Gallirea - Příspěvky uživatele

// Trans Sinéad

„To je zase votrava,“ remcal jezevec jak se prodíral lesem v těsném závěsu za šedivou vlčící, která v marné snaze najít syna prolezla snad každou díru na celém severním kraji lesa. Jestli vlčkovi nemohla něco upřít, bylo to definitivně gusto. Ten les byl téměř perfektní: dost daleko do Asgaaru u jinam, jen kousek ke Smrti a ještě ukrytý mezi kopci, takže by je nikdo nemusel prudit. Žanety hlas se jí vytratil z okolí docela rychle a teď si nebyla jistá, jak snadno se jí podaří vlčici vystopovat zpátky. Chtěla za ní poslat jezevce, jenže ten byl snad ještě nerudnější než před tím a tak mlčky sledovala zatím nezřetelnou cestu mezi stromy. Les byl klidný a obcházela ho pomalu dokola, až se nakonec ocitla přesně tam, kde v prvopočátku začala.
„U všech hromů,“ zamrmlala si pod fousky a trochu nabubřeně mrskla ocasem. „Dokážeš najít Žužlíka?“ zafuněla směrem k jezevci, ale setkala se jen s pichlavýma očima.
„A chci?“ funěl hned zpátky.
„Notak, v té změti pachů se mi těžko orientuje a ty vyčmucháš červa i v hromadě hnoje,“ popíchla svého společníka, který se trochu načepýřil a chvilku nedokázala odhadnout, jestli to bere jako urážku nebo pochvalu. Ostatně ona sama nedokázala dost dobře mezi těma dvěma rozlišit. Ale jezevec se nakonec smiloval, zabořil rypáček k zemi a zamířil si to někam mezi stromy. Cesta je vedla křivolakým terénem až ke kopečku, který vypadal docela nenápadně. Iška se zastavila u jeho úpatí a chvilku koukala:
„Sinéad?“ zahalekala na celé kolo. Pachy tu teď cítila docela zřejmě, ale mohly být starší.

1) Projít všechny čtyři rohy mapy za 24 hodin. Protože jak Elisa ví, to je má oblíbená chuťovka let minulých. Jen bych poprosila udat, co teda rohy přesně jsou :D. (Sráz, Mušličková pláž, Tundra, Úkryt za vodopádem - ty se asi moc nemáš ráda co? :D ) (4 body)
2) Seznámit se se třemi novými vlky. (3 body)
3) Dozvědět se od dvou vlků o jejich speciálních magiích. (2 body)
4) Rozdělat oheň a vyprávět si u něj strašidelné historky s minimálně jedním dalším vlkem. (1 bod)

Červen 3 | Varja

Ten chlapík ve vodě si myslel, že to je všechno jedna velká srandička. Stála na břehu a provrtávala ho docela chladným pohledem, který pomalu přecházel ve lhostejnost. Zjevně si myslel, že věděl jak to ve světě chodí a že je, no co Iška věděla–možná i lepší než ostatní! Nakrčila čelo a povytáhla kůži nad očima, kde by jinak sedělo oboří v docela nic neříkající grimasu. Vždyť ani pořádně nevěděl co mluví.
„Jen jsem procházela kolem. Nebo je tohle snad tvoje?“ tlapkou ledabyle pohodila po krajině, aby vyznačila prostor kolem nich. „Je tu někde kolem značka, že „tady je matlalovo“?“ Popošla teď kousek k vodě, výraz její tváře najednou docela jiný. Skoro to až vypadalo jako zájem. Zastavila těsně na okraji jezera, než se voda dotýkala břehu. Nehodlala si máčet kožíšek víc než bylo nutné, ale jestli se s ní tenhle patolízal potřeboval bavit, kdo byla aby mu odporovala? Oh. No jistě. Byla lepší než on. Ještě že si to připomenula.
Když teď stáli skoro tváří v tvář, mohli si koukat skoro rovně do očí. Ale to jen protože matlal se babral po kolena ve vodě a Iška stála na vyšším břehu. Jeho mluva ji ale iritovala. Nevěděla, jestli se jen prostě marně snaží být co možná nejvtipnější, nebo ji svým patetickým důvtipem chtěl rozptýlit. Ale místo toho na sebe jen nevědomky svolával její hněv. Popílek to zjevně vycítil, protože se záhy objevil z vysoké trávy a teď si toho hastrmana z dálky prohlížel.
„Jiskra,“ pronesla prostě.

// Tulipánová louka přes Esíčka

Byla docela rozespalá, ale nenechala se tím zastavit, když se rozhodla bránit Sinéad před neznámou hrozbou. Nakopla u toho nemývala až zase kníkl–chuďoučký otloukánek, fňuk–a zmatená se zastavila až u červených očí své milé. Ihned zjihla jako beránek, kožich se jí uklidnil, stejně jako jí ihned klesla srdeční frekvence.
„Ugh, jo, jasně,“ zafuněla ještě rozespale a rozhodla se ve jménu zachování klidu v rodině otočit se na Žužlíka s omluvou: „promiň, nechtěla sem tě nakopnout.“ Ženin pes byl i její pes a musela se o něj rovnako starat. Ne že by někdy chtěla psa. Nebo nevycválanýho puberťáka za syna. Ale vlk míní, osud mění. Stejně by neměnila za nic na světe. Milovala je oba.
„A ty jsi v pořádku?“ To bylo to důležité! Strachovala se hlavně o Sinéad. Měla všechny zuby? Měla by ji ráda i bez nich a asi by se jí smála, kdyby šišlala. Ale nejradši by byla, kdyby byla zdravá. Oháňkou sice nehoupala ze strany na stranu, ale mile se usmívala, když zase krátce zabořila obličej do srsti vonící po kopřivách. Z dálky se ozvalo další „,ehhhhhhh fuj.“ Zněl jako starej dědek u piva. Iška se po něm ani neohlédla, ale touha mu omylem přišlápnout ocas byla najednou silnější než jindy. Jezevec ale nekončil.
„Měl si svojí rybu!“ zadupal rozhořčeně a pak se otočil na Iskierku s velmi vážným pohledem v tváři: „no vážně, kdo si řekl že je dobrý nápad verbovat další hladový krky do party?“ Iška jen nakrabatila čelo.
„Můžeme tu jeden nechat,“ popíchla jezevce, který se zase rozčílením celý načepýřil, ale už nic neříkal. Jen nafrněný odmítl Iskierky výzvu, že ho vezme na koníčka. „Máš nejkratší nožičky!“ volala za ním, ale jezevec opovrhl, takže ho čekala řádná túra. Spiklenecky pak mrkla na Sinéad–to víš že mi pak ještě za jízdu poděkuje–, na kterou počkala na samém okraji tulipánového pole. Naposledy ho přejela pohledem, než ho nechala za zády. Kdo by řekl, že tohle místo otevře tak hezkou kapitolu v jejím životě?
Nebyli ještě ani v horách, když se jezevec uráčil ponížit k tak potupnému činu, jako že vleze Išce za krk. Ale musel. Sotva pletl krátkýma nohama, které svižné tempo a kopcovitý terén snášely jen dobře.
„Jak znám Krůliho,“ vysvětlovala šedivá zrovna, „určitě našel něco úplně perfektního, až si z toho obě kydnem na zadky.“ Smála se, ale v obličeji se jí zrcadlila pýcha. To, že Crowleyho hodnoty nedokázala docenit jeho vlastní rodina ještě neznamenalo, že to nedovede nikdo. Natož pak jeho nevlastní mámy, které si to za ním štrádovaly přes půl světa.
U bralu hor se tyčily stromy Asgaaru, ke kterému rudé zraky krátce sjely, načež vyhledaly pohled Sinéad. Ještě ne, říkala Iška vším, co měla, jen ne nahlas. Rozloučit se s rodinou ještě nemínila. Najprve musely najít Krůliho. „Vezmem to od západu na východ?“ Byl to jen hloupý návrh, ale cesta mezi kopci je tím směrem stejně vedla.

// Jižní Galtavar přes řeku Mahtaë (sever)

Byl to příjemný odpočinek. Velmi. Iskierka chrupala jako miminko a dlouho se Sinéad skoky mezi dřímotou a hlubokým spánkem nenechala rušit. Byla unavená a měla toho dlouho v hlavě i na srdci dosti, takže když teď spala se svou partnerkou v náručí, byla po opravdu dlouhé době konečně uvolněná. Jednou ze spaní široce zívla a trochu se naklopila ke straně, ale vlčici ze sebe neshodila. Pořád ji pevně objímala, nos zabořený někde v její srsti. K překvapení mnohých ji ale ze spánku nevytrhlo Žužlíkovo ožužlávání její družky. Iška byla na nohou ve chvíli, kdy Sinéad vyslovila to prosté „auvajs“. Nebo to nebyla Sinéad? Nezáleželo na tom, protože v ten okamžik se v ní probudil ochránce všeho svého.
Hele, že byla Asgaarská princeznička ohnivého základu a dosti prudkého rázu, to nebylo nikterak zvláštní. A teď, když větřila, že by její nejdražší mohla být v nebezpečí, byla v pozoru a široce se rozhlížela. Žužlíka samosebou nevyhodnotila jako nebezpečí, ale když se otáčela na místě a snažila se nezašlápnout Sinéad, drcla do něj nohou (prostě ho omylem nakopla, no). Teprve to ji přivedlo trochu ke klidu a přestala tak bojovně vrčet:
„Co se děje?“ strachovala se, čelo starostí nakrčené, když se skláněla k Sinéad. Jak byla rozespalá, špatně jí docházely souvislosti a nakonec si v takovém polo limbu ještě kecla na zadek, aby poslouchala (ne)mývalovy stížnosti. Očka se jí ale při tom ještě trochu klížila a vypadala maličko zmatená, načež se na mazlíka své přítelkyně otočila se zmateným „neměls před chvilkou rybu?“
„Měl a byla pěkně hnusná!“ Išky oči se okamžitě zvrátily k obloze.
„Ten tu chyběl.“ Jezevce zjevně ze spánku probudil povyk a Žužlíkova odvaha si prosit o další nášup. Za tu dobu Iška pořád neměla nic, i když si přišla plnější než kdykoliv před tím. Alespoň pokud šlo o srdce. Vyskočila znovu na všechny čtyři a trochu se protáhla, až to v ní louplo, načež se otřela o Sinéad bok. Chtěla s ní souhlasit, ale jezevec to počastoval takovým tím typickým vlčecím: „No fuuuu, vodporný!“ Iška se zhluboka nadechla, vydechla a prostě přikývla.
„Čas najít naše ztracený dítě a něco, co žere jezevce.“

// Zrcalové hory přes Esíčka

Nechávala Sinéad odpočívat na svém širokém hrudníku a neremcala na její váhu. Ostatně obráceně by to bylo horší a Iška nebyla z cukru, aby svou partnerku–fíha, pořád to mělo takový neotřelý říz! –snad neunesla. To sotva. A tak se k vlčici dál tiskla, dlouhé nohy pevně, ovšem něžně, omotané kolem jejího drobného těla. Menší vlčice sice její pošťuchování proměnila ve vtípeček, ale Iška jen ve veselém údivu nakrabatila kůži na čele. Uvědomovala si vůbec její tmavá družka, že kdyby ji měla na věčnost vyprovázet vůně kopřiv, byla by tou vůbec nejšťastnější bytostí na světě? Ale na umírání bylo času dost, raději se jen krátce natáhla a olízla Sinéad hnědé líčko.
Zůstaly tak v tichém objetí ležet docela dlouho a Iskierce to ani v nejmenším nevadilo. I jí samotné se pomalu klížila víčka a ani hlas její partnerky ji nepřinutil je znovu zvednout. Jen spokojeně zabručela a tlapky ještě těsněji stáhla kolem drobnějšího těla.
„Sinéad,“ oslovila ji tak měkce, jak jen to její chraplavý a hluboký hlas dokázal, „tohle je napořád.“ Nebyla zrovna na sliby a sladká slůvka, ale nebylo snad nad slunce jasné, že jak jednou Iskierka svoje srdce někomu odevzdá, už ho nikdy nikomu jinému nedá? Bylo takové všelijaké a možná trochu červivé, ale bylo jen Sinéad a už nikdy nikoho jiného.
Išce se nezdály žádné sny. Ne teď, když ten nejlepší žila.

Červen 2 | Varja

Iška se tvářila doopravdy jako kakabus. Byla to do značné míry zastrašovací technika na pitomce, kteří se většinou lekli, stáhli vocas mezi půlky a zatáhli hlavy zase zpátky do svých úlisných ulit. Ale tenhle zjevně patřil mezi ty případy, mezi které se řadila například i Zrůdička. Měli na to snad tihle flekatí nějakej speciální gen? Čím víc fleků, tím víc Adidas a tím taky větší vejmaz? Přitiskla instinktivně uši ještě blíž k týlu a rudým pohledem blýskla po tom vejrostkovi. Mohli být hruba stejně staří a přece od něj čekala nějaký respekt. Ona se mu do zelí taky nemotala a hleděla si svého.
„Klapačka by ti neupadla, kdybys místo těch keců radši pozdravil,“ utrhla se na něj v odpovědi a vztekle máchla ocasem. Když už se s ní chtěl bavit, tak mohl taky dostat nefiltrovanou verzi její osobnosti. Tu pro veřejnost, která za to nestojí. Že to Iška vyhodnocovala čistě náhodně, to už byla věc druhá. Ale nemusel jí přeci být každý sympatický, jako ona nemusela přijít k duhu každému. Ale nejvíc ze všeho ji štvali právě tihle matlaové, co se s ní hrozně chtěli bavit a pro začátek konverzace si vybrali ten nejmíň vhodnej fakt, kterej na ní našli. Jako třeba že se zjevně nechce bavit ona s nima. Varja tak vlčici dal nevědomky zelenou pro vybití... No, Iskierky. Jaká pak navíc byla škoda, že neuměla číst v cizích hlavách jako Arcanus. Jeho domnělá jistota, že ve vodě mu od ohně nebezpečí nehrozí, ta by ji opravdu pobavila. Protože voda je vodivé médium.

Červen 1 | Varja

Tohle místo bylo absolutně nechutně frekventované. Iška teda byla jedním z poutníků, co tu zase ztroskotal, ale aspoň bylo jejím cílem se co nejrychleji dostat pryč. Rudýma očima přejížděla krajinu a na tváři jí seděl zpátky ten nenávistný pohled, kterým častovala svět po většinu času. To, že Sinéad ukradla její srdce rozhodně nepropůjčovalo výhodu nikomu cizímu. A to neplatilo ani pro ubožáka, který si zrovna něco funěl pod vousy nedaleko od ní. Nebylo vůbec těžké ho přehlédnout: kožich mu ostatně zářil na sto mil daleko.
Další flekatej pablb, výborně. Jediná myšlenka, která vlčici proletěla hlavou. Bohužel se nepohybovala vůbec potichu nebo nenápadně. Pod její vahou kamínky na břehu jezera divoce chrastily a upozorňovaly tak cizince na její přítomnost. Procházela ale s ušima přitisklýma k týlu a rudým pohledem bez zájmu nasměrovaným vpřed. Nechtěla se zaplétat se Zrůdičkou a jí podobnými individui a možná proto se snažila působit co největší a nejnebezpečnější, takže jiskry z jejího kožichu divoce skákaly do všech stran. Když byla cizinci nejblíž, krátce k němu pohlédla, výraz tváře tvrdý a chladný.

Přicházelo léto a počasí se tomu docela přizpůsobovalo. A Iška? Nacházela v totální euforii blaženosti, úplném omámení smyslů těmi pocity, které v ní vířily, nyní zcela bez kontroly a svobodně. Ale něco se v ní pohnulo a posunulo. Pociťovala před tím nepoznaný klid, který s tím chaosem tam uvnitř byl v naprostém kontrastu. Ale co když zrovna našla ten balanc, který potřebovala? Se Sinéad na svém širokém hrudníku se skoro ani nepohnula a užívala si hřejivé noci, která hřála o to víc, když byla její partnerka tak blízko. Možná to dávalo smysl od začátku a jen si to nedovedla přiznat dřív? Možná k tomu uvědomění musela přijít. Ale to podivné napětí bylo tou vzájemnou blízkostí překonáno a ona mohla konečně svobodně dýchat. I proto její hrdlo opustil hluboký smích, když se Sinéad ozvala. Vřele přivřela víčka k sobě a trochu se ušklíbla:
„Jsem zdravá jak řípa. A navíc si nemůžu dovolit sebou někde jen tak prašit. Ani s Krůlim dohromady byste moje tělo nedokázali odtáhnout k místu nějakýho důstojnýho odpočinku, záprdci.“ Ze vřelého objetí se jí ani trochu nechtělo, ale ještě si mohly dovolit trochu času ztratit, či nikoliv? Krůli jim jistě promine, vzhledem k okolnostem. I proto se Iška úplně odevzdala tmavému kožichu Sinéad, ve kterém se její obličej docela ochotně ztrácel. Chlupy ji lechtaly všude, ale jí ani v nejmenším nevadilo. Vůně kopřiv ji úplně pohltila a ona se ani v nejmenším nebránila, mohutné tlapy pořád pevně, ale něžně, svítaly tělo menší vlčice. Bylo odtud vidět na hvězdy, ale přece k nim rudé oči nevzhlížely. Ne když jedna byla přímo tady s ní.

Válet se v trávě a kvítí bylo obecně příjemné a to i navzdory zhoršujícímu se počasí, které mělo přinést nějakou nekalost. Nic ale nemohlo šedivé princezničce zkazit náladu, když teď ležely na valné hromadě se Sinéad, všechny karty vyložené přímo před sebou. Bylo to snad to nejkrásnější, co kdy v životě zažila. Osvobozující. A teď, když ze sebe dostala všechny ty zmatky a konečně se odvážila vyslovit myšlenku, která jí přišla skoro tak neuvěřitelná jako existence bohů, byl nejednou všechen strach pryč. Srdce jí stále ještě divoce tlouklo, ale teď ho vpřed nehnal strach nebo snad panická hrůza. Tlouklo tak splašeně, protože s ním cloumalo nehorázné štěstí, které šedivá vlčice jen sotva dokázala vstřebat.
Cítila na sobě váhu druhého těla a po tom všem si kamarádku – ne, partnerku – tiskla k sobě. Nakonec to celé dávalo smysl, i když to sakra dlouho nemohla pochopit a motala se v kruhu zmatků a chaosu. A najendou, když Sinéad vyslovila ta stejná slova, která před tím z naprosto vyprahlého hrdla, vydrala ona sama, bylo všechno jak se patří a jak má být. Kožíšek jí zase prskal do všech stran a ona silnýma tlapama druhou vlčici pevně, ale jemně, držela na svém těle. V srsti na tváři cítila její horký dech a jako by z dálky slyšela svůj vlastní smích. Bylo by až příliš lehké uvěřit tomu, že to celé byl sen. Iška si ovšem byla docela jistá, že tohle je až příliš reálné. Nevydržela ale v téhle úplně zamilovnané a romatické náladě moc dlouho. Tedy vydržela, ale musela tomu přeci jen dodat maličko na lehkosti! Touha si do Žanety trochu šťouchnout byla silnější než její vůle. A tak se natáhla, aby jí mohla hravě zatahat za ucho:
„Což ale neznamená, že tě teď nebudu šikanovat,“ ta slova jí z jazyku sklouzla mnohem snáze, než ta před tím, ale láskyplný výraz v její tváři se nijak zásadně nezměnil. A nablble se culila, když pak znovu uvrtala vlhký nos mezi hnědé chlupy na Sinéad líčku. Její tváře úplně hořely, podobně jako všechno v ní. Ale tentokrát to bylo v pozitivním duchu. Vůně kopřiv ji zcela pohltila, mohla by tu zůstat až do smrti.

Shireen I. Asgaarská, zvaná Iskierka, si snad nikdy v životě nebyla víc vědoma každého jednoho kousíčku svého těla. Přišlo jí, jako by snad cítila každou jedinou buňku, ze které její tělesná schránka sestávala. Bylo to zvláštní, uvědomovat si tak hluboce svoje bytí. Dotek vlahého větru v husté srsti, kterou jemně rozvlnil. Jiskry, které z něj v ten moment ještě vyskakovaly. Až do teď si neuvědomovala, že občas štípnout. Její oči najednou viděly o něco barevněji: všechny ty barvy nad sebou, které se prolínaly v neurčitou změť, aby se pak spojily v to jediné, na čem záleželo. Iskierka byla rudým očím nad sebou plně odevzdaná. Každý nádech i výdech pak vnímala o to víc, navíc ještě umocňován vůní tulipánů všude kolem. Ale nebyla to sladká vůně květin která jí přiváděla k euforii. Alespoň ne těch, kterých tu všude kolem bylo hotové moře. To vůně kopřiv jí příjemně štípala v nose a nutila její srdce tlouct snad ještě rychleji. Šlo to? Jeden by se nedivil, kdyby s tou rychlostí prostě náhle vyskočilo z jejího hrudníku pryč a samým nadšením vzalo cévy na ramena. Jenže věc se měla tak, že se šedivá bála. Protože kdyby Sinéad udělala cokoliv jen trochu nebezpečného, – zdálo se, že by stačil snad jen jediný prudký pohyb! – mohla by tím klidně roztříštit Iskierky domeček z karet. To by jí srdce pak určitě uteklo. A šedivá si pro ten jediný moment byla docela jistá, že by se už nikdy nevrátilo. Její život byl v tlapkách někoho jiného. A ač se jí to nelíbilo sebevíc, necouvla o píď. Na tuhle kartu byla ochotná vsadit všechno.
Jenže Sinéad se nebránila. Ochotně plnou vahou padla na široký hrudník a nechala se pohltit šedou srstí, která byla pro jednou klidná. Vlčice byla tak nervózní, že nedokázala ani myslet přímo a její kožíšek utichl v tom zmatku, který panoval v její hlavě. Mohlo něco být tak zmatené a zároveň dávat úplně dokonalý smysl? Pár rudých očí se jí. Ztratil z dohledu ve chvíli, když drobná vlčice poprvé překonala tu vzdálenost mezi nimi. Šedivou to vyvedlo z míry, ale své sevření nepovolovala. A nepovolila ani ve chvíli, kdy uslyšela své jméno. Když ho říkala Sinéad, znělo nějakým záhadným způsobem mnohem líp. Pevné sevření jejích tlapek vydrželo nakonec až do chvíle, když Sinéad promluvila podruhé. Její přezdívka jí najednou nešla na jazyk. Jedna před druhou masky nepotřebovaly. Před Sinéad mohla být Iskierka jenom sama sebou a složit jí k nohám svoje brnění. Nechala tlapy proto sklouznout trochu níž a zaklonila hlavu, aby se mohla na vlčici znovu podívat. Se slovy jí to nikdy moc nešlo a teď měla v krku sucho snad jak nikdy před tím. Ale copak mohla dělat něco jiného? Ty pocity se v ní praly a ona cítila, že jestli ze sebe nevysype pravdu teď, asi už nedostane příležitost nikdy, protože jí stoupne tlak tak vysoko, až se jí seškvaří mozek. Trvalo to ale dlouho, než promluvila. Desítky sekund určitě jen koukala na Sinéad a pokoušela se odlepit jazyk z patra, aby ze sebe nakonec dostala velmi tlumené „miluju tě“, když se natahovala k bílému líčku, aby do něj s úsměvem ponořila studený nos.

Sluníčko se pomalu klonilo k západu. Vzduch chladnul a jeden by očekával, že vychladne i Iskierky horká hlava, která byla pořád plná rozpaků a emocí, jež nedokázala dost dobře uchopit. Ale kdeže! Stejně jako hořely červánky na obloze, hořely i všechny ty zmatky, které si šedá vlčice nosila v sobě. A ten moment měl něco do sebe. Bitva sice byla zuřivá a Iška vyvázla tak tak živá (mít alergii, asi by brka fakt natáhla), ale teď jí přišlo, že bitva, kterou svádí sama v sobě, byla mnohem lítější než kterákoliv před tím. Srdce ji pořád tak divně tlouklo a nejvíc frustrující na tom bylo, že zdrojem toho všeho byla Sinéad. Frustrující, protože si v její společnosti vždycky připadala příjemně, což se teď říct nedalo. Teda. Asi? Ty emoce byly moc silné a hrozně zmatené. Věděla, že chce být s ní, ale uvádělo ji to do rozpaků a nevydržela jí úplně koukat do očí. Nejraději by ty negativní emoce, za které mohla její horká hlava, vykřičela do světa. Ale copak mohla, když teď byla doslova přikovaná k zemi? Malá vlčice si to ani neuvědomovala, že by stačilo fouknout a rozložila by tu větší na prach. Išce přišlo, jako by jí Sinéad přišlápla hrdlo. Ale to nedělala! Jen stála nad ní a hrdě se naparovala, zatímco o něčem vtipkovala.
„Co?“ vrátila se šedivka nohama zase zpátky na zem, trochu vytržená z dění tokem svých myšlenek. „Vyhrála, to si piš!“ Vyčarovala pak obratem z vody a zakřenila se nad vlčici, která se nad ní furt tyčila. „Užíváš si chvíle slávy?“ tázala se pak, ale ostatní slova a posměšky jí zadrhly v krku, jakmile se k ní druhá rudooká sklonila. Bylo skoro až slyšet, jak se jí vzduch zadrhl v průdušnici, kdesi pod hlasivkami. Možná, že kdyby neměla v tem moment z mozku želé, asi by to obrátila v nějaký vtip. Třeba by nabrala menší vlčici na nohy a hodila ji do kvítí za sebou. Jenže to by musela zvládnout dělat víc, než jen hloupě koukat, jak se nad ní vlčice sklání. Mohlo to být několik vteřin a stejně tak i několik let, co na sebe tak hloupě koukaly. Hloupější ale asi byla ta větší z nich, protože ji za tu chvíli ani jednou nenapadlo, že by mohla Sinéad válčit s na chlup stejnýma emocama, které rozňahňaly na kaši její jinak vcelku chytrý mozek. A nenapadlo ji to ani ve chvíli, kdy rudooká zabořila obličej do její tváře.
Iška znatelně ztuhla a dech se jí úplně zatajil. Bála se, jak na to její tělo zareaguje. Co když bude chtít utéct? Bála se, že o Sinéad přijde, protože nebude schopná čelit tomu všemu, co se jí vířilo pod čepicí. Jaké ovšem bylo její překvapení, když ten jediný dotek úplně umlčel všechny pochybnosti. Byla tohle odpověď? Polkla a než se Sinéad, nebo snad Iskierka sama, mohla nadát, zahákla dlouhé tlapky kolem krku menší vlčice a stáhla ji k sobě na zem. Nebo spíš na sebe? Hlavní bylo, že blíž.

Byl nádherný den a louka plná tulipánů byla krásným místem k nabrání síly, nebo zmlácení Sinéad kyticí barevného květena. Iška stála s kytkou v tlamě, přední tlapky rozjeté a natažené před sebou, kožich v jednom ohni a oháňku vysoko zdviženou nad zadek. Máchala s ní ze strany na stranu a na tváři jí seděl velice domýšlivý výraz. Všechny ty rozpaky radost ze hry uklidnila právě včas. Išce by totiž asi jinak rupla výduť v hlavě nebo něco, ale když se mohly hravě hašteřit, najednou to nebylo tak ukrutné! Možná protože mohla ty pocity, které bouřily ve středu jejího hrudníku, trochu ventilovat.
„Neřikem mi děvenko,“ zufuněla na oko vztekle. To vrčení bylo následované výpadem, který zasáhl druhou vlčici přímo mezi oči. A taky to byl asi Išky poslední výpad, který nějak mohla zasáhnout, neboť jí byla rána ihned oplacena. Jakmile se Sinéad dala do pohybu, Iška jí nestačila. Byla možná silnější, ale o poznání také sakra pomalejší! Což ji možná trochu frustrovalo. Obvykle nebyla příliš soutěživá a raději vyhrávala bitvy myslí, ale v momentě kdy se Sinéad postavila na zadní a jednu jí natáhla, zlostně zabručela. Jistě! Byla to pořád jenom hra, ale přestala ji bavit asi při třetím pokusu o to Žanetě lípnout kvítím po čeníšku, kterému se obratnější vlčice vyhla. Iška se smála, ale pomalu už koukala, jak vlčici přechytračit, což jí v zápalu hry moc nešlo. Nakoenc prostě vzdala všechnu strategii a jen se nechala mlátit kvítím, zatímco se marně a marně pokoušela trefit něco víc, než Žanetin zadek. Ty barvy v kožíšku jí ovšem neskutečně slušely. Stejně jako ony rozkošné střapečky na uších, které jí dodávaly ještě rozpustilejší zjev.
„Vzdávám se!“ hezkla Iška po několika minutách neúspěchu. Bylo znát, že je zadýchaná. Skoro mohla slyšet Popílkův posměšný smích někde z dálky, ale taky to mohla být jen její fantazie. Beztak si ládoval tlamu poctivě kradenou rybou. Vlčice sebou práskla do barevných květin a protáhla si tlapky. Pořád měla hlad, ale bylo to snesitelné. Všechno bylo snesitelné, když mohla jednou koukat na Sinéad. Ještě zespodu! To se nedělo vůbec často.

//Šakalí mýtina

„Opovaž se nerozdělit,“ napomínala Iška zrovna jezevce, který sebou vláčel rybu ze stínů lesa, který obývali ti šakalí šmejdi. Konečně byli pryč a čekala, že se jí začne mnohem snáze dýchat, jenže hrudník měla pořád plný úzkosti. Vlastně mnohem víc než před tím. Otočila se na Sinéad ve snaze se trochu uklidnit, protože čekala že přesně to jí její přítomnost přinese. Jenže jaké bylo její překvapení, že si najednou přišla, jako by za její úzkost a nervozitu mohla právě její kamarádka. Raději proto pohledem vyprovodila jezevce, který se zrovna hodlal zapakovat s rybou někam mezi kvítí, které se na tomhle krásném místě mezi Asgaarem a Esíčky nacházelo. Bylo tohle tady vždycky? ptala se vlčice sebe samé, zatímco si prohlížela kvítí snad všech druhů barev.
„Bylas tu někdy?“ otočila se tak ledabyle přes rameno na Sinéad a cítila, že jí srdce zase divně poskočilo. Byla rozbitá? Samotnou ji tohle mátlo, protože teď najednou tyhle zmatky byly docela intenzivnější než kdy před tím. Mezi stromy a přes řeku se sem plížily sluneční paprsky a zalévaly to krásné místo zlatou září, což mu dodávalo ještě víc krásy. A jí. Protože malá vlčice, na kterou se z tulipánů všude kolem chytal pyl, vypadala ještě krásněji. Další co? Iška se zhluboka nadechla a rozhodla se těch zmatených pocitů zbavit tak, jak dovedla nejlépe. Sinéad se mohla kochat jak chtěla, ale když že ji náhle přes čumák práskne kytice různobarevného kvítí, to jistojistě čekat nemohla!
„Ha!“ smála se Iskierka, která držela týž kytici v zubech, zadek vysoko a hrudník nízko, jak zvala Žanetu ke hře. Konečně byly samy. Trochu zdravého kočkování tyhle nesmysly v přátelství jistojistě vyřeší!

Ta hnědá vlčice nebyla úplně k zahození. Nenamluvila toho tolik a zjevně neměla v hlavě úplné prázdno. Dokonce pochytila i Išky veledůležitý pohled a náhradní jméno, Iluze, přijala bez řečí. Šedivku taky těšilo, že se Sinéad okamžitě jala bojovat o její statečnost. Bylo to před tím, než se objevili ti dva ňoumové. Seděla ve tmě a tmavýma očima si prohlížela obě své společnice. V temnotě bylo obzvlášť vidět, jak její kožíšek ožívá jiskrami. Ale dodávalo jí to zvláštní auru, která hrdinovi asi úplně nepatřila. Potutelně se usmála: „já jsem na druhém konci spektra. Jsem spíš záporák.“ To byla pravda. Oproti Sinéad, jejíž nekalé úmysle nebyly nikdy přímo zlé, ona zlá být uměla a věděla to. Raději ale zakoulela očima: „takže jedinej skrz naskrz smečkovej povaleč sem tu já? To je třeba napravit.“ V očích i kožichu jí ale zajiskřilo. Sinéad věděla co je čeká, nebylo třeba vysvětlovat, že je pomalu čas se vydat za synkem.
Když se objevili ti dva nekňubové, nemělo to dlouhého trvání. Šáhminazadek vysrabil dřív, než se vůbec dokázala z Išky vyloupnout nějaká lotrovina a moc nevysvětloval co se děje nebo neděje. Prostě prchnul. Rudý pohled, který byl v noční temnotě možná ještě hrozivější než jindy, se teď svou plnou vahou otočil na vlka, který se představil jako Tomáš. Exotické jméno. Ne jako z dálných končin ovšem. Líbezný úsměv se ještě rozšířil, jak si ho tak prohlížela. Nezmizel ani když začal šišla na Popílka s Žužlíkem, jako to před tím dělala Coffee.
„Kámoš ti utekl,“ vypíchla holý fakt. Tak nějak tušila, že kdyby mu chtěly s Žanetou rozbít čenich, dokázaly by to levou zadní. Ale ona nepřišla dělat trable a pomalu ji přestávalo bavit se tu líbezně culit na nějakého blba.
„Vůbec se neomlouvej,“ vytlačila ze sebe. Její úsměv byl najednou trochu víc křečovitý a podlý, „nemusíte přece nikam odcházet. Já se Žanetou se na procházku zrovna vydáme vydáme,“ kožich zajiskřil „s dovolením si vezmeme ty ryby a vy s Iluzí se můžete sblížit, to zní jako věru dobrý plán, ne?“ Jestli to nebylo jasné, na odpověď nečekala. Jezevec se rázem přestal věnovat svému novému kamarádovi, bez ptaní sebral rybu a zmizel mezi stíny. „Budu si tuhle laskavost pamatovat,“ hodila po Tomášovi jen tak ledabyle přes rameno a hlavou pokynula Sinéad, že je jejich řas se zdejchnout. „Páčko, Iluze. Kdyžtak nás hledej na severu.“ A pak pár dlouhých skoků a byla pryč.

// Tulipánová louka | Jestli něco nedává smysl, nebo tam něco chybí tak se fakt moc omlouvám, ještě mi to furt moc nemyslí a vaše posty jsem jen tak zhola přejela zraky. :c