Gallirea - Příspěvky uživatele

Duben |7| Iva a Keziah

Bylo by škoda, kdyby si někdo Išky lenost pojil s dobrotou. Ti holomci, co se jí to popletli pod nohy jí byli docela dost fuk, ale obě poděkovaly. Aspoň nějaký slušný vychování měly. Iška sebou práskla na zem do trávy na břehu a trochu si protáhla tlapy. Sama se k rybám neměla, ještě by jí táhlo z mordy jako Zrůdičce.
„Díky si nechte,“ odmáchla slovy nějaké zdvořilosti. Padla noc, takže jí nehrozilo žádné vyhřívání si zadku na sluníčku, ale musela počkat až ve vysoké trávě utichne mlaskání a Popílek bude připravený pokračovat v jejich cestě za Krůlim a Žanetou. „Když to chňapání trochu potrénuješ, budeš v pohodě,“ prohodila pak po očku směrem k Ivy. „Klapačka ti na vzduchu jela do teď dobře, pod vodou to brzo pude taky. A tady s pišišvorem to mužeš trochu natrénovat, ať nezajdete hlady spolu.“ Nějak nezkoumala jestli páchnou jednou smečkou nebo rodinou. Hnědá bránila malou, takže tu asi byly spolu.

Duben |6| Iva a Keziah

Iška nechtěla flexit. Kdeže. Ale babrat se tu s rybkama po jedný jí úplně nebavilo a zas tak moc tu s dětma ztrácet čas nechtěla. Bylo mnohem jednoduší sáhnout ten malej kousek so sebe a probudit magii, která uměla pekelně kopat. Zaryla drápy do země a kožich znovu zapraskal. Tentokrát byl ale ten zvuk doprovázen jedním zábleskem, který se rozběhl po hladině, pod kterou rejdily nějaké ty ryby. Chtělo to trochu čekání, ale Iskierky taktika byla mnohem efektivnější. Ten výboj nemusel být nijak silný, aby se ke hladině vzneslo několik středně velkých rybek. Nebyly mrtvé, jen omráčené. Když Iška smočila přední tlapy ve vodě, obvod byl už přerušený a voda ji nekopla. Ale musela pospíchat, aby jim rybky neutekly. Hbitě je vylovila a první obloukem hodila směrem po jezevci, kterého k jeho smůle a Išky štěstí praštila přímo po čumáku.
„Ty ludro vopelichaná!“ zasyčel, ale už si to se slizkým pokladem štrádoval dál, někam mezi stébla vysoké trávy. Další tři rybky pak přistály i nohou Keziah s Ivy. Žádné velké úlovky, ale postačí k zaplašení hladu. "Dobrou chuť."

Duben |5| Iva a Keziah

Popílek se zašil někam do trávy a dál si vlčic snažil si nevšímat (moc mu to nešlo, protože pořád koulel kukadly po Keziah), ale Iška po něm tou rybou pořád chtěla švihnout. Zatím ale nebyla jaká ryba. Ivy, jak se vlčice představila, hypnotizovala pohledem vodní hladinu a pak cvakla zuby totálně na prázdno. Kdyby byla Iška mladší, totálně by se jí vysmála. Ale smát se ubožákum bylo dávno pod její úroveň. Pohodila oháňkou. Podpora černé vlčice byla skoro až roztomilá.
„Iskierka,“ přihodila jako poslední svoje jméno na valnou hromadu a pak po očku sledovala jezevce, který okolo vlčete pořád šmejdil. Teď ale vypadal spíš zaujatě, než hladově. Asi mu připomínalo Žužlíka. Pokrytec.
„Pěknej um,“ pousmála se na zcela mokrou Ivy a pak pohodila hlavou. „Obě si stoupněte na suchou zem. Já to udělam.“ Nehodlala tu povídku opakovat, ale zlověstné praskání v jejím kožichu muselo být pásným důvodem, proč se k vlčici nepřibližovat. Ostatně sama stála nohama dál od vody, nechtěla jí koupit.

Duben |4| Iva a Keziah

Sledovala vlčice s takovým pobaveným a nic neříkajícím šklebem. Nevypadala ani mile, ani jak důra z nočních můr, která by je chtěla zakousnout. Její kožíšek spal a tak vypadala docela normálně, až na těch pár jizev a rudý náhrdelník po matce, který se jí houpal na krku. Popošla blíž a olízla si čenich, protože ho měla suchý.
„Klid, mladá,“ upokojila hnědku, která byla pořád připravená bránit to harantě. „A nazdar nebo něco všem přítomným,“ doplnila tak nějak ledabyle. Nebylo jí moc po chuti se zaplétat s těmi dětmi, ale zase neměla nic moc lepšího na práci a bavilo ji trochu škádlit jezevce.
„Von se jmenuje Popílek,“ syčení, „a je nerudnej jen na voko. Přítulnej moc neni, ale sranda s ním umí bejt,“ sprosté gesto. Šedá nad tím pokrčila rameny a raději se bezeslova přesunula k vodě. Touha hodit po jezevci smradlavou rybu byla fakt silná, silnější než touha vyhnout se vlčatum. „Umíte to?“

Duben |3| Iva a Keziah

Popílkovi zjevně ani tohle jídlo nemělo projít, protože místo jednoho vlčete se tu najednou objevil další puberťák. Taková rozcuchaná nicka. Iška Stála opodál a z dálky pozorovala jezevce, jak se na hnědou vlčici vztekle ježí. Ale nic jinýho nedělal.
„Von nekouše,“ houkla jen na dovjičku vlčicic. Ta hnedka se hned jala kropenatou vlčici bránit. Iška se pousmála při vzpomínce na křepelku a popošla kousek blíž.
„Kousnu tebe!,“ prskal jezevec, ale už se poslušně běžel velké vlčici schovat mezi nohy. Iška přitom jen protočila očima. Byl drsnej jako krabice koťátek.
„Neboj. Nikdo nikoho žrát nebude,“ prohodila tak nějak bez emocí na ježící se puberťačku. Po té menší a tmavší jen mrkla. Fakt se jí nechtělo zachraňovat nějaký ztracený haranťata.

Duben |2| Iva a Keziah

Iška si to štrádovala kolem jezera. Páchlo to tu snad po tisícovce zadků a kožichů a ona nevrle krčila rypáček, protože neměla moc náladu na další případy. Byli pořád s Popílkem na cestě za snídaní. I když už to dávno byla aspoň dvakrát večeře a třikrát oběd. Vlčice se ale nenechala odrati jeho dlouhými xichty a brbláním. Že je cesta svedla zase sem nebrala šedivka ale moc pozitivně.
„Tady sotva něco najdem,“ funěl Popílek nevrle.
„Cesta je taky cíl, nebo nějak ta blbost byla,“ odfrkla v odpověď. Ale to už jezevec utíkal někam pryč. Zastavila. Na svých dlouhých nohách viděla k čemu míři.
„A můžu sežrat tohle?,“ hulákal na ni z dálky, snad jako by ho odrostlé vlče nemohlo slyšet.
„Vlčata se nežerou.“

Hele, Iška na moc velkou společnost nebyla. A už vůbec ne na nějaký samorosty, co se jí hodlali motat pod nohy. Byla docela spokojená když tu tak seděly v buchto-klubu a krafaly o ničem (hlavně o jídle). Coffee byla teda docela outlocitná a moc se do jejich dialogu nezapojovala, ale ono moc ani nebylo do čeho. Většinu toho času se Iška pokoušela zkrotit protivného jezevce, který prskal jako vzteklá treska na suchu.
„Já se nechci kamarádit,“ kníkal zrovna umíněný jezevec na mývala, který jeho směrem šátral ťapičkama. I Išce to přišlo rozkošný.
„Nekruť se tak,“ hudrovala, tlapu přišláplý to něco málo, čemu Popílek říkal ocas. Po hnědé vlčici jen mrskla omluvným úsměvem, že takhle votravnej její pes normálně není. To byla lež, ale šedivé to rozhodně nepřekáželo a hnědá to nemusela vědět. Další a delší pohled si vyměnila se Sinéad. Iška prd věděla jak vypadá a nevypadá mýval a psík mývalovitý, takže obočí zvědavě vytáhla hlavně protože netušila, co jí chce kamarádka pak vysvětlovat. Teda. Tak nějak si její důležitý pohled vyložila! Ale však ony budou mít času dosti a budou jen ony samy a jejich zoo.
„Umim. A co jako?“ funělo šedivé zviřátko v předstírané snaze uniknout z pod Iskierky monstrózních tlap. Ale byla to opravdová snaha, když si Žužlíka zvědavě prohlíželo? Vlčici to ale pranic nezajímalo. Raději se sama otočila na mývala nemývala a rozhodně přikývla: „To Žaneta jednoznačně je. Nevim co tady Coffee, ale Žanet jo.“ Rudý pohled se pak krátce stočil k hnědé vlčici, která taktně mlčela. „Seš taky hrdinka? Nebo patříš mezi pleby?“ A že na pleby došla řeč, dva se zrovna rozhodli ukázat! Konverzaci vedla teď převážně Sinéad, což dalo Išce možnost se rozhlédnout, aby si včas všimla dvou příchozích včas. Vynořili se mezi stromy chviličku o tom, co šedivku polechtal v nose jejich pach. Kekel a Rybinoha, to byla příhodná pojmenování, když se k nim ti dva začali sápat s šupinama v zubech. Šedá se neobtěžovala ani na tlapky vyhoupnout, byla přesvědčená, že je sem tihle zoufalci nepřišli napadnout. Jeden rychlý pohled prohozený se Sinéad a výraz její tváře se ihned změnil:
„Krásný den, milí pánové.“ Hlas jí o něco povyskočil výš a po tváři se rozlezl velmi přívětivý úsměv: „Přeci si na tři cizinky nebudete dělat škodu s takovou dobrotou?“ Hlavu natočila ke straně a s oběma si vyměnila opravdu krátký pohled. Nic ale nenasvědčovalo nekalým úmyslům. Prostě jen milá slečinka, která si hoví v lese a kolem předních tlap se jí promenáduje jezevec, který se stále nedovedl rozhodnout, jestli chce Žužlíka poznat, nebo mu prostřední drápek nazvat do nosu. Vítězila ale očividně ta první varianta, neb aspoň zavřel zobák a tiše si Sinéad společníka prohlížel. Ti dva mu byli zatím spíš jedno. Proč měla vůbec Žaneta lepšího psa? Musím se jí zeptat jak ho cvičila, napadlo šedivku, zatímco si vyměňovala pohledy s Coffee a svou první kamarádkou.
„Mé jméno je Jiskra. Tady to je má přítelkyně Žaneta a má druhá kamarádka se jmenuje Iluze. Moc nás těší,“ jak mluvila, ukazovala čenichem jak na Sinéad, tak na Coffee. S tou si pohled vyměnila o vteřinku delší, aby zdůraznila, že bude moudré přistoupit na její nové jméno. To všechno ale stále s přátelským úsměvem a lehkým pohupováním špičky ocásku, která naznačovala její uvolnění. I Popílek raději zavřel zobák a posadil se Žužlíkovi k boku. Pokrytec!

Duben |1| Sinéad a Crowley

Išky primární reakcí bylo zvrátit oči v sloup, když se Krůli začal vyptávat na Popílka, který se zjevně rozhodl vlčici sledovat až sem. Původně si myslela, že mu alespoň na chvilku utekla. Ale ten šedivý votrapa tu byl a teď se plížil a slídil na hranici nedalekého lesa, který ho dosti dlouho zdánlivě ukrýval. Občas se odvážil přijít o něco blíž, ale jinak se zdržoval vpovzdálí a tvářil se na oko nezaujatě.
„Nejsou,“ odvětila Iška trochu kysele, jakmile si se jmenovaným jezevcem vyměnila jedno sprosté gesto. Zjevně k sobě úplně patřili! Kostlivec zněl na rozdíl od protivného plyšáka docela hustě. „Hlavně jestli nemluví, Krůli. To je to nejdůležitější.“ Od lesa přiletělo další sprosté gesto, které ale tentokrát ignorovala. Jezevec klapačku nezavřel i když zrovna mlčel. Byl zkrátka moc prostorově výrazný, pokud šlo o osobnost. Proč je vůbec všechno na dlouhý vyprávění? Ptala se vlčice sebe samé, čelo trochu nakrabacené. Naštěstí ale nebyla vůbec dnešní. „Tak víte vy co? Vyřídíme ty největší nezbytnosti okolo Asgaaru a tak. A potom? Potom se sejdem tam na severu pod horami a až budem hledat ten les a nějakou střechu nad hlavou, tak si to všechno povíme.“ Nadhodila to prve trochu kostrbatě, ale líbil se jí ten plán. Kdyby mohla, poplácala by se po ramínku. Ale tam si nedosáhla, takže se jen pyšně vyprsila. O těch intimních věcech úplně mluvit nechtěla a kdyby ještě chvilku přemýšlela nad cizinkou co jí sváděla Sinéad, asi by jí explodovala hlava. Ne, ne. Řešit bydlení bylo miliónkrát lepšatější!
„Na jihu je vedro a bydlej tam jen blbečci. Po horách šplhaj jen kamzíci a ubožáci, ale pod horama to zní suprově. Zima je beztak všude skoro stejná a po prsa sněhem se brodim i v Asgaaru, když na to přijde,“ důležitě zakoulela očima v nelibosti. Pro ní bylo rozhodnuto! Sever. Kdesi od lesa se neslo tiché hudrování jezevce, který se zjevně stěhovat nechtěl. Ale co už. Všimla si jizev pod Crowleyho maskou, ale nechtěla se zatím vtírat otázkami. Zeptá se v klidu, až budou hledat bejvák. Ne teď, když všechno bylo tak poeticky hezký.

Březen |5| Sinéad a Crowley

Hele, Išce se to motalo, protože jí chybělo lore, jo? Ale fakt hodně se snažila pochopit, co ti dva prováděli v době, co si někdo válel půlky Smrt ví kde. Podstatný pro ni bylo, že mezi jménem Rowena a „zlá, vopepilchaná, manipulativní a ještě pár dalších urážek nevhodných vyřčení“ bylo docela tučné rovnítko. Šedé čelo se nakrabatilo, ale pořád nic neříkala. Hlavního slova se totiž chytila Sinéad. Rychle si ustanovily role v tom, kdo bude ta víc ňuňací máma a kdo bude ta máma, která pude zlejm dětem na pískovišti rozkopat bábovičky. A když pak Sinéad přiznala, že vlčice házela očkem i po ní, vydralo se šedé z krku nečekané zavrčení.
„Po ní taky hodim vočkem. Ale tím jejím, až jí ho Popílek vydloube ze spaní.“ Jo. Išce se Rowena fakt líbila. „A hej, borec má zelenej vocas. Nemluví to dost samo za sebe? Zelenej. To není naše vkusná červená,“ broukla poukazujíce na odznaky, které zdobily ramena Žanetě. Nádech a výdech. Nemusela se rozčílit hned teď. Raději proto podporovala slova druhé mámy o tom, že o doma by jeden nikdy bojovat neměl. Domů se prostě vrátíš v dobrém i zlém a i když tě někdo třeba trochu vytahá za ucho, pořád ti olížou rány a nikdy ti neukážou záda. Za těch pár chvil, co byl tenhle vlček naživu, si už užil až až takových odmítnutí. Souhlasně přikyvovala. Nový doma, jejich vlastní doma, bylo nepopiratelně na místě.
Když došlo na včeličky a kytičky a hovnivály nebo jak se tomu říkalo, Iška taky pocítila jak jí zahořely tváře a vzpomněla si na šedou vlčici, jejíž náhrdelník pořád nosila na krku. Klacík. Ugh. Hlavou jí projely ty traumatické vzpomínky a ona se úplně celá ošila a svou pozornost, jako už tolikrát během pár minut, přesměrovala na jiné emoce:
„Arcanus, táta,“ převalila to na jazyku. Věděla, že ji táta miluje a ona milovala jeho. Vždycky za ním mohla přijít a našla by u něj oporu. Trochu ji mrzelo, že tátu nechá jen se Sionnem a Nemem, ale rozhodně vůči němu nechovala žádné negativní emoce. Uměla si ale představit, co se stalo. „Táta se jako vždy snaží podat pomocnou tlapku každýmu zobákovi, asi chtěl udělat to stejný i s touhle vránou. Čert ví, co mu ta čarodějnice nabulíkovala. Nechci ho ale omlouvat, to na každej pád.“ Její výraz, který byl zamračený, potvrzoval pravdu těch slov. „Budu si s nim taky muset promluvit. Ale ty, Krůli, máš plný právo se čertit. Sme sakra jedna krev. Tohle táta fakt zvoral.“ Ale vzešlo z ní někdy něco dobrýho? Napadl ji Sionn, ale ten taky jejího syna odsoudil jen kvůli Etneyovi. Ne. Krůli byl to něco dobrýho. Aspoň v jejích očích. A když už na něj došla řeč: jeho dojetí bylo očividné, na což Iška reagovala jen tím, že si k sobě mohutným gestem přitáhla oba dva hobity. Nebylo do pro jejich velikost vůbec složitý, takže je sevřela v pevném objetí, skřípnuté mezi tlapou a její velkou hlavou. Slova nemohla tak dobře vyjádřit její pocity, jako jedno fakt medvědí objetí. Nos zabořila mezi jejich krky a tiše vdechovala mix vůní důvěrně známých kožichů. Jop. Tohle je její rodina až do skonání světa.

Sluníčko se koulelo po obloze s docela slušným elánem, protože tu Iška s hnědkou zevlovala už nějak dlouho. Divný. Což rozhodně nepřidávalo na náladě Popílovi, který pořád vlčici obezřetně seděl u zadních nohou, ale častoval nahněvanými pohledy už oba vlčí kožichy. Jak hnědý tak šedý. Vlčice, která se představila jako Coffee, nakonec asi nebyla úplně nejhorší společnost, i když vypadala fakt docela otřepaně. Ale neb si holky neměly co vyčítat, nechala to Iška bez jízlivých poznámek a prostě si jen užívala ticha, takové té decentní společnosti. Chtěla i vlčici navrhnout, že by mohly jít sehnat nějakou baštu. Pomohlo by to jim oběma a ve dvou by třeba dostaly nějakou pořádnou srnu a nemusela by pak sama někde honit zajíce. To jí stejně nikdy nešlo. A povídat jí o Asgaaru nebylo k ničemu, když se teď stejně kolektivně dohodli, že na Asgaar hodí bobek a pudou udělat Crowleymu novej bejvák za zelenej kopec, aby mohl synček být spokojený.
„Mužu ti ukázat kudy kam,“ navrhla místo všeho. Když měla dát Asgaaru vale, mohlo jí bejt úplně fuk jestli tam je jeden póvl navíc. Hlavně s ohledem na fakt, že největší lůza v okolí už tam zjevně smrděla.
„Hej a mám toho všeho tak akorát po krk, vy dvě prašivý kuny,“ zasyčel jezevec tak prudce, že sebou Iška až cukla.
„Drž zobák, však až se zvednu tak ti to jídlo najdu,“ zafuněla na něj stejně otráveně, za což si vysloužila jen vzteklé dupání a záda, která jí rozhněvaná šelmička nastavila. Sice teď zase stála, ale to neznamenalo že poběží nerudné prašivce hledat dlabanec, kterej si vlastně docela lehko mohla obstarat i sama. „Se nažer žížal nebo něco,“ odfrkla si.
Když se tu objevila společnost, byla pouze mile překvapená, i když už to bylo podruhé v krátké době, co ji Sinéad načapala na švestkách v momentech nepozornosti. Vřelý dotek na uvítanou vlčici spokojeně opětovala, kožich v jednom ohni, a otřela si o ni bradu, jak se kolem menší máma kroutila jak nudle. Teda. Otřela se jí o hlavu, ale když nosem narazila na batůžek na úzkých zádech, překvapeně se odtáhla.
„Sis pořídila ledvinku?“ Jenže ta věc byla živá a mluvila! Išku to mírně překvapilo, ale nestěžovala si. Jestli si Žaneta rozhodla pořídit kamaráda pro jejího čokla, pardon, jezevce, určitě toho hodlala využít. Jako když matka představuje svoje stydlivý děcko ve školce, i Iška natáhla tlapu a šedou kouli co stále ještě trucovala přistrčila k Žanety tlapkám. „Čumíruj, tady máš kámoše. Můžete si hrát. Žužle, tohle je Popílek a je to masivní osina v zadku. Určitě ho hrozně moc těší.“
„To si strč někam kde slunce nesvítí!“ vztekal se jezevec, ale navzdory jeho slovům ho nemýval zaujal. Remcal tedy a na oko se pokoušel Išce vysmýknout, jenže bylo dobře znát, že je to docela hraný a že ho psík zajímá. Ale Iška už zase koukala hnědé vlčici, jejíž jediným štěstím byl opravdu fakt, že jí šedivka neviděla do hlavy a neslyšela ten trip.
„Tady Coffee jsem potkala ráno cestou na snídani. Zrovna sem ji odkazovala na Asgaar,“ nonšalantně si s menší kamarádkou vyměnila pohled. Nebylo třeba slov. „Docela bych si furt dala něco k snědku. Vezmem to cestou za Krůlim někudy kolem bašty?“ olízla si čenich.

Březen |4| Sinéad a Crowley

Iška v tom měla bez mála chaos, prozatím jen zmatek. Spala dlouho a dost dlouho ani jednoho neviděla, takže ji znervózňovalo, jak oba mlžili kolem Crowleyho masky. Seděla tam a tvářila se velmi zaujatě, obočí důležitě zdvižené. To ale nakonec rozhodně nebylo tak důležité. Ne teď, když řešili něco tak zásadního, jako Krůliho odchod z Asgaarské smečky. A Sinéad kožíšek.
„Jistě že je,“ přitakala bez otálení Iška a znovu si prohlédla Žanetin dechberoucí kožíšek. Byl magický už bez těch ornamentů, ale takhle jí to slušelo úplně neskutečně. A ty chloupky na špičkách jejích slech? Byly absolutně rozkošné. Dokázala si představit, jak to bude šimrat, až se jí drobná vlčice otře o bradu. Moment. Co? Ty myšlenky musela docela rychle zaplašit, ještě by se přihnala zpátky do rozpaků. Sotva se jich zbavila! Proč vůbec bylo v Asgaaru tolik individuí? To byla mnohem důležitější otázka, než Žanety štětičky na uších. Dozajista! Alespoň teď, když tu je synek.
„Moment, moment. Kdo je Rowena?“ zajímala se hned šedá vlčice. Měla v tom docela maglajz, potřebovala trochu času, aby se v tomhle příběhu alespoň trochu zorientovala. Ale nebylo moc času. Její zájem ihned vystřídal poněkud rozhořčený škleb: „Sionn ať se taky kousne do ocasu! Krůli mu nikdy nic neudělal, ale on se na tebe pořád bude šklebit? Tse!“ Její pohoršení bylo docela znát i na jejím kožíšku, který vzteky obživl. „Ale ono je to jedno. Jestli se tam necítíš doma, Crowley, tak to úplně nejmenší je udělat si svoje vlastní doma.“ I kdyby nebyli pokrevní příbuzní, byla jeho máma. A tohle rodiče pro svoje potomky dělali. Byli tu pro ně. Asgaar mohl být tisíckrát jejím domovem, ale jestli se tam tenhle drobný vlček necítil, neváhala ani na vteřinu.
„Vlastní teta? Chtěla vlčata?“ zakuckala se vlčice a vyvalila oči. Jakože věděla že nemluví o ní, musela to být ta jetá Rowena, ale sakra? To co bylo za zrůdu? Seděla tam, očka na vrch hlavy a nevěděla co víc říct. Očima zavalila k Sinéad, jakože to mi teda fakt musí říct? Z toho se holka nevykroutíš, říkala si v duchu. Jejich pohled se střetl a tentokrát Iška necítila žádné rozpaky. Na ty byl čas později. Šlo konec konců o jejich hošánka! Obě měly starost a jejich rudé pohledy k němu sjely prakticky shodně. Iška se pak zvedla a rázným krokem si pro vlčka došla, aby ho sevřela v tom nejpevnějším objetí, které měla v arzenálu. Cítila, jak se pod jejím dotekem chvěje. A Sinéad byla hned při tlapce, aby ho obejmula stejně pevně z druhé strany.
„Nejsi sám, Crowley,“ už podruhé ho oslovila jeho celým jménem. Tentokrát mu to pošeptala ochranitelsky do ucha. Dávalo jí to pocit, že tomuhle okamžiku dodává o to větší váhu. „A dokud tu s mámou budem, tak ani sám nebudeš, je to jasný?“ Šedá vlčice si na dojemnosti tolik nepotrpěla, ale tohle bylo jiné. Byli rodina. On už si užil dost opuštění a nechtěla, aby musel na svých kostnatých zádech nést jen o píď víc. Musela pak krátce zasmát nad jeho vyjadřováním. Prdel bylo první sprosté slovo, které ho naučily. Ale pak se natáhla a rošťácky ho zatahala za ucho: „ale huš. Domov je tam, kde jste vy dva. Žádnej blbej les.“ Nevědomky tak vlastně vyslovila Sinéad poslední myšlenku. Ale bylo to tak. O les nešlo. Vždycky a až do konce šlo jen o ně dva. Její otec i bratři byli taky rodina, ale byli soběstační. To tihle dva její případi potřebovali odbornej dozor. „A nikoho žádat nemusíš,“ dodala polohlasem nakonec, „nás se nikdy nemusíš o nic prosit. Leda bys chtěl pohodlnější místo na chrápání. To bych si rozmyslela, než bych zvedla zadek.“ Vtípek na odlehčenou? Nebylo co odlehčit. V tom objetí jí bylo nejlíp, jak jen mohlo být. Když tu seděla a mohla čmuchat vůni máty a kopřiv s ohořelého dřeva. I kdyby neměli střehu nad hlavou, tohle bylo jediné doma co potřebovala.

Březen |3| Sinéad a Crowley

S obličejem ještě zabořeným v hustém kožíšku své malé společnice si teprve teď Iška všimla něčeho, co jí mělo praštit do očí hned. Ale co naplat, když máte oči jen pro ta rudá kukadla, která vám sotva dovolí odpoutat zraky. Kůže na jejím čele se nařasila, když se překvapeně začala natahovat, aby viděla víc z barevných obrazců, které teď zdobily Sinéad ramena a nohy.
„Co to máš…?“ snažila se koulet očima, ale nakonec usoudila, že pustit Žanetu je jediná možnost, jak si ji celou prohlédnout. A tak okolo drobné vlčice obkroužila hned dvě kolečka, aby dostala její kožíšek pořádně do voka. Kožíšek i střapaté uši. Ještě že jí nebylo vidět na tváře. Červenala se totiž jako blbá, protože Sinéad tyhle novoty neskutečně slušely. Fíha, bylo jediné, na co se její hlava zmohla. Oháňka se jí zastavila a společně s ní i dlouhé nožky. Asi mohla vypadat docela zaraženě, ale pravdou bylo, že prostě hledala slova: „moc,“ chvilka odmlky, „moc ti to sluší.“ Vydechla to možná až trochu moc roztřeseně. Nebyla úplně emocionálně založená a proto pro ni bylo těžké se prát s tím vším tam uvnitř, hlavně když to všechno hořelo, jen každý trochu jinak. Sinéad naštěstí začala žertovat, což pomohlo šedé se vrátit nohama na pevnou zem: „krátká sice seš, to jo. Ale myslim že i zemi bys dala po čuni,“ rýpla si a oháňka se jí znovu rozbimbala za zadkem. Když pak opět Sid vytáhla nějaké ty citově podbarvenější řečičky, Išce se div nerozjely nohy. Naštěstí to ustála a rozjetá tak zůstala jen její ušiska, které rozpačitě klopila ke stranám. Záchrana se tentokrát objevila v podobě dalšího šedého kožichu. Rozpačitá Iskierka si ho možná pro svoje rozpaky nevšimla a proto div nenadskočila. Byla jako puberťačka, který rodiče načapali borca pod oknem.
„Krůli!“ hýkla překvapeně a prudce se otočila. Koutkem oka zachytila Sinéad zmatený pohled, který pramenil ze slova, kterým je obě oslovil. Rozpačitý úsměv se okamžitě proměnil v lišácký a kožich znovu propuknul v salvu žhavých jisker. Když už byla v tom objímání, nezdráhala se a dokráčela si i k pubertálnímu synkovi a přátelsky ho nejdřív zatahala za ucho, aby mu pak řádně oblízla obličej. Eh. Zarazila se, protože tihle dva byli oba samá novota. Chtěla mu olíznout čelo, ale zarazila ji lebka. Proč pořád přehlížela takový důležitý věci?
„Sekne ti to, synátore,“ zazubila se radši a víc si už lebku neprohlížela – alespoň zatím. Na to byl ještě čas a víc ji zajímal vlček pod ní, než nějákej kus mrtvoly. Bez protestů se chytla jeho terminologie. Co to víc odkládat. Všichni to tak stejně cejtili, ne? Raději se sklonila k vlčkovi a pevně ho obejmula, stejně jako Sinéad před tím. Když se ale odtáhla, nesla opravdu vážný výraz: „rostete vy dva snad jenom do země?“ Z výrazu v jeho tváři a vážného tónu jeho hlasu ovšem odvodila nějakou neplechu. Obkroužila proto okolo prcka kolečko a posadila se znovu vedle Sid, slechy nastražené vpřed, připravená si poslechnout cokoliv, co Krůliho srdéčko tíží. A že to byl pořádný kámen! Asgaar byl jeho domovem, kvůli kterému opustil i vlastní rodiče. Teda. Oni pustili jeho. Musela to být velmi těžká volba. Čelo se jí zřasilo, ale to byla zatím jediná reakce. První se ozvala Sinéad, hlas plný starostí. I když nebyly jeho biologické mámy, ty city popřít ani jedna nemohly. Iška dlouho čekala, než promluvila taky. Mohla zase vypadat hrozivě. A uvědomovala si jak to dopadlo posledně, když se Krůli rozhodoval o svém vlastním osudu. Ten strhaný výraz v jeho tváři byl naprosto pochopitelný. Mlaskla a máchla ocasem:
„Nebude osamělý, protože ho přece nenecháme odejít samotnýho,“ řekla rozhodně. Asgaar mohl být jejím domovem od narození. Měla tam otce a bratry a všechno co znala. Ale její nejbližší rodinou byli tihle dva. A jestli měl Krůli odejít, no… Znamenal pro ni víc než celý Asgaar. „Teda leda že bys chtěl jít sám. Ale jestli ne, tak tu není o čem diskutovat. Rodina drží pohromadě.“ Oni oba.

Břežen |2| Sinéad

Sluníčko se líně plazilo oblohou, ale moc se mu nahoru teda nechtělo. Iška to na jednu stranu chápala, na stranu druhou si přišla trochu nahřát záda a sedýnku! Nemohla to ta žlutá koule prostě respektovat a aspoň trochu víc se snažit? Zakoulela po něm rudýma očima a zatvářila se skrze přivřená víčka trochu kysele, ale neřekla nic. Ještě by se urazilo a zapadlo za mraky. To teda sotva! Raději proto pohled stočila k pohybu, který její limbický systém zachytil takříkajíc koutkem oka u vody. Mířila si to k ní drobná postava. A úplně stejně rychle, jako si všimla lokomoce jejím směrem, i její limbický systém vyhodnotil o koho se jedná. Ušetřilo to Išce hodně trápení s vymýšlením nějaké pitomé nadávky, kterou by nově příchozího mohla uvítat. Takhle se mohla jen soustředit na to, aby držela oháňku pevně na místě. Ta potvora proradná chtěla za každou cenu vyzvonit to nadšení a hřejivý pocit, který jí zase klíčil někde v hrudníku. Vší silou se musela držet, aby neslezla z kamene a neběžela Žanetě naproti. To nejlepší kamarádi přece dělaj, ne?
„Koho to sem čerti nesou,“ opáčila Sinéad podobným pozdravem a zatvářila se co nejevíc důstojně, jak k ní její prťavá společnice vzhlížela se zakloněnou hlavou. „Spolkla, ale nechutnala jsem jí, tak mě zase vyflusla,“ zakřenila se pak konečně a po solidních deseti vteřinách důstojnosti konečně nechala svou oháňku dělat si co chce. Sama pak pomalu a po břiše sklouzla z kamene a už si to štrádovala k tmavé vlčici, aby jí zabořila obličej do srsti na krku. Což udělala v naprosté tichosti a hrbila se u toho objetí jako mamlas, ale Sid měla určitě perfektní výhled na huňatou oháňku, kterak živě víří svěží jarní vzduch.

Břežen |1| Sinéad

Byla tu bez Popílka a bylo to příjemné. Sice tohle místo neznala a ničím ji jako neuchvátilo, ale aspoň tu byl klid. Sice to tu táhlo snad po půlce tohohle ubožákova, ale v dohledu nikdo nebyl. Příjemná změna taky jednou nemuset civět na tu tlupu zoufalců, která tomuhle místo říkala doma. Šedá vlčice si hověla na velkém kameni poblíž jezerního břehu, na který se rychle vyhoupla jedním skokem. Byla ještě zima, ale sluneční paprsky jí už po kožichu tancovaly. Ne že by se moc snažily, jejich dotek nebyl vůbec cítit, ale alespoň pro ten pocit.
Šedá princeznička se tak vesele kochala po okolí a očima jezdila po hladině, ve které se probouzely k životu ryby. Neměla na takového slizkého tvora vůbec trpělivost, ale bavilo ji je alespoň sledovat. Když projely pod paprsky, které se pod vodou pěkně lámaly, hezky se leskly šupiny na jejich tělech. Bylo to takové uklidňující. Oheň v jejím hrudníku byl teď takový klidný, jen vesele doutnal a spokojeně praskal. [imysl]Prostě klidné dopoledne bez Asgaarského dramatu a usoplených matlalů.[/mysl] Co víc si přát?