Příspěvky uživatele

< návrat zpět

AK 4

Seděla s hlavou zachumlanou do Sinéad kožichu a tulila se co to šlo. Přes přivřená víčka sledovala okolní svět a zhluboka vdechovala vůni kopřiv. Kdysi by jí naháněla hrůzu, protože každé vlče záhy vědělo, co takové kopřivy dovedou. Ale třebaže Sinéad jistě uměla žahnout cizí vlky, Iskierka se zdála být nejen imunní. Její blízkost s láskou vyhledávala.
Když druhá vlčice opětovala ta hezká slova, instinktivně se ponořila ještě hlouběji do její srsti. Byla ale tou hloupou otázkou donucena se odtáhnout a káravě se stopou pobavení si rudookou vlčuci prohlédnout.
„Jasně že si tě nechám. Na tak praštěný děcko jako je Krůli odmítám platit výživný,“ zachechtala se a nosem počechrala Sinéad srst za uchem. Zase. Načež si odkašlala a dala se do zpěvu podobné vodrhovačky, jakou prve pěl z plna hrdla jejich vypečený syntor:
„Štědrej večer nastal,
Koledy přichystal.
Pani mámo vstaňte,
Koledy nám dejte.
Pani máma vstala,
Koledu nám dala.“
Chtěla to ukončit, ale naštěstí ji napadlo víc než trefné pokračováni
„Jenže mně nechutala,
Tak sem ji Žužlíkovi dala.“ Zasmála se vlastnímu vtipu, ale pak se trochu začervenala. „Po kom to to vlče asi tak má, co?“ Zubatým úsměvem obdarovala svět kolem sebe a pak vyskočila na nohy, aby mohla menší vlčici zatahat za ucho: „je libo procházku při měsíčku? Třeba uvidíme světla na obloze.“ Pravdou bylo, že se chtěla jen maličko protáhnout a prohlédnou si blízké okolí jejich nového domova. Než ale vyskočila, otočila se ještě po úkrytu.
„Hej Lilac,“ houkla, „deš s náma?“ Nehledě na odpověď se ale vyhoupla na dlouhé nohy a už mířila k bralu Raagru. Ty hory jendou nebo dvakrát navštívila, naposledy ovšem docela jistě ještě s Elisou. Nebylo na škodu si trochu poupravit poslední vzpomínky na daná místa. Hlavně když jí tyhle končiny měly být domovem. Jak pomalu mířila na sever, aby jim stačily i krátké nožky jejich psů, otočila se s pyšným úsměvem na svou partnerku: „našel to ale dobrý místo, co?“ Brzy na sebe cupitání těžkých jezevších tlapek nenechalo čekat. Byl celý upatlaný od jídla, ale vypadl připravený na další dobrodružství, třebaže malé. A Iška mu za to byla vděčná, podobně jako vlčci, do které hravě drcla zadkem.

// Ragarské pohoří | směr kalendář, surry ((:

AK 17

Seděla přitulená k tmavé vlčici na kopečku, který ukrýval jejich nový domov. Bylo to zvláštní. Přišla si svobodnější než kdy dřív, když se vzdala Asgaaru, aby si nalezla nový domov s Crowleym a Sinéad a taky Lilac, kterou sice sotva znala, ale věřila jejich úsudku. A teď, když mohla sedět přitulená ke své partnerce a sledovat sněhem zasypanou krajinu, cítila se jako v sedmém nebi. Všechny struggles byly pryč a ona se jen s tváří zabořenou do tmavé srsti (a taky zlomená jak sirka, protože se k menší vlčici musela velmi nepohodlně sklánět) pozorovala tichý a klidný svět kolem. Najednou byl mnohem klidnější, když bylo pryč všechno to Asgaarské drama. Sinéad navíc příjemně hřála a dodávala větší vlčici zvláštní pocit bezpečí.
Zatímco veliká mohla malou chránit fyzicky před útrapami okolního světa, nabízela Sinéad Iskierce něco ještě cennějšího: nabízela klid její duši. A to bylo zcela neocenitelné. Šedá se zhluboka nadechla a nosem jí projela důvěrně známá vůně kopřiv. Přitiskla se tedy ještě blíž a přes přivřená oční víčka, skrze své řasy a tmavé chlupy všude kolem, sledovala, kterak se sníh něžně v tom tichu snáší k zemi. Nebyla si jistá, jestli prostě jen sněží, či zda se ten sníh sype z vysokého baldachýnu nad jejich hlavami. Koruny stromů totiž byly úplně bílé a plné toho jinak zvaného bílého hnusu. Pro teď šedé ale nevadil, když se na krásu zimy mohla dívat ze svého důlku vysezeného po boku té nejskvělejší rakety pod sluncem. Tušila ale, že se ta chvilka klidu blíží ke konci. Jezevec s nemývalem si brzy nacpou pupky a budou se dožadovat jejich společnosti a nějaké zábavy, nebo jiného programu. I tak ale Iška hodlala ty minuty klidu využít naplno, takže zabořila mokrý nos Sinéad za ucho a znovu dlouze nasála její sadkou vůni. Jak jen ji milovala!

// Severní Galtavar | AK 28

S Popílkem už to tak bylo, že se vždycky objevil až když bylo po veškerý srandě nebo když to zavonělo nějakou baštou. Tentokrát se ale Iška nečertila, že je jezevec natáhnul a zmizel. Vlastně byla docela ráda. Fyzicky nejmenší věc které ještě dovolila střet s losy byla definitivně Sinéad. Žužlíka s Popílkem zkrátka odmítala riskovat. Partnerčin pes byl i její pes. A měla ho docela ráda. Natož pak protivného jezevce, na kterého si až přespříliš zvykla. Jezevec přitom na rozdíl od nemývala vystrčil hlavu z nedaleké závěje. Hnal se k nim ale se stejnou pílí a odhodláním. Srdíčko jí poskočilo, když pak ze svého místa na zemi chvilku sledovala Sinéad s Žužlíkem jak hopkají dokolečka. Jezevec se přidal, ale neskákalo mu to tolik. Oproti nim měl doopravdy krátké nožičky.
Pak následovalo krátké poňuchňání, než vyrazili zpět do lesa, aby odtáhli zvíře do úkrytu, kde doopravdy tu horu masa uložili na chladné místečko. Iška se ale dlouho neohřála. To místečko se jí sice líbilo, ale mnohem víc se chtěla ohřát někde úplně jinde. A tak si před úkrytem počíhala na Sinéad, aby ji pak velmi zprudka sevřela v opravdu poctivém objetí. Takovém tom medvědím, které je vřelé a hřeje a zdá se, že nikdy neskončí.
„Chybělas mi,“ zafuněla tmavé vlčici do ucha, ke kterému se zrovna skláněla. Nosem jí za ním taky rychle počechrala chmýří, aby byla donucena couvnout. Štětinky jaké mívají veverušky ji totiž polechtalo v čeníšku tolik, že si málem kýchla. Raději mohutnou tlapu natáhla po malé vlčici a v té kouzelné chvilce klidu ji přitáhla blíž k sobě.
„Miluju tě,“ zabručela pak krátce. Na slova ji zase tolik neužilo, ale doufala, že jí to Žaneta promine, když se k ní víc přitulí Přeci ale nakonec ze sebe vypotila pár dalších vět. „Fakt moc. A jsem ráda, že ti to konečně můžu říct. I když to je pořád takový nový a trochu se mi lepí jazyk na patro.“ Po tváři jí přelétl ruměnec, který naštěstí ukryla srst. V rozpacích zase zanořila čenich do Sinéad kožichu na krku. Srdíčko jí div nevyskočilo z hrudníku, ale přece si najednou přišla klidná. Pro takové chvilky žila.

AK 8 | Prosinec 2/10

„Co tu patláš?“ byla jediná otázka, kterou se sivá odvážila svému společníkovi položit. Jezevec totiž odnikud nahrbal nespočet malých cetek a tretek. Od kamínků a blýskavých a lesklých předmětů po mrtvá tělíčka zvířátek, vysušená na letním sluníčku a pravděpodobně někde ukrytá, tak aby je mohl pohodlně najít.
„Co bych dělal,“ opáčil Išce bez zjevného zájmu. Seděl k ní zády a něco si v tom svém chaosu připravoval. „Musím se nachystat na Slunovrat. Pořádnně ozdobit nějaký stromek a tak.“
Vlčice na něj koukala s pokřiveným úsměvem z povzdáli a svalila se do měkkého sněhu, který se tu množil všude kolem. Srst měla naštěstí suchou a na zimu připravenou, takže ji zadek nestudil, když se válela ve sněhu. Jezevec se měl zatím pilně k práci a třídil směs svých cetek na hromádky.
„Seš si jiste, že je to dobrej nápad hrabat se v tolika bordelu?“
„Hej!“ zasyšel vztekle v odpověď, „to sou ozdoby. A teď přestan hudrovat a popadni svůj díl.,“ Těžko soudit, jestli to bylo dobrým rozpoložením či jen prostou vánoční atmosférou, ale vlčice poslechla a když ji jezevec odvedl k vyhládlému malému stromečku, neprotestovala. Místo remcání se mlčky chopila přinesených ozdob a začala vysušenýma žábama zdobit malý smrček na okraji jejich lesa. A musela uznat, že to byla opravdu docela zábava. Špekulovali s jezevcem nad umístěním jednotlivých chcíplotin a sušených bobulek a lístků. A pak, když to všechno umístili a rozložili, mohli spolu poodstoupit a pokochat se výtvorem, který teď nově zdobil přelom lesa a louky.
„Mno,“ mlaskla Iška, „a teď přiznej barvu. Tolik mrtvolek je tam jen protože je chceš zbaštit. Žejo.“ Odpovědí jí bylo tiché hihňání a pak chroupání, kterak jezevec už chroupal jednu suchou žábu. Musela se smát a vůbec se na něj nezlobila. Jen do něj rycla silnou tlapou. A pak slupla jednu mrtvou myš.

AK 25

Sivá vlčice byla celá pomlácená a nebýt jednotné pokrývky chlupů na jejím svalnatém těle, bylo by vidět modřiny rozlévající se tak nějak všude. Když lovila, neměla prostor na to vymýšlet šaškoviny. Hlavně když se ambiciózně pustili po tak velkém kousku. Nutno dodat, že se jí to nelíbilo ani v nejmenším, ale bylo pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Krve by se v ní nedořezal, když Crowley z vlčího hřbetu odletěl někam do háje. A ještě horší to bylo, když koutkem oka zahlédla i Sinéad, kterak byla odhozena mohutnou hlavou pryč. Jen silou vůle se přinutila setrvat zavěšená na mohutném těle. Kdyby pustila, bylo by tohle všechno pro nic. A to nechtěla. Zapřela se proto vší svou silou proti pohybu losice a zabrala, aby ji znovu strhla k zemi. A tahala a tahala tak dlouho, dokud síla proti ní úplně nepovolila. I Iška povolila. Přepadla na záda do sněhu a dlouze vydechla.
„Bohové,“ zaúpěla celá uřícená. Neměla sílu nikomu ani vyhubovat za tu lehkovážnost. Prostě jen ležela na zádech a oddechovala, zatímco sledovala sníh, kterak se sype z nebe. Zima přicházela. Nebylo to její nejoblíbenější období, ale tolerovala ho. Hlavně v takových klidných chvílích, kdy mohla pustit všechno z hlavy a jen s otevřenou tlamou chňapat po sněhových vločkách. Jedna jí přistála přímo na jazyku a vlčice neváhala, aby ji celou schroupala. Z tlamy se jí přitom bez rozmyslu vydralo tiché uchechtnutí. Možná to celé nebylo ideální, ale dalo se to zvládnout. Nemohla ale zevlovat příliš dlouho: Lilac je už záhy hnala pátky do lesa i s úlovkem. Vyhoupla se tedy na dlouhé nohy, chytla na jazyk ještě jednu vločku a pak se bez dalších slov chopila ještě teplé nohy. Zabrala ihned. Alespoň k něčemu ten sníh byl. Těžké tělo po něm klouzalo snadněji.

// Ageronský les

AK 16 | Prosinec 1/10

„Nemužu uvěřit, že sme zase tady,“ remcal jezevec, zatímco ho krátké nožičky nesly v Išky stopách. Sněhu tu zatím moc nebylo, ale proč se připravovat o síly teď? Na prodírání se sněhovou nadílkou bude ostatně mít ještě celou zimu. Iška se po něm ani neohlídla. Byla velmi zaujatá cestou a nechtěla se moc zdržovat Popílkovým remcáním. Jakmile mu jednou dá pozornost, zůstanou tu zaseklí zase na několik minut. Ne-li desítek minut. A tak pokračovala dál, hlavu mírně skloněnou a v hlavě jediný cíl, kterým byl–.
„Au! Ty šmejde malej!“ Nadskočila jako když čertík vyskočí z krabičky, protože ji ta malá šedivá potvora pěkně sprostě kousla do kotníku. Odpovědí jí byl jen zubatý úsměv a oči plné odhodlání to udělat znova. „Pocem ty plesnivá švestko,“ vystartovala po něm, ale jezevec byl rychlejší. Uskočil a než se nadála, krátkou packou jí plesknul sníh přímo do obličeje. Celá překvapená na něj zůstala koukat, jak jí kusy bílé hmoty odpadávaly z obličeje. To zvíře prašivý se jí smálo? Hupla po něm znova! A scénář se opakoval. Hned několikrát. Jak se ale po jezevci znovu a znovu vrhala, musela uznat, že se najednou docela bavila. I on se smál a to nebyl vůbec běžný stav. Možná ho bavilo po šedé vlčici vrhat zas a znovu sníh. Možná ho bavilo do něj padat, když jí uhýbal. Na každý pád měli kožichy bílé oba dva vskutku záhy. Ten Iščin byl trochu víc dělaný na takové lotroviny a nelepily se na něj chuchvalce v podobě bílých kuliček. Popílek byl brzy celý obalený a drkotal zuby jako malé vlče.
Snahová bitva však byla velkolepá a trvala docela dlouho. Dokud oba nestáli od hlavy až k patě od sněhu jeden proti druhému, zatímco od jejich nozder nestoupaly pouze obláčky bílé páry, ale zároveň se od nich linul upřímný a hřejivý smích. Vlčice sebou krátce práskla do sněhu a trochu se vyválela, aby naznačila, že je souboj u konce. A jezevec toho vděčně využil, aby se na zbytek cesty po vzoru Žužlíka svezl vlčici za krkem a trochu se ohřál o její horké tělo.

AK 14

Toho bohdá nebude, aby Iskierky povedená rodinka nevymýšlela nějaké skopičiny. „Ugh, hu–“, hučela neurčitě vlčice, jak vší silou visela zakousnutá do losího boku. Z hrdla se jí dralo hrozivé „grr“, jak za hrozného burácení valila sněhem za zvířtem, které už v tomhle věku připomínalo menší lokomotivu. Vydávalo i podobné zvuky–takové puf–, jako když se z komínu onoho stroje valí černý dým. Ale to se jen z nozder velikostí Iskierky tlap v hustých obláčcích valila kondenzovaná pára. I Iskierka připomínala nerozbitný a velmi odhodlaný stroj. Poskakovala za zvířetem po zadních a pokoušela se zapřít dost na to, aby ho přibrzdila. Ale to by se nesměl najednou na širokých zádech plácat jejich vypečený synek.
„Huh?“ bylo jediné, na co se pořádně zmohla. Kdyby nebyla tak odhodlaná to zvíře ulovit, určitě by jí s hlasitým cvak povolila ta pomyslná pojistka v čelisti a samým údivem by losa pustila. Ale vydržela. Jen tiché mlask doprovodilo rychlý pohyb, kdy krátce povolila sevření, aby si přehmátla trochu líp a trochu níž. Jakmile totiž nabyla pevné země pod nohami, pořádně se zapřela a vší silou i odhodláním sobě vlastním se zapřela. Šustění zmrzlé trávy pod jejíma packama pomalu ustávalo, třebaže zvíře pořád usilovně bojovalo. Teď na něm ale viseli vy třech a i když byl Krůli doslova muší váha, ona s Lilac se už dokázaly té hoře postavit.
„Ha!“ jásala Iskierka hluboko uvnitř, ale neodvažovala se považovat tuhle bitvu za vyhranou. Řinčení mečů na bojišti ještě neutichalo. Když jí přistála jedna dobře mířená rána kopytem někam doprostřed stehna, přešlo hej vyřčené skrze zaťaté zuby do prostého au. O to dravější však vlčice byla. Tahala za kůži na losím boku a nutila ho tak opravdu výrazně brzdit. Už žádný marš vpřed. Tohle byl konec rodea. Hurá ale ještě nikdo nekřičel. Iška losici sice držela vší svou silou více v klidu, ale potřebovala, aby poslední ránu zasadil někdo další. „Honem! Hybaj“ pobízela své parťáky.

AK 19

Crowleyho pohoršený výraz nešlo ignorovat. Vlčice v odpověď laxně pokrčila rameny:
„No co,“ pohodila jimi zcela ležérně, „možná sem tě vychovala jako vlastního, ale za uši tě už tahat nebudu, abys ještě vytáhnul.“ Jako by ostatně musela nějak ospravedlňovat fakt, že co je malý je taky hezký. Docela jako Sinéad. Sice nebyl vlastní, ale něco po ní mít mohl taky. Když nad tím tak přemýšlela, vlastně ji to nutilo k nablblému úsměvu. Byla tak ráda, že má svojí malou rodinku hezky pohromadě. A třebaže Lilac byla zatím docela cizí, viděla jak se k vlčici Sinéad má. Znovu ji přejela pohledem, ale nemohla se nějak zbavit pocitu, že mezi ně asi docela zapadne. A to ani neznala celý příběh.
Jak tam tak postávala, zatímco se v nastalém tichu před bouří vesele popichovali a škádlili, zatímco Crowley békal na celé kolo nějakou odrhovačku, aby pak zkoušel chytnout sněhovou vločku do zubů–no prostě mamlas–, Iška nechávala myšlenky volně plynout. Tohle všechno, co teď měla, bylo jako splněný sen. Přání, o které by jako malá prosila Vlčíška. Jasně, tehdy by v jejích představách jako šťastná rodinka dominovali docela jiní vlci, ale tohle byla nakonec mnohem lepší alternativa. Ale přeci byla jedna věc, kterou si ještě takhle na začátek zimy a od Vlčíška mohla žádat. A nebylo vůbec těžké si ji vydobýt, když teď byly okolnosti takové, jaké byly.
„Až mi někdo rozpárá trenky, určitě mi je opravíš,“ popíchla nazpět Sinéad, ale nepospíchala od ní. Naopak. Než se vlčice stihla vytratit v závěsu za jejich synkem, stihla jí ještě Iskierka vlepit jednu pořádnou pusu za ucho. Vlčíšek nemusel být vůbec štědrý. Tohle bylo všechno, co si na zimu přála. „Buď opatrná a dej bacha i na něj. Z vás dvou pořád víc důvěřuju tobě, když jde o zdraví.“ Ta poslední slova unikla z jejích rtů se smíchem, ale byla v nich i opravdová stopa starostí.
Jenže pak se věci daly do pohybu. Stejně jako stádo ohromných zvířat. Iška se začala pohybovat vskutku instinktivně a nechala svou krvežíznivou část zase trochu na volno. Jakmile došlo na lovy, stávala se víc než jen divokou. Jiskry v jejím kožichu vesele prskaly, ale s jejím prvním krokem docela zanikly. Stihla ale Lilac také pokývnout na znamení přízně. Byla mnohem rychlejší a neobratná a robustní Iška jí stačila stěží. Alespoň dokud nerozpohybovala masu svého těla, které pak nechala plnou parou vrazit do hnědého kožichu losí samice. Býka nikde neviděla a prostě jen doufala, že přes zimu nebude tak bránit své dámy. Přeci jen nebylo období mladých. Už teď ale věděla, když se celá běsná a se slinami u huby sápala po tvorovi tak prahnoucím po životě, že losy loví sakra naposled. I ona měla problém na tak velké zvíře dosáhnout. Navíc ji hlezny zadních losice několikrát nakopla, než se vlčici podařilo konečně se pověsit za bok.

Iskierka se netvářila moc přátelsky a skrze přivřená víčka si Lilac prohlížela už z dálky, ale copak mohla vypadat přísně dýl než bylo nezbytně nutné? Hlavně když ti dva dobráci velmi okatě podrývali její autoritu všemi těmi něžnostmi a popichováním. A přece se na Sinéad nemohla zlobit, když k ní s radostí přihopkala jako zajda. Nejen její partnerky veselá nálada ji donutila zlomit svou pevnou vůli a povytáhnout ústní koutek do křivého úsměvu. Sklonila hlavu, aby mohla menší vlčici pevně obejmout a chvilku v tom objetí setrvala. Bylo by docela jednoduché pro ten okamžik věřit tomu, že byl svět kolem jen a pouze jejich.
„Chybělas mi,“ zamručela Sinéad do ucha. Jak se k ní tak tetelila, začaly se jí odnikud vracet z toho uložiště někde hluboko uvnitř do živé paměti vzpomínky na její první zimu. Tahle byla určitě lepší než kterákoliv jiná, aniž by se jí podařilo vůbec začít. Ale ta první přeci jen nesla něco do sebe. Byl to ten čas, kdy se uzavřela do sebe a vyhýbala se všemu a všem, kdo nebyl Arcanus. Všechen čas trávila na dobrodružstvích s ním a teď jí mrzelo, že se s ním ani nestihla rozloučit. Prostě sprostě odešla a víc neřešila. Vzpomínky na zasněžený Asgaar sebou nesly hořkou pachuť, kterou sníh pomalu se snášející z oblohy docela otupil. Raději pevněji zabořila nos do hnědo-šedého kožíšku. Kdyby vzpomínala moc, třeba by se jí vrátily úzkosti, které v té době mívala. Jen ty vzpomínky byly nepříjemné a rozehnal je až jeden mocný prd, který tenkrát utrousil Nemesis v Siccumských jeskyních. Potutelně se zahihňala vzpomínce a udělala krok zpátky, aby se mohla věnovat svým novým bližním.
Pokynula směrem k Lilac.
„Těší mě.“ Byl to pro jednou upřímný výraz. Jestli tuhle vlčici měli rádi Crowley i se Sinéad, mohla ji mít ráda i ona. „Rozvrhli jste to hezky,“ pokývla pak znovu na srozuměnou, že oba dva uznává jako alfy. Popravdě byla víc než ráda, že si takovou fuškou tlapky špinit nemusí. Znamenalo to, že bude moct víc prudit svou partnerku, se kterou taky skončila ve dvojici. S tím souhlasila přeci jen o něco méně, protože Sinéad rozhodně nebyla dost silná na to, aby dokázala něco skolit. Iška zase nebyla moc rychlá.
„Neměla bych jít spíš já s Lilac?“ natočila hlavu ke straně. S vlčicí si hleděly do očí s lehkostí a urostlá byla taky. „Nechci, aby si Sinéad ublížila a Krůli už je taky krpatej dost.“ S těmi slovy po něm konečně blýskla tím svým pichlavým pohledem, který doplňoval velmi škodolivý úšklebek. Jestli si synáček myslel, že s alfováním na něj máma milejší, tak se šeredně pletl. „Ostatně mam ty pravý spoďáry.“

// Ageronský les

„To zas bude vejlet za všechny prachy,“ remcal jezevec za chůze. Byl rovněž celý promočený, jak se brodil žlutou trávou, kterou je obdaroval při té příležitosti podzim. Umírající rostlinky uhnívaly od kořínků a Iskierka společně s Popílkem tak byli docela špinaví od starého listí a zlatých lupenů, které se oběma lepily do srsti Išce hlavně na nohy, Popílek byl docela zaprasený celý. Vlčice se netvářila dvakrát moc nadšená a ani se strážci neobtěžovala odpovědět. Prostě se pomalu pohybovala v před, doprovázená stíny už tak pošmourného dne. Byla skoro jako postava z nějakého děsivého příběhu, kterak se přibližovala s vážnou tváří k tomu uskupení, které teď docela jednoduše dokázala rozpoznat.
Byli tam Krůli společně se Žanetou a nějaká vysoká vlčice. Kolem se přirozeně motal Žužlík a k jejímu údivu i nějaký opeřenec, po kterém přirozeně hladový Popílek ihned loupal očkem. Iška si dobře všimla, že se jeho šedivý kožíšek vytratil v trávě nedaleko, podobně jako kožich toho šedivého zobáka, kterého zjevně přítomní vlci zastrašili a který teď mizel někde v dáli. Byla dost daleko, aby si ještě dovolila spokojený úšklebek, ten se ale záhy vytratil a zůstala jen vážná tvář. Měla otázky, které potřebovaly odpověď a tohle divadlo prozatím utišilo i radostný tlukot jejího srdce při pohledu na ouška s třásněmi na jejich koncích. Objevila se právě včas, aby slyšela Sinéad, jak se poptává po její maličkosti. Cuknul by jí koutek, ale před tou cizí vlčicí, ke které se její druhové měli docela familárně, si netroufala nasadit odlehčující výraz tváře. Ne dokud jí někdo poví s kým že má tu čest.
„Tady,“ broukla hlubokým hlasem když byla na doslech, aby na sebe upoutala pozornost. Hlavu pyšně vztyčila a uši nastražila dopředu, ale vážný výraz v tváři zůstal. Očekávala, že jí rodina tu cizinku představí.

Iška byla celá promočená, protože pršelo už několik dnů v kuse a hustou srstí slepenou deštěm, po které teď stékaly pramínky vody, už žádné jiskry neprostupovaly. Spíš se z vlčice tak trochu kouřilo–lépe řečeno z ní stoupal dým–, protože všechno, úplně všechno, voda uhasila. Kabonila se jako ocelově zabarvené nebe nad jejich hlavami a popravdě se jí moc nechtělo cokoliv zkoumat. Jenže do nosu ji při obchůzce hranice polechtala čerstvá stopa. S Popílkem si pohled nemuseli ani vyměňovat. Oba se bez jediného slova stočili po stopě, která je vedla pryč z lesa. Na jeho okraji se Iška zarazila, protože už z dálky na rozlehlých planinách viděla skupinku, kterou dozajista tvořili minimálně všichni její spolusmečkovníci a pak nějací zobáci navíc.
Na úsměvu jí to nepřidalo, ale hranice byly označkované a neměla se pakovat kdo ví jak daleko. I proto se vlčice s hlavou nataženou daleko před sebe, jak by jogíni řekli: s hlavou v prodloužení páteře, vydala směrem, kde tušila svoji rodinku. Přívětivě ovšem moc nevypadala.

// Severní Galtavar

// 7. Omylem na někoho použít svoje magie (oheň, neviditelnost, elektřina)... jestli ho u toho zabiješ, je na vaší dohodě (3/3)

To vlče mělo pořád dost otázek a zjevně se mu nechtělo pryč, třebaže les kolem něj se pomalu měnil v takové ohňové hřiště. Jiskry se sypaly Jiskře z kožichu, zatímco jí na tváři seděl značně pobavený úsměv. Vlče couvlo, což byl ideální stav. Ale přece se nedalo zastrašit úplně. Vlčice trochu zavrčela:
„Když ovládáš něco tak hrozivého jako oheň, můžeš si dělat co chceš. Zastrašit koho chceš, spálíš zadek komu chceš. Vidim v tom samý pozitivní věci.“ Jak mluvila, pokrčila rameny. Vůbec nevnímala, že se okolo nich ohnivý kruh pomalu uzavírá. Jak se v ní probouzela magická síla, mezi jiskrami v jejím kožichu náhle problikávala i světýlka magie elektřiny. Vztekle máchla ocasem, když probila sama sebe a zle zavrčela. „A jestli konečně nevypadneš z našeho území, tak dostaneš i praktickou ukázku všech těch ostatních věcí, co oheň umí.“ Jestli tahle výhrůžka nebyla dost, možná mohly pomoci plameny, které za zlověstného praskání magie elektřiny vyskočily o kus výš a zlověstně se natáhly směrem ke Kezi. A spolu s nimi po ní šlehl i záblesk výboje, který vlčici kopnul někam do tlapek. Nebyl nijak silný, ale štípnul. Nebyl cílený, ale šedé vlčici tahle spontánní aktivita jejích kouzel vůbec nevadila!Právě naopak. A co že vlče kopla ohnivá koule do xichtu? Co, že ho kopnul elektrický záblesk. Ostatně spolu s ním Iskierka vztekle vyběhla směrem k vlčici, aby ji konečně vyhnala z míst, která nebyla pro vlčata.
„Vypadni odtud ty štěně!“

// 7. Omylem na někoho použít svoje magie (oheň, neviditelnost, elektřina)... jestli ho u toho zabiješ, je na vaší dohodě (2/3)

Iskierka Asgaarská–nebo snad Ageronská?–k neštěstí své společnice neměla zrovna povídavou náladu. Tvářila se přísně a to její už tak zjizvené tváři dodávalo hrozivý zjev. Uši tiskla k týlu tak těsně, že jich v naježené srsti plné jisker nebylo skoro vidět. Hrdelní vrčení rezonovalo skrze jinak tichý les. Když to nedochůdče zmínilo, že jí zajímá oheň, Iška po ohnivé kouli pohledem jen vší svou silou nestřelila. Pouze nakrčila nos a soustředila se na onu hřejivou věc, kterou si podvědomě uvědomovala ve své blízkosti. Ta zastavila se a zůstala nehybně stát. Podobně jako Iskierka, která se snad nehýbala vůbec: ani nemrkala a dech skoro tajila, jak upřeně to mládě sledovala.
„Oheň je špatný sluha a ještě horší pán,“ zavrčela nakonec. „Když si nedáš bacha, spálí nejen tebe, ale taky všechno, co ti je ve světě svatý.“ Teprve potom se obrátila na kouli, jež pohledem vyprovodila na cestě k vlčeti. V tom mocném soustředění jí problikávaly chlupy na těle. Neviditelnost jí byla přeci jen trochu více cizí, než ta vrozená síla, kterou disponovala. Koule se zatím pomalu přibližovala až k vlčeti, dokud necítilo v té ohyzdné tvářičce její žár. Zastavila a zůstala viset před Keziah, docela bez pohybu. Jen z ní občas místy vyšlehl ohnivý oblouk, jak se její síla koncentrovala do docela malého prostoru. Iška se ušklíbla, jak jí pořád vším tím soustředěním mizely různé části těla. Oheň se zatím pomalu rozlézal po okolí a šířil se vlhkým lesem. Nebylo to jejím cílem a i ona cítila, jak ji vlastní plameny začínají hřát do boků. Nebyla to žádná vatra, ale zatím si bláhově užívala svou neschopnost magii poroučet. Líbilo se jí, že oheň si tak trochu dělá co chce. I ohnivá koule sebou zakmitala a jeden větší ohnivý oblouk šlehl vlčeti přímo do obličeje. Iška se zasmála.

// 7. Omylem na někoho použít svoje magie (oheň, neviditelnost, elektřina)... jestli ho u toho zabiješ, je na vaší dohodě (1/3)

To střapaté harantě mělo na zádech něco, co Išku zaujalo. Ve vzpomínkách se ihned vrátila k té prašivé Styx a zlostně zavrčela. Kdyby jí bylo vidět, Keziah by mohla zahlédnout bělosné obnažené špičáky místo vlídného úsměvu. Hodlala smečce udržet trochu úroveň. Zjevila se nedaleko cizinky skoro až ze stínů, zuby pořád trochu obnažené a výraz v tváři značně nesympatický. V rudách očích jí mírně žhnulo a její kožich zase jednou ožil salvou peprných jiskřiček.
„Tak co chceš,“ vypálila z otra proti dorostenci, zatímco si slečnu obcházela jako lovnou zvěř. Pohybovala se ladně a klidně, ale navzdory plamenům které jí srčely z kožíšku působila docela chladně. Ne každý oheň doslova pálí, že? Popílek se pořád zašíval někde v ústraní, ale bylo sem tam vidět jeho zvědavé papule, kterak vykukuje z nedalekého křoví.
Jak kolem vlčice Iška kroužila, z jiskřiček odskakujících z jejího kožíšku na lesním podloží vyskakovaly plamínky, které doutnaly a jejich dým pomalu štípal v nose. Jak se před ní do dítko začalo trochu narovnávat, zavrčela a cvakla zuby. Nebyla rozhodně v náladě se tu tahat s nějakým smradem, který byl bolestně tupý. Z těch plamínků všude kolem se zatím vznesla do vzduchu jediná ohnivá koule, kterou Iskierka zaregistrovala pouze periferně. Nenechala se jí rozhodit, třebaže byla svou silou překvapená. Byla by přísahala, že tohle ještě nedávno nezvládla. Ohnivá věc vlčici sledovala a houpala se ve vzduchu v podivném manýru.

Iška čekala pod pískovcovým kopcem a vyčkávala, jestli se neobjeví Sinéad. Ale vlčice se nikde poblíž zázrakem neobjevila a Popílek, který jí podupával mezi nohama, nevypadal zrovna odhodlaný čekat. Iška se trochu zakabonila a hlavou nevrle pohodila směrem k nebi, oči zvrácené v sloup.
„Musíš furt žrát?“ zafuněla vztekle, zatímco jezevec se tvářil ještě o něco vzteklejší:
„Musíš ty furt vypadat, jakže máš šišku zaraženou do míst kde slunce nesvítí?,“
Vztekle zavrčela, ale odpověď si ušetřila. Raději se otočila na pětníku a omylem o zviřátko zakopla, když ho překračovala. Vzteklé prskání napovědělo, že neminula svůj cíl. Potutelně se usmála a přidala do kroku, aby ostré zoubky shodou okolností nenašly cestu do její paty. Ale než se vůbec jezevec zmohl na útok, vyrušilo je cizí vytí. Vlčice zpozorněla, uší nastražené vpřed, víčka nevrle přivřená.
„Jdeme,“ pobídla svého společníka a ten neprotestoval. Sotva se nastěhovali a už tu prudili cizinci. Jak vyklusávala po hlase směrem k západní hranici, která jí byla zatím docela neznámá, celá se rozplynula a zmizela. Nevěděla, kdo čeká na zápraží a opatrnosti nikdy nebylo nazbyt. Přece ji ale pohled na takové kostrbaté nedochůdče s kropenatým kožichem uklidnil. Od takového záprdka se nemusela ničeho moc obávat. Mrskla ocasem, stále ukrytá pod silou magie vstoupila mezi první stromy.
„Tohle není místo pro haranty. Vypadni.“ Mluvila ze své skrýše ve stínech sebevědomě. Popílek se krčil nedaleko.