně ne celý nadšený následoval do prodlužujících se stínů. Dupal a funěl jako ježek, ale šel s ní.

// Šakalí mýtina

Sever, jih, východ a západ. Šedé vlčici vířily hlavou myšlenky na které nebyla zvyklá, natož pak připravená. Prahla po pomstě. Viděla všechny ty brutální věci, které chtěla na šedém těle té slizké bestie spáchat. Ale ona byla jako had – slizká a proradná. Klouzala se mezi stíny a jako kouř všem stále unikala mezi prsty. Vyhnula se všem Išky útokům. Vyklouzla Arcanusovi. Životu-díky za Saviora, který naštěstí stále čekal při okraji vzniklé průrvy. Tmavá Iskierka ovšem stále zůstávala v jámě a to vědomí jí přivádělo k podobné agónii, kterou prve vzbouzela otcova magie v těle toho sivého hada. Alespoň že vzpomínka na otce ji přivedla nohama na pevnou zem a donutila ji také trochu přemýšlet – ta chvilka přebila všechny instinkty a veškerou agresi, která se v těle Asgaarské princezničky za poslední chvíle nahromadila.
"Tati, pomůžu ti nahoru," oslovila černého vlka a bez dalších diskuzí, neb na ty nebyl čas, přiskočila ke stěně, aby po ní velký černý vlk mohl snáze vyskočit z díry. Jemu patřila poslední rána a jeho dcera si to dobře uvědomovala. Ale to vědomí jí sžíralo. Nenáviděla se za svou neschopnost vyhoupnout se z díry tak obratně, jako se to povedlo té odporné stvůře, která právě šla po krku hnědého vlka. A ještě že tu Savior byl! Čert ví kam by se ta bestie jinak poděla. Takhle měl alespoň Arcanus čas dostat se ven. A s trochou štěstí se samotné Išce povede ještě zasadit pár ran pod štítem magie zmizení, kterou všechny její úvahy znovu aktivovaly. Arcanus tak mohl zahlédnout jen pouhý záblesk a pak cítit teplo Išky kožichu pod nohama, aniž by Išky bylo byť jen trochu vidět. Neviditelná.

// Hluboká omluva, přátelé. Opravdu.

Všechno bylo tak zmatené. Realitu šedé vlčici před očima zkresloval prach klesající k zemi. Zdálo se to jako úplně nekonečné období. A přitom nebylo. Zkrátila ho ostrá bolest, která jí projela půlkou obličeje. Dostala pořádnou ránu, ale těžko soudit čím. Pevně sevřela oči. Kámen ji netrefil mezi, ale sejmul přímo její pravé oko. Na chvilku zavrávorala – trochu lapala po dechu ve snaze „rozchodit to“. Už teď cítila, jak jí oko otéká. Pravděpodobně jí kámen roztrhl nadočnicový oblouk. Cítila totiž také teplý dotek krve, který jí proudem stékal šedou srstí na líčko. Dokonce na chvilku pustila sivé tlapu. Ale možná to přeci jen bylo k něčemu dobrému? I pouze s jedním okem se totiž vlčice nezdráhala vrhnout rovnou po chundelatém krku, které zdobilo i černé peří. Možná by v jiném vesmíru všechno bylo jinak. Třeba by Iskierka se Styx byly kamarádky. Ale to byla vzdálená paralelní realita, která byla i tak více než nepravděpodobná.
Naslepo a bez ohledu na vlky kolem se tmavší ze dvou šedých dam přihnala k druhé a znovu tesáky zaryla hluboko pod její kůži. Tentokrát si dávala dobrý pozor, aby jí zuby neproklouzly. S přívalem bolesti se jí ale smysly o něco pročistily. Možná bylo na místě, aby poslední ránu zasadil Arcanus. On s Elisou strávil nejvíc času. On jí znal nejlépe. Měl právo tohle jednou pro vždy ukončit. Sobecký chtíč ale Išku opravu trápil, když napínala všechny svaly v těle ve snaze udržet tu slizkou prašivku při zemi. Byla tak blízko teplé krvi, která zatím vydatně proudila v neporušených krkavicích. Mohla to změnit.

Všechno se semlolo tak rychle – šedá ani nevěděla, jak se v té díře octla. Slyšela jen hukot krve ve svých uších a cítila, jak jí v hrudníku buší srdce. Jako by se pokoušelo osvobodit ze sevření hrudního koše. A to rozhodně nebylo vysílením, kdeže. Šedou lomcoval vztek. Pamatovala si, jak se vypořádala se srnou a že se i vrhla po Styx. Viděla jí viset na stromě a pak se to všechno jen zamotalo. Ozvala se rána, objevil se prach a Iška ucítila nepříjemný náraz. Křuplo něco? Nekřuplo něco? Chvíli neviděla a ni neslyšela.
"Tati?" zakašlala do mlhy, když rachot ustal. Bylo to ovšem jen chvilkové omámení a pomocí pravidelných ran nad její hlavou a nějakých hlasů se velmi rychle zorientovala. A možná za to mohl i fakt, že prach opadala. vzduch se pročišťoval. Několikrát si odkašlala, zatímco nenávistný pohled upínala přímo na Styx. Ta mohla vidět na dně jámy dva rudé uhlíky, které patřily jenom jí. A pak taky spousty jisker. I těch horkých a rudých, i těch podivně chladných. Iška se celá naježila a její kožich začal praskat. I Arcanus na sobě mohl pocítit účinky této magie, zatímco jeho kožich vstával z elektrického vypětí, které proudilo vzduchem. Ony emoce, které s šedou vlčicí zmítaly, byly tak silné, že přehlušovaly všechno ostatní. Ovšem ne elektrické výboje, které jí skákaly v kožichu. Ozývala se rána za ránou v nepravidelných intervalech a vzduch se postupně ohříval. Přes svůj hněv necítila žádnou bolest. V žilách a tepnách jí koloval adrenalin snad v úplně nesmyslném množství, jenž ji dokonale znecitlivělo. Zuby tiskla tak pevně k sobě, až to skřípalo. Čekala na vhodnou chvíli, kdy by se vlčice dostala přímo k ní, i když nevěřila, že to udělá zcela dobrovolně. Přecházela po dně jámy jako hladová šelma a čekala na svůj kousek naděje. Sápat se ven bylo zatím nesmyslné a nahoře byli další, na které spoléhala. A přeci se jim štěstěna naklonila! Bylo to díky Parsimu, který vlčici trochu zkrátil cestu rovnou do pekla. Šedá nepotřebovala další instrukce: elektřina znovu zapraskala a jeden z výbojů vyšlehl přímo po Styx padající k zemi. I kdyby jí štěstí znovu přálo a vyhnula se díře, výboj našel svůj cíl. Elektrická rána poháněná Iskierky vztekem prostoupila šedým kožichem a zasáhla její zadní tlapu, po které sama šedá rovnou vyskočila. Zuby cvakly, ale jestli klaply naprázdno, nebo zda se pevně obemknuly kolem té slizké potvory, to záleželo zas a jenom na štěstí. Alespoň že onu ránu koupila. Byla dost silná, aby jí na nějaký čas ochromila.

Všechno se seběhlo tak rychle. A šeivá vlčice sotva stačila sled událostí vnímat. V jednu chvíli držela tu okřídlenou potvoru za kožich a v dalším úderu srdce se za vlčicí hnala napříč lesem, až ji pálilo na hrudi. A co byla ta havěť, která tu teď kroužila kolem nich? Iskierka nebyla schopná vnímat žádná slova, která ta narušitelka vypustila z tlamy. Ale co čekala? Vrah si nakráčí jako největší drzoun přímo do středu smečkového území a čeká, že se na ni všichni přítomní nesesypou? Chtěla férový boj? V takovém případě neměla v hlavě víc než dva funkční neurony a těžko říct, jestli spolu vůbec byly propojené.
A tak se lítá vlčice hnala dál krajem, aniž by hleděla vlevo či vpravo. V uších jí hučela krev a z její hrudi se ozvalo líté vrčení, když skočila po srně, která se jí přimotala pod tlapy. Byla jako smyslů zbavená. Skoro jako by zahodila všechnu svou povznešenost a stalo se z ní opravdu jen agresivní zvíře lačnící po krvi. Ale kde byla? Rozhněvaná vlčice sápala srnu na kusy a přeci necítila na jazyku krev. Jen pachuť hniloby a shnilého masa.
Došlo jí to až po několika dlouhých vteřinách, kdy Styxina pohnutka držela přitisknutého k zemi. Vlčice teď už měla zpět svou podobu. A zjevně používala nějakou opravdu zvrácenou sílu, kterou vyvolávala padlé zpět k životu. Vrčení připomínající hřmění mohla sivé napovědět, jak moc její lest rudookou vytočila. Odplivla si a stále hýbající se mrtvolu odhodila vší svou silou stranou. Přeci jen to byla jen loutka – zbytky masa a vazů, které obepínaly znetvořenou kostru. Styx stála daleko a Iška věděla, že když proti ní vyrazí, obratnější vlčice jí zase proklouzne mezi prsty. Ale bylo lepší se pohybovat. Pořád tu byli ti druzí – káně a muflon, který byl ozbrojený pořádnými rohy. Rána od nich by bolela. I proto se Iška ve zlomku vteřiny rozhodla vyrazit vpřed. I kdyby ti dva pohnutci zdrželi zbytek, ona mohla Styx dohonit. Nepotřebovala tátu za zadkem, aby jí poslala na onen svět.

Všechno se dalo do pohybu a pohybovalo se to opravdu rychle. Iška se vrhla po vlčici, ale jen cítila jak jí hnědé chlupy s kůží proklouzly mezi zuby. Z hrdla se jí dralo opravdu zlověstné vrčení a její celý hrudník díky tomu zvuku rezonoval. I jiskry létající z jejího kožichu jako by se v ten okamžik chvěly – podobně jako když se ve velkém vedru rozvibruje vzduch na horizontu. Šedá se rozhodně nedržela zpátky. Jakmile se Styx ocitla na všech čtyřech, oháněla se po ní zas a znova, jen zkrátka nebyla tak rychlá. Nemohla být. Spoléhala čistě na sílu, nikoliv na obratnost a její oponent udělal zásadní chybu – ten mžik, kdy se zakousla Sinéad do nohy dal Išce těch pár chvil, aby jí konečně mochla drapnout za krk. Ostré zuby projely kůží. Nijak hluboko, bylo to spíš štípnutí, než smrtelná rána. Ale její stisk měl sílu. Cítila krev na jazyku a věděla, že jestli se jí bude chtít sivá vyškubnout, bude muset obětovat kus vlastního těla, který zůstával zaseknutý mezi ostrými zuby Asgaarské. V té změti chlupů rudý pohled zahlédnul Popílka jak pospíchá se ukrýt někam do křoví a doufala, že ho zraněná Žaneta bude následovat. Nemohla ale ztrácet hlavu v myšlenkách příliš dlouho. Boj teprve začínal. Iška musela jednat. Zapřela se proto vší silou proti šedému kožichu a přitáhla vlčici víc na sebe. Arcanus měl volné pole působnosti. Nechtěla ale všechnu legraci nechat pouze pro otce. Tahle chabá ranka, kterou vlčici způsobila, jí nestačila. Z šedivky vzteku se zatím probouzela i magie, podobně jako Parsifal, ji neovládala tak dobře, ale elektrická rána, která Styx projela byla tak silná, že kopla i Išku samotnou. Neucukla ale – držela vší silou dál a čekala na svou příležitost, aby mohla přehmátnout a podobně jako při lovu zarýt zuby do karotid, které téměř až cítila tepat pod srnky útlým krkem. Srnky? Pravděpodobně z toho vzteku a zuřivosti šílela. A proto zkrátka jen nepouštěla a dál pevně zatínala zuby do horkého krku, ze kterého se řinula ještě teplejší a zpěněná krev. Očí jí přitom děsivě žhnuly a Styx s ostatními mohli na svých tělech cítit horko, které se z šedé uvolňovalo. Zároveň všude pršely žhavé jiskry, které nepříjemně štípaly v kožichu i tvářích.

// Ellisino údolí

Iška se v okamžení ponořila do úplného zadumání. Ještě před chvilkou byla veselá a rozverná, posléze nervózní. Ale to všechno teď zmizelo. Jako by se její emoce rozplynuly v prostoru a zůstal jen lovec. Najednou se nepohybovala jenom elegantně, ale snažila se být i tichá. Výrazně zpomalila, jak se tak prokrádala zamlklým lesem, který nevěštil vůbec nic dobrého. Věděla, že má Sinéad za zády a byla za to opravdu moc ráda. Les byl temný – temnější a chladnější než jindy. Léto jako by ustoupilo něčemu většímu a zlomyslnějšímu. A Iška brzy tu záhadu měla rozlousknout. Nevěděla, odkud tátovo vytí přicházelo, ale naštěstí natrefila na stopu. Stopu, která nebyla asgaarská, ale zato se nacházela opravdu daleko za značenou hranicí. Její kožich rázem vzplanul v návalu hněvu a z hrdla se jí vydralo hluboké vrčení, které patřilo světu. Asgaarské měla vlčice ráda. Ale cizinci si jí nezasloužili. Nebyli rodina. Ti dostávali Iškierku takovou, jaká doopravdy byla. Černé zorničky se stáhly do velmi úzkých průzorů a vlčice se směšně otočila na Sinéad.
"Je tu cizinec," špitla nečekaně tiše a přitočila se k Sinéad, která jí najednou přišla nesnesitelně zranitelná. "Dávej na sebe prosím pozor," zafuněla jí do ucha, aby jí pak zcela instinktivně olízla čelo, než prostě zmizela. S tou magií neměla tolik zkušeností, ale jak se zdálo, fungovala když byla třeba. Teď se neslyšně prodírala podrostem a a následovala obloukem stopu, která ji vedla k matčině soše.
Celý ten výjev, kterému neviditelná Iška přihlížela, byl trochu jako renesanční sousoší: dva rytíři a slizká zmije motající se jim kolem tlap. Arcanus naštěstí nebyl sám. Měl po boku Parsifala, ale toho pořád brala spíš jako prcka než jako spolehlivého válečníka. I když jím bezpochyby byl. Iška však s jejím štěstím většinu Asgaarských dramat míjela. Debata plynoucí nedaleko jejího útočiště byla strohá. Pár slov, ale ze všech jí pěnila krev v žilách. Alespoň že její kožich pod úkrytem magie zarytě mlčel a neprováděl nic, co by ji mohlo vyzradit. Tiše sledovala vlčici, jak vyzývá otce na souboj. Byla to ona? Ta, která zabila její matku a zničila tak všechno, co jí bylo svaté? Kdyby si troufla prozradit své bezpečné útočiště, zavrčela by. Ale to nebylo to po čem prahla. A moc se bála o otce, než aby ho nechala vést tenhle boj. Tenhle hon na čarodějnici.
Ani si neuvědomovala moment, kdy se dala do pohybu. Ale najednou se hnala proti té zrůdě přímo vpřed. Její maska povolila jen mžik před tím, než do ní plnou silou vrazila. A jakmile se tak stalo a ona dala průchod svým emocím, šedý kožich vzplál salvou rozhněvaných jisker.
"Dávej si pozor na tlamu, ty vodporná stvůro!" bylo všechno co stihla říct, než se vrhla za vlčicí, aby jí rozsápala krk. Zhruba někdy v ten okamžik taky Styx mohla pocítit zoubky jako jehličky zahryznuté do její zadní tlapky. Popílek se vynořil odnikud, aby přiložil tlapku k dílu.

Celá ta konverzace byla veselá a plynula hezkým směrem – handrkovaly se spolu o šťovíku a chvilku, opravdu chvilku Išce přišlo, že se všechno nějak srovná. Že je svět dobrý místo a že to všechno stálo za to. Ale byl?
"Já to nebudu vochutnávat ty dobytku jeden!" hučela na Žanetu, ale smála se u toho jako malé vlče a chichotala se s pokřiveným úsměvem. "Seš úplně normální až na fakt, že si velká jako průměrný vlče! I Krůli tě už přerostl a ten je taky za-pr-ca-tě-lej." A byla to pravda! Na druhou stranu to ale bylo jedno – i kdyby Sinéad nevyrostla vůbec a byla třeba úplný trpajzlík, Iška by jí milovala úplně stejně. Ne že by si to dovedla přiznat, ale možná na to začínala přicházet. Neznala ten pocit, ale dosti se blížil vztahu, který chovala ke své rodině. Kvůli té ovšem teď všechny buňky v jejím těle bily na poplach. Něco se dělo. To napětí poznal i Vačičák, který zmizel v křoví a vydal se na průzkum. Ale mohla zůstat v povzdálí? Chtěla tu sedět s Žanetou, laškovat, povídat si. Ale to ve vzduchu, otcův hlas, to všechno bylo podivně nepříjemné. Rudý pohled se setkal s druhým párem červených zorniček a šedá hlava pomalu přikývla.
"Možná se jen podíváme, když to nic nebude, můžeme se vrátit?" Šalamounské řešení! To dozajista. Mohly prostě okouknout situaci a pak se dál smát Popílkovi, že je prostě jen mazlík na ňuňání. Iška si byla jistá, že jí za to pokouše uši. Ale i to bylo příjemnější, než se trápit nevědomostí v tomhle tichu před bouří. "Tam a zpátky," pousmála se a svižně se vytáhla na nohy, zatímco poklusem zamířila po hlase. Snad byl otec opravdu pořádku. Šedý kožich byl podivně mrtvý v tom napětí.

// Asgaarský hvozd

Iška byla po Sinéad boku naprosto spokojená. Opravdu úplně – blažená a srdéčko jí třepotalo v hrudi s podivnou lehkostí. Jako by něco říkalo, že bude všechno úplně v pořádku a tak. A ona tomu bezmezně věřila. Protože proč by ne? Neměla důvod tomu nevěřit. Jizvy se zahojily a svět byl zase jednou o něco lepší. Krásnější. Věřila tomu, aniž by měla ponětí, kdo se jim právě promenádoval po lese. Raději hodila šedivka takový všeříkající pohled na svou společnici, když zrovna pomlouvaly sousedy:
"Jsou to vlci z Borůvkový smečky," zamručela, "co by tam mohli plodit jinýho." Zasmála se a oháňkou několikrát bouchla o zem, zatímco sledovala Žanetu, jak se u všech rohatých pase! "Co to žvejkáš ty čuně jedno!" Ježila se okamžitě, jakožto vlčice vychovaná převážně na masové dietě. Bobulky nepapkala, holka jedna. Natož pak aby přežvykovala jako králík nějakou trávu. Úplně na moment zapomenula na jejich diskuzi ohledně pitomých a divných sousedů. "Žaneto! Třeba je to jedovatý!" Iška se šklebila, jako by jí snad někdo strkal pod rypáček shnilého zajíce. No to ještě tak! Najednou silně zvažovala svou volbu přátel, i když hluboko uvnitř věděla, že by Sinéad nikdy nevyměnila. Ale nebyla si tak docela jistá, jestli Žanwta nevymění jí. S jistým ohledem na prašivého jezevce, který se k nim celý uřícený připlížil se samou sprostotou na jazyku! Hulvát to byl!
„Pouto,“ souhlasil zatím ten pidižvík, který se sápal Žanetě pod zadku. Když ho ale odstrčila, velmi pohoršeně na ní zasyšel a přešel zpet k šedivé vlčici, kterou se rozhodl provázet. „A jestli si myslíš, že sem se vo to prosil, tak mysli znova tou tvojí kedlubnou.“ Nepatřilo to žádné konkrétní a zároveň oběma, tím si byla Iška docela dost jistá. Jak se ale zdálo, byl ochotný povědět svojí stránku příběhu a šedivka poslušně zaklapla čelisti, protože ona sama to nechápala. „To si tak korzuju po lese a hledám něco dobrýho na zub – von tam muflon! Ale najednou se kouknu tady na tu šedou vypelichanou herku a cítim to něco. Chtěl sem odejít a najednou prostě nemužu.“ Jak mluvil, vylezl Išce na záda. A ke svému vlastnímu údivu na to nic nenamítala, třebaže velmi přísně stáhla uši k týlu.
"Super. To sem přesně chtěla. Aby mě pronásledovala vačice."
„Já ti dam takovou vačici!“
"Se předveď ty-," její slova vyrušilo zavytí, které ihned upoutalo její pozornost. Znělo naléhavě. Iška zbystřila a zvedla hlavu. Jezevec spolu s ní.
„Vočíhnu. Ale už mi neříkej vačice a radši mi nějak říkej.“
Iška se trochu zarmouceně otočila na Sinéad, když jezevec mizel v křoví, aniž by snad něco za svou službu chtěl. Možná, že byl prostě jen zvědavý. A možná cítil tu nejistotu, která z Iskierky najednou vyzářila. Proč to znělo tak naléhavě?
"Nevím přesně co je zač, ale myslím, že mi vidí tam někam pod kožich. Taky to nedokážu popsat. A myslíš, že se něco děje? Táta zní docela naléhavě," hlesla trochu nejistě, načež se otočila po místech, kterým odešel jezevec na průzkum. Co se asi dělo?

// Asgaarský hvozd

Vlčice hbitě klusala lesem ve snaze ztratit se jezevci, který tvrdě pochrupoval někde v křoví nedaleko místa, kde postávali doteď. Iška byla na druhou stranu svěží a když ji teď vítr hladil po tvářích, nebylo tak nějak nic v tom světě, co by jí vysloveně trápilo, nebo tížilo. Její očka v denním světle jiskřila podobným způsobem, jako šedý kožíšek, který ji doprovázel na cestách. A zdálo se, že je Sinéad také podobně naladěná. Ne že by se teda její společnice uměla moc mračit. Iška k ní sklouzla pohledem a lehce se pousmála.
„Jo, netlačila bych to. Ono beztak vzrůšo zase přijde samo,“ odfrkla si, aniž by věděla jak blízko je pravdy. Zatím ale mohla odpočívat a užívat si trochu zaslouženého volna. A tak se dvojice prodrala hustým roštím a záhy se ocitla v údolí, kde víc než před rokem učily tehdy malého Krůliho pinkat šišky. Šedá se usmála vzpomínce a zamáchala oháňkou, ale nenechala se tou nostalgií plně pohltit. Raději se proto svalila na bok do hustého travního porostu a znovu se pořádně protáhla. Kdoví proč byla v poslední době tak rozlámaná. Možná protože několik dlouhých dnů dělala úplné kuloví. Kdy naposledy se hnala pořádnou rychlostí nějakým určitým směrem s pořádným cílem? Raději se otočila na Žanetu a její veselý obličej, který ji nutil k úsměvu.
„Čert ví co tam vyplodili,“ protočila oči v sloup. Ti magoři žijící v borůvčí byli schopní prakticky vzato čehokoliv! Nic rozumného tací v hlavě mít nemohli. „Radši o tom jezevci!“ nadechla se, ale funění a dupání je vyrušilo.
„,Jesli si jako myslíš, že mi takhle lehce zdrhnete, tak si na omylu!“ Ten hlas byl uřícený, určitě běžel. „Ještě by mě ten černobílej zakousnul, pročs mě tam sakra nechala, ty vypadaná šiško?“ Iška okamžitě sklopila uši a kysele se zašklebila, zatímco pohledem rejdila v podrostu, odkud si to zvíře štrádovalo. Funělo jako uřícený kanec, ale k šedé překvapení si to namířilo za Sinéad, aby se jí opřelo o zadek.
„Vona ti to nepoví co sem zač! Je to megera.“ Našeptávač! Iška zavrčela a zadní tlapou se po jezevci ohnala.
„Přitáhnul v zimě a nedá mi pokoj od tý doby! Kdybych s ním necejtila nějaký jetý pouto, dávno z něj máme rohožku!“
„Jakou rohožku! Pocem ty vopelichaná vačice!“
Prostě poklidné ráno v Asgaaru.

Iška postávala vedle Arčího s Žanetou a tak nějak těkala pohledem mezi oběma. Přemýšlela, co by asi mohly se svou nejlepší kamarádkou dělat a nenacházela správnou odpověď. Nechtělo se jí z lesa, třebaže léto bylo téměř za rohem. Všechno sladce vonělo – takový ten specifický pach letního vzduchu. Lehký, suchý a sladce vonící po pachu zpocených zvířat. Šedá nechávala své myšlenky volně plynout a krátce zavřela oči, ale brzy se zase vrátila nohama pevně na zem. Už to bylo docela dlouho, co naposledy obcházela hranice. Bude potřeba je zkontrolovat v průběhu dalších pár dnů, nebo ani to ne. Mrskla ocasem jako to mívala ve zvyku Elisa a obrátila svou pozornost na Žanetu.
„Nechci se hnát hned z lesa,“ vysvětlila krátce a zamlaskala, zatímco pohledem sklouznula k línému jezevci chrupkajícímu ve stínech budícího se lesa. Sama zívla a znovu se protáhla. „Můžeme zkusit obhlídnout údolí, já pak označkuju a jsme mohly zaskočit na ryby, nebo někam?“ Přešlápla a podívala se na otce, ale ten byl pravděpodobně zamyšlený. Žaneta byla připravená na dobrodružství, ale Išce se opravdu moc nechtělo. Chtěla si taky trochu hledět vlastní smečky – věnovat čas vlkům tady v lese. Na druhou stranu jich tu zas tak moc nebylo. Povzdechla si a s pokřiveným úsměvem se otočila směrem k Ellisinu údolí. „Jdeš? Táta si dáchne a Krůli se vrátí pak. Do Borůvky můžeme jít smrdět až označkuju. Teď to tam beztak bude nechutně smrdět po hnijících borůvkách.“ Věděla, že ji její společnice bude následovat a tak si to pomalu namířila směrem, kde byla ona úžlabina.
„Páčko tati!“ houkla ještě za Arcanusem, než ji pohltilo křoví. „O tom jezevci ti povím potom. Je hroznej zmetek a bude do toho krafat, když mu neutečem.“ Jednoduché instrukce pro to, aby Sinéad přidala. Iška tak totiž okamžitě učinila.

// Ellisino údolí

Kdybych chtěla říct, že Iška usnula, neospravedlňovalo by to ono koma, do kterého vlčice ve stínu stromů upadla. No vážně. Chrápala jak zabitá. Jako když ji do vody hodí. Možná by bylo příhodné ji přirovnat i k jezevci – vzhledem k jejímu novému společníkovi. I ten se totiž nažraný konečně připopelil a jako by nic se složil vlčici pod bradou. Nevoněl zrovna vábně, ale zjevně přebýval v Agaaru ještě před tím, než se k šedé vlčici přidal. Ale právě ten smrdutý jezevec byl důvodem, proč Iskierka Asgaarská konečně rozlepila těžká víčka. Zívla opravdu zeširoka a tlapou spící polštář odtlačila někam dál. Jezevec zasyčel, ale spal dál. Vlčice tak konečně vyskočila na nohy a několikrát v ní zapraskalo, jak se začala protahovat. Prve zvrátila hlavu k nebi, pak natáhla tlapy před sebe a prohnula se v zádech, zatímco hrudník přibližovala k zemi a z toho přešla pořádné protažení zadních partií. O nic nepřišla. Sinéad s tátou se bavili o něčem, čemu moc nerozuměla a Krůli z toho zjevně chudák prchnul. Zívla, kníkla a nenápadně se přikradla ke dvojici. Zaslechla něco o kouzelných kamenech a taky povídání o smečce vedle. Co s nima, sou to pobudové a banda ubožáků, utrousila si pro sebe a protočila nenápadně oči v sloup.
„Chcete to fakt jít kontrolovat?“ Trochu škoda, že zaspala to vřískání. Teď jí na lese za hranicema pranic netáhlo. Radějc by se rozvalila u vody a šikanovala u toho nějakou bezbrannou existenci. Mrkla po Sinéad a kožich jí zas jednou ožil. Třeba mohly něco podniknout, ne? Uloveno bylo, označkováno snad taky. Mohly si alespoň odskočit do Ellisina údolí a trochu tam poklevetit bez dohledu rodičů. Ale nechtěla na Žanetu tlačit, protože zjevně jí kafrání s Arcanusem bavilo. Išku za jistých okolností taky, ale pořád tu byl ten kostlivec ve skříni, který by už sakra mohl vypadnout. Třeba jen nedopatřením, neb Iška by ho nevyklepala za žádných okolností dobrovolně.
„Dlabejte na to,“ ozval se jen z dálky spící jezevec, o kterém vlastně její dosavadní společnost neměla ani tušení. „Nebo si děte hulákat jinam.“ Znovu protočila oči v sloup nad jeho neomaleností, ale nejala se rychle vysvětlovat co je ta rohožka zač.